Neděle uctívání svatého Kříže v Brně

[Spustit prezentaci] Nebo klikněte na první obrázek a pravou kursorovou šipkou listujte v galérii

V kalendáři byla u poslední středy poznámka: půlení čtyřicátnice. To je signál pro věřící, aby zintensivnili svůj postní zápas, protože se blíží konec tohoto požehnaného asketického období. Také byl tento den v minulosti mezníkem ve výuce katechumenů, jež se v průběhu velkopostní doby připravují ke křtu, kterým se z katechumenů stanou tzv. věrní. (Církevně-slovanský pojem pro katechumena „oglašenyj“ znamená oslovený, oslovovaný, myslí se tím, že ho církev vyučuje slovu Pravdy.)

Kdysi bývala svatá čtyřicátnice dobou výuky katechumenů. Ti už jsou vlastně součástí Církve a je jim v církevním životě vyhrazeno zvláštní místo. Jejich úkolem je učit se pravdám víry a víru si prohloubit a osvojit. Jejich vzdělávání a pronikání do tajemství křesťanství a víry věnovala Církev vždy velkou péči. Vzdělávací proces v průběhu velkopostní doby vstupoval do finále v druhé polovině půstu. Výuka probíhala např. po večerech v chrámové předsíni a na večerní čtení z Písma v rámci této výuky se zachovala památka při liturgii předem posvěcených Darů. Mezi čtením dvou starozákonních paremijí vychází kněz z oltáře s kadidlem a svící a žehná klanící se lid se slovy: „Světlo Kristovo osvěcuje všechny!“ Dříve takto přicházel duchovní ke katechumenům a žehnal je rozžatou svící.

Církev se v průběhu celého roku při liturgii modlí za katechumeny při zvláštní ektenii (u Řeků se zachovalo jen v liturgii předem posvěcených Darů). Kromě jiného v druhé polovině půstu zesiluje tuto modlitbu a při liturgii předem posvěcených přidává další ektenii za „ty, kteří se hotoví ke svatému osvícení“, tj. za katechumeny, kteří se již přiblížili k samotnému křtu.

Celá první část liturgie je přednostně věnována hlásání Božího slova a výuce. Čte se perikopa z Bible, především z Nového zákona, hlavně z evangelia, po kterém má bezprostředně navazovat kázání kněze. Kázat až na konci liturgie bývá označováno za úpadkový jev. Stejně tak kázání, které se scvrkne jen na převyprávění přečteného evangelního příběhu (takové „převypravování“ se uchytilo zvláště tam, kde se z Písma čte v mrtvých jazycích, které nejsou pro věřící dostatečně srozumitelné, což je, myslím, špatně pochopený význam udržování tradic). Homilie má naslouchající poučovat, vysvětlovat, vzdělávat, povzbuzovat, uvádět do hlubšího osvojení víry a praxe, případně kárat a napomínat, každopádně má přítomné povzbudit k dalšímu duchovnímu úsilí.

Sebekriticky bychom si měli přiznat, že v průběhu posledních staletí proděla homiletika jistý úpadek. Částečně ji nahrazovala výuka náboženství pro školní děti, které byly pokřtěny již od nejútlejšího dětství. Na vysvětlenou nutno uvést, že na život Církve působily i nepříznivé společensko-politické poměry. Řekové a národy jižního Balkánu byli ujařmeni Turky, v Rusku se církev ani nestačila řádně rozvinout a už byla rdoušena carismem. Ale i přesto má život Církve této éry řadu vynikajících kazatelů slovem či písmem, z nichž namátkou připomeňme: sv. mučedníka Kosmu Aitolského (život) nebo ct. Nikodima Svatohorce (život) pro Řeky, sv. Nikolaje Velimiroviče, zvaného „srbský Zlatoústý“ (život) pro Srby nebo optinské starce (život) či Jana Kronštadtského (život) pro Rusy a sv. Paisije Veličkovského (život) pro Rumuny a všechny Slovany.

Stav katechumenátu v těchto staletích z života velkých církví prakticky vymizel. Zůstaly po něm jen liturgické památky, např. katechumenská ektenie při liturgii, případně zvolání kněze: „Katechumeni, odejděte!“, při kterém však dnes z chrámu nikdo neodchází. V dávných dobách totiž ke konci první části liturgie, které se říká liturgie katechumenů, museli z chrámu odejít, protože byli považováni za duchovně ještě nezpůsobilé a nepřipravené zúčastnit se, a to ani pouhou pasivní přítomností, tajemství eucharistické druhé části božské liturgie. Celá tato druhá část je, počínaje Velkým vchodem, zasvěcena Eucharistii: přinesení připravených darů chleba a vína na svatý prestol, vzpomínání na poslední večeři a oběť Pána Ježíše, jejich obětování a proměně při sestoupení Svatého Ducha a nakonec svatému přijímání proměněných Darů.

Dříve byl kárán či vylučován z církevního společenství ten, kdo nechodil na liturgii nebo sice byl v chrámu, ale vícekrát za sebou nepřistoupil ke svatému přijímání. Dávní křesťané nechápali, jak by křesťan mohl žít bez častého svatého přijímání (ostatně, kvůli tomu, aby křesťané nezůstali na všední dny v postním týdnu bez přijímání, byla rozšířena liturgie předem posvěcených Darů, zde). Ještě v dobách sv. Basila Velikého (4. stol.) bylo doporučováno přijímat čtyřikrát za týden. Dnes uvažujeme jinak a naše myšlení se v těchto věcech daleko vzdálilo od způsobu uvažování dávných křesťanů.

V současnosti se většina křtů koná nad malými dětmi. Je to vedle křtu dospělých osob možnost, zakládající se na slovech Pána: „Nechte děti a nebraňte jim přicházet ke mně – vždyť právě takovým patří nebeské království!“ (Mat 19,14; Mar 10,14) či na svědectví apoštolské praxe křtění celých rodin (např. Skut 16,23-33), aby se celé křesťanské domy a rodiny mohly společně zúčastňovat života Církve.

Výuka katechumenů je tudíž dnes nahrazena dětským katechismem, výukou pokřtěných dětí. Učení probíhá především na farách a v církevních budovách. Jako příklad, jak může vypadat taková farní výuka menších dětí a školáků prvního stupně, viz dvě fotografie z pravidelného pátečního katechismu v Jihlavě.

První velkopostní neděle je zasvěcena oslavě Vítězství Pravoslaví. Je to památka na událost, kdy bylo přemoženo ikonoborectví, a zároveň se chápe tato slavnost jako díkůvzdání za vítězství pravoslavné víry nad všemi herezemi. Orthodoxie přetrvala útoky všech herezí a věříme, že pravoslavná víra zde na světě bude až do skonání světa.

Druhá velkopostní neděle sv. Řehoře Palamy je nedělí zasvěcenou pravoslavnému učení o blahodati

Blahodať je:
1.) působení Boží obecně
2.) Boží působení s účelem zachování a péčí o stvoření
3.) Boží působení (energie, ř. dynamis) za účelem spásy člověka

Něco více o tomto pojmu viz na stránce slovníku.

Učení o blahodati (zvané také Palamismus) vzniklo na základě duchovní zkušenosti Církve. Tato mystická zkušenost s blahodatí Ducha Svatého je spojena s praxí vnitřní silné modlitby, která je nazývána hesychasmus. Učení o hesychasmu a blahodati vychází z Evangelia a vdechl je do církevní mysli sám Bůh skrze osobnosti svých největších svatých – počínaje svatými apoštoly. Hesychasmus jako duchovní praxe provází Církev po celé její dějiny. V době, kdy na Západě po jeho oddělení od východních patriarchátů byl hesychasmus zapomenut a v církevním myšlení převládly praktické otázky (14. stol.), byla tato prastará duchovní praxe ze strany Západu – skrze kalábrijského pozápadněného mnicha Varláma – napadnuta a pravoslavní hesychasté ji museli obhájit, a to za pomoci racionálních argumentů. Západ totiž právě na rozumářské logice založil svá obvinění, že hesychasmus je hereze. Obhajoby se ujal vzdělaný svatohorský mnich, zkušený hesychasta, Řehoř Palama. Dokázal v diskusi přemoci argumenty Západu přednášené vysoce učeným Varlámem a porazil nové západní smýšlení takříkajíc na jeho vlastní půdě. Sám při tomto boji za zachování pravoslavné víry a praxe nesmírně trpěl, byl zrazen přáteli, jeho zápas za obranu hesychasmu byl zpolitizován, dokonce byl Palama tři roky žalářován, pak zase odmítán svými vlastními věřícími v Soluni a nakonec zajat na moři piráty a prodán jako zajatec.

Jeho formulace a učení o nestvořených Božích energiích však na soluňském sněmu (někteří jej považují za IX. všeobecný) vstoupily do pravoslavné věrouky, čili mezi naše dogmata. Západ tuto část pravoslavné dogmatiky odmítá dodnes a trvá si na stanovisku Palamova odpůrce. To se projevuje i odlišným duchovním životem Západu. Říká se, že spiritualita je žitou dogmatikou, a naopak pravoslavná věrouka se projevuje pravdivou spiritualitou.

Sv. Řehoř Palama teologicky odpověděl na námitky porozkolního Západu ohledně nedostupnosti Boha. Západ totiž vycházel z teze, že Boží podstata je člověku absolutně nedostupná, a jak mizela z církevního života po rozkolu i pravoslavná víra a zaváděla se nová dogmata, mizela tam i duchovní zkušenost s blahodatí Ducha Svatého. Víra se pak pomalu měnila směrem k ideologii či filosofii, a duchovní život se místo do nitra člověka obracel směrem ven, ke světu.

Palama hovořil o Božích energiích, čili o působení Ducha Svatého, kterým je ze strany Boha překonávána propast mezi stvořeným a nestvořeným. Aby se něco takového mohlo dít, musí být tyto energie nestvořené. Pokud by byly stvořené, patřily by mezi ostatní stvoření, neměly by (stejně jako cokoliv jiného ze stvoření) žádnou moc překlenout propast, která nás odděluje od Boha. Dveře ráje Boží blízkosti a jednoty s ním, by zůstávaly dále uzavřené, stále bychom trčeli v éře Starého zákona.

My však díky Kristu, který jako Nový Adam uzdravil a uzpůsobil naše lidství, můžeme přijímat Boží blahodať. Žijeme už nikoliv v epoše Zákona, ale v éře blahodati. Za předpokladu naší spolupráce skrze zbožnou praxi nás blahodať očišťuje, posvěcuje, osvěcuje a sjednocuje s Bohem. Náš cíl je stát se skrze blahodať Božími syny.

V Brně se na neděli sv. Řehoře Palamy konala archijerejská svatá liturgie

[Spustit prezentaci] Nebo klikněte na první obrázek a pravou kursorovou šipkou listujte v galérii

Olomoucká katedrála v době Velkého půstu

[Spustit prezentaci] Nebo klikněte na první obrázek a pravou kursorovou šipkou listujte v galérii

Svěcení koliva na památku zázraku sv. Theodora Tyrona

[Spustit prezentaci] Nebo klikněte na první obrázek a pravou kursorovou šipkou listujte v galérii

Z chrámu v Šumperku

Poslední neděli před půstem jsme vzpomínali Adamovo vyhnání z ráje. Hříchem Adamovým se zrodil rozkol mezi člověkem a Bohem. Adamova vzpoura přivedla první lidi do opozice vůči Stvořiteli a do lidí vniká smrt. Tento první rozkol se následně promítá do vztahu mezi lidmi – vzniká závist, zloba, nenávist a vražda. A jde to tak rychle, že se celá tato evoluce zla uskuteční už mezi Adamovými přímými potomky, dětmi Evy (Kain zabil ze závisti Ábela). A konečně se prvotní rozkol projevuje i ve vztahu mezi člověkem a ostatním stvořením (přírodou). Rozkol, rozdělení, nepřátelství jsou pramenem všeho zla na zemi. Bůh dává lidem prostředky a sílu k zápasu za překonání všech těchto rozkolů. Nejdříve bylo takovým prostředkem Desatero Božích přikázání a všechna další ustanovení Mojžíšova Zákona. Za éry novozákonní dává Kristus do nitra lidí prostřednictvím Církve nové prostředky – vede je k poznání Boha, který je láska. (1. Jn 4,8) Láska překonává všechna rozdělení a rozkoly, protože skrze ni se navazuje vztah k Bohu i k lidem. A k tomu dává Bůh ty nejsilnější prostředky – tj. blahodať. To je vlastně ve stručnosti obsah našeho duchovního života. Proto nás na prahu postní doby, která je obdobím zesíleného duchovního úsilí a snahy o duchovní povznesení a pokrok na cestě očištění a osvícení, Církev vede k usmíření čili k překonání veškerého rozdělení, zloby, závisti, nenávisti. Při dobré vůli člověka k lásce posílá Bůh ihned svou pomoc. Tak můžeme kráčet po cestě návratu k nebeskému Otci. Touto spoluprací člověka s nejdobrotivějším Hospodinem se rozbíjí dílo ďáblovo, tj. veškeré nepřátelství. Místo něj se rodí soucit, trpělivost, milosrdenství. To je bod, od kterého je nutno při praktikování víry začít. Od lidí nekajícně trvajících na svém nepřátelství, od pomluvačů, závistníků a bouřících se proti bližním či vůči Bohu, Hospodin nepřijímá ani jejich dary ani askezi ani prosby. (Mat 5,23-26)

Velkopostní doba je spirituálně zvláštním obdobím křesťanského roku. A tato duchovní mimořádnost si vyžádala mnohé liturgické osobitosti. Tyto bohoslužebné zvláštnosti zase zpětně působí na věřící, aby si uvědomili vzácný duchovní význam čtyřiceti dnů Velkého půstu.

V neděli večer jsme sloužili první velkopostní večerní (viz na downloadu nebo přímo v PDF, přiloženy jsou kající stichiry a stichiry z triodu pro neděli i mučedničny a zádušní – pro liturgie předem posvěcených Darů) , při které se čte modlitba ke vstupu do Velkého půstu (pokud se už nečetla v závěru dopolední liturgie) a po jejím ukončení je zvykem konat improvizovaný obřad všeobecného odpuštění. Přítomní věřící si vzájemně vyprošují odpuštění obvykle slovy: „Odpusť mi, bratře, čím jsem se proti tobě provinil.“ Na to se odpovídá: „Bůh ti odpusť. I ty mně odpusť.“ Na závěr přítomní tiše vysílají své odpuštění i těm, kteří nejsou přítomni, i k zesnulým a ke všem. Touto večerní službou začal půst.

Charakteristickým znakem velkopostního modlitebního korpusu je modlitba sv. Efrema Syrského, která se ve slovanském Pravoslaví čte hlasitě ve všedních dnech Velkého půstu a činí se v jejím průběhu tři hluboké poklony:

Pane a Vládce života mého, chraň mne od ducha lenosti, sklíčenosti, panovačnosti a prázdnomluvnosti. +
Ducha pak čistoty, pokory, trpělivosti a lásky uděl mi, služebníku svému. +
Ó Pane a Králi, dejž, abych viděl provinění svá a neodsuzoval bratra svého, neboť tys blahosloven na věky věkův. Amen. +

První týden Velkého půstu je tzv. „čistý týden“ a je spolu s posledním velkopostním týdnem nejpřísnějším postním týdnem z celé svaté čtyřicátnice (jak půst také nazýváme). V průběhu čistého týdne se od pondělka do čtvrtka slouží bohoslužba velkého povečeří (viz na downloadu nebo přímo v PDF), v rámci kterého se v tomto týdnu od pondělí až do čtvrtka předčítá Velký kající kánon sv. Ondřeje Krétského.

Kánon sv. Ondřeje je hluboce kajícná meditace, při níž sv. Ondřej připomíná příběhy, postavy a epizody převážně z doby Starého zákona a vykládá na jejich příkladu náš hluboký pád. Používá je jako metafory, aby nám ukázal celou hlubinu propasti, do níž jsme se svými hříchy, nedbalostí a zlobou zřítili. Současně nás vybízí k slzám lítosti a vroucímu pokání, kterým se můžeme očistit, získat duchovní zření a být milostivým Bohem povzneseni.

Na čistou středu se slouží první letošní liturgie předem posvěcených Darů (služebník této liturgie viz na downloadu nebo přímo v PDF) a zpěvník Gregorian pro věřící (viz na downloadu nebo přímo v PDF).

Další taková liturgie se koná na čistý pátek a v závěru se světí kolivo na památku zázraku sv. Theodora Tyrona, který v sobotu vzpomínáme.

Zázrak sv. mučedníka Theodora. Padesát let po zesnutí svatého velkomučedníka Theodora Tyrona, za vlády císaře Juliana Apostaty (361 až 363 římským císařem), který přešel z křesťanství k modloslužebnictví, znovu započalo velké pronásledování křesťanů. Pohané se zlomyslným Juliánem pojali úmysl, že tajně poskvrní Kristův lid. Věděli, že křesťané v prvý týden Velkého půstu se obzvláště očišťují a posvěcují se, jak se Bohu líbí, a rozhodli se, že na tržišti předloží lidem ke koupi, co předtím poskvrnili krví z pohanských obětí. Takto chtěli křesťany poskvrnit pohanskými oběťmi zrovna v čase, kdy se nejvíce snaží o duchovní očištění. Na příkaz císaře městský eparcha ihned vyplnil bezbožný příkaz.
Vševědoucí Bůh zničil toto tajemství a škodolibou past tím, že k cařihradskému arcibiskupu Eudoxiovi (360-370) vyslal jako posla svého mučedníka svatého Theodora Tyrona. Ten se zjevil Eudoxiovi a řekl mu: Hned jdi do města, svolej Kristovo stádce a přísně přikaž, aby křesťané nic nekupovali z jídel a potravin vyložených na městských tržnicích, neboť jsou z příkazu bezbožného císaře všechny poskvrněny krví z pohanských obětišť!
Archijerej se zeptal: Ale co si mají počít ti chudí, kteří nemají u sebe doma žádné pokrmy a vše potřebné kupují na trhu? Světec mu odpověděl: Nechť si vezmou k jídlu kolivo, které je dozajista nasytí. Archijerej však nevěděl, co je kolivo. Veliký Theodor mu řekl: Kolivo je vařená pšenice s medem.
Archijerej ihned sezval všechny křesťany a pověděl jim vše, co slyšel. Všichni si uvařili kolivo, které drželi schované před nepřáteli, aby je nemohli poskvrnit. A bezbožný císař, když spatřil, že jeho tajné plány vyšly najevo, byl zahanben a všechno, co bylo poskvrněno, nechal odnést z tržiště a na místo toho nechal předložit jídlo čisté, jehož se nedotkla krev. Křesťané potom v sobotu prvního velkopostního týdne kolivem slavili památku svatého velkomučedníka Theodora, chválíce Boha a slavíce Jeho služebníka.

Ve všední dny Velkého půstu se neslouží liturgie sv. Jana Zlatoústého ani sv. Basila, kromě svátku Zvěstování přesv. Bohorodice, ale slouží se liturgie předem posvěcených Darů, vždy ve středu a v pátek a v některé významné dny či v předvečer svátku Zvěstování, připadne-li tento předvečer na všední den (podle názoru některých liturgistů lze však tuto liturgii konat v kterýkoliv všední den od čisté středy až do velké středy (tj. ve strastnému týdnu). Svaté Dary pro službu liturgií předem posvěcených Darů připravuje kněz při předcházející nedělní liturgii.

Liturgie předem posvěcených Darů reprezentuje v současném bohoslužebném řádu ty nejstarší liturgické formy (její kořeny vedou až do doby prvokřesťanské). Protože v sobě tak jasně zrcadlí ducha apoštolských časů, udržuje ji pravoslavná církev až do dnešních dnů. Zároveň je konání této bohoslužby svědectvím o prvokřesťanském nadšení, které se projevovalo např. častým svatým přijímáním. Dávní křesťané si neuměli představit, že by v průběhu týdne zůstali bez eucharistie a mohli přijímat Tělo a Krev Kristovy pouze v sobotu a v neděli. Ještě sv. Basil Veliký píše, že se svaté Dary přijímají čtyřikrát za týden (ve středu, v pátek, v sobotu a v neděli). Proto byla pro velkopostní dobu ustavena tato liturgie.

Dnes už většinou není námitek proti tomu, aby se liturgie předem posvěcených Darů sloužila (při zachování půstu) podle starého zvyku odpoledne, protože je to v podstatě večerní bohoslužba. Věřícím, kteří ve všední dny chodí pochopitelně do zaměstnání, se tím umožní účast na této velkopostní bohoslužbě, která má hlubokou kající atmosféru, a tím mohou získat pro svůj duchovní život v době Velkého půstu více užitku.

O této zajímavé postní liturgii, která se prý kdysi konala ve všech postních obdobích v průběhu roku, dnes však už jedině v době velkopostní, viz na naší stránce orthodoxia.cz.

Každou sobotu se v průběhu Velkého půstu slouží liturgie sv. Jana Zlatoústého a každou neděli velkopostní neděli se slouží dopolední liturgie sv. Basila Velikého (viz na stránce liturgií nebo přímo v PDF; bilingva). Na Květnou neděli se už slouží liturgie Zlatoústého.

Všechny neděle Velkého půstu mají určeno své téma na památku událostí či svatých, kteří jsou významnými učiteli duchovního života a askeze. Připomínáme si jejich životy, které nás poučují, osvěcují, dávají naději a ukazují cestu k Bohu. Uprostřed velkopostní doby je neděle svatého Křiže, kdy se s velkou úctou vynáší svatý kříž doprostřed chrámu, abychom se mu společně všichni poklonili a připomněli si Kristovu oběť, kterou byla zjevena neskonalá Boží láska k člověku.

Zde je článek o tématech velkopostních nedělí (z pera zesnulého prot. Miroslava Mužíka).

Kající charakter svaté čtyřicátnice vylučuje veselit se na slavnostech, hostinách a zábavách. Proto je zvykem nekonat přes Velký půst např. svatby a vše, co je spojeno se světskými oslavami. Naopak se předpokládá, že všichni věřící přistoupí ke zpovědi, aby přinesli své pokání a očistili se od spáchaných hříchů.

Soboty před druhou, třetí a čtvrtou nedělí jsou zádušní. Panychida (viz na downloadu nebo přímo v PDF) se může konat v pátek večer po liturgii předem posvěcených Darů nebo v sobotu. Pátá velkopostní sobota je zasvěcena Chválám přesv. Bohorodice (sobota akathistu).

Předchozí čtvrtek pátého velkopostního týdne si ještě jednou připomeneme Velký kající kánon sv. Ondřeje. Kromě veřejného čtení tohoto kánonu je zvykem, že si v průběhu Velkého půstu čtou věřící tento kánon po částech i doma.

Proměnlivé části velkopostních bohoslužeb:
I. díl – přípravné neděle až k první velkopostní neděli (viz na downloadu nebo přímo v PDF).
II. díl – od druhého velkopostního týdne až po Lazarovu sobotu před nedělí Květnou (viz na downloadu nebo přímo v PDF) a notář k 2. dílu (PDF)

Při svátku Obětování Páně (čili setkání Pána Ježíše se starcem Simeonem Bohopříjemcem) vzpomínáme malou rodinnou událost Boží rodiny. Panna Marie se snoubencem Josefem přišli čtyřicátého dne po narození Páně do jerusalemského chrámu, aby naplnili, co stanovuje Zákon.

Na památku osvobození izraelského lidu z Egypta ustanovil Mojžíšův Zákon, že vše prvorozené mužského pohlaví patří Bohu, a má být Bohu zasvěceno, tj. obětováno. Pramenem tohoto ustanovení sinajského Zákona byla záhuba všeho prvorozeného v Egyptě. Když totiž žádné důkazy Hospodinovy moci faraón nepřijímal, Bohu Izraelitů se vysmíval a nechtěl propustit Izraelity z otroctví, anděl smrti prošel jedné noci Egyptem a usmrtil všechny prvorozené syny, včetně faraónova (Exod 12,29), kromě synů Izraelitů, kteří vykonali zvláštní oběť Beránka a ochránili své domy, jak jim Hospodin přikázal, takže v jejich rodinách nikdo nezemřel. Poté je faraón, zoufalý ze ztráty syna, propustil a mohli odejít z egyptského otroctví.

Hospodin ukázal, že se postará o svůj lid a použije na jeho ochranu všechny prostředky. Na připomínku této jeho lásky k vyvolenému lidu bylo Zákonem stanoveno, že všichni prvorození synové v Izraeli patří Bohu (Exod 34,19), a proto musí být svými rodiči vykoupeni přinesením zástupné oběti: pro chudé bylo stanoveno dvě hrdličky nebo dvě holoubátka. (Num 18,15 a dál)

V Jerusalemě žil člověk, který kdysi dávno zakolísal ve víře a byl za to Bohem potrestán. Jmenoval se Simeon. Patřil do sboru sedmdesáti dvou alexandrijských židovských učenců, kteří překládali Bibli z hebrejštiny do řečtiny (až doposavad je tento překlad jediným kanonickým překladem pro pravoslavné bohoslužby). Když nechtěl přeložit proroctví „Panna počne a porodí syna,“ (Iz 7,14) ale zapochyboval o tom a hodlal místo slova „panna“ napsat „žena“, zjevil se mu anděl, zadržel mu ruku, pokáral ho a potrestal tím, že mu určil žít tak dlouho, dokud sám na vlastní oči neuvidí naplnění tohoto proroctví.

Duch Svatý poslal Simeona do chrámu, právě když tam přicházela přesv. Bohorodice s malým Ježíškem. Shůry bylo dáno starci poznat, co je to za dítě, a pln radosti a dojetí vzal maličkého Pána Ježíše do své náruče a děkoval Bohu slovy, která mu vnuknul Bůh a jimiž končíme každou večerní bohoslužbu: „Nyní propouštíš, Pane, služebníka svého podle slova svého v pokoji, neboť viděly oči mé spasení tvé…“

Podle slov slibu (či možná spíše trestu za nedověru) byl Simeon tedy (po asi 250 letech čekání) propuštěn z okovů svého stáří a ještě před svým pokojným odchodem do jiného života viděl Spasitele a Pannu Marii. Přesv. Bohorodici prorokoval bolest, čekající na ni pod křížem, na kterém bude přibit její syn.

Pro nás je událost tohoto setkání svátkem, protože vidíme konec starozákonní epochy lidstva a příchod nové éry Ježíše Krista. Starozákonní Simeon, který drží na loktech původce Nového Zákona, je obrazem věrnosti Božích slibů, jeho síly a péče o jeho lid. První velké požehnání Hospodinovo, které dal lidu Zákon, je střídáno ještě větším požehnáním, přicházejícím v osobě Ježíše Krista.

Světlo svíce sinajského Zákona, které osvěcovalo lidem cestu v éře před Kristem, je předáváno do nové epochy lidských dějin, aby se rozhořelo v pochodeň blahodati a plně tak zazářilo světlo Kristovo, ve kterém chodí Boží lid Nového Zákona. Proto se na znamení příchodu velkého Světla, Krista Pána, do světa posvěcují v tento svátek svíčky.

Katedrála v Olomouci a katedrála v Brně 15. února