Ve dnech 25. 9. – 28. 9. 2015 proběhl každoroční podzimní tábor pro děti a dorost. Jak už datum napovídá, celý víkend by měl být zasvěcen sv. Václavovi, avšak letos ústředním tématem byla jeho babička – sv. kněžna Ludmila. (Následuje vyprávění, jak jsme v programu tábora ztvárnili počátky naší národní křesťanské historie a formou hry si osvojili některé součásti křesťanské víry a života.)

V našem skromném moravském knížectví byla čtyři knížata: Rostislav, Bořivoj, Svatopluk, Spytihněv a samozřejmě jejich družiny. Nejudatnějším a nejrozumnějším z nich byl kníže Rostislav, právě proto se s ním všichni ostatní radili a byli mu poslušni.

V té době, kdy se nad Moravou ještě vznášel duch pohanství, se kníže Rostislav rozhodl pozvat věrozvěsty ze Soluně, sv. Cyrila a Metoděje, aby křtili moravský lid a vyučovali jej ve víře. Což znamenalo, že mnohá moravská knížata přijala křest.

Kníže Bořivoj byl pokřtěn se svou manželkou Ludmilou a ne jen tak někým, ale samotným sv. arcibiskupem Metodějem. I všechny naše družiny se této slavnostní události zúčastnily a pokorně přijaly víru křesťanskou. Před touto událostí jsme všichni vyšli z monastýru k nedaleké studánce, která je v lesíku, a musím podotknout, že nějaká ta družina nenalezla hned tu správnou cestu a zlehka zbloudila – podobně i každá duše má svou cestu ke Kristu, který ví, co vše musíme prožít, abychom dosáhli toho jediného, nejdůležitějšího cíle v našem životě – Království nebeského. Po symbolickém smytí prvotního hříchu všech představitelů tehdejších Moravanů jsme se průvodem vraceli zpět, ale už jako děti Boží.

A tak na Moravě začala vzkvétat pravoslavná víra. A je-li v lidských srdcích Bůh, chtějí věřící, aby u nich byl i Boží dům – tudíž se začaly stavět chrámy. Každá družina si musela postavit svůj chrám. Budovala dle svých představ a z toho, co se našlo v lese. Pak děti měly co nejvíce říci o tom svatém, kterého si zvolili jako patrona chrámu, a popsat nejdůležitější části a místa v něm. Když se někde narodíte, vyrostete a žijete, určitě si všímáte krásy přírody, která byla pro nás stvořena a ze které často můžeme rozpoznat vůli našeho nebeského Otce. Tak i náš lid měl povědět, z jakého materiálu je nejvhodnější stavět příbytek Boží, jaké květiny kolem něj vysázet a nakonec z čeho všeho by se mohl uživit a pohostit poutníky, kterým by zvěstoval Krista a Jeho Vzkříšení.

Nesmíme zapomenout se zmínit o tom, že k chrámu patří i modlitby a zpěv. Každé ráno a večer jsme se uchylovali k modlitbě v monastýrské kapli a zpívali písně různým českým svatým. A jelikož právě tito svatí nám svítí na cestu, která vede ke Kristu ze tmy tohoto hříšného života, byla na tomto principu založena i noční hra. Každá duše (dítě) ve vymezeném prostoru běhala za občas zablikajícím světlem (bylo jich celkem sedm), u každého měla splnit úkol – životní úkoly a  překážky nikdy nejsou lehké. To představovalo první úroveň jejich duchovní schopnosti rozpoznat dobro a zlo. Pak měly děti to zlo chytit – tj. lapit světélko, které se neustále přemisťovalo. Taková „ klamající světla“ nás v životě neustále vábí na cestu zkázy tím, že mění svou podobu a přeci si nacházejí teplé místečko v naší duši. Avšak my bychom si nyní už měli umět poradit jak nad ním zvítězit, a nikdy nezapomínat, že bez pomoci Boží ničeho nedocílíme a budeme zlomeni. A když byl i tento úkol odškrtnut jako splněný, přišla nejtěžší zkouška: najít zbloudilou duši, která duchovně oslepla, nevidí tedy ostatní světla, a proto se potuluje – neví kde a neví kam. Každý slepý (fyzicky) chodí pro pomoc k lékařům. Svatá církev však má svůj řád nemocnice, kde se uzdravuje.

Ježíš Kristus je v tomto smyslu lékařem, jeho žáky byli apoštolové a každý následovník apoštolů se nazývá biskup, skrze kterého na kněží a na nás Bůh posílá své světlo prozřetelnosti. Celý náš tábor se v neděli zúčastnil svaté liturgie, které byl přítomen Vysokopřeosvícený arcibiskup Simeon, jenž si velice rád našel chvilku pro děti a řekl pár slov o svatém Václavovi. Byla zmíněna jeho matka Drahomíra a bratr Boleslav, kteří pokládali sv. knížete za slabocha, neboť raději platil každoroční poplatek německému panovníkovi, než aby obě strany prolévaly krev nevinných lidí. Křesťanská láska byla pro Václavovy příbuzné synonymum pro slabost, pokora se jim zdála jako zbabělost a poslušnost Božím přikázání byla v jejich očích holým bláznovstvím. Svatý Václav chtěl pro svou zemi klid a mír, ale jeho dvořané se nechtěli smířit s „otrockým“ placením, které jim připadalo ponižujícím a pro svou hrdost a pýchu raději knížete obětovali.

Vladyka Simeon upozornil děti, že poslušnost je jejich nejvyšší ctností a pro rodiče budou oporou a útěchou. Jeho babička Žofie složila básničku a sv. Václavovi, a tu dětem citoval:

„Svatý Václav maličký,
rád byl u své babičky.
Sv. Ludmila to byla,
co ho modlit naučila.
Že je v nebi Pánbíček,
co nám dává chlebíček.
A že jako perličky,
má rád malé dětičky,
které pěkně poslouchají,
při učení pozor dají.“

A svatý Václav byl vždy poslušen své babičce Ludmile, která jej vychovávala. Po smrti Bořivoje se stala první vzdělavatelkou jak Božího zákona, tak i křesťanské víry v knížectví. S manželem postavila mnoho chrámů, shromáždila kněze, podporovala chudinu a ujímala se opuštěných a nešťastných. Sv. Ludmila byla žena plná dobrotivosti, štědrá v almužnách, v bdění neúnavná, zbožná modlitebnice, v lásce dokonalá, patronka duchovenstva, matka sirot a těšitelka vdov, navštěvovala neúnavně vězněné. Nad jejím hrobem se začaly dít zázraky. Podle tradice se nad jejím hrobem objevovaly hořící svíce a také jeden slepec nabyl zraku, když se dotkl země, v níž byla pochována. Byla vzorem pravého křesťanství, stejně jako sv. kníže Václav.

Ve Střemeníčku byl postaven chrám, zasvěcený sv. Václavovi, kde jsme se 28. září s našimi táborníky zúčastnili archijerejské bohoslužby. Po vydatném obědě, který nám vladyka požehnal, jsme si pomáhali navzájem balit věci, uklízet pokoje a odjížděli s krásnými zážitky domů.

Především musíme poděkovat vladykovi Simeonovi, který duchovně posílil naše děti, našim otcům: o. Mojmírovi a o. Basilovi, kteří také nad námi bdí. Bez sestry Marie, která je duší tábora, by se to prostě neobešlo. Vypomáhali také členové BPM a další. O naše věčně hladové žaludky se výborně staraly mátušky: m. Blanka a m. Táňa. Všem jim za úžasný podzimní tábor moc děkujeme a doufáme, že i nadále se budeme setkávat a rádi uvítáme mezi námi i další bratry a sestry, kteří by rádi s námi sdíleli radostné chvíle – ve hrách a především v modlitbách.