Tragédie v Praze

Olomoucko-brněnská eparchie Pravoslavné církve v českých zemích se obrací k příbuzným, rodinám a přátelům obětí střelby na filosofické fakultě Univerzity Karlovy, aby jim vyjádřila svou účast a soustrast s jejich žalem a ztrátou. Jsme zarmouceni nad zmařením mladých životů, nad bolestí zraněných i nad hrůzou, kterou museli prožít všichni, kteří byli ve chvílích střelby v budově a jejich životy byly v ohrožení.

Zároveň se obracíme k celé naší společnosti otřesené tragédií, kterou mentálně narušený jedinec na fakultě způsobil. Připomínáme si, že jedinou naší nadějí na mír a smíření je Kristus a jediným dobrým morálním základem života lidí jsou Boží přikázání lásky.

Kéž Bůh utěší zarmoucené, jeho slovo ať je oporou pro naše spoluobčany a přitáhne k sobě všechny svou láskou.

+ Izaiáš, biskup šumperský
s Eparchiální radou Olomoucko-brněnské eparchie Pravoslavné církve v českých zemích

Poselství k svátkům Narození Kristova

POSELSTVÍ POSVÁTNÉHO SYNODU
Pravoslavné církve v českých zemích a na Slovensku
u příležitosti svátku Kristova Narození 2023/24

Duchovní otcové, bratři a sestry:

Kristus se rodí!

Svátek Kristova Narození nás i tohoto roku opět přivádí před betlémskou jeskyni, kde můžeme duchovními zraky spatřit právě narozené Dítě a spolu s pastýři naslouchat volání andělů. Jako kdysi mudrcové z Persie i my se můžeme duchovně poklonit vtělenému Božímu Synu ‒ Slunci spravedlnosti, Východu z výsosti, Spasiteli světa.

Sláva na výsostech Bohu a na zemi pokoj, lidem dobrá vůle! (Luk 1,14) Tak kdysi znělo betlémskou nocí volání andělů. O jakém pokoji zpívali? Mínili tím pokojem dobu bez válek, bojů a konfliktů? Vždyť životy lidí zůstaly i po Kristově Narození takové, že si můžeme povzdychnou s prorokem Jeremiášem: Každý říká: mír, mír ‒ jenže žádný mír nenastává. (Jer 8,11) A přece ‒ v noci, když se narodil Kristus, sestoupil na zemi Boží pokoj, který převyšuje každý lidský rozum. (Filip 4,7) To je pokoj, jenž nezávisí na vnějších okolnostech, neboť pochází ze samotného Boha, který se stal člověkem.

Evangelista Lukáš začíná své vyprávění o narození Kristově těmito slovy: „V těch dnech vydal císař Augustus příkaz provést sčítání lidu po celém světě.“ (Luk 2,1) Proč apoštol Lukáš nevzpomíná císařovo vlastní jméno ‒ Oktaviánus ‒ ale jen jeho titul – Vznešený, tj. Augustus? Protože byl největším mezi římskými císaři; zatímco všichni ostatní byli císaři války, on jediný byl císařem míru.

V starověkém Římě stál na jednom z pahorků chrám pohanského boha války: Marsův. Téměř po celou dubu trvání Římské říše byly brány Marsova chrámu otevřené dokořán. Byla to symbolická výzva Římanům, aby sem do tohoto chrámu přišli k modlitbě za vojenské úspěchy ve válkách. Pouze v době vlády Oktaviána Augusta byly jeho brány zavřené, protože v celé říši zavládl mír.

A právě v době panování císaře ‒ mírotvorce přichází na svět Kristus: Kníže pokoje. (Iz 9,6) Za ticha betlémské noci se stalo něco, co změnilo samotnou podstatu lidských dějin, narodil se Kristus, který „je náš Pokoj, spojil dvojí v jedno a svým tělem zbořil přehradu rozdělující lidi na nepřátele, když ze dvou stvořil jednoho nového člověka a v sobě oba usmířil s Bohem“. (Ef 2,14-15) Zvěstoval pokoj těm, kteří byli vzdálení, i těm, kteří byli blízcí. (Ef 2,17) A tak od této chvíle už nejsme cizinci a přistěhovalci, ale spoluobčané svatých a domácí Boží. (Ef 2,19)

Otevřeme svá srdce proto Toho, kdo se narodil, abychom měli život a měli ho v hojnosti. (Jan 10,10) Nechme vstoupit do svého života Toho, kdo ‒ budeme-li o to žádat ‒ může uzdravit veškerý náš lidský egoismus a slabost. Začněme konečně hledat své štěstí tam, kde jej vskutku lze najít ‒ ve sdílení dobra s ostatními. Podělme se s „blízkými i vzdálenými“ o radost z příchodu Kristova, aby ve světě plném nepřátelství, válek a krveprolévání opět zvítězila moc lidské sounáležitosti, čerpající sílu z nesmírné Boží pokory.

Mnozí z nás máme v živé paměti dobu po pádu bývalého státního režimu, kdy se odevšad ozývaly nadšené hlasy, zdůrazňující potřebu názorové plurality a společenské diverzity. Uplynulé tři desetiletí, a zvláště poslední roky, nám stále přesvědčivěji dokazují, že podobná pluralita a diverzita mohou být přínosné jen pro takovou společnost, která nedevalvuje své základní duchovní principy a morální hodnoty. Bez nich se totiž rychle ztrácí smysl pro konstruktivní dialog a nastupuje nebezpečná polarizace společnosti, ba často i krvavé konflikty.

Naše doba má své vlastní samolibé Herody, kteří ohromují lidi pěknými řečmi, ale jejich skutky přinášejí potoky slzí a moře krve. Podobně jako kdysi přesvatá Bohorodice s Dítětem Ježíšem v náručí, doprovázena svatým Josefem, utíkala před zlovůlí mocných do Egypta, podobně jsou i dnes mnozí lidé donuceni těžkými životními okolnostmi nebo obavami o svůj život, aby opustili rodnou zemi a utíkali do ciziny. Hospodin Bůh nechť setře slzy z každé tváře (Iz 25,8) a utěší onu „Ráchel, která dnes opět oplakává své děti“. (Mat 2,18)

Ve složitých životních situacích máme jako lidé vždy několik možností, jak se zachovat. Pohodlná je možnost zůstat lhostejnými k utrpení druhých, o němž se domníváme, že za ně neneseme odpovědnost, a proto se nás netýká. V takovém případě se zkusme zamyslet, jestli z nás naše lhostejnost či nezájem nečiní pasivní spoluviníky a pomocníky těch, kteří ubližují jiným lidem, omezují jejich svobodu či jim dokonce sahají na život. Každý z nás se může znenadání ocitnout v nouzi. Je deprimující, když člověk musí čelit kromě vlastních problémů ještě lhostejnosti a nezájmu svého okolí.

Jako křesťané bychom měli vědět, že existuje i jiná, a to správná možnost, jak se zachovat v podobných situacích. Nezapomínejme, že kromě materiální pomoci, která je pochopitelně důležitá, existuje i pomoc duchovní, která je mnohdy aktuálnější a významnější. Vždyť více sil a ochoty postavit se výzvám života někdy člověku dodá vědomí, že ho má někdo rád, že je někomu potřebný ‒ a tento pocit nám může dát obyčejné dobré slovo, soucitné vyslechnutí, laskavý úsměv a samozřejmě vroucí modlitba.

Nejsme tak bezmocní, jak si někdy myslíme. Člověka sice spasil Bůh, ale On do té míry důvěřoval člověku, že se sám svěřil do lidských rukou. Osud světa ‒ osud naší spásy, osud Božího Dítěte byl svěřen do lidských rukou přesvaté Bohorodice a svatého Josefa. Je to jedno z největších tajemství křesťanství: obyčejná, a přesto neobyčejná láska rodičů k svému dítěti a ochrana jeho života se v konečném důsledku stala příčinou spásy světa.

V součinnosti a spolupráci Boha a člověka spočívá smysl a podstata spásy. Nebojme se být Božími spolupracovníky. Zpomalme v průběhu nadcházejících svátků své obvyklé životní tempo a najděme si chvilku k zamyšlení.  Ať nám pohled a betlémské jesle pomůže pochopit, co je v Božím plánu spásy člověka pravděpodobně nejdůležitější, jenže zároveň nejméně chápané: jakékoliv zlo tohoto světa může porazit jen křehkost, pokora a něžnost Dítěte!

Nechť Hospodin žehná lidu svému pokojem (Ž 28,11) v nastupujícím roce 2024!

† Rastislav
arcibiskup prešovský,
metropolita českých zemí a Slovenska

† Michal
arcibiskup pražský a českých zemí

† Simeon
arcibiskup olomoucko-brněnský

† Juraj
arcibiskup michalovsko-košický

† Izaiáš
biskup šumperský

PDF k vytištění:

Setkání v olomoucko-brněnské eparchii

V pondělí 11. prosince se dopoledne konalo v Olomouci setkání okružních protopresbyterů.

Na programu byly zprávy o životě v protopresbyterátech a hodnocení poutí a dalších akcí, které se v naší eparchii letos uskutečnily.

Téhož dne zasedala v Olomouci eparchiální rada Olomoucko-brněnské eparchie.

Den poté, v úterý se v Olomouci shromáždili duchovní z obou severních protopresbyterátů eparchie.

Ve středu se v sídle eparchiálního úřadu sešli duchovní z protobresbyterátů jižní Moravy.

Svatý Mikuláš v Mikulově

V den památky sv. Mikuláše, což je svátek drahý srdcím všech křesťanů, sloužil vladyka Izaiáš v Mikulově.

O svatém Mikuláši Divotvorci, arcibiskupu Myr Lykejských

Památka 6. prosince dle církevního kalendáře/ dle světského to je 19. prosince

Sv. Mikuláš, jemuž je dodnes vzdávána sláva na celém světě, byl jediným synem rodičů, Theofana a Nony, významných a bohatých obyvatel města Patary v Lykii (ve starověku se jednalo o důležité přístavní město na pobřeží Lykie, v dnešním Turecku). Jako svého jediného syna, kterého přijali jako dar od Boha, jej zasvětili Hospodinu. Základům duchovního života se svatý Mikuláš naučil od svého strýce, též Mikuláše, biskupa patarského. Mnišství přijal mladý Mikuláš v monastýru Nový Sión, který založil jeho strýc.

Po smrti rodičů rozdal Mikuláš všechen zděděný majetek chudým, pro sebe si neponechal nic. Jako kněz byl znám svým milosrdenstvím, ačkoliv se důsledně snažil skutky svého milosrdenství skrývat, neboť měl na paměti slova Hospodinova: „Ať neví tvá levice, co činí pravice.“ (Mat 6,3) Když se v samotě pohroužil do tiché modlitby srdce, pevně doufal, že takto bude žít až do smrti. Uslyšel však hlas shůry: „Mikuláši, přeješ-li si, abych tě korunoval, vydej se na službu svému lidu.“ Krátce po tomto zjevení byl Boží prozřetelností vybrán za biskupa Myr Lykejských.

Sv. Mikuláš byl vždy milostivým, moudrým a odvážným křesťanem. Jeho duchovní stádce, jemu svěřený lid, jej vždy považoval za pravého „dobrého pastýře“. Během pronásledování křesťanů za císařů Diokleciána a Maximiána byl sv. Mikuláš uvržen do vězení, avšak ani zde nepřestával poučovat lid o Božím zákoně.

Když přestalo Církvi hrozit bezprostřední nebezpečí pronásledování, byl svolán první slavný všeobecný sněm do města Nikáje (r. 325); účastnil se jej i sv. Mikuláš. Svatá tradice nám prozrazuje, že když byl sv. Mikuláš svědkem, jak heretik Árij rouhavě hovoří o Kristu a popírá jeho Božství, naplněn horlivostí za Boží spravedlnost neváhal a vyťal Áriovi políček. Kvůli tomuto jednání byl vyloučen ze sněmu a prozatímně zbaven výkonu archijerejské služby až do té doby, než i ostatní archijerejové poznali díky Božímu zjevení, že Ježíš Kristus i přesvatá Bohorodice prokazují svou blahosklonnost a přízeň právě sv. Mikuláši, jenž nikdy nezapomínal na utiskované a ponížené a vždy bránil Boží pravdu mezi lidmi. Dvakrát svou statečností a horlením za pravdu dokonce zachránil několik lidí od nespravedlivého trestu smrti.

Jako anděl Boží chodil mezi lidmi, pro něž se stal upřímným, pravdomluvným a milostivým vzorem Božího služebníka. Už za svého pozemského života na něj lidé pohlíželi jako na skutečného „světce“ a vzývali jej ve svých modlitbách v době těžkého strádání a životních nezdarů. A sv. Mikuláš se jim zjevoval, často ve snu, ale i osobně, a vždy pomáhal těm, kteří se se na něj obraceli s prosbami, ať už byli blízko či daleko. Bůh mu udělil svou milost, díky níž pomáhal každému. Z jeho tváře vycházelo do všech stran světlo jako z tváře proroka Mojžíše, když sestoupil z hory Sinaj, kde se mu zjevil Hospodin. Sv. Mikuláš svým duchovním světlem přinášel lidem útěchu, duchovní pokoj a dobrou vůli.

Už jako šedivý starec byl ještě krátce nemocen. Ale ani tato nemoc mu nezabránila v tom, aby se i nadále namáhal a pracoval pro Hospodina a aby vydával mnohé plody své svatosti a mohl se díky tomu veselit v Nebeském království, odkud nadále oslavuje Jediného a Pravého Boha ve Svaté Trojici a projevuje svou zázračnou pomoc všem věřícím. Sv. Mikuláš zesnul 6. prosince (19. 12. dle občanského kalendáře) léta Páně 343, kdy také oslavujeme jeho světlou památku.

Svátek sv. Barbory v Dolních Kounicích

První prosincovou zimní sobotu sloužil vladyka Izaiáš s duchovními v chrámu svaté Barbory v Dolních Kounicích.

O svaté velkomučednici Barboře

(Památka 4. / 17. prosince)

Otec svaté Barbory, jedné z nejslavnějších prvokřesťanských mučednic, která položila život za svého nebeského Ženicha – Krista, se jmenoval Dioskor. Byl to pohan, velmi bohatý a ve společnosti vážený. Barbora, žila se svým otcem, vdovcem v městě Heliopolis. Jako svou jedinou dceru, rozumem bystrou, moudrou a v tváři krásnou, ji uzavřel před zraky všech do vysoké věže, kde ji obklopil všelikým pohodlím, mnohými služebnicemi, a postavil ji tam i modly, kterým se měla klanět. V jedné z komnat věže nechal učinit dvě okna. Barbora se dívala těmito okny z věže dolů na pozemský svět a vzhlížela jimi nahoru na hvězdné nebe, a při tom se její mysl otevřela působení Boží blahodati, a tak poznala jediného pravého Boha a Stvořitele, ačkoli neměla nikoho, kdo by ji k víře přivedl a poučil o ní.

Když se jednou z Boží prozřetelnosti její otec vzdálil z města, opustila věž. Venku se setkala s křesťankami, které jí zjevily plnou pravdu o víře v Krista. Následně Barbora přijala svatý křest. A tak zasvětila už v mládí svůj život Kristu.

Barbořino srdce hořelo láskou k Pánu. Nařídila svým služebníkům, aby ve věžním pokoji, konkrétně v lázni, vysekali ještě třetí okno, takže tato tři okna budou symbolem Svaté Trojice. Na jedné zdi při tom prstem nakreslila kříž a tento kříž se vryl do kamene, jako by tam byl vytesán. Z tohoto znamení na kamenné zemi vytryskl pramen vody, která později mnohé nemocné uzdravila z jejich nemocí.

Když se Dioskor dověděl o víře své dcery, surově ji zbil, vyhnal z věže ven, a tam ji začal pronásledovat. Ve svém rozlícení ji chtěl dokonce zabít. Svatá Barbora se však skryla ve skále, která se náhle před ní zázračně otevřela, a ona tak mohla uniknout krutému pronásledovateli. Když se potom znovu před Dioskorem objevila, otec zůstal neoblomný a naopak ještě zuřivěji svou dceru pro její víru nenáviděl. Dokonce ji přivlekl před soudce Marciána, kde ji udal jako křesťanku a nechal ji mučit. Nevinnou Barboru strážní svlékli a přede všemi ji bičovali, dokud nebylo celé její tělo pokryto ranami a krví. Ve vězení se jí zjevil spolu se svými anděly sám Spasitel a uzdravil její rány. Když to všechno spatřila jedna žena jménem Juliána, i ona zatoužila stát se mučednicí. A tak byly obě ženy strašně mučeny a pro zostuzení vláčeny městem. Byly jim odřezány prsy, takže začaly silně krvácet.

Potom byly odvedeny na popraviště, kde sám Barbořin otec, Dioskor, sťal své dceři i Juliáně hlavy. Ve stejný den udeřil do Dioskorova domu blesk, který zabil jeho i soudce Marciána. Svatá Barbora trpěla za Krista roku 306. Její divotvorné ostatky se dnes nacházejí v Kyjevě.

Jsouc navždy proslavena v nebeském Kristově Království, mnohokrát se v historii zjevila různým osobám a svou mocnou záštitu projevuje až do dnešních dní. Někdy tak činí sama, jindy doprovází přesvatou Bohorodici, a posiluje tím křesťany v jejich víře.

Půl rok na Jesenicku

Kromě obvyklého bohoslužebného života se naše obec věnuje i zpřítomňování historického povědomí do řad široké veřejnosti. Již celé desetiletí si vždy v květnových dnech připomínáme ukončení 2. světové války panychidou u památníku válečných zajatců v Horní Lipové. Letos jsme se sešli v sobotu 6. 5., kdy byla čtena jména stovek válečných zajatců zde přítomných v letech 1940 – 1945. Memoárová literatura z 1. světové války a vojáci v dobových uniformách vytvořili nezbytný kolorit pro více než třicítku přítomných.

Tradičním vrcholem našich aktivit bývá srpnová pouť u příležitosti svátku Proměnění Páně, která se uskutečnila v sobotu 26. 8. Po požehnání nových plodů léta jsme se na více než pěti horských kilometrech a při čtrnácti zastaveních plně ponořili do slov Akafistu Sláva Bohu za vše. Účastníků poutě bylo okolo čtyřiceti z různých koutů naší vlasti.

V září se podařilo uskutečnit dlouho očekávané dotvoření areálu chrámu Proměnění Páně v Horní Lipové, kde nově vznikla odpočinková zóna a byly vysazeny tři vzrostlé třešně k poctě svaté Trojice. 28. 9. na svátek sv. Václava a sv. Orosie po službě Akafistu byly posvěceny za účasti asi stovky přítomných nová darochranitelnice, ikona sv. Nektária Eginského a další bohoslužebné nádoby. Ovšem nejdůležitější byl okamžik svěcení „staronového“ zvonu z roku 1903, čímž konečně začal náš chrám „promlouvat“ svým zvukem do širokého okolí.

Začátkem měsíce října jsme v Jeseníku v nadmořské výšce přes 1000 metrů světili nově obnovený pramen, u kterého v 19. století začala idea vodního léčení v Evropě.

A konečně, na Den válečných veteránů v sobotu 11. 11. jsme nejdříve sloužili svatou liturgii s vladykou Izaiášem a poté u památníku konali panychidu za oběti válek; opět s nezbytným kulturním programem. Celý den byl potom završen společnou oslavou v blízké Magacíně, kde asi 70 hostů setrvalo několik hodin v družné zábavě. Velmi děkujeme všem sponzorům a příznivcům našeho díla, v prvé řadě našim biskupům.

Prot. J. L. Kratochvíla

Opava – svatá liturgie a křtiny

Sobotu 4. listopadu navštívil vladyka Izaiáš církevní obec v Opavě. Součástí svaté liturgie byla panychida za naše zemřelé příbuzné.

Po svaté liturgii vykonal vladyka křest vnučky místního otce Jiřího, Teodory.
Nově pokřtěné naší sestře v Kristu: Mnohá léta!

Vladyka Izaiáš v Ostravě – Pustkovci

V neděli 5. 11. 2023 jsme po 4 letech opět měli možnost mezi sebou přivítat vladyku Izaiáše. Spolu s vladykou nás přijeli navštívit i otcové Aleksei Kukhta z Olomouce a Svatopluk Ryška z Dolních Kounic, kterým moc děkujeme. Při této příležitosti byli naši bratři Bohdan a Andrij vyznamenání pochvalným diplomem za pořádný kus tvrdé práce, kterou odvedli při zvelebování našeho chrámu a komunitního zázemí.

Z nedávné cesty vladyky Izaiáše po svaté Gruzii

Návštěva katedrály v Tbilisi

Návštěva starého katedrálního chrámu na svátek apoštola Tomáše

U hlavy svatého apoštola Tomáše

Ve staré katedrále vynáší na svátek apoštola Tomáše jeho ostatky – celou hlavu. Zde je uložen i posvátný kříž sv. Niny.

U svatých ostatků apoštolům rovné Niny

Přijetí u patriarchy, katolikose Eliáše v jeho rezidenci a přijetí jeho požehnání

Tbilisi

Návštěva Samtavro

U sv. Gabriela (Urgebadze) a návštěva jeho soukromého chrámu, který chtěli komunisté zbořit, ale nepodařilo se jim to. (Památka 2.11. / 20. 10.)

„V posledních dnech lidi spasí láska, pokora a dobrota. Dobrota otevře dveře Ráje, pokora je tam uvede a láska zjeví Boha.“ (Sv. vyznavač Gabriel Santavrijský)

Nedělní služba v katedrále z 6. století, kde se nacházejí prvá gruzínská písmena.

Přijetí vladykou Jefremem, arcibiskupem Bolnici

Svatá apoštolůmrovná Nina, osvětitelka Gruzínů

(Památka 14. / 27. ledna)
Svatá Nina byla neteří jeruzalémského patriarchy Juvenalia a příbuznou svatého Jiří, velkomučedníka. Protože její rodiče přijali mnišství, byla vychovávaná pod dohledem patriarchy Juvenalia, který ji svěřil pod vedení zbožné starice, která svaté Nině hodně vyprávěla o tehdy ještě pohanské zemi Iberii. Postupem času se tak v srdci svaté Niny rozhořela touha a přání přinést světlo svatého Evangelia do této země. Přání bylo ještě vzrostlo, když se jí jednou ve snu zjevila Matka Boží, která jí do ruky vložila kříž spletený z větví vinné révy a řekla: „Vezmi si tento kříž, bude ti štítem a hradbou proti všem útokům nepřátel viditelných i neviditelných. Jdi do země iberské, zvěstuj tam svaté evangelium Pána Ježíše Krista a získáš blahodať u Něj a já ti budu Ochránkyní.“ Když se probudila, měla tento svatý kříž v ruce. O svém snu řekla svému strýci patriarchovi Juvenaliovi, který jí dal požehnání k apoštolské službě.

Když začalo za císaře Diokleciána pronásledování křesťanů, odešla svatá Nina do Iberie šířit křesťanství, a takto se zachránila před pronásledováním. Díky oddanosti a lásce si brzy získala svatá Nina lásku a úctu obyvatel Iberie. Jejím přičiněním přijal svatý křest král Mirian, jeho žena Nana a jejich syn Bekar, který poté pomáhal se šířením křesťanství v zemi. Svatá Nina dokázala projít celou Iberii, a tak národ yberské země přijal křesťanství. To vše v době, kdy byli křesťané ze strany císaře Diokleciána pronásledováni. Od mnohé práce, kterou vykonala, si odpočinula, když v pokoji zesnula v Hospodinu roku 335. Na místě jejího zesnutí dal král Mirian postavit chrám svatého velkomučedníka Jiří. Svatá Nina vykonala mnohé zázraky již za svého života a koná je po i svém zesnutí.

Vysvětlivky: Iberie = antický a byzantský název dnešní Gruzie. Kříž, který obdržela sv. Nina od přesv. Bohorodice, se nachází v Siónském katedrálním chrámu v Tbilisi.

Samtavro

Výstava ikon v Praze

Při festivalu pravoslavné hudby Archaion Kallos 2023 probíhá výstava českých pravoslavných ikon, jejichž autorkami jsou také moravské ikonografky: Sylva Novotná, Iveta Kadlecová a Jana Baudišová.

Výstava byla zahájena 22. září a potrvá do 31. října 2023.

Výstava je složena z děl, která jsou zhotovena v souladu s tradičním ikonografickým kánonem.

Návštěvní doba byla pro velký zájem značně rozšířena:
úterý – čtvrtek: 11-16 hod.
pátek – sobota: 11-16 hod. a 18-20 hod.
neděle: 7-13 hod.
V pondělí je zavřeno

Další informace viz přiložený plakát.

Fotogalérie z vernisáže:

Kurz pravoslavné ikonografie v Olomouci

S požehnáním arcibiskupa Simeona a biskupa Izaiáše se 4. – 7. října konal pod vedením mátušky Jany Baudišové v prostorách pod katedrálním chrámem sv. Gorazda I. v Olomouci ikonopisný kurz. Byl uspořádán pro zájemce, kteří toužili zhotovit si pod odborným vedením svou vlastní ikonu. Pracovalo se autentickou starobylou ikonopisnou technikou vaječné tempery. Kurz byl uspořádán pro deset účastníků. Pozvání k účasti na vedení kurzu přijaly i ikonopisky Sylva Novotná a Anna Iveta Kadlecová-Krejsová, která však pro nemoc nakonec nemohla přijet, podílela se však na vytvoření ikonopisného manuálu. Sestra Sylva Novotná byla jednou z lektorek přítomných v průběhu všech čtyř dní. Zajistit potřebné zázemí k ikonopisné tvorbě pomáhali také asistenti: sestra Anežka Mandelíková a bratr žalmista Šimon Kubík.

Když jsme uvažovali o zorganizování kurzu, byli jsme vedeni myšlenkou na oživení zájmu o ikonopisectví v naší církvi. Je nás několik pravoslavných ikonopisců, kteří se v Čechách a na Moravě zabývají tímto dílem pro slávu Boží. Za dobu své ikonopisné činnosti jsme nasbírali jisté zkušenosti, a s tím, jak jde čas, si stále naléhavěji uvědomujeme potřebu sdílet umění ikonopisectví s dalšími adepty, kteří by se, ať už zájmově, nebo i profesionálně, ikonám rádi věnovali.

Náš kurz byl ovšem pojat šířeji, rádi jsme uvítali i ty zájemce, kteří se vlastně chtěli jen „nadechnout“ pravoslavné atmosféry, na několik dní se přenést ze všedního života do duchovní sféry, kde nejsou nejdůležitějšími věcmi hmotné statky a praktické starosti, ale láska k Bohu a touha po spojení s Ním – třeba prostřednictvím ikony…

Těšili jsme se tedy na všechny, kdo se přihlásili, a věřili jsme, že se nám s pomocí Boží podaří vytvořit takovou tvůrčí a duchovní atmosféru, aby se práce dařila a přinesla všem zúčastněným radost do srdcí, což se také stalo.

K naší velké radosti se ukázalo, že zvláště někteří účastníci kurzu práci na ikoně zvládli tak skvěle, že by se za takové dílo nemuseli stydět ani zkušení ikonopisci.

Je však třeba říci, že práci na ikoně v zásadě zvládli všichni. Každé z vytvořených ikonopisných děl má své osobité přednosti, a podobu Pána Ježíše Krista na ikoně typu Mandylion, kterou měli účastníci za úkol v průběhu čtyř dnů trvání kurzu zhotovit, vystihují díla všechna.

Na závěr naší práce posvětil zhotovené ikony duchovní olomouckého chrámu prot. Mgr. Aleksei Kukhta, který netajil svou radost z účastníků kurzu a pronesl při této příležitosti krásné a hluboké zamyšlení. Všichni absolventi obdrželi za zhotovení své ikony plně zasloužený diplom.

Účastníci společně vytvořili radostnou atmosféru upřímného zájmu a zápalu pro posvátné dílo vytváření ikony.

Vzhledem k výsledkům kurzu, které byly v mnoha ohledech skvělé, uvažujeme o brzkém pokračování naší výuky ikonopisectví. Zúčastnit se budou moci vedle těch, kteří první náš kurz absolvovali, také další zájemci. Ať už ti, kteří mají s ikonopisectvím již nějaké zkušenosti, nebo ti, kteří by si chtěli práci na ikoně vyzkoušet poprvé. Všichni budou – dá-li Pán Bůh a naše plány se vyplní – srdečně vítáni!

Děkuji všem, kteří se podíleli na přípravě a vedení kurzu, a především všem absolventům za jejich zájem o tajemství pravoslavné ikonografie.

m. Jana, vedoucí kurzu

Fotogalérie ze čtyř dnů průběhu kurzu

Svátek Narození přesv. Bohorodice v Ostravě-Michálkovicích

23. 9. 2023 nás v pravoslavném chrámě Narození přesvaté Bohorodice v Ostravě-Michálkovicích navštívil drahý vladyka ThDr. Izaiáš. Poctil nás vedením svaté liturgie, které se účastnili i návštěvníci chrámu a duchovní olomoucko-brněnské eparchie otcové: prot. Mgr. Aleksei Kukhta z Olomouce, prot. Mgr. Svatopluk Konstantin Ryška, brněnský okružní protopresbyter a prot. Mgr. Alexandru Ceban.

Po svatém přijímání otec Aleksei kázal o svátku Narození přesvaté Bohorodice. Na závěr liturgie promluvil vladyka Izaiáš a poděkoval otci Vasiliji a celé obci Ostrava-Michálkovice za pozvaní a daroval otci svatý kříž. Poté duchovní správce za celou pravoslavnou obec předal dar vladykovi – panagii a svatý kříž. Po svaté liturgii byli všichni pozváni na pohoštění nedaleko chrámu. Závěrem děkujeme vladykovi Izaiášovi za svaté modlitby a archijerejské požehnání. Hostujícím duchovním děkujeme za návštěvu naší obce a všem účastníkům a pomocníkům za jejich lásku k pravoslavné církvi a k našemu chrámu.

Na mnohá léta!

Sv. Václav ve Střemeníčku

Jako každoročně jsme se i tento rok setkali ve Střemeníčku na oslavě svatého mučedníka Václava. Ač počasí nebylo příznivé, sloužili jsme v našem malém kostelíčku, zasvěceném patronovi české země, svatou liturgii, při níž jsme oslavili svatováclavskou památku a záštitu, a vzpomínali při tom na naše předky a zakladatele chrámů.

Nechť nám všem sv. Václav, vévoda české země vyprosí Boží milosrdenství. Kyrie, eleison!

Eparchiální Institut sv. Prokopa zahájil práci

Pravoslavný eparchiální institut sv. Prokopa Sázavského v Brně byl v sobotu 30. září t.r. úspěšně otevřen a začal pracovat. Ráno se konala svatá liturgie, studenti přijeli k zápisu a poté byla po modlitbě a úvodním srdečném proslovu otce ředitele Rafaela Moravského hned zahájena výuka. Učebna v přízemí farního domu je prakticky zaplněná; studující jsou milí a zvídaví věřící s upřímným zájmem o přednášenou látku a vyučující z nich mají opravdovou radost.
Kéž Bůh na přímluvy sv. Prokopa požehná další výuce v průběhu celého školního roku.

Web Institutu: https://eparchie.cz/institut.obe/

Slavnost sv. Orosie a sv. Václava v Brně

Ve čtvrtek 28. září se v brněnské katedrále konala slavnost prvního výročí vyhlášení svatosti mučednice a princezny velkomoravské Orosie a zároveň se slavila památka sv. Václava podle občanského kalendáře. Slavnostní archijerejská bohoslužba začala v 9 hod. Sloužil Přeosvícený vladyka Izaiáš a dvanáct duchovních.

Po evangeliu kázal prot. Jan z Jihlavy a ve své promluvě na téma mučednictví našich svatých navázal na svátek Povýšení svatého kříže, který se oslavoval den před památkou sv. Orosie. Začal citací výroku sv. Jana Zlatoústého: „Kříž je symbolem Božího daru, znamením duchovní vznešenosti, poklad, který nelze ukrást, dar, který nám nikdo nemůže vzít, základ posvěcení (svatosti).“ Kvůli tomu Pán přišel na svět, aby vystoupil na kříž, který je spolu se Vzkříšením osou Jeho díla spásy člověka. Kristus proměnil bolest – z prokletí v požehnání. Bez Kristovy bolesti bychom nemohli dosáhnout věčné radosti. Všechno, co máme, vše, co nám dává naše víra, všechny dary, jimiž nás oblažuje naše Církev, máme díky Kristovu kříži, díky Jeho bolesti.

Z promluvy dále vybíráme: Z kříže učinil Boží Syn pro každého z nás klíč k zamčené bráně do nebeského Království. Kříž dostáváme každý od Boha takový, jaký je potřeba k léčení nemoci naší duše. Cesta kříže je následováním Krista, jak to po nás Pán žádá v evangeliu: „Kdo chce jít za mnou, zapři sám sebe, vezmi svůj kříž a následuj mne.“ (Mat 16,24)

Bůh nikdy nesliboval, že od nás na tomto světě odkloní všechno trápení. Chce, abychom zde pracovali, namáhali se, věřili a doufali v život příští a pro ten všechno tady trpělivě a pokorně snášeli. Abychom stále volili: pozemské nebo nebeské?, dočasná blaha nebo věčná? Suma těchto našich voleb jednou rozhodne o našem věčném osudu. Ct. Izák Syrský napsal: „Vidíš ty nesčíslné pluky svatých Církve? Nikdo z nich nevystoupil na nebe skrze život v pohodlí, naopak – všichni kráčeli vzhůru skrze mnohá trápení a trpělivě nesli kříž, který jim Bůh dal.“

Písmo svaté nás k této trpělivosti povzbuzuje: „Současná dočasná utrpení nejsou ničím v porovnání se slávou, do které vstoupíme.“ (Řím 8,18) Bude-li kdokoliv z nás hledět na své bolesti a trápení jako na nevyhnutelnou zkoušku víry, kterou mu Bůh seslal buď pro očištění nebo pro zdokonalení, či jako pokání, nebo aby mu nasadil vítězný věnec, pak přijme kalich utrpení jako požehnání z rukou Pána.

Naše země je posvěcená krví svatých mučedníků. Díky jejich přímluvám v naší zemi trvá pravoslavná církev, přemáhá útoky všech nepřátel a jako ponorná řeka se znovu a znovu vyvěrá na povrch, jakmile jsou pro to vhodné okolnosti. Tak se to u nás děje už celých tisíc let. Nebylo by v silách pozemšťanů postarat se o nezahladitelnost pravoslavné setby sv. Cyrila a Metoděje. Leč je to v moci sboru našich svatých. Spasili nejen sebe, ale ještě pomáhají nám. Díky jejich práci a starostlivosti o tuto zemi je zde dnes pravoslavná církev, která žije, slouží, učí, šíří pravidla svatých pro zbožnost, podává spásu.

Kromě pomoci shůry nám svatí svými životy ukazují cestu. Oni nám svým příkladem ukazují základní pravdu křesťanské víry: ďábel je přemožen, Kristus učinil z naší bolesti a smrti požehnanou cestu k sobě, do svého nebeského království. Mučedníci nám svým životem i způsobem svého odchodu vskutku názorně zjevují, že všechno nepříjemné, bolestné, rmutné, co lidem před Kristem (a dnes lidem nepřijímajícím Krista) připadalo nesmyslné, absurdní, dostává s Kristem hluboký smysl a stalo se uzdravujícím lékem skýtajícím nesmrtelnost. Je to cesta následování Krista.

Na životech a zesnutí našich svatých vidíme, že přijetí utrpení – nereptajícím nesením i toho nejtěžšího kříže – je uskutečněním jejich lásky ke Kristu. Platí to i pro nás – pokorné a trpělivé přijetí kříže je důkazem lásky naší duše k Pánu Ježíši. Přijetím kříže ukázal Boží Syn svou lásku k lidem, a přijetím svého kříže dokazujeme my lidé svou lásku k Pánu.

Ikona od Jany Baudišové přivezená účastníky poutě jako dar k ostatkům sv. Orosie

Je to láska, ve které by člověk s radostí shořel na prášek, jen aby nebyl odloučen od milovaného Spasitele. Člověku je pak jedno, co se ním stane, jen když s Kristem zůstane. V jednom hymnu či písni se zpívá: “Kriste, s tebou je v i pekle ráj!”

Máme takové svaté a takové vznešené vzory! Ať si každý z nás sám položí otázku, jak vede svůj život a jak tráví své dny! Jestli napodobuje ohnivou víru našich svatých. Jestli už evangelium tak proměnilo jeho uvažování, že by cokoliv dal, jen aby věčné nebeské království získal. Tak vypadá pravá láska k Bohu, kterou si Bůh od nás přeje a k níž nás vede. Tato láska je sumou všech přikázání, podstatou všech modliteb a bohoslužeb. Je smyslem a cílem našeho života. K takové lásce nás archa Církve nese. Právě tomu nás učí příklady svatých a to je jeden z hlavních cílů jejich přímluv za nás.

Sv. Václav a sv. Orosie. Oba tak milovali Krista, že by nikdy neučinili nic, čím by zarmoutili Boha. Tato láska jim dala schopnost hledět tváří v tvář smrti a neuhnout ani o milimetr, necouvnout před žádnou silou tohoto světa. Pro milovaného Pána Ježíše podstoupili dobrovolné utrpení a smrt, a tak s Ním zůstávají v Jeho Království na věky.

My je často prosíme o věci tohoto pozemského života. Máme problémy se zdravím, v rodině, v zaměstnání, vyjít s penězi apod., a tak prosíme naše svaté. Je to správné, ale měli bychom jako křesťané vidět dál, za horizont tohoto hmotného světa a dočasného života, a prosit o to nejdůležitější – o lásku. A naši svatí nám nezřídka pomáhají, ale při tom se diví: „Tak málo si žádáš. Daleko více ti chceme dát.“ Prosme je, abychom si zamilovali svůj kříž jako lék od Božského Lékaře na nemoci našich duší, prosme je o dar jejich lásky.

Poté bohoslužba v duchovním pokoji a blahodatné atmosféře pokračovala, krásně při ní zpíval sbor brněnské katedrály, mnoho věřících přistoupilo ke svatému příjímání.

Vladyka v závěru liturgie připomněl, jak těžké je někdy nést kříž, ale shůry nám naši svatí pomáhají. Důležité je, abychom ve svých životních zkouškách nikdy neztratili Krista. Poté zdůraznil, že předlohou pro naše české slovo „mučedník“ je řecký termín „martyros“, což znamená svědek. Ten, kdo dosvědčil svou víru třeba až prolitím svém krve, když to bylo nutné pro zachování věrnosti Kristu. I my máme vydávat okolním lidem svědectví o své pravoslavné křesťanské víře. Nemusíme dnes prolévat svou krev, ale máme vždy svědčit o našem Pánu svým způsobem života, poctivostí, morálkou, milosrdenstvím a láskou.

Poté předali zástupci brněnské obce vladykovi květiny a dárek. Při závěrečném pomazání olejem byly rozdávány ikonky svaté Orosie, které byly požehnány ve Španělsku na jejích svatých ostatcích. Prot. Alexandru Ceban vladykovi poděkoval za modlitby a pozval přítomné na pohoštění uchystané před chrámem. Byl výjimečně teplý a krásný den, takže stoly prostřené pod širým nebem byly lákavou příležitostí nejen k posilnění těla, ale k dalším besedám.

Vladykovi Izaiášovi, všem sloužícím duchovním a bratřím a sestrám, kteří se podíleli na přípravě slavnosti patří vřelé poděkování a všem účastníkům slavnosti na přímluvy svatých mučedníků Orosie a Václava: Mnohá léta!

Na úplný konec tohoto požehnaného setkání vyprávěl bratr JUDr. Zdeněk Opatřil, předseda Všeslovanského výboru v chrámu o nedávné pouti do Španělska k svatým ostatkům mučednice Orosie, které se zúčastnil. Svá slova doprovázel promítáním fotografií z pouti. Zvláště nás zaujalo, s jakou pozorností byli poutníci z České republiky ve Španělsku přijati. V městě Jaca a Yebra, kde jsou ostatky sv. Orosie, lidé nesmírně milují svou Orosii, které tam říkají „Královna hor“. Na její počest se v den svátku konají velkolepé oslavy a poutě na místo, kde byla zabita. V obou městech nesou slavnostním průvodem – s mnoha folklórními obyčeji (některé připomínají moravskou „Jízdu králů“) a zvuky různých nástrojů – svaté ostatky ulicemi a posléze krajinou. Když sem přijeli věřící z místa, odkud sv. Orosie pochází, aby se ve Španělsku poklonili jejím svatým ostatkům, lidé radostně konstatovali: „Připutovali z Čech a Moravy za naší Orosií.“ Dokonce o tom vydal zprávu místní tisk. Církevní i státní hodnostáři si naši výpravu velice považovali a na závěr říkali: „Z Čech a Moravy přijeli, aby se zde poklonili své Orosii.“

Brožurka se službou a životopisem sv. Orosie (Dobroslavy) je v PDF zde.

Jako upomínku přinášíme několik fotogalérií z průběhu celé vzácné události.

PŘEROV

V neděli 24. září přivítala přerovská církevní obec ve svém chrámu sv. Cyrila a Metoděje vladyku Izaiáše, který přijel sloužit slavnostní bohoslužbu k uctění památky mučedníka vladyky Gorazda a českých novomučedníků. Vladyku doprovázel otec A. Kukhta z Olomouce a ze Svitav přijel otec J. Kolář s otcem diákonem L. J. Stráníkem.

Bohoslužbu doprovázel výběr zpěváků z přerovského pěveckého souboru Vokál pod profesionálním vedením dirigentky K. Pitauerové. Svým uměním vytvořili kouzelnou atmosféru a dokázali, že přes jejich odlišný repertoár zvládli za dobu své spolupráce s naší církevní obcí velice dobře pravoslavné liturgické zpěvy.

Vladyka Izaiáš a otcové duchovní respektovali specifika naší pravoslavné obce a vytvořili klidnou a příjemnou bohoslužbu.

Po bohoslužbě se všichni hosté sešli při společném stolování s aktivními farníky naší obce a dobrá nálada pokračovala při tomto neformálním setkání. Děkujeme vladykovi Izaiášovi, duchovním otcům, pěveckému sboru a všem, kteří pomohli tuto slavnostní bohoslužbu připravit.