Chrámový svátek sv. Ludmily v Řimicích

Jako už po mnoho let, i na letošní svátek svaté mučednice Ludmily jsme se v hojném počtu sešli v nádherném chrámu v Řimicích, abychom oslavili tento svátek. Svatou liturgii vedl a krásně kázal duchovní správce prot. Petr Novák, spolu s ním sloužili prot. Dušan Basil Švábeník a prot. Mojmír Kříž. Velkou radost nám způsobila přítomnost otce Pavla Alše, který i když je již na zaslouženém odpočinku, často a rád se i s mátuškou zúčastňuje liturgie. Příjemná byla také přítomnost několika dětí, takže je oprávněná naděje, že si zvyknou chodit do chrámu alespoň o velkých svátcích.

Otec Petr při kázání zdůraznil, že svatá Ludmila byla nejen babičkou svatého Václava, patrona celé země, ale je také laskavou a moudrou babičkou nás všech, kteří ji s láskou uctíváme a pokračujeme v jejím díle. V této souvislosti otec Petr pozval všechny na slavnostní liturgii do Střemeníčka, kde 28. září od 10 hodin oslavíme svátek svatého Václava. Nechť nedá zahynouti nám ni budoucím!

Po svaté liturgii jsme přes drobné mrholení setrvali s věřícími v přátelském rozhovoru. Děkujeme za dobroty, které farníci přinesli a při debatách jsme si na nich mohli pochutnat.

prot. Mojmír

rimicebilalhota_chram-sv-ludmily800

Porada biskupů a dopis Jeho Blaženstvu metropolitovi Rostislavovi

Na základě žádosti vladyky Michala jsme byli nuceni stáhnout z webových stránek Olomoucko–brněnské eparchie „Výzvu českých biskupů“, která byla zaslána našemu metropolitovi Rastislavovi. Žádosti vl. Michala jsme vyhověli z toho důvodu, že byl vydírán metropolitou Rastislavem, a to tak, že v případě neodstranění „Výzvy českých biskupů“ z webových stránek Olomoucko–brněnské eparchie neposkytne propouštěcí list pro prot. Mgr. Milana Bilého (synovce vladyky Michala) do Pražské pravoslavné eparchie.

Se zármutkem musíme konstatovat, že metropolita Rastislav do dnešních dnů nepodal žádné vysvětlení k  „Výzvě českých biskupů“ ani není do dnešních dnů plněno usnesení Posvátného synodu o svolání komise pro implementaci tomosu do naší Ústavy.

Dopis biskupů českých zemích metropolitovi Rostislavovi

2017-08-04-dopis-rastislav-800

Kliknutím zvětšit. Originál dopisu v PDF: 2017-08-04-dopis-rastislav

Zápis z porady biskupů českých zemí

2017-08-mr-zapis-a800

2017-08-mr-zapis-b800

Kliknutím zvětšit. Originál v PDF: 2017-08-mr-porada-biskupu-zapis

 

 

 

 

 

Archijerejská bohoslužba v Olomouci

V neděli 10. září sloužili eparchiální episkopové společnou liturgii v olomoucké katedrále. Vladyka Simeon měl krásné kázání k nedělnímu evangeliu, po službě se setkal s farníky, kteří jej s láskou přijali, a poté společně diskutovali o životě této církevní obce a katedrály.

Církevní obec při katedrále žije normálním životem. Má nyní dva kněze, jejichž představeným je jakožto duchovní správce vladyka Izaiáš. Probíhají úklidové práce a drobné opravy, zvelebuje se interiér. Chystají se významné opravy chrámové budovy.

Olomoucká církevní obec je, stejně jako jiná katedrální společenství, specifická tím, že se pod jednou chrámovou kupolí setkávají dvě oblasti církevního života, tj. dva zájmy či vlivy. Jednak je to běžná farnost a současně biskupská katedra. Farnost si zde žije obvyklým životem církevní obce, který je však vždy ovlivněn skutečností, že tu často slouží biskupové, přijímají se tu zahraniční návštěvy a chrám se stává dějištěm slavnostních akcí celoeparchiálního charakteru a případně i přesahujících eparchiální rovinu. Na jedné straně to farníky trošku omezuje, neboť katedrální rozměr jejich chrámu nutně vstupuje i do jejich farního života. Na straně druhé jim to však přináší mnohé “benefity”. Příslušníci této významné církevní obce berou účast katedrálních událostech, což dozajista obohacuje jejich vnímání církve; mohou být svědky oficiálních eparchiálních událostí, vidět zahraniční biskupy, mnichy i starce, slyšet jak slouží a kážou; tak se mohou farníci katedrály čas od času modlit s výjimečnými osobnostmi z pravoslavného světa. Setkání s takovými mimořádnými lidmi je vždy povzbudivé a inspirativní. A dále – jejich chrámu se dostává zvláštní péče, co se týče okrášlení interiéru a chrámového vybavení. Jsou tam umísťovány svaté ostatky, které přivážejí zahraniční biskupové jako dar, vzácné ikony apod. Tak to chodí v katedrálách všude ve světě.

Olomoucká katedrála je hlavním chrámem naší eparchie. Postupně se jistě vytvoří duchovenský sbor, který bude společnými silami pod vedením biskupa zajišťovat katedrální život na nejvyšší úrovni po všech stránkách. To je společné přání farníků tohoto chrámu i biskupa, který zde má svou katedru. Současná situace vzájemného porozumění k tomu nadějně spěje.

 

 

Podzimní konference duchovenstva

7. září t.r. se sešel ve vilémovském monastýru Zesnutí přesv. Bohorodice moravský sbor presbyterů. Po svaté liturgii v monastýrském chrámu začalo v zasedacím sálu monastýru setkání našeho eparchiálního duchovenstva. Konferenci předsedal olomoucko-brněnský eparchiální arcibiskup Simeon. Na vedení schůze se podílel i vikární biskup šumperský Izaiáš, ředitel úřadu eparchiální rady.

Po uvítání přítomných duchovních zahájila zasedání přednáška vladyky Simeona o desateru Božích přikázání. Nad každým přikázáním pronesl vladyka obsáhlé zamyšlení o jeho významu a aplikaci v životě církve i osobní zbožnosti. Hluboký rozbor Božích ustanovení posluchače zaujal.

Přednášející začal svou přednáškou připomenutím, že dodržování Božích přikázání chrání člověka proti útokům ďábla ze všech stran. Dále zmínil, že naše víra nám dává ochranu shůry, avšak součástí naší zbožnosti je také nesení kříže. Láska k Bohu dává člověku sílu k sebeoběti a k tomu, abychom s důvěrou dokázali přijmout svůj kříž a pokorně jej nést.

Vladyka rozbíral téma Desatera opravdu důkladně, a dotkl se mj. i zajímavého rozdílu mezi pojmy „všemohoucí“ a „Vševládce“ v jejich rozdílném významu a kontextu. Přimlouval se větší rozšíření používání slova Vševládce, neboť se tento pojem hlouběji dotýká osobního vztahu člověka s Bohem a Božího milosrdenství. Vševládce je otec, který sám dobrovolně omezil svou všemohoucnost, aby svým dětem nechal svobodu. Proto je pro nás Bůh především Vševládcem – Otcem dávajícím nám svobodu, která nám umožňuje milovat.

Dalším bodem programu bylo zhodnocení průběhu gorazdovských oslav v Hrubé Vrbce, které byly přítomnými označeny za mimořádně zdařilé. Pozoruhodná a památná je účast pěti sloužících biskupů, z nichž dva přijeli za účelem oslav památky sv. Gorazda z Polské autokefální církve. Vysoce byl oceněn výsledek oprav monastýru. Vnější vzhled rekonstruovaných budov si podle zpráv pochvalují i obyvatelé Hrubé Vrbky, kteří nyní vidí v monastýrském areálu skutečnou okrasu své obce.

Poté následovaly administrativní informace z eparchiálního úřadu, po nichž se spontánně rozvinula živá debata o liturgickém životě naší místní církve (inspirovaná předchozím rozhovorem o Gorazdových oslavách). Liturgické a typikonální otázky se rozebíraly poměrně intenzivně, zvláště se zřetelem k tomu, jestli – či do jaké míry – je v současném životě naší církve na místě uplatňování liturgických forem, které téměř před stoletím zavedl vl. Gorazd. Necelá polovina přítomných se v hlasování přihlásila k pravidelnému používání tzv. Gorazdova sborníku (ostatní používají obsahově rozšířené překlady). Svatý vladyka si přál, aby se liturgický život místní církve vyvíjel směrem k tomu, co je obvyklé v pravoslavném světě, ale zároveň tím neztrácel specifický český ráz, který vyhovuje mentalitě Čechů a Moravanů. Zachovat, udržovat, tříbit a dále pěstovat český charakter bohoslužeb je nutnou součástí misijní praxe naší církve. Přinejmenším polovina veřejné bohoslužby musí být vedena v českém jazyce.

Vladyka Simeon připomněl gorazdovskou tradici, kterou dodržovala i stará generace českých duchovních, – při každé bohoslužbě (liturgii, pobožnosti i trebu) kázat. Na této misijní tradici je nutno trvat a vyžadovat ji od každého duchovního.

Vladyka Izaiáš vyjádřil požadavek, aby každý kněz znal typikon a měl knihu s typikonálními pravidly doma. Dále vybízel aby se na farnostech sloužily večerní bohoslužby a litije (tyto bohoslužby může konat kněz, i když je v chrámu sám). Prot. Petr Novák vzpomínal na to, jak v dobách, kdy byl na Moravě eparchiálním biskupem vladyka Kryštof, se v katedrále konaly litije každou sobotu večer (řecký obyčej), vladyka na ně docházel a vyžadoval je.

(Dodatek redakce: materiály pro českou večerní bohoslužbu lze např. najít zde: postup bohoslužby, změny na svátky a litije. Některé prohlížeče PDF zobrazují tyto soubory špatně. Je potřeba prohlížet a tisknout je bezplatným Acrobat Readerem.)

Pak se chvilku vedla debata o některých liturgických nuancích, jako např. otevírání a zavírání královských vrátek při bohoslužbě, používání chrámové opony či zvyklosti, podle které se kněz uklání a prosí věřící o odpuštění (v české praxi se konalo bezprostředně před svatým přijímáním, v ruské praxi se provádí na konci tzv. „vchodných modliteb“).

Ve všech ohledech je nutno mít na zřeteli, že naše liturgická praxe musí být misijní.  To však neznamená, že se ještě dnes musí zkracovat postup bohoslužby či výrazně zjednodušovat liturgický řád. České mentalitě jsou pravoslavné bohoslužby spíše přístupné, jsou-li na farnostech prováděny ve střízlivých formách a prostě, aby velkolepost vnější formy nezakrývala bohatství vnitřního duchovního obsahu.

Na závěr, jako poslední bod programu, mohli přítomní vyslechnout přednášku, která měla charakter stručného zamyšlení nad osobností sv. Gorazda. Snaha autora byla přiblížit tuto výjimečnou osobnost v rozměru lidském. Takže její téma znělo: některé povahové črty vl. Gorazda, jak se o nich zachovaly zprávy od jeho současníků. Mozaikou sestavenou z několika dochovaných vzpomínek na temperament svatého vladyky se přednášející pokusil vykreslit, jaký měly jeho povahové rysy vliv na způsoby jeho práce. Snad řečníkova snaha alespoň maličko přispěla, aby se nám tato vzácná postava novodobých dějin naší církve stala ještě inspirativnější.

Před očima nám díky záznamům pamětníků povstaly obrysy vladykovy energičnosti, pracovitosti, sebeobětavosti, ale zároveň i přísnosti na své kněze, náročnosti a vysokých požadavků, které kladl na sebe i na své spolupracovníky a celou svou eparchii. Byl to muž železné vůle, hluboce zbožný a v řadě ohledů geniální, jenž se cele obětoval své práci a svému poslání. Neoddával se zábavám ani klábosení při hostinách, prakticky neustále se věnoval práci. Při schopnostech, jimiž oplýval, byl neuvěřitelně skromný. Byl pro své kněze vším, vzhlíželi k němu jako děti k otci (podle slov Boh. Alše). Musel však snášet ze strany okolního světa mnoho pomluv, prázdné kritiky, obvinění z nejrůznějších špatností. Byla to nesmírná tíha, pod níž někdy téměř klesal. Snášely se na něho např. pomluvy, že k nám uvádí cizí vlivy – politické, náboženské, obřadové i kulturní (čelil námitkám proti byzantské liturgii, že prý je cizí českému náboženskému cítění; proti ikonostasu a uctívání ikon, že prý je to nemoderní a oddělení kněze ikonostasem od lidu prý odporuje požadavku na odstranění klerikalismu; jindy se zase lidé bouřili proti chrámové architektuře otce Kolomackého, že se prý nehodí do české krajiny a je cizorodým prvkem v místní kultuře atd.) Na druhé straně musel do vyčerpání bojovat proti pokusům zavádět do českého pravoslaví protestantské prvky.

Následovala diskuse o způsobu práce vl. Gorazda a příkladu, který v ní může najít dnešní generace. Podtržena byla i evidentní podobnost některých rysů tehdejší situace (ve společnosti i mezi pravoslavnými) se současností.

Zasedání bylo uzavřeno představením nové knížky, vydané úřadem ER k letošnímu gorazdovskému jubileu: “Stručně o pravoslaví.” Text knížečky vlastně vznikl k cyrilometodějskému výročí 2013 – jeho struktura a formát byl dán už v samotném tehdejším zadání, které znělo: co nejstručnější pojednání v útlé brožuře, kterou bude možno rozdávat zájemcům o pravoslaví. Knížka měla mít dva tématické oddíly – první o víře a praxi církve, a druhý o pouti pravoslaví skrze staletí našich národních dějin (tato druhá část je zpracována v duchu vědeckého díla vl. Gorazda a dokazuje domovské právo pravoslaví v Čechách a na Moravě).

Před obědem přítomní pogratulovali otci Mojmírovi k významnému životnímu jubileu a zazpívali modlitbu: “Mnohá léta!”

Pak se přítomní odebrali k monastýrskému pohoštění a přátelským rozhovorům v jídelně.

Na průběhu celého setkání bylo, myslím, znát duchovní povznesení kněžstva z proběhlé slavnostní události v Hrubé Vrbce. Pečeť požehnání sv. Gorazda se odrážela i na velice pěkné atmosféře setkání a intenzivním zájmu přítomných o probírané otázky.

Děkujeme vladykovi Simeonovi za poutavou přednášku a všem přítomným za jejich diskusní příspěvky.

prot. Jan z Jihlavy

 

 

 

75. výročí mučednictví sv. Gorazda – 4.

Den třetí – slavnostní završení gorazdovského jubilea v Praze

V Praze v pondělí 4. září na samotný den památky mučednické smrti našeho novodobého světce vyvrcholily gorazdovské slavnosti. V pražském katedrálním chrámě sv. Cyrila a Metoděje sloužil spolu s vladykou Michalem a vladykou Eliášem z Finské autonomní církve i moravský vladyka Izaiáš. Po svaté liturgii byla sloužena panychida na Kobyliské střelnici, kde byl popraven vladyka Gorazd i oba katedrální kněží Václav Čikl a Vladimír Petřek a předseda katedrálního sboru starších Jan Sonnevend. Zádušní modlitby byly konány za všechny, kteří byli umučeni s vladykou Gorazdem (více než 260 lidí). Taktéž byl položen věnec pod pamětní desku na pankrácké věznici. Večer se pořádala slavnostní recepce k příležitosti 75. výročí umučeni sv. Gorazda. Uspořádal ji Jeho Vysokopřeosvícenost vladyka Michal, arcibiskup pražský a českých zemí. Slavnosti se zúčastnil i emeritní metropolita, Jeho Blaženost vladyka Kryštof.

75. výročí mučednictví sv. Gorazda – 3.

Den druhý – pokračování oslav gorazdovského jubilea v Brně

Návštěva Jeho Přeosvícenosti vladyky Paisija (Martyniuka), biskupa przemyského a gorlického v brněnském katedrálním chrámu

2017-09-03-bno02

Dne 3. září, 13. neděli po Padesátnici, navštívil církevní obec v jihomoravské metropoli Jeho Přeosvícenost vladyka Paisij (Martyniuk). Svatou archijerejskou liturgii sloužil spolu s vladykou z Polské pravoslavné církve také náš vladyka Izaiáš, biskup šumperský, včetně jejich doprovodu a místního duchovenstva.

 Pokračování zpravodajství z gorazdovských oslav následuje v příštím příspěvku.

75. výročí mučednictví sv. Gorazda – 2.

Stručná zpráva o průběhu slavnosti v Hrubé Vrbce

hruba-vrbka-img_6036aV monastýru sv. Gorazda se v sobotu, 2. září konala archijerejská liturgie – sloužilo pět biskupů a množství kněžstva. Spolu s eparchiálním arcibiskupem vladykou Simeonem sloužili dva polští biskupové – vladykové arcibiskup Abel a biskup Paisij, dále pražský arcibiskup, vladyka Michal, a vladyka Izaiáš, vikární biskup naší eparchie.

Vladyky přicházející ke službě uvítala místní dívka přednesem tklivé básně, sestra Gorazda Prachařová, správkyně památníků sv. Gorazda, vítala chlebem a solí a přítomen byl i pan starosta Hrubé Vrbky, který na uvítanou pronesl krátkou vřelou řeč. Všichni tři byli oděni v krásný místní kroj.

Z důvodu společné služby pěti biskupů a mnohého místního duchovenstva byla loď kaple uzpůsobena jako oltářní prostor, část duchovních stála pod stříškou venku a věřící se modlili na chodníku a na přilehlém trávníku.

Při kázání vladyka Simegorazd-hruba-vrbka-ikonaon hovořil o tom, že všichni se bojíme bolesti, ale vladyka Gorazd podstoupil mučení a smrt kvůli své lásce k církvi. Učinil to z lásky k duchovenstvu i věřícím, které pastýřsky vedl, sytil slovem pravdy, učil zpívat liturgii apod. Překonal přirozený lidský odpor vůči bolesti i nám všem společný strach ze smrti a vydal se německým okupantům. V naději, že se mu tím podaří ochránit církev, nebo alespoň některé své duchovní ovečky, vzal všechnu odpovědnost za ukrývání protifašistických bojovníků na sebe. Věděl, co ho čeká. Přesto ho láska přiměla k tomuto činu oběti. Jeho příklad nás učí, že pravá zbožnost dává člověku lásku a schopnost se obětovat. Je-li však zbožnost poskvrněna zlobou v srdci, přichází takový křesťan o všechny duchovní plody, které by mu mohla příslušnost k církvi a duchovní praxe urodit.

2017-09-hv02Na konci liturgie vladyka Izaiáš poděkoval věřícím. Navázal na slova vl. Simeona o lásce a oběti, jimiž se projevuje zbožnost, a rozhovořil se o lásce a sebeobětavosti mnohých věřících, kteří podporují svou církev, připutovali i v dnešním nejistém počasí daleko do Hrubé Vrbky, pomáhají opravovat chrámy, pečují o život své farnosti.

Na závěr bohoslužby se konal církevní průvod kolem monastýru, který zakončil vladyka Abel zádušní modlitbou za prvního představeného monastýru – schiarchimandritu Kyrilla: „Věčná paměť.“

Vyznamenání medailemi, vydanými k 75. výročí mučednictví sv. Gorazda, bylo uděleno vzácným zahraničním hostům: polským vladykům Abelovi a Paisiovi i kněžím z jejich doprovodu, panu starostovi a obci Hrubá Vrbka, manželům Prachařovým, bez jejichž obětavé péče a námahy by údržbu a opravy monastýru a památníku nebylo lze uskutečnit, a v neposlední řadě našemu milému hostu vladykovi Michalovi, který poctil duchovní oslavu v rodišti sv. Gorazda svou přítomností.

2017-09-hv01Po mnoholetí byla slavnostní bohoslužba završena pomazáním.

Bohoslužby se zúčastnil JUDr. Stanislav Prášek, starosta obce Hrubá Vrbka. Přítomna byla i paní evangelická farářka z místní farnosti. Připutovalo mnoho hostů.

Na úplný závěr se oznamovalo, že byla k tomuto výročí vydána nová knížečka: „Stručně o pravoslaví“, určená pro misii a jako zdroj základních informací pro zájemce o pravoslaví, či jako jeden z prvních materiálů pro úvod do katechumenátu. Sv. Gorazd byl misionář Čechů a Moravanů, a proto je vhodné uctít jeho výročí mj. vydáním misijní brožurky, která právě zde a v tento den byla přítomným ctitelům Gorazdovy památky představena.

Po bohoslužbách následovala hostina pro všechny hosty. Většina z nich přijala pozvání k prostřenému stolu na nově upravené verandě a v ostatních prostorách monastýru. Poutníci vyjadřovali potěšení, že se monastýr podařilo tak pěkně opravit. Řada z nich nešetřila slovy uznání a díků těm, kteří se o to přičinili. Při odpoledním posezení se na tvářích přítomných zračila radost z proběhlé krásné sváteční bohoslužby a celé dnešní duchovní události.

P.S.
Díky přízni shůry, na přímluvy vladyky Gorazda, tu celý den nezapršelo. Podle meteorologů to měl být jeden z nejdeštivějších dnů za poslední dobu, a na ostatním území republiky vskutku více či méně vydatně pršelo, ale v Hrubé nespadla ani kapka. Díky tomu nezmokli věřící, kteří všichni stáli venku.

Nutno organizátory pochválit nejen za uchystání všeho potřebného pro tak slavnostní událost, ale i za pořízení ozvučení, které velice pomohlo věřícím při naslouchání bohoslužby a kázání.

Druhá fotogalerie ze sobotní události v Hrubé Vrbce

 

Pokračování zpravodajství o slavení Gorazdova výročí bude následovat v dalším příspěvku.

 

75. výročí mučednictví sv. Gorazda – 1.

O pravoslavném episkopu Gorazdovi Českém a Moravsko-slezském

(Narozen: 26. května 1879 v Hrubé Vrbce; mučednicky zemřel: 4. září 1942 v Praze)

Byl to první pravoslavný nástupce na moravském biskupském stolci svatého Metoděje po tisíci letech. Metodějova východní cyrilometodějská církev byla obnovena až na začátku XX. století a to biskupským svěcením sv. Gorazda II. (v Bělehradě 1921). — Česká pravoslavná církev se pod pastýřskou berlou vladyky Gorazda prudce rozvíjí. Budují se pravoslavné chrámy (viz některé z nich), do češtiny jsou překládány texty bohoslužeb, organizuje se život církve – to vše díky neúmorné práci a pod biskupa Gorazda, který se stal nejen představitelem místní pravoslavné církve, ale i její duší… Na vladyku Gorazda se zachovala vděčná vzpomínka mnohých jeho současníků, kteří hovoří o jeho nesmírné pokoře, obětavosti, pracovitosti; jeho život se vyznačoval hlubokou zbožností, askezí a duchovností – mnozí v něm již za jeho života viděli světce. — Ideově se ve svém dílu obnovitele pravoslaví u nás obracel především k čistotě a jiskře prvotního křesťanství a k cyrilometodějství, na něž se stále odkazoval. Českou pravoslavnou církev viděl a představoval jako právoplatnou nástupkyni církve založené zde sv. Cyrilem a Metodějem, oprávněnost čehož neúnavně dokazoval. — Součástí obnovování pravoslaví u nás bylo i překonávání překážek kladených těmi, kteří tomuto Božímu dílu nepřáli a útočili na ně všemi prostředky. Vladyka musí neustále vyvracet zlomyslné pomluvy, svádět nerovný boj s mocnými a bránit pravoslavnou církev před bouří nenávisti, která ji chtěla smést z naší země. Dnes vidíme, že Bůh byl s ním. — Namáhavá ale plodná práce je narušena německou okupací a násilně ukončena událostmi kolem atentátu na Heydricha. Parašutisté, kteří atentát vykonali, našli nakonec útočiště v kryptě pravoslavného chrámu v Praze – tedy pod katedrálních chrámem biskupa Gorazda. Úkryt byl prozrazen a při dobývání krypty parašutisté zahynuli. Svatý Gorazd se pokoušel zachránit církev a vzal celou vinu na skrývání atentátníků před okupačními úřady na sebe, nabízeje svůj život za životy ostatních a za zachování církve. Nacisté ho zatkli a spolu s jeho dvěma pražskými kněžími a předsedou katedrálního sboru starších po několikaměsíčním mučení dne 4. září 1942 popravili. Na smrt bylo deportováno do koncentračního tábora mnoho osob z blízkého okruhu vladyky (celkem popraveno více než 253 lidí). Veškeré české pravoslavné kněžstvo (z Gorazdovy církve) bylo deportováno do Německa na nucené práce. Majetek církve byl konfiskován, chrámy zapečetěny, jejich zařízení rozkradeno, bohoslužby zakázány, církev úředně rozpuštěna a práce pro ni se trestala smrtí. (Viz o tom knížka Velký čin malé církve) Zastřelením svatého mučedníka Gorazda získalo české Pravoslaví svého novomučedníka, který se přiřadil k družině dávných českých svatých. (Stránka věnovaná sv. Gorazdovi)

Události gorazdovského vzpomínkového jubilea

Návštěva zahraničních hostů

Na svátek 75. výročí mučednické smrti sv. Gorazda přicestovali na Moravu biskupové z Polské autokefální církve: vladyka Abel, pravosłavný arcibiskup Lubelski i Chełmski, a vladyka Paisij (Paisjusz, biskup Przemyski i Gorlicki). V pátek 1. září se vladyka Abel seznámil s naší eparchií a navštívil chrámy na Olomoucku a další – kromě olomoucké katedrály viděl první chrám postavený vladykou Gorazdem ve Štěpánově a posléze shlédl i Chudobín. Pak poctil svou přítomností Vilémov, kde poobědval s naším vladykou Simeonem. V odpoledních hodinách pak navštívil vladyka Abel chrám v Šumperku, kde posvětil ozdobné obložení svatého prestolu. Navečer už za přítomnosti vladyky Paisije navštívil chrám sv. Václava v Brně.

Návštěva polských biskupů v katedrále v Olomouci

Návštěva ve štěpánovském chrámu

Návštěva v chrámu v Chudobíně

Oběd ve Vilémově

Bohoslužba v šumperské katedrále

Návštěva katedrálního chrámu v Brně

Svěcení svátku – den první – Hrubá Vrbka

Nazítří, v sobotu, následoval první den svátku jubilejních „mučednických narozenin“ sv. Gorazda

Vzácná zahraniční návštěva, vladykové Abel a Paisij, spolu s arcibiskupem pražským Michalem, s naším eparchiálním arcibiskupem Simeonem a vikárním biskupem Izaiášem, vedli slavnostní archijerejskou liturgii v monastýru v jeho rodišti v Hrubé Vrbce. (Sobota 2. září)

Zde je první fotogalerie z bohoslužby. Zpráva o průběhu události s další fotogalerií bude následovat v dalším příspěvku.

Pokračování v dalším příspěvku

Svěcení prestolu v Ostravě-Pustkovci

V sobotu 26. srpna přijel vladyka Izaiáš do Ostravy-Pustkovce, aby posvětil prestol, který nechal z vlastních prostředků pořídit ke slávě Boží jeden z členů místní církevní obce. Zdejší chrám byl majetkem římskokatolické církve až do července loňského roku, kdy byl zakoupen pravoslavnou církví z prostředků poskytnutých Olomoucko-brněnskou eparchií. V současnosti probíhají jeho úpravy pro potřeby pravoslavné liturgie, z nichž první bylo pořízení pravoslavného prestolu, který nahradil doposud užívaný původní obětní stůl. Spolu s vladykou Izaiášem se svěcení prestolu účastnili i místní duchovní správce a hosté, jimiž byli otec Stanisław Strach z polského Kędzierzyna-Koźle, Jan Langr z Uničova a Vasyl Oros z Ostravy-Michálkovic.

 

Pozvánka do Ostravy na posvěcení prestolu

Sláva Ježíši Kristu!

Drazí bratři a sestry  Kristu, dovolte mi, prosím, abych všechny co nejsrdečněji pozval na svěcení prestolu, které se z Boží milosti uskuteční v kapli svatých Andělů strážných v Ostravě-Pustkovci v sobotu 26. 8. 2017 od 9 hodin.

Na setkání s Vámi všemi se těší
Pravoslavná církevní obec v Ostravě-Pustkovci

ostrava-pustkovec-sveceni-prestolu-m

Vilémovský monastýr oslavil svůj chrámový svátek

Aktualizace: přidána druhá fotogalérie (viz v příspěvku dole)

15. srpna na svátek Zesnutí přesv. Bohorodice se do Vilémova sjeli hosté a příznivci zdejšího monastýru zasvěceného tomuto velkému bohorodičnému svátku. Oslava se vydařila. Liturgii s průvodem kolem chrámu sloužili dva biskupové: kromě našeho vikárního vladyky Izaiáše zde jako milý host přebýval arcibiskup pražský a českých zemí Vysokopřeosvícený Michal s doprovodem. Spolusloužilo početné duchovenstvo.

Vladyka Michal poté udělil dvě vyznamenání vydaná  k letošnímu 75. výročí mučednictví sv. Gorazda Českého a Moravskoslezského. První medaile byla předána igumenii monastýru, matce Alexii za vzorné vedení monastýru. Druhou byl vyznamenán mitr. prot. ThDr. Pavel Aleš za celoživotní vynikající pastýřskou a teologickou práci pro naši církev. Za nepřítomného důstojného otce Pavla převzal insignie církevního vyznamenání prot.  Petr Novák.

2017-08-15-vilemov-alexie

Matka Alexie děkuje všem, kteří přijeli, aby se zde v tento – pro monastýr tak významný den – pomodlili a duchovně jako jedna církevní rodina oslavili největší svátek Matky Boží.

Ať se všemi přebývá duchovní radost a naší církví se stále dostává hojných přímluv naší vzácné Paní a Vládkyně k jejímu Božskému Synu.

Mnohá léta našim vladykům, matce Alexii a všem příznivcům vilémovského ženského monastýru!

Druhá fotogalerie (na začátku jsou obrázky z večerní bohoslužby):

Svěcení chrámu sv. Jiří ve Svitavách

V neděli 6. srpna t.r. vysvětil vl. Izaiáš s přítomným duchovenstvem nový pravoslavný chrám ve Svitavách. Celá eparchie se raduje, že máme nový stánek Boží a přejeme jeho stavitelům, zvláště důstojnému otci Jiřímu Kolářovi i pomocnému duchovnímu Mojmíru Křížovi a celé svitavské pravoslavné obci, aby jim chrám a bohoslužby v něm konané přinášely hojné Boží požehnání.

Chrám je posvátné místo, kam se chodíme setkávat s naším Pánem. Bůh je sice všudypřítomný, ale v chrámu přebývá jistým zvláštním způsobem, kterým mimo chrám neprodlévá. Již v době starozákonní vydal Hospodin pokyn, aby mu byl uchystán stánek, a přesně ustanovil veškeré chrámové vybavení. V tomto duchu si počínala i novozákonní církev a její ustanovení zachováváme i dnes.

Duchovním ohniskem chrámu je oltář se svatým prestolem (trůnem), na němž se koná Božská eucharistie. Drahocenné Tělo a Krev Kristovy jsou zde přechovávány po celý rok. Pravoslavnou tradicí jsou stanoveny všechny náležitosti, které má chrám obsahovat. Dle nejstarších tradic Božího lidu chrám dělíme na tři části: oltář (čili velesvatyni), který je ikonostasem oddělen od lodi (čili svatyně, kde se hromažďují věřící, čili královské kněžstvo, k modlitbě), a předsíň, která je někdy jen naznačena či ji nahrazuje vnější prostor před chrámovými vraty (býval to prostor pro katechumeny a kajícníky). — Dále chrám obsahuje ještě stůl na přípravu svatých darů (žertveník), prestolní svícny, evangeliář, žehnací kříž, kříž k uctívání s panychidním stolkem, ikony, olejové lampády, svícny na obětní svíčky a řadu dalšího posvátného vybavení.

Do chrámu své církevní obce přicházíme, protože na tomto Bohem ustanoveném místě Pán zvláště naslouchá těm, kteří sem přicházejí s ním hovořit: chválit jej, oslavovat, děkovat a prosit. Na tomto místě se konají svaté Tajiny, jimiž se očišťujeme, posvěcujeme a sjednocujeme s Bohem. Kéž tuto duchovní realitu svitavští věřící sami intenzivně prožívají a mají vůči ní srdce vždy otevřené.

Na webu farnosti můžete shlédout fotogalérii ze stavby chrámy

Vzpomínka výročí zesnutí prot. Miroslava Mužíka z Třebíče

U příležitosti výročí odchodu na věčnost důstojného otce Miroslava Mužíka, známé osobnosti naší eparchie a místní církve, se v třebíčském chrámu konala v sobotu 22. července zádušní liturgie s panychidou. Sloužil náš vikární biskup Izaiáš se dvěma presbytery. Pomodlit se přijeli ti, kteří na otce Miroslava vděčně vzpomínají a uchovávají v srdci jeho památku.

Při kázání zmínil místní duchovní správce lásku otce Miroslava k církvi. Vyzdvihl jeho osobní příklad, který nám v našich místních podmínkách ukazuje, jak lze uskutečnit, co po nás žádá Pán Ježíš v evangeliu – mj. právě v tom úryvku, který jsme ten den četli (Mat 10,37-11,1).

Je nám nesmírně líto, že drahý otec Miroslav už není mezi námi. Jeho slovo a morální autoritu by naše církevní společenství právě v této rozjitřené době tolik potřebovalo! Patřil do starší generace duchovních, která dobře chápala význam řádu, poslušnosti, hierarchie a subordinace pro život a rozkvět církve. Tito staří duchovní rozuměli, že pouze za takových předpokladů v církvi roste pokora a láska, které jsou zdrojem pokoje, a tento mír zesnulý otec nejen svým jménem, ale i prakticky neúnavně šířil. Určitě by dnes svým slovem i skutkem podpořil kanonické vedení eparchie a nalezl by nějaký způsob, jak svým vlídným ale současně i přísným slovem umravnit ty, kteří církev, jež zesnulý otec miloval nadevše, nerozumně zraňují.

Přinášíme pár fotografií ze sobotní pokojné vzpomínky na drahého otce. Při bohoslužbě a zvláště v průběhu panychidy zavanul tentýž duch pokoje, jaký vyzařoval otec Miroslav a jeho tichá vzácná mátuška.

Věčná paměť!

Můžete navštívit naši pravoslavnou stránku s malým vzpomínkovým článkem na zesnulého otce a jeho mátušku. Najdete tam i odkazy na internetové verze článků, které otec Miroslav publikoval.
Rozpis bohoslužeb najdete na webové stránce Pravoslavné církevní obce v Třebíči.

A níže uvádíme novinový článek o prot. Miroslavovi:

Tiší vzdělavatelé třebíčského pravoslaví

Miroslav se narodil 5. října 1921 v rodině řídícího učitele Richarda Mužíka v Červené Lhotě. Podle pravoslavného kalendáře to bylo v den památky svatých mučedníků z monastýru Zograf, kteří měli na svém štítu víry napsáno: „Pravoslaví, nebo smrt“.

Narodil se shodou okolností pár dnů po vysvěcení prvního novodobého českého pravoslavného biskupa sv. mučedníka Gorazda (25. 9. 1921). Miroslavův věk byl tedy překvapivě shodný se stářím obnovené české pravoslavné církve. V roce 1941 absolvoval Miroslav třebíčské gymnázium, a pak pracoval nějaký čas jako úředník v Brně, kde později na Vysokém učení technickém získal titul stavebního inženýra.

Setkal se s Darjou Auerovou (*1923), rovněž absolventkou třebíčského gymnázia (1943) a nadšenou pracovnicí již v předválečné Besedě české pravoslavné mládeže, tehdy ještě pod vedením sv. vladyky Gorazda. Bylo to setkání na celý život. Jí byl Miroslav získán pro krásu svatého pravoslaví. Rozhodl se k jeho studiu hned po válce, ještě v roce 1945, jak z lásky k Darje, tak i z obdivu ke statečnosti pražského biskupa Gorazda a jeho kněží. O rok později se s Darjou oženil.

V roce 1949 požádal o přijetí do pravoslavného duchovního semináře v Praze, složil zkoušky z bohosloví a požádal o přijetí mezi kandidáty pravoslavného kněžství. Přihlásil se jako externí posluchač na pražskou Pravoslavnou bohosloveckou fakultu sídlící v Prešově, kterou úspěšně absolvoval a dosáhl zde i doktorátu. Láska k bohosloví ho neopustila po celý život. Na diakona (duchovní s nižším svěcením) byl vysvěcen dne 29. října 1950 v katedrálním chrámě v Olomouci a dne 30. října 1950 přijal z rukou vladyky Čestmíra svatou Tajinu kněžství.

Kněžské poslání otce Miroslava se odvíjelo nejprve při světském zaměstnání od roku 1952, brzy však přešel plně do služeb církve, která v poválečných letech velmi potřebovala duchovenský dorost, který by zaplnil potřebná místa v církevních obcích. Vždy měl velkou oporu ve své ženě, které se jako manželce duchovního říká mátuška.

muzikovi-hn-1mPak působil otec Miroslav již jako řádný duchovní v Kroměříži a v roce 1955 přešel do církevní obce v Třebíči. Té věnoval celý svůj další život až do doby, než jeho aktivní práci přerušila nemoc. Obětavou péčí mátušky Darje se z poměrně těžkého postižení mozkovou příhodou zotavil a nebýt dřívějších nedostatečně léčených zranění, která mu bránila v samostatném pohybu, mohlo se mu splnit i jeho tiché, ale velké přání, znovu stanout před svatým prestolem (oltářem) a zpívat posvátná slova liturgie. Všem nadějím ale učinilo konec dosti rychlé pokračování zhoubné nemoci.

Když už otec Miroslav sám nemohl konat Boží službu, nevynechal jedinou příležitost k účasti na svaté liturgii, a třebaže byl chorobou zesláblý, odhodlaně zdolával schodiště třebíčského chrámu. Trpělivě přijímal svůj úděl a neztrácel rozvahu a moudrost.

Působil v třebíčském chrámu sv. Václava a Ludmily od roku 1955 až do začátku tohoto nového století. Zde byl protojerejem (zasloužilý duchovní) a jihlavským protopresbyterem (dohled nad farnostmi jihlavského církevního obvodu). Dokud mu to zdraví dovolovalo, zastupoval podle potřeby ještě v Brně a ve Znojmě. Jezdíval celá devadesátá léta sloužit do Opatova (archiv církevní obce).

* * *

Otec Miroslav byl také vědcem i publicistou. Zajímala ho hlavně historie, zvláště cyrilometodějská tradice, kanonické a církevní právo a liturgická věda. Přispíval svými články do Hlasu pravoslaví, kalendářů a ročenek, do Pravoslavného teologického sborníku a jako člen různých komisí v církvi, člen místních sněmů církve a posléze stanul v čele jihomoravského a potom jihlavského protopresbyterátu i duchovního soudu. V roce 1985 mu udělil vladyka Nikanor s požehnáním metropolity Doroteje právo nosit při bohoslužbách mitru. U příležitosti 40. výročí kněžství mu v r. 1990 udělila Pravoslavná bohoslovecká fakulta v Prešově titul doktora pravoslavné theologie honoris causa. I přes zdravotní problémy se otec Miroslav pravidelně zúčastňoval eparchiálních presbyterských konferencí, kde byly jeho referáty a diskusní příspěvky přijímány s velkým zájmem a pozorností.

Vlídným knězem a obětavým pastýřem svých farníků byl celých 55 let. Dlouhou dobu působil jako eparchiální zpovědník duchovenstva. Měl literární talent, teologickou erudici a duchovní inspiraci; napsal dlouhou řadu zajímavých článků a teologických studií pro církevní tisk. Patřil k významným znalcům církevního kanonického práva, které vyučoval na bohoslovecké fakultě, a taktéž starobylého církevně-slovanského jazyka, z něhož překládal teologické texty do češtiny. (Přeložil nedělní kondaky a zavedl je při službě liturgie v Třebíči; podobně i některé velkopostní hymny. Tyto vsuvky tiskl, někdy včetně notace, zvláštní technickou metodou a vlepoval je do bohoslužebných sborníků, z nichž zpívali věřící.) Účastnil se překladu obřadu pravoslavného křtu a svaté Tajiny manželství; kontroloval překlad večerních a jitřních modliteb. Zřejmě posledním jeho překladatelským dílem bylo plné znění dlouhého obřadu svaté „Tajiny pomazání olejem“. (Lze je najít zde)

Co se týče českého liturgického vývoje, napsal pozoruhodnou studii do vydaného sborníku statí o sv. Gorazdovi „Pastýř a martyr“: Liturgická činnost svatého biskupa Gorazda, východiska, koncepce, cíle (je k dispozici na webu).

Mátuška Darja Mužíková působila řadu let v třebíčském Státním okresním archivu jako archivářka, kde zpracovávala dokumentace obecních úřadů třebíčského okresu. Jakožto znalkyně klasické češtiny pomáhala otci Miroslavovi jazykovými korekturami (posledním jejím dílem byla češtinářská revize nového českého překladu Božské liturgie pro bilingvní vydání; viz zde). Spolu s manželem napsali rozsáhlou vzpomínku na budovatele třebíčského pravoslavného chrámu Vsevoloda Kolomackého, kterou obnovili zájem o tuto podivuhodnou osobnost české pravoslavné církevní historie. Specialitou otce Miroslava byla historie tzv. Remešského evangelia, „tohoto podivuhodného úkazu v českých i světových dějinách“. Jde o text psaný rukou sv. Prokopa, o jehož známost se u nás postaral. (Viz o tom zde)

Své bohoslovecké vzdělání a pastýřské zkušenosti uplatnil k radosti studentů od roku 1992 při téměř pětileté aktivní práci na jejím detašovaném pracovišti v Olomouci jako učitel církevního práva. V této oblasti nejednou vystoupil jako znalec při formulacích naší církevní ústavy i jejích prováděcích předpisů a v mnoha jiných praktických i teoretických církevních otázkách.

* * *

Otec protopresbyter Miroslav Mužík zemřel v Třebíči v pondělí 23. července roku 2007 v 16 hodin. Bylo to v předvečer „vzpomínky divu způsobeného roku 451 velkomučednicí Euthimií Všechvalnou, jímž bylo upevněno Pravoslaví“. S ikonkou zobrazující tuto událost byl pohřben. Obřady rozloučení se konaly v sobotu v třebíčském pravoslavném chrámu sv. Václava a sv. Ludmily. Od 10. hodiny začala svatá liturgie, po které následoval obřad kněžského pohřbu. Po 12. hodině bylo tělo zesnulého převezeno na místní hřbitov, kde byla od 13 hodin konána druhá část pohřbu s uložením ostatků do rodinného hrobu.

Božskou liturgii a pohřební obřady sloužilo osm kněží a diakon. Kázání se vzpomínkou na zesnulého pronesl otec Pavel Aleš, bohoslužbu, při níž byla rakev zesnulého otevřená, vedl otec Josef Fejsák z Brna. Zpíval brněnský chrámový sbor. Mše a rozloučení s otcem Miroslavem se zúčastnila spousta lidí, takže mnozí museli stát venku před chrámem. Tiše jak žil, odešel jeden z významných pravoslavných duchovních, a jeho práce na vinici Páně byla nepochybně Bohem přijata.

Obrázek v textu: Manželé Mužíkovi v padesátých letech při nástupu do třebíčského chrámu

Otiskly: Horácné noviny (místy jemně upraveno a doplněno)

Obrázek dole: prot. Miroslav Mužík na schodišti opatovského chrámu (foto z konce devadesátých let)

 

prot. Miroslav Mužík z Třebíče