U příležitosti výročí odchodu na věčnost důstojného otce Miroslava Mužíka, známé osobnosti naší eparchie a místní církve, se v třebíčském chrámu konala v sobotu 22. července zádušní liturgie s panychidou. Sloužil náš vikární biskup Izaiáš se dvěma presbytery. Pomodlit se přijeli ti, kteří na otce Miroslava vděčně vzpomínají a uchovávají v srdci jeho památku.

Při kázání zmínil místní duchovní správce lásku otce Miroslava k církvi. Vyzdvihl jeho osobní příklad, který nám v našich místních podmínkách ukazuje, jak lze uskutečnit, co po nás žádá Pán Ježíš v evangeliu – mj. právě v tom úryvku, který jsme ten den četli (Mat 10,37-11,1).

Je nám nesmírně líto, že drahý otec Miroslav už není mezi námi. Jeho slovo a morální autoritu by naše církevní společenství právě v této rozjitřené době tolik potřebovalo! Patřil do starší generace duchovních, která dobře chápala význam řádu, poslušnosti, hierarchie a subordinace pro život a rozkvět církve. Tito staří duchovní rozuměli, že pouze za takových předpokladů v církvi roste pokora a láska, které jsou zdrojem pokoje, a tento mír zesnulý otec nejen svým jménem, ale i prakticky neúnavně šířil. Určitě by dnes svým slovem i skutkem podpořil kanonické vedení eparchie a nalezl by nějaký způsob, jak svým vlídným ale současně i přísným slovem umravnit ty, kteří církev, jež zesnulý otec miloval nadevše, nerozumně zraňují.

Přinášíme pár fotografií ze sobotní pokojné vzpomínky na drahého otce. Při bohoslužbě a zvláště v průběhu panychidy zavanul tentýž duch pokoje, jaký vyzařoval otec Miroslav a jeho tichá vzácná mátuška.

Věčná paměť!

Můžete navštívit naši pravoslavnou stránku s malým vzpomínkovým článkem na zesnulého otce a jeho mátušku. Najdete tam i odkazy na internetové verze článků, které otec Miroslav publikoval.
Rozpis bohoslužeb najdete na webové stránce Pravoslavné církevní obce v Třebíči.

A níže uvádíme novinový článek o prot. Miroslavovi:

Tiší vzdělavatelé třebíčského pravoslaví

Miroslav se narodil 5. října 1921 v rodině řídícího učitele Richarda Mužíka v Červené Lhotě. Podle pravoslavného kalendáře to bylo v den památky svatých mučedníků z monastýru Zograf, kteří měli na svém štítu víry napsáno: „Pravoslaví, nebo smrt“.

Narodil se shodou okolností pár dnů po vysvěcení prvního novodobého českého pravoslavného biskupa sv. mučedníka Gorazda (25. 9. 1921). Miroslavův věk byl tedy překvapivě shodný se stářím obnovené české pravoslavné církve. V roce 1941 absolvoval Miroslav třebíčské gymnázium, a pak pracoval nějaký čas jako úředník v Brně, kde později na Vysokém učení technickém získal titul stavebního inženýra.

Setkal se s Darjou Auerovou (*1923), rovněž absolventkou třebíčského gymnázia (1943) a nadšenou pracovnicí již v předválečné Besedě české pravoslavné mládeže, tehdy ještě pod vedením sv. vladyky Gorazda. Bylo to setkání na celý život. Jí byl Miroslav získán pro krásu svatého pravoslaví. Rozhodl se k jeho studiu hned po válce, ještě v roce 1945, jak z lásky k Darje, tak i z obdivu ke statečnosti pražského biskupa Gorazda a jeho kněží. O rok později se s Darjou oženil.

V roce 1949 požádal o přijetí do pravoslavného duchovního semináře v Praze, složil zkoušky z bohosloví a požádal o přijetí mezi kandidáty pravoslavného kněžství. Přihlásil se jako externí posluchač na pražskou Pravoslavnou bohosloveckou fakultu sídlící v Prešově, kterou úspěšně absolvoval a dosáhl zde i doktorátu. Láska k bohosloví ho neopustila po celý život. Na diakona (duchovní s nižším svěcením) byl vysvěcen dne 29. října 1950 v katedrálním chrámě v Olomouci a dne 30. října 1950 přijal z rukou vladyky Čestmíra svatou Tajinu kněžství.

Kněžské poslání otce Miroslava se odvíjelo nejprve při světském zaměstnání od roku 1952, brzy však přešel plně do služeb církve, která v poválečných letech velmi potřebovala duchovenský dorost, který by zaplnil potřebná místa v církevních obcích. Vždy měl velkou oporu ve své ženě, které se jako manželce duchovního říká mátuška.

Pak působil otec Miroslav již jako řádný duchovní v Kroměříži a v roce 1955 přešel do církevní obce v Třebíči. Té věnoval celý svůj další život až do doby, než jeho aktivní práci přerušila nemoc. Obětavou péčí mátušky Darje se z poměrně těžkého postižení mozkovou příhodou zotavil a nebýt dřívějších nedostatečně léčených zranění, která mu bránila v samostatném pohybu, mohlo se mu splnit i jeho tiché, ale velké přání, znovu stanout před svatým prestolem (oltářem) a zpívat posvátná slova liturgie. Všem nadějím ale učinilo konec dosti rychlé pokračování zhoubné nemoci.

Když už otec Miroslav sám nemohl konat Boží službu, nevynechal jedinou příležitost k účasti na svaté liturgii, a třebaže byl chorobou zesláblý, odhodlaně zdolával schodiště třebíčského chrámu. Trpělivě přijímal svůj úděl a neztrácel rozvahu a moudrost.

Působil v třebíčském chrámu sv. Václava a Ludmily od roku 1955 až do začátku tohoto nového století. Zde byl protojerejem (zasloužilý duchovní) a jihlavským protopresbyterem (dohled nad farnostmi jihlavského církevního obvodu). Dokud mu to zdraví dovolovalo, zastupoval podle potřeby ještě v Brně a ve Znojmě. Jezdíval celá devadesátá léta sloužit do Opatova (archiv církevní obce).

* * *

Otec Miroslav byl také vědcem i publicistou. Zajímala ho hlavně historie, zvláště cyrilometodějská tradice, kanonické a církevní právo a liturgická věda. Přispíval svými články do Hlasu pravoslaví, kalendářů a ročenek, do Pravoslavného teologického sborníku a jako člen různých komisí v církvi, člen místních sněmů církve a posléze stanul v čele jihomoravského a potom jihlavského protopresbyterátu i duchovního soudu. V roce 1985 mu udělil vladyka Nikanor s požehnáním metropolity Doroteje právo nosit při bohoslužbách mitru. U příležitosti 40. výročí kněžství mu v r. 1990 udělila Pravoslavná bohoslovecká fakulta v Prešově titul doktora pravoslavné theologie honoris causa. I přes zdravotní problémy se otec Miroslav pravidelně zúčastňoval eparchiálních presbyterských konferencí, kde byly jeho referáty a diskusní příspěvky přijímány s velkým zájmem a pozorností.

Vlídným knězem a obětavým pastýřem svých farníků byl celých 55 let. Dlouhou dobu působil jako eparchiální zpovědník duchovenstva. Měl literární talent, teologickou erudici a duchovní inspiraci; napsal dlouhou řadu zajímavých článků a teologických studií pro církevní tisk. Patřil k významným znalcům církevního kanonického práva, které vyučoval na bohoslovecké fakultě, a taktéž starobylého církevně-slovanského jazyka, z něhož překládal teologické texty do češtiny. (Přeložil nedělní kondaky a zavedl je při službě liturgie v Třebíči; podobně i některé velkopostní hymny. Tyto vsuvky tiskl, někdy včetně notace, zvláštní technickou metodou a vlepoval je do bohoslužebných sborníků, z nichž zpívali věřící.) Účastnil se překladu obřadu pravoslavného křtu a svaté Tajiny manželství; kontroloval překlad večerních a jitřních modliteb. Zřejmě posledním jeho překladatelským dílem bylo plné znění dlouhého obřadu svaté „Tajiny pomazání olejem“. (Lze je najít zde)

Co se týče českého liturgického vývoje, napsal pozoruhodnou studii do vydaného sborníku statí o sv. Gorazdovi „Pastýř a martyr“: Liturgická činnost svatého biskupa Gorazda, východiska, koncepce, cíle (je k dispozici na webu).

Mátuška Darja Mužíková působila řadu let v třebíčském Státním okresním archivu jako archivářka, kde zpracovávala dokumentace obecních úřadů třebíčského okresu. Jakožto znalkyně klasické češtiny pomáhala otci Miroslavovi jazykovými korekturami (posledním jejím dílem byla češtinářská revize nového českého překladu Božské liturgie pro bilingvní vydání; viz zde). Spolu s manželem napsali rozsáhlou vzpomínku na budovatele třebíčského pravoslavného chrámu Vsevoloda Kolomackého, kterou obnovili zájem o tuto podivuhodnou osobnost české pravoslavné církevní historie. Specialitou otce Miroslava byla historie tzv. Remešského evangelia, „tohoto podivuhodného úkazu v českých i světových dějinách“. Jde o text psaný rukou sv. Prokopa, o jehož známost se u nás postaral. (Viz o tom zde)

Své bohoslovecké vzdělání a pastýřské zkušenosti uplatnil k radosti studentů od roku 1992 při téměř pětileté aktivní práci na jejím detašovaném pracovišti v Olomouci jako učitel církevního práva. V této oblasti nejednou vystoupil jako znalec při formulacích naší církevní ústavy i jejích prováděcích předpisů a v mnoha jiných praktických i teoretických církevních otázkách.

* * *

Otec protopresbyter Miroslav Mužík zemřel v Třebíči v pondělí 23. července roku 2007 v 16 hodin. Bylo to v předvečer „vzpomínky divu způsobeného roku 451 velkomučednicí Euthimií Všechvalnou, jímž bylo upevněno Pravoslaví“. S ikonkou zobrazující tuto událost byl pohřben. Obřady rozloučení se konaly v sobotu v třebíčském pravoslavném chrámu sv. Václava a sv. Ludmily. Od 10. hodiny začala svatá liturgie, po které následoval obřad kněžského pohřbu. Po 12. hodině bylo tělo zesnulého převezeno na místní hřbitov, kde byla od 13 hodin konána druhá část pohřbu s uložením ostatků do rodinného hrobu.

Božskou liturgii a pohřební obřady sloužilo osm kněží a diakon. Kázání se vzpomínkou na zesnulého pronesl otec Pavel Aleš, bohoslužbu, při níž byla rakev zesnulého otevřená, vedl otec Josef Fejsák z Brna. Zpíval brněnský chrámový sbor. Mše a rozloučení s otcem Miroslavem se zúčastnila spousta lidí, takže mnozí museli stát venku před chrámem. Tiše jak žil, odešel jeden z významných pravoslavných duchovních, a jeho práce na vinici Páně byla nepochybně Bohem přijata.

Obrázek v textu: Manželé Mužíkovi v padesátých letech při nástupu do třebíčského chrámu

Otiskly: Horácné noviny (místy jemně upraveno a doplněno)

Obrázek dole: prot. Miroslav Mužík na schodišti opatovského chrámu (foto z konce devadesátých let)