Archiv rubriky: Promluvy a zamyšlení

Noc kostelů v Olomouci

I letos byl pravoslavný katedrální chrám svatého Gorazda v Olomouci zařazen  do celorepublikové akce „Noc kostelů“. V rámci této události katedrální chrám navštívilo velké množství veřejnosti v počtu kolem 800 lidi. Každý návštěvník měl možnost v klidu si prohlédnout prostory chrámu a dostat zasvěcené informace od duchovního o pravoslavné církvi v České republice i ve světě. Návštěvníci se dozvěděli o pravoslavné duchovnosti, životě olomoucké církevní obce i chrámu. Bylo vskutku povzbuzující slyšet při prohlídce naší katedrály obdivné ohlasy svědčící, že návštěvníky z různých vrstev společnosti pravoslaví zaujalo.

S Boží pomocí a s požehnáním duchovního správce vladyky +Izaiáše, biskupa šumperského proběhla u příležitosti „Noci kostelů“ v našich podchrámových prostorách výstava obrazů pravoslavné věřící Věry Sokolinskej.

U této příležitosti přinášíme čtenářům medailónek:

O počátku olomoucké církevní obce

Pravoslavná církevní obec v Olomouci vznikla, jako většina našich pravoslavných obcí za první republiky, oddělením od církve československé. Základní jádro věřících se formovalo v prvních letech olomoucké církve československé v čele s duchovním Josefem Rezkem. Skupina pravoslavně orientovaných věřících se postupně vydělovala a v krizovém roce 1924 došlo k jejímu odchodu a osamostatnění. 5. července 1924 sloužili první pravoslavnou bohoslužbu v Olomouci, poté bylo na schůzi důvěrníků 10. srpna usneseno vystoupení z církve československé a na 4. září svolal předseda přípravného výboru František Smrček členskou schůzi, na níž byla ustavena olomoucká expozitura České náboženské obce pravoslavné. Olomoucká obec měla původně okolo 1400 věřících.

Přes bohatou církevní, kulturní i organizační činnost neměla obec dlouho svůj vlastní chrám. Bohoslužby se konaly v propůjčených prostorách vojenské kaple. V roce 1929 zde vladyka posvětil ikonostas. Obec byla známá svým pěveckým sborem, který koncertoval i mimo bohoslužby pro širokou veřejnost. První aktivita směřující ke zbudování chrámu se datuje k roku 1928, kdy byl založen stavební fond. Následně kvůli hospodářské krizi muselo být zahájení stavby odloženo. Až v roce 1936 byl ustaven stavební výbor. Klíčovým byl následující rok. Mimořádné farní shromើdění schválilo návrh na postavení chrámu a byl zakoupen pozemek.

V květnu 1937 přišel do obce stavitel chrámů otec Kolomacký a byla podepsána stavební smlouva s olomouckým stavitelem Němečkem. Na návrh předsedy Bílého měl být chrám zasvěcen svatému Gorazdovi, následníkovi svatého Metoděje. Na novém staveništi posvětil 13. června 1937 vladyka Gorazd se sedmi duchovními základní kámen chrámu.

Za rok byla hotova hrubá stavba. 14. listopadu se v chrámu konala první pobožnost, při níž otcové Rezek a Kolomacký posvětili chrámové kříže, které pak byly vztyčeny na chrámovou kupoli. Práce na chrámu pokračovaly a byla dokončena kupole s dvaasedmdesáti hvězdami. Spousta manuální práce přiměla představitele obce k vypsání pracovních povinností pro všechny členy obce.

Přes tragické události Mnichova se otec Kolomacký až do zimy věnoval vnitřní výzdobě. Mnoho věřících přinášelo do chrámu dary. 4. prosince se konala členská schůze v sále nového chrámu za přítomnosti vladyky Gorazda. Navzdory tragické březnové události roku 1939 se nakonec konalo slavnostní svěcení chrámu. Nebylo to ale jednoduché. První písemná žádost o konání průvodu byla protektorátními úřady zamítnuta. Díky jednateli sboru starších Otakarovi Sedlákovi byl nakonec průvod povolen. Na svatodušní neděli 28. května sloužili vladykové Dositej a Gorazd všenoční bdění. Ráno na svatodušní pondělí zaplnili pravoslavní věřící okolí Jánošíkových kasáren. Od kaple Božího Těla, kde se patnáct let konaly pravoslavné bohoslužby, vyšel dlouhý průvod pravoslavných věřících, který končil před novým chrámem. Na chrámových schodech přivítala dvě děvčata srbsky a česky oba vladyky.

Po proslovu předsedy církevní obce Bílého předal předseda stavebního odboru Skácel klíče od chrámu vladykovi Gorazdovi a ten je předal otci Rezkovi. Při obřadu svěcení byly do hlavního oltáře vloženy ostatky svatého Arsenije a do prestolu vedlejšího ostatky svatého Averkije.

Od 17. prosince 1939 do 7. července 1940 pak v Olomouci misijně pobýval vladyka Gorazd, který vedl nacvičování zpěvů podle lidového sborníku.

(Z chystaného Sborníku k 70. výročí olomoucko-brněnské eparchie)

Fotografie z letošní Noci kostelů

 

Výstava obrazů:

Kristus vstal z mrtvých! Christos voskrese!

Drazí otcové, bratři a sestry v Kristu!

Kristus vstal z mrtvých! Christos voskrese!

Letošní velikonoční svátky jsou určitě jiné, než jsme si vůbec kdy dokázali představit. Mnozí z nás jsou naplněni obavami, nejistotou, nejrůznějšími otázkami a pochybnostmi. Ostatně stejné pocity intenzivně prožívá celý svět okolo nás. Možná však máme jedinečnou příležitost velmi konkrétním způsobem prožít to, co se událo před téměř dvěma tisíci lety a zůstává aktuální i v těchto dnech. Opět zažíváme strach onoho malého společenství učedníků, mužů a žen, kteří se v nejistotě skrývali poté, co byl jejich milovaný Mistr a Učitel, od něhož toho tolik očekávali, krutým způsobem popraven a oni sami rozehnáni. Skrývali se ve strachu a pochybnostech, zakusili vlastní chvíle temnoty. Ale pak znenadání jako blesk z čistého nebe přišel úsvit třetího dne. Odvalený kámen, prázdný hrob, radostné poselství anděla: „Není tu! Vstal z mrtvých!“ (Mk 16,6) A tato radostná zvěst se i navzdory prvotnímu strachu učedníků začala šířit jako jiskérka všude okolo a zapalovalo se od ní stále víc a víc srdcí, až nakonec, posílená vylitím Svatého Ducha na apoštoly a celou Církev, zapálila celý svět. Ano, Pán vstal z mrtvých, a nic již není jako dřív.

Dnes jsou ale chrámy kvůli pandemii nakažlivé choroby dočasně uzavřené pro veřejné bohoslužby a nám se zdá, že se nemůžeme společně radovat jako Církev, jako společenství bratří a sester shromážděných okolo eucharistických Darů Těla a Krve Bohočlověka. Opravdu nemůžeme? Anebo je právě nyní čas velké Boží milosti, kdy můžeme bytostně prožít, že všechno to, co ve svém životě považujeme za naprosto samozřejmé a za co jsme si již odvykli být Bohu vděční, včetně možnosti účastnit se bohoslužeb, je vlastně obrovským Božím darem?

Drazí, dnes je možná více než kdy jindy čas uvědomit si, že i my jsme dědicové a následníci toho původního malého vystrašeného společenství učedníků. Sami o sobě toho mnoho nezmůžeme, ale naše síla je jedině v Tom, který řekl: „Nebojte se! Na světě zakoušíte soužení, ale buďte stateční – já jsem přemohl svět.(Jan 16,33)

Možná nastal požehnaný čas milosti, kdy je nám všem nabízena možnost přehodnotit své postoje k bytostem, věcem, událostem a skutečnostem, které nás obklopují. Možná máme s Boží pomocí znovu objevit, co je v našich životech nejen jako jednotlivců, ale i rodin, farností, eparchií a vlastně celé společnosti opravdu důležité. Je čas si přiznat, kolikrát jsme byli jako jednotlivci i celá společenství nevěrní oné radostné události prázdného hrobu; kolikrát jsme odmítli usednout k nohám božského Mistra a Učitele jako Marie, sestra Lazarova, a naslouchat Jeho oživujícím slovům;kolikrát jsme místo charismatického boholidského společenství bratří a sester, Těla Kristova, Církve, byli jen pouhou historickou, folklórní či etnickou institucí bez života; kolikrát jsme si vystačili s pouhou formou a nezajímali se o obsah; kolikrát jsme se žárlivě a egoisticky snažili jen pro sebe chránit plamen radostné zvěsti o prázdném hrobu Bohočlověka Ježíše, našeho Pána a bratra, a nechtěli se o něj rozdělit s okolním světem.Kolikrát jsme se prohřešili proti přítomnosti Pána Života v našem společenství? Kolikrát jsme dali přednost vlastní bohorovné sebejistotě a zdánlivé spravedlnosti před pokorným skloněním se před svým Mistrem, který nám má stále co říct a chce vést náš život? Je načase znovu s apoštolem Petrem zvolat: „Pane, ke komu bychom šli? Ty máš slova věčného života a my jsme uvěřili a poznali, že ty jsi ten Svatý Boží!“ (Jan 6, 68) Možná je načase, aby naše Církev přestala být vnímána jako nějaká instituce, ale aby byla opět prožita jako společenství bratří a sester, kde jednomu skutečně záleží na tom druhém.VždyťjsmevšichnispolečněsoučástíjednohoBoholidského organizmu Církve, Kristova Těla, kde On jediný je hlavou, Pánem a Učitelem, který nás v síle životodárného Ducha vede jako milované děti k milujícímu Otci. A proto se neuzavírejme do svých strachů a obav, pamatujme v modlitbě na ty, kteří mají přijímat zodpovědná rozhodnutí, na všechny nemocné a také na všechny, kdo jakkoliv obětavě slouží druhým – lékaře a zdravotníky, členy pořádkových sil, prodavače a prodavačky a mnohé další. A nejenom to, snažme se i sami podle míry svých možností prakticky a konkrétním způsobem pomoci, kde se jen dá.

Drazí, současnou těžkou situaci prožíváme my, vaši biskupové, společně s vámi všemi. Všichni jsme na jedné lodi. I nás se dotýkají všeobecné obavy, strach a nejistota. Rádi bychom se však s vámi podělili v tento radostný paschální čas o slova svatého apoštola Pavla, v nichž rezonuje dvoutisíciletá zkušenost Církve:  „Kristus Ježíš zemřel, ale hlavně byl vzkříšen z mrtvých, je po Boží pravici a prosí za nás! Co nás oddělí od Kristovy lásky? Snad soužení, úzkost nebo pronásledování, hlad, nahota, nebezpečí nebo meč? Jsem si jist, že smrt ani život, andělé ani démoni, věci přítomné ani budoucí, žádná moc, výšina ani hlubina ani nic jiného v celém stvoření nás nemůže oddělit od Boží lásky v Kristu Ježíši, našem Pánu!“ (Římanům 8, 34-35, 38-39).

Prosíme vás o modlitby a svoláváme na vás Boží požehnání.

Kristus vstal z mrtvých! Christos voskrese!

Vaši biskupové:

+ Rastislav, arcibiskup prešovský a metropolita českých zemí a Slovenska

+ Michal, arcibiskup pražský a českých zemí

+ Simeon, arcibiskup olomoucko-brněnský

+ Jiří, arcibiskup michalovsko-košický

+ Izaiáš, biskup šumperský

Liturgie sv. apoštola Jakuba

Předposlední neděli v roce 2019 se náš pomocný biskup vikář, vladyka Izaiáš zúčastnil svaté liturgie apoštola Jakuba. Tato starobylá liturgie se konala ve Vídni, kam našeho vladyku pozval metropolita vídeňský a celého Rakouska a exarcha Maďarska, vladyka Arsenios.

Řád liturgie, který naše tradice spojuje se jménem sv. Jakuba, bratra Páně, biskupa jerusalemského patří k nejstarobylejším bohoslužbám, které se v současnosti v naší církvi konají (také se jí říká „Jerusalemská“). Její součástí je zachovávání některých dávných obyčejů či naopak nepoužívání jiných součástí liturgické tradice, které vznikly později (např. ikonostas). Obřadem této liturgie vane velice zřetelně duch prvokřesťanské doby.

Liturgie byla v počátcích křesťanské éry poměrně dlouhá a každodenní navštěvování bohoslužeb se tenkrát považovalo za normální zjev. Vzhledem k tomu, že věřící měli přirozeně také rodinné a veřejné povinnosti, stávalo se často, že nemohli dobře spojit život církevní s těmito povinnostmi. Proto učitelé Církve svatý Basil Veliký, Jan Zlatoústý, Cyril Alexandrijský a jiní ve čtvrtém a pátém století poněkud zkrátili liturgii apoštola Jakuba. Dvě takto zkrácené liturgie se zachovaly až do naší doby. Žák Jana Zlatoústého svatý Prokl a Amfilochios Ikonijský hovoří o tomto zkrácení (teologové liturgisté o tom vedou diskusi). Jak Basilova tak Zlatoústého liturgie se velmi podobají liturgii Jakubově; jsou rozděleny na část katechumenskou a na část věřících. Mají eucharistický kánon a ostatní prvky. Je to struktura apoštolských liturgií.

Liturgie Basilova a Zlatoústého během času téměř úplně nahradily liturgii svatého Jakuba. Ta se dnes koná na Východě v průběhu církevního roku jen výjimečně, např. v den jeho svátku 23. října nebo v době svátků Narození Páně či ještě v jiné dny, dle praxe různých pravoslavných církví ve světě. Archimandrita Kyprián svědčí, že ruská mise přeložila Jakubovu liturgii do církevní slovanštiny a konala ji v určité dny.

U nás se tato liturgie dříve téměř nekonala; teprve roku 1963 byla sloužena na Pravoslavné bohoslovecké fakultě v Prešově a 5. listopadu 1967 ji poprvé u nás vykonal v Praze metropolita Dorotej s duchovními – protojerejem Vasněcovem a Novákem. Věřící ji se zbožností vyslechli; hluboce na ně zapůsobila její prostá forma, vroucí modlitby, dojemné zpěvy. Početné ektenie této liturgie dýší apoštolskou dobou a jsou pronášeny tváří k lidu. Po několika přípravných modlitbách se koná malý vchod, po němž se čtou výňatky ze Starého Zákona, apoštol a evangelium. Poté začíná liturgie věřících. Po symbolu víry nastupuje anafora – kánon eucharistie, který je složitější a delší než u sv. Basila. Při proměňování svatých Darů béře představený duchovní do levé ruky Beránka a žehná jej, stejně tak se děje se svatým kalichem. Věřícím se podává zvlášť svatý chléb a zvlášť pijí ze svatého kalicha. Ovšem, podle praxe na ostrově Zakinthu, kde se koná tato služba častěji, podává se přijímání lžičkou.

Zvláštnosti této liturgie, které zaujmou na první pohled: ektenie říkají duchovní čelem k lidu, prestol je umístěn uprostřed shromáždění (ikonostas se nepoužívá). Proskomidie se konat nemusí. V Jerusalemě se nepokrývají nádoby se svatými dary. V Rusku nese při malém vchodu evangeliář sám biskup a kráčí při tom na střed chrámu s berlou; nechává evangelium na analoji uprostřed chrámu. Po malém vchodu se koná velká (pokojná) ektenie Po malém vchodu následuje čtení i ze starého Zákona; při čtení starozákonních paremií a při kázání sedí promlouvající biskup uprostřed chrámu a čelem k lidem. Biskupové pro tuto službu odládají mitru a mohou případně obléci felon (slouží bez panagie, kněží bez křížů). Místo Cherubínské písně se zpívá „Umlněte, smrtelníci…“ (Podobně jako na Velkou sobotu.) Podávání svatého příjímání věřícím – zvlášť se podává Tělo Kristovo (dříve pokládáno na ruku, později vkládá duchovní částečku svatého Chleba do úst) a zvlášť se každému podává drahocenná Krev Kristova z kalicha (podobně jako dnes dává biskup přijímat kněžím). (Ne všechna specifika Jakubovy liturgie se nutně musí aplikovat. Záleží na místních zvyklostech.)

Použit článek o službě Jakubovy liturgie (upravený a doplněný)

Svátek sv. Mikuláše ve Vilémově

Ve vilémovském monastýru Zesnutí přesv. Bohorodice se 6. prosince oslavovala památka svatého divotvorce Mikuláše, biskupa Myr Lycejských, jemuž je zasvěcena zimní monastýrská kaplička. Na archijerejskou liturgii, kterou sloužili oba biskupové naší eparchie, vladyka Simeon a vladyka Izaiáš s duchovními  okolních církevních obcí, se shromáždilo asi dvacet příznivců monastýru.

Ve čtvrtek, v předvečer svátku, sloužil otec Petr Novák. V pátek pak sloužili vladykové s několika kněžími.

Kázal vladyka Simeon. Zavzpomínal při tom na své dětství, kdy ho navštěvoval svatý Mikuláš s anděly. Až jednoho dne mu jeho tatínek prozradil, že to není pravý svatý Mikuláš a že to nejsou praví andělé, ale lidé za ně převlečení. Vladyka se přiznal, že se tehdy svého tatínka za jeho slova hodně zlobil. Dále připomněl, že podobně jako všichni svatí, i svatý Mikuláš nám pomáhá. V tradičním popisu jeho života čteme, jak svými nezištnými dary zachránil tři dívky před otroctvím, když jejich tatínek neměl již peníze na jejich obživu. Noční dary od svatého biskupa tehdy umožnily, aby se dívky provdaly. Jindy pak zachránil námořníky před utonutím (viz přiložená ikona výše). A také svou odvahou spasil nevinně odsouzené vězně od popravy. Dokonce sám zadržel katovu ruku, což bylo tehdy velmi nebezpečné, neboť za to mohl být i nad ním vynesen rozsudek smrti.

V obou promluvách zaznělo i to, že svatý Mikuláš byl jednak nesmírně laskavý, milosrdný a pomáhal lidem, ale byl i přísný, když šlo o obhájení vyznávání pravé víry. V této souvislosti si připomínáme jeho horlivost, s níž na zasedání 1. všeobecného sněmu (r. 325 v Nikáji) uštědřil políček heretiku Áriovi, který hlásal, že Ježíš Kristus nebyl Bůh. Právě proti této herezi nás svatí otcové na tomto sněmu naučili říkat o Kristu, Synu Božím, že je „jednobytný s Otcem“, jak to dodnes vyznáváme při každé liturgii, když recitujeme Vyznání víry: Věřím v jednoho Boha, Otce vševládce…

 

2. fotogalérie

Archijerejská bohoslužba v Jihlavě

Na neděli 13. října jsme posunuli svátek sv. Václava. Oslavit s námi chrámový svátek přijel Přeosvícený vladyka Izaiáš, biskup Šumperský. Vykonal archijerejskou liturgii, poté požehnal a kropil svěcenou vodou nové ikony v kivotech na chrámových stěnách. Zazpívali jsme mnoholetí našemu nedávno pokřtěnému mladičkému Václavovi, který zručně přisluhuje při bohoslužbách. Následovalo pohoštění a společné posezení v archondariku. Vladyka shlédl opravené interiéry našeho církevní domu: chodby a vestibul i nově vymalovaný archondarik – vše vykonáno péčí a křesťanskou láskou našich bratří Vasilije, Nikolaje, Romana a dalších. Nakonec jsme se s vladykou odebrali na veřejnou výstavu o pravoslavné církvi a ikonách v Muzeu Vysočiny.

Vladykovi děkujeme za návštěvu a radostnou duchovní službu s následujícím přátelským posezením. Kéž mu Hospodin udělí zdraví, spasení a všem zdar! Všem, kteří se podíleli na přípravách, duchovní správce srdečně děkuje a přeje: „Mnohá a blahá léta!“

K evangelijnímu čtení o lásce k nepřátelům (Luk 6,31-36) a ke svátku sv. Václava pronesl vladyka hluboké zamyšlení, ze kterého jsme několik tezí vybrali pro tento článek:

Drazí bratři a sestry,
máme činit dobro i tam, kde nemáme jistou odměnu. Vždyť prokazujme-li dobrodiní jen v případech, když doufáme v odplatu, zisk, návratnost půjčky či protislužbu, jsme vlastně stejní jako pohané. Nám však velí Pán Ježíš: Miluj svého bližního a rozdávej všem svou lásku. Jako Bůh dává lásku nám, tak máme lidem činit i my, a tím Mu být podobní. Láska znamená odpouštět – bez podmínek. Máme odpouštět dokonce i těm blízkým, kteří nám činí zlo a projevují se vůči nám s hněvem či nepřátelstvím. Všechny je potřeba učit se milovat a prokazovat jim dobrodiní a pomoc.

Pán Ježíš před nás klade otázku: „Jakou máme za duchovní odměnu, když půjčujeme bližním, majíce jistotu, že nám to vrátí?“ Žádnou. Jenže půjčit (tj. udělovat dobrodiní) i bez jistoty, že se nám to vrátí, – tím se projevuje, že máme v srdci lásku. Tím ukazujeme pravost a hloubku své víry v Ježíše Krista.

U příležitosti svátku sv. Václava si připomeňme, že přijal víru v Krista do svého srdce a tato víra se projevovala v jeho životě dobrými skutky. Vidíme na jeho činech a způsobu chování, jak hořel láskou k Bohu a jak soucitnou lásku ukazoval vůči lidu. Tuto víru, která do Čech přišla od sv. Metoděje z Moravy, přijal od své babičky, sv. Ludmily. A zasadil víru nejen do svého srdce, ale i do srdce celého národa. Víru v Boží lásku, která se ukázala světu v Ježíši Kristu. A tato víra je zde dodnes.

Dnes se se často stává, že uprostřed společnosti, která se prohlašuje za necírkevní a nevěřící, se stydíme vyznat svou víru v Boha – aby se nám okolní lidé nevysmáli a neodsoudili nás. To je u křesťana smutné – zvláště když uvážíme, že máme svobodu, a každý o sobě může prohlašovat cokoliv a hlásat cokoliv. Lidé např. v Kosovu nemají tu svobodu vyznat svou křesťanskou víru a bez hrozícího nebezpečí se přihlásit k pravoslavné církvi. My zde však nyní máme svobodu bez následků zveřejnit o sobě svou náboženskou příslušnost. Jsou země, kde je vyznávání křesťanství tvrdě trestáno pronásledováním a často i smrtí. Ani sv. Václav se  nezalekl nepochopení či zloby svého okolí. Snášel pro víru ústrky, výtky, pronásledování a nakonec i smrt kvůli Kristu. To je mučednický věnec, svatost, kterou dává Hospodin každému, kdo projeví odvahu při vyznávání své lásky ke Kristu. Neříkejme, že jenom mniši či duchovní mohou být svatí. Každý z nás může být svatý – získávat od Boha korunu nebeské slávy už jen tím, že přihlásí k Pánu Bohu, že bude konat dobré skutky, tím, že se obětuje pro svého bližního.

Světské organizace a státy mají složité zákony, mnoho paragrafů, které určují, co se zakazuje, co se povoluje atd. My však máme od Boha jednoduché základní pravidlo naší víry – milovat bližního a upřímně prokazovat dobro. Jenže i tak jednoduchý zákon, který drží naši víru, je pro nás občas těžké pochopit. Je pro nás obtížné chápat, že za dobré skutky nemáme čekat okamžitou odměnu.

Veškeré Písmo svaté nám zvěstuje Boží lásku vůči nám. Pokusme se alespoň trošku napodobit Boží lásku. Tím ukážeme, že máme alespoň takovou víru jako hořčičné zrnko (nejmenší mezi všemi semínky ostatních rostlin). Pak se budou dít zázraky.

Apoštol Petr, když měl víru, kráčel na pokyn Pána zázračně po hladině vody. Pak jeho víru přemohlo lidské uvažování, začal přemýšlet o tom, že moře je rozbouřené, zapochyboval a začal tonout. Naučme se nepochybovat, naučme se povznést se nad světské myšlení, abychom přemýšleli jazykem lásky, přemýšlejme dle Božího zákona. Pochopíme, že naše dobrodiní nám tady na zemi možná nikdo neoplatí, a třeba dokonce naopak – bude nám opláceno zlem. U Boha je však počítáno, co dobrého nezištně vykonáme. To jsou nebeské poklady, které máme v Božím království a které nám nikdo nezpronevěří ani neukradne.

 

Více fotografií na stránce fotogalérií jihlavské církevní obce

 

Založení památníku sv. Gorazda v Hrubé Vrbce

Po pádu totalitního režimu  v roce 1989  bylo možné uskutečnit v plném rozsahu dříve vzniklou myšlenku vybudovat  svatému biskupovi  Gorazdovi  II. v  jeho rodné obci  Hrubé Vrbce důstojný památník a kapli jemu zasvěcené s pietně vystavenými památkami, jak to vyžaduje křesťanské životní zaměření mučedníka biskupa.

Na rodném domě sv. biskupa Gorazda byla Obecním úřadem v Hrubé Vrbce v roce 1946 umístěna pamětní deska. Během let se zde zastavovali poutníci a setkávali se na tomto místě pravoslavní věřící a pamětníci. Poněvadž v domě i nadále žijí příbuzní svatého biskupa, koupila pravoslavná církev v roce 1991 o kousek dál ve vsi starší dům, ze kterého bylo naplánováno zbudovat památník – kaple.

V roce 1992 byla s požehnáním biskupa Kryštofa a metropolity Doroteje započata  stavba kaple. Kaple byla budována ze sbírek a darů věřících. Během letních měsíců byla kaple postavena a v září vysvěcena. Na podzim toho roku byla vyzdobena freskami slovenským ikonopiscem Lubomírem Kupcem.

Pravoslavná církev v roce 1994 odkoupila sousední dům, ze kterého byl zřízen příbytek – monastýr pro mnichy, kam později přesídlil první igumen  monastýru,  schiarchimandrita Cyril.

V květnu 1997 byl celý Památník – monastýr slavnostně vysvěcen za účasti velkého počtu věřících a rodáků Hrubé Vrbky. Svatou liturgii sloužil biskup Kryštof, archimandrita Tichon z Oděsy, archimandrita Cyril a prot. Josef Fejsak z Brna.

S požehnáním arcibiskupa Simeona a biskupa Izaiáše  byla v roce 2015 provedena celková rekonstrukce obou starých domů včetně nové střechy, stropů, podlah a omítek. Vznikl nový důstojný objekt.

V památníku jsou uloženy a vystaveny některé osobní věci světce, korespondence a vyznamenání. Jsou zde pravidelně slouženy pravoslavné svaté liturgie a též každoročně v den umučení  sv. Gorazda II.,  4. září se zde koná setkání pravoslavných duchovních a věřících z celé eparchie.

V Hrubé Vrbce se natrvalo usadily dvě rodiny pocházející z Ukrajiny, děti chodí do českých škol a dospělí pracují  v okolí. Ukrajinské ženy, které zde pracovaly, se zde provdaly a ukrajinští muži se oženili, takže vznikly smíšené rodiny, jejichž  děti byly v kapli sv. Gorazda II. pokřtěny.  Příležitostně na církevní svátky začali navštěvovat zdejší pravoslavnou kapli i další ukrajinští pracovníci přicházející za prací na Horňácko.

V roce 2018 jsme po společné poradě založili pravoslavnou církevní obec a první starosta naší farnosti je původem z Ukrajiny. Navrhovali jsme jim, že se může svatá liturgie sloužit střídavě česky, ale jejich přáním bylo mluvit v církvi a sloužit česky, aby se rychleji naučili a zapojili. To je pro nás velmi povzbudivé. I svatí Cyril a Metoděj se jazykem přizpůsobili místním obyvatelům, když přišli na Moravu. Traduje se, že si přáli, aby se používal  při bohoslužbě takový jazyk, jakým místní lidé mluví na veřejnosti. V dnešní době to znamená modlit se česky. V rodišti svatého biskupa Gorazda II. v Hrubé Vrbce má touha věřících po českých bohoslužbách hluboce symbolický význam. Jedním z důvodů, proč byl svatý mučedník pravoslavím okouzlen a ovlivněn, byla zdaleka ne běžná skutečnost, že věřící lid bohoslužbě rozuměl.

Růžena Gorazda Prachařová,
správce památníku sv. mučedníka Gorazda II.
V Hrubé Vrbce 5. 10. 2019

Webová stánka monastýru monastyrsvgorazda.cz

Starší archivní web – stránka o historii monastýru

 

 

Vernisáž jihlavské výstavy »IKONY – obrazy neviditelného světa«

Úvodní slovo k výstavě o ikonách a světu pravoslavného křesťanství, pořádané Muzeem Vysočiny a Pravoslavnou církevní obcí v Jihlavě. Vernisáž se konala v pátek 6. září v 17. hod. v Muzeu.

Po uvítání hostů přistoupil duchovní správce jihlavské církevní obce k letmému představení světa pravoslavného křesťanství, a to jeho myšlení i kulturních projevů. Začal slovy:

Základem křesťanského myšlení je biblické vysvětlení smyslu a cíle existence světa i osobního života člověka. Svět byl stvořen Bohem z lásky jako místo pro život člověka, pro jeho společenství s Bohem a pro lidské zdokonalování v tomto společenství. Perspektivu lidské existence vidíme v jeho věčném životě. A nejen to – ve věčném životě s Bohem. Od této ideje se odvíjí vše, čím pravoslavná církev žije a s čím i dnes za člověkem přichází. Křesťanství nabízí člověku svobodu Božího dítěte a ukazuje mu cestu ven ze zotročení hříchem.

Obsah prezentace. Výstava začíná úvodním panelem o významu křesťanství a pokračuje panelem o české pravoslavné církvi.  Následují reprodukce ikon českých svatých s výkladovými popiskami. Svatí jsou osobami, které uskutečnily ideál křesťanství a dosáhli jeho cíle.

V mezipatře Muzea je panel „O pravoslavných ikonách“ – zde se věnujeme kulturnímu a duchovnímu projevu víry. V horních prostorách Muzea jsou nainstalovány reprodukce ikon Dvanáctera našich největších svátků s jejich výkladem. Tyto svátky křesťanského roku se většinou zakládají na biblických událostech. Poté si návštěvníci mohou prohlédnout čtyři originály ikon: Narození Kristovo, Spasitel, přesvatá Bohorodice a „Nelkej nade mnou, ó Matko“ (to je vlastně pašijový námět). Jsou uvedeny panelem „O ikonopisectví“.

Dále následuje sedm panelů s pravoslavnými poutními místy na různých místech světa:
Svatá Země – chrám Božího hrobu
Svatá Země – monastýr svaté Kateřiny
Svatá Hora Athos
Řecko – monastýr svatého Nikodima Svatohorce
Rumunský Athos
Rusko – Trojicko-sergijevská lávra a Optinská poustevna
Ukrajina – Kyjevsko-pečerská lávra a Počájev

Jsou to místa, která jsou pravoslavným křesťanům drahá a kam rádi putují, protože jsou buď svázána s biblickými příběhy, nebo s významnými body posvátné tradice, či jsou to místa, kde žili a žijí proslulí nositelé křesťanské duchovnosti. Zájemcům o východní spiritualitu je určena zvláštní přednáška, která je uvedena v seznamu doprovodných akcí k výstavě.

Výstavu uzavírá panel s českými a moravskými chrámy, které jsou tichými svědky o životě a novodobých dějinách pravoslaví u nás. Nakonec můžete shlédnout panel o naší jihlavské farní kapli a ikonopisné dílně, která při ní byla založena.

Úvodní slovo je doprovázeno živými hudebními vsuvkami provedenými zpěváky naší církevní obce. Každý vstup má po dvou písních. Jedná se o duchovní hymny používané v chrámu při liturgii. Pro zajímavost jsme zvolili jazyk staroslověnský, s nímž se veřejnost nesetkává tak často. Máme k tomuto jazyku vřelý vztah a udržujeme jej jako zdejší cyrilometodějské kulturní i církevní dědictví. Protože jsme však česká pravoslavná církev, používáme v chrámu především bohoslužebnou češtinu, přičemž při našich místních bohoslužbách kombinujeme češtinu a staroslověnštinu (resp. její další vývojový stupeň tzv. církevní slovanštinu). Nápěvy přednášených písní jsou v byzantském hudebním slohu nebo srbské.

Pro liturgické umělecké projevy (ikony i bohoslužebný zpěv) v Pravoslaví  platí, že nejsou k sebevyjádření umělce a jeho osobitého cítění, jak je to obvyklé dnes na západě, ale bohoslužbou. Jsou vlastně modlitbou, zjevením nebeského. Proto jejich tvorba podléhá určitým tradičním pravidlům. Můžeme to shledat zvláště u ikon, které jsou vytvářeny pomocí speciálních prostředků. Technických i výrazových. Pravoslavná ikona je „okno do nebe“. Koho by ikonografie hlouběji zajímala, odkazuji na přednášku „Jak vzniká ikona“, která je uvedena v seznamu doprovodných akcí k této výstavě.

Něco podobného platí i o liturgickém zpěvu, mám na mysli nápěvy. Za nejduchovnější se pokládají byzantské melodie navazující na starobylé řecko-orientální zdroje. Texty liturgických zpěvů jsou biblické žalmy či jiné úryvky z Písma nebo modlitby později zjevené shůry. Harmonie a zvuk zpěvu by měly být provedeny tak, aby přiváděly ke komunikaci s Bohem. V ikonách i hudbě by měl citlivý věřící okusit ozvěnu věčnosti.

To je na úvod vše. Ať se vám výstava líbí.

*

Výstava potrvá Muzeu Vysočiny (na Masarykově nám. 57/58 v Jihlavě) od 7. 9. – 13. 10. 2019

Pozvánka na výstavu a doprovodné akce je na tomto webu zde a též můžete podrobnosti shlédnout na webu jihlavské církevní obce (kde je také více fotografií zde)

Arcibiskup Simeon sloužil na svátek sv. Ludmily v Brně

Památka svaté Ludmily, babičky svatého Václava

Na poslední neděli v měsíci září (16./29.9.) připadla památka svaté Ludmily, mučednice a kněžny české, a současně babičky svatého knížete Václava. Její ikona krášlí ikonostas našeho chrámu už od doby jeho založení. Od roku 2002 se také lze poklonit jejím svatým ostatkům, které se nacházejí v kivotu její ikony. Tato první česká světice se podle slov z jejího oslavného troparu: Zjevila jako hvězda jitřní, a světlem svatosti své, den pravé bohoúcty v české zemi započala… A díky tomu se stala oporou všem, kteří se k ní obraceli, nejen za svého života, ale i po její mučednické smrti, to jest až do dnešních dní.

V den jejího svátku sloužil v našem chrámu svatou archijerejskou liturgii vysokopřeosvícený vladyka Simeon, arcibiskup olomoucko-brněnský.

Při slavnostní bohoslužbě vladyka Simeon ve svém kázání připomněl jak památku, tak osobnost svaté Ludmily, přičemž vyzdvihl její nezastupitelnou a důležitou úlohu při utváření životní cesty jejího vnuka, svatého Václava. Nejdůležitější však byl její obrat od pohanství ke křesťanství, kdy svatá Ludmila přijala spolu se svým mužem Bořivojem svatý křest z rukou svatého Metoděje na Velké Moravě a působením Boží blahodati se stala horlivou služebnicí Krista a oporou všem potřebným.

Její svatost a zásluha však spočinula také na našem národě, jehož pravdě oddaný a zbožný lid vždy svatou mučednici ctil a velebil jako svou národní světici a ochránkyni. Vladyka Simeon velmi krásně připomněl souvislost mezi svatou Ludmilou a svou vlastní prababičkou, která svou láskou a vlídností, tak jak to snad umějí jen naše babičky, ukázala i jemu samotnému, na svém vlastním příkladu, jak by měl vladyka následovat našeho Spasitele. Zcela podle vzoru svaté Ludmily.

Další paralelou k osobnosti svaté Ludmily a její vlídnosti a věrnosti po vzoru evangelním byly mnohé babičky, které si vladyka Simeon dobře pamatuje ze svých studií na Duchovní akademii v bývalém Leningradu, které se staly oporou víry tehdejším generacím ruských věřící, zejména v dobách bezbožné vlády komunismu. Vždyť především díky jejich velké obětavosti, modlitbě a sebeodříkání se v mnoha rodinách přese všechny nepřízně osudu zachovala pravá křesťanská víra v Rusku až dodnes.

A jako potvrzení svých slov vladyka Simeon poukázal na slova našeho Spasitele ze svatého Evangelia, kde náš Pán na otázku: Které přikázání v zákoně je největší? odpověděl takto: Miluj Hospodina, Boha svého, celým svým srdcem, celou svou duší a celou svou myslí. To je největší a první přikázání. Druhé je mu podobné: Miluj svého bližního jako sám sebe. Na těch dvou přikázáních spočívá celý Zákon i Proroci (Mat 22,35 – 46).

Právě tato dvě klíčová přikázání jsou podle vladyky Simeona mnohdy naším vlastním kamenem úrazu, na němž se mnohokráte bortí náš duchovní život… Máme-li však za přímluvkyni a příklad právě svatou Ludmilu, jejíž památku oslavujeme, pak máme v našich životních nesnázích vždy i pomoc na blízku. Neměli bychom tedy váhat ani chvíli a vždy se k ní obracet se svými žádostmi.

Vladyka Simeon na závěr popřál všem, aby svatá Ludmila byla tou, která nám v naplňování těchto Božích přikázání bude vždy pomáhat a za nás a naše bližní se vždy s velkou přízní u Boha přimlouvat.

Ke konci svaté liturgie poděkoval vladykovi za jeho archijerejskou službu představený našeho chrámu, otec prot. Jozef Fejsak, který povzbudil všechen přítomný lid ke zpěvu „Mnoholetí“ všem, kteří nosí jméno svaté Ludmily, ale také těm, kteří tuto naši velkou českou světici upřímně ctí a velebí.

Raduj se, blažená kněžno Ludmilo, mučednice a osvětitelko země české!

připravil prot. Marek Malík

Fotogalerie: viz FB PCO v Brně

P.S.
Akafist a služba velké večerní a liturgie ke sv. Ludmile ke stažení v PDF na webu downloadu.

 

 

Letošní gorazdovská pouť do Hrubé Vrbky

V Hrubé Vrbce na Hodonínsku se v sobotu 7. 9. 2019 konala pouť k uctění památky sv. mučedníka Gorazda, biskupa českého a moravsko-slezského (+ 4. září 1942). (Eparchiální pozvánku jsme publikovali zde.) Poutníci z naší eparchie se sem sjeli, aby oslavili tuto nám tak vzácnou památku a vyprosili pro sebe i pro místní pravoslavnou církev u svatého novomučedníka jeho přímluvy v nebi u Božího trůnu. Jako každoročně jsme tuto našim pravoslavným srdcím drahou světeckou osobnost slavili poutí s archijerejskou liturgií doprovázenou zamyšlením nad některým z rozměrů Gorazdova díla.

Archijerejskou liturgii konal vladyka Izaiáš, který sloužil s početným duchovenstvem. Kázal otec Cyril Bočkarev ze Znojma. (Výběr z jeho homilie přinášíme níže.) Na závěr liturgie se k přítomným obrátil s promluvou vladyka Izaiáš, který zdůraznil, že sv. Gorazd zde budoval církev na pevných základech cyrilometodějství, nikoliv jako novou církev, ale církev pevně napojenou na ostatní pravoslavné církve ve světě – spojenými skrze jednotu ve víře, kanonické praxi a liturgickém společenství svatých Tajin. Proto jeho dílo přetrvalo a stále sílí. Vladyka Izaiáš poznamenal, že kamkoliv jako biskup přijede mezi pravoslavné ve světě, všude o naší malé místní pravoslavné církvi vědí a ptají se, jak se jí daří.

Vladyka dále pozdravil přítomného starostu Hrubé Vrbky a poděkoval mu za účast. Tentokrát jsme nemohli naplnit zvyk, dle kterého starosta obce nese na závěr oslav ikonu sv. Gorazda a kráčí s ní v čele liturgického průvodu, při němž se monastýr skrápí svěcenou vodou. Pouť totiž letos provázel déšť, který v současnosti vzhledem ke katastrofálnímu suchu můžeme považovat za požehnání, nemohli jsme však kvůli němu konat průvod.

Poté vladyka pronesl zádušní modlitbu za bývalého představeného monastýru a jeho prvního igumena a budovatele, schiarchimandritu Kyrilla a za zdejšího jeromonacha Alexije.

Nakonec jsme se odebrali na prosklenou verandu monastýru, kde nás čekalo pohoštění připravené našimi pravoslavnými ženami, jimž patří díky. Stejně tak i organizátorce oslav správkyni památníku sestře Růženě Gorazdě Prachařové, příbuzné svatého vladyky. Přítomní poutníci si prohlíželi památník – muzeum vladyky Gorazda, které sestra Prachařová obnovila. Nesmíme zapomenout na duchovního při monastýru, otce Arkadije. Díky náleží všem otců, bratřím a sestrám, kteří i přes nepřízeň počasí přijeli (z Olomouce farnost dokonce vypravila autobus). Zpěv byl lidový pod vedením jihlavských zpěvaček – většinou dle nápěvů Sborníku modliteb a zpěvů sestaveného a vydaného svatým mučedníkem Gorazdem.

Kázání na svátek svatého mučedníka Gorazda

Vždy, když si mi někdo z našich věřících stěžuje nebo naříká, že je naše pravoslaví slabé, že mu schází plnost různých obřadových tradic, že máme málo literatury, že chrámy postrádají hojnost pravoslavné výzdoby a že je nás tu málo, vzpomenu si na našeho svatého novomučedníka Gorazda. Když začínal své misijní dílo mezi Čechy a Moravany, nebylo tu skoro nic –  to si dnes nelze ani představit – jaká např. byla nouze v oblasti bohoslužebných textů použitelných pro obyčejného českého věřícího. Nežil zde ani český pravoslavný kněz, který by mohl pro své rodáky konat nějaké české pravoslavné bohoslužby.

Dnes, téměř sto let od začátku Gorazdovy práce, se po celém bývalém Československu slouží pravoslavné bohoslužby. Máme Prešovskou pravoslavnou bohosloveckou fakultu, kde se mohou vzdělávat naši kněží – a nejen oni, ale každý kdo má zájem. Naši profesoři a církevní spisovatelé píší kvalitní teologické knihy a překládají z jiných jazyků do češtiny a slovenštiny. V českých zemích a na Slovensku je v současné době přes 200 kněží, kteří jsou schopni sloužit jak v češtině, tak i v církevní slovanštině a někteří i v jiných jim blízkých jazycích (v řečtině, bulharštině, srbštině, rumunštině). A v celé České republice a Slovensku lidé chápou, že zde má pravoslavná církev své místo.

Když zahajoval světitel mučedník Gorazd budování České pravoslavné eparchie, tak začínal po tisíciletí systematického vytlačování pravoslaví z našeho území. Do bitvy na Bílé Hoře se ještě někde konaly pravoslavné bohoslužby, ale po Bílé Hoře (r. 1621) bylo tomu všemu konec. Ač došlo v 19. století k jistému uvolnění a naši obrozenci navštěvují Rusko, aby zde přijali pravoslaví, až v r. 1921 získávají Češi a Moravané prvního svého vlastního biskupa od dob sv. Metoděje a jeho žáka sv. Gorazda I. Právě na podzim roku 1921 byl totiž v Bělehradě na biskupa vysvěcen syn této země, Moravan z Hrubé Vrbky, který přijal jméno dávného sv. Gorazda I., dávaje tím najevo, že navazuje na duchovní cyrilo-metodějskou linii. Stal se tak v našich dějinách druhým pravoslavným archijerejem nosícím toto jméno.

Ze všech ostatních církví se vladykovi Gorazdovi vysmívali, neboť byli přesvědčeni, že pravoslaví v českých zemích a na Slovensku oživit nejde, že sem nepatří, že se pro místní lidi nehodí, že nepatří do moderní doby, že Gorazdova pravoslavná misie má politickou podstatu apod. Nechápali, že jedině sv. Gorazd II. zde staví dům na skále evangelia, které je ve své autentické síle podáváno právě v pravoslavné církvi.

V Gorazdovi spatřil ďábel silného protivníka svých démonických klamů, proto se tolik oklamaných lidí srotilo proti Gorazdovi, pomlouvali, štvali, hrozili, intrikovali – v tisku, který přinášel články útočící na biskupa Gorazda a zesměšňující pravoslavné zvyky, i na úřadech i při kázáních a veřejných projevech. Z čeho všeho jej jenom obviňovali?! Dnes zní tyto pomluvy a dezinformace úsměvně, ale tenkrát tím nepřátelé pravoslaví způsobili vladykovi Gorazdovi hodně škody. Vždyť pravoslaví u nás skoro nikdo neznal, do veřejnosti se jen obtížně dostávala informace, v čem tkví jeho podstata, v čem jsou jeho přednosti oproti ostatním křesťanským vyznáním.

Jak těžko se i dnes českému občanu vysvětlují jasné a logické věci týkající se pravoslavné víry a teologie, ale oč těžší to měl sv. Gorazd, když vysvětloval, co je pravoslavné a co pravoslavné není. Nebyla televize, internet, církevní knihy, překlady děl pravoslavných myslitelů. Zpočátku tu nebylo ani dost duchovenstva, na které by se zvídavý a otevřený člověk mohl kdykoli obrátit jako dnes.

Učení západních církví je v tolika důležitých ohledech zcela odlišné a biskup Gorazd musel pracovat v prostředí zformovaném západním světským myšlením. Bolestně nesl též rozchody a odpadnutí některých bývalých spolupracovníků i útoky diletantů, kterým chyběl duchovní rozhled. Útoky se na něj sypaly zleva i zprava – někteří podléhali jednostrannému vlivu – a stavěli sami sebe do úlohy domnělých obránců pravoslaví – působili proti Gorazdovi a církvi, sice si počínali dle litery některých synodálních pravidel či tradic, ale proti duchu církve.

I dnes jsou tací, kteří se staví do opozice, a proto nejsou zde a neslaví s námi svátek sv. Gorazda. Bojkotují všechny církevní oslavy, svátky a poutě, nejezdí do Mikulčic, aby oslavili svaté Cyrila a Metoděje. Nepřijedou ani do Znojma, aby oslavili sv. knížete Rostislava. Neputují do Brna, aby oslavili sv. knížete Václava. Chybí jim láska ke svým duchovním bratrům a úcta k biskupskému vedení a věřícím celé církve. Pýcha jim zabránila pokorně přijít.

To, že přes všechny rány, boje, zkoušky, nedorozumění a lidskou nedokonalost církev skutečně ožila, je zázrak a důkaz, že Hospodin stál při Gorazdově práci a skrze Gorazda se děla v našem národě Boží vůle. Pravoslaví v našich zemích neviditelně a tajemně žilo po celá ta staletí. Bylo jako ponorná řeka, či jako kořeny skryté pod povrchem. A jakmile se objevil člověk, který byl ochoten za pravoslaví položit svůj život, ihned ožilo i zjevně, vyrašilo z podzemí, rozkvetlo a urodilo plody. Tak to bylo v dobách mučedníků Jana Husa a Jeronýma Pražského, a tak se to stalo i v době světitele mučedníka Gorazda II.

Sv. muč. Gorazd  byl pravý hrdina ducha – on si nehrál na pravoslavného, on byl pravoslavný. Tehdejší modernisté si chtěli hrát na nějakou vymyšlenou duchovnost a dát světu nějakou novou církev.  Ale byl zde biskup Gorazd, který chápal, že Kristova církev má již dávno svou duchovnost a pravidla, která se nesmí překročit, pokud má zůstat Kristovou církví.

Při znojemském vinobraní se koná maškarní průvod. Šermují tam rytíři v brnění, ale nejsou to skuteční rytíři – jen si na ně hrají. V průvodu jede král s korunou na koni, ale není to opravdový král  – pouze krále hraje. Hraní je pro ně důležitější než být skutečnými rytíři a pravým králem. Hraní je pro ně důležitější než pravda. Hra je pro některé, co vypadají jako pravoslavní, důležitější, než být skutečnými pravoslavnými, jim stačí si na to pouze hrát.

Žádný ze svatých mučedníků se neobětoval za nějakou hru, ani sv. Gorazd. – Obětoval se za svaté pravoslaví. Vnímal sám sebe pokorně jako slabého a nehodného člověka, skrze něhož se uskutečňuje Boží plán spásy našeho národa. Stal se strážcem Božích pravd, ve kterých přebývá plnost Božího působení. Pokud si do hloubky uvědomíme kolik útrap, námahy, muk a hrdinství podstoupili naši svatí předci, tak i naši víra a důstojnost se stává neochvějnou a dokonce získáváme odvahu k hrdinským činům a třeba i k mučednickému svědectví. Neboť duch pravoslaví je zdrojem hrdinství.

Kdo z nepravoslavných vladařů se může svou nebeskou slávou rovnat knížeti Rostislavovi, který trpěl pro víru a byl zrazen, zajat, krutě mučen, oslepen a odsouzen ke smrti ve vězeňské kobce? Kdo z pohanských či nezbožných knížat se může srovnávat se slávou sv. muč. knížete Václava, který byl zrazen a zabit vlastním bratrem a jeho spoluspiklenci? Kdo se může rovnat se slávou sv. kněžny Ludmily, kterou nechala uškrtit její snacha? Kdo z nevěřících se svou slávou může srovnat se svatým Moisejem z Uher, slovenským bohatýrem, který se svými bratry odešel sloužit kyjevskému knížeti, a jehož netlející ostatky dodnes leží v jeskyních Kyjevopečerské lávry spolu s ostatky slavného Ilji Muromce? Kdo se svou slávou může rovnat sv. mučedníku Jeronýmu Pražskému, který jel do Kostnice obhajovat svého přítele Jana Husa? Kdo se může srovnávat s našimi pravoslavnými osvoboditeli, kteří nás zbavili od Hitlerovců? Kdo se může svou slávou rovnat sv. muč. Gorazdovi, který se vydal nacistickým okupantům a na Gestapu trpěl mučení a obětoval pro záchranu svého národa a církve? A mnoho je dalších svatých mučedníků našich zemí, jejichž krev byla prolita spolu s mučedníky výše uvedených jmen…

Existuje o tom úsloví: „Tyran umírá a jeho vláda končí. Mučedník umírá a jeho vláda začíná.“

Vidíme-li, kolik máme svatých mučedníků, odhaluje se nám skrze to jak silná a slavná je naše církev. Naše duchovní „niva“ odedávna byla oraná tvrdými boji, svlažena našimi slzami a napojená krví; a právě v takovéto úrodné půdě roste Boží sláva našich mučedníků. Vždyť krev mučedníků je setbou nových křesťanů.

Jak píše prvokřesťanský církevní spisovatel Tertullianus: „Plures efficimur, quotiens metimur a vobis: semen est sanguis Christianorum.“ Čím více nás kosíte, tím více je nás. Krev mučedníků je semenem křesťanů. (Tertullianus, Apologeticum)

Ne každý statečný voják se stává hrdinou, ne každý génius je mudrcem. Zdrojem hrdinství a moudrosti je Pravoslaví. Máme díky sv. Gorazdovi II. a všem jeho předchůdcům a duchovním hrdinům dnes to nejdůležitější, pravou Kristovu víru. – K našemu ponaučení a k duchovnímu vedení po autenticky pravoslavných cestách tu máme tradiční učení svatých otců. – Máme zachovánu svou národnost a vlast, která je posvěcena krví mučedníků. V duchovním nebi nad naší zemí září tisíce hvězd mučedníků, ale historicky je k nám nejblíže skvoucí se jasná hvězda svatého novomučedníka Gorazda.

S námi Bůh, tak kdo proti nám!?

Hrubá Vrbka       
Sobota 7. září 2019

 

 

Symbolické zobrazení duchovního vítězství sv. Gorazda nad démonickým zlem fašismu.

 

Kniha o sv. Gorazdovi

Biskup Gorazd – životní příběh

Monografii napsal Pavel Marek

Plakát v PDF Gorazd – kniha_Gorazd_A4-forweb

Recenze

Marek, Pavel. Biskup Gorazd (Pavlík), životní příběh hledání ideální církve pro 20. století. Olomouc: UP Olomouc, 2019. 700 s. ISBN 978-80-244-5413-9.

Autor je emeritním profesorem českých dějin, který působil na katedře historie a politologie Filozofické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci, na katedře společenských věd Pedagogické fakulty stejné univerzity a na katedře historie Filozofické fakulty Katolické univerzity v Ružomberku. Na katedře historie FF UP v Olomouci vede Centrum dějin křesťanské politiky. Zabývá se především českými dějinami na přelomu 19. a 20. století se zaměřením na historii politického stranictví, zejména politický katolicismus a strany středních vrstev, a církevní dějiny římskokatolické, československé a pravoslavné v kontextu katolického modernismu. Právě zde, podle mého názoru, přes katolickou modernu a československou církev, vede jeho cesta k českému pravoslaví 20. století a jeho osobnostem. Z jeho bibliografie mapující i české pravoslaví a jeho počátky uveďme: Pravoslavní v Československu 1918 – 1942 (2004), Církevní krize na počátku první Československé republiky 1917 – 1924 (2005), Pravoslavní v Československu 1918 – 1953 (2008), Arcibiskup Sawatij 1880 – 1959 (2009), Josef Žídek, nástin života a díla reformního kněze, zakladatelské postavy pravoslavné církve na Morave (1910), Nástin dějin pravoslavné církve v 19. a 20. století (2012) a Česká reformace 20. století?

Pokud někdo sleduje pravoslavnou linii Markova bádání, musí nutně dojít k dojmu, že kniha o biskupovi Gorazdovi je logickým vyvrcholením tohoto badatelského procesu. Osobně jsem si Markových studií všiml při vlastních badatelských počinech během hledání solidních studií o historii českého pravoslaví. Po druhé světové válce se z politických i osobních důvodů začal vytvářet určitý kult vladyky Gorazda. Nevedl však ke zpřístupňování faktů o jeho osobnosti a době V proudu článků se neustále opakovaly ty samé ústně vypravované příběhy a vzpomínky, vyznačující se velkou mírou nepřesností. Existují samozřejmě  publikace a články které na svou dobu přerůstají rámec tohoto proudu (např. kniha Biskup Gorazd 1879 – 1979 od Jaroslava Šuvarského, která na základě dobových článků a literatury vnesla do těch střípků vzpomínek nějaký řád. Tehdejší dobu mapovala i studie o misii vladyky Dositeje od Jozefa Fejsaka a nezanedbatelné jsou i počiny Pavla Aleše ohledně publikování Gorazdova díla). Tristní situace byla ohledně reality tzv. protektorátu a závěrečného období působení vladyky Gorazda. Těch několik pokusů o zpracování tohoto období se opět vyznačuje nepřesnostmi dobových reálií, ale i tradovanými nesmysly. Zajímavou studii napsal až před několika lety Martin Jindra.

Proto bylo pro mě velkou pomocí Markovo zpracování určitých historických úseků na solidním pramenném základu, zvláště jeho zpracování čtyřletého období budování „moravského pravoslaví“ v rámci československé církve. Právě Markova znalost tehdejší politické scény rozšiřuje úhel pohledu o další prvky. Někteří Markovi oponenti mu vyčítají málo církevní pohled. Jeho přednost je však právě ve velkém archivním podkladu, práci s ním, malém prostoru pro domněnky, ne však ve vnitrocírkevním pohledu nebo ve stále se opakujících církevních fabulacích. Právě zpracování počátků Gorazdovy práce a reálií okolo československé církve je velmi podrobné. Na rozdíl od předchozích knih, kde se autor poctivě vyhýbal Gorazdovu závěrečnému válečnému období, je v knize zpracována i tato část.

Kniha Biskup Gorazd (Pavlík) je velkým počinem, k němuž vedla dlouhá cesta. Člověk, který si dá práci přečíst výše zmíněné Markovy knihy, zjistí, že i Markův pohled na Gorazda se postupně měnil s přibývajícími informacemi, které postupně zpracovával. Při setkávání s vlastní církevní historií se většinou zaměřujeme na určitou událost nebo historický úsek. Proto je dobré mít po ruce některou z knih, které mapují větší časový úsek i s množstvím osobností, v nichž není snadné se vyznat. Zároveň i knihu, která se nesnaží o nějaké stranictví, ale vnímá osobnost vladyky Gorazda tzv. „z venku“.

Nemám v úmyslu ukazovat na Markovu publikaci jako k jedinému prameni, zároveň však mám úctu k množství jím zpracovaného materiálu. Kniha má úctyhodných 700 stran, z nichž sto je věnováno pramenům a literatuře, ediční poznámce, jmennému rejstříku a obrazové příloze (139 fotografií). Textový obsah je rozdělen na tři hlavní celky: necelých sto stran je věnováno Gorazdovým počátkům a jeho působení v římskokatolické církvi, přes dvě sta stran čtyřletému bouřlivému období v církvi československé a přes dvě sta padesát stran působení v pravoslavné církvi. Informovanému čtenáři tato čísla hodně napoví o těžišti této knihy, jak jsem se již zmínil výše.

Při pozorné četbě této knihy, srovnání faktů a dobových možností si pozorný čtenář uvědomí, že není potřeba vytvářet nějaký církevně politický Gorazdův profil, není třeba zaručeně pravdivých příhod. Stačí srovnat fakta ohledně Gorazdovy činnosti. V tomto je také přínos Markovy studie. Nevytváří mýty, ale s odstupem času odhaluje velké množství Gorazdovy práce, ale i jeho nutné chyby a omyly. Vladykovu památku to nijak neohrozí, nýbrž posílí.

prot. Libor Raclavský

 

Rozhovor s vladykou Michailem, arcibiskupem Meudonským

Naši eparchii navštívila vzácná osobnost, arcibiskup Ruské zahraniční církve, vladyka meudonský Michail. Jak je uvedeno v jednom z předchozích příspěvků, přinášíme úryvky z besedy, kterou s ním vedli naši brněnští bratři.

Maminka vladyky Michaila byla českého původu a pocházela ze Žarošic na Moravě. Se svým budoucím manželem, s tatínkem vladyky Michaila, se poprvé setkala v Lázních Luhačovice. Tam se tehdy ocitl také Donský kozák – Vasilij Semjonovič Donskov, který poprvé spatřil svou budoucí manželku Annu, když se procházela po kolonádě se svým dědečkem Antonínem. Jeho maminka mu krátce před svou smrtí dala vladykovi Michailovi své požehnání, aby se mohl stát duchovním. Po tomto požehnání vydechla naposledy a opustila tento svět.

Zeptali jsme se vladyky Michaila na některé otázky spjaté s jeho životem, vírou, ale také např. jeho osobní známostí se svatým vladykou Janem Šanghajským a Sanfranciským, kterému pozdější biskup Michail pomáhal a přisluhoval ještě jako mladý chlapec při pravoslavných bohoslužbách v Paříži.

Vladyka Michail nám vyprávěl, jaké dojmy v něm tehdy zanechala jeho první duchovní zkušenost spjatá s tajinou svaté zpovědi. Přiznal se nám, že svatý Jan Šanghajský budil vždy respekt a lidé ho považovali za člověka přísného. Podobně ho vnímal také mladý vladyka Michail, nicméně po svaté zpovědi a duchovním rozhovoru s vladykou Janem pochopil, v čem spočívá jeho duchovní velikost. Svatý Jan Šanghajský s ním promluvil s nekonečnou láskou a vysvětlil mladému chlapci, v čem tkví podstata pokání, co je to hřích a jak se vzdalujeme od Boha tím, když hřešíme. Tato zkušenost zůstala navždy zanesena hluboko v paměti budoucího biskupa RPCZ.

Svatý Jan Šanghajský byl podle slov vladyky Michaila přísným, ale s mírou a s rozumem. Ačkoli byl sv. Jan Šanghajský sám biskup, se mohlo stát, že byl v oltáři sám, bez dalších pomocníků a diákonů, takže se musel o vše postarat, jako by byl prostý kněz. A když nebylo dostatečné množství zpěváků, odešel sv. Jan Šanghajský z oltáře, aby zpíval místo absentujícího sboru…, a kněze poslal sloužit svatou liturgii. Jednou sv. Jan Šanghajský přistál letadlem na nějakém vzdáleném místě na zeměkouli, možná to bylo právě v Jižní Americe, a vystupoval z letadla po takových těch malých schůdkách, dole ho vítali dva katoličtí kardinálové, kteří si od něj brali požehnání. Také katoličtí věřící ve Francii si ho velmi ctili a dokonce malovali vlastní ikony s podobiznou sv. Jana Šanghajského.

Když vladyka Michail později, při slavnostní kanonizaci, uviděl v San Francisku svaté ostatky sv. Jana Šanghajského, konkrétně jeho odkrytou ruku, která dodnes vypadá jako živá, rozplakal se, neboť si vzpomněl na dobu, kdy tuto ruku cítil, jak se dotýká jeho hlavy a žehná mu.

V závěrečné fázi rozhovoru jsme vladykovi stručně představili život naší eparchie a farnosti. V jedné chvíli přišla řeč na jeden nechvalně známý aspekt církevního života, jímž jsou schizmata, roztržky, různá nedorozumění a odchody některých bratří a sester z Církve, kteří pak zakládají nové, paralelní struktury a v nich úporně setrvávají. Vladyka Michail nám potvrdil, že tyto věci se děly od počátku existence Církve Kristovy, a většinou se nevyhnou žádnému živému společenství. Podobné problémy měla také RPCZ ve Francii. Vladyka Michail naznačil, že vinni jsme my všichni, biskupové, duchovní i laici. Stěžejní problém spočívá v tom, že často přijímáme do Církve jinoslavné věřící lehkomyslně, bez náležité přípravy, katecheze a soužití s farností alespoň po dobu jednoho roku. Jinak hrozí riziko, že tito věřící zůstanou bez náležitého duchovního „vybavení“ (poznání a zkušenosti), doslova bez „duchovní zbroje“, o níž hovoří svatý apoštol Pavel, která je třeba pro další život v Církvi. Podle vladyky Michaila se tak můžeme stát viníky něčeho, co bude mít dalekosáhlé následky, které pak už jen těžko napravíme. Je velkým nebezpečím, když dopustíme, že se pravoslavnými stanou lidé, u nichž neproběhla náležitá doba zkoušky, seznámení se základy naší víry a osvojení si základních atributů věroučných i církevních.

Kdysi od RPCZ ve Francii odešli nějací lidé, poměrně vzdělaní a erudovaní, kteří po 2 až 3 letech po svém křtu začali kritizovat biskupa a obviňovat ho z hereze. Uvnitř tehdejšího církevního společenství, v jejich farnosti, si věřící povšimli, že tito výše zmínění bratři se náhle a radikálně změnili. Začali se stranit církevnímu společenství. Jejich tváře napovídaly o velkém vzdoru a nepřátelství. „Jednou za námi přišli,“ vypráví vladyka Michail, „a řekli: My něchatim byť Russkymi.“ Úplně tehdy opustili místní farnost a odešli z církevního obecenství v dané eparchii. Odnesli si s sebou veškeré chrámové vybavení, včetně antiminsu, podepsaného sv. Janem Šanghajským. Krátce nato, co odešli, postihly jejich rodiny i životy nepříjemné události a v jednom případě dokonce i smrt.  Právě a jedině pokorné soužití těch, kteří přicházejí a stávají se členy nějakého většího církevního společenství, např. s věřícími slovanského původu, může napomoci k duchu soudržnosti, bratrství a jednoty v Kristu a přinést plody pravého duchovního života, v němž platí ono evangelní: „Není ani Žid, ani Řek, ani sluha, ani svobodný, ani muž, ani žena. Neboť všichni vy jedno jste v Kristu Ježíši.“ (Gal 3,28)

(Celý článek o rozhovoru s vladykou Michailem si můžete přečíst na brněnském farním webu.)

Oslava výročí posvěcení olomoucké katedrály

V sobotu 20. července se v hlavním chrámu olomoucko-brněnské eparchie, v katedrále sv. Gorazda I. konala archijerejská liturgie na památku 80. výročí vysvěcení tohoto našeho svatostánku. Slavnostní bohoslužebné setkání bylo podle účastníků vskutku povznášející a zdařilé, k čemuž přispěla i účast zahraničního hosta – vladyky Michaila Medonského z Francie, osobnosti, která se osobně znala se svatým biskupem Ioannem Šanghajským a Sanfraciským.

Sloužili přítomní biskupové:

– arcibiskup medonský (meudonský) a biskup Západoevropské eparchie RPCZ z Francie, vladyka Michail
– arcibiskup pražský vladyka Michal
– arcibiskup olomoucko-brněnský vladyka Simeon
– vikární biskup vladyka šumperský Izaiáš

Kázání měl vladyka Simeon, který promlouval o sv. Gorazdu I., učedníkovi sv. Metoděje. Víme přesně, že to byl rodák z Velké Moravy, velice učený člověk. Znal dobře jazyky, předně slovanský, řecký a latinský. Sv. Metoděj si jej krátce před svým skonáním vybral za nástupce na Moravě; prohlásil o něm: „Tento je z vašich krajů, muž svobodný, vzdělaný, dobře znalý latinských knih a pravověrný. Buď vůle Boží a vaše láska jako moje.“ Ostatní z pěti Metodějových žáků (tzv. pětipočetníků) byli zřejmě z Byzance. Naprostou jistotu, jaký byl jeho osud po vyhnání z Moravy, o sv. Gorazdovi nemáme. Některé stopy vedou do Polska, jiné na jih.

Svatí, Gorazd a Sáva došli společně až na území bulharského cara, svatého Borise, ve křtu Michala, který je přijal s velkou úctou jako učedníky sv. Metoděje, neboť i on, jsa osvícen ve svaté tajině Křtu Boží blahodatí, sám se všemožně snažil prosvětlit křesťanskou vírou svůj národ. Poté se odebrali do Berátu (na území dnešní Albánie), kde nedaleko za městem založili monastýr zasvěcený Zesnutí Přesv. Bohorodice. Světitel Gorazd zesnul okolo roku 896 a jeho svaté ostatky byly uloženy v jeho monastýru. Rok zesnutí svatého Sávy nám bohužel není znám.

Svatí Kliment, Naum a Angelár došli podél Dunaje až do Bělehradu, odtud k bulharskému caru Borisovi. A podobně jako před časem přijal bulharský car svaté Gorazda a Sávu, přijal i nyní další tři z pětipočetníků moravských.

O světiteli Klimentovi víme, že se narodil někde v Makedonii, asi okolo roku 840. Protože znal dobře řecký a slovanský jazyk, podílel se na překladech duchovních knih na Velké Moravě. I on byl v Římě, stejně jako sv. Gorazd, rukopoložen na presbytera. Poté, co svatí Kliment, Naum a Angelár stanuli před carem Borisem-Michalem, byli jím posláni podle Božího vnuknutí do Kutmičevice (v jihozápadní Makedonii) jako učitelé křesťanské víry. Zbožný car jim jako dar věnoval k užívání část země na Ochridu. Mnozí z jejich učedníků pokračovali v překladatelské činnosti a kromě toho založili monastýr na břehu Ochridského jezera; stali se známými jako velcí modlitebníci. Ostatky sv. Klimenta zůstaly na Ochridu, v chrámu původně zasvěcenému Přesvaté Bohorodici a poté sv. Klimentovi. Svatý Kliment zesnul 27. července r. 916 (dle juliánského kalendáře). V tento den slaví naše svatá Církev památku sv. Klimenta i všech zbylých pětipočetníků (někdy též „sedmipočetníků“ – spolu se sv. Cyrilem a sv. Metodějem). Ostatky sv. Nauma se nacházejí v monastýru jeho jména, na břehu Ochridského jezera. K jeho svatým ostatkům přicházejí lidé s duševními těžkostmi a nemocemi, doufajíce přitom v jeho přímluvy a rychlou pomoc. (Podrobněji viz blogspot Životy svatých.)

Dále víme o sv. Klimentovi a sv. Naumovi, že přišli na Ochrid a tam se usadili. Na závěr vladyka připomenul hlavní poselství sv. Cyrila a Metoděje, a to víru žít, aby nezůstalo jen u slov.

Na konci sváteční liturgie vyznamenal vladyka Izaiáš dva bratry: Vasil obdržel řád sv. Gorazda II. za svou práci pro církev a Bohdan, který v olomoucké katedrále zpívá, dostal medaili sv. Gorazda II.

Vladyka pražský Michal předal pro Olomouckou eparchii darem archijerejskou nádobu na svaté myro.

Vladyka Michail z Francie předal vladykovi Simeonovi ikonu sv. Jana Šanghajského a Sanfranciského. Svatý vladyka byl prvním zpovědníkem vladyky Michaila z Francie. Vladyka Michail z Francie vzpomínal na svou maminku, která byla z Moravy; on sám se narodil již ve Francii.

Na katedrální svátek byl pozván i další host z daleka: otec Ladislav Bilý z Trebišova. Ten řekl, že máme být všichni bratři; vždyť Pán Ježíš Kristus řekl, že kdo plní Jeho vůli, to je Jeho otec i matka, bratr i sestra.

Po liturgické části oslavy následovalo v prostorách pod chrámem bohaté občerstvení a následující program: otec Libor Raclavský přednášel o historii chrámu (nejzajímavější byla power-pointová prezentace, dokumentující, že téměř každý rok zde byl postaven či přebudován nějaký pravoslavný chrám); pak zpívalo řecké ženské trio z Ostravy řecké církevní i lidové písně.

Hostům a všem, kteří se podíleli na přípravě, i všem přítomným: Mnohá léta!

 

Svatořečení světitele mučedníka Stanislava

Kanonizácia svjaščennomučenika Stanislava v Košiciach

V pravoslávnom katedrálnom chráme Usnutia Presvätej Bohorodičky a sv. Jána Milostivého v Košiciach sa v nedeľu 9. júna 2019 konala slávnostná kanonizácia svjaščenomučeníka Stanislava (Nasadila), ktorého týmto Pravoslávna cirkev v českých krajinách a na Slovensku zapísala medzi svojich svätých a v cirkevnom kalendári mu určila deň pamiatky 20. júna, kedy bol odvlečený do koncentračného tábora.

Novomučeník kňaz Stanislav (Nasadil) sa narodil 20. októbra 1907 v Lošticiach na Morave. Študoval pravoslávnu teológiu v Sremských Karlovciach a Bitolji v Juhoslávii (1923 – 1928). Ako pravoslávny kňaz slúžil v Ličkej Jesenici v dnešnom Chorvátsku. V roku 1941, počas Druhej svetovej vojny, sa spolu s tisíckami pravoslávnych Srbov, ale aj Rómov, Židov a chorvátskych antifašistov, stal obeťou ustašovského fašistického režimu, nakoľko aj napriek zastrašovaniu odmietol opustiť svojich veriacich a vrátiť sa do protektorátu Čechy a Morava alebo odísť do Srbska. So svojim nadriadeným, hornokarlovačským episkopom Savom Trlajičom, bol zajatý a mučený zo strany ustašovského vojnového zločinca Josipa Tomljenoviča a neskôr bol zavraždený v koncentračnom tábore v Gospiči. Jeho telo bolo hodené do spoločného hrobu v Šaranovej jame v Jadovne.

Na pozvanie miestneho archijereja, Jeho Vysokopreosvietenosti Juraja, archiepiskopa michalovsko-košického, sa už v predvečer slávnosti, 8. júna 2019, zišlo v košickom katedrálnom chráme niekoľko archijerejov, ako aj väčší počet duchovných a veriacich. Veľkú večerňu s litiou slúžil miestny duchovný správca prot. Vladimír Spišák s ďalšími domácimi aj zahraničnými duchovnými. Čestné miesto na archijerejskom tróne pripadlo braničevskému episkopovi Ignatijovi, dekanovi Pravoslávnej bohosloveckej fakulty v Belehrade. Vo svojom bohoslovecky obsažnom príhovore vladyka Ignatije hovoril o význame mučeníctva v kontexte vzťahu človeka k Bohu a ľudí medzi sebou. Práve mučeníctvom dosvedčujeme plnosť spoločenstva s Christom. Ono totiž najviac dosvedčuje našu lásku k Bohu, keďže kvôli Nemu mučeníci obetovali to najcennejšie, čo mali, teda svoj život. Christos, ktorý jediný prekonal brány smrti, pominuteľnosti a nadvlády hriechu, je zárukou toho, že v spoločenstve s Ním nebude mať smrť trvalej moci ani nad nami. Po večerni slúžili prítomní archijereji a duchovenstvo poslednú panychídu za svjaščenika Stanislava, ako je to v predvečer kanonizácie svätca zvykom.

Následne prítomným o živote Stanislava Nasadila porozprával historik Mgr. Jiří Vidlička z Olomouca, ktorý o svätcovi zozbieral množstvo archívnych dokumentov a informácií. Podelil sa aj o vlastný zážitok, ktorý preňho osobne dosvedčil Stanislavovu svätosť: „Keď som hľadal informácie v archíve Olomoucko-brnenskej eparchie, mal som medzi obrovským množstvom archívneho materiálu veľký problém nájsť niečo, čo by sa týkalo otca Stanislava Nasadila. Keď som po dlhom a neúspešnom prehľadávaní rôznych krabíc nenašiel nič relevantné, začal som sa k nemu modliť, že ak je jeho vôľa, aby sme sa o ňom niečo dozvedeli, nech mi pomôže nájsť tú správnu krabicu. Hneď prvá, ktorú som vzal do ruky a pritom vyzerala, že v nej o ňom určite nič nebude, bola plná práve informácií o tomto svätcovi. Považoval som to za Boží zázrak“.

S ďalšou prednáškou vystúpila srbská ikonografka Radmila Nestorovič z Belehradu, aby porozprávala o zobrazovaní novodobých srbských svätých na pravoslávnych ikonách a tiež o tom, ako vznikala kanonizačná ikona sv. Stanislava a prečo na nej zobrazila jednotlivé elementy. Spomenula aj veľké počty srbských mučeníkov z radov episkopov, duchovných a veriacich Srbskej pravoslávnej cirkvi počas Druhej svetovej vojny.

Na druhý deň, v nedeľu 9. júna, slúžil svätú archijerejskú Liturgiu Jeho Blaženosť Rastislav, archiepiskop prešovský, metropolita českých krajín a Slovenska, spolu so záhrebsko-ľubľanským metropolitom Porfírijom, pražským archiepiskopom Michalom, przemyślsko-gorlickým archiepiskopom Paisijom, báčskym episkopom Irinejom, braničevským episkopom Ignatijom, buenosairesským a južno-stredoamerickým episkopom Kyrilom, mochačským episkopom Isychijom, šumperským episkopom Izaiášom a domácim archiepiskopom michalovsko-košickým Jurajom ako aj duchovenstvom zo Slovenska, Čiech, Poľska, Srbska, Čiernej Hory a Chorvátska.

V kázni sa po Evanjeliu prihovoril báčsky episkop Irinej slovami: „Vo svätom Evanjeliu od Jána, ktorého úryvok sme práve počuli Spasiteľ svojim verným učeníkom hovorí: „Vy ste moji priatelia!“ Nenazývam vás viac sluhami, ale mojimi priateľmi“. Ďalej Spasiteľ pokračuje, že ako ľudia tohto sveta prenasledovali Jeho, tak budú prenasledovať aj Jeho učeníkov. Oba tieto odkazy nášho Spasiteľa sa sprítomnili na príklade jedného obdivuhodného Božieho následovníka, ktorým je svjaščenomučeník Stanislav Nasadil, ktorý je aj priateľ Boží podľa svojich cností, aj mučeník za Christa, ktorý svoj život položil za svojich blížnych a za svoje duchovné stádo. Nejestvuje väčšia láska ako táto.

V našej Pravoslávnej cirkvi je láska a jednota medzi všetkými nami základný spôsob existencie a života. Pramení to zo svätej Liturgie, lebo prijímame jedno Telo Hospodina Christa a zjednocujeme sa s Hospodinom. Táto jednota je prameňom všeobecnej jednoty Cirkvi vo svete. Liturgia nie je prostriedok, ktorým dosiahneme jednotu Cirkvi, ale je to cieľ a účel, lebo len vo svätej Liturgii skutočne zažívame jednotu Cirkvi. Hospodin je Jeden vo Svätej Trojici, a preto my všetci, aj keď sme rozdielni ako osoby, ako národy a možno aj ako kultúry, aj tak sme jedno v Bohočloveku Hospodinovi Christovi.

Po Hospodinovi, ktorý nás zjednocuje, v Jeho mene a Jeho blahodaťou nás zjednocujú aj svätí Boží nasledovníci, Jeho priatelia, ako ich On sám nazýva. Jednota, o ktorej nám oni svedčia a darujú, sa týka všetkých pravoslávnych. Ale my si aj tak všímame isté historické dimenzie, ktoré v nás vyvolávajú zvláštne pocity radosti a vďaky Hospodinovi. Vy všetci poznáte historické a duchovné zväzky medzi Srbskou Cirkvou a Vašou Cirkvou v českých krajinách a na Slovensku. Naši veľkí duchovní učitelia, medzi nimi sú už aj oslávení Boží následovníci, boli duchovní pastieri Vašich predkov v čase medzi dvoma svetovými vojnami. Rovnako tak aj synovia Vašich bratských národov, slovenského a českého, žili v našej krajine a tam svedčili o svojej pravoslávnej viere a ako svätci a mučeníci ukázali, čo znamená byť Christov priateľ. Najväčším príkladom toho je práve svjaščennomučenik Stanislav, ktorého dnes oslavujeme ako svätého. Pôvodom bol Čech, ale slúžil ako duchovný v Srbskej pravoslávnej cirkvi, v jednej eparchii, ktorá sa nachádza v Chorvátsku. V čase Druhej svetovej vojny vládol v Chorvátsku hrozný, satelitný nacistický režim, ktorý okrem iného prenasledoval pravoslávnych Srbov, Rómov, Židov a antifašistických Chorvátov. Výsledkom tohto zločineckého systému vlády bolo umučenie troch našich episkopov, stoviek kňazov a státisícov ľudí, ktorí trpeli iba preto, lebo boli pravoslávnej viery. Napriek všetkej tej neľudskosti však mučitelia preukázali aj jednu malú stopu ľudskosti. Ľuďom, ktorí nepochádzali z tých krajov, povedali, že môžu odísť, lebo sú cudzinci. To povedali aj našim episkopom, ale oni to odmietli slovami: „My sme tu so svojimi duchovnými deťmi a nemôžeme ich opustiť.“ Rovnako tak postupoval aj svjaščennomučeník Stanislav. On mohol opustiť svoju cirkevnú obec aj svojich veriacich a mohol prežiť. Mohol povedať, že nie je Srb alebo Žid, ale že je Čech a mohol odísť, ale ani on nechcel opustiť svoje duchovné deti a zaplatil zato svojím životom dosvedčiac, čo znamená byť kňazom Christovej Cirkvi. Preto ho Hospodin preslávil, aby sme sa k nemu dnes po prvýkrát obracali s modlitbou.

Poviem aj niečo, čo aj u mňa osobne vzbudzuje pocit radosti a nadšenia. Po prvé je to to, že môj predchodca, svätý a veľký vladyka Irinej (Čirič) rukopoložil otca Stanislava do stavu diakona a kňaza. Po druhé, že je tu s nami dnes podľa Božej prozreteľnosti aj pravnuk o. Stanislava, monach Paisij z monastiera Kovilj v našej báčskej eparchii.

Takto teda Hospodin oslavuje svojich pravých priateľov a pozýva všetkých nás, aby sme činili všetko vo svojom živote tak, aby sme sa aj my stali Jeho priateľmi, ako sú nimi svätci a ako ním je svjaščennomučeník Stanislav. Hospodin preto prišiel v ľudskom tele, preto zoslal Svätého Ducha a preto jestvuje Jeho Cirkev, aby sme my všetci mohli byť obožení Jeho blahodaťou. Takto svätí Boží nasledovníci, mučeníci a ostatní svätí nie sú pre pravoslávnych kresťanov nejakými nadľudskými bytosťami. Sú rovnako ako my ľudia z mäsa a krvi, ale milovali Hospodina Christa a sami sa stali jedno s Ním, ako je aj On jedno s Otcom. Takto aj svätý svjaščennomučeník Stanislav, na prvý pohľad skromný, bezvýznamný duchovný z provincie, bude od dnes preslávený po celom svete a v celej Pravoslávnej cirkvi ako svätec. On a jemu podobní sú skutočnou slávou a chválou vašej miestnej Cirkvi, ale aj Cirkvi sobornej-všeobecnej v celku.“

Po Božskej Liturgii, na ktorej sa zúčastnilo množstvo domácich aj zahraničných veriacich, sa konal slávnostný akt kanonizácie svjaščennomučeníka Stanislava, keď bolo prečítané a všetkými prítomnými archijerejmi, duchovnými a veriacimi podpísané uznesenie Posvätnej synody našej miestnej Pravoslávnej cirkvi o vyhlásení kňaza-mučeníka Stanislava za svätého. Uznesenie rovnako podpísal aj priamy potomok svätca, jeho pravnuk Paisij, brat srbského monastiera Kovilj.

Blaženejší metropolita Rastislav potom požehnal veriaci ľud ikonou svjaščennomučeníka Stanislava, počas čoho zbor spieval jeho tropár v cirkevnoslovanskom jazyku. Po druhýkrát zbor spieval tropár po srbsky a ikonou ľud požehnávali srbskí archijereji metropolita Porfirije a episkop Ignatije. Napokon zaznel tropár aj v českom jazyku a ľud ikonou požehnali arcibiskupi Michal a Juraj.

Po posvätení slávskeho koláča, ktorý vladykovia rezali na viacerých miestach v chráme aj pred ním, sa blaženejší metropolita Rastislav poďakoval hlavnému organizátorovi arcibiskupovi Jurajovi, duchovenstvu a veriacim Michalovsko-košickej pravoslávnej eparchie, že sa podujali zorganizovať toto krásne modlitebné stretnutie, čo si vyžadovalo veľkú námahu a finančné zabezpečenie. Nech im to modlitbami sv. Stanislava Boh vynahradí.

Svjatyj svjaščennomučeniče Stanislave, moli Boha o nas!

Videozáznam z Liturgie a kanonizačného aktu sv. mučeníka Stanislava (nedeľa, 9.6.2019): https://orthodox.sk/media/video/

Fotografie z veľkej večerne s litiou v predvečer kanonizácie sv. Stanislava (sobota, 8.6.2019)

(Další fotogalérie je zde)

 

 

Ohlédnutí za fotografiemi z eparchiálních paschálních oslav

Končíme fotografický přehled paschálních oslav z farností naší eparchie. Děkujeme všem duchovním správcům, kteří splnili pokyn našich biskupů a zajistili fotodokumentaci. Není prvořadé, kolik věřících je na fotografiích zachyceno. Každá fotogalérie je okénkem do života farnosti, a je tím součástí křesťanského prožívání společenství našich farností. To je předpokladem vnímání církevní jednoty, která je zásadní vlastností církve a součástí pravoslavné víry, jak vyznáváme při každé liturgii: “Věřím v jednu svatou obecnou a apoštolskou církev.” Duchovní správcové na svěřených farnostech jako pastýři vedou k takovému uvědomění své věřící.

Bylo jistě pro všechny naše pravoslavné bratry radostné a utěšené sdílet alespoň prostřednictvím fotografií paschální oslavy s ostatními církevními obcemi.

Eparchiální ústředí vyjadřuje zármutek jen nad postojem církevní obce v Řimicích s jejími filiálními církevními obcemi Chudobín a Mohelnice. Ústy svého duchovního správce prot. Petra Nováka řečené obce tlumočily úřadu ER nesouhlas s církevním publikováním fotografií z veřejných farních bohoslužeb. Církevní ústředí se může jen dohadovat, co je příčinou jejich oddělování od ducha eparchiální jednoty. Není to však první případ vzešlý od někoho z těchto obcí, kdo stále vnáší do církve nepokoj. Početní pokles je u mimoměstských obcí pochopitelný, ale v případě aktivit někoho z výše vzpomenutých obcí to může působit dojmem morálního rozporu mezi nízkým počtem věřících a vysokými ambicemi ovlivňovat celocírkevní věci.

Věříme, že příslušníkům většiny našich farností jsme fotografiemi způsobili potěšení a všichni pociťujeme nad těmi obrázky duchovní povznesení z našeho společenství a radost ze společně sdílené pravoslavné víry: „Hle, jaké dobro a jaká útěcha tam, kde bratři žijí svorně.“ (Ž 132/133)

Ať světlo Kristova Vzkříšení osvítí srdce všech věřících. Radostnou paschální dobu jim všem!

Vstal z mrtvých Kristus!