Po pádu totalitního režimu  v roce 1989  bylo možné uskutečnit v plném rozsahu dříve vzniklou myšlenku vybudovat  svatému biskupovi  Gorazdovi  II. v  jeho rodné obci  Hrubé Vrbce důstojný památník a kapli jemu zasvěcené s pietně vystavenými památkami, jak to vyžaduje křesťanské životní zaměření mučedníka biskupa.

Na rodném domě sv. biskupa Gorazda byla Obecním úřadem v Hrubé Vrbce v roce 1946 umístěna pamětní deska. Během let se zde zastavovali poutníci a setkávali se na tomto místě pravoslavní věřící a pamětníci. Poněvadž v domě i nadále žijí příbuzní svatého biskupa, koupila pravoslavná církev v roce 1991 o kousek dál ve vsi starší dům, ze kterého bylo naplánováno zbudovat památník – kaple.

V roce 1992 byla s požehnáním biskupa Kryštofa a metropolity Doroteje započata  stavba kaple. Kaple byla budována ze sbírek a darů věřících. Během letních měsíců byla kaple postavena a v září vysvěcena. Na podzim toho roku byla vyzdobena freskami slovenským ikonopiscem Lubomírem Kupcem.

Pravoslavná církev v roce 1994 odkoupila sousední dům, ze kterého byl zřízen příbytek – monastýr pro mnichy, kam později přesídlil první igumen  monastýru,  schiarchimandrita Cyril.

V květnu 1997 byl celý Památník – monastýr slavnostně vysvěcen za účasti velkého počtu věřících a rodáků Hrubé Vrbky. Svatou liturgii sloužil biskup Kryštof, archimandrita Tichon z Oděsy, archimandrita Cyril a prot. Josef Fejsak z Brna.

S požehnáním arcibiskupa Simeona a biskupa Izaiáše  byla v roce 2015 provedena celková rekonstrukce obou starých domů včetně nové střechy, stropů, podlah a omítek. Vznikl nový důstojný objekt.

V památníku jsou uloženy a vystaveny některé osobní věci světce, korespondence a vyznamenání. Jsou zde pravidelně slouženy pravoslavné svaté liturgie a též každoročně v den umučení  sv. Gorazda II.,  4. září se zde koná setkání pravoslavných duchovních a věřících z celé eparchie.

V Hrubé Vrbce se natrvalo usadily dvě rodiny pocházející z Ukrajiny, děti chodí do českých škol a dospělí pracují  v okolí. Ukrajinské ženy, které zde pracovaly, se zde provdaly a ukrajinští muži se oženili, takže vznikly smíšené rodiny, jejichž  děti byly v kapli sv. Gorazda II. pokřtěny.  Příležitostně na církevní svátky začali navštěvovat zdejší pravoslavnou kapli i další ukrajinští pracovníci přicházející za prací na Horňácko.

V roce 2018 jsme po společné poradě založili pravoslavnou církevní obec a první starosta naší farnosti je původem z Ukrajiny. Navrhovali jsme jim, že se může svatá liturgie sloužit střídavě česky, ale jejich přáním bylo mluvit v církvi a sloužit česky, aby se rychleji naučili a zapojili. To je pro nás velmi povzbudivé. I svatí Cyril a Metoděj se jazykem přizpůsobili místním obyvatelům, když přišli na Moravu. Traduje se, že si přáli, aby se používal  při bohoslužbě takový jazyk, jakým místní lidé mluví na veřejnosti. V dnešní době to znamená modlit se česky. V rodišti svatého biskupa Gorazda II. v Hrubé Vrbce má touha věřících po českých bohoslužbách hluboce symbolický význam. Jedním z důvodů, proč byl svatý mučedník pravoslavím okouzlen a ovlivněn, byla zdaleka ne běžná skutečnost, že věřící lid bohoslužbě rozuměl.

Růžena Gorazda Prachařová,
správce památníku sv. mučedníka Gorazda II.
V Hrubé Vrbce 5. 10. 2019

Webová stánka monastýru monastyrsvgorazda.cz

Starší archivní web – stránka o historii monastýru

Úvodní slovo k výstavě o ikonách a světu pravoslavného křesťanství, pořádané Muzeem Vysočiny a Pravoslavnou církevní obcí v Jihlavě. Vernisáž se konala v pátek 6. září v 17. hod. v Muzeu.

Po uvítání hostů přistoupil duchovní správce jihlavské církevní obce k letmému představení světa pravoslavného křesťanství, a to jeho myšlení i kulturních projevů. Začal slovy:

Základem křesťanského myšlení je biblické vysvětlení smyslu a cíle existence světa i osobního života člověka. Svět byl stvořen Bohem z lásky jako místo pro život člověka, pro jeho společenství s Bohem a pro lidské zdokonalování v tomto společenství. Perspektivu lidské existence vidíme v jeho věčném životě. A nejen to – ve věčném životě s Bohem. Od této ideje se odvíjí vše, čím pravoslavná církev žije a s čím i dnes za člověkem přichází. Křesťanství nabízí člověku svobodu Božího dítěte a ukazuje mu cestu ven ze zotročení hříchem.

Obsah prezentace. Výstava začíná úvodním panelem o významu křesťanství a pokračuje panelem o české pravoslavné církvi.  Následují reprodukce ikon českých svatých s výkladovými popiskami. Svatí jsou osobami, které uskutečnily ideál křesťanství a dosáhli jeho cíle.

V mezipatře Muzea je panel „O pravoslavných ikonách“ – zde se věnujeme kulturnímu a duchovnímu projevu víry. V horních prostorách Muzea jsou nainstalovány reprodukce ikon Dvanáctera našich největších svátků s jejich výkladem. Tyto svátky křesťanského roku se většinou zakládají na biblických událostech. Poté si návštěvníci mohou prohlédnout čtyři originály ikon: Narození Kristovo, Spasitel, přesvatá Bohorodice a „Nelkej nade mnou, ó Matko“ (to je vlastně pašijový námět). Jsou uvedeny panelem „O ikonopisectví“.

Dále následuje sedm panelů s pravoslavnými poutními místy na různých místech světa:
Svatá Země – chrám Božího hrobu
Svatá Země – monastýr svaté Kateřiny
Svatá Hora Athos
Řecko – monastýr svatého Nikodima Svatohorce
Rumunský Athos
Rusko – Trojicko-sergijevská lávra a Optinská poustevna
Ukrajina – Kyjevsko-pečerská lávra a Počájev

Jsou to místa, která jsou pravoslavným křesťanům drahá a kam rádi putují, protože jsou buď svázána s biblickými příběhy, nebo s významnými body posvátné tradice, či jsou to místa, kde žili a žijí proslulí nositelé křesťanské duchovnosti. Zájemcům o východní spiritualitu je určena zvláštní přednáška, která je uvedena v seznamu doprovodných akcí k výstavě.

Výstavu uzavírá panel s českými a moravskými chrámy, které jsou tichými svědky o životě a novodobých dějinách pravoslaví u nás. Nakonec můžete shlédnout panel o naší jihlavské farní kapli a ikonopisné dílně, která při ní byla založena.

Úvodní slovo je doprovázeno živými hudebními vsuvkami provedenými zpěváky naší církevní obce. Každý vstup má po dvou písních. Jedná se o duchovní hymny používané v chrámu při liturgii. Pro zajímavost jsme zvolili jazyk staroslověnský, s nímž se veřejnost nesetkává tak často. Máme k tomuto jazyku vřelý vztah a udržujeme jej jako zdejší cyrilometodějské kulturní i církevní dědictví. Protože jsme však česká pravoslavná církev, používáme v chrámu především bohoslužebnou češtinu, přičemž při našich místních bohoslužbách kombinujeme češtinu a staroslověnštinu (resp. její další vývojový stupeň tzv. církevní slovanštinu). Nápěvy přednášených písní jsou v byzantském hudebním slohu nebo srbské.

Pro liturgické umělecké projevy (ikony i bohoslužebný zpěv) v Pravoslaví  platí, že nejsou k sebevyjádření umělce a jeho osobitého cítění, jak je to obvyklé dnes na západě, ale bohoslužbou. Jsou vlastně modlitbou, zjevením nebeského. Proto jejich tvorba podléhá určitým tradičním pravidlům. Můžeme to shledat zvláště u ikon, které jsou vytvářeny pomocí speciálních prostředků. Technických i výrazových. Pravoslavná ikona je „okno do nebe“. Koho by ikonografie hlouběji zajímala, odkazuji na přednášku „Jak vzniká ikona“, která je uvedena v seznamu doprovodných akcí k této výstavě.

Něco podobného platí i o liturgickém zpěvu, mám na mysli nápěvy. Za nejduchovnější se pokládají byzantské melodie navazující na starobylé řecko-orientální zdroje. Texty liturgických zpěvů jsou biblické žalmy či jiné úryvky z Písma nebo modlitby později zjevené shůry. Harmonie a zvuk zpěvu by měly být provedeny tak, aby přiváděly ke komunikaci s Bohem. V ikonách i hudbě by měl citlivý věřící okusit ozvěnu věčnosti.

To je na úvod vše. Ať se vám výstava líbí.

*

Výstava potrvá Muzeu Vysočiny (na Masarykově nám. 57/58 v Jihlavě) od 7. 9. – 13. 10. 2019

Pozvánka na výstavu a doprovodné akce je na tomto webu zde a též můžete podrobnosti shlédnout na webu jihlavské církevní obce (kde je také více fotografií zde)

[Spustit prezentaci]

Památka svaté Ludmily, babičky svatého Václava

Na poslední neděli v měsíci září (16./29.9.) připadla památka svaté Ludmily, mučednice a kněžny české, a současně babičky svatého knížete Václava. Její ikona krášlí ikonostas našeho chrámu už od doby jeho založení. Od roku 2002 se také lze poklonit jejím svatým ostatkům, které se nacházejí v kivotu její ikony. Tato první česká světice se podle slov z jejího oslavného troparu: Zjevila jako hvězda jitřní, a světlem svatosti své, den pravé bohoúcty v české zemi započala… A díky tomu se stala oporou všem, kteří se k ní obraceli, nejen za svého života, ale i po její mučednické smrti, to jest až do dnešních dní.

V den jejího svátku sloužil v našem chrámu svatou archijerejskou liturgii vysokopřeosvícený vladyka Simeon, arcibiskup olomoucko-brněnský.

Při slavnostní bohoslužbě vladyka Simeon ve svém kázání připomněl jak památku, tak osobnost svaté Ludmily, přičemž vyzdvihl její nezastupitelnou a důležitou úlohu při utváření životní cesty jejího vnuka, svatého Václava. Nejdůležitější však byl její obrat od pohanství ke křesťanství, kdy svatá Ludmila přijala spolu se svým mužem Bořivojem svatý křest z rukou svatého Metoděje na Velké Moravě a působením Boží blahodati se stala horlivou služebnicí Krista a oporou všem potřebným.

Její svatost a zásluha však spočinula také na našem národě, jehož pravdě oddaný a zbožný lid vždy svatou mučednici ctil a velebil jako svou národní světici a ochránkyni. Vladyka Simeon velmi krásně připomněl souvislost mezi svatou Ludmilou a svou vlastní prababičkou, která svou láskou a vlídností, tak jak to snad umějí jen naše babičky, ukázala i jemu samotnému, na svém vlastním příkladu, jak by měl vladyka následovat našeho Spasitele. Zcela podle vzoru svaté Ludmily.

Další paralelou k osobnosti svaté Ludmily a její vlídnosti a věrnosti po vzoru evangelním byly mnohé babičky, které si vladyka Simeon dobře pamatuje ze svých studií na Duchovní akademii v bývalém Leningradu, které se staly oporou víry tehdejším generacím ruských věřící, zejména v dobách bezbožné vlády komunismu. Vždyť především díky jejich velké obětavosti, modlitbě a sebeodříkání se v mnoha rodinách přese všechny nepřízně osudu zachovala pravá křesťanská víra v Rusku až dodnes.

A jako potvrzení svých slov vladyka Simeon poukázal na slova našeho Spasitele ze svatého Evangelia, kde náš Pán na otázku: Které přikázání v zákoně je největší? odpověděl takto: Miluj Hospodina, Boha svého, celým svým srdcem, celou svou duší a celou svou myslí. To je největší a první přikázání. Druhé je mu podobné: Miluj svého bližního jako sám sebe. Na těch dvou přikázáních spočívá celý Zákon i Proroci (Mat 22,35 – 46).

Právě tato dvě klíčová přikázání jsou podle vladyky Simeona mnohdy naším vlastním kamenem úrazu, na němž se mnohokráte bortí náš duchovní život… Máme-li však za přímluvkyni a příklad právě svatou Ludmilu, jejíž památku oslavujeme, pak máme v našich životních nesnázích vždy i pomoc na blízku. Neměli bychom tedy váhat ani chvíli a vždy se k ní obracet se svými žádostmi.

Vladyka Simeon na závěr popřál všem, aby svatá Ludmila byla tou, která nám v naplňování těchto Božích přikázání bude vždy pomáhat a za nás a naše bližní se vždy s velkou přízní u Boha přimlouvat.

Ke konci svaté liturgie poděkoval vladykovi za jeho archijerejskou službu představený našeho chrámu, otec prot. Jozef Fejsak, který povzbudil všechen přítomný lid ke zpěvu „Mnoholetí“ všem, kteří nosí jméno svaté Ludmily, ale také těm, kteří tuto naši velkou českou světici upřímně ctí a velebí.

Raduj se, blažená kněžno Ludmilo, mučednice a osvětitelko země české!

připravil prot. Marek Malík

Fotogalerie: viz FB PCO v Brně

P.S.
Akafist a služba velké večerní a liturgie ke sv. Ludmile ke stažení v PDF na webu downloadu.