Archiv rubriky: Dokumenty

Paschální poselství (CZ, SK, UK)

POSELSTVÍ POSVÁTNÉHO SYNODU
PRAVOSLAVNÉ CÍRKVE V ČESKÝCH ZEMÍCH A NA SLOVENSKU
PASCHA KRISTOVA 2022

Bohem milovaný křesťanský lide, duchovní otcové, bratři a sestry,
VSTAL Z MRTVÝCH KRISTUS, CHRISTÓS VOSKRÉSE!

Opět nadešla doba přivítat svátek svátků — den Zmrtvýchvstání Kristova, ve kterém nám Spasitel daroval vzácný poklad své milosti — učinil nás účastníky svaté Eucharistie, skrze niž můžeme opravdově prožít paschální radost.

Když Bůh stvořil člověka, nabídl mu život — svůj věčný Božský život. Člověk však zapochyboval, zneužil svou svobodu a pokusil se Boha oklamat. Zabil tím nejen sebe, ale i celé „stvoření podrobil pomíjivosti“. O toho okamžiku s padlým člověkem stvoření vzdychalo a „trpělo porodní bolesti“ v naději, že bude „osvobozeno z otroctví zkázy“ a opět „přivedeno do slávy Božích dětí“. (Řím 8,20-22)

Když „nadešla plnost času“ (Gal 4,4) a Bůh poslal na svět svého jednorozeného Syna, člověk se opět „vyznamenal“ — odsoudil jej na smrt a přibil na kříž samotného svého Spasitele. Jenže právě smrt Božího Syna na kříži se stala definitivním vítězstvím Boží lásky nad zlobou a smrtelností člověka a Jeho Vzkříšení opět darovalo lidem věčný život. V jedné ze stichir sobotní večerní se praví:  „Ač jsi byl jat muži nespravedlivými, přece jsi můj Bůh a já se za tebe nestydím. Byl jsi bit po zádech, ale nezříkám se tě. Na kříž jsi byl přibit, já to neskrývám a tvým vzkříšením se chlubím. Neboť tvá smrt je můj život, všemocný a lidumilný Pane, sláva tobě!“

Kristovo Zmrtvýchvstání přesměrovalo chod dějin lidstva od zkázy a zániku k všeobecnému vzkříšení. Dalo nový smysl celému stvoření. Vše, co bylo stvořeno, bylo Kristovým Vzkříšením nasměrováno do „nového nebe a nové země“, v nichž „už nebude smrt“. (Zjev 21,1-4)

Na tomto světě se často setkáváme s projevy fyzické a duchovní smrti. Mnohými způsoby se můžeme přesvědčit o pravdě slov apoštola Jana: „Svět ve zlu leží.“ (1 Jn 5,19) Dokazuje to nejen minulost lidstva, ale i dny, které zrovna prožíváme, poznamenané válečnou zkázou, šířením lží, nesmyslným násilím a utrpením obrovského množství lidí. Pro mnohé z nás zůstala jedinou útěchou a jistotou v této době Kristova slova: „Ve světě máte soužení, ale nebojte se, já jsem přemohl svět.“ (Jan 16,33) V naději na toto Boží zaslíbení prosme ve svých modlitbách o zastavení všech válek a o duchovní posilu pro ty, kteří ve válkách trpí. Podle svých možností a schopností se staňme pro trpící „prodlouženou rukou“ Krista, který utěšuje a povzbuzuje, přináší naději a dodává sílu, chrání a nasycuje člověka.

Svět, ve kterém žijeme, je rozdělen na bloky a aliance. Politické strany vytvářejí všelijaké koalice a opozice. Mnozí se pokoušejí vnést i do církevního prostředí politické pojmy a spory, nacionalismus, nesnášenlivost, agresivitu a další společenské neduhy. Nechápou, že při rozličných sporech a konfliktech si jako křesťané vždy máme zvolit věrnost Kristovu přikázání — být s těmi, kdo trpí, kteří jsou světem považováni za slabé a bezvýznamné, ale které si Bůh vyvolil, aby zahanbil ty, co si myslí, že v tomto světě něco znamenají, že jsou „chytří, mocní a vznešení“. (Mat 24,12)

Usilujme šířit kolem sebe světlo naděje, kterou přineslo Kristovo Zmrtvýchvstání. Odhalme pro sebe i pro tento svět pramen věčného života, který vyvěrá v Kristově Církvi a je nevyčerpatelný. Stále jsou aktuální slova Kristova: „Kdo jí mé Tělo a pije mou Krev, má věčný život a já ho vzkřísím v poslední den.“ (Jan 6,54) Svým životem máme vydávat svědectví o tom, že jsme Boží lid a patříme Kristu. Přinášejme do tohoto světa, někdy tak ztrápeného a zoufalého, novou naději, o kterou svět tak lehce přichází. Obnovme v sobě lásku, protože „láska vysychá, když se množí nepravost“. (Mat 24,12)

I přes těžké životní okolnosti, které mnozí nyní prožívají, (a nebo právě kvůli nim) najděme v sobě sílu svěřit sebe a celý svůj život Kristu. Obraťme se k Němu slovy modlitby sv. Ignatia: „Pane, dej, ať mé oči vidí, co je správné,“ (Ž 16,2) vždyť patřím tobě. Celý můj život, ba i moje smrt je v tvých rukách. Tvá pravice mne přivádí na tvou cestu. Bez tvé pomoci bych už dávno beznadějně zabloudil, nenávratně zahynul. Byl jsem tvůj dříve, než jsem začal existovat. Dej, abych byl tvůj po celou dobu svého pozemského života a zůstal tvůj navěky.

Modleme se všichni, aby nadcházející svátky Kristova Vzkříšení prožil celý svět v míru a duchovní radosti!

† Rastislav
arcibiskup prešovský,
metropolita českých zemí a Slovenska

† Michal
arcibiskup pražský a českých zemí

† Simeon
arcibiskup olomoucko-brněnský

† Juraj
arcibiskup michalovsko-košický

† Izaiáš
biskup šumperský

Text v PDF k vytištění:

ПОСЛАНИЕ СВЯЩЕННОГО СИНОДА
ПРАВОСЛАВНОЙ ЦЕРКВИ ЧЕШСКИХ ЗЕМЕЛЬ И СЛОВАКИИ

ПАСХА ХРИСТОВА 2022

Богом возлюбленный христианский народ, духовные отцы, братья и сестры,
ХРИСТОС ВОСКРЕС!

Вновь настало время встречать праздник праздников – день Воскресения Христова, в который Спаситель дал нам драгоценное сокровище Своей благодати – соделал нас участниками Святой Евхаристии, через которую мы можем воистину испытать пасхальную радость.

Сотворив человека, Бог предложил ему жизнь – Свою, вечную, Божественную жизнь. Но человек усомнился, злоупотребил своей свободой и попытался обмануть Бога. Этим он убил не только себя, но и всю «тварь покорил суете ». С тех пор она «стенает и мучится» в надежде, что «освобождена будет от рабства тлению в свободу славы детей Божиих» (Рим. 8:20-22).

Когда «пришла полнота  времени» (Гал. 4:4)  и Бог послал в мир Своего Единородного  Сына, человек снова «отличился» – приговорил к смерти и пригвоздил своего Спасителя ко Кресту. Но именно   крестная   смерть   Сына   Божия   стала   окончательной   победой   любви   Божией   над человеческой злобой и смертностью, а Его Воскресение подарило людям вечную жизнь. Водной из стихир субботней вечерни говорится: «Аще и ят был еси Христе, от беззаконных мужей, но Ты  ми еси  Бог, и не постыждуся;  биен  был  еси  по плещема,  не отметаюся;  на  Кресте приrвожден  был  еси, и не таю; востанием Твоим  хвалюся:  смерть  бо Твоя  живот  мой, Всесильне и Человеколюбче Господи,слава Тебе».

Воскресение Христово перенаправило ход истории человечества от разрушения и угасания ко всеобщему воскресению. Оно придало новый смысл всему творению. Все сотворенное было направлено Воскресением Христовым к «новому небу и новой земле », в которых «смерти уже не будет» (Откровение 21:1,4).

В этом мире мы часто сталкиваемся с проявлениями физической и духовной смерти. Многое убеждает нас в истинности слов апостола Иоанна: «Весь мир лежит во зле» (1Ин. 5:19). Об этом свидетельствует не только прошлое человечества, но и проживаемые нами ныне дни, отмеченные военными разрушениями, распространением лжи, бессмысленным насилием и страданиями большого количества людей . Для многих из нас единственным утешением и надеждой в это время остаются слова Христа: «В мире будете иметь скорбь; но мужайтесь: Я победил мир» (Иоанна 16:33}. В уповании на это обетование Божие помолимся о прекращении всех войн и духовном укреплении страждущих по причине этих войн. По своим возможностям и способностям станем для страждущих «протянутой рукой» Христа – того, кто утешает и ободряет, вселяет надежду и дает силу, защищает и питает человека.

Мир, в котором мы живем, разделен на блоки и союзы. Политические партии постоянно объединяются и перегруппировываются , образуя разнородные коалиции и оппозиции. От нас, христиан, часто ожидают, что мы будем вести себя подобным образом. Многие также стремятся внести в церковную среду и  лексикон политические термины и споры, национализм, нетерпимость, агрессию и дру гие обществен ные пороки. Они не знают, что в различных спорах и конфликтах мира сего мы, христиане, всегда выбираем оставаться верными Христовым заповедям – быть с теми, кто страдает, с теми, кого мир считает «слабыми, немощными и уничиженными », но кого Бог избрал, чтобы посрамить тех, кто считает себя «мудрыми, сильными и благородными » (1Кор. 1:27) мира сего.

Постараемся распространить вокруг себя свет надежды, принесенный Христовым Воскресением. Откроем для себя и для мира сего, что источник вечной жизни,бьющий в Церкви Христовой, неисчерпаем. Всегда актуальны слова Христа : «Ядущий Мою Плоть и пиющий Мою Кровь имеет жизнь вечную, и Я воскрешу его в последний день » (Иоанна 6:54). Будем же свидетельствовать своей жизнью, что мы – народ Божий и принадлежим Христу. Привнесем в этот мир, порой столь сокрушенный и отчаянный, новую надежду, которую мир так легко теряет, и обновим в себе любовь, ибо она «охладевает по причине умножения беззакония » (Мф. 24:12) .

Несмотря на тяжелые жизненные обстоятельства , которые переживают многие из нас, или же благодаря им, найдем в себе силы вверить себя и всю свою жизнь Христу. Обратимся к нему словами молитвы св. Игнатия: «Господи, очи мои да видита правоты (Псалом 16:2), ибо я принадлежу Тебе. Вся моя жиз нь и даже моя смерть в Твоих руках. Десница Твоя направляет меня на Твой путь. Без Твоей помощи я бы давно безнадеж но блуждал,погиб бы безвозвратно. Я был Твоим до того, как появился на свет. Позволь мне быть Твоим на протяжении всей моей земной жизни и остаться Твоим навеки».

Помолимся же, чтобы грядущий праздник Воскресения Христова весь мир прожил в мире и духовной радости !

+Ростислав

архиепископ Прешовский митрополит Чешских земель и Словакии

                             +Михаил                                                                       +Симеон

     архиепископ Пражский и Чешских земель              архиепископ Оломоуцко-Брненский

                              +Георгий                                                                        +Исайя

        архиепископ Михаловско-Кошицкий                                 епископ Шумперский

Smutné události v Brně

Zpráva k situaci v Pravoslavné církevní obci v Brně
a ke kauze bývalého duchovního této církevní obce

Duchovenstvu a věřícím Olomoucko-brněnské eparchie

(Příslušné dokumenty o vydaných církevních opatřeních jsou níže v příloze.)

V pondělí 30. srpna vyvolal bývalý duchovní správce brněnské církevní obce před chrámem veřejný skandál. Pokusil se zmařit předávání chrámu tím, že vypáčil zámek vchodových dveří (od nichž už od 25. 8. t.r. neměl klíče) a zamknul se v chrámu. Kolem chrámu nechal shromáždit asi 30 věřících. Vladyka Izaiáš provázený dalšími našimi duchovními nebyl do chrámu vpuštěn. Když se seznámil se situací, nezbylo mu nic jiného než přivolat policii. Lidé řízení bývalým duchovním správcem zřejmě povolali televizní a novinové reportéry. Bývalý brněnský farář stál vevnitř za uzamčenou mříží a žalostným hlasem zády k oltáři zpíval skrze mříže směrem ven modlitbu k přesv. Bohorodici. Po nějakém čase opustil chrám. Vladyka nabízel možnost, že po výměně klíčů svolá na pátek komisi pro předání chrámu (ve složení: okružní protopresbyter – arciděkan, kněz a úředník) a poté bude klíč od chrámu odevzdán druhému brněnskému pomocnému duchovními (otci Markovi), který pak může v chrámu sloužit bez omezení. Zabarikádovaný kněz a jeho „tajemník“ to však po poradě odmítli: buď bude v chrámu sloužit bývalý duchovní nebo nikdo. Přivolaný zámečník opět vyměnil zámky, a protože bývalý brněnský kněz a jeho lidé trvali na tom, aby chrám zůstal zavřený a vladyka tam nemohl zajišťovat bohoslužby, byly nové klíče do konečného vyřešení problému uloženy na Úřadu městské části Brno-střed.

Shromáždění brněnští věřící, zjevně zmanipulovaní svým bývalým duchovním, tvrdili policii, že chrám patří jim, že vladyka Izaiáš jim chce chrám „uloupit“, že chce zničit a zavřít brněnskou farnost, že olomoucké církevní ústředí porušuje církevní ústavu, a při tom hrubě uráželi doprovod vladyky. Na jejich webu se v pondělí psalo velkými písmeny, že „vladyka Izaiáš znovu neohlášeně vstoupil do našeho chrámu“ (takže biskupovi musí kněz nebo věřící nejprve vydat povolení, aby mohl vstoupit do katedrály?) Bylo tam psáno, že „otec Jozef, chrám i farnost jsou v ohrožení,“ následovalo volání o pomoc. Snad to raději nechat bez komentáře, každý si sám musí utvořit názor.

Především nutno zdůraznit, že na shromážděné věřící se nemůžeme hněvat, protože jsou zjevně pod dlouhodobým vlivem bývalého brněnského faráře. Prostí laikové bez teologického vzdělání pochopitelně nemohou rozumět církevní ústavě ani kanonickým pravidlům pravoslavné církve. Chovají se tak, jak je jejich duchovní pastýř dlouhá léta učí. Konec konců i podle kanonického práva je za chování věřících v církevních věcech plně zodpovědný jejich kněz. On má být schopen vést biskupem mu svěřené duše k pokoji a pokoře, na nichž je založena hierarchická stavba pravoslavné církve. Kanonické právo stanovuje, že není-li kněz schopen své věřící přivést k pokoji a obvyklému respektu vůči biskupovi, musí být takový kněz odvolán.

Na svém webu vzbouřenci veřejnosti sdělují o pondělním skandálu: „Neohrožení věřící naší obce dnes na čele se svým duchovním otcem uhájili doslova svými vlastními těly náš svatý chrám! Dnes naše farnost svedla nesmírně významnou bitvu o další osud naší farnosti. Dnes, v pondělí 30.8.2021, bylo opětovně zabráněno násilnému převzetí našeho chrámu. Svým vlastním tělem náš chrám začal bránit otec (jmenují propuštěného duchovního) se svým věrným věřícím br. Janem. Tímto svým hrdinským činem zabránili převzetí chrámu ze strany vladyky Izaiáše, který dnes, opět neohlášeně, přijel v dopoledních hodinách k našemu chrámu, aby zde vyměnil zámek.“ (Ani slovo o tom, že tento brněnský duchovní před tím vypáčil zámek chrámových dveří, aby se dostal dovnitř.) Chlubí se, že svedli bitvu, ale s kým bojují? S církví? S vladykou Simeonem, eparchiálním archijerejem, který schválil převzetí chrámu a písemně (11. 8. t.r.) žádá otce Josefa, aby farnost v klidu a v pořádku odevzdal? S vladykou Izaiášem, kterého tam vladyka Simeon poslal? Nebo s eparchiální radou, která se s nimi osm měsíců pokoušela domluvit, ale jako by mluvila k hluchým?

Po ztropeném pondělním skandálu vybízí veřejně samozvaní vůdcové církevní obce: „Pravoslavná církevní obec v Brně svůj majetek předat nehodlá a je připravena jej bránit všemi zákonnými prostředky! Věřící brněnské církevní obce ve svém širším plénu kategoricky vystoupili proti násilnému přebírání naší farnosti!” Lze to nazvat jinak než jako vzpoura?

Rádi bychom vyvrátili některá demagogická tvrzení,
která jsou z Brna rozhlašována do veřejnosti:

1.) „Biskup Izaiáš chce brněnské obci uloupit chrám.“ Kdyby to nebylo řečeno v tak smutném kontextu, asi bychom se tomu všichni svorně zasmáli. Jak může biskup uloupit chrám? Co by s ním dělal? Kam by ho mohl odnést nebo co by s ním měl provádět? Je přece přirozené, že v katedrálním (čili biskupském) chrámu je statutářem a duchovním správcem biskup, který je vždy hlavním duchovním katedrály. Ostatní chrámové duchovenstvo slouží v takovém případě na pozici pomocných duchovních. Biskup samozřejmě nemůže sloužit v katedrále každou neděli, má řadu povinností, slouží v různých chrámech eparchie, jezdí na služební cesty apod. To znamená, že naprostou většinu nedělí (o všedních dnech a sobotách ani nemluvě) v chrámu slouží a bohoslužbám předsedá nejstarší z pomocných duchovních. Stejně tak biskup nemůže na farnosti, která je při katedrále, obcházet nemocné, křtít, pohřbívat, světit byty apod. K tomu jsou tam právě pomocní duchovní (pomocným duchovním byl např. v pražské katedrále svatý mučedník presbyter Vladimír Petřek).

2.) „Biskup Izaiáš chce zavřít brněnský chrám, vyhnat z něj věřící a případně zničit brněnskou církevní obec.“ Ani se nám nechce s tak nedůstojným tvrzením polemizovat. Všechny kroky, které nyní vladyka Izaiáš činí k převzetí chrámu, koná proto, aby v něm zajistil řádné kanonické bohoslužby a zdravý církevní život. Nikdo z církevního ústředí si nepřeje, aby chrám sv. Václava byl uzamčený, a samozřejmě bylo naplánováno, že po převzetí chrámu bude zajištěno konání bohoslužeb. Brněnské věřící pochopitelně nikdo nevyhání, naopak jsou zváni k účasti na kanonických bohoslužbách, které se měly od příští neděle v chrámu sv. Václava pravidelně konat. Kněží přicházejí a odcházejí, věřící zůstávají. Tak se to děje od nepaměti v celé pravoslavné církvi. Pozorujeme, že bývalý farář již delší dobu nevede věřící jako dobrý pastýř k Bohu, ale vede je k sobě, což bývá příznakem totalitních sekt. Na věřících je, aby se sami rozhodli, kam a na jaké bohoslužby budou chodit. Proč by měl biskup či kdokoliv z členů eparchiální rady nebo z pracovníků ústředí mít jakýkoliv zájem na zničení brněnské farnosti, je nám záhadou. Absurdnější obvinění snad už být nemůže. Jediným zájmem vladyky i eparchiální rady ohledně Brna je rozkvět pravoslaví v Brně, případně výstavba dalších chrámů ve městě a aby se vše v obci dělo dle řádu (1. Kor 14,40), sloužilo se kanonicky, a život církevní obce probíhal v pokoji a v jednotě s životem celé eparchie. Tomu se (nyní už samozvaní) vůdcové brněnské farnosti brání zuby nehty. Proč?

Současné uzavření brněnského chrámu není způsobeno vladykou Izaiášem a není to jeho vůle. Bylo způsobeno nelegálními zástupci brněnské farnosti, kteří násilným a konfrontačním způsobem zabránili pokojnému předání chrámu (a zřejmě jen díky asistenci policie nedošlo k fyzickému napadení vladyky a jeho doprovodu) a odmítli se rozejít, pokud by nové klíče od katedrály byly předány vladykovi. Oni prosadili, že chrám zůstane uzamknutý do konečného vyřešení situace posvátným synodem (proč by se měl synod zabývat řešením problémů vzbouřené farnosti v naší eparchii?) a klíče budou do té doby deponovány, aby je neměla žádná strana sporu k dispozici. Vzbouřenci sice pěkně píší, že chtějí udržet chrám otevřený, ale při tom jej sami svým jednáním zavírají. Tím vším dávají najevo, že se jim vůbec nejedná o to, aby se v katedrále konaly bohoslužby. Místo starostlivosti o bohoslužby a o kanonickou pastýřskou péči o věřící se kroužek lidí kolem zakázaného kněze chová dle zásady: Buď on, nebo nikdo.

3.) „Chrám je majetkem věřících.“ Zřizovatelem církevní obce je zde Olomoucko-brněnská eparchie, která má vrchní dozor nad majetkem církevních obcí, kterým je církevní majetek svěřen do správy a do užívání. Proto také nemůže církevní obec prodat žádnou část svého majetku bez předběžného souhlasu eparchiální rady (příklad: nyní jedna z našich farností potřebuje majiteli sousedního pozemku prodat asi metr čtvereční svého pozemku, a musela to projednat eparchiální rada a vydat k tomu obci souhlas, dokonce i pronájem musí schvalovat ER). Z toho je vidět, že vlastnická práva církevní obce jsou značně omezena. V případě ohrožení majetku má eparchiální rada, které předsedá eparchiální biskup nebo jeho pověřenec, okamžitě zasáhnout a buď změnit statutáře církevní obce nebo např. zrušit právní subjektivitu církevní obce. Na těchto principech je spravován církevní majetek už od dob svatého vladyky Gorazda.

Představme si, co by se mohlo dít, kdyby byl chrám v plném významu toho slova majetkem věřících, kteří jsou momentálně příslušníky církevní obce: pravoslavní křesťané před sto lety chrám za velkých osobních obětí postavili, aby se oni i následující generace pravoslavných měli kde modlit; dnes by se chrám zalíbil nějakým sektářům a rozhodli by se následujícímu – celá sekta by vstoupila do této pravoslavné církevní obce, předstírajíc naši víru, po čase by přehlasovali původní pravoslavné věřící a „právoplatně“ rozhodli o přepsání vlastnictví chrámu na svou sektu. Tohle si v naší eparchii někdo přeje?

O chrám, vybudovaný minulými generacemi, pochopitelně pečují současní pravoslavní křesťané, kteří se tam chodí modlit. Je to jejich morální i duchovní povinnost. Chrám krášlí, vybavují dalšími posvátnými předměty, ikonami, dary a třeba investují do jeho oprav apod., a činí to především pro slávu Boží, přinášejí tím oběť Bohu. Zároveň se jim v okrášleném chrámu lépe modlí, cítí se v něm lépe a tento chrám bez omezení navštěvují a užívají ke vzývání Božího jména. To však neznamená, že si chrám mohou zprivatizovat, nebo s ním svobodně libovolně nakládat jako se svým majetkem. Ani to neznamená, že chrám, sloužící v něm duchovenstvo i věřící přestávají podléhat kanonickým pravomocím biskupa. Vždyť v pravoslavné církvi je biskup v každém chrámu eparchie hlavním pastýřem duchovenstva i věřících, které archijerej svěřuje do duchovní péče kněze a dohlíží na něho. Morálně či církevně-správně se uzavírat na farnosti před zbytkem eparchie i před mocí biskupa a církevního ústředí, je, myslíme, projevem sektářského myšlení.

4.) „Biskup Izaiáš je v rozkolu.“ Samozřejmě nesmysl. Vladyka je součástí episkopátu místní církve, který je vyjádřen posvátným synodem vedeným metropolitou Rastislavem. Metropolita Rastislav je v jednotě se všemi kanonickými autokefálními církvemi, a tím je s nimi se všemi v jednotě i posvátný synod, a tudíž i všichni biskupové místní pravoslavné církve. Dostávají se k nám zprávy nasvědčující, že bývalý brněnský kněz se snaží prostřednictvím svých kontaktů rozšířit za hranicemi, že jsme všichni na Moravě (kromě Brna pochopitelně) v rozkolu. Myslíme, že tomu žádný biskup ve světě nemůže věřit a pokud by měl pochybnosti, zvedne telefon a zavolá našemu metropolitovi.

Podivné na zmatených výrocích bývalého brněnského pomocného duchovního je, že (jak si snad mnozí starší duchovní zde pamatují) právě tento otec Jozef opakovaně sloužil s rozkolníky bez jakýchkoliv skrupulí. Jezdil do USA sloužit do rozkolu a s rozkolníky byl jedna ruka ještě celá devadesátá léta (vladyka Kryštof by možná mohl vyprávět, jaké měl s tímto otcem stále problémy, a vladyka Simeon také mnohokrát prosil tohoto duchovního, aby v jeho biskupské katedrále slavnostně nevítal rozkolné biskupy). On sám vypráví na svém webu o svých službách s tenkrát rozkolnou (Moskevským patriarchátem i jinými autokefálními církvemi neuznávanou) tzv. Zarubežnou církví, např. jak několikrát sloužil v americkém Jordanville (ústředí Zarubežné církve) liturgii s vladykou Lávrem, představitelem Zarubežné církve (v té době to bylo ještě dlouho před sjednocením s Moskvou) a o návštěvách vladyky Lávra s doprovodem v brněnské katedrále. (Památky vladyky Lávra si hluboce vážíme, zvláště kvůli tomu, že se přičinil o sjednocení Zarubežné církve s Moskevským patriarchátem. Jenže v té době, o které píše brněnský web, byla Zarubežná církev ještě v rozkolu a sloužit s jejím představitelem bez vědomí jakéhokoliv příslušného kanonického biskupa byl od našeho duchovního velice nekanonický skutek.)

5.) „Biskup Izaiáš nenávidí tohoto kněze.“ Zlomyslnost zplozená zlostným bývalým brněnským knězem. Na zasedáních eparchiální rady nejvíce bránil tohoto vzpurného kněze právě vladyka, který trval na tom, že mu ještě musíme dát možnost k nápravě a poskytnout další čas na rozmyšlenou. Ať si každý sám učiní obrázek, kdo koho tady nenávidí.

6.) Další manipulací, rozšiřovanou bývalým vedením brněnské církevní obce, je tvrzení, že vladyka nebo ústředí nerespektuje ústavu. Opak je pravdou, všechny zásahy proti nedůvěryhodnému počínání, nekanonickým skutkům a svévoli bývalého duchovního správce probíhaly po schválení eparchiální radou a přesně v souladu s dikcí ústavy. Těmto zásahům předcházely veřejné i neveřejné výzvy, aby zastavil své proticírkevní a nepravoslavné jednání. Do brněnské obce bylo Radě církevní obce i duchovenstvu už dávno zasláno upozornění eparchiální rady na směr, kterým takové chování míří a na jediný cíl, k němuž jejich skutky mohou vést. Na všechny pokusy přesvědčit je k ukončení vzpoury a na všechno volání k pořádku odpovídali zástupci církevní obce jen zlostí, hněvem, urážkami a vskutku nehoráznými pomluvami – a to veřejnými sdělovacími prostředky. Neustále opakovali, že všechno, co zveřejňují, je pravda, ale důkaz pro svá hrozná obvinění nikdy nepředložili. Nereagovali ani na napomenutí, že mají-li nějaká podezření, mají to oznámit metropolitovi, a tím jejich možnosti v církvi končí. Žádné podezření nebo tušení nedává nikomu právo veřejně nařknout biskupa ze zločinu či podvodu a pohoršovat čili skandalizovat církev.

7.)  „Celé brněnské PCO bráníte ve vstupu do chrámu za účelem modliteb, což je zcela neslýchané a nepřijatelné.“ Tak zní titulek jednoho z článků na webu brněnských vzbouřenců. Obsahem článku je dopis bývalého faráře. Jenže, jak si jistě dobře uvědomuje, on sám prosadil, že chrám zůstane uzamknutý do konečného vyřešení situace. Věřícím teď brání vstupovat do chrámu jedině on sám. Nikdo z eparchiální rady ani žádný biskup ani v nejmenším nehodlá bránit věřícím přicházet do chrámu. Naopak cílem vladykova jednání je zajistit zde kanonické bohoslužby s právoplatně vysluhovanými svatými Tajinami, aby duše věřících nebyly poškozovány duchem vzpoury a rozněcováním vášní. Jak si to před Bohem zodpoví kněz, který slouží přes udělený zákaz výkonu bohoslužeb a klame své věřící?

A dále bývalý brněnský kněz pokračuje v dopisu eparchiální radě: „s ohledem na skutečnost, že jak mé odvolání z funkce duchovního správce PCO v Brně, tak výpověď z pracovního poměru, jsou úkony neplatné, mám za to, že můj pracovní poměr nadále trvá, dále vykonávám funkci duchovního správce v Brně a k předání PCO v Brně z mé strany nedojde.“ Poté vypáčil zámky a obsadil chrám. Akceptovat takové chování kněze by vpustilo rozklad do kanonické struktury celé eparchie. Jak by se pak cítili ti disciplinovaní duchovní i věřící, kteří zbožně respektují své archijereje a projevují jim úctu, poslouchají vedení eparchie a podřizují se kanonické správě episkopátu, jak je to v církvi už dvoutisíciletou tradicí?

8.) Pak jsou tu všemožné dezinformace, pomluvy včetně skutečně hrozných nařčení, které se z Brna proti vladykovi rozšiřují. Netvrdíme, že všechnu tu špínu osobně vymýšlí bývalý farář, ale pod jeho morálním vlivem už tamní lidová tvořivost překonává všechny meze obecné slušnosti, natož křesťanské mravnosti.

Komentář k průběhu událostí

Eparchiální rada i naši vladykové si po celých uplynulých devět měsíců přáli, aby bývalý brněnský farář dál sloužil v chrámu sv. Václava brněnským věřícím a zůstává pro nás naprosto nepochopitelné, proč je pro kněze, který by přece měl toužit ne po vysokém postavení ale po službě věřícím, pozice druhého duchovního na farnosti zásadně nepřijatelná. Tento farář z nám nejasných důvodů nesnesl, že by neměl být statutářem biskupské katedrály, který má v rukou správu církevního majetku, a začal se hněvat a bouřit a zveřejňovat, že o něm vladyka šíří pomluvy, jejichž údajný obsah zveřejňoval však jen samotný brněnský kněz (a v posledním týdnu také web pražské eparchie, viz zde). Dokonce veřejně prohlásil, že si musíme (místo vladyky Simeona) zvolit nového eparchiálního biskupa, a kromě toho napsal na synod žádost, aby vladyka Izaiáš nesměl kandidovat na pozici eparchiálního biskupa (to vše sám zveřejňoval na webu brněnské obce). Vzpoura doprovázená urážkami našich biskupů a snahou o jejich znemožnění a sesazení (a zřejmě plánovaného prosazení takového kandidáta na biskupa, kterého si zvolil brněnský kněz) gradovala až k tomu, že eparchiální rada musela začátkem léta ukončit dobu čekání, až se pobláznění umoudří, protože z Brna začal hrozit rozvrat celé eparchii. Proto eparchiální rada musela použít své ústavní pravomoci a zrušila Radu brněnské církevní obce (ať už její údajní členové byli opravdu členy Rady dle ústavy nebo nebyli), protože tato Rada podporovala vzpouru a její členové (stejně jako oba duchovní brněnské církevní obce) porušili sliby předepsané ústavou a sliby duchovenské, které před církví složili. V Brně si sice odmítli převzít oznámení o provedeném aktu, ale to z hlediska církevního nic nemění na jeho platnosti.

Po více než půl roku trvající vzpouře byl na vzpurného kněze uvalen zákaz kněžské služby (to je základní, biskupy po celém světě používané opatření). Bohužel ve své pýše se kněz uvalenému zákazu nepodřídil s prohlášením, že zákaz neuznává, protože ho podepsal vladyka Izaiáš (tvrdí to i přesto, že vladyka už dávno rozeslal po farnostech plnou moc, kterou mu vladyka Simeon písemně, tj. podle kánonů i ústavy, svěřil tuto pravomoc). Kněz i přes zákaz služby sloužil dál nekanonické bohoslužby, a tím ohrozil duše svých věřících, protože tajiny vysluhované bez jednoty s biskupem jsou podle svatootcovské tradice neplatné.

Zneucťováním vladyky Izaiáše, hanobí tento bývalý brněnský kněz i toho, koho vladyka Izaiáš zastupuje, tj. kdo ho vyslal k částečnému spravování eparchie, kdo ho zplnomocnil a kdo sleduje, jak si jeho zástupce počíná. Tak to vnímá i vladyka Simeon (jak se píše v příloze). Nicméně aby nebyly pochybnosti o platnosti vydaného zákazu, podepsal později tento výnos i vladyka Simeon. V Brně však prohlásili, že tento podpis vladyky Simeona neuznávají. Takže nám tím vzkazují, že si budou ve své sektě dělat, co chtějí, a jakékoliv vydané opatření prohlásí za neplatné z těch či oněch důvodů.

Nejdříve o opatření podepsaném vladykou Izaiášem tvrdili, že je neústavní, protože to učinil bez eparchiální rady. Když zjistili, že to eparchiální rada předem schválila, tak začali rozhlašovat, že to musí podepsat vladyka Simeon. Když to podepsal vladyka Simeon, tak tvrdí, že jeho podpis je neplatný.

Jedním z předpokladů kněžské služby je jistá osobní kulturní úroveň, schopnost jednat s nadřízenými, dobrá vůle se podřídit jejich vedení a také schopnost začlenit se do stávající hiearchické struktury a aktivní účasti na životě eparchie (velice výstižně o tom píše prvokřesťanský spis Pastýř Hermův). Tyto vlastnosti samozvaným zástupcům brněnské farnosti asi schází. Po celou dobu sporu jen křičí, píší zlostná prohlášení, urážejí, obviňují, hanobí a diktují si požadavky nebo vyhrožují. V našem českém kulturním prostředí takové chování k vyřešení problematické situace nevede. Tento kněz, jak se zdá, nechápe základní principy subordinace, ani do té míry, jak platí v každé firmě a na každém úřadu.

Smutná tečka

Před pár dny v Brně zasedala (již více než měsíc rozpuštěná) tzv. Farní rada, které předsedal propuštěný kněz se zákazem služby, a usnesla se, “že naši farnost předávat nikomu nebudeme”. Bývalý kněz “vyslovil své přesvědčení, že jeho pracovní poměr nadále trvá, že nadále vykonává funkci duchovního správce a že k předání chrámu, ale ani farnosti PCO v Brně nedojde, neboť tyto úkony jsou neplatné”. Dále tato samozvaná “Farní rada” povzbuzuje věřící k fyzické vzpouře slovy: “Drazí věřící církevní obce, milí bratři a sestry v Kristu, jak jsme byli informováni, Eparchiální rada Olomoucko-brněnské eparchie plánuje v úterý 31.8.2021 převzít také farní dům naší církevní obce … Nedopusťte, aby k tomuto nezákonnému převzetí fyzicky došlo. Braňme našeho duchovního otce Jozefa … Očekáváme Vaši pomoc a osobní přítomnost během úterního dopoledne při obraně otce Jozefa a majetku naší církevní obce!” Čili vybízejí k fyzické konfrontaci. (Citováno z webu vzbouřenců)

S tímto duchovním byl rozvázán pracovní poměr. Ještě v průběhu výpovědní lhůty měl náš, teď už bývalý, kněz možnost se vzpamatovat, vyjednat si osobní setkání s vladykou Izaiášem a dát věci do pořádku, aby mohl dál sloužit. Zákaz služby lze pochopitelně kdykoliv zrušit, když biskup dospěje k přesvědčení, že se kněz napravil. Výpověď je pak možno stáhnout. Ale o nic z toho neměl tento kněz zájem.

Místo toho podal na biskupa trestní oznámení a prostřednictvím jeho věrného „tajemníka“ byla na Ministerstvo kultury ČR podána stížnost na přeložení brněnského kněze z pozice duchovního správce na pozici pomocného duchovního, doprovázena žádostí, aby ministerstvo zařídilo, že bude tento kněz znovu ustanoven za duchovního správce Pravoslavné církevní obce v Brně. Tím asi překročil poslední hranici možného návratu. Podávat na biskupa trestní oznámení na základě nepodložených podezření a pokoušet se pomocí státní správy dosáhnout nějakého osobního prospěchu v církvi (resp. řešení osobní situace v církevní správě) je přísně trestáno posvátnými kánony (svržení ze všech duchovenských postů, vyloučení z kléru bez naděje na návrat).

Bohužel takové případy, kdy duchovní selže morálně (neřku-li mravně), nebo si nedokáže plnit své povinnosti nebo je proti své vůli odeslán do důchodu či se z jakýchkoliv příčin dostane do konfliktu s nadřízeným (tj. s biskupem), se občas stávají, a pak takový kněz, pokud úporně trvá na svém nebo se jinak stal nezpůsobilým zastupovat biskupa na farnosti, musí být uvolněn ze služby a propuštěn z duchovenského zaměstnání. V nedávné době se to stalo (několikrát) i v pražské eparchii i na Slovensku. Ve všech případech měli odcházející duchovní tolik rozumu, aby chápali, že vzpourou se kněz ničeho nedomůže, a dle posvátné tradice a dávných hierarchických principů církve, zásad platících po celou dobu trvání pravoslavné církve, kněz nikdy nemůže a nesmí ve věcech církevní správy zvítězit nad biskupem. Proto dříve propuštění kněží v pokoji odešli, nezhoršovali situaci kvůli svému egu a nedělali církvi ostudu před celou společností. Vždyť ve světle široce medializovaného pondělního skandálu se může okolní společnost tázat, co jsme to za církev, že tu mohl čtyřicet let sloužit takový podivný kněz který před chrámem inscenuje jakési bizarní divadlo, při kterém se před televizními kamerami zamyká do chrámu a skupinka jeho věrných uráží biskupa a jeho doprovod.

Můžete si přečíst, jak zachází s neposlušným knězem arcibiskup vedlejší eparchie. Žádné duchovenské soudy ani komise. Prosté rozhodnutí eparchiálního biskupa o okamžitém zrušení pracovního poměru (tj. podle § 55 ZP určeného pro zvláště závažné případy – bez odstupného a bez výpovědní lhůty) a rovnou i zákaz vykonávání bohoslužebné činnosti nejen v Pražské ale i v Olomoucko-brněnské eparchii (jak ve svém výnosu arcibiskup pražský přímo uvádí).

K tomu všemu se koncem srpna bývalý brněnský farář dopustil dalšího těžkého kanonického přestupku. Před katedrálou, do níž mu biskup odebral přístup, zbudoval bez schválení biskupa svůj vlastní prestol (nějaký stolek), u něhož sloužil za účasti lidu liturgii. Jak asi každý chápe, zřídit si bez požehnání biskupa svůj oltář je ve světle posvátných kánonů hřích rozkolu, který příslušné kánony trestají nejpřísnějším způsobem.

Komise pro zkoumání kanonických přestupků (Eparchiální duchovní soud) ve složení tří presbyterů, kteří jsou na sobě zcela nezávislí a slouží daleko od sebe, projednala před týdnem kauzu tohoto duchovního a vydala rozhodnutí: tento kněz se zbavuje své duchovenské hodnosti (degradace) a kdokoliv se bude se svrženým klerikem (veřejně) modlit, bude svržen a začne-li opět sloužit, vylučuje se z církve. Rozhodnutí je skutkově i kanonicky podrobně odůvodněno a na závěr je upozorněno, že podle jmenovaného kanonického pravidla nesmí odsouzeného před trestem chránit církevní obec, v níž sloužil, a žádný člověk. Je to smutné, ale jak každý náš kněz dobře ví, na toho, jemuž je ve farnosti svěřena péče o lidské duše a zastupování biskupa, potažmo církve na daném místě, jsou v církvi kladeny náročné požadavky a jeho jednání podléhá hodnocení dle mimořádně přísných kritérií.

K tomu však hned dodejme, že každý kněz, který se dopustí chyby, má (ještě než je nad ním vynesen rozsudek a vyhlášen trest) zpravidla nějaký čas, aby se vzpamatoval, uvědomil si, čeho se dopustil, a napravil se, pak osobně probral svou situaci s biskupem, případně se omluvil. Poté má každý takový naději, že dostane možnost dále sloužit. Náš bývalý kněz to ale vidí jinak: veřejně vzkázal  se svou Farní radou biskupům, že v Brně jsou ochotni velkoryse zapomenout na všechna příkoří, kterých jsme se na nich dopustili, s tou podmínkou, že neprodleně vrátíme bývalého faráře do funkce duchovního správce a statutárního zástupce farnosti. Takové chování kněze vůči biskupovi se obejde bez komentáře.

Je to smutný konec jednoho kněze a je nám všem líto, že to takto muselo dopadnout. K našemu zármutku však celých devět měsíců tento bývalý kněz sám hnal události směrem k tak žalostné tečce za svým duchovenským působením. Kéž se Bůh smiluje nad bývalým brněnským duchovním, který je vskutku hoden slz a politování…

(Všechny citace převzaty z dvou webových stránek brněnské farnosti.)

Přílohy

Dopis eparchiálního archijereje, vladyky Simeona (Jakovljeviče) otci Fejsákovi

Kliknutím na obrázek si jej zobrazíte ve větší velikosti

Dekret vladyky Simeona o odvolání brněnského duchovního správce

Usnesení komise pro zkoumání kanonických přestupků (Eparchiální duchovní soud)

 

 

 

 

Metropolita Rostislav vyjádřil soucit s postiženými přírodní pohromou

Část území olomoucko-brněnské eparchie byla postižena tragédií. Nevídaně hrozné následky větrné smrště jsou stěží uvěřitelné. Jihomoravský kraj, především oblast Břeclavska a Hodonínska, ve čtvrtek večer 24. června zasáhly ničivé bouře a tornádo o síle F3 nebo F4. Větrný vír zdevastoval několik vesnic na jižní Moravě a zanechal za sebou mrtvé a zraněné.

Čtvrteční bouře a tornádo na Břeclavsku a Hodonínsku si vyžádaly šest obětí (včetně těhotné ženy). Dnes potvrdila mluvčí nemocnice poslední úmrtí, a to dvouletého dítěte. Zraněných jsou stovky. Škody na majetku se vyčíslují na desítky miliard. Už přes 70 poškozených domů je odsouzeno k demolici (týden po katastrofě se počet domů, které budou strženy, vyšplhal až ke 180).

Metropolita Rostislav, arcibiskup prešovský adresoval vladykovi Simeonovi, arcibiskupu olomoucko-brněnskému list s kondolencí v souvislosti s vše devastujícím řáděním živlů. Vladyka metropolita se modlí za ty, jejichž životy větrná smršť odnesla z této země, i za útěchu jejich pozůstalých. Ujistil nás, že prosí Boha za rychlé uzdravení zraněných a brzkou nápravu škod.

Z webu vladyky Jáchyma Berounského, který bydlí poblíž zasažené oblasti, jsme vybrali několik fotografií, viz galérii. Na svém webu vladyka píše:

»Dnes jsme si s bratrem Martinem Létalem nasadili pracovní rukavice a brigádničili ve zdevastovaných Hruškách. Z lidí už opadl prvotní šok a pocit zmaru, velmi je povzbudil pozitivní zájem druhých o jejich neštěstí. Krásná atmosféra, neobyčejná solidarita… dřeli tam hasiči, vojáci, policisté, zdravotníci, úředníci… příbuzní místních občanů, známí i úplně cizí lidé, kteří přijeli třeba i namísto dovolené na pomoc… Na střechu k nám z ničeho nic vylezli pokrývači ze Slovenska a moc pomohli. Pomáhali si sousedé, kteří měli mezi sebou ještě před pár dny různé malicherné konflikty – a teď se sblížili. Tyto situace jsou nám dány také proto, aby se mohla projevit naše solidarita a pomoc, a ta se projevila. Pomozte každý, jak můžete, pochopitelně hlavně finančně.«

 

Úvahy o duchovních příčinách přírodních pohrom odložíme na jindy, nyní je potřeba povzbudit, posílit, utěšit a pomoci. A to modlitbou i praktickým činem.

Na našich farnostech se při bohoslužbách už konaly prosby a vzývání Boží pomoci pro všechny, na které tragicky dopadla tato přírodní pohroma. Nad dušemi zesnulých nechť se smiluje Pán ve svém nekonečném milosrdenství, a přeživší, zraněné či zbavené majetku, sklíčené i zoufající nechť Pán svou všemocnou rukou pozdvihne a dá jim sílu a naději.

* * *

Podle oficiálních zpráv z místa pohromy je z různých druhů materiální pomoci v tuto chvíli potřeba především pomoc finanční.

Vyzýváme naše církevní obce a všechny věřící olomoucko-brněnské eparchie k pomoci.

Jak finančně pomoci lidem zasaženým tornádem

Diecézní charita Brno spustila veřejnou sbírku, do které je možné přispívat libovolnou částkou na účet č. 4211325188/6800, variabilní symbol 2002, nebo formou dárcovské SMS. Na číslo 87 777 lze poslat dárcovskou SMS ve tvaru DMS DCHB 30, 60 nebo 90 podle částky, kterou chcete přispět.

Pomoci je možné i skrze Diakonii Českobratrské církve evangelické. Příspěvky mohou zájemci posílat na účet č. 2100691426/2010. Je možné přispět i dárcovskou SMS na číslo 87 777 ve tvaru DMS DIAKONIEPOMOC 30, 60 nebo 90, a to opět podle výše příspěvku.

Člověk v tísni vyhlásil sbírku SOS Morava. Příspěvky je možné posílat na speciálně zřízené konto 713271329/0300.

Přispět je možné i na účet Českého červeného kříže. Číslo je 333999/2700, variabilní symbol 2101. Organizace spustila i platební bránu.

(Zdroj a další informace)

Zmírnění vládních opatření pro bohoslužby

Od 26. dubna dochází ke změnám pravidel pro návštěvy bohoslužeb. Věřící se jich mohou účastnit za splnění tří podmínek: ochrana dýchacích cest, rozestupy a dezinfekce.

Z výkladu mimořádného opatření Vlády ČR (z 23. 4. 2021), které se o bohoslužbách přímo nezmiňuje, ale na základě rozsudku Nejvyššího správního soudu je možné pro náboženské projevy analogicky aplikovat odst. 17 tohoto opatření ve smyslu výše uvedeného. Z toho vyplývá, že účast je možná za předpokladu, kdy každý účastník bude mít ochranný prostředek dýchacích cest (tj. respirátor nebo nanoroušku), budou dodrženy ve vnitřních prostorech rozestupy 2 metry – s výjimkou členů domácnosti – a účastníci si před vstupem do vnitřního prostoru dezinfikují ruce. Nebyla stanovena žádná další omezení. V takovém případě by již neplatilo dosavadní omezení umožňující obsadit jen 10% kapacit míst k sezení v chrámu. Zrušen byl i zákaz zpěvu.

Uvedená opatření se týkají vnitřních bohoslužebných prostor (konání liturgických obřadů, např. bohoslužby). Koná-li se bohoslužebné shromáždění mimo vnitřní prostory staveb, jeho účastníci se mohou shromažďovat ve skupinách po nejvýše 20 účastnících a dodržují rozestupy mezi skupinami účastníků alespoň 2 metry.

Jiné (neliturgické) organizované akce a setkání podle odst. 16 aktuálního mimořádného opatření umožněny nejsou.

(Viz znění opatření v PDF: 2021-04-26-mimoradne-opatreni-omezeni-obchodu-a-sluzeb-s-ucinnosti-od-26-4-2021-do-odvolani-1)

 

 

 

Panychida u příležitosti 75 let od vyvraždění Českého Malína na Volyni

V Novém Malíně u Šumperka se každoročně na památku vypálení Českého Malína na Volyni koná za účasti zástupců olomoucko-brněnské eparchie pietní akt. Letos jsme v Novém Malíně vzpomenuli 75. výročí této tragické události.

Panychidu za naše zavražděné bratry a sestry sloužil vladyka Izaiáš, biskup šumperský s dalšími našimi duchovními.

Věčná paměť!

O historii Českého Malína na Volyni

K výročí tři čtvrtě století tragédie na Volyni

Český Malín je česká obec na Ukrajině založená v druhé polovině 19. století českými přistěhovalci z Lounska, Žatecka a Rakovnicka, vypálená za druhé světové války Němci. Český Malín se nacházel vedle vsi (Ukrajinský) Malín.

V 60. letech 19. století zvala ruská carská vláda přistěhovalce, kteří by obdělávali nevyužitou půdu. Kromě její levné koupě poskytovala těmto lidem výhody, kterými bylo právo na zakládání výrobních podniků, právo na národní školství, právo na vlastní samosprávu, právo na náboženskou svobodu, osvobození od placení daní po dobu 20 let a osvobození od vojenské povinnosti.

O Velikonocích roku 1870 se z českých zemí, přesněji z lounského, žateckého a rakovnického okresu, vydalo na cestu asi dvacet rodin. Putovaly zhruba měsíc, přes Karpaty až do volyňského Rovna.

Obec Český Malín byla založena v ukrajinské Volyni roku 1871. Byla zde postavena škola, kde se vyučovalo v českém jazyce. Obyvatelstvo přešlo na pravoslavnou víru. V obci byla zřízena knihovna, dobrovolný hasičský sbor, ochotnický divadelní spolek, založena druhá (církevní) škola. Obec se rozvíjela díky pracovitosti a znalostem lidí, díky zavádění moderní zemědělské mechanizace a měla nejvyšší úroveň.

Víc než šedesát let malínští budovali svá hospodářství, s ukrajinskými a polskými sousedy měli, jak by se dnes řeklo, korektní vztahy. Přečkali první světovou válku, kdy byli na několik let vyhnáni a jejich obec takřka zničena, přežívali i bídu sovětské a nacistické okupace.

Po sovětsko-polské válce připadl roku 1921 Český Malín Polsku. Ve druhé polovině 30. let byl vlivem polské protičeské propagandy, která vyústila v požadavky polského obyvatelstva na likvidaci českého školství a v požadavky na zabrání půdy českým rolníkům, negativně ovlivněn život českých osadníků na území Polska, a tedy i v Českém Malíně.

Ve dvacátém století se na Volyni vystřídalo několik režimů a nadvlád, skoro všechny změny byly provázeny vražděním, pogromy, krádežemi. Události na Volyni v letech 1939 -1945, tedy dobu sovětské a nacistické okupace, popisují historikové současně jako občanskou válku mezi Poláky a Ukrajinci. Posléze připadl Český Malín opět Sovětskému svazu.

Následovala kolektivizace, znárodňování, transporty celých selských rodů na Sibiř, do táborů nucených prací. Historik Eduard Stehlík z Vojenského historického ústavu říká: „Bolševismus, tedy okrádání, zatýkání, vraždy, deportace, všechny tyhle známé otřesné věci se pochopitelně týkaly i obyvatel Volyně. Ve třicátých letech se navíc Ukrajinou prohnal hladomor, který vznikl násilnými rekvizicemi obilí; dodnes nevíme, kolik set tisíc lidí kvůli Stalinovým příkazům umřelo. Lidé na Volyni tedy neměli o sovětském režimu žádné iluze.

Když začalo Hitlerovo drang nach Osten zavedli Němci brutální okupační režim, skutečný i domnělý odpor či sabotáž trestali smrtí. Němcům museli hospodáři odvádět všechno, počínaje obilím, masem a máslem, přes olejnatá semena až po byliny, listy višní i třešní nebo tabák, jehož pěstování bylo nuceně zavedeno.

Na Volyni ale tehdy nehrozilo nebezpečí jen ze strany okupační správy, ať už sovětské nebo později nacistické. V kraji řádily nacionalistické ukrajinské polovojenské hordy Banderovců, patřící pod ilegální Ukrajinskou povstaleckou armádu, nekontrolovatelné tlupy zločinců, kteří v kraji vraždili, kradli a znásilňovali. Řádění Banderovců a nacistická okupace Volyně měly za následek desetitisíce obětí, civilisté byli vězněni, stříleni a mučeni, Židé vražděni na místě nebo ve vyhlazovacích táborech. Česká menšina se podle pamětníků a historiků snažila udržet v nenápadnosti, pokud to šlo, vyhýbala se konfliktním situacím.

Pak přišlo ráno 13. července 1943. Sedláci se po dvou dnech svátků chystali na pole, když do Českého Malína vpochodovala jednotka vojáků v německých uniformách. Vojáci nakráčeli doprostřed obce a dvou až tříčlenné hlídky s puškami s nasazenými bodáky obcházely jeden dům po druhém a vyváděly ven každého, koho našly s výjimkou nemohoucích. Skoro nikdo z Malínských neuměl dobře německy, vojáci tedy gestikulovali a zprvu se usmívali. Lidé se přesto pokoušeli o lámaný rozhovor, ptali se, co se děje, zda si mají vzít sebou jídlo a oblečení, jak dlouho budou mimo domov. Jeden z vojáků ukazoval: bude to trvat jen půl hodiny… Většina lidí soudila, že je Němci potřebují na práci.

Během několika hodin upálili, zastřelili a ubili víc než čtyři sta vesničanů včetně žen a dětí. Veškeré obyvatelstvo Českého Malína bylo vyhnáno na ulice, kde byli odděleni starci, ženy a děti od mužů. Po skupinách pak byli lidé odváděni do Ukrajinského Malína, odkud se již ozývala střelba. Někteří mladí muži byli přinuceni hnát ze vsi uloupený dobytek a odvážet nakradený majetek. V Ukrajinském Malíně Němci zahnali všechny muže a část žen po skupinách do kostela, školy a jiných budov, které polili hořlavinou a podpálili. Všichni, kteří se snažili utéci nebo vyskočit z oken, byli pobiti ranami z automatů a jiných zbraní. Většina starců, žen a dětí byla odvedena po skupinách nazpět do Českého Malína, kde jim bylo od velících důstojníků řečeno, že budou propuštěni. Místo toho byli však nahnáni do stodol a upáleni. Postupně Němci zapalovali i další budovy v obci.

Zachránilo se pouze několik osob, které nebyly přítomny v obci, protože brzy ráno odjeli na nákupy, nebo které byly nuceny hnát uloupený dobytek a vézt nakradený majetek nebo uprchli ze skupiny. Vesnice hořela týden, nalezené pozůstatky lidí byly pochovány ve společném hrobě na hřbitově v Českém Malíně.

Zavražděno bylo z místních 104 mužů, 161 žen a 105 dětí do 14 let, dále 26 Poláků a 4 Češi, kteří v obci pobývali. Popelem lehlo 68 domů.

Vraždění trvalo několik hodin. Vpodvečer se nad hořícími statky podle pamětníků spustil vydatný prudký déšť, který hořící trosky uhasil. Ráno se na spáleniště začali vracet ti, kdo přežili. Hledali a pohřbívali své nejbližší, často je mohli poznat jen podle zbytků šatů a šperků a podle míst, kde leželi.

Dne 13. července 1947 při příležitosti čtvrtého výročí vypálení Českého Malína byla přejmenována obec Frankštát na Šumpersku na Nový Malín, do obce Nový Malín se přestěhovalo i několik přeživších obyvatel z Českého Malína. V roce 2006 žilo posledních devět svědků malínského masakru – velké válečné vraždy Čechů.

Pamětníci tragédie v Českém Malíně ve Volyni vyprávěli své vzpomínky dokumentaristům z neziskové organizace Post Bellum. Tato organizace sesbírala už tři tisíce osudů a zpřístupňuje je na portále Paměť národa (www.pametnaroda.cz).

Konalo se zasedání Eparchiální rady Olomoucko-brněnské eparchie

Eparchiální rada Olomoucko-brněnské eparchie Pravoslavné církve v českých zemích (ER OBE) zasedala dne 23.5.2017 v Olomouci

Prezence

Přítomní členové ER OBE:
vladyka Izaiáš,
prot. Ján Kačkoš, prot. Jozef Fejsak, prot. Jan Baudiš, prot. Ondřej Stehlík, sestra Vlastimila Soukupová, sestra Sofia Prusali
Hosté:
prot.
Jan Langr – tajemník
sestra Perla Jarečná – tajemnice

Omluvení členové ER OBE:
vladyka Simeon
sestra Soňa Cinegrová
prot. Milan Horvát-kancléř MR

Předseda konstatuje, že ER OBE je na tomto zasedání usnášení schopná

Usnesení ER č. 24 ze dne 23.5.2017

Jednání ER bylo zahájeno společnou modlitbou. Vl. Simeon se z jednání omlouvá, všechny členy Rady pozdravuje a jejím vedením pověřil vl. Izaiáše.

Usnesení č. I

Kontrola plnění úkolů:

Předseda konstatoval, že nejsou nesplněné úkoly z předchozích rad.

  1. ER OBE bere na vědomí předloženou zprávu

PRO: 6       PROTI: 0      ZDRŽELO SE: 0      PŘIJATO

Usnesení č. II

Pravoslavná církevní obec v Ostravě – Pustkovci požádala o příspěvek na realizaci projektové dokumentace na realizaci opravy kaple (hydroizolace, fasáda, tvorbu mozaiky na průčelí chrámu) ve výši 40 tis. Kč.
Předkladatel doporučuje schválení žádostí.

ER OBE
1.) bere na vědomí předloženou zprávu
2.) schvaluje příspěvek na realizaci projektové dokumentaci opravy chrámu ve výši 40 000,- Kč z fondu oprav a reprodukce majetku OBE
3.) pověřuje ředitele ÚER podpisem smlouvy

PRO: 6       PROTI: 0      ZDRŽELO SE: 0      PŘIJATO

Usnesení č. III

Pravoslavná církevní obce v Prostějově předkládá návrh prodeje modlitebny sv. Jiřího Vítězného (objekt bývalé synagogy) v Prostějově. Uvedený objekt je dlouhodobě ve velmi špatném technickém stavu. Přes dílčí rekonstrukce zejména statického charakteru je v možnostech církevní obce provádět pouze nejnutnější opravy. Objekt vyžaduje rozsáhlé stavební opravy včetně nové fasády, kanalizace, hydroizolací a střechy. Rovněž je nutné přihlédnout ke skutečnosti, že se jedná o zapsanou kulturní památku.

Vzhledem ke skutečnosti, že se jedná o objekt vyžadující nutné investice, a to pod hrozbou sankcí ze strany Národního památkového ústavu i samosprávy, je nutné přijmout řešení stávajícího stavu. Na základě výstupů jednání s orgány státní správy, samosprávy, židovskou obcí a vlastníků přilehlých nemovitostí se nabízí dvě řešení. Realizovat opravu vlastním nákladem z fondu oprav, která však musí probíhat v souladu s podmínkami památkové péče nebo přistoupit na nabídku odkupu objektu sousednímu vlastníkovi. Po diskuzi, s přihlédnutím k potenciálu stávající církevní obce, se jako vhodnější řešení jeví prodej této nemovitosti a finanční prostředky uložit na účtu církevní obce tak, aby v budoucnu mohla být zakoupena vhodná nemovitost pro potřebu této obce. Duchovní správa bude administrována ze strany sousední nedaleké církevní obce v Čelechovicích.

ER OBE:
1.) bere na vědomí předloženou zprávu
2.) schvaluje v souladu s čl. 20 Ústavy Pravoslavné církve v českých zemích a na Slovensku kupní smlouvu mezi Pravoslavnou církevní obcí v Prostějově, se sídlem Demelova 51/2, 796 01 Prostějov, IČ.: 26521636 jako prodávající a ……………………………….. jako kupující na pozemek zastavěná plocha a nádvoří parcelní číslo 62/1 jehož součástí je jiná stavba číslo popisné 33, vše zapsané na listu vlastnictví číslo 11953, pro katastrální území Prostějov, obec Prostějov, okres Prostějov vedeném na Katastrálním úřadě pro Olomoucký kraj, Katastrální pracoviště Prostějov.
3.) pověřuje duchovního správce podpisem smlouvy

PRO: 6       PROTI: 0       ZDRŽELO SE: 0      PŘIJATO

Usnesení č. IV

Vladyka Izaiáš informoval o průběhu koupě bytového domu v Brně. Současně předložil žádost o schválení nákupu vybavení bytových jednotek, které je potřebné pro následný pronájem.

ER OBE
1.) bere na vědomí předloženou zprávu
2.) schvaluje prostředky na vybavení dle zprávy

PRO: 6      PROTI: 0       ZDRŽELO SE: 0      PŘIJATO

Usnesení č. V

Prot. Josef Fejsak informoval členy rady o situaci v církevní obci ve Žďáru nad Sázavou. V této chvíli se jedná o pronájmu chrámu sv. Trojice pro potřebu naší církve. Po dohodě s prot. Janem Baudišem navrhuje, že se ujme duchovní správy. ER OBE v souladu s čl. 9 odst. 2 ustanovuje prot. Josefa Fejsaka duchovním správcem Pravoslavné církevní obce ve Žďáru nad Sázavou.

ER OBE
1.) bere na vědomí předloženou zprávu
2.) schvaluje změny dle zprávy

PRO: 6 PROTI: 0 ZDRŽELO SE: 0 PŘIJATO

Eparchiální rada byla ukončena v 17:00 hod. společnou modlitbou.

V Olomouci dne 23.5. 2017

Zapsal: prot. Jan Langr
Za správnost: vl. Izaiáš – ThDr. Igor Slaninka

…………………………….

+Simeon
Předseda eparchiální rady
olomoucko-brněnské eparchie
Pravoslavné církve v českých zemích
a na Slovensku

+ Izaiáš ……………………………..
prot. Ján Kačkoš ……………………………..
prot. Jozef Fejsak
……………………………..
prot. Jan Baudiš
……………………………..
prot. Ondřej Stehlík
……………………………..
sestra Vlastimila Soukupová
……………………………..
sestra Sofia Prusali
……………………………..

 

Komentář k rozeslanému usnesení posvátného synodu

Důstojní otcové, bratři a sestry,

V mailové poště se vám v pátek 27.3.2015 objevila usnesení Posvátného Synodu PCČZS (zde v PDF), dovolíme si krátký komentář a věříme, že nebude vnímán jinak než jako komentář a snaha o vyřešení situace smířením všech, abychom zase mohli všichni společně svědčit světu o našem Pánu. Celý příspěvek