V 21. neděli po padesátnici „O bohatci a chudém Lazaru“ dne 6. listopadu 2022 měla šumperská obec tu čest přivítat svého vikárního biskupa Izaiáše u příležitosti farního shromáždění. Duchovní správce o. Tomáš Loučka s členy obce přivítali vladyku květinou, chlebem a solí s láskou a otevřeným srdcem. Sešla se celá církevní obec i její nejstarší členové, kteří již překročili 90 let.
Následovala svatá liturgie a následně po ní hned farní shromáždění kterému vladyka předsedal. Byli představeni stávající členové rady starších a nominováni noví. Ti byli následným hlasováním schváleni a ihned se nadšeně zapojili do chodu správy obce. Vytýčili si nové úkoly, které je čekají v nejbližších dnech, a domluvili se, jakým způsobem se budou vzájemně motivovat v jejich plnění.
Po společných chvílích v chrámu se všichni přesunuli ke společnému obědu a posezení. Celá návštěva byla provázena příjemnou duchovní atmosférou společné lásky ke Kristu a vzájemnou jednoho k druhému. Celou obec návštěva našeho vikárního arcipastýře velmi potěšila, byla povzbuzena jeho posilujícími a pěknými slovy a těší se na další setkání.
Svátek a archijerejská svatá liturgie v Pravoslavné církevní obci Ostrava Poruba v sobotu 5. 11. 2022. Liturgie se konala ve farní domovní kapli sv. Jiří v zámku. Toho dne nás poctil svou návštěvou vladyka Izaiáš, který spolu s dalšími duchovními sloužil panychidu za našeho otce Epanastatise Prusalise.
Následovalo krásné vystoupení tanečního souboru Antigoni z Krnova, který předvedl řecké národní tance.
Na větrnou neděli týden po letošním svátku Stětí Jana Křtitele a v den památky jeho svatých rodičů Zachariáše a Alžběty se do Jihlavy vrátily svaté ostatky z hlavy důstojného Předchůdce a Křtitele Páně Jana.
Podle některých archeologických výzkumů samotné jméno Jihlava kdysi dávno znamenalo dosl. „Janova hlava“. Nasvědčuje tomu nález starých mincí, v Jihlavě ražených, na nichž je to tak uvedeno; dokonce je tam jméno Jan přepsáno stejným způsobem, jako se dodnes zkracuje na ikonách. (Dnes prezentovaná teorie o hojném výskytu pichlavých hmyzožravců v této lokalitě, po nichž to zde mělo být pojmenováno, mi připadá spíše jako pohádka pro předškolní dítka. Stejně tak všechny ostatní nápady odvozovat jméno města od slova „jehla“.)
Původně se centrum místního osídlení nacházelo nikoliv v současném centru historické Jihlavy, ale na jejím okraji tam, kde se křížily dvě dávné obchodní cesty a je tam brod přes řeku. Zbudovali tam hostinec a dodnes stojí hned vedle na vršku kopce pradávný kostelík, dnes zasvěcený Stětí Jana Křtitele. Naši současníci mohou vidět odhalené románské fragmenty ve zdivu této sakrální stavby, a dokonce tam byly nalezeny i předrománské relikty z původní zděné stavby. Nejstarší pověsti kladou počátky osídlení místa k roku 800, a kostelík v takovém případě musel být založen někdy v době cyrilometodějské; dávná románská stavba byla po r. 1200 přebudovaná v gotickém slohu.
Ze staré podoby názvu Jihlavy i ze starobylosti základů svým počátkem nejstarší sakrální stavby v Jihlavě lze usuzovat na její dávné zasvěcení hlavě Jana Křtitele. A podle kostelíku bylo pojmenováno celé dávné sídliště na křižovatce severojižní a východo-západní obchodní cesty. Svátek hlavy sv. Jana je však zaznamenán jen ve východním byzantském kalendáři (první a druhé nalezení hlavy Předchůdcovy ‒ 24. II. / 9. III. a pak třetí nalezení ‒ 25. V. / 7. VI.). Čili jen ve východokřesťanském církevním okruhu připadalo tou dobou v úvahu zasvětit chrám hlavě Jana Předchůdce a Křtitele Pána. To je další pozoruhodnost, z níž lze usuzovat na možné cyrilometodějské souvislosti. Kromě toho – Janu Křtiteli se u nás začaly zasvěcovat chrámy až o století později (a většinou klášterní). Při pozdějším převodu církevního života u nás výhradně na západní styl, zmizely svátky hlavy Jana Křtitele ze zdejšího církevního života a zasvěcení kostelíku se logicky přesunulo na obsahem nejbližší památku Stětí Jana Křtitele.
Kdysi si návštěvníci řečeného kostelíku v zadumání prohlíželi obraz spícího horníka s nápisem: „Bylo, a už není.“ Pradávné starobylosti jakoby odnesla dravá říčka Jihlava, která byla tenkrát známá svým ostrým proudem.
Hlava Jana Křtitele ve Francii
Lze se domýšlet, že takové neobvyklé zasvěcení místa ideově vyvěralo z přítomnosti částečky ostatku hlavy sv. Jana. Při výše zmíněných změnách se původní ostatek hlavy Předchůdce zřejmě ztratil, ale dnes se hlava Předchůdce a Křtitele Páně – skrze její jinou částečku – vrátila do Jihlavy, a to do původního svého církevního prostředí na byzantsko-pravoslavné farnosti. Vrátila se, aby byla v Jihlavě znovu po tisíci letech uctívána zvláště v dnech svátku nalezení hlavy svatého Předchůdce, jak jej naše pravoslavné kalendárium vytrvale připomíná.
S požehnáním našeho přesvíceného vladyky Izaiáše byla částečka ostatků přenesena z Brna důstojným otcem Rafaelem. Jedná se o nově získaný ostatek z Paříže, vzatý ve Francii z Předchůdcovy uctívané hlavy, která tam byla přenesená v r. 1204 z Vlachernského chrámu v Konstantinopoli při křižácké výpravě.
Kéž sv. Jan Křtitel skrze ostatek své důstojné a uctívané hlavy žehná tomuto místu i naší eparchii na Moravě a přináší naše modlitby k trůnu Nejvyššího Hospodina zástupů.
Hymnografie k hlavě Jana Křtitele: Boží proroku a Předchůdce blahodati, tvoje hlava je jako plod růže posvátný. Nalezli jsme ji, ač byla skryta v zemi, a získáváme skrze ni stále uzdravení. Neboť stejně jako kdysi i dnes hlásáš světu pokání.
(Viz služby na všední dny – kondak úterý: zde v PDF)
28. října připutovali duchovní i věřící do znojemského pravoslavného chrámu, aby oslavili chrámový svátek a zároveň významný svátek naší místní církve, památku svatého knížete Rostislava.
Sv. Rostislav píše byzantskému císaři Michalu III. (Ikona na stěně chrámu sv. Jovana Vladimíra v Bare – Černá Hora)
Tento svatý vladař svým listem do Konstantinopole inicioval cyrilo-metodějskou misii. Kdyby nebylo moudrosti tohoto svatého panovníka a kroků, které učinil, nepřišli by na Moravu svatí soluňští bratři. Nebylo by staroslověnského písma ani památek, nebyli bychom zřejmě ani my jako národ. Bez knížete Rostislava by nebylo ani současného Českého státu, který slaví dnes výročí svého založení. Zmizeli bychom pod germánskou invazí a rozpustili bychom se v sousedním západním národě, jako se rozplynuli a zmizeli např. lužičtí Srbové.
Kníže Rostislav nejen napsal dopis byzantskému císaři s prosbou o biskupa a učitele, ale o vyslané misionáře se poté důsledně postaral, zabezpečil jejich činnost politicky i materiálně a zajistil jim potřebné zázemí a záštitu. V neposlední řadě jim vytvořil prostor, aby se mohli naplno věnovat misijní práci pro Slovany. Genialita sv. Cyrila a vysoká úroveň sv. Metoděje a jejich učenost by se zde nemohly na plno projevit, kdyby k tomu tito velikáni nedostali prostor.
Kníže Rostislav byl vyvolen Boží prozřetelností, aby učinil pro Slovany to, co pro Byzanc vykonal svatý císař Konstantin (viz tuto paralelu v dopise z Byzance adresovaném Rostislavovi). Bůh se k jeho dílu přihlásil a plody Rostislavovy péče o svěřený lid už nikdy nezanikly a síly zla je nezničily. Leč Rostislav za to tvrdě a bolestně zaplatil. To, čeho se stal původcem, mu nepřátelé nikdy neodpustili. Zradou svého synovce Svatopluka byl zajat, vydán do Bavor, kde byl oslepen, zmrzačen, žalářován, až tam vypustil svou zmučenou duši v nějaké vězeňské kobce. Proto bývá prohlašován i za mučedníka nebo vyznavače trpícího pro víru křesťanskou. Za to se stal nebeským ochráncem a panovníkem nad Moravou a nad všemi Slovany.
V chrámu při liturgii sloužilo osm duchovních převážně z jižní poloviny eparchie; poutníci však připutovali i z Olomouce. Kázal prot. Cristian Popescu z Brna a neváhal se dotknout aktuálních témat celospolečenských. Na závěr citoval rumunského duchovního starce, který hlásal, že máme stále hledat střední cestu a varovat se extrémů.
Na závěr pozval představený chrámu prot. Cyril všechny přítomné na uchystanou bohatou hostinu. Zazpíval nám při tom místní bard své vlastní i přejaté písně, což bylo moc pěkné. Pěvecky se pak na pódiu předvedly i místní nadšené děti a všichni vystupující sklidili zasloužený potlesk.
O svatém knížeti Rostislavovi si můžete přečíst na weblogu Ambon. Modlitební služba je v PDF zde. Cyrilo-metodějský rozcestník a statě ke sv. Rostislavovi na website orthodoxia.cz.
Zpívalo trio znojemského chrámu. Přeosvícený vladyka se omluvil z důvodu nemoci a poslal nám archijerejské požehnání. Chrám byl péčí představeného a znojemských věřících na slavnost krásně připraven a vyzdoben. Sváteční bohoslužba proběhla důstojně a byla to krásná oslava našeho tak významného světce a zároveň svátku největšího chrámu na jižní Moravě.
18. října se shromáždilo eparchiální kněžstvo v olomouckém dolním chrámu sv. Gorazda II. Před tím se konala svatá liturgie v katedrále. Poradu zahájil vladyka Izaiáš, ale pro nemoc se posléze z účasti na zasedání omluvil. Poté proběhlo odborné proškolení duchovenstva z bezpečnosti práce a protipožárních opatření.
V dalším průběhu porady byli duchovní informováni o vladykou požehnaném projektu zřízení eparchiálního učiliště, které by v prvním ročníku sloužilo jako příprava pro žalmisty, v druhém ročníku jako příprava pro diákony. Pokud se najdou zájemci, plánuje se pokračování teologické výuky ještě v třetím a čtvrtém ročníku, což by pak bylo v eparchii považováno za dostatečnou teologickou přípravu pro kněze a pro učitele náboženství. Zatím byl představen studijní plán pro první ročník. O absolvování každého stupně vzdělání bude vydáván v naší eparchii platný certifikát. Mezi přítomnými duchovními vzbudila tato informace živý a kladný ohlas. Duchovní uváděli, že mají na farnosti možné uchazeče o studium na učilišti. Brzy budou zveřejněny přihlášky ke studiu a webové stránky celého projektu. Studium na učilišti bude otevřeno pro muže i ženy. Uchazeči mají být plnoletí. Duchovní, kteří se teologií systematicky zabývají, byli vyzváni, aby si vzali na zodpovědnost některý z ještě neobsazených předmětů. Do učiliště je možno se přihlásit i bez úmyslu přijmou některou duchovenskou hodnost; lze zde studovat jen na základě prostého zájmu o pravoslavnou teologii a liturgickou praxi.
Při ukončení schůze duchovní pozdravili otce Jana Baudiše u příležitosti jeho jubilea a popřáli mu jménem vladyků i sami za sebe zpěvem mnoholetí. Za eparchiální ústředí předala sestra Perla jubilantovi krásný dárek. Oslavenec srdečně děkuje všem a přeje našim vladykům a všem přítomným mnohá léta.
28. září se v Brně konalo slavnostní vyhlášení svatosti mučednice princezny Orosie.Psali jsme zde o tom už dříve. Dnes přinášíme něco z promluvy, která při archijerejské liturgii zazněla, a další fotografie, dokumenty a galerie.
SV. OROSIE čili Dobroslava
Zamyšlení nad životem svaté panny a mučednice Orosie
Svatí jsou ti, kteří naplní evangelijní lásku ve svém životě. Ukazuje se to tím, že jsou vzorem hloubky a pevnosti víry Kristovy, vzorem života dle Božích přikázání a Evangelia. Ukázali všem, že nic je může oddělit od lásky Boží, a tím projevili hloubku poznání Boha. A konečně, církev má zkušenost s jejich přímluvami u Boha a nadpřirozenou pomocí shůry.
Svatost těch, kteří v souladu se slovy Krista Spasitele položí svůj život, ovšem nepotřebuje žádných nadpřirozených úkazů, protože už samotná jejich ochota zříci se pozemského života je nadpřirozená. Svatost toho, kdo skoná při svědectví o Kristu, se vždy v Církvi považovala za nepochybnou. Svatá princezna velkomoravská a aragonská mučednice Orosie však v našich očích splňuje všechna kritéria svatého člověka, který byl už zde na zemi občanem nebes.
A tak můžeme na obrazu osobnosti sv. Orosie, jak ji vykreslují historické zprávy, spatřit:
vzor víry – byla pevná ve víře i v mravní čistotě, která je skutkem víry. Zachovala svou neoblomnou víru i tváří v tvář hrozící smrti, což vidíme v popisu událostí při jejím umučení;
vzor života – vedla dokonale čistý, zbožný život naplněný láskou a oddaností vůči Pánu Ježíši, jak o tom svědčí zápis o jejím životě;
přímluvy – díky svému mučednictví, kterým dosvědčila svou lásku k milovanému Ježíši, získala od Boha dar stát přímo pod Božím trůnem v nebi a rozmlouvat s Bohem, jak se projevilo množstvím zázraků.
To však ještě není vše, co můžeme z popisů jejího života a mučednictví vyčíst. Z jejího chování v okamžiku, kdy svědčila o své víře a křesťanské mravnosti před krutostí Maurů, můžeme snadno vydedukovat, jaké bylo zde na Moravě a v Čechách duchovně silné prostředí, v němž vyrostla a které ji duchovně i morálně utvářelo. Pastýřské vedení sv. Metoděje nám zde vypěstilo duchovně dokonalé a morálně pevné lidi – takové, jako byly svatá Ludmila a Orosie. A byli zde i další velikáni zbožnosti.
Jak byla vychována Orosie?
Svatí Cyril a Metoděj vychovávali moravské duchovní ovečky, které jim Pán svěřil, nikoliv ve formálním plnění církevních povinností a pokynů, ale vedli je k výšinám víry, k Bohopoznání a uváděli je do lásky ke Kristu.
Takové církevní utváření lidské duše a proměnu lidské osobnosti zakládali striktně na biblických základech a vyučovali i těm nejnáročnějším požadavkům evangelia, např.: „Kdo miluje otce a matku více nežli mne, není mne hoden. Kdo nenese svůj kříž a nenásleduje mne, není mne hoden. Kdo nalezne svůj život, ztratí jej; kdo ztratí svůj život pro mne, nalezne jej.“ (Matouš 10,37-39)
Způsob jejího odchodu ze světa je nejlepším svědectvím o způsobu jejího života:
Co se stalo, když svatební průvod mučednice Orosie přepadli Maurové a postupně zabíjeli členy výpravy, avšak Orosii pro její krásu nabízel jejich vůdce zachování života, když se zřekne manžela a stane jeho ženou, když se zřekne Krista a přijme islám?
Orosie se ani tváří v tvář hrozící kruté smrti nezřekla Pána Ježíše, ani se nestyděla za svého Spasitele (a proto se Spasitel nestydí za ni; Marek 8,38), nezalekla se výhrůžek, nezděsila se těch, kdo „zabíjejí tělo, ale duši zabít nemohou“ (Matouš 10,28), – to nebyla pro Orosii pouhá napsaná slova, ale způsob jejího myšlení a stav jejího srdce. Proto se nedala odtrhnout od Krista úlisnými nabídkami Kristových nešlechetných nepřátel. Poslechla Pána, když vzala na sebe kříž a následovala Ježíše, ztratila pro Něj život pozemský, leč získala nebeský. (Matouš 16,24-27)
Panna Orosia prolitím vlastní krve dosvědčila svou svatou víru, čistotu, křesťanskou mravnost a věrnost. Za to obdržela smělost před Bohem a přednáší mu své prosby za věrný lid. Zatímco hříšníci budou na soudu zahanbeni a před Bohem umlknou, svatá Orosie s Pánem hovoří a přednáší mu své přímluvy. Kéž odpoví na naši úctu a prosby a shůry opatruje lid své rodné země.
„Kdokoli mě vyzná před lidmi, toho i já vyznám před svým Otcem v nebesích.“ (Matouš 10,32, podobně Lukáš 12,8) Sv. apoštol Pavel píše: „Jestliže jsme s Ním zemřeli, budeme s Ním i žít.“ (2 Timoteovi 2,11) To bylo vyznání sv. Orosie, to byla její odpověď krutému vůdci Maurů.
O duchovním směřování života sv. Orosie
Ing. Jiří Kachlík, CSc. a JUDr. Zdeněk Opatřil, kteří kdysi začali prezentovat památku u nás pozapomenuté velkomoravské princezny.
Svůj život utvářela dle vzoru svatého apoštola, který pravil: „Běžím k cíli, abych získal nebeskou cenu, kterou je Boží povolání v Kristu Ježíši. Kdo je dokonalý, ať smýšlí jako my; … Bratří, napodobujte mne. Hleďte na ty, kdo žijí podle našeho příkladu. My … máme občanství v nebesích, odkud očekáváme i Spasitele, Pána Ježíše Krista. On promění tělo naší poníženosti v podobu těla své slávy svou silou, stůjte pevně v Pánu, milovaní. Radujte se v Pánu vždycky, znovu říkám, radujte se! Vaše mírnost ať je známa všem lidem. Pán je blízko. (Filipským 3,14- 4,5)
Jako kdysi sv. Orosia slyšíme při každé svaté liturgii zvolání: „Stůjme pevně!“ A podle slov apoštola si z její dokonalé víry a čistoty bereme příklad k napodobení. Učí nás kultivovat svou duši Evangeliem, pevně se držet Krista a nedat se zviklat ani otřásat nástrahami či lákadly a svody tohoto duchovně padlého světa.
Na jejím hrdinství vidíme, jak pevně stála ve víře a jak hluboko do srdce přijala slova Písma: „Bůh řekl: `Nikdy tě neopustím a nikdy se tě nezřeknu.´ Proto smíme říkat s důvěrou: `Pán při mně stojí, nebudu se bát. Co mi může udělat člověk?´ Mějte v paměti ty, kteří vás vedli a kázali vám slovo Boží. Myslete na to, jak dovršili svůj život, a následujte je ve víře! Ježíš Kristus je tentýž včera i dnes i na věky. (Židům 13,5-8)
Modliba
Dekret o vyhlášení svatosti mučednice Orosie
Svatá Orosie, urozená Dobroslavo, naše princezno, mučednice a svatá panno, splň naše prosby, upros Pána Ježíše, aby orosil srdce naše svou blahodatí a útěchou, aby pozdvihl naše srdce k sobě a daroval nám lásku a svornost. Panno, mučednice, vlij do našich duší nebeskou radost a zároveň bázeň Boží a úctu k milované Církvi, pomáhej věrnému lidu a těm, jejichž víra je otřesena, mysl oklamána a naděje unavena, abychom všichni, jako ty, zachovali věrnost Kristu Pánu ve svatém Pravoslaví. Svatá Orosie, svými přímluvami upevni naše rodiny a manželské svazky, pomáhej děti vychovávat ve víře, mravnosti a ušlechtilosti, a naši zemi obdaruj mírným a prospěšným počasím, tiché deště sešli polím a odvrať hrozivé bouře a ničivé vichry. Ano, svatá Orosie, tvůj věrný lid na tvé rodné moravské i české zemi se k tobě v modlitbě obrací a vroucně o pomoc tě prosí! Vypros nám u Hospodina posílení víry, rozhojnění lásky a nebeskou vláhu vyprahlým srdcím. Pros Boha, aby udělil nám mnohá milosrdenství a milost velikou. Amen.
Svědčíme o ní a vzýváme ji v bohoslužebných hymnech:
Tropar (4. hlas)
Moravská i aragonská princezno, / Orosie, mučednice a čistá panno! Svatou Ludmilou ve zbožnosti vychovaná, / Kristu Pánu nevýslovně oddaná! Krutým Maurům jsi svědčila o Kristu neoblomně / a přešla tím od bolesti k radosti věčné. Spolu s kněžnou Ludmilou, mučednice Orosie, / proste Krista Boha za duše naše.
Kondak (6. hlas stichirový)
Prolitím své krve ses oděla / do královského purpuru nebeského ženicha. Pán ti dal vládnout nad rosou a deštěm, / sešli nám útěchu vláhy rosy nebeské! Statečná Orosie, zažeň od nás bouře duchů zlých / a ochraňuj nás v Kristově pokoji. Naše duše krůpějemi vody živé občerstvi, / abychom děkovali Spasiteli duší našich.
V den Záštity přesvaté Bohorodice 14. 10. 2022 nás navštívil přeosvícený vladyka Izaiáš. Společně jsme odsloužili božskou liturgii. Jsme moc rádi, že jsme se mohli společně s vladykou pomodlit a pobýt s ním v přátelské atmosféře. Moc se těšíme na další setkání. Přesvatá Bohorodice pokryj nás svým omoforem!
V pondělí 3. října 2022 se v Olomouci sešli presbyteři olomouckého a ostravského protopresbyterátu
V úterý 4. října zasedali presbyteři brněnského a jihlavského protopresbyterátu
Ze zápisu porady okružních protopresbyterů 4. 10. 2022 v Olomouci
Po schůzích duchovenstva všech eparchiální protopresbyterátních okruhů se konala porada čtyř okružních protopresbyterů.
Setkání zahájil vladyka Izaiáš, který za souhlasu všech přítomných zhodnotil eparchiální akce v průběhu roku (Mikulčice, Olomouc, Hrubá Vrbka, Brno atd.) jako zdařilé. Domluvilo se, že v příštím roce zorganizuje akci v Mikulčicích otec Konstantin Ryška.
Po doplňování informací ohledně Mikulčic se rozprava přesunula k úvahám o bohoslovecké výuce v naší eparchii. Byl vznesen návrh, aby bylo založeno eparchiální učiliště. Na to se rozvinula delší debata o možnostech studentů a vyučujících, o prostorách, kde by mohla probíhat výuka, o časovém rozvržení, finančních příspěvcích a dalších praktických problémech. Především se ujasňovaly rozdílné názory na výuku a hlavně studijní plán s učebními předměty. Bylo dohodnuto vznést dotazy o možnostech ostatních duchovních podílet se na tomto projektu na presbyterské konferenci 18. 10. 2022.
Otec Konstantin Ryška otevřel téma našeho objektu v Olbramovicích, co se týče jeho údržby, finančního zajištění a perspektivy. Poté se stočila diskuze i na jiné moravské chrámy a na jejich problémy, které je potřeba řešit. Probíral se např. dlouhodobě zanedbaný stav brněnského katedrálního chrámu a špatný stav farního domu, kde bude potřeba postupně provádět dlouhodobou, na etapy rozdělenou, generální opravu jednotlivých bytů. Zanedbání údržby nastalo za éry bývalého brněnského duchovního správce. Mluvilo se také o stavu chudobínského chrámu. Chrámy je potřeba zajistit, aby nechátraly a možná přijde doba, kdy se tyto chrámy opět naplní věřícími, protože podle některých prognóz lze očekávat příliv lidí z měst na venkov. Takto v 90. letech přečkala krizi v návštěvnosti řada našich chrámů.
Probírána byla též otázka chystaného eparchiálního kalendáře na příští rok. Přítomní rozhodli, že součástí ročenky budou kalendária jen pro smíšený a starý kalendářní styl.
V neděli 25. září přijel vladyka Izaiáš do přerovského chrámu sv. Cyrila a Metoděje vykonat slavnostní bohoslužbu k prvnímu výročí oslavy novomučedníků českých. I když nevlídné počasí a šířící se nemoci slavnostní bohoslužbě neprospěly, přerovští věřící se na bohoslužbu těšili. Onemocněl i přerovský duchovní otec Libor Raclavský. Naštěstí jej velmi dobře zastoupili otcové Jiří Kolář, otec Alexej Kukhta a svitavský diákon otec Libor Jiří Stráník. Bohoslužbu opět doprovázela zpěvem spřátelená část přerovského pěveckého souboru Vokál, která vytvořila krásnou liturgickou náladu. Díky vladykově klidnému přístupu opadla z většiny přítomných nervozita a bohoslužba i bez nemocného přerovského představeného otce Libora proběhla ke spokojenosti všech přítomných.
Děkujeme vladykovi Izaiášovi, otcům duchovním a pěveckému sboru za velmi pěknou bohoslužbu.
1. října jsme si připomněli svátek patrona chrámu sv. Václava ve Střemeníčku
Svatý Václav se narodil v r. 907 jako syn českého knížete Vratislava a jeho manželky Drahomíry. Jeho dědem byl český kníže Bořivoj, babičkou svatá Ludmila. Pokřtěn byl svatý Václav podle slovansko-byzantského obřadu. Když Václav jako dítě dospěl k užívání rozumu, dal ho otec dle slovansko-byzantského ritu postřihnout.
Václavovo mládí. Pak se začal za vedení slovanského kněze Pavla a pod dohledem svaté Ludmily učit spisovnému slovanskému jazyku. Když už uměl slovansky dobře číst a psát, rozuměl všemu, co četl, poslal ho otec do Budče, aby se tam u slovanského kněze, který se nazýval Učen, naučil i latinsky, protože potřeboval jako budoucí panující kníže latinu pro styk se západními německými sousedy. V průběhu jeho studií na Budči zemřel mu r. 920 předčasně otec. Václavovi bylo tedy pouze 13 let, když nastoupil na stolec svých předků. Poněvadž byl vlastně ještě dítětem, vládla v jeho jménu matka Drahomíra, která seskupila kolem sebe z bojarů kruh svých rádců, mezi nimiž kvetly intriky. Mezitím pokračoval svatý Václav v učení a dosáhl veškeré dostupné vzdělanosti slovanské, latinské i řecké, takže se mu v tomto ohledu nevyrovnal žádný tehdejší okolní panovník. V témže roce co otec, zemřela mu i milovaná babička, svatá Ludmila. Byla jako šiřitelka křesťanství usmrcena na hrádku Tetín, kam se stáhla poté, co se chopila moci Drahomíra. Ludmilu zabili v důsledku intrik bojarů kolem Drahomíry kvůli jejím křesťanským ctnostem a oblíbenosti v lidu.
Nástěnná ikona sv. Václava v kapli v Hrubé Vrbce
Vladařem. Jako osmnáctiletý mladík vzal svatý Václav otěže vlády do svých rukou. Měl velmi jemný smysl pro spravedlnost a cítil odpor k dvorním intrikám. Stal se nositelem duchovního odkazu sv. Ludmily. Dal přenést tělesné ostatky své svaté babičky z Tetína na Pražský hrad.
Jako panovník byl vzorem křesťana. Vyznamenával se hlavně vysoce zbožným a mravným životem, horlivostí pro čest a slávu Boží, péčí o rozšíření křesťanské víry v celém národě, stavbou četných křesťanských chrámů (na samém Pražském hradě založil chrám svatého Víta), pravidelnou návštěvou služeb Božích, všestranným konáním skutků milosrdenství a prokazováním křesťanské lásky. Jeden z nejstarších a historicky cenných životopisů o něm praví, že ctil svou matku, pečoval o chudinu, nemocné a sirotky, poskytoval přístřeší a pohostinství pocestným a cizincům a nestrpěl, aby se komukoliv děla křivda. Stal se miláčkem svého národa, jemuž se líbilo i to, že svatý Václav byl také osobně statečný a výborný jezdec na koni.
Jeho vladařskou vnější politikou byla vždy snaha o mír. Dokázal však s velkým osobním hrdinstvím bránit svou vlast i v boji. Byl připraven v zápase muž proti muži ochránit životy svých vojáků.
Nebylo mu však dopřáno dlouhé vlády. Čeští předáci, zvyklí páchat svévoli, nelibě nesli, že se svatý Václav staví proti jejich hříšným choutkám a nespravedlnostem. Jeho křesťanským ctnostem a zásadám nechtěli rozumět a považovali je za nebezpečnou slabost, nevhodnou pro panovníka. Nelíbilo se jim mít za panovníka muže pevné morálky a mravnosti. Přáli si mít na knížecím stolci někoho, s kým by mohli svými intrikami manipulovat. Namlouvali jeho bratru Boleslavovi, že svatý Václav usiluje o jeho život. Boleslav se dal od našeptávačů přemluvit.
Mučednictví sv. Václava. Jeho bratr pozval Václava do Boleslavi (nynější Staré Boleslavi), kde jako údělný kníže sídlil. Svatý Václav pozvání vyhověl, třebas byl varován, a odjel k němu se svou družinou. Po svaté liturgii se chtěl vrátit do Prahy. Boleslav ho však prosil, aby se u něho zdržel a zúčastnil se hostiny. Svatý Václav k tomu přivolil. Když ale následujícího dne časně zrána, jak činil denně, vstal a šel do chrámu na jitřní, číhali už na něho vrazi. Současně vyběhl za ním z hradu též Boleslav. Svatý Václav uslyšel za sebou kroky, a když se obrátil, spatřil Boleslava. Pravil: „Zdráv buď, bratře, velké díky ti vzdávám za hostinu.“ Na to Boleslav: „Lepší ti dnes hody připravím“ a udeřil Václava mečem. Ale Václav mu vyrazil meč z ruky. Pak vrátil meč Boleslavovi a chtěl vejít do chrámu. Vtom přiskočili Boleslavovi skrytí pomocníci, vrhli se na Václava a probodli ho několikrát dýkami a meči. Mrtvé tělo Václavovo bylo zaneseno do bytu kněze Krastěje, tam bylo umyto, oblečeno a připraveno k pohřbu. Zatím přišel z Prahy slovanský kněz Pavel, aby vykonal modlitbu nad mrtvým. I pochovali v chrámu „dobrého a spravedlivého panovníka Václava, ctitele Božího a milovníka Kristova.“ Bylo to dne 28. září (929 nebo spíš 935).
Na den státního svátku 28. září 2022 byla v Brně vyhlášena svatost naší mučednice, velkomoravské a aragonské princezny Orosie (Dobroslavy).
Přesně v 9 hod. přijel ke katedrálnímu chrámu sv. Václava vladyka Izaiáš a byl tradičně uvítán květinami, chlebem a solí. Požehnal shromážděnému eparchiálnímu duchovenstvu. Ještě před začátkem liturgie vykonal žalmistické postřižení bratra Andreje, zpěváka katedrálního chrámu.
Při „malém vchodu“ se konal akt vyhlášení svatosti. Nejprve byl odhalen vyřezávaný kivot s velkou ikonou sv. Orosie. V průvodu malého vchodu byl po Evangeliu slavnostně nesen i dekret o svatosti Orosie. Předložená ikona byla vladykou slavnostně posvěcena. Katedrální duchovní otec Rafael Moravský následně z ambonu dekret podepsaný oběma moravskými biskupy hromohlasně přečetl. Vladyka Izaiáš pak posvětil ikonu, kterou darovala chrámu mátuška Jana Baudišová, a duchovenstvo zazpívalo světici církevně-slovansky velebení, které následně zopakoval česky katedrální pěvecký sbor. Při nesení Evangeliáře do oltáře sbor zazpíval v čest naší mučednici tropar a kondak.
Po přečtení úryvku z Evangelia kázal prot. Jan Baudiš o výchově, životě a zesnutí svaté Orosie v biblických souvislostech a o její svatosti. Před svatým přijímáním přečetl nový žalmista Andrej životopis sv. Orosie. Poté kázal prot. Alexej Kukhta před přijímáním věřících na hluboké téma významu pokání.
Liturgie byla završena průvodem kolem chrámu. Mladší duchovní nesli kivot s ikonou, zpíval se tropar a kondak sv. Orosii, bylo předneseno čtvero evangelií a skrápělo se svěcenou vodou. Nakonec promluvil o dnešní události sám vladyka Izaiáš, shrnul pronesené proslovy o svaté mučednici a princezně, povzbudil všechny, aby se k ní obraceli ve svých modlitbách a napodobili její vzor láskyplné zbožnosti, čistoty a pokorného nesení kříže. V závěru svého slova poděkoval za účast přítomných duchovním, všem přítomným a poutníkům i těm, kteří o průběh dnešní vzácné události přičinili, a tvůrkyni posvěcené ikony.
Přítomným, kteří přistupovali k požehnání, byl rozdáván informační plakátek, připravený pro tento den, podávající stručnou zprávu o historii brněnské církevní obce a o svaté Orosii. Všichni obdrželi též pohlednici s reprodukcí ikony oslavované svaté mučednice. (Obojí vydané Eparchiální radou Olomoucko-brněnské eparchie.)
Jak rozhodl náš vladyka, brněnský katedrální chrám se stane poutním místem sv. mučednice Orosie, kam za ní mohou přijíždět poutníci, aby vzývali její přímluvy a přinášeli jí svou úctu, modlitby a prosby.
Po liturgii jsme byli všichni pozváni brněnskou farností k pohoštění do blízké restaurace, kde si někteří povídali až do večerních hodin.
Při liturgii byli přítomni i vzácní hosté: ing. Jiří Kachlík, CSc. a JUDr. Zdeněk Opatřil, kteří kdysi začali prezentovat památku u nás pozapomenuté velkomoravské princezny, její život začali kriticky studovat a třídit historické zprávy a spustili tím zprvu nenápadný proces rozšiřování známosti o této mučednici v naší vlasti. Na základech, položených jejich dílem, jsme pak v církvi mohli dále pokračovat. Práce výše zmíněných osobností byla tím příslovečným prvním kamenem, který posléze spustil celou lavinu zájmu a úcty k svaté Orosii (Dobroslavě), až se nakonec tento impulz stal celým hnutím za vyhlášení její svatosti a sláva Orosie se rozletěla po naší církvi jako blesk. A tak byla právě dnes jejich práce korunována.
Děkujeme našim moravským vladykům, Vysokopřeosvícenému archiepiskopu Simeonovi a Přeosvícenému episkopu Izaiášovi, kteří nám vzácné požehnání svaté Orosie udělili.
Matka Boží bývá nazývána i matkou křesťanů, plnou laskavosti a útěchy, a proto nám zvláště bohorodičné svátky otevírají pohled na Církev z trochu jiné perspektivy – jako na rodinné společenství bratří a sester.
Naším Otcem je sám Bůh, proto ho oslovujeme: „Otče náš.“ Pán Ježíš pravil: „Nikoho si na zemi nenazývejte `otcem’, protože máte jediného Otce, který je v nebi.“ (Mat 23,9) „Vystupuji k Otci svému i Otci vašemu.“ (Jan 20,17) Mnohými dalšími citacemi Písma bychom mohli ukazovat, že Bůh je náš pravý Otec, Otec Církve. A kdo je Matkou této rodiny? Když pod křížem stál Jan, miláček Páně s Pannou Marií, pravil náš Spasitel své matce: „Ženo, hle, tvůj syn. Potom řekl tomu učedníkovi: Hle, tvá matka. A ten učedník ji od té chvíle přijal k sobě.“ (Jan 19,26-27) Ve svatém apoštolovi Janu jsou učiněni syny Kristovými všichni, kdo milují Pána. Ti všichni tam v osobě sv. Jana stojí pod křížem spolu s přesv. Bohorodicí.
Tělesná rodina je spojena tělesným příbuzenstvím. Neviditelná duchovní rodina církve je spojena pouty mnohem pevnějšími a hlubšími. Jsou to svazky, které neutrpí tělesnou smrtí. I zesnulí jsou stále dětmi Božími a členy církve (jak o tom svědčí zádušní modlitby).
Takže jsme jedna rodina, která má svého Otce i svou Matku, rodina bratří a sester v Kristu. A rodina se pravidelně shromažďuje. Pozemské tělesné rodiny jsou sice v průběhu dne rozptýleny, každý je u své práce a má jiné povinnosti, ale na večeři se všichni schází za jedním stolem. I rodina církve je sice v průběhu týdne rozptýlena – každý u svých světských úkolů a prací, ale v neděli se scházíme v chrámu kolem svatého prestolu, aby se všichni spolu ukázali před Boží tváří, druh vedle druha se pomodlili, přijali ducha Božího společenství, obdrželi požehnání a duchovní posilu, společně nasytili pravým pokrmem a nápojem, Kristovým Tělem a Jeho Krví.
A Bůh se o nás stará jako pravý Otec, dává nám to hlavní: život, svou dobrotu a ochranu. Naše Matka se o nás stará jako pravá matka, která miluje své děti, stále na ně dohlíží, stará se, aby se jim nic nestalo, obdařuje je svou láskou a laskavostí, věčnou trpělivostí a všechny své děti miluje. Pomáhá a posiluje trpící, ponížené a pronásledované – všechny, kteří kráčí cestou kříže, kterou si zvolil její syn.
Rodina, která si uvědomuje, že je jedné krve a že děti jedněch rodičů stojí při sobě, je společenstvím bratrské lásky, nikdy se nezradí, mladší se podřizují starším, a všichni společně svým rodičům. Nyní už je čas tázavě pohlédnout na naše církevní společenství – ať už farní, nebo eparchiální či celé místní církve nebo celosvětové církevní bratrstvo. Jakými jsme dětmi? Hodnými nebo zlobivými? Poslušnými nebo vzpurnými?
Již po osmé se konala v sobotu 20. 8. tradiční pouť lipovskými lučinami k oslavě svátku Proměnění Páně.
Předpověď počasí v pátek večer byla hrozivá, avizovala silné deště a povětrnostní nepřízeň. Nicméně Tvůrce počasí a nebes báně rozhodl, že nám po celé více než tříhodinové putování v horském terénu nespadne ani kapka.
Na začátku v 10 hod. jsme v chrámu sv. Nektária posvětili první plody tohoto požehnaného léta a s třiceti přítomnými vyšli na tříkilometrovou trasu v podobě trojúhelníku s vrcholy v místních sakrálních památkách.
Průvodcem nám byl opět děkovný akafist „Sláva Bohu za vše“ sestavený metropolitou Trifonem ve 20. letech 20. století. Na třinácti zastaveních zněly jeho jednotlivé části a slova komentářů vybraných z pokladnice světové duchovní tvorby.
Závěr patřil nutnému pohoštění pro vyčerpané a společným rozhovorům. Vítaným hostem byl i kameraman televize NOE, která z celého dne přinesla reportáž.
Pár minut nato, když odešel poslední putující, se nebe zatáhlo a pršelo po tři dny.
Pozvánka do brněnského katedrálního chrámu sv. Václava, kde bude při archijerejské božské liturgii dne 28. září od 9 hod. slavnostně vyhlášena svatost velkomoravské princezny a mučednice sv. Orosie (+ 880).
V chrámu bude umístěna svatá ikona Orosie a bude poprvé na Moravě slavnostně vzývána její památka, připomenut její vzor i zázraky a vzneseny prosby za věřící moravský lid.
Sv. Orosie byla přítelkyně sv. Ludmily, společně byly pokřtěny a společně vyrůstaly. Zemřela cestou za svým ženichem, když byla krutě zabita Maury poté, co odmítla zříci se Krista a přestoupit na mohamedánskou víru, porušit slib manželské věrnosti a stát se manželkou vůdce maurské tlupy.
Moravská princezna Dobroslava byla dcerou bělochorvatského knížete Mojslava. V 11 letech osiřela a stala se schovankou mladých knížecích manželů Bořivoje a Ludmily, s nimiž žila na Levém Hradci. Byly to roky míru a šíření křesťanské víry v celém regionu. Mladá Dobroslava se vyznačovala laskavostí a lidumilností. Se svatou Ludmilou ji pojilo pevné přátelství, vždyť byla jen o několik let mladší. Učily se křesťanské víře u kněze Kaicha. Pokřtěny byly zřejmě r. 877, při čemž Dobroslava přijala jméno Eurosia či Orosia, které jí určil sv. Metoděj (Orosia, řec. Eurosia – dobrý déšť, rosa).
Na dotaz papeže doporučil při návštěvě Říma sv. Metoděj jako vhodnou nevěstu pro syna navarrského krále Fortuny I. princeznu Orosii. Svatební průvod se vypravil z Moravy do Navarry. Byl však v blízkosti španělského města Yebra de Basa přepaden Maury. Jejich velitel Aben Lupo žádal krásnou Dobroslavu, aby se stala jeho ženou a zřekla se křesťanské víry, Dobroslava však zachovala věrnost Kristu a odmítla. Byla pak krutě mučena a nakonec sťata.
Jejího manžela smrt Orosie tak zdrtila, že se již neoženil. Jeho žal mu dal sílu celý další život muslimy neúnavně pronásledovat, takže Španělsko i rodící se křesťanskou Evropu před pohany ochránil.
Ve čtvrtek 15. září 2022 navštívila chrám sv. Cyrila a Metoděje v Přerově vnučka popraveného pravoslavného kněze Aloise Václava Čikla Tatiana Miškuv-Oehrli ze Švýcarska. Paní Tatiana významným způsobem přispěla k bohaté dokumentární části knihy o jejím dědečkovi Cesta k oběti. Po letech spolupráce s přerovským duchovním Liborem Raclavským se paní Tatiana konečně dostala na místa spojená s nejdelším působením duchovního A. V. Čikla. Se zájmem si prohlédla stálou expozici v přerovském chrámu, kde je jeden panel věnován jejím příbuzným a kněžskému působení A. V. Čikla v Přerově. Dále navštívila v Přerově různá místa spojená s její rodinou a projevila zájem o neznámé skutečnosti týkající se tragédie jejích prarodičů. Zároveň přislíbila zdokumentování výšivek své babičky, které Marie Čiklová vyráběla v době svého věznění v Terezíně před odjezdem na smrt v koncentračním táboře v Mauthausenu.
Ve dnech 10 – 18. září 2022 se koná celostátní akce Dny evropského dědictví, jež zpřístupňuje památky a památkové objekty široké veřejnosti. Dny evropského dědictví jsou společná aktivita Rady Evropy a Evropské komise, jejímž cílem je posílení historického povědomí v souvislostech se zvláštním důrazem na vnímání mezinárodního kontextu národního kulturního dědictví.
V neděli 11. září 2022 byl otevřen pravoslavný chrám sv. Cyrila a Metoděje v Přerově pro veřejnost. Přesto, že pro mnoho návštěvníků byl náš chrám jen jednou položkou na seznamu památek, kterou si mohli odškrtnout, našlo se dost návštěvníků, kteří si prošli celou výstavu a někteří čtením textů na výstavních panelech strávili spoustu času. Pro velkou návštěvnost (přes 300 osob) bylo nutné prodloužit čas otevření chrámu o víc než hodinu. Nejvíce si lidé prohlíželi svátkové ikony, prošli si výstavu a zapalovali svíce.
Dne 9. září se dožívá požehnaných 75 let otec Mojmír Kříž, kaplan při chrámu svatého Jiří ve Svitavách, milovník historie a kultury, celoživotní sběratel pohlednic.
I když jej zdraví v posledních letech občas trochu pozlobí, nikdy nevynechá příležitost pomoci v kněžské službě, nebo nás duchovně posílit ve víře svým pěkným kázáním.
V naší farnosti je neúnavným šiřitelem optimismu, dobré nálady a naděje.
Důstojný otče Mojmíre, k tomuto významnému životnímu jubileu Ti přejeme Boží požehnání, pevné zdraví, dostatek sil pro pastýřskou službu, a mnohá a blahá léta!
prot. Jiří, diakon Libor, žalmista Vojtěch a věřící ze Svitav
Hrubá Vrbka. V sobotu 3. září jsme se sjeli do rodiště sv. Gorazda, biskupa českého a moravsko-slezského, abychom si duchovní oslavou připomněli jeho světeckou památku, život i martyrium. V Hrubé Vrbce jsme v chrámu monastýru sv. Gorazda vykonali bohoslužbu, po které byl připraven další program k jubilejnímu výročí jeho zesnutí.
Archijerejskou božskou liturgii vykonal vladyka Izaiáš, spolu s ním sloužilo eparchiální duchovenstvo za účasti poutníků. Po přivítání vladyky krojovanými zástupci obce Hrubá Vrbka, ještě před začátkem samotné svaté liturgie postřihl vladyka bratra Šimona na žalmistu. Zpívalo trio z brněnské katedrály sv. Václava a hosté z Olomouce a Jihlavy. Při liturgii kázal o okolnostech mučednictví biskupa Gorazda prot. Libor Raclavský (výběr z jeho kázání je připojen na závěr příspěvku). Mnoho účastníků poutě přistoupilo ke svatému přijímání. Na závěr, po promluvě vladyky, se konal posvátný průvod kolem monastýru, v jehož čele nesl pan starosta obce svatou ikonu biskupa mučedníka, četlo se čtvero evangelium následované kropením svěcenou vodou.
Poté jsme se průvodem odebrali k rodnému domu biskupa Gorazda, kde vladyka Izaiáš vysvětil novou pamětní desku. Následoval oběd připravený v kulturním domě, a pak byl připraven další vzdělávací a kulturní program:
vzdělávací část byla zastoupena přednáškou prot. Jana o životě svatého vladyky dle archiválií a vzpomínek jeho současníků;
vystoupení folklórního mužského a ženského sboru z Hrubé Vrbky;
promítání dokumentárního filmu o životě vladyky Gorazda;
vystoupení tria z brněnského katedrálního chrámu sv. Václava.
Ctěnými hosty ze státní správy zde byli nejen starosta obce Hrubá Vrbka Pavel Gráf, ale také senátor ze Starého Města u Uherského Hradiště, pan Josef Bazala, poslanec z Hodonína, pan Antonín Tesařík, starosta Veselí nad Moravou, pan Petr Kolář a starosta Velké nad Veličkou, pan Petr Šmidrkal.
Poděkování patří Jeho Přeosvícenosti vladykovi Izaiášovi za sváteční liturgickou službu, za pastýřské povzbuzení a za postřižení bratra Šimona na žalmistu. Dále prot. Liborovi Raclavskému za krásné a faktografií podložené kázání. Díky i všem spolusloužícím duchovním.
Srdečně děkujeme Horňáckému sboru mužskému a ženskému za překrásnou ukázku místní folklórní muziky. A samozřejmě hostům zpěvákům z Brna, z Olomouce a z Jihlavy, kteří se postarali o bohoslužebný přednes liturgických hymnů a o písně při liturgii.
Organizačně jubilejní pouť připravili: duchovní správce farnosti prot. Arkadiusz spolu se starostou Hrubé Vrbky panem Pavlem Gráfem a Andrejem Daviďukem, předsedou rady Pravoslavné církevní obce v Hrubé Vrbce.
Díky za obstarání pohoštění adresujeme: sestře Růženě Gorazdě Prachařové, Andreji Daviďukovi a sousedům (paní Pavle Haláčové a paní Anně Chudečkové) a výše vzpomenutému panu starostovi obce Hrubá Vrbka, který převzal záštitu nad odpoledním programem.
Za pochvalnou zmínku stojí i zdánlivá drobnost – ozvučení, které umožnilo poutníkům stojícím venku pohodlně slyšet bohoslužbu a kázání.
Z kázání prot. Libora Raclavského
Sešli jsme se k uctění mučednické památky svatého mučedníka biskupa Gorazda a jeho spolupracovníků, jež naše církev nazvala českými novomučedníky. Od jejich mučednické smrti letos právě v tyto dny uplyne 80 let. Připomeňme si tedy dnes události roku 1942.
Po útoku na zastupujícího říšského protektora Heydricha nalezli příslušníci několika paraskupin úkryt v kryptě pravoslavného chrámu v Praze. Přesto, že nacisté vyhlásili v protektorátu stanné právo a povolali z říše stovky vyšetřovatelů a úředníků, nedařilo se jim nalézt žádnou stopu. Začal psychologický tlak na české obyvatelstvo v protektorátu. Byly vylepovány veřejné plakáty se jmény popravených, byla nařízena povinná veřejná shromáždění a rozšířila se zpráva, že A. Hitler chtěl nechat zastřelit každého desátého Čecha.
V této první vlně teroru Heydrichiády byli popraveni první pravoslavní, duchovní F. Šimek s manželkou, kteří byli zatčeni v souvislosti s jejich zapojením do odbojové organizace Petiční výbor Věrni zůstaneme na Přerovsku. Stupňující se tlak na české obyvatelstvo gradoval zprávou o vyhlazení Lidic a následně nacisté vydali ultimátum do 18. června, aby se mohl přihlásit každý, kdo něco ví a byla mu zaručena beztrestnost a peněžní odměna.
16. června se přihlásil gestapu parašutista Karel Čurda, který udal vše, co věděl. Jeho informace pak přivedly nacisty na stopu vedoucí do pravoslavného chrámu. Při poradě v noci 17. června nacisté rozhodli na druhý den chrám přepadnout. Při útoku na chrám byl úkryt prozrazen a parašutisté zemřeli. Byli zatčeni duchovní Čikl s manželkou, Petřek a kostelník Ornest.
Po prvních zprávách o vypátrání úkrytu si sice české obyvatelstvo oddechlo, ale jak se postupně objevovala souvislost s pravoslavným chrámem a otcem Petřkem, pravoslavným věřícím nastaly krušné časy. Začalo další zatýkání; byl zatčen vladyka Gorazd a postupně další spolupracovníci z pražské církevní obce, kteří ukrytých parašutistech věděli. V polovině července byla spuštěna tisková kampaň, v rámci níž byli vladyka Gorazd a pravoslavní duchovní uráženi a pomlouváni. Poté nastal klid, v kronice jedné pravoslavné ovce nazvaný klid před bouří.
Až 4. září se objevila zpráva, že stanný soud odsoudil biskupa Gorazda, duchovní Čikla a Petřka a Jana Sonnevenda k trestu smrti zastřelením. (Petřek byl zastřelen 5. 9.) Byl to jediný nacistický monstrproces na území protektorátu. Pravoslavní se ocitli bez pastýře.
Útoku na pravoslavné však nebyl konec. 27. září nacisté vyhlásili zrušení pravoslavné církve. Následovalo zatýkání duchovních, kteří většinou skončili v Německu na nucených pracích, vyloupení pravoslavných chrámů a zabavení majetku pravoslavných obcí. Zatčení spolupracovníci vladyky Gorazda, shromáždění v Malé terezínské pevnosti, byli stanným soudem spolu s ostatními “podporovateli a přechovávači” 29. září odsouzeni v nepřítomnosti k trestu smrti. Byl to jen formální byrokratický akt. 23. října byli odsouzení posláni do koncentračního tábora v Mauthausenu, kde bylo na druhý den popraveno 262 osob. Byla to největší poprava Čechů v historii tábora.
Na závěr bych se rád vrátil ke zdejšímu rodákovi biskupu Gorazdovi. Přes jeho velkou oběť a mučednictví spočívá podle mého názoru význam vladyky Gorazda především ve vybudování české pravoslavné církve, v jejím zorganizování a všestranném zabezpečení jejího života a potřeb. Dodnes stojí na Moravě chrámy, jejichž zbudování vladyka inicioval. Následné mučednictví pak bylo završením jeho díla. Vladyka Gorazd se tak stal tváří a symbolem české pravoslavné církve.
Olomoucko-brněnská eparchie
