Olomoucko-brněnská eparchie
V sobotu 6. prosince 2025 v 9,30 hodin jsme v mikulovském pravoslavném kostele svatého Mikuláše oslavili chrámový svátek. Světec tohoto chrámu, který je zasvěcen tomuto biskupovi a patronovi námořníků, rybářů a dětí. Na oslavu tohoto významného dne přijeli Jeho Přeosvícenost Izaiáš, biskup olomoucko-brněnský a otcové prot. Cristian Popescu z Brna a Svatopluk Konstantin Ryška z Dolních Kounic i mnoho věřících. Ačkoli bylo chladné počasí, hřála nás modlitba a společný zpěv. Po bohoslužbě nás ještě tělesně zahřálo svařené víno a čaj. Nezapomnělo se ani na děti, které byly obdarovány sladkým perníkem. Na závěr setkání jsme se z chrámu přesunuli na společný oběd do restaurace, kde jsme naši oslavu v dobré společnosti také ukončili. Letošní oslava svátku sv. Mikuláše se vydařila a doufáme, že se při této příležitosti potkáme i příští rok. Děkujeme hostům a přejeme všem Boží požehnaní.
Život svatého Mikuláše
Svatý Mikuláš, kterému je zasvěcen náš chrám a který je i patronem města, pojmenovaného podle něj Mikulov, se narodil kolem roku 280 ve městě Pataře v Malé Asii. Jeho rodiče se jmenovali Teofan a Nonna; byli zámožní a hluboce zbožní. Mikuláš studoval na tehdejších školách teologii a filosofii a po skončení studií byl vysvěcen na kněze. Sv. Mikuláš již od nejútlejšího dětství vynikal ve zbožnosti a byl na něm patrný zvláštní Boží dar. S úctou dodržoval postní dny, zdržoval se rozpustilých dětských her a neslušných řečí; většinu svého času trávil v modlitbě a prokazoval andělskou dobrotu vůči všem lidem.
Delší dobu žil jako mnich mezi poustevníky v okolí Tebaidy, a to do té doby, než byl zvolen biskupem. Stalo se tak podivuhodným způsobem. Biskupové, kteří se sešli v městě Myra, aby po smrti místního biskupa zvolili jeho nástupce, se dlouho nemohli dohodnout, koho volit. Rozhodli se tedy, že zvolí toho, kdo následujícího dne první vstoupí do chrámu. Zjitra vskrytu čekali, a spatřili, že jako první přichází na bohoslužbu právě Mikuláš. Ze začátku se bránil přijmout úřad biskupa, ale pochopil, že je to vůle Boží a podřídil se.
V té době vládli v římské říši císařové Dioklecián a Maxmilián, kteří oba zuřivě pronásledovali křesťany. A protože sv. Mikuláš směle hlásal víru v Krista, byl i on zatčen, vsazen do vězení a mučen spolu s ostatními křesťany. O kruté bezohlednosti tohoto pronásledování svědčí tato epizoda: Ve městě Nikomédii si křesťané postavili v době předešlého klidu, kdy se domnívali, že k pronásledování již nedojde, ohromný a překrásný chrám. Právě v den narození Páně byl tento chrám plný věřících obklopen vojskem a ze všech stran zapálen, takže několikatisícové množství křesťanů s biskupem kněžími se udusilo nebo uhořelo. Tomuto pronásledování učinil konec teprve následující císař, sv. Konstantin Veliký, který roku 313 vydal edikt o svobodě křesťanství, a tím umožnil, že křesťané mohli už žít bez strachu a v klidu šířit své učení po celém tehdejším světě. Tehdy byl z vězení propuštěn i myrský biskup Mikuláš.
Sv. Mikuláš proslul svou láskou k pravdě, nevinně trpícím a hlavně svou nevýslovnou dobrotou, pro kterou je nazýván “Vtělená dobrota”. Přesto tato “Vtělená dobrota” uměla ukázat, když to bylo nutné, i nekompromisní přísnost. To se stalo na církevním sněmu v Nicei, který byl svolán v r. 325, protože se po zemi rozšířil blud, tj. hereze, falešné učení, které popíralo božství Ježíše Krista. Tento blud nazývá podle svého hlasatele Aria ariánstvím. Áriovy názory vycházely z židovského způsobu myšlení a chápání Boha. Tento heretik neuznával a nechápal Nejsvětější Trojici. Tvrdil, že Syn není roven Otci ve své přirozenosti, že je něco nižšího, tudíž pouhé Boží stvoření. Správné křesťanské učení však je, že Otec je větší než Syn, jen co se týče příčiny, nikoli přirozenosti. Otec jako první způsobuje cokoli a všechno. Jméno Otec se nevztahuje k Jeho přirozenosti, ani k společnému působení, ale vyjadřuje vztah mezi oběma osobami. Syn nemá jinou přirozenost (podstatu) než Otec, se kterým je “stejné podstaty, spoluvěčný a rovnocenný”. Otec věčně rodí Syna, který je s ním identický, tj. s Ním totožný, co do přirozenosti, není však totožný jako osoba. Tuto formulaci právě na tomto církevním sněmu v Niceji schválili církevní otcové a zařadili ji do vyznání víry, které se podle tohoto sněmu jmenuje “nicejské” a ve kterém se říká, že “Syn je jednobytný s Otcem”. Na zasedáních tohoto sněmu se sešli všichni biskupové křesťanské církve, mezi kterými bylo mnoho světců a kteří s největší vážností řešili to zásadní problémy křesťanského učení s vědomím obrovské odpovědnosti před následujícími generacemi a pro jejich spásu. Při shromáždění sněmovních otců vystoupil rozhorleně sv. Mikuláš a vyťal Ariovi přede všemi políček. Tímto činem názorně a důrazně vyjádřil, že tyto “smrtonosné myšlenky” ariánství a jiných bludů přinášejí duchovní smrt a věčné utrpení a že z lásky k lidem a jejich spáse musíme v základních věcech naší víry umět být nekompromisní a hájit Boží pravdu.
Vždyť na vyznávání Kristova Božství je podle slov Spasitele založena církev. Ários, který vyznával a učil, že Kristus nebyl Bůh, nemohl dosáhnout spásy, kterou Pán v církvi lidem nabízí, a stejně tak i ti, které svedl a odvedl k nepravé víře. Áriova víra hlásala jiného „Krista“, jako by byl jedním ze stvořených bytostí, a tím se odvracela od Krista Spasitele. Áriův „stvořený Kristus“ nemohl nikoho spasit ani zbavit hříchů. To může jen Božský Kristus, vtělený Boží Syn, věčný Bůh.
Jako duchovní pastýř ukázal sv. Mikuláš lásku a péči o své stádce, neboť se řídil poučením Krista, že dobrý pastýř dává život za své ovečky. Sv. Mikuláš pomáhal svým svěřencům nejen v potřebách duchovních, ale také v nedostatku hmotném.
Známou se stala událost, ve které sv. Mikuláš pomohl chudému otci tří dcer v zoufalé situaci. Otec se totiž rozhodl, že nemůže-li své dcery z nedostatku peněz na věno provdat, pošle je na prostituci. To se dozvěděl sv. Mikuláš, připravil rychle velký měšec peněz a tajně, v noci, aby jej nikdo neviděl, vhodil peníze do domu, ve kterém bydlely dcery s otcem. Zakrátko nato se první dcera mohla vdát. Stejně tak stalo i s druhou dcerou. Pln údivu, začal otec bdít a skryt čekal v noci, aby zjistil, kdo je tím velkorysým dobrodincem. Tak zjistil, že je jím biskup Mikuláš a že to udělal proto, aby zachránil dcery před nešťastným skutkem a pádem do hříchu. Se slzami v očích padl před ním otec na kolena a děkoval mu. Ačkoliv mu sv. Mikuláš zakázal mluvit o tom před ostatními, on nepřestával chválit jeho dobrotu a taktnost.
Jinou událostí, známou ze života sv. Mikuláše, je vzkříšení tří dětí, zabitých jedním bezectným hostinským lačnícím po penězích. Oné noci, kdy se odehrál tento strašný čin, nocoval v onom hostinci i sv. Mikuláš, který byl na cestě na sněm do Niceje. Ve snu mu Bůh sdělil, co se stalo, a tak rychle sestoupil do sklepa, kam hostinský skryl těla zabitých dětí, učinil nad nimi znamení svatého kříže a rázem přišly děti zpět k životu, jako by pouze hluboce spaly a s láskou objímaly starého biskupa. Potom se sv. Mikuláš obrátil k hostinskému, který padl hrůzou na zem, když zjistil, že je odhalen. Sv. Mikuláš mu však pomohl vyznat se z hříchů a smířit se s Bohem. Na památku tohoto zázraku se stal svátek sv. Mikuláše velkou slavností zvláště pro děti, neboť sv. Mikuláš děti velmi miloval a jak za svého pozemského života, tak i nyní z nebes jim všemožně pomáhá a chrání je.
V této souvislosti se připomíná ještě jedna událost, ve které sv. Mikuláš pomohl jednomu dítěti a jeho rodičům. Bylo to již dlouho po smrti sv. Mikuláše, který však byl velmi uctíván ode všeho lidu a vzýván v různých nesnázích. Stalo se tedy, že jedni křesťanští rodiče poslali svého synka Vasila do chrámu s darem. Po cestě byl uchvácen Turky a odvlečen k Amirovi, kterému měl sloužit jako sluha u stolu. Když se jeho rodiče dozvěděli, co se stalo, neztráceli naději a vroucně se modlili o pomoc k sv. Mikulášovi. A sv. Mikuláš jim ho opravdu vrátil. Když malý Vasilek právě přinášel Amirovi pohár vína a třásl se před ním, byl náhle uchopen do vzduchu, a drže stále pohár se ocitl před zraky svých rodičů. To se stalo na svátek sv. Mikuláše.
Další známou událostí ze života sv. Mikuláše je vysvobození tří nespravedlivě odsouzených vojevůdců. Jmenovali se Nepotian, Urs a Erpilion, byli to plukovníci v císařském vojsku za doby císaře Konstantina Velikého. Byli falešně obviněni a odsouzeni k smrti. Sv. Mikuláš se jich hned ujal a statečně je veřejně bránil. O jeho činu se dozvěděl i císař Konstantin a začal věc zkoumat. V noci pak se mu ve snu zjevil sv. Mikuláš a sdělil mu, proč se plukovníků zastává. Císař nechal hned nespravedlivě odsouzené propustit a zbavil je falešného obvinění.
Sv. Mikuláš se stal také patronem námořníků, kteří jej vzývají jako svého ochránce, neboť když ještě žil, prosili jej v duchu námořníci, nacházející se ve velkém nebezpečí a on se mezi nimi objevil, utišil uragán moře, stejně jako bouři v jejich duších. Všechny tyto činy a živá vzpomínka z generace na generaci udržují živý obraz duše plné dobroty sv. Mikuláše a připomínají nám velké přikázání Boží – přikázaní lásky k bližnímu.
Svatý Mikuláš zemřel r. 342 ve svém sídelním městě Myře. Byl ještě za svého pozemského života ctěn v celém tehdejším křesťanském světě. V 11. stol. byly jeho tělesné ostatky převezeny do italského přístavu Bari, kde jsou dodnes. Sv. Mikuláš ani po své smrti nezapomíná na své stádce. Každého dne posílá svou pomoc v nejrůznějších problémech a trápeních všem, kteří se k němu utíkají. Neboť i dnes, stejně jako za Mikulášova pozemského života, stejný Bůh působí skrze svého svatého nespočetné zázraky.
Jméno Mikuláš je česká forma řeckého jména NIKOLAOS. Je jedním z nejrozšířenějších jmen na světě. Skládá se z řeckých slov NIKE = vítězství a LAOS – lid a znamená “člověk z vítězného lidu”. Ve světových jazycích existují nejrůznější obměny tohoto jména, nejčastěji jsou: Nikolaj, Niki, Nikolaus, Klaus, Miklos, Mikuláš, Miki nebo ženská forma: Nikoleta, Coleta, atd. Kdo nosí toto jméno, má možnost si připomínat ze života sv. Mikuláše, že nejkrásnější vítězství je vítězství nad vlastním sobectvím.
