V sobotu 9. srpna 2025 se na Moravě světila zvláště posvátná událost – svátek sv. Gorazda I., který je právě tento den uveden v pravoslavném kalendáři spolu s ostatními pětipočetníky (tj. žáky sv. Cyrila a Metoděje), což je zároveň katedrální chrámový svátek naší eparchie. Liturgii vykonal vladyka Izaiáš s přítomnými osmi presbytery a diákonem; přisluhovalo mnoho pomocníků a svícenosců, krásně zpíval katedrální sbor. Zazněly i byzantské nápěvy, které jsou vždy jako duchovní občerstvení, zvuk věčnosti.

Vladyku uvítal u vchodu do chrámu dětský zpěv, a pak maličcí křesťané předali archijereji slunečnice.

Svěcení nové chrámové ikony sv. Gorazda I. zhotovené v Řecku. Před liturgií přinesli dárci novou ikonu před chrám, kam k ní vyšel vladyka se všemi sloužícími duchovními. Poděkoval dárcům a popřál jim hojnou odplatu od Hospodina za jejich lásku k chrámu a dar, a poté byla velká ikona v průvodu duchovenstva nesena do chrámu, kde ji vladyka posvětil a byla uložena uprostřed do přichystaného kivotu.

Další událostí bylo postavení nového hypodiákona do služby v eparchii. Na začátku liturgie byl totiž postřižen student Pravoslavného institutu sv. Prokopa Sázavského, br. Emanuel Žaluda, na hypodiákona.

Při liturgii po evangeliu kázal prot. Tomáš Loučka, jehož promluva se odvíjela od skutečnosti, že o osobnosti sv. Gorazda toho mnoho nevíme. Z historických zpráv čerpáme především informaci, že to byl místní člověk, byl vyučený sv. Metodějem, který ho ke konci svého života vybral za svého nástupce na Moravě. I po vyhnání pěti hlavních učedníků sv. Metoděje z Moravy, uplatnil sv. Gorazd, co se od sv. Metoděje naučil, a šířil křesťanskou víru. Tedy pokračoval v cestě, na kterou jej Metoděj vyslal. Poznání Boha, které od Metoděje přijal, si pak podobně jako Metoděj stále hlouběji osvojoval. I my, přestože máme tak málo historických zpráv o Gorazdovi I., jej můžeme poznat tím, že si hlouběji osvojíme křesťanskou víru. Život podle víry je tím místem či duchovním prostorem, kde se s naším Gorazdem setkáváme a kde se s ním poznáváme.

To nás vede k tomu, abychom si položili otázku: Kdo jsme my, pravoslavní křesťané a následníci sv. Gorazda? Jsme ti, kteří sdílejí jeho víru, jeho křesťanskou praxi; jsme ti, kdo přicházejí do chrámu k eucharistii. Zvyk, který se v posledních několika staletích mezi Slovany rozšířil (a proti kterému je potřeba bojovat jako proti cizímu vlivu a novotě), je podivná praxe rodin činit z dětí své vyslance k Bohu. Přivádíme malá dítka ke svatému přijímání, ale my dospělí přistupujeme k Tělu a Krvi Páně jen zřídka. Děti jsou posvěceny a my zůstáváme bez posvěcení. Sv. Metoděj i sv. Gorazd ale učili něco jiného: Pán Ježíš nám uchystal hostinu spásy, nabízí nám své Tělo a Krev k nasycení, očištění a posvěcení našich těl i duší. My ho zarmucujeme tím, že na uchystanou hostinu nepřicházíme. Zarmucujeme tím i sv. Gorazda, neboť právě při svatém přijímání se s ním můžeme setkat. Vždyť i on přijímá plody Kristovy oběti. Spolu se všemi svatým se i on sjednotil s Kristem, a toto sjednocení začíná právě účastí na Jeho přečistém Těle a drahocenné Krvi, které nám při liturgii nabízí.

Život ve víře – co to dál znamená? Od Boha jsme obdrželi rozum, abychom se o Bohu z Písma svatého stále učili, jak je dobrý, také jsme dostali srdce, abychom Boha stále mocněji milovali, a daroval nám i tělo, abychom jím Bohu sloužili. Všechny tři dary nás přivádějí k eucharistii. Dobrým používáním těla, srdce i rozumu se k Bohu postupem svého života přibližujeme, poznáváme jej a dosahujeme spásy. To je bod, ve kterém se všichni křesťané – dávní i nedávní, současní i budoucí – můžeme setkat a poznat. Touto cestou poznáváme něco podstatného i o našem dávném světci: Gorazdovi I.

Svátek olomoucké katedrály není jen jedním z mnoha chrámových svátků naší eparchie. Má jeden mimořádně významný rozměr navíc.

Prvním pravoslavným – tj. ve víře pravým – nástupcem sv. Metoděje byl tisíc let po sv. Gorazdu I. biskup mučedník Gorazd II. (+ 1942), obnovitel cyrilometodějské církve východního byzantsko-slovanského obřadu a především autentické pravoslavné víry u nás. Po něm je každý biskup tohoto katedrálního chrámu dalším a dalším nástupcem sv. Gorazda I. i Gorazda II. Kéž nás toto pouto a hmatatelná duchovní vazba spojuje s našim pevnými duchovními moravskými základy, které zde položili sv. Cyril a Metoděj, a mimo něž už žádné jiné základy pokládat nelze (srovn. 1 Kor 3,10-11). To chápeme všichni čeští pravoslavní – žádný základní kámen, než je ten, co Bůh naší zemi pro vždy požehnal v podobě misie cyrilometodějské, nic kromě toho už nemůže být požehnané.

Oba naši svatí Gorazdové obdrželi ke své práci požehnání sv. Metoděje a dostali od něj úkol pokračovat v jeho díle. Vlivem okolností musel Gorazd I. pokračovat v tomto díle daleko za hranicemi Moravy, Boží prozřetelností však nám toto Metodějovo a Gorazdovo dědictví bylo po celém tisíciletí vráceno zpět, když v Srbsku vysvětili Moravana Gorazda II., jemuž byl udělením takového jména předán úkol pokračovat zde na Moravě, kde Gorazd I. nemohl. A k pokračování tohoto úkolu jsme povoláni všichni, neseme totiž odpovědnost za udržení a šíření pravoslavné církve, onoho dědictví otců, na tomto místě, kam nás Bůh postavil.

Ke konci archijerejské liturgie, naplněné duchovní krásou a pokojnou atmosférou, se konal průvod kolem chrámu spolu s čtením evangelií a skrápěním chrámových zdí svěcenou vodou.

Na závěr vladyka Izaiáš pronesl před zaplněnou katedrálou své zamyšlení: Každý národ a každá země má své velké svaté. My máme sv. Cyrila a Metoděje a jejich žáky, o kterých se ví po celém světě. Jsou to jedni z nejslavnějších světových svatých a volají nás, abychom je následovali, k čemuž nám shůry pomáhají.

Ano, dílo a odkaz svatých bratří ze Soluně dalece překročily hranice historické Velké Moravy. Nejen ve všech slovanských zemích, ale je slaveno a vzýváno je i v řeckém světě a dokonce i mezi pravoslavnými černochy v Africe. Celá Evropa je zná a ctí. My jsme v tento den vykonali oslavu sv. Gorazda a potažmo všech sedmipočetníků skrze oslavu chrámového svátku katedrálního chrámu naší eparchie, a tím i pouť k uctění svatosti nástupce sv. Metoděje. Pevně věříme, že naši svatí shůry odpoví na naše modlitby, lásku a věrnost jejich daru, který zde uložili.

Na závěr setkání bylo připraveno bohaté pohoštění. Díky patří všem, kdo se zúčastnili, našemu vladykovi a duchovenstvu, olomoucké církevní obci a jejímu duchovnímu otci prot. Aleksiovi za náročnou přípravu celé události a za hojně prostřené stoly. Mnohá léta všem!