Matka Boží bývá nazývána i matkou křesťanů, plnou laskavosti a útěchy, a proto nám zvláště bohorodičné svátky otevírají pohled na Církev z trochu jiné perspektivy – jako na rodinné společenství bratří a sester.
Naším Otcem je sám Bůh, proto ho oslovujeme: „Otče náš.“ Pán Ježíš pravil: „Nikoho si na zemi nenazývejte `otcem’, protože máte jediného Otce, který je v nebi.“ (Mat 23,9) „Vystupuji k Otci svému i Otci vašemu.“ (Jan 20,17) Mnohými dalšími citacemi Písma bychom mohli ukazovat, že Bůh je náš pravý Otec, Otec Církve. A kdo je Matkou této rodiny? Když pod křížem stál Jan, miláček Páně s Pannou Marií, pravil náš Spasitel své matce: „Ženo, hle, tvůj syn. Potom řekl tomu učedníkovi: Hle, tvá matka. A ten učedník ji od té chvíle přijal k sobě.“ (Jan 19,26-27) Ve svatém apoštolovi Janu jsou učiněni syny Kristovými všichni, kdo milují Pána. Ti všichni tam v osobě sv. Jana stojí pod křížem spolu s přesv. Bohorodicí.
Tělesná rodina je spojena tělesným příbuzenstvím. Neviditelná duchovní rodina církve je spojena pouty mnohem pevnějšími a hlubšími. Jsou to svazky, které neutrpí tělesnou smrtí. I zesnulí jsou stále dětmi Božími a členy církve (jak o tom svědčí zádušní modlitby).
Takže jsme jedna rodina, která má svého Otce i svou Matku, rodina bratří a sester v Kristu. A rodina se pravidelně shromažďuje. Pozemské tělesné rodiny jsou sice v průběhu dne rozptýleny, každý je u své práce a má jiné povinnosti, ale na večeři se všichni schází za jedním stolem. I rodina církve je sice v průběhu týdne rozptýlena – každý u svých světských úkolů a prací, ale v neděli se scházíme v chrámu kolem svatého prestolu, aby se všichni spolu ukázali před Boží tváří, druh vedle druha se pomodlili, přijali ducha Božího společenství, obdrželi požehnání a duchovní posilu, společně nasytili pravým pokrmem a nápojem, Kristovým Tělem a Jeho Krví.
A Bůh se o nás stará jako pravý Otec, dává nám to hlavní: život, svou dobrotu a ochranu. Naše Matka se o nás stará jako pravá matka, která miluje své děti, stále na ně dohlíží, stará se, aby se jim nic nestalo, obdařuje je svou láskou a laskavostí, věčnou trpělivostí a všechny své děti miluje. Pomáhá a posiluje trpící, ponížené a pronásledované – všechny, kteří kráčí cestou kříže, kterou si zvolil její syn.
Rodina, která si uvědomuje, že je jedné krve a že děti jedněch rodičů stojí při sobě, je společenstvím bratrské lásky, nikdy se nezradí, mladší se podřizují starším, a všichni společně svým rodičům. Nyní už je čas tázavě pohlédnout na naše církevní společenství – ať už farní, nebo eparchiální či celé místní církve nebo celosvětové církevní bratrstvo. Jakými jsme dětmi? Hodnými nebo zlobivými? Poslušnými nebo vzpurnými?
Již po osmé se konala v sobotu 20. 8. tradiční pouť lipovskými lučinami k oslavě svátku Proměnění Páně.
Předpověď počasí v pátek večer byla hrozivá, avizovala silné deště a povětrnostní nepřízeň. Nicméně Tvůrce počasí a nebes báně rozhodl, že nám po celé více než tříhodinové putování v horském terénu nespadne ani kapka.
Na začátku v 10 hod. jsme v chrámu sv. Nektária posvětili první plody tohoto požehnaného léta a s třiceti přítomnými vyšli na tříkilometrovou trasu v podobě trojúhelníku s vrcholy v místních sakrálních památkách.
Průvodcem nám byl opět děkovný akafist „Sláva Bohu za vše“ sestavený metropolitou Trifonem ve 20. letech 20. století. Na třinácti zastaveních zněly jeho jednotlivé části a slova komentářů vybraných z pokladnice světové duchovní tvorby.
Závěr patřil nutnému pohoštění pro vyčerpané a společným rozhovorům. Vítaným hostem byl i kameraman televize NOE, která z celého dne přinesla reportáž.
Pár minut nato, když odešel poslední putující, se nebe zatáhlo a pršelo po tři dny.
Ve čtvrtek 15. září 2022 navštívila chrám sv. Cyrila a Metoděje v Přerově vnučka popraveného pravoslavného kněze Aloise Václava Čikla Tatiana Miškuv-Oehrli ze Švýcarska. Paní Tatiana významným způsobem přispěla k bohaté dokumentární části knihy o jejím dědečkovi Cesta k oběti. Po letech spolupráce s přerovským duchovním Liborem Raclavským se paní Tatiana konečně dostala na místa spojená s nejdelším působením duchovního A. V. Čikla. Se zájmem si prohlédla stálou expozici v přerovském chrámu, kde je jeden panel věnován jejím příbuzným a kněžskému působení A. V. Čikla v Přerově. Dále navštívila v Přerově různá místa spojená s její rodinou a projevila zájem o neznámé skutečnosti týkající se tragédie jejích prarodičů. Zároveň přislíbila zdokumentování výšivek své babičky, které Marie Čiklová vyráběla v době svého věznění v Terezíně před odjezdem na smrt v koncentračním táboře v Mauthausenu.
Ve dnech 10 – 18. září 2022 se koná celostátní akce Dny evropského dědictví, jež zpřístupňuje památky a památkové objekty široké veřejnosti. Dny evropského dědictví jsou společná aktivita Rady Evropy a Evropské komise, jejímž cílem je posílení historického povědomí v souvislostech se zvláštním důrazem na vnímání mezinárodního kontextu národního kulturního dědictví.
V neděli 11. září 2022 byl otevřen pravoslavný chrám sv. Cyrila a Metoděje v Přerově pro veřejnost. Přesto, že pro mnoho návštěvníků byl náš chrám jen jednou položkou na seznamu památek, kterou si mohli odškrtnout, našlo se dost návštěvníků, kteří si prošli celou výstavu a někteří čtením textů na výstavních panelech strávili spoustu času. Pro velkou návštěvnost (přes 300 osob) bylo nutné prodloužit čas otevření chrámu o víc než hodinu. Nejvíce si lidé prohlíželi svátkové ikony, prošli si výstavu a zapalovali svíce.
Dne 9. září se dožívá požehnaných 75 let otec Mojmír Kříž, kaplan při chrámu svatého Jiří ve Svitavách, milovník historie a kultury, celoživotní sběratel pohlednic.
I když jej zdraví v posledních letech občas trochu pozlobí, nikdy nevynechá příležitost pomoci v kněžské službě, nebo nás duchovně posílit ve víře svým pěkným kázáním.
V naší farnosti je neúnavným šiřitelem optimismu, dobré nálady a naděje.
Důstojný otče Mojmíre, k tomuto významnému životnímu jubileu Ti přejeme Boží požehnání, pevné zdraví, dostatek sil pro pastýřskou službu, a mnohá a blahá léta!
prot. Jiří, diakon Libor, žalmista Vojtěch a věřící ze Svitav
Hrubá Vrbka. V sobotu 3. září jsme se sjeli do rodiště sv. Gorazda, biskupa českého a moravsko-slezského, abychom si duchovní oslavou připomněli jeho světeckou památku, život i martyrium. V Hrubé Vrbce jsme v chrámu monastýru sv. Gorazda vykonali bohoslužbu, po které byl připraven další program k jubilejnímu výročí jeho zesnutí.
Archijerejskou božskou liturgii vykonal vladyka Izaiáš, spolu s ním sloužilo eparchiální duchovenstvo za účasti poutníků. Po přivítání vladyky krojovanými zástupci obce Hrubá Vrbka, ještě před začátkem samotné svaté liturgie postřihl vladyka bratra Šimona na žalmistu. Zpívalo trio z brněnské katedrály sv. Václava a hosté z Olomouce a Jihlavy. Při liturgii kázal o okolnostech mučednictví biskupa Gorazda prot. Libor Raclavský (výběr z jeho kázání je připojen na závěr příspěvku). Mnoho účastníků poutě přistoupilo ke svatému přijímání. Na závěr, po promluvě vladyky, se konal posvátný průvod kolem monastýru, v jehož čele nesl pan starosta obce svatou ikonu biskupa mučedníka, četlo se čtvero evangelium následované kropením svěcenou vodou.
Poté jsme se průvodem odebrali k rodnému domu biskupa Gorazda, kde vladyka Izaiáš vysvětil novou pamětní desku. Následoval oběd připravený v kulturním domě, a pak byl připraven další vzdělávací a kulturní program:
vzdělávací část byla zastoupena přednáškou prot. Jana o životě svatého vladyky dle archiválií a vzpomínek jeho současníků;
vystoupení folklórního mužského a ženského sboru z Hrubé Vrbky;
promítání dokumentárního filmu o životě vladyky Gorazda;
vystoupení tria z brněnského katedrálního chrámu sv. Václava.
Ctěnými hosty ze státní správy zde byli nejen starosta obce Hrubá Vrbka Pavel Gráf, ale také senátor ze Starého Města u Uherského Hradiště, pan Josef Bazala, poslanec z Hodonína, pan Antonín Tesařík, starosta Veselí nad Moravou, pan Petr Kolář a starosta Velké nad Veličkou, pan Petr Šmidrkal.
Poděkování patří Jeho Přeosvícenosti vladykovi Izaiášovi za sváteční liturgickou službu, za pastýřské povzbuzení a za postřižení bratra Šimona na žalmistu. Dále prot. Liborovi Raclavskému za krásné a faktografií podložené kázání. Díky i všem spolusloužícím duchovním.
Srdečně děkujeme Horňáckému sboru mužskému a ženskému za překrásnou ukázku místní folklórní muziky. A samozřejmě hostům zpěvákům z Brna, z Olomouce a z Jihlavy, kteří se postarali o bohoslužebný přednes liturgických hymnů a o písně při liturgii.
Organizačně jubilejní pouť připravili: duchovní správce farnosti prot. Arkadiusz spolu se starostou Hrubé Vrbky panem Pavlem Gráfem a Andrejem Daviďukem, předsedou rady Pravoslavné církevní obce v Hrubé Vrbce.
Díky za obstarání pohoštění adresujeme: sestře Růženě Gorazdě Prachařové, Andreji Daviďukovi a sousedům (paní Pavle Haláčové a paní Anně Chudečkové) a výše vzpomenutému panu starostovi obce Hrubá Vrbka, který převzal záštitu nad odpoledním programem.
Za pochvalnou zmínku stojí i zdánlivá drobnost – ozvučení, které umožnilo poutníkům stojícím venku pohodlně slyšet bohoslužbu a kázání.
Z kázání prot. Libora Raclavského
Sešli jsme se k uctění mučednické památky svatého mučedníka biskupa Gorazda a jeho spolupracovníků, jež naše církev nazvala českými novomučedníky. Od jejich mučednické smrti letos právě v tyto dny uplyne 80 let. Připomeňme si tedy dnes události roku 1942.
Po útoku na zastupujícího říšského protektora Heydricha nalezli příslušníci několika paraskupin úkryt v kryptě pravoslavného chrámu v Praze. Přesto, že nacisté vyhlásili v protektorátu stanné právo a povolali z říše stovky vyšetřovatelů a úředníků, nedařilo se jim nalézt žádnou stopu. Začal psychologický tlak na české obyvatelstvo v protektorátu. Byly vylepovány veřejné plakáty se jmény popravených, byla nařízena povinná veřejná shromáždění a rozšířila se zpráva, že A. Hitler chtěl nechat zastřelit každého desátého Čecha.
V této první vlně teroru Heydrichiády byli popraveni první pravoslavní, duchovní F. Šimek s manželkou, kteří byli zatčeni v souvislosti s jejich zapojením do odbojové organizace Petiční výbor Věrni zůstaneme na Přerovsku. Stupňující se tlak na české obyvatelstvo gradoval zprávou o vyhlazení Lidic a následně nacisté vydali ultimátum do 18. června, aby se mohl přihlásit každý, kdo něco ví a byla mu zaručena beztrestnost a peněžní odměna.
16. června se přihlásil gestapu parašutista Karel Čurda, který udal vše, co věděl. Jeho informace pak přivedly nacisty na stopu vedoucí do pravoslavného chrámu. Při poradě v noci 17. června nacisté rozhodli na druhý den chrám přepadnout. Při útoku na chrám byl úkryt prozrazen a parašutisté zemřeli. Byli zatčeni duchovní Čikl s manželkou, Petřek a kostelník Ornest.
Po prvních zprávách o vypátrání úkrytu si sice české obyvatelstvo oddechlo, ale jak se postupně objevovala souvislost s pravoslavným chrámem a otcem Petřkem, pravoslavným věřícím nastaly krušné časy. Začalo další zatýkání; byl zatčen vladyka Gorazd a postupně další spolupracovníci z pražské církevní obce, kteří ukrytých parašutistech věděli. V polovině července byla spuštěna tisková kampaň, v rámci níž byli vladyka Gorazd a pravoslavní duchovní uráženi a pomlouváni. Poté nastal klid, v kronice jedné pravoslavné ovce nazvaný klid před bouří.
Až 4. září se objevila zpráva, že stanný soud odsoudil biskupa Gorazda, duchovní Čikla a Petřka a Jana Sonnevenda k trestu smrti zastřelením. (Petřek byl zastřelen 5. 9.) Byl to jediný nacistický monstrproces na území protektorátu. Pravoslavní se ocitli bez pastýře.
Útoku na pravoslavné však nebyl konec. 27. září nacisté vyhlásili zrušení pravoslavné církve. Následovalo zatýkání duchovních, kteří většinou skončili v Německu na nucených pracích, vyloupení pravoslavných chrámů a zabavení majetku pravoslavných obcí. Zatčení spolupracovníci vladyky Gorazda, shromáždění v Malé terezínské pevnosti, byli stanným soudem spolu s ostatními “podporovateli a přechovávači” 29. září odsouzeni v nepřítomnosti k trestu smrti. Byl to jen formální byrokratický akt. 23. října byli odsouzení posláni do koncentračního tábora v Mauthausenu, kde bylo na druhý den popraveno 262 osob. Byla to největší poprava Čechů v historii tábora.
Na závěr bych se rád vrátil ke zdejšímu rodákovi biskupu Gorazdovi. Přes jeho velkou oběť a mučednictví spočívá podle mého názoru význam vladyky Gorazda především ve vybudování české pravoslavné církve, v jejím zorganizování a všestranném zabezpečení jejího života a potřeb. Dodnes stojí na Moravě chrámy, jejichž zbudování vladyka inicioval. Následné mučednictví pak bylo završením jeho díla. Vladyka Gorazd se tak stal tváří a symbolem české pravoslavné církve.
V neděli 28. srpna oslavila olomoucká farnost nejvýznamnější svátek přesv. Bohorodice.
V sobotu proběhla velká večerní s požehnáním pěti chlebů, pšenice, vína a oleje, a se symbolickým pohřbem Panny Marie – s vynášením bohorodičné pláštěnice.
V neděli následovala svatá liturgie, na jejímž závěru se konal moleben na začátku školního roku, při kterém se dostává požehnání dětem k učení.
»Síla slov božského evangelia nechať osvítí váš rozum světlem bohopoznání, nechať otevře vaše srdce i vaše ústa, abyste přijali a pochopili božská Písma a veškeré duši prospěšné učení, a nechať sestoupí na vás požehnání nebeské!« (Z pobožnosti na začátek školního roku)
28. srpna se podle juliánského kalendáře oslavoval svátek Zesnutí přesvaté Bohorodice. V předvečer v Brně konali sváteční večerní s litijí a vynášeli podle jerusalemského zvyku bohorodičnou pláštěnici. V neděli proběhla vlastní oslava největšího bohorodičného svátku slavnostní božskou liturgií.
Na závěr liturgie sloužili pobožnost k začátku školního roku spojenou s požehnáním dětem.
»Modleme se k Hospodinu Bohu našemu, aby shlédl na dítky tyto a aby seslal do jejich srdcí, rozumu a úst ducha moudrosti, rozumu, zbožnosti a bázně před Ním a aby je osvítil Duchem Pravdy své a dal jim schopnost a sílu, by přijali a rychle si osvojili učení Jeho svatého Zákona a každé dobré a prospěšné učení, aby prospívali moudrostí a rozumem a všemi dobrými skutky ke cti jeho svatého Jména, a aby jim udělil zdraví a dal jim dosáhnout vysokého věku ke vzdělání a cti církve své!« (Z pobožnosti na začátek školního roku)
V neděli 7. srpna jsme oslavili archijerejskou liturgií svátek Proměnění Páně a půlkulaté pětileté výročí od vysvěcení pravoslavné kaple sv. Jiří ve Svitavách. Naše pozvání přijal vikární biskup naší eparchie vladyka Izaiáš, který před pěti lety kapli sv. Jiří vysvětil, a důstojní otcové Libor Raclavský a Konstantin Ryška. Vzácným hostem nám byl autor projektu kaple Ing. Arch. Josef Lopour. Na začátku slavnostní liturgie vladyka postřihl nového žalmistu našeho chrámu bratra Vojtěcha Jiřího Dobeše.
O významu chrámu jako pevného bodu v duchovním životě člověka v rychle se měnícím současném světě promluvil ve svém kázaní o. Libor Raclavský.
V promluvě na konci svaté liturgie vyzdvihl vladyka význam vztahu člověka ke svému chrámu, který pravidelně navštěvuje, a svému církevnímu společenství, ve kterém duchovně vyrůstá a žije.
Děkujeme vladykovi Izaiášovi za povzbuzující slova a ustanovení nového žalmisty, duchovním otcům i všem, kdo pomáhali při přípravě kaple, bohoslužby i slavnostního pohoštění. Děkujeme za příjemné slavnostní chvíle našeho skromného výročí.
Žalmistovi Vojtěchovi přejeme sílu a Boží požehnání v jeho duchovní službě.
V sobotu 16. 7. se v Dolních Kounicích v chrámu sv. Barbory (Varvary) konala slavnost u příležitosti svátku ct. muč. Jelizavety a Varvary. Sloužil vladyka Izaiáš a místním duchovním správcem prot. Konstantinem Ryškou, prot. Liborem Raclavským a otcem Alexejem Kukhtou z Olomouce.
Ctihodná mučednice velkokněžna Jelizaveta se narodila 20. října roku 1864 v protestantské rodině hesenského vévody Ludvíka IV. a jeho manželky princezny Alice, druhé nejstarší dcery britské královny Viktorie. Roku 1884 se provdala za Sergeje Alexandroviče, bratra ruského cara Alexandra III. Když uviděla hlubokou víru svého muže, přestoupila velkokněžna do pravoslavné církve.
Jako velkokněžna navštěvovala Jelizaveta chrámy, nemocnice, dětské domovy, domy pro zestárlé a věznice; viděla mnoho lidského utrpení a vždy se snažila mírnit a ulehčovat jim toto břemeno. Po začátku Rusko-japonské války se Jelizaveta snažila pomáhat raněným vojákům na frontě. Pracovala až do úplného vysílení.
5. února 1905 však došlo k tragické události, která změnila další život Jelizavety Fjodorovny. Výbuchem bomby revolučního teroristy zahynul její manžel. Když velkokněžna spatřila místo výbuchu, viděla obraz nesmírné hrůzy. V naprostém tichu, bez křiku a slz, začala ve sněhu na kolenou sbírat na nosítka pozůstatky těla svého muže.
V hodinu těžké zkoušky prosila Jelizaveta Boha o pomoc a útěchu. Třetí den po skonu manžela přijela Jelizaveta Fjodorovna do vězení za atentátníkem. Necítila k němu nenávist. Přála si jen, aby pocítil lítost nad svým činem a prosil Boha o odpuštění. Dokonce předala carovi žádost o milost pro vraha. Ten ji však odmítl.
Nakonec se rozhodla cele zasvětit svůj další život Bohu skrze službu bližním. Založila v Moskvě ústav podobný mnišskému příbytku, který bude zasvěcen práci, milosrdenství a modlitbě pro blaho bližních. Za tímto účelem koupila pozemek se čtyřmi domy a rozlehlým sadem. V tomto monastýrském „Domě milosrdenství Marty a Marie“ (na památku sester sv. Lazara) byly zbudovány dva chrámy. Jeden svatých sester Marty a Marie, a dále Záštity Přesvaté Bohorodice. K tomuto Domu patřila také nemocnice, která byla později považována za jednu z nejlepších v Moskvě, dále lékárna, ve které se léky poskytovaly chudým zdarma, a pak pro děti sirotčinec a škola. Za zdmi monastýru byla ještě zřízena nemocnice pro ženy nemocné tuberkulózou.
Dne 10. února roku 1909 začal monastýr vykonávat svoji činnost. O několik měsíců později posvětil biskup dmitrovský Trifon během všenočního bdění první sestry milosrdenství podle zvláštního obřadu, který za tím účelem vypracoval synod. Sestry při něm složily slavnostní slib, že budou podle příkladu mnišek vést panenský život v práci a modlitbě (tento slib se vztahoval na dobu jejich služby v Domě milosrdenství Marty a Marie). Následujícího dne vložil světitel Vladimír, metropolita moskevský a kolomenský, na každou ze sester osmikonečné cypřišové kříže a Jelizavetu Fjodorovnu ustanovil představenou Domu milosrdenství. Velkokněžna toho dne pronesla tato památná slova: „Opouštím tento nablýskaný svět, (…) a spolu se všemi vámi vstupuji do většího a nesmírného světa, světa chudých a trpících.“
V Domě milosrdenství vedla velkokněžna Jelizaveta stroze asketický život: spala na dřevěné posteli bez matrace, povětšinou ne víc než tři hodiny, jídlo požívala velmi střídmě a přísně dodržovala posty, o půlnoci vstávala na modlitbu a potom obcházela všechna nemocniční lůžka, nezřídka zůstávala u těžce nemocných až do časného jitra. Sestrám říkávala: „Což není hrozné a špatné, když se kvůli falešné humanitě snažíme tyto trpící ukonejšit a uklidnit klamnou nadějí na jejich nepravděpodobné uzdravení? Prokázaly bychom jim lepší službu, kdybychom je předem a včas připravili na jejich křesťanský přechod na věčnost.“
Jelizaveta Fjodorovna nikdy nečinila nic zásadního bez požehnání zpovědníka Domu milosrdenství – protojereje Mitrofana, bez rad starců Optinské poustevny a dalších. Za naprostou poslušnosti vůči starci získala od Boha vnitřní útěchu, pokoj a klid ve své duši.
Na počátku I. světové války velkokněžna organizovala pomoc směřovanou na frontu. Pod jejím vedením byly vypraveny sanitární vlaky, zakládány sklady potřebných léčiv a zásob, na frontu byly vysílány polní mobilní kaple.
Abdikace cara Mikuláše II. v březnu 1917 byla pro Jelizavetu velkou ranou. Viděla, do jaké propasti se Rusko řítilo a hořce plakala za ruský národ. V jednom z dopisů z té doby se uvádějí následující slova: „Pociťovala jsem hlubokou lítost nad Ruskem, nad jeho dětmi, které v nynějším čase nevědí, co činí. Cožpak to není nemocné dítě, které máme stokrát více rádi v čase jeho nemoci, než když je veselé a zdravé? … Nyní musíme upírat své mysli k Nebeskému království a s pokorou říci: Buď vůle tvá.“
Po nástupu bolševiků k moci odmítla emigrovat. Pokračovala i nadále v tom, co započala po smrti svého muže. Ještě více se věnovala obětavé práci v Domě milosrdenství. 7. května roku 1918, v den památky Iverské ikony Matky Boží, navštívil Dům milosrdenství světitel Tichon, patriarcha moskevský, a vykonal zde modlitbu. Krátce po odjezdu patriarchy byla velkokněžna Jelizaveta zatčena a uvězněna čekisty. Patriarcha Tichon se snažil dosáhnout jejího propuštění, ale marně. Byla bedlivě střežena a odvezena z Moskvy. S velkokněžnou dovolili odjet ještě dvěma sestrám z Domu milosrdenství: Varvaře Jakovljevoj a Jekatěrině Janyševoj. Všechny je pak deportovali do uralského města Alapajevsk. Sestra Varvara si vyžádala, aby mohla zůstat s velkokněžnou. Sem bylo přivezeno dalších pět ruských velkoknížat a tajemník velkoknížete Jana.
Umučení ct. muč. Jelizavety a dalších svržením do šachty (detail z ikony novomučedníků ruských)
V noci z 5. na 6. července 1918 odvezli Jelizavetu a ostatní vězně na místo opuštěné důlní šachty, kde byl proveden zamýšlený zločin. S hanlivými nadávkami a při brutálním zacházení a údery pažbami pušek začali dozorci všechny mučedníky postupně shazovat do hluboké důlní šachty. První srazili dolů velkokněžnu Jelizavetu. Ta se stihla přežehnat znamením kříže a nahlas se modlila: „Pane, odpusť jim, neboť nevědí, co činí.“
Jelizaveta Fjodorovna a velkokníže Jan nedopadli až na dno šachty, ale na výčnělek, který byl v hloubce 15 metrů. Ač sama těžce zraněna, odtrhla ze svého oblečení kousek látky a převázala velkoknížeti rány. Vesničané, kteří se náhodně ocitli poblíž šachty, slyšeli, jak z její hlubiny zněla Cherubínská píseň (liturgický hymnus), kterou zpívali umírající mučedníci. Zemřeli s prsty složenými jako při pokřižování.
Za několik měsíců poté byla těla všech novomučedníků vyzdvižena z šachty bělogvardějci. Později byly rakve s ostatky ctihodných mučednic Jelizavety a Varvary převezeny až do Jeruzaléma, kde byly uloženy pod chrámem svaté myronosice Marie z Magdaly v Getsemanském ženském monastýru na Olivové hoře.
Apoštol Petr se dříve jmenoval Šimon a byl to bratr apoštola Ondřeje prvozvaného. Živil se rybolovem. Stal se Kristovým učedníkem a Pán se rozhodl pojmenovat ho Petr. Jako přední z učedníků jasně vyjádřil jejich víru v Pána Ježíše, když řekl: „Ty jsi Kristus, Syn Boha živého.“ Pán prohlásil jím vyznávanou víru za skálu, na které bude zbudována Církev. Petr byl zprvu povahy prudké a někdy kolísavé. Jeho láska k Pánu byla veliká a jeho víra se postupně upevňovala. Avšak když viděl, jak velekněz s židy soudí Pána Ježíše, Petr propadl zmatku a strachu, a třikrát jej zapřel. Ihned poté se zastyděl, litoval svého zakolísání ve věrnosti a hořce plakal nad svým selháním. Pozbyl tím svého apoštolského daru a (podle slov anděla) nebyl již na nebesích považován za člena apoštolského sboru. Po zmrtvýchvstání Kristově, když se apoštolům zjevil vzkříšený Pán, třikrát se Petra tázal, zda jej miluje. Oslovoval jej při tom jeho starým jménem Šimon. Petr třikrát kajícně vyznával před Ježíšem Kristem svou lásku k němu, odčinil tím trojnásobné zapření Pána, byl přijat opět mezi dvanáctero apoštolů a bylo mu vráceno apoštolské pověření pást Kristovo stádce. Nicméně Petr oplakával svůj hřích po celý svůj následující život. Po sestoupení Svatého Ducha se Petr ukázal jako nebojácný a mocný zvěstovatel a šiřitel svatého Evangelia. Při jednom kázání v Jeruzalémě obrátil na víru kolem tří tisíc duší. Dále rozšiřoval evangelijní zvěst v Palestině a Malé Asii, Ilýrii (území, rozkládající se na západě dnešního Balkánského poloostrova) a Itálii. Jeho kázání je zachováno v Markově evangeliu. Činil velké zázraky, uzdravoval nemocné, křísil mrtvé, dokonce pouhý jeho stín vyléčil nemocné. Se závistí pozoroval činnost apoštolů kouzelník Šimon, který svou magií sváděl lidi a získával je pro satana. Šimon Mág nabídl apoštolům peníze, aby mu udělili stejný dar konat zázraky, jako mají oni (právě podle tohoto mága se nazývá jeden z velkých hříchů, svatokupectví – simonie, tj. kupování duchovních darů a církevních hodností za peníze). Petr s ním musel svádět vleklý boj. Nakonec Šimon bídně zahynul při svých kouzlech, když Petr svou modlitbou donutil k úprku démony, kteří Šimonovi při jeho čarování sloužili. Z příkazu císaře Nerona byl Petr odsouzen k smrti. Když spatřil před sebou kříž, který byl pro něj připraven, požádal katy, aby jej ukřižovali hlavou dolů, protože se kvůli svému hříchu cítil nehoden, aby zemřel stejně jako jeho Pán.
Apoštol Pavel pocházel Tarsu (na jižním pobřeží dnešního Turecka). Původně se jmenoval Saul a jakožto farizej pronásledoval křesťany. Na křesťanskou víru byl zázračně obrácen samotným Pánem Ježíšem, který se mu oslnivém světle zjevil na jeho cestě do Damašku, kam se vypravil zatýkat křesťany. Po zázračném vidění oslepl. Pokřtěn byl apoštolem ze 70ti Ananiášem, Bůh mu vrátil zrak a byl pojmenován jako Pavel a Kristem povolán do apoštolské služby. S plamennou horlivostí šířil Evangelium do všech stran, od hranic Arábie až do Španělska, mezi Židy a pak hlavně mezi pohany. Je nazýván apoštolem pohanů. Pro Krista byl mnohokrát mučen a vytrpěl bití, topení v moři, pronásledování. Jak strašná byla jeho strádání, tak nesmírná byla jeho trpělivost. Po všechny roky, kdy šířil víru, byl jeho každodenní život stále na hranici života a smrti. Dostalo se mu nebeských vidění a velkých milostí, ale přesto Bůh nevyslyšel jeho prosby za uzdravení a ponechal mu jeho trýznivou nemoc, aby nezpychl. Zachovalo se nám 14 jeho dopisů, které jsou součástí Nového zákona Bible. Jako apoštol se živil prací vlastních rukou, aby nezavdával původ k pohoršení a nebyl nikomu na obtíž. Všechny své dny a noci naplnil prací a utrpením za Krista. Cílem jeho nezdolné námahy bylo rozšiřovat Církev Boží na mnoha místech světa. Svou láskou k Pánu, krajním sebezapřením, pokorou a modlitbou dosáhl křesťanské dokonalosti, kterou dle vlastní zkušenosti vyjádřil slovy: „Nežiji už já, ale žije ve mně Kristus.“ Svou pozemskou námahu a životní pouť ukončil v Římě, kde byl popraven mečem (za časů císaře Nerona, stejně jako apoštol Petr).
HYMNUS LÁSKY SVATÉHO APOŠTOLA PAVLA
»Kdybych mluvil jazyky lidskými i andělskými, ale lásku bych neměl, jsem jenom dunící kov a zvučící zvon. Kdybych měl dar proroctví, rozuměl všem tajemstvím a obsáhl všechno poznání, ano kdybych měl tak velikou víru, že bych hory přenášel, ale lásku bych neměl, nic nejsem. A kdybych rozdal všecko, co mám, ano kdybych vydal sám sebe k upálení, ale lásku bych neměl, nic mi to neprospěje. Láska je trpělivá, laskavá, nezávidí, láska se nevychloubá a není domýšlivá. Láska nejedná nečestně, nehledá svůj prospěch, nedá se vydráždit, nepočítá křivdy. Nemá radost ze špatnosti, ale vždycky se raduje z pravdy. Ať se děje cokoliv, láska vydrží, láska věří, láska má naději, láska vytrvá. Láska nikdy nezanikne.
A tak zůstává víra, naděje, láska – ale největší z té trojice je láska.«
Dne 29. června se v Olomouci konalo setkání okružních protopresbyterů. Přítomní probírali s vladykou Izaiášem, ředitelem úřadu eparchiální rady život a těžkosti protopresbyterátních oblastí naší eparchie. Pohovořilo se stručně o vývoji rozkolu spáchaného bývalým brněnským duchovním. Konstatovali jsme, že se tím v naší církvi už nikdo nechce zabývat. Nyní se vrací do našeho užívání i brněnský farní dům, kdežto sekta bývalého brněnského faráře si už jde vlastní cestou mimo jednotu obecné pravoslavné církve.
Zároveň byla vznesena obecná úvaha, že problémy, které nakonec rozkol církvi způsobí, většinou narůstají kvůli přehlížení nepravoslavného chování kněze, kterému se v naději, že přijde k rozumu, dlouhodobě toleruje neplnění povinností a izolacionismus jemu svěřené farnosti. Nakonec však stejně skončí v rozkolu a ještě k tomu způsobí církvi mnoho škod, zmanipuluje biskupem svěřené věřící, někdy navíc způsobí církvi veřejnou ostudu, pomluví kde koho a ukradne církevní obci, co se dá. Nezřídka se ukáže, že ten, co vede lidi do rozkolu, vlastně nemá pravoslavnou víru nebo že naši církev zřejmě nikdy nemiloval. Příště by se už nemělo dopustit, aby takoví duchovní, kteří se začnou projevovat, jako byl bývalý brněnský farář, působili v církvi tak dlouho a kazili lidem víru i morálku. Pro kanonickou i morální jednotu duchovenstva je důležité dbát na častější setkávání kněžstva u příležitostí pravidelných konferencí nebo celoeparchiálních poutí. V devadesátých letech se konalo setkání duchovních nejméně osmkrát do roka a působilo to blahodárně na morálku duchovenstva.
Okružní protopresbyteři mají na starost církevní obce svého protopresbyterátu a provádějí běžnou kontrolu církevních výkazů těchto farností. K tomu vladyka navrhl, aby výkazy svých církevních obcí kontrolovali okružní protopresbyteři vzájemně, a teprve pak je podávali ke schválení úřadu eparchiální rady.
Diskutovalo se i nad pravidelným kalendářem na příští rok. Kalendária budou dvě podle nejpočetněji zastoupených skupin uživatelů toho či onoho kalendářního stylu: starý styl a tzv. smíšený styl (nový styl bude publikován jen v PDF ke stažení a vytištění).
V kalendářní brožuře by mělo být více různorodých článků, jak tomu bylo kdysi. Prosíme všechny kněze (i další pisatele), aby do konce září dodali pro kalendář článek. Stačí krátká stať, zamyšlení či nějaké kázání nebo jen rozvedená myšlenka nad jakýmkoliv křesťanským tématem. Může to být překlad citací či úvah svatých otců, nebo např. tradiční recept na postní pokrm.
Většinu času setkání využili přítomní duchovní k plánování dalších celoeparchiálních událostí a přípravě nejbližších poutí.
13. srpna (v sobotu) se bude na svátek sv. Gorazda I. konat eparchiální pouť do olomoucké katedrály. Večer před poutí bude několik kněží s vladykou světit olej pro nemocné. Posvěcený olej se bude následující den při poutní bohoslužbě rozdávat přítomným duchovním pro jejich farní potřebu.
3. září (v sobotu) bude tradiční pouť do Hrubé Vrbky k jubilejnímu svátku narozenin pro věčný život Gorazda II. — 80 let od jeho mučednického skonání. Po bohoslužbě bude následovat pohoštění a krátká přednáška. Projednává se návštěva hostů ze zahraničí.
Pouť k novomučedníkům do Přerova bude ještě upřesněna, ale pro množství jiných událostí nebude letos vyhlášena jako celoeparchiální událost.
28. září (středa, volný den, státní svátek) se bude pořádat celoeparchiální pouť do brněnské katedrály. Zde je plánováno vyhlášení svatosti mučednice Orosie (Dobroslavy) a zároveň oslava sv. Ludmily (která byla opatrovnicí i družkou sv. Orosie). Chrámu sv. Václava bude předána velká ikona sv. Orosie, při svaté liturgii bude vyhlášena její svatost a brněnská katedrála se stane naším poutním místem této svaté mučednice, princezny velkomoravské a aragonské, schovanky sv. Ludmily České. Na závěr bude přečten život světice.
Po ukončení oficiální části setkání setrvali okružní protopresbyteři ještě při posezení nad pohoštěním. Tématem volné debaty byly historické události naší místní církve a poučení, které z nich můžeme čerpat.
Tradiční akce jsme se tentokráte zúčastnili hned na třech místech. V Horní Lipové je náš chrám a památník otevřen stále celý rok a na letošní Noc kostelů byl interiér obohacen o malířský triptych Andělé války.
V Jeseníku byl chrámový prostor otevřen asi tři hodiny, za které ho navštívilo okolo 200 zvědavců.
Konečně, v jesenických lázních jsme do třetice, v pátek v 19.00, měli za hosta významného křesťanského výtvarníka Otmara Olivu, který pro padesátku přítomných skoro tři hodiny vyprávěl o umění života.
V sobotu 21. května jsme se opět sešli v Mikulčicích na akropoli s vykopávkami dávných velkomoravských chrámů, abychom svatou liturgií vzdali díky slovanským apoštolům sv. Cyrilu a Metoději, pomodlili se k nim, vzývali jejich záštitu nad Moravou a nad naší církví a připomněli si jejich památku. Je už to místní eparchiální tradice, požehnaná a přinášející duchovní prospěch nám všem. V době pandemie bylo každoroční konání přetrženo, ale nyní je obnoveno, když pominula doba všelijakých příkazů a zákazů, jak výstižně pravil vladyka Izaiáš na konci liturgie.
Svatou liturgii jsme konali pod širým nebem, uprostřed vykopaných základů zdí baziliky, tedy přibližně tam, kde stával svatý Metoděj se svým duchovenstvem při službě Bohu a moravskému lidu. Archijerejské bohoslužbě předsedal Přeosvícený vladyka Izaiáš a s ním sloužila či se zúčastnila většina duchovních naší eparchie. Připutovali i poutníci, kteří s radostí a zjevným duchovním povznesením se zúčastnili letošní cyrilometodějské pouti. Počasí bylo na vzdory předpovědi naprosto perfektní.
Za zmínku určitě stojí i dosud nebývalé vynikající technické zabezpečení bohoslužby. Pro oltářní prostor byl postaven stan a další velký stan byl budován po straně pro účastníky a další servis. Jako ikonostas sloužily korouhve, byly tam svícny pro obětní svíce, ikony, analoje, na písku byly položeny koberce atd. Technicky vše zajistila olomoucká církevní obec, která si vzala na starost i pěkný a důstojný bohoslužebný zpěv. Takže do Olomouce za všechny účastníky posíláme velké: Díky!
Na závěr bohoslužby poděkoval vladyka všem přítomným, vyjádřil radost z vydařené pouti, zval na další eparchiální akce a všem požehnal. Následovalo pod stanem prostřené pohoštění. Organizátoři pamatovali na všechno. Přestože byly prostory muzea byly kvůli opravám uzavřeny, nic přítomným poutníkům nescházelo.
Někteří pak posedávali v stínu stromů kolem vykopávek baziliky ještě celé hodiny. Na tvářích lidí byla vidět radost.
Na závěr této zprávy přinášíme něco z promluvy přednesené po evangeliu:
Svatí Cyril a Metoděj vykonali dílo, které už nikdy nezaniklo. Musíme se ptát, jak je to možné, že všichni znají jejich osoby, jména a životy? Jak to, že oni i jejich dílo nezmizeli v čase? Už je to více než tisíciletí! Tolik známých, slavných, úspěšných a mocných lidí už viděl tento svět. Část jmen těchto mocnářů plní učebnice dějepisu, ale kolik z nich je tak známých jako naši soluňští bratři? Tolik vysoce vzdělaných, neuvěřitelně inteligentních či geniálních lidí, jako byl sv. Konstantin-Cyril, žilo, ale co zbylo z jejich myšlenek a intelektuálního díla? Jejich objevy byly překonány, vynálezy zastaraly, umělecká díla jsou většinou známa jen zasvěcencům do umění a kunsthistorikům, leč dávno nejsou součástí každodenního života běžných lidí. Kolik slavných a mocných, kterým se klaněly davy a provolávaly jim slávu, už zde žilo, a kde je dnes jejich sláva? Tolik politiků a vládců chodilo pyšně po tomto světě, ale kde jsou dnes jejich vojenské úspěchy a jejich říše a státy?
Proč je cyrilometodějská památka stále živá, slavná a inspirující? Jen kvůli tomu, že dali Slovanům písmo pro jejich jazyk? Jen proto, že kázali Evangelium ve srozumitelné řeči? Jen proto vybudovali mezi Slovany jejich vlastní slovanskou církev se slovanskou bohoslužbou a slovanským překladem Bible, křesťanským zákonníkem a vlastním duchovenstvem? To vše je důležité, velkolepé a slavné. Myslím však, že je tu ještě jeden faktor, který je skrytý, ale zásadní.
Kdo byli svatí věrozvěsti Slovanů? Jací to byli lidé? Konstantin-Cyril byl géniem, učencem, dílo sv. Řehoře Theologa znal nazpaměť, byl člověkem ovládajícím vědy, poznatky i logiku a myšlenkové systémy, a hlavně geniem přes řeči (lingvistou). Sám o sobě jednou pravil: „Mně není nic milejšího než učení.“ Vynikal pohotovostí v diskusích a širokým záběrem svého myšlení a vzdělání. Byl to člověk univerzitního typu, který dosáhl také nejvyššího tehdejšího akademického titulu „filosof“ (dnes bychom řekli profesor) a učitel filosofie, a navíc to byl člověk modlitby, zasvěcený do praxe hesychasmu – velká duchovní osobnost. Stal se známým přemožitelem všemožných herezí. Jeho starší bratr Metoděj byl vysoce vzdělaným člověkem, právníkem ovládajícím úřední řády, soudnictví, administrativu, a zároveň diplomacii a politiku. A především to byl vynikající mnich, který ze všeho nejvíc miloval život ve svém monastýru, kam utekl před intrikami a politikařením u dvora.
Ale schopných lidí zná lidská historie mnoho, takže otázka: „Proč právě dílo této dvojice přetrvalo útoky nepřátel a jejich jména neupadla v zapomnění?“ je stále na stole. A když si připomeneme, že jejich dílo a památka byly po jejich zesnutí zahlazovány a ničeny s neuvěřitelnou urputností a nepřátelé k tomu měli dlouhodobě k dispozici veškerou světskou moc, zní námi položená otázka ještě naléhavěji.
Z Písma svatého víme, že právě taková osoba zůstane v paměti lidstva, která je spojena s Kristem, jenž je na věky. Osoba, která spojí svůj život s evangeliem, ba přímo vstoupí do evangelijního příběhu, zůstává v paměti věčné. Stejně tak i její skutky nebo dílo. Názorným příkladem je žena, která vylila myro na hlavu Spasiteli. Sám Pán o ní pravil: „Vykonala dobrý skutek … Po celém světě, kde bude kázáno toto evangelium, bude se mluvit na její památku o tom, co ona učinila,“ tj. navždy bude v paměti světa zapsána ona a její skutek.
Co nás tedy učí životy sv. Cyrila a Metoděje? Jak bychom měli žít, aby v marnostech neprchly naše dny? K čemu nás inspirují svatí bratři ze Soluně, aby naše práce, snaha a vynaložená námaha nevyzněly do prázdna, ale zůstalo zde naše dílo i tehdy, až nás Boží vánek odvane z povrchu země? Jak je napodobit, aby ani naše církevní dílo na Moravě nezaniklo? Tomu nás učí tito dva světci svou neuvěřitelnou pokorou.
Svatí Otcové církve nám stále znovu a znovu vysvětlují, že s Bohem nás spojuje pokora. K dosažení pokory míří veškeré asketické učení církve. Proto nás hlas církve stále znovu a znovu volá k pokání, protože skrze pokání dosahujeme pokory. Pokoru ukazuje Pán jako svou cestu a jako způsob následování. On o sobě pravil, že nepřišel, aby konal vůli svou, ale aby pokorně „činil vůli toho, který ho poslal“. (Jan 6,38) Písmo praví, že „Bůh se pyšným protiví, kdežto pokorným dává blahodať.“ (Jakub 4,6) Pýcha, svévole a vzpurnost nás vymete od Boha na nekonečnou vzdálenost a smete nás do propasti. Skrze pokoru ale přichází blahodať a spojení s Bohem.
Celá hierarchie Božího stvoření stojí na pokoře. Od nebeských vojsk a všech andělských řádů, které jsou na svých místech díky své poslušnosti a pokoře, až sem na zemi do Církve, jejíž hierarchické uspořádání (od patriarchů a biskupů, přes kněžstvo až ke každému věřícímu) opět stojí na poslušnosti a pokoře. Skrze pokoru vstupujeme do plnosti Boží hierarchie veškerého Bohu věrného rozumného stvoření. Pýcha a vzpoura vymetla satana ven z této hierarchie a to samé činí s každým neposlušným andělem nebo člověkem. Každý musí znát své místo a zastávat je s díky za Boží milost, kterou Pán dává všem.
A právě pokoru a poslušnost nám tak názorně ukazují životy soluňských bratří. Svou poslušností ze sebe učinili nástroje v Božích rukách. Nikdy jim nebylo na dlouho dopřáno, aby žili tak, jak chtěli. Císař s patriarchou zavolali sv. Konstantina-Cyrila, když potřebovali misionáře, a řekli mu: „Filosofe, je potřeba, abys tam šel. Vylož jim pravdu o Boží Trojici. Nemáme nikoho vhodnějšího, než jsi ty.“ A Cyril odvětil: „Milerád tam půjdu a položím život za jméno přesv. Trojice.“ (Tak přibližně probíhala jeho vyslání na misii.) A šel. Žádný vzdor, žádná námitka: „Nemohu tam jít, mám chatrné zdraví, jsem filosof mé poslání je studovat, bádat.“ A podobně i Metoděj. Nechtělo se mu z monastýru, ale uposlechl a vydal se s bratrem na cestu. Oba se stali apoštoly, kteří bez odporu poslechli Kristovo: „Jako mne poslal Otec, tak i já posílám vás.“ (Jan 20,21)
Sv. Konstantin byl jednak génius ale zároveň dosti chatrné tělesné konstituce. Výprava pro něho musela být náročnější, než si umíme představit. Zároveň jistě věděl, že se sotva dožije vysokého věku, a tak si pochopitelně přál využít svůj čas ve shodě se svým nadáním a obdarováním co nejlépe a to jako učenec a badatel. Jenže mu nebylo dopřáno ani klidu, ani odpočinku, který tak potřeboval, ani možnosti intelektuálně pracovat, po čemž tak toužil. Času na intelektuální práci, pro kterou byl nadán a vybaven, měl málo, ale to, co stihl vytvořit, zde vydrželo tisíc let a zřejmě bude trvat na věky.
Myslím, že jeho dílo bylo přijato Bohem, a to nejen kvůli kvalitě jeho práce, ale spíše právě proto, že nenamítal, nevzpouzel se, nebouřil se, ale poslušně splnil, co od něj církev potřebovala a co od něj představení žádali. To byla právě ta pokora, která spojila jeho osobu a jeho dílo s Kristem, a proto nezanikla ani jeho památka ani to dílo. To samé platilo pro Metoděje. Jak nerad pobýval na misii a na cestách je dosvědčeno jeho skálopevným úmyslem odcestovat z návštěvy Říma do svého domovského monastýru a na Moravu se už nikdy nevrátit. Byla to tak silná touha, že ho Cyril, který tam právě umíral vyčerpáním, musel zapřísahat, aby se na Moravu vrátil, a dokonce při tom použil nejsilnější hrozbu, když prohlásil, že jestli se na Moravu nevrátí, nebude spasen. A tak i Metoděj znovu zapřel svou vůli, projevil poslušnost před svým bratrem a udělal to, co sám nechtěl. Vrátil se, aby zde pokračoval v tom, co se svým bratrem začali. Musel zde až do konce svých dnů trpělivě odrážet útoky zlovolných, nevzdělaných a hloupých nepřátel a farizejských tmářů.
Kdybychom jen světskýma očima hleděli na jejich život, pak bychom ho zřejmě prohlásili za nešťastný. Nikdy jim nebylo dopřáno, aby na delší čas vedli své dny dle vlastní vůle a dle svých představ o náplni svého života. Stále museli vykonávat to, co vlastně nechtěli nebo po čem netoužili. Viděno však očima víry, které hledí duchovně a pravdivě, jak je potvrzeno tím, že se tento pohled shoduje s pohledem dějin, byl to slavný život, který vstoupil do věčné paměti.
Vstal z mrtvých Kristus!
Kdo by si přál okusit doušek té duchovní radosti, která na pouti panovala, může shlédnout další fotogalerie.
Aktualizace: na závěr článku přidána fotogalérie z nedělní liturgie v Hodoníně
Protože různé zlomyslné hlasy nepřátel eparchie překrucují nedělní událost v Hodoníně a vypouštějí na sociálních sítích dezinformace, uveřejňujeme zde podrobný zápis toho, co se v Hodoníně stalo (včetně některých souvislostí), jak jej sepsali ti, kteří byli přítomni na místě samém a stali se bezprostředními svědky průběhu incidentu.
Čtvrtek 12. května
• Jer. (bývalý hodonínský duchovní správce) se nedostavil na domluvené jednání s vladykou Izaiášem v budově úřadu eparchiální rady v Olomouci, kde měli projednat představu jer. (bývalý duchovní správce) o jeho budoucím působení v Olomoucko-brněnské eparchii. Tento kněz již od podzimu roku 2021 ignoroval všechna pozvání na celoeparchiální setkání a jiné eparchiální události včetně těch, které byly oznámeny jako povinné pro všechny duchovní. Na žádnou pozvánku nereagoval, ničeho z toho se nezúčastnil a to bez omluvy. Svou neúčast na čtvrtečním jednání „omluvil“ ve středu večer sdělením, že „svůj názor nezměnil“ a setkávat se nepotřebuje.
• Vladyka Izaiáš se tedy rozhodl o. (bývalý duchovní správce), přehlížejícího vedení a správu eparchie, a církevní obec navštívit osobně před nedělní liturgií v Hodoníně, aby touto vizitací zjistil, co se v chrámu a v obci děje.
• Protože jer. (bývalý duchovní správce) již od 1. dubna nebyl správce Pravoslavné církevní obce (PCO) v Hodoníně, vladyka informativně kontaktoval Oddělení nakládání s majetkem Městského úřadu (MÚ) Hodonín s dotazem, zda mají k dispozici náhradní klíč od pronajatého chrámu sv. Metoděje na městském hřbitově, který pro liturgické účely využívá PCO v Hodoníně.
Podvodná žádost o změnu nájemní smlouvy
• MÚ nám odpověděl, že náhradní klíč má v držení Správa městského hřbitova a mj., že na stole mají od (bývalý duchovní správce) žádost o změnu nájemní smlouvy, kde by měl figurovat nový nájemce, jakési sdružení, které v tu chvíli nebyli schopni přesně pojmenovat.
• O takové žádosti ze strany PCO v Hodoníně nebyl nikdo na úřadu eparchiální rady informován, proto jsme byli pozváni na jednání s vedoucím Oddělení nakládání s majetkem MÚ v Hodoníně na pondělí 16. května.
Neděle 15. května
• V 8:45 hod. se vladyka Izaiáš s doprovodem dvou duchovních eparchie a zástupcem úřadu ER dostavil k hodonínskému chrámu sv. Metoděje.
• Po vladykově příchodu do chrámu se jer. (bývalý duchovní správce), který v tu dobu konal proskomidii, začal svlékat z kněžského roucha a vladykovi nejprve oznámil, že nebude sloužit s o. Rafaelem Moravským. Poté, co vladyka řekl, že jer. (bývalý duchovní správce) může sloužit s vladykou sám, jer. (bývalý duchovní správce) oznámil, že nebude sloužit ani s vladykou; důvod neuvedl.
• Vladykův příchod označil jer. (bývalý duchovní správce) svými slovy jako „zachvat chrama, jako v Brně“ (přeloženo: uchvácení, zabrání či dobytí chrámu).
• Vladyka Izaiáš zpočátku velmi mírně a zdvořile požádal o. (bývalý duchovní správce), aby mu vydal klíč od chrámu, avšak ten odmítal klíč vydat se slovy, že má „rozhodnout farní rada“. Pak zase namítal, že si má vladyka vzít náhradní klíč od Správy městského hřbitova.
Duchovenský slib (bývalý duchovní správce), kterým slibuje poslušnost vladykovi Izaiášovi
• Na místě bylo přítomno asi 5 věřících a po horečnatém telefonování p. (bývalý duchovní správce) přijelo na místo asi dalších 10 bojovných ukrajinských mužů, kteří se zřejmě místo obrany své vlasti před agresorem rozhodli hádat se s místním biskupem o chrám v ČR, a dokonce jim nebylo stydno mu nadávat a vztahovat na něj ruce!
• Protože se jer. (bývalý duchovní správce) chystal opustit chrám, byl zde zadržen, aby nemohl utéct i s klíčem od chrámu, a zůstal zde až do příjezdu příslušníků Městské policie.
• Po příjezdu Městské policie přišel do chrámu jakýsi bratr Aleksandar, který byl jer. (bývalý duchovní správce) představen jako „podpředseda farní rady“ (vymyšlený titul), který prý bude rozhodovat o tom, komu bude předán klíč od chrámu.
• Bratr Aleksandar se choval velmi sebevědomě, před chrámem ujišťoval přítomné o tom, že „to na městě zařídí“ a příslušníky policie pozdravil: „Ahoj!“ a tykal jim.
• Když byli příslušníci Městské policie o. Aleksijem Kuchtou upozorněni na to, že ze způsobu jejich chování máme podezření z podjatosti, zareagovali příslušníci MP tím, že zavolají zástupcům MÚ v Hodoníně a o držení klíče bude rozhodovat vedení města Hodonína a nikoliv bratr Aleksandar, který se po tomto rozhodnutí „vypařil“.
• Vedení města po seznámení se situací rozhodlo, že klíč připadne vladykovi Izaiášovi a po ukončení bohoslužby bude uložen na MÚ, kde má vladyka následující den plánované setkání s vedoucím oddělení pro nakládání s městským majetkem.
• Jer. (bývalý duchovní správce) se po této informaci vyděsil a žádal vladyku, aby mu sdělil, kdy bude na úřadě jednat. Vladyka samozřejmě nemá povinnost bývalému duchovnímu sdělovat svůj harmonogram.
• Jer. (bývalý duchovní správce) se po tomto rozhodnutí psychicky rozrušil, začal křičet a přítomným „věřícím“ zavelel, aby vzali vše, co je jejich. Lidé pak začali ze zdí strhávat ikony, brát vše, co se jim dostalo pod ruce, dokonce i olej do lampád se slovy, že chrámu vše pouze půjčili (jak nám to jen připomíná brněnský scénář a vykradení chrámu bývalým brněnským farářem).
• Jedna přítomná věřící, která do té doby vše natáčela na svůj mobilní telefon, dokonce popadla kasičku a utíkala s ní z chrámu. Ve dveřích však byla zadržena příslušníkem policie a obnos, který činil cca 3,5 tisíce Kč musela nechat v chrámu; prázdnou kasičku si však s sebou odnesla.
• Vladyka v pokoji oznámil příslušníkům policie, aby nechali přítomné věřící odnést si, co jen budou chtít.
(Bývalý duchovní správce) žádá vladyku Izaiáše o duchovenské svěcení
• Jer. (bývalý duchovní správce) se poté pustil do rabování oltářního prostoru. Prvně zcizil antimins, který mu ale včas vladyka zabavil (protože antimins vždy patří biskupovi, který jej vydal, nikoliv knězi). Poté se (bývalý duchovní správce) rozhodl vzít si pokrovce a bohoslužebné nádoby, jenže v tu dobu již byla dokončena proskomidie. Jer. (bývalý duchovní správce) se jako duchovní neukázal zrovna v dobrém světle, když v rozporu s pravoslavnou teologií i obyčejnou zbožností začal ze žertveníku odnášet posvátné Předložení připravené pro službu eucharistie. Proto jej musel o. Rafael Moravský velmi přísně napomenout, aby přestal bez zbožnosti sahat na připravené a požehnané Předložení. Po tomto upozornění jer. (bývalý duchovní správce) pohodil pokrovce zpět na žertveník a s úsměvem odešel.
• Nakonec, když už z chrámu pobrali, co se dalo, (bývalý duchovní správce) přítomným nešťastníkům zavelel, že „pojedou do Holíča“.
• Poté, co jer. (bývalý duchovní správce) opustil pozemek hřbitova, mohla v poklidu začít Božská liturgie, které se aktivně zúčastnili 3 věřící Pravoslavné církevní obce v Hodoníně (tedy celá polovina těch, co byli přítomni na samém počátku).
• Musíme konstatovat, že celý interiér chrámu byl ve velmi zanedbaném stavu: všudypřítomná špína, mastnota a dokonce zelenkavá (původně asi) svěcená voda, která byla připravena k používání v chrámové lodi.
Pondělí 16. května
• V pondělních dopoledních hodinách byl vladyka Izaiáš přijat vedoucím Oddělení nakládání s majetkem MÚ Hodonín, panem Jiřím Mrákou a panem Václavem Flórou.
• Po seznámení zástupců města se stávající situací Pravoslavné církevní obce v Hodoníně nám byla předložena výše zmíněná žádost (bývalý duchovní správce) o změnu nájemce chrámu.
Odvolání (bývalého duchovního správce) z hodonínské farnosti (31. 3. 2022)
‒ Žádost byla podána v pondělí 2. května 2022. ‒ (bývalý duchovní správce) nebyl duchovní správcem zapsaným v rejstříku církví na MK ČR již od 1. dubna 2022, což mu bylo v době podání žádosti známo a dokonce si byl vědom toho, že nesmí jednat jménem Pravoslavné církevní obce v Hodoníně, jelikož na toto téma diskutoval s vladykou Izaiášem. ‒ (bývalý duchovní správce) se i přesto na oné žádosti, podané na MÚ v Hodoníně, lživě představuje jako „Předseda rady PCO Hodonín“ a „duchovní správce PCO Hodonín“, vše podvodně stvrdil oficiálním razítkem PCO v Hodoníně a svým podpisem. Tím se pokusil uvést zástupce MÚ Hodonín v omyl. ‒ Druhá osoba, která figuruje na oné žádosti je již známý bratr Aleksandar, který „to na městě zařídí“. Podepisuje se jako ppor. Mgr. Aleksandar Kljunič a zjistili jsme, že tento bratr Aleksandar slouží jako příslušník Policie ČR na OÚ Hodonín v hodnosti podporučíka. ‒ Nejzajímavější je však právnická osoba, na kterou žádal (bývalý duchovní správce) přepsat nájemní smlouvu. Je to Duchovní centrum svatého Václava, z.s. – spolek, který v únoru tohoto roku p. Fejsak (se svým „tajemníkem“ M. Dvořáčkem a jinými) podvodně vytvořil přejmenováním původní Svatováclavské hudební školy, přepsáním jejích stanov a změnou sídla spolku. Tím si p. Fejsak tento původně církevní spolek, vázaný na Pravoslavnou církevní obec v Brně, v podstatě zprivatizoval. ‒ Zdá se nade vší pochybnost, že veškerý tento podvod páchaný proti olomoucko-brněnské eparchii a proti MÚ v Hodoníně, vychází od bývalého brněnského faráře, který musel s návrhem žádosti na změnu nájemce hodonínského chrámu přinejmenším souhlasit. Z jeho dosavadních skutků však nabýváme jistoty, že poskytl mladému bývalém faráři své rady a školení v tom, jak podvod provést. ‒ Cíl obou spiklenců byl jasný, přepsat nájemní smlouvu na Fejsakův spolek, převést na spolek veškerý inventář, včetně toho, který darovala, nebo zapůjčila Olomoucko-brněnská eparchie, či samotný vladyka Izaiáš a převést veškeré finance, protože tak přece „rozhodla farní rada“. ‒ Fejsakovský rozkol je již tedy naprosto otevřený a tento schismatik neskrývaně projevuje úmysl získávat si další důvěřivé věřící a faráře do své paralelní pseudopravoslavné struktury.
Zákaz výkonu bohoslužeb (12. 5. 2022)
• Na konci pondělního setkání sdělili zástupci města vladykovi, že (bývalý duchovní správce)se o podobný přepis snažil již na podzim minulého roku, kdy žádal přepsat nájemní smlouvu na fyzickou osobu, avšak již na místě mu byla žádost zamítnuta jako neodůvodněná. Jeho argumenty byly, že si „není jistý, zda ho biskup nechá dále v Hodoníně sloužit“. Na to mu zástupci města odpověděli, že nemohou měnit smlouvy na základě domněnek a navíc, samotní městští úředníci mu položili logickou otázku: „Pod kterým biskupem tedy budete vykonávat svou službu?“
• Dále prý městské úředníky zatěžoval svými názory na církevní situaci ve světě, při tom se jasně vymezil jako ten, kdo podporuje Ruskou církev a nikoliv Ukrajinskou církev (to bylo ještě před vypuknutím války na Ukrajině), stěžoval si, že náš episkopát podporuje Ukrajinskou církev, a že z tohoto důvodu chce (bývalý duchovní správce) přepsat nájemní smlouvu.
• Zástupci města ke konci jednání přenechali klíč od chrámu vladykovi Izaiášovi a vyjádřili naději na další dlouhodobou spolupráci, kdy zachovají stávající nájemní smlouvu.
• Vladyka Izaiáš za eparchii poděkoval za jejich prozíravost a podporu, zároveň se omluvil za nepříjemnosti spojené s působením bývalého duchovního naší eparchie (bývalý duchovní správce).
• Vypadá to, že (bývalý duchovní správce) si v Hodoníně způsobil už dost ostudy, a má-li nějakou soudnost, nebude se tam raději ukazovat.
• V současnosti zvažuje úřad ER podání trestního oznámení za podvodné jednání na (bývalý duchovní správce) a tzv. „podpředsedu“.
D. otec (bývalý hodonínský duchovní správce) , který dlouhodobě nekomunikuje ani s biskupy naší eparchie ani s úřadem eparchiální rady, se podvodem pokusil připravit naši eparchii a hodonínskou církevní obec o chrám sv. Metoděje, který má církev pronajatý od Městského úřadu v Hodoníně.
Stručný přehled průběhu události
Po opakovaných pokusech úřadu ER navázat s d.o. (bývalý duchovní správce) komunikaci se podařilo vladykovi Izaiášovi uskutečnit dlouhý telefonický rozhovor s tímto knězem. Výsledkem byl návrh vladyky setkat se ve čtvrtek (12. 5.) v Olomouci a probrat vše ústně tváří v tvář. Pro kněze to byla možnost urovnat všechny spory či nedorozumění. Ve středu poslal kněz mail, že na setkání nepřijede a že na svých výhradách trvá. Současně naše ústředí zaznamenalo pokus kněze převést pod smyšlenými záminkami nájem hodonínského chrámu z Pravoslavné církevní obce na Fejsakův spolek.
Vladyka tedy s dvěma duchovními přijel nejbližší neděli sloužit do Hodonína. Kněz (bývalý duchovní správce) měl tak další příležitost k usmíření s vladykou, který předpokládal, že spolu vykonají bohoslužbu a poté proberou celou situaci. Otec (bývalý duchovní správce) mohl obvyklým způsobem vladyku přivítat, sloužit s ním nedělní liturgii a po ní si případně sednout s vladykou a vyříkat si vše, co měl snad na srdci. Místo toho hned po příchodu vladyky tento kněz svlékl bohoslužebné roucho (konal v tu chvíli proskomidii). Nejprve prohlásil, že nebude sloužit s kněžími, kteří vladyku doprovázeli, načež vladyka navrhl, že tedy budou sloužit spolu jen oni dva. Nato prohlásil, že odmítá sloužit s vladykou. Načež se pokusil ukrást antimins a odmítl vladykovi vydat klíč od chrámu.
M. (bývalý duchovní správce) v průběhu incidentu telefonicky povolal další své věřící, mladé silné muže ukrajinského původu, a svým vzpurným chováním a podpořen přítomností svých „bojovníků“ průběh nadále vyostřoval. Jediné, co vladyka s doprovodem po něm žádali, bylo vydání klíče od chrámu, jehož správu mu eparchie dříve svěřila.
Nakonec otec (bývalý duchovní správce) vydal klíč policii, kterou sám přivolal. Celé jeho chování se naprosto příčilo kněžské poslušnosti a základní úctě vůči biskupovi. Pochopitelně, takový kněz, jemuž schází kněžská etika (i obyčejná lidská zdvořilost a slušnost), nemůže v naší eparchii nadále sloužit.(V příloze je kopie kněžského slibu, který (bývalý duchovní správce) podepsal při svém vysvěcení na kněze a na základě tohoto slibu byl ustanoven na farnosti, ale tento slib nyní vypověděl.)
Pokus unést chrám hodonínské obce z kanonické správy olomoucko-brněnské eparchie
Podvodná žádost o převod nájemní smlouvy na hodonínských chrám
Nelze tolerovat ani jeho podvodné jednání, v rámci něhož se pokusil (žádostí podanou na Městský úřad Hodonín dne 2. 5. 2022, viz vpravo) změnit nájemní smlouvu na chrám (i když v té době už nebyl duchovním správcem a statutářem svěřené církevní obce, odvolán byl k 31. 3. 2022, ale přesto žádost podepsal jako „předseda rady PCO Hodonín“, což může být jen duchovní správce). Touto nájemní smlouvou byl dříve sjednán nájem chrámu mezi Městským úřadem Hodonín (majitel chrámu) a Pravoslavnou církevní obcí v Hodoníně (nájemce). Jer. (bývalý duchovní správce) tímto podvodem hodlal připravit církev o místo ke konání bohoslužeb.
Na tomto podvodu přijal účast i tzv. „podpředseda farní rady“, který pracuje u Policie ČR. Jeho podpis je uveden pod neoprávněnou žádostí o změnu nájemce, čímž se spolu s (bývalý duchovní správce) pokusili převést užívací práva k chrámu na Fejsákův rozkolný spolek.
Biskupové i eparchiální rada očekávali, že ukončení pracovního poměru a odvolání (k 31. 3.) jer. (bývalý duchovní správce) pochopí jako signál, aby konečně přestal ignorovat eparchii, ve které slouží, a začal s jejími zástupci jednat o svém dalším kněžském působení. O to však bohužel o. (bývalý duchovní správce) zjevně neměl zájem. Nyní, při pondělním jednání (16. 5.) na MU v Hodoníně, jsme se totiž dozvěděli, že jer. (bývalý duchovní správce) už na podzim 2021, když ještě pobíral od eparchie kněžský plat a byl duchovním správcem, žádal MU o změnu nájemní smlouvy na chrám a chtěl nechat provést změnu nájemce na jakousi neznámou fyzickou osobu. Vysvětloval to nějakými svými pocity. MU žádost tenkrát zamítl jako neodůvodněnou.
Za nekněžské, nekanonické a nemorální chování byl na d. o. (bývalý duchovní správce) uvalen zákaz kněžské činnosti (k 15. 5. 2022), který podepsali vladykové arcibiskup Simeon a biskup Izaiáš.
Pravděpodobná souvislost s brněnským schismatikem
Nelze ponechat bez povšimnutí, na jaký subjekt chtěl otec (bývalý duchovní správce) nájem chrámu přepsat. Jedná se o spolek tzv. „Duchovní centrum sv. Václava“, což je Fejsakem budovaná paralelní struktura, čili schismatická církev (něco takového je samozřejmě absolutně zakázané posvátnými kánony a schisma nemá žádnou účast na svatém Pravoslaví). Tato paralelní struktura se asi měla rozšířit o hodonínský chrám. J. Fejsak o tomto úmyslu (bývalého duchovního správce) musel vědět (třeba mu to poradil). D. o. M. (bývalého duchovního správce) se v průběhu rozhovoru s vl. Izaiášem stále odvolával na J. Fejsaka, vyznával ho jako svého otce. Těžko se ubránit logickému vývodu sledu všech událostí a okolností, že Fejsak je rádcem (bývalého duchovního správce) a nelze vyloučit, že celý plán únosu námi používaného hodonínského chrámu pochází z Brna, kde byl vymyšlen už před několika lety za účelem únosu brněnského chrámu sv. Václava.
To vše lze chápat jako další potvrzení oprávněnosti podezření, které eparchiální rada chovala vůči J. Fejsakovi, že chce brněnský chrám sv. Václava nechat přepsat na někoho jiného, aby pak nespadal pod kanonickou správu naší eparchie. Ukazuje se, že zásah eparchiální rady, která zbavila J. Fejsaka postu duchovního správce a převedla jej na pozici pomocného duchovního, byl oprávněný a prozíravý mj. i z těchto důvodů.
Záštita Vysokopřeosvíceného vladyky Michala, kterou drží nad bývalým brněnským duchovním, možná souvisí s tím, že mu Fejsak odevzdal obsah pokladny církevní obce, vladyka Michal brněnské peníze přijal a vydal o tom potvrzení. Což není pravděpodobné, že to samé bylo zamýšleno i s chrámem sv. Václava? Proč by jinak vladyka Michal peníze přijímal?
Po odchodu (bývalého duchovního správce) konali v hodonínském chrámu sv. Metoděje přítomní duchovní svatou liturgii, které se mohli zúčastnit všichni věřící, kteří si to přáli. Po svaté liturgii byl vladyka připraven s věřícími hovořit. Svým věřícím však dal otec (bývalý duchovní správce) ještě před začátkem liturgie pokyn, aby s ním odjeli do Holiče.
(Následovat bude zápis události, jak jej pořídili účastníci incidentu, doprovázený patřičnými listinami.)
Naše eparchie zve na tradiční cyrilometodějskou pouť do moravských Mikulčic, kde na vykopávkách velkomoravského chrámu, v němž sloužil sv. Metoděj, se bude konat archijerejská svatá liturgie.
V úterý druhého popaschálního týdne, 3. května, v den vzpomínání zesnulých s vírou ve vzkříšení (tzv. Radonice), se v Brně na pozvání našich vladyků shromáždilo duchovenstvo naší eparchie k archijerejské liturgii s panychidou a k následující konferenci presbyterů. Milým překvapením bylo, že na liturgii, ač byl všední den, se zde sešla i skupinka brněnských věřících, což při bohoslužbách spojených s duchovenskou poradou nebývá pravidlem. Po pohnutých událostech vzpoury bývalého brněnského faráře se historický chrám sv. Václava vrátil do kanonické jednoty olomoucko-brněnské eparchie. Chrámové prostory se skvěly čistotou a novým vybavením interiéru. Cítili jsme, že se projasnila duchovní atmosféra chrámu.
Zasedání eparchiálního duchovenstva navštívila vážená paní konzulka Ukrajiny Anna Proshko se svým manželem a paní Inara Dudash, předsedkyně Ukrajinské iniciativy Jižní Moravy.
Setkání začalo archijerejskou svatou liturgií s modlitbami za mír, Boží pomoc pro ukrajinský národ a za upokojení ukrajinských vojáků padlých při obraně vlasti i za dříve zesnulé eparchiální archijereje, duchovní a věřící. Božské liturgii předsedal Jeho Přeosvícenost Izaiáš, biskup šumperský, vikář OBE a duchovní správce farnosti. S vladykou spolusloužili mitr. prot. Jiří Niederle, mitr. prot. Cristian Popescu, prot. Konstantin Ryška, prot. Alexandru Ceban a jer. Rafael Moravský. Zpíval sbor olomoucké katedrály.
Po svaté liturgii byla zahájena presbyterská konference duchovních OBE. Vladyka Izaiáš poděkoval duchovním i paní konzulce, uvítal ji jako vzácného hosta naší konference a znovu vyjádřil za olomoucko-brněnskou eparchii, že stojí za ukrajinským lidem a že odsuzuje ruskou agresi.
Poté, co vladyka pohovořil o morální podpoře a praktické pomoci naší eparchie trpícímu lidu přepadené Ukrajiny, vystoupila paní konzulka A. Proshko, poděkovala vladykovi Izaiášovi a duchovním eparchie i věřícím celé OBE za pomoc, poskytovanou ukrajinským uprchlíkům jak materiálně tak duchovně, a za naše jasné stanovisko proti ruské agresi. Uvedla, že je poctěna možností účasti na archijerejské svaté liturgii v brněnském chrámu svatého Václava. Po svém projevu se s námi rozloučila a duchovní pokračovali v programu konference.
Rozhovor s vladykou Izaiášem pořídila TV Noe
Dále přítomní sdělovali své zkušenosti s materiální pomocí uprchlíkům a diskutovali o celé této problematice. Prot. Jan Langer, který má zkušenosti ze státní správy, informoval o různých předpisech a postupech státních úřadů i o případných úskalích této práce.
Duchovní si vzájemně předávali informace a zkušenosti, sdělovali si, o kolik lidí se jejich farnost stará, jak si při tom počíná a probírali další možnosti ubytování uprchlíků. Nejvíce ubytovaných žen a dětí je v monastýru Zesnutí přesvaté Bohorodice ve Vilémově. Koordinátorem pro vilémovské centrum je otec Tomáš Loučka.
Vladyka Izaiáš seznámil přítomné se stavem finanční eparchiální sbírky, za účelem pomoci běžencům vyhlášené a schválené eparchiální radou. Zároveň tajemnice úřadu ER vyložila duchovním, jakým způsobem můžou čerpat tyto prostředky na své projekty pomoci ukrajinským utečencům.
Vladyka všem děkoval, že v této těžké době duchovní OBE pomáhají, projevují solidaritu s trpícími a podporují je jak duchovně tak i materiálně. Zvláště vyjádřil díky, že společně odmítáme vojenskou agresi páchanou ze strany RF proti Ukrajině.
Dále poděkoval brněnským otcům Rafaelovi a Alexandrovi za trpělivé snášení těžkých chvil, kdy museli čelit všemu – na Moravě dosud nevídanému – zlu, lžím a podvodům, co páchá odvolaný bývalý duchovní J. Fejsak v Brně, aby zde sabotoval práci svaté pravoslavné církve.
Otec Rafael referoval přítomným o situaci v brněnské farnosti, kde se podařilo obnovit normální kanonický církevní život pro všechny, kdo mají zájem o účast na skutečném pravoslaví. Referoval o možnostech řešení problému zablokovaného farního domu. Promluvil o proběhlé krásné oslavě svátků a podal zcela otevřené odpovědi na všechny otázky ohledně situace v Brně. Přítomní duchovní přijali zprávu s uspokojením. Bývalý brněnský farář si vytvořil svou sektu z důvěřivých či dezorientovaných věřících – jeho chování považují naši věřící, jak se nám svěřují, za ostudné a kořistnické. Policie vyšetřuje jeho činnost na základě podaných důkazů o dlouhodobých podvodech.
Duchovní s potěšením vyslechli pozdrav od našeho eparchiálního archijereje arcibiskupa Simeona, který zrovna chystá další díl svých biblických úvah Adam pláče.
Po vyčerpání programu konference se duchovní s vladykou na závěr oficiální části setkání pomodlili „Skvěj se, skvěj se, Nový Jerusaleme…“ a následovala volná diskuse doprovázená radostí z dlouho očekávaného setkání. Někteří účastníci zůstali v chrámu až do večerních hodin.
O bohaté občerstvení k debatám se postarali brněnští otcové Rafael s Alexandrem.
Na velkou sobotu jsme v Horní Lipové křtili osmiměsíční Annu a ve večerních hodinách sloužili paschální jitřní za účasti asi třiceti věřících z různých částí Jesenicka, kteří přišli slavit svátek svátků. Při službě zazněl paschální pozdrav »Kristus vstal z mrtvých« taktéž ve třiceti jazycích světa.
Na velkou neděli Paschy jsme v Jeseníku sloužili velikonoční svatou liturgii, kdy byl náš malý chrám v prvním patře přeplněn asi sedmdesáti věřícími, z nichž mnozí se vinuli jako zástup celým dlouhým schodištěm. Po skončení liturgie a požehnání paschálních pokrmů jsme zcela zaplnili nedaleký hotel Slovan, kde po společném obědě byl prostor nejen na zpěv, ale i na seznámení se s novými příchozími z východní Ukrajiny. Toto setkání pokračovalo i na světlou středu, kde asi padesátce zájemců byly nabídnuty možnosti jazykových kurzů či pracovních míst od organizací, které jsou ve městě Jeseník. Doufejme, že se s některými ještě uvidíme.
Olomoucko-brněnská eparchie
