16. prosince vykonal vladyka Izaiáš, s přisluhováním početného duchovenstva, obřad svěcení nového prestolu v Uherském Brodě, kde díky iniciativě br. Yuriye Moyshe roste nový chrám sv. Jiří. Br. Moysh společně s dalšími věřícími požádali olomoucko-brněnskou eparchii o kanonickou církevní správu. Eparchiální rada projednala tuto žádost a souhlasí s ustanovením přípravného výboru pro vznik nové církevní obce na území naší eparchie. Radou schválení členové přípravného výboru nyní podnikají potřebné kroky ke svolání ustanovujícího první shromáždění uhersko-brodské církevní obce.

V souvislosti s těmito událostmi byl v novém chrámu vysvěcen prestol, aby se u něj mohli členové zde vznikající církevní obce scházet k bohoslužbám, a byl tím zahájen liturgický život na tomto místě. V duchovním smyslu je církevní obec tam, kde se věřící shromažďují kolem svatého prestolu k modlitbám, díkůvzdáním a ke službě svatých Tajin. Tam, kde se slouží božská liturgie, podává se eucharistie – drahocenné Tělo a Krev Kristovy, platí Kristova slova: „Kde jste dva neb tři v mém jménu, tam jsem já uprostřed vás.“ Bez ohledu na velikost duchovního stádce je jeho bohoslužebný život napojen skrze eparchiálního biskupa na oživující tep mystického Těla celé světové pravoslavné Církve.

Obřad svěcení prestolu je pln tajemné symboliky a vykonává se u nás stejně, jako ve všech pravoslavných chrámech v přítomnosti a jak probíhal v minulosti a — dá-li Bůh — bude tomu tak i v příštích letech. Přítomní byli šťastni, že se mohli zúčastnit takového mystéria a jistě cítili v průběhu svěcení, kterým byl tento svatý prestol připojen ke všem pravoslavným prestolům světa, jak je důležité dodržovat naše pravoslavné kánony a tradice a bránit je před narušováním. Buďme pravověrní, přidržujme se učení svatootcovské orthodoxie a orthopraxe, neboť to nás činí pravoslavnými a spojuje nás a sjednocuje s pravoslavnými na celém světě!

Vysvěcení prestolu napodobuje křest člověka, jehož narození zpodobeno položením základního kamene. Proto před začátkem svěcení prestolu vladyka posvětil památeční mramorovou desku, která bude umístěna na chrámu na znamení jeho řádně kanonicky provedeného vysvěcení. Při svěcení se prestol nejprve omývá vodou podobně, jako je omyt ten, kdo přijímá křest; posléze je pomazán myrem a oděn do bílých šatů. Bílá barva je zde symbolem nadsvětské čistoty a Boží blahodati.

Prestol, na kterém se koná svatá eucharistie, je nejdůležitější místo v chrámu, ohnisko zvláštní přítomnosti Boha, Boží trůn. Jeho vysvěcení je odevzdáním dokončovaného chrámu Bohu a předáním věřícím, aby se zde shromažďovali k modlitbě a setkávali s Bohem. Mystérium se koná za královskými vrátky. Každý úkon obsahuje mnoho významů. Všechny symboly navazují na oběť Ježíše Krista a Jeho stálá přítomnost dominuje celé slavnosti.

Biskup i ostatní duchovní připravující prestol na sebe odívají (přes liturgická bohoslužebná roucha) bílé zástěry. Ty symbolizují čistotu jejich záměrů a současně označují, že to, co konají, děje se jménem všech pokřtěných. Prestol má formu metr vysokého čtvercového stolu, vyrobeného z masivního pevného dřeva – z dubu, jasanu či z borovice apod. Čtyři sloupky symbolizují čtyři světové strany. Čtyři rohy oltářního stolu symbolizují čtyři evangelisty. Sloupky mají nahoře přesně připravené otvory pro spojovací hřeby. Na ně se až v průběhu samotného svěcení připevňuje vrchní prestolní deska. Do předvrtaných otvorů sloupků nalévá biskup tzv. voskomastix (to je rozehřátá směs včelího vosku, kadidla a pryskyřice i dalších ingrediencí). Všechny části, z nichž se sestavuje prestol, i všechny další použité matérie skrápí biskup svěcenou vodou.

Kněží přinášejí vrchní desku prestolu. Na spodní stranu desky teď světící biskup zapisuje „kroniku“ slavnosti vysvěcení – datum, místo, jména vysvěcujících, představeného duchovního. Poté je kněžími deska položena na sloupy. Jsou v ní — přesně nad otvory ve sloupcích — připraveny čtyři otvory s vydlabanými prohlubněmi, jimiž se znovu vlévá voskomastix. Připomíná balzám, který připravili pro tělo Kristovo šlechetní Nikodém a Josef Arimatejský.

Použitý voskomastix symbolizuje naše sjednocení s Kristem, s Jeho obětí a zmrtvýchvstáním. Do otvorů se poté zatloukají čtyři dřevené hřeby. Představují hřeby, kterými byl Kristus přibit ke kříži. Jsou zatloukány oblými kameny bez ostrých hran, aby při tom nedošlo k poranění prestolu. Tyto kameny pak zůstanou navždy ležet pod prestolem. Nyní je vrchní deska už pevně natrvalo spojena se sloupy.

Přichází chvíle, kdy je na znamení duchovní očisty prestol omýván teplou vodou. Po osušení je znovu omyt růžovou vodou, která vůní připomíná myrhu, přinesenou ženami myronosicemi ke hrobu Páně, smíšenou s červeným vínem, symbolem Kristovy krve. Biskup posvětí vonnou vodu a víno, slévá je v jedno a vylévá na prestol. Touto vzácnou směsí kněží spolu s vladykou dlaněmi potírají celý otářní stůl. Nakonec duchovenstvo prestol osuší novými houbami; ty jsou poté uloženy pod prestol. Tyto úkony připomínají přípravu Ježíše k pohřbu.

Takto připravená deska je potírána svatým myrem tak, jako člověk je pomazán při Tajině myropomazání po křtu. Tím se na něj klade pečeť daru Ducha Svatého a vyprošuje se zvláštní milost místu, na kterém bude přinášena eucharistická oběť. Prestol je posléze oblékán do spodního liturgického odění zhotoveného z čistého lnu. Je to plátno, které připomíná pláštěnici (katasarku – rozprostírající se po těle, přiléhající k tělu), do které byl zavinut Ježíš Kristus po snětí s kříže. Na vnějších stranách je tento oděv obtočen dlouhou šňůrou, vedenou zvláštním způsobem, aby na každé boční straně prestolu vytvářela kříž. Provaz symbolizuje pouta, kterými byl spoután Ježíš, když Ho vedli na soud, a současně moc Boží, která udržuje svět — jeho čtyři strany — a do jednoho celku spojuje vše, co žije na zemi.

Když je obvazování dokončeno, je prestol odíván do svrchního šatu – po všech pěti stranách je rozprostřeno vnější oblečení ze zvláště zdobené tkaniny, často protkané zlatými nitěmi (šatu se říká indicie; od řeckého – oblékat). Symbolizuje lesk Boží slávy. Na znamení duchovního posvěcení místa biskup nyní zapaluje svíce či lampádu na prestole (nebo vydá povel k postavení první svíce na nový prestol).

Následuje příchod svatých ostatků mučedníků, které biskup nese slavnostně na diskose, na prestole je pomazává svatým myrem, vkládá do schránky – relikviáře, a tu umísťuje do nitra svatého prestolu (většinou je uložena uprostřed vnitřního prostoru prestolu – na krátké páté prostřední noze oltářního stolu (nebo na trnoži), na kterou je případně připevněn dřevěný kříž obsahující ostatky).

Na oblečený prestol se nadále ukládá antimins – posvěcené hedvábné či jemné lněné plátno (zdobené velkopátečním motivem) s pověřením příslušného archijereje k vykonávání svaté liturgie. Na něm, jako na Ježíšově hrobě a na prvokřesťanských hrobech mučedníků, se koná posvátná vzpomínka Ježíšova utrpení, smrti a zmrtvýchvstání, což je zpřítomněno silou blahodati Svatého Ducha sestupujícího při Božské liturgii na předložené Dary. Na závěr svěcení se na prestol kladou ostatní předměty – náležitosti, které dle dávných tradic mají na prestole vždy spočívat: evangeliář, žehnací kříž, darochranitelnice apod. Postaví se zaprestolní kříž a dle jerusalemského typikonu se instaluje sedmisvíčník. Na takto připraveném prestole je už možno sloužit svatou liturgii, kterou archijerej s přítomným duchovenstvem a shromážděným Božím lidem ihned vykoná. Od této chvíle začíná plný blahodatný život obce věřících podobně, jako je křtem a myropomazáním zahájen plný duchovní život dítěte. (Použito článku MUDr. Jiřího Karpowicze)

1. fotogalerie z průběhu duchovní slavnosti

Po vysvěcení prestolu jsme sloužili archijerejskou božskou liturgii. Při kázání se hovořilo o zásadním významu chrámu pro život pravoslavného křesťana. Byla zdůrazněna slova svatého starce Paisije Svatohorce, že do chrámu přicházíme, abychom se posvětili. Prestol znamená v současné řeči „trůn“. A trůn je zde pro toho, kdo na něm usedá – a tím je Kristus, jemuž patří prestoly v našich chrámech a který se k nám z těchto prestolů sklání, aby se nám sám dával za pokrm, jímž nasycujeme a léčíme své duše, aby byly schopny věčného života v Boží blízkosti – v ráji. V chrámu se koná svatá liturgie s podáváním svatého přijímání, což je to nejkrásnější a největší, co na tomto světě existuje. Odtud pramení láska věřících k chrámům, kam přicházíme setkat se s milovaným Kristem. Připomíná se nám podobenství o marnotratném synu, kajícně se vracejícímu ke svému otci, a ten — jakmile ho spatřil — vyběhl mu vstříc, přijal jeho pokání a otevřel mu svou náruč. Obrazně řečeno, setkali se na půli cesty – kráčeli si vstříc. I pro nás jsou chrámy takovým místem v půli cesty, kam s touhou po návratu k Bohu všichni spěcháme a kam Spasitel sestupuje, objímá a pozdvihuje naši duši, aby nás uvedl do nebeského království.

Po liturgii vladyka pohovořil o významu chrámu pro naši spásu a vřele poděkoval donátoru a staviteli chrámu; při tom vyjádřil naději, že se zde příští rok znovu sejdeme k novému svěcení – tentokrát k vysvěcení celého chrámu. Důstojnému otci Olegovi, jeho mátušce a všem dalším poděkoval za zorganizování dnešní slavnosti a všem popřál, aby zde nacházeli svůj duchovní domov.

Po zpěvu mnoholetí bylo v chrámu prostřeno chutné postní pohoštění, u něhož jsme strávili ještě nějakou dobu v přátelských rozhovorech.

Díky Bohu za tento den!

Všem budovatelům chrámu, sloužícímu zde otci Olegovi a církevní obci při chrámu sv. Georgije uděl, Hospodine, zdraví, spasení a ve všem zdar na mnohá léta!

2. fotogalerie

Autoři fotografií: prot. Libor Raclavský a Anežka Mandelíková