Archiv autora: Admin

Diákonská chirotonie ve Svitavách

Redakce webu gratuluje novému otci diakonovi k jeho chirotonii a přeje mu Boží pomoc k duchovenské službě.

Dne 20. prosince navštívil vladyka Izaiáš naší církevní obec při chrámu svatého Jiří ve Svitavách a při svaté liturgii rukopoložil na diakona bratra Ing. Libora Jiřího Stráníka.

Děkujeme vladykovi, který vyhověl naší pokorné žádosti, a věříme, že nový otec diákon nám bude posilou a pomocí při bohoslužbách a organizaci církevního života naší obce.

Rádi bychom touto cestou popřáli našim vladykům, duchovním otcům i novému diákonovi otci Liborovi požehnané sváteční dny Narození Páně a do nového roku Boží ochranu, pevné zdraví a mnoho sil v pastýřské službě.

Za PCO ve Svitavách
kněží Jiří a Mojmír

Nový eparchiální kalendář

Všechny kalendáře z eparchiální ročenky pro rok 2022 jsou nabídnuty ke stažení na této stránce.

Kalendář smíšený (tzv. řecký styl) je pouze ke stažení (v ročence není).

Ročenka je už vytištěna a bude se rozesílat po farnostech nebo si ji můžete objednat na adrese olomouckého ústředí.

Arcibiskup Simeon zdraví eparchii se svátky Kristova Narození a Nového roku

Vysokopřeosvícený vladyka Simeon, náš eparchiální archijerej posílá pozdrav svému duchovnímu stádci s přáním požehnaných svátků Narození Ježíše Krista a k novoletí.

Přejeme našemu drahému vladykovi a pastýři, aby mu Bůh dopřál zlepšení zdraví a možnost chůze. Současně prosíme o jeho svaté modlitby v průběhu celého nastávajícího roku Boží milosti 2022 léta Páně.

V průběhu návštěvy, při níž eparchiálnímu archijereji popřál vladyka Izaiáš za celou naši eparchii radostné a pokojné svátky, byl pořízen videozáznam, a proto nás může přes monitor pozdravit náš vladyka nejen písmem, ale i hlasem a obrazem. V současné covidové době je to zřejmě jediný způsob, jak se Boží lid naší eparchie může s vladykou setkat.

Přání a úvaha vladyky Simeona k svátkům

Video si můžete pustit ve větší velikosti.

Eparchiální oslava knížete sv. Rostislava

28. října 2021 je jako každoročně den svatého knížete Rostislava. Knížete významu, který stále ještě není současnými historiky a politiky zcela doceněn. A právě v tento slavný den se ve Znojmě konala společná oslava svatého knížete, v době, kdy na Moravu a její církev opět doléhají různé zmatky a bouře. Pod vlivem politiky se vyostřují vztahy mezi příznivci rozličných směrů, podobně jak tomu bylo i v oné době knížete Rostislava a od té doby v naší zemi mnohokrát.

Freska sv. Rostislava v Černé Hoře
(Tak i další fresky níže)

Ke společné oslavě se do Znojma sjeli kněží a věřící z celé Olomoucko-brněnské eparchie. Svatou liturgii spolu s věřícími a jihlavským chrámovým sborem sloužili u svatého prestolu: důstojný otec mitr. protojerej Jiří Niderle, který jako nejstarší sloužící zkušeně vedl bohoslužbu, spolu s prot. Christianem Popescu, prot. Liborem Raclavkým, prot. Flaviu Badelitou, prot. Stanislavem Dolníčkem, prot. Alexandrem Cebanem, o. Rafaelem Moravským, o. Tomášem Loučkou a duchovním správcem chrámu svatého knížete Rostislava prot. Kyrilem Bočkarevem. Spolu s nimi se svými přímluvami účastnili svatí mučedníci palestinští a prvomučedníci římští Olympius, Bonifác a Severin, jejichž svaté ostatky jsou na prestolu uloženy.

Při bohoslužbě, na které byli přítomni věřící mnoha národností: Moravané, Češi, Slezané, Slováci, Moldavané, Rumuni, Ukrajinci, Rusové, Srbové i Rakušané, jsme mohli slyšet liturgické modlitby kněží v češtině, rumunštině i církevní slovanštině. Byla to skutečná sborová bohoslužba našich křesťanských národů a církevních obcí naší eparchie. Poutníci se shromáždili, přijeli z lásky k naší Církvi, z bratrské lásky jeden k druhému, a z lásky ke svatému apoštolům rovnému knížeti Rostislavovi.

Po zpěvu evangelia pronesl kázání o. Rafael Moravský z Šumperka. Ve své promluvě zkoumal rozdíly mezi osobnostmi dvou význačných moravských vladařů: sv. Rostislavem a po něm nastoupivším Svatoplukem. Zatímco Rostislav vykonal velké a svaté dílo, vybudoval a upevnil svůj stát, přičemž po něm zůstala skvoucí a svatá památka, tak Svatopluk, ač jinak schopný stratég, státnické i duchovní dílo svého strýce Rostislava téměř rozmetal, svůj stát přivedl k úpadku a duchovní dílo Rostislavovo zůstalo zachováno jen proto, že se jej vděčně ujaly jiné národy, které z něj načerpaly nedozírný užitek, o který Svatopluk Moravany připravil. Zatímco Rostislavův odkaz je hojný, po Svatoplukovi zůstala v národní paměti jen povídačka o nějakých třech prutech. Rostislav svůj lid duchovně obohatil a pozdvihl, Svatopluk srazil svůj lid do prachu a oloupil národ o to nejdražší, co mohl dostat.

Jak to, že si Rostislav moudře počínal s takovou prozřetelností, zatímco Svatopluk nedbal Rostislavova vzoru a počínal nízce a krátkozrace? Příčin je více (např. víme z velkomoravských památek, že Svatoplukova mysl byla zcela zatemněna holdováním nízkým pudům, viz Život Klimentův, dále víme o tom, že byl povahy od přirozenosti zrádné a nečestné). Kazatel si však povšiml jiné nápadné odlišnosti mezi těmito dvěmi postavami našich dějin. Oba byli jakožto vladaři obklopeni rádci. Zatímco Rostislav se obklopil lidmi svatými a jejich radami se řídil, tak nemoudrý Svatopluk se obklopil pokrytci, lichometníky a lidmi úlisnými, kteří mu vyhovovali více než rádcové čestní a kárající. A tak se naplnilo, co píše Písmo, které místo citace převyprávíme slovy: Se svatými, i ty se staneš svatým, s hříšníky sám budeš hřešit, s darebáky se staneš i ty darebákem…

Z toho můžeme načerpat aktuální poučení. Obklopme se lidmi, kteří prospívají ve zbožnosti, kteří v pokoji a pokoře nesou ovoce dobrých skutků, ctností. Chraňme se společenství s lidmi vzbouřeneckého ducha, zmítanými vlnobitím vášní, vzpurnými, neposlušnými, nadýmajícími se pýchou a sebejistotou. Držme se dál od těch, kteří si libují v hříchu a nečistotě, aby i na nás nedopadl trest chystaný na tyto svévolníky.

Zamyšlení nad skutky svatého knížete Rostislava

Svatý kníže pro naši vlast učinil zřejmě více než kdokoli jiný. Bez jeho prozřetelného díla by naši národní obroditelé, v různých obdobích kdy byla naše historie pokřivovaná, neměli co obnovovat. Neboť nikdo jiný z našich politiků a vládců, nepřevedl náš národ z pohanství do křesťanství, z krutosti k humanitě, od nevzdělanosti ke vzdělání, od marnosti k smysluplnosti, od klanění se démonům k uctívání pravého Boha, Stvořitele vesmíru.

Kníže Rostislav posílá dopis do Konstantinopole

Na rozdíl od nich se svatý kníže Rostislav zamýšlel nad otázkami víry, a nebyl to pouze politický tah, či vladařská strategie, i když jeho pozvání Soluňanů bylo i pro moravskou politiku zásadně vážné rozhodnutí, a už vůbec své rozhodnutí uvítat zde byzantské misionáře nečinil pro osobní potřeby a knížecí zájmy. Věděl přece, že se to západním státům a říším líbit nebude. Ostatně věděl stejně jako my, jak skončili svůj život svatí apoštolé a další šiřitelé víry mezi pohany. Byla to dobrovolná oběť z jeho strany přinesená pro duchovní i pozemské blaho svého národa. Jeho utrpení a smrt bavorské kobce byly stvrzením spásonosného díla, na kterém přijal účast a které převzal od svatých apoštolů. Rostislav se rozhodl položit křesťankou víru jako základní kámen naší státnosti.

Nakonec – díky Božímu řízení – vybral víru východní, byzantskou formu křesťanství čili církev, které se dnes říká pravoslavná. Jistě na něj hluboce zapůsobila vysoká vzdělanost a vytříbená moudrost Byzantinců, v té době už dvoutisíciletá kultura dávala vyslancům Byzance vysokou úroveň – lidskou i společenskou. Pochopitelně nemohl zůstat nedotčen jejich hlubokou, mocnou a čistou vírou, která nebyla zatemněna pověrami, které zde rozšiřovali tehdejší západní misionáři (viz v knize Život sv. Cyrila a Metoděje od sv. Gorazda). Svým rozhodnutím Rostislav otevřel našemu národu dveře k cestě do kulturního, politického i duchovního povznesení a připojil sebe i svůj lid k žákům tehdejšího centra křesťanské civilizace, vyspělé Byzance.

Odkaz sv. Rostislava ukazuje cestu

Společná oslava sv. knížete Rostislava ve Znojmě byla důležitou zprávou do široké církevní veřejnosti právě v dnešní době, kdy jsou Morava a všechny slovenské země jsou opět otřásány různými zmatky. Pod vlivem politiky se vyostřují vztahy mezi patriarcháty a místními církvemi, jak tomu bylo v oné době knížete Rostislava a mnohokrát po té, kdy se národ i vláda musela rozhodnout jakou cestou se vydat.

Utrpení svatého knížete Rostislava

Tehdejší rozhodnutí knížete Rostislava bylo rozhodnutí o víře a církevním rozvoji, ale i o politické nezávislosti, kulturním směřování a dokonce spojencích a středoevropském uspořádání s výhledem na mnohá staletí do budoucnosti. Za svou politickou a především církevní nezávislost jsme vděčni naší mateřské Konstantinopolské církvi. A toto duchovně pevné spojení s Konstantinopolskou církví potvrzujeme udržováním cyrilometodějského dědictví, pravoslavného křesťanství a opatrováním toho pouta, které nás od počátků křesťanství v zdejších zemích spojuje s řeckým pravoslavím a jeho centrem Konstantinopolským patriarchátem. To platí na Moravě a potažmo v celé místní církvi v českých zemích a na Slovensku i dnes. Jak to prohlásil svatý mučedník Jeroným Pražský před preláty Kostnického sněmu: „Čechové (tj. i Moravané) pocházejí od Řeků!“ Později, v odobí po pádu Cařihradu sloužili se souhlasem husitského biskupa Rokycany dva řečtí duchovní, uprchlí z dobytého Města, bez omezení pravoslavné východní bohoslužby v Praze na Staroměstském náměstí v chrámu u Týna (viz zde), který byl hlavním chrámem husitů – utrakvistů sjednocených s Konstantinopolskou církví (viz o tom zde).

Sv. Rostislavem navázané duchovní spojení, na které patriarcha s císařem konstantipolským vstřícně odpověděli, je duchovní realita, která se v životě naší církve stále projevuje. Jeden z příkladů: je zajímavé, že jakmile to politické poměry po roce 1990 dovolily, v české i slovenské pravoslavné církvi vzplanul v duchovenstvu i mezi věřícími velký zájem o řecké pravoslavné obyčeje a tradice. Do liturgické služby (zvláště na Moravě) pronikly mnohé vlivy řecké liturgie a v myšlení duchovenstva ohledně této oblasti nastaly určité posuny, které česky slouženou bohoslužbu odtrhly od ruského (u nás nepříliš misijního) vlivu směrem k řeckému chápání liturgie. Tento jev byl patrný mezi – v té době – mladšími duchovními, nejen v Česku ale i na Slovensku. Zdá se, že tím trošku již skomírající prvorepublikově misijní podoba českého gorazdovského pravoslaví nabrala nový dech, poskočila vpřed a to směrem, který Čechy (a zřejmě i mladší generaci Slováků) oslovuje.

Dnes – stejně jako v době Rostislavově – nás na řeckém pravoslaví a jeho představitelích zaujme vysoký stupeň církevní i lidské kultury, vzdělanost, civilizační úroveň schopná formovat nejen současnou Evropu ale i další kontinenty a návaznost této bezprostředně původní formy dávného křesťanství na nejstarší zdroje pravoslavné duchovnosti.

Letošní slavnost ve Znojmě byla jistě více než pouhou vzpomínkou na naši slavnou minulost a zdroje církevnosti i státnosti, ale i symbolem naší přítomnosti v této zemi, znamením vzájemné bratrské lásky a jednoty moravských kněží a věřícího lidu naší Olomoucko–brněnské eparchie. Tímto také děkujeme našim biskupům, kteří se pro nemoc nemohli tentokrát zúčastnit, za jejich péči a starostlivost. Jsme jim vděční, že každý z duchovenstva i věřících může se může utéci pod jejich ochranu. Všem přítomným důstojným otcům adresujeme díky, neboť tím projevují svou vzájemnou lásku a jednotu; věřícím patří díky za jejich vroucí modlitby a uspořádání této slavnosti.

Po závěrečném proslovu a poděkování místního duchovního správce prot. Kyrila Bočkareva, který vedl přípravy slavnosti, zaznělo pozvání všech přítomných k pohoštění, posílení a vzájemné besedě v salonu nedaleké restaurace. Součástí posezení byla i písničkářská kulturní vložka. Hojnost pokrmů zajistili místní věřící s pomocníky.

Svatý apoštolům rovný kníže Rostislave, pros Boha za nás hříšné!

Mátuška Marie Bočkareva
a redakce

Několik fotogalérií:

Průhěh události

Závěrečný průvod

A pár fotek na závěr

Smuteční oznámení

Aktualizováno

V olomoucké rezidenci

Včera ve věku 76 let odevzdal svou duši Hospodinu 
mitr. prot. prof. ThDr. Milan Gerka, CSc.

tajemník a mluvčí posvátného synodu Pravoslavné církve v českých zemích a na Slovensku.

Pôsobil aj ako člen Metropolitnej rady pravoslávnej cirkvi na Slovensku a rektor Pravoslávneho kňažského seminára PBF Prešovskej univerzity.

Vždy nás všechny posiloval svou láskou a přinášel nám moudrost a pokoj. 

Mnozí duchovní jsou jeho žáky, které zesnulý otec vyučoval na Pravoslavné bohoslovecké fakultě v Prešově Starý zákon a hebrejštinu. Pamatujeme jej také jako děkana PBF, na jehož vlídnost jsme se jako studenti mohli kdykoliv spolehnout.

Budiž památka jeho večná!

Boží Království a věčný pokoj!

Za naši eparchii vyjádřil soustrast nad zesnutím
duchovního otce Milana Gerky ve svém kondolenčním listu
vladyka Izaiáš Šumperský

Za profesorom Milanom Gerkom

O zesnulém od jeho kolegů a z tisku

Rodák z Ortuťovej (okres Bardejov) Milan Gerka (narodený 6.1.1945) poté, co po r. 1968 získal kandidatúru na Petrohradskej duchovnej akadémii, začal pôsobiť na Pravoslávnej bohosloveckej fakulte (později v rámci Univerzity Pavla Jozefa Šafárika) so sídlom v Prešove .

Profesorom vo vednom odbore pravoslávna teológia bol od roku 1983. Venoval sa exegéze Starého zákona a hebrejskému jazyku. Od externého pedagogického pracovníka postupne prešiel pozíciami odborného asistenta, špirituála, pokladníka, knihovníka, vedúceho jednotlivých katedier, až po post dekana fakulty. V tejto funkcii pôsobil v rokoch 1987 až 1993.

Pán profesor sa zapísal do života svojich študentov nezmazateľnou stopou. Bol neustále pripravený im pomôcť s ich študentskými „peripetiami“. I keď bol rektorom Pravoslávneho kňazského seminára, jeho život bol stále prepojený s Pravoslávnou bohosloveckou fakultou. Akosi si už nevieme predstaviť, že pedagogické porady budú bez jeho vstupov, bez jeho neustáleho akcentovania zachovania kontinuity akademického života bohoslovcov fakulty so seminárom.

Aktívny bol aj v pastorácii. Bol kantorom v Katedrálnom chráme sv. kniežaťa Alexandra Nevského v Prešove, ekonómom Úradu eparchiálnej rady Pravoslávnej cirkvi v Prešove, duchovným správcom Pravoslávnej cirkevnej obce Závadka, organizoval a spravoval aj Pravoslávnu cirkevnú obec Spišská Nová Ves.

Osobní vzpomínka redaktora webu: z doby svého studia v Prešově (2. pol. 80. let) si vzpomínám, jak nás, studenty prešovské PBF, vozili o nedělích po různých východních farnostech. To přinášelo dvojí užitek: jednak jsme se tím seznamovali s životem církevních obcí, které jsme neznali, a z druhé strany nás viděli věřící na různých místech východního Slovenska. Fakulta nás vlastně ukazovala jako živý důkaz toho, že pravoslavná fakulta žije a vychovává nové kněze. Nepřátelé Pravoslaví z jiné církve totiž rozšiřovali zvěsti, že Pravoslaví je na Slovensku mrtvé, fakulta už prý neexistuje, žádní pravoslavní bohoslovci nejsou a pravoslavná církev vymírá, protože zakrátko už nebude mít žádné duchovní. Naši profesoři na fakultě nás tedy vozili na své farnosti. Pamatuji, jak nás jednou odvezl otec Gerka na Zavadku, kde sloužil. A pamatuji také na lásku, kterou mu tam jeho farníci projevovali. Tady nebyl profesorem, ale jejich milovaným farářem.

Dále nechme pokračovat jeho fakultní kolegy:

Bol tiež kancelárom Úradu metropolitnej rady Pravoslávnej cirkvi na Slovensku a od roku 1998 až do svojej smrti dekanom pre okres Spišská Nová Ves, Gelnica a Levoča. V roku 1998 založil Filantropiu Pravoslávnej cirkvi na Slovensku a následne sa stal jej riaditeľom. Od roku 2001 bol tajomníkom a hovorcom Posvätnej synody Pravoslávnej cirkvi v českých krajinách a na Slovensku.

Jeho aktívny modus vivendi je aj naďalej motivujúcim atribútom snahy meniť veci k lepšiemu.

S veľkou úctou a žiaľom v srdci, ale v nádeji na večný život, milý pán profesor, spomíname. Boli ste nesmierne vzácnym, milým a mimoriadne láskavým človekom.

Blažennyj pokoj i vičnaja jemu pamjať!

Kolegovia z Pravoslávnej bohosloveckej fakulty
a Pravoslávneho kňazského seminára PU

V kapli sv. Jana Theologa na Pravoslavné bohoslovecké fakultě

Archijerejská liturgie v Ostravě

V neděli 24. října 2021 navštívil vladyka Izaiáš Pravoslavnou církevní obec v Ostravě – Michálkovicích. V chrámu Narození přesvaté Bohorodice sloužili společně s prot. Vasilem Orosem, okružním protopresbyterem, který je zároveň představený chrámu.

Po svaté liturgii se vladyka setkal s věřícími církevní obce na faře.

Oslava novomučedníků českých v Přerově

V neděli 26. září 2021 se v pravoslavném chrámu sv. Cyrila a Metoděje v Přerově konala slavnostní archijerejská bohoslužba za účasti vladyky Izaiáše a řady duchovních z celé Moravy. Důvodem byla oslava výročí 100 let od vysvěcení biskupa Gorazda, nejznámější osobnosti českého pravoslaví, a zároveň chvála a poklona svatým českým novomučedníkům, jejichž svatá památka se do naší eparchie uvádí k uctívání.

Svatou liturgii sloužilo s vladykou Izaiášem jedenáct duchovních. Provázel je zpěv přerovského sboru Vokál, který mj. krásně zapěl moravský tropar novomučedníkům českým (i s notací je ke stažení zde).

První kázání měl otec Libor Raclavský

Přerovský duchovní ve své promluvě považoval za důležité vysvětlit přítomným, kteří nebyli všichni pravoslavní, smysl celé slavnosti. Začal připomenutím největší osobnosti českého pravoslaví, od jehož archijerejského svěcení v Bělehradě právě uplynulo 100 let. Vladyka Gorazd nejen organizoval vznikající pravoslavné společenství a snažil se zajistit jemu svěřené stádce vším potřebným k církevnímu životu, ale padl na něho také úkol provést je peripetiemi složité doby. Bohužel jeho vize stálého budování církve se neuskutečnila a v době nacistické okupace se z některých jeho spolupracovníků stali mučedníci. „A to je druhý význam dnešní bohoslužby,“ pravil kázající otec, „kterým je uctění památky tzv. novomučedníků, kteří spolu s vladykou Gorazdem zahynuli násilnou smrtí.“ Otec Libor pak vysvětlil, co je obsahem pojmu „novomučedníci“, a objasnil, za jakých okolností zemřeli pravoslavní věřící, kteří patřili do různých skupin zatčených a popravených osob.

Se zármutkem později připomněl, že právě před několika dny zemřela druhá dcera otce Václava Čikla Tatiana, kterou osobně poznal. Vnučka otce Čikla Tatiana, žijící ve Švýcarsku, se bohužel kvůli úmrtí maminky nemohla této akce zúčastnit, ale bohoslužby se zúčastnil vnuk otce Čikla JUDr. Roman Rožnovský, který je synem Čiklovy dcery Olgy. Otec Libor jemu a jeho manželce ukázal výstavu na galerii chrámové lodi a zvláště panel věnovaný rodině Čiklových. Oba zavzpomínali na jeho maminku Olgu Čiklovou-Rožnovskou, kterou otec Libor osobně znal a nakonec i provázel na její poslední cestě.

Druhé kázání pronesl otec Jan Baudiš před svatým přijímáním věřících, k němuž přistoupilo nečekané množství věřících.

Otec Jan přiblížil přítomným duchovní význam mučednictví, které je v pravoslavném prostředí svědectvím o dokonalé lásce. Vždyť Pán Ježíš pravil: „Většího milování žádný nemá, než ten, kdo by život svůj dal za přátele své.“ (Jan 15,13) Tedy osobní oběť přinesená člověkem věřícím v Pána Ježíše, je tou velikou láskou, která plně sjednocuje člověka s Bohem, čili činí člověka svatým. Náš Bůh je Bohem lásky, jak praví apoštol: „Bůh láska jest.“ (1. Jn 4,8) A pokud člověk odpoví svou láskou na Boží lásku, potom Pán vstoupí do jeho srdce: „Zaslechne-li kdo můj hlas a otevře mi, vejdu k němu.“ (Zjev 3,20) A jaká je láska, která je dokonalou lidskou odpovědí na Boží lásku? Je to láska obětavá. Láska, která je připravena cele se obětovat podobně, jako Pán Ježíš Kristus na kříži ukázal, že je v jménu lásky k člověku připraven na všechno přistoupit a vše dát za lidskou spásu. Proto láska a oběť jsou tak vzácné Bohu, proto vpravdě následuje Krista ten, kdo vezme na ramena svá kříž svůj. (Mar 8,34)

Mučednictví – to je oběť vlastního života přinesená s upřímným srdcem a vírou v Pána za největší Boží dary – ať už je to za vyznávání naší posvátné víry, či za Kristovo spásné dílo, nebo za přežití Bohem požehnaného národa (i národnost je Boží ustanovení a dar), nebo za jiné Boží dary. Všechny takové oběti jsou vposledku obětí za Krista Pána. Taková oběť lásky je Bohem přijata bez ohledu na konkrétní okolnosti, za nichž k oběti došlo. První mučedníci se obětovali za svou křesťanskou víru. Jiní mučedníci byli zabiti jinak věřícími lidmi za svou pravoslavnou víru či praxi. Mučedníci v dobách tureckého jha se obětovali za Církev i za přežití řeckého národa posvěceného pravoslavnou vírou. Naši věřící v dobách sv. Gorazda byli církví naučeni: „Miluj Boha, církev a vlast!“ (Tak psal vl. Gorazd dětem do památníčků povzbuzení do života.) Mučednictví lze chápat v nejširším smyslu – jako hlubokou křesťanskou víru projevující se vlastní obětí pro lásku Boží, pro milosrdenství, pro záchranu národa a bližních nebo církve, či jako položení vlastního života v boji proti ďáblu a silám zla.

Novomučedníci čeští položili životy v boji proti zjevně satanským nacistickým silám, které plánovaly zničit český národ, posvěcený misií sv. Cyrila a Metoděje, a hodlaly rozšířit po světě temnou říši tyranie a zla. Mučednictví má – kvůli síle lásky a statečnosti k sebeoběti a jako projev skálopevné víry v Kristovo nebeské království – před Bohem takovou moc, že podobně jako Tajina křtu, tak prolití vlastní krve pro Krista smývá z lidské duše všechny osobní hříchy, jichž se mučedník před tím dopustil (podle sv. Jana Zlatoústého však s jedinou výjimkou, a tou je hřích rozkolu).

(Novomučedníkům českým je věnována webová stránka na site orthodoxia.cz)

Po zaambonové modlitbě posvětil vladyka Izaiáš ikonu novomučedníků od ikonopisky mátušky Jany Baudišové.

O ikoně svatých novomučedníků českých

Tato – dnes posvěcená – ikona vznikla na podnět Jeho Přeosvícenosti vladyky Izaiáše, který objednal její zhotovení k výročí 100 let od chirotonie českého pravoslavného biskupa Gorazda II. Při této příležitosti se naše eparchie rovněž připojila k vyhlášení svatosti novomučedníků českých (v r. 2020 v Praze). Jejich právě představená ikona nechť tuto skutečnost připomíná a potvrzuje.

Ikona představuje v první řadě jmenovitě svatořečené pravoslavné mučedníky, důstojné otce: Vladimíra Petřka a Václava Čikla spolu s předsedou sboru starších pravoslavného chrámu sv. Cyrila a Metoděje v Praze Jana Sonnevenda. Tito pravoslavní křesťané poskytli útočiště parašutistům, kteří vykonali atentát na „kata českého národa“ Reinharda Heydricha. Oba presbyteři i br. Jan za to byli nacisty zatčeni, mučeni a nakonec popraveni.

Ústřední místo na ikoně svatých novomučedníků českých patří vladykovi Gorazdovi, na něhož se za heydrichiády jakožto na biskupa české pravoslavné církve zvláště soustředila pozornost nacistických mučitelů. Vladyka Gorazd byl spolu s důstojnými otci Vladimírem a Václavem a bratrem Janem popraven na kobyliské střelnici. Kanonisován byl již v roce 1987.

Na ikoně je poté zobrazeno dalších patnáct pravoslavných novomučedníků, popravených nebo umučených za heydrichiády v koncentračním táboře Mauthausen. Patří mezi ně manželka otce Václava Čikla a manželka, dcera a zeť předsedy sboru starších Jana Sonnevenda, dále rodina kostelníka Václava Ornesta a další věřící, především členové katedrálního pěveckého sboru a jiní chrámoví pracovníci. (O dalších novomučednících viz např. článek prot. Libora Raclavského.)

Ve středu kompozice je zobrazena budova pražského katedrálního chrámu svatých Cyrila a Metoděje, kde sloužili výše jmenovaní novomučedníci a kde se v kryptě ukrývali vojáci, kteří odstranili Heydricha.

Po stranách budovy katedrálního chrámu jsou zobrazeny dva zástupy symbolicky představující pravoslavné křesťany, kteří sice nebyli za heydrichiády popraveni, a proto nebyli nyní svatořečeni jako novomučedníci, ale podstoupili nekrvavé mučednictví spočívající v příkoří spáchaném na nich nacistickými okupanty v podobě nucených prací, věznění a mučení. A dále jsou zde ti, kteří zemřeli za nacistické okupace jiným tragickým způsobem jakožto pravoslavní křesťané.

V nejširším významu pak představují tyto symbolické zástupy také všechny další známé či neznámé osoby, které byly v souvislosti s heydrichiádou nebo za pravdu či pro své milosrdenství popraveny a nebo jinak trpěly. Můžeme tam vidět i všechny bohuznámé upřímně věřící, kteří byli pro Krista či pro evangelium pokřtěni prolitím své krve jako dávní mučedníci v prvních dobách.

V horní části ikony je zobrazen Spasitel žehnající novomučedníkům a přijímající je do své náruče jako ty, kteří splnili jeho pokyn a následovali Ho pokorným nesením svého kříže.

Ve spodní části ikony je znázorněna propast s náznaky koncentračního tábora Mauthausen. Tato propast symbolizuje podsvětí, tj. démonické duchovní světy zla a pekelnou vzpouru proti Božímu dobru (podobnou symboliku vidíme na ikonách, které uctíváme na svátek Paschy). Z této temnoty pochází zlá inspirace, která zplodila nacismus s jeho satanskou ideologií a hrůznými činy. S tímto zlem se vítězně utkali novomučedníci, kteří se tím připojili do nebeského vojska jako vojíni Kristovi. (Ze stati tvůrce ikony Jany Baudišové)

Slovo vladyky Izaiáše

Na závěr bohoslužby vladyka Izaiáš pronesl promluvu o významu vzoru novomučedníků pro náš život. Tito hrdinové víry před námi kráčejí jako příklady věrnosti Ježíši Kristu, pevné víry a lásky k místní pravoslavné církvi. Překypovali vděčností Bohu za požehnání, jehož se našemu národu dostalo příchodem sv. Cyrila a Metoděje a skrze svaté mučedníky Václava a Ludmilu a další naše svaté. Děkovali Bohu za obnovení tohoto svatého díla v České republice. Tato vděčnost Bohu jim dala sílu vykonat hrdinské skutky, nepodlehnout zastrašování, mučení a přijmout nakonec mučednickou smrt. I my, kteří žijeme v době, kdy nejsme pronásledováni a zabíjeni kvůli křesťanské víře, se můžeme novomučedníkům podobat ve svém každodenním životě, když přinášíme drobné oběti pro své bližní a pro pěstování vztahu s Bohem. Pokaždé, když přemůžeme lenost a vypravíme do chrámu, abychom se ukázali před Boží tváří, je to maličká oběť. Vždy, když v sobě vzbudíme milosrdenství a pomůžeme bližnímu v jeho potřebách, obětujeme část svých sil, svých prostředků a svůj čas. Množství malých obětí utváří náš život a takový život se pak stává naším skromným následováním Krista, tichým nesením kříže, a proto se líbí Bohu.

Poté vladyka Izaiáš pozdravil přítomného přerovského primátora Ing. Petra Měřínského a vyznamenal tři obětavé pracovníky přerovské církevní obce: bývalého žalmistu Vasyla Ižika, který spolu se současným žalmistou, a dalším vyznamenaným, Metodějem Drápalou věrně zajišťuje liturgické potřeby obce. Třetím vyznamenaným je Jurij Bondyk, předseda obce, který svými praktickými možnostmi obec zaštiťuje a pomáhá jí v dobách příznivých i nepříznivých.

Na závěr události otec Libor poděkoval všem přítomným za duchovní společenství, pěveckému sboru za krásný doprovod a všechny pozval na prohlídku výstavy a občerstvení pořádaného na tzv. ženské galerii v patře chrámu.

Připomeňme ještě, že jedním z důvodů, proč se tato slavnost odehrávala v přerovském chrámu, je dlouhodobá snaha otce Libora najít historický vztah ke svému svatému předchůdci v Přerově a zároveň jednomu z nejvýznamnějších novomučedníků – otci Václavovi Čiklovi. Během svého bádání poznal obě dcery otce Čikla a získal množství dokumentů pro svou knihu, která vyšla v roce 2014. Díky tomu nejsou pro nás naši novomučedníci vzdálenými osobami, které ctíme jen na základě zprostředkovaných vzpomínek, ale jsou to lidé, jejichž smýšlení a životní postoje lze historicky dokázat.

(Na základě textu prot. Libora Raclavského připravila redakce webu)

První fotogalérie z průběhu vzácné události

Druhá fotogalérie

Smutné události v Brně

Zpráva k situaci v Pravoslavné církevní obci v Brně
a ke kauze bývalého duchovního této církevní obce

Duchovenstvu a věřícím Olomoucko-brněnské eparchie

(Příslušné dokumenty o vydaných církevních opatřeních jsou níže v příloze.)

V pondělí 30. srpna vyvolal bývalý duchovní správce brněnské církevní obce před chrámem veřejný skandál. Pokusil se zmařit předávání chrámu tím, že vypáčil zámek vchodových dveří (od nichž už od 25. 8. t.r. neměl klíče) a zamknul se v chrámu. Kolem chrámu nechal shromáždit asi 30 věřících. Vladyka Izaiáš provázený dalšími našimi duchovními nebyl do chrámu vpuštěn. Když se seznámil se situací, nezbylo mu nic jiného než přivolat policii. Lidé řízení bývalým duchovním správcem zřejmě povolali televizní a novinové reportéry. Bývalý brněnský farář stál vevnitř za uzamčenou mříží a žalostným hlasem zády k oltáři zpíval skrze mříže směrem ven modlitbu k přesv. Bohorodici. Po nějakém čase opustil chrám. Vladyka nabízel možnost, že po výměně klíčů svolá na pátek komisi pro předání chrámu (ve složení: okružní protopresbyter – arciděkan, kněz a úředník) a poté bude klíč od chrámu odevzdán druhému brněnskému pomocnému duchovními (otci Markovi), který pak může v chrámu sloužit bez omezení. Zabarikádovaný kněz a jeho „tajemník“ to však po poradě odmítli: buď bude v chrámu sloužit bývalý duchovní nebo nikdo. Přivolaný zámečník opět vyměnil zámky, a protože bývalý brněnský kněz a jeho lidé trvali na tom, aby chrám zůstal zavřený a vladyka tam nemohl zajišťovat bohoslužby, byly nové klíče do konečného vyřešení problému uloženy na Úřadu městské části Brno-střed.

Shromáždění brněnští věřící, zjevně zmanipulovaní svým bývalým duchovním, tvrdili policii, že chrám patří jim, že vladyka Izaiáš jim chce chrám „uloupit“, že chce zničit a zavřít brněnskou farnost, že olomoucké církevní ústředí porušuje církevní ústavu, a při tom hrubě uráželi doprovod vladyky. Na jejich webu se v pondělí psalo velkými písmeny, že „vladyka Izaiáš znovu neohlášeně vstoupil do našeho chrámu“ (takže biskupovi musí kněz nebo věřící nejprve vydat povolení, aby mohl vstoupit do katedrály?) Bylo tam psáno, že „otec Jozef, chrám i farnost jsou v ohrožení,“ následovalo volání o pomoc. Snad to raději nechat bez komentáře, každý si sám musí utvořit názor.

Především nutno zdůraznit, že na shromážděné věřící se nemůžeme hněvat, protože jsou zjevně pod dlouhodobým vlivem bývalého brněnského faráře. Prostí laikové bez teologického vzdělání pochopitelně nemohou rozumět církevní ústavě ani kanonickým pravidlům pravoslavné církve. Chovají se tak, jak je jejich duchovní pastýř dlouhá léta učí. Konec konců i podle kanonického práva je za chování věřících v církevních věcech plně zodpovědný jejich kněz. On má být schopen vést biskupem mu svěřené duše k pokoji a pokoře, na nichž je založena hierarchická stavba pravoslavné církve. Kanonické právo stanovuje, že není-li kněz schopen své věřící přivést k pokoji a obvyklému respektu vůči biskupovi, musí být takový kněz odvolán.

Na svém webu vzbouřenci veřejnosti sdělují o pondělním skandálu: „Neohrožení věřící naší obce dnes na čele se svým duchovním otcem uhájili doslova svými vlastními těly náš svatý chrám! Dnes naše farnost svedla nesmírně významnou bitvu o další osud naší farnosti. Dnes, v pondělí 30.8.2021, bylo opětovně zabráněno násilnému převzetí našeho chrámu. Svým vlastním tělem náš chrám začal bránit otec (jmenují propuštěného duchovního) se svým věrným věřícím br. Janem. Tímto svým hrdinským činem zabránili převzetí chrámu ze strany vladyky Izaiáše, který dnes, opět neohlášeně, přijel v dopoledních hodinách k našemu chrámu, aby zde vyměnil zámek.“ (Ani slovo o tom, že tento brněnský duchovní před tím vypáčil zámek chrámových dveří, aby se dostal dovnitř.) Chlubí se, že svedli bitvu, ale s kým bojují? S církví? S vladykou Simeonem, eparchiálním archijerejem, který schválil převzetí chrámu a písemně (11. 8. t.r.) žádá otce Josefa, aby farnost v klidu a v pořádku odevzdal? S vladykou Izaiášem, kterého tam vladyka Simeon poslal? Nebo s eparchiální radou, která se s nimi osm měsíců pokoušela domluvit, ale jako by mluvila k hluchým?

Po ztropeném pondělním skandálu vybízí veřejně samozvaní vůdcové církevní obce: „Pravoslavná církevní obec v Brně svůj majetek předat nehodlá a je připravena jej bránit všemi zákonnými prostředky! Věřící brněnské církevní obce ve svém širším plénu kategoricky vystoupili proti násilnému přebírání naší farnosti!” Lze to nazvat jinak než jako vzpoura?

Rádi bychom vyvrátili některá demagogická tvrzení,
která jsou z Brna rozhlašována do veřejnosti:

1.) „Biskup Izaiáš chce brněnské obci uloupit chrám.“ Kdyby to nebylo řečeno v tak smutném kontextu, asi bychom se tomu všichni svorně zasmáli. Jak může biskup uloupit chrám? Co by s ním dělal? Kam by ho mohl odnést nebo co by s ním měl provádět? Je přece přirozené, že v katedrálním (čili biskupském) chrámu je statutářem a duchovním správcem biskup, který je vždy hlavním duchovním katedrály. Ostatní chrámové duchovenstvo slouží v takovém případě na pozici pomocných duchovních. Biskup samozřejmě nemůže sloužit v katedrále každou neděli, má řadu povinností, slouží v různých chrámech eparchie, jezdí na služební cesty apod. To znamená, že naprostou většinu nedělí (o všedních dnech a sobotách ani nemluvě) v chrámu slouží a bohoslužbám předsedá nejstarší z pomocných duchovních. Stejně tak biskup nemůže na farnosti, která je při katedrále, obcházet nemocné, křtít, pohřbívat, světit byty apod. K tomu jsou tam právě pomocní duchovní (pomocným duchovním byl např. v pražské katedrále svatý mučedník presbyter Vladimír Petřek).

2.) „Biskup Izaiáš chce zavřít brněnský chrám, vyhnat z něj věřící a případně zničit brněnskou církevní obec.“ Ani se nám nechce s tak nedůstojným tvrzením polemizovat. Všechny kroky, které nyní vladyka Izaiáš činí k převzetí chrámu, koná proto, aby v něm zajistil řádné kanonické bohoslužby a zdravý církevní život. Nikdo z církevního ústředí si nepřeje, aby chrám sv. Václava byl uzamčený, a samozřejmě bylo naplánováno, že po převzetí chrámu bude zajištěno konání bohoslužeb. Brněnské věřící pochopitelně nikdo nevyhání, naopak jsou zváni k účasti na kanonických bohoslužbách, které se měly od příští neděle v chrámu sv. Václava pravidelně konat. Kněží přicházejí a odcházejí, věřící zůstávají. Tak se to děje od nepaměti v celé pravoslavné církvi. Pozorujeme, že bývalý farář již delší dobu nevede věřící jako dobrý pastýř k Bohu, ale vede je k sobě, což bývá příznakem totalitních sekt. Na věřících je, aby se sami rozhodli, kam a na jaké bohoslužby budou chodit. Proč by měl biskup či kdokoliv z členů eparchiální rady nebo z pracovníků ústředí mít jakýkoliv zájem na zničení brněnské farnosti, je nám záhadou. Absurdnější obvinění snad už být nemůže. Jediným zájmem vladyky i eparchiální rady ohledně Brna je rozkvět pravoslaví v Brně, případně výstavba dalších chrámů ve městě a aby se vše v obci dělo dle řádu (1. Kor 14,40), sloužilo se kanonicky, a život církevní obce probíhal v pokoji a v jednotě s životem celé eparchie. Tomu se (nyní už samozvaní) vůdcové brněnské farnosti brání zuby nehty. Proč?

Současné uzavření brněnského chrámu není způsobeno vladykou Izaiášem a není to jeho vůle. Bylo způsobeno nelegálními zástupci brněnské farnosti, kteří násilným a konfrontačním způsobem zabránili pokojnému předání chrámu (a zřejmě jen díky asistenci policie nedošlo k fyzickému napadení vladyky a jeho doprovodu) a odmítli se rozejít, pokud by nové klíče od katedrály byly předány vladykovi. Oni prosadili, že chrám zůstane uzamknutý do konečného vyřešení situace posvátným synodem (proč by se měl synod zabývat řešením problémů vzbouřené farnosti v naší eparchii?) a klíče budou do té doby deponovány, aby je neměla žádná strana sporu k dispozici. Vzbouřenci sice pěkně píší, že chtějí udržet chrám otevřený, ale při tom jej sami svým jednáním zavírají. Tím vším dávají najevo, že se jim vůbec nejedná o to, aby se v katedrále konaly bohoslužby. Místo starostlivosti o bohoslužby a o kanonickou pastýřskou péči o věřící se kroužek lidí kolem zakázaného kněze chová dle zásady: Buď on, nebo nikdo.

3.) „Chrám je majetkem věřících.“ Zřizovatelem církevní obce je zde Olomoucko-brněnská eparchie, která má vrchní dozor nad majetkem církevních obcí, kterým je církevní majetek svěřen do správy a do užívání. Proto také nemůže církevní obec prodat žádnou část svého majetku bez předběžného souhlasu eparchiální rady (příklad: nyní jedna z našich farností potřebuje majiteli sousedního pozemku prodat asi metr čtvereční svého pozemku, a musela to projednat eparchiální rada a vydat k tomu obci souhlas, dokonce i pronájem musí schvalovat ER). Z toho je vidět, že vlastnická práva církevní obce jsou značně omezena. V případě ohrožení majetku má eparchiální rada, které předsedá eparchiální biskup nebo jeho pověřenec, okamžitě zasáhnout a buď změnit statutáře církevní obce nebo např. zrušit právní subjektivitu církevní obce. Na těchto principech je spravován církevní majetek už od dob svatého vladyky Gorazda.

Představme si, co by se mohlo dít, kdyby byl chrám v plném významu toho slova majetkem věřících, kteří jsou momentálně příslušníky církevní obce: pravoslavní křesťané před sto lety chrám za velkých osobních obětí postavili, aby se oni i následující generace pravoslavných měli kde modlit; dnes by se chrám zalíbil nějakým sektářům a rozhodli by se následujícímu – celá sekta by vstoupila do této pravoslavné církevní obce, předstírajíc naši víru, po čase by přehlasovali původní pravoslavné věřící a „právoplatně“ rozhodli o přepsání vlastnictví chrámu na svou sektu. Tohle si v naší eparchii někdo přeje?

O chrám, vybudovaný minulými generacemi, pochopitelně pečují současní pravoslavní křesťané, kteří se tam chodí modlit. Je to jejich morální i duchovní povinnost. Chrám krášlí, vybavují dalšími posvátnými předměty, ikonami, dary a třeba investují do jeho oprav apod., a činí to především pro slávu Boží, přinášejí tím oběť Bohu. Zároveň se jim v okrášleném chrámu lépe modlí, cítí se v něm lépe a tento chrám bez omezení navštěvují a užívají ke vzývání Božího jména. To však neznamená, že si chrám mohou zprivatizovat, nebo s ním svobodně libovolně nakládat jako se svým majetkem. Ani to neznamená, že chrám, sloužící v něm duchovenstvo i věřící přestávají podléhat kanonickým pravomocím biskupa. Vždyť v pravoslavné církvi je biskup v každém chrámu eparchie hlavním pastýřem duchovenstva i věřících, které archijerej svěřuje do duchovní péče kněze a dohlíží na něho. Morálně či církevně-správně se uzavírat na farnosti před zbytkem eparchie i před mocí biskupa a církevního ústředí, je, myslíme, projevem sektářského myšlení.

4.) „Biskup Izaiáš je v rozkolu.“ Samozřejmě nesmysl. Vladyka je součástí episkopátu místní církve, který je vyjádřen posvátným synodem vedeným metropolitou Rastislavem. Metropolita Rastislav je v jednotě se všemi kanonickými autokefálními církvemi, a tím je s nimi se všemi v jednotě i posvátný synod, a tudíž i všichni biskupové místní pravoslavné církve. Dostávají se k nám zprávy nasvědčující, že bývalý brněnský kněz se snaží prostřednictvím svých kontaktů rozšířit za hranicemi, že jsme všichni na Moravě (kromě Brna pochopitelně) v rozkolu. Myslíme, že tomu žádný biskup ve světě nemůže věřit a pokud by měl pochybnosti, zvedne telefon a zavolá našemu metropolitovi.

Podivné na zmatených výrocích bývalého brněnského pomocného duchovního je, že (jak si snad mnozí starší duchovní zde pamatují) právě tento otec Jozef opakovaně sloužil s rozkolníky bez jakýchkoliv skrupulí. Jezdil do USA sloužit do rozkolu a s rozkolníky byl jedna ruka ještě celá devadesátá léta (vladyka Kryštof by možná mohl vyprávět, jaké měl s tímto otcem stále problémy, a vladyka Simeon také mnohokrát prosil tohoto duchovního, aby v jeho biskupské katedrále slavnostně nevítal rozkolné biskupy). On sám vypráví na svém webu o svých službách s tenkrát rozkolnou (Moskevským patriarchátem i jinými autokefálními církvemi neuznávanou) tzv. Zarubežnou církví, např. jak několikrát sloužil v americkém Jordanville (ústředí Zarubežné církve) liturgii s vladykou Lávrem, představitelem Zarubežné církve (v té době to bylo ještě dlouho před sjednocením s Moskvou) a o návštěvách vladyky Lávra s doprovodem v brněnské katedrále. (Památky vladyky Lávra si hluboce vážíme, zvláště kvůli tomu, že se přičinil o sjednocení Zarubežné církve s Moskevským patriarchátem. Jenže v té době, o které píše brněnský web, byla Zarubežná církev ještě v rozkolu a sloužit s jejím představitelem bez vědomí jakéhokoliv příslušného kanonického biskupa byl od našeho duchovního velice nekanonický skutek.)

5.) „Biskup Izaiáš nenávidí tohoto kněze.“ Zlomyslnost zplozená zlostným bývalým brněnským knězem. Na zasedáních eparchiální rady nejvíce bránil tohoto vzpurného kněze právě vladyka, který trval na tom, že mu ještě musíme dát možnost k nápravě a poskytnout další čas na rozmyšlenou. Ať si každý sám učiní obrázek, kdo koho tady nenávidí.

6.) Další manipulací, rozšiřovanou bývalým vedením brněnské církevní obce, je tvrzení, že vladyka nebo ústředí nerespektuje ústavu. Opak je pravdou, všechny zásahy proti nedůvěryhodnému počínání, nekanonickým skutkům a svévoli bývalého duchovního správce probíhaly po schválení eparchiální radou a přesně v souladu s dikcí ústavy. Těmto zásahům předcházely veřejné i neveřejné výzvy, aby zastavil své proticírkevní a nepravoslavné jednání. Do brněnské obce bylo Radě církevní obce i duchovenstvu už dávno zasláno upozornění eparchiální rady na směr, kterým takové chování míří a na jediný cíl, k němuž jejich skutky mohou vést. Na všechny pokusy přesvědčit je k ukončení vzpoury a na všechno volání k pořádku odpovídali zástupci církevní obce jen zlostí, hněvem, urážkami a vskutku nehoráznými pomluvami – a to veřejnými sdělovacími prostředky. Neustále opakovali, že všechno, co zveřejňují, je pravda, ale důkaz pro svá hrozná obvinění nikdy nepředložili. Nereagovali ani na napomenutí, že mají-li nějaká podezření, mají to oznámit metropolitovi, a tím jejich možnosti v církvi končí. Žádné podezření nebo tušení nedává nikomu právo veřejně nařknout biskupa ze zločinu či podvodu a pohoršovat čili skandalizovat církev.

7.)  „Celé brněnské PCO bráníte ve vstupu do chrámu za účelem modliteb, což je zcela neslýchané a nepřijatelné.“ Tak zní titulek jednoho z článků na webu brněnských vzbouřenců. Obsahem článku je dopis bývalého faráře. Jenže, jak si jistě dobře uvědomuje, on sám prosadil, že chrám zůstane uzamknutý do konečného vyřešení situace. Věřícím teď brání vstupovat do chrámu jedině on sám. Nikdo z eparchiální rady ani žádný biskup ani v nejmenším nehodlá bránit věřícím přicházet do chrámu. Naopak cílem vladykova jednání je zajistit zde kanonické bohoslužby s právoplatně vysluhovanými svatými Tajinami, aby duše věřících nebyly poškozovány duchem vzpoury a rozněcováním vášní. Jak si to před Bohem zodpoví kněz, který slouží přes udělený zákaz výkonu bohoslužeb a klame své věřící?

A dále bývalý brněnský kněz pokračuje v dopisu eparchiální radě: „s ohledem na skutečnost, že jak mé odvolání z funkce duchovního správce PCO v Brně, tak výpověď z pracovního poměru, jsou úkony neplatné, mám za to, že můj pracovní poměr nadále trvá, dále vykonávám funkci duchovního správce v Brně a k předání PCO v Brně z mé strany nedojde.“ Poté vypáčil zámky a obsadil chrám. Akceptovat takové chování kněze by vpustilo rozklad do kanonické struktury celé eparchie. Jak by se pak cítili ti disciplinovaní duchovní i věřící, kteří zbožně respektují své archijereje a projevují jim úctu, poslouchají vedení eparchie a podřizují se kanonické správě episkopátu, jak je to v církvi už dvoutisíciletou tradicí?

8.) Pak jsou tu všemožné dezinformace, pomluvy včetně skutečně hrozných nařčení, které se z Brna proti vladykovi rozšiřují. Netvrdíme, že všechnu tu špínu osobně vymýšlí bývalý farář, ale pod jeho morálním vlivem už tamní lidová tvořivost překonává všechny meze obecné slušnosti, natož křesťanské mravnosti.

Komentář k průběhu událostí

Eparchiální rada i naši vladykové si po celých uplynulých devět měsíců přáli, aby bývalý brněnský farář dál sloužil v chrámu sv. Václava brněnským věřícím a zůstává pro nás naprosto nepochopitelné, proč je pro kněze, který by přece měl toužit ne po vysokém postavení ale po službě věřícím, pozice druhého duchovního na farnosti zásadně nepřijatelná. Tento farář z nám nejasných důvodů nesnesl, že by neměl být statutářem biskupské katedrály, který má v rukou správu církevního majetku, a začal se hněvat a bouřit a zveřejňovat, že o něm vladyka šíří pomluvy, jejichž údajný obsah zveřejňoval však jen samotný brněnský kněz (a v posledním týdnu také web pražské eparchie, viz zde). Dokonce veřejně prohlásil, že si musíme (místo vladyky Simeona) zvolit nového eparchiálního biskupa, a kromě toho napsal na synod žádost, aby vladyka Izaiáš nesměl kandidovat na pozici eparchiálního biskupa (to vše sám zveřejňoval na webu brněnské obce). Vzpoura doprovázená urážkami našich biskupů a snahou o jejich znemožnění a sesazení (a zřejmě plánovaného prosazení takového kandidáta na biskupa, kterého si zvolil brněnský kněz) gradovala až k tomu, že eparchiální rada musela začátkem léta ukončit dobu čekání, až se pobláznění umoudří, protože z Brna začal hrozit rozvrat celé eparchii. Proto eparchiální rada musela použít své ústavní pravomoci a zrušila Radu brněnské církevní obce (ať už její údajní členové byli opravdu členy Rady dle ústavy nebo nebyli), protože tato Rada podporovala vzpouru a její členové (stejně jako oba duchovní brněnské církevní obce) porušili sliby předepsané ústavou a sliby duchovenské, které před církví složili. V Brně si sice odmítli převzít oznámení o provedeném aktu, ale to z hlediska církevního nic nemění na jeho platnosti.

Po více než půl roku trvající vzpouře byl na vzpurného kněze uvalen zákaz kněžské služby (to je základní, biskupy po celém světě používané opatření). Bohužel ve své pýše se kněz uvalenému zákazu nepodřídil s prohlášením, že zákaz neuznává, protože ho podepsal vladyka Izaiáš (tvrdí to i přesto, že vladyka už dávno rozeslal po farnostech plnou moc, kterou mu vladyka Simeon písemně, tj. podle kánonů i ústavy, svěřil tuto pravomoc). Kněz i přes zákaz služby sloužil dál nekanonické bohoslužby, a tím ohrozil duše svých věřících, protože tajiny vysluhované bez jednoty s biskupem jsou podle svatootcovské tradice neplatné.

Zneucťováním vladyky Izaiáše, hanobí tento bývalý brněnský kněz i toho, koho vladyka Izaiáš zastupuje, tj. kdo ho vyslal k částečnému spravování eparchie, kdo ho zplnomocnil a kdo sleduje, jak si jeho zástupce počíná. Tak to vnímá i vladyka Simeon (jak se píše v příloze). Nicméně aby nebyly pochybnosti o platnosti vydaného zákazu, podepsal později tento výnos i vladyka Simeon. V Brně však prohlásili, že tento podpis vladyky Simeona neuznávají. Takže nám tím vzkazují, že si budou ve své sektě dělat, co chtějí, a jakékoliv vydané opatření prohlásí za neplatné z těch či oněch důvodů.

Nejdříve o opatření podepsaném vladykou Izaiášem tvrdili, že je neústavní, protože to učinil bez eparchiální rady. Když zjistili, že to eparchiální rada předem schválila, tak začali rozhlašovat, že to musí podepsat vladyka Simeon. Když to podepsal vladyka Simeon, tak tvrdí, že jeho podpis je neplatný.

Jedním z předpokladů kněžské služby je jistá osobní kulturní úroveň, schopnost jednat s nadřízenými, dobrá vůle se podřídit jejich vedení a také schopnost začlenit se do stávající hiearchické struktury a aktivní účasti na životě eparchie (velice výstižně o tom píše prvokřesťanský spis Pastýř Hermův). Tyto vlastnosti samozvaným zástupcům brněnské farnosti asi schází. Po celou dobu sporu jen křičí, píší zlostná prohlášení, urážejí, obviňují, hanobí a diktují si požadavky nebo vyhrožují. V našem českém kulturním prostředí takové chování k vyřešení problematické situace nevede. Tento kněz, jak se zdá, nechápe základní principy subordinace, ani do té míry, jak platí v každé firmě a na každém úřadu.

Smutná tečka

Před pár dny v Brně zasedala (již více než měsíc rozpuštěná) tzv. Farní rada, které předsedal propuštěný kněz se zákazem služby, a usnesla se, “že naši farnost předávat nikomu nebudeme”. Bývalý kněz “vyslovil své přesvědčení, že jeho pracovní poměr nadále trvá, že nadále vykonává funkci duchovního správce a že k předání chrámu, ale ani farnosti PCO v Brně nedojde, neboť tyto úkony jsou neplatné”. Dále tato samozvaná “Farní rada” povzbuzuje věřící k fyzické vzpouře slovy: “Drazí věřící církevní obce, milí bratři a sestry v Kristu, jak jsme byli informováni, Eparchiální rada Olomoucko-brněnské eparchie plánuje v úterý 31.8.2021 převzít také farní dům naší církevní obce … Nedopusťte, aby k tomuto nezákonnému převzetí fyzicky došlo. Braňme našeho duchovního otce Jozefa … Očekáváme Vaši pomoc a osobní přítomnost během úterního dopoledne při obraně otce Jozefa a majetku naší církevní obce!” Čili vybízejí k fyzické konfrontaci. (Citováno z webu vzbouřenců)

S tímto duchovním byl rozvázán pracovní poměr. Ještě v průběhu výpovědní lhůty měl náš, teď už bývalý, kněz možnost se vzpamatovat, vyjednat si osobní setkání s vladykou Izaiášem a dát věci do pořádku, aby mohl dál sloužit. Zákaz služby lze pochopitelně kdykoliv zrušit, když biskup dospěje k přesvědčení, že se kněz napravil. Výpověď je pak možno stáhnout. Ale o nic z toho neměl tento kněz zájem.

Místo toho podal na biskupa trestní oznámení a prostřednictvím jeho věrného „tajemníka“ byla na Ministerstvo kultury ČR podána stížnost na přeložení brněnského kněze z pozice duchovního správce na pozici pomocného duchovního, doprovázena žádostí, aby ministerstvo zařídilo, že bude tento kněz znovu ustanoven za duchovního správce Pravoslavné církevní obce v Brně. Tím asi překročil poslední hranici možného návratu. Podávat na biskupa trestní oznámení na základě nepodložených podezření a pokoušet se pomocí státní správy dosáhnout nějakého osobního prospěchu v církvi (resp. řešení osobní situace v církevní správě) je přísně trestáno posvátnými kánony (svržení ze všech duchovenských postů, vyloučení z kléru bez naděje na návrat).

Bohužel takové případy, kdy duchovní selže morálně (neřku-li mravně), nebo si nedokáže plnit své povinnosti nebo je proti své vůli odeslán do důchodu či se z jakýchkoliv příčin dostane do konfliktu s nadřízeným (tj. s biskupem), se občas stávají, a pak takový kněz, pokud úporně trvá na svém nebo se jinak stal nezpůsobilým zastupovat biskupa na farnosti, musí být uvolněn ze služby a propuštěn z duchovenského zaměstnání. V nedávné době se to stalo (několikrát) i v pražské eparchii i na Slovensku. Ve všech případech měli odcházející duchovní tolik rozumu, aby chápali, že vzpourou se kněz ničeho nedomůže, a dle posvátné tradice a dávných hierarchických principů církve, zásad platících po celou dobu trvání pravoslavné církve, kněz nikdy nemůže a nesmí ve věcech církevní správy zvítězit nad biskupem. Proto dříve propuštění kněží v pokoji odešli, nezhoršovali situaci kvůli svému egu a nedělali církvi ostudu před celou společností. Vždyť ve světle široce medializovaného pondělního skandálu se může okolní společnost tázat, co jsme to za církev, že tu mohl čtyřicet let sloužit takový podivný kněz který před chrámem inscenuje jakési bizarní divadlo, při kterém se před televizními kamerami zamyká do chrámu a skupinka jeho věrných uráží biskupa a jeho doprovod.

Můžete si přečíst, jak zachází s neposlušným knězem arcibiskup vedlejší eparchie. Žádné duchovenské soudy ani komise. Prosté rozhodnutí eparchiálního biskupa o okamžitém zrušení pracovního poměru (tj. podle § 55 ZP určeného pro zvláště závažné případy – bez odstupného a bez výpovědní lhůty) a rovnou i zákaz vykonávání bohoslužebné činnosti nejen v Pražské ale i v Olomoucko-brněnské eparchii (jak ve svém výnosu arcibiskup pražský přímo uvádí).

K tomu všemu se koncem srpna bývalý brněnský farář dopustil dalšího těžkého kanonického přestupku. Před katedrálou, do níž mu biskup odebral přístup, zbudoval bez schválení biskupa svůj vlastní prestol (nějaký stolek), u něhož sloužil za účasti lidu liturgii. Jak asi každý chápe, zřídit si bez požehnání biskupa svůj oltář je ve světle posvátných kánonů hřích rozkolu, který příslušné kánony trestají nejpřísnějším způsobem.

Komise pro zkoumání kanonických přestupků (Eparchiální duchovní soud) ve složení tří presbyterů, kteří jsou na sobě zcela nezávislí a slouží daleko od sebe, projednala před týdnem kauzu tohoto duchovního a vydala rozhodnutí: tento kněz se zbavuje své duchovenské hodnosti (degradace) a kdokoliv se bude se svrženým klerikem (veřejně) modlit, bude svržen a začne-li opět sloužit, vylučuje se z církve. Rozhodnutí je skutkově i kanonicky podrobně odůvodněno a na závěr je upozorněno, že podle jmenovaného kanonického pravidla nesmí odsouzeného před trestem chránit církevní obec, v níž sloužil, a žádný člověk. Je to smutné, ale jak každý náš kněz dobře ví, na toho, jemuž je ve farnosti svěřena péče o lidské duše a zastupování biskupa, potažmo církve na daném místě, jsou v církvi kladeny náročné požadavky a jeho jednání podléhá hodnocení dle mimořádně přísných kritérií.

K tomu však hned dodejme, že každý kněz, který se dopustí chyby, má (ještě než je nad ním vynesen rozsudek a vyhlášen trest) zpravidla nějaký čas, aby se vzpamatoval, uvědomil si, čeho se dopustil, a napravil se, pak osobně probral svou situaci s biskupem, případně se omluvil. Poté má každý takový naději, že dostane možnost dále sloužit. Náš bývalý kněz to ale vidí jinak: veřejně vzkázal  se svou Farní radou biskupům, že v Brně jsou ochotni velkoryse zapomenout na všechna příkoří, kterých jsme se na nich dopustili, s tou podmínkou, že neprodleně vrátíme bývalého faráře do funkce duchovního správce a statutárního zástupce farnosti. Takové chování kněze vůči biskupovi se obejde bez komentáře.

Je to smutný konec jednoho kněze a je nám všem líto, že to takto muselo dopadnout. K našemu zármutku však celých devět měsíců tento bývalý kněz sám hnal události směrem k tak žalostné tečce za svým duchovenským působením. Kéž se Bůh smiluje nad bývalým brněnským duchovním, který je vskutku hoden slz a politování…

(Všechny citace převzaty z dvou webových stránek brněnské farnosti.)

Přílohy

Dopis eparchiálního archijereje, vladyky Simeona (Jakovljeviče) otci Fejsákovi

Kliknutím na obrázek si jej zobrazíte ve větší velikosti

Dekret vladyky Simeona o odvolání brněnského duchovního správce

Usnesení komise pro zkoumání kanonických přestupků (Eparchiální duchovní soud)

 

 

 

 

Ohlédnutí za monastýrským svátkem ve Vilémově

Aby se mohli potěšit ti, kteří nemohli přicestovat na svátek monastýru Zesnutí přesv. Bohorodice do Vilémova, přinášíme další fotografie z této duchovně bohaté události. Účastníci měli radost, že se mohou opět po půldruhém roku bez omezení sejít a prožít, že slovo církev je od dávna v řečtině pojmem pro shromáždění pozvaných. Setkání bylo krásné i tím, že duchovní a věřící mezi sebou uvítali prot. Jana Kačkoše, který překonal vážnou chorobu.

Na chrámových stupních vítaly vladyku dvě obyvatelky monastýru. Před liturgií přítomní sledovali postřižení nového žalmisty Štefana. Uprostřed liturgie po velkém vchodu a Cherubínské písni byl vysvěcen diákon Tomáš Loučka na kněze. Na propuštění po liturgii poděkování otci Petru Novákovi. A to vše zarámováno oslavou velkého svátku Zesnutí Matky Boží.

Novosvěcenci Tomášovi i žalmistovi Štefanovi blahopřejeme k udělení Boží blahodati, která skrze ruce biskupa sestupuje, povolává a uschopňuje duchovenské osoby k příslušnému stupni služby v církvi. Naše teologické texty praví: „Činnost v církvi to znamená sloužit; každá služba vyžaduje osobitý dar Boží (blahodať), neboť v církvi není možno sloužit bez darů Svatého Ducha.“ Boží blahodať dle modlitby archijereje při chirotonii sestupuje na svěcence, aby uzdravila, co je nemocné, doplnila, čeho se nedostává. Za oba se všichni modlili, aby je Bůh posílil a vedl jejich kroky k horlivosti ve službě a v neposkvrněnosti. Axios! Hoden!

Apoštol Pavel jim v Bibli píše: „Proto ti kladu na srdce, abys rozněcoval oheň Božího daru, kterého se ti dostalo vzkládáním mých rukou.  Neboť Bůh nám nedal ducha bázlivosti, nýbrž ducha síly, lásky a rozvahy.  Nestyď se tedy vydávat svědectví o našem Pánu; ani za mne, jeho vězně, se nestyď, nýbrž snášej spolu se mnou všechno zlé pro evangelium. K tomu ti dá sílu Bůh,  který nás spasil a povolal svatým povoláním ne pro naše skutky, nýbrž ze svého rozhodnutí a z milosti, kterou nám daroval v Kristu Ježíši před věčnými časy  a nyní zjevil příchodem našeho Spasitele Ježíše Krista. On zlomil moc smrti a zjevil nepomíjející život v evangeliu.“ (2 Timoteovi 1,6-10)  

Matce igumenii Alexii děkujeme za obětavou přípravu svátku a všeho potřebného k slavnosti.

Oběma našim vladykům i novým příslušníkům kléru eparchie na Moravě a všem účastníkům: Mnohá léta!

Liturgie (se záběry z oltáře)

 

Bohoslužba v chrámu a průvod kol něj

 

Svátek monastýru Zesnutí přesvaté Bohorodice ve Vilémově

Jakmile se uvolnila protiepidemická opatření, začínají v naší eparchii opět probíhat sváteční shromáždění a poutě. Jako každoročně se slavil monastýrský svátek Zesnutí přesv. Bohorodice ve vilémovském monastýru. Po všech coronavirových omezeních a lockdownech se věřící s radostí sjeli k společné modlitbě a vzájemnému setkání na poutní bohoslužbu do tohoto monastýru. Přijelo i mnoho duchovních. Ve Vilémově tak proběhla poutní oslava v takovém počtu a radosti „jako za starých časů“ (devadesátých let).

V pátek večer se k zahájení oslavy svátku konala velká večerní bohoslužba s litijí. Kázání pronesl otec Rafael. S ohledem na zítřejší plánované kněžské svěcení pohovořil obecně o kněžství. Kromě jiného připomenul, že kněží nejsou v zásadě jiní lidé než „obyčejní“ věřící. Nejsou krásnější, zdravější… Mají však od Boha svěřen ten neobyčejně krásný a velmi zodpovědný úkol, a tím je zde na zemi rozvazovat lidem hříchy, jak o tom hovoří náš Pán Ježíš Kristus: „Komu rozvážete hříchy na zemi, tomu budou rozvázány i na nebi.“ (Mat 18,18) Tato Božská moc byla udělena Církvi, spravují ji biskupové a z jejich pověření i kněží; všichni tito duchovní tak plní svěřené poslání dle svého nejlepšího svědomí, následujíce při tom lidumilnost a milosrdenství našeho Spasitele.

Ráno uvítaly vladyku Izaiáše na chrámových schodech tradičním obyčejem dvě obyvatelky mnišského příbytku: matka představená Alexije s poslušnicí Veronikou. Před zahájením svaté liturgie udělil vladyka žalmistické postřižení bratru Štefanovi (z církevní obce prot. Cristiana Popescu) a uvedl tak do stavu tzv. „nižšího duchovenstva“ dalšího našeho spolubratra v chrámové službě.

Při sobotní sváteční liturgii udělil vladyka Izaiáš svatou Tajinu kněžského svěcení otci diakonu Tomášovi Loučkovi. Po evangeliu kázal ještě před svým vysvěcením otec diakon, který hovořil o pravidelném ročním kruhu bohoslužeb a čtení z Evangelia, a poté se zaměřil na oslavovaný bohorodičný svátek. Zmínil se při tom o zkušenosti starců, kteří vědí, že ďábel nesnese vzývání jména Božího a není schopen vydržet ani jméno naší přečisté Vládkyně, Matky Boží, neboť její čistota je pro temné síly nesnesitelná. Nám je její nevypravitelná čistota naopak vzorem, inspirací a poučením o nepředstavitelné duchovní síle čistoty srdce. Proto nás církev vyzývá k pokání a očišťování se od hříchu a temných vášní – vždyť tudy vede jediná pravá cesta ke sjednocení s naším Pánem a Spasitelem, Ježíšem Kristem. Na této cestě nás svými mocnými přímluvami podporuje i jeho přesvatá Matka, Bohorodice a přečistá Panna Maria.

Na závěr pronesl slovo ke shromážděným poutníkům vladyka Izaiáš. Hovořil jednak k dnešnímu velkému svátku a na konci promluvy poděkoval otci Petru Novákovi za jeho práci v Olomoucko-brněnské eparchii, neboť se stěhuje do obvodu Pražské eparchie kvůli tomu, co nám káže Pán Ježíš Kristus, tedy z lásky k člověku (otec Petr se s námi loučí, aby se mohl postarat o stařičkého nemocného příslušníka rodiny). Vladyka mj. vyzdvihl lásku otce Petra k Bohu a k pravoslavným bohoslužbám; zvláště pak vladyka vzpomenul jeho opravdu velkou lásku k lidem a k Církvi; k tomu na závěr dodal, že on sám by si přál mít tuto vlastnost v takové míře. Spolu s tím mu předal malou pozornost.

Po liturgii následoval průvod všech účastníků oslavy s „bohorodičnou pláštěnicí“ kolem chrámu. Přítomní si povšimli, že jeho kupole má nový nátěr provedený v krásně hlubokém modrém odstínu). Poté – jak už je tu zvykem – následovala sváteční hostina z monastýrské kuchyně. Od zúčastněných věřících byla slyšet chvála, radost a povznesení z účasti na tak duchovně bohaté sváteční události.

Podrobná fotoreportáž události

Večerní

 

Sváteční liturgie


(Autor: mátuška Salome Moravská)

(Pro přátele monastýru máme připraveny ještě dvě další fotogalerie z události.)

Web vilémovského monastýru

Chrámový svátek olomoucké katedrály

S požehnáním vladyky + Izaiáše, biskupa šumperského a duchovního správce církevní obce v Olomouci  se v neděli 8. srpna 2021 v našem katedrálním chrámě slavil svátek svatého Gorazda, biskupa velkomoravského, učedníka svatých Metoděje a Cyrila, patrona olomoucké katedrály. Svatou liturgii vedl otec Libor Raclavský; spolusloužili čtyři duchovní.

Po liturgii následoval slavnostní průvod kolem chrámu se čtením evangelií (tzv. „krestnyj chod“, což ve staroslověnštině původně znamenalo „průvod kolem“).

Po sváteční liturgii byli všichni věřící pozváni na občerstvení přichystané v prostorách pod chrámem.

 

 

Dvojitá pouť v Opatově

S letošní oslavou letního chrámového svátku našeho pravoslavného opatovského kostelíku sv. Jáchyma a Anny je spojena úsměvná historka. Slavili jsme ho tam tentokrát hned dvakrát za sebou.

V této obci je zvykem slavit chrámový svátek na sv. Annu a tento den svatoannenského svátku ctí celý Opatov. Uctívání svátku je podpořeno příjezdem téměř starosvětsky veselé poutě se všemi příslušnými atrakcemi. Pouť se zde koná vždy poslední neděli v červenci. A tak jsme i letos zorganizovali bohoslužebnou oslavu patronů chrámu a pozvali poutníky na tento datum. Jenže krátce před termínem konání bohoslužby jsme se dozvěděli, že kočovníci s atrakcemi a následně i městečko Opatov letos pouť o týden posunují (jen Bůh ví proč – snad pro zdržení kočujících kolotočářů kvůli nějakým epidemickým opatřením, nevíme). A tak jsme se sjeli na bohoslužbu do Opatova letos dvakrát, dvě neděle za sebou. Tím se nám trochu rozdrobila organizace, takže část poutníků dorazila na první termín, jiní na druhý. Poutní bohoslužby proběhly tedy v poněkud komornějších rozměrech, což jim nic neubíralo na duchovní kráse.

S jihlavským knězem spolusloužil otec Alexandr Ceban, který přijel do Opatova i s mátuškou. Po obou bohoslužbách následovalo posezení a besedování s pohoštěním v altánu na zahradě u včelína.

Díky Bohu za vše!

 

 

Pozvánka do Vilémova

V monastýru Zesnutí přesv. Bohorodice ve Vilémově u Litovle se bude konat oslava monastýrského svátku. Svatá liturgie k svátku Zesnutí Matky Boží bude v sobotu 14. srpna 2021 od 10 hod.

Srdečně zveme

Naše eparchie má nového diakona

O Svatodušním pondělku (21. června 2021) byl v olomoucké katedrále vysvěcen na diakona bratr Tomáš Loučka z Olomouce. Diakon Tomáš absolvoval pravoslavnou fakultu v Prešově a byl dlouholetým žalmistou v Olomouci i v jiných obcích. Zabývá se psychologickou a duchovní pomocí závislým. Rád cestuje po monastýrech zejména na Svatou horu Athos. Kéž Hospodin rozmnoží svou službu své církvi v osobě nového diakona. Mnohá léta.
NP