Archiv rubriky: Život eparchie

Svátek Zesnutí přesv. Bohorodice v Brně

28. srpna se podle juliánského kalendáře oslavoval svátek Zesnutí přesvaté Bohorodice. V předvečer v Brně konali sváteční večerní s litijí a vynášeli podle jerusalemského zvyku bohorodičnou pláštěnici. V neděli proběhla vlastní oslava největšího bohorodičného svátku slavnostní božskou liturgií.

Na závěr liturgie sloužili pobožnost k začátku školního roku spojenou s požehnáním dětem.

»Modleme se k Hospodinu Bohu našemu, aby shlédl na dítky tyto a aby seslal do jejich srdcí, rozumu a úst ducha moudrosti, rozumu, zbožnosti a bázně před Ním a aby je osvítil Duchem Pravdy své a dal jim schopnost a sílu, by přijali a rychle si osvojili učení Jeho svatého Zákona a každé dobré a prospěšné učení, aby prospívali moudrostí a rozumem a všemi dobrými skutky ke cti jeho svatého Jména, a aby jim udělil zdraví a dal jim dosáhnout vysokého věku ke vzdělání a cti církve své!« (Z pobožnosti na začátek školního roku)

Monastýrský svátek Zesnutí přesv. Bohorodice ve Vilémově

Archijerejskou svatou liturgií (a velkou večerní s litijí v předvečer svátku) oslavil v pondělí 15. srpna monastýr svůj svátek Zesnutí přesv. Bohorodice, jemuž je zasvěcen hlavní chrám a potažmo i monastýr. Spolu s matkou představenou, igumenií Alexijí oslavili monastýrský svátek i jeho přátelé. Sváteční liturgii konal vladyka Izaiáš, s nímž spolusloužili: prot. Jan z Jihlavy, prot. Jan Langr, jer. Tomáš Loučka a diákon Lazar z Jihlavy. Promluvu o Matce Boží pronesl prot. Jan. Za archijerejské požehnání, závěrečné slovo a povzbuzení děkujeme vladykovi Izaiášovi.

Úsměvný detail liturgie: na svátek monastýru Zesnutí přesv. Bohorodice, v jehož přípravném období se dle liturgických tradic světí med, sloužili s vladykou tři presbyteři – všichni jsou to včelaři.

Po bohoslužbě následovalo pohoštění. Díky patří matce igumenii Alexiji za náročnou přípravu svátku. Monastýrské budovy jsou vzorně uklizeny a jejich okolí i přilehlá zahrada svědčí o svědomité péči a velké pracovitosti matky Alexie.

Fotogalérie

Nejprve je pár fotek ze skromné večerní, následuje série fotografií ze sváteční archijerejské liturgie. Na konci příspěvku je ještě několik fotografií z předcházející nedělní liturgie zakončené svatou Tajinou křtu.

Krátká úvaha o mimořádném významu vzoru Matky Boží pro náš duchovní život. (Výběr z kázání při sváteční liturgii)

Pravoslavní křesťané velice milují Matku Boží především kvůli jejímu rychlému zastání. Církev má bohaté zkušenosti s přímluvami přesv. Bohorodice, s její mateřskou milostí a ochranou. Zřejmě kvůli této tisícileté zkušenosti s její pomocí neexistuje žádná pravoslavná bohoslužba, při které by nebyla přesvatá Bohorodice vzývána. (Přinejmenším je vždy vzpomínána ke konci většiny ektenií a v závěrečné modlitbě tzv. „propuštění“.)

Z čeho pramení její důvěrné společenství s Bohem? Proč byla vybrána, aby porodila Spasitele světa? Čím se Bohu tak zalíbila a tak se Mu přiblížila, aby se skrze ni vtělil Boží Syn a přijal od ní do své kristovské Osoby naše lidství? Hlavním charakteristickým rysem její osobnosti je čistota. V modlitbách ji nazýváme jako přečistou. Čistota její duše, srdce i mysli – to je základ jejího důvěrného společenství s Bohem i vyvolení k účasti na spasitelném dílu jejího syna.

Svou čistotou nám slouží k inspiraci. Ukazuje cestu, jak se důvěrně přiblížit k Bohu – stát se Bohu podobným (samozřejmě se myslí podobnost v tom smyslu, v jakém je to pro člověka možné). Písmo svaté o tom praví: „Buďte tedy dokonalí, jako je dokonalý váš nebeský Otec.“ (Matouš 5,48) Nebo list Petrův cituje Starý zákon: „Svatí buďte, neboť já jsem svatý.“ (1 Petrův 1,16) Posvěcující síla naší křesťanské víry a Boží pravdy pracuje vždy ve spojení s očišťováním srdce.

Všechny formy pravoslavné duchovnosti (zvláště hesychie) jsou neodlučně spojeny s úctou k Matce Boží. Svatootcovská, tzv. niptická, teologie bývá propojena s bohorodičnou teologií, a v praxi duchovního vzestupu považují asketové přispění Panny Marie za nepostradatelné. Často dokonce obdrželi nehmotný oheň do svého nitra jako dar Matky Boží (např. při modlitbě vystoupil z ikony přesvaté Bohorodice a vstoupil jim do srdce). Jiný příklad zvláštní duchovní moci, kterou nám Bohorodice pomáhá: pod její ochranu v modlitbách svěřujeme svou duši při budoucí záhrobní cestě.

Z čeho se skládá naše pravoslavná svatootcovská tradice? Je to buď úsilí svatých Otců formulovat autentickou apoštolskou věrouku, nebo se jedná o kanonickou práci Otců, kteří ze všech sil střežili církevní jednotu, morálku, apoštolské řády a duchovenskou strukturu. A pak jsou to svatootcovská díla pojednávající o spiritualitě, pravidlech a radách ke správnému vedení duchovního života. Říkáme tomu asketická (či niptická) tradice svatých Otců a nahlédneme-li do těchto knih, snadno zjistíme, že je to v principu vše jen o jednom – o očištění srdce, resp. duše, od hříšných vášní. Jak prohlédnout klam zamlžující naše myšlení a cítění, jak očistit duchovní zření. Čili se tam popisuje metodika, jak se vnitřně očistit: od hněvu, pýchy, závisti a nečistých tužeb. Hněvivý a zlostný člověk, nebo závistivý či uražený, pokud neodporuje těmto vášním a dopouští, aby ho ovládaly, stává se posedlým.

V duchovním životě platí pravidlo, zákon podobnosti, podle kterého je lidská duše v pohybu buď ke světlu, nebo do temnoty: své ke svému. Každý směřuje tam, kde vládne takový duch a takové kvality, kterými sám člověk ze své vůle naplnil svou duši. Už tady v tomto pozemském životě máme zkušenost, jak nás to přitahuje tam, kde se cítíme dobře, kde to souzní s naším duševním stavem. Na duchovní rovině – zlé a hříšné lidi jako magnet přitahují místa, kde se páchá hřích. Zbožní lidé naopak touží přiblížit se těm místům, kde vládne dobro a Boží posvěcení. Většina z nás je však v jakémsi nejednoznačném a smíšeném stavu a způsobem svého života se postupně přikloníme na jednu či druhou stranu, tj. sami o sobě rozhodneme, kam budeme nakonec patřit, komu se budeme podobat.

Panna Marie svou čistotou stala se Bohu podobnou, a to je podstata jejího důvěrného společenství s Božím Synem. A na tuto cestu k Bohu volá nás všechny. Překrásně to vyjadřuje zvláště jedna z ikon Matky Boží: Odigritia (vůdkyně na cestě). Přesvatá Matka na této ikoně rukou ukazuje na svého syna, jako na zdroj spásy lidstva. On je jedinou cestou k Otci (Jan 14,6) a ona (její přímluvy a její vzor) je cestou k Němu.

Občas si lidé postesknou, že jejich modlitby, kterými prosí za to či ono, pro sebe či pro druhé, zůstávají nevyslyšeny. Jedním z důvodů může být, že jsou svým duchovním stavem příliš vzdáleni od Boha. Při liturgii slyšíme před svatým přijímáním zvolání: „Svaté svatým!“ Vyjadřuje se tím, že víra, účast na Církvi Kristově a přijímání svatých Tajin nás očišťují a činí Bohu podobnými. A zároveň se tím říká, že přijímání je pro ty, kteří touží být posvěceni a jsou připraveni odvrátit zrak od pozemského k nebeskému. To je osou pravoslavné spirituality. A k tomu nás inspiruje a poskytuje nám pomoc naše po Kristu nejdražší Matka Boží.

Od nás se žádá alespoň trocha námahy, trochu zabojovat proti svým vášním a svému hříchu, maličko snahy. Čím více dovolíme Bohu, aby nás posvětil, tím více se mu přiblížíme a tím spíše vyslyší naše modlitby, neodporují-li Jeho svaté vůli. Matka Boží nás zve, abychom – nakolik je to v našich možnostech – napodobili její vzor a přiblížili se tím k jejímu synu, Spasiteli, Pánu Ježíši Kristu.

Chrámový svátek olomoucké katedrály

Oslava památky svatého Gorazda, učedníka a nástupce sv. Metoděje

V sobotu 13. 8. 2022 oslavila naše eparchie chrámový svátek olomoucké katedrály, zasvěcené sv. Gorazdovi I. jednomu z pěti učedníků sv. Metoděje. Shromáždila se většina eparchiálního duchovenstva, aby spolu s vladykou Izaiášem konala slavnostní archijerejskou liturgii. Chrám překvapil stylovým monumentálním krásným lustrem. Při liturgickém malém vchodu bylo několik duchovních povýšeno na stupeň protojereje. Kázal prot. Rafael Moravský. Hojně věřících přistoupilo ke svatému přijímání. Na závěr liturgie vladyka posvětil čerstvě vytočený med, jak je to v půstu před Zesnutím přesv. Bohorodice zvykem.

Po liturgii se všichni přesunuli do spodních prostor katedrály, kde bylo připraveno bohaté pohoštění. Zde se pak za zvuku balkánské folklórní hudby ještě diskutovalo několik hodin. Věřícím olomoucké církevní obci a organizátorovi všech příprav, prot. Alexeji Kukhtovi, patří díky za pečlivé přichystání radostné oslavy svátku hlavního chrámu eparchie.

Výběr z promluvy, přednesené prot. Rafaelem Moravským dne 13. 8. 2022 na svátek sv. Gorazda v Olomouci:

Svatý Gorazd nebyl pouhým vzdělancem, který znal knihy latinské, řecké a slovanské, ale také člověkem pokorným a plným lásky, která je plodem pokory. Po zesnutí sv. Metoděje byl Gorazd, s ostatními učedníky sv. Metoděje, uvězněn, mučen a nakonec vyhnán. Ačkoliv prosté obyvatelstvo bylo, narozdíl od vládnoucí vrstvy na čele s knížetem Svatoplukem, nakloněno slovanské bohoslužbě, sv. Gorazd se po svém propuštění z vězení nepokoušel zorganizovat povstání, nepopouzel věřící proti latinskému duchovenstvu, ani jinak nespílal. O příkladnosti jeho křesťanské morálky svědčí právě ta mírnost, s níž odpustil bezpráví a křivdu, kterou mu Svatopluk s latinským duchovenstvem způsobil. Ano, naučil se následovat Krista, přijal svůj, jistě nespravedlivý, úděl a vydal se, ožebračen, na dlouhou a strastiplnou cestu která ho umořila až pokraj smrti. Svatý Gorazd musel být jistě inspirativní osobou, když si ho sv. Metoděj vybral za svého nástupce na panonský arcibiskupský stolec. Svou láskou a pokorou musel být příkladem i pro svt. Klimenta a ct. Nauma, kteří světlem víry a vzdělanosti osvítili balkánské národy. Vidíme, že i přes nepřízeň osudu, můžeme činit velké skutky. Svt. Gorazd v tom pro nás zvlášť světlým příkladem. Avšak, nejdříve si musíme osvojit jeho pokoru a mírnost.

O svatém Gorazdovi

Svatý Gorazd I. byl synem moravské země, vzdělaný a znalý latiny i řečtiny. Podle Staroslověnské legendy byl designovaný za nástupce sv. Metoděje na arcibiskupském stolci. Jak uvádějí historikové, kvůli Svatoplukově postoji ke slovanské bohoslužbě byl s ostatními Metodějovými učedníky vyhnán z Moravy. Této družině pěti hlavních Metodějových žáků se říká „pětipočetníci“, jejich jména zní: Gorazd, Kliment, Naum, Angelár a Sáva.

Spolehlivý historický záznam o Gorazdovi máme ze 6. 4. 885, kdy Metoděj cítil blížící se smrt, svolal Moravany a představil jim ho jako svého nástupce slovy: “Toto je muž svobodný a z vaší země, dobře obeznalý v latinských knihách a zbožný. To budiž Boží vůle a vaše láska, jakož i má.” Metodějova slova “svobodný muž” ukazují na původ z nějaké významnější rodiny.

Gorazd je v našich zemích dáván na první místo, i když jinde je do popředí stavěn biskup Kliment. Právě z jeho životopisu se dovídáme o Gorazdovi. Mimo jiné napsal, že se kacíři domluvili na úkladném zajetí Gorazda, protože jeho cesty jsou protichůdné jejich vůli a vyčítá jim hříchy. Řekli si: “Když ho necháme mezi živými, tak nám ožije Metod.” I zbavili ho biskupské moci.

Jednalo se o nepřátelskou aktivitu dalšího biskupa, který chtěl na Moravě působit, Vichinga pocházejícího z Německa a prosazujícího jen latinskou bohoslužbu. Ten se po Metodějově smrti hned vypravil do Říma a obžaloval Gorazda u papeže. Pak už jen se zármutkem sledujeme, že kníže Svatopluk dal Metodějovy žáky ze země vyhnat. Před vypovězením byli prý vězněni a týráni. Vyhnáni byli vskutku surovým způsobem. Následky Svatoplukova rozhodnutí o vyhnání byly tvrdé. Jakmile lidská zloba dostala moc, jednala nelidsky. Rabovala a své oběti vláčela nahé trním, ukazujíc svou bezbožnost.

Naše tradice sděluje, že vyhnanci z roku 886, mezi kterými byl Gorazd, doputovali přes Chorvatsko a Srbsko až do Bulharska, kde pokračovali v hlásání evangelia. Bulharsko do jejich příchodu bylo údajně polobarbarskou zemí, jejíž pokřesťanštění začalo v IX. století. Vládnoucí kníže Boris se tehdy rozhodl pro slovanskou liturgii a zbudování domácí církevní hierarchické struktury.

S Klimentem k Dunaji a do Bělehradu šli Naum a Angelár. Tam o situaci hovořili s vojenským velitelem Boritakanem, který je pak poslal ke knížeti Borisovi. Tomu přišli vhod pro plánovaný záměr uvedení slovanské kultury a bohoslužby do země. Některé nechal v Preslavě a Klementa s dalšími hlasateli evangelia poslal na západ Makedonie, k Ochridskému jezeru, aby šířili křesťanské učení mezi okolními obyvateli.

Pozvánka do Hrubé Vrbky

80. výročí mučednického svědectví světitele mučedníka Gorazda II.

Pouť ke svatému Gorazdovi v sobotu 3. září 2022

10,00 hod. archijerejská svatá liturgie
14,30 hod. doprovodný program

Výročí ve Svitavách

V neděli 7. srpna jsme oslavili archijerejskou liturgií svátek Proměnění Páně a půlkulaté pětileté výročí od vysvěcení pravoslavné kaple sv. Jiří ve Svitavách. Naše pozvání přijal vikární biskup naší eparchie vladyka Izaiáš, který před pěti lety kapli sv. Jiří vysvětil, a důstojní otcové Libor Raclavský a Konstantin Ryška. Vzácným hostem nám byl autor projektu kaple Ing. Arch. Josef Lopour. Na začátku slavnostní liturgie vladyka postřihl nového žalmistu našeho chrámu bratra Vojtěcha Jiřího Dobeše.

O významu chrámu jako pevného bodu v duchovním životě člověka v rychle se měnícím současném světě promluvil ve svém kázaní o. Libor Raclavský.

V promluvě na konci svaté liturgie vyzdvihl vladyka význam vztahu člověka ke svému chrámu, který pravidelně navštěvuje, a svému církevnímu společenství, ve kterém duchovně vyrůstá a žije.

Děkujeme vladykovi Izaiášovi za povzbuzující slova a ustanovení nového žalmisty, duchovním otcům i všem, kdo pomáhali při přípravě kaple, bohoslužby i slavnostního pohoštění. Děkujeme za příjemné slavnostní chvíle našeho skromného výročí.

Žalmistovi Vojtěchovi přejeme sílu a Boží požehnání v jeho duchovní službě.

Za církevní obec ve Svitavách
prot. Jiří Kolář

Chrámový svátek v Opatově

Pravoslavný kostelík sv. Jáchyma a Anny (z r. 1933) slaví svůj chrámový svátek v neděli, kdy městečko Opatov u Třebíče oslavuje svůj tradiční poutní den. Letos připadla opatovská pouť na poslední červencovou neděli (před pravoslavným svátkem sv. Anny). Náš kostelíček si shromáždil k oslavě památky sv. Anny zatím nebývalé množství bratří a sester. Bohoslužba byla radostná, řada poutníků přistoupila ke svatému přijímání a na závěr se zpívala tradiční česká píseň „Svatá Anno, zdráva buď!“ která obsahuje hlavní črty spravedlivého života svatých rodičů Jáchyma a Anny.

Po bohoslužbě následovalo posezení vedle chrámu, pro které bylo připraveno našimi sestrami pohoštění. Velká část věřících se poté přesunula na zahradu do vedlejší obce Kněžice, kde si pohoštění vzali na starost naši bratři a opékali „šašlik“ a ryby. Při tom jsme setrvali v altánu až do pozdního odpoledne. Díky Bohu i sv. Anně za krásný den!

Při promluvě po evangeliu na liturgii jsme se zamýšleli nad vírou svatých manželů Jáchyma a Anny, kteří celý život setrvávali ve spravedlivém a zbožném životě, horlivě sloužili Bohu, trpělivě snášeli těžký životní úděl a nepřízeň okolí. Vše vydrželi a podobně jako sv. Jób nereptali; když spravedlivého Jóba postihlo Boží dopuštění a satan mu způsobil hrozná neštěstí, řekl Jób: „Hospodin dal, Hospodin vzal; jméno Hospodinovo buď požehnáno.“ (Jób 1,21) Tak i oba spravedliví rodičové zůstávali pevní ve víře a oddanosti Hospodinu až do hlubokého stáří. A to přesto, že jim Bůh nesplnil jejich prosby a modlitby, které k němu celý život vznášeli, aby jim bylo darováno dítě. Jáchym i Anna zachovali Bohu věrnost i v době, kdy kvůli pokročilému věku už ztratili naději, že z nich bude sňato tehdy tak hrozné břemeno neplodnosti a s tím související těžký kříž pohanění před lidmi, kteří se obecně domnívali, že takové manžele Bůh trestá neplodností kvůli nějakému tajnému hříchu či kvůli předstírané zbožnosti. Rodit dětí bylo v dávném Izraeli považováno za náboženskou povinnost a na neplodnost se hledělo jako na Boží prokletí.

Jak to, že jejich víra nezeslábla, horlivost nevyprchala, jejich důvěra v Boha nezahořkla a sloužení Bohu nezanechali, když ani něco tak obvyklého, co bylo dopřáno naprosté většině manželských párů, totiž narození dítěte, jim dvěma Bůh nedopřál? Kořeny tak krásného květu zbožnosti a trpělivosti můžeme vytušit – nesloužili Bohu kvůli tomu, aby od Něho něco dostali, ale z lásky. Milovali Boha. Kdo miluje, přeje si dávat, nikoliv dostávat.

Jeden člověk mi kdysi říkal, že přestal věřit v Boha, protože mu Bůh nikdy nepomohl. Asi neviděl, jak mu Bůh pomáhá každý den, jak jen díky Němu žije a je na světě, před kolika zlými příhodami ho už ochránil a čím vším ho už obdařil. A tento nevěřící se přesto zříká toho štěstí znát svého Dobrodince a vědět, Kdo ho vždy miluje, ač se děje cokoliv.

Jenže, jaký je vlastně vztah ke Kristu nás, věřících lidí? Jak hluboce jsme si už uvědomili Boží lásku? Když se zeptáme některých věřících, proč chodí do chrámu, slýcháme někdy poněkud rozpačité odpovědi: aby byli v rodině všichni zdraví. Věřím v Boha, abych nepřišel do pekla. Modlím se každý den, aby se nám dobře vedlo apod. Jistě, to vše je dobré či alespoň přijatelné, ale schází tam to hlavní. Jáchym a Anna nás učí, že Bůh podle své prozřetelnosti dává či nedává, oč prosíme, ale na náš vztah k Ježíši Kristu by to nemělo mít žádný vliv. O Jeho lásce k člověku přece není nikdy důvod pochybovat. Když nás někdo tak miluje, že pro nás na cokoliv přistoupí a třeba i na kříž jde kvůli nám, můžeme směle zvolat: „Dělej si se mnou, co chceš, hlavně když mě budeš takovou láskou stále milovat.“ V jednom hymnu se zpívá: „Kriste, s tebou by byl i v pekle ráj!“

Bůh s námi nakládá podle své prozřetelnosti a prosíme-li ho o něco vskutku potřebného, pak nám to dá, není-li to překážkou na cestě ke spáse, nebo nevede-li nás jinou cestou, než chápeme. Prosme Boha za cokoliv dobrého, především bychom však měli sloužit Bohu jako jeho děti, jako synové a dcery milující Otce, jako synové, kteří plní Otcovu vůli – ne kvůli strachu z trestu, ne kvůli odměně, ale prostě z lásky k Otci. Protože tak tomu v rodině bývá.

Když už v to nikdo nedoufal, narodilo se v pokročilém věku Jáchymovi a Anně dítě. Dítě, na které čekali celý život. Za které prosili Boha. A On jim je nedával, a když jim nakonec – poté co prošli výhní zkoušky – dítě daroval, tak to nebylo lecjaké dítě. Bylo to dítě veliké víry, vyzkoušené víry. A zároveň dílo očividného Božího zázraku. Byla to budoucí Matka našeho Boha.

Hodonín

Bohoslužba v neděli 17. července

K evangelijnímu úryvku této neděle: o vymítnutí běsů ze dvou posedlých

Co je tím brněním, které nás výborně chrání před otrávenými šípy satanovými? Pokora. Démoni nesnesou pokoru, protože jejich domov je tam, kde vládne pýcha. Kvůli své pýše se stali démony, z pýchy jsou zrozeni do svého současného způsobu existence.

V dávném pateriku se píše, jak k nějakému starci přivedli posedlého člověka s prosbou, aby ho uzdravil. Starec odmítal, ale pak ustoupil prosbám a řekl démonovi: „Vyjdi z tohoto Božího stvoření!“ Démon odvětil: „Vyjdu, ale chci se tě zeptat: kdo jsou ti kozlové, o nichž se praví v evangeliu, a kdo jsou ty ovečky?“ Asketa odvětil: „Kozlové – to jsem já, kdežto ovečky zná Bůh.“ Démon zaúpěl: „Jdu pryč kvůli tvé pokoře!“ a ihned vyšel z toho člověka.

Takže v pokorném způsobu myšlení a v čistotě srdce spočívá to, co nás chrání před démony a obrací je v úprk. A proč jsme nevzpomněli především víru? Jednak je pro křesťana samozřejmou duchovní zbraní, bez níž by nemohlo být o boji s běsy ani řeči. A hlavně víra, která se neprojevuje získáváním pokory a očišťováním srdce, je bezmocná. Je to víra filosofů, o které píše Bible: „Víra bez skutků je mrtvá.“ (Jakub 2,26) My pracujeme s jinou vírou, činnou a sjednocující s Bohem, s takovou, které se přinášejí oběti.

Bez pokory bývá všechno, co činíme pro Boha, pro Církev, pro bližní, pro duchovní růst, špatně. Horlivost se stává nerozumnou, škodlivou a mění se na fanatismus. Vyznávání víry se stává bigotní, racionalisticky dogmatické, nebo heretické či svéhlavé. Křesťanská naděje je bez pokory buď fatalistická nebo zaslepená. Láska bez pokory je vášnivá a kořistnická. Nelicoměrná poslušnost bez pokory není vůbec možná. Služba bez pokory je vypočítává, egoistická a spekulativní. Spravedlivost bez pokory je pyšná a odsuzovačná. Očišťování a půst jsou bez pokory duchovně zbytečným, neužitečným tělocvikem, který duši spíše škodí. Úcta bez pokory je domýšlivá a kalkul. Bratrské společenství bez pokory se proměňuje na intriky, podrazy, zrady apod. (Další pokračování viz na Ambonu)

Uctívání svatých ostatků ct. mč. Jelizavety a Varvary v Dolních Kounicích

V sobotu 16. 7. se v Dolních Kounicích v chrámu sv. Barbory (Varvary) konala slavnost u příležitosti svátku ct. muč. Jelizavety a Varvary. Sloužil vladyka Izaiáš a místním duchovním správcem prot. Konstantinem Ryškou, prot. Liborem Raclavským a otcem Alexejem Kukhtou z Olomouce.

Ctihodná mučednice velkokněžna Jelizaveta se narodila 20. října roku 1864 v protestantské rodině hesenského vévody Ludvíka IV. a jeho manželky princezny Alice, druhé nejstarší dcery britské královny Viktorie. Roku 1884 se provdala za Sergeje Alexandroviče, bratra ruského cara Alexandra III. Když uviděla hlubokou víru svého muže, přestoupila velkokněžna do pravoslavné církve.

Jako velkokněžna navštěvovala Jelizaveta chrámy, nemocnice, dětské domovy, domy pro zestárlé a věznice; viděla mnoho lidského utrpení a vždy se snažila mírnit a ulehčovat jim toto břemeno. Po začátku Rusko-japonské války se Jelizaveta snažila pomáhat raněným vojákům na frontě. Pracovala až do úplného vysílení.

5. února 1905 však došlo k tragické události, která změnila další život Jelizavety Fjodorovny. Výbuchem bomby revolučního teroristy zahynul její manžel. Když velkokněžna spatřila místo výbuchu, viděla obraz nesmírné hrůzy. V naprostém tichu, bez křiku a slz, začala ve sněhu na kolenou sbírat na nosítka pozůstatky těla svého muže.

V hodinu těžké zkoušky prosila Jelizaveta Boha o pomoc a útěchu. Třetí den po skonu manžela přijela Jelizaveta Fjodorovna do vězení za atentátníkem. Necítila k němu nenávist. Přála si jen, aby pocítil lítost nad svým činem a prosil Boha o odpuštění. Dokonce předala carovi žádost o milost pro vraha. Ten ji však odmítl.

Nakonec se rozhodla cele zasvětit svůj další život Bohu skrze službu bližním. Založila v Moskvě ústav podobný mnišskému příbytku, který bude zasvěcen práci, milosrdenství a modlitbě pro blaho bližních. Za tímto účelem koupila pozemek se čtyřmi domy a rozlehlým sadem. V tomto monastýrském „Domě milosrdenství Marty a Marie“ (na památku sester sv. Lazara) byly zbudovány dva chrámy. Jeden svatých sester Marty a Marie, a dále Záštity Přesvaté Bohorodice. K tomuto Domu patřila také nemocnice, která byla později považována za jednu z nejlepších v Moskvě, dále lékárna, ve které se léky poskytovaly chudým zdarma, a pak pro děti sirotčinec a škola. Za zdmi monastýru byla ještě zřízena nemocnice pro ženy nemocné tuberkulózou.

Dne 10. února roku 1909 začal monastýr vykonávat svoji činnost. O několik měsíců později posvětil biskup dmitrovský Trifon během všenočního bdění první sestry milosrdenství podle zvláštního obřadu, který za tím účelem vypracoval synod. Sestry při něm složily slavnostní slib, že budou podle příkladu mnišek vést panenský život v práci a modlitbě (tento slib se vztahoval na dobu jejich služby v Domě milosrdenství Marty a Marie). Následujícího dne vložil světitel Vladimír, metropolita moskevský a kolomenský, na každou ze sester osmikonečné cypřišové kříže a Jelizavetu Fjodorovnu ustanovil představenou Domu milosrdenství. Velkokněžna toho dne pronesla tato památná slova: „Opouštím tento nablýskaný svět, (…) a spolu se všemi vámi vstupuji do většího a nesmírného světa, světa chudých a trpících.“

V Domě milosrdenství vedla velkokněžna Jelizaveta stroze asketický život: spala na dřevěné posteli bez matrace, povětšinou ne víc než tři hodiny, jídlo požívala velmi střídmě a přísně dodržovala posty, o půlnoci vstávala na modlitbu a potom obcházela všechna nemocniční lůžka, nezřídka zůstávala u těžce nemocných až do časného jitra. Sestrám říkávala: „Což není hrozné a špatné, když se kvůli falešné humanitě snažíme tyto trpící ukonejšit a uklidnit klamnou nadějí na jejich nepravděpodobné uzdravení? Prokázaly bychom jim lepší službu, kdybychom je předem a včas připravili na jejich křesťanský přechod na věčnost.“

Jelizaveta Fjodorovna nikdy nečinila nic zásadního bez požehnání zpovědníka Domu milosrdenství – protojereje Mitrofana, bez rad starců Optinské poustevny a dalších. Za naprostou poslušnosti vůči starci získala od Boha vnitřní útěchu, pokoj a klid ve své duši.

Na počátku I. světové války velkokněžna organizovala pomoc směřovanou na frontu. Pod jejím vedením byly vypraveny sanitární vlaky, zakládány sklady potřebných léčiv a zásob, na frontu byly vysílány polní mobilní kaple.

Abdikace cara Mikuláše II. v březnu 1917 byla pro Jelizavetu velkou ranou. Viděla, do jaké propasti se Rusko řítilo a hořce plakala za ruský národ. V jednom z dopisů z té doby se uvádějí následující slova: „Pociťovala jsem hlubokou lítost nad Ruskem, nad jeho dětmi, které v nynějším čase nevědí, co činí. Cožpak to není nemocné dítě, které máme stokrát více rádi v čase jeho nemoci, než když je veselé a zdravé? … Nyní musíme upírat své mysli k Nebeskému království a s pokorou říci: Buď vůle tvá.“

Po nástupu bolševiků k moci odmítla emigrovat. Pokračovala i nadále v tom, co započala po smrti svého muže. Ještě více se věnovala obětavé práci v Domě milosrdenství. 7. května roku 1918, v den památky Iverské ikony Matky Boží, navštívil Dům milosrdenství světitel Tichon, patriarcha moskevský, a vykonal zde modlitbu. Krátce po odjezdu patriarchy byla velkokněžna Jelizaveta zatčena a uvězněna čekisty. Patriarcha Tichon se snažil dosáhnout jejího propuštění, ale marně. Byla bedlivě střežena a odvezena z Moskvy. S velkokněžnou dovolili odjet ještě dvěma sestrám z Domu milosrdenství: Varvaře Jakovljevoj a Jekatěrině Janyševoj. Všechny je pak deportovali do uralského města Alapajevsk. Sestra Varvara si vyžádala, aby mohla zůstat s velkokněžnou. Sem bylo přivezeno dalších pět ruských velkoknížat a tajemník velkoknížete Jana.

Umučení ct. muč. Jelizavety a dalších svržením do šachty (detail z ikony novomučedníků ruských)

V noci z 5. na 6. července 1918 odvezli Jelizavetu a ostatní vězně na místo opuštěné důlní šachty, kde byl proveden zamýšlený zločin. S hanlivými nadávkami a při brutálním zacházení a údery pažbami pušek začali dozorci všechny mučedníky postupně shazovat do hluboké důlní šachty. První srazili dolů velkokněžnu Jelizavetu. Ta se stihla přežehnat znamením kříže a nahlas se modlila: „Pane, odpusť jim, neboť nevědí, co činí.“

Jelizaveta Fjodorovna a velkokníže Jan nedopadli až na dno šachty, ale na výčnělek, který byl v hloubce 15 metrů. Ač sama těžce zraněna, odtrhla ze svého oblečení kousek látky a převázala velkoknížeti rány. Vesničané, kteří se náhodně ocitli poblíž šachty, slyšeli, jak z její hlubiny zněla Cherubínská píseň (liturgický hymnus), kterou zpívali umírající mučedníci. Zemřeli s prsty složenými jako při pokřižování.

Za několik měsíců poté byla těla všech novomučedníků vyzdvižena z šachty bělogvardějci. Později byly rakve s ostatky ctihodných mučednic Jelizavety a Varvary převezeny až do Jeruzaléma, kde byly uloženy pod chrámem svaté myronosice Marie z Magdaly v Getsemanském ženském monastýru na Olivové hoře.

Chrámový svátek sv. Petra a Pavla v Opavě

U příležitosti svátku svatých apoštolů navštívil vladyka Izaiáš opavskou církevní obec.

Ze životů svatých apoštolů

Apoštol Petr se dříve jmenoval Šimon a byl to bratr apoštola Ondřeje prvozvaného. Živil se rybolovem. Stal se Kristovým učedníkem a Pán se rozhodl pojmenovat ho Petr. Jako přední z učedníků jasně vyjádřil jejich víru v Pána Ježíše, když řekl: „Ty jsi Kristus, Syn Boha živého.“ Pán prohlásil jím vyznávanou víru za skálu, na které bude zbudována Církev. Petr byl zprvu povahy prudké a někdy kolísavé. Jeho láska k Pánu byla veliká a jeho víra se postupně upevňovala. Avšak když viděl, jak velekněz s židy soudí Pána Ježíše, Petr propadl zmatku a strachu, a třikrát jej zapřel. Ihned poté se zastyděl, litoval svého zakolísání ve věrnosti a hořce plakal nad svým selháním. Pozbyl tím svého apoštolského daru a (podle slov anděla) nebyl již na nebesích považován za člena apoštolského sboru. Po zmrtvýchvstání Kristově, když se apoštolům zjevil vzkříšený Pán, třikrát se Petra tázal, zda jej miluje. Oslovoval jej při tom jeho starým jménem Šimon. Petr třikrát kajícně vyznával před Ježíšem Kristem svou lásku k němu, odčinil tím trojnásobné zapření Pána, byl přijat opět mezi dvanáctero apoštolů a bylo mu vráceno apoštolské pověření pást Kristovo stádce. Nicméně Petr oplakával svůj hřích po celý svůj následující život. Po sestoupení Svatého Ducha se Petr ukázal jako nebojácný a mocný zvěstovatel a šiřitel svatého Evangelia. Při jednom kázání v Jeruzalémě obrátil na víru kolem tří tisíc duší. Dále rozšiřoval evangelijní zvěst v Palestině a Malé Asii, Ilýrii (území, rozkládající se na západě dnešního Balkánského poloostrova) a Itálii. Jeho kázání je zachováno v Markově evangeliu. Činil velké zázraky, uzdravoval nemocné, křísil mrtvé, dokonce pouhý jeho stín vyléčil nemocné. Se závistí pozoroval činnost apoštolů kouzelník Šimon, který svou magií sváděl lidi a získával je pro satana. Šimon Mág nabídl apoštolům peníze, aby mu udělili stejný dar konat zázraky, jako mají oni (právě podle tohoto mága se nazývá jeden z velkých hříchů, svatokupectví – simonie, tj. kupování duchovních darů a církevních hodností za peníze). Petr s ním musel svádět vleklý boj. Nakonec Šimon bídně zahynul při svých kouzlech, když Petr svou modlitbou donutil k úprku démony, kteří Šimonovi při jeho čarování sloužili. Z příkazu císaře Nerona byl Petr odsouzen k smrti. Když spatřil před sebou kříž, který byl pro něj připraven, požádal katy, aby jej ukřižovali hlavou dolů, protože se kvůli svému hříchu cítil nehoden, aby zemřel stejně jako jeho Pán.

Apoštol Pavel pocházel Tarsu (na jižním pobřeží dnešního Turecka). Původně se jmenoval Saul a jakožto farizej pronásledoval křesťany. Na křesťanskou víru byl zázračně obrácen samotným Pánem Ježíšem, který se mu oslnivém světle zjevil na jeho cestě do Damašku, kam se vypravil zatýkat křesťany. Po zázračném vidění oslepl. Pokřtěn byl apoštolem ze 70ti Ananiášem, Bůh mu vrátil zrak a byl pojmenován jako Pavel a Kristem povolán do apoštolské služby. S plamennou horlivostí šířil Evangelium do všech stran, od hranic Arábie až do Španělska, mezi Židy a pak hlavně mezi pohany. Je nazýván apoštolem pohanů. Pro Krista byl mnohokrát mučen a vytrpěl bití, topení v moři, pronásledování. Jak strašná byla jeho strádání, tak nesmírná byla jeho trpělivost. Po všechny roky, kdy šířil víru, byl jeho každodenní život stále na hranici života a smrti. Dostalo se mu nebeských vidění a velkých milostí, ale přesto Bůh nevyslyšel jeho prosby za uzdravení a ponechal mu jeho trýznivou nemoc, aby nezpychl. Zachovalo se nám 14 jeho dopisů, které jsou součástí Nového zákona Bible. Jako apoštol se živil prací vlastních rukou, aby nezavdával původ k pohoršení a nebyl nikomu na obtíž. Všechny své dny a noci naplnil prací a utrpením za Krista. Cílem jeho nezdolné námahy bylo rozšiřovat Církev Boží na mnoha místech světa. Svou láskou k Pánu, krajním sebezapřením, pokorou a modlitbou dosáhl křesťanské dokonalosti, kterou dle vlastní zkušenosti vyjádřil slovy: „Nežiji už já, ale žije ve mně Kristus.“ Svou pozemskou námahu a životní pouť ukončil v Římě, kde byl popraven mečem (za časů císaře Nerona, stejně jako apoštol Petr).

HYMNUS LÁSKY SVATÉHO APOŠTOLA PAVLA

»Kdybych mluvil jazyky lidskými i andělskými, ale lásku bych neměl, jsem jenom dunící kov a zvučící zvon. Kdybych měl dar proroctví, rozuměl všem tajemstvím a obsáhl všechno poznání, ano kdybych měl tak velikou víru, že bych hory přenášel, ale lásku bych neměl, nic nejsem. A kdybych rozdal všecko, co mám, ano kdybych vydal sám sebe k upálení, ale lásku bych neměl, nic mi to neprospěje. Láska je trpělivá, laskavá, nezávidí, láska se nevychloubá a není domýšlivá. Láska nejedná nečestně, nehledá svůj prospěch, nedá se vydráždit, nepočítá křivdy. Nemá radost ze špatnosti, ale vždycky se raduje z pravdy. Ať se děje cokoliv, láska vydrží, láska věří, láska má naději, láska vytrvá. Láska nikdy nezanikne.

A tak zůstává víra, naděje, láska – ale největší z té trojice je láska.«

Setkání okružních protopresbyterů

Dne 29. června se v Olomouci konalo setkání okružních protopresbyterů. Přítomní probírali s vladykou Izaiášem, ředitelem úřadu eparchiální rady život a těžkosti protopresbyterátních oblastí naší eparchie. Pohovořilo se stručně o vývoji rozkolu spáchaného bývalým brněnským duchovním. Konstatovali jsme, že se tím v naší církvi už nikdo nechce zabývat. Nyní se vrací do našeho užívání i brněnský farní dům, kdežto sekta bývalého brněnského faráře si už jde vlastní cestou mimo jednotu obecné pravoslavné církve.

Zároveň byla vznesena obecná úvaha, že problémy, které nakonec rozkol církvi způsobí, většinou narůstají kvůli přehlížení nepravoslavného chování kněze, kterému se v naději, že přijde k rozumu, dlouhodobě toleruje neplnění povinností a izolacionismus jemu svěřené farnosti. Nakonec však stejně skončí v rozkolu a ještě k tomu způsobí církvi mnoho škod, zmanipuluje biskupem svěřené věřící, někdy navíc způsobí církvi veřejnou ostudu, pomluví kde koho a ukradne církevní obci, co se dá. Nezřídka se ukáže, že ten, co vede lidi do rozkolu, vlastně nemá pravoslavnou víru nebo že naši církev zřejmě nikdy nemiloval. Příště by se už nemělo dopustit, aby takoví duchovní, kteří se začnou projevovat, jako byl bývalý brněnský farář, působili v církvi tak dlouho a kazili lidem víru i morálku. Pro kanonickou i morální jednotu duchovenstva je důležité dbát na častější setkávání kněžstva u příležitostí pravidelných konferencí nebo celoeparchiálních poutí. V devadesátých letech se konalo setkání duchovních nejméně osmkrát do roka a působilo to blahodárně na morálku duchovenstva.

Okružní protopresbyteři mají na starost církevní obce svého protopresbyterátu a provádějí běžnou kontrolu církevních výkazů těchto farností. K tomu vladyka navrhl, aby výkazy svých církevních obcí kontrolovali okružní protopresbyteři vzájemně, a teprve pak je podávali ke schválení úřadu eparchiální rady.

Diskutovalo se i nad pravidelným kalendářem na příští rok. Kalendária budou dvě podle nejpočetněji zastoupených skupin uživatelů toho či onoho kalendářního stylu: starý styl a tzv. smíšený styl (nový styl bude publikován jen v PDF ke stažení a vytištění).

V kalendářní brožuře by mělo být více různorodých článků, jak tomu bylo kdysi. Prosíme všechny kněze (i další pisatele), aby do konce září dodali pro kalendář článek. Stačí krátká stať, zamyšlení či nějaké kázání nebo jen rozvedená myšlenka nad jakýmkoliv křesťanským tématem. Může to být překlad citací či úvah svatých otců, nebo např. tradiční recept na postní pokrm.

Většinu času setkání využili přítomní duchovní k plánování dalších celoeparchiálních událostí a přípravě nejbližších poutí.

  • 13. srpna (v sobotu) se bude na svátek sv. Gorazda I. konat eparchiální pouť do olomoucké katedrály. Večer před poutí bude několik kněží s vladykou světit olej pro nemocné. Posvěcený olej se bude následující den při poutní bohoslužbě rozdávat přítomným duchovním pro jejich farní potřebu.
  • 3. září (v sobotu) bude tradiční pouť do Hrubé Vrbky k jubilejnímu svátku narozenin pro věčný život Gorazda II. — 80 let od jeho mučednického skonání. Po bohoslužbě bude následovat pohoštění a krátká přednáška. Projednává se návštěva hostů ze zahraničí.

Pouť k novomučedníkům do Přerova bude ještě upřesněna, ale pro množství jiných událostí nebude letos vyhlášena jako celoeparchiální událost.

  • 28. září (středa, volný den, státní svátek) se bude pořádat celoeparchiální pouť do brněnské katedrály. Zde je plánováno vyhlášení svatosti mučednice Orosie (Dobroslavy) a zároveň oslava sv. Ludmily (která byla opatrovnicí i družkou sv. Orosie). Chrámu sv. Václava bude předána velká ikona sv. Orosie, při svaté liturgii bude vyhlášena její svatost a brněnská katedrála se stane naším poutním místem této svaté mučednice, princezny velkomoravské a aragonské, schovanky sv. Ludmily České. Na závěr bude přečten život světice.

Po ukončení oficiální části setkání setrvali okružní protopresbyteři ještě při posezení nad pohoštěním. Tématem volné debaty byly historické události naší místní církve a poučení, které z nich můžeme čerpat.

Zpráva o sbírce na pomoc pravoslavné misii v Africe

S požehnáním vladyky Simeona, arcibiskupa olomoucko-brněnského se již od roku 2017 koná v naší eparchii průběžná sbírka na pomoc pravoslavné misii v Africe. Sbírání finančních prostředků probíhá převodem na transparentní účet u místní Fio banky, z něhož se každý měsíc převádějí vybrané peníze na účet Pravoslavného misijního bratrstva. Přispívat lze jednoduše a v českých korunách. Představení bratrstva nás ubezpečují o své vděčnosti za naši podporu a připomínají, že v africkém prostředí má každá, byť z našeho hlediska i malá částka, velký význam a dá se za ni mnoho potřebného pořídit.

Kdo by se chtěl připojit k tomuto evangelijnímu dílu, najdete všechny informace na českém webu věnovaném představení Pravoslavného misijního bratrstva a způsobu, jak africkou misii od nás podpořit, viz: česká stránka projektu: pravoslavi.cz/afrika

Níže uvádíme překlad Výroční zprávy za rok 2021, kterou nám z Pravoslavné misijní bratrstvo zaslalo.

Uganda, eparchie Jinja; Z činnosti Pravoslavného misijního bratrstva
(Kliknutím si obrázek zobrazíte ve větším rozlišení)

VÝROČNÍ ZPRÁVA za rok 2021

Vzhledem k pandemii Covid-19, která postihla milióny lidí, bylo bratrstvo (The Orthodox Missionary Fraternity) nuceno již druhým rokem po sobě pozastavit akce hromadných shromáždění.

Coronavirus šíří smrt a my jsme skutečně pocítili zármutek nad ztrátou našich blízkých, jako byl v blahé paměti vladyka Nikifor, metropolita naší pobočky Kinshasa.

Důsledkem bylo, že bratrstvo nebylo schopno pořádat pravidelná setkání, která byla vždy stálým zdrojem informací o misijní práci.

Tuto ztrátu jsme se pokusili nahradit virtuálními schůzemi, které byly vedeny následujícími misijními mluvčími:

a) vladyka Prodromos z Toliara a Jižního Madagaskaru
b) vladyka Makarios z Malawi
c) sestra Nectaria z mise Kalkata, Indie
d) vladyka Myron z Nového Zélandu a Oceánie
e) vladyka Peter z Accra

Dne 13. června roku 2021 se nám podařilo uspořádat jedno společné setkání v katakombách svatého Jana (Saint John catacombs) s mluvčími: kancléřem diecéze Toliara, otcem Polykarpem, a vladykou Silvestrem z Jinja.

Měli jsme však příležitost přijmout několik misionářů a získat aktuální informace o problémech, kterým čelí jejich misijní eparchie. Mezi nimi jsou:

• vladyka Agathonikos z Arusha
• vladyka Chrysostomos z Bukoba
• vladyka Prodromos z Toliara
• vladyka Gregory z Cmeroono
• otec Polycarpos Diamantopoulos, kancléř diecéze Toliara
• vladyka Timotheos z Assos, vikární biskup Colombie a Venezuely
• vladyka Theodosios z Kinshasa
• vladyka Silvester z Jinja
• otec Aristotle Asimwe ze západní Ugandy

Navzdory nebývalé situaci pandemických opatření nepřestalo srdce přátel bratrstva bít pro solidaritu a poskytování darů na misijní potřeby.

Vaše láska byla viditelná, neboť příjmy bratrstva v roce 2021 zaznamenaly růst o 59%. Jsme nesmírně vděčni za tuto obrovskou podporu, neboť díky vašim příspěvkům tisíce hladových dětí po celém světě, nejčastěji v Africe, se mohly najíst a napít čisté vody.

Naše bratrstvo podporovalo pravoslavné misionáře v různých oblastech dle jejich potřeb. Níže si můžete přečíst náš program.

A – STAVBY

Název projektuOblastStav
Stavba chrámu přesv. BohorodiceArushav procesu
Stavba chrámu svatého ParthenaArushahotovo
Stavba chrámu svatého PanteleimonaArushapříprava
Stavba chrámu svatého NektariaGomapříprava
Stavba chrámu svatého VavřinceGuluv procesu
Stavba chrámu svatého PaisiaKanangahotovo
Stavba chrámu svaté TrojiceKanangahotovo
Stavba chrámu svatého AthanasiaToliaraoprava
Stavba chrámu svaté KateřinyToliaraoprava
Stavba ošetřovny/lékárny v KarabatuToliarahotovo
Stavba ošetřovny/lékárny v BeraviToliarav procesu
Stavba ošetřovny/lékárny v chrámu svaté TrojiceToliarapříprava
Stavba základní školy v KakerereKyerwa Bukobapříprava
Dokončení chrámu svatého NektariaAccrahotovo
Dokončení chrámu svatých Cyrila a MetodějeKisumuv procesu

B – HUMANITÁRNÍ POMOC

• jedna kaple vážící 50 tun byla odeslána do svaté eparchie v Malawi
• 25 tun humanitární pomoci bylo odesláno do Malawi
• 25 tun jídla bylo odesláno do Katanga, jižní Kongo
• 25 tun jídla bylo odesláno do Kinshasa, střední Kongo
• 75 tun jídla bylo odesláno sirotkům v Rumunsku

Uganda, problém s vodou; Ntungano Region.
Pravoslavné misijní bratrstvo buduje studny

C – VODNÍ PROJEKTY (STUDNY)

23 vodních projektů (vrtání studní) – Arusha, Gulu, Kananga, Kisumu, Malawi, Toliara

D – KUCHYNĚ S POLÉVKAMI („Soup kitchens“)

29 200 jídel – Arusha, Kolumbie, Gulu, Indie, Kisumu, Madagaskar, Malawi, Nirobi, Toliara

E – KŘTY

167 křtů – Arusha, Bukoba, Kananga, Katanga, Toliara

F – PODPORA VZDĚLÁNÍ

54 studentů (sponzoring) – Arusha, Katanga

G – PODPORA KNĚŽÍ

6 kněží – Gulu

H – DALŠÍ POTŘEBY

1.Podpora provozu patriarchální školy svatého Athanasia v Alexandrii€ 20.000,-
2.Podpora provozu kliniky Kidamali v IringaArusha€ 22.000,-
3.Nákup jízdních kol a motorek pro knězeBukoba€ 3.000,-
4.Obecné potřeby misionářů€ 300.320,-
Uganda, eparchie Jinja; bohoslužba v hliněné kapli

Rada bratrstva spravovala příspěvky efektivně, aby pokryly její fixní a provozní výdaje.

Časopis „Orthodox Mission“ byl tištěn v počtu 7000 kusů a zdarma distribuován tak, aby zajistil větší povědomí o „misích na vinici Pána (Ježíše Krista)“.

Orthodox Missionary Fraternity pokračuje ve svých činnostech již 60 let, kdy přátelé bratrstva nezištně přispívají a naplňují Kristova slova: „Byl jsem hladový, a dali jste mi jísti; měl jsem žízeň, a dali jste mi píti.“ (Matouš 25,35)

Charalampos Metallidis
Prezident rady bratrstva

Dodatek české správy sbírky

Na webových stránkách Bratrstva můžete nahlédnout do celkového přehledu hospodaření s vybranými příspěvky.

Naše české webové stránky eparchiálního projektu podpory Pravoslavného misijního bratrstva

Stránka s návodem na přímou podporu v Českých korunách

Vyúčtování příspěvků zaslaných na moravskou sbírku a odeslaných vybraných prostředků na účet Pravoslavného misijního bratrstva: přes otevřený účet u Fio banky bylo za rok 2021 vybráno a na účet misijního bratrstva převedeno: € 1.968 = 51.761,77 Kč. Děkujeme všem dárcům!

Celkem bylo v minulém roce 2021 bylo dle našich zpráv z České republiky do Orthodox Missionary Fraternity věnováno necelých 102.000 EUR. Jednorázoví dárci větších obnosů zaslali své dary v Eurech přímo na účet bratrstva. Dle dostupných informací se někteří z nich o projektu dozvěděli a byli inspirováni stránkami s webovu prezentací naší moravské sbírky.

Sierra Leone

Jesenicko – noc kostelů

Tradiční akce jsme se tentokráte zúčastnili hned na třech místech. V Horní Lipové je náš chrám a památník otevřen stále celý rok a na letošní Noc kostelů byl interiér obohacen o malířský triptych Andělé války.

V Jeseníku byl chrámový prostor otevřen asi tři hodiny, za které ho navštívilo okolo 200 zvědavců.

Konečně, v jesenických lázních jsme do třetice, v pátek v 19.00, měli za hosta významného křesťanského výtvarníka Otmara Olivu, který pro padesátku přítomných skoro tři hodiny vyprávěl o umění života.

Otmar Oliva – Talkshow s knězem

Fotografie ze setkání zde

Noc kostelů v Přerově

V přerovském pravoslavném chrámu začal program vystoupením souboru Vokál, které bylo rozděleno na dvě části. V první liturgické části představila skupinka souboru, která spolupracuje při pravoslavných bohoslužbách některé liturgické písně. Jednalo se skladby z velikonoční jitřní bohoslužby a sv. liturgie od srbských a ruských skladatelů Mokranjace, Bortňanského, Čajkovského, Glazunova a Kedrova. V další části soubor představil směs písní, s nimiž vystupuje na svých koncertech. Po vystoupení bylo možné dozvědět se cokoli o chrámu a bohoslužbách a zároveň si prohlédnout výstavu o tragických událostech týkajících se pravoslavné církve v období heydrichiády.

Květen 2022 v Jeseníkách

V měsíci květnu jsme si kromě paschální radosti připomínali již 77. výročí osvobození naší vlasti. Tradičně jsme sloužili na Den vítězství panychidu, po jejímž skončení byla čtena memoárová literatura vážící se k našemu regionu. Závěrem bylo podáváno pohoštění.

Třicítka přítomných byla potěšena i novým křížem na vrcholu chrámu, který byl zabezpečen laskavou péčí našich vladyků. Velmi děkujeme.

Také jsme v tomto měsíci obdrželi triptych s válečnou tématikou od pana malíře Jana Křtitele Čuříka, který jej vytvořil v 90. letech 20. století, jako ozvěnu tehdejších válečných konfliktů. V současnosti nalezl své uplatnění také u nás v chrámu.

Letošní vydařená cyrilometodějská pouť

V sobotu 21. května jsme se opět sešli v Mikulčicích na akropoli s vykopávkami dávných velkomoravských chrámů, abychom svatou liturgií vzdali díky slovanským apoštolům sv. Cyrilu a Metoději, pomodlili se k nim, vzývali jejich záštitu nad Moravou a nad naší církví a připomněli si jejich památku. Je už to místní eparchiální tradice, požehnaná a přinášející duchovní prospěch nám všem. V době pandemie bylo každoroční konání přetrženo, ale nyní je obnoveno, když pominula doba všelijakých příkazů a zákazů, jak výstižně pravil vladyka Izaiáš na konci liturgie.

Svatou liturgii jsme konali pod širým nebem, uprostřed vykopaných základů zdí baziliky, tedy přibližně tam, kde stával svatý Metoděj se svým duchovenstvem při službě Bohu a moravskému lidu. Archijerejské bohoslužbě předsedal Přeosvícený vladyka Izaiáš a s ním sloužila či se zúčastnila většina duchovních naší eparchie. Připutovali i poutníci, kteří s radostí a zjevným duchovním povznesením se zúčastnili letošní cyrilometodějské pouti. Počasí bylo na vzdory předpovědi naprosto perfektní.

Za zmínku určitě stojí i dosud nebývalé vynikající technické zabezpečení bohoslužby. Pro oltářní prostor byl postaven stan a další velký stan byl budován po straně pro účastníky a další servis. Jako ikonostas sloužily korouhve, byly tam svícny pro obětní svíce, ikony, analoje, na písku byly položeny koberce atd. Technicky vše zajistila olomoucká církevní obec, která si vzala na starost i pěkný a důstojný bohoslužebný zpěv. Takže do Olomouce za všechny účastníky posíláme velké: Díky!

Na závěr bohoslužby poděkoval vladyka všem přítomným, vyjádřil radost z vydařené pouti, zval na další eparchiální akce a všem požehnal. Následovalo pod stanem prostřené pohoštění. Organizátoři pamatovali na všechno. Přestože byly prostory muzea byly kvůli opravám uzavřeny, nic přítomným poutníkům nescházelo.

Někteří pak posedávali v stínu stromů kolem vykopávek baziliky ještě celé hodiny. Na tvářích lidí byla vidět radost.

Na závěr této zprávy přinášíme něco z promluvy přednesené po evangeliu:

Svatí Cyril a Metoděj vykonali dílo, které už nikdy nezaniklo. Musíme se ptát, jak je to možné, že všichni znají jejich osoby, jména a životy? Jak to, že oni i jejich dílo nezmizeli v čase? Už je to více než tisíciletí! Tolik známých, slavných, úspěšných a mocných lidí už viděl tento svět. Část jmen těchto mocnářů plní učebnice dějepisu, ale kolik z nich je tak známých jako naši soluňští bratři? Tolik vysoce vzdělaných, neuvěřitelně inteligentních či geniálních lidí, jako byl sv. Konstantin-Cyril, žilo, ale co zbylo z jejich myšlenek a intelektuálního díla? Jejich objevy byly překonány, vynálezy zastaraly, umělecká díla jsou většinou známa jen zasvěcencům do umění a kunsthistorikům, leč dávno nejsou součástí každodenního života běžných lidí. Kolik slavných a mocných, kterým se klaněly davy a provolávaly jim slávu, už zde žilo, a kde je dnes jejich sláva? Tolik politiků a vládců chodilo pyšně po tomto světě, ale kde jsou dnes jejich vojenské úspěchy a jejich říše a státy?

Proč je cyrilometodějská památka stále živá, slavná a inspirující? Jen kvůli tomu, že dali Slovanům písmo pro jejich jazyk? Jen proto, že kázali Evangelium ve srozumitelné řeči? Jen proto vybudovali mezi Slovany jejich vlastní slovanskou církev se slovanskou bohoslužbou a slovanským překladem Bible, křesťanským zákonníkem a vlastním duchovenstvem? To vše je důležité, velkolepé a slavné. Myslím však, že je tu ještě jeden faktor, který je skrytý, ale zásadní.

Kdo byli svatí věrozvěsti Slovanů? Jací to byli lidé? Konstantin-Cyril byl géniem, učencem, dílo sv. Řehoře Theologa znal nazpaměť, byl člověkem ovládajícím vědy, poznatky i logiku a myšlenkové systémy, a hlavně geniem přes řeči (lingvistou). Sám o sobě jednou pravil: „Mně není nic milejšího než učení.“ Vynikal pohotovostí v diskusích a širokým záběrem svého myšlení a vzdělání. Byl to člověk univerzitního typu, který dosáhl také nejvyššího tehdejšího akademického titulu „filosof“ (dnes bychom řekli profesor) a učitel filosofie, a navíc to byl člověk modlitby, zasvěcený do praxe hesychasmu – velká duchovní osobnost. Stal se známým přemožitelem všemožných herezí. Jeho starší bratr Metoděj byl vysoce vzdělaným člověkem, právníkem ovládajícím úřední řády, soudnictví, administrativu, a zároveň diplomacii a politiku. A především to byl vynikající mnich, který ze všeho nejvíc miloval život ve svém monastýru, kam utekl před intrikami a politikařením u dvora.

Ale schopných lidí zná lidská historie mnoho, takže otázka: „Proč právě dílo této dvojice přetrvalo útoky nepřátel a jejich jména neupadla v zapomnění?“ je stále na stole. A když si připomeneme, že jejich dílo a památka byly po jejich zesnutí zahlazovány a ničeny s neuvěřitelnou urputností a nepřátelé k tomu měli dlouhodobě k dispozici veškerou světskou moc, zní námi položená otázka ještě naléhavěji.

Z Písma svatého víme, že právě taková osoba zůstane v paměti lidstva, která je spojena s Kristem, jenž je na věky. Osoba, která spojí svůj život s evangeliem, ba přímo vstoupí do evangelijního příběhu, zůstává v paměti věčné. Stejně tak i její skutky nebo dílo. Názorným příkladem je žena, která vylila myro na hlavu Spasiteli. Sám Pán o ní pravil: „Vykonala dobrý skutek … Po celém světě, kde bude kázáno toto evangelium, bude se mluvit na její památku o tom, co ona učinila,“ tj. navždy bude v paměti světa zapsána ona a její skutek.

Co nás tedy učí životy sv. Cyrila a Metoděje? Jak bychom měli žít, aby v marnostech neprchly naše dny? K čemu nás inspirují svatí bratři ze Soluně, aby naše práce, snaha a vynaložená námaha nevyzněly do prázdna, ale zůstalo zde naše dílo i tehdy, až nás Boží vánek odvane z povrchu země? Jak je napodobit, aby ani naše církevní dílo na Moravě nezaniklo? Tomu nás učí tito dva světci svou neuvěřitelnou pokorou.

Svatí Otcové církve nám stále znovu a znovu vysvětlují, že s Bohem nás spojuje pokora. K dosažení pokory míří veškeré asketické učení církve. Proto nás hlas církve stále znovu a znovu volá k pokání, protože skrze pokání dosahujeme pokory. Pokoru ukazuje Pán jako svou cestu a jako způsob následování. On o sobě pravil, že nepřišel, aby konal vůli svou, ale aby pokorně „činil vůli toho, který ho poslal“. (Jan 6,38) Písmo praví, že „Bůh se pyšným protiví, kdežto pokorným dává blahodať.“ (Jakub 4,6) Pýcha, svévole a vzpurnost nás vymete od Boha na nekonečnou vzdálenost a smete nás do propasti. Skrze pokoru ale přichází blahodať a spojení s Bohem.

Celá hierarchie Božího stvoření stojí na pokoře. Od nebeských vojsk a všech andělských řádů, které jsou na svých místech díky své poslušnosti a pokoře, až sem na zemi do Církve, jejíž hierarchické uspořádání (od patriarchů a biskupů, přes kněžstvo až ke každému věřícímu) opět stojí na poslušnosti a pokoře. Skrze pokoru vstupujeme do plnosti Boží hierarchie veškerého Bohu věrného rozumného stvoření. Pýcha a vzpoura vymetla satana ven z této hierarchie a to samé činí s každým neposlušným andělem nebo člověkem. Každý musí znát své místo a zastávat je s díky za Boží milost, kterou Pán dává všem.

A právě pokoru a poslušnost nám tak názorně ukazují životy soluňských bratří. Svou poslušností ze sebe učinili nástroje v Božích rukách. Nikdy jim nebylo na dlouho dopřáno, aby žili tak, jak chtěli. Císař s patriarchou zavolali sv. Konstantina-Cyrila, když potřebovali misionáře, a řekli mu: „Filosofe, je potřeba, abys tam šel. Vylož jim pravdu o Boží Trojici. Nemáme nikoho vhodnějšího, než jsi ty.“ A Cyril odvětil: „Milerád tam půjdu a položím život za jméno přesv. Trojice.“ (Tak přibližně probíhala jeho vyslání na misii.) A šel. Žádný vzdor, žádná námitka: „Nemohu tam jít, mám chatrné zdraví, jsem filosof mé poslání je studovat, bádat.“ A podobně i Metoděj. Nechtělo se mu z monastýru, ale uposlechl a vydal se s bratrem na cestu. Oba se stali apoštoly, kteří bez odporu poslechli Kristovo: „Jako mne poslal Otec, tak i já posílám vás.“ (Jan 20,21)

Sv. Konstantin byl jednak génius ale zároveň dosti chatrné tělesné konstituce. Výprava pro něho musela být náročnější, než si umíme představit. Zároveň jistě věděl, že se sotva dožije vysokého věku, a tak si pochopitelně přál využít svůj čas ve shodě se svým nadáním a obdarováním co nejlépe a to jako učenec a badatel. Jenže mu nebylo dopřáno ani klidu, ani odpočinku, který tak potřeboval, ani možnosti intelektuálně pracovat, po čemž tak toužil. Času na intelektuální práci, pro kterou byl nadán a vybaven, měl málo, ale to, co stihl vytvořit, zde vydrželo tisíc let a zřejmě bude trvat na věky.

Myslím, že jeho dílo bylo přijato Bohem, a to nejen kvůli kvalitě jeho práce, ale spíše právě proto, že nenamítal, nevzpouzel se, nebouřil se, ale poslušně splnil, co od něj církev potřebovala a co od něj představení žádali. To byla právě ta pokora, která spojila jeho osobu a jeho dílo s Kristem, a proto nezanikla ani jeho památka ani to dílo. To samé platilo pro Metoděje. Jak nerad pobýval na misii a na cestách je dosvědčeno jeho skálopevným úmyslem odcestovat z návštěvy Říma do svého domovského monastýru a na Moravu se už nikdy nevrátit. Byla to tak silná touha, že ho Cyril, který tam právě umíral vyčerpáním, musel zapřísahat, aby se na Moravu vrátil, a dokonce při tom použil nejsilnější hrozbu, když prohlásil, že jestli se na Moravu nevrátí, nebude spasen. A tak i Metoděj znovu zapřel svou vůli, projevil poslušnost před svým bratrem a udělal to, co sám nechtěl. Vrátil se, aby zde pokračoval v tom, co se svým bratrem začali. Musel zde až do konce svých dnů trpělivě odrážet útoky zlovolných, nevzdělaných a hloupých nepřátel a farizejských tmářů.

Kdybychom jen světskýma očima hleděli na jejich život, pak bychom ho zřejmě prohlásili za nešťastný. Nikdy jim nebylo dopřáno, aby na delší čas vedli své dny dle vlastní vůle a dle svých představ o náplni svého života. Stále museli vykonávat to, co vlastně nechtěli nebo po čem netoužili. Viděno však očima víry, které hledí duchovně a pravdivě, jak je potvrzeno tím, že se tento pohled shoduje s pohledem dějin, byl to slavný život, který vstoupil do věčné paměti.

Vstal z mrtvých Kristus!

Kdo by si přál okusit doušek té duchovní radosti, která na pouti panovala, může shlédnout další fotogalerie.

Přehledný zápis „hodonínských událostí“

Hodonínský chrám sv. Metoděje

Aktualizace: na závěr článku přidána fotogalérie z nedělní liturgie v Hodoníně

Protože různé zlomyslné hlasy nepřátel eparchie překrucují nedělní událost v Hodoníně a vypouštějí na sociálních sítích dezinformace, uveřejňujeme zde podrobný zápis toho, co se v Hodoníně stalo (včetně některých souvislostí), jak jej sepsali ti, kteří byli přítomni na místě samém a stali se bezprostředními svědky průběhu incidentu.

Čtvrtek 12. května

Jer. (bývalý hodonínský duchovní správce) se nedostavil na domluvené jednání s vladykou Izaiášem v budově úřadu eparchiální rady v Olomouci, kde měli projednat představu jer. (bývalý duchovní správce) o jeho budoucím působení v Olomoucko-brněnské eparchii. Tento kněz již od podzimu roku 2021 ignoroval všechna pozvání na celoeparchiální setkání a jiné eparchiální události včetně těch, které byly oznámeny jako povinné pro všechny duchovní. Na žádnou pozvánku nereagoval, ničeho z toho se nezúčastnil a to bez omluvy. Svou neúčast na čtvrtečním jednání „omluvil“ ve středu večer sdělením, že „svůj názor nezměnil“ a setkávat se nepotřebuje.

• Vladyka Izaiáš se tedy rozhodl o. (bývalý duchovní správce), přehlížejícího vedení a správu eparchie, a církevní obec navštívit osobně před nedělní liturgií v Hodoníně, aby touto vizitací zjistil, co se v chrámu a v obci děje.

• Protože jer. (bývalý duchovní správce) již od 1. dubna nebyl správce Pravoslavné církevní obce (PCO) v Hodoníně, vladyka informativně kontaktoval Oddělení nakládání s majetkem Městského úřadu (MÚ) Hodonín s dotazem, zda mají k dispozici náhradní klíč od pronajatého chrámu sv. Metoděje na městském hřbitově, který pro liturgické účely využívá PCO v Hodoníně.

Podvodná žádost o změnu nájemní smlouvy

• MÚ nám odpověděl, že náhradní klíč má v držení Správa městského hřbitova a mj., že na stole mají od (bývalý duchovní správce) žádost o změnu nájemní smlouvy, kde by měl figurovat nový nájemce, jakési sdružení, které v tu chvíli nebyli schopni přesně pojmenovat.

• O takové žádosti ze strany PCO v Hodoníně nebyl nikdo na úřadu eparchiální rady informován, proto jsme byli pozváni na jednání s vedoucím Oddělení nakládání s majetkem MÚ v Hodoníně na pondělí 16. května.

Neděle 15. května

• V 8:45 hod. se vladyka Izaiáš s doprovodem dvou duchovních eparchie a zástupcem úřadu ER dostavil k hodonínskému chrámu sv. Metoděje.

• Po vladykově příchodu do chrámu se jer. (bývalý duchovní správce), který v tu dobu konal proskomidii, začal svlékat z kněžského roucha a vladykovi nejprve oznámil, že nebude sloužit s o. Rafaelem Moravským. Poté, co vladyka řekl, že jer. (bývalý duchovní správce) může sloužit s vladykou sám, jer. (bývalý duchovní správce) oznámil, že nebude sloužit ani s vladykou; důvod neuvedl.

• Vladykův příchod označil jer. (bývalý duchovní správce) svými slovy jako „zachvat chrama, jako v Brně“ (přeloženo: uchvácení, zabrání či dobytí chrámu).

• Vladyka Izaiáš zpočátku velmi mírně a zdvořile požádal o. (bývalý duchovní správce), aby mu vydal klíč od chrámu, avšak ten odmítal klíč vydat se slovy, že má „rozhodnout farní rada“. Pak zase namítal, že si má vladyka vzít náhradní klíč od Správy městského hřbitova.

Duchovenský slib (bývalý duchovní správce), kterým slibuje poslušnost vladykovi Izaiášovi

• Na místě bylo přítomno asi 5 věřících a po horečnatém telefonování p. (bývalý duchovní správce) přijelo na místo asi dalších 10 bojovných ukrajinských mužů, kteří se zřejmě místo obrany své vlasti před agresorem rozhodli hádat se s místním biskupem o chrám v ČR, a dokonce jim nebylo stydno mu nadávat a vztahovat na něj ruce!

• Protože se jer. (bývalý duchovní správce) chystal opustit chrám, byl zde zadržen, aby nemohl utéct i s klíčem od chrámu, a zůstal zde až do příjezdu příslušníků Městské policie.

• Po příjezdu Městské policie přišel do chrámu jakýsi bratr Aleksandar, který byl jer. (bývalý duchovní správce) představen jako „podpředseda farní rady“ (vymyšlený titul), který prý bude rozhodovat o tom, komu bude předán klíč od chrámu.

• Bratr Aleksandar se choval velmi sebevědomě, před chrámem ujišťoval přítomné o tom, že „to na městě zařídí“ a příslušníky policie pozdravil: „Ahoj!“ a tykal jim.

• Když byli příslušníci Městské policie o. Aleksijem Kuchtou upozorněni na to, že ze způsobu jejich chování máme podezření z podjatosti, zareagovali příslušníci MP tím, že zavolají zástupcům MÚ v Hodoníně a o držení klíče bude rozhodovat vedení města Hodonína a nikoliv bratr Aleksandar, který se po tomto rozhodnutí „vypařil“.

• Vedení města po seznámení se situací rozhodlo, že klíč připadne vladykovi Izaiášovi a po ukončení bohoslužby bude uložen na MÚ, kde má vladyka následující den plánované setkání s vedoucím oddělení pro nakládání s městským majetkem.

• Jer. (bývalý duchovní správce) se po této informaci vyděsil a žádal vladyku, aby mu sdělil, kdy bude na úřadě jednat. Vladyka samozřejmě nemá povinnost bývalému duchovnímu sdělovat svůj harmonogram.

• Jer. (bývalý duchovní správce) se po tomto rozhodnutí psychicky rozrušil, začal křičet a přítomným „věřícím“ zavelel, aby vzali vše, co je jejich. Lidé pak začali ze zdí strhávat ikony, brát vše, co se jim dostalo pod ruce, dokonce i olej do lampád se slovy, že chrámu vše pouze půjčili (jak nám to jen připomíná brněnský scénář a vykradení chrámu bývalým brněnským farářem).

• Jedna přítomná věřící, která do té doby vše natáčela na svůj mobilní telefon, dokonce popadla kasičku a utíkala s ní z chrámu. Ve dveřích však byla zadržena příslušníkem policie a obnos, který činil cca 3,5 tisíce Kč musela nechat v chrámu; prázdnou kasičku si však s sebou odnesla.

• Vladyka v pokoji oznámil příslušníkům policie, aby nechali přítomné věřící odnést si, co jen budou chtít.

(Bývalý duchovní správce) žádá vladyku Izaiáše o duchovenské svěcení

• Jer. (bývalý duchovní správce) se poté pustil do rabování oltářního prostoru. Prvně zcizil antimins, který mu ale včas vladyka zabavil (protože antimins vždy patří biskupovi, který jej vydal, nikoliv knězi). Poté se (bývalý duchovní správce) rozhodl vzít si pokrovce a bohoslužebné nádoby, jenže v tu dobu již byla dokončena proskomidie. Jer. (bývalý duchovní správce) se jako duchovní neukázal zrovna v dobrém světle, když v rozporu s pravoslavnou teologií i obyčejnou zbožností začal ze žertveníku odnášet posvátné Předložení připravené pro službu eucharistie. Proto jej musel o. Rafael Moravský velmi přísně napomenout, aby přestal bez zbožnosti sahat na připravené a požehnané Předložení. Po tomto upozornění jer. (bývalý duchovní správce) pohodil pokrovce zpět na žertveník a s úsměvem odešel.

• Nakonec, když už z chrámu pobrali, co se dalo, (bývalý duchovní správce) přítomným nešťastníkům zavelel, že „pojedou do Holíča“.

• Poté, co jer. (bývalý duchovní správce) opustil pozemek hřbitova, mohla v poklidu začít Božská liturgie, které se aktivně zúčastnili 3 věřící Pravoslavné církevní obce v Hodoníně (tedy celá polovina těch, co byli přítomni na samém počátku).

• Musíme konstatovat, že celý interiér chrámu byl ve velmi zanedbaném stavu: všudypřítomná špína, mastnota a dokonce zelenkavá (původně asi) svěcená voda, která byla připravena k používání v chrámové lodi.

Pondělí 16. května

• V pondělních dopoledních hodinách byl vladyka Izaiáš přijat vedoucím Oddělení nakládání s majetkem MÚ Hodonín, panem Jiřím Mrákou a panem Václavem Flórou.

• Po seznámení zástupců města se stávající situací Pravoslavné církevní obce v Hodoníně nám byla předložena výše zmíněná žádost (bývalý duchovní správce) o změnu nájemce chrámu.

Odvolání (bývalého duchovního správce) z hodonínské farnosti
(31. 3. 2022)

‒ Žádost byla podána v pondělí 2. května 2022.
(bývalý duchovní správce) nebyl duchovní správcem zapsaným v rejstříku církví na MK ČR již od 1. dubna 2022, což mu bylo v době podání žádosti známo a dokonce si byl vědom toho, že nesmí jednat jménem Pravoslavné církevní obce v Hodoníně, jelikož na toto téma diskutoval s vladykou Izaiášem.
(bývalý duchovní správce) se i přesto na oné žádosti, podané na MÚ v Hodoníně, lživě představuje jako „Předseda rady PCO Hodonín“ a „duchovní správce PCO Hodonín“, vše podvodně stvrdil oficiálním razítkem PCO v Hodoníně a svým podpisem. Tím se pokusil uvést zástupce MÚ Hodonín v omyl.
‒ Druhá osoba, která figuruje na oné žádosti je již známý bratr Aleksandar, který „to na městě zařídí“. Podepisuje se jako ppor. Mgr. Aleksandar Kljunič a zjistili jsme, že tento bratr Aleksandar slouží jako příslušník Policie ČR na OÚ Hodonín v hodnosti podporučíka.
‒ Nejzajímavější je však právnická osoba, na kterou žádal (bývalý duchovní správce) přepsat nájemní smlouvu. Je to Duchovní centrum svatého Václava, z.s. – spolek, který v únoru tohoto roku p. Fejsak (se svým „tajemníkem“ M. Dvořáčkem a jinými) podvodně vytvořil přejmenováním původní Svatováclavské hudební školy, přepsáním jejích stanov a změnou sídla spolku. Tím si p. Fejsak tento původně církevní spolek, vázaný na Pravoslavnou církevní obec v Brně, v podstatě zprivatizoval.
‒ Zdá se nade vší pochybnost, že veškerý tento podvod páchaný proti olomoucko-brněnské eparchii a proti MÚ v Hodoníně, vychází od bývalého brněnského faráře, který musel s návrhem žádosti na změnu nájemce hodonínského chrámu přinejmenším souhlasit. Z jeho dosavadních skutků však nabýváme jistoty, že poskytl mladému bývalém faráři své rady a školení v tom, jak podvod provést.
Cíl obou spiklenců byl jasný, přepsat nájemní smlouvu na Fejsakův spolek, převést na spolek veškerý inventář, včetně toho, který darovala, nebo zapůjčila Olomoucko-brněnská eparchie, či samotný vladyka Izaiáš a převést veškeré finance, protože tak přece „rozhodla farní rada“.
Fejsakovský rozkol je již tedy naprosto otevřený a tento schismatik neskrývaně projevuje úmysl získávat si další důvěřivé věřící a faráře do své paralelní pseudopravoslavné struktury.

Zákaz výkonu bohoslužeb
(12. 5. 2022)

• Na konci pondělního setkání sdělili zástupci města vladykovi, že (bývalý duchovní správce) se o podobný přepis snažil již na podzim minulého roku, kdy žádal přepsat nájemní smlouvu na fyzickou osobu, avšak již na místě mu byla žádost zamítnuta jako neodůvodněná. Jeho argumenty byly, že si „není jistý, zda ho biskup nechá dále v Hodoníně sloužit“. Na to mu zástupci města odpověděli, že nemohou měnit smlouvy na základě domněnek a navíc, samotní městští úředníci mu položili logickou otázku: „Pod kterým biskupem tedy budete vykonávat svou službu?“

• Dále prý městské úředníky zatěžoval svými názory na církevní situaci ve světě, při tom se jasně vymezil jako ten, kdo podporuje Ruskou církev a nikoliv Ukrajinskou církev (to bylo ještě před vypuknutím války na Ukrajině), stěžoval si, že náš episkopát podporuje Ukrajinskou církev, a že z tohoto důvodu chce (bývalý duchovní správce) přepsat nájemní smlouvu.

• Zástupci města ke konci jednání přenechali klíč od chrámu vladykovi Izaiášovi a vyjádřili naději na další dlouhodobou spolupráci, kdy zachovají stávající nájemní smlouvu.

• Vladyka Izaiáš za eparchii poděkoval za jejich prozíravost a podporu, zároveň se omluvil za nepříjemnosti spojené s působením bývalého duchovního naší eparchie (bývalý duchovní správce).

• Vypadá to, že (bývalý duchovní správce) si v Hodoníně způsobil už dost ostudy, a má-li nějakou soudnost, nebude se tam raději ukazovat.

• V současnosti zvažuje úřad ER podání trestního oznámení za podvodné jednání na (bývalý duchovní správce) a tzv. „podpředsedu“.

15. Května 2022 svatá liturgie v Hodoníně