Archiv rubriky: Zahraničí

Cesty a návštěvy. Kontakty se zahraničím

Liturgie sv. apoštola Jakuba

Předposlední neděli v roce 2019 se náš pomocný biskup vikář, vladyka Izaiáš zúčastnil svaté liturgie apoštola Jakuba. Tato starobylá liturgie se konala ve Vídni, kam našeho vladyku pozval metropolita vídeňský a celého Rakouska a exarcha Maďarska, vladyka Arsenios.

Řád liturgie, který naše tradice spojuje se jménem sv. Jakuba, bratra Páně, biskupa jerusalemského patří k nejstarobylejším bohoslužbám, které se v současnosti v naší církvi konají (také se jí říká „Jerusalemská“). Její součástí je zachovávání některých dávných obyčejů či naopak nepoužívání jiných součástí liturgické tradice, které vznikly později (např. ikonostas). Obřadem této liturgie vane velice zřetelně duch prvokřesťanské doby.

Liturgie byla v počátcích křesťanské éry poměrně dlouhá a každodenní navštěvování bohoslužeb se tenkrát považovalo za normální zjev. Vzhledem k tomu, že věřící měli přirozeně také rodinné a veřejné povinnosti, stávalo se často, že nemohli dobře spojit život církevní s těmito povinnostmi. Proto učitelé Církve svatý Basil Veliký, Jan Zlatoústý, Cyril Alexandrijský a jiní ve čtvrtém a pátém století poněkud zkrátili liturgii apoštola Jakuba. Dvě takto zkrácené liturgie se zachovaly až do naší doby. Žák Jana Zlatoústého svatý Prokl a Amfilochios Ikonijský hovoří o tomto zkrácení (teologové liturgisté o tom vedou diskusi). Jak Basilova tak Zlatoústého liturgie se velmi podobají liturgii Jakubově; jsou rozděleny na část katechumenskou a na část věřících. Mají eucharistický kánon a ostatní prvky. Je to struktura apoštolských liturgií.

Liturgie Basilova a Zlatoústého během času téměř úplně nahradily liturgii svatého Jakuba. Ta se dnes koná na Východě v průběhu církevního roku jen výjimečně, např. v den jeho svátku 23. října nebo v době svátků Narození Páně či ještě v jiné dny, dle praxe různých pravoslavných církví ve světě. Archimandrita Kyprián svědčí, že ruská mise přeložila Jakubovu liturgii do církevní slovanštiny a konala ji v určité dny.

U nás se tato liturgie dříve téměř nekonala; teprve roku 1963 byla sloužena na Pravoslavné bohoslovecké fakultě v Prešově a 5. listopadu 1967 ji poprvé u nás vykonal v Praze metropolita Dorotej s duchovními – protojerejem Vasněcovem a Novákem. Věřící ji se zbožností vyslechli; hluboce na ně zapůsobila její prostá forma, vroucí modlitby, dojemné zpěvy. Početné ektenie této liturgie dýší apoštolskou dobou a jsou pronášeny tváří k lidu. Po několika přípravných modlitbách se koná malý vchod, po němž se čtou výňatky ze Starého Zákona, apoštol a evangelium. Poté začíná liturgie věřících. Po symbolu víry nastupuje anafora – kánon eucharistie, který je složitější a delší než u sv. Basila. Při proměňování svatých Darů béře představený duchovní do levé ruky Beránka a žehná jej, stejně tak se děje se svatým kalichem. Věřícím se podává zvlášť svatý chléb a zvlášť pijí ze svatého kalicha. Ovšem, podle praxe na ostrově Zakinthu, kde se koná tato služba častěji, podává se přijímání lžičkou.

Zvláštnosti této liturgie, které zaujmou na první pohled: ektenie říkají duchovní čelem k lidu, prestol je umístěn uprostřed shromáždění (ikonostas se nepoužívá). Proskomidie se konat nemusí. V Jerusalemě se nepokrývají nádoby se svatými dary. V Rusku nese při malém vchodu evangeliář sám biskup a kráčí při tom na střed chrámu s berlou; nechává evangelium na analoji uprostřed chrámu. Po malém vchodu se koná velká (pokojná) ektenie Po malém vchodu následuje čtení i ze starého Zákona; při čtení starozákonních paremií a při kázání sedí promlouvající biskup uprostřed chrámu a čelem k lidem. Biskupové pro tuto službu odládají mitru a mohou případně obléci felon (slouží bez panagie, kněží bez křížů). Místo Cherubínské písně se zpívá „Umlněte, smrtelníci…“ (Podobně jako na Velkou sobotu.) Podávání svatého příjímání věřícím – zvlášť se podává Tělo Kristovo (dříve pokládáno na ruku, později vkládá duchovní částečku svatého Chleba do úst) a zvlášť se každému podává drahocenná Krev Kristova z kalicha (podobně jako dnes dává biskup přijímat kněžím). (Ne všechna specifika Jakubovy liturgie se nutně musí aplikovat. Záleží na místních zvyklostech.)

Použit článek o službě Jakubovy liturgie (upravený a doplněný)

Oslava svátku sv. Mikuláše v Olomouci

Na svátek sv. Mikuláše se kněží olomoucko-brněnské eparchie sešli v katedrálním chrámu sv. Gorazda v Olomouci, aby společně s vladykou Izaiášem mohli oslavit tento tak krásný svátek naší církve. Hostem oslavy byl i vladyka Paisios z Budapešti, který přijel pozdravit našeho vladyku Izaiáše a sdílet duchovní radost svátku sv. Mikuláše.

 

Naši republiku navštívil patriarcha Bartoloměj

V souvislosti s konáním konference Fórum2000 byl pozván do Prahy Jeho Svatost, Bartoloměj I., arcibiskup Konstantinopole, Nového Říma, a ekumenický patriarcha. Poté, co vyčerpal program tohoto ročníku mezinárodní konference, pozval na setkání k sobě do Prahy našeho vladyku Izaiáše Šumperského. K setkání došlo v hotelu InterContinental v úterý 15. října 2019.

Dále jej vladyka Izaiáš doprovázel při prohlídce památek města Prahy – navštívili Staroměstské náměstí, procházeli se pražskými uličkami a shlédli Karlův most. Navštívili i katedrálu sv. Víta, kde se pomodlili u hrobu sv. Václava a zastavili se i u hrobu kardinála M. Vlka.

Patriarchu doprovázel Jeho Eminence metropolita Emmanuel z Francie a Jeho Eminence vídeňský vladyka Arsenij, metropolita rakouský, exarcha maďarský a středoevropský. Jeho Všesvatost patriarcha Bartoloměj v průběhu rozhovoru zajímal o život naší místní pravoslavné církve a o naši eparchii na Moravě.

Ve večerních hodinách patriarcha se svým doprovodem odcestoval.

Naši vladykové na slavnostech v Polsku

Vladyka Izaiáš přijal ve dnech 5. a 6. září pozvání Jeho Vysokopřeosvícenosti Paisije, arcibiskupa  Przemyského (Přemyšlský) i Gorlického. Náš vladyka navštívil město Gorlice, kde se zúčastnil eparchiálních slavností k uctění svatého mučedníka Maxima Gorlického. Litiji sloužil vladyka Izaiáš a jitřní už sloužili vladyka Paisij, vladyka Ábel a vladyka Izaiáš. Další den se svaté liturgie zúčastnil i Vysokopřeosvícený vladyka Michal z Prahy.

Po bohoslužbě vladyka Paisij vyznamenal pražského arcibiskupa Michala eparchiálním řádem sv. Maxima. Náš vladyka Izaiáš, jehož si polští biskupové váží jako svého přítele, přijal nejvyšší možné vyznamenání samotné Polské církve, řád sv. Marie Magdaleny II. stupně.

Sv. Maxime Gorlický, pros Boha za nás!

 

Pohřeb a zádušní služba ve slovenských Sobrancích

S požehnáním Jeho Vysokopřeosvícenosti Jiřího, arcibiskupa michalovsko-košického sloužil náš vladyka Izaiáš 17. srpna ve svém rodném městě. Spolu s ním sloužil i jeho duchovní učitel, důstojný otec mitr. prot. Bohuslav Senič. Spolu konali  zádušní službu čtyřicátého dne za nedávno zesnulého bratra Jana, vladykova otčíma, kterého vladyka modlitebně vyprovázel do věčného života. Budiž památka jeho věčná!

(Pohřební obřady vykonal vladyka Izaiáš s místními duchovními.)

Pokračování eparchiálních oslav v Brně

V den svátku Kazaňské ikony Matky Boží zavítala do našeho chrámu vzácná návštěva z Ruské pravoslavné církve v zahraničí (RPCZ). Arcibiskup Medonský a biskup Západoevropské eparchie RPCZ, vladyka Michail (Donskov), přijal pozvání vladyky Olomoucko-brněnského Simeona a Šumperského Izaiáše, aby společně s námi sdílel radost při příležitosti 80. výročí posvěcení olomouckého katedrálního chrámu, kde sloužil již v sobotu při hlavních oslavách.

V horký nedělní den, zalitý sluncem už od prvních veršů jitřní bohoslužby, se náš brněnský chrám, nehledě na letní období dovolených, zaplnil zástupem věřících. Před začátkem svaté liturgie dorazili oba arcibiskupové, které jsme uvítali za zvuku zvonů tradičně chlebem a solí a pugétem květin, jež vladykům předali naši nejmenší.

Otec Jozef spolu s otcem Markem poté uvítali oba arcibiskupy u chrámových dveří slovy vyjadřujícími radost i vděčnost, a představený našeho chrámu hned na úvod připomněl, že spolu s vladykou Michailem kdysi před lety společně stavěli ikonostas v pronajaté škole ve Vadúzu v Lichtenštejnsku, kde se oba, ještě jako kněží, osobně setkali.

Vladyka Michail je nyní biskupem na odpočinku, ale ve svém dlouholetém působení na poli církevním vedl jako „Dobrý pastýř“ své věřící v mnoha zemích světa, například v Montrealu (v Kanadě) a pak převážně v Ženevě (ve Švýcarsku) a v západní Evropě. To, co je na osobnosti vladyky Michaila pozoruhodné, je fakt, že byl synem ruského emigranta, který působil v prvorepublikovém Československu, převážně zde na Moravě, a české matky, která pocházela z obce Žarošice. Vladyku tedy váže k našemu kraji jednak osobní vzpomínka, ale současně i drahé pouto spjaté s rodinou jeho v Bohu zesnulé maminky, která ještě těsně před svou smrtí dala svému synu požehnání k duchovenské službě v Církvi.

Dnešní nedělení kázání pronesl navzdory svému věku v plné duchovní síle náš drahý vladyka Simeon, který při aktuálním zamyšlení zavzpomínal na svá mladá studijní léta, která strávil jako bohoslovec ve 40. letech minulého století na Petrohradské duchovní akademii. Jeho vzpomínky souzněly s dnešním evangelním čtením o vyhnání běsů, doslova legionu démonů z jednoho posedlého v krajině Gadarenské (srov. Luk 8,26-39). Vladyka Simeon naznačil, že každý z nás musí být dostatečně bedlivý a strážit svou duši, aby se v ní usídlila láska, neboť ta nedovolí, aby něco zlého a nečistého vešlo do našeho nitra. A proto máme naplňovat naše srdce láskou Kristovou a bedlivě ho střežit přede všemi zlými duchy, kteří jsou vedeni ďáblem v boji proti všem křesťanům, kteří chtějí žíti zbožně v Bohu.

Na závěr svaté liturgie promluvili oba biskupové a poděkovali za možnost sloužit s námi při dnešní svaté liturgii a sdílet tak radost, která je úplná a nadpozemská.

 

(Viz web pravoslavné farnosti v Brně)

O bohoslužbě předchozího dne v Olomouci viz minulý příspěvek

 

Pravoslavní z Brna na svatodušních modlitbách ve Vídni

Pod záštitou „Svaté Trojice“ ve Vídni jsme nalezli útočiště a požehnání!

Zápisky z malé komorní poutě při příležitosti svátku Svaté Trojice do stejnojmenného vídeňského pravoslavného chrámu

Uplynulý víkend (15.-16. června) se nesl ve znamení mimořádně významného svátku, který bezesporu patří k těm nejdůležitějším oslavám svatého Pravoslaví a který se jednou provždy zapsal do dějin naší Církve jako den, kdy se na tomto světě zrodila svatá Církev.

Ocitli jsme se ve Vídni, bývalém centru Rakousko-uherského mocnářství. A tam jsme měli možnost pozorovat nikoli pouze onu viditelnou, na první pohled pozorovatelnou krásu smyslovou, nýbrž i tu duchovní, která vyzařuje z hlubin Církve, kam je třeba se ponořit.

Zavítali jsme do řecké pravoslavné farnosti u Svaté Trojice, tedy do katedrálního chrámu, kde sídlí vladyka Arsenios, Metropolita Rakouský z Ekumenického patriarchátu. Pro tuto farnost byl tento den dvojnásob výjimečný. Vždyť oslavovala svůj chrámový svátek.

Ve farnosti jsme prožili i sobotní zádušní bohoslužbu se svěcením koliva. A měli jsme také vzácnou příležitost krátce s vladykou Arseniem pohovořit a zavzpomínat na chvíle prožité u nás na Moravě, kam za poslední rok několikrát zavítal.

Nedělní oslava Svaté Trojice byla jak velkolepá, tak i dojemná.

Chrám se zaplnil věřícími, převážně řecké národnosti, nechyběli však ani místní pravoslavní křesťané, Rakušané, pro něž byly hlavní části bohoslužby, a zejména klíčové modlitby (Otče náš, Věřím…), zpívány a recitovány vždy jak v řečtině, tak právě i v němčině.

Slavnostní bohoslužba prodlévala až do pozdních popoledních hodin, po níž následovala ještě Večerní s modlitbami ke Svatému Duchu, při nichž se klečí.

Celý chrám jako jedno tělo poklekl, jako bychom se my, věřící, ocitli před „Králem všech“, do Jehož milosti jsme vkládali své životy, prosili za své bližní a vzpomínali na všechny zesnulé, kteří z tohoto dočasného světa již odešli.

Vladyka Arsenios na závěr popřál všem věřícím, aby získali především Boží osvícení, neboť to dává duchovní vidění, to umožňuje vidět a chápat srdcem. Současně ve svém kázání navázal na myšlenku svatých Otců, podle nichž lze, byť jen nedokonale a jako určitou antropomorfickou pomůcku, vidět svatou Trojici jako „dům“ (stavbu), kde Bůh-Otec je samotný Dům, Bůh-Syn je dveřmi do tohoto domu, a Bůh-Duch Svatý je klíčem do dveří, bez Nějž není možné přijít ani ke Kristu, natož pak k Otci, Jehož nám obě Osoby Svaté Trojice zjevují.

Po svaté liturgii vladyka Arsenios pozval všechny přítomné k malému pohoštění ve společenských prostorách pod chrámem a vyhlásil malou tombolu, do níž daroval svou vzácnou ikonu přesvaté Bohorodice. Každý si tak mohl zakoupit několik losů, díky nimž mohl jeden jediný výherce tuto krásnou ikonu získat. Důležitější však byla samotná sbírka, která byla věnována na pomoc chudým a potřebným, tedy zvyk, který se každoročně v Rakouské pravoslavné metropolii zachovává.

Mezi místními duchovními jsme k naší radosti zahlédli také nám dobře známého otce Alexandra Lapina, který nás po svaté liturgii mile doprovodil až na autobusové nádraží a věnoval nám svůj čas. S ním jsme hovořili o věcech běžných, ale i o těch, které hýbou dnešním pravoslavným světem. Nikde není snadné pouze žít, je třeba i být, existovat v prostoru Církve, usilovně přemýšlet a hledat své místo, správnou, Bohem požehnanou cestu, neboť různých svodů a zákoutí je mnoho, a každý musí Boha prosit o osvícení.

Se svátkem Svatého Ducha a „dobré Osvícení“ všem nám, drazí bratři a sestry v Pánu!

připravil MD

 

Svatořečení světitele mučedníka Stanislava

Kanonizácia svjaščennomučenika Stanislava v Košiciach

V pravoslávnom katedrálnom chráme Usnutia Presvätej Bohorodičky a sv. Jána Milostivého v Košiciach sa v nedeľu 9. júna 2019 konala slávnostná kanonizácia svjaščenomučeníka Stanislava (Nasadila), ktorého týmto Pravoslávna cirkev v českých krajinách a na Slovensku zapísala medzi svojich svätých a v cirkevnom kalendári mu určila deň pamiatky 20. júna, kedy bol odvlečený do koncentračného tábora.

Novomučeník kňaz Stanislav (Nasadil) sa narodil 20. októbra 1907 v Lošticiach na Morave. Študoval pravoslávnu teológiu v Sremských Karlovciach a Bitolji v Juhoslávii (1923 – 1928). Ako pravoslávny kňaz slúžil v Ličkej Jesenici v dnešnom Chorvátsku. V roku 1941, počas Druhej svetovej vojny, sa spolu s tisíckami pravoslávnych Srbov, ale aj Rómov, Židov a chorvátskych antifašistov, stal obeťou ustašovského fašistického režimu, nakoľko aj napriek zastrašovaniu odmietol opustiť svojich veriacich a vrátiť sa do protektorátu Čechy a Morava alebo odísť do Srbska. So svojim nadriadeným, hornokarlovačským episkopom Savom Trlajičom, bol zajatý a mučený zo strany ustašovského vojnového zločinca Josipa Tomljenoviča a neskôr bol zavraždený v koncentračnom tábore v Gospiči. Jeho telo bolo hodené do spoločného hrobu v Šaranovej jame v Jadovne.

Na pozvanie miestneho archijereja, Jeho Vysokopreosvietenosti Juraja, archiepiskopa michalovsko-košického, sa už v predvečer slávnosti, 8. júna 2019, zišlo v košickom katedrálnom chráme niekoľko archijerejov, ako aj väčší počet duchovných a veriacich. Veľkú večerňu s litiou slúžil miestny duchovný správca prot. Vladimír Spišák s ďalšími domácimi aj zahraničnými duchovnými. Čestné miesto na archijerejskom tróne pripadlo braničevskému episkopovi Ignatijovi, dekanovi Pravoslávnej bohosloveckej fakulty v Belehrade. Vo svojom bohoslovecky obsažnom príhovore vladyka Ignatije hovoril o význame mučeníctva v kontexte vzťahu človeka k Bohu a ľudí medzi sebou. Práve mučeníctvom dosvedčujeme plnosť spoločenstva s Christom. Ono totiž najviac dosvedčuje našu lásku k Bohu, keďže kvôli Nemu mučeníci obetovali to najcennejšie, čo mali, teda svoj život. Christos, ktorý jediný prekonal brány smrti, pominuteľnosti a nadvlády hriechu, je zárukou toho, že v spoločenstve s Ním nebude mať smrť trvalej moci ani nad nami. Po večerni slúžili prítomní archijereji a duchovenstvo poslednú panychídu za svjaščenika Stanislava, ako je to v predvečer kanonizácie svätca zvykom.

Následne prítomným o živote Stanislava Nasadila porozprával historik Mgr. Jiří Vidlička z Olomouca, ktorý o svätcovi zozbieral množstvo archívnych dokumentov a informácií. Podelil sa aj o vlastný zážitok, ktorý preňho osobne dosvedčil Stanislavovu svätosť: „Keď som hľadal informácie v archíve Olomoucko-brnenskej eparchie, mal som medzi obrovským množstvom archívneho materiálu veľký problém nájsť niečo, čo by sa týkalo otca Stanislava Nasadila. Keď som po dlhom a neúspešnom prehľadávaní rôznych krabíc nenašiel nič relevantné, začal som sa k nemu modliť, že ak je jeho vôľa, aby sme sa o ňom niečo dozvedeli, nech mi pomôže nájsť tú správnu krabicu. Hneď prvá, ktorú som vzal do ruky a pritom vyzerala, že v nej o ňom určite nič nebude, bola plná práve informácií o tomto svätcovi. Považoval som to za Boží zázrak“.

S ďalšou prednáškou vystúpila srbská ikonografka Radmila Nestorovič z Belehradu, aby porozprávala o zobrazovaní novodobých srbských svätých na pravoslávnych ikonách a tiež o tom, ako vznikala kanonizačná ikona sv. Stanislava a prečo na nej zobrazila jednotlivé elementy. Spomenula aj veľké počty srbských mučeníkov z radov episkopov, duchovných a veriacich Srbskej pravoslávnej cirkvi počas Druhej svetovej vojny.

Na druhý deň, v nedeľu 9. júna, slúžil svätú archijerejskú Liturgiu Jeho Blaženosť Rastislav, archiepiskop prešovský, metropolita českých krajín a Slovenska, spolu so záhrebsko-ľubľanským metropolitom Porfírijom, pražským archiepiskopom Michalom, przemyślsko-gorlickým archiepiskopom Paisijom, báčskym episkopom Irinejom, braničevským episkopom Ignatijom, buenosairesským a južno-stredoamerickým episkopom Kyrilom, mochačským episkopom Isychijom, šumperským episkopom Izaiášom a domácim archiepiskopom michalovsko-košickým Jurajom ako aj duchovenstvom zo Slovenska, Čiech, Poľska, Srbska, Čiernej Hory a Chorvátska.

V kázni sa po Evanjeliu prihovoril báčsky episkop Irinej slovami: „Vo svätom Evanjeliu od Jána, ktorého úryvok sme práve počuli Spasiteľ svojim verným učeníkom hovorí: „Vy ste moji priatelia!“ Nenazývam vás viac sluhami, ale mojimi priateľmi“. Ďalej Spasiteľ pokračuje, že ako ľudia tohto sveta prenasledovali Jeho, tak budú prenasledovať aj Jeho učeníkov. Oba tieto odkazy nášho Spasiteľa sa sprítomnili na príklade jedného obdivuhodného Božieho následovníka, ktorým je svjaščenomučeník Stanislav Nasadil, ktorý je aj priateľ Boží podľa svojich cností, aj mučeník za Christa, ktorý svoj život položil za svojich blížnych a za svoje duchovné stádo. Nejestvuje väčšia láska ako táto.

V našej Pravoslávnej cirkvi je láska a jednota medzi všetkými nami základný spôsob existencie a života. Pramení to zo svätej Liturgie, lebo prijímame jedno Telo Hospodina Christa a zjednocujeme sa s Hospodinom. Táto jednota je prameňom všeobecnej jednoty Cirkvi vo svete. Liturgia nie je prostriedok, ktorým dosiahneme jednotu Cirkvi, ale je to cieľ a účel, lebo len vo svätej Liturgii skutočne zažívame jednotu Cirkvi. Hospodin je Jeden vo Svätej Trojici, a preto my všetci, aj keď sme rozdielni ako osoby, ako národy a možno aj ako kultúry, aj tak sme jedno v Bohočloveku Hospodinovi Christovi.

Po Hospodinovi, ktorý nás zjednocuje, v Jeho mene a Jeho blahodaťou nás zjednocujú aj svätí Boží nasledovníci, Jeho priatelia, ako ich On sám nazýva. Jednota, o ktorej nám oni svedčia a darujú, sa týka všetkých pravoslávnych. Ale my si aj tak všímame isté historické dimenzie, ktoré v nás vyvolávajú zvláštne pocity radosti a vďaky Hospodinovi. Vy všetci poznáte historické a duchovné zväzky medzi Srbskou Cirkvou a Vašou Cirkvou v českých krajinách a na Slovensku. Naši veľkí duchovní učitelia, medzi nimi sú už aj oslávení Boží následovníci, boli duchovní pastieri Vašich predkov v čase medzi dvoma svetovými vojnami. Rovnako tak aj synovia Vašich bratských národov, slovenského a českého, žili v našej krajine a tam svedčili o svojej pravoslávnej viere a ako svätci a mučeníci ukázali, čo znamená byť Christov priateľ. Najväčším príkladom toho je práve svjaščennomučenik Stanislav, ktorého dnes oslavujeme ako svätého. Pôvodom bol Čech, ale slúžil ako duchovný v Srbskej pravoslávnej cirkvi, v jednej eparchii, ktorá sa nachádza v Chorvátsku. V čase Druhej svetovej vojny vládol v Chorvátsku hrozný, satelitný nacistický režim, ktorý okrem iného prenasledoval pravoslávnych Srbov, Rómov, Židov a antifašistických Chorvátov. Výsledkom tohto zločineckého systému vlády bolo umučenie troch našich episkopov, stoviek kňazov a státisícov ľudí, ktorí trpeli iba preto, lebo boli pravoslávnej viery. Napriek všetkej tej neľudskosti však mučitelia preukázali aj jednu malú stopu ľudskosti. Ľuďom, ktorí nepochádzali z tých krajov, povedali, že môžu odísť, lebo sú cudzinci. To povedali aj našim episkopom, ale oni to odmietli slovami: „My sme tu so svojimi duchovnými deťmi a nemôžeme ich opustiť.“ Rovnako tak postupoval aj svjaščennomučeník Stanislav. On mohol opustiť svoju cirkevnú obec aj svojich veriacich a mohol prežiť. Mohol povedať, že nie je Srb alebo Žid, ale že je Čech a mohol odísť, ale ani on nechcel opustiť svoje duchovné deti a zaplatil zato svojím životom dosvedčiac, čo znamená byť kňazom Christovej Cirkvi. Preto ho Hospodin preslávil, aby sme sa k nemu dnes po prvýkrát obracali s modlitbou.

Poviem aj niečo, čo aj u mňa osobne vzbudzuje pocit radosti a nadšenia. Po prvé je to to, že môj predchodca, svätý a veľký vladyka Irinej (Čirič) rukopoložil otca Stanislava do stavu diakona a kňaza. Po druhé, že je tu s nami dnes podľa Božej prozreteľnosti aj pravnuk o. Stanislava, monach Paisij z monastiera Kovilj v našej báčskej eparchii.

Takto teda Hospodin oslavuje svojich pravých priateľov a pozýva všetkých nás, aby sme činili všetko vo svojom živote tak, aby sme sa aj my stali Jeho priateľmi, ako sú nimi svätci a ako ním je svjaščennomučeník Stanislav. Hospodin preto prišiel v ľudskom tele, preto zoslal Svätého Ducha a preto jestvuje Jeho Cirkev, aby sme my všetci mohli byť obožení Jeho blahodaťou. Takto svätí Boží nasledovníci, mučeníci a ostatní svätí nie sú pre pravoslávnych kresťanov nejakými nadľudskými bytosťami. Sú rovnako ako my ľudia z mäsa a krvi, ale milovali Hospodina Christa a sami sa stali jedno s Ním, ako je aj On jedno s Otcom. Takto aj svätý svjaščennomučeník Stanislav, na prvý pohľad skromný, bezvýznamný duchovný z provincie, bude od dnes preslávený po celom svete a v celej Pravoslávnej cirkvi ako svätec. On a jemu podobní sú skutočnou slávou a chválou vašej miestnej Cirkvi, ale aj Cirkvi sobornej-všeobecnej v celku.“

Po Božskej Liturgii, na ktorej sa zúčastnilo množstvo domácich aj zahraničných veriacich, sa konal slávnostný akt kanonizácie svjaščennomučeníka Stanislava, keď bolo prečítané a všetkými prítomnými archijerejmi, duchovnými a veriacimi podpísané uznesenie Posvätnej synody našej miestnej Pravoslávnej cirkvi o vyhlásení kňaza-mučeníka Stanislava za svätého. Uznesenie rovnako podpísal aj priamy potomok svätca, jeho pravnuk Paisij, brat srbského monastiera Kovilj.

Blaženejší metropolita Rastislav potom požehnal veriaci ľud ikonou svjaščennomučeníka Stanislava, počas čoho zbor spieval jeho tropár v cirkevnoslovanskom jazyku. Po druhýkrát zbor spieval tropár po srbsky a ikonou ľud požehnávali srbskí archijereji metropolita Porfirije a episkop Ignatije. Napokon zaznel tropár aj v českom jazyku a ľud ikonou požehnali arcibiskupi Michal a Juraj.

Po posvätení slávskeho koláča, ktorý vladykovia rezali na viacerých miestach v chráme aj pred ním, sa blaženejší metropolita Rastislav poďakoval hlavnému organizátorovi arcibiskupovi Jurajovi, duchovenstvu a veriacim Michalovsko-košickej pravoslávnej eparchie, že sa podujali zorganizovať toto krásne modlitebné stretnutie, čo si vyžadovalo veľkú námahu a finančné zabezpečenie. Nech im to modlitbami sv. Stanislava Boh vynahradí.

Svjatyj svjaščennomučeniče Stanislave, moli Boha o nas!

Videozáznam z Liturgie a kanonizačného aktu sv. mučeníka Stanislava (nedeľa, 9.6.2019): https://orthodox.sk/media/video/

Fotografie z veľkej večerne s litiou v predvečer kanonizácie sv. Stanislava (sobota, 8.6.2019)

(Další fotogalérie je zde)

 

 

Cyrilometodějská oslava v Mikulčicích

Kliknutím pro větší obrázek

Vladyka Vysokopřeosvícený Arsenios žehná nedávno narozenému Charalampiovi, dítěti jednoho místního kněze

V sobotu, den po svátku sv. Cyrila a Metoděje dle pravoslavného církevního kalendáře (jak bylo inzerováno), se konala archijerejská bohoslužba na vykopávkách chrámu velkomoravské akropole (slovanského hradiště), ve kterém kdysi sloužil sv. Metoděj, apoštol Slovanů.

Eparchiálního archijereje Vysokopřeosvíceného arcibiskupa Simeona, který pouť požehnal, zastupoval Přeosvícený vladyka Izaiáš, biskup šumperský. Účast přijali i vzácní hosté: metropolita vídeňský, Jeho Vysokopřeosvícenost Arsenios se svým diákonem a dalšími poutníky. Polskou pravoslavnou církev byl vyslán zastupovat prot. Lubomir Worhacz, klerik Jeho Vysokopřeosvícenosti Jiří, arcibiskupa vratislavského a štětínského, pravoslavného ordináře polské armády. Z Polska doprovázelo otce Lubomíra 20 poutníků. Pražskou eparchii s požehnáním Vysokopřeosvíceného arcibiskupa Michala zastupoval mitr. prot. Mykola Ončulenko z farnosti sv. Bartoloměje v Mochově.

Pouť, každoročně pořádaná na místa posvěcená sv. Rostislavem, knížetem Velké Moravy a svatými věrozvěsty Cyrilem a Metodějem, byla letos zvláště zdařilá. Nejenže se udělalo krásné počasí, ale přijelo i mnoho poutníků – na konci liturgie už zde bylo přibližně 150 lidí, kteří přijeli vyprosit si požehnání svatých Soluňanů a projevit Bohu i jim vděčnost za vzácný dar pravoslavné víry. Poutníci vyjadřovali duchovní radost a povznesení z hlubokého zážitku modlitby na tomto moravském posvátném místě.

Bohoslužbu natáčela Česká televize. Na závěr v budově muzea jsme zazpívali známou píseň sv. Rostislavovi (viz notaci ve službě – v PDF na str. 20) a poděkovali správcům Památníku Velké Moravy za pohostinné přijetí. Velice oceňujeme jejich laskavé svolení zde každoročně organizovat tak významnou událost.

 

(Pro eparchiální web fotografovala Anežka Mandelíková)

 

Obřad svatého ohně v Jerusalemě

Na Velkou sobotu se v chrámu Božího hrobu a Kristova Vzkříšení koná pravoslavný obřad, při kterém sestupuje tzv. „blahodatný oheň“. Toto světlo přijímá v Božím hrobě jerusalemský patriarcha a vynáší je z hrobu shromážděným věřícím.