Olomoucko-brněnská eparchie
Pravoslavná církevní obec v Jihlavě získala do vlastnictví jeden z jihlavských kostelíků – chrám Svatého Ducha ve Smetanových sadech. Podařilo se to díky vstřícnosti a pochopení římskokatolické farnosti u sv. Jakuba a jejího představeného, důstojného otce Mariana Huska.
Jihlavští pravoslavní si chrám vlastními silami v průběhu dvou let opravili a adaptovali, aby interiér chrámu dostal podobu pravoslavného chrámového prostoru. Hlavní práce spočívaly v obkopání všech stěn půdorysu chrámu zvnějšku i zevnitř, provedení hydroizolace, v opravě střechy, vnitřních omítek, pořízení dřevěné podlahy, soleje a ikonostasu; všechny výkopové práce musely být prováděny pod dohledem archeologů (chrám stojí na místě bývalého hřbitova) a dle instrukcí orgánů památkové péče. Všechny dřevěné prvky interiéru jsou provedeny z tvrdého dubového dřeva, včetně ikonostasu a prestolního stolu. Pak nastal čas pořizování pravoslavného vybavení chrámu: analojů, lustru, lampád, svícnů, posvátných předmětů na svatý prestol atd. Nakonec bylo provedeno vymalování chrámu a na stropě provedení modrého nalíčení se zlatými hvězdami. V nejbližší době bude ještě pořízena galerie (balkón) v zadní třetině chrámu a oprava vnější fasády. Vše je připraveno i pro instalaci ozvučení a samozřejmě průběžně bude probíhat ikonografická výzdoba interiéru.
Prestol je na návrh vladyky Izaiáše zasvěcen sv. Janu, Předchůdci a Křtiteli Páně. Sv. Jan je od nejstaršího dávna patronem Jihlavy. První kostelík (románský), který zde stál na křižovatce obchodních cest u brodu přes řeku ještě v dobách, kdy na současném místě Jihlavy nebylo nic než les, byl zasvěcen hlavě Jana Křtitele (dodnes je nazýván podle Stětí Jana Křtitele). Podle některých smysluplných a archeologicky podložených teorií pochází jméno Jihlava od původního názvu „Janova hlava“. Proto máme radost z takového zasvěcení svatého prestolu tohoto chrámu.
Na 3. a 4. října byl stanoveno datum slavnosti posvěcení tohoto našeho nového jihlavského pravoslavného chrámu. Vladyka rozhodl, že v pátek bude provedeno posvěcení svatého prestolu, které je časově poměrně náročné, a druhý den se bude konat svěcení chrámu, který je vlastně v určitém slova smyslu schránkou na svatý prestol. Kromě vladyky jsme pozvali řadu duchovních, aby se na páteční či sobotní události (nebo na obou) zúčastnili. K naší radosti ti, kterým to zdraví a okolnosti dovolily, vskutku přijeli, za což jim patří naše upřímné díky. Velice si toho vážíme (vždyť připutovali z dálky).
V pátek 3. října jsme se tedy dobrali k dlouho očekávané události – posvěcení oltářního stolu čili mensy, kde se přináší nekrvavá oběť. V 16 hod. přijel náš Přeosvícený vladyka Izaiáš, biskup olomoucko-brněnský, s doprovodem. Přijela už i řada duchovních. Obřad velkého svěcení mohl začít. Bohoslužebný řád probíhal podle řeckého způsobu, který je trochu delší než ruský a má jiné (myslím, že logičtější) pořadí jednotlivých součástí. S požehnáním vladyky jsme nechali oponu ikonostasu rozhrnutou a královskou bránu otevřenou. Věřící byli vyzváni, aby se shromáždili hned pod ambonem a zblízka mohli pozorovat celý postup obřadu.
Po úvodních modlitbách přistoupil vladyka s duchovními ke zbudování prestolu. Na místě byly vztyčeny čtyři sloupy – nohy těžkého obětního stolu, které byly na podlaze zafixovány proti posunutí, aby se prestol nemohl pohnout. Uprostřed nich, uvnitř prestolu, byla ještě kratší, pátá noha, opatřená schránkou ve formě dutiny se stříškou. Prestol z dubových hranolů má takovou váhu, že jej nezvedne jeden člověk; přenést jej mohou jen dva silní muži.
Přes konstrukci noh prestolu byla položena provizorní úzká deska, na kterou vladyka položil diskos se svatými ostatky a kolem dokola je třikrát okuřoval. Zpěváci zpívali: Svatí mučedníci, | jež slavně zápasivše, byli jste korunováni. • Proste Boha o smilování | nad dušemi našimi. Sláva tobě, Kriste, Bože, | apoštolů chloubo • a radosti mučedníků, | kteří hlásali jednobytnou Trojici.
Připravili jsme také kovovou válcovou schránku, do níž byla vložena pamětní listina, jejíž slavnostní text přečetl duchovní správce všem přítomným, a vladyka ji poté stvrdil svým podpisem, k němuž připojili podpisy i všichni přítomní duchovní. Po vložení srolované listiny do kovové patrony, tam byly nasypány lístečky a vloženy zápisy se jmény všech přítomných věřících. Kapsle byla pevně uzavřena a zasunuta do páté prestolní nohy, zasypána pískem a zalita voskomastixem; na to pak byla vložena další kovová schránka, v níž byly částečky z ostatků tří mučedníků: sv. Olympia (prvomučedníka římského), svatých palestinských ctihodných mučedníků (umučených v r. 614 Peršany) a mučedníka sv. Maxima Gorlického (z Polska); do antiminsů pak vkládal vladyka ostatky mučedníka Eugenia. Svaté ostatky zalil vladyka svatým myrem, poté schránku uzavřel, vložil do páté nohy a zalil voskomastixem a vstup do dutiny zapečetil stříškou.
Čte se při tom hlasitě 144. žalm: Vyvyšovati tě budu, Bože můj a Králi můj, a blahoslaviti budu jméno tvé na věky, až na věky věkův. Každý den dobrořečiti budu tobě a chváliti jméno tvé na věky…
„Voskomastix“ (tak se vžilo toto slovo v češtině, pochází z řeckého: κηρομαστίχη) je vonná směs rozžhaveného včelího vosku, kadidla, cedrové pryskyřice, mramorového či žulového prachu a dalších ingrediencí. Při budování kamenných prestolů se voskomastixem kdysi slepovaly jednotlivé kamenné desky. Dnes se jím slepuje vrchní deska s nohami a dále se používá k zalévaní svatých ostatků.
Nad listinami se jmény a nad schránkou s ostatky archijerej zvolá: „Na věčnou památku zakladatelům, budovatelům, sloužícím, dobrodincům a navštěvovatelům svatého chrámu tohoto!“ Kněží odvětí (mohutným hlasem): AMEN.
Voskomastix vladyka naléval i do předvrtaných otvorů čtyř vztyčených sloupů. Před tím skropil rohy prestolu a celou jeho konstrukci svěcenou vodou a skropil jednotlivě i všechny antiminsy, které byly při této příležitosti posvěcovány.
Při tom se říká: „Skropíš mne yzopem, a očištěn budu; omyješ mne, a stanu se bělejším než sníh. Sluchu mému radost a veselí dáš – zaradují se kosti ponížené…“ (50./51. žalm)
Presbyteři pak přinesli vrchní desku prestolu a vztyčenou ji postavili na konstrukci, vladyka její spodní část skropil svěcenou vodou a poté zapsal na tuto stranu desky tzv. „kroniku“, to je záznam kdo, kdy a kde vysvětil tento prestol. Deska, skrápěná z obou stran, byla položena na konstrukci a na nohy prestolu, vladyka ji při tom znovu pokropil svěcenou vodou a zalil voskomastixem otvory, které byly připraveny v rozích pro přibíjení desky čtyřmi hřeby.
Prestol je zhotoven z tvrdého dřeva, tak aby při tom nebyl použit žádný kovový spojovací materiál. Tyto čtyři ručně ukované velké hřeby vbíjené do rohů jsou jediným kovem ve svatém prestolu.
Vladyka nejprve skrápěním posvětí vše, co bude dál pro svěcení potřeba: hřeby, kamenné valouny, mořské houby atd. Poté dostane každý kněz stojící u jednoho rohu od vladyky jeden hřeb a jeden kámen a začnou všichni těmito kameny zatloukat hřeby do prestolu, aby tím byla deska pevně přibita ke spodní konstrukci, resp. k nohám. Zatloukání se koná opatrně, aby úderem kamenu nebyl zraněn svatý prestol. Pak jsou hřeby zatlučené do prohlubně v desce zality voskomastixem.
Přináší se džbán s horkou vodou, vladyka polévá prestol a kněží připravenými čtyřmi mořskými houbami prestol omývají – desku, nohy, všechno. Po osušení prestolu bere vladyka do rukou dva džbánky – jeden s růžovou vodou a jeden s červeným vínem. Posvětí je a slévá oba džbány do jednoho, načež polévá prestol touto směsí na způsob kříže. Kněží holými dlaněmi roztírají víno po prestolu, a pak houbami; potírají i nohy prestolu. Nakonec zbylou tekutinu osuší novými utěrkami.
Sotva je prestol suchý, začíná jej episkop pomazávat svatým myrem. Činí jím znamení kříže uprostřed desky, a pak na rozích, i na boku noh prestolu ze všech vnějších stran. Všichni kněží při každém jednotlivém pomazání zazpívají rychlé trojnásobné „Alleluja“. Pak učinil tři kříže myrem na každém jednotlivém antiminsu. Při tom se opět zpívalo „Alleluja“. Všechny úkony, jimiž se posvěcuje prestol, se totiž posléze konají i se všemi antiminsy – bere se jeden po druhém (kromě zatloukání hřebů a omývání horkou vodou).
Pomazání svatým myrem začíná biskup slovy 133. žalmu: „Hle, jaké dobro a jaká útěcha tam, kde bratří žijí svorně!“ A kněz pokračuje v tomto žalmu: „Jako myro na hlavě, kanoucí až na bradu, bradu Áronovu, stékající až na lem jeho roucha. Jako rosa hermónská, jež se snáší na hory sionské. Neboť tam odevzdal Hospodin požehnání a život na věky.“
Poté byly na rohy prestolní desky přiloženy ikonky čtyř evangelistů a každému zazpíván tropar. Biskup při tom skrápí svěcenou vodou zevnitř i zvenku první (spodní) roucho prestolu, které je povinně z lněného plátna (říká se mu sarka nebo katasarka) a kněží oblékají tento spodní oděv na prestol. Oděný prestol je pak mnohonásobně převazován konopným motouzem kolem dokola tak, aby natažená šňůra vytvářela na každé straně prestolu kříž. Konce provazu jsou svázány a spojeny – zapečetěny voskem při kraji prestolu. Načež je prestol odíván do ozdobného vrchního oblečení. U nás jsme ještě nasazovali na posvěcený prestol tzv. „rizu“ – oklad, v našem případě vyřezávaný ze dřeva. Který vladyka kropil ze všech vnitřních i vnějších stran svěcenou vodou. Na oklad byl rozprostřen brokátový ubrus a přineseno veškeré vybavení prestolu – sedmisvícen, darochranitelnice, svíčka a lampáda, naprestolní žehnací kříž, Evangeliář apod.
Současně je skropen i žertveník a jeho povlečení a všechny liturgické potřeby. Vše, co je ve chvíli posvěcení prestolu přítomno v oltáři je posvěceno blahodatí Ducha Svatého, která sestupuje a pomazává svatý prestol.
Na závěr posvěcení prestolu vyšel vladyka k věřícím se zažehnutou svící, požehnal jim se slovy: „Světlo Kristovo osvěcuje všechny!“ Věřící si od něj zapalují své svíčky, ale před nimi přistoupili pod ambon ti, kteří se svou prací či dary nejvíce zasloužili o otevření tohoto chrámu k pravoslavným bohoslužbám, zapálili své svíčky od vladykovy svíce, načež měli tu výsadu společně svými svícemi rozžehnout novou lampádu, kterou pak vladyka postavil na svatý prestol jako první světlo, které na něm po jeho posvěcení hoří. Posléze kněží od vladykovy svíce rozsvítili sedmisvícen a další svíce v oltáři.
Prestol, na kterém se koná svatá eucharistie, je nejdůležitější místo v chrámu, je to ohnisko svatosti, je posvěcením chrámu, místo zvláštní přítomnosti Boha, Boží trůn. Jeho vysvěcení je ukončením stavby (či generální opravy nebo adaptace) chrámu, odevzdáním ho Bohu a předáním věřícím k modlitbě. Mystérium se koná v oltářní části na místě, kde bude prestol bez pohnutí stát. Nic se neděje náhodou. Každý úkon obsahuje mnoho významů. Všechny symboly navazují na oběť Ježíše Krista a Jeho stálá přítomnost dominuje celé slavnosti.
Po posvěcení prestolu se konala večerní bohoslužba, při které se zpíval tropar svátku Povýšení svatého Kříže (jehož opuštění na sobotu připadlo) a tropar sv. Janu Křtiteli, jemuž byl prestol zasvěcen.
Pravoslavné obřady jsou plny hluboké symboliky a není tomu jinak ani při posvěcování prestolu. Duchovní správce v průběhu obřadu vyšel k věřícím a zasvěcoval je do symboliky svatého prestolu. Dřevěný stůl prestolu zde představuje tělo Kristovo. Skrápění stolu svěcenou vodou posvěcuje a připomíná křest Pána Ježíše v Jordánu, kterým začal své veřejné působení. Svaté ostatky těch lidí, kteří dosáhli nejvyšší dokonalosti v následování Kristova evangelia, tj. mučedníků, tvoří srdce svatého prestolu – těla Kristova, a proto se ukládají do nitra uprostřed prestolu. Kvůli tomu se nepoužívá při zhotovování prestolu žádný kovový spojovací materiál, ale vše je organické. Čtyři sloupy – nohy představují nejen čtyři světové strany, ale také čtyři evangelisty, neboť Kristova církev stojí a slouží na základě evangelia spásy Kristovy.
Voskomastix, tmel, kterým se sklíží deska prestolu s nohami, symbolizuje naše spojení s Kristem skrze jeho oběť na Kříži a vůně voskomastixu nám připomíná blahodať, energii Ducha Svatého, kterou Bůh překlenuje propast mezi stvořeným a nestvořeným, mezi námi a Stvořitelem. Blahodatí Svatého Ducha se konají všechny svaté Tajiny, eucharistie, odpuštění hříchů. Vůně blahodati proudí Tělem Církve, tj. mystickým Tělem Kristovým, jako dech proudí našimi těly.
Přibíjení prestolní desky k nohám oltářního stolu čtyřmi hřeby je obrazem Ukřižování, čili přibití těla Kristova na dřevo kříže. Jemu tam byly probity ruce a nohy – také čtyřmi hřeby. Při jejich zatloukání se dává pozor, aby se nezranila deska prestolu (použité valouny zůstanou navždy pod svatým prestolem). Omývání stolu růžovou vodou a červeným vínem, symbolizuje prolití Kristovy krve, která kanula po dřevě, a vodu, jež spolu s krví vytryskla z probodeného boku Spasitelova.
Pomazání svatým myrem se děje jednak pro nejvyšší posvěcení (podobně jako po křtu je člověk pomazán svatým myrem a je tím na něj přiložena pečeť Ducha Svatého), ale zároveň připomíná obalení těla Páně vonnými věcmi, jak to učinili Josefem a Nikodimem. Tělo sňaté s kříže pak zabalili do lněného plátna, proto i spodní oblečení prestolu (katasarka, tj. to, co je přímo na těle) je provedeno z plátna utkaného z lnu a symbolizuje pohřební rubáš Božího Syna. Převazování prestolu motouzem nám připomíná, že se Kristus nechal spoutat a svázat, aby nás osvobodil z okovů hříchu a smrti. Šňůra obtáčí prestol ze všech stran, aby se tím zvěstovalo, že jedině Kristus může spojit všechny, kdo jsou na zemi, do jednoho svého mystického Těla – Církve. Svrchní ozdobné oblečení prestolu (indicie; od řeckého – oblékat) představuje lesk Boží slávy, která se zaskvěla při Kristově Vzkříšení.
V průběhu obřadu a na závěr promlouval k přítomným vladyka i duchovní správce. Všichni jsme s úctou poděkovali věřícím za jejich námahu, dílo, dary, čas, modlitby a vše, čím jakkoliv přispěli ke zbudování tohoto chrámu. Je to svědectví jejich lásky k Bohu a potažmo lásky k Jeho Církvi, čili k pravoslaví. Vladyka připomněl výrok z evangelia o tom, že každý vlas na našich hlavách je spočítaný (Mat 10,30; Luk 12,7), tak na každého pamatuje Bůh, a o každém je v nebeských knihách zapsáno, co zde učinil pro svou spásu, pro Církev, pro spásu druhých lidí. Vše dojde své odměny. To jsou naše poklady, které si střádáme na nebi, jak to po nás Kristus Pán žádá. (Mat 6,19-21)
Mnoho jmen našich věřících bylo vloženo na zápiscích přímo do svatého prestolu a budou se nad nimi konat všechny svaté liturgie, které se zde budou sloužit. Kéž jim to pomůže milovat stále tento dům Boží, aby – ať už jsou v průběhu týdne kdekoliv – byli jako neviditelnou nití neustále spojeni se svým chrámem, který je pro nás pozemským rájem, nebem na zemi. Tam, kde se shromažďují věřící s knězem kolem svatého prestolu, aby společně konali svatou liturgii a přijímali svaté Tajiny, se děje už nyní a zde Boží Království.
Chrám je ovocem víry v Boha a ve Svatou pravoslavnou církev pro přítomné i pro ty, kteří již odešli. Jejich duše jsou mezi námi a chválí s námi Trojjediného Boha. Nechť účast na této posvátné a slavné události, která se koná na zemi, ale současně se děje i na nebi, všem přinese věčnou blaženost v příbytcích nebeských.
Na svaté přímluvy Jana Křtitele a shora jmenovaných mučedníků ochraňuj, žehnej a spasiž Bůh ve svaté Trojici ty, kteří z tohoto oltáře budou přijímat svaté Tajiny a tento svatý chrám budou podporovat a navštěvovat, aby zde pozdvihovali svá srdce i modlitby k nadnebeskému Hospodinovu trůnu.
Příště budeme pokračovat událostmi druhého dne, kdy slavnost pokračovala svěcením celého chrámu.
