Archiv autora: Administrator

Jubileum vladyky Rastislava

Jeho Blaženstvo vladyka Rastislav, arcibiskup prešovský, metropolita českých zemí a Slovenska

18. listopadu 2012 se v katedrálním chrámu uskutečnila chirotonie a intronizace vladyky Rastislava na katedru prešovského arcibiskupa. Tento pátek 18. 11. 2022 tudíž oslavuje desetileté výročí archijerejské služby.

Vaše Blažensvo, přejeme Vám do dalších let mnoho Boží pomoci, pevné zdraví a trpělivou lásku při práci na vinici Páně.

Na mnóhaja i blahája ľíta!
Eis polla eti, despota!

Archijerejská liturgie a farní shromáždění v Šumperku

V 21. neděli po padesátnici „O bohatci a chudém Lazaru“ dne 6. listopadu 2022 měla šumperská obec tu čest přivítat svého vikárního biskupa Izaiáše u příležitosti farního shromáždění. Duchovní správce o. Tomáš Loučka s členy obce přivítali vladyku květinou, chlebem a solí s láskou a otevřeným srdcem. Sešla se celá církevní obec i její nejstarší členové, kteří již překročili 90 let.

Následovala svatá liturgie a následně po ní hned farní shromáždění kterému vladyka předsedal. Byli představeni stávající členové rady starších a nominováni noví. Ti byli následným hlasováním schváleni a ihned se nadšeně zapojili do chodu správy obce. Vytýčili si nové úkoly, které je čekají v nejbližších dnech, a domluvili se, jakým způsobem se budou vzájemně motivovat v jejich plnění.

Po společných chvílích v chrámu se všichni přesunuli ke společnému obědu a posezení. Celá návštěva byla provázena příjemnou duchovní atmosférou společné lásky ke Kristu a vzájemnou jednoho k druhému. Celou obec návštěva našeho vikárního arcipastýře velmi potěšila, byla povzbuzena jeho posilujícími a pěknými slovy a těší se na další setkání.

Zádušní sobota v Ostravě

Svátek a archijerejská svatá liturgie v Pravoslavné církevní obci Ostrava Poruba v sobotu 5. 11. 2022. Liturgie se konala ve farní domovní kapli sv. Jiří v zámku. Toho dne nás poctil svou návštěvou vladyka Izaiáš, který spolu s dalšími duchovními sloužil panychidu za našeho otce Epanastatise Prusalise.

Následovalo krásné vystoupení tanečního souboru Antigoni z Krnova, který předvedl řecké národní tance.

Děkujeme všem hostům za překrásný den na zámku!

Sofia Prusali

Sbor presbyterů v Olomouci

18. října se shromáždilo eparchiální kněžstvo v olomouckém dolním chrámu sv. Gorazda II. Před tím se konala svatá liturgie v katedrále. Poradu zahájil vladyka Izaiáš, ale pro nemoc se posléze z účasti na zasedání omluvil. Poté proběhlo odborné proškolení duchovenstva z bezpečnosti práce a protipožárních opatření.

V dalším průběhu porady byli duchovní informováni o vladykou požehnaném projektu zřízení eparchiálního učiliště, které by v prvním ročníku sloužilo jako příprava pro žalmisty, v druhém ročníku jako příprava pro diákony. Pokud se najdou zájemci, plánuje se pokračování teologické výuky ještě v třetím a čtvrtém ročníku, což by pak bylo v eparchii považováno za dostatečnou teologickou přípravu pro kněze a pro učitele náboženství. Zatím byl představen studijní plán pro první ročník. O absolvování každého stupně vzdělání bude vydáván v naší eparchii platný certifikát. Mezi přítomnými duchovními vzbudila tato informace živý a kladný ohlas. Duchovní uváděli, že mají na farnosti možné uchazeče o studium na učilišti. Brzy budou zveřejněny přihlášky ke studiu a webové stránky celého projektu. Studium na učilišti bude otevřeno pro muže i ženy. Uchazeči mají být plnoletí. Duchovní, kteří se teologií systematicky zabývají, byli vyzváni, aby si vzali na zodpovědnost některý z ještě neobsazených předmětů. Do učiliště je možno se přihlásit i bez úmyslu přijmou některou duchovenskou hodnost; lze zde studovat jen na základě prostého zájmu o pravoslavnou teologii a liturgickou praxi.

Při ukončení schůze duchovní pozdravili otce Jana Baudiše u příležitosti jeho jubilea a popřáli mu jménem vladyků i sami za sebe zpěvem mnoholetí. Za eparchiální ústředí předala sestra Perla jubilantovi krásný dárek. Oslavenec srdečně děkuje všem a přeje našim vladykům a všem přítomným mnohá léta.

Úřad ER OBE

Svátek Záštity přesv. Bohorodice ve Znojmě

V den Záštity přesvaté Bohorodice 14. 10. 2022 nás navštívil přeosvícený vladyka Izaiáš. Společně jsme odsloužili božskou liturgii. Jsme moc rádi, že jsme se mohli společně s  vladykou pomodlit a pobýt s ním v přátelské atmosféře. Moc se těšíme na další setkání. Přesvatá Bohorodice pokryj nás svým omoforem!

O svátku viz článek na Ambonu.

Porady eparchiálního kněžstva

V pondělí 3. října 2022 se v Olomouci sešli presbyteři olomouckého a ostravského protopresbyterátu

V úterý 4. října zasedali presbyteři brněnského a jihlavského protopresbyterátu

Ze zápisu porady okružních protopresbyterů 4. 10. 2022 v Olomouci

Po schůzích duchovenstva všech eparchiální protopresbyterátních okruhů se konala porada čtyř okružních protopresbyterů.

Setkání zahájil vladyka Izaiáš, který za souhlasu všech přítomných zhodnotil eparchiální akce v průběhu roku (Mikulčice, Olomouc, Hrubá Vrbka, Brno atd.) jako zdařilé. Domluvilo se, že v příštím roce zorganizuje akci v Mikulčicích otec Konstantin Ryška.

Po doplňování informací ohledně Mikulčic se rozprava přesunula k úvahám o bohoslovecké výuce v naší eparchii. Byl vznesen návrh, aby bylo založeno eparchiální učiliště. Na to se rozvinula delší debata o možnostech studentů a vyučujících, o prostorách, kde by mohla probíhat výuka, o časovém rozvržení, finančních příspěvcích a dalších praktických problémech. Především se ujasňovaly rozdílné názory na výuku a hlavně studijní plán s učebními předměty. Bylo dohodnuto vznést dotazy o možnostech ostatních duchovních podílet se na tomto projektu na presbyterské konferenci 18. 10. 2022.

Otec Konstantin Ryška otevřel téma našeho objektu v Olbramovicích, co se týče jeho údržby, finančního zajištění a perspektivy. Poté se stočila diskuze i na jiné moravské chrámy a na jejich problémy, které je potřeba řešit. Probíral se např. dlouhodobě zanedbaný stav brněnského katedrálního chrámu a špatný stav farního domu, kde bude potřeba postupně provádět dlouhodobou, na etapy rozdělenou, generální opravu jednotlivých bytů. Zanedbání údržby nastalo za éry bývalého brněnského duchovního správce. Mluvilo se také o stavu chudobínského chrámu. Chrámy je potřeba zajistit, aby nechátraly a možná přijde doba, kdy se tyto chrámy opět naplní věřícími, protože podle některých prognóz lze očekávat příliv lidí z měst na venkov. Takto v 90. letech přečkala krizi v návštěvnosti řada našich chrámů.

Probírána byla též otázka chystaného eparchiálního kalendáře na příští rok. Přítomní rozhodli, že součástí ročenky budou kalendária jen pro smíšený a starý kalendářní styl.

První výročí novomučedníků v Přerově

V neděli 25. září přijel vladyka Izaiáš do přerovského chrámu sv. Cyrila a Metoděje vykonat slavnostní bohoslužbu k prvnímu výročí oslavy novomučedníků českých. I když nevlídné počasí a šířící se nemoci slavnostní bohoslužbě neprospěly, přerovští věřící se na bohoslužbu těšili. Onemocněl i přerovský duchovní otec Libor Raclavský. Naštěstí jej velmi dobře zastoupili otcové Jiří Kolář, otec Alexej Kukhta a svitavský diákon otec Libor Jiří Stráník. Bohoslužbu opět doprovázela zpěvem spřátelená část přerovského pěveckého souboru Vokál, která vytvořila krásnou liturgickou náladu. Díky vladykově klidnému přístupu opadla z většiny přítomných nervozita a bohoslužba i bez nemocného přerovského představeného otce Libora proběhla ke spokojenosti všech přítomných.

Děkujeme vladykovi Izaiášovi, otcům duchovním a pěveckému sboru za velmi pěknou bohoslužbu.

Chrámový svátek ve Střemeníčku

1. října jsme si připomněli svátek patrona chrámu sv. Václava ve Střemeníčku

Svatý Václav se narodil v r. 907 jako syn českého knížete Vratislava a jeho manželky Drahomíry. Jeho dědem byl český kníže Bořivoj, babičkou svatá Ludmila. Pokřtěn byl svatý Václav podle slovansko-byzantského obřadu. Když Václav jako dítě dospěl k užívání rozumu, dal ho otec dle slovansko-byzantského ritu postřihnout.

Václavovo mládí. Pak se začal za vedení slovanského kněze Pavla a pod dohledem svaté Ludmily učit spisovnému slovanskému jazyku. Když už uměl slovansky dobře číst a psát, rozuměl všemu, co četl, poslal ho otec do Budče, aby se tam u slovanského kněze, který se nazýval Učen, naučil i latinsky, protože potřeboval jako budoucí panující kníže latinu pro styk se západními německými sousedy. V průběhu jeho studií na Budči zemřel mu r. 920 předčasně otec. Václavovi bylo tedy pouze 13 let, když nastoupil na stolec svých předků. Poněvadž byl vlastně ještě dítětem, vládla v jeho jménu matka Drahomíra, která seskupila kolem sebe z bojarů kruh svých rádců, mezi nimiž kvetly intriky. Mezitím pokračoval svatý Václav v učení a dosáhl veškeré dostupné vzdělanosti slovanské, latinské i řecké, takže se mu v tomto ohledu nevyrovnal žádný tehdejší okolní panovník. V témže roce co otec, zemřela mu i milovaná babička, svatá Ludmila. Byla jako šiřitelka křesťanství usmrcena na hrádku Tetín, kam se stáhla poté, co se chopila moci Drahomíra. Ludmilu zabili v důsledku intrik bojarů kolem Drahomíry kvůli jejím křesťanským ctnostem a oblíbenosti v lidu.

Nástěnná ikona sv. Václava v kapli v Hrubé Vrbce

Vladařem. Jako osmnáctiletý mladík vzal svatý Václav otěže vlády do svých rukou. Měl velmi jemný smysl pro spravedlnost a cítil odpor k dvorním intrikám. Stal se nositelem duchovního odkazu sv. Ludmily. Dal přenést tělesné ostatky své svaté babičky z Tetína na Pražský hrad.

Jako panovník byl vzorem křesťana. Vyznamenával se hlavně vysoce zbožným a mravným životem, horlivostí pro čest a slávu Boží, péčí o rozšíření křesťanské víry v celém národě, stavbou četných křesťanských chrámů (na samém Pražském hradě založil chrám svatého Víta), pravidelnou návštěvou služeb Božích, všestranným konáním skutků milosrdenství a prokazováním křesťanské lásky. Jeden z nejstarších a historicky cenných životopisů o něm praví, že ctil svou matku, pečoval o chudinu, nemocné a sirotky, poskytoval přístřeší a pohostinství pocestným a cizincům a nestrpěl, aby se komukoliv děla křivda. Stal se miláčkem svého národa, jemuž se líbilo i to, že svatý Václav byl také osobně statečný a výborný jezdec na koni.

Jeho vladařskou vnější politikou byla vždy snaha o mír. Dokázal však s velkým osobním hrdinstvím bránit svou vlast i v boji. Byl připraven v zápase muž proti muži ochránit životy svých vojáků.

Nebylo mu však dopřáno dlouhé vlády. Čeští předáci, zvyklí páchat svévoli, nelibě nesli, že se svatý Václav staví proti jejich hříšným choutkám a nespravedlnostem. Jeho křesťanským ctnostem a zásadám nechtěli rozumět a považovali je za nebezpečnou slabost, nevhodnou pro panovníka. Nelíbilo se jim mít za panovníka muže pevné morálky a mravnosti. Přáli si mít na knížecím stolci někoho, s kým by mohli svými intrikami manipulovat. Namlouvali jeho bratru Boleslavovi, že svatý Václav usiluje o jeho život. Boleslav se dal od našeptávačů přemluvit.

Mučednictví sv. Václava. Jeho bratr pozval Václava do Boleslavi (nynější Staré Boleslavi), kde jako údělný kníže sídlil. Svatý Václav pozvání vyhověl, třebas byl varován, a odjel k němu se svou družinou. Po svaté liturgii se chtěl vrátit do Prahy. Boleslav ho však prosil, aby se u něho zdržel a zúčastnil se hostiny. Svatý Václav k tomu přivolil. Když ale následujícího dne časně zrána, jak činil denně, vstal a šel do chrámu na jitřní, číhali už na něho vrazi. Současně vyběhl za ním z hradu též Boleslav. Svatý Václav uslyšel za sebou kroky, a když se obrátil, spatřil Boleslava. Pravil: „Zdráv buď, bratře, velké díky ti vzdávám za hostinu.“ Na to Boleslav: „Lepší ti dnes hody připravím“ a udeřil Václava mečem. Ale Václav mu vyrazil meč z ruky. Pak vrátil meč Boleslavovi a chtěl vejít do chrámu. Vtom přiskočili Boleslavovi skrytí pomocníci, vrhli se na Václava a probodli ho několikrát dýkami a meči. Mrtvé tělo Václavovo bylo zaneseno do bytu kněze Krastěje, tam bylo umyto, oblečeno a připraveno k pohřbu. Zatím přišel z Prahy slovanský kněz Pavel, aby vykonal modlitbu nad mrtvým. I pochovali v chrámu „dobrého a spravedlivého panovníka Václava, ctitele Božího a milovníka Kristova.“ Bylo to dne 28. září (929 nebo spíš 935).

Chrámový svátek v Ostravě – Michálkovicích

Bohorodice, milostiplná matka křesťanů

Matka Boží bývá nazývána i matkou křesťanů, plnou laskavosti a útěchy, a proto nám zvláště bohorodičné svátky otevírají pohled na Církev z trochu jiné perspektivy – jako na rodinné společenství bratří a sester.

Naším Otcem je sám Bůh, proto ho oslovujeme: „Otče náš.“ Pán Ježíš pravil: „Nikoho si na zemi nenazývejte `otcem’, protože máte jediného Otce, který je v nebi.“ (Mat 23,9) „Vystupuji k Otci svému i Otci vašemu.“ (Jan 20,17) Mnohými dalšími citacemi Písma bychom mohli ukazovat, že Bůh je náš pravý Otec, Otec Církve. A kdo je Matkou této rodiny? Když pod křížem stál Jan, miláček Páně s Pannou Marií, pravil náš Spasitel své matce: „Ženo, hle, tvůj syn. Potom řekl tomu učedníkovi: Hle, tvá matka. A ten učedník ji od té chvíle přijal k sobě.“ (Jan 19,26-27) Ve svatém apoštolovi Janu jsou učiněni syny Kristovými všichni, kdo milují Pána. Ti všichni tam v osobě sv. Jana stojí pod křížem spolu s přesv. Bohorodicí.

Tělesná rodina je spojena tělesným příbuzenstvím. Neviditelná duchovní rodina církve je spojena pouty mnohem pevnějšími a hlubšími. Jsou to svazky, které neutrpí tělesnou smrtí. I zesnulí jsou stále dětmi Božími a členy církve (jak o tom svědčí zádušní modlitby).

Takže jsme jedna rodina, která má svého Otce i svou Matku, rodina bratří a sester v Kristu. A rodina se pravidelně shromažďuje. Pozemské tělesné rodiny jsou sice v průběhu dne rozptýleny, každý je u své práce a má jiné povinnosti, ale na večeři se všichni schází za jedním stolem. I rodina církve je sice v průběhu týdne rozptýlena – každý u svých světských úkolů a prací, ale v neděli se scházíme v chrámu kolem svatého prestolu, aby se všichni spolu ukázali před Boží tváří, druh vedle druha se pomodlili, přijali ducha Božího společenství, obdrželi požehnání a duchovní posilu, společně nasytili pravým pokrmem a nápojem, Kristovým Tělem a Jeho Krví.

A Bůh se o nás stará jako pravý Otec, dává nám to hlavní: život, svou dobrotu a ochranu. Naše Matka se o nás stará jako pravá matka, která miluje své děti, stále na ně dohlíží, stará se, aby se jim nic nestalo, obdařuje je svou láskou a laskavostí, věčnou trpělivostí a všechny své děti miluje. Pomáhá a posiluje trpící, ponížené a pronásledované – všechny, kteří kráčí cestou kříže, kterou si zvolil její syn.

Rodina, která si uvědomuje, že je jedné krve a že děti jedněch rodičů stojí při sobě, je společenstvím bratrské lásky, nikdy se nezradí, mladší se podřizují starším, a všichni společně svým rodičům. Nyní už je čas tázavě pohlédnout na naše církevní společenství – ať už farní, nebo eparchiální či celé místní církve nebo celosvětové církevní bratrstvo. Jakými jsme dětmi? Hodnými nebo zlobivými? Poslušnými nebo vzpurnými?

(Pokračování viz Ambon, č. 1369)

Srpnová pouť v Horní Lipové 2022

Již po osmé se konala v sobotu 20. 8. tradiční pouť lipovskými lučinami k oslavě svátku Proměnění Páně.

Předpověď počasí v pátek večer byla hrozivá, avizovala silné deště a povětrnostní nepřízeň. Nicméně Tvůrce počasí a nebes báně rozhodl, že nám po celé více než tříhodinové putování v horském terénu nespadne ani kapka.

Na začátku v 10 hod. jsme v chrámu sv. Nektária posvětili první plody tohoto požehnaného léta a s třiceti přítomnými vyšli na tříkilometrovou trasu v podobě trojúhelníku s vrcholy v místních sakrálních památkách.

Průvodcem nám byl opět děkovný akafist „Sláva Bohu za vše“ sestavený metropolitou Trifonem ve 20. letech 20. století. Na třinácti zastaveních zněly jeho jednotlivé části a slova komentářů vybraných z pokladnice světové duchovní tvorby.

Závěr patřil nutnému pohoštění pro vyčerpané a společným rozhovorům. Vítaným hostem byl i kameraman televize NOE, která z celého dne přinesla reportáž.

Pár minut nato, když odešel poslední putující, se nebe zatáhlo a pršelo po tři dny.

Prot. Josef Libor Kratochvíla

Návštěva vnučky sv. mučedníka Václava Čikla

Ve čtvrtek 15. září 2022 navštívila chrám sv. Cyrila a Metoděje v Přerově vnučka popraveného pravoslavného kněze Aloise Václava Čikla Tatiana Miškuv-Oehrli ze Švýcarska. Paní Tatiana významným způsobem přispěla k bohaté dokumentární části knihy o jejím dědečkovi Cesta k oběti. Po letech spolupráce s přerovským duchovním Liborem Raclavským se paní Tatiana konečně dostala na místa spojená s nejdelším působením duchovního A. V. Čikla. Se zájmem si prohlédla stálou expozici v přerovském chrámu, kde je jeden panel věnován jejím příbuzným a kněžskému působení A. V. Čikla v Přerově. Dále navštívila v Přerově různá místa spojená s její rodinou a projevila zájem o neznámé skutečnosti týkající se tragédie jejích prarodičů. Zároveň přislíbila zdokumentování výšivek své babičky, které Marie Čiklová vyráběla v době svého věznění v Terezíně před odjezdem na smrt v koncentračním táboře v Mauthausenu.

Olomouc – neděle svátku sv. Gorazda a zahájení výuky náboženství

Archijerejská liturgie sloužená vladykou + Izaiášem u příležitosti svátku biskupa-mučedníka Gorazda (Pavlíka) Českého a Moravsko-slezského.

Začátek školního roku pro výuku náboženství v olomoucké farnosti

První hodinu vedl náš vladyka + Izaiáš, biskup šumperský.

Dny evropského dědictví v Přerově

Ve dnech 10 – 18. září 2022 se koná celostátní akce Dny evropského dědictví, jež zpřístupňuje památky a památkové objekty široké veřejnosti. Dny evropského dědictví jsou společná aktivita Rady Evropy a Evropské komise, jejímž cílem je posílení historického povědomí v souvislostech se zvláštním důrazem na vnímání mezinárodního kontextu národního kulturního dědictví.

V neděli 11. září 2022 byl otevřen pravoslavný chrám sv. Cyrila a Metoděje v Přerově pro veřejnost. Přesto, že pro mnoho návštěvníků byl náš chrám jen jednou položkou na seznamu památek, kterou si mohli odškrtnout, našlo se dost návštěvníků, kteří si prošli celou výstavu a někteří čtením textů na výstavních panelech strávili spoustu času. Pro velkou návštěvnost (přes 300 osob) bylo nutné prodloužit čas otevření chrámu o víc než hodinu. Nejvíce si lidé prohlíželi svátkové ikony, prošli si výstavu a zapalovali svíce.

Výročí otce Mojmíra

Dne 9. září se dožívá požehnaných 75 let otec Mojmír Kříž, kaplan při chrámu svatého Jiří ve Svitavách, milovník historie a kultury, celoživotní sběratel pohlednic.

I když jej zdraví v posledních letech občas trochu pozlobí, nikdy nevynechá příležitost pomoci v kněžské službě, nebo nás duchovně posílit ve víře svým pěkným kázáním.

V naší farnosti je neúnavným šiřitelem optimismu, dobré nálady a naděje.

Důstojný otče Mojmíre, k tomuto významnému životnímu jubileu Ti přejeme Boží požehnání, pevné zdraví, dostatek sil pro pastýřskou službu, a mnohá a blahá léta!

prot. Jiří, diakon Libor, žalmista Vojtěch a věřící ze Svitav

80. výročí mučednictví vladyky Gorazda a ostatních novomučedníků českých

Hrubá Vrbka. V sobotu 3. září jsme se sjeli do rodiště sv. Gorazda, biskupa českého a moravsko-slezského, abychom si duchovní oslavou připomněli jeho světeckou památku, život i martyrium. V Hrubé Vrbce jsme v chrámu monastýru sv. Gorazda vykonali bohoslužbu, po které byl připraven další program k jubilejnímu výročí jeho zesnutí.

Archijerejskou božskou liturgii vykonal vladyka Izaiáš, spolu s ním sloužilo eparchiální duchovenstvo za účasti poutníků. Po přivítání vladyky krojovanými zástupci obce Hrubá Vrbka, ještě před začátkem samotné svaté liturgie postřihl vladyka bratra Šimona na žalmistu. Zpívalo trio z brněnské katedrály sv. Václava a hosté z Olomouce a Jihlavy. Při liturgii kázal o okolnostech mučednictví biskupa Gorazda prot. Libor Raclavský (výběr z jeho kázání je připojen na závěr příspěvku). Mnoho účastníků poutě přistoupilo ke svatému přijímání. Na závěr, po promluvě vladyky, se konal posvátný průvod kolem monastýru, v jehož čele nesl pan starosta obce svatou ikonu biskupa mučedníka, četlo se čtvero evangelium následované kropením svěcenou vodou.

Poté jsme se průvodem odebrali k rodnému domu biskupa Gorazda, kde vladyka Izaiáš vysvětil novou pamětní desku. Následoval oběd připravený v kulturním domě, a pak byl připraven další vzdělávací a kulturní program:

  • vzdělávací část byla zastoupena přednáškou prot. Jana o životě svatého vladyky dle archiválií a vzpomínek jeho současníků;
  • vystoupení folklórního mužského a ženského sboru z Hrubé Vrbky;
  • promítání dokumentárního filmu o životě vladyky Gorazda;
  • vystoupení tria z brněnského katedrálního chrámu sv. Václava.

Ctěnými hosty ze státní správy zde byli nejen starosta obce Hrubá Vrbka Pavel Gráf, ale také senátor ze Starého Města u Uherského Hradiště, pan Josef Bazala, poslanec z Hodonína, pan Antonín Tesařík, starosta Veselí nad Moravou, pan Petr Kolář a starosta Velké nad Veličkou, pan Petr Šmidrkal.

Poděkování patří Jeho Přeosvícenosti vladykovi Izaiášovi za sváteční liturgickou službu, za pastýřské povzbuzení a za postřižení bratra Šimona na žalmistu. Dále prot. Liborovi Raclavskému za krásné a faktografií podložené kázání. Díky i všem spolusloužícím duchovním.

Srdečně děkujeme Horňáckému sboru mužskému a ženskému za překrásnou ukázku místní folklórní muziky. A samozřejmě hostům zpěvákům z Brna, z Olomouce a z Jihlavy, kteří se postarali o bohoslužebný přednes liturgických hymnů a o písně při liturgii.

Organizačně jubilejní pouť připravili: duchovní správce farnosti prot. Arkadiusz spolu se starostou Hrubé Vrbky panem Pavlem Gráfem a Andrejem Daviďukem, předsedou rady Pravoslavné církevní obce v Hrubé Vrbce.

Díky za obstarání pohoštění adresujeme: sestře Růženě Gorazdě Prachařové, Andreji Daviďukovi a sousedům (paní Pavle Haláčové a paní Anně Chudečkové) a výše vzpomenutému panu starostovi obce Hrubá Vrbka, který převzal záštitu nad odpoledním programem.

Za pochvalnou zmínku stojí i zdánlivá drobnost – ozvučení, které umožnilo poutníkům stojícím venku pohodlně slyšet bohoslužbu a kázání.

Z kázání prot. Libora Raclavského

Sešli jsme se k uctění mučednické památky svatého mučedníka biskupa Gorazda a jeho spolupracovníků, jež naše církev nazvala českými novomučedníky. Od jejich mučednické smrti letos právě v tyto dny uplyne 80 let. Připomeňme si tedy dnes události roku 1942.

Po útoku na zastupujícího říšského protektora Heydricha nalezli příslušníci několika paraskupin úkryt v kryptě pravoslavného chrámu v Praze. Přesto, že nacisté vyhlásili v protektorátu stanné právo a povolali z říše stovky vyšetřovatelů a úředníků, nedařilo se jim nalézt žádnou stopu. Začal psychologický tlak na české obyvatelstvo v protektorátu. Byly vylepovány veřejné plakáty se jmény popravených, byla nařízena povinná veřejná shromáždění a rozšířila se zpráva, že A. Hitler chtěl nechat zastřelit každého desátého Čecha.

V této první vlně teroru Heydrichiády byli popraveni první pravoslavní, duchovní F. Šimek s manželkou, kteří byli zatčeni v souvislosti s jejich zapojením do odbojové organizace Petiční výbor Věrni zůstaneme na Přerovsku. Stupňující se tlak na české obyvatelstvo gradoval zprávou o vyhlazení Lidic a následně nacisté vydali ultimátum do 18. června, aby se mohl přihlásit každý, kdo něco ví a byla mu zaručena beztrestnost a peněžní odměna.

16. června se přihlásil gestapu parašutista Karel Čurda, který udal vše, co věděl. Jeho informace pak přivedly nacisty na stopu vedoucí do pravoslavného chrámu. Při poradě v noci 17. června nacisté rozhodli na druhý den chrám přepadnout. Při útoku na chrám byl úkryt prozrazen a parašutisté zemřeli. Byli zatčeni duchovní Čikl s manželkou, Petřek a kostelník Ornest.

Po prvních zprávách o vypátrání úkrytu si sice české obyvatelstvo oddechlo, ale jak se postupně objevovala souvislost s pravoslavným chrámem a otcem Petřkem, pravoslavným věřícím nastaly krušné časy. Začalo další zatýkání; byl zatčen vladyka Gorazd a postupně další spolupracovníci z pražské církevní obce, kteří ukrytých parašutistech věděli. V polovině července byla spuštěna tisková kampaň, v rámci níž byli vladyka Gorazd a pravoslavní duchovní uráženi a pomlouváni. Poté nastal klid, v kronice jedné pravoslavné ovce nazvaný klid před bouří.

Až 4. září se objevila zpráva, že stanný soud odsoudil biskupa Gorazda, duchovní Čikla a Petřka a Jana Sonnevenda k trestu smrti zastřelením. (Petřek byl zastřelen 5. 9.) Byl to jediný nacistický monstrproces na území protektorátu. Pravoslavní se ocitli bez pastýře.

Útoku na pravoslavné však nebyl konec. 27. září nacisté vyhlásili zrušení pravoslavné církve. Následovalo zatýkání duchovních, kteří většinou skončili v Německu na nucených pracích, vyloupení pravoslavných chrámů a zabavení majetku pravoslavných obcí. Zatčení spolupracovníci vladyky Gorazda, shromáždění v Malé terezínské pevnosti, byli stanným soudem spolu s ostatními “podporovateli a přechovávači” 29. září odsouzeni v nepřítomnosti k trestu smrti. Byl to jen formální byrokratický akt. 23. října byli odsouzení posláni do koncentračního tábora v Mauthausenu, kde bylo na druhý den popraveno 262 osob. Byla to největší poprava Čechů v historii tábora.

Na závěr bych se rád vrátil ke zdejšímu rodákovi biskupu Gorazdovi. Přes jeho velkou oběť a mučednictví spočívá podle mého názoru význam vladyky Gorazda především ve vybudování české pravoslavné církve, v jejím zorganizování a všestranném zabezpečení jejího života a potřeb. Dodnes stojí na Moravě chrámy, jejichž zbudování vladyka inicioval. Následné mučednictví pak bylo završením jeho díla. Vladyka Gorazd se tak stal tváří a symbolem české pravoslavné církve.

Trio z Brna: blahoslavenství (viz liturgický zpěvník Angelár)

Píseň ke sv. Gorazdovi

Dokumentární film Život sv. Gorazda lze přehrát na stránce archivu České televize (nebo na církevní stránce videodokumentů o pravoslaví.

Autoři fotografií: prot. Libor Raclavský, Ivan Zubilchak, Anežka Mandelíková a další.

Olomoucká oslava svátku Zesnutí Matky Boží

V neděli 28. srpna oslavila olomoucká farnost nejvýznamnější svátek přesv. Bohorodice.

V sobotu proběhla velká večerní s požehnáním pěti chlebů, pšenice, vína a oleje, a se symbolickým pohřbem Panny Marie – s vynášením bohorodičné pláštěnice.

V neděli následovala svatá liturgie, na jejímž závěru se konal moleben na začátku školního roku, při kterém se dostává požehnání dětem k učení.

Večerní a svatá liturgie

Pobožnost s požehnáním k začátku nového školního roku

»Síla slov božského evangelia nechať osvítí váš rozum světlem bohopoznání, nechať otevře vaše srdce i vaše ústa, abyste přijali a pochopili božská Písma a veškeré duši prospěšné učení, a nechať sestoupí na vás požehnání nebeské!« (Z pobožnosti na začátek školního roku)

Svátek Zesnutí přesv. Bohorodice v Brně

28. srpna se podle juliánského kalendáře oslavoval svátek Zesnutí přesvaté Bohorodice. V předvečer v Brně konali sváteční večerní s litijí a vynášeli podle jerusalemského zvyku bohorodičnou pláštěnici. V neděli proběhla vlastní oslava největšího bohorodičného svátku slavnostní božskou liturgií.

Na závěr liturgie sloužili pobožnost k začátku školního roku spojenou s požehnáním dětem.

»Modleme se k Hospodinu Bohu našemu, aby shlédl na dítky tyto a aby seslal do jejich srdcí, rozumu a úst ducha moudrosti, rozumu, zbožnosti a bázně před Ním a aby je osvítil Duchem Pravdy své a dal jim schopnost a sílu, by přijali a rychle si osvojili učení Jeho svatého Zákona a každé dobré a prospěšné učení, aby prospívali moudrostí a rozumem a všemi dobrými skutky ke cti jeho svatého Jména, a aby jim udělil zdraví a dal jim dosáhnout vysokého věku ke vzdělání a cti církve své!« (Z pobožnosti na začátek školního roku)

Výročí ve Svitavách

V neděli 7. srpna jsme oslavili archijerejskou liturgií svátek Proměnění Páně a půlkulaté pětileté výročí od vysvěcení pravoslavné kaple sv. Jiří ve Svitavách. Naše pozvání přijal vikární biskup naší eparchie vladyka Izaiáš, který před pěti lety kapli sv. Jiří vysvětil, a důstojní otcové Libor Raclavský a Konstantin Ryška. Vzácným hostem nám byl autor projektu kaple Ing. Arch. Josef Lopour. Na začátku slavnostní liturgie vladyka postřihl nového žalmistu našeho chrámu bratra Vojtěcha Jiřího Dobeše.

O významu chrámu jako pevného bodu v duchovním životě člověka v rychle se měnícím současném světě promluvil ve svém kázaní o. Libor Raclavský.

V promluvě na konci svaté liturgie vyzdvihl vladyka význam vztahu člověka ke svému chrámu, který pravidelně navštěvuje, a svému církevnímu společenství, ve kterém duchovně vyrůstá a žije.

Děkujeme vladykovi Izaiášovi za povzbuzující slova a ustanovení nového žalmisty, duchovním otcům i všem, kdo pomáhali při přípravě kaple, bohoslužby i slavnostního pohoštění. Děkujeme za příjemné slavnostní chvíle našeho skromného výročí.

Žalmistovi Vojtěchovi přejeme sílu a Boží požehnání v jeho duchovní službě.

Za církevní obec ve Svitavách
prot. Jiří Kolář

Uctívání svatých ostatků ct. mč. Jelizavety a Varvary v Dolních Kounicích

V sobotu 16. 7. se v Dolních Kounicích v chrámu sv. Barbory (Varvary) konala slavnost u příležitosti svátku ct. muč. Jelizavety a Varvary. Sloužil vladyka Izaiáš a místním duchovním správcem prot. Konstantinem Ryškou, prot. Liborem Raclavským a otcem Alexejem Kukhtou z Olomouce.

Ctihodná mučednice velkokněžna Jelizaveta se narodila 20. října roku 1864 v protestantské rodině hesenského vévody Ludvíka IV. a jeho manželky princezny Alice, druhé nejstarší dcery britské královny Viktorie. Roku 1884 se provdala za Sergeje Alexandroviče, bratra ruského cara Alexandra III. Když uviděla hlubokou víru svého muže, přestoupila velkokněžna do pravoslavné církve.

Jako velkokněžna navštěvovala Jelizaveta chrámy, nemocnice, dětské domovy, domy pro zestárlé a věznice; viděla mnoho lidského utrpení a vždy se snažila mírnit a ulehčovat jim toto břemeno. Po začátku Rusko-japonské války se Jelizaveta snažila pomáhat raněným vojákům na frontě. Pracovala až do úplného vysílení.

5. února 1905 však došlo k tragické události, která změnila další život Jelizavety Fjodorovny. Výbuchem bomby revolučního teroristy zahynul její manžel. Když velkokněžna spatřila místo výbuchu, viděla obraz nesmírné hrůzy. V naprostém tichu, bez křiku a slz, začala ve sněhu na kolenou sbírat na nosítka pozůstatky těla svého muže.

V hodinu těžké zkoušky prosila Jelizaveta Boha o pomoc a útěchu. Třetí den po skonu manžela přijela Jelizaveta Fjodorovna do vězení za atentátníkem. Necítila k němu nenávist. Přála si jen, aby pocítil lítost nad svým činem a prosil Boha o odpuštění. Dokonce předala carovi žádost o milost pro vraha. Ten ji však odmítl.

Nakonec se rozhodla cele zasvětit svůj další život Bohu skrze službu bližním. Založila v Moskvě ústav podobný mnišskému příbytku, který bude zasvěcen práci, milosrdenství a modlitbě pro blaho bližních. Za tímto účelem koupila pozemek se čtyřmi domy a rozlehlým sadem. V tomto monastýrském „Domě milosrdenství Marty a Marie“ (na památku sester sv. Lazara) byly zbudovány dva chrámy. Jeden svatých sester Marty a Marie, a dále Záštity Přesvaté Bohorodice. K tomuto Domu patřila také nemocnice, která byla později považována za jednu z nejlepších v Moskvě, dále lékárna, ve které se léky poskytovaly chudým zdarma, a pak pro děti sirotčinec a škola. Za zdmi monastýru byla ještě zřízena nemocnice pro ženy nemocné tuberkulózou.

Dne 10. února roku 1909 začal monastýr vykonávat svoji činnost. O několik měsíců později posvětil biskup dmitrovský Trifon během všenočního bdění první sestry milosrdenství podle zvláštního obřadu, který za tím účelem vypracoval synod. Sestry při něm složily slavnostní slib, že budou podle příkladu mnišek vést panenský život v práci a modlitbě (tento slib se vztahoval na dobu jejich služby v Domě milosrdenství Marty a Marie). Následujícího dne vložil světitel Vladimír, metropolita moskevský a kolomenský, na každou ze sester osmikonečné cypřišové kříže a Jelizavetu Fjodorovnu ustanovil představenou Domu milosrdenství. Velkokněžna toho dne pronesla tato památná slova: „Opouštím tento nablýskaný svět, (…) a spolu se všemi vámi vstupuji do většího a nesmírného světa, světa chudých a trpících.“

V Domě milosrdenství vedla velkokněžna Jelizaveta stroze asketický život: spala na dřevěné posteli bez matrace, povětšinou ne víc než tři hodiny, jídlo požívala velmi střídmě a přísně dodržovala posty, o půlnoci vstávala na modlitbu a potom obcházela všechna nemocniční lůžka, nezřídka zůstávala u těžce nemocných až do časného jitra. Sestrám říkávala: „Což není hrozné a špatné, když se kvůli falešné humanitě snažíme tyto trpící ukonejšit a uklidnit klamnou nadějí na jejich nepravděpodobné uzdravení? Prokázaly bychom jim lepší službu, kdybychom je předem a včas připravili na jejich křesťanský přechod na věčnost.“

Jelizaveta Fjodorovna nikdy nečinila nic zásadního bez požehnání zpovědníka Domu milosrdenství – protojereje Mitrofana, bez rad starců Optinské poustevny a dalších. Za naprostou poslušnosti vůči starci získala od Boha vnitřní útěchu, pokoj a klid ve své duši.

Na počátku I. světové války velkokněžna organizovala pomoc směřovanou na frontu. Pod jejím vedením byly vypraveny sanitární vlaky, zakládány sklady potřebných léčiv a zásob, na frontu byly vysílány polní mobilní kaple.

Abdikace cara Mikuláše II. v březnu 1917 byla pro Jelizavetu velkou ranou. Viděla, do jaké propasti se Rusko řítilo a hořce plakala za ruský národ. V jednom z dopisů z té doby se uvádějí následující slova: „Pociťovala jsem hlubokou lítost nad Ruskem, nad jeho dětmi, které v nynějším čase nevědí, co činí. Cožpak to není nemocné dítě, které máme stokrát více rádi v čase jeho nemoci, než když je veselé a zdravé? … Nyní musíme upírat své mysli k Nebeskému království a s pokorou říci: Buď vůle tvá.“

Po nástupu bolševiků k moci odmítla emigrovat. Pokračovala i nadále v tom, co započala po smrti svého muže. Ještě více se věnovala obětavé práci v Domě milosrdenství. 7. května roku 1918, v den památky Iverské ikony Matky Boží, navštívil Dům milosrdenství světitel Tichon, patriarcha moskevský, a vykonal zde modlitbu. Krátce po odjezdu patriarchy byla velkokněžna Jelizaveta zatčena a uvězněna čekisty. Patriarcha Tichon se snažil dosáhnout jejího propuštění, ale marně. Byla bedlivě střežena a odvezena z Moskvy. S velkokněžnou dovolili odjet ještě dvěma sestrám z Domu milosrdenství: Varvaře Jakovljevoj a Jekatěrině Janyševoj. Všechny je pak deportovali do uralského města Alapajevsk. Sestra Varvara si vyžádala, aby mohla zůstat s velkokněžnou. Sem bylo přivezeno dalších pět ruských velkoknížat a tajemník velkoknížete Jana.

Umučení ct. muč. Jelizavety a dalších svržením do šachty (detail z ikony novomučedníků ruských)

V noci z 5. na 6. července 1918 odvezli Jelizavetu a ostatní vězně na místo opuštěné důlní šachty, kde byl proveden zamýšlený zločin. S hanlivými nadávkami a při brutálním zacházení a údery pažbami pušek začali dozorci všechny mučedníky postupně shazovat do hluboké důlní šachty. První srazili dolů velkokněžnu Jelizavetu. Ta se stihla přežehnat znamením kříže a nahlas se modlila: „Pane, odpusť jim, neboť nevědí, co činí.“

Jelizaveta Fjodorovna a velkokníže Jan nedopadli až na dno šachty, ale na výčnělek, který byl v hloubce 15 metrů. Ač sama těžce zraněna, odtrhla ze svého oblečení kousek látky a převázala velkoknížeti rány. Vesničané, kteří se náhodně ocitli poblíž šachty, slyšeli, jak z její hlubiny zněla Cherubínská píseň (liturgický hymnus), kterou zpívali umírající mučedníci. Zemřeli s prsty složenými jako při pokřižování.

Za několik měsíců poté byla těla všech novomučedníků vyzdvižena z šachty bělogvardějci. Později byly rakve s ostatky ctihodných mučednic Jelizavety a Varvary převezeny až do Jeruzaléma, kde byly uloženy pod chrámem svaté myronosice Marie z Magdaly v Getsemanském ženském monastýru na Olivové hoře.

Chrámový svátek sv. Petra a Pavla v Opavě

U příležitosti svátku svatých apoštolů navštívil vladyka Izaiáš opavskou církevní obec.

Ze životů svatých apoštolů

Apoštol Petr se dříve jmenoval Šimon a byl to bratr apoštola Ondřeje prvozvaného. Živil se rybolovem. Stal se Kristovým učedníkem a Pán se rozhodl pojmenovat ho Petr. Jako přední z učedníků jasně vyjádřil jejich víru v Pána Ježíše, když řekl: „Ty jsi Kristus, Syn Boha živého.“ Pán prohlásil jím vyznávanou víru za skálu, na které bude zbudována Církev. Petr byl zprvu povahy prudké a někdy kolísavé. Jeho láska k Pánu byla veliká a jeho víra se postupně upevňovala. Avšak když viděl, jak velekněz s židy soudí Pána Ježíše, Petr propadl zmatku a strachu, a třikrát jej zapřel. Ihned poté se zastyděl, litoval svého zakolísání ve věrnosti a hořce plakal nad svým selháním. Pozbyl tím svého apoštolského daru a (podle slov anděla) nebyl již na nebesích považován za člena apoštolského sboru. Po zmrtvýchvstání Kristově, když se apoštolům zjevil vzkříšený Pán, třikrát se Petra tázal, zda jej miluje. Oslovoval jej při tom jeho starým jménem Šimon. Petr třikrát kajícně vyznával před Ježíšem Kristem svou lásku k němu, odčinil tím trojnásobné zapření Pána, byl přijat opět mezi dvanáctero apoštolů a bylo mu vráceno apoštolské pověření pást Kristovo stádce. Nicméně Petr oplakával svůj hřích po celý svůj následující život. Po sestoupení Svatého Ducha se Petr ukázal jako nebojácný a mocný zvěstovatel a šiřitel svatého Evangelia. Při jednom kázání v Jeruzalémě obrátil na víru kolem tří tisíc duší. Dále rozšiřoval evangelijní zvěst v Palestině a Malé Asii, Ilýrii (území, rozkládající se na západě dnešního Balkánského poloostrova) a Itálii. Jeho kázání je zachováno v Markově evangeliu. Činil velké zázraky, uzdravoval nemocné, křísil mrtvé, dokonce pouhý jeho stín vyléčil nemocné. Se závistí pozoroval činnost apoštolů kouzelník Šimon, který svou magií sváděl lidi a získával je pro satana. Šimon Mág nabídl apoštolům peníze, aby mu udělili stejný dar konat zázraky, jako mají oni (právě podle tohoto mága se nazývá jeden z velkých hříchů, svatokupectví – simonie, tj. kupování duchovních darů a církevních hodností za peníze). Petr s ním musel svádět vleklý boj. Nakonec Šimon bídně zahynul při svých kouzlech, když Petr svou modlitbou donutil k úprku démony, kteří Šimonovi při jeho čarování sloužili. Z příkazu císaře Nerona byl Petr odsouzen k smrti. Když spatřil před sebou kříž, který byl pro něj připraven, požádal katy, aby jej ukřižovali hlavou dolů, protože se kvůli svému hříchu cítil nehoden, aby zemřel stejně jako jeho Pán.

Apoštol Pavel pocházel Tarsu (na jižním pobřeží dnešního Turecka). Původně se jmenoval Saul a jakožto farizej pronásledoval křesťany. Na křesťanskou víru byl zázračně obrácen samotným Pánem Ježíšem, který se mu oslnivém světle zjevil na jeho cestě do Damašku, kam se vypravil zatýkat křesťany. Po zázračném vidění oslepl. Pokřtěn byl apoštolem ze 70ti Ananiášem, Bůh mu vrátil zrak a byl pojmenován jako Pavel a Kristem povolán do apoštolské služby. S plamennou horlivostí šířil Evangelium do všech stran, od hranic Arábie až do Španělska, mezi Židy a pak hlavně mezi pohany. Je nazýván apoštolem pohanů. Pro Krista byl mnohokrát mučen a vytrpěl bití, topení v moři, pronásledování. Jak strašná byla jeho strádání, tak nesmírná byla jeho trpělivost. Po všechny roky, kdy šířil víru, byl jeho každodenní život stále na hranici života a smrti. Dostalo se mu nebeských vidění a velkých milostí, ale přesto Bůh nevyslyšel jeho prosby za uzdravení a ponechal mu jeho trýznivou nemoc, aby nezpychl. Zachovalo se nám 14 jeho dopisů, které jsou součástí Nového zákona Bible. Jako apoštol se živil prací vlastních rukou, aby nezavdával původ k pohoršení a nebyl nikomu na obtíž. Všechny své dny a noci naplnil prací a utrpením za Krista. Cílem jeho nezdolné námahy bylo rozšiřovat Církev Boží na mnoha místech světa. Svou láskou k Pánu, krajním sebezapřením, pokorou a modlitbou dosáhl křesťanské dokonalosti, kterou dle vlastní zkušenosti vyjádřil slovy: „Nežiji už já, ale žije ve mně Kristus.“ Svou pozemskou námahu a životní pouť ukončil v Římě, kde byl popraven mečem (za časů císaře Nerona, stejně jako apoštol Petr).

HYMNUS LÁSKY SVATÉHO APOŠTOLA PAVLA

»Kdybych mluvil jazyky lidskými i andělskými, ale lásku bych neměl, jsem jenom dunící kov a zvučící zvon. Kdybych měl dar proroctví, rozuměl všem tajemstvím a obsáhl všechno poznání, ano kdybych měl tak velikou víru, že bych hory přenášel, ale lásku bych neměl, nic nejsem. A kdybych rozdal všecko, co mám, ano kdybych vydal sám sebe k upálení, ale lásku bych neměl, nic mi to neprospěje. Láska je trpělivá, laskavá, nezávidí, láska se nevychloubá a není domýšlivá. Láska nejedná nečestně, nehledá svůj prospěch, nedá se vydráždit, nepočítá křivdy. Nemá radost ze špatnosti, ale vždycky se raduje z pravdy. Ať se děje cokoliv, láska vydrží, láska věří, láska má naději, láska vytrvá. Láska nikdy nezanikne.

A tak zůstává víra, naděje, láska – ale největší z té trojice je láska.«

Setkání okružních protopresbyterů

Dne 29. června se v Olomouci konalo setkání okružních protopresbyterů. Přítomní probírali s vladykou Izaiášem, ředitelem úřadu eparchiální rady život a těžkosti protopresbyterátních oblastí naší eparchie. Pohovořilo se stručně o vývoji rozkolu spáchaného bývalým brněnským duchovním. Konstatovali jsme, že se tím v naší církvi už nikdo nechce zabývat. Nyní se vrací do našeho užívání i brněnský farní dům, kdežto sekta bývalého brněnského faráře si už jde vlastní cestou mimo jednotu obecné pravoslavné církve.

Zároveň byla vznesena obecná úvaha, že problémy, které nakonec rozkol církvi způsobí, většinou narůstají kvůli přehlížení nepravoslavného chování kněze, kterému se v naději, že přijde k rozumu, dlouhodobě toleruje neplnění povinností a izolacionismus jemu svěřené farnosti. Nakonec však stejně skončí v rozkolu a ještě k tomu způsobí církvi mnoho škod, zmanipuluje biskupem svěřené věřící, někdy navíc způsobí církvi veřejnou ostudu, pomluví kde koho a ukradne církevní obci, co se dá. Nezřídka se ukáže, že ten, co vede lidi do rozkolu, vlastně nemá pravoslavnou víru nebo že naši církev zřejmě nikdy nemiloval. Příště by se už nemělo dopustit, aby takoví duchovní, kteří se začnou projevovat, jako byl bývalý brněnský farář, působili v církvi tak dlouho a kazili lidem víru i morálku. Pro kanonickou i morální jednotu duchovenstva je důležité dbát na častější setkávání kněžstva u příležitostí pravidelných konferencí nebo celoeparchiálních poutí. V devadesátých letech se konalo setkání duchovních nejméně osmkrát do roka a působilo to blahodárně na morálku duchovenstva.

Okružní protopresbyteři mají na starost církevní obce svého protopresbyterátu a provádějí běžnou kontrolu církevních výkazů těchto farností. K tomu vladyka navrhl, aby výkazy svých církevních obcí kontrolovali okružní protopresbyteři vzájemně, a teprve pak je podávali ke schválení úřadu eparchiální rady.

Diskutovalo se i nad pravidelným kalendářem na příští rok. Kalendária budou dvě podle nejpočetněji zastoupených skupin uživatelů toho či onoho kalendářního stylu: starý styl a tzv. smíšený styl (nový styl bude publikován jen v PDF ke stažení a vytištění).

V kalendářní brožuře by mělo být více různorodých článků, jak tomu bylo kdysi. Prosíme všechny kněze (i další pisatele), aby do konce září dodali pro kalendář článek. Stačí krátká stať, zamyšlení či nějaké kázání nebo jen rozvedená myšlenka nad jakýmkoliv křesťanským tématem. Může to být překlad citací či úvah svatých otců, nebo např. tradiční recept na postní pokrm.

Většinu času setkání využili přítomní duchovní k plánování dalších celoeparchiálních událostí a přípravě nejbližších poutí.

  • 13. srpna (v sobotu) se bude na svátek sv. Gorazda I. konat eparchiální pouť do olomoucké katedrály. Večer před poutí bude několik kněží s vladykou světit olej pro nemocné. Posvěcený olej se bude následující den při poutní bohoslužbě rozdávat přítomným duchovním pro jejich farní potřebu.
  • 3. září (v sobotu) bude tradiční pouť do Hrubé Vrbky k jubilejnímu svátku narozenin pro věčný život Gorazda II. — 80 let od jeho mučednického skonání. Po bohoslužbě bude následovat pohoštění a krátká přednáška. Projednává se návštěva hostů ze zahraničí.

Pouť k novomučedníkům do Přerova bude ještě upřesněna, ale pro množství jiných událostí nebude letos vyhlášena jako celoeparchiální událost.

  • 28. září (středa, volný den, státní svátek) se bude pořádat celoeparchiální pouť do brněnské katedrály. Zde je plánováno vyhlášení svatosti mučednice Orosie (Dobroslavy) a zároveň oslava sv. Ludmily (která byla opatrovnicí i družkou sv. Orosie). Chrámu sv. Václava bude předána velká ikona sv. Orosie, při svaté liturgii bude vyhlášena její svatost a brněnská katedrála se stane naším poutním místem této svaté mučednice, princezny velkomoravské a aragonské, schovanky sv. Ludmily České. Na závěr bude přečten život světice.

Po ukončení oficiální části setkání setrvali okružní protopresbyteři ještě při posezení nad pohoštěním. Tématem volné debaty byly historické události naší místní církve a poučení, které z nich můžeme čerpat.

Jesenicko – noc kostelů

Tradiční akce jsme se tentokráte zúčastnili hned na třech místech. V Horní Lipové je náš chrám a památník otevřen stále celý rok a na letošní Noc kostelů byl interiér obohacen o malířský triptych Andělé války.

V Jeseníku byl chrámový prostor otevřen asi tři hodiny, za které ho navštívilo okolo 200 zvědavců.

Konečně, v jesenických lázních jsme do třetice, v pátek v 19.00, měli za hosta významného křesťanského výtvarníka Otmara Olivu, který pro padesátku přítomných skoro tři hodiny vyprávěl o umění života.

Otmar Oliva – Talkshow s knězem

Fotografie ze setkání zde