Na neděli 13. října jsme posunuli svátek sv. Václava. Oslavit s námi chrámový svátek přijel Přeosvícený vladyka Izaiáš, biskup Šumperský. Vykonal archijerejskou liturgii, poté požehnal a kropil svěcenou vodou nové ikony v kivotech na chrámových stěnách. Zazpívali jsme mnoholetí našemu nedávno pokřtěnému mladičkému Václavovi, který zručně přisluhuje při bohoslužbách. Následovalo pohoštění a společné posezení v archondariku. Vladyka shlédl opravené interiéry našeho církevní domu: chodby a vestibul i nově vymalovaný archondarik – vše vykonáno péčí a křesťanskou láskou našich bratří Vasilije, Nikolaje, Romana a dalších. Nakonec jsme se s vladykou odebrali na veřejnou výstavu o pravoslavné církvi a ikonách v Muzeu Vysočiny.
Vladykovi děkujeme za návštěvu a radostnou duchovní službu s následujícím přátelským posezením. Kéž mu Hospodin udělí zdraví, spasení a všem zdar! Všem, kteří se podíleli na přípravách, duchovní správce srdečně děkuje a přeje: „Mnohá a blahá léta!“
K evangelijnímu čtení o lásce k nepřátelům (Luk 6,31-36) a ke svátku sv. Václava pronesl vladyka hluboké zamyšlení, ze kterého jsme několik tezí vybrali pro tento článek:
Drazí bratři a sestry,
máme činit dobro i tam, kde nemáme jistou odměnu. Vždyť prokazujme-li dobrodiní jen v případech, když doufáme v odplatu, zisk, návratnost půjčky či protislužbu, jsme vlastně stejní jako pohané. Nám však velí Pán Ježíš: Miluj svého bližního a rozdávej všem svou lásku. Jako Bůh dává lásku nám, tak máme lidem činit i my, a tím Mu být podobní. Láska znamená odpouštět – bez podmínek. Máme odpouštět dokonce i těm blízkým, kteří nám činí zlo a projevují se vůči nám s hněvem či nepřátelstvím. Všechny je potřeba učit se milovat a prokazovat jim dobrodiní a pomoc.
Pán Ježíš před nás klade otázku: „Jakou máme za duchovní odměnu, když půjčujeme bližním, majíce jistotu, že nám to vrátí?“ Žádnou. Jenže půjčit (tj. udělovat dobrodiní) i bez jistoty, že se nám to vrátí, – tím se projevuje, že máme v srdci lásku. Tím ukazujeme pravost a hloubku své víry v Ježíše Krista.
U příležitosti svátku sv. Václava si připomeňme, že přijal víru v Krista do svého srdce a tato víra se projevovala v jeho životě dobrými skutky. Vidíme na jeho činech a způsobu chování, jak hořel láskou k Bohu a jak soucitnou lásku ukazoval vůči lidu. Tuto víru, která do Čech přišla od sv. Metoděje z Moravy, přijal od své babičky, sv. Ludmily. A zasadil víru nejen do svého srdce, ale i do srdce celého národa. Víru v Boží lásku, která se ukázala světu v Ježíši Kristu. A tato víra je zde dodnes.
Dnes se se často stává, že uprostřed společnosti, která se prohlašuje za necírkevní a nevěřící, se stydíme vyznat svou víru v Boha – aby se nám okolní lidé nevysmáli a neodsoudili nás. To je u křesťana smutné – zvláště když uvážíme, že máme svobodu, a každý o sobě může prohlašovat cokoliv a hlásat cokoliv. Lidé např. v Kosovu nemají tu svobodu vyznat svou křesťanskou víru a bez hrozícího nebezpečí se přihlásit k pravoslavné církvi. My zde však nyní máme svobodu bez následků zveřejnit o sobě svou náboženskou příslušnost. Jsou země, kde je vyznávání křesťanství tvrdě trestáno pronásledováním a často i smrtí. Ani sv. Václav se nezalekl nepochopení či zloby svého okolí. Snášel pro víru ústrky, výtky, pronásledování a nakonec i smrt kvůli Kristu. To je mučednický věnec, svatost, kterou dává Hospodin každému, kdo projeví odvahu při vyznávání své lásky ke Kristu. Neříkejme, že jenom mniši či duchovní mohou být svatí. Každý z nás může být svatý – získávat od Boha korunu nebeské slávy už jen tím, že přihlásí k Pánu Bohu, že bude konat dobré skutky, tím, že se obětuje pro svého bližního.
Světské organizace a státy mají složité zákony, mnoho paragrafů, které určují, co se zakazuje, co se povoluje atd. My však máme od Boha jednoduché základní pravidlo naší víry – milovat bližního a upřímně prokazovat dobro. Jenže i tak jednoduchý zákon, který drží naši víru, je pro nás občas těžké pochopit. Je pro nás obtížné chápat, že za dobré skutky nemáme čekat okamžitou odměnu.
Veškeré Písmo svaté nám zvěstuje Boží lásku vůči nám. Pokusme se alespoň trošku napodobit Boží lásku. Tím ukážeme, že máme alespoň takovou víru jako hořčičné zrnko (nejmenší mezi všemi semínky ostatních rostlin). Pak se budou dít zázraky.
Apoštol Petr, když měl víru, kráčel na pokyn Pána zázračně po hladině vody. Pak jeho víru přemohlo lidské uvažování, začal přemýšlet o tom, že moře je rozbouřené, zapochyboval a začal tonout. Naučme se nepochybovat, naučme se povznést se nad světské myšlení, abychom přemýšleli jazykem lásky, přemýšlejme dle Božího zákona. Pochopíme, že naše dobrodiní nám tady na zemi možná nikdo neoplatí, a třeba dokonce naopak – bude nám opláceno zlem. U Boha je však počítáno, co dobrého nezištně vykonáme. To jsou nebeské poklady, které máme v Božím království a které nám nikdo nezpronevěří ani neukradne.
Více fotografií na stránce fotogalérií jihlavské církevní obce
Olomoucko-brněnská eparchie
V těchto dnech vyšla velmi pěkná knížka, kterou napsal náš vladyka Simeon. Vypráví v ní starozákonní příběhy knihy Stvoření. Začíná tedy životem prvního člověka Adama v ráji i následným Adamovým selháním, kvůli němuž musel opustit svět ráje, ve kterém vládlo jen dobro, a poznal také zlo. Knížka pokračuje příběhem o Adamových dětech Kainu a Ábelovi, o praotci Noemovi, Abrahámovi, Izákovi, Jákobovi, Josefovi a Mojžíšovi.
