Olomoucko-brněnská eparchieKřest Páně, Svatá Trojice – otevřené nebe
Jan Křtitel byl trochu překvapivě příbuzným Ježíše Krista. Rodiče Jana Křtitele byli kněz Zachariáš a jeho manželka Alžběta. A právě Alžběta byla příbuznou Marie, matky Ježíšovy. Navíc se z Písma svatého dozvídáme, že byli skoro stejně staří; Jan Křtitel byl jen o šest měsíců starší než Ježíš (Luk 1,39-59).
Již od mateřského lůna byl Jan Křtitel naplněn Duchem Svatým, aby mohl konat své prorocké poslání – obrátit Izraelce zpět k jejich Bohu (Luk 1,15-17). Když Jan dospěl, vystoupil před Izrael a začal kázat křest pokání na odpuštění hříchů, kterým chtěl svůj národ připravit na příchod Mesiáše.
Ježíš se nechal od Jana Křtitele pokřtít. Janův křest byl především křtem pokání. Přijetím křtu z Janových rukou vyjadřovali křtěnci své pokání a touhu po odpuštění. Janův křest byl rovněž přípravný a symbolický akt, který připravoval křtěnce na příchod Mesiáše a na soud, který přinese. Ježíš tento křest však nepotřeboval. Byl přece oním Mesiášem, který byl očekáván, a navíc sám byl bez hříchu. V Písmu svatém totiž o Ježíši čteme toto: “On `hříchu neučinil a v jeho ústech nebyla nalezena lest´.” (1 Petr 2,22). “Nemáme přece velekněze, který není schopen mít soucit s našimi slabostmi; vždyť na sobě zakusil všechna pokušení jako my, ale nedopustil se hříchu.” (Žid 4,15) Tak proč Ježíš přijal Janův křest?
Evangelista Matouš uvádí tuto Ježíšovu odpověď: “Je třeba, abychom naplnili všechno, co Bůh žádá.” (Mat 3,15). Tím Ježíš myslí to, že přijal Janův křest, aby se ujal svého úřadu Syna čili služebníka Božího, jehož úkolem je být zajedno s lidmi a vzít na sebe jejich hříchy. V tom smyslu je Ježíšův křest přípravou na jeho smrt na kříži. Je to tedy křest beránka Božího, který snímá hříchy světa (Jan 1,29 a Jan 1,36).
Ježíšovo ztotožnění se s hříšným lidstvem začalo ovšem již mnohem dříve, a to tehdy, když se Boží syn rozhodl stát člověkem. Nedávno o Vánocích jsme si přece připomněli, že Bůh se stal člověkem, když Boží syn přijal tělo z Marie Panny. Ježíš se narodil z ženy a byl poddán zákonu (Gal 4,4-5). Zákonem je zde myšlen Mojžíšův zákon. A tak i Ježíš byl obřezán, jak píše evangelista Lukáš: “Když uplynulo osm dní a nastal čas k obřízce, dali mu jméno Ježíš, které dostal od anděla dříve, než jej matka počala.” (Luk 2,21). Ježíšovi se dostalo židovské výchovy, při které byl poddán rodičům, jak opět čteme u Lukáše:
“Pak se s nimi vrátil do Nazareta a poslouchal je. Jeho matka uchovávala to vše ve svém srdci. A Ježíš prospíval na duchu i na těle a byl milý Bohu i lidem.” (Luk 2,50-51)
Pán Ježíš se vyučil řemeslu a živil se jako tesař. O jeho lidství svědčí i to, že žil v rámci poměrně početné rodiny. Kromě matky měl bratry a sestry. Ve své domovině Nazaretu byl kvůli tomu dokonce odmítnut jako prorok, jak čteme u Matouše: “Přišel do svého domova a učil v jejich synagóze, takže v úžasu říkali: “Odkud se u toho člověka vzala taková moudrost a mocné činy? Což to není syn tesaře? Což se jeho matka nejmenuje Maria a jeho bratři Jakub, Josef, Šimon a Juda? A nejsou všechny jeho sestry u nás? Odkud to tedy ten člověk všecko má?” A byl jim kamenem úrazu. Ale Ježíš jim řekl: “Prorok není beze cti, leda ve své vlasti a ve svém domě.” A neučinil tam mnoho mocných činů pro jejich nevěru.” (Mat 13,54-58)
Ježíš nebyl však při svém prvním příchodu jen člověk, nýbrž byl i Bůh. Říkáme o něm, že je bohočlověk. Jeho početí z Ducha Svatého ukazuje na to, že na svět přišel jako nový Adam čili nový člověk, který je schopen nejen nedopustit se hříchů, nýbrž i osvobodit lidstvo od hříchu vůbec. O Ježíši jakožto novém Adamovi píše apoštol Pavel takto: “Jak je psáno: `První člověk Adam se stal duší živou´ – poslední Adam je však Duchem oživujícím. Nejprve tedy není tělo duchovní, nýbrž přirozené, pak teprve duchovní. První člověk byl z prachu země, druhý člověk z nebe. Jaký byl ten pozemský, takoví jsou i ostatní na zemi, a jaký je ten nebeský, takoví i ostatní v nebesích. A jako jsme nesli podobu pozemského, tak poneseme i podobu nebeského.” (1 Kor 15,45-49)
Ukazuje na to i skutečnost, že po křtu v Jordánu na Ježíše sestoupil Duch Svatý v podobě holubice a Bůh Otec řekl o Ježíši, že je Jeho milovaný Syn, jehož si vyvolil. Seslání Ducha znamená v řeči proroků uvedení do funkce a zde znamená i příslib Letnic, kterými začne křest Duchem církve a všech, kdo se k ní přidají. Jestliže Otec pak zjevuje svůj otcovský vztah k Ježíši, otevírá tím možnost adoptivního synovství věřícím, kteří se na Ježíšově životě podílejí právě v důsledku vylití Ducha Svatého. Ježíšova smrt vede Ježíše ke vzkříšení, které je potom zaslíbeno všem, kteří v Něho věří.
Po seslání Ducha Svatého se křest rychle stává samozřejmým a pro Kristovu církev příznačným vstupním ritem. Křesťanský křest podobně jako Janův křest je křtem jednorázovým, křtem vodou a křtem pokání na odpuštění hříchů (Sk 2,38). Ale navíc křesťanský křest je také křtem Duchem, který křtěnce uvádí do přicházejícího věku, jehož závdavkem je právě Duch (viz 2 Kor 1,22). Křest vodou a křest Duchem musí vpadat v jedno. Křest působí znovuzrození (Tit 3,5), křtem se stáváme novým stvořením, adoptivními dětmi Božími, spoludědici Království a chrámem Ducha Svatého (1 Kor 6,19).
Smyslem křtu je účast na spasitelném dílu Božím, to jest na smrti a vzkříšení Ježíše Krista. Voda je symbolem obmytí od zlého a symbolem smrti spolu s Kristem (je to zřetelně vidět při původním křtu ponořením). Vystoupení z vody je pak symbolem znovuzrození, vstupu do nového života (viz Řím 6,4) a také symbolem naděje věčného života, který se nám otevřel Kristovým zmrtvýchvstáním. Křest je pečetí, kterou na nás Kristus vtiskl jako na své vlastnictví. Hřích, zlo a smrt nám nemohou zabránit vstupu do Božího království, budeme-li o to upřímně stát, jak píše apoštol Pavel v listě Římanům: “Jsem jist, že ani smrt ani život, ani andělé ani mocnosti, ani přítomnost ani budoucnost, ani žádná moc, ani výšiny ani hlubiny, ani co jiného v celém tvorstvu nedokáže nás odloučit od lásky Boží, která je v Kristu Ježíši, našem Pánu.” (Řím 8,38-39)
Křest je také veřejným přihlášením ke Kristu, před lidmi i duchovním světem. V zápase mezi Bohem a satanem, dobrem a zlem, světlem a tmou se jednoznačně stavíme na stranu Boha, dobra a světla. Křest je také vstupní branou do Kristovy církve, a to nejen jakožto mystického Těla Kristova, ale také vstupem do konkrétní denominace a konkrétní církevní obce. Křtem se věřící stává plnoprávným členem církve a může přistupovat k Večeři Páně.
Z výše uvedeného vyplývá nezbytnost křtu ke spáse. Jako si nemůžeme představit členy církve nepokřtěné, nemůžeme si ani představit pokřtěné, kteří by se uvědoměle nestali věrnými členy církve. Křest úplně převrací náboženské a mravní postavení člověka. Křest je totiž radikálním přeryvem v životě člověka, věřící je obmyt od svých poskvrn a zároveň je zavázán chodit v novotě života. Má žít, jak žil Ježíš (1 Jn 2,6) neboli má věrně chodit v jeho šlépějích (1 Pet 2,21). Náš vzhled, náš charakter, naše jednání a chování, celý náš život mají být svědectvím o Boží lásce, dobrotě, čistotě, spravedlnosti, Boží milosti, štědrosti a věrnosti zjevené lidem v Ježíši Kristu.
Z toho je vidět, že křest spolu s mnohým dobrodiním přináší i určité závazky.
Pokřtěný člověk má plnit Boží přikázání, počínaje Desaterem. Tedy konkrétně nemá zabíjet, smilnit, krást, vydávat křivé svědectví, má ctít své rodiče a především nemá uctívat různé modly, nýbrž má uctívat jen samotného Boha. Ježíš však žádá toho více: pokřtěný věřící nemá snižovat svého bratra (Mat 5,22), nemá na ženu hledět chtivě (Mat 5,27), nemá se rozvádět (Mat 5,32), nemá přísahat (Mat 5,34) a má dokonce milovat své nepřátelé a modlit se za ně (Mat 5,44). Má také krmit hladové, dávat pít žíznivým, přijímat hosty, oblékat nahé, navštěvovat nemocné a vězněné (Mt 26,35 – 36). Jako člen církve má pokřtěný člověk církev hmotně podporovat, pravidelně se zúčastňovat bohoslužeb, modlit se, postit se a číst Písmo svaté. Má dále svědčit o Kristu a podílet se na evangelizaci světa (Mt 28,18 -20). A jak jsme na tom my, pokřtění členové naší církev? Plníme řádně své křestní závazky? Pokud ne, máme co napravovat.
Křest je sice neopakovatelný. Přesto bychom se k němu měli stále vracet jakožto k východisku našeho křesťanského života. Od křtu se také může odvíjet náš další růst ve víře. Myslím, že dnešní Svátek křtu Páně a nedávný začátek nového roku jsou vhodnou příležitostí, abychom si připomněli svůj křest. Všechna jeho dobrodiní i závazky, které z něho plynou. Abychom tento rok skutečně prožili k Boží slávě a chvále a k užitku našich bližních. Amen!
