Archiv rubriky: Život eparchie

Podzimní kurz psaní ikon ve Vilémově

Srdečně zveme všechny zájemce na ikonopisný kurz, který se bude konat 10. – 14. září 2024 v prostředí pravoslavného monastýru Zesnutí přesvaté Bohorodice ve Vilémově na Olomoucku. Účastníci kurzu budou mít možnost vytvořit si podle ikonopisného vzoru ikonu Bohorodice Vladimirské.

Budou připraveny také instruktážní ukázky pokrývání ikonopisné desky kliho-křídovým podkladem (tzv. levkasem) a pozlacování ikony. Na programu jsou i dvě přednášky, které umožní přítomným seznámit se s historickým vývojem ikonopisného umění a shlédnout poutavé a inspirující ukázky ikonopisných výtvarných postupů.

Na vytvoření výukového manuálu se bude podílet ikonopiska sestra Iveta Kadlecová. Navštívit nás přislíbila ikonopiska sestra Sylva Novotná.

Součástí pobytu bude navíc účast na každodenním monastýrském dění – tedy modlitbě, přípravě postních i nepostních pokrmů a práce na monastýrské zahradě (s ohledem na individuální zájmy a možnosti účastníků).

Těšíme se na všechny, kdo touží poznat tajemství pravoslavného ikonopisu a strávit několik dní v monastýrském prostředí.

(V odůvodněných případech je možno požádat o slevu z celkové ceny kurzu ve výši 2500,- Kč – např. studenti nebo ze sociálních důvodů).

Zájemci nechť se hlásí na e-mail: ikonograf(a)seznam.cz.

Jana Baudišová
organizátorka kurzu

(Budeme moc rádi, pokud nám pomůžete s šířením této pozvánky. Děkujeme.)

Případné další kurzy psaní ikon jsou oznamovány na webové stránce ikonografky Jana Baudišové ikony.pravoslavi.cz

Jeseník a Horní Lipová – Pascha

Kristus vstal z mrtvých!
V naší církevní obci Jeseník jsme ve Velkém týdnu sloužili předepsané bohoslužby strastného týdne včetně pomazání nemocných. V sobotu v Horní Lipové po čtení Skutků sv. apoštolů začala velikonoční jitřní za účasti 30 věřících s požehnáním pokrmů. V neděli na velikonoční svaté liturgii v Jeseníku za přítomnosti 70 příchozích jsme oslavili Světlé Vzkříšení Kristovo opět s požehnáním pokrmů.

Ve středu 8. 5. na Den vítězství jsme v Horní Lipové sloužili opět velikonoční jitřní, kterou vedl vladyka Izaiáš, který se přišel s námi rozdělit o paschální radost. Po skončení jitřní jsme si připomněli 79. výročí od ukončení 2. světové války a spolu s vladykou a otci Vladimírem Spurným a Tomášem Loučkou jsme sloužili nový akafist k novomučeníku sv. Vladimírovi Petřkovi. Biskup olomoucko-brněnský posléze posvětil nově napsanou ikonu otce Petřka. V tuto šťastnou a světlou středu u nás v chrámu došlo také k setkání vnuka otce Vladimíra s prasynovcem vladyky Gorazda. Poté jsme v počtu 70 přítomných usedli k slavnostnímu paschálnímu pohoštění, které nám zpříjemňoval pěvecký sbor Jesen písněmi z let minulých.

Velký pátek

Velká sobota

Světlé Vzkříšení Kristovo

Návštěva vladyky na Den vítězství a posvěcení ikony sv. mučedníka Vladimíra (Petřka)

Ke svátku sv. Izaiáše, biskupa rostovského

Sv. Izaiáš Rostovský

Světitel Izaiáš se narodil v 11. století nedaleko Kyjeva a byl vychován v pravoslavné víře. Už v mládí opustil světskou marnost a odešel do Kyjevsko-pečerského monastýru, kde byl postřižen ct. Feodosijem, a stal se tak mnichem. Svou vroucí lásku k Spasiteli projevoval přísnou askezí v půstech a modlitbě. Zároveň byl mírný, poslušný a nezištný, miloval bratrstvo; zdrženlivostí a trpělivostí v sobě umrtvil tělesné vášně. Řídil se slovy dávného starce: „Síla člověka nezávisí na jeho přirozenosti, která podléhá proměnám, ale na rozhodném úmyslu, který je posílen Boží pomocí.“ Svého ducha Izaiáš stále povznášel k nebeskému Jerusalemu.

Zvěst o askezi mladého Izaiáše se brzy rozšířila za hranice monastýru, a tak si kníže vyprosil u ct. Feodosije, aby mu jako dar pro monastýr sv. velkomučeníka Dimitrije poslal Izaiáše, který byl po nějakém čase s požehnáním ct. Theodosije v r. 1065 povýšen do stavu igumena. Izaiáš i poté stále upíral své myšlenky k Pánu Ježíši, pokračoval v pokorném životě a modlitebním dílu i tělesné práci. Stal se dobrým pastýřem svých duchovních oveček. Dále prospíval ve zbožnosti a naplňoval se Boží blahodatí.

Po deseti letech igumenské služby byl v r. 1078 uveden na rostovskou biskupskou katedru – stal se archijerejem velice rozsáhlého území Rostovské eparchie. I přes veškeré úsilí svého předchůdce našel vladyka Izaiáš na území své eparchie ještě mnoho pohanských národů, které se držely svých pověr, krvavých obřadů, věštění a čarování. Izaiáš vyhledával lidi nově pokřtěné, ještě neupevněné ve víře a věnoval mnoho času jejich vyučování. Procházel všechny končiny eparchie, kázal o Ježíši Kristu a neohroženě vyvracel modlářství. Křesťany povzbuzoval, aby byli pevní ve víře a svými životy sloužili Kristu.

Útěchou pro něj bylo postavení chrámu Zesnutí přesv. Bohorodice v Rostově, kam byla uložena divotvorná ikona zhotovená ct. Alipijem Kyjevsko-pečerským.

Světitel Izaiáš se s láskou choval k chudým a žebrákům a všem potřebným. Bůh ho za to proslavil mnohými zázraky.

Stal se spolu s biskupy Lukou Belgorodskym a Ioannem Černigovským jedním ze tří světitelů, kteří byli zjevením svatých andělů pozváni na vysvěcení hlavního chrámu Kyjevsko-pečerského monastýru, aby spolusloužili s metropolitou Ioannem při posvěcení „nebi podobného“ chrámu Zesnutí přesv. Bohorodice v r. 1089. Andělé, které neomezuje ani čas ani prostor, jim, jak všichni svědčili, zázračně pomohli, takže se podivuhodným způsobem včas dostavili na svěcení chrámu. Překvapenému metropolitovi Ioannovi, který nemohl kvůli velkým vzdálenostem biskupských kateder shromáždit episkopy na tuto událost a nikoho ani nestihl pozvat, o tom sám světitel Izaiáš s údivem vyprávěl a doplnil, že si netroufal nevyslyšet povel anděla. Toto zázračné cestování bylo plodem poslušnosti a horlivosti pro církev Boží.

Necelý rok poté světitel Izaiáš opouští své rostovské duchovní stádce. Zesnul 15. května v r. 1090. Jako biskup sloužil třináct let. Lidé jej oplakávali, zatímco ti samí andělé, kteří se postarali, aby byl přítomen při svěcení chrámu v Kyjevsko-pečerské lávře, odnášeli jeho duši do nebes k věčnému životu.

V r. 1164 „našli rakev blaženého Izaiáše, a když ji otevřeli, uviděli oděvy i tělo světitele nezetlelé, a tak slavili Boha, který se rozhodl oslavit svého služebníka nejen za jeho pozemského života, ale i po smrti; i po tolika letech byly oděv i tělo blahoslaveného světitele nedotčeny rozpadem“ (jak praví letopis).

Tropar (8. hlas)
Učiteli pravoslaví, vůdce k čistotě a zbožnosti,
zářící svíce rostovská, Bohem inspirovaná okraso světitelů!
Ty jsi učením svým všechny končiny Rusi osvítil
blahodatí Ducha Svatého.
Moudrý Izaiáši, světiteli blahoslavený,
pros Krista Boha, aby spasil duše naše.

Gratulace metropolity Rastislava

Jeho Blaženost vladyka Rastislav, metropolita českých zemí a Slovenska, zaslal našemu eparchiálnímu biskupovi pozdravný list k dnešnímu svátku jeho nebeského ochránce, sv. Izaiáše, biskupa rostovského, a k výročí jeho mnišského postřižení.

Letošní vydařená pouť do Mikulčic

V sobotu 25. května jsme vykonali tradiční cyrilometodějskou pouť na místa posvěcená službou svatých věrozvěstů Cyrila a Metoděje. Jako obvykle jsme se pomodlili při archijerejské božské liturgii, kterou vedl Přeosvícený vladyka Izaiáš přesně jeden týden po svém ustanovení eparchiálním biskupem olomoucko-brněnské eparchie. Spolu s ním spolusloužili další duchovní naší eparchie. Zpíval sbor složený ze studentů prvního ročníku Eparchiálního institutu sv. Prokopa v Brně pod vedením prot. Rafaela Moravského. Přijeli poutníci a přes negativní předpovědi meteorologů se k naší radosti počasí perfektně vydařilo.

Odměnou všem poutníků byla duchovní radost, povznesení a morální povzbuzení, které jsme z vykonané pouti všichni cítili.

Konáme tyto poutě k uctění světecké památky Cyrila a Metoděje, apoštolů Slovanů, a k vyjádření své vděčnosti vůči těm, kteří nám přinesli na Moravu (a potažmo všem slovanským národům) tu nejvzácnější perlu a bohatství, které je nad všechny pozemské poklady, tj. spásu Kristovu.

Podobně jako svatí apoštolové Kristovi vynaložili všechno úsilí a námahu, aby rozšířili evangelium po celém tedy známém světě, a nakonec dali i své životy za Krista, tak i svatí naši věrozvěsti nelitovali námahu a zasvětili své životy dílu naší spásy. Víme dobře, že oba by si přáli (kdyby to záleželo jen na nich) strávit své životy jinak. Přišla však prosba sv. knížete Rostislava, a tak se vypravili sem k nám, aby svedli zápas za šíření víry a spásy pro zdejší obyvatelstvo. Opustili kulturní domácí prostředí Byzance a odebrali se k nám, tj. mezi tenkrát ještě kulturně nerozvinuté, aby se s námi rozdělili o ten dar, který Bůh dal jim.

Přišli z prostředí vysoké kulturní úrovně, kde se spory řešily argumentací, aby zde strávili zbytek svého života nejen výukou Moravanů, ale také vysilující obranou své misie před germánským duchovenstvem. Nejvíce svých sil museli vrhnout na prosazování evangelijní pravdy a vznešené kulturnosti při sporech s hereticky uvažujícími zlomyslnými germánskými ignoranty, kteří si na území Moravy činili neoprávněné nároky. Svůj politický cíl pohltit Moravu maskovali tito nikým zde nemilovaní intrikáni, svou nedokonalou a lidmi nepřijímanou misionářskou prací. Tito cizí duchovní nestáli o povznesení Moravanů, útočili na práci svatých bratří a žádné argumenty v diskusích nepřijímali. Nutnost nekonečně debatovat s těmi, pro které bylo evangelium až na posledním místě, muselo být pro teologicky vysoce vzdělané a světecky zbožné Byzantice skutečně těžké životní břemeno. Však také sv. Cyril vysílen usvědčováním stále omílaných nesmyslů jeho protivníků, před nimiž musel znovu a znovu obhajovat své dílo, předčasně a vlastně mlád zemřel. Oba bratři zde však vytvořili dílo, které už nikdy nezaniklo a z něhož pak vyrostla víra a křesťanský život mezi všemi Slovany.

Doposud spojuje jejich svatý odkaz, tj. cyrilometodějské pravoslaví, mnoho národů (dokonce i černoši v Africe se k němu hlásí). Vidíme to v naší místní církvi, kde jsou příslušníci tolika národností. Při svém kázání se otec Rafael Moravský otázal přítomných, odkud pocházejí. A přímo tam, na poutní bohoslužbě se ozývali příslušníci snad sedmi či osmi národů. Všechny sem přivábila památka sv. Cyrila a Metoděje. Taková je doposud síla jejich díla.

V podobně těžké situaci jako kdysi svatí bratři byl i sv. Gorazd, když právě před sto lety obnovoval cyrilo-metodějskou církev u nás. I na něho se vrhli protivníci, kteří nechtěli slyšet žádné argumenty, jen spřádali podlé útoky, pomluvy, sočili a intrikovali. Noviny (tj. tehdejší média) zahrnuly svatého vladyku různými obviněními, podezřeními, dehonestací a o pravoslaví se šířila různá hanlivá a posměšná označení. Vladykovi nedaly tehdejší noviny možnost hájit pravoslaví proti všem těm absurdním urážkám. Musel to přestát nejen vladyka ale i jeho věřící. Přesto se stavěly chrámy, vydávaly nutné knihy a hlavně pravidelně vycházelo kvalitní komunikační a vzdělávací médium: Věstník. Vladyka se přísně vyhýbal jakékoliv kompromitaci politikou, aby nikdo nemohl obvinit pravoslavnou církev, že je zástěrkou pro dosahování skrytých politických cílů. Česká pravoslavná církev si nakonec začala získávat uznání i mezi některými duchovními jiných církví.

Vidíme z toho, že tak nadpozemsky vzácný poklad, jakým je spása a pravoslavná víra, se přináší a šíří vždy jen za velkých obětí těch, kdo ji přinášejí dalším národům, a s vynaložením nesmírné námahy. O to větší díky, uznání a vděčnost bychom měli projevovat těm, které si Bůh vyvolil za své apoštoly, věrozvěsty a misionáře, a kteří podstoupili všelikou námahu, obětovali své životy a dokonce i svou krev prolili jen, aby další lidé mohli poznávat Boha Stvořitele vesmíru a Spasitele duší našich. Oni těžce pracovali a trpěli, abychom my mohli věřit, a tak získávat spásu pro věčný život našich nesmrtelných duší. To nás zavazuje nejen k úctě, ale i k podílení se na pokračování tohoto krásného a svatého díla.

Otec Rafael, který měl na pouti kázání, hovořil o tom, že neseme morální závazek pokračovat v misijní práci věrozvěstů Cyrila a Metoděje i svatého mučedníka Gorazda. I my máme být misionáři a šířit svou křesťanskou víru ke spáse další a dalších lidí. Jak? Podobně jako prvotní křesťané, kteří o Kristu svědčili především svými životy. Stejně tak i my můžeme tu nejlepší misii konat, když prostě žijeme jako skuteční křesťané. Když své životy utváříme podle Božích přikázání, podle naší pravoslavné víry a podle evangelia. To je naše misijní dílo! Lidé kolem nás si toho totiž všimnou, sami uvidí, že žijeme jinak než nevěřící, a sami se nás začnou ptát a budou se zajímat, co nás činí jinými. Oni přijdou za námi tázat se na naši víru, která nás činí pokojnými, vnitřně nasycenými, skromnými a soucitnými. Právě tímto způsobem konala svou misii prvokřesťanská církev uprostřed tehdejší pohanské společnosti. V prostředí mravního rozkladu, zločinnosti, cynismu, morální zpustlosti, bezuzdnosti vášní a hédonické poživačnosti (stejně můžeme hovořit i o současnosti), žili první křesťané čistým, tichým, skromným životem; zachovávali manželkou věrnost, vyhýbali se zločinu a vedli si jako řádní občané. Tím zaujali své spoluobčany unavené honbou za dočasným požitky, vystresované starostmi o světské marnosti a majetky a vnitřně vyprahlé duchovní prázdnotou pohanského materialismu (jak podobné lidem kolem nás, že?). Nedivme se, že počty křesťanů v římské říši exponenciálně rostly bez ohledu na všechno pronásledování.

Měli bychom si připomínat slova sv. Ignatije Brjančaninova (před více než sto lety), který napsal, že na světě není nic hroznějšího než křesťan, který žije, jako by Kristus nikdy nepřišel. Ano, je strašný a nevýslovně smutný pohled na křesťany, kteří žijí, konají, mluví a uvažují úplně stejně jako lidé nevěřící.

Otec Rafael rozvedl toto téma o misii prováděné samotným způsobem života nás, křesťanů. Upozornil nás, že my jsme možná tím jediným evangeliem, které lidé kolem nás budou kdy číst. Spousta našich známých, sousedů a dalších současníků třeba nikdy neotevře Bibli, nepřečtou si v evangeliu Kristova slova a jeho přikázání lásky. Jediný způsob, jak se tito lidé mohou dozvědět o Bohu, o Spasiteli, je jejich pohled na naše životy. Uvidí na nás, na tom, jak vedle nich žijeme, zvěst o Kristu? Budeme pro ně otevřeným evangeliem? Dozví se z toho, jak se chováme a jak trávíme čas, který je nám na zemi vyměřen, něco o Bohu, o jeho dobrotě a lásce, o tom, jak blahodať proměňuje ty, kteří věří a milují Boha a bližní?

Všichni pravoslavní Češi a Moravané cítíme neutuchající vděčnost svatým Cyrilu a Metoději, svatému knížeti Rostislavovi i novomučedníku sv. Gorazdovi. Jejich jména vzpomínáme na každé naší bohoslužbě mezi ostatními svatými při propuštění v závěru služby. Není tu snad chrám, který by neměl ikonu svatých bratří soluňských. A ještě lépe se s našimi nebeskými ochránci spojíme, budeme-li následovat jejich příklad horlivé zbožnosti a vytrvalosti a trpělivého nesení kříže. Vstoupíme tím do jejich svatého díla jako jejich pokračovatelé.

Cyrilometodějská pouť do Mikulčic

Olomoucko-brněnská eparchie pořádá tradiční pouť na místa posvěcená službou sv. Cyrila a Metoděje i památkou knížete sv. Rostislava. Jako obvykle bude liturgie sloužena na vykopávkách velkomoravského chrámu.

Svatá liturgie se bude konat v sobotu 25. května 2024 v Mikulčicích Na valech od 10 hod..

Zároveň oslavujeme výročí 100 let od obnovení cyrilometodějské pravoslavné církve u nás.

Všechny srdečně zveme!

Intronizace vladyky Izaiáše

Aktualizováno

V sobotu 18. května 2024 jsme uvítali v olomouckém katedrálním chrámu Jeho Blaženost vladyku Rastislava, metropolitu českých zemí a Slovenska, a dále Jeho Vysokopřeosvícenost vladyku Juraje, arcibiskupa michalovsko-košického, kteří přijeli, aby — na základě usnesení posvátného synodu a předcházející volby eparchiálního shromáždění olomoucko-brněnské eparchie — vykonali intronizaci nového olomoucko-brněnského eparchiálního biskupa. Při intronizačním obřadu, který se konal po trojsvaté písni při svaté archijerejské liturgii, byl vladyka Izaiáš slavnostně ostatními vladyky uveden na biskupskou katedru naší eparchie.

Vladykovi po liturgii blahopřálo množství gratulantů.

Axios! Na mnohá léta, vladyko!

Svatá liturgie proběhla v blahodárném duchu pokoje a duchovní radosti. Všichni vladykové pokračovali v setkání do pozdních odpoledních hodin při pohoštění.

Promluva k věřícím při svatém přijímání duchovenstva byla zaměřena na význam episkopátu v církvi. Výklad služby episkopa je v církvi jednoznačně chápán už od dob apoštolských otců. Souvisí především s mocí a pověřením vykonávat bez omezení plnost všech svatých Tajin tak, jak tuto moc a pověření udělil Pán Ježíš svým učedníkům a apoštolům a ti je zase předali svým nástupcům. Tak se předávala tato apoštolská posloupnost skrze dějiny církve od dob apoštolských až do současnosti. Z toho pak vyplývá i další význam episkopa, a tím je udržování jednoty církve. Jen tam, kde se konají bohoslužby a svaté Tajiny v jednotě s kanonickým eparchiálním biskupem, je zaručena jejich pravost, platnost a opravdovost.

Oprávněně používá sv. Ignatios Antiochijský už ve 2. století taková rezolutní slova: „Kde je biskup, tam je plnost církve … Co on schválí, to je milé i Bohu, aby všechno, co se koná, bylo jisté a spolehlivé.“ Proto je biskupská služba garantem jednoty Církve. Jednota s biskupem a s jeho službou je zárukou sjednocení s apoštolskou Církví, trvající už dvě tisíciletí a rozprostírající se po celém světě. Takové společenství lidí s Bohem skrze lásku, která „nikdy nezanikne“ (1 Kor 13,8) je v církvi cílem a k němu směřuje všechno, co se v ní děje a koná.

Každá pravoslavná eparchie musí mít ve svém čele biskupa, aby měla uprostřed svého společenství pramen a zdroj apoštolské moci. Je to osobnost posvěcená nevyšším možným duchovenským posvěcením vycházejícím od Krista. Zobrazuje nám samotného Pána a to nejen svou mocí a Božím pověřením, ale i svou spravedlností, milosrdenstvím, pastýřskou láskou, trpělivostí a úsilím o spásu jemu svěřeného Božího stádce. Uděluje a přináší nebeský pokoj lidu. Slouží svaté Tajiny, je středem celého bohoslužebného života své eparchie, pastýřsky dohlíží a ukazuje všem příklad obětavé lásky.

Podobně jako Kristus mezi apoštoly, je služba biskupa zaměřená na správu duchovenstva a potažmo celé eparchie. Ideálem a předobrazem, k němuž se každý archijerej dle svých možností jistě snaží přiblížit, je obraz Božského Pastýře, který na sebe bere ztracenou ovečku, aby ji vrátil do ovčince, aby ji zachránil pro věčný život. Cílem jeho snah a duchovního života je naplnit Kristovo slovo o Pastýři, který „život svůj dává za ovce“.

Olomoucko-brněnská eparchie má po dnešku opět svého eparchiálního archijereje a může žít plným blahodatným životem. Dnešní intronizace je radostným dnem, který se pochopitelně zapíše do dějin eparchie, ale i do historie celé místní církve.

Dnes byl uveden na katedru biskup, kterému jsme všichni dali svou důvěru. Věříme, že nás povede po cestách pravých a svou službou nás přivede k hlavnímu Pastýři církve, k Ježíši Kristu. Zároveň věříme, že mu Pán udělí svou pomoc k této službě, a že i náš nový vladyka obdrží od Nejmilostivějšího Spasitele odměnu za věrnou a upřímnou službu a společně se budeme na věky radovat v Království Božím.

Věřím, že bývalý eparchiální archijerej, v Pánu zesnulý vladyka Simeon, na nás skrze svou lásku hledí shůry a raduje se spolu s námi.

Za zesnulým vladykou Simeonem

Na Lazarovu sobotu (před Květnou nedělí) uplynulo 40 dní od zesnutí našeho drahého vladyky Simeona.

V eparchii se konaly zádušní bohoslužby. Zde jsou fotografie z tohoto dne v Olomouci.

V závěru svého posledního listu, který napsal vladyka Simeon k svátkům Narození Kristova věřícím a duchovenstvu své eparchie, nám eparchiální archijerej zanechal slova připomínající vize proroků, plná naděje. Snad jeho poslední věta v tomto dopise na rozloučenou naznačuje úvahy už pomalu odcházejícího biskupa, který si přeje dál, neustále, i z jiného světa, duchovně pečovat o své stádce duchovních oveček…

Pascha Kristova v Jihlavě

Na půlnoční jitřní bohoslužbu si půjčujeme největší jihlavský chrám.

Paschální svěcení pokrmů se konalo hned po půlnoční jitřní v přeplněném chrámu a následně hodinu po půlnoci na náměstí před chrámem (viz 2. část první noční fotogalerie). Po propuštění promluvil k shromáždění pan primátor města Jihlavy a s pozdravem vystoupil zástupce majitele chrámu d.o. Marian.

Na dopolední svatou paschální liturgii jsme se sešli kolem kostelíku Svatého Ducha, ve kterém nyní probíhají opravy podlahy.

Dopoledne přišly hlavně rodiny s dětmi a ti, kteří chtěli na Paschu ke svatému přijímání. Stejně jako v noci se po propuštění obrátil k věřícím pan primátor.