Archiv rubriky: Život eparchie

Srpnová pouť v Horní Lipové 2022

Již po osmé se konala v sobotu 20. 8. tradiční pouť lipovskými lučinami k oslavě svátku Proměnění Páně.

Předpověď počasí v pátek večer byla hrozivá, avizovala silné deště a povětrnostní nepřízeň. Nicméně Tvůrce počasí a nebes báně rozhodl, že nám po celé více než tříhodinové putování v horském terénu nespadne ani kapka.

Na začátku v 10 hod. jsme v chrámu sv. Nektária posvětili první plody tohoto požehnaného léta a s třiceti přítomnými vyšli na tříkilometrovou trasu v podobě trojúhelníku s vrcholy v místních sakrálních památkách.

Průvodcem nám byl opět děkovný akafist „Sláva Bohu za vše“ sestavený metropolitou Trifonem ve 20. letech 20. století. Na třinácti zastaveních zněly jeho jednotlivé části a slova komentářů vybraných z pokladnice světové duchovní tvorby.

Závěr patřil nutnému pohoštění pro vyčerpané a společným rozhovorům. Vítaným hostem byl i kameraman televize NOE, která z celého dne přinesla reportáž.

Pár minut nato, když odešel poslední putující, se nebe zatáhlo a pršelo po tři dny.

Prot. Josef Libor Kratochvíla

Vyhlášení svatosti muč. Orosie čili Dobroslavy v Brně

Pozvánka do brněnského katedrálního chrámu sv. Václava, kde bude při archijerejské božské liturgii dne 28. září od 9 hod. slavnostně vyhlášena svatost velkomoravské princezny a mučednice sv. Orosie (+ 880).

V chrámu bude umístěna svatá ikona Orosie a bude poprvé na Moravě slavnostně vzývána její památka, připomenut její vzor i zázraky a vzneseny prosby za věřící moravský lid.

Sv. Orosie byla přítelkyně sv. Ludmily, společně byly pokřtěny a společně vyrůstaly. Zemřela cestou za svým ženichem, když byla krutě zabita Maury poté, co odmítla zříci se Krista a přestoupit na mohamedánskou víru, porušit slib manželské věrnosti a stát se manželkou vůdce maurské tlupy.

(Plakátek v PDF)

Moravská princezna Dobroslava byla dcerou bělochorvatského knížete Mojslava. V 11 letech osiřela a stala se schovankou mladých knížecích manželů Bořivoje a Ludmily, s nimiž žila na Levém Hradci. Byly to roky míru a šíření křesťanské víry v celém regionu. Mladá Dobroslava se vyznačovala laskavostí a lidumilností. Se svatou Ludmilou ji pojilo pevné přátelství, vždyť byla jen o několik let mladší. Učily se křesťanské víře u kněze Kaicha. Pokřtěny byly zřejmě r. 877, při čemž Dobroslava přijala jméno Eurosia či Orosia, které jí určil sv. Metoděj (Orosia, řec. Eurosia – dobrý déšť, rosa).

Na dotaz papeže doporučil při návštěvě Říma sv. Metoděj jako vhodnou nevěstu pro syna navarrského krále Fortuny I. princeznu Orosii. Svatební průvod se vypravil z Moravy do Navarry. Byl však v blízkosti španělského města Yebra de Basa přepaden Maury. Jejich velitel Aben Lupo žádal krásnou Dobroslavu, aby se stala jeho ženou a zřekla se křesťanské víry, Dobroslava však zachovala věrnost Kristu a odmítla. Byla pak krutě mučena a nakonec sťata.

Jejího manžela smrt Orosie tak zdrtila, že se již neoženil. Jeho žal mu dal sílu celý další život muslimy neúnavně pronásledovat, takže Španělsko i rodící se křesťanskou Evropu před pohany ochránil.

Více v brožurce se službou ke sv. Orosii. (Plakátek v PDF)

Více o svaté Orosii viz článek.

Návštěva vnučky sv. mučedníka Václava Čikla

Ve čtvrtek 15. září 2022 navštívila chrám sv. Cyrila a Metoděje v Přerově vnučka popraveného pravoslavného kněze Aloise Václava Čikla Tatiana Miškuv-Oehrli ze Švýcarska. Paní Tatiana významným způsobem přispěla k bohaté dokumentární části knihy o jejím dědečkovi Cesta k oběti. Po letech spolupráce s přerovským duchovním Liborem Raclavským se paní Tatiana konečně dostala na místa spojená s nejdelším působením duchovního A. V. Čikla. Se zájmem si prohlédla stálou expozici v přerovském chrámu, kde je jeden panel věnován jejím příbuzným a kněžskému působení A. V. Čikla v Přerově. Dále navštívila v Přerově různá místa spojená s její rodinou a projevila zájem o neznámé skutečnosti týkající se tragédie jejích prarodičů. Zároveň přislíbila zdokumentování výšivek své babičky, které Marie Čiklová vyráběla v době svého věznění v Terezíně před odjezdem na smrt v koncentračním táboře v Mauthausenu.

Olomouc – neděle svátku sv. Gorazda a zahájení výuky náboženství

Archijerejská liturgie sloužená vladykou + Izaiášem u příležitosti svátku biskupa-mučedníka Gorazda (Pavlíka) Českého a Moravsko-slezského.

Začátek školního roku pro výuku náboženství v olomoucké farnosti

První hodinu vedl náš vladyka + Izaiáš, biskup šumperský.

Dny evropského dědictví v Přerově

Ve dnech 10 – 18. září 2022 se koná celostátní akce Dny evropského dědictví, jež zpřístupňuje památky a památkové objekty široké veřejnosti. Dny evropského dědictví jsou společná aktivita Rady Evropy a Evropské komise, jejímž cílem je posílení historického povědomí v souvislostech se zvláštním důrazem na vnímání mezinárodního kontextu národního kulturního dědictví.

V neděli 11. září 2022 byl otevřen pravoslavný chrám sv. Cyrila a Metoděje v Přerově pro veřejnost. Přesto, že pro mnoho návštěvníků byl náš chrám jen jednou položkou na seznamu památek, kterou si mohli odškrtnout, našlo se dost návštěvníků, kteří si prošli celou výstavu a někteří čtením textů na výstavních panelech strávili spoustu času. Pro velkou návštěvnost (přes 300 osob) bylo nutné prodloužit čas otevření chrámu o víc než hodinu. Nejvíce si lidé prohlíželi svátkové ikony, prošli si výstavu a zapalovali svíce.

Výročí otce Mojmíra

Dne 9. září se dožívá požehnaných 75 let otec Mojmír Kříž, kaplan při chrámu svatého Jiří ve Svitavách, milovník historie a kultury, celoživotní sběratel pohlednic.

I když jej zdraví v posledních letech občas trochu pozlobí, nikdy nevynechá příležitost pomoci v kněžské službě, nebo nás duchovně posílit ve víře svým pěkným kázáním.

V naší farnosti je neúnavným šiřitelem optimismu, dobré nálady a naděje.

Důstojný otče Mojmíre, k tomuto významnému životnímu jubileu Ti přejeme Boží požehnání, pevné zdraví, dostatek sil pro pastýřskou službu, a mnohá a blahá léta!

prot. Jiří, diakon Libor, žalmista Vojtěch a věřící ze Svitav

80. výročí mučednictví vladyky Gorazda a ostatních novomučedníků českých

Hrubá Vrbka. V sobotu 3. září jsme se sjeli do rodiště sv. Gorazda, biskupa českého a moravsko-slezského, abychom si duchovní oslavou připomněli jeho světeckou památku, život i martyrium. V Hrubé Vrbce jsme v chrámu monastýru sv. Gorazda vykonali bohoslužbu, po které byl připraven další program k jubilejnímu výročí jeho zesnutí.

Archijerejskou božskou liturgii vykonal vladyka Izaiáš, spolu s ním sloužilo eparchiální duchovenstvo za účasti poutníků. Po přivítání vladyky krojovanými zástupci obce Hrubá Vrbka, ještě před začátkem samotné svaté liturgie postřihl vladyka bratra Šimona na žalmistu. Zpívalo trio z brněnské katedrály sv. Václava a hosté z Olomouce a Jihlavy. Při liturgii kázal o okolnostech mučednictví biskupa Gorazda prot. Libor Raclavský (výběr z jeho kázání je připojen na závěr příspěvku). Mnoho účastníků poutě přistoupilo ke svatému přijímání. Na závěr, po promluvě vladyky, se konal posvátný průvod kolem monastýru, v jehož čele nesl pan starosta obce svatou ikonu biskupa mučedníka, četlo se čtvero evangelium následované kropením svěcenou vodou.

Poté jsme se průvodem odebrali k rodnému domu biskupa Gorazda, kde vladyka Izaiáš vysvětil novou pamětní desku. Následoval oběd připravený v kulturním domě, a pak byl připraven další vzdělávací a kulturní program:

  • vzdělávací část byla zastoupena přednáškou prot. Jana o životě svatého vladyky dle archiválií a vzpomínek jeho současníků;
  • vystoupení folklórního mužského a ženského sboru z Hrubé Vrbky;
  • promítání dokumentárního filmu o životě vladyky Gorazda;
  • vystoupení tria z brněnského katedrálního chrámu sv. Václava.

Ctěnými hosty ze státní správy zde byli nejen starosta obce Hrubá Vrbka Pavel Gráf, ale také senátor ze Starého Města u Uherského Hradiště, pan Josef Bazala, poslanec z Hodonína, pan Antonín Tesařík, starosta Veselí nad Moravou, pan Petr Kolář a starosta Velké nad Veličkou, pan Petr Šmidrkal.

Poděkování patří Jeho Přeosvícenosti vladykovi Izaiášovi za sváteční liturgickou službu, za pastýřské povzbuzení a za postřižení bratra Šimona na žalmistu. Dále prot. Liborovi Raclavskému za krásné a faktografií podložené kázání. Díky i všem spolusloužícím duchovním.

Srdečně děkujeme Horňáckému sboru mužskému a ženskému za překrásnou ukázku místní folklórní muziky. A samozřejmě hostům zpěvákům z Brna, z Olomouce a z Jihlavy, kteří se postarali o bohoslužebný přednes liturgických hymnů a o písně při liturgii.

Organizačně jubilejní pouť připravili: duchovní správce farnosti prot. Arkadiusz spolu se starostou Hrubé Vrbky panem Pavlem Gráfem a Andrejem Daviďukem, předsedou rady Pravoslavné církevní obce v Hrubé Vrbce.

Díky za obstarání pohoštění adresujeme: sestře Růženě Gorazdě Prachařové, Andreji Daviďukovi a sousedům (paní Pavle Haláčové a paní Anně Chudečkové) a výše vzpomenutému panu starostovi obce Hrubá Vrbka, který převzal záštitu nad odpoledním programem.

Za pochvalnou zmínku stojí i zdánlivá drobnost – ozvučení, které umožnilo poutníkům stojícím venku pohodlně slyšet bohoslužbu a kázání.

Z kázání prot. Libora Raclavského

Sešli jsme se k uctění mučednické památky svatého mučedníka biskupa Gorazda a jeho spolupracovníků, jež naše církev nazvala českými novomučedníky. Od jejich mučednické smrti letos právě v tyto dny uplyne 80 let. Připomeňme si tedy dnes události roku 1942.

Po útoku na zastupujícího říšského protektora Heydricha nalezli příslušníci několika paraskupin úkryt v kryptě pravoslavného chrámu v Praze. Přesto, že nacisté vyhlásili v protektorátu stanné právo a povolali z říše stovky vyšetřovatelů a úředníků, nedařilo se jim nalézt žádnou stopu. Začal psychologický tlak na české obyvatelstvo v protektorátu. Byly vylepovány veřejné plakáty se jmény popravených, byla nařízena povinná veřejná shromáždění a rozšířila se zpráva, že A. Hitler chtěl nechat zastřelit každého desátého Čecha.

V této první vlně teroru Heydrichiády byli popraveni první pravoslavní, duchovní F. Šimek s manželkou, kteří byli zatčeni v souvislosti s jejich zapojením do odbojové organizace Petiční výbor Věrni zůstaneme na Přerovsku. Stupňující se tlak na české obyvatelstvo gradoval zprávou o vyhlazení Lidic a následně nacisté vydali ultimátum do 18. června, aby se mohl přihlásit každý, kdo něco ví a byla mu zaručena beztrestnost a peněžní odměna.

16. června se přihlásil gestapu parašutista Karel Čurda, který udal vše, co věděl. Jeho informace pak přivedly nacisty na stopu vedoucí do pravoslavného chrámu. Při poradě v noci 17. června nacisté rozhodli na druhý den chrám přepadnout. Při útoku na chrám byl úkryt prozrazen a parašutisté zemřeli. Byli zatčeni duchovní Čikl s manželkou, Petřek a kostelník Ornest.

Po prvních zprávách o vypátrání úkrytu si sice české obyvatelstvo oddechlo, ale jak se postupně objevovala souvislost s pravoslavným chrámem a otcem Petřkem, pravoslavným věřícím nastaly krušné časy. Začalo další zatýkání; byl zatčen vladyka Gorazd a postupně další spolupracovníci z pražské církevní obce, kteří ukrytých parašutistech věděli. V polovině července byla spuštěna tisková kampaň, v rámci níž byli vladyka Gorazd a pravoslavní duchovní uráženi a pomlouváni. Poté nastal klid, v kronice jedné pravoslavné ovce nazvaný klid před bouří.

Až 4. září se objevila zpráva, že stanný soud odsoudil biskupa Gorazda, duchovní Čikla a Petřka a Jana Sonnevenda k trestu smrti zastřelením. (Petřek byl zastřelen 5. 9.) Byl to jediný nacistický monstrproces na území protektorátu. Pravoslavní se ocitli bez pastýře.

Útoku na pravoslavné však nebyl konec. 27. září nacisté vyhlásili zrušení pravoslavné církve. Následovalo zatýkání duchovních, kteří většinou skončili v Německu na nucených pracích, vyloupení pravoslavných chrámů a zabavení majetku pravoslavných obcí. Zatčení spolupracovníci vladyky Gorazda, shromáždění v Malé terezínské pevnosti, byli stanným soudem spolu s ostatními “podporovateli a přechovávači” 29. září odsouzeni v nepřítomnosti k trestu smrti. Byl to jen formální byrokratický akt. 23. října byli odsouzení posláni do koncentračního tábora v Mauthausenu, kde bylo na druhý den popraveno 262 osob. Byla to největší poprava Čechů v historii tábora.

Na závěr bych se rád vrátil ke zdejšímu rodákovi biskupu Gorazdovi. Přes jeho velkou oběť a mučednictví spočívá podle mého názoru význam vladyky Gorazda především ve vybudování české pravoslavné církve, v jejím zorganizování a všestranném zabezpečení jejího života a potřeb. Dodnes stojí na Moravě chrámy, jejichž zbudování vladyka inicioval. Následné mučednictví pak bylo završením jeho díla. Vladyka Gorazd se tak stal tváří a symbolem české pravoslavné církve.

Trio z Brna: blahoslavenství (viz liturgický zpěvník Angelár)

Píseň ke sv. Gorazdovi

Dokumentární film Život sv. Gorazda lze přehrát na stránce archivu České televize (nebo na církevní stránce videodokumentů o pravoslaví.

Autoři fotografií: prot. Libor Raclavský, Ivan Zubilchak, Anežka Mandelíková a další.

Olomoucká oslava svátku Zesnutí Matky Boží

V neděli 28. srpna oslavila olomoucká farnost nejvýznamnější svátek přesv. Bohorodice.

V sobotu proběhla velká večerní s požehnáním pěti chlebů, pšenice, vína a oleje, a se symbolickým pohřbem Panny Marie – s vynášením bohorodičné pláštěnice.

V neděli následovala svatá liturgie, na jejímž závěru se konal moleben na začátku školního roku, při kterém se dostává požehnání dětem k učení.

Večerní a svatá liturgie

Pobožnost s požehnáním k začátku nového školního roku

»Síla slov božského evangelia nechať osvítí váš rozum světlem bohopoznání, nechať otevře vaše srdce i vaše ústa, abyste přijali a pochopili božská Písma a veškeré duši prospěšné učení, a nechať sestoupí na vás požehnání nebeské!« (Z pobožnosti na začátek školního roku)

Svátek Zesnutí přesv. Bohorodice v Brně

28. srpna se podle juliánského kalendáře oslavoval svátek Zesnutí přesvaté Bohorodice. V předvečer v Brně konali sváteční večerní s litijí a vynášeli podle jerusalemského zvyku bohorodičnou pláštěnici. V neděli proběhla vlastní oslava největšího bohorodičného svátku slavnostní božskou liturgií.

Na závěr liturgie sloužili pobožnost k začátku školního roku spojenou s požehnáním dětem.

»Modleme se k Hospodinu Bohu našemu, aby shlédl na dítky tyto a aby seslal do jejich srdcí, rozumu a úst ducha moudrosti, rozumu, zbožnosti a bázně před Ním a aby je osvítil Duchem Pravdy své a dal jim schopnost a sílu, by přijali a rychle si osvojili učení Jeho svatého Zákona a každé dobré a prospěšné učení, aby prospívali moudrostí a rozumem a všemi dobrými skutky ke cti jeho svatého Jména, a aby jim udělil zdraví a dal jim dosáhnout vysokého věku ke vzdělání a cti církve své!« (Z pobožnosti na začátek školního roku)

Monastýrský svátek Zesnutí přesv. Bohorodice ve Vilémově

Archijerejskou svatou liturgií (a velkou večerní s litijí v předvečer svátku) oslavil v pondělí 15. srpna monastýr svůj svátek Zesnutí přesv. Bohorodice, jemuž je zasvěcen hlavní chrám a potažmo i monastýr. Spolu s matkou představenou, igumenií Alexijí oslavili monastýrský svátek i jeho přátelé. Sváteční liturgii konal vladyka Izaiáš, s nímž spolusloužili: prot. Jan z Jihlavy, prot. Jan Langr, jer. Tomáš Loučka a diákon Lazar z Jihlavy. Promluvu o Matce Boží pronesl prot. Jan. Za archijerejské požehnání, závěrečné slovo a povzbuzení děkujeme vladykovi Izaiášovi.

Úsměvný detail liturgie: na svátek monastýru Zesnutí přesv. Bohorodice, v jehož přípravném období se dle liturgických tradic světí med, sloužili s vladykou tři presbyteři – všichni jsou to včelaři.

Po bohoslužbě následovalo pohoštění. Díky patří matce igumenii Alexiji za náročnou přípravu svátku. Monastýrské budovy jsou vzorně uklizeny a jejich okolí i přilehlá zahrada svědčí o svědomité péči a velké pracovitosti matky Alexie.

Fotogalérie

Nejprve je pár fotek ze skromné večerní, následuje série fotografií ze sváteční archijerejské liturgie. Na konci příspěvku je ještě několik fotografií z předcházející nedělní liturgie zakončené svatou Tajinou křtu.

Krátká úvaha o mimořádném významu vzoru Matky Boží pro náš duchovní život. (Výběr z kázání při sváteční liturgii)

Pravoslavní křesťané velice milují Matku Boží především kvůli jejímu rychlému zastání. Církev má bohaté zkušenosti s přímluvami přesv. Bohorodice, s její mateřskou milostí a ochranou. Zřejmě kvůli této tisícileté zkušenosti s její pomocí neexistuje žádná pravoslavná bohoslužba, při které by nebyla přesvatá Bohorodice vzývána. (Přinejmenším je vždy vzpomínána ke konci většiny ektenií a v závěrečné modlitbě tzv. „propuštění“.)

Z čeho pramení její důvěrné společenství s Bohem? Proč byla vybrána, aby porodila Spasitele světa? Čím se Bohu tak zalíbila a tak se Mu přiblížila, aby se skrze ni vtělil Boží Syn a přijal od ní do své kristovské Osoby naše lidství? Hlavním charakteristickým rysem její osobnosti je čistota. V modlitbách ji nazýváme jako přečistou. Čistota její duše, srdce i mysli – to je základ jejího důvěrného společenství s Bohem i vyvolení k účasti na spasitelném dílu jejího syna.

Svou čistotou nám slouží k inspiraci. Ukazuje cestu, jak se důvěrně přiblížit k Bohu – stát se Bohu podobným (samozřejmě se myslí podobnost v tom smyslu, v jakém je to pro člověka možné). Písmo svaté o tom praví: „Buďte tedy dokonalí, jako je dokonalý váš nebeský Otec.“ (Matouš 5,48) Nebo list Petrův cituje Starý zákon: „Svatí buďte, neboť já jsem svatý.“ (1 Petrův 1,16) Posvěcující síla naší křesťanské víry a Boží pravdy pracuje vždy ve spojení s očišťováním srdce.

Všechny formy pravoslavné duchovnosti (zvláště hesychie) jsou neodlučně spojeny s úctou k Matce Boží. Svatootcovská, tzv. niptická, teologie bývá propojena s bohorodičnou teologií, a v praxi duchovního vzestupu považují asketové přispění Panny Marie za nepostradatelné. Často dokonce obdrželi nehmotný oheň do svého nitra jako dar Matky Boží (např. při modlitbě vystoupil z ikony přesvaté Bohorodice a vstoupil jim do srdce). Jiný příklad zvláštní duchovní moci, kterou nám Bohorodice pomáhá: pod její ochranu v modlitbách svěřujeme svou duši při budoucí záhrobní cestě.

Z čeho se skládá naše pravoslavná svatootcovská tradice? Je to buď úsilí svatých Otců formulovat autentickou apoštolskou věrouku, nebo se jedná o kanonickou práci Otců, kteří ze všech sil střežili církevní jednotu, morálku, apoštolské řády a duchovenskou strukturu. A pak jsou to svatootcovská díla pojednávající o spiritualitě, pravidlech a radách ke správnému vedení duchovního života. Říkáme tomu asketická (či niptická) tradice svatých Otců a nahlédneme-li do těchto knih, snadno zjistíme, že je to v principu vše jen o jednom – o očištění srdce, resp. duše, od hříšných vášní. Jak prohlédnout klam zamlžující naše myšlení a cítění, jak očistit duchovní zření. Čili se tam popisuje metodika, jak se vnitřně očistit: od hněvu, pýchy, závisti a nečistých tužeb. Hněvivý a zlostný člověk, nebo závistivý či uražený, pokud neodporuje těmto vášním a dopouští, aby ho ovládaly, stává se posedlým.

V duchovním životě platí pravidlo, zákon podobnosti, podle kterého je lidská duše v pohybu buď ke světlu, nebo do temnoty: své ke svému. Každý směřuje tam, kde vládne takový duch a takové kvality, kterými sám člověk ze své vůle naplnil svou duši. Už tady v tomto pozemském životě máme zkušenost, jak nás to přitahuje tam, kde se cítíme dobře, kde to souzní s naším duševním stavem. Na duchovní rovině – zlé a hříšné lidi jako magnet přitahují místa, kde se páchá hřích. Zbožní lidé naopak touží přiblížit se těm místům, kde vládne dobro a Boží posvěcení. Většina z nás je však v jakémsi nejednoznačném a smíšeném stavu a způsobem svého života se postupně přikloníme na jednu či druhou stranu, tj. sami o sobě rozhodneme, kam budeme nakonec patřit, komu se budeme podobat.

Panna Marie svou čistotou stala se Bohu podobnou, a to je podstata jejího důvěrného společenství s Božím Synem. A na tuto cestu k Bohu volá nás všechny. Překrásně to vyjadřuje zvláště jedna z ikon Matky Boží: Odigritia (vůdkyně na cestě). Přesvatá Matka na této ikoně rukou ukazuje na svého syna, jako na zdroj spásy lidstva. On je jedinou cestou k Otci (Jan 14,6) a ona (její přímluvy a její vzor) je cestou k Němu.

Občas si lidé postesknou, že jejich modlitby, kterými prosí za to či ono, pro sebe či pro druhé, zůstávají nevyslyšeny. Jedním z důvodů může být, že jsou svým duchovním stavem příliš vzdáleni od Boha. Při liturgii slyšíme před svatým přijímáním zvolání: „Svaté svatým!“ Vyjadřuje se tím, že víra, účast na Církvi Kristově a přijímání svatých Tajin nás očišťují a činí Bohu podobnými. A zároveň se tím říká, že přijímání je pro ty, kteří touží být posvěceni a jsou připraveni odvrátit zrak od pozemského k nebeskému. To je osou pravoslavné spirituality. A k tomu nás inspiruje a poskytuje nám pomoc naše po Kristu nejdražší Matka Boží.

Od nás se žádá alespoň trocha námahy, trochu zabojovat proti svým vášním a svému hříchu, maličko snahy. Čím více dovolíme Bohu, aby nás posvětil, tím více se mu přiblížíme a tím spíše vyslyší naše modlitby, neodporují-li Jeho svaté vůli. Matka Boží nás zve, abychom – nakolik je to v našich možnostech – napodobili její vzor a přiblížili se tím k jejímu synu, Spasiteli, Pánu Ježíši Kristu.

Chrámový svátek olomoucké katedrály

Oslava památky svatého Gorazda, učedníka a nástupce sv. Metoděje

V sobotu 13. 8. 2022 oslavila naše eparchie chrámový svátek olomoucké katedrály, zasvěcené sv. Gorazdovi I. jednomu z pěti učedníků sv. Metoděje. Shromáždila se většina eparchiálního duchovenstva, aby spolu s vladykou Izaiášem konala slavnostní archijerejskou liturgii. Chrám překvapil stylovým monumentálním krásným lustrem. Při liturgickém malém vchodu bylo několik duchovních povýšeno na stupeň protojereje. Kázal prot. Rafael Moravský. Hojně věřících přistoupilo ke svatému přijímání. Na závěr liturgie vladyka posvětil čerstvě vytočený med, jak je to v půstu před Zesnutím přesv. Bohorodice zvykem.

Po liturgii se všichni přesunuli do spodních prostor katedrály, kde bylo připraveno bohaté pohoštění. Zde se pak za zvuku balkánské folklórní hudby ještě diskutovalo několik hodin. Věřícím olomoucké církevní obci a organizátorovi všech příprav, prot. Alexeji Kukhtovi, patří díky za pečlivé přichystání radostné oslavy svátku hlavního chrámu eparchie.

Výběr z promluvy, přednesené prot. Rafaelem Moravským dne 13. 8. 2022 na svátek sv. Gorazda v Olomouci:

Svatý Gorazd nebyl pouhým vzdělancem, který znal knihy latinské, řecké a slovanské, ale také člověkem pokorným a plným lásky, která je plodem pokory. Po zesnutí sv. Metoděje byl Gorazd, s ostatními učedníky sv. Metoděje, uvězněn, mučen a nakonec vyhnán. Ačkoliv prosté obyvatelstvo bylo, narozdíl od vládnoucí vrstvy na čele s knížetem Svatoplukem, nakloněno slovanské bohoslužbě, sv. Gorazd se po svém propuštění z vězení nepokoušel zorganizovat povstání, nepopouzel věřící proti latinskému duchovenstvu, ani jinak nespílal. O příkladnosti jeho křesťanské morálky svědčí právě ta mírnost, s níž odpustil bezpráví a křivdu, kterou mu Svatopluk s latinským duchovenstvem způsobil. Ano, naučil se následovat Krista, přijal svůj, jistě nespravedlivý, úděl a vydal se, ožebračen, na dlouhou a strastiplnou cestu která ho umořila až pokraj smrti. Svatý Gorazd musel být jistě inspirativní osobou, když si ho sv. Metoděj vybral za svého nástupce na panonský arcibiskupský stolec. Svou láskou a pokorou musel být příkladem i pro svt. Klimenta a ct. Nauma, kteří světlem víry a vzdělanosti osvítili balkánské národy. Vidíme, že i přes nepřízeň osudu, můžeme činit velké skutky. Svt. Gorazd v tom pro nás zvlášť světlým příkladem. Avšak, nejdříve si musíme osvojit jeho pokoru a mírnost.

O svatém Gorazdovi

Svatý Gorazd I. byl synem moravské země, vzdělaný a znalý latiny i řečtiny. Podle Staroslověnské legendy byl designovaný za nástupce sv. Metoděje na arcibiskupském stolci. Jak uvádějí historikové, kvůli Svatoplukově postoji ke slovanské bohoslužbě byl s ostatními Metodějovými učedníky vyhnán z Moravy. Této družině pěti hlavních Metodějových žáků se říká „pětipočetníci“, jejich jména zní: Gorazd, Kliment, Naum, Angelár a Sáva.

Spolehlivý historický záznam o Gorazdovi máme ze 6. 4. 885, kdy Metoděj cítil blížící se smrt, svolal Moravany a představil jim ho jako svého nástupce slovy: “Toto je muž svobodný a z vaší země, dobře obeznalý v latinských knihách a zbožný. To budiž Boží vůle a vaše láska, jakož i má.” Metodějova slova “svobodný muž” ukazují na původ z nějaké významnější rodiny.

Gorazd je v našich zemích dáván na první místo, i když jinde je do popředí stavěn biskup Kliment. Právě z jeho životopisu se dovídáme o Gorazdovi. Mimo jiné napsal, že se kacíři domluvili na úkladném zajetí Gorazda, protože jeho cesty jsou protichůdné jejich vůli a vyčítá jim hříchy. Řekli si: “Když ho necháme mezi živými, tak nám ožije Metod.” I zbavili ho biskupské moci.

Jednalo se o nepřátelskou aktivitu dalšího biskupa, který chtěl na Moravě působit, Vichinga pocházejícího z Německa a prosazujícího jen latinskou bohoslužbu. Ten se po Metodějově smrti hned vypravil do Říma a obžaloval Gorazda u papeže. Pak už jen se zármutkem sledujeme, že kníže Svatopluk dal Metodějovy žáky ze země vyhnat. Před vypovězením byli prý vězněni a týráni. Vyhnáni byli vskutku surovým způsobem. Následky Svatoplukova rozhodnutí o vyhnání byly tvrdé. Jakmile lidská zloba dostala moc, jednala nelidsky. Rabovala a své oběti vláčela nahé trním, ukazujíc svou bezbožnost.

Naše tradice sděluje, že vyhnanci z roku 886, mezi kterými byl Gorazd, doputovali přes Chorvatsko a Srbsko až do Bulharska, kde pokračovali v hlásání evangelia. Bulharsko do jejich příchodu bylo údajně polobarbarskou zemí, jejíž pokřesťanštění začalo v IX. století. Vládnoucí kníže Boris se tehdy rozhodl pro slovanskou liturgii a zbudování domácí církevní hierarchické struktury.

S Klimentem k Dunaji a do Bělehradu šli Naum a Angelár. Tam o situaci hovořili s vojenským velitelem Boritakanem, který je pak poslal ke knížeti Borisovi. Tomu přišli vhod pro plánovaný záměr uvedení slovanské kultury a bohoslužby do země. Některé nechal v Preslavě a Klementa s dalšími hlasateli evangelia poslal na západ Makedonie, k Ochridskému jezeru, aby šířili křesťanské učení mezi okolními obyvateli.

Pozvánka do Hrubé Vrbky

80. výročí mučednického svědectví světitele mučedníka Gorazda II.

Pouť ke svatému Gorazdovi v sobotu 3. září 2022

10,00 hod. archijerejská svatá liturgie
14,30 hod. doprovodný program

Výročí ve Svitavách

V neděli 7. srpna jsme oslavili archijerejskou liturgií svátek Proměnění Páně a půlkulaté pětileté výročí od vysvěcení pravoslavné kaple sv. Jiří ve Svitavách. Naše pozvání přijal vikární biskup naší eparchie vladyka Izaiáš, který před pěti lety kapli sv. Jiří vysvětil, a důstojní otcové Libor Raclavský a Konstantin Ryška. Vzácným hostem nám byl autor projektu kaple Ing. Arch. Josef Lopour. Na začátku slavnostní liturgie vladyka postřihl nového žalmistu našeho chrámu bratra Vojtěcha Jiřího Dobeše.

O významu chrámu jako pevného bodu v duchovním životě člověka v rychle se měnícím současném světě promluvil ve svém kázaní o. Libor Raclavský.

V promluvě na konci svaté liturgie vyzdvihl vladyka význam vztahu člověka ke svému chrámu, který pravidelně navštěvuje, a svému církevnímu společenství, ve kterém duchovně vyrůstá a žije.

Děkujeme vladykovi Izaiášovi za povzbuzující slova a ustanovení nového žalmisty, duchovním otcům i všem, kdo pomáhali při přípravě kaple, bohoslužby i slavnostního pohoštění. Děkujeme za příjemné slavnostní chvíle našeho skromného výročí.

Žalmistovi Vojtěchovi přejeme sílu a Boží požehnání v jeho duchovní službě.

Za církevní obec ve Svitavách
prot. Jiří Kolář

Chrámový svátek v Opatově

Pravoslavný kostelík sv. Jáchyma a Anny (z r. 1933) slaví svůj chrámový svátek v neděli, kdy městečko Opatov u Třebíče oslavuje svůj tradiční poutní den. Letos připadla opatovská pouť na poslední červencovou neděli (před pravoslavným svátkem sv. Anny). Náš kostelíček si shromáždil k oslavě památky sv. Anny zatím nebývalé množství bratří a sester. Bohoslužba byla radostná, řada poutníků přistoupila ke svatému přijímání a na závěr se zpívala tradiční česká píseň „Svatá Anno, zdráva buď!“ která obsahuje hlavní črty spravedlivého života svatých rodičů Jáchyma a Anny.

Po bohoslužbě následovalo posezení vedle chrámu, pro které bylo připraveno našimi sestrami pohoštění. Velká část věřících se poté přesunula na zahradu do vedlejší obce Kněžice, kde si pohoštění vzali na starost naši bratři a opékali „šašlik“ a ryby. Při tom jsme setrvali v altánu až do pozdního odpoledne. Díky Bohu i sv. Anně za krásný den!

Při promluvě po evangeliu na liturgii jsme se zamýšleli nad vírou svatých manželů Jáchyma a Anny, kteří celý život setrvávali ve spravedlivém a zbožném životě, horlivě sloužili Bohu, trpělivě snášeli těžký životní úděl a nepřízeň okolí. Vše vydrželi a podobně jako sv. Jób nereptali; když spravedlivého Jóba postihlo Boží dopuštění a satan mu způsobil hrozná neštěstí, řekl Jób: „Hospodin dal, Hospodin vzal; jméno Hospodinovo buď požehnáno.“ (Jób 1,21) Tak i oba spravedliví rodičové zůstávali pevní ve víře a oddanosti Hospodinu až do hlubokého stáří. A to přesto, že jim Bůh nesplnil jejich prosby a modlitby, které k němu celý život vznášeli, aby jim bylo darováno dítě. Jáchym i Anna zachovali Bohu věrnost i v době, kdy kvůli pokročilému věku už ztratili naději, že z nich bude sňato tehdy tak hrozné břemeno neplodnosti a s tím související těžký kříž pohanění před lidmi, kteří se obecně domnívali, že takové manžele Bůh trestá neplodností kvůli nějakému tajnému hříchu či kvůli předstírané zbožnosti. Rodit dětí bylo v dávném Izraeli považováno za náboženskou povinnost a na neplodnost se hledělo jako na Boží prokletí.

Jak to, že jejich víra nezeslábla, horlivost nevyprchala, jejich důvěra v Boha nezahořkla a sloužení Bohu nezanechali, když ani něco tak obvyklého, co bylo dopřáno naprosté většině manželských párů, totiž narození dítěte, jim dvěma Bůh nedopřál? Kořeny tak krásného květu zbožnosti a trpělivosti můžeme vytušit – nesloužili Bohu kvůli tomu, aby od Něho něco dostali, ale z lásky. Milovali Boha. Kdo miluje, přeje si dávat, nikoliv dostávat.

Jeden člověk mi kdysi říkal, že přestal věřit v Boha, protože mu Bůh nikdy nepomohl. Asi neviděl, jak mu Bůh pomáhá každý den, jak jen díky Němu žije a je na světě, před kolika zlými příhodami ho už ochránil a čím vším ho už obdařil. A tento nevěřící se přesto zříká toho štěstí znát svého Dobrodince a vědět, Kdo ho vždy miluje, ač se děje cokoliv.

Jenže, jaký je vlastně vztah ke Kristu nás, věřících lidí? Jak hluboce jsme si už uvědomili Boží lásku? Když se zeptáme některých věřících, proč chodí do chrámu, slýcháme někdy poněkud rozpačité odpovědi: aby byli v rodině všichni zdraví. Věřím v Boha, abych nepřišel do pekla. Modlím se každý den, aby se nám dobře vedlo apod. Jistě, to vše je dobré či alespoň přijatelné, ale schází tam to hlavní. Jáchym a Anna nás učí, že Bůh podle své prozřetelnosti dává či nedává, oč prosíme, ale na náš vztah k Ježíši Kristu by to nemělo mít žádný vliv. O Jeho lásce k člověku přece není nikdy důvod pochybovat. Když nás někdo tak miluje, že pro nás na cokoliv přistoupí a třeba i na kříž jde kvůli nám, můžeme směle zvolat: „Dělej si se mnou, co chceš, hlavně když mě budeš takovou láskou stále milovat.“ V jednom hymnu se zpívá: „Kriste, s tebou by byl i v pekle ráj!“

Bůh s námi nakládá podle své prozřetelnosti a prosíme-li ho o něco vskutku potřebného, pak nám to dá, není-li to překážkou na cestě ke spáse, nebo nevede-li nás jinou cestou, než chápeme. Prosme Boha za cokoliv dobrého, především bychom však měli sloužit Bohu jako jeho děti, jako synové a dcery milující Otce, jako synové, kteří plní Otcovu vůli – ne kvůli strachu z trestu, ne kvůli odměně, ale prostě z lásky k Otci. Protože tak tomu v rodině bývá.

Když už v to nikdo nedoufal, narodilo se v pokročilém věku Jáchymovi a Anně dítě. Dítě, na které čekali celý život. Za které prosili Boha. A On jim je nedával, a když jim nakonec – poté co prošli výhní zkoušky – dítě daroval, tak to nebylo lecjaké dítě. Bylo to dítě veliké víry, vyzkoušené víry. A zároveň dílo očividného Božího zázraku. Byla to budoucí Matka našeho Boha.

Hodonín

Bohoslužba v neděli 17. července

K evangelijnímu úryvku této neděle: o vymítnutí běsů ze dvou posedlých

Co je tím brněním, které nás výborně chrání před otrávenými šípy satanovými? Pokora. Démoni nesnesou pokoru, protože jejich domov je tam, kde vládne pýcha. Kvůli své pýše se stali démony, z pýchy jsou zrozeni do svého současného způsobu existence.

V dávném pateriku se píše, jak k nějakému starci přivedli posedlého člověka s prosbou, aby ho uzdravil. Starec odmítal, ale pak ustoupil prosbám a řekl démonovi: „Vyjdi z tohoto Božího stvoření!“ Démon odvětil: „Vyjdu, ale chci se tě zeptat: kdo jsou ti kozlové, o nichž se praví v evangeliu, a kdo jsou ty ovečky?“ Asketa odvětil: „Kozlové – to jsem já, kdežto ovečky zná Bůh.“ Démon zaúpěl: „Jdu pryč kvůli tvé pokoře!“ a ihned vyšel z toho člověka.

Takže v pokorném způsobu myšlení a v čistotě srdce spočívá to, co nás chrání před démony a obrací je v úprk. A proč jsme nevzpomněli především víru? Jednak je pro křesťana samozřejmou duchovní zbraní, bez níž by nemohlo být o boji s běsy ani řeči. A hlavně víra, která se neprojevuje získáváním pokory a očišťováním srdce, je bezmocná. Je to víra filosofů, o které píše Bible: „Víra bez skutků je mrtvá.“ (Jakub 2,26) My pracujeme s jinou vírou, činnou a sjednocující s Bohem, s takovou, které se přinášejí oběti.

Bez pokory bývá všechno, co činíme pro Boha, pro Církev, pro bližní, pro duchovní růst, špatně. Horlivost se stává nerozumnou, škodlivou a mění se na fanatismus. Vyznávání víry se stává bigotní, racionalisticky dogmatické, nebo heretické či svéhlavé. Křesťanská naděje je bez pokory buď fatalistická nebo zaslepená. Láska bez pokory je vášnivá a kořistnická. Nelicoměrná poslušnost bez pokory není vůbec možná. Služba bez pokory je vypočítává, egoistická a spekulativní. Spravedlivost bez pokory je pyšná a odsuzovačná. Očišťování a půst jsou bez pokory duchovně zbytečným, neužitečným tělocvikem, který duši spíše škodí. Úcta bez pokory je domýšlivá a kalkul. Bratrské společenství bez pokory se proměňuje na intriky, podrazy, zrady apod. (Další pokračování viz na Ambonu)

Uctívání svatých ostatků ct. mč. Jelizavety a Varvary v Dolních Kounicích

V sobotu 16. 7. se v Dolních Kounicích v chrámu sv. Barbory (Varvary) konala slavnost u příležitosti svátku ct. muč. Jelizavety a Varvary. Sloužil vladyka Izaiáš a místním duchovním správcem prot. Konstantinem Ryškou, prot. Liborem Raclavským a otcem Alexejem Kukhtou z Olomouce.

Ctihodná mučednice velkokněžna Jelizaveta se narodila 20. října roku 1864 v protestantské rodině hesenského vévody Ludvíka IV. a jeho manželky princezny Alice, druhé nejstarší dcery britské královny Viktorie. Roku 1884 se provdala za Sergeje Alexandroviče, bratra ruského cara Alexandra III. Když uviděla hlubokou víru svého muže, přestoupila velkokněžna do pravoslavné církve.

Jako velkokněžna navštěvovala Jelizaveta chrámy, nemocnice, dětské domovy, domy pro zestárlé a věznice; viděla mnoho lidského utrpení a vždy se snažila mírnit a ulehčovat jim toto břemeno. Po začátku Rusko-japonské války se Jelizaveta snažila pomáhat raněným vojákům na frontě. Pracovala až do úplného vysílení.

5. února 1905 však došlo k tragické události, která změnila další život Jelizavety Fjodorovny. Výbuchem bomby revolučního teroristy zahynul její manžel. Když velkokněžna spatřila místo výbuchu, viděla obraz nesmírné hrůzy. V naprostém tichu, bez křiku a slz, začala ve sněhu na kolenou sbírat na nosítka pozůstatky těla svého muže.

V hodinu těžké zkoušky prosila Jelizaveta Boha o pomoc a útěchu. Třetí den po skonu manžela přijela Jelizaveta Fjodorovna do vězení za atentátníkem. Necítila k němu nenávist. Přála si jen, aby pocítil lítost nad svým činem a prosil Boha o odpuštění. Dokonce předala carovi žádost o milost pro vraha. Ten ji však odmítl.

Nakonec se rozhodla cele zasvětit svůj další život Bohu skrze službu bližním. Založila v Moskvě ústav podobný mnišskému příbytku, který bude zasvěcen práci, milosrdenství a modlitbě pro blaho bližních. Za tímto účelem koupila pozemek se čtyřmi domy a rozlehlým sadem. V tomto monastýrském „Domě milosrdenství Marty a Marie“ (na památku sester sv. Lazara) byly zbudovány dva chrámy. Jeden svatých sester Marty a Marie, a dále Záštity Přesvaté Bohorodice. K tomuto Domu patřila také nemocnice, která byla později považována za jednu z nejlepších v Moskvě, dále lékárna, ve které se léky poskytovaly chudým zdarma, a pak pro děti sirotčinec a škola. Za zdmi monastýru byla ještě zřízena nemocnice pro ženy nemocné tuberkulózou.

Dne 10. února roku 1909 začal monastýr vykonávat svoji činnost. O několik měsíců později posvětil biskup dmitrovský Trifon během všenočního bdění první sestry milosrdenství podle zvláštního obřadu, který za tím účelem vypracoval synod. Sestry při něm složily slavnostní slib, že budou podle příkladu mnišek vést panenský život v práci a modlitbě (tento slib se vztahoval na dobu jejich služby v Domě milosrdenství Marty a Marie). Následujícího dne vložil světitel Vladimír, metropolita moskevský a kolomenský, na každou ze sester osmikonečné cypřišové kříže a Jelizavetu Fjodorovnu ustanovil představenou Domu milosrdenství. Velkokněžna toho dne pronesla tato památná slova: „Opouštím tento nablýskaný svět, (…) a spolu se všemi vámi vstupuji do většího a nesmírného světa, světa chudých a trpících.“

V Domě milosrdenství vedla velkokněžna Jelizaveta stroze asketický život: spala na dřevěné posteli bez matrace, povětšinou ne víc než tři hodiny, jídlo požívala velmi střídmě a přísně dodržovala posty, o půlnoci vstávala na modlitbu a potom obcházela všechna nemocniční lůžka, nezřídka zůstávala u těžce nemocných až do časného jitra. Sestrám říkávala: „Což není hrozné a špatné, když se kvůli falešné humanitě snažíme tyto trpící ukonejšit a uklidnit klamnou nadějí na jejich nepravděpodobné uzdravení? Prokázaly bychom jim lepší službu, kdybychom je předem a včas připravili na jejich křesťanský přechod na věčnost.“

Jelizaveta Fjodorovna nikdy nečinila nic zásadního bez požehnání zpovědníka Domu milosrdenství – protojereje Mitrofana, bez rad starců Optinské poustevny a dalších. Za naprostou poslušnosti vůči starci získala od Boha vnitřní útěchu, pokoj a klid ve své duši.

Na počátku I. světové války velkokněžna organizovala pomoc směřovanou na frontu. Pod jejím vedením byly vypraveny sanitární vlaky, zakládány sklady potřebných léčiv a zásob, na frontu byly vysílány polní mobilní kaple.

Abdikace cara Mikuláše II. v březnu 1917 byla pro Jelizavetu velkou ranou. Viděla, do jaké propasti se Rusko řítilo a hořce plakala za ruský národ. V jednom z dopisů z té doby se uvádějí následující slova: „Pociťovala jsem hlubokou lítost nad Ruskem, nad jeho dětmi, které v nynějším čase nevědí, co činí. Cožpak to není nemocné dítě, které máme stokrát více rádi v čase jeho nemoci, než když je veselé a zdravé? … Nyní musíme upírat své mysli k Nebeskému království a s pokorou říci: Buď vůle tvá.“

Po nástupu bolševiků k moci odmítla emigrovat. Pokračovala i nadále v tom, co započala po smrti svého muže. Ještě více se věnovala obětavé práci v Domě milosrdenství. 7. května roku 1918, v den památky Iverské ikony Matky Boží, navštívil Dům milosrdenství světitel Tichon, patriarcha moskevský, a vykonal zde modlitbu. Krátce po odjezdu patriarchy byla velkokněžna Jelizaveta zatčena a uvězněna čekisty. Patriarcha Tichon se snažil dosáhnout jejího propuštění, ale marně. Byla bedlivě střežena a odvezena z Moskvy. S velkokněžnou dovolili odjet ještě dvěma sestrám z Domu milosrdenství: Varvaře Jakovljevoj a Jekatěrině Janyševoj. Všechny je pak deportovali do uralského města Alapajevsk. Sestra Varvara si vyžádala, aby mohla zůstat s velkokněžnou. Sem bylo přivezeno dalších pět ruských velkoknížat a tajemník velkoknížete Jana.

Umučení ct. muč. Jelizavety a dalších svržením do šachty (detail z ikony novomučedníků ruských)

V noci z 5. na 6. července 1918 odvezli Jelizavetu a ostatní vězně na místo opuštěné důlní šachty, kde byl proveden zamýšlený zločin. S hanlivými nadávkami a při brutálním zacházení a údery pažbami pušek začali dozorci všechny mučedníky postupně shazovat do hluboké důlní šachty. První srazili dolů velkokněžnu Jelizavetu. Ta se stihla přežehnat znamením kříže a nahlas se modlila: „Pane, odpusť jim, neboť nevědí, co činí.“

Jelizaveta Fjodorovna a velkokníže Jan nedopadli až na dno šachty, ale na výčnělek, který byl v hloubce 15 metrů. Ač sama těžce zraněna, odtrhla ze svého oblečení kousek látky a převázala velkoknížeti rány. Vesničané, kteří se náhodně ocitli poblíž šachty, slyšeli, jak z její hlubiny zněla Cherubínská píseň (liturgický hymnus), kterou zpívali umírající mučedníci. Zemřeli s prsty složenými jako při pokřižování.

Za několik měsíců poté byla těla všech novomučedníků vyzdvižena z šachty bělogvardějci. Později byly rakve s ostatky ctihodných mučednic Jelizavety a Varvary převezeny až do Jeruzaléma, kde byly uloženy pod chrámem svaté myronosice Marie z Magdaly v Getsemanském ženském monastýru na Olivové hoře.

Chrámový svátek sv. Petra a Pavla v Opavě

U příležitosti svátku svatých apoštolů navštívil vladyka Izaiáš opavskou církevní obec.

Ze životů svatých apoštolů

Apoštol Petr se dříve jmenoval Šimon a byl to bratr apoštola Ondřeje prvozvaného. Živil se rybolovem. Stal se Kristovým učedníkem a Pán se rozhodl pojmenovat ho Petr. Jako přední z učedníků jasně vyjádřil jejich víru v Pána Ježíše, když řekl: „Ty jsi Kristus, Syn Boha živého.“ Pán prohlásil jím vyznávanou víru za skálu, na které bude zbudována Církev. Petr byl zprvu povahy prudké a někdy kolísavé. Jeho láska k Pánu byla veliká a jeho víra se postupně upevňovala. Avšak když viděl, jak velekněz s židy soudí Pána Ježíše, Petr propadl zmatku a strachu, a třikrát jej zapřel. Ihned poté se zastyděl, litoval svého zakolísání ve věrnosti a hořce plakal nad svým selháním. Pozbyl tím svého apoštolského daru a (podle slov anděla) nebyl již na nebesích považován za člena apoštolského sboru. Po zmrtvýchvstání Kristově, když se apoštolům zjevil vzkříšený Pán, třikrát se Petra tázal, zda jej miluje. Oslovoval jej při tom jeho starým jménem Šimon. Petr třikrát kajícně vyznával před Ježíšem Kristem svou lásku k němu, odčinil tím trojnásobné zapření Pána, byl přijat opět mezi dvanáctero apoštolů a bylo mu vráceno apoštolské pověření pást Kristovo stádce. Nicméně Petr oplakával svůj hřích po celý svůj následující život. Po sestoupení Svatého Ducha se Petr ukázal jako nebojácný a mocný zvěstovatel a šiřitel svatého Evangelia. Při jednom kázání v Jeruzalémě obrátil na víru kolem tří tisíc duší. Dále rozšiřoval evangelijní zvěst v Palestině a Malé Asii, Ilýrii (území, rozkládající se na západě dnešního Balkánského poloostrova) a Itálii. Jeho kázání je zachováno v Markově evangeliu. Činil velké zázraky, uzdravoval nemocné, křísil mrtvé, dokonce pouhý jeho stín vyléčil nemocné. Se závistí pozoroval činnost apoštolů kouzelník Šimon, který svou magií sváděl lidi a získával je pro satana. Šimon Mág nabídl apoštolům peníze, aby mu udělili stejný dar konat zázraky, jako mají oni (právě podle tohoto mága se nazývá jeden z velkých hříchů, svatokupectví – simonie, tj. kupování duchovních darů a církevních hodností za peníze). Petr s ním musel svádět vleklý boj. Nakonec Šimon bídně zahynul při svých kouzlech, když Petr svou modlitbou donutil k úprku démony, kteří Šimonovi při jeho čarování sloužili. Z příkazu císaře Nerona byl Petr odsouzen k smrti. Když spatřil před sebou kříž, který byl pro něj připraven, požádal katy, aby jej ukřižovali hlavou dolů, protože se kvůli svému hříchu cítil nehoden, aby zemřel stejně jako jeho Pán.

Apoštol Pavel pocházel Tarsu (na jižním pobřeží dnešního Turecka). Původně se jmenoval Saul a jakožto farizej pronásledoval křesťany. Na křesťanskou víru byl zázračně obrácen samotným Pánem Ježíšem, který se mu oslnivém světle zjevil na jeho cestě do Damašku, kam se vypravil zatýkat křesťany. Po zázračném vidění oslepl. Pokřtěn byl apoštolem ze 70ti Ananiášem, Bůh mu vrátil zrak a byl pojmenován jako Pavel a Kristem povolán do apoštolské služby. S plamennou horlivostí šířil Evangelium do všech stran, od hranic Arábie až do Španělska, mezi Židy a pak hlavně mezi pohany. Je nazýván apoštolem pohanů. Pro Krista byl mnohokrát mučen a vytrpěl bití, topení v moři, pronásledování. Jak strašná byla jeho strádání, tak nesmírná byla jeho trpělivost. Po všechny roky, kdy šířil víru, byl jeho každodenní život stále na hranici života a smrti. Dostalo se mu nebeských vidění a velkých milostí, ale přesto Bůh nevyslyšel jeho prosby za uzdravení a ponechal mu jeho trýznivou nemoc, aby nezpychl. Zachovalo se nám 14 jeho dopisů, které jsou součástí Nového zákona Bible. Jako apoštol se živil prací vlastních rukou, aby nezavdával původ k pohoršení a nebyl nikomu na obtíž. Všechny své dny a noci naplnil prací a utrpením za Krista. Cílem jeho nezdolné námahy bylo rozšiřovat Církev Boží na mnoha místech světa. Svou láskou k Pánu, krajním sebezapřením, pokorou a modlitbou dosáhl křesťanské dokonalosti, kterou dle vlastní zkušenosti vyjádřil slovy: „Nežiji už já, ale žije ve mně Kristus.“ Svou pozemskou námahu a životní pouť ukončil v Římě, kde byl popraven mečem (za časů císaře Nerona, stejně jako apoštol Petr).

HYMNUS LÁSKY SVATÉHO APOŠTOLA PAVLA

»Kdybych mluvil jazyky lidskými i andělskými, ale lásku bych neměl, jsem jenom dunící kov a zvučící zvon. Kdybych měl dar proroctví, rozuměl všem tajemstvím a obsáhl všechno poznání, ano kdybych měl tak velikou víru, že bych hory přenášel, ale lásku bych neměl, nic nejsem. A kdybych rozdal všecko, co mám, ano kdybych vydal sám sebe k upálení, ale lásku bych neměl, nic mi to neprospěje. Láska je trpělivá, laskavá, nezávidí, láska se nevychloubá a není domýšlivá. Láska nejedná nečestně, nehledá svůj prospěch, nedá se vydráždit, nepočítá křivdy. Nemá radost ze špatnosti, ale vždycky se raduje z pravdy. Ať se děje cokoliv, láska vydrží, láska věří, láska má naději, láska vytrvá. Láska nikdy nezanikne.

A tak zůstává víra, naděje, láska – ale největší z té trojice je láska.«

Setkání okružních protopresbyterů

Dne 29. června se v Olomouci konalo setkání okružních protopresbyterů. Přítomní probírali s vladykou Izaiášem, ředitelem úřadu eparchiální rady život a těžkosti protopresbyterátních oblastí naší eparchie. Pohovořilo se stručně o vývoji rozkolu spáchaného bývalým brněnským duchovním. Konstatovali jsme, že se tím v naší církvi už nikdo nechce zabývat. Nyní se vrací do našeho užívání i brněnský farní dům, kdežto sekta bývalého brněnského faráře si už jde vlastní cestou mimo jednotu obecné pravoslavné církve.

Zároveň byla vznesena obecná úvaha, že problémy, které nakonec rozkol církvi způsobí, většinou narůstají kvůli přehlížení nepravoslavného chování kněze, kterému se v naději, že přijde k rozumu, dlouhodobě toleruje neplnění povinností a izolacionismus jemu svěřené farnosti. Nakonec však stejně skončí v rozkolu a ještě k tomu způsobí církvi mnoho škod, zmanipuluje biskupem svěřené věřící, někdy navíc způsobí církvi veřejnou ostudu, pomluví kde koho a ukradne církevní obci, co se dá. Nezřídka se ukáže, že ten, co vede lidi do rozkolu, vlastně nemá pravoslavnou víru nebo že naši církev zřejmě nikdy nemiloval. Příště by se už nemělo dopustit, aby takoví duchovní, kteří se začnou projevovat, jako byl bývalý brněnský farář, působili v církvi tak dlouho a kazili lidem víru i morálku. Pro kanonickou i morální jednotu duchovenstva je důležité dbát na častější setkávání kněžstva u příležitostí pravidelných konferencí nebo celoeparchiálních poutí. V devadesátých letech se konalo setkání duchovních nejméně osmkrát do roka a působilo to blahodárně na morálku duchovenstva.

Okružní protopresbyteři mají na starost církevní obce svého protopresbyterátu a provádějí běžnou kontrolu církevních výkazů těchto farností. K tomu vladyka navrhl, aby výkazy svých církevních obcí kontrolovali okružní protopresbyteři vzájemně, a teprve pak je podávali ke schválení úřadu eparchiální rady.

Diskutovalo se i nad pravidelným kalendářem na příští rok. Kalendária budou dvě podle nejpočetněji zastoupených skupin uživatelů toho či onoho kalendářního stylu: starý styl a tzv. smíšený styl (nový styl bude publikován jen v PDF ke stažení a vytištění).

V kalendářní brožuře by mělo být více různorodých článků, jak tomu bylo kdysi. Prosíme všechny kněze (i další pisatele), aby do konce září dodali pro kalendář článek. Stačí krátká stať, zamyšlení či nějaké kázání nebo jen rozvedená myšlenka nad jakýmkoliv křesťanským tématem. Může to být překlad citací či úvah svatých otců, nebo např. tradiční recept na postní pokrm.

Většinu času setkání využili přítomní duchovní k plánování dalších celoeparchiálních událostí a přípravě nejbližších poutí.

  • 13. srpna (v sobotu) se bude na svátek sv. Gorazda I. konat eparchiální pouť do olomoucké katedrály. Večer před poutí bude několik kněží s vladykou světit olej pro nemocné. Posvěcený olej se bude následující den při poutní bohoslužbě rozdávat přítomným duchovním pro jejich farní potřebu.
  • 3. září (v sobotu) bude tradiční pouť do Hrubé Vrbky k jubilejnímu svátku narozenin pro věčný život Gorazda II. — 80 let od jeho mučednického skonání. Po bohoslužbě bude následovat pohoštění a krátká přednáška. Projednává se návštěva hostů ze zahraničí.

Pouť k novomučedníkům do Přerova bude ještě upřesněna, ale pro množství jiných událostí nebude letos vyhlášena jako celoeparchiální událost.

  • 28. září (středa, volný den, státní svátek) se bude pořádat celoeparchiální pouť do brněnské katedrály. Zde je plánováno vyhlášení svatosti mučednice Orosie (Dobroslavy) a zároveň oslava sv. Ludmily (která byla opatrovnicí i družkou sv. Orosie). Chrámu sv. Václava bude předána velká ikona sv. Orosie, při svaté liturgii bude vyhlášena její svatost a brněnská katedrála se stane naším poutním místem této svaté mučednice, princezny velkomoravské a aragonské, schovanky sv. Ludmily České. Na závěr bude přečten život světice.

Po ukončení oficiální části setkání setrvali okružní protopresbyteři ještě při posezení nad pohoštěním. Tématem volné debaty byly historické události naší místní církve a poučení, které z nich můžeme čerpat.

Zpráva o sbírce na pomoc pravoslavné misii v Africe

S požehnáním vladyky Simeona, arcibiskupa olomoucko-brněnského se již od roku 2017 koná v naší eparchii průběžná sbírka na pomoc pravoslavné misii v Africe. Sbírání finančních prostředků probíhá převodem na transparentní účet u místní Fio banky, z něhož se každý měsíc převádějí vybrané peníze na účet Pravoslavného misijního bratrstva. Přispívat lze jednoduše a v českých korunách. Představení bratrstva nás ubezpečují o své vděčnosti za naši podporu a připomínají, že v africkém prostředí má každá, byť z našeho hlediska i malá částka, velký význam a dá se za ni mnoho potřebného pořídit.

Kdo by se chtěl připojit k tomuto evangelijnímu dílu, najdete všechny informace na českém webu věnovaném představení Pravoslavného misijního bratrstva a způsobu, jak africkou misii od nás podpořit, viz: česká stránka projektu: pravoslavi.cz/afrika

Níže uvádíme překlad Výroční zprávy za rok 2021, kterou nám z Pravoslavné misijní bratrstvo zaslalo.

Uganda, eparchie Jinja; Z činnosti Pravoslavného misijního bratrstva
(Kliknutím si obrázek zobrazíte ve větším rozlišení)

VÝROČNÍ ZPRÁVA za rok 2021

Vzhledem k pandemii Covid-19, která postihla milióny lidí, bylo bratrstvo (The Orthodox Missionary Fraternity) nuceno již druhým rokem po sobě pozastavit akce hromadných shromáždění.

Coronavirus šíří smrt a my jsme skutečně pocítili zármutek nad ztrátou našich blízkých, jako byl v blahé paměti vladyka Nikifor, metropolita naší pobočky Kinshasa.

Důsledkem bylo, že bratrstvo nebylo schopno pořádat pravidelná setkání, která byla vždy stálým zdrojem informací o misijní práci.

Tuto ztrátu jsme se pokusili nahradit virtuálními schůzemi, které byly vedeny následujícími misijními mluvčími:

a) vladyka Prodromos z Toliara a Jižního Madagaskaru
b) vladyka Makarios z Malawi
c) sestra Nectaria z mise Kalkata, Indie
d) vladyka Myron z Nového Zélandu a Oceánie
e) vladyka Peter z Accra

Dne 13. června roku 2021 se nám podařilo uspořádat jedno společné setkání v katakombách svatého Jana (Saint John catacombs) s mluvčími: kancléřem diecéze Toliara, otcem Polykarpem, a vladykou Silvestrem z Jinja.

Měli jsme však příležitost přijmout několik misionářů a získat aktuální informace o problémech, kterým čelí jejich misijní eparchie. Mezi nimi jsou:

• vladyka Agathonikos z Arusha
• vladyka Chrysostomos z Bukoba
• vladyka Prodromos z Toliara
• vladyka Gregory z Cmeroono
• otec Polycarpos Diamantopoulos, kancléř diecéze Toliara
• vladyka Timotheos z Assos, vikární biskup Colombie a Venezuely
• vladyka Theodosios z Kinshasa
• vladyka Silvester z Jinja
• otec Aristotle Asimwe ze západní Ugandy

Navzdory nebývalé situaci pandemických opatření nepřestalo srdce přátel bratrstva bít pro solidaritu a poskytování darů na misijní potřeby.

Vaše láska byla viditelná, neboť příjmy bratrstva v roce 2021 zaznamenaly růst o 59%. Jsme nesmírně vděčni za tuto obrovskou podporu, neboť díky vašim příspěvkům tisíce hladových dětí po celém světě, nejčastěji v Africe, se mohly najíst a napít čisté vody.

Naše bratrstvo podporovalo pravoslavné misionáře v různých oblastech dle jejich potřeb. Níže si můžete přečíst náš program.

A – STAVBY

Název projektuOblastStav
Stavba chrámu přesv. BohorodiceArushav procesu
Stavba chrámu svatého ParthenaArushahotovo
Stavba chrámu svatého PanteleimonaArushapříprava
Stavba chrámu svatého NektariaGomapříprava
Stavba chrámu svatého VavřinceGuluv procesu
Stavba chrámu svatého PaisiaKanangahotovo
Stavba chrámu svaté TrojiceKanangahotovo
Stavba chrámu svatého AthanasiaToliaraoprava
Stavba chrámu svaté KateřinyToliaraoprava
Stavba ošetřovny/lékárny v KarabatuToliarahotovo
Stavba ošetřovny/lékárny v BeraviToliarav procesu
Stavba ošetřovny/lékárny v chrámu svaté TrojiceToliarapříprava
Stavba základní školy v KakerereKyerwa Bukobapříprava
Dokončení chrámu svatého NektariaAccrahotovo
Dokončení chrámu svatých Cyrila a MetodějeKisumuv procesu

B – HUMANITÁRNÍ POMOC

• jedna kaple vážící 50 tun byla odeslána do svaté eparchie v Malawi
• 25 tun humanitární pomoci bylo odesláno do Malawi
• 25 tun jídla bylo odesláno do Katanga, jižní Kongo
• 25 tun jídla bylo odesláno do Kinshasa, střední Kongo
• 75 tun jídla bylo odesláno sirotkům v Rumunsku

Uganda, problém s vodou; Ntungano Region.
Pravoslavné misijní bratrstvo buduje studny

C – VODNÍ PROJEKTY (STUDNY)

23 vodních projektů (vrtání studní) – Arusha, Gulu, Kananga, Kisumu, Malawi, Toliara

D – KUCHYNĚ S POLÉVKAMI („Soup kitchens“)

29 200 jídel – Arusha, Kolumbie, Gulu, Indie, Kisumu, Madagaskar, Malawi, Nirobi, Toliara

E – KŘTY

167 křtů – Arusha, Bukoba, Kananga, Katanga, Toliara

F – PODPORA VZDĚLÁNÍ

54 studentů (sponzoring) – Arusha, Katanga

G – PODPORA KNĚŽÍ

6 kněží – Gulu

H – DALŠÍ POTŘEBY

1.Podpora provozu patriarchální školy svatého Athanasia v Alexandrii€ 20.000,-
2.Podpora provozu kliniky Kidamali v IringaArusha€ 22.000,-
3.Nákup jízdních kol a motorek pro knězeBukoba€ 3.000,-
4.Obecné potřeby misionářů€ 300.320,-
Uganda, eparchie Jinja; bohoslužba v hliněné kapli

Rada bratrstva spravovala příspěvky efektivně, aby pokryly její fixní a provozní výdaje.

Časopis „Orthodox Mission“ byl tištěn v počtu 7000 kusů a zdarma distribuován tak, aby zajistil větší povědomí o „misích na vinici Pána (Ježíše Krista)“.

Orthodox Missionary Fraternity pokračuje ve svých činnostech již 60 let, kdy přátelé bratrstva nezištně přispívají a naplňují Kristova slova: „Byl jsem hladový, a dali jste mi jísti; měl jsem žízeň, a dali jste mi píti.“ (Matouš 25,35)

Charalampos Metallidis
Prezident rady bratrstva

Dodatek české správy sbírky

Na webových stránkách Bratrstva můžete nahlédnout do celkového přehledu hospodaření s vybranými příspěvky.

Naše české webové stránky eparchiálního projektu podpory Pravoslavného misijního bratrstva

Stránka s návodem na přímou podporu v Českých korunách

Vyúčtování příspěvků zaslaných na moravskou sbírku a odeslaných vybraných prostředků na účet Pravoslavného misijního bratrstva: přes otevřený účet u Fio banky bylo za rok 2021 vybráno a na účet misijního bratrstva převedeno: € 1.968 = 51.761,77 Kč. Děkujeme všem dárcům!

Celkem bylo v minulém roce 2021 bylo dle našich zpráv z České republiky do Orthodox Missionary Fraternity věnováno necelých 102.000 EUR. Jednorázoví dárci větších obnosů zaslali své dary v Eurech přímo na účet bratrstva. Dle dostupných informací se někteří z nich o projektu dozvěděli a byli inspirováni stránkami s webovu prezentací naší moravské sbírky.

Sierra Leone

Jesenicko – noc kostelů

Tradiční akce jsme se tentokráte zúčastnili hned na třech místech. V Horní Lipové je náš chrám a památník otevřen stále celý rok a na letošní Noc kostelů byl interiér obohacen o malířský triptych Andělé války.

V Jeseníku byl chrámový prostor otevřen asi tři hodiny, za které ho navštívilo okolo 200 zvědavců.

Konečně, v jesenických lázních jsme do třetice, v pátek v 19.00, měli za hosta významného křesťanského výtvarníka Otmara Olivu, který pro padesátku přítomných skoro tři hodiny vyprávěl o umění života.

Otmar Oliva – Talkshow s knězem

Fotografie ze setkání zde