Poutní cesta na Athos

S požehnáním vladyky Simeona, arcibiskupa olomoucko-brněnského  jsme se  18. září, s bratry farníky z kaple svatého Jiří na Zámku Poruba, vydali na poutní cestu na Svatou Horu Athos.

V přístavním městečku Uranupolis jsme si brzy ráno vyzvedli svá diamonitiria, poté vystáli dlouhou řadu na lodní lístky a hned nato zamířili k přístavnímu molu, kde již kotvila naše loď  Axion Estin. Bylo krásné slunečné ráno a jen co loď vplula do svatohorského zálivu, naše srdce se zachvěla radostí, že cesta, kterou jsme dlouho plánovali, se konečně stala skutečností.  Stejné rozechvění bylo možno číst i v obličejích mnohých poutníků, kteří s námi pluli snad ze všech pravoslavných zemí světa. Po chvíli jsme již mohli obdivovat nádheru „Zahrady přesvaté Bohorodice“ v plné její kráse. Po levoboku se nám ve své vznešenosti odkrývaly monastýry Dochiariu, Xenofontos, majestátný  Panteleimonos. Závěrem dvouhodinové plavby jsme bezpečně připluli do Dafni, centrálního přístavu Svaté Hory. U hlavního mola již čekaly autobusy svážející poutníky do Karyes – administrativního centra Athosu. My jsme se však vydali opačným směrem, neboť naším prvním monastýrem, který jsme měli navštívit,  byl Simonos Petras, tyčící se na jihozápadním pobřeží Athonského poloostrova.

2016-09-recko-179m

Monastýr Simonos Petra

 

Čekal nás monach v malém mikrobusu a jakmile jsem prokázal, že jsem skutečně pater Daniil, už jsme s ostatními poutníky seděli a obdivovali monachovu řidičskou zručnost, když se na hliněné nezpevněné cestě, nad snad dvě stě metrů příkrým srázem vyhýbal projíždějícímu nákladnímu vozu.  Mnozí  z nás raději odvrátili zrak na druhou stranu, neboť by stačil jeden neopatrný řidičův manévr, a mikrobus se zřítí do skalní průrvy rovnou do zpěněných mořských vln. Po chvíli se nám na protější skále začal odkrývat pohled na samotný monastýr Simonos Petras, který je dozajista nejsmělejší stavbou postavenou na Svaté Hoře. Je zbudován na 250 metrovém skalním kuželu a jeho hlavní budova obrácená k moři má deset poschodí a výšku neskutečných 40 metrů. Když jsme v archondariku (sál pro přijímání a pohoštění hostů) ukázali svá diamonitiria, mladý řecký monach nám podle tradice nabídl sklenici vody, doušek  ouza (anýzová pálenka) a v cukru naložený lukum (sladké želé).  Poté jsme přijali společnou celu a vydali se na obchůzku monastýru.

Všichni jsme se těšili na monastýrský chrámový sbor, neboť jak známo jeho věhlas je veliký. Na večerní  jsme měli možnost poznat, že je tomu skutečně tak, neboť když jsme zavřeli oči, mysleli jsme, že jsme již v nebi a slyšíme zpívat anděly před trůnem Božím.  Podařilo se nám na malou chvíli spatřit i důstojného igumena gerontase Emilianose Simonopetritise, připomínajícího svým vzhledem a malým vzrůstem svatého Paisia. Právě díky jeho pomoci a na prosbu otce archimandrity Nikolaose Ioannidise z Athén nám bylo vyřízeno potřebné pozvání i v dalších dvou monastýrech, které jsme měli navštívit v příštích dnech.  Brzy ráno krátce před čtvrtou se monastýrem rozezněly rytmické nárazy dřevěné paličky na simandron a my se vydali do katholikonu (hlavního chrámu) na jitřní bohoslužbu, která je zde na Athosu sloužena v skoro naprosté tmě jen za svitu několika voskovic. Toho dne byl právě svátek Narození přesvaté Bohorodice a v chrámě byla znát sváteční nálada. Po jitřní následovala svatá liturgie a po ní společná snídaně v trapeze (jídelně), kde se podávala pečená ryba.

Po rozloučení s přátelským monachem v archondariku, který nás obdaroval nahrávkou svaté liturgie na CD, jsme nasedli do mikrobusu, který nás dopravil do Dafni. Odtud jsme se dostali autobusem do Karyes a pokračovali mikrobusem taxi, který nás dopravil do svatého monastýru Pantokratoru (Vševládce). Tyčí se na obráceném západním pobřeží Athosu. Zdálky vyhlíží Pantokrator jako středověký hrad s dominantou velké věže, jakou bychom spíše očekávali  na opačné straně Evropy. I zde, jakožto ostatně všude, jsme byli vřele přivítáni v archondariku. Osobně musím přiznat, že tento monastýr na mne zapůsobil hlavně svým pokojným tempem, neboť nejspíš nepatří k těm nejvyhledávanějším na Athosu, přesto má svou hlubokou duchovní krásu.

Gerontas igumen Gavril, jehož duchovním dítětem je i jeden z našich bratrů, který se však této pouti nemohl zúčastnit, v nás zanechal hluboký dojem. Po velkém povečeří nám byly před oltářem předloženy nejsvětější ostatky k uctění. Poklonili jsme se i před nejvzácnější ikonou Panagie Gerontise, kterou monastýr opatruje. Škoda jen, že nepříznivé počasí, které doprovázelo svátek Narození přesvaté Bohorodice, nám nedovolilo navštívit skit Profiti Ilia (proroka Eliáše), jenž leží na protějším svahu nad monastýrem, vzdáleném asi hodinu chůze od monastýru, jak nás zkušeně informoval jeden z řeckých poutníků.  Aspoň jsme v noci mohli pozorovat skrze okenní tabulku, jak se tam rozsvěcují světélka, a mohli naslouchat šumění moře pod monastýrem.

Ráno po jitřní a svaté liturgii jsme spěšně opustili monastýr Krista Vševládce a spěchali před bránu, kam pro nás po telefonické domluvě přijel taxi mikrobus a dovezl nás na poslední místo naší poutě – a to do svatého monastýru Vatopedi, který požívá druhého místa cti mezi všemi svatohorskými monastýry, hned po monastýru  Megisti Lavra. Od první chvíle poutník užasne nad velikostí tohoto monastýru, který svou rozlohou s přilehlými hospodářskými budovami připomíná malé přístavní město. I zde jako všude, kde jsme pobývali, panoval čilý stavební ruch a množství dělníků a pracovních strojů dávalo tušit, že je stále co opravovat a renovovat.

Jen co jsme se ubytovali v celách připomínajících spíše tří až čtyřhvězdičkový hotel, jsme se vypravili do katholikonu, jenž je srdcem každého monastýru. Ten byl kupodivu zavřený a my mohli dosyta obdivovat freskovou výzdobu pocházející z  14. století a mozaiku Pána Ježíše Krista nad vchodem; naprosto stejnou jakou jsme viděli před lety v Agia Sofia v Konstantinopoli. Když tu se náhle dveře chrámu otevřely a přátelský jeromonach nám pokynul, abychom vstoupili. Jen co jsme políbili ikony a vzdali chválu tomuto svatému místu, přinesl z oltáře jednu z nejuctívanějších relikvií na Svaté Hoře – pás přesv. Bohorodice. Za zmínku stojí bezesporu i místní trapeza (jídelna), která stojí hned naproti hlavního chrámu a je považovaná za jednu z nejskvostnějších na Svaté Hoře. Její kapacita však nestačila pro početné monastýrské bratrstvo spolu s četnými poutníky, – ti, pro které se nedostávalo místa ke společnému stolování, museli přijímat pokrm v jiné budově. Nazítří zjitra po svaté liturgii nás v archondariku poprosili, jestli by naši dva bratři, zaměstnáním kuchaři, nemohli pomoct v kuchyni s loupáním brambor; rádi se tohoto úkolu, ještě s bratry Kopty, zhostili. Jak příjemné bylo zjištění, že také zde se pro zhruba tři stovky strávníků vaří na otevřeném ohništi ve velkých, skoro dvou metrových kotlích a pánvích jako před tisíci lety.

Pak jsme již sestoupili k přístavnímu molu, nastoupili na loď Panagia a odpluli do Ierissos.  Na závěr bych rád přidal osobní poznatek, že od mé poslední návštěvy „Zahrady přesvaté Bohorodice“  asi před šestnácti lety, se viditelně nic nezměnilo k horšímu; často o tom totiž slýchávám nebo čtu v pravoslavném tisku v souvislosti s Evropskou unií a jejími dotacemi, které mají Svatou Horu zahubit. Staví a opravuje se stále stejně, jen množství albánských dělníků vystřídali ve větší míře Řekové z Thessaloniki a okolí, kteří sem přijíždějí za prací, zřejmě z důvodu hluboké ekonomické krize. Monaši stále skálopevně udržují tradice jim svěřené a jsou vždy připraveni podělit se o požehnání a milost, které tento poloostrov nabízí skrze svou nebeskou Vládkyni. Sdílejí rádi požehnání s prostými poutníky, jejichž srdce jsou otevřená, aby tuto milost mohla přijmout.

2016-09-recko-265m

O Svaté Hoře viz také statě na webu orthodoxia.cz/athos

Porada o misii

Na 15. září byla svolána do vilémovského monastýru kněžská konference na téma misie. Účast byla vyhlášena jako dobrovolná a přijeli tedy ti, kteří mají zvláštní zájem na misijním poli pracovat nebo kteří se už nějakou dobu misií zabývají. Cílem setkání byla výměna zkušeností, ujasnění misijních cílů a používaných prostředků. V diskusi jsme si vymezili oblasti, na které je zvláště důležité zaměřit pozornost při misijní práci.

Setkání předsedal náš vikární biskup vladyka Izaiáš. Bylo vedeno formou volné debaty. Obsah byl velice zajímavý a pro zainteresované církevní pracovníky podnětný. Po čtyřech hodinách bylo setkání zakončeno společným obědem, který zajistila představená monastýru igumenie Alexije (děkujeme!). Vladyka také pogratuloval důstojnému otci prot. Janu Kačkošovi k jeho jubileu a přítomní duchovní zazpívali: “Mnohá léta!”

Při diskusi jsme konstatovali, že křesťanství je od počátku s misií neodlučně spojeno; stejně tak obnovení naší místní pravoslavné cyrilometodějské církve sv. Gorazdem bylo misijním dílem (svt. muč. Gorazd sám sebe považoval za misionáře), a že soudobé misijní působení církve je potřeba obracet jednak směrem navenek, do našeho okolí, a zároveň i do nitra církevního společenství (pastorace a katechese). Dále jsme probírali případy, kdy se k misii používají nevhodné prostředky. Právě volbě misijních prostředků je záhodno věnovat pozornost, aby prováděné misijní akce ve svém důsledku nepoškozovaly církevní život.

Zdůrazněno bylo, že misijní a pastorační aktivity církve musí navazovat na dílo vladyky Gorazda. To se týká např. jím zavedené církevní a liturgické terminologie i většiny dalších místních pravoslavných specifik. Při nedodržování tohoto principu se misijní činnost a další aktivity tříští a energie do nich vložená se rozmělňuje ve sporech. Některé vydané materiály jsou kvůli výhradám tohoto druhu na některých farnostech odmítány.

Probírali jsme i souvislost misie s vnitřním duchovním, morálním i mravním stavem našeho církevního společenství.

Při debatě o konkrétních misijních počinech jsme konstatovali, že pro každou oblast misie musíme hledat osoby, kterým je toto pole církevního života blízké a mají pro ně vlohy. Každý člověk má od Boha jiné dary, a ty ať jsou v církvi využity. Někdo umí pracovat s dětmi, jiný má hudební či umělecký talent, další má organizační schopnosti a kontakty v zahraničí, takže dokáže zorganizovat poutě atd.

Shodli jsme se na tom, že se toto téma musí v církvi dále zpracovávat. Jednak na dalších konferencích, které je potřeba pořádat (navrhujeme obvyklé schéma – konferenci začít delší přednáškou zevrubně zpracovávající dané téma a teprve v druhé polovině se věnovat diskusi nad tématem). Dále by měl být přípraven výchozí programový zpracovávající způsoby a oblasti misie a ten by měl být dále propracováván a rozvíjen. Každý rok by se mělo dbát, aby všechny body tohoto seznamu oblastí našeho misijního díla byly naplněny konkrétními akcemi.

Jako počáteční návrh bodů tohoto “misijního programu” zde shrnuji tematické oblasti, které byly na setkání probírány:

1.) Presbyteria – konference duchovenstva pořádané každý měsíc (kromě dvou měsíců v létě a dvou měsíců v zimě).

2.) Poutě na naše posvátná pravoslavná místa (nyní se pravidelně pořádají dvě poutě každoročně: do Mikulčic a do Hrubé Vrbky; je potřeba lépe organizovat účast věřících; z velkých farností by se měl vypravit autobus; obě tyto poutě jsou významnou misijní příležitostí a jsou součástí života naší eparchie).

3.) Zájezdy do pravoslavných zemí (např. bylo nabídnuto uspořádat cestu do Počájevské lávry apod.) Je to důležitá součást vnitřní i vnější misie. Brněnská církevní obec už patnáct let organizuje poutě do Svaté Země.

4.) Tábory pro děti a mládež. V naší eparchii je tým lidí, kteří s tím už mají zkušenosti a pořádají úspěšné akce tohoto druhu. Vladyka žádal, aby byly na farnostech více propagovány. Zároveň by bylo záhodno zpracovat metodiku a další materiály, které by organizátorům pomáhaly.

5.) Tisková a vydavatelská činnost. Bylo by potřeba zřídit fond, z něhož se bude hradit tisk knížek, brožurek a misijních či pastoračních materiálů. Fond by měl být spravován osobou pověřenou eparchiální radou, aby se do něj vložené prostředky postupně vracely a mohly být použity k vydání dalších publikací.

6.) Výstavy a přednášky. Pořídit seznam církevních odborníků schopných provádět veřejné přednášky. Duchovní na farnostech by si pak mohli přednášejícího objednat, zorganizovali by v oblasti své obce propagaci, zajistili místnost apod. V současnosti je možno si objednat odbornou přednášku na téma ikonografie a ikonologie.

7.) Kulturní akce, koncerty církevních sborů apod. Nyní pravidelně koncertuje řecké trio Chorodia z Ostravy, které prezentuje tradiční řeckou hudbu a byzantské hymny. Bylo by vhodné vydávat nahrávky našich zpěváků na CD.

8.) Noc kostelů. Účast na této celorepublikové akci, které se účastní většina církví, má významný misijní rozměr i pro pravoslavnou církev.

9.) Katechese. Pro farní pastorační praxi i pro misijní setkání by bylo potřeba rozšířit a prohloubit naše katechetické materiály. Zatím máme pro výuku dětí a katechumenů dvě nejnutnější publikace: katechismus od sv. vladyky Gorazda, modernizované vydání Biblických dějin pro děti (vhodné pro pastoraci dětí i dospělých katechumenů). Pak jsou tu knížky vydané vladykou Simeonem a brožury od br. Michala Dvořáčka vydané brněnskou obcí. Schází nám obsáhlejší a soudobý český pravoslavný katechismus, české knížky pro nejmenší (např. s omalovánkami) a podrobně zpracované osnovy pro výuku dětí a katechumenů.

 

 

 

Svátek sv. Gorazda v monastýru v Hrubé Vrbce

V sobotu 3. září 2016 se v Hrubé Vrbce sešli pravoslavní poutníci, aby v rodišti svatého mučedníka vladyky Gorazda uctili jeho památku. Svatou liturgii sloužili spolu s přeosvíceným vladykou Izaiášem, vikárním biskupem olomoucko-brněnské eparchie, duchovní z Moravy i Slovenska. Liturgie se zúčastnil i pan starosta Hrubé Vrbky.

Na závěr poutní bohoslužby se konal průvod kolem chrámu a monastýrských budov se čtením evangelií a kropením svěcenou vodou. Po obnově posvěcení monastýru jsme se pomodlili za ty, kteří se odebrali na věčnost; zvláště za zesnulého prvního představeného tohoto monastýru, schiarchimandritu Kyrilla a za nezapomenutelného zakladatele a budovatele kaple i památníku, prot. Alexandra Nováka. V samotném závěru slavnostní bohoslužby pak všichni přítomní zazpívali mnoholetí blaženému metropolitovi Rostislavovi a vysokopřeosvícenému arcibiskupu olomoucko-brněnskému Simeonovi. Poté následoval slavnostní oběd, během něhož spolu všichni poutníci živě besedovali.

Po bohoslužbách jsme také měli možnost shlédnout nové stavební úpravy (zaujala zvláště zasklená a vydlážděná veranda i nová kuchyně) a provedené opravy budov (nová střecha, opravy zdí atd.). Jistě každého poutníka potěšila opětovně instalovaná expozice památníku. Srdce českého a moravského pravoslavného křesťana se zaraduje, když si můžeme opět připomenout vladyku Gorazda, jeho dílo a dobu skrze zachované původní předměty, z nichž některé mají duchovní význam vzácných relikvií.

Poděkování patří všem, kteří se přičiňují o probíhající opravy. Také zde vyjadřujeme vděčnost za zajištění důstojného průběhu slavnosti a přípravu sváteční hostiny pro poutníky. Zvláštní díky za neúnavnou péči o obnovu památníku a spolupráci na opravách monastýru patří sestře Gorazdě, Růženě Prachařové. Mnohá jim léta na přímluvy svt. muč. Gorazda!

prot. Miroslav Kudla (doplněno redakcí)

 

Jeseníky, Rejvíz – setkání pravoslavné mládeže

Ve dnech 26. – 28. srpna se na chatě Marcela blízko Rejvízu v Jeseníkách sešla část našich starších dětí, které se zúčastňují pravoslavného tábora. Tématem setkání bylo zhodnocení prázdninových aktivit a příprava na nový školní rok. V pátek jsme se šli podívat k Mechovému jezírku na Rejvízu, v sobotu jsme si dali celodenní výlet na Zlatý Chlum. Pro uspokojení našich žaludků jedna skupina uvařila guláš a druhá česnekovou polévku.  V neděli po sv. liturgii jsme se též pomodlili na zahájení nového školního roku.

prot. Basil Švábeník

 

Chrámový svátek v Opatově

Každoročně se na svátek sv. Anny sjíždějí poutníci do Opatova, aby ve zdejším staroslavném pravoslavném kostelíku oslavili jeho svátek. Chrám postavil s farníky legendární kněz otec Josef Leixner v r. 1933. Tehdejší velice početná církevní obec však vlivem známých okolností zeslábla. I tak však chrám stále žije. Pravidelně se v něm jednou za měsíc koná bohoslužba a v posledních letech podstoupil několik významných oprav střechy, díky nimž bylo po stránce technické zajištěno přetrvání tohoto odkazu našich předchůdců ve víře na další léta.

I letos se v opatovském chrámu  shromáždila celkem početná skupina poutníků a oslava chrámového svátku byla zakončena posezením u prostřeného stolu, kde jsme naslouchali vzpomínkám vnučky zakladatele svatostánku. Chrám je filiálkou třebíčské církevní obce, bohoslužebně o něj pečuje obec jihlavská.

opatov2016v

Koho by zajímalo pár obrázků z průběhu bohoslužby, může nahlédnout do fotogalerie z letošní poutě umístěné na webové stránce archivu církevní obce.

 

Chrámový svátek ve Vilémově

Že se v den svátku Zesnutí přesvaté Bohorodice slaví ve Vilémově chrámový svátek, asi nikoho nepřekvapí. Co ale někoho mohlo letos překvapit, byla hojná účast jak poutníků, tak duchovenstva. Slavnostní svatou liturgii tak spolu s Jeho Přeosvíceností Izaiášem, biskupem šumperským a vikárním biskupem Olomoucko-brněnské eparchie, sloužili dva diákoni a osm kněží, mezi nimiž byl i host z Polské pravoslavné církve, mitroforní protojerej Stanisław Strach, jenž působí v církevní obci ve městě Kędzierzyn-Koźle patřící do Vratislavsko-štětínské eparchie. Ve svém vroucím kázání vladyka Izaiáš zdůraznil roli přesvaté Bohorodice jako matky Spasitelovy i matky pravoslavných křesťanů.

Po svaté liturgii následoval sváteční oběd, který se svými pomocnicemi připravila představená vilémovského monastýru matka Alexie, za což jim všem náleží vřelé díky všech účastníků. Chvíle pohoštění využilo několik desítek poutníků a duchovních k vzájemným setkáním a rozhovorům. Již teď se těšíme, až se za rok opět setkáme, abychom spolu ve Vilémově oslavili zdejší chrámový svátek.

prot. Miroslav Kudla

 

Srpnové presbyterium ve Vilémově

Dne 4. srpna 2016 proběhla v monastýru Zesnutí Přesvaté Bohorodice ve Vilémově presbyterská konference Olomoucko-brněnské eparchie

Po archijerejské svaté liturgii, sloužené řadou kněží společně s vladykou Izaiášem, následoval bohatý program pravidelného setkávání duchovních. Zahájení tradičně patřilo Jeho Vysokopřeosvícenosti, arcibiskupu Simeonovi, který přítomné pozdravil a zahájil setkání přednáškou “Počátky zřízení církve.” Posluchače v ní uvedl do základů církevní eklesiologie, učení o hierarchické struktuře naší episkopální pravoslavné církve. V čele věřících stojí biskup, který lid representuje navenek a od počátku církve věřící lid a duchovní poučuje, káže a světí. Věřící a duchovní pak společně se svým biskupem tvoří jednotou úplnou církev.
Bratr Balcárek poté seznámil přítomné se strukturou a metodami misie, stupni a způsoby, přehledově, tak, aby si duchovní zopakovali některé informace z misiologie, předmětu, který všichni absolvovali na teologických fakultách.
Vladyka Izaiáš, námi vyslaný účastník na svatý, velký, všepravoslavný sněm (konaný 15.-22. června 2016 na Krétě), promluvil na závěr. V úvodu vysvětlil shromážděným duchovním, že nemá doposud žádné oficiální stanovisko našeho Svatého synodu k jednotlivým probraným tématům sněmu a tudíž nemůže jako biskup vyjadřovat žádný oficiální postoj naší církve. Avšak i tak bylo zúčastněným přečteno oficiální závěrečné komuniké podepsané všemi účastníky sněmu, které se setkalo se všeobecným živým zájmem zúčastněných. Následovala všeobecná diskuse, která vyústila k položení specifických pastoračních problémů, kterým duchovní ve své práci čelí. Na závěr bylo konstatováno, že každý biskup přihlíží ve svých pastoračních rozhodnutích ke specifickým potřebám své eparchie a tudíž nějaké centrální řízení, jako např. v římskokatolické církvi, kde je centrum řízení ve Vatikánu, se netýká naší eparchie a pravoslavné církve.
Duchovní se společně shodli, že proběhlá duchovní konference je obohatila, ještě dlouze po jejím ukončení setrvali v přátelských a obohacujících diskusích. Dík za uspořádání konference a občerstvení patří osazenstvu monastýru Zesnutí Přesvaté Bohorodice, kde se podobně zaměřené akce konají již delší dobu.
Petr Balcárek

 

Budování monastýru v Hrubé Vrbce

V monastýru sv. Gorazda pokračují stavební práce. Dokončuje se údržba a zabezpečení budov (hlavně: nová střecha – krovy i krytina nad celým monastýrem, železobetonový věnec čili “koruna” zdiva). Byla provedena dávno zamýšlená finální podoba verandy (zasklení a dlažba). Odstraněn byl hroutící se (stavebně i hygienicky nevyhovující) objekt stojící na monastýrském pozemku poblíž objektu monastýru. Muselo se přistoupit i ke skácení mohutného stromu u vchodu. Zařizuje se vnitřek obytné části.

Panychida v Novém Malíně

Dne 16. 7. 2016 se u příležitosti výročí vypálení Českého Malína na Volyni konala vzpomínková akce za české mučedníky z obce Nový Malín. Zúčastnili se představitelé České republiky např. senátor Zdeněk Škromach, dále zástupci Ruské federace, představitelé Svazu Volyňských Čechů a další hosté. Pozvání přijal i náš vikární biskup vladyka Izaiáš, který na závěr vzpomínkového setkání vykonal pravoslavnou zádušní bohoslužbu. Panychidu za české mučedníky sloužil vladyka společně s prot. Mgr. Jánem Kačkošem a prot. Mgr. Patrikem Tabákem. Pobožnost doprovázeli přednesem zádušních hymnů zpěváci vedení sestrou Emílií Konečnou.

Prot. Patrik Tabák

Nový Malín – 16. července 2016: