V sobotu 16. 7. se v Dolních Kounicích v chrámu sv. Barbory (Varvary) konala slavnost u příležitosti svátku ct. muč. Jelizavety a Varvary. Sloužil vladyka Izaiáš a místním duchovním správcem prot. Konstantinem Ryškou, prot. Liborem Raclavským a otcem Alexejem Kukhtou z Olomouce.

[Spustit prezentaci] Nebo klikněte na první obrázek a pravou kursorovou šipkou listujte v galérii

Ctihodná mučednice velkokněžna Jelizaveta se narodila 20. října roku 1864 v protestantské rodině hesenského vévody Ludvíka IV. a jeho manželky princezny Alice, druhé nejstarší dcery britské královny Viktorie. Roku 1884 se provdala za Sergeje Alexandroviče, bratra ruského cara Alexandra III. Když uviděla hlubokou víru svého muže, přestoupila velkokněžna do pravoslavné církve.

Jako velkokněžna navštěvovala Jelizaveta chrámy, nemocnice, dětské domovy, domy pro zestárlé a věznice; viděla mnoho lidského utrpení a vždy se snažila mírnit a ulehčovat jim toto břemeno. Po začátku Rusko-japonské války se Jelizaveta snažila pomáhat raněným vojákům na frontě. Pracovala až do úplného vysílení.

5. února 1905 však došlo k tragické události, která změnila další život Jelizavety Fjodorovny. Výbuchem bomby revolučního teroristy zahynul její manžel. Když velkokněžna spatřila místo výbuchu, viděla obraz nesmírné hrůzy. V naprostém tichu, bez křiku a slz, začala ve sněhu na kolenou sbírat na nosítka pozůstatky těla svého muže.

V hodinu těžké zkoušky prosila Jelizaveta Boha o pomoc a útěchu. Třetí den po skonu manžela přijela Jelizaveta Fjodorovna do vězení za atentátníkem. Necítila k němu nenávist. Přála si jen, aby pocítil lítost nad svým činem a prosil Boha o odpuštění. Dokonce předala carovi žádost o milost pro vraha. Ten ji však odmítl.

Nakonec se rozhodla cele zasvětit svůj další život Bohu skrze službu bližním. Založila v Moskvě ústav podobný mnišskému příbytku, který bude zasvěcen práci, milosrdenství a modlitbě pro blaho bližních. Za tímto účelem koupila pozemek se čtyřmi domy a rozlehlým sadem. V tomto monastýrském „Domě milosrdenství Marty a Marie“ (na památku sester sv. Lazara) byly zbudovány dva chrámy. Jeden svatých sester Marty a Marie, a dále Záštity Přesvaté Bohorodice. K tomuto Domu patřila také nemocnice, která byla později považována za jednu z nejlepších v Moskvě, dále lékárna, ve které se léky poskytovaly chudým zdarma, a pak pro děti sirotčinec a škola. Za zdmi monastýru byla ještě zřízena nemocnice pro ženy nemocné tuberkulózou.

Dne 10. února roku 1909 začal monastýr vykonávat svoji činnost. O několik měsíců později posvětil biskup dmitrovský Trifon během všenočního bdění první sestry milosrdenství podle zvláštního obřadu, který za tím účelem vypracoval synod. Sestry při něm složily slavnostní slib, že budou podle příkladu mnišek vést panenský život v práci a modlitbě (tento slib se vztahoval na dobu jejich služby v Domě milosrdenství Marty a Marie). Následujícího dne vložil světitel Vladimír, metropolita moskevský a kolomenský, na každou ze sester osmikonečné cypřišové kříže a Jelizavetu Fjodorovnu ustanovil představenou Domu milosrdenství. Velkokněžna toho dne pronesla tato památná slova: „Opouštím tento nablýskaný svět, (…) a spolu se všemi vámi vstupuji do většího a nesmírného světa, světa chudých a trpících.“

V Domě milosrdenství vedla velkokněžna Jelizaveta stroze asketický život: spala na dřevěné posteli bez matrace, povětšinou ne víc než tři hodiny, jídlo požívala velmi střídmě a přísně dodržovala posty, o půlnoci vstávala na modlitbu a potom obcházela všechna nemocniční lůžka, nezřídka zůstávala u těžce nemocných až do časného jitra. Sestrám říkávala: „Což není hrozné a špatné, když se kvůli falešné humanitě snažíme tyto trpící ukonejšit a uklidnit klamnou nadějí na jejich nepravděpodobné uzdravení? Prokázaly bychom jim lepší službu, kdybychom je předem a včas připravili na jejich křesťanský přechod na věčnost.“

Jelizaveta Fjodorovna nikdy nečinila nic zásadního bez požehnání zpovědníka Domu milosrdenství – protojereje Mitrofana, bez rad starců Optinské poustevny a dalších. Za naprostou poslušnosti vůči starci získala od Boha vnitřní útěchu, pokoj a klid ve své duši.

Na počátku I. světové války velkokněžna organizovala pomoc směřovanou na frontu. Pod jejím vedením byly vypraveny sanitární vlaky, zakládány sklady potřebných léčiv a zásob, na frontu byly vysílány polní mobilní kaple.

Abdikace cara Mikuláše II. v březnu 1917 byla pro Jelizavetu velkou ranou. Viděla, do jaké propasti se Rusko řítilo a hořce plakala za ruský národ. V jednom z dopisů z té doby se uvádějí následující slova: „Pociťovala jsem hlubokou lítost nad Ruskem, nad jeho dětmi, které v nynějším čase nevědí, co činí. Cožpak to není nemocné dítě, které máme stokrát více rádi v čase jeho nemoci, než když je veselé a zdravé? … Nyní musíme upírat své mysli k Nebeskému království a s pokorou říci: Buď vůle tvá.“

Po nástupu bolševiků k moci odmítla emigrovat. Pokračovala i nadále v tom, co započala po smrti svého muže. Ještě více se věnovala obětavé práci v Domě milosrdenství. 7. května roku 1918, v den památky Iverské ikony Matky Boží, navštívil Dům milosrdenství světitel Tichon, patriarcha moskevský, a vykonal zde modlitbu. Krátce po odjezdu patriarchy byla velkokněžna Jelizaveta zatčena a uvězněna čekisty. Patriarcha Tichon se snažil dosáhnout jejího propuštění, ale marně. Byla bedlivě střežena a odvezena z Moskvy. S velkokněžnou dovolili odjet ještě dvěma sestrám z Domu milosrdenství: Varvaře Jakovljevoj a Jekatěrině Janyševoj. Všechny je pak deportovali do uralského města Alapajevsk. Sestra Varvara si vyžádala, aby mohla zůstat s velkokněžnou. Sem bylo přivezeno dalších pět ruských velkoknížat a tajemník velkoknížete Jana.

V noci z 5. na 6. července 1918 odvezli Jelizavetu a ostatní vězně na místo opuštěné důlní šachty, kde byl proveden zamýšlený zločin. S hanlivými nadávkami a při brutálním zacházení a údery pažbami pušek začali dozorci všechny mučedníky postupně shazovat do hluboké důlní šachty. První srazili dolů velkokněžnu Jelizavetu. Ta se stihla přežehnat znamením kříže a nahlas se modlila: „Pane, odpusť jim, neboť nevědí, co činí.“

Jelizaveta Fjodorovna a velkokníže Jan nedopadli až na dno šachty, ale na výčnělek, který byl v hloubce 15 metrů. Ač sama těžce zraněna, odtrhla ze svého oblečení kousek látky a převázala velkoknížeti rány. Vesničané, kteří se náhodně ocitli poblíž šachty, slyšeli, jak z její hlubiny zněla Cherubínská píseň (liturgický hymnus), kterou zpívali umírající mučedníci. Zemřeli s prsty složenými jako při pokřižování.

Za několik měsíců poté byla těla všech novomučedníků vyzdvižena z šachty bělogvardějci. Později byly rakve s ostatky ctihodných mučednic Jelizavety a Varvary převezeny až do Jeruzaléma, kde byly uloženy pod chrámem svaté myronosice Marie z Magdaly v Getsemanském ženském monastýru na Olivové hoře.

U příležitosti svátku svatých apoštolů navštívil vladyka Izaiáš opavskou církevní obec.

[Spustit prezentaci] Nebo klikněte na první obrázek a pravou kursorovou šipkou listujte v galérii

Ze životů svatých apoštolů

Apoštol Petr se dříve jmenoval Šimon a byl to bratr apoštola Ondřeje prvozvaného. Živil se rybolovem. Stal se Kristovým učedníkem a Pán se rozhodl pojmenovat ho Petr. Jako přední z učedníků jasně vyjádřil jejich víru v Pána Ježíše, když řekl: „Ty jsi Kristus, Syn Boha živého.“ Pán prohlásil jím vyznávanou víru za skálu, na které bude zbudována Církev. Petr byl zprvu povahy prudké a někdy kolísavé. Jeho láska k Pánu byla veliká a jeho víra se postupně upevňovala. Avšak když viděl, jak velekněz s židy soudí Pána Ježíše, Petr propadl zmatku a strachu, a třikrát jej zapřel. Ihned poté se zastyděl, litoval svého zakolísání ve věrnosti a hořce plakal nad svým selháním. Pozbyl tím svého apoštolského daru a (podle slov anděla) nebyl již na nebesích považován za člena apoštolského sboru. Po zmrtvýchvstání Kristově, když se apoštolům zjevil vzkříšený Pán, třikrát se Petra tázal, zda jej miluje. Oslovoval jej při tom jeho starým jménem Šimon. Petr třikrát kajícně vyznával před Ježíšem Kristem svou lásku k němu, odčinil tím trojnásobné zapření Pána, byl přijat opět mezi dvanáctero apoštolů a bylo mu vráceno apoštolské pověření pást Kristovo stádce. Nicméně Petr oplakával svůj hřích po celý svůj následující život. Po sestoupení Svatého Ducha se Petr ukázal jako nebojácný a mocný zvěstovatel a šiřitel svatého Evangelia. Při jednom kázání v Jeruzalémě obrátil na víru kolem tří tisíc duší. Dále rozšiřoval evangelijní zvěst v Palestině a Malé Asii, Ilýrii (území, rozkládající se na západě dnešního Balkánského poloostrova) a Itálii. Jeho kázání je zachováno v Markově evangeliu. Činil velké zázraky, uzdravoval nemocné, křísil mrtvé, dokonce pouhý jeho stín vyléčil nemocné. Se závistí pozoroval činnost apoštolů kouzelník Šimon, který svou magií sváděl lidi a získával je pro satana. Šimon Mág nabídl apoštolům peníze, aby mu udělili stejný dar konat zázraky, jako mají oni (právě podle tohoto mága se nazývá jeden z velkých hříchů, svatokupectví – simonie, tj. kupování duchovních darů a církevních hodností za peníze). Petr s ním musel svádět vleklý boj. Nakonec Šimon bídně zahynul při svých kouzlech, když Petr svou modlitbou donutil k úprku démony, kteří Šimonovi při jeho čarování sloužili. Z příkazu císaře Nerona byl Petr odsouzen k smrti. Když spatřil před sebou kříž, který byl pro něj připraven, požádal katy, aby jej ukřižovali hlavou dolů, protože se kvůli svému hříchu cítil nehoden, aby zemřel stejně jako jeho Pán.

Apoštol Pavel pocházel Tarsu (na jižním pobřeží dnešního Turecka). Původně se jmenoval Saul a jakožto farizej pronásledoval křesťany. Na křesťanskou víru byl zázračně obrácen samotným Pánem Ježíšem, který se mu oslnivém světle zjevil na jeho cestě do Damašku, kam se vypravil zatýkat křesťany. Po zázračném vidění oslepl. Pokřtěn byl apoštolem ze 70ti Ananiášem, Bůh mu vrátil zrak a byl pojmenován jako Pavel a Kristem povolán do apoštolské služby. S plamennou horlivostí šířil Evangelium do všech stran, od hranic Arábie až do Španělska, mezi Židy a pak hlavně mezi pohany. Je nazýván apoštolem pohanů. Pro Krista byl mnohokrát mučen a vytrpěl bití, topení v moři, pronásledování. Jak strašná byla jeho strádání, tak nesmírná byla jeho trpělivost. Po všechny roky, kdy šířil víru, byl jeho každodenní život stále na hranici života a smrti. Dostalo se mu nebeských vidění a velkých milostí, ale přesto Bůh nevyslyšel jeho prosby za uzdravení a ponechal mu jeho trýznivou nemoc, aby nezpychl. Zachovalo se nám 14 jeho dopisů, které jsou součástí Nového zákona Bible. Jako apoštol se živil prací vlastních rukou, aby nezavdával původ k pohoršení a nebyl nikomu na obtíž. Všechny své dny a noci naplnil prací a utrpením za Krista. Cílem jeho nezdolné námahy bylo rozšiřovat Církev Boží na mnoha místech světa. Svou láskou k Pánu, krajním sebezapřením, pokorou a modlitbou dosáhl křesťanské dokonalosti, kterou dle vlastní zkušenosti vyjádřil slovy: „Nežiji už já, ale žije ve mně Kristus.“ Svou pozemskou námahu a životní pouť ukončil v Římě, kde byl popraven mečem (za časů císaře Nerona, stejně jako apoštol Petr).

HYMNUS LÁSKY SVATÉHO APOŠTOLA PAVLA

»Kdybych mluvil jazyky lidskými i andělskými, ale lásku bych neměl, jsem jenom dunící kov a zvučící zvon. Kdybych měl dar proroctví, rozuměl všem tajemstvím a obsáhl všechno poznání, ano kdybych měl tak velikou víru, že bych hory přenášel, ale lásku bych neměl, nic nejsem. A kdybych rozdal všecko, co mám, ano kdybych vydal sám sebe k upálení, ale lásku bych neměl, nic mi to neprospěje. Láska je trpělivá, laskavá, nezávidí, láska se nevychloubá a není domýšlivá. Láska nejedná nečestně, nehledá svůj prospěch, nedá se vydráždit, nepočítá křivdy. Nemá radost ze špatnosti, ale vždycky se raduje z pravdy. Ať se děje cokoliv, láska vydrží, láska věří, láska má naději, láska vytrvá. Láska nikdy nezanikne.

A tak zůstává víra, naděje, láska – ale největší z té trojice je láska.«

V sobotu 21. května jsme se opět sešli v Mikulčicích na akropoli s vykopávkami dávných velkomoravských chrámů, abychom svatou liturgií vzdali díky slovanským apoštolům sv. Cyrilu a Metoději, pomodlili se k nim, vzývali jejich záštitu nad Moravou a nad naší církví a připomněli si jejich památku. Je už to místní eparchiální tradice, požehnaná a přinášející duchovní prospěch nám všem. V době pandemie bylo každoroční konání přetrženo, ale nyní je obnoveno, když pominula doba všelijakých příkazů a zákazů, jak výstižně pravil vladyka Izaiáš na konci liturgie.

Svatou liturgii jsme konali pod širým nebem, uprostřed vykopaných základů zdí baziliky, tedy přibližně tam, kde stával svatý Metoděj se svým duchovenstvem při službě Bohu a moravskému lidu. Archijerejské bohoslužbě předsedal Přeosvícený vladyka Izaiáš a s ním sloužila či se zúčastnila většina duchovních naší eparchie. Připutovali i poutníci, kteří s radostí a zjevným duchovním povznesením se zúčastnili letošní cyrilometodějské pouti. Počasí bylo na vzdory předpovědi naprosto perfektní.

Za zmínku určitě stojí i dosud nebývalé vynikající technické zabezpečení bohoslužby. Pro oltářní prostor byl postaven stan a další velký stan byl budován po straně pro účastníky a další servis. Jako ikonostas sloužily korouhve, byly tam svícny pro obětní svíce, ikony, analoje, na písku byly položeny koberce atd. Technicky vše zajistila olomoucká církevní obec, která si vzala na starost i pěkný a důstojný bohoslužebný zpěv. Takže do Olomouce za všechny účastníky posíláme velké: Díky!

Na závěr bohoslužby poděkoval vladyka všem přítomným, vyjádřil radost z vydařené pouti, zval na další eparchiální akce a všem požehnal. Následovalo pod stanem prostřené pohoštění. Organizátoři pamatovali na všechno. Přestože byly prostory muzea byly kvůli opravám uzavřeny, nic přítomným poutníkům nescházelo.

Někteří pak posedávali v stínu stromů kolem vykopávek baziliky ještě celé hodiny. Na tvářích lidí byla vidět radost.

[Spustit prezentaci] Nebo klikněte na první obrázek a pravou kursorovou šipkou listujte v galérii

Na závěr této zprávy přinášíme něco z promluvy přednesené po evangeliu:

Svatí Cyril a Metoděj vykonali dílo, které už nikdy nezaniklo. Musíme se ptát, jak je to možné, že všichni znají jejich osoby, jména a životy? Jak to, že oni i jejich dílo nezmizeli v čase? Už je to více než tisíciletí! Tolik známých, slavných, úspěšných a mocných lidí už viděl tento svět. Část jmen těchto mocnářů plní učebnice dějepisu, ale kolik z nich je tak známých jako naši soluňští bratři? Tolik vysoce vzdělaných, neuvěřitelně inteligentních či geniálních lidí, jako byl sv. Konstantin-Cyril, žilo, ale co zbylo z jejich myšlenek a intelektuálního díla? Jejich objevy byly překonány, vynálezy zastaraly, umělecká díla jsou většinou známa jen zasvěcencům do umění a kunsthistorikům, leč dávno nejsou součástí každodenního života běžných lidí. Kolik slavných a mocných, kterým se klaněly davy a provolávaly jim slávu, už zde žilo, a kde je dnes jejich sláva? Tolik politiků a vládců chodilo pyšně po tomto světě, ale kde jsou dnes jejich vojenské úspěchy a jejich říše a státy?

Proč je cyrilometodějská památka stále živá, slavná a inspirující? Jen kvůli tomu, že dali Slovanům písmo pro jejich jazyk? Jen proto, že kázali Evangelium ve srozumitelné řeči? Jen proto vybudovali mezi Slovany jejich vlastní slovanskou církev se slovanskou bohoslužbou a slovanským překladem Bible, křesťanským zákonníkem a vlastním duchovenstvem? To vše je důležité, velkolepé a slavné. Myslím však, že je tu ještě jeden faktor, který je skrytý, ale zásadní.

Kdo byli svatí věrozvěsti Slovanů? Jací to byli lidé? Konstantin-Cyril byl géniem, učencem, dílo sv. Řehoře Theologa znal nazpaměť, byl člověkem ovládajícím vědy, poznatky i logiku a myšlenkové systémy, a hlavně geniem přes řeči (lingvistou). Sám o sobě jednou pravil: „Mně není nic milejšího než učení.“ Vynikal pohotovostí v diskusích a širokým záběrem svého myšlení a vzdělání. Byl to člověk univerzitního typu, který dosáhl také nejvyššího tehdejšího akademického titulu „filosof“ (dnes bychom řekli profesor) a učitel filosofie, a navíc to byl člověk modlitby, zasvěcený do praxe hesychasmu – velká duchovní osobnost. Stal se známým přemožitelem všemožných herezí. Jeho starší bratr Metoděj byl vysoce vzdělaným člověkem, právníkem ovládajícím úřední řády, soudnictví, administrativu, a zároveň diplomacii a politiku. A především to byl vynikající mnich, který ze všeho nejvíc miloval život ve svém monastýru, kam utekl před intrikami a politikařením u dvora.

Ale schopných lidí zná lidská historie mnoho, takže otázka: „Proč právě dílo této dvojice přetrvalo útoky nepřátel a jejich jména neupadla v zapomnění?“ je stále na stole. A když si připomeneme, že jejich dílo a památka byly po jejich zesnutí zahlazovány a ničeny s neuvěřitelnou urputností a nepřátelé k tomu měli dlouhodobě k dispozici veškerou světskou moc, zní námi položená otázka ještě naléhavěji.

Z Písma svatého víme, že právě taková osoba zůstane v paměti lidstva, která je spojena s Kristem, jenž je na věky. Osoba, která spojí svůj život s evangeliem, ba přímo vstoupí do evangelijního příběhu, zůstává v paměti věčné. Stejně tak i její skutky nebo dílo. Názorným příkladem je žena, která vylila myro na hlavu Spasiteli. Sám Pán o ní pravil: „Vykonala dobrý skutek … Po celém světě, kde bude kázáno toto evangelium, bude se mluvit na její památku o tom, co ona učinila,“ tj. navždy bude v paměti světa zapsána ona a její skutek.

Co nás tedy učí životy sv. Cyrila a Metoděje? Jak bychom měli žít, aby v marnostech neprchly naše dny? K čemu nás inspirují svatí bratři ze Soluně, aby naše práce, snaha a vynaložená námaha nevyzněly do prázdna, ale zůstalo zde naše dílo i tehdy, až nás Boží vánek odvane z povrchu země? Jak je napodobit, aby ani naše církevní dílo na Moravě nezaniklo? Tomu nás učí tito dva světci svou neuvěřitelnou pokorou.

Svatí Otcové církve nám stále znovu a znovu vysvětlují, že s Bohem nás spojuje pokora. K dosažení pokory míří veškeré asketické učení církve. Proto nás hlas církve stále znovu a znovu volá k pokání, protože skrze pokání dosahujeme pokory. Pokoru ukazuje Pán jako svou cestu a jako způsob následování. On o sobě pravil, že nepřišel, aby konal vůli svou, ale aby pokorně „činil vůli toho, který ho poslal“. (Jan 6,38) Písmo praví, že „Bůh se pyšným protiví, kdežto pokorným dává blahodať.“ (Jakub 4,6) Pýcha, svévole a vzpurnost nás vymete od Boha na nekonečnou vzdálenost a smete nás do propasti. Skrze pokoru ale přichází blahodať a spojení s Bohem.

Celá hierarchie Božího stvoření stojí na pokoře. Od nebeských vojsk a všech andělských řádů, které jsou na svých místech díky své poslušnosti a pokoře, až sem na zemi do Církve, jejíž hierarchické uspořádání (od patriarchů a biskupů, přes kněžstvo až ke každému věřícímu) opět stojí na poslušnosti a pokoře. Skrze pokoru vstupujeme do plnosti Boží hierarchie veškerého Bohu věrného rozumného stvoření. Pýcha a vzpoura vymetla satana ven z této hierarchie a to samé činí s každým neposlušným andělem nebo člověkem. Každý musí znát své místo a zastávat je s díky za Boží milost, kterou Pán dává všem.

A právě pokoru a poslušnost nám tak názorně ukazují životy soluňských bratří. Svou poslušností ze sebe učinili nástroje v Božích rukách. Nikdy jim nebylo na dlouho dopřáno, aby žili tak, jak chtěli. Císař s patriarchou zavolali sv. Konstantina-Cyrila, když potřebovali misionáře, a řekli mu: „Filosofe, je potřeba, abys tam šel. Vylož jim pravdu o Boží Trojici. Nemáme nikoho vhodnějšího, než jsi ty.“ A Cyril odvětil: „Milerád tam půjdu a položím život za jméno přesv. Trojice.“ (Tak přibližně probíhala jeho vyslání na misii.) A šel. Žádný vzdor, žádná námitka: „Nemohu tam jít, mám chatrné zdraví, jsem filosof mé poslání je studovat, bádat.“ A podobně i Metoděj. Nechtělo se mu z monastýru, ale uposlechl a vydal se s bratrem na cestu. Oba se stali apoštoly, kteří bez odporu poslechli Kristovo: „Jako mne poslal Otec, tak i já posílám vás.“ (Jan 20,21)

Sv. Konstantin byl jednak génius ale zároveň dosti chatrné tělesné konstituce. Výprava pro něho musela být náročnější, než si umíme představit. Zároveň jistě věděl, že se sotva dožije vysokého věku, a tak si pochopitelně přál využít svůj čas ve shodě se svým nadáním a obdarováním co nejlépe a to jako učenec a badatel. Jenže mu nebylo dopřáno ani klidu, ani odpočinku, který tak potřeboval, ani možnosti intelektuálně pracovat, po čemž tak toužil. Času na intelektuální práci, pro kterou byl nadán a vybaven, měl málo, ale to, co stihl vytvořit, zde vydrželo tisíc let a zřejmě bude trvat na věky.

Myslím, že jeho dílo bylo přijato Bohem, a to nejen kvůli kvalitě jeho práce, ale spíše právě proto, že nenamítal, nevzpouzel se, nebouřil se, ale poslušně splnil, co od něj církev potřebovala a co od něj představení žádali. To byla právě ta pokora, která spojila jeho osobu a jeho dílo s Kristem, a proto nezanikla ani jeho památka ani to dílo. To samé platilo pro Metoděje. Jak nerad pobýval na misii a na cestách je dosvědčeno jeho skálopevným úmyslem odcestovat z návštěvy Říma do svého domovského monastýru a na Moravu se už nikdy nevrátit. Byla to tak silná touha, že ho Cyril, který tam právě umíral vyčerpáním, musel zapřísahat, aby se na Moravu vrátil, a dokonce při tom použil nejsilnější hrozbu, když prohlásil, že jestli se na Moravu nevrátí, nebude spasen. A tak i Metoděj znovu zapřel svou vůli, projevil poslušnost před svým bratrem a udělal to, co sám nechtěl. Vrátil se, aby zde pokračoval v tom, co se svým bratrem začali. Musel zde až do konce svých dnů trpělivě odrážet útoky zlovolných, nevzdělaných a hloupých nepřátel a farizejských tmářů.

Kdybychom jen světskýma očima hleděli na jejich život, pak bychom ho zřejmě prohlásili za nešťastný. Nikdy jim nebylo dopřáno, aby na delší čas vedli své dny dle vlastní vůle a dle svých představ o náplni svého života. Stále museli vykonávat to, co vlastně nechtěli nebo po čem netoužili. Viděno však očima víry, které hledí duchovně a pravdivě, jak je potvrzeno tím, že se tento pohled shoduje s pohledem dějin, byl to slavný život, který vstoupil do věčné paměti.

Vstal z mrtvých Kristus!

Kdo by si přál okusit doušek té duchovní radosti, která na pouti panovala, může shlédnout další fotogalerie.

[Spustit prezentaci] Nebo klikněte na první obrázek a pravou kursorovou šipkou listujte v galérii

[Spustit prezentaci] Nebo klikněte na první obrázek a pravou kursorovou šipkou listujte v galérii

[Spustit prezentaci] Nebo klikněte na první obrázek a pravou kursorovou šipkou listujte v galérii

Milostí Boží a záštitou přesv. Bohorodice i její pomocí skrze její ikony měnily dějiny církve mnohokráte svůj příběh ve šťastný konec. K bohorodičným ikonám: Oranta, Odigitria, Eleussa, Glykofillusa, Yverská, Vladimirska, Kazanská, Počájevská – k těm všem se v průběhu věků utíkali věřící s modlitbami, nadějí, láskou a vděčností. I Olomouc byla obdařena ochranou skrze obraz Madony vytesaným do kamene už v 11. století. A dnes příchodem Matky Boží v podobě jejího kanonického zobrazení na Olomoucké ikoně získávají obyvatelé města a celé Moravy i České republiky a světa shůry ochranu, útěchu, povzbuzení, oporu i naději pro své životy.

Požehnáním Přeosvíceného vladyky Izaiáše, biskupa šuperského, vikáře Olomoucko-brněnské eparchie, snahou a úsilím olomouckého prot. Alekseje Kukhty, rukou ikonografa Arkadije Cholopova, za podpory rodiny Vasyla a Olesi Polovkových vznikla vzácná svátost – Olomoucká ikona Matky Boží a v tento den byla slavnostně představena věřícím a instalována v katedrálním chrámu sv. Gorazda I. v Olomouci.

Přesvatá Bohorodice, spasiž nás a pomáhej nám!

Na požehnaný sobotní den 18. září 2021 byli duchovní naší eparchie pozváni do Olomouce na vzácnou a mimořádnou událost – posvěcení a představení ikony Matky Boží Olomoucké. Při slavnostní archijerejské liturgii se kolem vladyky Izaiáše, který zastupoval eparchiálního archijereje olomoucko-brněnského Simeona, shromáždila většina duchovenstva naší eparchie. Přijeli i mnozí věřící z farností po celé eparchii.

Božská liturgie se nesla v duchu pokoje a nebeského požehnání, které nám naše Přesvatá Matka shůry seslala. Při promluvě po evangeliu se otec Josef Kratochvíla ponořil do tématu uctívání Matky Boží (níže si celé jeho kázání můžete přečíst).

Při liturgii byli v tento památný den vladykou poctěni někteří duchovní církevními vyznamenáními.

Na závěr liturgie při propuštění promluvil o přesvaté Bohorodici a její mateřské ochraně, která se nad námi klene, vladyka Izaiáš, a poté poděkoval dárcům ikony Vasylu a Olese Polovkovým a daroval jim na památku ikonu pro jejich příbytek. Nakonec poděkoval olomouckému duchovnímu Aleksiovi za jeho podíl na vzniku a příchodu této výjimečné ikony a obdaroval ho vzácným náprsním křížem.

Shromáždění při tak významné příležitosti navštívil i zástupce římskokatolické církve a na závěr potěšil přítomné pěknými slovy o přesvaté Bohorodici.

K pomazání požehnaným olejem se věřící odebírali k ikoně Matky Boží Olomoucké, před níž se za zpěvu bohorodičných hymnů pomodlili.

Nakonec přítomní sestoupili do spodního chrámu, kde se mohli posilnit bohatým pohoštěním, které bylo na tento svátek olomouckými pravoslavnými křesťany uchystáno.

Při závěrečném požehnání přišla vladyku Izaiáše pozdravit a přijmout jeho požehnání i skupina věřících z Brna.

Poutavé kázání při liturgii pronesl prot. Josef Kratochvíla. Zamyslel se v něm právě nad hlavním tématem dnešní oslavy – představení ikony přesvaté Bohorodice Olomoucké

Přeosvícený vladyko, důstojní otcové, bratři a sestry, vážení přítomní,
dnes se setkáváme v tomto památném katedrálním chrámu při události, kterou člověk zažije možná jednou za život. Budeme svědky a účastníky posvěcení ikony Bohorodice Olomoucké. Panna Maria, Bohorodice je pravděpodobně nejznámější ženou světa všech dob a také její ztvárnění patří vůbec k nejčastějším námětům ve výtvarném umění a je cílem nesčetných modliteb. Dnešním jazykem tedy patří mezi celebrity. Má titul prepodobnaja – tedy nejpodobnější Bohu a je tedy ideálem pro všechny lidi, vždyť Písmo svaté klade úkol nám všem podobat se Bohu.

Představme si však situaci, a ta se může snadno stát (vlivem úrazu či nějakého fyzického zranění či duševní choroby), že o Bohorodici náhle nic nevíme, že vystoupila z našeho myšlení, že jsme na ni zapomněli. Nepamatujeme si, že se podivuhodně narodila stařičkým rodičům Jáchymovi a Anně, že již od svých tří let byla vychovávána u Jeruzalémského chrámu, poté jako mladá dívka byla zasnoubena starci Josefovi. Nikdy jsme neslyšeli, že ji navštívil anděl a zvěstoval jí, že se z ní narodí Bůh, a tím se zvrátí osudy celého nešťastného lidstva. Nevíme, že hned po narození svého syna v cizím městě je s ním nucena uprchnout do Egypta (a to nikoliv za účelem rekreace). Že je nakonec svědkyní jeho umučení a slavného vzkříšení. Když nevíme toto všechno, za co ji oslavujeme, co potom uvidíme při pohledu na tuto její monumentální ikonu zde umístěnou? Můžeme jí potom porozumět?

Věřím, že ano. Jednoznačně na ní rozpoznáme matku, která dala život dítěti, jež drží na rukou. Matka bezpodmínečně přijímá své dítě a dítě je zcela závislé na své matce, bez ní by nepřežilo. Víme z vlastní zkušenosti, že na biologické úrovni není silnějšího pouta než mateřského. Toto pouto se jmenuje láska a má tu zázračnou moc, že překonává rozpor mezi mnou a tím druhým, mezi rodičem a dítětem, mezi člověkem a Bohem. Tomuto rozumíme každý, neboť je to naprosto přirozené.

Láska je také hlavním tajemstvím této ikony, tajemstvím lidského života, tajemstvím církve. Přecházíme tak zcela organicky od přirozeného k nadpřirozenému. Bohorodice na ikoně ukazuje svou rukou na Krista (ztělesnění lásky), který pro nás představuje životní cestu. Název této ikony je v řečtině Odigitria, tedy „ta, která ukazuje cestu“. Pojmenování vzniklo podle byzantské legendy, ve které Bohorodice ukázala směr dvěma slepcům. Myslím, že se shodneme na tom, že tato ikona je krásná.  Velký ruský spisovatel,  F. M. Dostojevskij kdysi řekl, že krása zachrání svět, přesněji krása lásky. Láska se projevuje slovy a ještě lépe skutky. Miluji-li někoho, tak se s ním snažím rozmlouvat a něco pro něho udělat. V křesťanském světě se láska projevuje modlitbou, tedy dialogem a nakonec i činem.

Modlitba

Modlitba je také hlavní smyslem umístění této ikony v chrámu. Mnoho nádherných ikon je v muzeích, kde je obdivujeme, ale ikony v chrámu jsou určeny především k modlitbě. Někdy se říká, že ikona, před kterou se nikdo nemodlí, je jako zazděné okno. Je-li okno zazděné, tak neplní svou funkci vpouštět světlo zvenku dovnitř. Jsme pak uzavřeni v tmavé místnosti, jen sami se sebou a jakoby slepí. Nebo je jako nádherná vázaná kniha se zlatou ořízkou, posázená drahými kameny, která však zůstává zavřená. Nelze si přečíst, co je v ní napsané. Taková ikona, byť sebekrásnější, by byla jen na ozdobu. Ale ona chce víc, chce nás vtáhnout do rozhovoru, do činnosti. A klíčem k takové vzájemné spolupráci je modlitba.

Vzpomínám si na příběh z jednoho řeckého monastýru, do kterého na krátký čas přišel jeden zaměstnanec cirkusu, artista a velmi často se chodil sám modlit do monastýrské kaple. Igumenovi, představenému kláštera, to bylo trochu divné: že by cirkusový artista byl tak náruživý modlitebník?, a tak neodolal a klíčovou dírkou se podíval na onoho muže v kapli. A co neviděl?, artista tam před ikonou Bohorodice cvičil, prováděl salta a přemety, prostě konal to, co uměl nejlépe. Igumen byl velmi pobouřen, takhle se přece v chrámu nechováme!, co je to za modlitbu?, a už se chystal milého cirkusáka z chrámu vyhnat. Když tu vidí jak Bohorodice z ikony vztahuje ruku a zpocenému umělci stírá z čela pot. Onen artista se neuměl moc dobře modlit příslušné tradiční texty, ale dával a nabízel Bohorodici to nejlepší, co dokázal, a to se stalo modlitbou přijatou samotnou Matkou Boží.  

Chovám v sobě vizi, dívám se v duchu sto let dopředu a vidím možnou realitu, jak před touto ikonou stojí generace lidí a vylévají jí své srdce, prosby, nářky, touhy či mlčení, a ona se naplňuje touto silou, stává se živým orgánem, místem setkání Boha a lidí. Naplní se cíl, k němuž byla ikonopiscem napsána a námi vysvěcena.

Na vývěsce před olomouckým chrámem je oznámení, že každou středu se zde konají modlitby akafistu (chvalozpěvu) k Bohorodici, který je až ze 6. století, a v něm miliony lidí, za celou jeho historii opakují nádherná slova o Bohorodici – raduj se služebnice svaté radosti. Ano, v akafistu slova „raduj se“, se opakují skoro stokrát. Je to záplava radosti, která nemá za cíl jen povznesení našeho srdce, ale je také v původním významu slova radost, které znamená v českém jazyce směřování, to že se něčím důležitým řídíme.

Tato krásná zachraňující ikona Bohorodice přichází do krásného historického města Olomouce v poměrně těžké době ekonomické, epidemiologické, vnitrocírkevní. Ať nás tedy vede a řídí naše kroky po této kamenité cestě. Dnešní ikona je svým rozměrem velká, ale i samotná Bohorodice se v akafistu označuje jako „širší než obloha“, a tak snad zaštítí nejen Olomouc, ale i celou Moravu i Slezsko.

Služebnice svaté radosti, živote duchovní hostiny, archo pozlacená Duchem, smiluj se nad námi. Amen

V předvečer liturgie sloužili duchovní s vladykou svatou Tajinu svěcení oleje a pomazání nemocných. Nazítří po liturgii obdržel každý přítomný duchovní lahvičku se svatým olejem pro potřeby své farnosti.

[Spustit prezentaci] Nebo klikněte na první obrázek a pravou kursorovou šipkou listujte v galérii

Fotogalérie z průběhu slavnosti

[Spustit prezentaci] Nebo klikněte na první obrázek a pravou kursorovou šipkou listujte v galérii

[Spustit prezentaci] Nebo klikněte na první obrázek a pravou kursorovou šipkou listujte v galérii

V sobotu 4. září se i letos pořádala každoroční pouť do Hrubé Vrbky k uctění památky svatého mučedníka naší doby, světitele mučedníka Gorazda Českého a Moravsko-slezského. Kvůli havárii vody hrozilo odvolání poutě nebo podstatné omezení počtu účastníků, ale díky přímluvám svatého vladyky Gorazda se vše podařilo včas opravit.

Liturgie konaná na tomto posvátném místě naší eparchie má vždy zvláštní duchovní odstín, jak si toho povšimla už v devadesátých letech řada poutníků. Je to takový duchovní dárek udělovaný shůry těm, kteří sem doputují.

Při svaté liturgii kázal o vladykovi Gorazdovi otec Rafael Moravský. Své zamyšlení rozklenul nad tématem těžkého kříže sv. Gorazda, až k medicínské metafoře církevního života. Přinášíme našim čtenářům podstatnou část této zajímavé promluvy. Po úvodních slovech pokračoval otec Rafael:

Občas zapomínáme, že svatí naší Církve byli také jen lidmi, jako my. Ti, kteří si poznali vladyku Gorazda ještě za jeho života, na něho vzpomínají jako na člověka přímého, až snad strohého, který si neliboval v dlouhých řečech, a když byl o něčem přesvědčen, stál si pevně za svým. Občas musel být i velice přísný. Vnímal, že lidé potřebují čas, aby si zvykli na jim právě vrácené staroslavné dědictví otců. Od svých spolupracovníků však vyžadoval více: zvláště kázeň a poctivost v pastýřské práci. Stále však byl plný lásky k Bohu i člověku, trpělivosti a pochopení i soucitu. To byly charakterové vlastnosti toho, kdo zde obnovil a budoval cyrilometodějskou pravoslavnou církev.

Vladykův nejtěžší kříž

Tak jako nás i jeho formovala doba, ve které žil, a hlavně lidé, kteří byli kolem něho. Vladyka byl Bohem pověřen, aby vedl obnovenou Církev na našem území, v dobách změn a očekávání. Zároveň to bylo období určitého zmatku a nové formování společnosti. Stálo před ním nepředstavitelné množství práce, které se však zhostil neúnavnou činorodostí, velkou námahou vynakládanou na budování církevního společenství, zápasem až urputným, a to vše i za cenu velkých osobních obětí na zdraví. Na to vše byl připraven a chápal to jako svůj úděl, na který si nestěžoval.

Nesmírně ho však vysilovala neustálá nepřejícnost lidí vůči jeho misijní činnosti, stavění překážek, zlomyslnosti a zákeřnosti nepřátel a někdy bohužel i licoměrných přátel, mediální šíření lží o pravoslavné církvi a pomluv o jeho osobě. Nermoutilo ho, že pomlouvají jeho, ale že se tím poškozuje Boží dílo šíření českého pravoslaví. Jak vzpomíná v roce 1936, v roce 15. výročí biskupské chirotonie, ve svém listu, nejhorší trápení mu přinášela příkoří doléhající ze strany nejbližších spolupracovníků: „Největší zkoušky byly mi připraveny zklamáním v lidech, kteří se neosvědčili tak, jak jsem na ně spoléhal a od nich očekával. Snáze lze čelit otevřeným nepřátelům a odpůrcům, nežli pracovat s lidmi nespolehlivými nebo neupřímnými, zrádnými a zákeřnými.“

Pravdu měl svatý vladyka, od vnějších nepřátel můžeme těžkosti očekávat, avšak po zradě blízkých zůstává dlouho jizva na srdci, často po zbytek života. Po přečtení jeho dopisu jsem si kladl otázku: „Jak se po vladykově mučednické smrti cítili ti kněží, kteří ho zradili, projevovali mu neposlušnost, či mu činili příkoří a stavěli překážky? Jak se oni cítili před svou vlastní smrtí? Litovali svých činů?“ Nikdo z nich, ani samotný vladyka, nemohli tušit, do jak nesmírně obtížné doby, kterou byla II. světová válka, kráčí pravoslavná církev. Jak vnitřně silná mohla naše eparchie asi být, kdyby jí nesužovaly rozpory a neposlušnost?

Podobenství o Církvi a těle

Církev je z duchovního pohledu skutečně velmi podobná lidskému organismu. Z Písma svatého a učení svatých otců víme, že Církev je Tělo Kristovo a Ježíš Kristus je jeho hlavou. O nás svatý apoštol hovoří jako o údech tohoto mystického Těla. Troufám si tvrdit, že kdyby apoštol Pavel tenkrát znal anatomický pojem buňka, tak by ho použil k pojmenování nás – členů Církve. V Církvi jsme všichni buňkami Těla Kristova. Každá buňka má v organismu svůj účel a spolupracuje s ostatními buňkami tak, aby celý organismus prospíval. Každá má účast na celku, na jeho blahu a růstu, a každá prospěch z práce ostatních buněk. Pokud z vnějšku zaútočí na tělo či nějaký jeho orgán virus nebo škodlivá bakterie, všechny buňky imunitního systému začnou organismus bránit.

Nemoci těla

Vážný problém však nastává v případech, kdy se některé buňky těla přestanou podřizovat řádu, který v organismu panuje. Prostě se stanou neposlušnými, vzbouří se a začnou sledovat už jen své vlastní zájmy a nikoliv zájmy celku. Začnou horlivě pracovat jen pro své vlastní rozšíření, posílení a množení. Nestarají se o ostatní buňky, od kterých bezostyšně čerpají výsledky jejich práce, ale samy těm ostatním a celku nedávají nic, protože si nechávají vše jen pro uskutečnění svých individualistických zájmů. Čím více dostávají od okolí, tím jsou hladovější. Dokonce dokážou přesměrovat a vybudovat mohutné žíly, které k nim pak přinášejí obrovské množství výživy. Stanou se parazitem. Nedochází jim, že tím zabíjejí tělo, jehož jsou součástí, a proto nakonec nepřežije ani organismus ani tyto vzbouřené buňky. Jejich rebélie odsoudí je samotné i všechny ostatní k zániku. Říká se tomu zhoubné bujení, čili nádor v těle, rakovina.

Takový nádor (rebelující buňky) prvně přesvědčí organismus, že je stále jeho řádnou součástí. Ve chvíli, kdy se to nádoru podaří, začne v mnohých případech nekontrolovaně růst, tedy napadat další buňky. Když se mě moje děti ptaly na to, co je to rakovina, vzpomněl jsem si na animovaný seriál z mých dětských let s názvem „Byl jednou jeden život“, který se poutavou formou pokouší dětem vysvětlit, jak funguje lidské tělo. V díle „O Krvi“ se autoři lehce dotýkají i tématu rakoviny (leukémie) a rebelující bílé krvinky tam jsou zobrazeny jako pankáči a chuligáni, kteří nikoho neposlouchají a napadají ostatní. Podobné je to v Těle Církve s různými samozvanci, buřiči a rozkolníky.

Léčení přes srdce

Léčba leukémie probíhá podáváním léku skrze hadičku zavedenou přes pravou paži skrz žílu až do srdce, a právě přes srdce je rozváděna po celém těle látka, která má zabránit šíření nemoci a likvidovat nemocné buňky. Tak důležitým orgánem je srdce. Je to první orgán, který Bůh stvoří u nového človíčka v lůnu jeho maminky. Už v 21. dni těhotenství je možné slyšet jeho tlukot. Zastaví je pak až v poslední minutě našeho pozemského života.

Srdce je tedy středem člověka, centrem organismu. Mysticky je i organismus naší Církve christocentrický, prakticky pak episkopocentrický. Po seslání Svatého Ducha se sbor svatých apoštolů stal srdcem Církve. Už z nejstaršího učení Církve víme, že právě biskupové jsou nástupci svatých apoštolů. Kde je srdce – tam je člověk, kde je biskup – tam je Církev (jak hlásá svatootcovský výrok, chápaný vždy jako součást věrouky Církve). Tedy dnes jsou biskupové těmi, kteří jsou povinováni léčit organismus Církve, když se vyskytne nějaká duchovní či morální nemoc. Skrze ně se dostává lék do celého Těla církve. Je-li nemoc krajně závažná, musí lékař i biskup sáhnout po léku, který není příjemný. Léčba však musí být podstoupena, aby organismus přežil. Buďme tedy dobrými a zdravými buňkami, které spolupracují s celým organismem, abychom mohli být jeho součástí na věky věkův. Amen.

(Mezititulky redakce)

Bohoslužba

[Spustit prezentaci] Nebo klikněte na první obrázek a pravou kursorovou šipkou listujte v galérii

Průvod kolem budov monastýru

[Spustit prezentaci] Nebo klikněte na první obrázek a pravou kursorovou šipkou listujte v galérii

Drazí otcové, bratři a sestry v Kristu!

Kristus vstal z mrtvých! Christos voskrese!

Letošní velikonoční svátky jsou určitě jiné, než jsme si vůbec kdy dokázali představit. Mnozí z nás jsou naplněni obavami, nejistotou, nejrůznějšími otázkami a pochybnostmi. Ostatně stejné pocity intenzivně prožívá celý svět okolo nás. Možná však máme jedinečnou příležitost velmi konkrétním způsobem prožít to, co se událo před téměř dvěma tisíci lety a zůstává aktuální i v těchto dnech. Opět zažíváme strach onoho malého společenství učedníků, mužů a žen, kteří se v nejistotě skrývali poté, co byl jejich milovaný Mistr a Učitel, od něhož toho tolik očekávali, krutým způsobem popraven a oni sami rozehnáni. Skrývali se ve strachu a pochybnostech, zakusili vlastní chvíle temnoty. Ale pak znenadání jako blesk z čistého nebe přišel úsvit třetího dne. Odvalený kámen, prázdný hrob, radostné poselství anděla: „Není tu! Vstal z mrtvých!“ (Mk 16,6) A tato radostná zvěst se i navzdory prvotnímu strachu učedníků začala šířit jako jiskérka všude okolo a zapalovalo se od ní stále víc a víc srdcí, až nakonec, posílená vylitím Svatého Ducha na apoštoly a celou Církev, zapálila celý svět. Ano, Pán vstal z mrtvých, a nic již není jako dřív.

Dnes jsou ale chrámy kvůli pandemii nakažlivé choroby dočasně uzavřené pro veřejné bohoslužby a nám se zdá, že se nemůžeme společně radovat jako Církev, jako společenství bratří a sester shromážděných okolo eucharistických Darů Těla a Krve Bohočlověka. Opravdu nemůžeme? Anebo je právě nyní čas velké Boží milosti, kdy můžeme bytostně prožít, že všechno to, co ve svém životě považujeme za naprosto samozřejmé a za co jsme si již odvykli být Bohu vděční, včetně možnosti účastnit se bohoslužeb, je vlastně obrovským Božím darem?

Drazí, dnes je možná více než kdy jindy čas uvědomit si, že i my jsme dědicové a následníci toho původního malého vystrašeného společenství učedníků. Sami o sobě toho mnoho nezmůžeme, ale naše síla je jedině v Tom, který řekl: „Nebojte se! Na světě zakoušíte soužení, ale buďte stateční – já jsem přemohl svět.“ (Jan 16,33)

Možná nastal požehnaný čas milosti, kdy je nám všem nabízena možnost přehodnotit své postoje k bytostem, věcem, událostem a skutečnostem, které nás obklopují. Možná máme s Boží pomocí znovu objevit, co je v našich životech nejen jako jednotlivců, ale i rodin, farností, eparchií a vlastně celé společnosti opravdu důležité. Je čas si přiznat, kolikrát jsme byli jako jednotlivci i celá společenství nevěrní oné radostné události prázdného hrobu; kolikrát jsme odmítli usednout k nohám božského Mistra a Učitele jako Marie, sestra Lazarova, a naslouchat Jeho oživujícím slovům;kolikrát jsme místo charismatického boholidského společenství bratří a sester, Těla Kristova, Církve, byli jen pouhou historickou, folklórní či etnickou institucí bez života; kolikrát jsme si vystačili s pouhou formou a nezajímali se o obsah; kolikrát jsme se žárlivě a egoisticky snažili jen pro sebe chránit plamen radostné zvěsti o prázdném hrobu Bohočlověka Ježíše, našeho Pána a bratra, a nechtěli se o něj rozdělit s okolním světem.Kolikrát jsme se prohřešili proti přítomnosti Pána Života v našem společenství? Kolikrát jsme dali přednost vlastní bohorovné sebejistotě a zdánlivé spravedlnosti před pokorným skloněním se před svým Mistrem, který nám má stále co říct a chce vést náš život? Je načase znovu s apoštolem Petrem zvolat: „Pane, ke komu bychom šli? Ty máš slova věčného života a my jsme uvěřili a poznali, že ty jsi ten Svatý Boží!“ (Jan 6, 68) Možná je načase, aby naše Církev přestala být vnímána jako nějaká instituce, ale aby byla opět prožita jako společenství bratří a sester, kde jednomu skutečně záleží na tom druhém.VždyťjsmevšichnispolečněsoučástíjednohoBoholidského organizmu Církve, Kristova Těla, kde On jediný je hlavou, Pánem a Učitelem, který nás v síle životodárného Ducha vede jako milované děti k milujícímu Otci. A proto se neuzavírejme do svých strachů a obav, pamatujme v modlitbě na ty, kteří mají přijímat zodpovědná rozhodnutí, na všechny nemocné a také na všechny, kdo jakkoliv obětavě slouží druhým – lékaře a zdravotníky, členy pořádkových sil, prodavače a prodavačky a mnohé další. A nejenom to, snažme se i sami podle míry svých možností prakticky a konkrétním způsobem pomoci, kde se jen dá.

Drazí, současnou těžkou situaci prožíváme my, vaši biskupové, společně s vámi všemi. Všichni jsme na jedné lodi. I nás se dotýkají všeobecné obavy, strach a nejistota. Rádi bychom se však s vámi podělili v tento radostný paschální čas o slova svatého apoštola Pavla, v nichž rezonuje dvoutisíciletá zkušenost Církve:  „Kristus Ježíš zemřel, ale hlavně byl vzkříšen z mrtvých, je po Boží pravici a prosí za nás! Co nás oddělí od Kristovy lásky? Snad soužení, úzkost nebo pronásledování, hlad, nahota, nebezpečí nebo meč? Jsem si jist, že smrt ani život, andělé ani démoni, věci přítomné ani budoucí, žádná moc, výšina ani hlubina ani nic jiného v celém stvoření nás nemůže oddělit od Boží lásky v Kristu Ježíši, našem Pánu!“ (Římanům 8, 34-35, 38-39).

Prosíme vás o modlitby a svoláváme na vás Boží požehnání.

Kristus vstal z mrtvých! Christos voskrese!

Vaši biskupové:

+ Rastislav, arcibiskup prešovský a metropolita českých zemí a Slovenska

+ Michal, arcibiskup pražský a českých zemí

+ Simeon, arcibiskup olomoucko-brněnský

+ Jiří, arcibiskup michalovsko-košický

+ Izaiáš, biskup šumperský

Ve vilémovském monastýru Zesnutí přesv. Bohorodice se 6. prosince oslavovala památka svatého divotvorce Mikuláše, biskupa Myr Lycejských, jemuž je zasvěcena zimní monastýrská kaplička. Na archijerejskou liturgii, kterou sloužili oba biskupové naší eparchie, vladyka Simeon a vladyka Izaiáš s duchovními  okolních církevních obcí, se shromáždilo asi dvacet příznivců monastýru.

Ve čtvrtek, v předvečer svátku, sloužil otec Petr Novák. V pátek pak sloužili vladykové s několika kněžími.

Kázal vladyka Simeon. Zavzpomínal při tom na své dětství, kdy ho navštěvoval svatý Mikuláš s anděly. Až jednoho dne mu jeho tatínek prozradil, že to není pravý svatý Mikuláš a že to nejsou praví andělé, ale lidé za ně převlečení. Vladyka se přiznal, že se tehdy svého tatínka za jeho slova hodně zlobil. Dále připomněl, že podobně jako všichni svatí, i svatý Mikuláš nám pomáhá. V tradičním popisu jeho života čteme, jak svými nezištnými dary zachránil tři dívky před otroctvím, když jejich tatínek neměl již peníze na jejich obživu. Noční dary od svatého biskupa tehdy umožnily, aby se dívky provdaly. Jindy pak zachránil námořníky před utonutím (viz přiložená ikona výše). A také svou odvahou spasil nevinně odsouzené vězně od popravy. Dokonce sám zadržel katovu ruku, což bylo tehdy velmi nebezpečné, neboť za to mohl být i nad ním vynesen rozsudek smrti.

V obou promluvách zaznělo i to, že svatý Mikuláš byl jednak nesmírně laskavý, milosrdný a pomáhal lidem, ale byl i přísný, když šlo o obhájení vyznávání pravé víry. V této souvislosti si připomínáme jeho horlivost, s níž na zasedání 1. všeobecného sněmu (r. 325 v Nikáji) uštědřil políček heretiku Áriovi, který hlásal, že Ježíš Kristus nebyl Bůh. Právě proti této herezi nás svatí otcové na tomto sněmu naučili říkat o Kristu, Synu Božím, že je „jednobytný s Otcem“, jak to dodnes vyznáváme při každé liturgii, když recitujeme Vyznání víry: Věřím v jednoho Boha, Otce vševládce…

[Spustit prezentaci] Nebo klikněte na první obrázek a pravou kursorovou šipkou listujte v galérii

2. fotogalérie

[Spustit prezentaci] Nebo klikněte na první obrázek a pravou kursorovou šipkou listujte v galérii

Na neděli 13. října jsme posunuli svátek sv. Václava. Oslavit s námi chrámový svátek přijel Přeosvícený vladyka Izaiáš, biskup Šumperský. Vykonal archijerejskou liturgii, poté požehnal a kropil svěcenou vodou nové ikony v kivotech na chrámových stěnách. Zazpívali jsme mnoholetí našemu nedávno pokřtěnému mladičkému Václavovi, který zručně přisluhuje při bohoslužbách. Následovalo pohoštění a společné posezení v archondariku. Vladyka shlédl opravené interiéry našeho církevní domu: chodby a vestibul i nově vymalovaný archondarik – vše vykonáno péčí a křesťanskou láskou našich bratří Vasilije, Nikolaje, Romana a dalších. Nakonec jsme se s vladykou odebrali na veřejnou výstavu o pravoslavné církvi a ikonách v Muzeu Vysočiny.

Vladykovi děkujeme za návštěvu a radostnou duchovní službu s následujícím přátelským posezením. Kéž mu Hospodin udělí zdraví, spasení a všem zdar! Všem, kteří se podíleli na přípravách, duchovní správce srdečně děkuje a přeje: „Mnohá a blahá léta!“

K evangelijnímu čtení o lásce k nepřátelům (Luk 6,31-36) a ke svátku sv. Václava pronesl vladyka hluboké zamyšlení, ze kterého jsme několik tezí vybrali pro tento článek:

Drazí bratři a sestry,
máme činit dobro i tam, kde nemáme jistou odměnu. Vždyť prokazujme-li dobrodiní jen v případech, když doufáme v odplatu, zisk, návratnost půjčky či protislužbu, jsme vlastně stejní jako pohané. Nám však velí Pán Ježíš: Miluj svého bližního a rozdávej všem svou lásku. Jako Bůh dává lásku nám, tak máme lidem činit i my, a tím Mu být podobní. Láska znamená odpouštět – bez podmínek. Máme odpouštět dokonce i těm blízkým, kteří nám činí zlo a projevují se vůči nám s hněvem či nepřátelstvím. Všechny je potřeba učit se milovat a prokazovat jim dobrodiní a pomoc.

Pán Ježíš před nás klade otázku: „Jakou máme za duchovní odměnu, když půjčujeme bližním, majíce jistotu, že nám to vrátí?“ Žádnou. Jenže půjčit (tj. udělovat dobrodiní) i bez jistoty, že se nám to vrátí, – tím se projevuje, že máme v srdci lásku. Tím ukazujeme pravost a hloubku své víry v Ježíše Krista.

U příležitosti svátku sv. Václava si připomeňme, že přijal víru v Krista do svého srdce a tato víra se projevovala v jeho životě dobrými skutky. Vidíme na jeho činech a způsobu chování, jak hořel láskou k Bohu a jak soucitnou lásku ukazoval vůči lidu. Tuto víru, která do Čech přišla od sv. Metoděje z Moravy, přijal od své babičky, sv. Ludmily. A zasadil víru nejen do svého srdce, ale i do srdce celého národa. Víru v Boží lásku, která se ukázala světu v Ježíši Kristu. A tato víra je zde dodnes.

Dnes se se často stává, že uprostřed společnosti, která se prohlašuje za necírkevní a nevěřící, se stydíme vyznat svou víru v Boha – aby se nám okolní lidé nevysmáli a neodsoudili nás. To je u křesťana smutné – zvláště když uvážíme, že máme svobodu, a každý o sobě může prohlašovat cokoliv a hlásat cokoliv. Lidé např. v Kosovu nemají tu svobodu vyznat svou křesťanskou víru a bez hrozícího nebezpečí se přihlásit k pravoslavné církvi. My zde však nyní máme svobodu bez následků zveřejnit o sobě svou náboženskou příslušnost. Jsou země, kde je vyznávání křesťanství tvrdě trestáno pronásledováním a často i smrtí. Ani sv. Václav se  nezalekl nepochopení či zloby svého okolí. Snášel pro víru ústrky, výtky, pronásledování a nakonec i smrt kvůli Kristu. To je mučednický věnec, svatost, kterou dává Hospodin každému, kdo projeví odvahu při vyznávání své lásky ke Kristu. Neříkejme, že jenom mniši či duchovní mohou být svatí. Každý z nás může být svatý – získávat od Boha korunu nebeské slávy už jen tím, že přihlásí k Pánu Bohu, že bude konat dobré skutky, tím, že se obětuje pro svého bližního.

Světské organizace a státy mají složité zákony, mnoho paragrafů, které určují, co se zakazuje, co se povoluje atd. My však máme od Boha jednoduché základní pravidlo naší víry – milovat bližního a upřímně prokazovat dobro. Jenže i tak jednoduchý zákon, který drží naši víru, je pro nás občas těžké pochopit. Je pro nás obtížné chápat, že za dobré skutky nemáme čekat okamžitou odměnu.

Veškeré Písmo svaté nám zvěstuje Boží lásku vůči nám. Pokusme se alespoň trošku napodobit Boží lásku. Tím ukážeme, že máme alespoň takovou víru jako hořčičné zrnko (nejmenší mezi všemi semínky ostatních rostlin). Pak se budou dít zázraky.

Apoštol Petr, když měl víru, kráčel na pokyn Pána zázračně po hladině vody. Pak jeho víru přemohlo lidské uvažování, začal přemýšlet o tom, že moře je rozbouřené, zapochyboval a začal tonout. Naučme se nepochybovat, naučme se povznést se nad světské myšlení, abychom přemýšleli jazykem lásky, přemýšlejme dle Božího zákona. Pochopíme, že naše dobrodiní nám tady na zemi možná nikdo neoplatí, a třeba dokonce naopak – bude nám opláceno zlem. U Boha je však počítáno, co dobrého nezištně vykonáme. To jsou nebeské poklady, které máme v Božím království a které nám nikdo nezpronevěří ani neukradne.

[Spustit prezentaci] Nebo klikněte na první obrázek a kursorovou šipkou listujte v galériii

Více fotografií na stránce fotogalérií jihlavské církevní obce

Po pádu totalitního režimu  v roce 1989  bylo možné uskutečnit v plném rozsahu dříve vzniklou myšlenku vybudovat  svatému biskupovi  Gorazdovi  II. v  jeho rodné obci  Hrubé Vrbce důstojný památník a kapli jemu zasvěcené s pietně vystavenými památkami, jak to vyžaduje křesťanské životní zaměření mučedníka biskupa.

Na rodném domě sv. biskupa Gorazda byla Obecním úřadem v Hrubé Vrbce v roce 1946 umístěna pamětní deska. Během let se zde zastavovali poutníci a setkávali se na tomto místě pravoslavní věřící a pamětníci. Poněvadž v domě i nadále žijí příbuzní svatého biskupa, koupila pravoslavná církev v roce 1991 o kousek dál ve vsi starší dům, ze kterého bylo naplánováno zbudovat památník – kaple.

V roce 1992 byla s požehnáním biskupa Kryštofa a metropolity Doroteje započata  stavba kaple. Kaple byla budována ze sbírek a darů věřících. Během letních měsíců byla kaple postavena a v září vysvěcena. Na podzim toho roku byla vyzdobena freskami slovenským ikonopiscem Lubomírem Kupcem.

Pravoslavná církev v roce 1994 odkoupila sousední dům, ze kterého byl zřízen příbytek – monastýr pro mnichy, kam později přesídlil první igumen  monastýru,  schiarchimandrita Cyril.

V květnu 1997 byl celý Památník – monastýr slavnostně vysvěcen za účasti velkého počtu věřících a rodáků Hrubé Vrbky. Svatou liturgii sloužil biskup Kryštof, archimandrita Tichon z Oděsy, archimandrita Cyril a prot. Josef Fejsak z Brna.

S požehnáním arcibiskupa Simeona a biskupa Izaiáše  byla v roce 2015 provedena celková rekonstrukce obou starých domů včetně nové střechy, stropů, podlah a omítek. Vznikl nový důstojný objekt.

V památníku jsou uloženy a vystaveny některé osobní věci světce, korespondence a vyznamenání. Jsou zde pravidelně slouženy pravoslavné svaté liturgie a též každoročně v den umučení  sv. Gorazda II.,  4. září se zde koná setkání pravoslavných duchovních a věřících z celé eparchie.

V Hrubé Vrbce se natrvalo usadily dvě rodiny pocházející z Ukrajiny, děti chodí do českých škol a dospělí pracují  v okolí. Ukrajinské ženy, které zde pracovaly, se zde provdaly a ukrajinští muži se oženili, takže vznikly smíšené rodiny, jejichž  děti byly v kapli sv. Gorazda II. pokřtěny.  Příležitostně na církevní svátky začali navštěvovat zdejší pravoslavnou kapli i další ukrajinští pracovníci přicházející za prací na Horňácko.

V roce 2018 jsme po společné poradě založili pravoslavnou církevní obec a první starosta naší farnosti je původem z Ukrajiny. Navrhovali jsme jim, že se může svatá liturgie sloužit střídavě česky, ale jejich přáním bylo mluvit v církvi a sloužit česky, aby se rychleji naučili a zapojili. To je pro nás velmi povzbudivé. I svatí Cyril a Metoděj se jazykem přizpůsobili místním obyvatelům, když přišli na Moravu. Traduje se, že si přáli, aby se používal  při bohoslužbě takový jazyk, jakým místní lidé mluví na veřejnosti. V dnešní době to znamená modlit se česky. V rodišti svatého biskupa Gorazda II. v Hrubé Vrbce má touha věřících po českých bohoslužbách hluboce symbolický význam. Jedním z důvodů, proč byl svatý mučedník pravoslavím okouzlen a ovlivněn, byla zdaleka ne běžná skutečnost, že věřící lid bohoslužbě rozuměl.

Růžena Gorazda Prachařová,
správce památníku sv. mučedníka Gorazda II.
V Hrubé Vrbce 5. 10. 2019

Webová stánka monastýru monastyrsvgorazda.cz

Starší archivní web – stránka o historii monastýru

Úvodní slovo k výstavě o ikonách a světu pravoslavného křesťanství, pořádané Muzeem Vysočiny a Pravoslavnou církevní obcí v Jihlavě. Vernisáž se konala v pátek 6. září v 17. hod. v Muzeu.

Po uvítání hostů přistoupil duchovní správce jihlavské církevní obce k letmému představení světa pravoslavného křesťanství, a to jeho myšlení i kulturních projevů. Začal slovy:

Základem křesťanského myšlení je biblické vysvětlení smyslu a cíle existence světa i osobního života člověka. Svět byl stvořen Bohem z lásky jako místo pro život člověka, pro jeho společenství s Bohem a pro lidské zdokonalování v tomto společenství. Perspektivu lidské existence vidíme v jeho věčném životě. A nejen to – ve věčném životě s Bohem. Od této ideje se odvíjí vše, čím pravoslavná církev žije a s čím i dnes za člověkem přichází. Křesťanství nabízí člověku svobodu Božího dítěte a ukazuje mu cestu ven ze zotročení hříchem.

Obsah prezentace. Výstava začíná úvodním panelem o významu křesťanství a pokračuje panelem o české pravoslavné církvi.  Následují reprodukce ikon českých svatých s výkladovými popiskami. Svatí jsou osobami, které uskutečnily ideál křesťanství a dosáhli jeho cíle.

V mezipatře Muzea je panel „O pravoslavných ikonách“ – zde se věnujeme kulturnímu a duchovnímu projevu víry. V horních prostorách Muzea jsou nainstalovány reprodukce ikon Dvanáctera našich největších svátků s jejich výkladem. Tyto svátky křesťanského roku se většinou zakládají na biblických událostech. Poté si návštěvníci mohou prohlédnout čtyři originály ikon: Narození Kristovo, Spasitel, přesvatá Bohorodice a „Nelkej nade mnou, ó Matko“ (to je vlastně pašijový námět). Jsou uvedeny panelem „O ikonopisectví“.

Dále následuje sedm panelů s pravoslavnými poutními místy na různých místech světa:
Svatá Země – chrám Božího hrobu
Svatá Země – monastýr svaté Kateřiny
Svatá Hora Athos
Řecko – monastýr svatého Nikodima Svatohorce
Rumunský Athos
Rusko – Trojicko-sergijevská lávra a Optinská poustevna
Ukrajina – Kyjevsko-pečerská lávra a Počájev

Jsou to místa, která jsou pravoslavným křesťanům drahá a kam rádi putují, protože jsou buď svázána s biblickými příběhy, nebo s významnými body posvátné tradice, či jsou to místa, kde žili a žijí proslulí nositelé křesťanské duchovnosti. Zájemcům o východní spiritualitu je určena zvláštní přednáška, která je uvedena v seznamu doprovodných akcí k výstavě.

Výstavu uzavírá panel s českými a moravskými chrámy, které jsou tichými svědky o životě a novodobých dějinách pravoslaví u nás. Nakonec můžete shlédnout panel o naší jihlavské farní kapli a ikonopisné dílně, která při ní byla založena.

Úvodní slovo je doprovázeno živými hudebními vsuvkami provedenými zpěváky naší církevní obce. Každý vstup má po dvou písních. Jedná se o duchovní hymny používané v chrámu při liturgii. Pro zajímavost jsme zvolili jazyk staroslověnský, s nímž se veřejnost nesetkává tak často. Máme k tomuto jazyku vřelý vztah a udržujeme jej jako zdejší cyrilometodějské kulturní i církevní dědictví. Protože jsme však česká pravoslavná církev, používáme v chrámu především bohoslužebnou češtinu, přičemž při našich místních bohoslužbách kombinujeme češtinu a staroslověnštinu (resp. její další vývojový stupeň tzv. církevní slovanštinu). Nápěvy přednášených písní jsou v byzantském hudebním slohu nebo srbské.

Pro liturgické umělecké projevy (ikony i bohoslužebný zpěv) v Pravoslaví  platí, že nejsou k sebevyjádření umělce a jeho osobitého cítění, jak je to obvyklé dnes na západě, ale bohoslužbou. Jsou vlastně modlitbou, zjevením nebeského. Proto jejich tvorba podléhá určitým tradičním pravidlům. Můžeme to shledat zvláště u ikon, které jsou vytvářeny pomocí speciálních prostředků. Technických i výrazových. Pravoslavná ikona je „okno do nebe“. Koho by ikonografie hlouběji zajímala, odkazuji na přednášku „Jak vzniká ikona“, která je uvedena v seznamu doprovodných akcí k této výstavě.

Něco podobného platí i o liturgickém zpěvu, mám na mysli nápěvy. Za nejduchovnější se pokládají byzantské melodie navazující na starobylé řecko-orientální zdroje. Texty liturgických zpěvů jsou biblické žalmy či jiné úryvky z Písma nebo modlitby později zjevené shůry. Harmonie a zvuk zpěvu by měly být provedeny tak, aby přiváděly ke komunikaci s Bohem. V ikonách i hudbě by měl citlivý věřící okusit ozvěnu věčnosti.

To je na úvod vše. Ať se vám výstava líbí.

*

Výstava potrvá Muzeu Vysočiny (na Masarykově nám. 57/58 v Jihlavě) od 7. 9. – 13. 10. 2019

Pozvánka na výstavu a doprovodné akce je na tomto webu zde a též můžete podrobnosti shlédnout na webu jihlavské církevní obce (kde je také více fotografií zde)

[Spustit prezentaci]

Památka svaté Ludmily, babičky svatého Václava

Na poslední neděli v měsíci září (16./29.9.) připadla památka svaté Ludmily, mučednice a kněžny české, a současně babičky svatého knížete Václava. Její ikona krášlí ikonostas našeho chrámu už od doby jeho založení. Od roku 2002 se také lze poklonit jejím svatým ostatkům, které se nacházejí v kivotu její ikony. Tato první česká světice se podle slov z jejího oslavného troparu: Zjevila jako hvězda jitřní, a světlem svatosti své, den pravé bohoúcty v české zemi započala… A díky tomu se stala oporou všem, kteří se k ní obraceli, nejen za svého života, ale i po její mučednické smrti, to jest až do dnešních dní.

V den jejího svátku sloužil v našem chrámu svatou archijerejskou liturgii vysokopřeosvícený vladyka Simeon, arcibiskup olomoucko-brněnský.

Při slavnostní bohoslužbě vladyka Simeon ve svém kázání připomněl jak památku, tak osobnost svaté Ludmily, přičemž vyzdvihl její nezastupitelnou a důležitou úlohu při utváření životní cesty jejího vnuka, svatého Václava. Nejdůležitější však byl její obrat od pohanství ke křesťanství, kdy svatá Ludmila přijala spolu se svým mužem Bořivojem svatý křest z rukou svatého Metoděje na Velké Moravě a působením Boží blahodati se stala horlivou služebnicí Krista a oporou všem potřebným.

Její svatost a zásluha však spočinula také na našem národě, jehož pravdě oddaný a zbožný lid vždy svatou mučednici ctil a velebil jako svou národní světici a ochránkyni. Vladyka Simeon velmi krásně připomněl souvislost mezi svatou Ludmilou a svou vlastní prababičkou, která svou láskou a vlídností, tak jak to snad umějí jen naše babičky, ukázala i jemu samotnému, na svém vlastním příkladu, jak by měl vladyka následovat našeho Spasitele. Zcela podle vzoru svaté Ludmily.

Další paralelou k osobnosti svaté Ludmily a její vlídnosti a věrnosti po vzoru evangelním byly mnohé babičky, které si vladyka Simeon dobře pamatuje ze svých studií na Duchovní akademii v bývalém Leningradu, které se staly oporou víry tehdejším generacím ruských věřící, zejména v dobách bezbožné vlády komunismu. Vždyť především díky jejich velké obětavosti, modlitbě a sebeodříkání se v mnoha rodinách přese všechny nepřízně osudu zachovala pravá křesťanská víra v Rusku až dodnes.

A jako potvrzení svých slov vladyka Simeon poukázal na slova našeho Spasitele ze svatého Evangelia, kde náš Pán na otázku: Které přikázání v zákoně je největší? odpověděl takto: Miluj Hospodina, Boha svého, celým svým srdcem, celou svou duší a celou svou myslí. To je největší a první přikázání. Druhé je mu podobné: Miluj svého bližního jako sám sebe. Na těch dvou přikázáních spočívá celý Zákon i Proroci (Mat 22,35 – 46).

Právě tato dvě klíčová přikázání jsou podle vladyky Simeona mnohdy naším vlastním kamenem úrazu, na němž se mnohokráte bortí náš duchovní život… Máme-li však za přímluvkyni a příklad právě svatou Ludmilu, jejíž památku oslavujeme, pak máme v našich životních nesnázích vždy i pomoc na blízku. Neměli bychom tedy váhat ani chvíli a vždy se k ní obracet se svými žádostmi.

Vladyka Simeon na závěr popřál všem, aby svatá Ludmila byla tou, která nám v naplňování těchto Božích přikázání bude vždy pomáhat a za nás a naše bližní se vždy s velkou přízní u Boha přimlouvat.

Ke konci svaté liturgie poděkoval vladykovi za jeho archijerejskou službu představený našeho chrámu, otec prot. Jozef Fejsak, který povzbudil všechen přítomný lid ke zpěvu „Mnoholetí“ všem, kteří nosí jméno svaté Ludmily, ale také těm, kteří tuto naši velkou českou světici upřímně ctí a velebí.

Raduj se, blažená kněžno Ludmilo, mučednice a osvětitelko země české!

připravil prot. Marek Malík

Fotogalerie: viz FB PCO v Brně

P.S.
Akafist a služba velké večerní a liturgie ke sv. Ludmile ke stažení v PDF na webu downloadu.

V Hrubé Vrbce na Hodonínsku se v sobotu 7. 9. 2019 konala pouť k uctění památky sv. mučedníka Gorazda, biskupa českého a moravsko-slezského (+ 4. září 1942). (Eparchiální pozvánku jsme publikovali zde.) Poutníci z naší eparchie se sem sjeli, aby oslavili tuto nám tak vzácnou památku a vyprosili pro sebe i pro místní pravoslavnou církev u svatého novomučedníka jeho přímluvy v nebi u Božího trůnu. Jako každoročně jsme tuto našim pravoslavným srdcím drahou světeckou osobnost slavili poutí s archijerejskou liturgií doprovázenou zamyšlením nad některým z rozměrů Gorazdova díla.

Archijerejskou liturgii konal vladyka Izaiáš, který sloužil s početným duchovenstvem. Kázal otec Cyril Bočkarev ze Znojma. (Výběr z jeho homilie přinášíme níže.) Na závěr liturgie se k přítomným obrátil s promluvou vladyka Izaiáš, který zdůraznil, že sv. Gorazd zde budoval církev na pevných základech cyrilometodějství, nikoliv jako novou církev, ale církev pevně napojenou na ostatní pravoslavné církve ve světě – spojenými skrze jednotu ve víře, kanonické praxi a liturgickém společenství svatých Tajin. Proto jeho dílo přetrvalo a stále sílí. Vladyka Izaiáš poznamenal, že kamkoliv jako biskup přijede mezi pravoslavné ve světě, všude o naší malé místní pravoslavné církvi vědí a ptají se, jak se jí daří.

Vladyka dále pozdravil přítomného starostu Hrubé Vrbky a poděkoval mu za účast. Tentokrát jsme nemohli naplnit zvyk, dle kterého starosta obce nese na závěr oslav ikonu sv. Gorazda a kráčí s ní v čele liturgického průvodu, při němž se monastýr skrápí svěcenou vodou. Pouť totiž letos provázel déšť, který v současnosti vzhledem ke katastrofálnímu suchu můžeme považovat za požehnání, nemohli jsme však kvůli němu konat průvod.

Poté vladyka pronesl zádušní modlitbu za bývalého představeného monastýru a jeho prvního igumena a budovatele, schiarchimandritu Kyrilla a za zdejšího jeromonacha Alexije.

Nakonec jsme se odebrali na prosklenou verandu monastýru, kde nás čekalo pohoštění připravené našimi pravoslavnými ženami, jimž patří díky. Stejně tak i organizátorce oslav správkyni památníku sestře Růženě Gorazdě Prachařové, příbuzné svatého vladyky. Přítomní poutníci si prohlíželi památník – muzeum vladyky Gorazda, které sestra Prachařová obnovila. Nesmíme zapomenout na duchovního při monastýru, otce Arkadije. Díky náleží všem otců, bratřím a sestrám, kteří i přes nepřízeň počasí přijeli (z Olomouce farnost dokonce vypravila autobus). Zpěv byl lidový pod vedením jihlavských zpěvaček – většinou dle nápěvů Sborníku modliteb a zpěvů sestaveného a vydaného svatým mučedníkem Gorazdem.

Kázání na svátek svatého mučedníka Gorazda

Vždy, když si mi někdo z našich věřících stěžuje nebo naříká, že je naše pravoslaví slabé, že mu schází plnost různých obřadových tradic, že máme málo literatury, že chrámy postrádají hojnost pravoslavné výzdoby a že je nás tu málo, vzpomenu si na našeho svatého novomučedníka Gorazda. Když začínal své misijní dílo mezi Čechy a Moravany, nebylo tu skoro nic –  to si dnes nelze ani představit – jaká např. byla nouze v oblasti bohoslužebných textů použitelných pro obyčejného českého věřícího. Nežil zde ani český pravoslavný kněz, který by mohl pro své rodáky konat nějaké české pravoslavné bohoslužby.

Dnes, téměř sto let od začátku Gorazdovy práce, se po celém bývalém Československu slouží pravoslavné bohoslužby. Máme Prešovskou pravoslavnou bohosloveckou fakultu, kde se mohou vzdělávat naši kněží – a nejen oni, ale každý kdo má zájem. Naši profesoři a církevní spisovatelé píší kvalitní teologické knihy a překládají z jiných jazyků do češtiny a slovenštiny. V českých zemích a na Slovensku je v současné době přes 200 kněží, kteří jsou schopni sloužit jak v češtině, tak i v církevní slovanštině a někteří i v jiných jim blízkých jazycích (v řečtině, bulharštině, srbštině, rumunštině). A v celé České republice a Slovensku lidé chápou, že zde má pravoslavná církev své místo.

Když zahajoval světitel mučedník Gorazd budování České pravoslavné eparchie, tak začínal po tisíciletí systematického vytlačování pravoslaví z našeho území. Do bitvy na Bílé Hoře se ještě někde konaly pravoslavné bohoslužby, ale po Bílé Hoře (r. 1621) bylo tomu všemu konec. Ač došlo v 19. století k jistému uvolnění a naši obrozenci navštěvují Rusko, aby zde přijali pravoslaví, až v r. 1921 získávají Češi a Moravané prvního svého vlastního biskupa od dob sv. Metoděje a jeho žáka sv. Gorazda I. Právě na podzim roku 1921 byl totiž v Bělehradě na biskupa vysvěcen syn této země, Moravan z Hrubé Vrbky, který přijal jméno dávného sv. Gorazda I., dávaje tím najevo, že navazuje na duchovní cyrilo-metodějskou linii. Stal se tak v našich dějinách druhým pravoslavným archijerejem nosícím toto jméno.

Ze všech ostatních církví se vladykovi Gorazdovi vysmívali, neboť byli přesvědčeni, že pravoslaví v českých zemích a na Slovensku oživit nejde, že sem nepatří, že se pro místní lidi nehodí, že nepatří do moderní doby, že Gorazdova pravoslavná misie má politickou podstatu apod. Nechápali, že jedině sv. Gorazd II. zde staví dům na skále evangelia, které je ve své autentické síle podáváno právě v pravoslavné církvi.

V Gorazdovi spatřil ďábel silného protivníka svých démonických klamů, proto se tolik oklamaných lidí srotilo proti Gorazdovi, pomlouvali, štvali, hrozili, intrikovali – v tisku, který přinášel články útočící na biskupa Gorazda a zesměšňující pravoslavné zvyky, i na úřadech i při kázáních a veřejných projevech. Z čeho všeho jej jenom obviňovali?! Dnes zní tyto pomluvy a dezinformace úsměvně, ale tenkrát tím nepřátelé pravoslaví způsobili vladykovi Gorazdovi hodně škody. Vždyť pravoslaví u nás skoro nikdo neznal, do veřejnosti se jen obtížně dostávala informace, v čem tkví jeho podstata, v čem jsou jeho přednosti oproti ostatním křesťanským vyznáním.

Jak těžko se i dnes českému občanu vysvětlují jasné a logické věci týkající se pravoslavné víry a teologie, ale oč těžší to měl sv. Gorazd, když vysvětloval, co je pravoslavné a co pravoslavné není. Nebyla televize, internet, církevní knihy, překlady děl pravoslavných myslitelů. Zpočátku tu nebylo ani dost duchovenstva, na které by se zvídavý a otevřený člověk mohl kdykoli obrátit jako dnes.

Učení západních církví je v tolika důležitých ohledech zcela odlišné a biskup Gorazd musel pracovat v prostředí zformovaném západním světským myšlením. Bolestně nesl též rozchody a odpadnutí některých bývalých spolupracovníků i útoky diletantů, kterým chyběl duchovní rozhled. Útoky se na něj sypaly zleva i zprava – někteří podléhali jednostrannému vlivu – a stavěli sami sebe do úlohy domnělých obránců pravoslaví – působili proti Gorazdovi a církvi, sice si počínali dle litery některých synodálních pravidel či tradic, ale proti duchu církve.

I dnes jsou tací, kteří se staví do opozice, a proto nejsou zde a neslaví s námi svátek sv. Gorazda. Bojkotují všechny církevní oslavy, svátky a poutě, nejezdí do Mikulčic, aby oslavili svaté Cyrila a Metoděje. Nepřijedou ani do Znojma, aby oslavili sv. knížete Rostislava. Neputují do Brna, aby oslavili sv. knížete Václava. Chybí jim láska ke svým duchovním bratrům a úcta k biskupskému vedení a věřícím celé církve. Pýcha jim zabránila pokorně přijít.

To, že přes všechny rány, boje, zkoušky, nedorozumění a lidskou nedokonalost církev skutečně ožila, je zázrak a důkaz, že Hospodin stál při Gorazdově práci a skrze Gorazda se děla v našem národě Boží vůle. Pravoslaví v našich zemích neviditelně a tajemně žilo po celá ta staletí. Bylo jako ponorná řeka, či jako kořeny skryté pod povrchem. A jakmile se objevil člověk, který byl ochoten za pravoslaví položit svůj život, ihned ožilo i zjevně, vyrašilo z podzemí, rozkvetlo a urodilo plody. Tak to bylo v dobách mučedníků Jana Husa a Jeronýma Pražského, a tak se to stalo i v době světitele mučedníka Gorazda II.

Sv. muč. Gorazd  byl pravý hrdina ducha – on si nehrál na pravoslavného, on byl pravoslavný. Tehdejší modernisté si chtěli hrát na nějakou vymyšlenou duchovnost a dát světu nějakou novou církev.  Ale byl zde biskup Gorazd, který chápal, že Kristova církev má již dávno svou duchovnost a pravidla, která se nesmí překročit, pokud má zůstat Kristovou církví.

Při znojemském vinobraní se koná maškarní průvod. Šermují tam rytíři v brnění, ale nejsou to skuteční rytíři – jen si na ně hrají. V průvodu jede král s korunou na koni, ale není to opravdový král  – pouze krále hraje. Hraní je pro ně důležitější než být skutečnými rytíři a pravým králem. Hraní je pro ně důležitější než pravda. Hra je pro některé, co vypadají jako pravoslavní, důležitější, než být skutečnými pravoslavnými, jim stačí si na to pouze hrát.

Žádný ze svatých mučedníků se neobětoval za nějakou hru, ani sv. Gorazd. – Obětoval se za svaté pravoslaví. Vnímal sám sebe pokorně jako slabého a nehodného člověka, skrze něhož se uskutečňuje Boží plán spásy našeho národa. Stal se strážcem Božích pravd, ve kterých přebývá plnost Božího působení. Pokud si do hloubky uvědomíme kolik útrap, námahy, muk a hrdinství podstoupili naši svatí předci, tak i naši víra a důstojnost se stává neochvějnou a dokonce získáváme odvahu k hrdinským činům a třeba i k mučednickému svědectví. Neboť duch pravoslaví je zdrojem hrdinství.

Kdo z nepravoslavných vladařů se může svou nebeskou slávou rovnat knížeti Rostislavovi, který trpěl pro víru a byl zrazen, zajat, krutě mučen, oslepen a odsouzen ke smrti ve vězeňské kobce? Kdo z pohanských či nezbožných knížat se může srovnávat se slávou sv. muč. knížete Václava, který byl zrazen a zabit vlastním bratrem a jeho spoluspiklenci? Kdo se může rovnat se slávou sv. kněžny Ludmily, kterou nechala uškrtit její snacha? Kdo z nevěřících se svou slávou může srovnat se svatým Moisejem z Uher, slovenským bohatýrem, který se svými bratry odešel sloužit kyjevskému knížeti, a jehož netlející ostatky dodnes leží v jeskyních Kyjevopečerské lávry spolu s ostatky slavného Ilji Muromce? Kdo se svou slávou může rovnat sv. mučedníku Jeronýmu Pražskému, který jel do Kostnice obhajovat svého přítele Jana Husa? Kdo se může srovnávat s našimi pravoslavnými osvoboditeli, kteří nás zbavili od Hitlerovců? Kdo se může svou slávou rovnat sv. muč. Gorazdovi, který se vydal nacistickým okupantům a na Gestapu trpěl mučení a obětoval pro záchranu svého národa a církve? A mnoho je dalších svatých mučedníků našich zemí, jejichž krev byla prolita spolu s mučedníky výše uvedených jmen…

Existuje o tom úsloví: „Tyran umírá a jeho vláda končí. Mučedník umírá a jeho vláda začíná.“

Vidíme-li, kolik máme svatých mučedníků, odhaluje se nám skrze to jak silná a slavná je naše církev. Naše duchovní „niva“ odedávna byla oraná tvrdými boji, svlažena našimi slzami a napojená krví; a právě v takovéto úrodné půdě roste Boží sláva našich mučedníků. Vždyť krev mučedníků je setbou nových křesťanů.

Jak píše prvokřesťanský církevní spisovatel Tertullianus: „Plures efficimur, quotiens metimur a vobis: semen est sanguis Christianorum.“ Čím více nás kosíte, tím více je nás. Krev mučedníků je semenem křesťanů. (Tertullianus, Apologeticum)

Ne každý statečný voják se stává hrdinou, ne každý génius je mudrcem. Zdrojem hrdinství a moudrosti je Pravoslaví. Máme díky sv. Gorazdovi II. a všem jeho předchůdcům a duchovním hrdinům dnes to nejdůležitější, pravou Kristovu víru. – K našemu ponaučení a k duchovnímu vedení po autenticky pravoslavných cestách tu máme tradiční učení svatých otců. – Máme zachovánu svou národnost a vlast, která je posvěcena krví mučedníků. V duchovním nebi nad naší zemí září tisíce hvězd mučedníků, ale historicky je k nám nejblíže skvoucí se jasná hvězda svatého novomučedníka Gorazda.

S námi Bůh, tak kdo proti nám!?

Hrubá Vrbka       
Sobota 7. září 2019

[Spustit prezentaci]

[Spustit prezentaci]

Symbolické zobrazení duchovního vítězství sv. Gorazda nad démonickým zlem fašismu.

Naši eparchii navštívila vzácná osobnost, arcibiskup Ruské zahraniční církve, vladyka meudonský Michail. Jak je uvedeno v jednom z předchozích příspěvků, přinášíme úryvky z besedy, kterou s ním vedli naši brněnští bratři.

Maminka vladyky Michaila byla českého původu a pocházela ze Žarošic na Moravě. Se svým budoucím manželem, s tatínkem vladyky Michaila, se poprvé setkala v Lázních Luhačovice. Tam se tehdy ocitl také Donský kozák – Vasilij Semjonovič Donskov, který poprvé spatřil svou budoucí manželku Annu, když se procházela po kolonádě se svým dědečkem Antonínem. Jeho maminka mu krátce před svou smrtí dala vladykovi Michailovi své požehnání, aby se mohl stát duchovním. Po tomto požehnání vydechla naposledy a opustila tento svět.

Zeptali jsme se vladyky Michaila na některé otázky spjaté s jeho životem, vírou, ale také např. jeho osobní známostí se svatým vladykou Janem Šanghajským a Sanfranciským, kterému pozdější biskup Michail pomáhal a přisluhoval ještě jako mladý chlapec při pravoslavných bohoslužbách v Paříži.

Vladyka Michail nám vyprávěl, jaké dojmy v něm tehdy zanechala jeho první duchovní zkušenost spjatá s tajinou svaté zpovědi. Přiznal se nám, že svatý Jan Šanghajský budil vždy respekt a lidé ho považovali za člověka přísného. Podobně ho vnímal také mladý vladyka Michail, nicméně po svaté zpovědi a duchovním rozhovoru s vladykou Janem pochopil, v čem spočívá jeho duchovní velikost. Svatý Jan Šanghajský s ním promluvil s nekonečnou láskou a vysvětlil mladému chlapci, v čem tkví podstata pokání, co je to hřích a jak se vzdalujeme od Boha tím, když hřešíme. Tato zkušenost zůstala navždy zanesena hluboko v paměti budoucího biskupa RPCZ.

Svatý Jan Šanghajský byl podle slov vladyky Michaila přísným, ale s mírou a s rozumem. Ačkoli byl sv. Jan Šanghajský sám biskup, se mohlo stát, že byl v oltáři sám, bez dalších pomocníků a diákonů, takže se musel o vše postarat, jako by byl prostý kněz. A když nebylo dostatečné množství zpěváků, odešel sv. Jan Šanghajský z oltáře, aby zpíval místo absentujícího sboru…, a kněze poslal sloužit svatou liturgii. Jednou sv. Jan Šanghajský přistál letadlem na nějakém vzdáleném místě na zeměkouli, možná to bylo právě v Jižní Americe, a vystupoval z letadla po takových těch malých schůdkách, dole ho vítali dva katoličtí kardinálové, kteří si od něj brali požehnání. Také katoličtí věřící ve Francii si ho velmi ctili a dokonce malovali vlastní ikony s podobiznou sv. Jana Šanghajského.

Když vladyka Michail později, při slavnostní kanonizaci, uviděl v San Francisku svaté ostatky sv. Jana Šanghajského, konkrétně jeho odkrytou ruku, která dodnes vypadá jako živá, rozplakal se, neboť si vzpomněl na dobu, kdy tuto ruku cítil, jak se dotýká jeho hlavy a žehná mu.

V závěrečné fázi rozhovoru jsme vladykovi stručně představili život naší eparchie a farnosti. V jedné chvíli přišla řeč na jeden nechvalně známý aspekt církevního života, jímž jsou schizmata, roztržky, různá nedorozumění a odchody některých bratří a sester z Církve, kteří pak zakládají nové, paralelní struktury a v nich úporně setrvávají. Vladyka Michail nám potvrdil, že tyto věci se děly od počátku existence Církve Kristovy, a většinou se nevyhnou žádnému živému společenství. Podobné problémy měla také RPCZ ve Francii. Vladyka Michail naznačil, že vinni jsme my všichni, biskupové, duchovní i laici. Stěžejní problém spočívá v tom, že často přijímáme do Církve jinoslavné věřící lehkomyslně, bez náležité přípravy, katecheze a soužití s farností alespoň po dobu jednoho roku. Jinak hrozí riziko, že tito věřící zůstanou bez náležitého duchovního „vybavení“ (poznání a zkušenosti), doslova bez „duchovní zbroje“, o níž hovoří svatý apoštol Pavel, která je třeba pro další život v Církvi. Podle vladyky Michaila se tak můžeme stát viníky něčeho, co bude mít dalekosáhlé následky, které pak už jen těžko napravíme. Je velkým nebezpečím, když dopustíme, že se pravoslavnými stanou lidé, u nichž neproběhla náležitá doba zkoušky, seznámení se základy naší víry a osvojení si základních atributů věroučných i církevních.

Kdysi od RPCZ ve Francii odešli nějací lidé, poměrně vzdělaní a erudovaní, kteří po 2 až 3 letech po svém křtu začali kritizovat biskupa a obviňovat ho z hereze. Uvnitř tehdejšího církevního společenství, v jejich farnosti, si věřící povšimli, že tito výše zmínění bratři se náhle a radikálně změnili. Začali se stranit církevnímu společenství. Jejich tváře napovídaly o velkém vzdoru a nepřátelství. „Jednou za námi přišli,“ vypráví vladyka Michail, „a řekli: My něchatim byť Russkymi.“ Úplně tehdy opustili místní farnost a odešli z církevního obecenství v dané eparchii. Odnesli si s sebou veškeré chrámové vybavení, včetně antiminsu, podepsaného sv. Janem Šanghajským. Krátce nato, co odešli, postihly jejich rodiny i životy nepříjemné události a v jednom případě dokonce i smrt.  Právě a jedině pokorné soužití těch, kteří přicházejí a stávají se členy nějakého většího církevního společenství, např. s věřícími slovanského původu, může napomoci k duchu soudržnosti, bratrství a jednoty v Kristu a přinést plody pravého duchovního života, v němž platí ono evangelní: „Není ani Žid, ani Řek, ani sluha, ani svobodný, ani muž, ani žena. Neboť všichni vy jedno jste v Kristu Ježíši.“ (Gal 3,28)

(Celý článek o rozhovoru s vladykou Michailem si můžete přečíst na brněnském farním webu.)

V sobotu 20. července se v hlavním chrámu olomoucko-brněnské eparchie, v katedrále sv. Gorazda I. konala archijerejská liturgie na památku 80. výročí vysvěcení tohoto našeho svatostánku. Slavnostní bohoslužebné setkání bylo podle účastníků vskutku povznášející a zdařilé, k čemuž přispěla i účast zahraničního hosta – vladyky Michaila Medonského z Francie, osobnosti, která se osobně znala se svatým biskupem Ioannem Šanghajským a Sanfraciským.

Sloužili přítomní biskupové:

– arcibiskup medonský (meudonský) a biskup Západoevropské eparchie RPCZ z Francie, vladyka Michail
– arcibiskup pražský vladyka Michal
– arcibiskup olomoucko-brněnský vladyka Simeon
– vikární biskup vladyka šumperský Izaiáš

Kázání měl vladyka Simeon, který promlouval o sv. Gorazdu I., učedníkovi sv. Metoděje. Víme přesně, že to byl rodák z Velké Moravy, velice učený člověk. Znal dobře jazyky, předně slovanský, řecký a latinský. Sv. Metoděj si jej krátce před svým skonáním vybral za nástupce na Moravě; prohlásil o něm: „Tento je z vašich krajů, muž svobodný, vzdělaný, dobře znalý latinských knih a pravověrný. Buď vůle Boží a vaše láska jako moje.“ Ostatní z pěti Metodějových žáků (tzv. pětipočetníků) byli zřejmě z Byzance. Naprostou jistotu, jaký byl jeho osud po vyhnání z Moravy, o sv. Gorazdovi nemáme. Některé stopy vedou do Polska, jiné na jih.

Svatí, Gorazd a Sáva došli společně až na území bulharského cara, svatého Borise, ve křtu Michala, který je přijal s velkou úctou jako učedníky sv. Metoděje, neboť i on, jsa osvícen ve svaté tajině Křtu Boží blahodatí, sám se všemožně snažil prosvětlit křesťanskou vírou svůj národ. Poté se odebrali do Berátu (na území dnešní Albánie), kde nedaleko za městem založili monastýr zasvěcený Zesnutí Přesv. Bohorodice. Světitel Gorazd zesnul okolo roku 896 a jeho svaté ostatky byly uloženy v jeho monastýru. Rok zesnutí svatého Sávy nám bohužel není znám.

Svatí Kliment, Naum a Angelár došli podél Dunaje až do Bělehradu, odtud k bulharskému caru Borisovi. A podobně jako před časem přijal bulharský car svaté Gorazda a Sávu, přijal i nyní další tři z pětipočetníků moravských.

O světiteli Klimentovi víme, že se narodil někde v Makedonii, asi okolo roku 840. Protože znal dobře řecký a slovanský jazyk, podílel se na překladech duchovních knih na Velké Moravě. I on byl v Římě, stejně jako sv. Gorazd, rukopoložen na presbytera. Poté, co svatí Kliment, Naum a Angelár stanuli před carem Borisem-Michalem, byli jím posláni podle Božího vnuknutí do Kutmičevice (v jihozápadní Makedonii) jako učitelé křesťanské víry. Zbožný car jim jako dar věnoval k užívání část země na Ochridu. Mnozí z jejich učedníků pokračovali v překladatelské činnosti a kromě toho založili monastýr na břehu Ochridského jezera; stali se známými jako velcí modlitebníci. Ostatky sv. Klimenta zůstaly na Ochridu, v chrámu původně zasvěcenému Přesvaté Bohorodici a poté sv. Klimentovi. Svatý Kliment zesnul 27. července r. 916 (dle juliánského kalendáře). V tento den slaví naše svatá Církev památku sv. Klimenta i všech zbylých pětipočetníků (někdy též „sedmipočetníků“ – spolu se sv. Cyrilem a sv. Metodějem). Ostatky sv. Nauma se nacházejí v monastýru jeho jména, na břehu Ochridského jezera. K jeho svatým ostatkům přicházejí lidé s duševními těžkostmi a nemocemi, doufajíce přitom v jeho přímluvy a rychlou pomoc. (Podrobněji viz blogspot Životy svatých.)

Dále víme o sv. Klimentovi a sv. Naumovi, že přišli na Ochrid a tam se usadili. Na závěr vladyka připomenul hlavní poselství sv. Cyrila a Metoděje, a to víru žít, aby nezůstalo jen u slov.

Na konci sváteční liturgie vyznamenal vladyka Izaiáš dva bratry: Vasil obdržel řád sv. Gorazda II. za svou práci pro církev a Bohdan, který v olomoucké katedrále zpívá, dostal medaili sv. Gorazda II.

Vladyka pražský Michal předal pro Olomouckou eparchii darem archijerejskou nádobu na svaté myro.

Vladyka Michail z Francie předal vladykovi Simeonovi ikonu sv. Jana Šanghajského a Sanfranciského. Svatý vladyka byl prvním zpovědníkem vladyky Michaila z Francie. Vladyka Michail z Francie vzpomínal na svou maminku, která byla z Moravy; on sám se narodil již ve Francii.

Na katedrální svátek byl pozván i další host z daleka: otec Ladislav Bilý z Trebišova. Ten řekl, že máme být všichni bratři; vždyť Pán Ježíš Kristus řekl, že kdo plní Jeho vůli, to je Jeho otec i matka, bratr i sestra.

Po liturgické části oslavy následovalo v prostorách pod chrámem bohaté občerstvení a následující program: otec Libor Raclavský přednášel o historii chrámu (nejzajímavější byla power-pointová prezentace, dokumentující, že téměř každý rok zde byl postaven či přebudován nějaký pravoslavný chrám); pak zpívalo řecké ženské trio z Ostravy řecké církevní i lidové písně.

Hostům a všem, kteří se podíleli na přípravě, i všem přítomným: Mnohá léta!

[Spustit prezentaci]

Končíme fotografický přehled paschálních oslav z farností naší eparchie. Děkujeme všem duchovním správcům, kteří splnili pokyn našich biskupů a zajistili fotodokumentaci. Není prvořadé, kolik věřících je na fotografiích zachyceno. Každá fotogalérie je okénkem do života farnosti, a je tím součástí křesťanského prožívání společenství našich farností. To je předpokladem vnímání církevní jednoty, která je zásadní vlastností církve a součástí pravoslavné víry, jak vyznáváme při každé liturgii: “Věřím v jednu svatou obecnou a apoštolskou církev.” Duchovní správcové na svěřených farnostech jako pastýři vedou k takovému uvědomění své věřící.

Bylo jistě pro všechny naše pravoslavné bratry radostné a utěšené sdílet alespoň prostřednictvím fotografií paschální oslavy s ostatními církevními obcemi.

Eparchiální ústředí vyjadřuje zármutek jen nad postojem církevní obce v Řimicích s jejími filiálními církevními obcemi Chudobín a Mohelnice. Ústy svého duchovního správce prot. Petra Nováka řečené obce tlumočily úřadu ER nesouhlas s církevním publikováním fotografií z veřejných farních bohoslužeb. Církevní ústředí se může jen dohadovat, co je příčinou jejich oddělování od ducha eparchiální jednoty. Není to však první případ vzešlý od někoho z těchto obcí, kdo stále vnáší do církve nepokoj. Početní pokles je u mimoměstských obcí pochopitelný, ale v případě aktivit někoho z výše vzpomenutých obcí to může působit dojmem morálního rozporu mezi nízkým počtem věřících a vysokými ambicemi ovlivňovat celocírkevní věci.

Věříme, že příslušníkům většiny našich farností jsme fotografiemi způsobili potěšení a všichni pociťujeme nad těmi obrázky duchovní povznesení z našeho společenství a radost ze společně sdílené pravoslavné víry: „Hle, jaké dobro a jaká útěcha tam, kde bratři žijí svorně.“ (Ž 132/133)

Ať světlo Kristova Vzkříšení osvítí srdce všech věřících. Radostnou paschální dobu jim všem!

Vstal z mrtvých Kristus!