Věřící brněnského chrámu sv. Václava přispěli na opravu oděsského chrámu Proměnění Páně finančním darem ve výši 1000 USD!
V duchu slov našeho Pána Ježíše Krista neradi vytrubujeme do světa (a na sociální sítě), když někomu pomůžeme pytlíkem rýže a těstovin (Mat 6,2-4). Avšak byla nám svěřena veliká důvěra a chceme, aby vše bylo přehledné a čisté.
Asi dnes není člověka, který by nevěděl o barbarském činu ruské armády, která minulou neděli 23. července zničila raketami oděsský chrám Proměnění Páně – největší na Ukrajině a památku UNESCO.
Náš bratr Alexander, který studuje a žije v Brně a zároveň přisluhuje v našem chrámu sv. Václava, je synem představeného tohoto chrámu, otce Miroslava.
Od samého počátku, kdy jsme se dozvěděli o této smutné události, jsme v kontaktu a jsou nám podávány podrobné zprávy. Bratr Alexander dnes věřícím našeho chrámu pověděl o aktuálním stavu a neúnavné snaze svého tatínka a všech blízkých i neznámých dobrovolníků na opravách.
Věřící poté dobrovolně přispěli, každý dle svých možností, na opravu tohoto velkého a překrásného oděsského chrámu. Jen dnešní spontánní sbírka dosáhla částky 1000 USD! S otcem Miroslavem jsme již domluvili způsob předání finační daru na opravu chrámu a v následujících dnech bude odeslán.
P.S.: Připojujeme k příspěvku fotografie. Na záběrech můžete vidět stav chrámu po raketovém útoku a neúnavnou práci všech, kteří nejsou lhostejní.
Vážené dámy a pánové, Asociace řeckých obcí v České republice, z. s. si vás dovoluje touto cestou v předstihu informovat, že 17. června 2023 se v Ostravě uskuteční
9. ŘECKÝ FESTIVAL u příležitosti 75 let od příchodu řeckých politických uprchlíků do tehdejšího Československa. Tato nejvýznamnější kulturní událost řecké diaspory na území České republiky, která se koná jednou za pět let, bude protkána řadou hudebně-tanečních vystoupení a sportovních utkání a vyvrcholí ve večerních hodinách velkou taneční zábavou. Detailní program bude zveřejněn v průběhu následujících týdnů. Zatím si prosím toto datum rezervujte v kalendáři. S pozdravem Ing. Michalis Dulkeridis předseda Správní rady Asociace řeckých obcí v České republice, z.
Podle starého juliánského kalendáře slavili pravoslavní Velikonoce letos o týden později, než jsou občanské svátky. Díky pochopení a vstřícnosti římskokatolické farnosti sv. Jakuba se mohli všichni místní shromáždit k oslavě největšího křesťanského svátku, čili Paschy na dvou bohoslužbách ve vypůjčených chrámech. První velikonoční bohoslužba se konala od půlnoci ze soboty na neděli 16. dubna ve velkém chrámu sv. Ignáce na Masarykově náměstí. Chrám byl zcela zaplněn a několik stovek věřících čekalo na posvěcení košíků s paschálními pokrmy venku na náměstí před chrámem. Přibližně zde bylo 1500 lidí.
Druhá paschální bohoslužba se konala v neděli od půl jedenácté dopoledne v kostelíku Svatého Ducha ve Smetanových sadech. Sem přišlo dle odhadu 300 věřících.
Dopolední bohoslužbu v kostelíku Svatého Ducha navštívili také dva významní hosté. Jednak pan primátor statutárního města Jihlavy Mgr. Petr Ryška, který převzal záštitu nad dílem morálně-kulturní pomoci cizincům pravoslavného vyznání a nad jejich lepší integrací do naší společnosti. Duchovní správce Pravoslavné církevní obce v Jihlavě, Jan Baudiš jej uvítal a poděkoval za udělení záštity. Poté jej požádal o pár slov k přítomným.
Pan primátor pozdravil shromáždění, a pak vyjádřil své přání, aby celé vznikající dílo napomáhalo lepší integraci pravoslavných, kteří utíkají před válkou, a abychom si zde byli dobrými sousedy a nevznikaly problémy v našem soužití. Na závěr popřál celému dílu oživení kostelíku úspěch.
Nato duchovní správce uvítal druhého hosta, kterým byl zástupce římskokatolické farnosti sv. Jakuba, její duchovní otec ICLic. Mgr. Marian Husek, který se osobně přičinil, abychom zde mohli už na Velikonoce i v další dny konat bohoslužby, a napomáhal při jednání o přechodu kostelíka do majetku Pravoslavné církevní obce v Jihlavě. Jan Baudiš mu za jeho osobní angažovanost poděkoval, načež jej požádal, zda by i on mohl oslovit přítomné věřící.
Důstojný otec Marian Husek připomněl, že velikonoční svátky nám dosvědčují vítězství dobra nad zlem a světla nad temnotou. Pak uvedl, že o darovaní kostelíku je už prakticky rozhodnuto a že žádný kostel by neměl zůstat bez života, bez modlitby a bez lidí.
Sloužící otec Jan Baudiš na závěr vyslovil díky panu primátorovi za krásná slova a povzbuzení, které se – jak společně doufáme – naplní. A otci Marianovi poděkoval za pochopení, vstřícnost a projev ušlechtilosti římskokatolické farnosti sv. Jakuba a ostatních církevních orgánů. A jemu zvláště za jeho osobní iniciativu, s níž se věnoval tomu, aby pravoslavní měli v Jihlavě vlastní stánek Boží.
FOTOGALÉRIE
Půlnoční paschální jitřní v chrámu u Ignáce na Masarykově náměstí, v největším jihlavském chrámu, který nám římskokatolická farnost na tuto bohoslužbu zapůjčila:
Dopolední paschální liturgie v kostelíku Svatého Ducha. Před bohoslužbou průvod kolem chrámu. Na závěr liturgie uvítání pana primátora Mgr. Ryšky a představeného římskokatolické farnosti sv. Jakuba, d. o. Mariana. Po liturgii paschální svěcení pokrmů.
Ve čtvrtek 6. 4. 2023 se duchovní Olomouckého a Ostravského okružního protopresbyterátu sešli na společné presbyterské schůzi v prostorách Úřadu eparchiální rady v Olomouci. Během schůze byli přítomní duchovní informováni o datech důležitých akcí konaných na území naší eparchie. Dále pak všichni duchovní seznámili ostatní se stavem svých církevních obcí a aktuálním děním v důsledku příchodu velkého množství věřících z řad válečných uprchlíků z Ukrajiny.
New York, Spojené státy americké. Setkání s představitelem Řecké pravoslavné archiepiskopie Ameriky, arcibiskupem Elpidoforem
24. března. Setkání představitele Řecké pravoslavné archiepiskopie Ameriky v New Yorku arcibiskupa Elpidofora s biskupem šumperským, viářem Olomoucko-brněnské eparchie Pravoslavné církve v českých zemích a na Slovensku.
Setkání se zúčastnil vikář Slovanského vikariátu archimandrita Alexandr (Belja), na jehož pozvání se vladyka (se svou matkou Evou) na poutní cestu do USA vypravil.
Při rozhovoru probírali arcibiskup Elpidofor a biskup Izaiáš život Ekumenického patriarchátu v Americe i současný život Pravoslavné církve v českých zemích a na Slovensku. Na závěr se vladykové vzájemně obdarovali panagiemi. Biskup Izaiáš také daroval arcibiskupu Elpidoforovi křišťálové jablko zhotovené českými mistry, které je symbolem New Yorku.
Po setkání pokračoval vladyka Izaiáš v doprovodu archimandrity Alexandra v návštěvách pravoslavných chrámů a pamětihodností města.
Arcibiskup Elpidofor předsedal liturgii v brooklinském chrámu sv. Jana Předchůdce Slovanského vikariátu (NY).
26. března – o 4. neděli velkopostní zasvěcené ct. Marii Egyptské navštívil představitel Řeckého pravoslavné archiepiskopie Ameriky arcibiskup Elpidofor a vedl službu svaté liturgie. S Jeho Vysokopřeosvíceností spolusloužil episkop šumperský Izaiáš, vikář Olomoucko-brněnské eparchie Pravoslavné církve v českých zemích a na Slovensku, a dále episkop nazianský Athenagor, vedoucí kanceláře Archiepiskopie archimandrita Nektarij (Popazafiropulos), vikář Slovanského pravoslavného vikariátu archimandrita Alexandr (Belja), představený brooklinského chrámu prot. Alexandr Belja a klerici Vikariátu.
Bohoslužba probíhala ve třech jazycích: církevně-slovansky, anglicky a řecky. Po slavnostní bohoslužbě kázal arcibiskup Elpidofor a poté vyznamenal biskupa Izaiáše památeční medailí brooklinského chrámu za jeho úsilí na poli rozvoje a posilování mezicírkevních vztahů. Poté byla udělena řada církevních vyznamenání přítomným klerikům.
Biskup Izaiáš poděkoval arcibiskupu Elpidoforovi za možnost spolusloužit božskou liturgii a za udělené vyznamenání. Pak předal pozdravy arcibiskupa olomoucko-brněnského Simeona. Představenému chrámu otci prot. Alexandrovi poděkoval za vroucí přijetí, daroval mu na památku kříž s ozdobami a vyznamenal jej pamětní medailí sv. Cyrila a Metoděje naší Pravoslavné církve v českých zemích a na Slovensku. Farnost při chrámu sv. Jana darovala biskupu Izaiášovi ikonu svt. Ioanna, archiep. Sanfranciského a Šanghajského. Po proslovu představeného chrámu, který uvedl, že blahodať dnešní společné služby mu připomněla modlitby na Athosu, udělil arcibiskup Elpidofor všem požehnanání.
Nejstarší pravoslavný monastýr na Floridě navštívil český hierarcha
Monastýr sv. Mikuláše Divotvorce ve Fort Myers, založený v r. 1978 archimandritou Ioannem (Luisem) je unikátní tím, že úsilím otce Ioanna zde bylo v průběhu desetiletí shromážděno v Americe největší množství svatých ostatků – více než 600 svatých.
30. března zde byl na návštěvě biskup šumperský Izaiáš, vikář Olomoucko-brněnské eparchie Pravoslavné církve v českých zemích a na Slovensku. Vzácného hosta uvítal igumen monastýru a vikář Slovanského pravoslavného vikariátu Ameriky archimandrita Aleksandr (Belja).
V monastýrském chrámu se biskup Izaiáš pomodlil u svatých ostatků. V chrámě také spočívají netlející ostatky zakladatele monastýru starce Ioanna Floridského, u jehož hrobu sloužil vladyka zádušní litiji.
Po prohlídce monastýru pobesedoval vladyka s jeho obyvateli a hovořil o svém dojmu z tohoto místa; poznamenal, že pocítil duchovní dotyk a zvláštní blahodať monastýrského chrámu, kde je tolik ostatků svatých a ikon. Pochválil i práci obyvatel na udržování rozsáhlého území monastýru.
Jako požehnaní české země daroval biskup Izaiáš částečky ostatků mučedníků Václava a Ludmily Českých.
Florida, USA. 2. dubna, o páté velkopostní neděli zasvěcené ct. Marii Egyptské vykonal svatou liturgii v chrámu sv. Matrony Moskevské v Miami host z Pravoslavné církve v českých zemích a na Slovensku, biskup šumperský Izaiáš, vikář Olomoucko-brněnské eparchie. Spolusloužil představený chrámu archimandrita (Belja) a další klerik chrámu.
V době Velkého půstu přistupuje mnoho věřících k Tajině pokání a svatého přijímání. Proto se vladyka připojil k chrámovému duchovenstvu a pomohl s konáním zpovědi.
V monastýru sv. Mikuláše ve Fort Myers
Jako požehnání české země daroval vladyka chrámu schránku s částečkami svatých ostatků sv. Václav a Ludmily. Jména těchto světců se často objevují mezi jmény místních obyvatel, kteří od této chvíle budou mít možnost pomodlit se každou neděli nad jejich ostatky.
Po liturgii pozdravil biskup Izaiáš kleriky i ostatní věřící. Vyprávěl o své známosti s archimandritou Alexandrem od společného studia na Pravoslavné bohoslovecké fakultě Prešovské univerzity na Slovensku. Otec Alexandr kdysi sloužil osm let jako tajemník arcibiskupa olomoucko-brněnského Simeona. Při prohlídce chrámu se vladyka Izaiáš zvláště podivoval unikátnímu porcelánovému ikonostasu. Vyjádřil se, že ho velice potěšili místní obyvatelé, kteří mají možnost modlit se v krásném chrámu po záštitou sv. Matrony.
Za vykonanou práci udělil vladyka otci Alexandrovi jubilejní medaili světitele mučedníka Gorazda a starostovi chrámu Janovi medaili sv. Cyrila a Metoděje. Na závěr poděkoval vladyka archimandritovi Alexandrovi a starostovi Janovi za pohostinné přijetí a možnost seznámit se svatými místy Ameriky. Otec Alexandr adresoval skrze vladyku pozdravy acibiskupovi Simeonovi s ujištěním o modlitbách za jeho zdraví.
Téhož dne odcestoval vladyka Izaiáš do České republiky.
Andreje znala celá řada pravoslavných Čechů a Moravanů z různých farností. Do naší církve přišel jako dospělý člověk po dlouhém hledání duchovního domova. Vynikal neuvěřitelnou pracovitostí a dovedností. Ovládal řemesla jako zedničení, tesařství a truhlářství apod. Svou prací pomohl v Hrubé Vrbce, pomáhal schiarchimandritovi Kyrillovi před jeho odchodem na věčnost, pracoval na řadě farností, ale většina děl jeho rukou je dodnes ozdobou jihlavské farnosti. Podílel se na opravách a stavební údržbě; zvláště však po něm zůstaly jeho výtvory v jihlavském chrámu: vyřezávané kivoty, analoje, stasidie a mnoho dalšího.
Protože toužil po mnišském životě, musel odejít do Řecka (projekt vzniku monastýru vedeného Svatohorci ve Vilémově zmařili těsně před jeho realizací svými pomluvami a intrikami brněnští rozkolníci). S otcem Terapontem odjel v roce 2019 do Řecka, kde se usadil v monastýru Zesnutí přesvaté Bohorodice – „Molyvdoskepastos“. Nalézá poblíž Ioanniny u Konitsi. Bratr Andrej se rychle stal v bratrstvu oblíbeným.
27. března nám přišla z Řecka zpráva, že toho dne byl Andrej místním biskupem postřižen na mnicha se jménem otec Andrej. Pak dorazily od otce Teraponta i fotografie z postřižení, ze kterých sem tři vybíráme.
Přejeme otci Andrejovi svatou trpělivost a věrnost nastoupené cestě. Kéž mu pomáhají andělé a svatý Andrej!
V kalendáři byla u poslední středy poznámka: půlení čtyřicátnice. To je signál pro věřící, aby zintensivnili svůj postní zápas, protože se blíží konec tohoto požehnaného asketického období. Také byl tento den v minulosti mezníkem ve výuce katechumenů, jež se v průběhu velkopostní doby připravují ke křtu, kterým se z katechumenů stanou tzv. věrní. (Církevně-slovanský pojem pro katechumena „oglašenyj“ znamená oslovený, oslovovaný, myslí se tím, že ho církev vyučuje slovu Pravdy.)
Kdysi bývala svatá čtyřicátnice dobou výuky katechumenů. Ti už jsou vlastně součástí Církve a je jim v církevním životě vyhrazeno zvláštní místo. Jejich úkolem je učit se pravdám víry a víru si prohloubit a osvojit. Jejich vzdělávání a pronikání do tajemství křesťanství a víry věnovala Církev vždy velkou péči. Vzdělávací proces v průběhu velkopostní doby vstupoval do finále v druhé polovině půstu. Výuka probíhala např. po večerech v chrámové předsíni a na večerní čtení z Písma v rámci této výuky se zachovala památka při liturgii předem posvěcených Darů. Mezi čtením dvou starozákonních paremijí vychází kněz z oltáře s kadidlem a svící a žehná klanící se lid se slovy: „Světlo Kristovo osvěcuje všechny!“ Dříve takto přicházel duchovní ke katechumenům a žehnal je rozžatou svící.
Církev se v průběhu celého roku při liturgii modlí za katechumeny při zvláštní ektenii (u Řeků se zachovalo jen v liturgii předem posvěcených Darů). Kromě jiného v druhé polovině půstu zesiluje tuto modlitbu a při liturgii předem posvěcených přidává další ektenii za „ty, kteří se hotoví ke svatému osvícení“, tj. za katechumeny, kteří se již přiblížili k samotnému křtu.
Celá první část liturgie je přednostně věnována hlásání Božího slova a výuce. Čte se perikopa z Bible, především z Nového zákona, hlavně z evangelia, po kterém má bezprostředně navazovat kázání kněze. Kázat až na konci liturgie bývá označováno za úpadkový jev. Stejně tak kázání, které se scvrkne jen na převyprávění přečteného evangelního příběhu (takové „převypravování“ se uchytilo zvláště tam, kde se z Písma čte v mrtvých jazycích, které nejsou pro věřící dostatečně srozumitelné, což je, myslím, špatně pochopený význam udržování tradic). Homilie má naslouchající poučovat, vysvětlovat, vzdělávat, povzbuzovat, uvádět do hlubšího osvojení víry a praxe, případně kárat a napomínat, každopádně má přítomné povzbudit k dalšímu duchovnímu úsilí.
Sebekriticky bychom si měli přiznat, že v průběhu posledních staletí proděla homiletika jistý úpadek. Částečně ji nahrazovala výuka náboženství pro školní děti, které byly pokřtěny již od nejútlejšího dětství. Na vysvětlenou nutno uvést, že na život Církve působily i nepříznivé společensko-politické poměry. Řekové a národy jižního Balkánu byli ujařmeni Turky, v Rusku se církev ani nestačila řádně rozvinout a už byla rdoušena carismem. Ale i přesto má život Církve této éry řadu vynikajících kazatelů slovem či písmem, z nichž namátkou připomeňme: sv. mučedníka Kosmu Aitolského (život) nebo ct. Nikodima Svatohorce (život) pro Řeky, sv. Nikolaje Velimiroviče, zvaného „srbský Zlatoústý“ (život) pro Srby nebo optinské starce (život) či Jana Kronštadtského (život) pro Rusy a sv. Paisije Veličkovského (život) pro Rumuny a všechny Slovany.
Stav katechumenátu v těchto staletích z života velkých církví prakticky vymizel. Zůstaly po něm jen liturgické památky, např. katechumenská ektenie při liturgii, případně zvolání kněze: „Katechumeni, odejděte!“, při kterém však dnes z chrámu nikdo neodchází. V dávných dobách totiž ke konci první části liturgie, které se říká liturgie katechumenů, museli z chrámu odejít, protože byli považováni za duchovně ještě nezpůsobilé a nepřipravené zúčastnit se, a to ani pouhou pasivní přítomností, tajemství eucharistické druhé části božské liturgie. Celá tato druhá část je, počínaje Velkým vchodem, zasvěcena Eucharistii: přinesení připravených darů chleba a vína na svatý prestol, vzpomínání na poslední večeři a oběť Pána Ježíše, jejich obětování a proměně při sestoupení Svatého Ducha a nakonec svatému přijímání proměněných Darů.
Dříve byl kárán či vylučován z církevního společenství ten, kdo nechodil na liturgii nebo sice byl v chrámu, ale vícekrát za sebou nepřistoupil ke svatému přijímání. Dávní křesťané nechápali, jak by křesťan mohl žít bez častého svatého přijímání (ostatně, kvůli tomu, aby křesťané nezůstali na všední dny v postním týdnu bez přijímání, byla rozšířena liturgie předem posvěcených Darů, zde). Ještě v dobách sv. Basila Velikého (4. stol.) bylo doporučováno přijímat čtyřikrát za týden. Dnes uvažujeme jinak a naše myšlení se v těchto věcech daleko vzdálilo od způsobu uvažování dávných křesťanů.
V současnosti se většina křtů koná nad malými dětmi. Je to vedle křtu dospělých osob možnost, zakládající se na slovech Pána: „Nechte děti a nebraňte jim přicházet ke mně – vždyť právě takovým patří nebeské království!“ (Mat 19,14; Mar 10,14) či na svědectví apoštolské praxe křtění celých rodin (např. Skut 16,23-33), aby se celé křesťanské domy a rodiny mohly společně zúčastňovat života Církve.
Výuka katechumenů je tudíž dnes nahrazena dětským katechismem, výukou pokřtěných dětí. Učení probíhá především na farách a v církevních budovách. Jako příklad, jak může vypadat taková farní výuka menších dětí a školáků prvního stupně, viz dvě fotografie z pravidelného pátečního katechismu v Jihlavě.
Jeden z panelů výstavy o Pravoslaví. Celou kolekci – všechny panely – si můžete prohlédnout zde. Panely si mohou farnosti zapůjčit k uspořádání misijní výstavky.
Jordánské proudy objaly tebe, Pramen všeho. A Utěšitel v podobě holubice sestoupil. Sklání své temeno Ten, který sklonil nebesa. Jako by promlouvala hlína k Hrnčíři, volá sv. Jan: „Proč mi kážeš učinit, co převyšuje mé síly?“ „Já potřebuji, abys ty pokřtil mne.“ Bezhříšný Kriste, náš Bože, sláva tobě!
Opěvujme, věřící, velikost Božího dobrodiní, které nám prokázal. Neboť kvůli našim hříchům se stal člověkem. Jediný Čistý a Neposkvrněný se očišťuje v Jordáně tak, jako se očišťujeme my. Posvětil při tom mě i vodu a rozdrtil ve vodě hlavy hadů. Čerpejme tedy, bratři, vodu s radostí, neboť těm, kteří ji s vírou nabírají, podává se neviditelně blahodať Ducha Svatého od Krista, Boha a Spasitele duší našich.
Tropar svátku (1. hlas):
Při křtu tvém v Jordáně, ó Pane, zjevila se Trojice, které se klaníme; neb Otcův hlas svědectví vydal o tobě, nazývaje tě milovaným Synem, a Duch v podobě holubice potvrdil pravdu tohoto slova. Ó Kriste, jenž ses zjevil jako Bůh a svět osvítil, sláva tobě!
Kondak (4. hlas):
Zjevil ses dnes světu, Pane, a tvé světlo se zračí na nás. Uvedl jsi nás v duchovní poznání, abychom tě opěvovali: Přišel jsi a zjevil jsi se, Světlo nepřístupné.
Koledy zde začínáme zpívat už od neděle praotců. Samotná oslava svátku Narození Kristova u nás začala v předvečer dlouhou večerní liturgií sv. Basila, následovanou sváteční večeří – dle staročeské tradice s kaprem.
Reportáž v MF Dnes
Ráno, v den svátku jsme pokračovali v duchovní slavnosti sváteční jitřní podle Gorazdova sborníku, liturgií sv. Jana Zlatoústého, při níž bylo jako obvykle přečteno poselství posvátného synodu. Po něm jsme vyjádřili naději, že vtělený Boží Syn, který sklonil nebesa a stal se maličkým, chudým, bezmocným a pronásledovaným dítětem, skloní se k našim pronásledovaným bratrům, na které dopadají hrůzy války.
Na závěr dostávaly děti sladké dárečky. Následovalo pohoštění a posezení za svátečně prostřeným stolem v archondariku.
Další den byla neděle Boží rodiny s hojnou účastí. Přišli mj. ti, kteří se nemohli dostat do chrámu v den svátku.
Koledy u nás zpíváme v šesti jazycích: česky, ukrajinsky, srbsky, rusky, rumunsky, anglicky. Letos se naše sbírka koled rozšířila o zpěv anglického vánočního zpěvu k sv. Václavovi.
Zúčastnilo se hodně přes sto věřících. Bohoslužbu navštívil i novinář z Mladé fronty Dnes a následně se v celostátní mutaci novin objevily dvě fotografie z našeho jihlavského chrámu.
Zpěv koled nebral konce (repertoár zpěváků se v průběhu let značně rozšířil), řadu z nich zpívali všichni přítomní. Všude byl slyšet sváteční pozdrav: „Kristus se rodí!“ provolávaný v různých jazycích.
Skupinka koledníků vedená diákonem Lazarem poté vyrazila navštěvovat byty věřících, zazpívat zde podle ukrajinského zvyku koledy a vykoledovat příspěvek na vyhlášenou sbírku na opravy a adaptace chrámu.
Muzeum v Havlíčkově Brodě požádalo jihlavskou církevní obec o účast na pořádané akci Ukrajinský den. Zadané téma bylo – vánoční svátky na Ukrajině.
Ve vestibulu Muzea byla instalovaná výstavka ukrajinského folklóru. My jsme k ní přispěli informačními plakáty o světě Pravoslaví.
Naše vystoupení se skládalo ze slova jihlavského faráře o duchovním obsahu a církevním průběhu pravoslavné oslavy svátků Narození Kristova a o lidových zvycích s těmito svátky na Ukrajině spojenými. Jeho vystoupení bylo prokládáno zpěvem našeho chrámového kvarteta, které předneslo ukrajinské koledy. Vystoupení vzbudilo živý ohlas a přítomní čeští návštěvníci pokládali vystupujícím zvídavé otázky.
Poté následovala folklórní produkce ukrajinského sboru. O průběhu Ukrajinského večera byla pořízena reportáž pro místní média.
Vystavené informační plakáty si můžete zapůjčit k pořádání farní výstavy (viz informace zde).
SOBOTA 7. LEDNA 2023 NAROZENÍ PÁNA NAŠEHO JEŽÍŠE KRISTA
Tropar svátku Narození Páně, 4. hlas: Narozením tvým Kriste, Bože náš, vzešlo světu světlo poznání. Neboť v něm ti, kteří hvězdám sloužili, hvězdou naučeni byli, klaněti se tobě, Slunci spravedlnosti a znáti tebe, Východ z výsosti, Pane, sláva tobě!
Dnes, v tento krásný sváteční den, se upřímná srdce pravoslavných křesťanů ubírala k našemu chrámu sv. Václava pod Špilberkem, kde probíhala sváteční Božská liturgie, kanonická a požehnaná.
Náš pravoslavný národ opět prokázal svou hlubokou lásku k Narozenému. Všude kolem byla cítit veliká duchovní radost a přátelská, až rodinná atmosféra, což je na tak početné farnosti a ve velikém městě, jako je Brno, skutečný zázrak a svědčí o zdravém duchovním prostředí naší farnosti v jednotě s naším episkopátem.
Při svátečních bohoslužbách bylo přečteno Poselství Posvátného synodu naší místní církve v českém a rusínském jazyce. Po bohoslužbě a bouřlivém mnoholetí se mnoha věřícím nechtělo odejít a až do posledních sil se zpívaly české a ukrajinské koledy.
Jak dnes řekl jeden ze zbožných věřících: „Kéž by tato liturgie nikdy neskončila.” Odpověď na tento milý povzdych nás může těšit. Tím, že se nám Děťátko narodilo, i my se můžeme narodit pro věčnou a nebeskou liturgii, jejímž ta dnešní byla pouhým odleskem.
Po celou dobu liturgie byl přítomen štáb České televize. Později bude na ČT2 ke shlédnutí reportáž vydaná v rámci Křesťanského magazínu, kde nebude pouze záznam z bohoslužby. Štáb také dnes natáčel v domácnosti o. Rafaela a jeho rodiny, kde bude široké společnosti představeno, jak v ČR žije mladá a šťastná pravoslavná kněžská rodina.
Za dva roky budeme v tento den vzpomínat 230. výročí zesnutí ctihodného Paisije Veličkovského, který je autorem slovanské verze Dobrotoljubija (Filokalie).
Když v červnu 1993 skupina poutníků z naší církve pod vedením olomoucko – brněnského biskupa Kryštofa podnikla nádhernou pouť po stopách svatých slovanských věrozvěstů Cyrila a Metoděje a navštívila jejich rodné město Soluň s okolím a poté i jejich církevní východiště, Konstantinopol – Cařihrad (dnešní Istanbul), kde studovali a působili a odkud byli vysláni patriarchou sv. Fotijem a byzantským císařem Michalem III. k nám na Moravu, netušila, že se jí dostane i jiného, nečekaného zážitku, který s cyrilometodějským dílem a odkazem také souvisí. V závěru té požehnané pouti jsme totiž navštívili i tu část Rumunska, která se nazývá Moldávie a alespoň krátce nahlédli do života mnišských společenství (ženského monastýru Agapia, monastýru Seku a mužské mnišské komunity Njamec) této oblasti, které se oprávněně říká „rumunský Athos“. Nezapomenutelným zážitkem bylo naslouchat duchovním poučení starce Kleopy, jednoho z těch, kteří udržují prastarou duchovní tradici pravoslavných učitelů duchovního života – starců.
Obraz sv. Paisije z Athosu
Zejména Njamecký monastýr se zapsal velmi výrazně do dějin pravoslavného mnišstva v novověku návazností na prastaré tradice, které u nás začínají cyrilometodějstvím na Velké Moravě. V Njamci září už dvě stě let osobnost ctihodného Paisie Veličkovského, všeobecně milovaného a ctěného v pravoslavném prostředí rumunském, ukrajinském a ruském, známého v celém pravoslavném světě. V roce 1988 při příležitosti milénia pokřtění Rusi byl prohlášen starec Paisij Veličkovský svatým. Světecké glorifikaci předcházela událost, o které se v njameckém monastýru dnes hodně hovoří.
Stalo se to 25. května 1986. Na nádvoří njameckého monastýru se zničeho nic začala na jednom místě zvedat půda. Asi tři dny vystupoval na povrch hrob. Zpráva o tom se rychle rozletěla po okolí a spousty lidí přicházely, aby shlédly tento podivuhodný úkaz. Po odkopání asi půldruhého metru hlíny byly nalezeny ostatky, o nichž panuje přesvědčení, že patří ctihodnému Paisiji. Policie tehdejšího rumunského komunistického režimu se snažila událost co nejrychleji sprovodit ze světa. Nic nemělo podpořit v té době tolik režimu nebezpečnou náboženskou víru. Bylo nařízeno ostatky zkonfiskovat. Bratři uvedli vyšetřovatele do monastýrské kostnice: Prosím, vyberte si! Komise vyšetřovatelů odešla s prázdnou, ležely zde shromážděny stovky kostí dávno i nedávno zemřelých mnichů…
Pravoslavní všeobecně věří, že Bůh tímto zvláštní způsobem ukázal svaté ostatky starce Paisie Veličkovského, dávno požívajícího velké úcty v církvi.
Čím byl starec Paisij Veličkovský tolik významný? V čem může pomoci i nám, pravoslavným v českých zemích dnes, na konci dvacátého, tolik neklidného století?
Odpověď je jednoduchá a vyplývá z jeho života a díla, které si krátce přiblížíme: je to jeho návaznost na nejhlubší tradice pravoslavné duchovnosti a obnova těchto hodnot v moderní době, která se otvírá právě osvícenskou epochou, v níž v Bohu dovršil svůj plodný život. (Z pravoslavného kalendáře na rok 1994)
Plánované prosincové zahájení práce Eparchiálního učiliště se bohužel nepodaří stihnout kvůli zdržení při zajištění prostor k výuce. K tomuto zdržení došlo z důvodů probíhajících stavebních prací na místech, kde má výuka probíhat. Na plánu učiliště otevřít se nic nemění. Jedná se jen o odklad začátku výuky, který je nyní stanoven na začátek října 2023, pravděpodobně v Brně.
Děkujeme za pochopení a těšíme se na všechny zájemce o tento bohoslovecký kurs.
Webová stránka projektu Učiliště – návrh učebního plánu: zde
Na větrnou neděli týden po letošním svátku Stětí Jana Křtitele a v den památky jeho svatých rodičů Zachariáše a Alžběty se do Jihlavy vrátily svaté ostatky z hlavy důstojného Předchůdce a Křtitele Páně Jana.
Podle některých archeologických výzkumů samotné jméno Jihlava kdysi dávno znamenalo dosl. „Janova hlava“. Nasvědčuje tomu nález starých mincí, v Jihlavě ražených, na nichž je to tak uvedeno; dokonce je tam jméno Jan přepsáno stejným způsobem, jako se dodnes zkracuje na ikonách. (Dnes prezentovaná teorie o hojném výskytu pichlavých hmyzožravců v této lokalitě, po nichž to zde mělo být pojmenováno, mi připadá spíše jako pohádka pro předškolní dítka. Stejně tak všechny ostatní nápady odvozovat jméno města od slova „jehla“.)
Původně se centrum místního osídlení nacházelo nikoliv v současném centru historické Jihlavy, ale na jejím okraji tam, kde se křížily dvě dávné obchodní cesty a je tam brod přes řeku. Zbudovali tam hostinec a dodnes stojí hned vedle na vršku kopce pradávný kostelík, dnes zasvěcený Stětí Jana Křtitele. Naši současníci mohou vidět odhalené románské fragmenty ve zdivu této sakrální stavby, a dokonce tam byly nalezeny i předrománské relikty z původní zděné stavby. Nejstarší pověsti kladou počátky osídlení místa k roku 800, a kostelík v takovém případě musel být založen někdy v době cyrilometodějské; dávná románská stavba byla po r. 1200 přebudovaná v gotickém slohu.
Ze staré podoby názvu Jihlavy i ze starobylosti základů svým počátkem nejstarší sakrální stavby v Jihlavě lze usuzovat na její dávné zasvěcení hlavě Jana Křtitele. A podle kostelíku bylo pojmenováno celé dávné sídliště na křižovatce severojižní a východo-západní obchodní cesty. Svátek hlavy sv. Jana je však zaznamenán jen ve východním byzantském kalendáři (první a druhé nalezení hlavy Předchůdcovy ‒ 24. II. / 9. III. a pak třetí nalezení ‒ 25. V. / 7. VI.). Čili jen ve východokřesťanském církevním okruhu připadalo tou dobou v úvahu zasvětit chrám hlavě Jana Předchůdce a Křtitele Pána. To je další pozoruhodnost, z níž lze usuzovat na možné cyrilometodějské souvislosti. Kromě toho – Janu Křtiteli se u nás začaly zasvěcovat chrámy až o století později (a většinou klášterní). Při pozdějším převodu církevního života u nás výhradně na západní styl, zmizely svátky hlavy Jana Křtitele ze zdejšího církevního života a zasvěcení kostelíku se logicky přesunulo na obsahem nejbližší památku Stětí Jana Křtitele.
Kdysi si návštěvníci řečeného kostelíku v zadumání prohlíželi obraz spícího horníka s nápisem: „Bylo, a už není.“ Pradávné starobylosti jakoby odnesla dravá říčka Jihlava, která byla tenkrát známá svým ostrým proudem.
Hlava Jana Křtitele ve Francii
Lze se domýšlet, že takové neobvyklé zasvěcení místa ideově vyvěralo z přítomnosti částečky ostatku hlavy sv. Jana. Při výše zmíněných změnách se původní ostatek hlavy Předchůdce zřejmě ztratil, ale dnes se hlava Předchůdce a Křtitele Páně – skrze její jinou částečku – vrátila do Jihlavy, a to do původního svého církevního prostředí na byzantsko-pravoslavné farnosti. Vrátila se, aby byla v Jihlavě znovu po tisíci letech uctívána zvláště v dnech svátku nalezení hlavy svatého Předchůdce, jak jej naše pravoslavné kalendárium vytrvale připomíná.
S požehnáním našeho přesvíceného vladyky Izaiáše byla částečka ostatků přenesena z Brna důstojným otcem Rafaelem. Jedná se o nově získaný ostatek z Paříže, vzatý ve Francii z Předchůdcovy uctívané hlavy, která tam byla přenesená v r. 1204 z Vlachernského chrámu v Konstantinopoli při křižácké výpravě.
Kéž sv. Jan Křtitel skrze ostatek své důstojné a uctívané hlavy žehná tomuto místu i naší eparchii na Moravě a přináší naše modlitby k trůnu Nejvyššího Hospodina zástupů.
Hymnografie k hlavě Jana Křtitele: Boží proroku a Předchůdce blahodati, tvoje hlava je jako plod růže posvátný. Nalezli jsme ji, ač byla skryta v zemi, a získáváme skrze ni stále uzdravení. Neboť stejně jako kdysi i dnes hlásáš světu pokání.
(Viz služby na všední dny – kondak úterý: zde v PDF)
28. října připutovali duchovní i věřící do znojemského pravoslavného chrámu, aby oslavili chrámový svátek a zároveň významný svátek naší místní církve, památku svatého knížete Rostislava.
Sv. Rostislav píše byzantskému císaři Michalu III. (Ikona na stěně chrámu sv. Jovana Vladimíra v Bare – Černá Hora)
Tento svatý vladař svým listem do Konstantinopole inicioval cyrilo-metodějskou misii. Kdyby nebylo moudrosti tohoto svatého panovníka a kroků, které učinil, nepřišli by na Moravu svatí soluňští bratři. Nebylo by staroslověnského písma ani památek, nebyli bychom zřejmě ani my jako národ. Bez knížete Rostislava by nebylo ani současného Českého státu, který slaví dnes výročí svého založení. Zmizeli bychom pod germánskou invazí a rozpustili bychom se v sousedním západním národě, jako se rozplynuli a zmizeli např. lužičtí Srbové.
Kníže Rostislav nejen napsal dopis byzantskému císaři s prosbou o biskupa a učitele, ale o vyslané misionáře se poté důsledně postaral, zabezpečil jejich činnost politicky i materiálně a zajistil jim potřebné zázemí a záštitu. V neposlední řadě jim vytvořil prostor, aby se mohli naplno věnovat misijní práci pro Slovany. Genialita sv. Cyrila a vysoká úroveň sv. Metoděje a jejich učenost by se zde nemohly na plno projevit, kdyby k tomu tito velikáni nedostali prostor.
Kníže Rostislav byl vyvolen Boží prozřetelností, aby učinil pro Slovany to, co pro Byzanc vykonal svatý císař Konstantin (viz tuto paralelu v dopise z Byzance adresovaném Rostislavovi). Bůh se k jeho dílu přihlásil a plody Rostislavovy péče o svěřený lid už nikdy nezanikly a síly zla je nezničily. Leč Rostislav za to tvrdě a bolestně zaplatil. To, čeho se stal původcem, mu nepřátelé nikdy neodpustili. Zradou svého synovce Svatopluka byl zajat, vydán do Bavor, kde byl oslepen, zmrzačen, žalářován, až tam vypustil svou zmučenou duši v nějaké vězeňské kobce. Proto bývá prohlašován i za mučedníka nebo vyznavače trpícího pro víru křesťanskou. Za to se stal nebeským ochráncem a panovníkem nad Moravou a nad všemi Slovany.
V chrámu při liturgii sloužilo osm duchovních převážně z jižní poloviny eparchie; poutníci však připutovali i z Olomouce. Kázal prot. Cristian Popescu z Brna a neváhal se dotknout aktuálních témat celospolečenských. Na závěr citoval rumunského duchovního starce, který hlásal, že máme stále hledat střední cestu a varovat se extrémů.
Na závěr pozval představený chrámu prot. Cyril všechny přítomné na uchystanou bohatou hostinu. Zazpíval nám při tom místní bard své vlastní i přejaté písně, což bylo moc pěkné. Pěvecky se pak na pódiu předvedly i místní nadšené děti a všichni vystupující sklidili zasloužený potlesk.
O svatém knížeti Rostislavovi si můžete přečíst na weblogu Ambon. Modlitební služba je v PDF zde. Cyrilo-metodějský rozcestník a statě ke sv. Rostislavovi na website orthodoxia.cz.
Zpívalo trio znojemského chrámu. Přeosvícený vladyka se omluvil z důvodu nemoci a poslal nám archijerejské požehnání. Chrám byl péčí představeného a znojemských věřících na slavnost krásně připraven a vyzdoben. Sváteční bohoslužba proběhla důstojně a byla to krásná oslava našeho tak významného světce a zároveň svátku největšího chrámu na jižní Moravě.
28. září se v Brně konalo slavnostní vyhlášení svatosti mučednice princezny Orosie.Psali jsme zde o tom už dříve. Dnes přinášíme něco z promluvy, která při archijerejské liturgii zazněla, a další fotografie, dokumenty a galerie.
SV. OROSIE čili Dobroslava
Zamyšlení nad životem svaté panny a mučednice Orosie
Svatí jsou ti, kteří naplní evangelijní lásku ve svém životě. Ukazuje se to tím, že jsou vzorem hloubky a pevnosti víry Kristovy, vzorem života dle Božích přikázání a Evangelia. Ukázali všem, že nic je může oddělit od lásky Boží, a tím projevili hloubku poznání Boha. A konečně, církev má zkušenost s jejich přímluvami u Boha a nadpřirozenou pomocí shůry.
Svatost těch, kteří v souladu se slovy Krista Spasitele položí svůj život, ovšem nepotřebuje žádných nadpřirozených úkazů, protože už samotná jejich ochota zříci se pozemského života je nadpřirozená. Svatost toho, kdo skoná při svědectví o Kristu, se vždy v Církvi považovala za nepochybnou. Svatá princezna velkomoravská a aragonská mučednice Orosie však v našich očích splňuje všechna kritéria svatého člověka, který byl už zde na zemi občanem nebes.
A tak můžeme na obrazu osobnosti sv. Orosie, jak ji vykreslují historické zprávy, spatřit:
vzor víry – byla pevná ve víře i v mravní čistotě, která je skutkem víry. Zachovala svou neoblomnou víru i tváří v tvář hrozící smrti, což vidíme v popisu událostí při jejím umučení;
vzor života – vedla dokonale čistý, zbožný život naplněný láskou a oddaností vůči Pánu Ježíši, jak o tom svědčí zápis o jejím životě;
přímluvy – díky svému mučednictví, kterým dosvědčila svou lásku k milovanému Ježíši, získala od Boha dar stát přímo pod Božím trůnem v nebi a rozmlouvat s Bohem, jak se projevilo množstvím zázraků.
To však ještě není vše, co můžeme z popisů jejího života a mučednictví vyčíst. Z jejího chování v okamžiku, kdy svědčila o své víře a křesťanské mravnosti před krutostí Maurů, můžeme snadno vydedukovat, jaké bylo zde na Moravě a v Čechách duchovně silné prostředí, v němž vyrostla a které ji duchovně i morálně utvářelo. Pastýřské vedení sv. Metoděje nám zde vypěstilo duchovně dokonalé a morálně pevné lidi – takové, jako byly svatá Ludmila a Orosie. A byli zde i další velikáni zbožnosti.
Jak byla vychována Orosie?
Svatí Cyril a Metoděj vychovávali moravské duchovní ovečky, které jim Pán svěřil, nikoliv ve formálním plnění církevních povinností a pokynů, ale vedli je k výšinám víry, k Bohopoznání a uváděli je do lásky ke Kristu.
Takové církevní utváření lidské duše a proměnu lidské osobnosti zakládali striktně na biblických základech a vyučovali i těm nejnáročnějším požadavkům evangelia, např.: „Kdo miluje otce a matku více nežli mne, není mne hoden. Kdo nenese svůj kříž a nenásleduje mne, není mne hoden. Kdo nalezne svůj život, ztratí jej; kdo ztratí svůj život pro mne, nalezne jej.“ (Matouš 10,37-39)
Způsob jejího odchodu ze světa je nejlepším svědectvím o způsobu jejího života:
Co se stalo, když svatební průvod mučednice Orosie přepadli Maurové a postupně zabíjeli členy výpravy, avšak Orosii pro její krásu nabízel jejich vůdce zachování života, když se zřekne manžela a stane jeho ženou, když se zřekne Krista a přijme islám?
Orosie se ani tváří v tvář hrozící kruté smrti nezřekla Pána Ježíše, ani se nestyděla za svého Spasitele (a proto se Spasitel nestydí za ni; Marek 8,38), nezalekla se výhrůžek, nezděsila se těch, kdo „zabíjejí tělo, ale duši zabít nemohou“ (Matouš 10,28), – to nebyla pro Orosii pouhá napsaná slova, ale způsob jejího myšlení a stav jejího srdce. Proto se nedala odtrhnout od Krista úlisnými nabídkami Kristových nešlechetných nepřátel. Poslechla Pána, když vzala na sebe kříž a následovala Ježíše, ztratila pro Něj život pozemský, leč získala nebeský. (Matouš 16,24-27)
Panna Orosia prolitím vlastní krve dosvědčila svou svatou víru, čistotu, křesťanskou mravnost a věrnost. Za to obdržela smělost před Bohem a přednáší mu své prosby za věrný lid. Zatímco hříšníci budou na soudu zahanbeni a před Bohem umlknou, svatá Orosie s Pánem hovoří a přednáší mu své přímluvy. Kéž odpoví na naši úctu a prosby a shůry opatruje lid své rodné země.
„Kdokoli mě vyzná před lidmi, toho i já vyznám před svým Otcem v nebesích.“ (Matouš 10,32, podobně Lukáš 12,8) Sv. apoštol Pavel píše: „Jestliže jsme s Ním zemřeli, budeme s Ním i žít.“ (2 Timoteovi 2,11) To bylo vyznání sv. Orosie, to byla její odpověď krutému vůdci Maurů.
O duchovním směřování života sv. Orosie
Ing. Jiří Kachlík, CSc. a JUDr. Zdeněk Opatřil, kteří kdysi začali prezentovat památku u nás pozapomenuté velkomoravské princezny.
Svůj život utvářela dle vzoru svatého apoštola, který pravil: „Běžím k cíli, abych získal nebeskou cenu, kterou je Boží povolání v Kristu Ježíši. Kdo je dokonalý, ať smýšlí jako my; … Bratří, napodobujte mne. Hleďte na ty, kdo žijí podle našeho příkladu. My … máme občanství v nebesích, odkud očekáváme i Spasitele, Pána Ježíše Krista. On promění tělo naší poníženosti v podobu těla své slávy svou silou, stůjte pevně v Pánu, milovaní. Radujte se v Pánu vždycky, znovu říkám, radujte se! Vaše mírnost ať je známa všem lidem. Pán je blízko. (Filipským 3,14- 4,5)
Jako kdysi sv. Orosia slyšíme při každé svaté liturgii zvolání: „Stůjme pevně!“ A podle slov apoštola si z její dokonalé víry a čistoty bereme příklad k napodobení. Učí nás kultivovat svou duši Evangeliem, pevně se držet Krista a nedat se zviklat ani otřásat nástrahami či lákadly a svody tohoto duchovně padlého světa.
Na jejím hrdinství vidíme, jak pevně stála ve víře a jak hluboko do srdce přijala slova Písma: „Bůh řekl: `Nikdy tě neopustím a nikdy se tě nezřeknu.´ Proto smíme říkat s důvěrou: `Pán při mně stojí, nebudu se bát. Co mi může udělat člověk?´ Mějte v paměti ty, kteří vás vedli a kázali vám slovo Boží. Myslete na to, jak dovršili svůj život, a následujte je ve víře! Ježíš Kristus je tentýž včera i dnes i na věky. (Židům 13,5-8)
Modliba
Dekret o vyhlášení svatosti mučednice Orosie
Svatá Orosie, urozená Dobroslavo, naše princezno, mučednice a svatá panno, splň naše prosby, upros Pána Ježíše, aby orosil srdce naše svou blahodatí a útěchou, aby pozdvihl naše srdce k sobě a daroval nám lásku a svornost. Panno, mučednice, vlij do našich duší nebeskou radost a zároveň bázeň Boží a úctu k milované Církvi, pomáhej věrnému lidu a těm, jejichž víra je otřesena, mysl oklamána a naděje unavena, abychom všichni, jako ty, zachovali věrnost Kristu Pánu ve svatém Pravoslaví. Svatá Orosie, svými přímluvami upevni naše rodiny a manželské svazky, pomáhej děti vychovávat ve víře, mravnosti a ušlechtilosti, a naši zemi obdaruj mírným a prospěšným počasím, tiché deště sešli polím a odvrať hrozivé bouře a ničivé vichry. Ano, svatá Orosie, tvůj věrný lid na tvé rodné moravské i české zemi se k tobě v modlitbě obrací a vroucně o pomoc tě prosí! Vypros nám u Hospodina posílení víry, rozhojnění lásky a nebeskou vláhu vyprahlým srdcím. Pros Boha, aby udělil nám mnohá milosrdenství a milost velikou. Amen.
Svědčíme o ní a vzýváme ji v bohoslužebných hymnech:
Tropar (4. hlas)
Moravská i aragonská princezno, / Orosie, mučednice a čistá panno! Svatou Ludmilou ve zbožnosti vychovaná, / Kristu Pánu nevýslovně oddaná! Krutým Maurům jsi svědčila o Kristu neoblomně / a přešla tím od bolesti k radosti věčné. Spolu s kněžnou Ludmilou, mučednice Orosie, / proste Krista Boha za duše naše.
Kondak (6. hlas stichirový)
Prolitím své krve ses oděla / do královského purpuru nebeského ženicha. Pán ti dal vládnout nad rosou a deštěm, / sešli nám útěchu vláhy rosy nebeské! Statečná Orosie, zažeň od nás bouře duchů zlých / a ochraňuj nás v Kristově pokoji. Naše duše krůpějemi vody živé občerstvi, / abychom děkovali Spasiteli duší našich.
Na den státního svátku 28. září 2022 byla v Brně vyhlášena svatost naší mučednice, velkomoravské a aragonské princezny Orosie (Dobroslavy).
Přesně v 9 hod. přijel ke katedrálnímu chrámu sv. Václava vladyka Izaiáš a byl tradičně uvítán květinami, chlebem a solí. Požehnal shromážděnému eparchiálnímu duchovenstvu. Ještě před začátkem liturgie vykonal žalmistické postřižení bratra Andreje, zpěváka katedrálního chrámu.
Při „malém vchodu“ se konal akt vyhlášení svatosti. Nejprve byl odhalen vyřezávaný kivot s velkou ikonou sv. Orosie. V průvodu malého vchodu byl po Evangeliu slavnostně nesen i dekret o svatosti Orosie. Předložená ikona byla vladykou slavnostně posvěcena. Katedrální duchovní otec Rafael Moravský následně z ambonu dekret podepsaný oběma moravskými biskupy hromohlasně přečetl. Vladyka Izaiáš pak posvětil ikonu, kterou darovala chrámu mátuška Jana Baudišová, a duchovenstvo zazpívalo světici církevně-slovansky velebení, které následně zopakoval česky katedrální pěvecký sbor. Při nesení Evangeliáře do oltáře sbor zazpíval v čest naší mučednici tropar a kondak.
Po přečtení úryvku z Evangelia kázal prot. Jan Baudiš o výchově, životě a zesnutí svaté Orosie v biblických souvislostech a o její svatosti. Před svatým přijímáním přečetl nový žalmista Andrej životopis sv. Orosie. Poté kázal prot. Alexej Kukhta před přijímáním věřících na hluboké téma významu pokání.
Liturgie byla završena průvodem kolem chrámu. Mladší duchovní nesli kivot s ikonou, zpíval se tropar a kondak sv. Orosii, bylo předneseno čtvero evangelií a skrápělo se svěcenou vodou. Nakonec promluvil o dnešní události sám vladyka Izaiáš, shrnul pronesené proslovy o svaté mučednici a princezně, povzbudil všechny, aby se k ní obraceli ve svých modlitbách a napodobili její vzor láskyplné zbožnosti, čistoty a pokorného nesení kříže. V závěru svého slova poděkoval za účast přítomných duchovním, všem přítomným a poutníkům i těm, kteří o průběh dnešní vzácné události přičinili, a tvůrkyni posvěcené ikony.
Přítomným, kteří přistupovali k požehnání, byl rozdáván informační plakátek, připravený pro tento den, podávající stručnou zprávu o historii brněnské církevní obce a o svaté Orosii. Všichni obdrželi též pohlednici s reprodukcí ikony oslavované svaté mučednice. (Obojí vydané Eparchiální radou Olomoucko-brněnské eparchie.)
Jak rozhodl náš vladyka, brněnský katedrální chrám se stane poutním místem sv. mučednice Orosie, kam za ní mohou přijíždět poutníci, aby vzývali její přímluvy a přinášeli jí svou úctu, modlitby a prosby.
Po liturgii jsme byli všichni pozváni brněnskou farností k pohoštění do blízké restaurace, kde si někteří povídali až do večerních hodin.
Při liturgii byli přítomni i vzácní hosté: ing. Jiří Kachlík, CSc. a JUDr. Zdeněk Opatřil, kteří kdysi začali prezentovat památku u nás pozapomenuté velkomoravské princezny, její život začali kriticky studovat a třídit historické zprávy a spustili tím zprvu nenápadný proces rozšiřování známosti o této mučednici v naší vlasti. Na základech, položených jejich dílem, jsme pak v církvi mohli dále pokračovat. Práce výše zmíněných osobností byla tím příslovečným prvním kamenem, který posléze spustil celou lavinu zájmu a úcty k svaté Orosii (Dobroslavě), až se nakonec tento impulz stal celým hnutím za vyhlášení její svatosti a sláva Orosie se rozletěla po naší církvi jako blesk. A tak byla právě dnes jejich práce korunována.
Děkujeme našim moravským vladykům, Vysokopřeosvícenému archiepiskopu Simeonovi a Přeosvícenému episkopu Izaiášovi, kteří nám vzácné požehnání svaté Orosie udělili.
Pozvánka do brněnského katedrálního chrámu sv. Václava, kde bude při archijerejské božské liturgii dne 28. září od 9 hod. slavnostně vyhlášena svatost velkomoravské princezny a mučednice sv. Orosie (+ 880).
V chrámu bude umístěna svatá ikona Orosie a bude poprvé na Moravě slavnostně vzývána její památka, připomenut její vzor i zázraky a vzneseny prosby za věřící moravský lid.
Sv. Orosie byla přítelkyně sv. Ludmily, společně byly pokřtěny a společně vyrůstaly. Zemřela cestou za svým ženichem, když byla krutě zabita Maury poté, co odmítla zříci se Krista a přestoupit na mohamedánskou víru, porušit slib manželské věrnosti a stát se manželkou vůdce maurské tlupy.
Moravská princezna Dobroslava byla dcerou bělochorvatského knížete Mojslava. V 11 letech osiřela a stala se schovankou mladých knížecích manželů Bořivoje a Ludmily, s nimiž žila na Levém Hradci. Byly to roky míru a šíření křesťanské víry v celém regionu. Mladá Dobroslava se vyznačovala laskavostí a lidumilností. Se svatou Ludmilou ji pojilo pevné přátelství, vždyť byla jen o několik let mladší. Učily se křesťanské víře u kněze Kaicha. Pokřtěny byly zřejmě r. 877, při čemž Dobroslava přijala jméno Eurosia či Orosia, které jí určil sv. Metoděj (Orosia, řec. Eurosia – dobrý déšť, rosa).
Na dotaz papeže doporučil při návštěvě Říma sv. Metoděj jako vhodnou nevěstu pro syna navarrského krále Fortuny I. princeznu Orosii. Svatební průvod se vypravil z Moravy do Navarry. Byl však v blízkosti španělského města Yebra de Basa přepaden Maury. Jejich velitel Aben Lupo žádal krásnou Dobroslavu, aby se stala jeho ženou a zřekla se křesťanské víry, Dobroslava však zachovala věrnost Kristu a odmítla. Byla pak krutě mučena a nakonec sťata.
Jejího manžela smrt Orosie tak zdrtila, že se již neoženil. Jeho žal mu dal sílu celý další život muslimy neúnavně pronásledovat, takže Španělsko i rodící se křesťanskou Evropu před pohany ochránil.
Olomoucko-brněnská eparchie
