Chrámový svátek v Opatově

Pravoslavný kostelík sv. Jáchyma a Anny (z r. 1933) slaví svůj chrámový svátek v neděli, kdy městečko Opatov u Třebíče oslavuje svůj tradiční poutní den. Letos připadla opatovská pouť na poslední červencovou neděli (před pravoslavným svátkem sv. Anny). Náš kostelíček si shromáždil k oslavě památky sv. Anny zatím nebývalé množství bratří a sester. Bohoslužba byla radostná, řada poutníků přistoupila ke svatému přijímání a na závěr se zpívala tradiční česká píseň „Svatá Anno, zdráva buď!“ která obsahuje hlavní črty spravedlivého života svatých rodičů Jáchyma a Anny.

Po bohoslužbě následovalo posezení vedle chrámu, pro které bylo připraveno našimi sestrami pohoštění. Velká část věřících se poté přesunula na zahradu do vedlejší obce Kněžice, kde si pohoštění vzali na starost naši bratři a opékali „šašlik“ a ryby. Při tom jsme setrvali v altánu až do pozdního odpoledne. Díky Bohu i sv. Anně za krásný den!

Při promluvě po evangeliu na liturgii jsme se zamýšleli nad vírou svatých manželů Jáchyma a Anny, kteří celý život setrvávali ve spravedlivém a zbožném životě, horlivě sloužili Bohu, trpělivě snášeli těžký životní úděl a nepřízeň okolí. Vše vydrželi a podobně jako sv. Jób nereptali; když spravedlivého Jóba postihlo Boží dopuštění a satan mu způsobil hrozná neštěstí, řekl Jób: „Hospodin dal, Hospodin vzal; jméno Hospodinovo buď požehnáno.“ (Jób 1,21) Tak i oba spravedliví rodičové zůstávali pevní ve víře a oddanosti Hospodinu až do hlubokého stáří. A to přesto, že jim Bůh nesplnil jejich prosby a modlitby, které k němu celý život vznášeli, aby jim bylo darováno dítě. Jáchym i Anna zachovali Bohu věrnost i v době, kdy kvůli pokročilému věku už ztratili naději, že z nich bude sňato tehdy tak hrozné břemeno neplodnosti a s tím související těžký kříž pohanění před lidmi, kteří se obecně domnívali, že takové manžele Bůh trestá neplodností kvůli nějakému tajnému hříchu či kvůli předstírané zbožnosti. Rodit dětí bylo v dávném Izraeli považováno za náboženskou povinnost a na neplodnost se hledělo jako na Boží prokletí.

Jak to, že jejich víra nezeslábla, horlivost nevyprchala, jejich důvěra v Boha zahořkla a sloužení Bohu nezanechali, když ani něco tak obvyklého, co bylo dopřáno naprosté většině manželských párů, totiž narození dítěte, jim dvěma Bůh nedopřál? Kořeny tak krásného květu zbožnosti můžeme vytušit – nesloužili Bohu kvůli tomu, aby od Něho něco dostali, ale z lásky. Milovali Boha. Kdo miluje, přeje si dávat, nikoliv dostávat.

Jeden člověk mi kdysi říkal, že přestal věřit v Boha, protože mu Bůh nikdy nepomohl. Asi neviděl, jak mu Bůh pomáhá každý den, jak jen díky Němu žije a je na světě, před kolika zlými příhodami ho už ochránil a čím vším ho už obdařil. A tento nevěřící se přesto zříká toho štěstí znát svého Dobrodince a vědět, Kdo ho vždy miluje, ač se děje cokoliv.

Jenže, jaký je vlastně vztah ke Kristu nás, věřících lidí? Jak hluboce jsme si už uvědomili Boží lásku? Když se zeptáme některých věřících, proč chodí do chrámu, slýcháme někdy poněkud rozpačité odpovědi: aby byli v rodině všichni zdraví. Věřím v Boha, abych nepřišel do pekla. Modlím se každý den, aby se nám dobře vedlo apod. Jistě, to vše je dobré či alespoň přijatelné, ale schází tam to hlavní. Jáchym a Anna nás učí, že Bůh podle své prozřetelnosti dává či nedává, oč prosíme, ale na náš vztah k Ježíši Kristu by to nemělo mít žádný vliv. O Jeho lásce k člověku přece není nikdy důvod pochybovat. Když nás někdo tak miluje, že pro nás na cokoliv přistoupí a třeba i na kříž jde kvůli nám, můžeme směle zvolat: „Dělej si se mnou, co chceš, hlavně když mě budeš takovou láskou stále milovat.“ V jednom hymnu se zpívá: „Kriste, s tebou by byl i v pekle ráj!“

Bůh s námi nakládá podle své prozřetelnosti a prosíme-li ho o něco vskutku potřebného, pak nám to dá, není-li to překážkou na cestě ke spáse, nebo nevede-li nás jinou cestou, než chápeme. Prosme Boha za cokoliv dobrého, především bychom však měli sloužit Bohu jako jeho děti, jako synové a dcery milující Otce, jako synové, kteří plní Otcovu vůli – ne kvůli strachu z trestu, ne kvůli odměně, ale prostě z lásky k Otci. Protože tak tomu v rodině bývá.

Když už v to nikdo nedoufal, narodilo se v pokročilém věku Jáchymovi a Anně dítě. Dítě, na které čekali celý život. Za které prosili Boha. A On jim je nedával, a když jim nakonec – poté co prošli výhní zkoušky – dítě daroval, tak to nebylo lecjaké dítě. Bylo to dítě veliké víry, vyzkoušené víry. A zároveň dílo očividného Božího zázraku. Byla to budoucí Matka našeho Boha.