Archiv rubriky: Promluvy a zamyšlení

Zpráva o sbírce na pomoc pravoslavné misii v Africe

S požehnáním vladyky Simeona, arcibiskupa olomoucko-brněnského se již několik let koná v naší eparchii průběžná sbírka na pomoc pravoslavné misii v Africe. Sbírání finančních prostředků probíhá převodem Vašich darů na transparentní účet u místní Fio banky, z něhož se každý měsíc převádějí vybrané peníze na účet Pravoslavného misijního bratrstva. Přispívat lze jednoduše a v českých korunách.

Představení bratrstva nás ubezpečují o své vděčnosti za naši podporu a připomínají, že v africkém prostředí má každá, byť z našeho hlediska i malá částka, velký význam a dá se za ni mnoho potřebného pořídit.

Je krásné a symbolické, že tuto africkou misii podporují také křesťané právě z Čech a Moravy, které byly osvíceny světlem Pravoslaví našimi věrozvěstmi sv. Cyrilem a Metodějem. Tyto naše světce si totiž v Africe zvolili za nebeské ochránce misie na africké půdě. Jako dědicové misijního díla soluňských bratří a našich dobrodinců tedy pomozme v současném osvětitelském a filantropickém díle, které se děje na černém kontinentu tisíc let po cyrilometodějské misii.

Kdo by se chtěl připojit k tomuto evangelijnímu dílu, najdete všechny informace na českém webu věnovaném představení Pravoslavného misijního bratrstva a způsobu, jak africkou misii od nás podpořit, viz: pravoslavi.cz/afrika

Níže uvádíme překlad Výroční zprávy za rok 2020, kterou nám Pravoslavné misijní bratrstvo zaslalo.

Anežka Mandelíková (pověřená správou sbírky)
z Pravoslavné církevní obce v Jihlavě

Výroční zpráva Pravoslavného misijního bratrstva

THE ORTHODOX MISSIONARY FRATERNITY
(Pravoslavné misijní bratrstvo)
VÝROČNÍ ZPRÁVA za rok 2020

Sláva Ježíši Kristu!

Drazí přátelé a dárci,
doufám a přeji si, abyste se navzdory pandemii měli dobře.

Tento rok byl náročný jak pro naše bratrstvo, tak i pro celý tým misionářů v Africe a po celém světě, jejichž víra a trpělivost byly vyzkoušeny nesčíslněkrát.

Rád bych vám z celého srdce poděkoval za více než roční podporu, lásku, důvěru, zájem a štědrost, které znamenají tak mnoho nejen pro naše bratrstvo, ale i pro všechny, kdo mají prospěch z naší misionářské práce.

Celých 60 let naší existence bratrstvo sloužilo obecné hodnotě a přikázání Páně: “neboť jsem hladověl, a dali jste mi jíst, žíznil jsem, a dali jste mi pít, byl jsem na cestách, a ujali jste se mne, byl jsem nahý, a oblékli jste mě, byl jsem nemocen, a navštívili jste mě, byl jsem ve vězení, a přišli jste za mnou” (Mat 25,35-36).

Příslušníci našeho bratrstva jsou členové Církve Kristovy. Po mnoho let tito lidé rozdávali dobro z “pokladu svého srdce” (Luk 6,45) a obětovali se pro trpící lidi.

Dobře vědí, že Ježíš se rodí každý den a na jakémkoliv místě, ať je to chatrč v chudé Africe nebo pod střechou strádajícího Peruánce či rybáře na pobřeží Haiti. Kristus se vždy rodí tam, kde je nejméně očekáván, a proto zůstává Bohem překvapení. Vždy se rodí v chudobě, tam, kde jsou bolesti a životní zkoušky, a tam, kde tento svět neskýtá nic jistého.

A proto je to Bůh pro všechny lidi, kteří živoří na hranici přežití a které “civilizovaný” svět izoloval a odsoudil k životu v “temnotě”.

Děkuji vám jménem celého představenstva, že jste nám poskytli příležitost “osvítit svět”, tuto část zeměkoule, kde jsou mnohé komplikace, ale přesto existuje, a kde se někteří chladní lidé vytrvale snaží uhasit světlo v lidských srdcích.

Shromáždění našeho bratrstva v tomto náročném roce bylo zahájeno návštěvou metropolity Petra z Accra dne 9. února 2020 a ukončeno bylo 8. března 2020 za přítomnosti metropolity Konstantina ze Singapuru. Dobrotivý Bůh nám také dopřál, aby poslední archijerejskou návštěvou tohoto roku, 11. října 2020, byl příjezd vladyky Agathonika z Arusha.

Náš časopis přichází, aby vyplnil mezeru novinek a aktualit od našich misionářů ze zemí, kde září světlo Pravoslaví, a kde probíhají různé charitativní činnosti, jako například příprava pokrmů pro hladovějící či podávání polévek (tzv. “soup kitchens”), kde se vydávají knížky v místních jazycích, staví se školy, nemocnice a sirotčince, provádí se vrtání studní s čistou pitnou vodou, konají se pravoslavné křty a zejména jsou budovány chrámy pro božské liturgie.

Nyní následuje přehled vašich milodarů v roce 2020 a jejich využití. Během tohoto roku bratrstvo podpořilo týmy misionářů přímou finanční pomocí, a to částkou € 650.211,30, která byla využita pro jejich rozličné potřeby, jak je uvedeno zde:

PROGRAM ČÁSTKA – ROK 2020
Obecné potřeby € 237.235
Křty € 15.400
Publikace v místních mutacích € 1.500
Školy € 45.000
Stavba chrámů € 132.700
Nemocnice € 43.800
Humanitární pomoc € 77.526,30
Sirotčince € 6.700
Vodní projekty (studny) € 46.650
Platy kněží € 5.600
Kuchyně s polévkami (“soup kitchens”) € 14.550
Vzdělávací sponzoring € 10.550
Další potřeby € 13.000
CELKEM € 650.211,30

V roce 2020 jsme dokončili stavby tří chrámů, které byly založeny naším bratrstvem:

  1. Nairobi, chrám zasvěcený Svatému Kříži Páně
  2. Kananga, chrám zasvěcený svatému Paisiovi ze Svaté hory
  3. Kananga, chrám zasvěcený Svaté Trojici

Další čtyři chrámy založené bratrstvem jsou nyní rozestavěné. Bratrstvo dohlíží na dokončení staveb.

Kromě toho financujeme stavbu polikliniky v Kinshasa, která je již téměř zbudována a částečně schopna provozu. Zároveň podporujeme provoz Zdravotního centra v oblasti Iringa, která spadá pod eparchii Arusha. (Viz např. foto dokončované nemocnice v Kongu)

Dále podporujeme vyučování katechumenů a konání křtů v oblastech: Arusha, Toliara, Malawi a Brazzaville, a překlady liturgických textů do místních dialektů v Dodoma, oblast Tanzanie (otec Ermolaos).

Během roku 2020, kvůli složité finanční situaci vzhledem k pandemii, mělo bratrstvo velké ztráty na příjmech z nasmlouvaných nájmů. Tím pádem většina nemovitostí utrpěla 40% ztrátu z předpokládaných příjmů.

Nicméně, velmi povzbuzující a důležitá je skutečnost, že přes tento neutěšený finanční stav byly všechny výše zmíněné misijní potřeby pokryty; je to vskutku veliký úspěch, jehož bylo dosaženo samozřejmě především díky pomoci Boží a pomocí příspěvků našich členů, přátel a dárců.

Zároveň tato požehnaná skupina mladých lidí, která představuje budoucnost našeho bratrstva, nepřestala posílat humanitární pomoc v kontejnerech pro “waterhouses” ve Filiro.

Jídlo, chrámové potřeby, nábytek, oblečení, hračky, knihy, ale nejvíce láska, hojnost lásky byly potřeba k zajištění, nákupu a naložení všech těchto věcí do kontejnerů za velmi nepříznivé situace!

Za všechny ostatní zmíníme pět kontejnerů s 125 tunami humanitární pomoci, které byly poslány k posílení misijních týmů:

  • 1. června, Sierra Leone (otec Themistocles)
  • 6. července, dvě lodní zásilky do Demokratické republiky Kongo (otec Nikiforos)
  • 22. října, Katanga (otec Meletios)
  • 3. listopadu, Demokratická republika Kongo (otec Nikiforos)

Poslali jsme také 70 tun humanitární pomoci do sirotčince “Pro Vita” v Rumunsku.

Velkou výzvou pro nás stále zůstávají platy africkým kněžím včetně hledání možností, jak zlepšit jejich život, aby pravoslavní kněží byli schopni uživit své početné rodiny a poskytnout svým dětem lékařskou péči a vzdělání.

Drazí bratři a sestry,

současná pandemie opět upozornila na nerovnost ve světě a na stíny globalizace, které dopadají bez rozdílů na všechny. Každý vidí, jak nespravedlivě jsou využívány zdroje a přírodní bohatství. Prostřednictvím hromadných sdělovacích prostředků se všichni dozvěděli o chudobě, kulturním úpadku i o nedostatku solidarity a lásky k bližním. Jenže takzvaný “civilizovaný” svět si vědomě a úporně před tím vším zakrývá oči a zacpává uši, aby nemusel věnovat pozornost jiným obyvatelům této planety, kteří jsou vyvrženi na okraj společnosti a ponořeni do temnot (bezvýchodnosti a zbytečnosti).

Svět se však netočí jen kolem Ameriky a Evropy. Milióny lidí se vyhnou smrti nejen proto, že jsou očkováni proti Covid-19, ale také proto, že jim někdo podá hrst rýže.

Bratrstvo zůstává nadále plně aktivní, horlivě pracuje “duchovně vyzbrojeno vírou” (Efez 6,11-17). Majíc pevnou naději v Bohu, bojuje za šťastnější budoucnost, za lepší život ve světle našeho vzkříšeného Krista.

Charalampos Metallides
předseda představenstva


Pastýřský list k epidemii Covid-19

Pastýřský list biskupů olomoucko-brněnské eparchie

Drazí otcové, bratři a sestry!

Nacházíme se v těžké době a my, vaši pastýři, ji prožíváme s vámi a spolu s vámi neseme její tíži. Tímto pastýřským slovem bychom vás rádi povzbudili a posílili na duchu. Ano, procházíme zkouškou. Ke všem našim osobním problémům, těžkostem, starostem či chorobám ještě přišla rána epidemie. I když nás už dlouho nerdousí totalitní státní režim, dnes nás pronásleduje něco mikroskopicky malého, ale schopného zavřít nás do vězení infekčního oddělení nebo karantény, poškodit nám zdraví či dokonce zahubit. Dopadla na nás přírodní pohroma, postihla nás epidemie Covidu-19. Virus, který je tak malý, že je vidět jen nejsilnějšími mikroskopy, je tyran nastolující novou totalitu tím, že nás zahání do izolace od společnosti, odlučuje od přátel, zavírá do nemocnic, zabraňuje docházet do škol a v řadě případů i chodit do práce.

Na nás věřící dopadá tato „covidová totalita“ i tím, že nám brání scházet se v chrámech na bohoslužbách, posilovat se účastí na svaté liturgii a povzbuzovat se při tom vzájemně ve společenství ostatních bratrů a sester. Mnozí věřící mohou namítnout, že toto dobrovolné a dočasné vzdání se účasti na bohoslužbách poslouží trvalém odvyknutí, jak to cítíme u nynější mládeže. Je třeba uvážit, že jde o zabránění nákaze a že nám nic nebrání, aby i naše místně a časově omezená zbožnost byla intenzivní, naši víru dlouhodobě posílila a tak přinesla trvalé plody.

Doby těžké i doby radostné od věků přicházejí a střídají se podle neprobádatelné prozřetelnosti Boží. V biblické knize Kazatel se píše: „Všechno má určenou chvíli a veškeré dění pod nebem svůj čas – je čas plakat a čas se smát, čas truchlit a čas tancovat…“ (Kazatel 3,4)

Berme tuto zkušenost s pandemií jako lekci, která nás má naučit vážit si zdraví a života, a cenit si možnosti přijít do chrámu na bohoslužbu. Někdy nám tyto hodnoty připadají tak samozřejmé, že si jich přestáváme náležitě vážit. Tato doba nám tvrdě připomíná, jak cenné je zdraví a jak blahodárná pro naše duše je možnost kdykoliv se zúčastnit bohoslužby, která je velikým Boží dobrodiním pro všechny pravoslavné křesťany.

Právě teď je doba zkoušky. Je důležité, abychom všichni – ať už jsme uzavřeni doma kvůli vládním nařízením, nebo byla na nás uvalena karanténa či dokonce ležíme s horečkou na lůžku doma nebo v nemocnici a trápíme se v zápasu s infekcí – zachovali naši zbožnost a děkovali Bohu za vše, co nám kdy dal a co nám ještě dá, i za to, co se s námi právě děje. Neboť (jak je psáno o těžkostech doléhajících na křesťany) věřícímu vše může sloužit ke spáse: „Víme, že všecko napomáhá k dobrému těm, kdo milují Boha.“ (Římanům 8,28) Posilu hledejme v domácí modlitbě a ve čtení Písma svatého, zvláště evangelií a žalmů. Nic „v celém tvorstvu nedokáže nás přece odloučit od lásky Boží“ (Římanům 8,39) – nedokázali to všichni nepřátelé Krista a pronásledovatelé jeho církve v dávné i nedávné minulosti, nedokázaly to ani totalitní politické režimy, nedokáže to ani virus.

Krutovláda koronaviru nás může v mnohém poučit a prověřit naši víru, trpělivost a důvěru v Boží prozřetelnost. Nebuďme jako někteří z těch, o nichž hovoří Spasitel v evangelijním podobenství o rozsévači: „Jiné zrno padlo na skálu, a když vzešlo, uschlo, protože nemělo vláhu. Ti na skále jsou ti, kteří slyší Slovo a s radostí je přijímají, ale nemají kořeny … (To jsou ti věřící, kteří) věří jen dočasně, v době zkoušky odpadají.“ (Matouš 8,6 a 13) To jistě není náš případ.

Přijměme s pokáním těžkosti, které nyní prožíváme, jako svůj kříž, který máme trpělivě a s neochvějnou důvěrou v Boha nést, a tím následovat Krista. Vždyť Pán Ježíš pravil: „Kdo chce jít za mnou, zapři sám sebe, vezmi svůj kříž a následuj mne.“ (Matouš 16,24) Mnohokrát už jsme to slyšeli při liturgii. Nyní můžeme osvědčit, že nosíme Kristova slova v srdci. Doba epidemie už nebude trvat dlouho. Chrámy se opět otevřou a věříme, že posíleni touto těžkou zkušeností, se do nich všichni vrátíme v nejhojnějším počtu, abychom se opět radovali ze sjednocení s Kristem ve svatých Tajinách, povznášeli se z božské krásy našich liturgií a z duchovní krásy pravoslavného chrámu.

Kněží nyní konají bohoslužby v souladu s epidemiologickými nařízeními vlády, čili často jen v rodinném kruhu nebo s jedním žalmistou. Buďte však ujištěni, bratři a sestry, že církev se dál modlí, i nadále – byť jen s nepatrným počtem účastníků – slouží posvátné bohoslužby. Při nich se každý kněz modlí a přináší eucharistickou oběť za celou svou farnost a za mnohé další věřící. Spolu s tím prosíme našeho Pána, aby zastavil epidemii.

Bratři a sestry! Neztrácejme víru ani lásku ke Kristu a jeho církvi. Buďme připraveni na znovuotevření našich chrámů v brzké budoucnosti. Těšíme se na návrat k normálnímu církevnímu životu. Chystejme se k obnovení své účasti na bohoslužbách, abychom se vrátili s naší typickou pravoslavnou vřelostí do svých chrámů, jakmile vláda zruší mimořádná opatření.

Modlíme se za zdraví našich bratří a sester, i za zdárné překonání nemoci, pokud někoho z nás postihla. Modlíme se, aby vaše víra neumdlévala a láska k Bohu nevychladla. Modlíme se za naši církev, aby prošla těžkým obdobím posílena. Stále si připomínáme dávné zvolání: Kristus vítězí! A jeho vítězství činí vítězi i nás.

„Díky Bohu, který nám dává vítězství v našem Pánu Ježíši Kristu!“ (1. Korint 15,57)

S láskou v Kristu vaši arcipastýři

+ Simeon,
arcibiskup olomoucko-brněnský

 + Izaiáš,
 biskup šumperský

 

V Olomouci 15. listopadu 2021

 

 

Dokument v PDF: 2020-11-12-Pastyrsky_list_biskupu_ke_covidu

Noc kostelů v Olomouci

I letos byl pravoslavný katedrální chrám svatého Gorazda v Olomouci zařazen  do celorepublikové akce „Noc kostelů“. V rámci této události katedrální chrám navštívilo velké množství veřejnosti v počtu kolem 800 lidi. Každý návštěvník měl možnost v klidu si prohlédnout prostory chrámu a dostat zasvěcené informace od duchovního o pravoslavné církvi v České republice i ve světě. Návštěvníci se dozvěděli o pravoslavné duchovnosti, životě olomoucké církevní obce i chrámu. Bylo vskutku povzbuzující slyšet při prohlídce naší katedrály obdivné ohlasy svědčící, že návštěvníky z různých vrstev společnosti pravoslaví zaujalo.

S Boží pomocí a s požehnáním duchovního správce vladyky +Izaiáše, biskupa šumperského proběhla u příležitosti „Noci kostelů“ v našich podchrámových prostorách výstava obrazů pravoslavné věřící Věry Sokolinskej.

U této příležitosti přinášíme čtenářům medailónek:

O počátku olomoucké církevní obce

Pravoslavná církevní obec v Olomouci vznikla, jako většina našich pravoslavných obcí za první republiky, oddělením od církve československé. Základní jádro věřících se formovalo v prvních letech olomoucké církve československé v čele s duchovním Josefem Rezkem. Skupina pravoslavně orientovaných věřících se postupně vydělovala a v krizovém roce 1924 došlo k jejímu odchodu a osamostatnění. 5. července 1924 sloužili první pravoslavnou bohoslužbu v Olomouci, poté bylo na schůzi důvěrníků 10. srpna usneseno vystoupení z církve československé a na 4. září svolal předseda přípravného výboru František Smrček členskou schůzi, na níž byla ustavena olomoucká expozitura České náboženské obce pravoslavné. Olomoucká obec měla původně okolo 1400 věřících.

Přes bohatou církevní, kulturní i organizační činnost neměla obec dlouho svůj vlastní chrám. Bohoslužby se konaly v propůjčených prostorách vojenské kaple. V roce 1929 zde vladyka posvětil ikonostas. Obec byla známá svým pěveckým sborem, který koncertoval i mimo bohoslužby pro širokou veřejnost. První aktivita směřující ke zbudování chrámu se datuje k roku 1928, kdy byl založen stavební fond. Následně kvůli hospodářské krizi muselo být zahájení stavby odloženo. Až v roce 1936 byl ustaven stavební výbor. Klíčovým byl následující rok. Mimořádné farní shromើdění schválilo návrh na postavení chrámu a byl zakoupen pozemek.

V květnu 1937 přišel do obce stavitel chrámů otec Kolomacký a byla podepsána stavební smlouva s olomouckým stavitelem Němečkem. Na návrh předsedy Bílého měl být chrám zasvěcen svatému Gorazdovi, následníkovi svatého Metoděje. Na novém staveništi posvětil 13. června 1937 vladyka Gorazd se sedmi duchovními základní kámen chrámu.

Za rok byla hotova hrubá stavba. 14. listopadu se v chrámu konala první pobožnost, při níž otcové Rezek a Kolomacký posvětili chrámové kříže, které pak byly vztyčeny na chrámovou kupoli. Práce na chrámu pokračovaly a byla dokončena kupole s dvaasedmdesáti hvězdami. Spousta manuální práce přiměla představitele obce k vypsání pracovních povinností pro všechny členy obce.

Přes tragické události Mnichova se otec Kolomacký až do zimy věnoval vnitřní výzdobě. Mnoho věřících přinášelo do chrámu dary. 4. prosince se konala členská schůze v sále nového chrámu za přítomnosti vladyky Gorazda. Navzdory tragické březnové události roku 1939 se nakonec konalo slavnostní svěcení chrámu. Nebylo to ale jednoduché. První písemná žádost o konání průvodu byla protektorátními úřady zamítnuta. Díky jednateli sboru starších Otakarovi Sedlákovi byl nakonec průvod povolen. Na svatodušní neděli 28. května sloužili vladykové Dositej a Gorazd všenoční bdění. Ráno na svatodušní pondělí zaplnili pravoslavní věřící okolí Jánošíkových kasáren. Od kaple Božího Těla, kde se patnáct let konaly pravoslavné bohoslužby, vyšel dlouhý průvod pravoslavných věřících, který končil před novým chrámem. Na chrámových schodech přivítala dvě děvčata srbsky a česky oba vladyky.

Po proslovu předsedy církevní obce Bílého předal předseda stavebního odboru Skácel klíče od chrámu vladykovi Gorazdovi a ten je předal otci Rezkovi. Při obřadu svěcení byly do hlavního oltáře vloženy ostatky svatého Arsenije a do prestolu vedlejšího ostatky svatého Averkije.

Od 17. prosince 1939 do 7. července 1940 pak v Olomouci misijně pobýval vladyka Gorazd, který vedl nacvičování zpěvů podle lidového sborníku.

(Z chystaného Sborníku k 70. výročí olomoucko-brněnské eparchie)

Fotografie z letošní Noci kostelů

 

Výstava obrazů:

Kristus vstal z mrtvých! Christos voskrese!

Drazí otcové, bratři a sestry v Kristu!

Kristus vstal z mrtvých! Christos voskrese!

Letošní velikonoční svátky jsou určitě jiné, než jsme si vůbec kdy dokázali představit. Mnozí z nás jsou naplněni obavami, nejistotou, nejrůznějšími otázkami a pochybnostmi. Ostatně stejné pocity intenzivně prožívá celý svět okolo nás. Možná však máme jedinečnou příležitost velmi konkrétním způsobem prožít to, co se událo před téměř dvěma tisíci lety a zůstává aktuální i v těchto dnech. Opět zažíváme strach onoho malého společenství učedníků, mužů a žen, kteří se v nejistotě skrývali poté, co byl jejich milovaný Mistr a Učitel, od něhož toho tolik očekávali, krutým způsobem popraven a oni sami rozehnáni. Skrývali se ve strachu a pochybnostech, zakusili vlastní chvíle temnoty. Ale pak znenadání jako blesk z čistého nebe přišel úsvit třetího dne. Odvalený kámen, prázdný hrob, radostné poselství anděla: „Není tu! Vstal z mrtvých!“ (Mk 16,6) A tato radostná zvěst se i navzdory prvotnímu strachu učedníků začala šířit jako jiskérka všude okolo a zapalovalo se od ní stále víc a víc srdcí, až nakonec, posílená vylitím Svatého Ducha na apoštoly a celou Církev, zapálila celý svět. Ano, Pán vstal z mrtvých, a nic již není jako dřív.

Dnes jsou ale chrámy kvůli pandemii nakažlivé choroby dočasně uzavřené pro veřejné bohoslužby a nám se zdá, že se nemůžeme společně radovat jako Církev, jako společenství bratří a sester shromážděných okolo eucharistických Darů Těla a Krve Bohočlověka. Opravdu nemůžeme? Anebo je právě nyní čas velké Boží milosti, kdy můžeme bytostně prožít, že všechno to, co ve svém životě považujeme za naprosto samozřejmé a za co jsme si již odvykli být Bohu vděční, včetně možnosti účastnit se bohoslužeb, je vlastně obrovským Božím darem?

Drazí, dnes je možná více než kdy jindy čas uvědomit si, že i my jsme dědicové a následníci toho původního malého vystrašeného společenství učedníků. Sami o sobě toho mnoho nezmůžeme, ale naše síla je jedině v Tom, který řekl: „Nebojte se! Na světě zakoušíte soužení, ale buďte stateční – já jsem přemohl svět.(Jan 16,33)

Možná nastal požehnaný čas milosti, kdy je nám všem nabízena možnost přehodnotit své postoje k bytostem, věcem, událostem a skutečnostem, které nás obklopují. Možná máme s Boží pomocí znovu objevit, co je v našich životech nejen jako jednotlivců, ale i rodin, farností, eparchií a vlastně celé společnosti opravdu důležité. Je čas si přiznat, kolikrát jsme byli jako jednotlivci i celá společenství nevěrní oné radostné události prázdného hrobu; kolikrát jsme odmítli usednout k nohám božského Mistra a Učitele jako Marie, sestra Lazarova, a naslouchat Jeho oživujícím slovům;kolikrát jsme místo charismatického boholidského společenství bratří a sester, Těla Kristova, Církve, byli jen pouhou historickou, folklórní či etnickou institucí bez života; kolikrát jsme si vystačili s pouhou formou a nezajímali se o obsah; kolikrát jsme se žárlivě a egoisticky snažili jen pro sebe chránit plamen radostné zvěsti o prázdném hrobu Bohočlověka Ježíše, našeho Pána a bratra, a nechtěli se o něj rozdělit s okolním světem.Kolikrát jsme se prohřešili proti přítomnosti Pána Života v našem společenství? Kolikrát jsme dali přednost vlastní bohorovné sebejistotě a zdánlivé spravedlnosti před pokorným skloněním se před svým Mistrem, který nám má stále co říct a chce vést náš život? Je načase znovu s apoštolem Petrem zvolat: „Pane, ke komu bychom šli? Ty máš slova věčného života a my jsme uvěřili a poznali, že ty jsi ten Svatý Boží!“ (Jan 6, 68) Možná je načase, aby naše Církev přestala být vnímána jako nějaká instituce, ale aby byla opět prožita jako společenství bratří a sester, kde jednomu skutečně záleží na tom druhém.VždyťjsmevšichnispolečněsoučástíjednohoBoholidského organizmu Církve, Kristova Těla, kde On jediný je hlavou, Pánem a Učitelem, který nás v síle životodárného Ducha vede jako milované děti k milujícímu Otci. A proto se neuzavírejme do svých strachů a obav, pamatujme v modlitbě na ty, kteří mají přijímat zodpovědná rozhodnutí, na všechny nemocné a také na všechny, kdo jakkoliv obětavě slouží druhým – lékaře a zdravotníky, členy pořádkových sil, prodavače a prodavačky a mnohé další. A nejenom to, snažme se i sami podle míry svých možností prakticky a konkrétním způsobem pomoci, kde se jen dá.

Drazí, současnou těžkou situaci prožíváme my, vaši biskupové, společně s vámi všemi. Všichni jsme na jedné lodi. I nás se dotýkají všeobecné obavy, strach a nejistota. Rádi bychom se však s vámi podělili v tento radostný paschální čas o slova svatého apoštola Pavla, v nichž rezonuje dvoutisíciletá zkušenost Církve:  „Kristus Ježíš zemřel, ale hlavně byl vzkříšen z mrtvých, je po Boží pravici a prosí za nás! Co nás oddělí od Kristovy lásky? Snad soužení, úzkost nebo pronásledování, hlad, nahota, nebezpečí nebo meč? Jsem si jist, že smrt ani život, andělé ani démoni, věci přítomné ani budoucí, žádná moc, výšina ani hlubina ani nic jiného v celém stvoření nás nemůže oddělit od Boží lásky v Kristu Ježíši, našem Pánu!“ (Římanům 8, 34-35, 38-39).

Prosíme vás o modlitby a svoláváme na vás Boží požehnání.

Kristus vstal z mrtvých! Christos voskrese!

Vaši biskupové:

+ Rastislav, arcibiskup prešovský a metropolita českých zemí a Slovenska

+ Michal, arcibiskup pražský a českých zemí

+ Simeon, arcibiskup olomoucko-brněnský

+ Jiří, arcibiskup michalovsko-košický

+ Izaiáš, biskup šumperský

Liturgie sv. apoštola Jakuba

Předposlední neděli v roce 2019 se náš pomocný biskup vikář, vladyka Izaiáš zúčastnil svaté liturgie apoštola Jakuba. Tato starobylá liturgie se konala ve Vídni, kam našeho vladyku pozval metropolita vídeňský a celého Rakouska a exarcha Maďarska, vladyka Arsenios.

Řád liturgie, který naše tradice spojuje se jménem sv. Jakuba, bratra Páně, biskupa jerusalemského patří k nejstarobylejším bohoslužbám, které se v současnosti v naší církvi konají (také se jí říká „Jerusalemská“). Její součástí je zachovávání některých dávných obyčejů či naopak nepoužívání jiných součástí liturgické tradice, které vznikly později (např. ikonostas). Obřadem této liturgie vane velice zřetelně duch prvokřesťanské doby.

Liturgie byla v počátcích křesťanské éry poměrně dlouhá a každodenní navštěvování bohoslužeb se tenkrát považovalo za normální zjev. Vzhledem k tomu, že věřící měli přirozeně také rodinné a veřejné povinnosti, stávalo se často, že nemohli dobře spojit život církevní s těmito povinnostmi. Proto učitelé Církve svatý Basil Veliký, Jan Zlatoústý, Cyril Alexandrijský a jiní ve čtvrtém a pátém století poněkud zkrátili liturgii apoštola Jakuba. Dvě takto zkrácené liturgie se zachovaly až do naší doby. Žák Jana Zlatoústého svatý Prokl a Amfilochios Ikonijský hovoří o tomto zkrácení (teologové liturgisté o tom vedou diskusi). Jak Basilova tak Zlatoústého liturgie se velmi podobají liturgii Jakubově; jsou rozděleny na část katechumenskou a na část věřících. Mají eucharistický kánon a ostatní prvky. Je to struktura apoštolských liturgií.

Liturgie Basilova a Zlatoústého během času téměř úplně nahradily liturgii svatého Jakuba. Ta se dnes koná na Východě v průběhu církevního roku jen výjimečně, např. v den jeho svátku 23. října nebo v době svátků Narození Páně či ještě v jiné dny, dle praxe různých pravoslavných církví ve světě. Archimandrita Kyprián svědčí, že ruská mise přeložila Jakubovu liturgii do církevní slovanštiny a konala ji v určité dny.

U nás se tato liturgie dříve téměř nekonala; teprve roku 1963 byla sloužena na Pravoslavné bohoslovecké fakultě v Prešově a 5. listopadu 1967 ji poprvé u nás vykonal v Praze metropolita Dorotej s duchovními – protojerejem Vasněcovem a Novákem. Věřící ji se zbožností vyslechli; hluboce na ně zapůsobila její prostá forma, vroucí modlitby, dojemné zpěvy. Početné ektenie této liturgie dýší apoštolskou dobou a jsou pronášeny tváří k lidu. Po několika přípravných modlitbách se koná malý vchod, po němž se čtou výňatky ze Starého Zákona, apoštol a evangelium. Poté začíná liturgie věřících. Po symbolu víry nastupuje anafora – kánon eucharistie, který je složitější a delší než u sv. Basila. Při proměňování svatých Darů béře představený duchovní do levé ruky Beránka a žehná jej, stejně tak se děje se svatým kalichem. Věřícím se podává zvlášť svatý chléb a zvlášť pijí ze svatého kalicha. Ovšem, podle praxe na ostrově Zakinthu, kde se koná tato služba častěji, podává se přijímání lžičkou.

Zvláštnosti této liturgie, které zaujmou na první pohled: ektenie říkají duchovní čelem k lidu, prestol je umístěn uprostřed shromáždění (ikonostas se nepoužívá). Proskomidie se konat nemusí. V Jerusalemě se nepokrývají nádoby se svatými dary. V Rusku nese při malém vchodu evangeliář sám biskup a kráčí při tom na střed chrámu s berlou; nechává evangelium na analoji uprostřed chrámu. Po malém vchodu se koná velká (pokojná) ektenie Po malém vchodu následuje čtení i ze starého Zákona; při čtení starozákonních paremií a při kázání sedí promlouvající biskup uprostřed chrámu a čelem k lidem. Biskupové pro tuto službu odládají mitru a mohou případně obléci felon (slouží bez panagie, kněží bez křížů). Místo Cherubínské písně se zpívá „Umlněte, smrtelníci…“ (Podobně jako na Velkou sobotu.) Podávání svatého příjímání věřícím – zvlášť se podává Tělo Kristovo (dříve pokládáno na ruku, později vkládá duchovní částečku svatého Chleba do úst) a zvlášť se každému podává drahocenná Krev Kristova z kalicha (podobně jako dnes dává biskup přijímat kněžím). (Ne všechna specifika Jakubovy liturgie se nutně musí aplikovat. Záleží na místních zvyklostech.)

Použit článek o službě Jakubovy liturgie (upravený a doplněný)

Svátek sv. Mikuláše ve Vilémově

Ve vilémovském monastýru Zesnutí přesv. Bohorodice se 6. prosince oslavovala památka svatého divotvorce Mikuláše, biskupa Myr Lycejských, jemuž je zasvěcena zimní monastýrská kaplička. Na archijerejskou liturgii, kterou sloužili oba biskupové naší eparchie, vladyka Simeon a vladyka Izaiáš s duchovními  okolních církevních obcí, se shromáždilo asi dvacet příznivců monastýru.

Ve čtvrtek, v předvečer svátku, sloužil otec Petr Novák. V pátek pak sloužili vladykové s několika kněžími.

Kázal vladyka Simeon. Zavzpomínal při tom na své dětství, kdy ho navštěvoval svatý Mikuláš s anděly. Až jednoho dne mu jeho tatínek prozradil, že to není pravý svatý Mikuláš a že to nejsou praví andělé, ale lidé za ně převlečení. Vladyka se přiznal, že se tehdy svého tatínka za jeho slova hodně zlobil. Dále připomněl, že podobně jako všichni svatí, i svatý Mikuláš nám pomáhá. V tradičním popisu jeho života čteme, jak svými nezištnými dary zachránil tři dívky před otroctvím, když jejich tatínek neměl již peníze na jejich obživu. Noční dary od svatého biskupa tehdy umožnily, aby se dívky provdaly. Jindy pak zachránil námořníky před utonutím (viz přiložená ikona výše). A také svou odvahou spasil nevinně odsouzené vězně od popravy. Dokonce sám zadržel katovu ruku, což bylo tehdy velmi nebezpečné, neboť za to mohl být i nad ním vynesen rozsudek smrti.

V obou promluvách zaznělo i to, že svatý Mikuláš byl jednak nesmírně laskavý, milosrdný a pomáhal lidem, ale byl i přísný, když šlo o obhájení vyznávání pravé víry. V této souvislosti si připomínáme jeho horlivost, s níž na zasedání 1. všeobecného sněmu (r. 325 v Nikáji) uštědřil políček heretiku Áriovi, který hlásal, že Ježíš Kristus nebyl Bůh. Právě proti této herezi nás svatí otcové na tomto sněmu naučili říkat o Kristu, Synu Božím, že je „jednobytný s Otcem“, jak to dodnes vyznáváme při každé liturgii, když recitujeme Vyznání víry: Věřím v jednoho Boha, Otce vševládce…

 

2. fotogalérie

Archijerejská bohoslužba v Jihlavě

Na neděli 13. října jsme posunuli svátek sv. Václava. Oslavit s námi chrámový svátek přijel Přeosvícený vladyka Izaiáš, biskup Šumperský. Vykonal archijerejskou liturgii, poté požehnal a kropil svěcenou vodou nové ikony v kivotech na chrámových stěnách. Zazpívali jsme mnoholetí našemu nedávno pokřtěnému mladičkému Václavovi, který zručně přisluhuje při bohoslužbách. Následovalo pohoštění a společné posezení v archondariku. Vladyka shlédl opravené interiéry našeho církevní domu: chodby a vestibul i nově vymalovaný archondarik – vše vykonáno péčí a křesťanskou láskou našich bratří Vasilije, Nikolaje, Romana a dalších. Nakonec jsme se s vladykou odebrali na veřejnou výstavu o pravoslavné církvi a ikonách v Muzeu Vysočiny.

Vladykovi děkujeme za návštěvu a radostnou duchovní službu s následujícím přátelským posezením. Kéž mu Hospodin udělí zdraví, spasení a všem zdar! Všem, kteří se podíleli na přípravách, duchovní správce srdečně děkuje a přeje: „Mnohá a blahá léta!“

K evangelijnímu čtení o lásce k nepřátelům (Luk 6,31-36) a ke svátku sv. Václava pronesl vladyka hluboké zamyšlení, ze kterého jsme několik tezí vybrali pro tento článek:

Drazí bratři a sestry,
máme činit dobro i tam, kde nemáme jistou odměnu. Vždyť prokazujme-li dobrodiní jen v případech, když doufáme v odplatu, zisk, návratnost půjčky či protislužbu, jsme vlastně stejní jako pohané. Nám však velí Pán Ježíš: Miluj svého bližního a rozdávej všem svou lásku. Jako Bůh dává lásku nám, tak máme lidem činit i my, a tím Mu být podobní. Láska znamená odpouštět – bez podmínek. Máme odpouštět dokonce i těm blízkým, kteří nám činí zlo a projevují se vůči nám s hněvem či nepřátelstvím. Všechny je potřeba učit se milovat a prokazovat jim dobrodiní a pomoc.

Pán Ježíš před nás klade otázku: „Jakou máme za duchovní odměnu, když půjčujeme bližním, majíce jistotu, že nám to vrátí?“ Žádnou. Jenže půjčit (tj. udělovat dobrodiní) i bez jistoty, že se nám to vrátí, – tím se projevuje, že máme v srdci lásku. Tím ukazujeme pravost a hloubku své víry v Ježíše Krista.

U příležitosti svátku sv. Václava si připomeňme, že přijal víru v Krista do svého srdce a tato víra se projevovala v jeho životě dobrými skutky. Vidíme na jeho činech a způsobu chování, jak hořel láskou k Bohu a jak soucitnou lásku ukazoval vůči lidu. Tuto víru, která do Čech přišla od sv. Metoděje z Moravy, přijal od své babičky, sv. Ludmily. A zasadil víru nejen do svého srdce, ale i do srdce celého národa. Víru v Boží lásku, která se ukázala světu v Ježíši Kristu. A tato víra je zde dodnes.

Dnes se se často stává, že uprostřed společnosti, která se prohlašuje za necírkevní a nevěřící, se stydíme vyznat svou víru v Boha – aby se nám okolní lidé nevysmáli a neodsoudili nás. To je u křesťana smutné – zvláště když uvážíme, že máme svobodu, a každý o sobě může prohlašovat cokoliv a hlásat cokoliv. Lidé např. v Kosovu nemají tu svobodu vyznat svou křesťanskou víru a bez hrozícího nebezpečí se přihlásit k pravoslavné církvi. My zde však nyní máme svobodu bez následků zveřejnit o sobě svou náboženskou příslušnost. Jsou země, kde je vyznávání křesťanství tvrdě trestáno pronásledováním a často i smrtí. Ani sv. Václav se  nezalekl nepochopení či zloby svého okolí. Snášel pro víru ústrky, výtky, pronásledování a nakonec i smrt kvůli Kristu. To je mučednický věnec, svatost, kterou dává Hospodin každému, kdo projeví odvahu při vyznávání své lásky ke Kristu. Neříkejme, že jenom mniši či duchovní mohou být svatí. Každý z nás může být svatý – získávat od Boha korunu nebeské slávy už jen tím, že přihlásí k Pánu Bohu, že bude konat dobré skutky, tím, že se obětuje pro svého bližního.

Světské organizace a státy mají složité zákony, mnoho paragrafů, které určují, co se zakazuje, co se povoluje atd. My však máme od Boha jednoduché základní pravidlo naší víry – milovat bližního a upřímně prokazovat dobro. Jenže i tak jednoduchý zákon, který drží naši víru, je pro nás občas těžké pochopit. Je pro nás obtížné chápat, že za dobré skutky nemáme čekat okamžitou odměnu.

Veškeré Písmo svaté nám zvěstuje Boží lásku vůči nám. Pokusme se alespoň trošku napodobit Boží lásku. Tím ukážeme, že máme alespoň takovou víru jako hořčičné zrnko (nejmenší mezi všemi semínky ostatních rostlin). Pak se budou dít zázraky.

Apoštol Petr, když měl víru, kráčel na pokyn Pána zázračně po hladině vody. Pak jeho víru přemohlo lidské uvažování, začal přemýšlet o tom, že moře je rozbouřené, zapochyboval a začal tonout. Naučme se nepochybovat, naučme se povznést se nad světské myšlení, abychom přemýšleli jazykem lásky, přemýšlejme dle Božího zákona. Pochopíme, že naše dobrodiní nám tady na zemi možná nikdo neoplatí, a třeba dokonce naopak – bude nám opláceno zlem. U Boha je však počítáno, co dobrého nezištně vykonáme. To jsou nebeské poklady, které máme v Božím království a které nám nikdo nezpronevěří ani neukradne.

 

Více fotografií na stránce fotogalérií jihlavské církevní obce

 

Založení památníku sv. Gorazda v Hrubé Vrbce

Po pádu totalitního režimu  v roce 1989  bylo možné uskutečnit v plném rozsahu dříve vzniklou myšlenku vybudovat  svatému biskupovi  Gorazdovi  II. v  jeho rodné obci  Hrubé Vrbce důstojný památník a kapli jemu zasvěcené s pietně vystavenými památkami, jak to vyžaduje křesťanské životní zaměření mučedníka biskupa.

Na rodném domě sv. biskupa Gorazda byla Obecním úřadem v Hrubé Vrbce v roce 1946 umístěna pamětní deska. Během let se zde zastavovali poutníci a setkávali se na tomto místě pravoslavní věřící a pamětníci. Poněvadž v domě i nadále žijí příbuzní svatého biskupa, koupila pravoslavná církev v roce 1991 o kousek dál ve vsi starší dům, ze kterého bylo naplánováno zbudovat památník – kaple.

V roce 1992 byla s požehnáním biskupa Kryštofa a metropolity Doroteje započata  stavba kaple. Kaple byla budována ze sbírek a darů věřících. Během letních měsíců byla kaple postavena a v září vysvěcena. Na podzim toho roku byla vyzdobena freskami slovenským ikonopiscem Lubomírem Kupcem.

Pravoslavná církev v roce 1994 odkoupila sousední dům, ze kterého byl zřízen příbytek – monastýr pro mnichy, kam později přesídlil první igumen  monastýru,  schiarchimandrita Cyril.

V květnu 1997 byl celý Památník – monastýr slavnostně vysvěcen za účasti velkého počtu věřících a rodáků Hrubé Vrbky. Svatou liturgii sloužil biskup Kryštof, archimandrita Tichon z Oděsy, archimandrita Cyril a prot. Josef Fejsak z Brna.

S požehnáním arcibiskupa Simeona a biskupa Izaiáše  byla v roce 2015 provedena celková rekonstrukce obou starých domů včetně nové střechy, stropů, podlah a omítek. Vznikl nový důstojný objekt.

V památníku jsou uloženy a vystaveny některé osobní věci světce, korespondence a vyznamenání. Jsou zde pravidelně slouženy pravoslavné svaté liturgie a též každoročně v den umučení  sv. Gorazda II.,  4. září se zde koná setkání pravoslavných duchovních a věřících z celé eparchie.

V Hrubé Vrbce se natrvalo usadily dvě rodiny pocházející z Ukrajiny, děti chodí do českých škol a dospělí pracují  v okolí. Ukrajinské ženy, které zde pracovaly, se zde provdaly a ukrajinští muži se oženili, takže vznikly smíšené rodiny, jejichž  děti byly v kapli sv. Gorazda II. pokřtěny.  Příležitostně na církevní svátky začali navštěvovat zdejší pravoslavnou kapli i další ukrajinští pracovníci přicházející za prací na Horňácko.

V roce 2018 jsme po společné poradě založili pravoslavnou církevní obec a první starosta naší farnosti je původem z Ukrajiny. Navrhovali jsme jim, že se může svatá liturgie sloužit střídavě česky, ale jejich přáním bylo mluvit v církvi a sloužit česky, aby se rychleji naučili a zapojili. To je pro nás velmi povzbudivé. I svatí Cyril a Metoděj se jazykem přizpůsobili místním obyvatelům, když přišli na Moravu. Traduje se, že si přáli, aby se používal  při bohoslužbě takový jazyk, jakým místní lidé mluví na veřejnosti. V dnešní době to znamená modlit se česky. V rodišti svatého biskupa Gorazda II. v Hrubé Vrbce má touha věřících po českých bohoslužbách hluboce symbolický význam. Jedním z důvodů, proč byl svatý mučedník pravoslavím okouzlen a ovlivněn, byla zdaleka ne běžná skutečnost, že věřící lid bohoslužbě rozuměl.

Růžena Gorazda Prachařová,
správce památníku sv. mučedníka Gorazda II.
V Hrubé Vrbce 5. 10. 2019

Webová stánka monastýru monastyrsvgorazda.cz

Starší archivní web – stránka o historii monastýru

 

 

Vernisáž jihlavské výstavy »IKONY – obrazy neviditelného světa«

Úvodní slovo k výstavě o ikonách a světu pravoslavného křesťanství, pořádané Muzeem Vysočiny a Pravoslavnou církevní obcí v Jihlavě. Vernisáž se konala v pátek 6. září v 17. hod. v Muzeu.

Po uvítání hostů přistoupil duchovní správce jihlavské církevní obce k letmému představení světa pravoslavného křesťanství, a to jeho myšlení i kulturních projevů. Začal slovy:

Základem křesťanského myšlení je biblické vysvětlení smyslu a cíle existence světa i osobního života člověka. Svět byl stvořen Bohem z lásky jako místo pro život člověka, pro jeho společenství s Bohem a pro lidské zdokonalování v tomto společenství. Perspektivu lidské existence vidíme v jeho věčném životě. A nejen to – ve věčném životě s Bohem. Od této ideje se odvíjí vše, čím pravoslavná církev žije a s čím i dnes za člověkem přichází. Křesťanství nabízí člověku svobodu Božího dítěte a ukazuje mu cestu ven ze zotročení hříchem.

Obsah prezentace. Výstava začíná úvodním panelem o významu křesťanství a pokračuje panelem o české pravoslavné církvi.  Následují reprodukce ikon českých svatých s výkladovými popiskami. Svatí jsou osobami, které uskutečnily ideál křesťanství a dosáhli jeho cíle.

V mezipatře Muzea je panel „O pravoslavných ikonách“ – zde se věnujeme kulturnímu a duchovnímu projevu víry. V horních prostorách Muzea jsou nainstalovány reprodukce ikon Dvanáctera našich největších svátků s jejich výkladem. Tyto svátky křesťanského roku se většinou zakládají na biblických událostech. Poté si návštěvníci mohou prohlédnout čtyři originály ikon: Narození Kristovo, Spasitel, přesvatá Bohorodice a „Nelkej nade mnou, ó Matko“ (to je vlastně pašijový námět). Jsou uvedeny panelem „O ikonopisectví“.

Dále následuje sedm panelů s pravoslavnými poutními místy na různých místech světa:
Svatá Země – chrám Božího hrobu
Svatá Země – monastýr svaté Kateřiny
Svatá Hora Athos
Řecko – monastýr svatého Nikodima Svatohorce
Rumunský Athos
Rusko – Trojicko-sergijevská lávra a Optinská poustevna
Ukrajina – Kyjevsko-pečerská lávra a Počájev

Jsou to místa, která jsou pravoslavným křesťanům drahá a kam rádi putují, protože jsou buď svázána s biblickými příběhy, nebo s významnými body posvátné tradice, či jsou to místa, kde žili a žijí proslulí nositelé křesťanské duchovnosti. Zájemcům o východní spiritualitu je určena zvláštní přednáška, která je uvedena v seznamu doprovodných akcí k výstavě.

Výstavu uzavírá panel s českými a moravskými chrámy, které jsou tichými svědky o životě a novodobých dějinách pravoslaví u nás. Nakonec můžete shlédnout panel o naší jihlavské farní kapli a ikonopisné dílně, která při ní byla založena.

Úvodní slovo je doprovázeno živými hudebními vsuvkami provedenými zpěváky naší církevní obce. Každý vstup má po dvou písních. Jedná se o duchovní hymny používané v chrámu při liturgii. Pro zajímavost jsme zvolili jazyk staroslověnský, s nímž se veřejnost nesetkává tak často. Máme k tomuto jazyku vřelý vztah a udržujeme jej jako zdejší cyrilometodějské kulturní i církevní dědictví. Protože jsme však česká pravoslavná církev, používáme v chrámu především bohoslužebnou češtinu, přičemž při našich místních bohoslužbách kombinujeme češtinu a staroslověnštinu (resp. její další vývojový stupeň tzv. církevní slovanštinu). Nápěvy přednášených písní jsou v byzantském hudebním slohu nebo srbské.

Pro liturgické umělecké projevy (ikony i bohoslužebný zpěv) v Pravoslaví  platí, že nejsou k sebevyjádření umělce a jeho osobitého cítění, jak je to obvyklé dnes na západě, ale bohoslužbou. Jsou vlastně modlitbou, zjevením nebeského. Proto jejich tvorba podléhá určitým tradičním pravidlům. Můžeme to shledat zvláště u ikon, které jsou vytvářeny pomocí speciálních prostředků. Technických i výrazových. Pravoslavná ikona je „okno do nebe“. Koho by ikonografie hlouběji zajímala, odkazuji na přednášku „Jak vzniká ikona“, která je uvedena v seznamu doprovodných akcí k této výstavě.

Něco podobného platí i o liturgickém zpěvu, mám na mysli nápěvy. Za nejduchovnější se pokládají byzantské melodie navazující na starobylé řecko-orientální zdroje. Texty liturgických zpěvů jsou biblické žalmy či jiné úryvky z Písma nebo modlitby později zjevené shůry. Harmonie a zvuk zpěvu by měly být provedeny tak, aby přiváděly ke komunikaci s Bohem. V ikonách i hudbě by měl citlivý věřící okusit ozvěnu věčnosti.

To je na úvod vše. Ať se vám výstava líbí.

*

Výstava potrvá Muzeu Vysočiny (na Masarykově nám. 57/58 v Jihlavě) od 7. 9. – 13. 10. 2019

Pozvánka na výstavu a doprovodné akce je na tomto webu zde a též můžete podrobnosti shlédnout na webu jihlavské církevní obce (kde je také více fotografií zde)

Arcibiskup Simeon sloužil na svátek sv. Ludmily v Brně

Památka svaté Ludmily, babičky svatého Václava

Na poslední neděli v měsíci září (16./29.9.) připadla památka svaté Ludmily, mučednice a kněžny české, a současně babičky svatého knížete Václava. Její ikona krášlí ikonostas našeho chrámu už od doby jeho založení. Od roku 2002 se také lze poklonit jejím svatým ostatkům, které se nacházejí v kivotu její ikony. Tato první česká světice se podle slov z jejího oslavného troparu: Zjevila jako hvězda jitřní, a světlem svatosti své, den pravé bohoúcty v české zemi započala… A díky tomu se stala oporou všem, kteří se k ní obraceli, nejen za svého života, ale i po její mučednické smrti, to jest až do dnešních dní.

V den jejího svátku sloužil v našem chrámu svatou archijerejskou liturgii vysokopřeosvícený vladyka Simeon, arcibiskup olomoucko-brněnský.

Při slavnostní bohoslužbě vladyka Simeon ve svém kázání připomněl jak památku, tak osobnost svaté Ludmily, přičemž vyzdvihl její nezastupitelnou a důležitou úlohu při utváření životní cesty jejího vnuka, svatého Václava. Nejdůležitější však byl její obrat od pohanství ke křesťanství, kdy svatá Ludmila přijala spolu se svým mužem Bořivojem svatý křest z rukou svatého Metoděje na Velké Moravě a působením Boží blahodati se stala horlivou služebnicí Krista a oporou všem potřebným.

Její svatost a zásluha však spočinula také na našem národě, jehož pravdě oddaný a zbožný lid vždy svatou mučednici ctil a velebil jako svou národní světici a ochránkyni. Vladyka Simeon velmi krásně připomněl souvislost mezi svatou Ludmilou a svou vlastní prababičkou, která svou láskou a vlídností, tak jak to snad umějí jen naše babičky, ukázala i jemu samotnému, na svém vlastním příkladu, jak by měl vladyka následovat našeho Spasitele. Zcela podle vzoru svaté Ludmily.

Další paralelou k osobnosti svaté Ludmily a její vlídnosti a věrnosti po vzoru evangelním byly mnohé babičky, které si vladyka Simeon dobře pamatuje ze svých studií na Duchovní akademii v bývalém Leningradu, které se staly oporou víry tehdejším generacím ruských věřící, zejména v dobách bezbožné vlády komunismu. Vždyť především díky jejich velké obětavosti, modlitbě a sebeodříkání se v mnoha rodinách přese všechny nepřízně osudu zachovala pravá křesťanská víra v Rusku až dodnes.

A jako potvrzení svých slov vladyka Simeon poukázal na slova našeho Spasitele ze svatého Evangelia, kde náš Pán na otázku: Které přikázání v zákoně je největší? odpověděl takto: Miluj Hospodina, Boha svého, celým svým srdcem, celou svou duší a celou svou myslí. To je největší a první přikázání. Druhé je mu podobné: Miluj svého bližního jako sám sebe. Na těch dvou přikázáních spočívá celý Zákon i Proroci (Mat 22,35 – 46).

Právě tato dvě klíčová přikázání jsou podle vladyky Simeona mnohdy naším vlastním kamenem úrazu, na němž se mnohokráte bortí náš duchovní život… Máme-li však za přímluvkyni a příklad právě svatou Ludmilu, jejíž památku oslavujeme, pak máme v našich životních nesnázích vždy i pomoc na blízku. Neměli bychom tedy váhat ani chvíli a vždy se k ní obracet se svými žádostmi.

Vladyka Simeon na závěr popřál všem, aby svatá Ludmila byla tou, která nám v naplňování těchto Božích přikázání bude vždy pomáhat a za nás a naše bližní se vždy s velkou přízní u Boha přimlouvat.

Ke konci svaté liturgie poděkoval vladykovi za jeho archijerejskou službu představený našeho chrámu, otec prot. Jozef Fejsak, který povzbudil všechen přítomný lid ke zpěvu „Mnoholetí“ všem, kteří nosí jméno svaté Ludmily, ale také těm, kteří tuto naši velkou českou světici upřímně ctí a velebí.

Raduj se, blažená kněžno Ludmilo, mučednice a osvětitelko země české!

připravil prot. Marek Malík

Fotogalerie: viz FB PCO v Brně

P.S.
Akafist a služba velké večerní a liturgie ke sv. Ludmile ke stažení v PDF na webu downloadu.

 

 

Letošní gorazdovská pouť do Hrubé Vrbky

V Hrubé Vrbce na Hodonínsku se v sobotu 7. 9. 2019 konala pouť k uctění památky sv. mučedníka Gorazda, biskupa českého a moravsko-slezského (+ 4. září 1942). (Eparchiální pozvánku jsme publikovali zde.) Poutníci z naší eparchie se sem sjeli, aby oslavili tuto nám tak vzácnou památku a vyprosili pro sebe i pro místní pravoslavnou církev u svatého novomučedníka jeho přímluvy v nebi u Božího trůnu. Jako každoročně jsme tuto našim pravoslavným srdcím drahou světeckou osobnost slavili poutí s archijerejskou liturgií doprovázenou zamyšlením nad některým z rozměrů Gorazdova díla.

Archijerejskou liturgii konal vladyka Izaiáš, který sloužil s početným duchovenstvem. Kázal otec Cyril Bočkarev ze Znojma. (Výběr z jeho homilie přinášíme níže.) Na závěr liturgie se k přítomným obrátil s promluvou vladyka Izaiáš, který zdůraznil, že sv. Gorazd zde budoval církev na pevných základech cyrilometodějství, nikoliv jako novou církev, ale církev pevně napojenou na ostatní pravoslavné církve ve světě – spojenými skrze jednotu ve víře, kanonické praxi a liturgickém společenství svatých Tajin. Proto jeho dílo přetrvalo a stále sílí. Vladyka Izaiáš poznamenal, že kamkoliv jako biskup přijede mezi pravoslavné ve světě, všude o naší malé místní pravoslavné církvi vědí a ptají se, jak se jí daří.

Vladyka dále pozdravil přítomného starostu Hrubé Vrbky a poděkoval mu za účast. Tentokrát jsme nemohli naplnit zvyk, dle kterého starosta obce nese na závěr oslav ikonu sv. Gorazda a kráčí s ní v čele liturgického průvodu, při němž se monastýr skrápí svěcenou vodou. Pouť totiž letos provázel déšť, který v současnosti vzhledem ke katastrofálnímu suchu můžeme považovat za požehnání, nemohli jsme však kvůli němu konat průvod.

Poté vladyka pronesl zádušní modlitbu za bývalého představeného monastýru a jeho prvního igumena a budovatele, schiarchimandritu Kyrilla a za zdejšího jeromonacha Alexije.

Nakonec jsme se odebrali na prosklenou verandu monastýru, kde nás čekalo pohoštění připravené našimi pravoslavnými ženami, jimž patří díky. Stejně tak i organizátorce oslav správkyni památníku sestře Růženě Gorazdě Prachařové, příbuzné svatého vladyky. Přítomní poutníci si prohlíželi památník – muzeum vladyky Gorazda, které sestra Prachařová obnovila. Nesmíme zapomenout na duchovního při monastýru, otce Arkadije. Díky náleží všem otců, bratřím a sestrám, kteří i přes nepřízeň počasí přijeli (z Olomouce farnost dokonce vypravila autobus). Zpěv byl lidový pod vedením jihlavských zpěvaček – většinou dle nápěvů Sborníku modliteb a zpěvů sestaveného a vydaného svatým mučedníkem Gorazdem.

Kázání na svátek svatého mučedníka Gorazda

Vždy, když si mi někdo z našich věřících stěžuje nebo naříká, že je naše pravoslaví slabé, že mu schází plnost různých obřadových tradic, že máme málo literatury, že chrámy postrádají hojnost pravoslavné výzdoby a že je nás tu málo, vzpomenu si na našeho svatého novomučedníka Gorazda. Když začínal své misijní dílo mezi Čechy a Moravany, nebylo tu skoro nic –  to si dnes nelze ani představit – jaká např. byla nouze v oblasti bohoslužebných textů použitelných pro obyčejného českého věřícího. Nežil zde ani český pravoslavný kněz, který by mohl pro své rodáky konat nějaké české pravoslavné bohoslužby.

Dnes, téměř sto let od začátku Gorazdovy práce, se po celém bývalém Československu slouží pravoslavné bohoslužby. Máme Prešovskou pravoslavnou bohosloveckou fakultu, kde se mohou vzdělávat naši kněží – a nejen oni, ale každý kdo má zájem. Naši profesoři a církevní spisovatelé píší kvalitní teologické knihy a překládají z jiných jazyků do češtiny a slovenštiny. V českých zemích a na Slovensku je v současné době přes 200 kněží, kteří jsou schopni sloužit jak v češtině, tak i v církevní slovanštině a někteří i v jiných jim blízkých jazycích (v řečtině, bulharštině, srbštině, rumunštině). A v celé České republice a Slovensku lidé chápou, že zde má pravoslavná církev své místo.

Když zahajoval světitel mučedník Gorazd budování České pravoslavné eparchie, tak začínal po tisíciletí systematického vytlačování pravoslaví z našeho území. Do bitvy na Bílé Hoře se ještě někde konaly pravoslavné bohoslužby, ale po Bílé Hoře (r. 1621) bylo tomu všemu konec. Ač došlo v 19. století k jistému uvolnění a naši obrozenci navštěvují Rusko, aby zde přijali pravoslaví, až v r. 1921 získávají Češi a Moravané prvního svého vlastního biskupa od dob sv. Metoděje a jeho žáka sv. Gorazda I. Právě na podzim roku 1921 byl totiž v Bělehradě na biskupa vysvěcen syn této země, Moravan z Hrubé Vrbky, který přijal jméno dávného sv. Gorazda I., dávaje tím najevo, že navazuje na duchovní cyrilo-metodějskou linii. Stal se tak v našich dějinách druhým pravoslavným archijerejem nosícím toto jméno.

Ze všech ostatních církví se vladykovi Gorazdovi vysmívali, neboť byli přesvědčeni, že pravoslaví v českých zemích a na Slovensku oživit nejde, že sem nepatří, že se pro místní lidi nehodí, že nepatří do moderní doby, že Gorazdova pravoslavná misie má politickou podstatu apod. Nechápali, že jedině sv. Gorazd II. zde staví dům na skále evangelia, které je ve své autentické síle podáváno právě v pravoslavné církvi.

V Gorazdovi spatřil ďábel silného protivníka svých démonických klamů, proto se tolik oklamaných lidí srotilo proti Gorazdovi, pomlouvali, štvali, hrozili, intrikovali – v tisku, který přinášel články útočící na biskupa Gorazda a zesměšňující pravoslavné zvyky, i na úřadech i při kázáních a veřejných projevech. Z čeho všeho jej jenom obviňovali?! Dnes zní tyto pomluvy a dezinformace úsměvně, ale tenkrát tím nepřátelé pravoslaví způsobili vladykovi Gorazdovi hodně škody. Vždyť pravoslaví u nás skoro nikdo neznal, do veřejnosti se jen obtížně dostávala informace, v čem tkví jeho podstata, v čem jsou jeho přednosti oproti ostatním křesťanským vyznáním.

Jak těžko se i dnes českému občanu vysvětlují jasné a logické věci týkající se pravoslavné víry a teologie, ale oč těžší to měl sv. Gorazd, když vysvětloval, co je pravoslavné a co pravoslavné není. Nebyla televize, internet, církevní knihy, překlady děl pravoslavných myslitelů. Zpočátku tu nebylo ani dost duchovenstva, na které by se zvídavý a otevřený člověk mohl kdykoli obrátit jako dnes.

Učení západních církví je v tolika důležitých ohledech zcela odlišné a biskup Gorazd musel pracovat v prostředí zformovaném západním světským myšlením. Bolestně nesl též rozchody a odpadnutí některých bývalých spolupracovníků i útoky diletantů, kterým chyběl duchovní rozhled. Útoky se na něj sypaly zleva i zprava – někteří podléhali jednostrannému vlivu – a stavěli sami sebe do úlohy domnělých obránců pravoslaví – působili proti Gorazdovi a církvi, sice si počínali dle litery některých synodálních pravidel či tradic, ale proti duchu církve.

I dnes jsou tací, kteří se staví do opozice, a proto nejsou zde a neslaví s námi svátek sv. Gorazda. Bojkotují všechny církevní oslavy, svátky a poutě, nejezdí do Mikulčic, aby oslavili svaté Cyrila a Metoděje. Nepřijedou ani do Znojma, aby oslavili sv. knížete Rostislava. Neputují do Brna, aby oslavili sv. knížete Václava. Chybí jim láska ke svým duchovním bratrům a úcta k biskupskému vedení a věřícím celé církve. Pýcha jim zabránila pokorně přijít.

To, že přes všechny rány, boje, zkoušky, nedorozumění a lidskou nedokonalost církev skutečně ožila, je zázrak a důkaz, že Hospodin stál při Gorazdově práci a skrze Gorazda se děla v našem národě Boží vůle. Pravoslaví v našich zemích neviditelně a tajemně žilo po celá ta staletí. Bylo jako ponorná řeka, či jako kořeny skryté pod povrchem. A jakmile se objevil člověk, který byl ochoten za pravoslaví položit svůj život, ihned ožilo i zjevně, vyrašilo z podzemí, rozkvetlo a urodilo plody. Tak to bylo v dobách mučedníků Jana Husa a Jeronýma Pražského, a tak se to stalo i v době světitele mučedníka Gorazda II.

Sv. muč. Gorazd  byl pravý hrdina ducha – on si nehrál na pravoslavného, on byl pravoslavný. Tehdejší modernisté si chtěli hrát na nějakou vymyšlenou duchovnost a dát světu nějakou novou církev.  Ale byl zde biskup Gorazd, který chápal, že Kristova církev má již dávno svou duchovnost a pravidla, která se nesmí překročit, pokud má zůstat Kristovou církví.

Při znojemském vinobraní se koná maškarní průvod. Šermují tam rytíři v brnění, ale nejsou to skuteční rytíři – jen si na ně hrají. V průvodu jede král s korunou na koni, ale není to opravdový král  – pouze krále hraje. Hraní je pro ně důležitější než být skutečnými rytíři a pravým králem. Hraní je pro ně důležitější než pravda. Hra je pro některé, co vypadají jako pravoslavní, důležitější, než být skutečnými pravoslavnými, jim stačí si na to pouze hrát.

Žádný ze svatých mučedníků se neobětoval za nějakou hru, ani sv. Gorazd. – Obětoval se za svaté pravoslaví. Vnímal sám sebe pokorně jako slabého a nehodného člověka, skrze něhož se uskutečňuje Boží plán spásy našeho národa. Stal se strážcem Božích pravd, ve kterých přebývá plnost Božího působení. Pokud si do hloubky uvědomíme kolik útrap, námahy, muk a hrdinství podstoupili naši svatí předci, tak i naši víra a důstojnost se stává neochvějnou a dokonce získáváme odvahu k hrdinským činům a třeba i k mučednickému svědectví. Neboť duch pravoslaví je zdrojem hrdinství.

Kdo z nepravoslavných vladařů se může svou nebeskou slávou rovnat knížeti Rostislavovi, který trpěl pro víru a byl zrazen, zajat, krutě mučen, oslepen a odsouzen ke smrti ve vězeňské kobce? Kdo z pohanských či nezbožných knížat se může srovnávat se slávou sv. muč. knížete Václava, který byl zrazen a zabit vlastním bratrem a jeho spoluspiklenci? Kdo se může rovnat se slávou sv. kněžny Ludmily, kterou nechala uškrtit její snacha? Kdo z nevěřících se svou slávou může srovnat se svatým Moisejem z Uher, slovenským bohatýrem, který se svými bratry odešel sloužit kyjevskému knížeti, a jehož netlející ostatky dodnes leží v jeskyních Kyjevopečerské lávry spolu s ostatky slavného Ilji Muromce? Kdo se svou slávou může rovnat sv. mučedníku Jeronýmu Pražskému, který jel do Kostnice obhajovat svého přítele Jana Husa? Kdo se může srovnávat s našimi pravoslavnými osvoboditeli, kteří nás zbavili od Hitlerovců? Kdo se může svou slávou rovnat sv. muč. Gorazdovi, který se vydal nacistickým okupantům a na Gestapu trpěl mučení a obětoval pro záchranu svého národa a církve? A mnoho je dalších svatých mučedníků našich zemí, jejichž krev byla prolita spolu s mučedníky výše uvedených jmen…

Existuje o tom úsloví: „Tyran umírá a jeho vláda končí. Mučedník umírá a jeho vláda začíná.“

Vidíme-li, kolik máme svatých mučedníků, odhaluje se nám skrze to jak silná a slavná je naše církev. Naše duchovní „niva“ odedávna byla oraná tvrdými boji, svlažena našimi slzami a napojená krví; a právě v takovéto úrodné půdě roste Boží sláva našich mučedníků. Vždyť krev mučedníků je setbou nových křesťanů.

Jak píše prvokřesťanský církevní spisovatel Tertullianus: „Plures efficimur, quotiens metimur a vobis: semen est sanguis Christianorum.“ Čím více nás kosíte, tím více je nás. Krev mučedníků je semenem křesťanů. (Tertullianus, Apologeticum)

Ne každý statečný voják se stává hrdinou, ne každý génius je mudrcem. Zdrojem hrdinství a moudrosti je Pravoslaví. Máme díky sv. Gorazdovi II. a všem jeho předchůdcům a duchovním hrdinům dnes to nejdůležitější, pravou Kristovu víru. – K našemu ponaučení a k duchovnímu vedení po autenticky pravoslavných cestách tu máme tradiční učení svatých otců. – Máme zachovánu svou národnost a vlast, která je posvěcena krví mučedníků. V duchovním nebi nad naší zemí září tisíce hvězd mučedníků, ale historicky je k nám nejblíže skvoucí se jasná hvězda svatého novomučedníka Gorazda.

S námi Bůh, tak kdo proti nám!?

Hrubá Vrbka       
Sobota 7. září 2019

 

 

Symbolické zobrazení duchovního vítězství sv. Gorazda nad démonickým zlem fašismu.

 

Kniha o sv. Gorazdovi

Biskup Gorazd – životní příběh

Monografii napsal Pavel Marek

Plakát v PDF Gorazd – kniha_Gorazd_A4-forweb

Recenze

Marek, Pavel. Biskup Gorazd (Pavlík), životní příběh hledání ideální církve pro 20. století. Olomouc: UP Olomouc, 2019. 700 s. ISBN 978-80-244-5413-9.

Autor je emeritním profesorem českých dějin, který působil na katedře historie a politologie Filozofické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci, na katedře společenských věd Pedagogické fakulty stejné univerzity a na katedře historie Filozofické fakulty Katolické univerzity v Ružomberku. Na katedře historie FF UP v Olomouci vede Centrum dějin křesťanské politiky. Zabývá se především českými dějinami na přelomu 19. a 20. století se zaměřením na historii politického stranictví, zejména politický katolicismus a strany středních vrstev, a církevní dějiny římskokatolické, československé a pravoslavné v kontextu katolického modernismu. Právě zde, podle mého názoru, přes katolickou modernu a československou církev, vede jeho cesta k českému pravoslaví 20. století a jeho osobnostem. Z jeho bibliografie mapující i české pravoslaví a jeho počátky uveďme: Pravoslavní v Československu 1918 – 1942 (2004), Církevní krize na počátku první Československé republiky 1917 – 1924 (2005), Pravoslavní v Československu 1918 – 1953 (2008), Arcibiskup Sawatij 1880 – 1959 (2009), Josef Žídek, nástin života a díla reformního kněze, zakladatelské postavy pravoslavné církve na Morave (1910), Nástin dějin pravoslavné církve v 19. a 20. století (2012) a Česká reformace 20. století?

Pokud někdo sleduje pravoslavnou linii Markova bádání, musí nutně dojít k dojmu, že kniha o biskupovi Gorazdovi je logickým vyvrcholením tohoto badatelského procesu. Osobně jsem si Markových studií všiml při vlastních badatelských počinech během hledání solidních studií o historii českého pravoslaví. Po druhé světové válce se z politických i osobních důvodů začal vytvářet určitý kult vladyky Gorazda. Nevedl však ke zpřístupňování faktů o jeho osobnosti a době V proudu článků se neustále opakovaly ty samé ústně vypravované příběhy a vzpomínky, vyznačující se velkou mírou nepřesností. Existují samozřejmě  publikace a články které na svou dobu přerůstají rámec tohoto proudu (např. kniha Biskup Gorazd 1879 – 1979 od Jaroslava Šuvarského, která na základě dobových článků a literatury vnesla do těch střípků vzpomínek nějaký řád. Tehdejší dobu mapovala i studie o misii vladyky Dositeje od Jozefa Fejsaka a nezanedbatelné jsou i počiny Pavla Aleše ohledně publikování Gorazdova díla). Tristní situace byla ohledně reality tzv. protektorátu a závěrečného období působení vladyky Gorazda. Těch několik pokusů o zpracování tohoto období se opět vyznačuje nepřesnostmi dobových reálií, ale i tradovanými nesmysly. Zajímavou studii napsal až před několika lety Martin Jindra.

Proto bylo pro mě velkou pomocí Markovo zpracování určitých historických úseků na solidním pramenném základu, zvláště jeho zpracování čtyřletého období budování „moravského pravoslaví“ v rámci československé církve. Právě Markova znalost tehdejší politické scény rozšiřuje úhel pohledu o další prvky. Někteří Markovi oponenti mu vyčítají málo církevní pohled. Jeho přednost je však právě ve velkém archivním podkladu, práci s ním, malém prostoru pro domněnky, ne však ve vnitrocírkevním pohledu nebo ve stále se opakujících církevních fabulacích. Právě zpracování počátků Gorazdovy práce a reálií okolo československé církve je velmi podrobné. Na rozdíl od předchozích knih, kde se autor poctivě vyhýbal Gorazdovu závěrečnému válečnému období, je v knize zpracována i tato část.

Kniha Biskup Gorazd (Pavlík) je velkým počinem, k němuž vedla dlouhá cesta. Člověk, který si dá práci přečíst výše zmíněné Markovy knihy, zjistí, že i Markův pohled na Gorazda se postupně měnil s přibývajícími informacemi, které postupně zpracovával. Při setkávání s vlastní církevní historií se většinou zaměřujeme na určitou událost nebo historický úsek. Proto je dobré mít po ruce některou z knih, které mapují větší časový úsek i s množstvím osobností, v nichž není snadné se vyznat. Zároveň i knihu, která se nesnaží o nějaké stranictví, ale vnímá osobnost vladyky Gorazda tzv. „z venku“.

Nemám v úmyslu ukazovat na Markovu publikaci jako k jedinému prameni, zároveň však mám úctu k množství jím zpracovaného materiálu. Kniha má úctyhodných 700 stran, z nichž sto je věnováno pramenům a literatuře, ediční poznámce, jmennému rejstříku a obrazové příloze (139 fotografií). Textový obsah je rozdělen na tři hlavní celky: necelých sto stran je věnováno Gorazdovým počátkům a jeho působení v římskokatolické církvi, přes dvě sta stran čtyřletému bouřlivému období v církvi československé a přes dvě sta padesát stran působení v pravoslavné církvi. Informovanému čtenáři tato čísla hodně napoví o těžišti této knihy, jak jsem se již zmínil výše.

Při pozorné četbě této knihy, srovnání faktů a dobových možností si pozorný čtenář uvědomí, že není potřeba vytvářet nějaký církevně politický Gorazdův profil, není třeba zaručeně pravdivých příhod. Stačí srovnat fakta ohledně Gorazdovy činnosti. V tomto je také přínos Markovy studie. Nevytváří mýty, ale s odstupem času odhaluje velké množství Gorazdovy práce, ale i jeho nutné chyby a omyly. Vladykovu památku to nijak neohrozí, nýbrž posílí.

prot. Libor Raclavský

 

Rozhovor s vladykou Michailem, arcibiskupem Meudonským

Naši eparchii navštívila vzácná osobnost, arcibiskup Ruské zahraniční církve, vladyka meudonský Michail. Jak je uvedeno v jednom z předchozích příspěvků, přinášíme úryvky z besedy, kterou s ním vedli naši brněnští bratři.

Maminka vladyky Michaila byla českého původu a pocházela ze Žarošic na Moravě. Se svým budoucím manželem, s tatínkem vladyky Michaila, se poprvé setkala v Lázních Luhačovice. Tam se tehdy ocitl také Donský kozák – Vasilij Semjonovič Donskov, který poprvé spatřil svou budoucí manželku Annu, když se procházela po kolonádě se svým dědečkem Antonínem. Jeho maminka mu krátce před svou smrtí dala vladykovi Michailovi své požehnání, aby se mohl stát duchovním. Po tomto požehnání vydechla naposledy a opustila tento svět.

Zeptali jsme se vladyky Michaila na některé otázky spjaté s jeho životem, vírou, ale také např. jeho osobní známostí se svatým vladykou Janem Šanghajským a Sanfranciským, kterému pozdější biskup Michail pomáhal a přisluhoval ještě jako mladý chlapec při pravoslavných bohoslužbách v Paříži.

Vladyka Michail nám vyprávěl, jaké dojmy v něm tehdy zanechala jeho první duchovní zkušenost spjatá s tajinou svaté zpovědi. Přiznal se nám, že svatý Jan Šanghajský budil vždy respekt a lidé ho považovali za člověka přísného. Podobně ho vnímal také mladý vladyka Michail, nicméně po svaté zpovědi a duchovním rozhovoru s vladykou Janem pochopil, v čem spočívá jeho duchovní velikost. Svatý Jan Šanghajský s ním promluvil s nekonečnou láskou a vysvětlil mladému chlapci, v čem tkví podstata pokání, co je to hřích a jak se vzdalujeme od Boha tím, když hřešíme. Tato zkušenost zůstala navždy zanesena hluboko v paměti budoucího biskupa RPCZ.

Svatý Jan Šanghajský byl podle slov vladyky Michaila přísným, ale s mírou a s rozumem. Ačkoli byl sv. Jan Šanghajský sám biskup, se mohlo stát, že byl v oltáři sám, bez dalších pomocníků a diákonů, takže se musel o vše postarat, jako by byl prostý kněz. A když nebylo dostatečné množství zpěváků, odešel sv. Jan Šanghajský z oltáře, aby zpíval místo absentujícího sboru…, a kněze poslal sloužit svatou liturgii. Jednou sv. Jan Šanghajský přistál letadlem na nějakém vzdáleném místě na zeměkouli, možná to bylo právě v Jižní Americe, a vystupoval z letadla po takových těch malých schůdkách, dole ho vítali dva katoličtí kardinálové, kteří si od něj brali požehnání. Také katoličtí věřící ve Francii si ho velmi ctili a dokonce malovali vlastní ikony s podobiznou sv. Jana Šanghajského.

Když vladyka Michail později, při slavnostní kanonizaci, uviděl v San Francisku svaté ostatky sv. Jana Šanghajského, konkrétně jeho odkrytou ruku, která dodnes vypadá jako živá, rozplakal se, neboť si vzpomněl na dobu, kdy tuto ruku cítil, jak se dotýká jeho hlavy a žehná mu.

V závěrečné fázi rozhovoru jsme vladykovi stručně představili život naší eparchie a farnosti. V jedné chvíli přišla řeč na jeden nechvalně známý aspekt církevního života, jímž jsou schizmata, roztržky, různá nedorozumění a odchody některých bratří a sester z Církve, kteří pak zakládají nové, paralelní struktury a v nich úporně setrvávají. Vladyka Michail nám potvrdil, že tyto věci se děly od počátku existence Církve Kristovy, a většinou se nevyhnou žádnému živému společenství. Podobné problémy měla také RPCZ ve Francii. Vladyka Michail naznačil, že vinni jsme my všichni, biskupové, duchovní i laici. Stěžejní problém spočívá v tom, že často přijímáme do Církve jinoslavné věřící lehkomyslně, bez náležité přípravy, katecheze a soužití s farností alespoň po dobu jednoho roku. Jinak hrozí riziko, že tito věřící zůstanou bez náležitého duchovního „vybavení“ (poznání a zkušenosti), doslova bez „duchovní zbroje“, o níž hovoří svatý apoštol Pavel, která je třeba pro další život v Církvi. Podle vladyky Michaila se tak můžeme stát viníky něčeho, co bude mít dalekosáhlé následky, které pak už jen těžko napravíme. Je velkým nebezpečím, když dopustíme, že se pravoslavnými stanou lidé, u nichž neproběhla náležitá doba zkoušky, seznámení se základy naší víry a osvojení si základních atributů věroučných i církevních.

Kdysi od RPCZ ve Francii odešli nějací lidé, poměrně vzdělaní a erudovaní, kteří po 2 až 3 letech po svém křtu začali kritizovat biskupa a obviňovat ho z hereze. Uvnitř tehdejšího církevního společenství, v jejich farnosti, si věřící povšimli, že tito výše zmínění bratři se náhle a radikálně změnili. Začali se stranit církevnímu společenství. Jejich tváře napovídaly o velkém vzdoru a nepřátelství. „Jednou za námi přišli,“ vypráví vladyka Michail, „a řekli: My něchatim byť Russkymi.“ Úplně tehdy opustili místní farnost a odešli z církevního obecenství v dané eparchii. Odnesli si s sebou veškeré chrámové vybavení, včetně antiminsu, podepsaného sv. Janem Šanghajským. Krátce nato, co odešli, postihly jejich rodiny i životy nepříjemné události a v jednom případě dokonce i smrt.  Právě a jedině pokorné soužití těch, kteří přicházejí a stávají se členy nějakého většího církevního společenství, např. s věřícími slovanského původu, může napomoci k duchu soudržnosti, bratrství a jednoty v Kristu a přinést plody pravého duchovního života, v němž platí ono evangelní: „Není ani Žid, ani Řek, ani sluha, ani svobodný, ani muž, ani žena. Neboť všichni vy jedno jste v Kristu Ježíši.“ (Gal 3,28)

(Celý článek o rozhovoru s vladykou Michailem si můžete přečíst na brněnském farním webu.)

Oslava výročí posvěcení olomoucké katedrály

V sobotu 20. července se v hlavním chrámu olomoucko-brněnské eparchie, v katedrále sv. Gorazda I. konala archijerejská liturgie na památku 80. výročí vysvěcení tohoto našeho svatostánku. Slavnostní bohoslužebné setkání bylo podle účastníků vskutku povznášející a zdařilé, k čemuž přispěla i účast zahraničního hosta – vladyky Michaila Medonského z Francie, osobnosti, která se osobně znala se svatým biskupem Ioannem Šanghajským a Sanfraciským.

Sloužili přítomní biskupové:

– arcibiskup medonský (meudonský) a biskup Západoevropské eparchie RPCZ z Francie, vladyka Michail
– arcibiskup pražský vladyka Michal
– arcibiskup olomoucko-brněnský vladyka Simeon
– vikární biskup vladyka šumperský Izaiáš

Kázání měl vladyka Simeon, který promlouval o sv. Gorazdu I., učedníkovi sv. Metoděje. Víme přesně, že to byl rodák z Velké Moravy, velice učený člověk. Znal dobře jazyky, předně slovanský, řecký a latinský. Sv. Metoděj si jej krátce před svým skonáním vybral za nástupce na Moravě; prohlásil o něm: „Tento je z vašich krajů, muž svobodný, vzdělaný, dobře znalý latinských knih a pravověrný. Buď vůle Boží a vaše láska jako moje.“ Ostatní z pěti Metodějových žáků (tzv. pětipočetníků) byli zřejmě z Byzance. Naprostou jistotu, jaký byl jeho osud po vyhnání z Moravy, o sv. Gorazdovi nemáme. Některé stopy vedou do Polska, jiné na jih.

Svatí, Gorazd a Sáva došli společně až na území bulharského cara, svatého Borise, ve křtu Michala, který je přijal s velkou úctou jako učedníky sv. Metoděje, neboť i on, jsa osvícen ve svaté tajině Křtu Boží blahodatí, sám se všemožně snažil prosvětlit křesťanskou vírou svůj národ. Poté se odebrali do Berátu (na území dnešní Albánie), kde nedaleko za městem založili monastýr zasvěcený Zesnutí Přesv. Bohorodice. Světitel Gorazd zesnul okolo roku 896 a jeho svaté ostatky byly uloženy v jeho monastýru. Rok zesnutí svatého Sávy nám bohužel není znám.

Svatí Kliment, Naum a Angelár došli podél Dunaje až do Bělehradu, odtud k bulharskému caru Borisovi. A podobně jako před časem přijal bulharský car svaté Gorazda a Sávu, přijal i nyní další tři z pětipočetníků moravských.

O světiteli Klimentovi víme, že se narodil někde v Makedonii, asi okolo roku 840. Protože znal dobře řecký a slovanský jazyk, podílel se na překladech duchovních knih na Velké Moravě. I on byl v Římě, stejně jako sv. Gorazd, rukopoložen na presbytera. Poté, co svatí Kliment, Naum a Angelár stanuli před carem Borisem-Michalem, byli jím posláni podle Božího vnuknutí do Kutmičevice (v jihozápadní Makedonii) jako učitelé křesťanské víry. Zbožný car jim jako dar věnoval k užívání část země na Ochridu. Mnozí z jejich učedníků pokračovali v překladatelské činnosti a kromě toho založili monastýr na břehu Ochridského jezera; stali se známými jako velcí modlitebníci. Ostatky sv. Klimenta zůstaly na Ochridu, v chrámu původně zasvěcenému Přesvaté Bohorodici a poté sv. Klimentovi. Svatý Kliment zesnul 27. července r. 916 (dle juliánského kalendáře). V tento den slaví naše svatá Církev památku sv. Klimenta i všech zbylých pětipočetníků (někdy též „sedmipočetníků“ – spolu se sv. Cyrilem a sv. Metodějem). Ostatky sv. Nauma se nacházejí v monastýru jeho jména, na břehu Ochridského jezera. K jeho svatým ostatkům přicházejí lidé s duševními těžkostmi a nemocemi, doufajíce přitom v jeho přímluvy a rychlou pomoc. (Podrobněji viz blogspot Životy svatých.)

Dále víme o sv. Klimentovi a sv. Naumovi, že přišli na Ochrid a tam se usadili. Na závěr vladyka připomenul hlavní poselství sv. Cyrila a Metoděje, a to víru žít, aby nezůstalo jen u slov.

Na konci sváteční liturgie vyznamenal vladyka Izaiáš dva bratry: Vasil obdržel řád sv. Gorazda II. za svou práci pro církev a Bohdan, který v olomoucké katedrále zpívá, dostal medaili sv. Gorazda II.

Vladyka pražský Michal předal pro Olomouckou eparchii darem archijerejskou nádobu na svaté myro.

Vladyka Michail z Francie předal vladykovi Simeonovi ikonu sv. Jana Šanghajského a Sanfranciského. Svatý vladyka byl prvním zpovědníkem vladyky Michaila z Francie. Vladyka Michail z Francie vzpomínal na svou maminku, která byla z Moravy; on sám se narodil již ve Francii.

Na katedrální svátek byl pozván i další host z daleka: otec Ladislav Bilý z Trebišova. Ten řekl, že máme být všichni bratři; vždyť Pán Ježíš Kristus řekl, že kdo plní Jeho vůli, to je Jeho otec i matka, bratr i sestra.

Po liturgické části oslavy následovalo v prostorách pod chrámem bohaté občerstvení a následující program: otec Libor Raclavský přednášel o historii chrámu (nejzajímavější byla power-pointová prezentace, dokumentující, že téměř každý rok zde byl postaven či přebudován nějaký pravoslavný chrám); pak zpívalo řecké ženské trio z Ostravy řecké církevní i lidové písně.

Hostům a všem, kteří se podíleli na přípravě, i všem přítomným: Mnohá léta!

 

Svatořečení světitele mučedníka Stanislava

Kanonizácia svjaščennomučenika Stanislava v Košiciach

V pravoslávnom katedrálnom chráme Usnutia Presvätej Bohorodičky a sv. Jána Milostivého v Košiciach sa v nedeľu 9. júna 2019 konala slávnostná kanonizácia svjaščenomučeníka Stanislava (Nasadila), ktorého týmto Pravoslávna cirkev v českých krajinách a na Slovensku zapísala medzi svojich svätých a v cirkevnom kalendári mu určila deň pamiatky 20. júna, kedy bol odvlečený do koncentračného tábora.

Novomučeník kňaz Stanislav (Nasadil) sa narodil 20. októbra 1907 v Lošticiach na Morave. Študoval pravoslávnu teológiu v Sremských Karlovciach a Bitolji v Juhoslávii (1923 – 1928). Ako pravoslávny kňaz slúžil v Ličkej Jesenici v dnešnom Chorvátsku. V roku 1941, počas Druhej svetovej vojny, sa spolu s tisíckami pravoslávnych Srbov, ale aj Rómov, Židov a chorvátskych antifašistov, stal obeťou ustašovského fašistického režimu, nakoľko aj napriek zastrašovaniu odmietol opustiť svojich veriacich a vrátiť sa do protektorátu Čechy a Morava alebo odísť do Srbska. So svojim nadriadeným, hornokarlovačským episkopom Savom Trlajičom, bol zajatý a mučený zo strany ustašovského vojnového zločinca Josipa Tomljenoviča a neskôr bol zavraždený v koncentračnom tábore v Gospiči. Jeho telo bolo hodené do spoločného hrobu v Šaranovej jame v Jadovne.

Na pozvanie miestneho archijereja, Jeho Vysokopreosvietenosti Juraja, archiepiskopa michalovsko-košického, sa už v predvečer slávnosti, 8. júna 2019, zišlo v košickom katedrálnom chráme niekoľko archijerejov, ako aj väčší počet duchovných a veriacich. Veľkú večerňu s litiou slúžil miestny duchovný správca prot. Vladimír Spišák s ďalšími domácimi aj zahraničnými duchovnými. Čestné miesto na archijerejskom tróne pripadlo braničevskému episkopovi Ignatijovi, dekanovi Pravoslávnej bohosloveckej fakulty v Belehrade. Vo svojom bohoslovecky obsažnom príhovore vladyka Ignatije hovoril o význame mučeníctva v kontexte vzťahu človeka k Bohu a ľudí medzi sebou. Práve mučeníctvom dosvedčujeme plnosť spoločenstva s Christom. Ono totiž najviac dosvedčuje našu lásku k Bohu, keďže kvôli Nemu mučeníci obetovali to najcennejšie, čo mali, teda svoj život. Christos, ktorý jediný prekonal brány smrti, pominuteľnosti a nadvlády hriechu, je zárukou toho, že v spoločenstve s Ním nebude mať smrť trvalej moci ani nad nami. Po večerni slúžili prítomní archijereji a duchovenstvo poslednú panychídu za svjaščenika Stanislava, ako je to v predvečer kanonizácie svätca zvykom.

Následne prítomným o živote Stanislava Nasadila porozprával historik Mgr. Jiří Vidlička z Olomouca, ktorý o svätcovi zozbieral množstvo archívnych dokumentov a informácií. Podelil sa aj o vlastný zážitok, ktorý preňho osobne dosvedčil Stanislavovu svätosť: „Keď som hľadal informácie v archíve Olomoucko-brnenskej eparchie, mal som medzi obrovským množstvom archívneho materiálu veľký problém nájsť niečo, čo by sa týkalo otca Stanislava Nasadila. Keď som po dlhom a neúspešnom prehľadávaní rôznych krabíc nenašiel nič relevantné, začal som sa k nemu modliť, že ak je jeho vôľa, aby sme sa o ňom niečo dozvedeli, nech mi pomôže nájsť tú správnu krabicu. Hneď prvá, ktorú som vzal do ruky a pritom vyzerala, že v nej o ňom určite nič nebude, bola plná práve informácií o tomto svätcovi. Považoval som to za Boží zázrak“.

S ďalšou prednáškou vystúpila srbská ikonografka Radmila Nestorovič z Belehradu, aby porozprávala o zobrazovaní novodobých srbských svätých na pravoslávnych ikonách a tiež o tom, ako vznikala kanonizačná ikona sv. Stanislava a prečo na nej zobrazila jednotlivé elementy. Spomenula aj veľké počty srbských mučeníkov z radov episkopov, duchovných a veriacich Srbskej pravoslávnej cirkvi počas Druhej svetovej vojny.

Na druhý deň, v nedeľu 9. júna, slúžil svätú archijerejskú Liturgiu Jeho Blaženosť Rastislav, archiepiskop prešovský, metropolita českých krajín a Slovenska, spolu so záhrebsko-ľubľanským metropolitom Porfírijom, pražským archiepiskopom Michalom, przemyślsko-gorlickým archiepiskopom Paisijom, báčskym episkopom Irinejom, braničevským episkopom Ignatijom, buenosairesským a južno-stredoamerickým episkopom Kyrilom, mochačským episkopom Isychijom, šumperským episkopom Izaiášom a domácim archiepiskopom michalovsko-košickým Jurajom ako aj duchovenstvom zo Slovenska, Čiech, Poľska, Srbska, Čiernej Hory a Chorvátska.

V kázni sa po Evanjeliu prihovoril báčsky episkop Irinej slovami: „Vo svätom Evanjeliu od Jána, ktorého úryvok sme práve počuli Spasiteľ svojim verným učeníkom hovorí: „Vy ste moji priatelia!“ Nenazývam vás viac sluhami, ale mojimi priateľmi“. Ďalej Spasiteľ pokračuje, že ako ľudia tohto sveta prenasledovali Jeho, tak budú prenasledovať aj Jeho učeníkov. Oba tieto odkazy nášho Spasiteľa sa sprítomnili na príklade jedného obdivuhodného Božieho následovníka, ktorým je svjaščenomučeník Stanislav Nasadil, ktorý je aj priateľ Boží podľa svojich cností, aj mučeník za Christa, ktorý svoj život položil za svojich blížnych a za svoje duchovné stádo. Nejestvuje väčšia láska ako táto.

V našej Pravoslávnej cirkvi je láska a jednota medzi všetkými nami základný spôsob existencie a života. Pramení to zo svätej Liturgie, lebo prijímame jedno Telo Hospodina Christa a zjednocujeme sa s Hospodinom. Táto jednota je prameňom všeobecnej jednoty Cirkvi vo svete. Liturgia nie je prostriedok, ktorým dosiahneme jednotu Cirkvi, ale je to cieľ a účel, lebo len vo svätej Liturgii skutočne zažívame jednotu Cirkvi. Hospodin je Jeden vo Svätej Trojici, a preto my všetci, aj keď sme rozdielni ako osoby, ako národy a možno aj ako kultúry, aj tak sme jedno v Bohočloveku Hospodinovi Christovi.

Po Hospodinovi, ktorý nás zjednocuje, v Jeho mene a Jeho blahodaťou nás zjednocujú aj svätí Boží nasledovníci, Jeho priatelia, ako ich On sám nazýva. Jednota, o ktorej nám oni svedčia a darujú, sa týka všetkých pravoslávnych. Ale my si aj tak všímame isté historické dimenzie, ktoré v nás vyvolávajú zvláštne pocity radosti a vďaky Hospodinovi. Vy všetci poznáte historické a duchovné zväzky medzi Srbskou Cirkvou a Vašou Cirkvou v českých krajinách a na Slovensku. Naši veľkí duchovní učitelia, medzi nimi sú už aj oslávení Boží následovníci, boli duchovní pastieri Vašich predkov v čase medzi dvoma svetovými vojnami. Rovnako tak aj synovia Vašich bratských národov, slovenského a českého, žili v našej krajine a tam svedčili o svojej pravoslávnej viere a ako svätci a mučeníci ukázali, čo znamená byť Christov priateľ. Najväčším príkladom toho je práve svjaščennomučenik Stanislav, ktorého dnes oslavujeme ako svätého. Pôvodom bol Čech, ale slúžil ako duchovný v Srbskej pravoslávnej cirkvi, v jednej eparchii, ktorá sa nachádza v Chorvátsku. V čase Druhej svetovej vojny vládol v Chorvátsku hrozný, satelitný nacistický režim, ktorý okrem iného prenasledoval pravoslávnych Srbov, Rómov, Židov a antifašistických Chorvátov. Výsledkom tohto zločineckého systému vlády bolo umučenie troch našich episkopov, stoviek kňazov a státisícov ľudí, ktorí trpeli iba preto, lebo boli pravoslávnej viery. Napriek všetkej tej neľudskosti však mučitelia preukázali aj jednu malú stopu ľudskosti. Ľuďom, ktorí nepochádzali z tých krajov, povedali, že môžu odísť, lebo sú cudzinci. To povedali aj našim episkopom, ale oni to odmietli slovami: „My sme tu so svojimi duchovnými deťmi a nemôžeme ich opustiť.“ Rovnako tak postupoval aj svjaščennomučeník Stanislav. On mohol opustiť svoju cirkevnú obec aj svojich veriacich a mohol prežiť. Mohol povedať, že nie je Srb alebo Žid, ale že je Čech a mohol odísť, ale ani on nechcel opustiť svoje duchovné deti a zaplatil zato svojím životom dosvedčiac, čo znamená byť kňazom Christovej Cirkvi. Preto ho Hospodin preslávil, aby sme sa k nemu dnes po prvýkrát obracali s modlitbou.

Poviem aj niečo, čo aj u mňa osobne vzbudzuje pocit radosti a nadšenia. Po prvé je to to, že môj predchodca, svätý a veľký vladyka Irinej (Čirič) rukopoložil otca Stanislava do stavu diakona a kňaza. Po druhé, že je tu s nami dnes podľa Božej prozreteľnosti aj pravnuk o. Stanislava, monach Paisij z monastiera Kovilj v našej báčskej eparchii.

Takto teda Hospodin oslavuje svojich pravých priateľov a pozýva všetkých nás, aby sme činili všetko vo svojom živote tak, aby sme sa aj my stali Jeho priateľmi, ako sú nimi svätci a ako ním je svjaščennomučeník Stanislav. Hospodin preto prišiel v ľudskom tele, preto zoslal Svätého Ducha a preto jestvuje Jeho Cirkev, aby sme my všetci mohli byť obožení Jeho blahodaťou. Takto svätí Boží nasledovníci, mučeníci a ostatní svätí nie sú pre pravoslávnych kresťanov nejakými nadľudskými bytosťami. Sú rovnako ako my ľudia z mäsa a krvi, ale milovali Hospodina Christa a sami sa stali jedno s Ním, ako je aj On jedno s Otcom. Takto aj svätý svjaščennomučeník Stanislav, na prvý pohľad skromný, bezvýznamný duchovný z provincie, bude od dnes preslávený po celom svete a v celej Pravoslávnej cirkvi ako svätec. On a jemu podobní sú skutočnou slávou a chválou vašej miestnej Cirkvi, ale aj Cirkvi sobornej-všeobecnej v celku.“

Po Božskej Liturgii, na ktorej sa zúčastnilo množstvo domácich aj zahraničných veriacich, sa konal slávnostný akt kanonizácie svjaščennomučeníka Stanislava, keď bolo prečítané a všetkými prítomnými archijerejmi, duchovnými a veriacimi podpísané uznesenie Posvätnej synody našej miestnej Pravoslávnej cirkvi o vyhlásení kňaza-mučeníka Stanislava za svätého. Uznesenie rovnako podpísal aj priamy potomok svätca, jeho pravnuk Paisij, brat srbského monastiera Kovilj.

Blaženejší metropolita Rastislav potom požehnal veriaci ľud ikonou svjaščennomučeníka Stanislava, počas čoho zbor spieval jeho tropár v cirkevnoslovanskom jazyku. Po druhýkrát zbor spieval tropár po srbsky a ikonou ľud požehnávali srbskí archijereji metropolita Porfirije a episkop Ignatije. Napokon zaznel tropár aj v českom jazyku a ľud ikonou požehnali arcibiskupi Michal a Juraj.

Po posvätení slávskeho koláča, ktorý vladykovia rezali na viacerých miestach v chráme aj pred ním, sa blaženejší metropolita Rastislav poďakoval hlavnému organizátorovi arcibiskupovi Jurajovi, duchovenstvu a veriacim Michalovsko-košickej pravoslávnej eparchie, že sa podujali zorganizovať toto krásne modlitebné stretnutie, čo si vyžadovalo veľkú námahu a finančné zabezpečenie. Nech im to modlitbami sv. Stanislava Boh vynahradí.

Svjatyj svjaščennomučeniče Stanislave, moli Boha o nas!

Videozáznam z Liturgie a kanonizačného aktu sv. mučeníka Stanislava (nedeľa, 9.6.2019): https://orthodox.sk/media/video/

Fotografie z veľkej večerne s litiou v predvečer kanonizácie sv. Stanislava (sobota, 8.6.2019)

(Další fotogalérie je zde)

 

 

Ohlédnutí za fotografiemi z eparchiálních paschálních oslav

Končíme fotografický přehled paschálních oslav z farností naší eparchie. Děkujeme všem duchovním správcům, kteří splnili pokyn našich biskupů a zajistili fotodokumentaci. Není prvořadé, kolik věřících je na fotografiích zachyceno. Každá fotogalérie je okénkem do života farnosti, a je tím součástí křesťanského prožívání společenství našich farností. To je předpokladem vnímání církevní jednoty, která je zásadní vlastností církve a součástí pravoslavné víry, jak vyznáváme při každé liturgii: “Věřím v jednu svatou obecnou a apoštolskou církev.” Duchovní správcové na svěřených farnostech jako pastýři vedou k takovému uvědomění své věřící.

Bylo jistě pro všechny naše pravoslavné bratry radostné a utěšené sdílet alespoň prostřednictvím fotografií paschální oslavy s ostatními církevními obcemi.

Eparchiální ústředí vyjadřuje zármutek jen nad postojem církevní obce v Řimicích s jejími filiálními církevními obcemi Chudobín a Mohelnice. Ústy svého duchovního správce prot. Petra Nováka řečené obce tlumočily úřadu ER nesouhlas s církevním publikováním fotografií z veřejných farních bohoslužeb. Církevní ústředí se může jen dohadovat, co je příčinou jejich oddělování od ducha eparchiální jednoty. Není to však první případ vzešlý od někoho z těchto obcí, kdo stále vnáší do církve nepokoj. Početní pokles je u mimoměstských obcí pochopitelný, ale v případě aktivit někoho z výše vzpomenutých obcí to může působit dojmem morálního rozporu mezi nízkým počtem věřících a vysokými ambicemi ovlivňovat celocírkevní věci.

Věříme, že příslušníkům většiny našich farností jsme fotografiemi způsobili potěšení a všichni pociťujeme nad těmi obrázky duchovní povznesení z našeho společenství a radost ze společně sdílené pravoslavné víry: „Hle, jaké dobro a jaká útěcha tam, kde bratři žijí svorně.“ (Ž 132/133)

Ať světlo Kristova Vzkříšení osvítí srdce všech věřících. Radostnou paschální dobu jim všem!

Vstal z mrtvých Kristus!

 

Brno – pomazání svatým olejem nemocných

Modlitba před pláštěnicí a konání svaté Tajiny svěcení oleje s pomazáním nemocných v brněnské katedrální farnosti

Svatá Tajina oleje

Do Paschy, zůstaly už jen dny Strastného týdne, Velký Půst přichází ke konci. V našem chrámu sv. Václava, po večerní bohoslužbě Květné neděle, byla vykonána svatá tajina pomazání olejem, na které byl přítomen, velký zástup věřících, chrám byl plný a všichni se zbožností přijímali od kněží pomazání olejem, za zpěvu modliteb: Smiluj se nad námi, Bože! Smiluj se nad námi, Pane! Smiluj se nad námi, Svatý! Vyslyš nás, Bože! Vyslyš nás, Pane! Vyslyš nás, Svatý!

Svatá tajina pomazání olejem, Tajina svěcení oleje, je přizvání pomoci člověku, aby se zbavil od tělesných neduhů. Po celou dobu Velkého půstu, jsme se snažili a starali zvláště činit pokání ve svých hříších, snažili jsme se započít dobrý počátek a napravení našeho hříšného života a v Tajině pomazání olejem, jsme prosili Pána, aby uzdravil a vyléčil naše tělesné neduhy.

Apoštol Jakub říká: Je někdo z vás nemocen? Ať zavolá starší církve, ti ať se nad ním modlí a potírají ho olejem ve jménu Páně. Modlitba víry zachrání nemocného, Pán jej pozdvihne, a dopustil-li se hříchů, bude mu odpuštěno (Jak 5, 14 – 15).

V Tajině Zpovědi, činíme pokání v hříších, které jsme učinili, avšak jsou hříchy, které člověk časem zapomenul, pokání z nich Bohu nepřinesl a tyto hříchy, časem nashromážděné, mohou být těžkým, přetěžkým břemenem zatěžující lidskou duši. A tak jako jsou povětšinou nemoci následky hříchů, tak právě ve Svaté Tajině pomazání olejem, po výkladu a poučení učitelů Církve, se člověku odpouští právě takovéto zapomenuté hříchy a dle víry nemocného, Pán uzdravuje člověka, jestli to je pro něj k užitku.

Nynější týden, je týdnem Strastným. Zvláštní týden roku, kdy vzpomínáme spasitelná strádání Pána našeho Ježíše Krista. Přejme všem, našim bližním i vzdáleným, i sami sobě, dle svých možností a sil, být v Božím chrámu a spolu s Pánem prožít tyto dny, spolu s Ním vejít do velikého svátku, Jeho slavného Vzkříšení.

(Foto: David Kosť a Ivan Kuzan)

Z facebookové stránky farnosti

 

Velkopostní neděle sv. Marie Egyptské v Olomouci

V olomouckém katedrálním chrámu vykonal na 5. neděli velkého půstu liturgii Přeosvícený vladyka Izaiáš. Spolusloužili další duchovní.

Příklad života ct. Marie Egyptské nám ukazuje sílu pokání. Velké pokání zmůže cokoliv. Marie byla hříšnicí, ale pokání ji vyzdvihlo ze samotného mravního dna až na výšinu nejvyšší ctnosti. Z duchovního pekla vášní, ve kterém žila, ji pokání povzneslo ke svatosti.

Církev nám ještě před závěrem velkého půstu ukazuje její příklad, aby nikdo nezoufal nad svými hříchy, ale aby nás povzbudila k duchovnímu životu a inspirovala nás k cestě pokání. Nikdo ať nezoufá, že jeho hříchy jsou větší, než by Bůh mohl odpustit. Bůh si přeje spásu každého člověka a očekává jeho obrácení k pokání. Každý člověk má nějaké hříchy a každý z nás se tedy potřebuje kát a svou lítostí bořit přehradu, kterou vztyčuje hřích přes cestu společenství člověka s jeho Stvořitelem.

O životě ct. Marie Egytské si můžete přečíst podrobné vyprávění zde.

 

Připomínka sv. Řehoře Palamy v Olbramovicích

Druhou postní neděli, která je podle církevního kalendáře zasvěcená sv. Řehoři Soluňskému (Palamovi), navštívil vladyka Izaiáš církevní obec v Olbramovicích. Zde sloužil spolu s otcem Konstantinem Ryškou božskou liturgii.

O tématu druhé velkopostní neděle

Sv. Řehoř obhájil při církevních sporech (14. století) křesťanské učení o blahodati, které se týká samotných principů pravoslavné spirituality. Ze strany teologického učení vysvětluje, jak Bůh posvěcuje své stvoření a jak může být překonána nepřekročitelná propast mezi nestvořeným Bohem a jeho stvořením. Objasňuje se tím, jak může být člověk vlivem nestvořené energie Ducha Svatého (tj. blahodatí) očištěn, osvícen a nakonec zbožštěn. Praktický prožitek a zkušenost s působením blahodatí a s dílem posvěcení člověka byly vždy součástí nejvyšších stupňů pravoslavné duchovnosti, této duchovní praxi se říká hesychasmus.

V dobách, kdy žil sv. Řehoř Palama, začala být tato praxe některými pomýlenými lidmi zpochybňovaná a dokonce vysmívána. Palama byl pověřen svatohorskými mnichy bránit starobylou modlitební praxi. V tomto zápasu musel přinést i osobní utrpení a pronásledování.

Nakonec však bylo původní křesťanské uvažování o zbožštění (theosis) obhájeno a stará hesychastická spiritualita zachráněna. Ve velkém půstu si připomínáme památku sv. Řehoře, učitele blahodati, protože půst je školou duchovního zápasu a pamatujeme, že duchovní život je pro pravoslavného křesťana získáváním blahodati Ducha Svatého.

Zde je o tom všem pojednáno podrobněji: Život sv. Řehoře Palamy a dále stať Význam učení o nestvořených energiích

Foto z Olbramovic

 

Paschální poselství

POSELSTVÍ
Posvátného synodu Pravoslavné církve v českých zemích a na Slovensku
PASCHA KRISTOVA 2019

Drazí duchovní otcové, v Kristu milovaní bratři a sestry:

Vstal z mrtvých Kristus!     Vpravdě vstal z mrtvých!

„Toť jest den, kterýž učinil Hospodin! Radujme se a veselme se v něm!“
volá žalmista David. (Ž 117,24)

V dobách Starého zákona byl tehdejší svátek paschy slavnostní vzpomínkou na velkolepé vysvobození z egyptského z otroctví. A co teprve říci o naší Pasše? Vždyť Starý zákon byl pouhým stínem a předznamenáním toho, co mělo teprve přijít s narozením a vítězstvím zaslíbeného Mesiáše. Stará pascha, kterou slavili židé, byla svátkem tělesného vysvobození izraelského národa, zbavením pozemského otročení pod bičem faraóna. Naše církevní Pascha je však vznešenější, protože je duchovní a řeší věčný úděl člověka. Pascha Kristova vyvádí věřící spoutané hříchem ven z tohoto duchovního otroctví — k odpuštění jejich vin a do svobody Božích dětí. Vyhnance navrací do ráje. Vede je od smrti do života. Místo úniku z područí faraónova se nyní zbavuje Boží lid krutosti ďábla a věčné záhuby.

Pascha Páně je naším největším svátkem, v němž oslavujeme, že sám Boží Syn svým Vzkříšením z mrtvých přešel z tohoto světa k nebeskému otci, ze země na nebe, a tím nás zbavil věčné smrti a otročení ďáblu. Daroval nám „moc stát se Božími dětmi“ (Jan 1,12), vysvětluje sv. Ambrož Milánský.

Hlahol paschálních zvonů svolává věřící, svátečně oblečené do světlých oděvů, aby — podobně jako tenkrát ženy myronosice — žasli nad prázdným hrobem, na němž ještě zářilo duchovní světlo Vzkříšení. Duchovenstvo v bílých rouchách okuřuje vonným dýmem, věřící se svícemi — všichni obcházejí s paschálním zpěvem chrám. Lidé se radují, andělé spolu s nimi vzdávají chválu. Pozemské i nebeské se spojilo k oslavě Vzkříšení a vítězství Pána Ježíše nad smrtí: „Ať povstane Bůh a rozptýleni budou nepřátelé Jeho!“

Na Vzkříšení Kristově stojí naše pravoslavná víra. Apoštol Pavel volá směrem k těm, jejichž víra je slabá či nemocná, aby nepochybovali o Vzkříšení: „Kdyby Kristus nevstal z mrtvých, marná by byla naše víra!“ (1 Kor 15,17) My však nemusíme pochybovat, protože máme celý oblak svědků: sám apoštol Pavel viděl vzkříšeného Spasitele; prvokřesťanská církev měla ve svých řadách stovky lidí, kteří se setkali se zmrtvýchvstalým Pánem. Dokonce i mimo církev některé důvěryhodné osoby poskytly o tom svá svědectví. Pak je tu nespočet svědectví pravoslavných svatých, kterým se zjevil Pán ve své slávě. Ani dnešní doba nemá nouzi o taková zjevení — za všechny vzpomeňme svědectví nedávno svatořečeného velikého světce Paisije Svatohorce (+1994), který hleděl do neskonale krásné tváře Ježíše Krista.

Vzkříšení Kristovo nám dává záruku a důkaz, že vše, v co věříme a v co jsme složili naději, je pravda! Zmrtvýchvstání Pána je zárukou našeho vlastního vzkříšení. Je to záruka přemožení smrti a překonání moci hříchu. Záruka vítězství našeho Pána nad nepřítelem lidského rodu, nad záhubcem lidských duší, nad ďáblem a jeho silami. Je zárukou brány otevřené člověku zpět do ráje. Je zárukou naší spásy a věčného blaženého života s Kristem! Obdrželi jsme tedy od Krista záruku opravdovosti všeho, v co věříme a v co doufáme.

Adam s Evou byli kdysi kvůli hříchu vzpoury a kvůli odpadnutí od Boha vyhnáni z ráje a jeho brána jim byla uzavřena. Protože se svou neposlušností odcizili Stvořiteli, byli zbaveni ráje, ztratili přístup ke stromu života a vnikla do nich smrt. Přišel však Kristus, kterého Písmo svaté nazývá novým Adamem, projevil poslušnost a to až do krajnosti — ke smrti na kříži. (Filip 2,7) Následně otevřel doposavad pevně uzamčenou bránu ráje. Otevřel ji pro nás všechny, neboť ti, kteří kvůli starému Adamovi umírají, oživeni jsou v samém Kristu. (1 Kor 15,22)

Kristova Pascha pro nás není jen každoroční sváteční vzpomínkou. Je to neustále prožívaná skutečnost našeho křesťanského života. Vzkříšení Páně je osou naší víry. Tato víra nabízí našim srdcím, svedeným různými pokušeními a zmučeným světskou pomíjivostí, dar už zde na zemi prožívat část radosti nebeského království. Protože Kristus ukázal vítězství nad jakýmkoliv nepřítelem, můžeme s apoštolem Pavlem nadšeně zvolat: „Jsem jist, že ani smrt ani život, ani andělé ani mocnosti, ani přítomnost ani budoucnost, ani žádná moc, ani výšiny ani hlubiny, ani co jiného v celém tvorstvu nedokáže nás odloučit od lásky Boží, která je v Kristu Ježíši, našem Pánu.“ (Řím 8,38-39)

„Jestliže proviněním Adamovým se smrt zmocnila nad námi vlády skrze jednoho člověka, tím spíše ti, kteří přijímají (od Pána) hojnost milosti a darované spravedlnosti, budou vládnout v životě věčném skrze jednoho jediného, Ježíše Krista.“ (Řím 5,17) To je pozvánka adresovaná nám všem, pozvánka k „paschální hostině víry“. (Jak volá sv. Jan Zlatoústý.)

Půst, jestli jsme jej konali ve správném duchu, v nás vzbudil touhu po Bohu a po společenství s Ním. Obrátil naše duševní zraky od pozemského k nebeskému, od materiálního k duchovnímu, od dočasného k věčnému. Díky tomu s vírou vzhlížíme na Kristův kříž, skrze který Spasitel sestoupil za námi až na samotné dno lidské bídy. Spatřujeme ve znamení kříže zjevení Boží lásky člověku. Lásky, na kterou věřící člověk odpovídá svou vděčností a opětovanou láskou. Vzkříšení Pána je slavnostním a velkolepým zjevením Boží moci a Jeho svrchované vlády. (2 Tim 1,10) Vykupitel se ujal těch, které našel na dně nejhlubší propasti, a nese je s sebou vzhůru ke svobodě. Vede ty, kteří byli uvězněni ve strašných temnotách, rozlomil vrata žaláře, vytváří jim cestu do světla. Lidí, týraných ďáblem za své hříchy, se ujal Bůh, uvádí je do říše blaženosti a odpuštění.

Touha po věčném životě není pro nejhlubší nitro naší duše nic cizího. Všichni — už od útlého dětství — někde u kořenů své bytosti vnímáme nepřirozenost smrti a odpor k pomíjivosti. Nelze se s ní smířit, jak nad smrtí naříká básník. Smrt je nám z hloubi srdce protivná. Cítíme, že jsme stvořeni pro život a ne pro umírání. A tento věčný nesmrtelný život, o který bylo lidstvo kdysi pradávnou vzpourou neposlušných prvních lidí připraveno, nám přišel Pán Ježíš vrátit. Jakými slovy za to poděkujeme? Pán se za námi vydal především proto, abychom z jeho rukou přijali dar života, který nám nabízí. Abychom přijali jako dar Jej samotného — pro nás poníženého, ukřižovaného, trpícího a pohřbívaného, a zároveň Jej přijímáme s Jeho vítězstvím nad smrtí, vstávajícího z mrtvých a vystupujícího se slávou na nebesa. Tak se, skrze víru, pokoru, poslušnost a oddanost jeho milované Církvi, stáváme účastni Jeho slávy i Jeho vzkříšení, abychom se s ním radovali na nekonečné věky v Jeho Království.

A tím už se dostáváme k odpovědi na otázku: „Jak důstojně oslavit Paschu?“ Především posílením své víry a vděčnosti Bohu za to, co pro nás učinil. Víru a vděčnost vtělíme do svých životů tím, že je vedeme dle Božích přikázání, aby se líbily Pánu. A nezapomínejme, že na vzkříšení Pána důstojně odpovíme vzájemnou láskou — trpělivostí, soucitem, přejícností, nezištnou pomocí, kterou jeden druhému prokazujeme, snášenlivostí, pokorou před bližním. Pro paschální radost zapomeňme na své neshody. To je pravá oslava, kterou od nás Pán očekává! Slyšíme to zpívat při paschální bohoslužbě: „Povznesme se slavností a druh druha obejměme!“

Přejeme všem povznášející a radostnou oslavu letošní Paschy Kristovy a pozdravujeme vás slovy paschálního troparu:

Vstal z mrtvých Kristus, smrtí smrt překonal
a jsoucím ve hrobech život daroval!

† Rastislav
arcibiskup prešovský,
metropolita českých zemí a Slovenska

† Michal
arcibiskup pražský a českých zemí

† Simeon
arcibiskup olomoucko-brněnský

† Juraj
arcibiskup michalovsko-košický

† Izaiáš
biskup šumperský

Pro tisk poselství v PDF zde: Paschalni-poselstvi-2019

 

Jihlavská oslava svátků Narození a Křtu Pána v Jordánu

Sváteční doba, rozklenutá od Narození Kristova do Zjevení Páně, začala v Jihlavě vánoční dětskou besídkou a nadílkou. Vrcholem svátků Narození byly bohoslužby u ozdobeného stromečku v našem domovním chrámu, na kterém rozsvěcíme svíčky ke svatému přijímání. Už od neděle praotců u nás zpíváme vánoční koledy a to v pěti jazycích (koledy pěti národů).

Sváteční období nás přivedlo až k oslavě Křtu Pána v Jordáně (Bogojavlenije, Theofanie). V předvečer a posléze i v den svátku jsme konali obřad velkého svěcení vody, kterou si věřící posléze nabírali a odnášeli do svých příbytků. Všichni přítomní byli řádně pokropeni posvěcenou „bogojavlenskou vodou“, kterou je zvykem v průběhu celého roku doma pít k posvěcení. Tato velká svátost má zvláštní vlastnost – voda se nekazí po celý rok, ba nezřídka ani v průběhu celé řady let.

Při vzpomínání události Křtu Pána Ježíše v Jordáně svatým Janem Křtitelem jsme uvažovali nad obsahem svátku. Spatřujeme v ní další milník cesty, kterou kráčí Bůh zachránit ztracené lidstvo. Božský Pastýř se totiž vydal vyhledat zbloudilou ovečku a přinést ji na svých ramenou zpět domů. Člověk je nalezen a opět připojen k mocnostem nebeským, spojen s Bohem.

Pohled na Pána, který se v Jordáně sklání před svým sluhou, nás přivádí k poznání, že setkání člověka s Bohem se děje, když se potká Boží pokora s lidskou pokorou. Na události tohoto svátku vidíme začátek veřejné části Božího díla záchrany člověka pro život věčný. Z jedné strany pozorujeme, že celé toto dílo se nese ve znaku Božího sestoupení, ponížení, sklonění se k člověku (od Narození v betlémském chlévě až po Ukřižování, smrt a pohřbení). Z druhé strany je zřejmé, že na to má člověk odpovědět svou pokorou, jejíž počátek tkví v pokání. Slyšíme to několikrát jako opakující se ozvěnu v kázání sv. Jana Křtitele: „Čiňte pokání! Obraťte se! Neste ovoce hodné pokání!“ Ne nadarmo je sv. Jan nazýván „hlasatelem pokání“. Stejnou výzvu slyšíme pak i z úst Ježíšových, když začal kázat.

Bůh se sklání k hříšnému člověku a my jsme Církví voláni, abychom tuto milost přijali skrze svou kajícnost a potažmo pokoru. Abychom se odvrátili od marných, zlých a hříšných skutků, od světských daremností. Abychom se obrátili svá srdce k nebeskému, svatému a věčnému.

Jsme povoláni ozdobit svůj život a okrášlit svou duši ctnostmi, z nichž hlavní je láska. Zjevení Boží Trojice, které se při dnes vzpomínané události stalo, je zároveň zjevením lásky. Proto mohl druhý svatý Jan, apoštol, evangelista a miláček Páně, prohlásit: „Bůh láska jest.“ Zjevuje se skutečnost, že Božství přebývá ve třech Osobách, které se navzájem milují. Jejich vzájemná láska je charakteristickou vlastností jejich společného Božství.

Kdyby Bůh byl jen jedna Osoba (jak tvrdí některá nekřesťanská náboženství), pak by před stvořením andělů a světa buď nemohl milovat (a neplatilo by tudíž, že Bůh je láska), nebo by miloval jen sám sebe, a taková sebeláska je spíše egoismem a nikoliv pravou láskou.

V Boží Trojici však byla láska ještě před stvořením všech bytostí i světa, a tato láska se přelévá z okruhu Trojice na všechno stvoření, především na člověka, který byl učiněn podle Božího obrazu, a tudíž dokáže svou láskou nejlépe odpovědět na Boží lásku.

Proto je svátek Zjevení Páně oslavou zjevení Boží lásky – a to hned ve dvou rovinách: především vidíme při události Křtu Kristova zjevení vzájemně se milující Trojice, a současně hledíme na lásku Boha k člověku, neboť Bůh „nesnesl pohled na lidské pokolení zotročené ďáblem“, a tak přišel, aby nás „uvedl do původní svobody“.

Fotografie z jihlavské oslavy svátků – dětská vánoční besídka, děti zpívající koledy, předvečer svátku a liturgie v den Zjevení Páně se svěcením vody:

 

Webová stránka Pravoslavné církevní obce v Jihlavě

 

Eparchiální pouť ke sv. Gorazdovi

Na sobotu 1. září byla letos naplánovaná poutní bohoslužba do Hrubé Vrbky. V monastýru zasvěceném našemu novodobému světci se konala slavnostní archijerejská liturgie, které předsedal Vysokopřeosvícený vladyka Olexandr (Drabinko), metropolita Perejaslav–chmelnycký a Višnevský, vikář Kyjevské metropolie, jehož pozval náš eparchiální archijerej arcibiskup Simeon. Spolu se vzácnou návštěvou sloužil náš vladyka Izaiáš Šumperský a eparchiální duchovenstvo. Zveřejněná pozvánka na gorazdovskou pouť je samozřejmě každoročně adresována všem duchovním naší církve (přijeli i poutníci ze Slovenska) a veškerým věřícím i ostatním milovníkům památky svatého Gorazda II.

Sv. Gorazd II. ve sboru obránců pravoslaví (se svatými: Maximem Řekem, Řehořem Palamou, Markem Efezským, Ignatijem Brjančaninovem, Justinem Popovičem a Janem Kronštadtským)

Pozvání přijali mnozí účastníci pouti, jichž se letos shromáždilo vskutku mnoho. Sestra Gorazda, správkyně památníku sv. Gorazda, uvedla, že podle odhadu se celkem účastnilo asi 120 duší. Podotkla, že podle jejího názoru se zde tolik lidí v minulosti ještě nesetkalo. (Výjimkou zřejmě je slavnostní posvěcení kaple začátkem 90. let.) Moc pěkný byl pohled na hojnost malých dětí, které se veškerého dění živě účastnily.

Bohoslužbu, slavnostní uvítání hostů a závěrečné občerstvení připravili místní věřící, kteří v posledních letech začali vytvářet kolem monastýru církevní obec, spolu s místním duchovním jer. Mgr. Arkadiuszem Skibińskim. Vše bylo pod vedením sestry Gorazdy pečlivě a velkolepě připraveno.

Službu početného duchovenstva usměrňoval pod vedením obou biskupů archidiákon Rafael. Zpívalo a žalmistovalo trio zpěváků z jihlavské církevní obce. Bohoslužebný zpěv zněl v českém jazyce a přidávali se mnozí přítomní.

* * *

Kázání bylo svěřeno důstojnému otci Jakubovi z Třebíče. Ve své promluvě pohovořil o životě našeho světce a významu jeho jedinečného díla. Zdůraznil, že v jeho osobě vidíme vzor. Právě vzory zbožnosti, ctnosti, ušlechtilosti  společnosti v naší době bolestně scházejí. Osoby, které jsou masmédii vyzdvihovány či stavěny lidem před oči, většinou nepovznášejí lidského ducha ani ke zbožnosti ani k ušlechtilosti, k touze po čistotě a nesobeckosti. Dnešní idoly svými skutky či slovy a smutným příkladem spíše srážejí lidského ducha do prachu světskosti, marnosti, zištnosti, nemravnosti a egoismu. Vladyka Gorazd se projevil jako ten, kdo z celého srdce hledá čistý pramen pravdy, kdo celý činný život do vyčerpání sloužil lidem, pomáhal nemocným. Už dávno před tím, než jeho život násilně ukončila nacistická popravčí četa, se vlastně obětoval pro dílo obnovy cyrilometodějského pravoslaví u nás. Nehledal pro sebe výhody, své prostředky buď rozdával potřebným nebo z nich pomáhal církevním obcím. Nepřál si pro sebe pocty ani slávu.

Veškerý jeho život, skutky i myšlení byly jako zlatou nití protkány skromností, střízlivostí a pokorou. Nepovažoval se za někoho mimořádného či zvláštního, vůbec neviděl, že byl Bohem vyvolen a darován tomuto národu k obnově pravoslaví. Že právě on byl tím, kdo díky svým schopnostem se snad jediný mohl stát Božím nástrojem k takovému úkolu. Sám si připadal jen jako předchůdce, který připravuje cestu budoucímu velkému budovateli pravoslavné církve u nás. Očekával, že po něm přijde někdo významný svými schopnosti, ušlechtilý charakterem a Bohem obdařeným výjimečnými dary, jemuž odevzdá své dílo. Zřejmě ho ani nenapadlo, že tím, koho očekával, byl už on sám.

Říká se, že svatý člověk nevidí svou svatost. Skutečně významný a obdarovaný člověk nevnímá svou velikost. To jen duchem malí lidé sami sobě připadají jako významní a dožadují se, aby je tak vnímali i ostatní kolem.

* * *

Na závěr liturgie přistoupilo mnoho věřících ke svatému přijímání, a pak archijerejové vedli průvod kolem monastýru. Radostné modlitební obcházení nově opravených budov bylo doprovázeno čtením čtyř úryvků z evangelií a skrápěním svěcenou vodou. Bohoslužbu zakončil vladyka Izaiáš předáním vyznamenání na památku sv. Gorazda vzácnému hostu ze sesterské pravoslavné církve, a ten naopak daroval našemu vladykovi ikonu počájevských svatých. Axios, axios, axios!

Následoval zpěv mnoholetí eparchiálnímu archijereji vladykovi Simeonovi, arcibiskupu olomoucko-brněnského, který ke konání poutě požehnal, ač bohužel letos nemohl být s námi. Mnohá léta i arcibiskupu Olexandrovi a vladykovi Izaiášovi, všemu přítomnému duchovenstvu a shromážděným věřícím.

Prvnímu igumenu tohoto monastýru, zde pochovanému schiarchimandritovi Kyrillovi, a zesnulému zdejšímu mnichovi jeromonachovi Alexiovi zazpíval vladyka Izaiáš zádušní modlitbu a všichni přítomní zapěli: „Věčná paměť!“

Účastníci slavnosti se poté přesunuli na verandu, kde na ně čekaly prostřené stoly a hojnost sladkých zákusků. O přípravu hostiny se přičinili místní věřící v čele se sestrou Gorazdou, příbuznou svatého vladyky Gorazda. Srdečné jim všem díky, obdiv a přání: „Mnohá léta!“

Z události nabízíme pro potěchu duše dvě fotogalerie

 

Fotografovaly mátušky: Jana Baudišová a Salome Moravská

 

 

Fotografovala mátuška Marie Bočkarevová a další znojemští věřící

P.S.
Na závěr jsem si nechal osobní úvahu. Všichni víme, že Čechy i Moravu sužovalo už od jara katastrofální sucho. Koncem srpna dosáhlo rozměrů přírodní pohromy. Nejen, že schnou lesy a klesá hladina vody ve studních. Ale vysychají i řeky – po některých zbyla už jen prázdná koryta, jinde se místo řeky mezi kameny na dně klikatí pouhý potůček. Z velkých řek nejprve vystoupily tzv. „hladové kameny“ označující extrémní sucho, neúrodu na polích a nesplavnost toku (na nich jsou dávnými předky vytesány chmurné nápisy – nejstarší z r. 1616; na děčínském kameni bylo vytesáno: „Vidíš-li mne, plač,“ protože spatřit jej trčet z vody bylo předzvěstí utrpení). Teď se tyto kameny povalují celé na suchu, daleko od zbytků vody. Pošly ryby. Z rybníků vytahují rybáři tuny leklých ryb. Množí se případy požárů. Všichni to ještě máme v živé paměti, a tak není potřeba vyjmenovávat všechny následky horkého a bezvodého klimatu, který měnil naši krajinu na step či poušť.

Starec Paisij pravil: „Hleďte na všechno duchovně.“ Proto můžeme v katastrofálním suchu vidět následky lidského hříchu, který tuto duchovně vyprahlou společnost zachvacuje jako požár a rozpaluje ji; šíří se, a stává se normou či dokonce módou (jak smutně konstatoval sv. Paisij). Duchovně  bychom však měli nahlížet i tu skutečnost, že vydatný déšť přišel do naší země právě před sobotou, na kterou byla naplánovaná pouť do Hrubé Vrbky s oslavou a vzýváním sv. Gorazda II. Na západě republiky začalo pršet už během pátku, na Moravu přišel déšť večer a v noci z pátku na sobotu. Když jsme vyrazili do Hrubé Vrbky a poprvé za řadu měsíců jsme projížděli hojným deštěm, říkali jsme si: „Tohle je zázrak. Nejen, že už konečně začalo vydatně pršet, aby půda mohla konečně nasáknout vodu, ale především – to načasování příchodu deště!“ Při příjezdu do Vrbky liják přestal, po celou bohoslužbu zde nespadla ani kapka deště. Až po závěrečných slovech bohoslužby, když jsme se přesunovali k pohoštění na verandu monastýru, začalo znovu pršet. A prší s přestávkami už čtvrtý den po pouti. Vyprahlá krajina se konečně napila dosyta. Kdo chce, ať si říká, že je to náhoda; já však vidím zázrak na přímluvy sv. Gorazda.

* * *

Naše webová stránka věnovaná osobnosti sv. Gorazda II. s částí jeho literárního díla a dalšími památkami: orthodoxia.cz/gorazd

 

 

Oslava ve vilémovském monastýru přesvaté Bohorodice

Ženský monastýr ve Vilémově u Litovle má svůj hlavní chrám zasvěcen svátku Zesnutí přesv. Bohorodice (15. srpna). Podle něj je zasvěcen i celý monastýr. Ve středu tohoto data tedy monastýr slavil.

V předvečer svátku se sloužila večerní s litijí. Ráno pak majka představená igumenka Alexie přivítala oba moravské vladyky a konala se archijerejská liturgie. Sloužil vysokopřeosvícený vladyka Simeon, arcibiskup olomoucko-brněnský s přeosvíceným vladykou Izaiášem, biskupem šumperským. S nimi přijeli sloužit i duchovní z blízkých církevních obcí. Sjeli se podporovatelé a přátelé monastýru. Přítomno bylo asi třicet lidí.

Při kázání se vladyka Simeon zamýšlel nad příkladem přesvaté Bohorodice, která byla spojena s nebem i zemí. Vzpomínal, jak v Jerusalemě navštívil její dům, a vyprávěl, že Matka Boží byla celý život nesmírně pokorná, mírná, velice hodná; pořád se za všechny modlila. I po svém zesnutí zůstává s námi, navštěvuje nás, pomáhá nám a ochraňuje nás od veškerého zla. Pečuje o nás jako matka o své děti. Některým je dáno ji i dnes vidět. Máme se snažit, abychom i my byli spojeni v jejím mateřském duchu a v její lásce.

Kromě matky igumenie zpíval při liturgii prot. Pavel Aleš, který nás dříve vyučoval český bohoslužebný zpěv v Prešově na bohoslovecké fakultě. Pomáhali jim se zpěvem i věřící z Olomouce, které Alexie před časem naučila zpívat z Gorazdova sborníku. Přijely i dvě Řekyně z Ostravy a zpívaly řecké duchovní písně.

Chrám má novou „bohorodičnou pláštěnici“ (tj. zobrazení zesnulé Boží Matky na plátně), která byla při bohoslužbě vystavena.

Přítomné potěšil vladyka Simeon velice milou besedou, vedenou po bohoslužbě při procházce po zahradě.

 

 

Vzácným hostem byl zasloužilý emeritní protojerej prof. Pavel Aleš s mátuškou z Řimic. Mnozí z nás s láskou vzpomínají na jeho působení na Pravoslavné bohoslovecké fakultě v Prešově; v devadesátých letech pak vedl detašované pracoviště této fakulty v Olomouci. Vyučoval především církevní dějiny a případně dogmatiku.

Matka představená Alexie po svaté liturgii všechny pozvala na připravené pohoštění. Děkuje všem sloužícím a poutníkům za milou duchovní oslavu monastýrského svátku.

Nový článek o svátku Zesnutí přesvaté Bohorodice na brněnském webu: Rodíc, panenství jsi zachovala, při zesnutí svět jsi neopustila… (s českým překladem chvalozpěvu svatého Nektária Eginského „Nevěsto Panenská“)

A jedno starší zamyšlení na Ambonu: Druhý velký srpnový svátek

P.S.
Věřící ženy, které by se rády seznámily s pravoslavným mnišským životem, mohou přijet do monastýru na zkušenou. Stačí kontaktovat matku igumenii Alexii (telefonní čísla a adresu najdou ve schematismu naší eparchie).

 

(Foto pro galérii pořídila Anežka Mandelíková)