V olomouckém katedrálním chrámu vykonal na 5. neděli velkého půstu liturgii Přeosvícený vladyka Izaiáš. Spolusloužili další duchovní.

Příklad života ct. Marie Egyptské nám ukazuje sílu pokání. Velké pokání zmůže cokoliv. Marie byla hříšnicí, ale pokání ji vyzdvihlo ze samotného mravního dna až na výšinu nejvyšší ctnosti. Z duchovního pekla vášní, ve kterém žila, ji pokání povzneslo ke svatosti.

Církev nám ještě před závěrem velkého půstu ukazuje její příklad, aby nikdo nezoufal nad svými hříchy, ale aby nás povzbudila k duchovnímu životu a inspirovala nás k cestě pokání. Nikdo ať nezoufá, že jeho hříchy jsou větší, než by Bůh mohl odpustit. Bůh si přeje spásu každého člověka a očekává jeho obrácení k pokání. Každý člověk má nějaké hříchy a každý z nás se tedy potřebuje kát a svou lítostí bořit přehradu, kterou vztyčuje hřích přes cestu společenství člověka s jeho Stvořitelem.

O životě ct. Marie Egytské si můžete přečíst podrobné vyprávění zde.

[Spustit prezentaci]

Druhou postní neděli, která je podle církevního kalendáře zasvěcená sv. Řehoři Soluňskému (Palamovi), navštívil vladyka Izaiáš církevní obec v Olbramovicích. Zde sloužil spolu s otcem Konstantinem Ryškou božskou liturgii.

O tématu druhé velkopostní neděle

Sv. Řehoř obhájil při církevních sporech (14. století) křesťanské učení o blahodati, které se týká samotných principů pravoslavné spirituality. Ze strany teologického učení vysvětluje, jak Bůh posvěcuje své stvoření a jak může být překonána nepřekročitelná propast mezi nestvořeným Bohem a jeho stvořením. Objasňuje se tím, jak může být člověk vlivem nestvořené energie Ducha Svatého (tj. blahodatí) očištěn, osvícen a nakonec zbožštěn. Praktický prožitek a zkušenost s působením blahodatí a s dílem posvěcení člověka byly vždy součástí nejvyšších stupňů pravoslavné duchovnosti, této duchovní praxi se říká hesychasmus.

V dobách, kdy žil sv. Řehoř Palama, začala být tato praxe některými pomýlenými lidmi zpochybňovaná a dokonce vysmívána. Palama byl pověřen svatohorskými mnichy bránit starobylou modlitební praxi. V tomto zápasu musel přinést i osobní utrpení a pronásledování.

Nakonec však bylo původní křesťanské uvažování o zbožštění (theosis) obhájeno a stará hesychastická spiritualita zachráněna. Ve velkém půstu si připomínáme památku sv. Řehoře, učitele blahodati, protože půst je školou duchovního zápasu a pamatujeme, že duchovní život je pro pravoslavného křesťana získáváním blahodati Ducha Svatého.

Zde je o tom všem pojednáno podrobněji: Život sv. Řehoře Palamy a dále stať Význam učení o nestvořených energiích

Foto z Olbramovic

[Spustit prezentaci]

POSELSTVÍ
Posvátného synodu Pravoslavné církve v českých zemích a na Slovensku
PASCHA KRISTOVA 2019

Drazí duchovní otcové, v Kristu milovaní bratři a sestry:

Vstal z mrtvých Kristus!     Vpravdě vstal z mrtvých!

„Toť jest den, kterýž učinil Hospodin! Radujme se a veselme se v něm!“
volá žalmista David. (Ž 117,24)

V dobách Starého zákona byl tehdejší svátek paschy slavnostní vzpomínkou na velkolepé vysvobození z egyptského z otroctví. A co teprve říci o naší Pasše? Vždyť Starý zákon byl pouhým stínem a předznamenáním toho, co mělo teprve přijít s narozením a vítězstvím zaslíbeného Mesiáše. Stará pascha, kterou slavili židé, byla svátkem tělesného vysvobození izraelského národa, zbavením pozemského otročení pod bičem faraóna. Naše církevní Pascha je však vznešenější, protože je duchovní a řeší věčný úděl člověka. Pascha Kristova vyvádí věřící spoutané hříchem ven z tohoto duchovního otroctví — k odpuštění jejich vin a do svobody Božích dětí. Vyhnance navrací do ráje. Vede je od smrti do života. Místo úniku z područí faraónova se nyní zbavuje Boží lid krutosti ďábla a věčné záhuby.

Pascha Páně je naším největším svátkem, v němž oslavujeme, že sám Boží Syn svým Vzkříšením z mrtvých přešel z tohoto světa k nebeskému otci, ze země na nebe, a tím nás zbavil věčné smrti a otročení ďáblu. Daroval nám „moc stát se Božími dětmi“ (Jan 1,12), vysvětluje sv. Ambrož Milánský.

Hlahol paschálních zvonů svolává věřící, svátečně oblečené do světlých oděvů, aby — podobně jako tenkrát ženy myronosice — žasli nad prázdným hrobem, na němž ještě zářilo duchovní světlo Vzkříšení. Duchovenstvo v bílých rouchách okuřuje vonným dýmem, věřící se svícemi — všichni obcházejí s paschálním zpěvem chrám. Lidé se radují, andělé spolu s nimi vzdávají chválu. Pozemské i nebeské se spojilo k oslavě Vzkříšení a vítězství Pána Ježíše nad smrtí: „Ať povstane Bůh a rozptýleni budou nepřátelé Jeho!“

Na Vzkříšení Kristově stojí naše pravoslavná víra. Apoštol Pavel volá směrem k těm, jejichž víra je slabá či nemocná, aby nepochybovali o Vzkříšení: „Kdyby Kristus nevstal z mrtvých, marná by byla naše víra!“ (1 Kor 15,17) My však nemusíme pochybovat, protože máme celý oblak svědků: sám apoštol Pavel viděl vzkříšeného Spasitele; prvokřesťanská církev měla ve svých řadách stovky lidí, kteří se setkali se zmrtvýchvstalým Pánem. Dokonce i mimo církev některé důvěryhodné osoby poskytly o tom svá svědectví. Pak je tu nespočet svědectví pravoslavných svatých, kterým se zjevil Pán ve své slávě. Ani dnešní doba nemá nouzi o taková zjevení — za všechny vzpomeňme svědectví nedávno svatořečeného velikého světce Paisije Svatohorce (+1994), který hleděl do neskonale krásné tváře Ježíše Krista.

Vzkříšení Kristovo nám dává záruku a důkaz, že vše, v co věříme a v co jsme složili naději, je pravda! Zmrtvýchvstání Pána je zárukou našeho vlastního vzkříšení. Je to záruka přemožení smrti a překonání moci hříchu. Záruka vítězství našeho Pána nad nepřítelem lidského rodu, nad záhubcem lidských duší, nad ďáblem a jeho silami. Je zárukou brány otevřené člověku zpět do ráje. Je zárukou naší spásy a věčného blaženého života s Kristem! Obdrželi jsme tedy od Krista záruku opravdovosti všeho, v co věříme a v co doufáme.

Adam s Evou byli kdysi kvůli hříchu vzpoury a kvůli odpadnutí od Boha vyhnáni z ráje a jeho brána jim byla uzavřena. Protože se svou neposlušností odcizili Stvořiteli, byli zbaveni ráje, ztratili přístup ke stromu života a vnikla do nich smrt. Přišel však Kristus, kterého Písmo svaté nazývá novým Adamem, projevil poslušnost a to až do krajnosti — ke smrti na kříži. (Filip 2,7) Následně otevřel doposavad pevně uzamčenou bránu ráje. Otevřel ji pro nás všechny, neboť ti, kteří kvůli starému Adamovi umírají, oživeni jsou v samém Kristu. (1 Kor 15,22)

Kristova Pascha pro nás není jen každoroční sváteční vzpomínkou. Je to neustále prožívaná skutečnost našeho křesťanského života. Vzkříšení Páně je osou naší víry. Tato víra nabízí našim srdcím, svedeným různými pokušeními a zmučeným světskou pomíjivostí, dar už zde na zemi prožívat část radosti nebeského království. Protože Kristus ukázal vítězství nad jakýmkoliv nepřítelem, můžeme s apoštolem Pavlem nadšeně zvolat: „Jsem jist, že ani smrt ani život, ani andělé ani mocnosti, ani přítomnost ani budoucnost, ani žádná moc, ani výšiny ani hlubiny, ani co jiného v celém tvorstvu nedokáže nás odloučit od lásky Boží, která je v Kristu Ježíši, našem Pánu.“ (Řím 8,38-39)

„Jestliže proviněním Adamovým se smrt zmocnila nad námi vlády skrze jednoho člověka, tím spíše ti, kteří přijímají (od Pána) hojnost milosti a darované spravedlnosti, budou vládnout v životě věčném skrze jednoho jediného, Ježíše Krista.“ (Řím 5,17) To je pozvánka adresovaná nám všem, pozvánka k „paschální hostině víry“. (Jak volá sv. Jan Zlatoústý.)

Půst, jestli jsme jej konali ve správném duchu, v nás vzbudil touhu po Bohu a po společenství s Ním. Obrátil naše duševní zraky od pozemského k nebeskému, od materiálního k duchovnímu, od dočasného k věčnému. Díky tomu s vírou vzhlížíme na Kristův kříž, skrze který Spasitel sestoupil za námi až na samotné dno lidské bídy. Spatřujeme ve znamení kříže zjevení Boží lásky člověku. Lásky, na kterou věřící člověk odpovídá svou vděčností a opětovanou láskou. Vzkříšení Pána je slavnostním a velkolepým zjevením Boží moci a Jeho svrchované vlády. (2 Tim 1,10) Vykupitel se ujal těch, které našel na dně nejhlubší propasti, a nese je s sebou vzhůru ke svobodě. Vede ty, kteří byli uvězněni ve strašných temnotách, rozlomil vrata žaláře, vytváří jim cestu do světla. Lidí, týraných ďáblem za své hříchy, se ujal Bůh, uvádí je do říše blaženosti a odpuštění.

Touha po věčném životě není pro nejhlubší nitro naší duše nic cizího. Všichni — už od útlého dětství — někde u kořenů své bytosti vnímáme nepřirozenost smrti a odpor k pomíjivosti. Nelze se s ní smířit, jak nad smrtí naříká básník. Smrt je nám z hloubi srdce protivná. Cítíme, že jsme stvořeni pro život a ne pro umírání. A tento věčný nesmrtelný život, o který bylo lidstvo kdysi pradávnou vzpourou neposlušných prvních lidí připraveno, nám přišel Pán Ježíš vrátit. Jakými slovy za to poděkujeme? Pán se za námi vydal především proto, abychom z jeho rukou přijali dar života, který nám nabízí. Abychom přijali jako dar Jej samotného — pro nás poníženého, ukřižovaného, trpícího a pohřbívaného, a zároveň Jej přijímáme s Jeho vítězstvím nad smrtí, vstávajícího z mrtvých a vystupujícího se slávou na nebesa. Tak se, skrze víru, pokoru, poslušnost a oddanost jeho milované Církvi, stáváme účastni Jeho slávy i Jeho vzkříšení, abychom se s ním radovali na nekonečné věky v Jeho Království.

A tím už se dostáváme k odpovědi na otázku: „Jak důstojně oslavit Paschu?“ Především posílením své víry a vděčnosti Bohu za to, co pro nás učinil. Víru a vděčnost vtělíme do svých životů tím, že je vedeme dle Božích přikázání, aby se líbily Pánu. A nezapomínejme, že na vzkříšení Pána důstojně odpovíme vzájemnou láskou — trpělivostí, soucitem, přejícností, nezištnou pomocí, kterou jeden druhému prokazujeme, snášenlivostí, pokorou před bližním. Pro paschální radost zapomeňme na své neshody. To je pravá oslava, kterou od nás Pán očekává! Slyšíme to zpívat při paschální bohoslužbě: „Povznesme se slavností a druh druha obejměme!“

Přejeme všem povznášející a radostnou oslavu letošní Paschy Kristovy a pozdravujeme vás slovy paschálního troparu:

Vstal z mrtvých Kristus, smrtí smrt překonal
a jsoucím ve hrobech život daroval!

† Rastislav
arcibiskup prešovský,
metropolita českých zemí a Slovenska

† Michal
arcibiskup pražský a českých zemí

† Simeon
arcibiskup olomoucko-brněnský

† Juraj
arcibiskup michalovsko-košický

† Izaiáš
biskup šumperský

Pro tisk poselství v PDF zde: Paschalni-poselstvi-2019

Sváteční doba, rozklenutá od Narození Kristova do Zjevení Páně, začala v Jihlavě vánoční dětskou besídkou a nadílkou. Vrcholem svátků Narození byly bohoslužby u ozdobeného stromečku v našem domovním chrámu, na kterém rozsvěcíme svíčky ke svatému přijímání. Už od neděle praotců u nás zpíváme vánoční koledy a to v pěti jazycích (koledy pěti národů).

Sváteční období nás přivedlo až k oslavě Křtu Pána v Jordáně (Bogojavlenije, Theofanie). V předvečer a posléze i v den svátku jsme konali obřad velkého svěcení vody, kterou si věřící posléze nabírali a odnášeli do svých příbytků. Všichni přítomní byli řádně pokropeni posvěcenou „bogojavlenskou vodou“, kterou je zvykem v průběhu celého roku doma pít k posvěcení. Tato velká svátost má zvláštní vlastnost – voda se nekazí po celý rok, ba nezřídka ani v průběhu celé řady let.

Při vzpomínání události Křtu Pána Ježíše v Jordáně svatým Janem Křtitelem jsme uvažovali nad obsahem svátku. Spatřujeme v ní další milník cesty, kterou kráčí Bůh zachránit ztracené lidstvo. Božský Pastýř se totiž vydal vyhledat zbloudilou ovečku a přinést ji na svých ramenou zpět domů. Člověk je nalezen a opět připojen k mocnostem nebeským, spojen s Bohem.

Pohled na Pána, který se v Jordáně sklání před svým sluhou, nás přivádí k poznání, že setkání člověka s Bohem se děje, když se potká Boží pokora s lidskou pokorou. Na události tohoto svátku vidíme začátek veřejné části Božího díla záchrany člověka pro život věčný. Z jedné strany pozorujeme, že celé toto dílo se nese ve znaku Božího sestoupení, ponížení, sklonění se k člověku (od Narození v betlémském chlévě až po Ukřižování, smrt a pohřbení). Z druhé strany je zřejmé, že na to má člověk odpovědět svou pokorou, jejíž počátek tkví v pokání. Slyšíme to několikrát jako opakující se ozvěnu v kázání sv. Jana Křtitele: „Čiňte pokání! Obraťte se! Neste ovoce hodné pokání!“ Ne nadarmo je sv. Jan nazýván „hlasatelem pokání“. Stejnou výzvu slyšíme pak i z úst Ježíšových, když začal kázat.

Bůh se sklání k hříšnému člověku a my jsme Církví voláni, abychom tuto milost přijali skrze svou kajícnost a potažmo pokoru. Abychom se odvrátili od marných, zlých a hříšných skutků, od světských daremností. Abychom se obrátili svá srdce k nebeskému, svatému a věčnému.

Jsme povoláni ozdobit svůj život a okrášlit svou duši ctnostmi, z nichž hlavní je láska. Zjevení Boží Trojice, které se při dnes vzpomínané události stalo, je zároveň zjevením lásky. Proto mohl druhý svatý Jan, apoštol, evangelista a miláček Páně, prohlásit: „Bůh láska jest.“ Zjevuje se skutečnost, že Božství přebývá ve třech Osobách, které se navzájem milují. Jejich vzájemná láska je charakteristickou vlastností jejich společného Božství.

Kdyby Bůh byl jen jedna Osoba (jak tvrdí některá nekřesťanská náboženství), pak by před stvořením andělů a světa buď nemohl milovat (a neplatilo by tudíž, že Bůh je láska), nebo by miloval jen sám sebe, a taková sebeláska je spíše egoismem a nikoliv pravou láskou.

V Boží Trojici však byla láska ještě před stvořením všech bytostí i světa, a tato láska se přelévá z okruhu Trojice na všechno stvoření, především na člověka, který byl učiněn podle Božího obrazu, a tudíž dokáže svou láskou nejlépe odpovědět na Boží lásku.

Proto je svátek Zjevení Páně oslavou zjevení Boží lásky – a to hned ve dvou rovinách: především vidíme při události Křtu Kristova zjevení vzájemně se milující Trojice, a současně hledíme na lásku Boha k člověku, neboť Bůh „nesnesl pohled na lidské pokolení zotročené ďáblem“, a tak přišel, aby nás „uvedl do původní svobody“.

Fotografie z jihlavské oslavy svátků – dětská vánoční besídka, děti zpívající koledy, předvečer svátku a liturgie v den Zjevení Páně se svěcením vody:

[Spustit prezentaci]

Webová stránka Pravoslavné církevní obce v Jihlavě

Ženský monastýr ve Vilémově u Litovle má svůj hlavní chrám zasvěcen svátku Zesnutí přesv. Bohorodice (15. srpna). Podle něj je zasvěcen i celý monastýr. Ve středu tohoto data tedy monastýr slavil.

V předvečer svátku se sloužila večerní s litijí. Ráno pak majka představená igumenka Alexie přivítala oba moravské vladyky a konala se archijerejská liturgie. Sloužil vysokopřeosvícený vladyka Simeon, arcibiskup olomoucko-brněnský s přeosvíceným vladykou Izaiášem, biskupem šumperským. S nimi přijeli sloužit i duchovní z blízkých církevních obcí. Sjeli se podporovatelé a přátelé monastýru. Přítomno bylo asi třicet lidí.

Při kázání se vladyka Simeon zamýšlel nad příkladem přesvaté Bohorodice, která byla spojena s nebem i zemí. Vzpomínal, jak v Jerusalemě navštívil její dům, a vyprávěl, že Matka Boží byla celý život nesmírně pokorná, mírná, velice hodná; pořád se za všechny modlila. I po svém zesnutí zůstává s námi, navštěvuje nás, pomáhá nám a ochraňuje nás od veškerého zla. Pečuje o nás jako matka o své děti. Některým je dáno ji i dnes vidět. Máme se snažit, abychom i my byli spojeni v jejím mateřském duchu a v její lásce.

Kromě matky igumenie zpíval při liturgii prot. Pavel Aleš, který nás dříve vyučoval český bohoslužebný zpěv v Prešově na bohoslovecké fakultě. Pomáhali jim se zpěvem i věřící z Olomouce, které Alexie před časem naučila zpívat z Gorazdova sborníku. Přijely i dvě Řekyně z Ostravy a zpívaly řecké duchovní písně.

Chrám má novou „bohorodičnou pláštěnici“ (tj. zobrazení zesnulé Boží Matky na plátně), která byla při bohoslužbě vystavena.

Přítomné potěšil vladyka Simeon velice milou besedou, vedenou po bohoslužbě při procházce po zahradě.

Vzácným hostem byl zasloužilý emeritní protojerej prof. Pavel Aleš s mátuškou z Řimic. Mnozí z nás s láskou vzpomínají na jeho působení na Pravoslavné bohoslovecké fakultě v Prešově; v devadesátých letech pak vedl detašované pracoviště této fakulty v Olomouci. Vyučoval především církevní dějiny a případně dogmatiku.

Matka představená Alexie po svaté liturgii všechny pozvala na připravené pohoštění. Děkuje všem sloužícím a poutníkům za milou duchovní oslavu monastýrského svátku.

Nový článek o svátku Zesnutí přesvaté Bohorodice na brněnském webu: Rodíc, panenství jsi zachovala, při zesnutí svět jsi neopustila… (s českým překladem chvalozpěvu svatého Nektária Eginského „Nevěsto Panenská“)

A jedno starší zamyšlení na Ambonu: Druhý velký srpnový svátek

P.S.
Věřící ženy, které by se rády seznámily s pravoslavným mnišským životem, mohou přijet do monastýru na zkušenou. Stačí kontaktovat matku igumenii Alexii (telefonní čísla a adresu najdou ve schematismu naší eparchie).

[Spustit prezentaci]

(Foto pro galérii pořídila Anežka Mandelíková)

V neděli 12. srpna oslavil hlavní chrám naší eparchie svůj svátek. Katedrála je zasvěcena sv. Gorazdu I., jehož kdysi určil sv. Metoděj jako svého nástupce na Moravě.

Tento chrám má tedy svátek 9. srpna – v den památky tzv. pětipočetníků, čili hlavních učedníků sv. Metoděje: apoštolům rovného Klimenta, svt. ochridského, Angelára, svt. GORAZDA, Nauma a Sávy.

Bohoslužbu vedl přeosvícený vladyka Izaiáš, s nímž spolusloužilo deset duchovních.

O katedrále

Katedrála je z r. 1939 a hlavním stavitelem byl Vsevolod Kolomacký, pozdější archimandrita Andrej, který se účastnil i zednických prací a následně chrám vyzdobil osobitými freskami. Ikony zhotovené archimandritou Andrejem jsou dnes považovány za neopomenutelnou součást kulturně-duchovního dědictví naší české pravoslavné církve. Jeho ikonografie je pojatá v lidovém uměleckém stylu, jak jej vidíme ve starých karpatských kostelících s jejich rustikálním ikonopisem. Půvab freskové výzdoby naší katedrály vždy vzbuzoval zájem návštěvníků a vyzařoval duchovní světlo a pokoj do duší účastníků bohoslužeb. V kontextu uměleckého slohu, do kterého je tato ikonografie zařazována, je ikonografické dílo (a zvláště výmalba chrámových interiérů) archimandrity Andreje vysoce hodnoceno i ze strany znalců. A to nejen pro obdivuhodný rozsah tohoto díla, ale i pro autorův osobitý umělecký přínos. Otec Andrej tento styl pojal, rozvíjel a obohacoval nejen uměleckým cítěním své duše, ale i svou osobní modlitební a duchovní zkušeností. A kromě toho se inspiroval např. krajovými lidovými ornamenty toho místa, pro které ikonografickou výzdobu pořizoval. Věřící v chrámu tedy viděli srůstat posvátné ikonografické výjevy se svou tradiční kulturou. Výtvarnými prostředky se tím vyjadřovala misijní myšlenka návratu Pravoslaví k našim národům.

V posledním roce se chrám dočkal významné údržby interiéru a mnoha nových součástí chrámového vybavení. Plánuje se velká oprava zevnějšku katedrály.

O životě sv. Gorazda

Z dávných kronik a dobových zápisů

Vyvolení Gorazda nástupcem Metodějovým

»A tak když (sv. Metoděj) kolem pozutínal všechny viny a zacpal ústa mnohomluvných, běh života dokonal, víru zachoval a očekával korunu spravedlnosti. A poněvadž se tak zalíbil Bohu a byl jím milován, počal se přibližovat čas, aby přijal odpočinutí od utrpení a odměnu za mnohé své námahy. I otázali se ho: „Koho pokládáš, otče a ctihodný učiteli, mezi svými učedníky za hodného, aby se stal tvým a tvého učení nástupcem?“ Metoděj ukázal jim na jednoho ze svých spolehlivých učedníků, zvaného Gorazd, a řekl: „Je to muž svobodný a z vaší země, dobře obeznalý v latinských knihách a zbožný. To budiž Boží vůle a vaše láska, jakož i má!“«

Ohledy na mocenské poměry a snaha vyhnout se konfliktům vedly Metoděje k tomu, že doporučil za svého nástupce Gorazda, který dobře byl vzdělán nejen v slovanském a řeckém jazyku, ale i v latině. Místy je biskup Gorazd ztotožněn s knězem Učenem, působícím na Budči, pod jehož vedením se mladý kněžic Václav měl učit rozumět knihám latinským. Podle I. staroslověnské legendy Ludmila dala Václava „vyučit v knihách slovanských pod vedením kněze, a on si dobře osvojil jejich smysl“. Existuje názor, že Ludmila bydlela na Budči. Pak by knihám staroslověnským i latinským učil Václava na Budči tentýž vzdělaný kněz Gorazd-Učen, „dobře obeznalý v latinských knihách“. (Život sv. Metoděje /kap. XVII./ Více viz na Moravia Magna)

Jiný pramen líčí vyhnání Metodějových žáků

»… Avšak drzý a opovážlivý zástup heretiků nesnesl, aby měl Metoděje i po smrti živým protivníkem. Pravili: »Pojďte, potlačíme Gorazda a nastrojíme mu úklady, protože jeho život je nám nepodobný, odchylné jeho cesty a vyčítá nám hříchy. A ponechá-li se mezi živými, ožil by sám Metoděj.« I zbavili ho biskupského stolce a (dosadili tam) nějakého Vichinga, který byl opojen běsněním hereze a mohl opojit i jiné, jenž byl proto Metodějem s prokletím vydán satanu spolu se společností těch, kteří běsnili s ním…

Takto [Viching] protizákonně a zcela bezprávně uchvátil biskupský úřad, sám si přisvojil hodnost… Hereze zvedá hlavu a vypíná se nad pravověrnou družinou Metodějových učedníků… Ti pak odpovídali svými mluvčími Gorazdem a Klimentem … Panovník (Svatopluk) sotva pochopil něco málo z toho, co říkali, neboť byl úplně neschopný pochopit nějaké Božské věci, jednak proto, že byl vychován zcela barbarsky a zkrátka řečeno bez všeho vzdělání, jednak proto, že byl mrzkou rozkoší zbaven rozumu. Jak by mohl vniknout do úvah o Trojici člověk úplně vzdálený svatosti zdrženlivého života, bez níž nikdo neuzří Pána? … »Jestliže by byl někdo,« pravil [Svatopluk], »usvědčen, že nevěří v souhlasu s učením Franků, bude jim vydán, aby s ním učinili, co chtějí…«

Kdo měli hodnost učitelů, jako byl onen Gorazd, kterého jako rodáka z Moravy a zcela zběhlého v obou jazycích, jak ve slovanském, tak i v řeckém, povznesla ctnost na Metodějův stolec, a rovněž kněz Kliment, muž nejznamenitější, i Lavrentij, Naum a Angelár, a ještě více jiných významných mužů byli zavřeni v okovech do vězení, kde se jim odepřela veškerá útěcha …  Protože (vichingovci) obdrželi od panovníka povolení jednat s nimi podle svého uvážení, vyvedli je z žaláře, mučili je bitím, jak se praví, nelidským, a neslitovali se ani nad šedinami ani nad slabostí, kterou tělům světců způsobilo mnohonásobné trýznění. Po oněch nelidských ranách, když světcům nedovolili ani přijímat pokrm, protože nedovolili nikomu hodit ani kousek chleba Kristovým služebníkům či spíše Kristu, vydali je vojínům, aby odvedli každého do různých míst při Dunaji, a odsoudili je k vyhnanství z města.

Vojíni [byli] lidé barbarští, totiž Němci již od přírody suroví, a když tuto jejich vlastnost posílil ještě obdržený rozkaz, převzali světce, vyvedli je z města a svléknuvše je, vlekli je nahé. Takto jim současně působili dvojí zlo: hanbu a utrpení z mrazivého větru, který ustavičně v podunajských končinách doráží. Ba i meče jim přikládali na šíje, jako by je chtěli zabít, a k bokům přikládali kopí, jako by je chtěli do nich vrazit, aby neumírali jedinou smrtí, ale tolikrát, kolikrát ji očekávali. Když pak již byli daleko od města, tu ti, co je vedli, je propustili a vraceli se do města … Kliment pak, vzav s sebou Nauma a Angelára, ubíral se cestou vedoucí k Dunaji…«   (Život Klimenta, biskupa Bulharů. Více viz na Moravia Magna)

Skrze tyto úryvky z dávných textů hledíme na počátek a základ naší cyrilometodějské církve. Nejprve k nám na pozvání sv. Rostislava přišli učenci a svatí misionáři Cyril a Metoděj a těžce zde pracovali na položení základního kamene. Zajistili mladou moravskou církev vším potřebným – materiálně i duchovně a také právně-kanonicky i církevně-kulturně. Přinesli s sebou jako dar Moravanům nové písmo pro slovanskou řeč a překlad evangelií. Začali kázat křesťanskou víru, vyučovat, křtít a sloužit bohoslužby. Zajistili biblické i liturgické překlady, postarali se o stálé šíření bohoslužebného života (sv. Cyril byl zřejmě biskupem a světil tu nové moravské duchovní). S pomocí a záštitou sv. knížete Rostislava organizovali výstavbu chrámů a jejich vybavení posvátnými předměty. Pak přišel na řadu kanonický zákoník pro potřeby církevní i křesťanské správy státu a společnosti. A toto velkolepé dílo bylo pak ještě posvěceno, dotvrzeno utrpením jejich žáků. (Boží prozřetelností se tím dostalo i na Balkán.)

To jsou slavné základy a kořeny, jichž je potřeba se pevně držet, hlásat je, pokračovat na nich a dále budovat, a pak i nás bude napájet duchovní míza, která z těchto živých kořenů stále stoupá.

Dva slavní svatí Gorazdové

Jméno sv. Gorazda, žáka Metodějova, bylo o tisíciletí později uděleno vladykovi mučedníkovi Gorazdovi II. (+1942), který zde obnovil svaté Pravoslaví. Stalo se tak, když v Srbsku přijal mnišství a byl vysvěcen na biskupa (v Bělehradě r. 1921) – prvního moravského pravoslavného biskupa po sv. Metodějovi, aby se podobně jako kdysi Moravan Gorazd I. stal tento současný Moravan druhým Gorazdem, nástupcem sv. Metoděje.

»Jugoslávský tisk u příležitosti biskupského svěcení Gorazda II. píše o duchovním napojení na Gorazda I.: „…Památka tohoto Gorazda (prvého – z Moravy vyhnaného žáka sv. Metoděje) se uchovala v tradici národa srbského. Ač nemohl (onen Gorazd) dokončit práci jemu uloženou, přece zachoval svoje jméno věkům budoucím. Osudy jeho nejsou známy a stopa jeho končí v Bělehradě. Po dvanácti stoletích přichází do téhož Bělehradu syn země moravské, aby přijal a odnesl (zpět) tu hřivnu víry cyrilometodějské, kterou jeho předchůdce, světec, v srdce srbských bratrů uložil. Duch prvého Gorazda spočinul na tomto jeho nástupci a v srdci jeho roznítil oheň lásky k ideji prvních apoštolů slovanských a v témž Bělehradě přijímá Gorazd druhý po dvanácti stoletích berlu biskupskou, aby do své rodné země přenesl novou setbu toho semene, které bylo Metodějem zaseto…“« (Ze sborníku Pastýř a Martyr)

Jistě chápeme, proč vladyka Gorazd nechal moravský katedrální chrám zasvětit právě Gorazdu I. Tento chrám zde představuje a upevňuje pouto, které spojuje cyrilometodějství s naší novodobou místní církví. Připomíná, že obnovené české pravoslaví je neodlučně spojeno s dědictvím sv. Cyrila a Metoděje, kteří zde skrze tuto svou pravoslavnou církev žehnají naší zemi. Vladyka Gorazd II. věděl, že jednou odejde z tohoto pozemského přebývání, ale navázané pouto s dílem a odkazem sv. Metoděje zde přetrvá dál, dokud bude trvat obnovená Česká pravoslavná církev.

Pravoslaví v našem národě je pevně spojeno s jménem Gorazd. Proto je nám památka svatých pětipočetníků tak vzácná. Naše olomoucká katedrála, kde jsou od dob Gorazda II. vznášeny prosby o přímluvu sv. Gorazda I., je tudíž nejen kanonicky nýbrž i duchovně centrem eparchiálního života.

Fotografie z nedělní duchovní slavnosti chrámového svátku

Pro ty, kteří by zatoužili být alespoň zprostředkovaně u této sváteční události, přinášíme několik obsáhlých fotogalérií.

Začátek bohoslužby

[Spustit prezentaci]

Vyznamenání některých duchovních

[Spustit prezentaci]

Pokračování bohoslužby

[Spustit prezentaci]

Na závěr chrámové oslavy se konal liturgický průvod kolem chrámu se čtením úryvků evangelia a kropení svěcenou vodou.

[Spustit prezentaci]

Na samotný závěr bylo připraveno pohoštění.

(Fotografovala mátuška Marie Bočkarevová)

Pobídka svatých k úctě přesv. Bohorodice

Jak jen to je možné, držte se co nejpevněji za šat naší velké Vládkyně – Bohorodice, aby vám pomáhala. Nechť Bohorodice, tato něžná, pečlivá a starostlivá Matka celého světa, ochraňuje vás i celý svět… (Ctihodný starec Paisij Svatohorec)

Těmito slovy nás vyzývá ctihodný starec Paisij (přičten k zástupu svatých roku 2015), abychom se obraceli k Matce Boží, této něžné a starostlivé Ochránkyni všech, a s vírou ji prosili o Její mocnou záštitu.

Takto se i v naší brněnské církevní obci snažíme již od roku 2007 co nejvíce přiblížit v modlitbách k Matce Boží, před její divotvornou a myrotočivou ikonou Obměkčení zlých srdcí, která nás, naši církevní obec a celou místní Pravoslavnou církev již tolik let navštěvuje.

Letos, tedy celkově již po jedenácté, jsme měli opět možnost přiblížit se v modlitbách ke zjevné milosti Matky Boží, k její svaté ikoně, která k nám letos doputovala až z italského města Bari. …

V pátek 25. května, v den Noci kostelů, se v našem chrámu sloužilo Všenoční bdění spolu s kánonem a akathistem před ikonou Přesvaté Bohorodice Obměkčení zlých srdcí (Sedmibolestné). V ten den zůstal náš chrám otevřen pro veřejnost až do pozdních, resp. popůlnočních hodin.

Ikona Matky Boží navštívila Mikulčice

Následující den v sobotu, kdy naše místní Církev konala všepravoslavnou pouť k místu dávné velkomoravské misie svatých věrozvěstů Cyrila a Metoděje, „zavítala“ ikona Sedmibolestná vůbec poprvé v historii na tato posvátná místa, spjatá s dávnou historií našeho národa. Zde, na základech trojlodní baziliky, dnes již pod širým nebem, byla ikona umístěna doprostřed kdysi skvoucího se svatostánku, přímo v centru bývalého velkomoravského hradiště v Mikulčicích.

Právě na těchto místech si vždy, znovu a znovu, připomínáme události, které tak výstižně popsal svatý Jan Šanghajský a které v nás současně probouzejí pocit vděčnosti, který bychom měli pociťovat ve vztahu ke svatým bratřím Cyrilu a Metoději:

„Neboť oni přinesli těm, kdož přebývali v zemi stínu smrti… (Iz 9,2), tedy uprostřed pohanství, Světlo pravé víry Kristovy. Těm, kteří nic nevěděli o Božím království, jej zvěstovali a ukázali jim cestu, která do něj směřuje. Služebníky nepravých a lživých bohů učinili svatí bratři služebníky pravého Boha! Ty, kteříž žili v neřesti a hrubých mravech, naučili milovat dobro a pravdu a ukázali jim nadřazenost ctnosti, očistili jejich smysly a učinili je zbožnými a mravnými. Ty, kteří se nacházeli pod mocí hříchu a zpustlosti, osvobodili z ďábelských sítí, znovuzrodili je svatým křtem a naučili je novému životu ve slávě Boží. Ve stejné době pak pro neučené a polodivoké Slovany sestavili abecedu, darovali jim vzdělanost a naučili je užívat písemnictví, a takto položili počátek jejich duchovního osvícení a vzdělání.“ (Z kázání v den svátku svatých soluňských bratří)

Svatou liturgii svým zpěvem doprovodil brněnský chrámový sbor.

Divotvorná ikona na svatodušní svátky v brněnské katedrále

Před započetím nedělní svaté liturgie v Brně byl náš chrám slavnostně vyzdoben zelenými ratolestmi při příležitosti svátku „Seslání Ducha Svatého na apoštoly“ (Svaté Padesátnice). Po svaté liturgii, s mimořádnou účastí věřících, podobnou té velikonoční, proběhl slavnostní průvod kolem chrámu s ikonami „Svaté Trojice“ a Bohorodicí „Sedmibolestnou“.

Ke konci bohoslužby byli všichni z přítomných věřících pomazáni myrem od divotvorné a myrotočivé ikony Obměkčení zlých srdcí.

(Výběr z článku uveřejněném na webu brněnské církevní obce, kde si můžete přečíst celý text.)

P.S.

Tato divotvorná ikona již (díky duchovní správě brněnské farnosti) připutovala na dlouhou řadu míst naší vlasti a všude přinášela pomoc a požehnání. V r. 2007 byla např. i v Jihlavě – zde je archivovaná fotogalerie z této návštěvy.

Od nejstarších dob věřící putovali na místa, kde se stalo nějaké nebeské zjevení nebo zde žil svatý člověk. Cítili zde tu duchovní energii, která s nebe sestupuje na místě nebeského úkazu, zázraku, nadpřirozeného navštívení nebo působení života světce – Božího člověka. Ten neviditelný otisk, zůstávající na všem pozemském po záblesku nebeského duchovního ohně, nesmazatelně přetrvává. Je to v každém kamínku, stéblu i ve vzduchu. Říkáme tomu, že místo je požehnané.

V každé místní církvi mají svá požehnaná místa, která jsou spojena s příchodem apoštolů a věrozvěstů, s životy zdejších svatých nebo nebeskými zjeveními. Křesťané mají zkušenost s tímto požehnáním, a tak mají ve zvyku putovat na tato svatá místa, pomodlit se zde, uctít památku, přihlásit se k dílu těchto svatých a svou poutí na něm přijmout účast.

Na Moravě požehnává eparchiální archijerej každoročně dvě církevní pouti: cyrilometodějskou a gorazdovskou. Ke květnovému svátku sv. Cyrila a Metoděje je to bohoslužba v bazilice, kde sloužíval sv. Metoděj. Bazilika, jejíž základy byly poblíž Mikulčic při vykopávkách nalezeny, už bohužel nestojí, ale požehnání sv. Metoděje zůstává. Zvláště při liturgii lze pocítit jedinečnou přítomnost našeho slavného světce – jako by se spolu s námi klaněl před svatým prestolem a uctíval přesvaté Dary Těla a Krve Kristovy. Přijíždíme sem oslavit cyrilometodějský svátek nejen, abychom uctili jeho památku a pomodlili se k němu za naši církev, ale abychom do jeho díla vstoupili, navázali na ně a upevnili naše společenství s ním právě na tomto místě, které je srdcem celého slovanského Pravoslaví.

Pouť byla letos mimořádná také tím, že do mikulčického Metodějova chrámu připutovala i divotvorná ikona Matky Boží Sedmibolestné. Pár dní před tím byla v Bari při liturgii u ostatků sv. Mikuláše. Dnes spočinula v Mikulčicích, kde ji v bazilice (kdysi možná zasvěcené sv. Mikuláši) mohli poutníci uctít. Byla to další nebeská návštěva, kterou byla tato pouť poctěna. Po liturgii byli všichni pomazání zázračným olejem, který ikona roní.

Letos měla mikulčická pouť spíše komorní charakter. Kvůli kalendářní shodě (pouť připadla na zádušní Trojickou sobotu před svatodušními svátky a navíc se v předvečer konala “noc kostelů”) se sjelo méně poutníků, než je obvyklé (napočítal jsem necelou stovku účastníků bohoslužby, ale někteří další poutníci se v okolí ukrývali před sluníčkem). Je zajímavé sledovat, že to nikterak neumenšilo duchovní krásu a hloubku této události. Svědčí o to požehnání, které na tomto místě spočívá nezávisle na nás. S dojetím jsme vzývali nám tak drahé svaté bratry ze Soluně. Krásně zpíval sbor. Věřící se zpovídali a přijímali svaté Tajiny. Lípy kolem baziliky zrovna dospěly do plného květu a jejich sladká vůně byla silnější než kadidlo z mocného okuřování dvou diákonů. Sama okolní příroda tak přispěchala uctít památku slovanských věrozvěstů svým vlastním kadidlem, v jehož oblaku omamné vůně nebyla naše aromata vkládaná na žhavé uhlí do kadidelnic vůbec cítit.

Svědectvím o klidné a radostné duchovní atmosféře jsou fotografie prot. Libora Raclavského:

[Spustit prezentaci]

V neděli marnotratného syna  4. února 2018 navštívil vladyka Izaiáš naši svitavskou církevní obec. Před svatou liturgií posvětil ikonostas, který jsme pořídili díky podpoře poskytnuté úřadem Olomoucko-brněnské eparchie a dárců z řad věřících. Symbolicky jsme tak uzavřeli stavbu chrámu započatou v srpnu 2008.

Postupné doplňování vybavení  kaple i farního zázemí nás ještě v dalších letech čeká. Jsme ale rádi, že jsme získali po téměř desetiletém úsilí vlastní důstojný prostor pro pravoslavné bohoslužby v našem městě. Vladyka ve svém kázání připomněl Boží slitování a milosrdenství, jež nás provází v našich životech a jehož jsme také okusili i při stavbě Božího chrámu zasvěcenému svatému velikomučedníku Jiří.

Chtěli bychom poděkovat všem, kdo pomáhali při samotné výstavbě, těm, kteří podporovali stavbu modlitbou i finančně, a také našim vladykům a úřadu eparchie za pomoc poskytnutou v závěru stavby, při kolaudaci a svěcení.

Kéž vám Bůh odplatí nebeským za pozemské!

Za Pravoslavnou církevní obec ve Svitavách
rada církevní obce
a duchovní Jiří Kolář a Mojmír Kříž

[Spustit prezentaci]

P.S.

Redakce eparchiálního webu blahopřeje pravoslavným ze Svitav k dokončení tak náročného díla, jakým je stavba nového chrámu. Vztyčení tradičního ikonostasu je vskutku dalším významným milníkem na této cestě. Zároveň jim děkujeme, že nejen výstavbou chrámu, ale i zbudováním ikonostasu naplňují přání sv. Gorazda, jehož snahou bylo uvádět k Čechům a Moravanům pravoslavnou víru doprovázenou plností posvátné tradice.

O významu ikonostasu

Světitel mučedník Gorazd kladl ve své době velký důraz, aby české pravoslavné chrámy byly vždy vybaveny ikonostasem tak, jak to žádají tradiční pravoslavné liturgické zvyklosti. Argumentoval při tom hluboce duchovně, že ikonostas vlastně nic nezakrývá, ale naopak zjevuje věřícím duchovní skutečnosti, aby měli stále před očima, čeho jsou při svaté liturgii účastni.

Oddělením oltářního prostoru vzniká velesvatyně se svatým prestolem (trůnem) a chrámová loď (svatyně), kde se shromažďují věřící (jimž říkáme „královské kněžstvo“) ke službě Bohu Vševládci, který všem v chrámu žehná z ikony umístěné na středu nejvýchodnější stěny chrámu v oltáři (tradičně se používá typ ikony „Spasitel uprostřed nebeských mocností“). Rozdělením chrámového prostoru se symbolicky zjevuje dělení Božího stvoření na svět neviditelný a viditelný, na nebe a zemi, na věčné a dočasné.

Ikony na ikonostasu pro nás představují okna do nebe – Boží zjevení lidem. Těmito okny nahlížíme do duchovního světa nebeského ráje, a zároveň z těchto oken na nás hledí žehnající postavy Krista a jeho svatých, přicházející k nám. V tomto smyslu ikonostas nerozděluje chrám, ale spojuje, vyjadřuje propojení nebeské a pozemské sféry, je vyjádřením působení Boží blahodati, energie Ducha Svatého, která překlenuje propast mezi Stvořitelem a stvořením, mezi Božským a lidským. Ikonostas tím ukazuje Boží lásku, s níž se nám Boží Syn (a celá Trojice) jako Stvořitel zjevuje a jako Spasitel se k nám sklání a přichází za námi.

Pro zdůraznění těchto duchovních skutečností, které očima duše můžeme nahlížet, jsou v ikonostasu také vrátka, jimiž vychází a vchází sloužící duchovenstvo. Jimi vstupují kněží do oltáře sloužit u Božího trůnu (prestolu), jimi jsou  neseny na prestol naše dary, jimi jsou k věřícím přinášeny přečisté Tajiny – nebeský pokrm k očištění a duchovnímu nasycení Kristovým přesvatým Tělem a Krví. Ikonostas se nám tím jeví jako zjevení sjednocení člověka s Bohem. Vždyť Kristus nejen obnovil naše společenství se Stvořitelem, ale vykonal ještě víc – sjednotil naše lidství s Božstvím. Otevírající se „královská vrátka“ ikonostasu ukazují, že přehrada, kterou mezi Bohem a člověkem kdysi vztyčil pád člověka, je překonána – díky ikonostasu vidíme při bohoslužbách, jak přichází na zem to, co je nebeské, a zároveň vystupuje na nebe, co je pozemské.

Ikonostas tedy nezakrývá, ale odhaluje, ukazuje, zjevuje, vzdělává a připomíná to, čím jako křesťané žijeme – spásu, kterou nám Bůh ve své dobrotě a lásce uchystal.

„ … Nad to se nám jeví ikonostas jako laskavé, milé a světlé uvítání…“
(Sv. mučedník Gorazd, episkop český a moravsko-slezský, + 1942; viz zde)

Jeho Vysokopřeosvícenost ThDr. Simeon, arcibiskup olomoucko-brněnský se 12. února 2018 dožívá požehnaných 92 let.

Rádi bychom mu poblahopřáli k narozeninám, jichž se dožívá ve zdraví a duševní činorodosti. Chtěli bychom také při této příležitosti připomenout nejdůležitější údaje z jeho života a díla pro blaho naší místní církve.

Vladyka Simeon (občanským jménem Radivoj Jakovljevič) pochází ze smíšené pravoslavné srbsko-české rodiny. Jeho otec Milutin Jakovljevič byl pravoslavný duchovní. V Praze vystudoval gymnázium. V roce 1945 zahájil studium na Teologické fakultě Karlovy univerzity. Své osmileté studium ukončil na Pravoslavné duchovní akademii v Leningradě v roce 1953. Šest let pak přednášel na Pravoslavné bohoslovecké fakultě v Prešově, hlavně Starý zákon a patrologii. Když mu bylo tehdejším režimem další přednášení znemožněno, věnoval se cele církvi a písemné činnosti.

Roku 1958 se oženil s Růženou Slámovou a přijal kněžské svěcení. Od roku 1959 byl ustanoven duchovním správcem Pravoslavné církevní obce v Mariánských Lázních. V této farnosti působil čtyřicet let.

Vladyka Simeon vždy vynikal jako dobrý pastýř jemu svěřeného stádce. Jako dlouholetý duchovní správce v Mariánských Lázních je znám svou péčí o pravoslavné rodiny, rozptýlené v široké diaspoře, které pravidelně navštěvoval. Učil děti náboženství, vedl biblické besedy a pořádal každý rok dětská letní setkání na faře v Těšově. V našem církevním tisku publikoval dlouhou řadu katechetických článků a stále v tomto osvětovém díle pokračuje.

V roce 1963 vystudoval dálkově Překladatelskou fakultu Vysoké školy ruského jazyka a literatury v Praze. Od roku 1969 byl členem Ekumenické komise pro Starý zákon, ve které se pod vedením profesora Miloše Biče podílel na překladu Starého zákona do moderní češtiny, jenž postupně vyšel s výkladem ve čtrnácti svazcích.

V roce 1982 obhájil svou doktorskou dizertaci prací „Izaiášův EBED JHVH a smysl jeho utrpení“ na Bohoslovecké fakultě v Prešově a byl promován na doktora teologie. Poté se pravidelně zúčastňoval kongresů Mezinárodní organizace pro studium Starého zákona IOSOT.

V roce 1996 ovdověl a o dva roky později, v květnu 1998, byl zvolen pomocným biskupem pražské eparchie, dne 21. 6. pak vysvěcen na biskupa mariánskolázeňského se jménem Simeon. V roce 2000 byl ustanoven biskupem olomoucko-brněnským (později povýšen do hodnosti arcibiskupa) a v této funkci setrvává dodnes.

Celý svůj aktivní život byl literárně činný. Přispíval do církevního tisku exegetickými články, úvahami, básněmi i povídkami. Již roku 1958 vydal skripta k celé Bibli kromě knih Mojžíšových. V církvi je znám jeho překlad z díla metropolity (pozdějšího patriarchy) Sergije (Stragorodského) „O spasení“ (před rokem vyšel pod názvem „Pravoslavné pojetí spásy“). V roce 1990 připravil k vydání knihu archimandrity Sávy Nerudy „Život našeho Pána Ježíše Krista“. V roce 2000 vyšla knížka jeho vánočních povídek „Doteky odjinud“ a v roce 2003 biblická zamyšlení „Ježíšův příchod“. V r. 2005 vydal úpravu své doktorské práce „Tajemství starozákonního proroctví“. Později vydal překlad jitřních a večerních modliteb „Od spánku do spánku“. V r. 2014 vydal knihu „Neděle s Ježíšem“, která je sbírkou jeho nedělních kázání a dočkala se velkého úspěchu mezi věřícími.

Na setkáních s kněžími neustále nabádá své duchovenstvo, aby se v každé církevní obci systematicky vyučovalo náboženství. I v pokročilém věku udivuje mladší duchovní svou vynikající pamětí. Vede presbyterské konference, účastní se poutí a významných celoeparchiálních akcí.

Náš vladyka Simeon je laskavým, zkušeným a pevným hierarchou, který vede své duchovní stádce v časech radostných i těžkých podle svého nejlepšího svědomí tak, aby zůstávalo pevně semknuté v jednotě v Kristu.

Přejeme našemu vladykovi pevné zdraví a hojnost Božího požehnání na mnohá a blahá léta!

Redakce

Na rozloučenou s letošním svátkem Zjevení přináším odkaz na článek o tomto svátku (na weblogu Ambon). Ze závěru článku:

Všimněme si, že Kristus začíná konat své dílo záchrany člověka tam, kde se lidé kají. Přichází za Janem, který svým křtem očišťuje hříšníky. Kristus se objevuje před národem na místě, kde se děje pokání. Nepřichází se zjevit k veleknězi Chrámu, ani na sbor farizeů, nepředstupuje se svým Evangeliem před sbor učenců a znalců Písma ani nejde k žádnému vladaři. Jeho kroky zamířily mezi největší hříšníky, k Jordánu, kde se Jan těchto morálních ztroskotanců ujímal a navracel je skrze pokání na správnou cestu. Podle stejného principu se bude Pán řídit po celé následující tři roky. Až do své smrti bude navštěvovat kající hříšníky, vcházet pod střechu celníků a opomíjet ve společnosti proslulé a všemi velebené sebejisté „spravedlivce“, nadmuté pýchou nad svou zbožností, neboť „nepotřebují zdraví lékaře, ale nemocní“.

A můžeme vidět (do té míry, jakou se nám odkrývají Boží způsoby), že podle stejného principu Bůh jedná i dnes. Přichází tam, kde se děje pokání. Vše, co děje s člověkem v církvi, všechny stupně dosahování spásy, – to vše se děje jen a pouze v duchu pokání. Bez kajícnosti je celý náš církevní život jen krásná slupka, pod níž však není nic.

Blíží se velkopostní doba. Období kající, čas askeze a zvýšené snahy o duchovní život. Snad nejdůležitější část křesťanského roku. Může být správně využita jen, najdeme-li morální sílu k pokání, tj. odhodláme-li se nahlédnout do propasti svého srdce a máme-li odvahu se tam rozhlédnout, bez ohledu na to, že se zděsíme nad tím, co tam vidíme. Pak pochopíme, k čemu potřebujeme Krista, a pak za námi přijde jako tenkrát na Jordán. (Celý článek)

Jako přílohu nabízím pár obrázků ze svěcení vody v pátek na svátek Zjevení v Jihlavě:

[Spustit prezentaci]

Teologické pojednání o Křtu Páně na Jordáně

Z řeckých zdrojů připravil Michal Dvořáček

Zpráva o letošním svěcení svátku Zjevení Páně v Brně

Zde vše v jednom PDF souboru: o-svatku-bohozjeveni-a-jeho-letosnich-oslavach-v-pco-brno_2018_v2b

ZJEVENÍ PÁNĚ, Křest Pána našeho Ježíše Krista 2018

Dne 19. (6.) ledna jsme oslavili svátek Zjevení Páně – Křest Páně v Jordánu. Tento svátek poukazuje na počátek Kristovy učitelské a spasitelské činnosti, a je naznačen právě křtem v Jordánu. Při křtu Páně se ve vodě zjevilo světu tajemství (tajina), a toto tajemství je třeba chápat jako tajemství Božské Svaté Trojice. »Otevřela se nebesa a spatřil Ducha Božího, jak sestupuje jako holubice a přichází na něho. A z nebe promluvil hlas: „Toto je můj milovaný Syn, jehož jsem si vyvolil“.« (Mat 3,16-17). Událost trojičního zjevení Božství Svaté Trojice na proudech Jordánu osvěcuje naši mysl a odhaluje nám Boha jako Trojici jednobytnou a nerozdílnou. Další význam tohoto svátku spočívá v tom, že každý z nás se prostřednictvím ponoření (pokřtění) ve vodě osvěcuje, takže jsme osvojeni za syny Otcem Světla, zásluhou Syna a mocí Ducha Svatého.

Hlavní pak smysl svátku Zjevení Páně, stejně jako i u ostatních, je zjevená Kristova láska k nám, k lidem, pro které náš Pán vzal na sebe hříchy lidského pokolení. A i my proto máme a musíme činit stejně tak, tedy především milovat bližního svého (Mat 22,39), chceme-li následovat Krista na Jeho spasitelné cestě. On nás přitom neustále posilňuje svou mocí a svou milostí. Jedním z hmatatelných důkazů jeho Božské moci je i posvěcená voda, kterou nám Pán v den svátku Zjevení dává a která je nám ku pomoci proti pokušením a nesnázím. Tuto posvěcenou vodu si odnášíme domů, abychom Jeho milostí byli neustále posilňováni.

Po dnešní liturgii proběhl v chrámu obřad velkého svěcení vody, posvěcenou vodu si poté věřící odnášeli domů jako prostředek ku pomoci a k uzdravení duše i těla.

Po druhé hodině odpolední jsme se setkali na břehu řeky Svratky, v Brně Bystrci. S průvodem a s korouhvemi jsme došli na již tradiční místo, kde byla poté svěcena řeka Svratka a to nejen pro obyvatele našeho města, ale jako požehnání i pro celý kraj, kterým řeka na své pouti protéká.

Dvě fotogalérie:

Velké svěcení vody v chrámu

[Spustit prezentaci]

Svěcení na řece Svratce

[Spustit prezentaci]

Zdroj: facebookový profil brněnské církevní obce

 

Vtělení Božího Syna je v biblické i církevní tradici spojeno s astronomií. Pohanským národům bylo Narození Kristovo zvěstováno jazykem, který jejich mudrcové uměli číst, – jazykem nebeských úkazů. Proto hvězdopravci zaznamenali toto zvěstování, které se jim ukázalo na nebeské báni, a tři takoví mágové vypravili se k Betlému. Židům bylo blížící se narození Mesiáše zvěstováno proroky. Naplnění těchto proroctví starý Izrael očekával. Jejich součástí bylo označení času i místa, kde a kdy se to mělo stát, a proto byli židé v této době plni napjatého očekávání a vyhlíželi, kdy už k nim bude Hospodinem poslán jejich zaslíbený král.

I přes zjevné sdělení Božích proroků židům, byli pohani – jak se zdá – schopni lépe než židé pochopit, co se stalo v Betlémě. Přes nedokonalost jazyka přírodních úkazů vyrozuměli, co jim touto řečí Stvořitel sděloval, a přišli uvítat Spasitele světa. A tento trend měl pokračování. Po zrodu křesťanské církve, která se zprvu obracela k židovskému prostředí, se nakonec přeneslo těžiště církevní misie mezi pohany.

Zřejmě v důsledku toho nám astronomické jinotaje v symbolickém církevním vidění zůstaly. Zvláště v souvislosti se svátky Narození Páně obsahují hymnické texty církve mnoho narážek a obrazů vázaných na astronomii. Proti obrazu pohanských mágů, vedených hvězdou při putování do Betléma, nám církev staví před oči obraz Kristova Narození připodobněného ve svátečním troparu k východu Slunce. Oproti hvězdám je Boží Syn církví oslavován jakožto „Slunce spravedlnosti“. A nás všechny církev přivádí k tomu, abychom se odvrátili od služby pouhým hvězdám ke klanění se duchovnímu Slunci – Kristu. Zatímco hvězdy krouží po nebeské klenbě patřící k tomuto světu, Slunce spravedlnosti vychází z výsosti – tj. přichází k nám z věčnosti. Vzhůru srdce! Povznesme se od světýlek věcí dočasných k oné nezapadající záři věčnosti. Pomíjivé hvězdy nemohou osvětlit temnotu a vyhnat tmu z jeskyně našich srdcí, zatímco Slunce Kristovo osvítí naše nitro a naplní prázdnou jeskyni našeho srdce, když dovolíme Kristu, aby se i v nás narodil.

Dobytčí chlév se v Betlémě stal příbytkem andělů, zářícím trůnem Nejvyššího. Kristus rodící se v tmavé jeskyni našeho nitra, zaneřáděné zvířecími vášněmi a hnojem hříchů, změní naše srdce na místo čisté, jasné, skvoucí a důstojné Božího spočinutí.

Všechny tyto úvahy, plné symbolických obrazů, ukazují velice konkrétní proměnu, k níž jsme Kristem povoláni: pokáním se očistit od hříchů, aby naše nitro mohl osvítit Kristus, když se v nás jako v betlémských jeslích narodí. Toto Slunce dává lidským srdcím nejen očištění, ale i to, po čem prahne lidský rod odjakživa – poznání Boha. Poznat Boha znamená zamilovat si ho, neboť není možné Boha vskutku znát a nemilovat ho. Kristovo „světlo poznání“ nás tedy s ním sjednocuje a zároveň nás osvěcuje, takže díky němu můžeme hodnotit – poznáváme, co je dobré a bohumilé, a co je pro nás zlé a Bohu odporné.

Tak se můžeme ubírat po stezkách svých životů, jako ten, kdo jde ve dne. To znamená bez bloudění, bez pádu do jámy – čili varujme se skutků tmy, hříchu a klamu. Vždyť přece víme, kam kráčíme, jaký je cíl naší cesty. Velký je rozdíl mezi člověkem putujícím za dne a tím, kdo tápe ve tmě tmoucí! Veliká je proměna synů světa hříchu na „syny světla a syny dne“, kterou s námi chce Bůh učinit!

Jak poznáme, že se v nás tato proměna našeho nitra děje? Jejím neklamným projevem je, když duši naplňuje pokoj a smíření. Jak to zpívali andělé: „Na zemi pokoj, lidem dobrá vůle!“ Člověk obdarovaný pokojem zjistí, že už nic jiného nepotřebuje. Kdo má v sobě Krista, má všechno.

Narozením tvým, Kriste Bože náš, vzešlo světu světlo poznání,
neboť v něm ti, kteří hvězdám sloužili, hvězdou naučeni byli
klaněti se tobě, Slunci spravedlnosti,
a znáti tebe, Východ z výsosti;
Pane, sláva tobě!

(Tropar svátku Narození Páně)

Letošní svátky Narození Páně v Jihlavě

(Velká večerní, jitřní a svatá liturgie)

[Spustit prezentaci]

Při liturgiích a po bohoslužbách jsme zpívali vánoční koledy – letos dokonce v šesti jazycích!

Internetová stránka jihlavské farnosti: pravoslavi.cz/jihlava