Svěcení svatého prestolu a chrámu v Jihlavě (část II.)

Druhý den svěcení jihlavského chrámu začal v sobotu 4. října 2025 v 9 hod. ráno, kdy jsme vyšli z chrámu s křížem, korouhvemi, ripidami, sváteční ikonou, Evangeliářem, kadidlem a vykonali slavnostní průvod kolem chrámu. Prestol vladyka posvětil včera, takže dnes byla na řadě druhá část slavnosti – svěcení chrámu.

Průběh obřadu svěcení chrámu

Všichni se shromáždili venku před chrámovými vraty, kde se četlo z Písma svatého – vladyka sám četl z 1. knihy Královské s modlitbou krále Šalomouna za chrám. Pak se četlo z evangelia o tom, jak se Pán Ježíš procházel v chrámě, v sloupoví Šalomounově. K tomu připojil vladyka modlitbu: „abychom nyní bez zahanbení vykonali posvěcení tohoto chrámu, který byl postaven ke chválení tvé slávy a k naší spáse“.

Za zpěvu bohoslužebných hymnů procesí kráčelo od vstupních vrat k prvnímu zastavení u jižní stěny, kde se četl úryvek z Matoušova evangelia, ve kterém zaznělo Petrovo vyznání: „Ty jsi Mesiáš, Syn Boha živého.“ Ježíš mu odpověděl: „Blahoslaven jsi, Šimone Jonášův, protože ti to nezjevilo tělo a krev, ale můj Otec, který je v nebesích. A já ti pravím, že ty jsi Petr; a na této skále zbuduji církev svou, a brány pekel ji nepřemohou. Dám ti klíče království nebeského, a cokoliv svážeš na zemi, bude svázáno i v nebi, a cokoliv rozvážeš na zemi, bude rozvázáno v nebi.“ Vladyka četl modlitbu připomínající stvoření světa, a poté vzýval Hospodina: „K tobě se modlíme a tobě se klaníme, Otče Slova, Pána a Boha našeho, pohleď milostivě na nás, hříšné a nehodné služebníky své, kteří vstupujeme do nebi podobného svatého domu tohoto. Shlédni z nevýslovné slávy své na nový obětní oltář, tobě připravený, a sešli Svatého Ducha svého na nás a na veškeré dědictví své. Duchem Pravdy obnovuj a posvěcuj naše duše a Duchem statečnosti nás posiluj.“ Poté episkop učinil na zdi chrámu znamení svatým myrem, načež byla skropena svěcenou vodou.

Za zpěvu: Svatí mučedníci…, který zněl i včera při budování svatého prestolu, jsme došli k zastavení na východní straně. Z Lukášova evangelia jsme si připomněli, že naslouchat blaženým slovům Pravdy Boží od Pána Ježíše je důležitější než všechny pozemské starosti: Když přijala Ježíše do svého domu … Marta měla plno práce, aby je obsloužila. Přišla k němu a řekla: „Pane, což tě to nezajímá, že mne má sestra nechala sloužit samotnou? Řekni jí přece, ať mi pomůže!“ Pán jí odpověděl: „Marto, Marto, děláš si starosti a trápíš se pro mnohé. Jen jednoho je však zapotřebí. Marie si dobře vybrala to, oč nepřijde.“ Pak se vladyka Izaiáš modlil: „Ó, Bože! Ty jsi moudře skrze Mojžíše ustrojil dávnou svatyni Stánku svědectví a Duchem Svatým jsi ji posvětil. Ty jsi poručil moudrému Šalomounovi vystavět svatý a skvoucí dům tvé nevýslovné slávě a posvětil jsi jej Duchem Svatým. Ty jsi všem stařešinům židovského národa dal, aby na vlastní oči viděli slávu a blahodať Svatého tvého Ducha, který tehdy zahalil tvůj svatý dům. Tebe prosíme, bezpočátečné Slovo a Synu bezpočátečného Otce, sešli nyní i nám blahodať Přesvatého Ducha svého na tento chrám vystavěný k tvé chvále a blahořečení, upevni jej a obdař svou silou … abychom i my stali se účastníky Svatého tvého Ducha, posvěcovali v Něm své nitro a posilovali svou mysl, aby se správně rozhodovala k tomu, co je ti milé.“ Opět byla zeď chrámu pomazána svatým myrem a pokropena svěcenou vodou.

Při zastávce u severní stěny se četla modlitba: „Učiň chrám tento pevnou tvrzí až do konce věků, aby byla v tobě nezdolná a slavná. A nás učiň hodnými přinášet ti v tomto chrámu, s dobrým svědomím a jak se náleží, neposkvrněnou chválu, oběti a slavosloví, abychom zde velebili tebe i Syna tvého, jednorozeného Pána našeho Ježíše Krista, i Svatého Ducha, a s bázní se tobě klaněli a ukázali se být hodnými slitovnosti svaté tvé. Kéž jsou ti příjemné naše modlitby přinášené tvé nevýslovné dobrotě za nás a lid tvůj.“ Poté se posvětila stěna, jako na předešlých místech.

Nakonec jsme stanuli opět před hlavními vraty na západní straně chrámu. Episkop se pomodlil: „Vládce, Hospodine, Bože náš, jenž jsi ustanovil na nebesích řády a voje andělů a archandělů ke službě slávy své, s vchodem naším spoj i příchod svatých andělů, kteří by tobě s námi spolusloužili a spoluoslavovali dobrotu tvou.“ Na to byl posvěcen chrám i z této strany.

Následovala zvláštní část obřadu, při které archijerej klepe křížem na zavřenou bránu chrámu se slovy z žalmu: „Knížata, otevřte své brány! Otevřete se, vchody věčné! Ať vstoupí Král slávy.“ Zevnitř zazní tázavě: „Kdo je ten Král slávy?“ Archijerej venku před bránou říká: „Hospodin silný a mocný, Hospodin mocný v boji. To je ten Král slávy.“ Zevnitř se opět táže hlas: „Kdo je ten Král slávy?“ Archijerej opět tluče na chrámové dveře: „Hospodin mocností – On jest Král slávy … Hospodin mocností, silný v boji, Pán pokoje! To je ten Král slávy.“ Vrata se otevírají za zpěvu: „Knížata, otevřte své brány! Otevřete se, brány věčné! Ať vstoupí Král slávy.“ Archijerej – a za ním všichni – vstupují do chrámu.

Uprostřed chrámu vladyka v modlitbě vzpomenul na svaté apoštoly, kteří: „nám v Duchu Svatém předali řád křtu čili rození synů Božích, ustanovili budování chrámů a službu oběti oltářní; kněžím uložili kánony a zákony, které i my hříšní dodržujeme, a tobě, Bohu věčnému se klaníme a prosíme tebe, milostivý Pane. Naplň slávou svou a blahodatí tento chrám, který byl zbudován k chválení tebe, a jeho oltář ukaž jako svou velesvatyni. Abychom i my, kteří před svatým prestolem této velesvatyně stojíme, jako před hrozivým trůnem tvého království, mohli s bázní a bez pohanění zde sloužiti tobě a vznášet modlitby za nás a veškerý lid tvůj.“

Protože svatý prestol byl posvěcen už včera, přistoupilo se rovnou k posvěcení interiéru chrámu. Četl se 25. žalm: … Umyji v nevinnosti ruce své a obejdu obětní oltář tvůj, Hospodine, abych uslyšel hlas chvály tvé a vypravoval všechny divy tvé. Hospodine, já si zamiloval krásu domu tvého a místo přebývání slávy tvé. Nezahubiž s bezbožnými duši mou a s vražedníky život můj; v jejichžto rukou nepravosti jsou a pravice jejich úplatků plná. Já pak v dobrosrdenství svém chodím, vysvobodiž mne, Hospodine, a smiluj se nade mnou. Noha má stojí na cestě pravé, ve shromážděních dobrořečiti budu tobě, Hospodine.

Poté všichni sklonili svá kolena a archijerej v kleče pronášel hlavní modlitbu posvěcení chrámu: Ó Hospodine zástupů, skrze Církev svou zakládáš svaté chrámy své a buduješ oltáře po celé zemi, aby v nich byly přinášeny tobě svaté a nekrvavé oběti. Ty jsi chtěl, aby byl postaven tento chrám Svatého Ducha a sv. Jana Křtitele k slávě tvé i jednorozeného Syna tvého a Svatého Ducha. Ty sám tedy, králi nesmrtelný a hojnými, velikými dary obdařující, vyslyš nás hříšné, kteří se k tobě modlíme, a sešli uctívaného a všemocného Přesvatého Ducha, aby posvětil chrám tento! Naplň jej věčným světlem svým! Přivol, aby se stal oltářem tvým! Učiň jej trůnem tvé slávy! Ozdob jej božskými a nadpozemskými dary tvými! Nechť je světlem pro bloudící, lékem pro trpící, nemocným k uzdravení a démonům hrozným! Kéž jsou oči tvé na něj upřeny ve dne i v noci a uši tvé ať naslouchají modlitbám těch, kteří v bázni Boží a s veškerou úctou budou do něj vstupovat a vzývat přeslavné a nejuctívanější jméno tvé. Kdykoliv budou k tobě volat, vyslyš je s nebes, ukazuj jim milost svou a smiluj se nad nimi. Ochraňuj tento dům svůj až do konce věků! Působením a mocí Svatého Ducha zachovej bez pohnutí obětní stůl v něm postavený, zjev tento oltář jako velesvatyni svou!

Se slovy: „Světí se chrám tento a ikony na stěnách, jimiž je ozdoben, pomazáním svatým Velkým myrem a pokropením svěcenou vodou, ve jménu Otce i Syna i Svatého Ducha. Amen,“ kráčel vladyka se svatým myrem a štětcem nasazeným na dlouhé tyči k východní, západní, jižní a severní stěně a všude kreslil myrem vysoko na zdech znaky kříže a kropil svěcenou vodou. Pak pomazal středové stropní oblouky nad věřícími a ikonostas. Při každém pomazaní se zpívalo: Alleluja! Alleluja! Alleluja!

Znamení kříže kreslil vladyka svatým myrem na stěny chrámu dle starobylého způsobu – tak, jak se zjevilo znamení Kristovo sv. císaři Konstantinovi (ve tvaru spojených řeckých znaků CH a R – Christos).

Nakonec tohoto obřadu vyšel z oltáře s hořící svící, kterou požehnal lid, řka: Světlo Kristovo osvěcuje všechny! A věřící přistupovali zažehnout si svíčky od vladyky.

Zpěváci zpívali: Skvěj se, skvěj se, nový Jerusaleme, | neboť září na tobě sláva Hospodinova. • Dům tento Otec postavil | a Syn upevnil • a Duch Svatý posvětil, | k osvícení a posvěcení duší našich.

Poté krásný tropar mučedníkům a všem svatým:
Církev tvá, Kriste Bože náš, | krášlí se krví mučedníků celého světa, • jako by se nachem přioděla | šarlatem a purpurem ozdobena • jejich ústy volá k tobě: | Sešli lidem svým hojná slitování, • na zemi žijícím uděl pokoj | a duším našim milost velikou.

O jedné zvláštnosti našeho prestolu

Výrobu prestolu pro chrám Svatého Ducha a ke cti sv. Jana Křtitele v Jihlavě vedl diákon Lazar a použil k tomu převážně dubové dřevo bez kovového spojovacího materiálu. Do páté, prostřední nohy prestolu s dutinou, je vložena kovová schránka z nerezové oceli s ostatky svatých mučedníků. Dále jsou sem vložena zapsaná jména přítomných. Nad dutinou se schránkou je umístěno víčko s křížem. Na prostřední noze je zpředu zasazen kříž, který byl zhotoven z výjimečného dubového dřeva. Toto dřevo má černou barvu a bylo vytaženo z bažin v moravské oblasti Podyjí, poté na něm byla provedena datová expertiza a stalo se předmětem vědecké práce: dřevo je staré více než 3000 let a rostlo na zemi v době například proroka Izaiáše, krále Davida a dalších starozákonních proroků.

Načež začala archijerejská božská liturgie. Za zpěvu antifon postřihl vladyka našeho věřícího, bratra Vasilije na stupeň žalmisty a udělil mu hodnost hypodiákona.

Při kázání se na přítomné věřící z Ukrajiny obrátil otec Aleksij Kukhta z Olomouce a rusínsky krásně pohovořil o tom, co znamená pro věřícího člověka chrám. Zdůraznil, jak blahodárné je mít svůj chrám, chodit tam na modlitbu a chodit tam sloužit Bohu. Jaké dobro tam Bůh rozdává všem, kteří tam přicházejí. Kazatel svou promluvu protkával lidovou moudrostí, takže bylo pro naše bratry z Ukrajiny vskutku poutavé.

Každý náš chrám na zemi je jako ráj, přebývají tam andělé, vstupujeme do ráje.

Ano, Bůh je všude, ale v Církvi je přítomen zvláštním způsobem. Jen zde totiž sestupuje Duch Svatý, aby proměňoval chléb a víno na Tělo a Krev Kristovy. Mimo Církev působí Bůh tak, jako působí i mezi pohanskými národy, kde se snaží dotknout se jejich srdce, aby je odvrátil od zla a přivedl je ke spravedlivému životu, k soucitu a k pochopení, že existuje něco víc, než jen tento materiální svět. U lidí věřících v evangelium, ale setrvávající mimo svaté Tajiny církve, působí Bůh podobně, jako působil mezi židy v době Starého zákona. Navazuje s nimi vztah, přivádí je k sobě a vede je k mravnému životu a zbožnosti. Avšak jen v Církvi jsme skrze svaté Tajiny a věroučné a kanonické napojení na apoštoly účastni všech plodů Kristova Ukřižování a Zmrtvýchvstání, všeho toho, co pro nás Kristus vykonal, aby nás spojil se sebou. To je ten rozdíl mezi lidmi v církvi a věřícími mimo církev. Mimo církev nelze dosáhnout sjednocení s Bohem, plného společenství, toho, o čem hovořil Pavel: Nežiji už já, žije ve mně Kristus. Jedině v jednotě s Církví máme přístup k nejvyššímu způsobu života, kterým je život v Kristu. Výrazem a zviditelněním Církve je chrám, ve kterém jsou shromáděni věřící a společně konají svatou liturgii.

Závěr a poděkování

V závěru liturgie kázal vladyka a dále pokračovala slavnost poděkováním věřícím. Hovořil o tom, jak je krásné, že máme chrámy, kam můžeme přicházet a očišťovat se od svých hříchů, prosit Pána Boha o věčnou spásu i o pomoc v těžkostech našich pozemských životů. Při bohoslužbách nás Bůh přijímá, obdarovává, posiluje, inspiruje, léčí a pomáhá. Sklání se k nám jako milující a starostlivý Otec ke svými synů. Do chrámů přicházejí celé rodiny věřících, a tak víme, že až naše generace odejde k Pánu, budou se zde za nás modlit naše děti. Je to velká radost, když má církev nový chrám a věřící mají další posvátné místy, kde mohou získávat spásu pro své duše.

Po proslovu vladyky vystoupil duchovní správce s krátkým zamyšlením nad právě končící událostí a s poděkováním vladykovi a duchovním z jiných farností v naší eparchii, kteří podnikli cestu, aby zde byli s námi. Zvláštní díky adresoval místnímu římsko-katolickému duchovnímu otci Marianu Huskovi, který má zvláštní zásluhy na tom, že tu v tento den jsme a světíme náš nový pravoslavný chrám. Dále poděkoval primátoru města Jihlavy panu Mgr. Petru Ryškovi, který oficiálně převzal záštitu nad dílem oprav a adaptací. To nám morálně pomáhalo při procházení tohoto procesu, ve kterém nám bylo Město i dalšími způsoby nápomocné.

Byli mezi námi i ti, kteří vynaložili mnoho námahy a vlastních prostředků, aby vznikl tento Boží Dům. Všichni jsme děkovali Pánu Bohu za tento den. Na všechny, kdo se podíleli, se myslí, jsou v Boží paměti, jejich jména jsou na věčnou památku uložena v nitru svatého prestolu, a již zde v pozemském životě oceňujeme jejich snahu, přičinění a pospolitost.

K věřícím se duchovní správce obrátil se slovy: »Byly to Vaše ruce, Váš čas, Vaše pomoc, práce a příspěvky i dary, které budovaly a adaptovaly tento chrám, aby ožil a abychom se zde mohli modlit. Některým z vás, kteří nejvíce pomohli, ještě bude na závěr předáno zvláštní poděkování. Ale nyní bych rád děkoval všem bez rozdílu. Všem, kteří jakoukoliv pomocí, či jakýmkoliv darem, třeba i malým příspěvkem a nebo modlitbou či sympatiemi pomáhali tomuto chrámu, aby se stal opět prostorem duchovního života a příbytkem svaté liturgie, kde se ke spáse podává svaté přijímání. Vám všem patří veliké díky od nás zástupců místní pravoslavné církve, a věřím, že Vás všechny za to odmění Hospodin v království svém. Ať vám všem i vašim rodinám slouží tento chrám k získávání věčné spásy, ať dobrotivý a milující Bůh vám všem daruje blažené přebývání v jeho náruči po všechny věky!«

Vladyka následně udělil slovo panu primátorovi Petru Ryškovi, který vyjádřil radost z toho, že kostelík Svatého Ducha znovu ožívá farním životem, že lidé z Ukrajiny našli v Jihlavě své domovy či útočiště. Všichni jsme viděli, že hovoří s nelíčenou vroucností, přímo od srdce. Pan primátor hovořil od srdce a z jeho projevu jsme viděli, že na něj zapůsobilo, jak si lidé pomáhají, jak si církve pomáhají. Vyjádřil přání aby se dostalo spravedlnosti Ukrajině.

Pak promluvil předseda Senátu Parlamentu České republiky, Miloš Vystrčil, který byl shodou okolností v Jihlavě zrovna na návštěvě. Promlouval o tom, že se v senátu snaží přičinit o spravedlivé ukončení válečného konfliktu a slíbil věřícím z Ukrajiny, že se o to bude ze všech sil snažit i nadále.

Poté vyzval vladyka důstojného otce Mariana Huska, aby k věřícím promluvil. Otec Marian hovořil o radosti, že to takto dopadlo a že administrativně je převod chrámu na Pravoslavnou církevní obec v Jihlavě vlastně dokončen. Těší jej, že chrám slouží modlitbě, liturgii a shromažďování věřících. S úsměvem zmínil, že na druhé straně parku se nyní dokončuje Aréna, jakožto chrám zábavy, a jako protiváha tomu světskému počinu je zde nyní chrám Boží, který nás povznáší od světa vzhůru k nebi.

Vladyka ve své laskavosti obdaroval duchovního správce jihlavské farnosti náprsním křížem s ozdobami, a poté začala poslední část a závěr slavnosti – předávání vyznamenání a poděkování. Vladyka Izaiáš udělil církevní vyznamenání Řád sv. Gorazda III. stupně s dárkem pěti nejzasloužilejším příslušníkům jihlavské farnosti. Dále z jeho rukou převzalo listinu s poděkováním a dárek několik desítek přítomných, kteří také významně pomohli či dlouhodobě pomáhají životu farnosti. Na samotný závěr jsme předali vladykovi malou pozornost.

Následovalo pohoštění a slavnostní oběd v restauraci. Byl to krásný den, plný duchovního povznesení. Z účastníků tohoto památného dne vyzařovala radost a duchovní nadšení.

Svěcení svatého prestolu a chrámu v Jihlavě (část I.)

Pravoslavná církevní obec v Jihlavě získala do vlastnictví jeden z jihlavských kostelíků – chrám Svatého Ducha ve Smetanových sadech. Podařilo se to díky vstřícnosti a pochopení římskokatolické farnosti u sv. Jakuba a jejího představeného, důstojného otce Mariana Huska.

Jihlavští pravoslavní si chrám vlastními silami v průběhu dvou let opravili a adaptovali, aby interiér chrámu dostal podobu pravoslavného chrámového prostoru. Hlavní práce spočívaly v obkopání všech stěn půdorysu chrámu zvnějšku i zevnitř, provedení hydroizolace, v opravě střechy, vnitřních omítek, pořízení dřevěné podlahy, soleje a ikonostasu; všechny výkopové práce musely být prováděny pod dohledem archeologů (chrám stojí na místě bývalého hřbitova) a dle instrukcí orgánů památkové péče. Všechny dřevěné prvky interiéru jsou provedeny z tvrdého dubového dřeva, včetně ikonostasu a prestolního stolu. Pak nastal čas pořizování pravoslavného vybavení chrámu: analojů, lustru, lampád, svícnů, posvátných předmětů na svatý prestol atd. Nakonec bylo provedeno vymalování chrámu a na stropě provedení modrého nalíčení se zlatými hvězdami. V nejbližší době bude ještě pořízena galerie (balkón) v zadní třetině chrámu a oprava vnější fasády. Vše je připraveno i pro instalaci ozvučení a samozřejmě průběžně bude probíhat ikonografická výzdoba interiéru.

Prestol je na návrh vladyky Izaiáše zasvěcen sv. Janu, Předchůdci a Křtiteli Páně. Sv. Jan je od nejstaršího dávna patronem Jihlavy. První kostelík (románský), který zde stál na křižovatce obchodních cest u brodu přes řeku ještě v dobách, kdy na současném místě Jihlavy nebylo nic než les, byl zasvěcen hlavě Jana Křtitele (dodnes je nazýván podle Stětí Jana Křtitele). Podle některých smysluplných a archeologicky podložených teorií pochází jméno Jihlava od původního názvu „Janova hlava“. Proto máme radost z takového zasvěcení svatého prestolu tohoto chrámu.

Na 3. a 4. října byl stanoveno datum slavnosti posvěcení tohoto našeho nového jihlavského pravoslavného chrámu. Vladyka rozhodl, že v pátek bude provedeno posvěcení svatého prestolu, které je časově poměrně náročné, a druhý den se bude konat svěcení chrámu, který je vlastně v určitém slova smyslu schránkou na svatý prestol. Kromě vladyky jsme pozvali řadu duchovních, aby se na páteční či sobotní události (nebo na obou) zúčastnili. K naší radosti ti, kterým to zdraví a okolnosti dovolily, vskutku přijeli, za což jim patří naše upřímné díky. Velice si toho vážíme (vždyť připutovali z dálky).

V pátek 3. října jsme se tedy dobrali k dlouho očekávané události – posvěcení oltářního stolu čili mensy, kde se přináší nekrvavá oběť. V 16 hod. přijel náš Přeosvícený vladyka Izaiáš, biskup olomoucko-brněnský, s doprovodem. Přijela už i řada duchovních. Obřad velkého svěcení mohl začít. Bohoslužebný řád probíhal podle řeckého způsobu, který je trochu delší než ruský a má jiné (myslím, že logičtější) pořadí jednotlivých součástí. S požehnáním vladyky jsme nechali oponu ikonostasu rozhrnutou a královskou bránu otevřenou. Věřící byli vyzváni, aby se shromáždili hned pod ambonem a zblízka mohli pozorovat celý postup obřadu.

Po úvodních modlitbách přistoupil vladyka s duchovními ke zbudování prestolu. Na místě byly vztyčeny čtyři sloupy – nohy těžkého obětního stolu, které byly na podlaze zafixovány proti posunutí, aby se prestol nemohl pohnout. Uprostřed nich, uvnitř prestolu, byla ještě kratší, pátá noha, opatřená schránkou ve formě dutiny se stříškou. Prestol z dubových hranolů má takovou váhu, že jej nezvedne jeden člověk; přenést jej mohou jen dva silní muži.

Přes konstrukci noh prestolu byla položena provizorní úzká deska, na kterou vladyka položil diskos se svatými ostatky a kolem dokola je třikrát okuřoval. Zpěváci zpívali: Svatí mučedníci, | jež slavně zápasivše, byli jste korunováni. • Proste Boha o smilování | nad dušemi našimi. Sláva tobě, Kriste, Bože, | apoštolů chloubo • a radosti mučedníků, | kteří hlásali jednobytnou Trojici.

Připravili jsme také kovovou válcovou schránku, do níž byla vložena pamětní listina, jejíž slavnostní text přečetl duchovní správce všem přítomným, a vladyka ji poté stvrdil svým podpisem, k němuž připojili podpisy i všichni přítomní duchovní. Po vložení srolované listiny do kovové patrony, tam byly nasypány lístečky a vloženy zápisy se jmény všech přítomných věřících. Kapsle byla pevně uzavřena a zasunuta do páté prestolní nohy, zasypána pískem a zalita voskomastixem; na to pak byla vložena další kovová schránka, v níž byly částečky z ostatků tří mučedníků: sv. Olympia (prvomučedníka římského), svatých palestinských ctihodných mučedníků (umučených v r. 614 Peršany) a mučedníka sv. Maxima Gorlického (z Polska); do antiminsů pak vkládal vladyka ostatky mučedníka Eugenia. Svaté ostatky zalil vladyka svatým myrem, poté schránku uzavřel, vložil do páté nohy a zalil voskomastixem a vstup do dutiny zapečetil stříškou.

Čte se při tom hlasitě 144. žalm: Vyvyšovati tě budu, Bože můj a Králi můj, a blahoslaviti budu jméno tvé na věky, až na věky věkův. Každý den dobrořečiti budu tobě a chváliti jméno tvé na věky…

„Voskomastix“ (tak se vžilo toto slovo v češtině, pochází z řeckého: κηρομαστίχη) je vonná směs rozžhaveného včelího vosku, kadidla, cedrové pryskyřice, mramorového či žulového prachu a dalších ingrediencí. Při budování kamenných prestolů se voskomastixem kdysi slepovaly jednotlivé kamenné desky. Dnes se jím slepuje vrchní deska s nohami a dále se používá k zalévaní svatých ostatků.

Nad listinami se jmény a nad schránkou s ostatky archijerej zvolá: „Na věčnou památku zakladatelům, budovatelům, sloužícím, dobrodincům a navštěvovatelům svatého chrámu tohoto!“ Kněží odvětí (mohutným hlasem): AMEN.

Voskomastix vladyka naléval i do předvrtaných otvorů čtyř vztyčených sloupů. Před tím skropil rohy prestolu a celou jeho konstrukci svěcenou vodou a skropil jednotlivě i všechny antiminsy, které byly při této příležitosti posvěcovány.

Při tom se říká: „Skropíš mne yzopem, a očištěn budu; omyješ mne, a stanu se bělejším než sníh. Sluchu mému radost a veselí dáš – zaradují se kosti ponížené…“ (50./51. žalm)

Presbyteři pak přinesli vrchní desku prestolu a vztyčenou ji postavili na konstrukci, vladyka její spodní část skropil svěcenou vodou a poté zapsal na tuto stranu desky tzv. „kroniku“, to je záznam kdo, kdy a kde vysvětil tento prestol. Deska, skrápěná z obou stran, byla položena na konstrukci a na nohy prestolu, vladyka ji při tom znovu pokropil svěcenou vodou a zalil voskomastixem otvory, které byly připraveny v rozích pro přibíjení desky čtyřmi hřeby.

Prestol je zhotoven z tvrdého dřeva, tak aby při tom nebyl použit žádný kovový spojovací materiál. Tyto čtyři ručně ukované velké hřeby vbíjené do rohů jsou jediným kovem ve svatém prestolu.

Vladyka nejprve skrápěním posvětí vše, co bude dál pro svěcení potřeba: hřeby, kamenné valouny, mořské houby atd. Poté dostane každý kněz stojící u jednoho rohu od vladyky jeden hřeb a jeden kámen a začnou všichni těmito kameny zatloukat hřeby do prestolu, aby tím byla deska pevně přibita ke spodní konstrukci, resp. k nohám. Zatloukání se koná opatrně, aby úderem kamenu nebyl zraněn svatý prestol. Pak jsou hřeby zatlučené do prohlubně v desce zality voskomastixem.

Přináší se džbán s horkou vodou, vladyka polévá prestol a kněží připravenými čtyřmi mořskými houbami prestol omývají – desku, nohy, všechno. Po osušení prestolu bere vladyka do rukou dva džbánky – jeden s růžovou vodou a jeden s červeným vínem. Posvětí je a slévá oba džbány do jednoho, načež polévá prestol touto směsí na způsob kříže. Kněží holými dlaněmi roztírají víno po prestolu, a pak houbami; potírají i nohy prestolu. Nakonec zbylou tekutinu osuší novými utěrkami.

Sotva je prestol suchý, začíná jej episkop pomazávat svatým myrem. Činí jím znamení kříže uprostřed desky, a pak na rozích, i na boku noh prestolu ze všech vnějších stran. Všichni kněží při každém jednotlivém pomazání zazpívají rychlé trojnásobné „Alleluja“. Pak učinil tři kříže myrem na každém jednotlivém antiminsu. Při tom se opět zpívalo „Alleluja“. Všechny úkony, jimiž se posvěcuje prestol, se totiž posléze konají i se všemi antiminsy – bere se jeden po druhém (kromě zatloukání hřebů a omývání horkou vodou).

Pomazání svatým myrem začíná biskup slovy 133. žalmu: „Hle, jaké dobro a jaká útěcha tam, kde bratří žijí svorně!“ A kněz pokračuje v tomto žalmu: „Jako myro na hlavě, kanoucí až na bradu, bradu Áronovu, stékající až na lem jeho roucha. Jako rosa hermónská, jež se snáší na hory sionské. Neboť tam odevzdal Hospodin požehnání a život na věky.“

Poté byly na rohy prestolní desky přiloženy ikonky čtyř evangelistů a každému zazpíván tropar. Biskup při tom skrápí svěcenou vodou zevnitř i zvenku první (spodní) roucho prestolu, které je povinně z lněného plátna (říká se mu sarka nebo katasarka) a kněží oblékají tento spodní oděv na prestol. Oděný prestol je pak mnohonásobně převazován konopným motouzem kolem dokola tak, aby natažená šňůra vytvářela na každé straně prestolu kříž. Konce provazu jsou svázány a spojeny – zapečetěny voskem při kraji prestolu. Načež je prestol odíván do ozdobného vrchního oblečení. U nás jsme ještě nasazovali na posvěcený prestol tzv. „rizu“ – oklad, v našem případě vyřezávaný ze dřeva. Který vladyka kropil ze všech vnitřních i vnějších stran svěcenou vodou. Na oklad byl rozprostřen brokátový ubrus a přineseno veškeré vybavení prestolu – sedmisvícen, darochranitelnice, svíčka a lampáda, naprestolní žehnací kříž, Evangeliář apod.

Současně je skropen i žertveník a jeho povlečení a všechny liturgické potřeby. Vše, co je ve chvíli posvěcení prestolu přítomno v oltáři, je posvěceno blahodatí Ducha Svatého, která sestupuje a pomazává svatý prestol.

Na závěr posvěcení prestolu vyšel vladyka k věřícím se zažehnutou svící a požehnal jim se slovy: „Světlo Kristovo osvěcuje všechny!“ Věřící si od něj zapalují své svíčky, ale před nimi přistoupili pod ambon ti, kteří se svou prací či dary nejvíce zasloužili o otevření tohoto chrámu k pravoslavným bohoslužbám, zapálili své svíčky od vladykovy svíce, načež měli tu výsadu společně svými svícemi rozžehnout novou lampádu, kterou pak vladyka postavil na svatý prestol jako první světlo, které na něm po jeho posvěcení hoří. Posléze kněží od vladykovy svíce rozsvítili sedmisvícen a další svíce v oltáři.

Prestol, na kterém se koná svatá eucharistie, je nejdůležitější místo v chrámu, je to ohnisko svatosti, je posvěcením chrámu, místo zvláštní přítomnosti Boha, Boží trůn. Jeho vysvěcení je ukončením stavby (či generální opravy nebo adaptace) chrámu, odevzdáním jej Bohu a předáním věřícím k modlitbě. Mystérium se koná v oltářní části na místě, kde bude prestol bez pohnutí stát. Nic se neděje náhodou. Každý úkon obsahuje mnoho významů. Všechny symboly navazují na oběť Ježíše Krista a Jeho stálá přítomnost dominuje celé slavnosti.

Po posvěcení prestolu se konala večerní bohoslužba, při které se zpíval tropar svátku Povýšení svatého Kříže (jehož opuštění na sobotu připadlo) a tropar sv. Janu Křtiteli, jemuž byl prestol zasvěcen.

Pravoslavné obřady jsou plny hluboké symboliky a není tomu jinak ani při posvěcování prestolu. Duchovní správce v průběhu obřadu vyšel k věřícím a zasvěcoval je do symboliky svatého prestolu. Dřevěný stůl prestolu zde představuje tělo Kristovo. Skrápění stolu svěcenou vodou jej posvěcuje a připomíná křest Pána Ježíše v Jordánu, kterým začal své veřejné působení. Svaté ostatky těch lidí, kteří dosáhli nejvyšší dokonalosti v následování Kristova evangelia, tj. mučedníků, tvoří srdce svatého prestolu – těla Kristova, a proto se ukládají do nitra uprostřed prestolu. Kvůli tomu se nepoužívá při zhotovování prestolu žádný kovový spojovací materiál, ale vše je organické. Čtyři sloupy – nohy představují nejen čtyři světové strany, ale také čtyři evangelisty, neboť Kristova církev stojí a slouží na základě evangelia spásy Kristovy.

Voskomastix, tmel, kterým se sklíží deska prestolu s nohami, symbolizuje naše spojení s nebeským královstvím, které vykonal Kristus svou obětí na Kříži, a vůně voskomastixu nám připomíná blahodať, energii Ducha Svatého, kterou Bůh překlenuje propast mezi stvořeným a nestvořeným, mezi námi a Stvořitelem. Blahodatí Svatého Ducha se konají všechny svaté Tajiny, eucharistie, odpuštění hříchů. Vůně blahodati proudí Tělem Církve, tj. mystickým Tělem Kristovým, jako dech proudí našimi těly.

Přibíjení prestolní desky k nohám oltářního stolu čtyřmi hřeby je obrazem Ukřižování, čili přibití těla Kristova na dřevo kříže. Jemu tam byly probity ruce a nohy – také čtyřmi hřeby. Při jejich zatloukání se dává pozor, aby se nezranila deska prestolu (použité valouny zůstanou navždy pod svatým prestolem). Omývání stolu růžovou vodou a červeným vínem, symbolizuje prolití Kristovy krve, která kanula po dřevě, a vodu, jež spolu s krví vytryskla z probodeného boku Spasitelova.

Pomazání svatým myrem se děje jednak pro nejvyšší posvěcení (podobně jako po křtu je člověk pomazán svatým myrem, a je tím na něj přiložena pečeť daru Ducha Svatého), ale zároveň připomíná obalení těla Páně vonnými věcmi, jak to učinili Josef s Nikodimem. Tělo sňaté s kříže pak zabalili do lněného plátna, proto i spodní oblečení prestolu (katasarka, tj. „to, co je přímo na těle“) je provedeno z plátna utkaného z lnu a symbolizuje pohřební rubáš Božího Syna. Převazování prestolu motouzem nám připomíná, že se Kristus nechal spoutat a svázat, aby nás osvobodil z okovů hříchu a smrti. Šňůra obtáčí prestol ze všech stran, aby se tím zvěstovalo, že jedině Kristus může spojit všechny, kdo jsou na zemi, do jednoho svého mystického Těla – Církve. Svrchní ozdobné oblečení prestolu (indicie; od řeckého – oblékat) představuje lesk Boží slávy, která se zaskvěla při Kristově Vzkříšení.

V průběhu obřadu a na závěr promlouval k přítomným vladyka i duchovní správce. Všichni jsme s úctou poděkovali věřícím za jejich námahu, dílo, dary, čas, modlitby a vše, čím jakkoliv přispěli ke zbudování tohoto chrámu. Je to svědectví jejich lásky k Bohu a potažmo lásky k Jeho Církvi, čili k pravoslaví. Vladyka připomněl výrok z evangelia o tom, že každý vlas na našich hlavách je spočítaný (Mat 10,30; Luk 12,7), tak na každého pamatuje Bůh, a o každém je v nebeských knihách zapsáno, co zde učinil pro svou spásu, pro Církev, pro spásu druhých lidí. Vše dojde své odměny. To jsou naše poklady, které si střádáme na nebi, jak to po nás Kristus Pán žádá. (Mat 6,19-21)

Mnoho jmen našich věřících bylo vloženo na zápiscích přímo do svatého prestolu a budou se nad nimi konat všechny svaté liturgie, které se zde budou sloužit. Kéž jim to pomůže milovat stále tento dům Boží, aby – ať už jsou v průběhu týdne kdekoliv – byli jako neviditelnou nití neustále spojeni se svým chrámem, který je pro nás pozemským rájem, nebem na zemi. Tam, kde se shromažďují věřící s knězem kolem svatého prestolu, aby společně konali svatou liturgii a přijímali svaté Tajiny, se děje už nyní a zde Boží Království.

Chrám je ovocem víry v Boha a ve Svatou pravoslavnou církev pro přítomné i pro ty, kteří již odešli. Jejich duše jsou mezi námi a chválí s námi Trojjediného Boha. Nechť účast na této posvátné a slavné události, která se koná na zemi, ale současně se děje i na nebi, všem přinese věčnou blaženost v příbytcích nebeských.

Na svaté přímluvy Jana Křtitele a shora jmenovaných mučedníků ochraňuj, žehnej a spasiž Bůh ve svaté Trojici ty, kteří z tohoto oltáře budou přijímat svaté Tajiny a tento svatý chrám budou podporovat a navštěvovat, aby zde pozdvihovali svá srdce i modlitby k nadnebeskému Hospodinovu trůnu.

Příště budeme pokračovat událostmi druhého dne, kdy slavnost pokračovala svěcením celého chrámu.

Ostrava Michálkovice

V pravoslavném chrámu Narození přesvaté Bohorodice byla v den chrámového svátku sloužena archijerejská svatá liturgie. Spolusloužil místní duchovní správce a další duchovní. Farnosti v Michálkovicích přejeme hojnost Boží požehnání a záštity přesvaté Bohorodice.

Děti v Brně

Výuka náboženství v období duben, květen a červen 2025

Děti z naší církevní obce se schází vždy jednou za čtrnáct dnů pondělí v 17 hod k výuce náboženství. Během dubna, května a června letošního roku jsme se postupně věnovali následujícím tématům:

Hodina náboženství ve Velkém týdnu

Na této hodině jsme s dětmi barvili velikonoční vajíčka. Po nabarvení jsme je zdobili roztavenými barevnými vosky. Během naší práce jsme si četli z dětské bible a o událostech Velké středy, Velkého čtvrtku a Velkého pátku. Vajíčka se povedla a děti se rozhodly, že několik ozdobených vajíček darují. A hned jsme to také udělali a zavezli je jedné z našich věřících, paní Slávě.

Hodina náboženství se zahájením plnění Stezky sv. Václava

Zahájili jsme plnění Stezky sv. Václava. Stezka má čtyři části. První část je nazvaná Skutky, a děti v ní plní samostatné úkoly, které souvisí s jejich dobrovolnou pomocí svému okolí. Druhá část se jmenuje Světci, ve které děti prověřují své znalosti o vybraných světcích. Další část se jmenuje Modlitba. Pro její splnění, musí děti umět zazpívat vybrané modlitby. Závěrečná část Teologie obsahuje znalosti o základech křesťanství. Dnes děti splnily do Stezky několik úkolů. Prověřily si znalosti ze života sv. Ludmily, samostatně zpívaly velikonoční tropar a prokázaly, co vědí o svatých tajinách.

Hodina s tématem svatých apoštolů

Hodina byla věnována plnění bodů do Stezky sv. Václava. Ti, kteří stihli od poslední hodiny vykonat dobrý skutek, o něm pověděli ostatním. Přečetli jsme si znovu životopis sv. Václava a poté plnili vědomostní test. Představili jsme si dvanáct apoštolů a rozdělili si je pro zjednodušení do čtveřic. Podle ikon jsme se je snažili poznat. Přečetli jsme si z Matoušova evangelia úryvek o modlitbě Otče náš. Řekli jsme si něco o jejím obsahu a pak se samostatně nebo ve dvojicích pokusili ji pro ostatní zazpívat. Hodinu jsme si zpestřili hrou Citrón.

Hodina s tématem Dvanáctera svátků

Věnovali jsme se Dvanácteru svátků. Pověděli jsme si o každém z nich, prohlédli si jednotlivé ikony svátků. Také jsme si zahráli ve skupinách pexeso s kartami jednotlivých svátků. Po ukončení hry musel každý pojmenovat svátky, které ve hře získal. Správně pojmenované karty si mohl nechat, špatně pojmenované karty odevzdal. Nakonec jsme plnili vědomostní test. Hodinu jsme si zpestřili hrou Maluj pouze 10 vteřin.

Hodina s tématem svátku Dne svaté Trojice

Tato hodina se nesla zcela v duchu dokončování plnění Stezky sv. Václava. Naučili jsme se zpívat tropar ke svátku Dne sv. Trojice a přečetli jsme si o této události z dětské bible. Některé děti si připravili povídání o svém osobním svatém. Poté jsme si opět povídali o dvanácteru svátků a děti pak plnily vědomostní test na toto téma. Jak na každé z posledních hodin povídali některé děti o dobrém skutku, který se jim od poslední hodiny podařilo vykonat. Hodinu jsme si zpestřili hrami Kdo ví víc a Cinkaná.

Hodina s vyhlášením splnění Stezky sv. Václava

Závěrečná hodina tohoto školního roku byla trochu netradiční. V úvodu jsme si zahráli dvě hry, které už navozovaly atmosféru nadcházejících prázdnin – lovení ostrovů a asociace. Poté jsme si promítly fotky z letošních výletů. Na závěr jsme si pověděli, jak se jednotlivým dětem podařilo splnit Stezku sv. Václava. Jako upomínku děti dostaly nástěnné kalendáře s fotkami z naší činnosti a se zvýrazněním hlavních svátků dvanáctera a našich místních svatých.

Zpráva z eparchiálního Institutu

Pravoslavný eparchiální institut sv. Prokopa Sázavského zahájil v sobotu 20. září nový školní rok 2025-26. Sešli jsme se v nových přednáškových prostorách na Masarykově univerzitě v Brně, neboť půda Institutu už potřebuje dvě samostatné učebny. Otevřeli jsme totiž letos kromě prvního ročníku pro nové studenty, také třetí ročník pro stávající studenty, kteří postupují do pokročilého studia.

Ředitelem Institutu je vladyka Izaiáš, biskup olomoucko-brněnský.

Studentům obou turnusů byla představena nová česká skripta pro typikon, která jsou vypracována na základě kritického počeštění fakultního prešovského typikonu (Kernaševič), se zřetelem na české zvyklosti a s přihlédnutím k řeckému typikonu. S požehnáním vladyky by mohl být tento Český typikon zveřejněn pro všechny jako plod Institutu pro naši eparchii.

Oficiální webová prezentace Institutu je nyní přístupna přes novou (zjednodušenou) adresu: institut.eparchie.cz (stará adresa bude fungovat i nadále).

Přerov

Přes spoustu překážek při přípravě, a též špatné počasí, se v neděli 14. září uskutečnila v přerovském chrámu sv. Cyrila a Metoděje bohoslužba ke cti vladykovi Gorazdovi a novomučedníkům českým. Vladyka Izaiáš sloužil s místním duchovním správcem otcem Raclavským archijerejskou svatou liturgii.

Ve svém kázání navázal vladyka Izaiáš na evangelní čtení o dobrém pastýři a též parafrázoval evangelní příběh o povolání prvních Ježíšových učedníků. Láska vladyky Gorazda k církvi pak pomohla zasít dobré semeno a vladyka Gorazd mohl vytvořit dílo tam, kde jiní neuspěli a korunovat svou práci mučednictvím za svou pastvu.

Členové pravoslavné sekce přerovského pěveckého sboru Vokál opět dokázali, že bohoslužebné zpěvy v jejich podání pomáhají již mnoho let zkrášlit svatou liturgii, a tím vyzvednout její misijní prvek. Mnoho věřících pak po bohoslužbě vyjadřovalo radost z této bohoslužby. Po bohoslužbě zasedl vladyka Izaiáš ke společnému stolu s přerovskými věřícími a pěveckým sborem. Děkujeme vladykovi za jeho modlitby a všem, kteří se podíleli na přípravách a zasloužili o to, aby celá akce zdárně proběhla.

Pravoslavný eparchiální institut sv. Prokopa Sázavského

S požehnáním vladyky Izaiáše, biskupa olomoucko-brněnského a ředitele Pravoslavného eparchiálního institutu sv. Prokopa Sázavského, se 20. září v sobotu opět otevírá první ročník Pravoslavného eparchiálního institutu. Výuka je zacílena na přípravu budoucích duchovních ke službě v naší eparchii a je určena i pro všechny zájemce o pravoslavnou teologii. Studovat mohou muži i ženy. Kompletní výuka je čtyřletá a dálkovou formou – jednou za 14 dnů v sobotu v Brně.

Přihlášky je možno ještě poslat na e-mailovou adresu Institutu: uciliste.obe@seznam.cz

Studenti, kteří absolvovali druhý ročník, mohou postoupit do třetího ročníku (pokročilé studium). Výuka prvního a třetího ročníku bude probíhat ve stejný den, souběžně ve dvou učebnách.

Adresa výuky na Masarykově univerzitě v Brně (včetně mapy) je uvedena na oficiální webové stránce Institutu (viz na tomto webu dole):

https://eparchie.cz/institut.obe/

Na tomto webu najdete termíny výukových sobot, rozvrh i všechny další potřebné údaje o Institutu a o výuce.

Pouť k svátku sv. Gorazda II.

Do Hrubé Vrbky, rodiště našeho novodobého světce biskupa a mučedníka, se i letos sjeli poutníci na již tradiční oslavu svátku – památečního dne jeho skonání za víru a za církev, který je zároveň narozeninami mučedníka pro věčný život. V sobotu 7. září se zde v kapli monastýru a místní farnosti konala archijerejská liturgie. S vladykou Izaiášem, biskupem olomoucko-brněnským sloužilo i mnoho presbyterů naší eparchie a diákon. Zpěvem doprovázeli službu místní zpěváci. Stejně jako při pouti do Mikulčic zde bylo nainstalováno ozvučení, aby službu dobře slyšeli i věřící, kteří stojí venku před kaplí, jak je zde zvykem.

Přijeli jsme na toto posvátné poutní místo naší eparchie uctít světitele mučedníka Gorazda II., který je podle našeho typikonu po svatých Cyrilu a Metodějovi naším největší místním světcem, nástupcem sv. Metoděje. Gorazd II. byl stejně jako před tisíciletím Gorazd I., synem zdejší země, jak si to přál o svém nástupci sv. Metoděj.

Ve svém kázání otec Konstantin Ryška pravil, že pravoslavná víra v lidských dějinách je jako ponorná řeka. V některých dobách je to velký proud, silná církevní společenství, množství věřících, posléze přijdou doby, kdy se tento proud ztrácí lidských očím a už se zdá, že zanikne. Jenže on se na nějakou dobu jen skryje kamsi do tajemných hlubin lidských srdcí a jako dějinná paměť národa je předáván tento poklad z generace na generaci, aby se pak s novou silou vynořil. Takový čas mohutného výtrysku živé vody pravoslavné víry z hlubin na povrch se udál v dobách vladyky Gorazda. Záleží jen na nás, jestli projevíme tolik vděčnosti a lásky k Bohu za znovuobjevení tohoto daru, jestli ukážeme tolik pracovitosti a nadšení pro další budování pravoslaví, jak to vidíme u vladyky Gorazda a jeho spolupracovníků a mnohých věřících.

Po liturgii se na přítomné obrátil svými slovy vladyka, který poděkoval účastníkům poutě za jejich lásku a námahu. Povzbudil je k prohlubování a posilování úcty k tak velikému světci, kterého nám Bůh seslal.

Pouť k němu dává věřícímu smělost v modlitbách k tomuto světci, a skrze to i smělost před Bohem v prosbách a díkůvzdáních. Ten, kdo něco učiní, vykoná nějakou námahu, přinese oběť a pozdvihne své srdce v díle úcty a vzývání památky světce, získává tím právo na jeho zastání před Bohem (jak by to snad mohl říci ct. Paisij Svatohorec). Stejně jako ti, kteří pokračují v díle tohoto svatého, v práci na jeho poli.

Kéž nám sv. Gorazd spolu s Cyrilem a Metodějem žehnají a stále shůry opatrují naši místní pravoslavnou církev.


P. S.

Když se zamýšlíme nad tématem díla a působení svt. muč. Gorazda a budování české pravoslavné církve v jeho době, nemůžeme si nepovšimnout vysokého stupně názorové jednoty, jejíž osou byla prorocká služba vladyky Gorazda, který viděl to, co mnozí jiní neviděli. Tato jednota byla pak tím tmelem a pojítkem tehdejšího duchovenstva i věřících. Jedním ze základních kamenů této myšlenkové jednoty byl společně sdílený výklad dějin cyrilometodějství, a z toho vyvěral společný cíl jejich práce.

Právě místní dějiny, pravoslavné cyrilometodějské kořeny českého křesťanství, které tenkrát uměli tito lidé, pastýřsky vedení Gorazdem II., číst především duchovním způsobem, vytvářely společnou sebeidentifikaci Gorazdovy církve. Dnes lidem tato schopnost (vlastně je to cosi na způsob prorockého duchovního zření) citelně schází, a tak tento náš dějinný příběh někteří z našich současných věřících i duchovních zpochybňují. Někdo dějinné události vykládá tak, jiný zase onak, a všichni často zapomínáme, že to, co nám dává schopnost číst dějiny, je znalost kontextu a povědomí o idejích, jejichž projevem jsou skutky dějinotvorných osobností a historické události samotné. My, věřící nemůžeme nebrat zřetel na Boží působení v dějinách. Skromné výsledky archeologických bádání jsou vždy věcí výkladu. Vladyka Gorazd se jako Boží prorok dokázal postavit proti tehdejším autoritativním výkladům římskokatolických či jiných nepravoslavných historiků a cyrilometodějství zasadil do pravoslavného kontextu; později mu seriosní historikové dali za pravdu a jeho způsob interpretace historických pramenů byl potvrzen mj. mikulčickými vykopávkami. Ani dnes nelze bez pochopení pravoslavných základů našeho místního křesťanství správně vyložit ta zlomková historická data, která se nám v této oblasti zachovala.

Co bylo tím druhým pilířem, na kterém stála gorazdovská misie? Cílem, na němž se tehdy shodla drtivá většina pravoslavných Čechů kolem vladyky Gorazda, bylo obnovení cyrilometodějské církve, navázání na dědictví sv. Ludmily a sv. Prokopa až k husitskými utrakvistům. Sjednocujícím cílem jejich snah bylo právě napojit se na tento dějinný příběh, a proto všichni tehdejší věřící i duchovní přesně věděli, co zde budují, na čem pracují, a tato práce je spojovala, sjednocovala jejich úsilí a činila jejich nadšení a sebeobětování pro takovou věc smysluplnými.

Historický příběh místního pravoslaví plní vlastně mj. úlohu místní hagiografie. Jednak jsou součástí našich dějin a historických památek samotné životopisy místních svatých. Avšak zároveň celý popis dějinné poutě pravoslaví u nás je svědectvím o Božím dílu u nás (podobně jako jsou životy svatých svědectvím o Bohu).

Vladyka Gorazd vždy rozhodně odmítal všechny pokusy prohlásit pravoslavnou církev na našem území za něco cizího či nového, ale vždy se odvolával právě na cyrilometodějství a jeho české pokračování, a dovozoval z toho „domovské právo“ pravoslavné církve v českých zemích. Škoda, že dnes někteří přestávají vidět, že máme na čem budovat, že máme svoji mimořádně požehnanou minulost, k níž se můžeme vztahovat. Kdysi musel vladyka hájit české pravoslaví před západním vlivem, dnes je pro nás aktuální bránit se ruskému vlivu, který na nás stále tlačí a ničí český a historicky oprávněný ráz místní církve, jak to mnozí vnímají.

Po druhé světové válce se kvůli nepřítomnosti bývalého hlavního duchovního vůdce, vizionáře a proroka a vlivem poměrů tento charakter české pravoslavné církve změnil. Cílem se stalo poruštit místní pravoslaví. Rusko se stalo vzorem ve všem. Jenže ruský způsob zbožnosti, ruská mentalita a ruská kultura (církevní i světská) jsou Čechům cizí (a někdo by možná řekl, že protivné). Přes všechny ty panslovanské vyprávěnky. Podle dobových zpráv se tomuto vlivu čeští duchovní a věřící stavěli na odpor. Proti ruské církevní pompéznosti a formalismu stavěli českou střízlivost a gorazdovskou prostotu, skrze níž lépe vynikne poselství evangelia. Hlavně se však v tomto smutném období z české církve vytratil společný cíl – budovat osobité české pravoslaví, které je odpovědí na potřeby a mentalitu české duše, která je zformována národními dějinami a duchem tohoto národa. Nejprve se vytratil společný cíl a farnosti chřadly (zřejmě by pod ruským vlivem chřadly, i kdyby nebyla totalita). Na konci minulého a začátkem tohoto století se však z církve začal vytrácet i smysl pro společný dějinný příběh. Naše česká církevní sebeidentifikace se rozmělnila a roztříštila do mnoha směrů.

Samozřejmě, chápeme, že hlavním a nejvyšším cílem naší cesty je Království nebeské. Křesťanství je náboženstvím příběhu a nikdo nezpochybňuje, že tím klíčovým sebeidentifikačním dějinným příběhem, do kterého jsme skrze svou víru zasazeni, je především příběh evangelia, příběh Kristova ukřižování a Vzkříšení. Jenže k těmto nejvyšším a zároveň obecným cílům, pomáhá najít cestu ta pozemská – lidská stránka Kristovy Církve, její kultura a myšlení. Proto je i to pozemské a lidské tak důležité pro spásu člověka. Věřme, že nás vladyka Gorazd svou inspirací i přispěním shůry přivede k obnově obou hlavních pilířů Gorazdovy církve.

(prot. Jan Baudiš)

Zpráva o srpnové pouti v Horní Lipové

Již tradičně těsně po svátku Proměnění Páně se konala pouť jako pokračování sváteční liturgie po liturgii. Na úvod bylo požehnáno darům tohoto léta v chrámu Proměnění Páně a sv. Nektária Eginského v Horní Lipové odkud asi čtyřicet poutníků vyšlo na čtyři hodiny modliteb a zpěvů. Stejně jako loni nás provázel pěvecký sbor Rovina z Hané a na dvanácti zastaveních jsme prožívali texty z děkovného akafistu Sláva Bohu za vše, který byl napsán právě před sto lety metropolitou Trifonem.

Letní pouť tak již neodmyslitelně patří k aktivitám jesenické farnosti, na kterou přicházejí také i ostatní zájemci o duchovní život.

Za Pravoslavnou církevní obec v Jeseníku
prot. J. L. Kratochvíla

Olomouc – čtení Žaltáře

🇨🇿  V neděli 24. 8. v Pravoslavném katedrálním chrámu sv. Gorazda v Olomouci z iniciativy duchovního o. Alexeje Kukhty a s požehnáním Jeho Přeosvícenosti Izaiáše, biskupa olomoucko-brněnského, se konala k Pánu zvláštní modlitba – Žaltář.
Pozdě večer se za světla svíček a lampad v chrámu shromáždili všichni, kdo se chtěli společně pomodlit. Lidé se shromáždili při čtení Žaltáře za děti i za staré, za slabé a ty, kteří tvrdě pracují, za ty, kteří jsou v nesnázích nebo ztrácejí naději, kteří potřebují pomoc a podporu, za zdraví a blaho všech farníků našeho chrámu. Modlili jsme se také za požehnané odpočinutí všech našich zesnulých příbuzných a blízkých.
Žalmy krále a proroka Davida jsou upřímným a hlubokým dialogem mezi člověkem a Bohem. Je to jednak zamyšlení nad životem, tak i žádost o radu či pomoc od Hospodina, a srdečná vděčnost Mu za všechno.
Svatý Basil Veliký v rozhovoru o prvním žalmu poznamenal: „Žádná kniha neoslavuje Boha tak, jako Žaltář, proto je pro duši obzvláště užitečný, protože v ní lidé chválí Boha spolu s anděly a velebí a zpívají majestátním zpěvem a napodobují anděly… Žaltář je naším rádcem.“
Svatí lidé říkají: „Chceš-li radu – zeptej se Žaltáře.“ A skutečně: otevřeme-li tuto svatou knihu na jekémkoliv místě, najdeme odpověď na otázky svého srdce.
Tato pravda byla obzvláště zřetelná v neděli. Boží milost byla znatelně cítit a každý si při návratu domů v srdci nesl nasycení teplem krásné modlitby – v tichu a s úzkostí, obávaje se byť jen slovem narušit milostivé ticho duše.
Je povzbudivé, že se čtení Žaltáře v našem chrámě stane dobrou tradicí – budeme se každý měsíc v neděli scházet, abychom společně chválili Boha, modlili se k Němu celým srdcem a pociťovali Jeho uzdravující přítomnost, „neboť kde jsou dva nebo tři shromážděni v mém jménu,“ praví Pán, „tam jsem já uprostřed nich“. (Mt. 18,20)


🇺🇦 24.8. в неділю у Православному кафедральному храмі святого Горазда в Оломоуці за ініціативи священника о. Олексія Кухти та з благословіння владики Ісайї, єпископа Оломоуцького і Брненського, була піднесена до Господа особлива молитва – Псалтир. 
Пізно увечері при світлі свічок та лампадок у храмі зібралися усі охочі до спільної молитви.  Люди згуртувалися в читанні Псалтиру за діток і літніх людей, за немічних та тих, хто важко працює, за тих, хто в біді чи безвиході, хто потребує допомоги і підтримки, за здоров’я та благополуччя усіх прихожан нашого храму. Ми також молилися за блаженний спокій усіх спочилих наших родичів та близьких.
Псалми царя і пророка Давида – це щирий та глибокий діалог людини з Богом. Це і роздуми про життя, і прохання у Господа поради чи допомоги, і сердечна Йому вдячність за все. 
Святитель Василій Великий зазначав у бесіді на перший псалом: «Жодна книга не прославляє Бога таким чином, як Псалтир, тому він особливо корисний для душі, бо в ньому Бога славлять разом з ангелами і величають, і оспівують величним співом, і ангелів наслідують… Псалтир – це наш порадник».
Святі люди кажуть: “Хочеш ради – запитай Псалтир”. І справді: де б ми не відкрили цю святу книгу, ми знайдемо відповідь на запитання свого серця.
Ця істина була особливо відчутною у неділю. Благодать Божа відчувалася зримо і кожен, повертаючись додому, ніс у серці живильне тепло дивовижної молитви – в мовчанні та з трепетом, боячись навіть словом порушити благодатну тишу душі. 
Відрадно, що читання Псалтиру в нашому храмі стане доброю традицією – ми збиратимемося щомісяця у неділю, щоб разом славити Бога, молитися Йому усім серцем, відчувати Його цілющу присутність, «бо, де двоє чи троє зібрані в ім’я Моє, – каже Господь, – там Я серед них» (Мф. 18:20).

Výlet brněnské mládeže do Podyjí

3. 5. 2025 K svátku sv. Stanislava Nasadila

Cestu autobusem si děti krátily několika úkoly. V komixu, sestaveném z fotek z našich výletů, byly ukryty otázky z všeobecného přehledu našeho učiva. Ze správných odpovědí složily děti jméno sv. Stanislava Nasadila. Také jsme hledaly dobré lidské vlastnosti, které vyjadřují jednotlivá Blahoslavenství. Ty byly v textu napsány hlaholicí.

Naše dnešní putování začalo u Mašovického lomu.  Průzračně čistá voda a krásné letní počasí neodolatelně lákaly k vykoupaní. Před polednem jsme opustili lom a vydali se do Národního parku Podyjí. Procházeli jsme krásnou přírodou opuštěného moravského pohraničí. Cestou jsme si natrhali trochu třešní.

Na vrcholku zvaném Komínek jsme se naobědvali a zkontrolovali si, jak se nám podařilo splnit úkoly z autobusu. Také jsme splnili několik dalších bodů do Stezky sv. Václava. Byly to znalosti o Blahoslavenstvích, tropar Dne svaté Trojice, modlitba ke Svatému Duchu a znalosti o osobních svatých jednotlivých dětí. Poté jsme začali sestupovat k Dyji. Na jednom z lesních rozcestí jsme si zahráli naši oblíbenou hru „Hnízda“.

K Dyji jsme dorazili odpoledne. Bylo už pořádné horko, a tak jsme se v řece vykoupali. U řeky jsme si ještě chvíli hráli jen tak s míčem. K večeru jsme přišli ho vesnice Havraníky.  Čekání na autobus do Brna jsme vyplnili hrou „Kdo ví víc.“

Pouť ke sv. Gorazdovi

Olomoucko-brněnská eparchie Vás zve k oslavě svátku sv. muč. Gorazda II. do monastýru v Hrubé Vrbce. Pouť se bude konat v sobotu 6. září 2025 od 10. hod. Duchovní nechť si přivezou červená bohoslužebná roucha. Občerstvení bude zajištěno.

Monastýrský svátek ve Vilémově

Zesnutí přesv. Bohorodice je chrámovým svátkem hlavního monastýrského chrámu (katolikonu) a celého ženského vilémovského monastýru. S eparchiální biskupem Izaiášem sloužilo pět presbyterů a dva diákoni.

I letos se do Vilémova sjeli poutníci 15. srpna, aby tento svátek duchovně oslavili. Matka igumenie Alexie s velikou pečlivostí připravila monastýr pro hosty, a spolu s přáteli monastýru připravili sváteční pohoštění. Oslava se vydařila a poutníci si odnášejí krásnou duchovní vzpomínku a posilu.

Mnohá léta vladykovi Izaiášovi, matce Alexii, všem sloužícím duchovním i poutníkům!

Chrámový svátek katedrály sv. Gorazda I. v Olomouci

Nová ikona sv. Gorazda

V sobotu 9. srpna 2025 se na Moravě světila zvláště posvátná událost – svátek sv. Gorazda I., který je právě tento den uveden v pravoslavném kalendáři spolu s ostatními pětipočetníky (tj. žáky sv. Cyrila a Metoděje), což je zároveň katedrální chrámový svátek naší eparchie. Liturgii vykonal vladyka Izaiáš s přítomnými osmi presbytery a diákonem; přisluhovalo mnoho pomocníků a svícenosců, krásně zpíval katedrální sbor. Zazněly i byzantské nápěvy, které jsou vždy jako duchovní občerstvení, zvuk věčnosti.

Vladyku uvítal u vchodu do chrámu dětský zpěv, a pak maličcí křesťané předali archijereji slunečnice.

Svěcení nové chrámové ikony sv. Gorazda I. zhotovené v Řecku. Před liturgií přinesli dárci novou ikonu před chrám, kam k ní vyšel vladyka se všemi sloužícími duchovními. Poděkoval dárcům a popřál jim hojnou odplatu od Hospodina za jejich lásku k chrámu a dar, a poté byla velká ikona v průvodu duchovenstva nesena do chrámu, kde ji vladyka posvětil a byla uložena uprostřed do přichystaného kivotu.

Další událostí bylo postavení nového hypodiákona do služby v eparchii. Na začátku liturgie byl totiž postřižen student Pravoslavného institutu sv. Prokopa Sázavského, br. Emanuel Žaluda, na hypodiákona.

Při liturgii po evangeliu kázal prot. Tomáš Loučka, jehož promluva se odvíjela od skutečnosti, že o osobnosti sv. Gorazda toho mnoho nevíme. Z historických zpráv čerpáme především informaci, že to byl místní člověk, byl vyučený sv. Metodějem, který ho ke konci svého života vybral za svého nástupce na Moravě. I po vyhnání pěti hlavních učedníků sv. Metoděje z Moravy, uplatnil sv. Gorazd, co se od sv. Metoděje naučil, a šířil křesťanskou víru. Tedy pokračoval v cestě, na kterou jej Metoděj vyslal. Poznání Boha, které od Metoděje přijal, si pak podobně jako Metoděj stále hlouběji osvojoval. I my, přestože máme tak málo historických zpráv o Gorazdovi I., jej můžeme poznat tím, že si hlouběji osvojíme křesťanskou víru. Život podle víry je tím místem či duchovním prostorem, kde se s naším Gorazdem setkáváme a kde se s ním poznáváme.

To nás vede k tomu, abychom si položili otázku: Kdo jsme my, pravoslavní křesťané a následníci sv. Gorazda? Jsme ti, kteří sdílejí jeho víru, jeho křesťanskou praxi; jsme ti, kdo přicházejí do chrámu k eucharistii. Zvyk, který se v posledních několika staletích mezi Slovany rozšířil (a proti kterému je potřeba bojovat jako proti cizímu vlivu a novotě), je podivná praxe rodin činit z dětí své vyslance k Bohu. Přivádíme malá dítka ke svatému přijímání, ale my dospělí přistupujeme k Tělu a Krvi Páně jen zřídka. Děti jsou posvěceny a my zůstáváme bez posvěcení. Sv. Metoděj i sv. Gorazd ale učili něco jiného: Pán Ježíš nám uchystal hostinu spásy, nabízí nám své Tělo a Krev k nasycení, očištění a posvěcení našich těl i duší. My ho zarmucujeme tím, že na uchystanou hostinu nepřicházíme. Zarmucujeme tím i sv. Gorazda, neboť právě při svatém přijímání se s ním můžeme setkat. Vždyť i on přijímá plody Kristovy oběti. Spolu se všemi svatým se i on sjednotil s Kristem, a toto sjednocení začíná právě účastí na Jeho přečistém Těle a drahocenné Krvi, které nám při liturgii nabízí.

Život ve víře – co to dál znamená? Od Boha jsme obdrželi rozum, abychom se o Bohu z Písma svatého stále učili, jak je dobrý, také jsme dostali srdce, abychom Boha stále mocněji milovali, a daroval nám i tělo, abychom jím Bohu sloužili. Všechny tři dary nás přivádějí k eucharistii. Dobrým používáním těla, srdce i rozumu se k Bohu postupem svého života přibližujeme, poznáváme jej a dosahujeme spásy. To je bod, ve kterém se všichni křesťané – dávní i nedávní, současní i budoucí – můžeme setkat a poznat. Touto cestou poznáváme něco podstatného i o našem dávném světci: Gorazdovi I.

Svátek olomoucké katedrály není jen jedním z mnoha chrámových svátků naší eparchie. Má jeden mimořádně významný rozměr navíc.

Prvním pravoslavným – tj. ve víře pravým – nástupcem sv. Metoděje byl tisíc let po sv. Gorazdu I. biskup mučedník Gorazd II. (+ 1942), obnovitel cyrilometodějské církve východního byzantsko-slovanského obřadu a především autentické pravoslavné víry u nás. Po něm je každý biskup tohoto katedrálního chrámu dalším a dalším nástupcem sv. Gorazda I. i Gorazda II. Kéž nás toto pouto a hmatatelná duchovní vazba spojuje s našim pevnými duchovními moravskými základy, které zde položili sv. Cyril a Metoděj, a mimo něž už žádné jiné základy pokládat nelze (srovn. 1 Kor 3,10-11). To chápeme všichni čeští pravoslavní – žádný základní kámen, než je ten, co Bůh naší zemi pro vždy požehnal v podobě misie cyrilometodějské, nic kromě toho už nemůže být požehnané.

Oba naši svatí Gorazdové obdrželi ke své práci požehnání sv. Metoděje a dostali od něj úkol pokračovat v jeho díle. Vlivem okolností musel Gorazd I. pokračovat v tomto díle daleko za hranicemi Moravy, Boží prozřetelností však nám toto Metodějovo a Gorazdovo dědictví bylo po celém tisíciletí vráceno zpět, když v Srbsku vysvětili Moravana Gorazda II., jemuž byl udělením takového jména předán úkol pokračovat zde na Moravě, kde Gorazd I. nemohl. A k pokračování tohoto úkolu jsme povoláni všichni, neseme totiž odpovědnost za udržení a šíření pravoslavné církve, onoho dědictví otců, na tomto místě, kam nás Bůh postavil.

Ke konci archijerejské liturgie, naplněné duchovní krásou a pokojnou atmosférou, se konal průvod kolem chrámu spolu s čtením evangelií a skrápěním chrámových zdí svěcenou vodou.

Na závěr vladyka Izaiáš pronesl před zaplněnou katedrálou své zamyšlení: Každý národ a každá země má své velké svaté. My máme sv. Cyrila a Metoděje a jejich žáky, o kterých se ví po celém světě. Jsou to jedni z nejslavnějších světových svatých a volají nás, abychom je následovali, k čemuž nám shůry pomáhají.

Ano, dílo a odkaz svatých bratří ze Soluně dalece překročily hranice historické Velké Moravy. Nejen ve všech slovanských zemích, ale je slaveno a vzýváno je i v řeckém světě a dokonce i mezi pravoslavnými černochy v Africe. Celá Evropa je zná a ctí. My jsme v tento den vykonali oslavu sv. Gorazda a potažmo všech sedmipočetníků skrze oslavu chrámového svátku katedrálního chrámu naší eparchie, a tím i pouť k uctění svatosti nástupce sv. Metoděje. Pevně věříme, že naši svatí shůry odpoví na naše modlitby, lásku a věrnost jejich daru, který zde uložili.

Na závěr setkání bylo připraveno bohaté pohoštění. Díky patří všem, kdo se zúčastnili, našemu vladykovi a duchovenstvu, olomoucké církevní obci a jejímu duchovnímu otci prot. Aleksiovi za náročnou přípravu celé události a za hojně prostřené stoly. Mnohá léta všem!

Chrámový svátek v Opatově

Chrám sv. Anny v Opatově u Třebíče oslavil svůj chrámový svátek. Kromě místních věřících z rodiny známé osobnosti našich místních církevních dějin o. Josefa Leixnera přijelo mnoho poutníků. Poutní oslava pokračovala na zahradě v Kněžicích, kde poutníci připravili k pohoštění dorty a opékal se „šašlik“. Všichni měli krásný zážitek z bohoslužby i následného setkání v zahradním altánu.