Archiv rubriky: Život eparchie

Narození Kristovo

Úvahy nad letošními svátky Narození Spasitele

Nemůžeme začít zamyšlení nad svátky Narození, aniž bychom především zmínili základní teze církevního učení o vtělení Božího Syna: Bůh se stal člověkem, aby se člověk mohl stát bohem. (Výrok tak starý, že se teologové neshodují od koho pochází: od Basila Velikého?, od Athanasia? …) Nekonečný a nestvořený Syn Boží, jemuž je celý vesmír malý a nemůže Jej pojmout, se právě narodil; Bůh, který je věčný, bezpočátečný a nesmrtelný, netrpící a vševědoucí, se stává malým dítětem, které se dává vložit do jesliček a nechává se zabalit do plének. Bude se učit mluvit, chodit, číst, pracovat. Od okamžiku jeho narození je už pevně dáno, že jednoho dne musí i on zemřít.

Ten, jemuž patří vše a drží ve své ruce veškerenstvo, dobrovolně zchudl, aby nás „obohatil svou chudobou“. A jakoby nestačilo, že Bůh se stává člověkem, rodí se v největším ponížení a skromnosti – v chlévě, v chudobě. Nevybral si narodit se v císařské rodině, ani v purpuru, zvolil si pokoru. Nezvolil si život v přepychu a obdařen královskou mocí, ale v prostotě a bezbrannosti. A jeho sestupování hlouběji a hlouběji do pozemské mizérie tímto narozením jenom začíná. Skončí potupnou popravou v bolestech na kříži, mezi zločinci.

Jak se o Božím Synu praví v liturgii sv. Basila: »Rozhodl se nelpět na rovnosti tobě, Bohu a Otci, a tak ač byl Bůh, zrozený před všemi věky, na zemi se objevil a s lidmi žil. Z Panny svaté se vtěliv, sebe samého snížil, vzezření služebníka přijav. Tělu ponížení našeho se připodobnil, aby učinil nás podobnými obrazu slávy své.«

Je to tajemství tak hluboké a rozumu nedostupné, že Církev zvolila řeč paradoxů, aby svou chválou toto tajemství obkroužila – alespoň částečně uchopila nadšenými slovy (viz kondak svátku):

»Panna dnes Nadpřirozeného rodí a země skýtá Nedostupnému jeskyni. Andělé s pastýři Ho oslavují a mudrci vedeni hvězdou putují, neboť se pro nás narodilo Děťátko malé, předvěčný Bůh.«

V kratičkém zpívaném textu je přímo koncentrát protimluvů: Panna × rodí. Rodí × Nadpřirozeného (jenže člověk nemůže rodit nikoho jiného než přirozeného; v jiných jazycích je termín „rodit“ spojen s pojmem pro „přirozenost“). Nedostupný × na zemi a to v jeskyni čili Nedostupný se stal dostupným; Nedotýkatelný se nechal obejmout svým stvořením – matkou, materií, zemí; Veliký se stal maličkým; Nesmrtelný smrtelným). Narozené Děťátko × je předvěčný Bůh (dítě, které zrovna začalo svůj život, bylo Bohem už před všemi věky).

Z židů si k sobě přivedl pastýře, aby se mu poklonili. Pastýři – byli jedni z nejchudších lidí, to byli ti, kteří neuměli žádné řemeslo, nebyli rybáři ani řemeslníky, neměli žádnou solidní živnost. A ty si vybral Pán jako své dvořanstvo, aby se mu poklonili v jeho paláci – ve chlévě, na jeho trůně – v jeslích. Z pohanů si přivedl naopak učence, mágy, astrology, které si skrze nebeské znamení přivedl, aby se mu klaněli a tím bylo zjeveno, že Evangelium stojí nad veškerou pohanskou učeností, vědou, rozumem a moc Kristova je nad všemi pozemskými poklady a jakoukoliv královskou vnešeností.

* * *

Tenkrát v Betlémě se narodila Osoba, v níž se spojilo Božství a lidství. Naše lidství, poškozené hříchem, smrtelné a znetvořené pádem Adama, přijal Pán od přečisté Panny, aby toto lidství obnovil, vyléčil od věčné smrti, přivedl zpět k Bohu, spojil s Božstvím, prozářil a přetavil nestvořenou Božskou energií tak, jako oheň rozžhaví železo.

Při svém Narození přichází, aby nám ukázal cestu správného lidského života a aby nás sám vedl po cestě pokory a nesení kříže, skrze kříž ke vzkříšení. Předpokladem však je, abychom dokázali alespoň vzdáleně napodobit jeho betlémskou pokoru.

Ano, tyto svátky jsou zároveň Božskou učebnicí pokory. Když náš Bůh ukázal takovou nevídanou pokoru a cestu ponížení, jak bychom se neměli i my snažit – každý podle svých možností – napodobit tuto velikost pokory? Bůh nám svým příkladem zjevuje, že v pokoře je velikost, že skutečně velké a vnešené dílo lze učinit jen cestou pokory.

O sv. Janu Zlatoústém zpíváme po liturgii, že nám ukázal „vznešenost pokory“. O svatých biskupech zpíváme: „Pokorou dosáhl jsi povýšení a chudobou získal jsi bohatství.“ Písmo praví: „Bůh se pyšným protiví, kdežto pokorným dává blahodať.“ Sv. Paisij přímo učí: pokora = blahodať.

Ct. Paisij praví: Pokorný člověk vydechuje všechny duchovní vůně: prostotu, mírnost, neohraničenou lásku, dobrotu, nehněvnost, obětavost, poslušnost atd. Je chudý duchem, a proto vládne veškerým duchovním bohatství. Je zbožný a tichý, a proto je stejného rodu s nejblahoslavenější Bohorodicí a Pannou Marií. Jestli se nepokoříme dobrovolně, tak jsme pokořeni silou, protože nás dobrý Bůh miluje.

Ct. Svatohorec dále praví: Jestli se pokoříš, uvidíš, jak do tebe vstoupil Bůh, který změní tvé srdce na betlémské jesličky.

Ikona Narození v chrámu

Narodil se jako maličké bezbranné Dítě, aby oměkčil naše zatvrzelá srdce (jak píše Dostojevskij). Vždyť při pohledu na novorozeně měknou srdce dokonce drsným chlapům. Obrázek Dítěte v jesličkách s Jeho Matkou vzbuzuje něhu v průběhu všech pokoleních, jak jdou po tisíciletích za sebou. Proto se z těchto svátků staly svátky míru, pokoje a smíření. Jednak smíření člověka s Bohem, kterého se účastníme i smířením s bližními. Tak se Bůh svou prozřetelností přičinil, aby si lidé odpouštěli a smiřovali se – zvláště o těchto svátcích, kdy bývá zvykem, že dokonce i ve válečných konfliktech se vyhlašují příměří. A my všichni jsme zváni okusit sladkost smíření.

* * *

Každoročně si připomínáme, jaká je pravá oslava Narození Kristova – učinit z jeskyně svého srdce Betlém s jesličkami, z nichž nás osvěcuje záře narozeného Spasitele.

Říká se, že Pán se nechal nosit v náručí Panny, aby mohl vzít do své náruče nás všechny. V oslavě události Kristova Narození je hlavním tématem zmenšení Boží nesmírnosti, aby se mohl ujmout nás. Bůh se zmenšuje, aniž by ho ubylo a aniž by přestal být plným Bohem, ale zároveň se spojuje s naším lidstvím, které jakoby zastiňuje záři jeho moci a dočasně svazuje jeho sílu podobně, jako je kolem nemluvňátka pevně ovinut povijan.

Narození Páně je úvodem do Evangelia, které celé je mocným Zjevením Boží lásky k člověku. Je to láska, která nehledí na lidský pád, hřích a zradu, ale je stálá a neměnná. Jako matka stále miluje své dítě, i když zlobí, tak Bůh nepřestává milovat člověka, který když hřeší, škodí tím jen sám sobě. Nejsilnějšími body tohoto zjevení je obraz Jeho Narození a Ukřižování, které ukazují klíčové okamžiky Božího sestoupení za člověkem. Ukazují, že Bůh Stvořitel tak miluje člověka, že je připraven na všechno přistoupit, cokoliv učinit, jen aby člověka zachránil od věčné smrti.

Rok co rok nám Církev staví před oči událost Narození i Ukřižování, abychom konečně pochopili Boží lásku a otevřeli svá srdce této lásce. To nám pomůže změnit „frekvenci našeho myšlení“ (podobenství o radiostanici používané starcem Paisijem) a přepnout se na frekvenci pokory, a tak s Ním můžeme hovořit, protože On promlouvá do lidské duše jen na této frekvenci.

Diákonská chirotonie ve Svitavách

Redakce webu gratuluje novému otci diakonovi k jeho chirotonii a přeje mu Boží pomoc k duchovenské službě.

Dne 20. prosince navštívil vladyka Izaiáš naší církevní obec při chrámu svatého Jiří ve Svitavách a při svaté liturgii rukopoložil na diakona bratra Ing. Libora Jiřího Stráníka.

Děkujeme vladykovi, který vyhověl naší pokorné žádosti, a věříme, že nový otec diákon nám bude posilou a pomocí při bohoslužbách a organizaci církevního života naší obce.

Rádi bychom touto cestou popřáli našim vladykům, duchovním otcům i novému diákonovi otci Liborovi požehnané sváteční dny Narození Páně a do nového roku Boží ochranu, pevné zdraví a mnoho sil v pastýřské službě.

Za PCO ve Svitavách
kněží Jiří a Mojmír

Vladyka Simeon o Brně

Po natočení vánočního a novoročního blahopřání pořídil kameraman ještě pár záběrů, na kterých vladyka odpovídá na otázky kolem Brna. Jak divák sám pozná, je to hovor spontánní, bez přípravy a bohužel kvůli nepříznivým vlivům prostředí nemohl být obsáhlejší.

Nakonec jsme se rozhodli tyto záběry i přes nízkou technickou kvalitu zvuku a okolnímu rušení použít s ohledem na neustávající útoky na oba naše vladyky. Byl jen digitálně trošku vyčištěn a zesílen velice slabý zvuk a musely být znovu načteny položené otázky, protože jejich originální znění bylo slabé, zarušené různým hlukem a místy bylo kameramanem zachyceno jen částečně. Záběry hovořícího vladyky jsou ponechány dokonce bez střihu a záznam ponechává všechnu nedokonalost bezprostředního a nepřipraveného projevu, za což se divákům omlouváme.

Uznáváme, že ponechat natočený materiál v surovém stavu je z technického hlediska poklesek a z uměleckého režijního hlediska lze tedy vyčítat videu jistou nekultivovanost v přípravě. Na druhé straně však toto krátké video nemá ambice být dokumentárním filmem, ale spíše jen záznamem vladykova vyjádření, zarámovaným režijním úvodem a závěrem, a naši věřící mohou navíc vidět a slyšet svého vladyku autenticky tak, jak bezprostředně hovořil.

Nový eparchiální kalendář

Všechny kalendáře z eparchiální ročenky pro rok 2022 jsou nabídnuty ke stažení na této stránce.

Kalendář smíšený (tzv. řecký styl) je pouze ke stažení (v ročence není).

Ročenka je už vytištěna a bude se rozesílat po farnostech nebo si ji můžete objednat na adrese olomouckého ústředí.

Arcibiskup Simeon zdraví eparchii se svátky Kristova Narození a Nového roku

Vysokopřeosvícený vladyka Simeon, náš eparchiální archijerej posílá pozdrav svému duchovnímu stádci s přáním požehnaných svátků Narození Ježíše Krista a k novoletí.

Přejeme našemu drahému vladykovi a pastýři, aby mu Bůh dopřál zlepšení zdraví a možnost chůze. Současně prosíme o jeho svaté modlitby v průběhu celého nastávajícího roku Boží milosti 2022 léta Páně.

V průběhu návštěvy, při níž eparchiálnímu archijereji popřál vladyka Izaiáš za celou naši eparchii radostné a pokojné svátky, byl pořízen videozáznam, a proto nás může přes monitor pozdravit náš vladyka nejen písmem, ale i hlasem a obrazem. V současné covidové době je to zřejmě jediný způsob, jak se Boží lid naší eparchie může s vladykou setkat.

Přání a úvaha vladyky Simeona k svátkům

Video si můžete pustit ve větší velikosti.

Dokumentární film: O situaci v Pravoslavné církevní obci v Brně

Snímek vznikl jako komentovaná zpráva o tom, co se v Brně kolem našeho chrámu děje. Obsahuje část autentického video-materiálu, který byl u brněnského chrámu v poslední době pořízen, a je doplněn vstupy se svědectvím pracovníků bezpečnostní agentury, se svědectvím a úvahou sloužícího kněze a zároveň jednoduchým teologickým komentářem určeným pro širší veřejnost. Snahou tvůrců bylo umožnit srozumitelným způsobem každému divákovi nahlédnout nejen povrch brněnských událostí, ale zprostředkovat i morálně-církevní pohled pod jejich povrch.

Snímek v lepším rozlišení je ke stažení zde

Narození Kristovo 2021. Požehnané svátky všem!

Klidné a duchovně utěšené svátky Narození Kristova přejeme duchovenstvu i věřícím celé olomoucko-brněnské eparchie.

Procházíme právě bouří doby, ve které na nás útočí z jedné strany duchovně stále se propadající stav naší civilizace i zmatek a názorové rozdělení společnosti a zároveň epidemie zákeřné infekce, a z druhé strany i útoky vedené proti eparchii spojené s dravým proudem tolika dezinformací, pomluv a agresivity, že jsme si to doposavad neuměli ani představit. Bůh to zřejmě dopouští, abychom hlouběji pochopili, že jedinou naší nadějí je On sám, Pán Ježíš Kristus. On je skála, o kterou se rozbíjí vlnobití lidských hříchů, vášní, svévole a vzpoury. Vzkazuje nám tím, že On sám vyřeší všechny naše problémy a trápení. Chrání svou Církev, nevěstu, kvůli které stvořil celý vesmír (jak nás učí Otcové), jako zřítelnici svého oka. Jako to, co je ze všeho stvoření nejcennější.

Ježíš Kristus pravil: „Pokoj svůj vám dávám.“ V našem Spasiteli nacházíme pokoj pro svou utrápenou duši. Jedině On může dát to, co svět dát nemůže, nadpozemský pokoj, který je tím, co naše srdce tak naléhavě potřebuje, po čem žízní.

V pozoruhodném a hlubokém textu letošního poselství posvátného synodu ke svátkům Narození Kristova (které bylo sepsáno na Slovensku) se píše:

Pandemie, kterou procházíme, nezasáhla jen zdravotnictví, politiku či ekonomiku. Dotkla se a bolestivě poznamenala především mezilidské vztahy. Zdá se, že všechno, co je ve světě, prochází zkouškou odolnosti – a nikdo z nás z toho není vynechán. Leč zkušenost mnohých křesťanských generací dokazuje, že můžeme obstát v jakékoliv zkoušce, když vyvineme vlastní úsilí a máme důvěru v Boží pomoc. Právě to se nám snaží nastávající svátek připomenout.

Ano, to je znamení této doby: vše a každý musí projít zkouškou odolnosti. Zkoušena je naše víra i naše církev, jestli jsou pevné a jsou-li založeny na důvěře v Krista a odhodlaném následování našeho Pána. To je zřejmě skrytý smysl toho bouřlivého vlnobití, které s námi otřásá. Vydržíme?

V pevné naději na našeho Pána, který se v Betlémě narodil, obstojíme.

List moravských biskupů vladykovi Michalovi

Vážení a milí čtenáři,

bohužel brněnští vzbouřenci ani v době blížícího se Narození našeho krásného Pána Ježíše si nedávají pokoje.

Uvažovali jsme dokonce, že už se nebudeme v tomto církevním médiu zabývat ošklivým a necírkevním děním organizovaným naším bývalým duchovním v Brně. Tato osoba se svými skutky už dávno sama zřekla kněžství. Doposavad jaksi umanutě organizuje schismatická shromáždění maskovaná jako bohoslužby. Jejich smyslem je však útočit na farní majetek, brzdit kanonickou církevní obec, bránit misii a udržovat jeho věrné ve fanatickém naladění. Tato srocení konaná hned vedle chrámových vrat a stále brání klidným a zbožným členům farnosti ve vstupu do chrámu. Není to ani církevní, ani kanonické ani kulturní chování. Protože svou kauzu nedovoluje tento padlý duchovní řešit církevním způsobem a není už naděje na to, že by změnil své smýšlení, řeší se celá věc cestou zákona.

Je nám už břemenem stále přinášet další a další dokumenty a opakovat argumenty o duchovním i morálním pádu toho člověka, dokazovat jak hluboce nepravoslavné a necírkevní (a v podstatě bezbožné) je jeho chování. Poukazovat na to, jaké škody způsobil Církvi Kristově, a to vše jen z osobních důvodů. Napomínáme, káráme, usvědčujeme jeho zlé skutky jen proto, že nám tak činit přikázal apoštol Pavel. Když křesťan nepřijímá žádné napomenutí, kárání ani se nepodrobí trestu, církev se musí zříci péče o jeho spásu. Soud nad jeho duší patří Bohu. Kéž je mu Pán milostiv!

Kliknutím si můžete obrázek zvětšit

Jak však vidíte, existuje skryté spojenectví mezi ním a vedlejším vladykou, který nedávno vydal nesmyslné prohlášení, kterým se vyvyšuje nad našeho eparchiálního arcibiskupa Simeona, neomaleně se míchá do vnitřních věcí naší eparchie a chce rozhodovat, kdo bude sloužit v našich chrámech na Moravě. Taková činnost je o to trapnější, že způsob jeho správy metropolie vykazuje do nebe volající neústavní skutky. Chce snad stejný rozklad, o jaký se přičinil v Praze, způsobit i u nás? Poté co zřejmě rozházel pražské peníze a nyní podle všeho rozhazuje peníze, které jsou společným majetkem obou eparchií, chce rozházet i peníze olomoucko-brněnské eparchie? Chce se zmocnit brněnské farnosti? Nebo je za tím nějaká třetí síla? Dvanáct duchovních ze Slovenska, aniž by se namáhalo seznámit se s podstatou problému, zaslalo svůj neinformovaný protest i moskevskému patriarchovi, což napovídá, že za Fejsakovým i Michalovým konáním stojí přece jen Moskva a její expanzní záměry.

Jakmile naši kanoničtí duchovní začali v Brně sloužit, vydal vl. Michal jakési zvláštní prohlášení, které snad ani není hodno důstojnosti biskupa se základní orientací v posvátných kánonech, jimiž je archijerej povinen se ve svém působení řídit. Nemá žádné oprávnění svými “nařízeními” destabilizovat naší eparchii a měl by se spíše pokusit obnovit správní církevní orgány, které svévolně ochromil, aby mohl neomezeně nakládat s církevními finančními prostředky.

Na opravdu mimořádně zvláštní prohlášení vladyky Michala odpověděli oba moravští archijerejové společným listem:

Kliknutím si můžete obrázek zvětšit

Poselství k Narození Kristovu

POSELSTVÍ POSVÁTNÉHO SYNODU PRAVOSLAVNÉ CÍRKVE
V ČESKÝCH ZEMÍCH A NA SLOVENSKU
NAROZENÍ KRISTOVO 2021

Duchovní otcové, bratři a sestry,

Kristus se rodí! Oslavujte Ho!

V Betlémě uprostřed noci – v době, kdy je tma nejhlubší, – zazářilo velké světlo a zazněl silný hlas anděla: Nebojte se! Zvěstuji Vám velikou radost – ve městě Davidově se vám dnes narodil Spasitel! (Luk 2,10-11) Tento hlas zní i dnes, v době nejistoty vyvolané pandemií, aby opět přinesl lidem světlo naděje, sváteční ztišení, duchovní radost.

Někteří z nás budou možná chtít na chvíli zapomenout na své znepokojení z okolní situace a životní obavy za pomoci obvyklých vánočních způsobů – tradiční vánoční výzdoby, zábavou, dárky. Další se kvůli „znamením doby“, kterých jsme svědky, vytasí s apokalyptickými proroctvími a budou burcovat k náboženskému fundamentalismu, hraničícímu s extrémismem. Ve skutečnosti jsou však všichni lidé v období vánočních svátků povolaní k něčemu úplně jinému – jsme zváni odhalit pro sebe podstatu svátku Kristova Narození, skrytou v andělově zvěstování: „Dnes se vám narodil Spasitel!“

Každodenně jsme doslova zavaleni spoustou různorodých, často si protiřečících informací. Proto alespoň na chvilku přestaňme naslouchat těm, kteří chtějí vyvolávat paniku a rozdělovat lidi. Alespoň na chvilku si přestaňme všímat těch, kteří se pokoušejí využít naši nejistotu ke svému prospěchu. Alespoň na chvíli v tišině vánočních svátků přestaňme věnovat pozornost hluku tohoto světa a naslouchejme ve svých srdcích volání anděla, dobrou zprávu o spáse – hlas samotného Boha.

Nadcházející svátky Kristova Narození nás, stejně jako v jiných letech, naléhavě nabádají, abychom  příchod Spasitele – vtělení Boží lásky do tohoto světa – prožili jako hlasitou výzvu k přehodnocení směru své životní cesty. Pandemie, kterou procházíme, nezasáhla jen zdravotnictví, politiku či ekonomiku. Dotkla se a bolestivě poznamenala především mezilidské vztahy. Zdá se, že všechno, co je ve světě, prochází zkouškou odolnosti – a nikdo z nás z toho není vynechán. Leč zkušenost mnohých křesťanských generací dokazuje, že můžeme obstát v jakékoliv zkoušce, když vyvineme vlastní úsilí a máme důvěru v Boží pomoc. Právě to se nám snaží nastávající svátek připomenout.

Bůh nespasil člověka „shora“ – On sestoupil na zemi. Přišel do tohoto světa, prožil lidský život a svým Křížem a Vzkříšením spasil člověka. Sv. Jan Zlatoústý praví: „Bůh sestoupil na zemi, a člověk vystoupil na nebe. Smrt byla odstraněna a ráj se otevřel. Kletba byla sňata a hřích odstraněn. Chyby, jichž se člověk dopustil,  byly napraveny a sestoupila Pravda. To, že se Bůh stal člověkem, přesahuje všechny naděje a očekávání. Narodil se v těle, aby nás znovuzrodil v Duchu. Narodil se jako syn ženy, aby z nás učinil děti nebe.“ Čím více se s Bohem sjednocujeme, tím víc chápeme, jak nesmírně nás miluje: až do té míry, že On Sám stal se jedním z nás, člověkem. S Ním se učíme milovat a odpouštět dokonce i svým nepřátelům.

Nikdo a nic nás nemůže připravit o Kristovu lásku. Naše tělo je sice možno omezit na svobodě pohybu, ale naše duše je svobodná a pokud si to bude přát, vždy najde způsob jak přivítat právě narozeného Krista v jesličkách svého srdce, čili na místě, kde se koná každé významné setkání.

Kristův příchod na tento svět přinesl radost všem lidem, ale co znamenal pro Něj samotného? Prorok Izaiáš o to praví: „On vzal na sebe naše nemoci a nesl naše bolesti, leč my jsme si mysleli, že je raněn, Bohem potrestaný a zavržený. On však byl proboden za naše hříchy, a trápený za naše nepravosti. Padl na něj trest, který nám přinesl smíření a pro jeho rány jsme byli uzdraveni.“ (Iz 53,4-5)

Svatý Řehoř Palama právě kvůli tomu prohlašuje: „Neexistuje nic, co by bylo zázračnější a vzácnější než jeskyně s jeslemi, dětská vanička a plenky, protože ze všeho, co Bůh odnepaměti stvořil, není nic, co by bylo tak Božské nebo tak užitečné jako Narození Kristovo.“ (Sebrané spisy. Sv. 12, kn. 2, hom. 34.)

Kristus nepřišel na svět, aby přinesl nějakou novou ideologii či založil nové náboženství. On přišel, aby nám ukázal nový způsob života. Žít pro druhého, žít ve společenství – to je Jeho odkaz. Pokud Ho necháme, aby se znovu narodil v našich srdcích a rozžehl v nich oheň lásky, z betlémské jeskyně znovu zazáří světlo, světlo naděje na proměnu světa k lepšímu skrze proměnu nás samotných.

Kéž nám Bůh ze své dobroty daruje duchovně bohaté prožití svátku Kristova Narození a požehná svou milostí nový rok 2022!

Rastislav
arcibiskup prešovský
metropolita českých zemí a Slovenska

Michal
arcibiskup pražský a českých zemí

Simeon
arcibiskup olomoucko-brněnský

Juraj
arcibiskup michalovsko-košický

Izaiáš
biskup šumperský

K vytištění v PDF:

Česká verze:

Propagandistická reportáž objednaná proti naší eparchii

Komentář k audiovizuálnímu produktu pořízenému pro oklamání veřejnosti

Známe to všichni. Občas vidíme v televizi nebo na internetu pořady či reportáže, nad kterými zůstává člověku rozum stát. Tomuto trendu či “znamení doby” neunikla ani naše eparchie. Vystřelený otrávený mediální šíp byl tentokrát zacílen na vedení olomoucko-brněnské eparchie a potažmo na všechny, kteří nezbožňují pana Fejsaka. V Brně tuto neděli natáčel nějaký kontroverzní reportér ze Slovenska. Střízlivě uvažující divák si nejspíš sám udělá obrázek o morálce či profesionální úrovni tvůrce reportáže, který nerespektuje etické základy novinářské práce a neumí (spíš nehodlá) vytvořit vyváženou reportáž. Mezi novinařinou a propagandou je jistý rozdíl, který autor reportáže, jak se zdá, nechápe a ohýbá si realitu podle svých představ (nebo podle mzdy).

Natáčet na cizím pozemku bez souhlasu zástupce jeho majitele – už to svědčí o právní či morální dezorientaci této údajné “legendy” mezi slovenskými novináři.

Slavný “legendární” reportér si rozhodně nehodlal komplikovat život “zbytečnou” prací s výběrem mluvících osob nebo pokusem obeznámit se s problematikou sporu. To vše za něj udělali a připravili mu jiní a jemu už jen napochodovali před kameru ti vybraní, o nichž se předpokládalo, že budou mluvit v souladu s režijním záměrem. Jeden náš český filmový režizér, když toto dílko shlédl, poznamenal, že tzv. “dokumentární film” může být hodně vzdálen realitě a že na této reportáži je dobře patrné, jak bylo natáčení předem dobře scénáristicky zorganizováno a připraveno s nikterak neskrývaným cílem – k propagaci těch, kterým má vyrobený audiovizuální produkt posloužit. Na druhé straně, jak připomněl, se tito pracovníci potřebují uživit, což je nutno chápat. Reportér je v podstatě námezdní síla, která vyrábí produkt, za který dostane zaplaceno. Jakmile reportér odmítne nabídku, hrozí mu, že už příště práci nedostane. Taková je prý realita v mediálním průmyslu. Jen velice seriózní novináři si někdy troufnou jít do rizika, případně si založí vlastní mediální či zpravodajskou produkci. Dále vyčíslil i přibližnou částku, kolik stojí natočit takový pořad. Otázkou jen zůstává, jestli to platil Fejsak z ukradené brněnské pokladny nebo redakce týdeníku, pro který tento reportér pracuje. Nelze ani vyloučit, že byl lidmi z Brna zmanipulovaný a udělal to pro ně z “nadšení pro pravdu” a zadarmo.

A tak k nám z obrazovky promlouvá Josef Fejsak srdceryvně lkající, že se věřící nemohou modlit ve svém chrámu, který je však za jeho zády otevřený pro všechny a věřící i s Fejsakem byli do chrámu opakovaně zváni. Při tom neopomenul vychloubat se (jak je jeho všeobecně známým zvykem), že když začal kdysi v chrámu sloužit, chodilo tam málo lidí, kdežto teď jich tam chodí o hodně víc 🙂 . Zapomněl dodat, že to bylo někdy v r. 1984 a za komunismu bylo ve všech našich chrámech málo věřících a navíc zde ještě nebyly zástupy pravoslavných z Ukrajiny či Ruska, Balkánu atd. Možná už opravdu zapomněl, jak si na něj ještě v průběhu 90. let brněnští věřící (Češi) stěžovali, že málo slouží (např. že věřícím odmítal sloužit obvyklé večerní bohoslužby). I v novém století už dvacet let blokuje misii v Brně a torpédoval vždy všechny snahy biskupů založit v moravské metropoli další pravoslavné farnosti (Praha jich má devět, v polovičním Brně doposavad Fejsak kraloval sám). Už desetiletí se v eparchii poukazuje na to, že počet věřících na běžných bohoslužbách v chrámu sv. Václava za Fejsakovy éry je s ohledem na velikost Brna a na počet pravoslavných křesťanů (desítky tisíc) v tomto městě žalostný. To vše by se teď, po sesazení pana Fejsaka, mělo postupně napravit.

Ukrajinských bratří a sester, kteří respektují naše biskupy a hierarchické struktury i český charakter místní pravoslavné církve, si opravdu vážíme a jsme jim vděčni za podporu, kterou nám poskytují. Mnoho z nich v srdci nosí hlubokou víru a dávají nám inspiraci. Vítáme je s radostí v našich chrámech a bereme si je za příklad obětavosti a horlivosti k modlitbě a k bohoslužbám. Ty samé díky pochopitelně adresujeme i zbožným Srbům, Rumunům, Moldavanům a dal.

V dalším záběru zase klame diváky Michal Dvořáček prohlašující, že prý nikdo neví, proč byl Fejsak odvolán. Jenže při tom dobře ví o skutečnosti, že pan Fejsak už někdy před více než dvěma lety se začal chovat k vedení eparchie odmítavě a nepěkně, šířil různá smyšlená podezření a začínaly jeho pomluvy (viz jeho zveřejněné písemné prohlášení z 27. 1. 2020, kde sebevědomě a útočně obviňuje vladyku Izaiáše z rozkolu a z podvodu). “Důkazy”, kterými své křivé obvinění dokazoval, se ukázaly být bezvýznamné z hlediska biskupů, členů ER i policie, která je na základě Fejsakova udání prošetřovala). Už tenkrát začal prohlašovat, že s vladykou Izaiášem odmítá sloužit u jednoho prestolu (takové rozkolné postoje si kněz v činné službě nesmí dovolit). Z Brna chodily výhružky, že vladyku do katedrály sloužit nepustí. Nicméně se ještě rok čekalo, jestli se brněnský farář uklidní a umoudří. Poté, aby katedrála mohla sloužit archijerejským bohoslužbám, což je její funkce, byl pan Fejsak před rokem odvolán z funkce správce, ale zůstal duchovním na farnosti (prosinec 2020). To pánové Dvořáček s Fejsakem dobře vědí.

Pak z Brna vytryskl celý gejzír protestů, obvinění a dalších pomluv a skandálů. Ukázalo se, že odvolání bývalého duchovní správce bylo provedeno “v hodině dvanácté”. Vzpoura bublající pod povrchem explodovala jak sopka. V období celé první poloviny roku 2021 adresovalo vedení eparchie brněnské obci dlouhou řadu neveřejných i veřejných dopisů, ve kterých jim půl roku trpělivě vysvětlovalo, že se kněz nemůže chovat tak, jak to Fejsak celé církvi i veřejnosti předvádí: skandalizace církve, veřejné a mediálně rozšiřované lži, urážky a pomluvy na biskupa, dosud u nás nevídaně drzé chování, hrubá arogance a útoky na hierarchii, publikování hanopisů a křivých obvinění – prostě jedno velké dlouhé pohoršení. (Mt 18,7) Na Paschu 2021 Fejsak veřejně dokonce vyzval k sesazení eparchiálního archijereje Simeona se slovy: “Musíme si zvolit nového eparchiálního biskupa!” (Dvořáček tuto výzvu sám zapsal a publikoval.) Tak hrubé a rozsáhlé porušení kněžského slibu poslušnosti zde ještě snad nikdy nebylo. Ale eparchie stále vyčkávala (další čtvrt rok), jestli se vzpurný kněz nevzchopí k omluvě a k pokání. Tuto dobu však využil jen k dalším skandálům a hanebnostem vůči eparchii. A tak po půl roce přesvědčování, napomínání a varování bylo Fejsakovi zakázáno sloužit a musel být propuštěn ze služeb církve. Sám Dvořáček to všechno publikoval a něco k tomu i samostatně dle Fejsakových instrukcí vytvářel, takže o tom dobře ví, proč tedy lže do kamery? (Říká se, že po určité době neustálého lhaní ztrácí lidská mysl schopnost rozlišovat mezi lží a pravdou.)

Vrcholem celé dlouho eskalující vzpoury bylo vbouřencovo podání trestních oznámení, čímž se kanonicky sám odsoudil. To by mu netolerovali ani v Moskvě, ve kterou zřejmě doufá. Následující vykradení chrámu a páchání svatokrádeží i všechna ta divadla, co pořádá u chrámu, to už je jen tečka za jeho duchovenskou kariérou.

Pak na videu M. Dvořáček tvrdí, že nechápe, proč je u chrámu naše ochranka, protože oni prý nemají důvod se s někým přít nebo přetahovat. Jenže on sám, Dvořáček osobně, před týdnem v nějakém amoku napadl pěstmi duchovního otce Rafaela, vyprovokoval některé z davu k násilí a jen přítomná ochranka zachránila našeho kněze před lynčováním. I pracovníci této ochranky hlásí, že se v okolí chrámu pohybují zřejmě placené osoby vyvolávající dojem mafie (tito podezřelí lidé se chodí dívat k chrámu i v noci). Po těch všech Dvořáčkem uvedených klamech, které byly už mnohokrát usvědčeny jako zlomyslné a úmyslně lživé, ukončuje slovy: „My stojíme za pravdou.“

Poté znovu opakuje svou demagogickou proklamaci bývalý farář a obviňuje vladyku Izaiáše, že pro ho prý pomluvil. Proto na něj podal i trestní oznámení. Vladyka nikdy na něj žádné pomluvy nešířil, jak ostatně potvrdilo policejní vyšetřování. Jediný, kdo zde dlouhodobě před celou veřejností šíří nehorázné pomluvy a urážky do všech stran, je onen svržený kněz, který si je tak jist sám sebou, že si celé dva roky naprosto plánovitě uzavíral jakoukoliv cestu zpět.

Když v průběhu natáčení reportáže promluvil kanonický kněz, který zrovna vyšel z chrámu, a chtěl reportérovi na kameru vysvětlit situaci, tento prý “legendární reportér” záznam okamžitě utnul, aby se jeho diváci nemohli dozvědět názor druhé strany.

Zorganizované výpovědi a komentáře se v pořadu samozřejmě neobešly bez obvyklého refrénu na téma majetku (řeči o kontech atd.). Nechápeme však, proč tyto nešťastné osoby obviňují eparchii z krádeže, když fenomenálně největšího zloděje církevního majetku mezi všemi našimi faráři všech dob mají mezi sebou. Což jim opravdu nevadí, že (s hordou mafiánů) odstavil dokonce i bezpečnostní službu, vypáčili zámky a vykradli chrám a že jejich vůdce odcizil obě chrámové pokladny s částkou cca dva milióny korun? (Nemluvě o skandálním vedení účetnictví církevní obce, které mj. porušuje obecně závazné předpisy o účetnictví. A raději ani nerozebírat, že vzhledem ke způsobu vedení účastnictví a k dalším okolnostem by někdo mohl mít podezření, že farností protékaly hodně velké částky peněz odněkud někam bez jakékoliv evidence.)

Nakonec reportáž obsahuje povinnou repetici falešného brněnského narativu o údajném “farním shromáždění”, které však podle Ústavy nebylo žádným skutečným Farním shromážděním, a kde si tak nějak nadivoko a proti veškerému církevnímu řádu zvolili kněze, kterému eparchiální biskup nedovolil kandidovat, ale kterému už dříve zakázal sloužit. Za takových okolností a na takovém nekanonickém srocení znamenalo zdvižení ruky za Fejsaka odřeknout se pravoslavné hierarchie i víry ve svatou obecnou, apoštolskou Církev. Škoda, že i v 21. století lze zmanipulovat vzdělaného Čecha tak, že uvažuje, jak ho jeho “duchovní vůdce” naprogramoval.

Zneužívání médií pro osobní prospěch odvolaného faráře se stalo v Brně normou. Jsou však i média, která vidí něco jiného, než jim pan Fejsak sugeruje. Jen namátkou odkazujeme na článek Agenti StB a jejich praktiky vládnou v pravoslavné církvi!

Laikové samozřejmě za své oklamání nemohou, protože byli dlouhodobě podrobeni mentálnímu násilí. Ten, komu z titulu jeho duchovenské funkce důvěřovali, je úmyslně uváděl v omyl. Většina z nich bude potřebovat nějaký čas, než bude schopna nahlédnout, že uvěřili egocentrickému demagogovi, který si z Božího lidu učinil svou sektu. A tak trpělivě sledujeme, jak přítomní na chrámovém nádvoří vyznávají svého nekriticky zbožňovaného Fejsaka jako zcela nenahraditelného vůdce své sekty. Svrženého kněze nazývají “svým báťuškou”, biskupem poslané kněze prohlašují za cizí kněze (nebo je vůbec nepovažují za kněze). Na rozhodnutí kanonického vrchního pastýře a eparchiálního biskupa kašlou. Tak jsou svým vůdcem vychováni.

Žalostné je hledět na tyto lidi, kteří jsou zmanipulováni, aby si o sobě mysleli, že oni jsou ta pravá Pravoslavná církevní obec. Za celou tu dlouhou dobu jim jejich duchovní úmyslně(!) nevysvětlil, že církevní obec to jsou věřící kolem kanonicky příslušného biskupa nebo kolem kněze, který má od biskupa pověření k službě v církevní obci. A nejspíš před nimi tento “duchovní” tají, všem kněžím známou, prvokřesťanskou zásadu, že jen takové svaté Tajiny (hlavně svaté přijímání) jsou pravé, které vysluhuje biskup nebo ten, kdo je biskupem poslán.

Na závěr ještě ke způsobu práce reportéra. Divák si snadno všimne, že si vybírá osoby s určitými podobnými názory, vysekává z reality jen to, co se mu hodí do scénáře, a hlavně – nikomu z druhé strany neposkytne možnost komentovat natočené výpovědi, postavit protiargumenty. Jenže právě možnost obou stran argumentovat, je už od starého Říma mezi slušnými lidmi považována za princip diskuse a za východisko při hledání pravdy. Právní zásada „Audiatur et altera pars“ (ať je slyšena i druhá strana) platí nejen v soudnictví ale i v žurnalistice. V reportážích týkajících se nějakého sporu se novinář s profesionální morálkou snaží zahrnout stanovisko zástupců obou stran.

Říká se, že všechno zlé je pro něco dobré. Jednak nám natáčení této “reportáže” zajistilo větší klid v neděli před chrámem, takže na nás tentokrát nikdo neplival ani nevyhrožoval smrtí. A dále, i takto zkreslená reportáž docela dobře dokumentuje, že společným jmenovatelem natočených názorů (a ideologickým tmelem Fejsakova lidu) je odmítání pravomocí eparchiálního biskupa vykonávat pastýřskou péči nad eparchií a nad duchovenstvem, či naprostá neznalost úlohy biskupa v církvi. Tím ovšem stojí uvažovaní těchto lidí úplně mimo Pravoslaví, pravoslavnou víru a pravoslavné církevní uspořádání. Všechna ta vystoupení lidí oddaně bránících Fejsaka by se dala shrnout v jedné, přibližně takto formulované větě: „My eparchiálního biskupa neuznáváme, my jsme už protestanti, dejte nám tento pravoslavný chrám vybudovaný předky, abychom si v něm mohli dělat, co se nám zachce.“

Opravdovou hrůzu pak vzbuzuje stále hlubší odkrývání, jaké mentální (de)formaci museli být podrobeni svedení pravoslavní věřící, pro které je už důležitější osoba kněze, ať se dopouští čehokoliv, než platnost Tajin, které jim svatokrádežně vysluhuje.

Ta objednaná reportáž nám znovu připomněla, že následující moravská pravoslavná pokolení by současnému vedení eparchie nikdy neodpustila, kdybychom ustoupili tomuto necírkevnímu tlaku, nedbali svého pověření a svěřených pravomocí a nehájili všemi způsoby církevní řád proti svévolníkům a eparchii před zkázou.

Obrázek na závěr

Divák videa by asi neřekl, že tento usměvavý, mírně působící a sladce mluvící chlapík byl před týdnem schopen rozzuřeně bušit do nevinného biskupova kněze pěstí.

Sobota večer a nedělní liturgie v Brně

V sobotu (11. 12.) večer při bohoslužbě Fejsakovi příznivci brání věřícím ve vstupu do chrámu. Přímo do vchodu se postavil jakýsi Kyprian, brněnský autor různých zvěstí psaných pro bulvární noviny (např. „Brněnská drbna“ – ano, tak se ten plátek opravdu jmenuje). Stál uprostřed chrámových dveří, bránil či odrazoval věřící od příchodu na chrámovou bohoslužbu. Někteří z příchozích odešli po setkání s ním domů, protože vůbec nechápali, co se to u chrámu děje.

Trochu nám to připomíná bolševické praktiky v porevolučním Rusku. Tenkrát před chrámy hlídkovaly skupinky ateistických aktivistů, bránily vstupovat, odrazovaly či zaznamenávaly jména těch, kteří se nenechali zastrašit.

Těžko posoudit, jestli je Kyprian a další brněnští aktivisté pod nějakým ideovým vlivem leninsko-stalinského Sovětského svazu, nebo zdali spíš patří do kategorie těch, o nichž pravil Pán Ježíš: „Běda vám, zákoníci a farizeové, pokrytci! Zavíráte lidem království nebeské, sami nevcházíte a zabraňujete těm, kdo chtějí vejít.“ (Matouš 23,13)

Nedělní bohoslužba (12. 12.) proběhla, díky Bohu, relativně pokojně. V chrámu se sloužila svatá liturgie a po ní se konal svatý křest. Po měsících se zde opět vysluhovaly platné svaté Tajiny. Účast odhadovali přítomní na bezmála 20 statečných lidí. (Protože věřící vstupující do chrámu byli fanatiky fotografováni, schovávali se někteří v koutech chrámu. A Kyprian zlověstně stál sice už nikoliv přímo ve vchodu, ale hned vedle jako tichá hrozba.)

Klidný průběh možná způsobilo i natáčení kontroverzního slovenského novináře, před nímž Fejsákův lid nasadil svou “svatou tvář”. Náhle byli všichni jako beránci, nešťastní z toho, že prý “musí mrznout” venku. Škoda, že jim vůdce zakázal vstoupit dovnitř. Díky Bohu za novináře, kvůli jehož přítomnosti nám tentokrát nikdo nenadával, nekřičel, neběsnil a netloukl nás.

Před chrámem organizoval Fejsak další nekanonickou a rozkolnou službu. Při této akci za hlasitého “zpěvu” vede Fejsak své následovníky průvodem kolem chrámu, asi aby byli jako židé obcházející Jericho.

Bude zřejmě potřeba požádat státní orgány, aby Fejsaka jako organizátora a odpovědnou osobu hnaly k zodpovědnosti za neoprávněné používání cizího pozemku k jeho soukromým akcím. Domluvit se ním není možné, tak snad bude možné donutit cestou zákona tohoto “kněze”, aby odešel páchat svá rozkolná shromáždění jinam. Poté už bude možno zahájit novou misii a postupně vzkřísit Pravoslavnou církevní obec v Brně, kterou Fejsak téměř pohřbil.

Z hlediska občanského práva pořádá Fejsak protizákonnou hromadnou a organizovanou akci (podle nás něco přes 100 lidí, fejsakovci napočítali 300 🙂 ) na církevním pozemku bez souhlasu oprávněné osoby. Řešit tuto situaci už přísluší státním orgánům. V Brně přece nejsme na Ukrajině. U nás je zvykem vymáhat dodržování platných zákonů. Anarchie, přestupky a nepořádky se v kulturních zemích obvykle netolerují.

Samozřejmě respektujeme vůli věřících, kteří si sami rozhodnou, kam chtějí chodit. Jedná se nám o to, aby jim byla zajištěna svobodná volba, kterou jim Fejsak zatím nechce dovolit. V našem státu je náboženská svoboda a každý si sám volí, jestli chce chodit někam na bohoslužby, a případně na jaké bohoslužby. Nikoho nenutíme žádným nátlakem, aby vstupoval do našeho chrámu. Naším úkolem je nyní zajistit otevřený chrám, volný církevní pozemek, možnost věřících dobrat se pravdivých informací a samozřejmě konání řádných bohoslužeb.

Chápeme, že část věřících je možná na duši už tak poškozena Fejsakovým působením, že jsou zřejmě pro normální duchovní (a kanonický církevní) život na dlouho ztraceni. Máme mnoho svědectví o tom, jak tento “kněz” dlouhá léta působil na své věřící – jak je explicitními výroky i podprahově utvrzoval, že Pravoslavná církevní obce v Brně je pod jeho vedením jedinou skutečně pravoslavnou obcí u nás. S tímto klamným přesvědčením se stále v různých ozvěnách u řady brněnských věřících setkáváme.

Na druhé straně má církev zkušenost, že pravoslavná duše milující Krista si sama hledá opravdovou a řádnou bohoslužbu – bez fanatismu, sektářství, egománie náboženského vůdce, v pokoji a v pokoře a bez vzpoury. Pravoslaví v průběhu historie přežilo všechna velká i malá historická schismata.

Díky Bohu za vše!

O nedělní liturgii v Brně

Komentovaná zpráva o aktuální situaci v Brně (5. prosince 2021)

Poslední redakce textu v úterý v 16 hod.

Asi stovka (jiní říkají dvě stě, tedy žádných tisíc) lidí zmanipulovaných J. Fejsakem se shromáždilo před chrámem. Ti, kteří se rozhodli vstoupit do chrámu a zúčastnit se kanonických bohoslužeb v brněnském chrámu, museli projít zfanatizovaným a agresivně naladěným davem, což vyžadovalo dost odvahy. Na věřící, kteří chtěli do chrámu, Fejsakovi přívrženci plivali, nadávali jim, uráželi, křičeli a dokonce vyhrožovali smrtí.

Přesto se v chrámu v neděli nakonec s námi pomodlilo asi 25 – 30 statečných brněnských věřících.

To samé, čím si museli projít tito naši věřící, čekalo i naše duchovní, když po liturgii odcházeli z chrámu. Nadávky, poplivání a vyhrožování smrtí. Jakmile se přestalo natáčet na kameru, dalo srocení volný průchod hněvu. Jeden z duchovních svědčil, že mu někteří z davu před chrámem ukrajinsky výhružně oznamovali: Jsi mrtvý. (Inu, nepravoslavně uvažujícím, hulákajícím a proklínajícím knězem to začíná a výhružkami vraždou to pokračuje, čím to asi skončí? To je Fejsakovo pojetí toho nejzbožnějšího pravoslávija?)

Drtivá většina z lidí srocených před brněnským chrámem jsou Ukrajinci. Nad tím ukrajinským křikem před naším chrámem visí otázka, jestli jsme ještě v české pravoslavné církvi a na Moravě, nebo zdali půda olomoucko-brněnské eparchie už spadá pod Ukrajinu. Podle názoru Ukrajinců srocených před chrámem zřejmě patří půda chrámu Ukrajině. Zvláště, když Ukrajinci před chrámem sv. Václava křičí: “Jaká je to eparchie? Nám je to jedno!” (Natočeno a bude k dispozici na celém videozáznamu.)

Za převzetí stojí příspěvek (podepsaný bratrem M. S., v diskusi je podepsán plným jménem), který se objevil v diskusi na internetu a byli jsme na něj upozorněni. Protože je to svědectví očividce, přebíráme v plném znění:

Dovolte mi několik poznámek k dnešní první nedělní svaté liturgii v Brněnském chrámu s novým duchovním otcem Rafaelem.

Před začátkem svaté liturgie proběhl vnitřkem chrámu jakýsi fejsakův samuraj, aby tu seřval muže kvůli jeho domnělé neúctě, totiž ten člověk byl asi vůbec poprvé v chrámu a nevěděl, že si měl sundat pokrývku hlavy. Na poznámku otce Rafaela “nebuďte pokrytec”, fejsakovec zaujal výhružné postavení tváří tvář duchovnímu a chtěl pokračovat v agresivní slovní konfrontaci.  V tom okamžiku bylo jeho jednání přerušeno věřícím Brněnské obce, který pak přivítal otce Rafaela v chrámu.

Později bylo dle svědectví vyjasněno, co měl otec Rafael slovy o pokrytectví na mysli. O den dříve, tedy včera v sobotu, když našeho nového duchovního otce Rafaela (posla řádnosti, pokoje a posla moravských biskupů) bili, proklínali jej a plivali na něj, tehdy ten zmíněný “učitel úcty” – fejsakovec, takovým skutkům tleskal.

Samotná svatá liturgie pak dál pokračovala svým tempem. Občas do vnitřku chrámu pronikly nápěvy fejsakovců, kteří v šiku pochodovali kolem chrámu. To ale průběh samotné bohoslužby nerušilo, protože zádveří zůstávalo zavřeno. Kázaní proběhlo v češtině a rumunštině, jestli se nepletu. Nápěvy liturgie mi zněly blízké duchu tvorby svatého vladyky Gorazda.

Jsem velice šťastný, že tu otce Rafaela máme a že jsme opět v jednotě s Eparchií a moravskými biskupy a hlavně že končí éra prelesti, svévole a egomanie.

Konec svědectví brněnského věřícího M. S.

Fejsak bohužel nerespektuje zákaz vykonávat své rozkolné služby na církevním pozemku. Nemá žádné právo tento pozemek používat k akcím, které si osobně organizuje, jak je zachyceno na videozáznamu, kde instruuje své stoupence, kdy se tu příště mají shromáždit. Při liturgii sám protiprávně vedl průvod kolem chrámu (občas některá osoba z průvodu vběhla do chrámu, něco zakřičela a prchla). Cokoliv by si přál Fejsak na církevním pozemku uspořádat, může učinit jedině s povolením brněnského duchovního správce, kterým Fejsak už skoro rok není – to je prostá právní skutečnost. Nikdo nesmí neoprávněně využívat cizí pozemek k soukromým účelům. Nedostane-li rozum, bude se muset zodpovídat orgánům činným v trestním řízení. Žijeme ve státě, kde platí vymahatelnost práva. Snad mu to jeho právník vysvětlí.

Na webu brněnské bývalé duchovní správy se stále objevují vášnivé proklamace a bohužel i nepravdy a nepěkné útoky na církev, která je zde zastoupena naší eparchií. Vybereme opravdu jen několik z těch donebevolajících falešných informací, abychom se k nim vyjádřili.

Vladyku Izaiáše viní Fejsak z krádeže kvůli tomu, že odnesl z chrámu historický antimins (tím ho vladyka vlastně pro církev zachránil, protože, jak vidno, chystali se jej uloupit fejsakovci). Možná proto ukradli v sobotu antimins z oltáře, aby se zmocnili této cenné památky na misii vl. Dositeje z doby sv. Gorazda. Jakým právem si nárokují tuto památku, o kterou se nikterak nezasloužili a která pochází z doby, kdy ještě brněnský chrám nestál a morálně patří celé eparchii?  Ale zpět k nařčení vladyky Izaiáše: 1.) odnést či vyměnit antimins má každý biskup v eparchii právo, antiminsy jsou plně v dispozici místních biskupů, kteří jediní je mohou světit a klást na prestoly, a stejně tak může vladyka kdykoliv jakýkoliv antimins odnést (je nám jasné, že Fejsak to dobře ví, protože nás kdysi sám poučoval, že každý nový eparchiální biskup by měl vyměnit na všech oltářích své eparchie antiminsy). Žádná farnost nemůže vznášet majetkové nároky na antimins. Odnesením antiminsu odňal vladyka právo v chrámu vykonávat platné bohoslužby – to je řeč srozumitelná každému gramotnému knězi. Učinil toto opatření do doby, než zde budou ustanoveni řádní kanoničtí kněží. Říci o biskupovi, že “ukradl” z chrámu antimins, je směšné a hloupé. Ale na to jsme od brněnských mluvčích již zvyklí. Myslíme, že Fejsak má ve svém držení podezřele získaných antiminsů dost a koná na nich své neplatné (v podstatě rozkolné) služby. 2.) Historický srbský antimins je naší eparchiální památkou, bude uložen v eparchiálním muzeu, a v době, kdy byl posvěcen, nebyl ještě Fejsak na světě, takže nechápeme, proč se ho chce zmocnit. Zatím se ukazuje, že vše, co v brněnské obci a chrámu bylo cenného či historicky významného, vzbouřenci letos rozkradli. Blízká budoucnost ještě ukáže, o jaké další eparchiální či farní památky, které byly součástí archivu brněnské obce, Fejsak naši eparchii možná oloupí.

Z Brna se jako refrén stále ozývá obvinění vladyky Izaiáše z rozkolu, protože sloužil na Ukrajině. Už asi nemá valný smysl opakovat, že tam sloužil na osobní žádost ekumenického patriarchy, s nímž má naše místní církev plné eucharistické společenství, takže nemůže být rozkolníkem. Neuvěřitelné je, že takové obvinění zaznívá právě z úst Fejsakových, který celou polovinu minulého desetiletí nám stále vtloukal do hlavy svůj názor, že je potřeba Moravu převést pod Konstantinopol, pak zase že by Konstantinopol měla zrušit naši autokefalitu a zřídit zde svůj exarchát, a jindy opět, že musíme ve Vilémově zřídit zastupitelství (podvorije) Konstantinopolského patriarchátu, aby nás bránilo před Rusy atd. To vše jsme všichni, kteří jsme pracovali na vyřešení tehdejší krize, od něj museli snad stokrát vyslechnout. Tehdejší synod chtěl Fejsaka už před deseti lety laicizovat, takže měl osobní zájem, aby našel útočiště pod konstantinopolskou hierarchií. Dokonce i po vyřešení krize a uznání metropolity Rostislava tady nepochopitelně vykřikoval, že v Brně nikdy nebudou vzpomínat vladyku Rostislava (po nějaké době si to raději nechal při jednom setkání požehnat vladykou Rostislavem jako údajnou brněnskou tradici). Teď zase utíká pod moskevskou jurisdikci, takže s názory otočil jako korouhvička při změně větru. A ještě neuvěřitelnější je, že odsuzování tzv. “ukrajinského rozkolu” zní právě od Fejsaka, o němž je v eparchii obecně známo, že bez požehnání našich biskupů navštěvoval rozkolníky po světě a dokonce spolusloužil se schismatiky liturgie. A to i v době, kdy se už na Ukrajině Filaret oddělil od Moskvy. Jezdil za nimi do zahraničí a vítal je proti vůli obou eparchiálních biskupů v brněnské katedrále. Pokud chce uplatňovat pravidlo: “kdo slouží s rozkolníkem, je sám rozkolníkem,” pak prvním a největším arcirozkolníkem v celé republice je právě Fejsak. Oba moravští biskupové ho v minulosti žádali, aby toho nechal, ale on si, stejně jako dnes, dělal, co chtěl, a nějaká kněžská disciplina a poslušnost mu byla vždy cizí.

Doposavad byl zvyklý vše si vydupat silou, výhružkami a manipulacemi. To přece musí skončit. Nechce se podřídit biskupům, tak nemůže být dál knězem. Každé dítě ví, že v církvi musíme všichni poslouchat biskupy. A nemůžeme si vybírat, z které eparchie nebo z které jurisdikce bude biskup, kterého se nám chce poslouchat. Kněz, který dělá skandály, musí být sesazen, protože skandály v církvi znemožňují lidem dosahovat spásy. Když hledíte na ty lidi před chrámem, na rozběsněný stav jejich ducha, začnete se obávat, že takto zpracovaný člověk má svou duši už za tohoto pozemského života skoro v pekle, kde démoni běsní, reptají a zuří. Co mají tyto Fejsakem poničené duše společného s Kristem? Neboť On pravil: „Pokoj svůj vám dávám,“ (Jan 14,27) a také: „Milujte se navzájem, podle toho všichni poznají, že jste moji učedníci, budete-li mít lásku jedni k druhým.“ (Jan 13,34-35) Ten strašidelný duchovní útvar, který Fejsak v Brně stvořil, není pravoslavná církev. Věříme, že opravdoví věřící, skutečně pravoslavné duše, ať už Čechů nebo Ukrajinců, to dobře chápou a podporují nás v naší snaze učinit z toho, co v Brně Fejsak kolem sebe vytvořil, znovu opravdovou pravoslavnou církevní obec.

Na mediálně ustavičně šířené lži, že věřící nejsou vpuštěni do chrámu nebo že ochranku jsme najali, aby zabránila věřícím vstoupit do chrámu, nemá smysl obsáhle reagovat. Otec Rafael opakovaně veřejně zval všechny věřící do chrámu. Ti však nechtěli. Tak jsou svými zlomyslnými vůdci naučeni, aby je mohli vyfotografovat před chrámem a tvrdit, že chudáci věřící dovnitř nesmějí. Sloužit na pozemku olomoucko-brněnské eparchie (ani na církevní půdě v jiných eparchií) dle posvátných kánonů Fejsak samozřejmě nesmí, protože má kanonický zákaz od eparchiálního biskupa Simeona vykonávat jakékoliv kněžské úkony. Jeho fotografie v kněžském rouchu při službě před chrámem jsou jen dalším usvědčujícím materiálem dokazujícím jeho vzpouru a neposlušnost eparchiálnímu vedení.

Mírnost otce Rafaele a jeho snahu přinést mír a pokojné řešení konfliktu si lidé naladění podle Fejsakových manipulací vykládají jako “výsměch” či “bohorovnost” a “útrpně pokryteckou sladkost” (citace Michala Dvořáčka). Tito lidé by proklínali snad i anděla, kdyby je s nebe přišel napomenout, že mají poslouchat biskupa. Jejich stavu ducha už spíše vyhovuje nadávající, běsnící a proklínající Fejsak. Takto poničené duše už asi nepřesvědčíme. Dej, Bože, aby v takovém stavu ducha neskončili své životy!

Člověka, který se vzbouří proti biskupovi a nechce se nechat napomenout a ani přes opakovaná varování se nepolepší, můžeme přirovnat k tomu případu synů boháčových z Kristova podobenství: „Abraham odpověděl: Mají Mojžíše a Proroky, ať je poslouchají! (Boháč v pekle) řekl: Ne tak, otče Abrahame, ale přijde-li k nim někdo z mrtvých, budou činit pokání. Řekl mu: Neposlouchají-li Mojžíše a Proroky, nedají se přesvědčit, ani kdyby někdo vstal z mrtvých.“ (Luk 16,29-31) My v církvi máme Bohem ustanovené biskupy, abychom je poslouchali. Když se proti nim bouříme a nekajeme se, ani kdyby se zjevil anděl s nebe, nebudeme mu věřit.

Naši duchovní už byli v průběhu těchto posledních tří dnů různými cestami kontaktováni lidmi z Brna a pomalu se nám ze tmy brněnského „zatvoru“ vynořují obrysy skutečného života svedené církevní obce, tentokrát bez fantazijních velikášských příkras J. Fejsaka. (Jména svědků neuvádíme, protože by jim hrozilo nebezpečí, našim duchovním se však tito lidé představili.)

Nyní několik ukázek z dalších a dalších svědectví a výpovědí brněnských věřících, jak to vypadalo na farnosti za Fejsakovy vlády. Prakticky všechna svědectví mají tyto společné hlavní rysy: agresivní naladění vůči každému, kdo měl jiný názor, strach do chrámu chodit, protože byl důvod k obavám z útoku a napadení. Hlásání ruské politiky (v chrámu se chceme modlit, odpočinout si od světa, a místo toho jsme museli poslouchat církevně-politické řeči o Moskvě). Na druhé straně hovořili o nepokojné atmosféře a až nepřirozeném vzrušení k „boji za pravdu“ či až freneticky nadšené vstřícnosti vůči stejně smýšlejícím zfanatizovaným věřícím (takové jevy jsou známé jako typický příznak sektářství nebo rozkolů).

Jeden brněnský farník děkoval otci Rafelovi slovy: “Už jsme na Vás čekali.” A vyprávěl o hrozné agresivní náladě a strachu, který byl v obci za poslední léta nastolen.

Jiný vyprávěl o tom, že byl na nedávném tzv. „farním shromáždějí“, a že za Fejsaka ruku nezvedl. Načež byl agresivně slovně napadán.

Další svědčil, že ani mnozí pravoslavní Ukrajinci nechtějí do tohoto chrámu chodit, že se tu stále vedou řeči o Moskvě. Doslova prohlásil: „Kdo má rozum, chodí zde v Brně k řecko-katolíkům.“ Zároveň dodal, že ví, že není správné chodit k nepravoslavným, ale do místního pravoslavného chrámu se doposavad chodit nedalo.

Následující věřící potvrdil, že se už bál tento chrám navštěvovat.

Další uvedl, že i jiní Češi už jsou znechucení a přestali chodit na Fejsakovy bohoslužby.

Přišel starší věřící a řekl, že dříve věnoval chrámu vzácnou ikonu Bohorodice, kterou měl po předcích. Tázal se, jestli tam tento vzácný dar je. A že ta ikona byla v oltáři. Protože byl pravoslavný křesťan, vzal ho o. Rafael do oltáře, aby se sám podíval, jestli tam ta ikona je. Nenašel ji. Prý byl z toho tak zarmoucen, že se skoro rozplakal. (O tom, že chrám byl fejsakovci vykraden, jsme už zde nedávno psali. To však svatokrádežníkům drancujícím svůj vlastní chrám nepřekáží v křivém obviňování vladyky Izaiáše z údajného “pokusu vyloupit chrám”.)

Při pokusech o dialog křičeli Fejsakovi věřící dlouho jeden přes druhého, ozýval se převážně ruskojazyčný křik, jak je zachyceno na videu. Po nějakém čase přece jen nastal jistý posun, když jim otec Rafael řekl, odpovím Vám na všechny Vaše dotazy, ale musíte mluvit jednotlivě a nechat mě odpovědět na dotaz. Nakonec se skutečně podařilo navázat cosi podobného dialogu a podle kladených otázek můžeme usoudit, jakými klamy byli tito věřící doposavad napájeni a že jejich vidění církevního života bylo bývalým farářem úplně zdeformováno. Např. mají zcela nepravoslavné (či spíše protestantské) chápání významu biskupského úřadu v církvi. Některé otázky byly opravdu zarážející: proč nám zakazujete modlit se v chrámu?, na to otec odpověděl, že jim to nikdo nezakazuje, naopak, chrám se otevírá a všichni jsou zváni na bohoslužby. Po vyřešení bydlení pro nového kněze se bude sloužit více, než se tady sloužilo doposavad. Na pozoruhodnou otázku: proč se nesmíme zpovídat a nesmíme chodit ke svatému přijímaní?, otec odpověděl, že jsou zde nyní tři kanonicky řádní duchovní, každý si může vybrat, u kterého z nich se chce zpovídat, a samozřejmě že při svaté liturgii mohou přistupovat ke svatému přijímání.

Část pořízeného videozáznamu s vystřižkem z této debaty

K tomuto videozáznamu (později zveřejníme celý videozáznam s komentáři a s překlady výroků Ukrajinců):

V neděli už byla pokojnější nálada než v sobotu, a proto byla možná i jakási diskuse otce Rafaele s věřícími.

Diskusi natáčel náš kameraman, přítel jednoho z duchovních, což na jedné straně způsobilo větší zdrženlivost věřících před chrámem (lidé si dávají větší pozor na své chování, když vidí, že je někdo filmuje), na straně druhé mu však bylo v průběhu natáčení průběžně vyhrožováno zabitím, takže dostal strach natáčet a nakonec nemohl ani dokončit záznam diskuse. Osopil se na něj i Fejsak, který organizuje nepovolené akce na cizím pozemku a nelíbí se mu, když ho při tom někdo cizí natáčí. Z diskuse vidíte, jaké manipulaci byli věřící podrobeni – jsou tam patrné narážky na Fejsakem všem vštěpovanou fikci, že prý vladyka Simeon neví, co se v Brně děje, že jeho podpisy jsou zfalšované, že jsme vladyku Simeona někam schovali, že všechno činí zcela svévolně vladyka Izaiáš, který se chce brněnského chrámu zmocnit, aby jej mohl vyloupit apod. (Jako by jej už bývalé brněnské vedení nevykradlo samo.)

Je natočeno, jak Fejsak volá na své věřící: „Bratři a sestry, nevcházejte do chrámu…!“ Možná tím chtěl zabránit výtržnosti, za kterou by byl jako organizátor nepovolené a protiprávní akce, právně zodpovědný. Co je to však za situaci, když kněz zakazuje svým věřícím vstoupit do chrámu?

Na začátku při průvodu se obracejí udatní Ukrajinci na Fejsaka se slovy ohledně věřících a duchovních uvnitř chrámu: „Požehnejte, a my je všechny z chrámu vyhodíme.“ Většina z tohoto ukrajinského komanda (zřejmě najatého pro potřeby vzbouřenců) počkala před chrámem, aby mohla zaštítit jinou skupinku, která měla zastrašovat ukrajinským křikem na kněze, že jsou Jidášové apod. (O jednom z kněží tito fanatici prohlásili, že je „vlkodlak“ nebo nějaká podobná zrůda.) Část z nich vypadá jako najatí provokatéři. Byla to dobře organizovaná souhra.

Pak je na videu slyšet proslov o návštěvě u vladyky Simeona v lednu, kdy jej doma navštívila fiktivní farní rada z Brna. Po jejich odchodu si vladyka ověřil identitu těchto lidí a zjistil, že byl obelhán a že se nejedná o žádnou řádnou farní radu podle Ústavy. Pochopil, že jim nemůže důvěřovat a proto změnil své stanovisko a ve svém písemném sdělení pouze požádal eparchiální radu, aby o Fejsakovi znovu jednala. Což se stalo. Původní rozhodnutí bylo tedy na žádost vladyky Simeona zrušeno a o celé věci ve světle vladykova přípisu hlasovala eparchiální rada znovu – a to se stejným výsledkem. (Důvody pro toto rozhodnutí byly přesvědčivé a Fejsaka všichni členové eparchiální rady osobně a dlouhodobě znají.) Co se týče údajných pomluv, jediný, kdo zde veřejně a písemně šíří pomluvy a lži, je Fejsak, jak už jsme dříve psali. Skutečnost, že se v církvi jednalo o podezření na Fejsakovy úmysly s majetkem, není nic nového. Různé podivné a znepokující výroky a zvažované úmysly tohoto duchovního ohledně odchodu do rozkolu či vyvedení brněnské farnosti i s majetkem z eparchie zde slýcháme už od poloviny 90. let. Konec konců jeho družba a spolusloužení s rozkolníky všeho druhu a všech jurisdikcí je zde pověstná.

Základní problém diskutujících věřících vidíme v tom, že absolutně nechápou úlohu a význam biskupa v církvi a jeho pravomoci. Jsou svým bývalým farářem naučeni, že si mohou dělat ve své farnosti, co chtějí, volit si koho je napadne, a že biskupové musejí poslouchat, co si oni na farnosti odhlasují. Ve skutečnosti podle pravoslavné kanonické praxe bez požehnání biskupa nesmí nikdo sloužit jako kněz. V případě nějakého vážného podezření nebo dlouhodobých nebo závažných výhrad či těžkých přečinů však může biskup ihned zasáhnout a nikdo v pravoslavné církvi nemá právo omezovat tyto jeho pravomoci. To je pastýřská biskupská pravomoc, která vyplývá z jeho pozice vrchního pastýře a dohlížitele nad kněžstvem a eparchií. Vladyka Michal ve vedlejší eparchii této pravomoci běžně využívá a bez jakýchkoliv ohledů. Kdyby zde měl pražský arcibiskup opravdu nějakou pravomoc, Fejsak by už v eparchii nebyl knězem nejméně pět let (poté co vl. Michala urazil svým obviněním z nějakých kanonických nedostatků a při setkání mu dokonce odmítl podat ruku). U nás však platí, že biskup (aby se nedopustil omylu a neublížil nevinnému knězi) má k dispozici eparchiální komisi pro zkoumání kanonických přestupků a dále eparchiální radu, která se většinou snaží problematického kněze obhájit nebo mu zajistit možnost k nápravě, pokud to však lze. Kdo chce být pravoslavným knězem, musí znát, jaké místo v hierarchii mu náleží. A navíc Fejsak mohl zůstat v Brně duchovním, a tak se s ním původně také počítalo. Kdyby nespustil ten gejzír lží, pomluv a manipulací, ale přijal rozhodnutí biskupů s poslušností a pokorou, mohl sloužit v Brně dál.

Ještě zpět k videu. Zajímavé jsou tam postavy sportovně vyhlížejících mladých ukrajinských siláků, které vůbec nezajímá diskuse, postávají tam a na něco čekají. V momentě, kdy přijela policie, jejich vůdce říká ukrajinsky: “Přijela mafie”, a jakmile pocie přišla k chrámu, znovu slyšíme předávat zprávu: “Máfija,” a po těchto lidech se slehla zem. Když záběry komentoval bývalý příslušník bezpečnostních služeb, rovnou ukazoval na některé nafilmované osoby se slovy: Toto jsou najatí a organizovaní provokatéři, ti nemají o diskusi zájem, když povyk začíná skomírat, zapojí se jen tím, že něco zakřičí, nabudí přítomné k dalšímu nadávání, a zase se stáhnou do pozadí.

A k samotnému závěru videozáznamu: S najímáním pracovníků bezpečnostních služeb má dobré zkušenosti i Fejsak, který podobné osoby, mezi nimiž má prý známé, povolal na ochranu chrámu při svěcení vladyky Izaiáše, což Fejsak horlivě organizačně zabezpečoval, protože tím sledoval své vlastní cíle.

V naší současné situaci jsou příslušníci bezpečnostní služby zde bohužel nutnou ochranou proti zfanatizovaným věřícím. Jak ukázaly sobotní události, někteří věřící v čele s Michalem Dvořáčkem jsou připraveni k fyzickému útoku a neváhali napadnout otce Rafaela a Dvořáček posedlý vztekem osobně mlátil otce pěstmi. A co lze očekávat od ukrajinského komanda je otázkou. Jedině přítomnost ochranky v sobotu zabránila zranění kněze či lynčování. Ochranu bylo nutno zajistit nikoliv proti řádným věřícím, ale na jejich ochranu a aby jim bylo umožněno bezpečně vstoupit do chrámu na bohoslužbu. Snad bude většina čtenářů souhlasit, že běsnící a nadávající dav, který snad formálně patří k pravoslavné církvi, ve skutečnosti nejsou žádní věřící, protože nic takového Kristus neučil.

Sobota ráno v Brně

Liturgie k velkému svátku přesv. Bohorodice (komentované zpravodajství)

Poslední aktualizace v 19. hod.

K chrámu před liturgií přišel J. Fejsak a mával našemu otci Rafaelovi, který byl vladykou pověřen zahájit bohoslužby v chrámu sv. Václava, před očima nějakým papírem od vl. Michala. Zatímco Fejsak předčítal z tohoto papíru, vběhl do chrámu bývalý pomocný duchovní Marek Malík, vnikl do oltáře a ukradl z prestolu svatý antimins, který si duchovní přivezli, poté z chrámu utekl. Antimins předal nějakému laikovi (ten jej prý dal do svého auta). Doposavad jsme doufali, že alespoň M. Malík se zdrží svatokrádežného jednání, ale bohužel i on zneuctil své kněžství takovým hříchem. Smysl jeho jednání byl prostý: bez antiminsu se nemůže konat liturgie a sesazení brněnští duchovní chtěli zabránit konání řádné liturgie na svátek Uvedení přesv. Bohorodice.

Útěk Marka Malíka z chrámu s ukradeným antiminsem je zachycen na prvním videu. Slyšíte našeho kněze otce Rafaele, jak se snaží pokojně jim domluvit a vyzývá je, aby vrátili ukradený svatý antimins. Můžete si poslechnout výkřiky věřících (převážně volané rusky). Bývalé brněnské duchovenstvo na něj vztekle křičí lež, že na antiminsu není podepsán arcibiskup Simeon. Na konci záznamu lze postřehnout Michala Dvořáčka, který otce Rafaele fyzicky napadl a začal do něj bušit pěstmi.

Video č. 1: útěk Marka Malíka z chrámu s ukradeným antiminsem, na závěr Michal Dvořáček napadl pěstí otce Rafaela

J. Fejsak se obklopil agresivně naladěnými lidmi, někteří z nich vypadají jako příslušníci mafie a svým chováním prokazují, že jsou vyškolení k nátlakovým akcím (a obáváme se, že jsou vycvičeni i v používání brutálního násilí), umějí vyvolávat kolem sebe strach a jsou vycvičeni v psychologickém nátlaku. Např. si tito podivní “věřící” fotografovali obličeje příslušníků ochranky, jejich automobily a poznávací značky. Tímto způsobem se jim už před několika měsíci podařilo zastrašit zámečníka, který byl zástupcem eparchie povolán vyměnit zámek od chrámu, a ten, když ty lidi viděl a zažil jejich vystupování, sbalil si nářadí a rychle odjel. To jsou praktiky nějakého “divokého východu” a mafiánských struktur. Dokonce i členové ochranky se jich už v jedné chvíli začali obávat. Komu to doposavad nebylo dost jasné, může nyní na vlastní oči vidět, jaký vliv sem sesazený bývalý duchovní přitáhnul.

Když se o. Rafael obrátil k “věřícím” a chtěl jim pokojně něco vysvětlit, začali na něho křičet, aby mluvil ukrajinsky. Naši duchovní, kteří toho byli svědky, hovoří po své zkušenosti mezi brněnskými “bratry”, že ve Fejsakově scénáři tohoto divadla, či cirkusu jsou zahrnuty různé provokace a snad úmysl vyvolat konflikt a poštvat věřící proti eparchii, stejně tak se svěřili se svým dojmem z celé situace, že Fejsak má zjevně k dispozici mafiánské struktury. Nepochybným cílem je odtrhnout brněnskou farnost z naší jurisdikce.

Zfanatizovaní věřící křičeli (převážně rusky či ukrajinsky) na našeho duchovního, proklínali a uráželi. Fejsak na něj svolával rakovinu (v poloruštině na něj křikl kletbu, aby se dostal na “Žlutý kopec”, to je onkologie v Brně). Má smysl hledat víru v Krista mezi takovými lidmi?

Na konci druhého videa můžete slyšet, jak Fejsak svou slovensko-ukrajinskou hatmatilkou bezbožně proklíná našeho kněze: “Daj Bože, abys skoro šel na Žlutý kopec.” (Tj. na onkologii.) Zná vůbec Fejsak elementární duchovenskou morálku? Slyšel někdy, že “kněz”, který zlomyslně někoho prokleje, už není knězem, protože z úst, která zlořečí, kněžské modlitby Bůh nepřijímá? Pán nás neučil zlořečit: naopak sám, když dostával rány – nevracel je, když mu zlořečili, nezlořečil jim, trpěl a nevyhrožoval (1.Petr. 2,23). Písmo zakazuje každé zlořečení a mrzkomluvnost a vše podobné, jež z hněvu pochází. (Kol. 3,8. Ef. 4,31) (5. pravidlo Řehoře Nisského)

Na závěr si můžete opět poslechnout Michala Dvořáčka, který už je ve Fejsakově duchovní péči tak dlouho, že nemá ani ponětí o pravoslavné morálce, o chování k duchovenstvu. Což mu však nebrání hovořit sladkými slovy o zbožnosti, publikovat na internetu celou řeku výroků svatých otců o pokoře, o lásce, o pokání… Jak je to možné, že někteří lidé znají svatootcovské učení, znají tolik výroků a citací svatých, a přesto zůstane jejich duše těmito znalostmi nedotčena? Pokrytectví, oklamání, hloupost, nějaká psychopatie nebo pýcha? To ať posoudí sám Bůh.

Videozáznam č. 2: Fejsak proklíná kněze, Dvořáček obviňuje kněze, že poslouchá biskupa

Pak se vrhli na našeho duchovního, chtěli mu ukrást kněžský náprsní kříž. Jeden z “věřících” ho zezadu škrtil řetězem jeho náprsního kříže a zepředu ho tloukl Michal Dvořáček. Poté naštěstí zasáhla naše ochranka a zabránila ublížení na zdraví. Podle svědectví jednoho z našich kněží byl na Dvořáčka hrozný pohled, měl vyvalené nepříčetné oči a cenil zuby. Duševní porucha? Posedlost?

Na to zahájil Fejsak rozkolnou službu za účasti asi padesátky zfanatizovaných věřících.

Přivolané policii bývalí brněnští kněží lhali. Dvořáček tvrdil, že otce Rafele radostně objímal. Marek Malík zase lhal, že neví, kde ukradený antimins je, a že se prý asi “někde ztratil”. Takhle mluví kněz o svatém antiminsu, který každý řádný duchovní opatruje jako oko v hlavě! Malík veřejně prohlásí, že se antimins, který nesl, asi někde ztratil. Jen kvůli neústupnému trvání o. Rafaele na navrácení této svátosti, a po poučení policie, že jinak bude Malík obviněn z krádeže, se Marek Malík prý “vydal antimins hledat” a posléze jej vítězoslavně přinesl. Pokud se snad za spáchaný čin styděl, dobře to skrýval.

Tak vychoval své stoupence Josef Fejsak oslavovat svátek přesv. Bohorodice. Kdo čekal alespoň zbytky zbožnosti u těchto vzbouřenců, ten se mýlil. Pod jeho vedením se tu zbožnost změnila na pouhé divadlo či ukrajinský folklór, církevní život na cirkus a duchovní atmosféra na agresivitu, hysterii a bláznění. A očekávat u Fejsakových odchovanců nějaký smysl pro církevní jednotu a řád? Odpověď je zbytečná. Všichni normálně zbožní věřící a duchovní vědí, že u chrámu nebo při bohoslužbě nikdo nesmí dělat skandály – to je to pohoršení, před nímž nás hroznými slovy varuje sám Pán Ježíš Kristus v evangeliu. Všichni sami od sebe cítíme, že chrám je domem Hospodinovým a že co se děje při bohoslužbách a kolem bohoslužeb, musí probíhat v bázni Boží, v úctě a důstojně.

Z hrůzou zjišťujeme, že tito lidé v Brně kolem Fejsaka nejenže už nemají s pravoslavným duchem nic společného a bez okolků znesvětí svátek z dvanáctera, ale chovají se, jakoby už nebyli ani křesťany. Bylo by možno dokonce prohlásit, že lidé, kteří takto chovají, nevěří v Krista, ale snad v nějaké pověry nebo v nějakou herezi. Co se tam děje, se vymyká lidské slušnosti i zdravému rozumu. Očividci hovořili bezprostředně po události o šílenství a posedlosti démony.

Smutné je, že se takové bezbožnosti, které vzbouřenci předvádějí, dějí s podporou vl. Michala, arcibiskupa pražského.

Zakončíme jako minule: brněnská “zbožnost” ukazuje svou pravou tvář. A není to pěkný pohled.

Nakonec se našim duchovním podařilo v chrámu sv. Václava za účasti několika brněnských farníků odsloužit Božskou liturgii v čest svátku Uvedení přesv. Bohorodice. Díky Bohu!

(Sepsáno dle výpovědi sloužícího duchovenstva)

Poznámka: ve světle posledních svěcetví o zcela nekřesťanském chování bývalého brněnského duchovenstva už pro potřeby našeho zpravodajství píšeme o těchto osobách bez uvádění duchovenských titulů. Znělo by přece směšně, kdybychom psali např. “důstojný otec Marek ukradl z chrámu…” nebo “důstojný otec prot. Fejsak proklel důstojného otce…” atd. Jejich chování je ostudou celé pravoslavné církve, která se našimi ústy od těchto osob a od jejich chování distancuje.

Pátek večer v Brně

Ve svých pamfletech rozhlašovali mluvčí farnosti opakovaně, že vladyka Izaiáš chce chrám zavřít, farnost zrušit, pravoslaví v Brně zlikvidovat. Jak se nám zdá, samozvané brněnské vedení bylo nepříjemně zasaženo tím, že vladyka Izaiáš splnil, co prohlásil: chrám uzavřít před věřícími nechce, ale pošle řádné kanonické kněze, aby zde sloužili, a přiváděli lidské duše k Bohu. To se stalo v pátek v předvečer svátku Uvedení přesv. Bohorodice, kdy vladykou poslaní dva kněží otevřeli chrám a začali sváteční večerní.

Bohoslužebné potřeby si museli všechny přivést, protože chrám vzbouřenci vykradli (jak jsme o tom psali v minulém příspěvku).

Před chrámem se k začátku bohoslužby srotilo asi patnáct věřících oddaných prot. Fejsakovi a ten začal v epitrachilu před chrámem konat svou rozkolnou službu. Pozvání o. Rafaele, aby šli dovnitř chrámu, všichni tito lidé odmítli. Zván byl dovnitř k modlitbě i prot. Fejsak. Jak nyní vypadají jejich nářky, že jim eparchie chce zabránit chodit do chrámu, že je vladyka chce připravit o bohoslužby?

Sloužící o. Rafael třikrát vyšel ven a upozorňoval prot. Fejsaka, že nemůže dovolit, aby kněz se zákazem všech kněžských úkonů konal na chrámovém pozemku službu. Spolu s tím byli všichni přítomní opakovaně zváni dovnitř. Když prot. Fejsak ani ostatní neuposlechli, požádal náš duchovní ochranku, aby pokud možno jemně vytlačila nekanonické rozkolné shromáždění z chrámového pozemku. Jak se ukázalo, lidé, kterými se prot. Fejsak obklopil, jsou úplně zfanatizovaní: našeho kněze nekřesťansky proklínali(!), křičeli nadávky, obviňovali, hystericky se váleli po zemi. To je ta duchovní výchova “proslulého a nejlepšího v eparchii” bývalého “dlouholetého duchovního správce”? Vždyť věřící ani nedokázal naučit, že podle Písma svatého nesmíme nikoho proklínat. Dokonce sám Fejsak před nimi proklíná kolegu kněze. Proklínat, to jeden z nejstrašlivějších hříchů. A proklít Božího kněze? Ani nedomýšlet následky pro duše lidí, kteří vysloví takovou kletbu…

Brněnský chrám vykraden vzbouřenci

Dávno sesazená duchovní správa brněnské farnosti, která podvodem znovu získala klíče od chrámu, neztrácela čas a chrám prakticky vyrabovala. Jako by už těch těžkých hříchů, z nichž každý by byl na suspendaci, nebylo dost. Nyní ještě odnesli vybavení chrámu, svaté ostatky a jiné svátosti, a tím si přidali na bedra dokonce hřích svatokrádeže.

Možná jste si všimli, jak opakovaně publikovali na brněnském farním webu nařčení vladyky Izaiáše, že prý chce chrám vyloupit. Teď mohou všichni vidět, kdo celou tu dobu hodlal chrám vykrást. A tak je to se všemi dalšími obviněními – vznášejí je ti, kdo sami se těchto zločinů už dlouho dopouštějí. Asi tím chtějí odvést pozornost od svých vin, a tak tito “jediní svatí naší eparchie” obviňují nevinné.

Když mluvčí brněnských vzbouřenců začal publikovat všechny ty obavy o majetek a prot. Fejsak v televizi obvinil eparchii, že chce ukrást brněnské farnosti její peníze a majetek, zprvu nás překvapilo. Proč taková dozajista nevěrohodná a přízemní obvinění? Jenže pravdu má, jako vždy, Evangelium, které praví “čím srdce přetéká, to ústa hovoří”. Jak se zdá, jejich srdce nejsou u Boha ale u pozemského majetku.

Horší než morální či mravní pád mluvčích farnosti, je ovšem pád pastýřský. Vyrabováním chrámu dali na vědomí, že jim vůbec nezáleží na lidech ani na farnosti ani na věřících, jimž má chrám sloužit, ani na svatém chrámu samotném a zřejmě ani na Bohu. Což nevidí lidské duše, Kristovu spásu ani Boha, jemuž se budeme všichni zodpovídat? Což již úplně ztratili ze zřetele pospěch církve? Jejich zrak je asi upřen jedině na majetek a materiální věci. Byli bychom rádi, kdybychom se mýlili, ale zatím to vypadá, jak tu píšeme.

Na stole však máme jednu otázku, kterou si ještě budeme muset v eparchii zodpovědět: jak je vlastně možné, že člověk s takovou morálkou, která nejenže není kněžská, ale není ani pravoslavná a křesťanská, dokonce i z hlediska světského prostředí je přestupnická, mohl v naší církvi sloužit celá ta desetiletí, a to dokonce v katedrále moravské metropole. Zdá se, že jsme tohoto “kněze” a lidi, které si vychoval k obrazu svému, zastavili bohužel nikoliv za pět minut dvanáct, ale přímo v hodině dvanácté, než stihli dokončit zamýšlené duchovní i církevní zločiny.

Řečeno jejich slovy: Nyní ukázali svou pravou tvář.

Vyšla nová kniha Modlitby na jezeře

Svatý Nikolaj Velimirović: Modlitby na jezeře

V letošním roce vyšla v překladu vladyky Kryštofa kniha básní srbského světitele Nikolaje Velimiroviće „Modlitby na jezeře“. Verše v knize obsažené nás ohromí svou duchovní hloubkou odrážející zápas duše o zachování čistoty.  Duše, jsouc obklopena stěnami světskosti, prochází jejich středem, podobně jako izraelský lid Rudým mořem. Zápasí, aby si zachovala svou panenskou čistotu, zůstala takovou, jakou byla Pánem stvořena, nebyla pohlcena světem a nedostala se do vnější temnoty (Mat 8,12), aby ji tedy kalné vody tohoto světa nepohltily. Básně jsou čisté, krásné, ale i drsné jako sám život člověka, který s odříkáním směřuje ke svému Pánu a Spasiteli, vede o svou spásu duchovní zápas a musí se utkat s nečistými silami uvnitř sebe i s těmi, které na něj dorážejí zvenku. Kniha je jedním z nejlepších básnických děl 20. století. U nás vychází poprvé. Autor knihy, srbský světitel Nikolaj Velimirović, byl v roce 2003 svatořečen.

… lidé říkají: “Co nám dá Pán?“ Pán dává život každému tělu; Pán dává podobu každému stvoření. Pán je milostivý…

Pán dává každému vše, co kdo po Něm žádá. Věčnost vyplňuje dáváním. A vy říkáte: “Co nám dá Pán?“ Ani tuto otázku byste nemohli položit, kdyby vám Pán k tomu nedal sílu.

Pán sbírá slzy nemocných a zarmoucených do svých rukou. Pán navštěvuje vězně…

Pán vám dává vše, co na Něm žádáte. Protože jste začali chtít více od světa než od Pána, cítíte se být zklamaní ve svých nadějích a říkáte: „Co nám dává Pán?“

Pán jako dobrý hospodář prostřel stůl a čeká hosty…

– – – – – – – – – – – – –

… Říkáte „Kde je Pán?“ ano, je v branách vašeho života. K Němu váš život míří. Aby byl Pán uprostřed, kde byl na počátku a kde je jeho místo, musel by váš život dostat správnou podobu. Pak byste Pána uviděli a neříkali: „Kde je Pán?“

… ptáte se „Kde je Pán?“

Pán je nadmíru dobrý, a proto Ho nedobří nepoznají.

Pán je čistý, a proto Ho nečistí nevidí.

Pán je svatý, a proto Jej nesvatí nevnímají.

Když nebude dostatek lidí, kteří by Jej vzývali, zjeví se jim Pán skrze všechno ostatní stvořené.

I kdyby nebeské hvězdy zapomněly na Tvé jméno, Hospodine, nezapomenou na Tě nesčíslné voje nebeských andělů…

Knížku najdete i v nabídce knižní distribuce naší eparchie. Cena: 170,- Kč.

Lze ji objednat na tel. č. 585 224 883 nebo přes e-mail: ob-eparchie-urad@seznam.cz

Den válečných veteránů v Horní Lipové 2021

Jedenáctý listopadový den je již více než sto let dnem památky obětí válečných konfliktů, kterých bylo ve 20. století nepřeberně. Již více než deset let konáme u pomníku obětem 1. a 2. světové války v Horní Lipové panychidy, ke kterým se postupně přidávali vojáci v historických kostýmech, čtenáři vojenských memoárů, recitátoři poezie a samozřejmě všichni, kterým není vzdálena hodnota historické paměti.

Letos panychidu sloužil vladyka Izaiáš. Byl to doposavad nejteplejší 11. listopad, co místní pamatují. Shromáždění plynulo ve velmi pokojném rytmu modliteb za zesnulé. S projevem poté vystoupil náš přední sociolog Petr Hampl, který mimo jiné zmínil společenskou výhodu těch národů, které mají ve zvyku si důsledně připomínat své bojovníky. Nakonec místní duchovní připomněl historii původního pomníku padlým, který nepřežil svérázné vypořádávání se s nechtěnými symboly.

Po zpěvu hymny a čestné salvě Javornické dělostřelecké gardy jsme přijali pozvání na svatomartinskou hostinu připravenou místními ženami. Tentokrát se nekonalo pohoštění ve velkém sálu Magacíny (byl v opravě), ale v malém penzionu Kovárna, kam se téměř padesátka přítomných jen tak tak vešla. Potěšující byla také přítomnost členů vedení obce Lipová-lázně, zástupců místního tisku a některých vojenských veteránů z doby nedávné.

Eparchiální rada se ohrazuje proti pamfletům z brněnské obce

Duchovenstvu a věřícím olomoucko-brněnské eparchie

Z církevní obce v Brně se šíří pamfletická tvorba, různá zavádějící provolání, ideologizované výzvy, fantazijní fabulace, účelově vykonstruované právní rozbory. Alespoň jednou za čas se proti všem těm manipulacím, pomluvám a lžím musíme ohradit. Jejich poslední veřejný dopis opakuje už rok protlačovanou brněnskou fantazii o jakýchsi obrovských podvodech, které se v církvi „kolem nás dějí“, ale nikdy nic z toho tito žalobci neprokázali. Stále jen z Brna slyšíme, že všechna jejich obvinění jsou čistá pravda a na všechno mají důkazy, ale nic, co by mohlo sloužit jako  důkaz pro vnášená nařčení, nikdo nikdy neviděl. To jim však nebrání v tom jaksi umanutě pokračovat, např. hned v úvodním titulku posledního pamfletu obviňuje mluvčí brněnské farnosti celé vedení naší eparchie z podvodu.

Stále slyšíme z jejich strany skandovat obavy o majetek. Jako by někdo chtěl brněnský chrám prodat nebo si někam odvézt. Obviňují nás, že chceme chrám zavřít. Proč by si někdo něco takového měl přát? Prot. Fejsak v televizi obvinil za účasti věřících eparchii, že se chce dostat k penězům farnosti. Že prý chceme chrám vykrást. Jako by tam někdo měl zlatý poklad. Co by kdo měl s jejich bankovními účty či nahromaděným zlatem provádět? Co je v chrámu a ve farní pokladně, slouží církevní obci (pokud to někdo z brněnských předáků neodnese). Zatím jediný, kdo se v poslední době vloupal do chrámu, byl tento bývalý duchovní, který nebyl oprávněnou osobou k výměně zámku od chrámu, a ještě se při tom nechal natočit televizí. Sloužíme v naší církvi Bohu nebo majetku? Leží nám na srdci zbožnost nebo mamon?

Věřícím svěřeným bývalému duchovnímu správci biskupem podávala brněnská duchovní správa v průběhu uplynulých dvou let falešné informace a nepravoslavné názory. Z ústně šířených zpráv za poslední léta lze vyrozumět, že obec je bývalým duchovní správcem vychovávána v jakémsi sebeklamu, že je to nejlepší a nejzbožnější farnost v eparchii, nedávno prohlásili, že jsou zde „oporou pravoslaví“, často jsme od nich slýchali narážky, že jedině u nich „se slouží“. Kdežto na jiných farnostech se snad neslouží? Všechno jsou to jen jejich domněnky, jejichž oprávněnost je – jemně řečeno – sporná.

Poznámka: pokud zde či jinde používáme některé ostřejší pojmy (vzpoura, vzbouřenci, manipulace a další, což je ještě to mírnější výrazivo z kanonického a svatootcovského pojmosloví), pak to činíme nikoliv z osobních důvodů (což jak věříme většina obeznámených čtenářů z eparchie chápe), nýbrž s ohledem na krajní vážnost situace a s jistotou, že je použití takových pojmů adekvátní a je podložené fakty. Také nám dovolte dodat, že při tom máme na mysli brněnské vůdce a mluvčí, kteří manipulují s věřícími, nikoliv samotné dezinformované věřící v Brně, kteří za nic nemohou.

Informace podávané brněnskou obcí jsou nepravdivé především v ohledech, k nimž se níže stručně vyjádříme:

1.) Posvátný synod nezrušil opatření, která nad prot. Fejsakem učinil Vysokopřeosvícený vladyka Simeon, eparchiální biskup. Posvátný synod odpověděl na stížnost prot. Fejsaka tím, že jeho kauzu nechal znovu prošetřit eparchiálním archijerejem, s dovětkem, že celá záležitost spadá plně do kompetence eparchiálního archijereje. Tedy shrnuto: posvátný synod prohlásil, že orgánem, který je oprávněn věc rozhodnout, je eparchiální biskup. Pro přešetření není předepsán žádný procesní postup. Arcibiskup Simeon na žádost synodu věc znovu prošel (a před svědky to komentoval), a protože jeho dosavadní postup byl bohatě argumentačně a důkazním materiálem nezvratně doložen, a navíc mezi tím prot. Fejsak podal i trestní oznámení na biskupa, nenašel zde vladyka arcibiskup prostor pro pochyby o oprávněnosti dosavadního postupu, a tak svůj výnos znovu potvrdil. Důkazní materiál dodal sám prot. Fejsak svými veřejnými proklamacemi, jejichž autorství nebo spoluautorství nikdy nezpochybnil a nikdy se od obsahu webových stránek brněnské farnosti  a lží, pomluv a urážek tam prezentovaných nedistancoval, o mediálně šířených dezinformacích ani nemluvě. Proto je ústní výslech zbytečný. Ze stejných důvodů upustila od výslechu i Komise pro zkoumání kanonických přestupků (dříve EDS), která se k projednání jeho případu sešla, jak všichni její členové potvrdí.

2.) Prot. Fejsak byl zbaven funkce duchovního správce. Je jedno, zda to původně bylo míněno jako dočasné nebo jako definitivní. Dalším svým chováním projevil tento duchovní nezpůsobilost zastávat tak významný církevní úřad. Tento stav doposavad trvá a prot. Fejsak není duchovním správcem. Žádný biskup nepotřebuje duchovního, který vypovídá poslušnost, je hádavý a veřejně hanobí, pomlouvá a lže o hierarchii a dokonce podává na hierarchu trestní oznámení. Policie odložila trestní oznámení podaná prot. Fejsakem (či lidmi z jeho okruhu) na naše biskupy, všechna ta nařčení byla tedy i státními orgány po prošetření shledána jako neodůvodněná (tj. vylhaná).

3.) Na prot. Fejsaka byl po půlročním volání k nápravě naším arcibiskupem uvalen zákaz konání bohoslužeb. Bylo to provedeno na základě doložených a veřejných postojů, výrocích a skutků tohoto duchovního, jemuž podléhají veřejné farní stránky, na nichž opakovaně a dlouhodobě uráží biskupy, hanobí, lže, pomlouvá a chová se k nim v rozporu s kněžskou podřízeností, povinnou úctou a poslušností. Pod některými vážnými urážkami je přímo podepsán. Tento zákaz nebyl posvátným synodem ani nikým jiným zrušen a nadále trvá.  Tvrzení autora posledního brněnského listu, že posvátný synod dal brněnským vzbouřencům ve všem za pravdu, je lež. A chlácholit stoupence, že prot. Fejsak stále čeká na rozhodnutí synodu, je jen klamným manévrováním. Synod už jednal.

4.) Výběrové řízení na uprázdněný post brněnského duchovního správce bylo vykonáno přesně v souladu s ústavou. (Ústava čl. 9, odst. 2 a prováděcí předpisy 9, 2, b) Eparchiální rada vybrala mezi členy konkurzní komise i zástupce brněnské farnosti, p. Dvořáčka, aby jeho obec mohla mít v celém řízení svého zástupce, který ji tam mohl zastupovat a mohl být osobním svědkem o řádném průběhu provedeného konkurzu. P. Dvořáček nabízené místo v komisi odmítl, vnucoval všem své vlastní soukromé výklady ústavy a jen produkoval další a další překroucené právnické argumenty, proč je konkurs špatný. Právníci ministerstva uznali konkurs za souhlasící s ústavou a námitky p. Dvořáčka zamítli. Naproti tomu v Brně p. Dvořáček snad až demagogicky rozhlašuje, že se konkurz konal „navzdory řádnému ústavnímu postupu“. Myslí tím snad, že co je a co není řádný ústavní postup, rozhodují jedině oni v Brně? Zbytečně se tedy p. Dvořáček ve veřejném protestním prohlášení dnes nad činností komise rozčiluje, že byla sestavena, jak píše: „kdo ví z koho, ani netušíme, kdo v ní byl, pokud vůbec skutečně existovala mimo papír“ a že „neměla nic společného s PCO v Brně“ (citace z posledního brněnského pamfletu). Opominul svým čtenářům sdělit takovou drobnost, že byl sám do komise pozván a zvolen za jejího člena eparchiální radou. Čtenář sám posoudí, kdo má a kdo nemá dobrou vůli k dohodě.

5.) Stálé zpochybňování způsobilosti arcibiskupa Simeona, je vůči němu urážlivé. Když si vladyka Simeon nepřeje osobní kontakt s nekajícími vzbouřenci, kteří jen stupňují své nepřijatelné a necírkevní chování (jak sleduje celá eparchie), neznamená to, že není způsobilý. Naopak, projevil mimořádnou shovívavost vůči nim, když jim nabídl vyjednat si smíření s vladykou Izaiášem, který jim stále nabízel ruku k jednání a ke smíru. Brněnská obec však, jak je celá církevní veřejnost průběžně svědkem, jen zveřejňuje vzpurná prohlášení, ale domluvit se na ničem nechce. Proto je „čestná deklarace“ toho brněnského shromáždění (či spíše jakési nelegitimní farní konference), že eparchie prý nepodnikla žádný pokus dosažení dohody, falešná. Způsob, jak se chovají vůči poslu vladyky Simeona, kterému veřejně vzkazují, že není v Brně vítán a že ho nepustí do chrámu, a jejich výzvy k věřícím, aby nevydávali chrám novému duchovnímu správci, a veřejně o něm publikují, že je „kontroverzní“, to vše je urážkou nejen vladyky Izaiáše ale především samotného arcibiskupa. Není divu, že jim odmítá udělit audienci. Není povinností biskupa osobně přijmout každého, kdo se toho dožaduje, zvláště když je předem jasné, že se chystá audience zneužít. Zveřejňovanými podezřeními, že jeho podpisy jsou zfalšované, urážejí brněnští samozvanci celé vedení olomoucko-brněnské eparchie. V posledních dvou měsících navštívily vladyku Simeona dvě úřední osoby, které oficiálně potvrdily jeho plnou duševní způsobilost a ověřily pravost jeho podpisů.

6.) Provedené brněnské „shromáždění“, či spíše konference části brněnských křesťanů, není žádným „farním shromážděním“, svolaným dle ústavy. (Ústava čl. 16; i pro mimořádné shromáždění církevní obce platí odst. 2 o nutném souhlasu eparchiálního biskupa.) Nejednalo se tedy o legální „shromáždění církevní obce“ ve smyslu ústavy, a tedy není oprávněné přijímat platná usnesení a nemá žádné oprávnění někoho volit do církevních postů. Svolavatelé byli před konáním shromáždění informováni vladykou Simeonem, že nedává za dané situace souhlas ke konání shromáždění, což je první a nutný předpoklad pro legalitu takového farního shromáždění. Hlasu svého eparchiálního biskupa se však vzepřeli. Prot. Fejsak není už skoro rok duchovním správcem (ani dle svého eparchiálního biskupa, ani dle oficiálního schematismu, ani dle registru Ministerstva kultury ČR), a tudíž není dle ústavy osobou oprávněnou svolávat farní shromáždění. (Ústava čl. 16, odst. 3 o osobě svolávající shromáždění – platí pro řádné i mimořádné shromáždění.) I na to byli organizátoři upozorněni. Brněnské výklady ústavy jsou účelové, odporují posvátným kánonům i tradičnímu hierarchickému uspořádání církve. Pravoslavnou ústavu je v církvi možno platně vykládat, je-li tento výklad v souladu s kánony a pravoslavnou Tradicí. Pojem „Boží lid“ nelze vztahovat na nějaké nekanonicky svolané protestní srocení, ale jedině na věřící kolem svého biskupa nebo kolem toho, koho jim on požehná a pošle.

7.) Rozhodnutí, kdo může či nemůže být v pozici duchovního správce, nenáleží věřícím, ale je plně v rukách eparchiálního biskupa. Jinak by biskup neměl v rukou nástroje k pastýřskému vedení své eparchie. Oklamaní brněnští věřící se však mylně a nepravoslavně domnívají, že si mohou bez biskupa svolávat shromáždění oprávněné přijímat církevně-správní usnesení a volit svého duchovního správce, a to z kandidátů předem biskupem k volbě neschválených a nenavržených. (Ústava, prováděcí předpisy k čl. 9, odst. 2 za písmenem c) Takové mylné a nepravoslavné domněnky pochopitelně nejsou pravdivé ani z hlediska ústavy, ani dle posvátných kánonů, ani dle pravoslavného učení, naší Tradice a víry. Volba prot. Fejsaka je volbou provedenou proti eparchiálnímu biskupovi, který mu už dříve zakázal službu a k další kandidatuře ho nenavrhl. A podle jakého článku ústavy si tam volili pomocného duchovního, zapomněli veřejnosti vysvětlit (pomocný duchovní není dle ústavy volená funkce). Vedení eparchie se už skoro rok pokouší o domluvu s brněnskou církevní obcí, resp. jejími mluvčími. Bohužel představy těchto lidí jsou takové, že se vedení eparchie buď zcela podřídí vůli prot. Fejsaka a jím navedených věřících, nebo žádná dohoda nebude a oni si prosadí svou vůli násilím.

8.) Výzvami k nepřijetí nového duchovního správce, k vzpouře (a dokonce na jejich webu už zaznělo volání k použití fyzického násilí!) se brněnští vůdcové vystavují možnosti kanonického i právního postihu, protože právě na takové případy pamatuje kanonické právo pocházející od svatých Otců církve a svatých sněmů. Duchovenstvo takových věřících, kteří odmítají přijmout biskupa, se kanonicky přísně trestá (svrhává). Stejně tak jsou trestuhodná i všechna ta nepodložená a nedokázaná čili křivá obvinění uvržená biskupa. Prot. Fejsak nikdy nedokázal své obvinění, že se biskup chystal zcizit část majetku eparchie. A to i když brněnský farní web veřejně opakovaně tvrdil, že má na všechno důkazy. Naopak se prokázalo, že vladyka jednal dle pokynů eparchiální rady a že nedošlo k ničemu, co by bylo přestupkem či by zasluhovalo trest. A protože bylo v té věci podáno na našeho vladyku trestní oznámení, bylo nařčení prot. Fejsaka prověřeno i světskými vyšetřovacími orgány, které potvrdily, že nařčení je nepodložené. Takový křivopřísežník a hanobitel biskupa by měl být duchovním správcem biskupské katedrály?

9.) Vladyka Izaiáš je řádně navrženým, konkurzem vybraným a schváleným kandidátem na duchovního správce. Byl v souladu s ústavou zvolen a ustanoven. Je zbytečné vyvracet všechna ta dehonestující lživá tvrzení, která jsou na jeho hlavu adresována z brněnské obce. Argument, že biskup nemá být duchovním správcem farnosti, protože se nemůže věnovat jednotlivým věřícím, je také vznesený účelově. V pražské katedrále je duchovním správcem arcibiskup Michal a pastýřskou péči o věřící tam vykonávají pomocní duchovní, a nikomu to nevadí. Neslyšeli jsme, že by tam duchovenstvo protestovalo a podněcovalo věřící ke vzpouře. Přesně tento pražský model chceme aplikovat i na obě moravské katedrály. Vladyka Izaiáš přichází, poslán eparchiálním biskupem, aby převzal obec z rukou svévolníků a vzbouřenců, zajistil klid v obci, přičinil se o ustanovení řádného kanonického duchovenstva pro chrám a postaral se rozšíření pravoslavné duchovní správy v Brně. Skuteční pravoslavní věřící, kterým jde o zbožnost a rozkvět pravoslaví v jejich městě, jistě brzy sami poznají, kdo je pravý pastýř, který zajišťuje duchovní péči o ovečky Kristovy, a kdo byl jen vlkem, který lapal a rozháněl ovce.

10.) Prot. Fejsak svým chováním frapantně zneuctil svou kněžskou přísahu, ve které před Bohem slíbil episkopovi i věřícím, že „se bude řídit učením svatého Evangelia, svatých apoštolů a všech církevních pravidel i učení Otců pravoslavné církve,“ že podle slov apoštola nebude „svárlivý a žádostiv pomíjivého zisku, ale bude vlídný, smířlivý, nezištný,“ načež slavnostně prohlásil, že „bude poslušen svého vladyky a jeho nástupců i všech nadřízených církevních úřadů, a že ze všech sil bude pracovat pro dobro církve i svého národa.“ To slibují při svém vysvěcení všichni kněží a platí to i pro brněnské duchovenstvo. Už skoro rok sledujeme morální úpadek a odpadání od pravoslavné praxe ve farnosti, nad kterou prot. Fejsak násilím uchvacuje vedení. Myslíme, že církevní veřejnosti, která sleduje celou jeho kauzu na webu i v masmédiích, není potřeba jednotlivě dokládat, jakými všemi způsoby celý výše uvedený citát z textu kněžského slibu prot. Fejsak porušuje.

Závěrem

S bolestí sledujeme, jak z Pravoslavné církevní obce v Brně vytvořilo její dávno odvolané duchovenské vedení hanbu naší eparchie před církevní i světskou veřejností. Publikací své neposlušnosti a vzpoury, hanobením a urážením biskupů, a to vše i v masmédiích způsobilo církvi ostudu před celým národem a na dlouho tam poškodilo misijní záměry církve.

Pro oba vladyky a celé vedení eparchie je to velice smutná záležitost. Ještě nikdy jsme se zde nesetkali s podobným kněžským případem. Modlili jsme se a postili, aby zbloudilce sám Bůh poučil a přivedl na cestu nápravy. Musíme však už pokročit v řešení této nekončící kritické situace. Tady se už nejedná jen o dva zbloudilé duchovní, ale především o duchovní škodu způsobenou na věřících, jejichž spásu ohrozil jeden mocichtivý, vzpurný a nezkrotnou vášní ovládnutý kněz, svým protestantským či sektářským myšlením, bohoslužbami konanými přes biskupský zákaz a nepožehnaným podáváním přijímání, o jehož platnosti může nyní mít někdo pochybnosti. Pravoslavná tradice hlásá, že nic z toho, co koná kněz bez jednoty s biskupem, není platné. „Jedině taková eucharistie je pravá, kterou koná biskup nebo ten, komu to dovolí“ (sv. Ignatios Theoforos). Prot. Fejsak de facto vede jemu svěřené věřící do rozkolu. Nebo vyvádí naši českou farnost z českého pravoslaví pod jinou sféru vlivu?

Zamysleme se nad zákulisím celého sporu. Pod vedením prot. Fejsaka se v této farnosti dostali Češi a Moravané do výrazné menšiny (důkazem jsou stovky podpisů na těch pohlednicích s předtištěným textem na podporu prot. Fejsaka, kterých poslali celou hromadu z brněnské farnosti na adresu vladyky Simeona; českých jmen tam bylo jen pár, což znamená, že ostatní Češi a Moravané se buď podpory prot. Fejsaka neúčastní, nebo jich na farnosti už víc není). S tím si spojme tu podivnou neústupnost prot. Fejsaka, která by mohla napovídat, že dostal od někoho zvenku eparchie (či zvenku naší místní církve) nějaké záruky a podporu. Nejsou události v Brně jakýmsi experimentem, co vše lze v naší autokefální církvi prosadit zvenku? Vzpomeňme si, po jaké události začal prot. Fejsak útočit na vladyku Izaiáše. Do této události měl prot. Fejsák k vladykovi Izaiášovi výborný vztah. Kde byl v zahraničí na návštěvě prot. Fejsák bezprostředně před tím, než se postavil proti vladykovi? Není jeho mocichtivost a pýcha jen používána kýmsi zvenku, resp. ze zahraničí, k destabilizaci eparchie, aby se zde otevřela vrátka někomu, kdo ve jménu ambicí svého geopolitického vlivu touží zde skrytě či zjevně v církvi vládnout bez ohledu na to, jak se k takové tváři pravoslavné církve pak postaví česká veřejnost a jak to ublíží pravoslavné misii? (Viz nyní kauza Olšany.) Vzpomeňme si na tu paní v šátku před brněnským chrámem, jak se silným cizím přízvukem do kamery vyjadřuje svůj nesouhlas s konáním eparchie. Kdyby šlo prot. Fejsakovi o věřící, mohl jim dál v pokoji sloužit jako pomocný duchovní úplně stejně jako dřív. Za čí zájmy zde vede onen kněz svůj lítý boj? Pokud se tomuto brněnskému experimentu s cizím vlivem nepostavíme na odpor, nepodaří se nám zde české pravoslaví udržet. Už dříve, v průběhu tohoto roku, se v Brně pokoušeli vtáhnout do naší eparchie nadvládu sousedního arcibiskupa. A pokračuje to. Je jim jedno, že je to naprosto nekanonické a odporuje to ústavě i základnímu dokumentu. A je možné, že to není konec. Vidíme totiž, že jsou připraveni sem otevřít dveře komukoliv, od koho si bez ohledu na zájmy a názory ostatních farností krátkozrace v Brně slibují pomoc pro svou vzpouru.

Přemýšlí prot. Fejsak někdy, jak se bude Bohu zodpovídat za všechny ty věřící svedené z pravoslavné cesty spásy? Jaké jméno bude mít v historii místní církve? Jak ubližuje nejen farnosti, ale celé eparchii a celém misijnímu dílu českého pravoslaví? Sledujeme, že vede svěřené věřící nikoliv ke Kristu ale k sobě. Že je místo k blahoslavené jednotě s Církví svedl a vláčí do tmy rozkolu. Dle Písma svatého si klademe otázku: Co je to za pastýře, který pase jen sám sebe? Právě poškození nevinných duší nás naplňuje velkou bolestí a nutí nás zanechat dosavadního, skoro rok už trvajícího, volání k nápravě a opakovaných pozvání k usmíření a k dohodě, za něž se nám mluvčí farnosti odvděčil tím, že napsal na web velkým písmem: „Vedení OBE se nezastavilo před ničím!“ Zřejmě už je nejvyšší čas uchýlit se k takovému řešení, od něhož můžeme očekávat, že v konečném důsledku povede k obnově farnosti a k duchovnímu prospěchu a záchraně brněnských pravoslavných věřících.

Eparchiální oslava knížete sv. Rostislava

28. října 2021 je jako každoročně den svatého knížete Rostislava. Knížete významu, který stále ještě není současnými historiky a politiky zcela doceněn. A právě v tento slavný den se ve Znojmě konala společná oslava svatého knížete, v době, kdy na Moravu a její církev opět doléhají různé zmatky a bouře. Pod vlivem politiky se vyostřují vztahy mezi příznivci rozličných směrů, podobně jak tomu bylo i v oné době knížete Rostislava a od té doby v naší zemi mnohokrát.

Freska sv. Rostislava v Černé Hoře
(Tak i další fresky níže)

Ke společné oslavě se do Znojma sjeli kněží a věřící z celé Olomoucko-brněnské eparchie. Svatou liturgii spolu s věřícími a jihlavským chrámovým sborem sloužili u svatého prestolu: důstojný otec mitr. protojerej Jiří Niderle, který jako nejstarší sloužící zkušeně vedl bohoslužbu, spolu s prot. Christianem Popescu, prot. Liborem Raclavkým, prot. Flaviu Badelitou, prot. Stanislavem Dolníčkem, prot. Alexandrem Cebanem, o. Rafaelem Moravským, o. Tomášem Loučkou a duchovním správcem chrámu svatého knížete Rostislava prot. Kyrilem Bočkarevem. Spolu s nimi se svými přímluvami účastnili svatí mučedníci palestinští a prvomučedníci římští Olympius, Bonifác a Severin, jejichž svaté ostatky jsou na prestolu uloženy.

Při bohoslužbě, na které byli přítomni věřící mnoha národností: Moravané, Češi, Slezané, Slováci, Moldavané, Rumuni, Ukrajinci, Rusové, Srbové i Rakušané, jsme mohli slyšet liturgické modlitby kněží v češtině, rumunštině i církevní slovanštině. Byla to skutečná sborová bohoslužba našich křesťanských národů a církevních obcí naší eparchie. Poutníci se shromáždili, přijeli z lásky k naší Církvi, z bratrské lásky jeden k druhému, a z lásky ke svatému apoštolům rovnému knížeti Rostislavovi.

Po zpěvu evangelia pronesl kázání o. Rafael Moravský z Šumperka. Ve své promluvě zkoumal rozdíly mezi osobnostmi dvou význačných moravských vladařů: sv. Rostislavem a po něm nastoupivším Svatoplukem. Zatímco Rostislav vykonal velké a svaté dílo, vybudoval a upevnil svůj stát, přičemž po něm zůstala skvoucí a svatá památka, tak Svatopluk, ač jinak schopný stratég, státnické i duchovní dílo svého strýce Rostislava téměř rozmetal, svůj stát přivedl k úpadku a duchovní dílo Rostislavovo zůstalo zachováno jen proto, že se jej vděčně ujaly jiné národy, které z něj načerpaly nedozírný užitek, o který Svatopluk Moravany připravil. Zatímco Rostislavův odkaz je hojný, po Svatoplukovi zůstala v národní paměti jen povídačka o nějakých třech prutech. Rostislav svůj lid duchovně obohatil a pozdvihl, Svatopluk srazil svůj lid do prachu a oloupil národ o to nejdražší, co mohl dostat.

Jak to, že si Rostislav moudře počínal s takovou prozřetelností, zatímco Svatopluk nedbal Rostislavova vzoru a počínal nízce a krátkozrace? Příčin je více (např. víme z velkomoravských památek, že Svatoplukova mysl byla zcela zatemněna holdováním nízkým pudům, viz Život Klimentův, dále víme o tom, že byl povahy od přirozenosti zrádné a nečestné). Kazatel si však povšiml jiné nápadné odlišnosti mezi těmito dvěmi postavami našich dějin. Oba byli jakožto vladaři obklopeni rádci. Zatímco Rostislav se obklopil lidmi svatými a jejich radami se řídil, tak nemoudrý Svatopluk se obklopil pokrytci, lichometníky a lidmi úlisnými, kteří mu vyhovovali více než rádcové čestní a kárající. A tak se naplnilo, co píše Písmo, které místo citace převyprávíme slovy: Se svatými, i ty se staneš svatým, s hříšníky sám budeš hřešit, s darebáky se staneš i ty darebákem…

Z toho můžeme načerpat aktuální poučení. Obklopme se lidmi, kteří prospívají ve zbožnosti, kteří v pokoji a pokoře nesou ovoce dobrých skutků, ctností. Chraňme se společenství s lidmi vzbouřeneckého ducha, zmítanými vlnobitím vášní, vzpurnými, neposlušnými, nadýmajícími se pýchou a sebejistotou. Držme se dál od těch, kteří si libují v hříchu a nečistotě, aby i na nás nedopadl trest chystaný na tyto svévolníky.

Zamyšlení nad skutky svatého knížete Rostislava

Svatý kníže pro naši vlast učinil zřejmě více než kdokoli jiný. Bez jeho prozřetelného díla by naši národní obroditelé, v různých obdobích kdy byla naše historie pokřivovaná, neměli co obnovovat. Neboť nikdo jiný z našich politiků a vládců, nepřevedl náš národ z pohanství do křesťanství, z krutosti k humanitě, od nevzdělanosti ke vzdělání, od marnosti k smysluplnosti, od klanění se démonům k uctívání pravého Boha, Stvořitele vesmíru.

Kníže Rostislav posílá dopis do Konstantinopole

Na rozdíl od nich se svatý kníže Rostislav zamýšlel nad otázkami víry, a nebyl to pouze politický tah, či vladařská strategie, i když jeho pozvání Soluňanů bylo i pro moravskou politiku zásadně vážné rozhodnutí, a už vůbec své rozhodnutí uvítat zde byzantské misionáře nečinil pro osobní potřeby a knížecí zájmy. Věděl přece, že se to západním státům a říším líbit nebude. Ostatně věděl stejně jako my, jak skončili svůj život svatí apoštolé a další šiřitelé víry mezi pohany. Byla to dobrovolná oběť z jeho strany přinesená pro duchovní i pozemské blaho svého národa. Jeho utrpení a smrt bavorské kobce byly stvrzením spásonosného díla, na kterém přijal účast a které převzal od svatých apoštolů. Rostislav se rozhodl položit křesťankou víru jako základní kámen naší státnosti.

Nakonec – díky Božímu řízení – vybral víru východní, byzantskou formu křesťanství čili církev, které se dnes říká pravoslavná. Jistě na něj hluboce zapůsobila vysoká vzdělanost a vytříbená moudrost Byzantinců, v té době už dvoutisíciletá kultura dávala vyslancům Byzance vysokou úroveň – lidskou i společenskou. Pochopitelně nemohl zůstat nedotčen jejich hlubokou, mocnou a čistou vírou, která nebyla zatemněna pověrami, které zde rozšiřovali tehdejší západní misionáři (viz v knize Život sv. Cyrila a Metoděje od sv. Gorazda). Svým rozhodnutím Rostislav otevřel našemu národu dveře k cestě do kulturního, politického i duchovního povznesení a připojil sebe i svůj lid k žákům tehdejšího centra křesťanské civilizace, vyspělé Byzance.

Odkaz sv. Rostislava ukazuje cestu

Společná oslava sv. knížete Rostislava ve Znojmě byla důležitou zprávou do široké církevní veřejnosti právě v dnešní době, kdy jsou Morava a všechny slovenské země jsou opět otřásány různými zmatky. Pod vlivem politiky se vyostřují vztahy mezi patriarcháty a místními církvemi, jak tomu bylo v oné době knížete Rostislava a mnohokrát po té, kdy se národ i vláda musela rozhodnout jakou cestou se vydat.

Utrpení svatého knížete Rostislava

Tehdejší rozhodnutí knížete Rostislava bylo rozhodnutí o víře a církevním rozvoji, ale i o politické nezávislosti, kulturním směřování a dokonce spojencích a středoevropském uspořádání s výhledem na mnohá staletí do budoucnosti. Za svou politickou a především církevní nezávislost jsme vděčni naší mateřské Konstantinopolské církvi. A toto duchovně pevné spojení s Konstantinopolskou církví potvrzujeme udržováním cyrilometodějského dědictví, pravoslavného křesťanství a opatrováním toho pouta, které nás od počátků křesťanství v zdejších zemích spojuje s řeckým pravoslavím a jeho centrem Konstantinopolským patriarchátem. To platí na Moravě a potažmo v celé místní církvi v českých zemích a na Slovensku i dnes. Jak to prohlásil svatý mučedník Jeroným Pražský před preláty Kostnického sněmu: „Čechové (tj. i Moravané) pocházejí od Řeků!“ Později, v odobí po pádu Cařihradu sloužili se souhlasem husitského biskupa Rokycany dva řečtí duchovní, uprchlí z dobytého Města, bez omezení pravoslavné východní bohoslužby v Praze na Staroměstském náměstí v chrámu u Týna (viz zde), který byl hlavním chrámem husitů – utrakvistů sjednocených s Konstantinopolskou církví (viz o tom zde).

Sv. Rostislavem navázané duchovní spojení, na které patriarcha s císařem konstantipolským vstřícně odpověděli, je duchovní realita, která se v životě naší církve stále projevuje. Jeden z příkladů: je zajímavé, že jakmile to politické poměry po roce 1990 dovolily, v české i slovenské pravoslavné církvi vzplanul v duchovenstvu i mezi věřícími velký zájem o řecké pravoslavné obyčeje a tradice. Do liturgické služby (zvláště na Moravě) pronikly mnohé vlivy řecké liturgie a v myšlení duchovenstva ohledně této oblasti nastaly určité posuny, které česky slouženou bohoslužbu odtrhly od ruského (u nás nepříliš misijního) vlivu směrem k řeckému chápání liturgie. Tento jev byl patrný mezi – v té době – mladšími duchovními, nejen v Česku ale i na Slovensku. Zdá se, že tím trošku již skomírající prvorepublikově misijní podoba českého gorazdovského pravoslaví nabrala nový dech, poskočila vpřed a to směrem, který Čechy (a zřejmě i mladší generaci Slováků) oslovuje.

Dnes – stejně jako v době Rostislavově – nás na řeckém pravoslaví a jeho představitelích zaujme vysoký stupeň církevní i lidské kultury, vzdělanost, civilizační úroveň schopná formovat nejen současnou Evropu ale i další kontinenty a návaznost této bezprostředně původní formy dávného křesťanství na nejstarší zdroje pravoslavné duchovnosti.

Letošní slavnost ve Znojmě byla jistě více než pouhou vzpomínkou na naši slavnou minulost a zdroje církevnosti i státnosti, ale i symbolem naší přítomnosti v této zemi, znamením vzájemné bratrské lásky a jednoty moravských kněží a věřícího lidu naší Olomoucko–brněnské eparchie. Tímto také děkujeme našim biskupům, kteří se pro nemoc nemohli tentokrát zúčastnit, za jejich péči a starostlivost. Jsme jim vděční, že každý z duchovenstva i věřících může se může utéci pod jejich ochranu. Všem přítomným důstojným otcům adresujeme díky, neboť tím projevují svou vzájemnou lásku a jednotu; věřícím patří díky za jejich vroucí modlitby a uspořádání této slavnosti.

Po závěrečném proslovu a poděkování místního duchovního správce prot. Kyrila Bočkareva, který vedl přípravy slavnosti, zaznělo pozvání všech přítomných k pohoštění, posílení a vzájemné besedě v salonu nedaleké restaurace. Součástí posezení byla i písničkářská kulturní vložka. Hojnost pokrmů zajistili místní věřící s pomocníky.

Svatý apoštolům rovný kníže Rostislave, pros Boha za nás hříšné!

Mátuška Marie Bočkareva
a redakce

Několik fotogalérií:

Průhěh události

Závěrečný průvod

A pár fotek na závěr

Archijerejská liturgie v Ostravě

V neděli 24. října 2021 navštívil vladyka Izaiáš Pravoslavnou církevní obec v Ostravě – Michálkovicích. V chrámu Narození přesvaté Bohorodice sloužili společně s prot. Vasilem Orosem, okružním protopresbyterem, který je zároveň představený chrámu.

Po svaté liturgii se vladyka setkal s věřícími církevní obce na faře.