Archiv autora: Administrator

Svatý novomučedník jerej Stanislav (Nasadil) Ličko-jeseničký

Stal ses svědkem Kristovým a zazářils v době nedávné, nevinně jsi strádal, abys vyznal pravoslavnou víru

Svatý nový mučedník a jerej Stanislav (Nasadil) Ličko-jeseničký se narodil v roce 1907 ve městě Loštice na Moravě, v tehdejším Rakousko-Uhersku.

V roce 1923, při obnově pravoslaví u nás, využil otec Stanislav, tehdy ještě jako laik, zcela jedinečné možnosti a odešel studovat pravoslavnou teologii do města Sremski Karlovci (česky Sremské Karlovice). Později ve svém studiu pokračoval také v duchovním semináři sv. Jan Teologa v Bitoli. Na kněze byl otec Stanislav vysvěcen vladykou Irinejem (Ćirićem), biskupem Bačským v Novém Sadu. Svou kněžskou službu tehdy zahájil v chrámu sv. proroka Eliáše ve městě Lička Jesenica v  Gornjokarlovačké eparchii.

Na počátku 2. světové války se stal otec Stanislav, jako i mnozí další pravoslavní křesťané, obětí pronásledování ze strany tzv. Ustašovců (stoupenců nacionální fašistické organizace v Chorvatsku v období 2. světové války). Byl zajat 17. června roku 1941 a vězněn ve vesnici Plaški, kde se svým archijerejem, světitelem a novým mučedníkem Sávou (Trlajićem) a spolu s dalšími dvěma duchovními otci Bogoljubem Gakovićem a Djurom Stojanovićem, jakož i s dalšími Srby, byl ponižován a mučen.

Chrám sv. proroka Elijáše, v němž otec Stanislav sloužil

Několik dní poté, kdy byl 20. června roku 1941 odvlečen do koncentračního táboru Gospić, přijal mučednickou smrt. Srbská pravoslavná církev připočetla otce Stanislava Nasadila k zástupu svatých v roce 1961. Liturgicky je svatý otec Stanislav oslavován společně se světitelem a novým mučedníkem Sávou Gornjokarlovačkým a s dalšími spolu s ním strádajícími Srby. Den jejich církevní památky v Srbské pravoslavné církvi připadl na 4. / 17. července.

Posvátný synod Pravoslavné církve v českých zemích a na Slovensku zahrnul svatého nového mučedníka – jereje Stanislava (Nasadila) do zástupu svatých naší místní pravoslavné církve na svém jednání ze dne 29. ledna 2019.

V souvislosti s tím byla při této příležitosti vyzdvižena zcela zásadní a nesmírně důležitá úloha a podpora, které se nově obnovované místní pravoslavné církvi v tehdejším Československu dostalo stran Srbské pravoslavné církve. Posvátný synod naší Církve zcela po právu vzpomenul a vyzdvihl památku na strádající pravoslavné Srby při ustašovském teroru během 2. světové války.

Památka na nového mučedníka otce Stanislava bude v kalendáři svatých Pravoslavné církve v českých zemích a na Slovensku vzpomínána vždy 4. / 20. června, tedy v den, kdy byl otec Stanislav odvlečen do koncentračního tábora Gospić.

Svatý nový mučedníku Stanislave, pros Boha za nás!

Pokračování článku, odkazy na další text na stránce brněnské farnosti

 

Pozvánka na svátek olomoucké katedrály

Pozvánka na oslavu 80. výročí
posvěcení olomouckého katedrálního chrámu

Archijerejská liturgie se bude konat v katedrálním chrámu sv. Gorazda v Olomouci v sobotu dne 20. července t.r. od 10 hod. Po bohoslužbě krátký program v prostorách při chrámu. Duchovní nechť zajistí účast delegací věřících ze svých farností.

Zde je pro tisk (formát A5) obrázek ve velkém rozlišení a v PDF: Olomouc-2019-1f

 

Oslava Padesátnice v Jihlavě

Neděle Letnic je velkým svátkem – vzpomínkou a oslavou Sestoupení Ducha Svatého na apoštoly. Tenkrát, padesát dnů po Kristově vzkříšení, vznikla ze sboru apoštolů Církev Kristova. Pán seslal dle svého slibu na apoštoly shromážděné v Jerusalemě Ducha Pravdy, Utěšitele. Tento Duch, třetí Osoba Božské Trojice, přebývá v Církvi od té chvíle neustále a činí věřící účastnými plodů Kristova díla spásy – činí z nich jedno Kristovo Tělo. Duch Svatý uvádí lidi skrze jejich vyznávání pravdy do sjednocení s Pravdou.

A zase jsme u té pravdy. Nejedná se nám o pravdu filosofů, pravdu ve světských názorech, pravdu ve sporu. Jde nám o živou Pravdu, která je věčná, vysvobozující, krásná, inspirující, občerstvující lidská srdce, nepomíjivá, nesporná, spásonosná. Je to Pravda, před kterou umlká všechna světská výřečnost, mlčí všechno stvoření, jsou zničeny všechny námitky a každá vzpoura proti Bohu. Po takové pravdě žízní každá lidská duše a nic jiného než živoucí Pravda Boží nemůže lidskou duši opravdově uspokojit a nasytit. Není nic krásnějšího než blahodať Ducha Svatého, protože naplňuje lidské srdce účastí na věčné Pravdě, tj. činí nás součástí Těla Kristova.

Církev má v tento den svaté Padesátnice narozeniny. V den padesátý po Vzkříšení se Církev sestoupením Svatého Ducha narodila. Od těch dob přebývá v Těle Církve Duch Svatý jako duše v těle (sv. Řehoř Palama). Církev je mystické Tělo Kristovo (Efez 1,22-23), ve kterém je duše, žije. Kristus je hlavou Těla a Duch Svatý jeho srdcem. Krví jsou svaté Tajiny, jimiž jsou věřící jako buňky, orgány a údy tohoto tajemného těla napájeny, syceny a oživovány. Dechem tohoto těla je modlitba.

Silou Svatého Ducha překonává Církev vše, čím jí ďábel a lidé ubližují. Všechna pronásledování, vyhlazování, hereze i rozkoly. My ji svým egoismem a malostí stále zraňujeme, a jednou se za to budeme hluboce stydět a trpce litovat všeho, čeho se vůči Církvi myšlenkou, slovem i skutkem dopouštíme. Avšak ona stále obnovuje svou krásu a neporušenost. Díky tomu mohou ve všech dobách lidé přicházet a požívat z plodů Kristovy spásy.

V Církvi působí blahodať Svatého Ducha, tato duchovní energie a dar shůry, především, aby se lidé zdokonalovali ve víře a poznávání Boha a Pravdy, aby byli svatými Tajinami posvěcováni a proměňováni, a tak aby byly jejich duše uzdravovány pro schopnost věčného života v Boží blízkosti a k přijetí Pravdy. Kristus uzdravil nemocnou lidskou přirozenost a Duch Svatý nám toto uzdravení podává. Sbírá nás – jako se sklízí pšenice, která se za onoho času sklízela přibližně v době letnic. Zve nás k nasycení a vábí naše duše svým neskonalým půvabem. Shromažďuje nás do jedné Církve, kde se mnozí stávají jedním. Působením Ducha Pravdy je překonáváno vše, co nás rozděluje. A toto sjednocení je tím nejkrásnějším, čeho můžeme být účastni. Proto se o Církvi hovoří takovými vznešenými slovy, jako o “nevěstě Kristově”.

Kdybychom si položili otázku: “Co je největším a nejkrásnějším Božím stvořením?” Někteří by možná řekli, že vesmír, jiní že andělé a další že člověk jako Boží obraz. Ale správná odpověď by zřejmě měla znít, že je to Církev. Celý vesmír, všechno živé i neživé stvoření bylo Bohem učiněno se zřetelem na Církev. Už před všemi věky měl Bůh na mysli Církev, nevěstu Božího Syna, jako cíl svého díla. A cílem a smyslem Církve je věčnost, pravda a blaženost.

 

Celá fotogalérie je na stránce jihlavské farnosti

Celý článek na Ambonu

Pravoslavní z Brna na svatodušních modlitbách ve Vídni

Pod záštitou „Svaté Trojice“ ve Vídni jsme nalezli útočiště a požehnání!

Zápisky z malé komorní poutě při příležitosti svátku Svaté Trojice do stejnojmenného vídeňského pravoslavného chrámu

Uplynulý víkend (15.-16. června) se nesl ve znamení mimořádně významného svátku, který bezesporu patří k těm nejdůležitějším oslavám svatého Pravoslaví a který se jednou provždy zapsal do dějin naší Církve jako den, kdy se na tomto světě zrodila svatá Církev.

Ocitli jsme se ve Vídni, bývalém centru Rakousko-uherského mocnářství. A tam jsme měli možnost pozorovat nikoli pouze onu viditelnou, na první pohled pozorovatelnou krásu smyslovou, nýbrž i tu duchovní, která vyzařuje z hlubin Církve, kam je třeba se ponořit.

Zavítali jsme do řecké pravoslavné farnosti u Svaté Trojice, tedy do katedrálního chrámu, kde sídlí vladyka Arsenios, Metropolita Rakouský z Ekumenického patriarchátu. Pro tuto farnost byl tento den dvojnásob výjimečný. Vždyť oslavovala svůj chrámový svátek.

Ve farnosti jsme prožili i sobotní zádušní bohoslužbu se svěcením koliva. A měli jsme také vzácnou příležitost krátce s vladykou Arseniem pohovořit a zavzpomínat na chvíle prožité u nás na Moravě, kam za poslední rok několikrát zavítal.

Nedělní oslava Svaté Trojice byla jak velkolepá, tak i dojemná.

Chrám se zaplnil věřícími, převážně řecké národnosti, nechyběli však ani místní pravoslavní křesťané, Rakušané, pro něž byly hlavní části bohoslužby, a zejména klíčové modlitby (Otče náš, Věřím…), zpívány a recitovány vždy jak v řečtině, tak právě i v němčině.

Slavnostní bohoslužba prodlévala až do pozdních popoledních hodin, po níž následovala ještě Večerní s modlitbami ke Svatému Duchu, při nichž se klečí.

Celý chrám jako jedno tělo poklekl, jako bychom se my, věřící, ocitli před „Králem všech“, do Jehož milosti jsme vkládali své životy, prosili za své bližní a vzpomínali na všechny zesnulé, kteří z tohoto dočasného světa již odešli.

Vladyka Arsenios na závěr popřál všem věřícím, aby získali především Boží osvícení, neboť to dává duchovní vidění, to umožňuje vidět a chápat srdcem. Současně ve svém kázání navázal na myšlenku svatých Otců, podle nichž lze, byť jen nedokonale a jako určitou antropomorfickou pomůcku, vidět svatou Trojici jako „dům“ (stavbu), kde Bůh-Otec je samotný Dům, Bůh-Syn je dveřmi do tohoto domu, a Bůh-Duch Svatý je klíčem do dveří, bez Nějž není možné přijít ani ke Kristu, natož pak k Otci, Jehož nám obě Osoby Svaté Trojice zjevují.

Po svaté liturgii vladyka Arsenios pozval všechny přítomné k malému pohoštění ve společenských prostorách pod chrámem a vyhlásil malou tombolu, do níž daroval svou vzácnou ikonu přesvaté Bohorodice. Každý si tak mohl zakoupit několik losů, díky nimž mohl jeden jediný výherce tuto krásnou ikonu získat. Důležitější však byla samotná sbírka, která byla věnována na pomoc chudým a potřebným, tedy zvyk, který se každoročně v Rakouské pravoslavné metropolii zachovává.

Mezi místními duchovními jsme k naší radosti zahlédli také nám dobře známého otce Alexandra Lapina, který nás po svaté liturgii mile doprovodil až na autobusové nádraží a věnoval nám svůj čas. S ním jsme hovořili o věcech běžných, ale i o těch, které hýbou dnešním pravoslavným světem. Nikde není snadné pouze žít, je třeba i být, existovat v prostoru Církve, usilovně přemýšlet a hledat své místo, správnou, Bohem požehnanou cestu, neboť různých svodů a zákoutí je mnoho, a každý musí Boha prosit o osvícení.

Se svátkem Svatého Ducha a „dobré Osvícení“ všem nám, drazí bratři a sestry v Pánu!

připravil MD

 

Svatá Padesátnice v Brně

SVATÁ PADESÁTNICE ČILI SVÁTEK SVATÉ TROJICE

To jest den, kdy se na tomto světě zrodila svatá Kristova Církev

Co vlastně znamená svatá Padesátnice?

Odpověď na tuto otázku lze najít uvnitř posvátného organismu, díky kterému a kvůli kterému se tato velká církevní událost uskutečnila.

Svatá Padesátnice čili svátek Svaté Trojice je den, kdy se zrodila Církev Kristova. A do této Církve patří všichni věřící, to jest společenství lidí věrných Kristu, kteří jsou spojeni skrze svaté tajiny v Jedno Tělo Kristovo a kteří zachovávají pravé učení Pána Ježíše Krista.

V tento slavný den, konkrétně v neděli 16. června, jsme si připomínali a současně prožívali evangelní událost, kdy byl Duch Svatý seslán na apoštoly.

„A když přišel den padesátý, byli všickni spolu na jednom místě.“ (viz Sk2,1)

V páté knize Nového zákona, tj. ve Skutcích Apoštolů, je pak tato událost popsána takto:

„Náhle se strhl hukot z nebe, jako když se žene prudký vichr, a naplnil celý dům, kde byli. A ukázaly se jim jakoby ohnivé jazyky, rozdělily se a na každém z nich spočinul jeden; všichni byli naplněni Duchem svatým a začali ve vytržení mluvit jinými jazyky, jak jim Duch dával promlouvat.“ (Sk 2,2-4)

V našem slavnostně vyzdobeném chrámu jsme tento velký církevní svátek oslavili tím, co bylo napsáno na počátku, tj. shromážděním ve společenství všech věrných Kristu, kteří se ten den mohli osobně zúčastnit a kteří jsou spojeni skrze svaté tajiny v Jedno Tělo Kristovo.

Nejvýstižněji to vystihuje samotný tropar k tomuto svátku, který naznačuje, že i my jsme byli získáni skrze apoštolské slovo a učení pro tuto velkolepou rodinu a společenství věřících, jejichž životním posláním je posvěcení:

Blahoslaven jsi, Kriste Bože náš, jenž jsi rybáře učinil moudrými, seslav jim Ducha svatého, a jimi získal jsi veškerý svět. Lidumile, sláva tobě!

Po skončení svaté liturgie, jíž se v hojném počtu zúčastnili naši věřící, se konal průvod kolem chrámu se čtením svatých evangelií. Tato čtení, tedy obřad, kdy se postupně čte z knih všech čtyř svatých evangelistů, při krátkých zastaveních na všech světových stranách chrámu, byla spjata s evangelní událostí seslání Svatého Ducha na apoštoly. Význam této dějinné události pro naši Církev byl vyložen v následujících textech:

– Evangelium podle Matouše: zač. 47 (12,30-37)
– Evangelium podle Marka: zač. 59 (13,9-13)
– Evangelium podle Lukáše: zač. 55 (11,1-10)
– a Evangelium podle Jana: zač. 53 (16,2-14)

V den svátku svaté Padesátnice, tedy ve chvíli, kdy se svatá Církev Kristova rodí na tomto pozemském světě, stojí za připomenutí především slova čtená při svaté Liturgii, s nimiž se k nám obrací sám náš Spasitel Ježíš Kristus:

Já jsem světlo světa; kdo mě následuje, nebude chodit ve tmě, ale bude mít světlo života. (Jan 8,12)

Vždyť my všichni jsme k tomuto následování vyzváni skrze blahou zvěst svatých apoštolů, jež se nadále děje prostřednictvím jejich následovníků a díky svatému podání a učení Pravoslavné církve.

Pravou Kristovu Církve totiž nemůže nic překonat (srov. Mat 16,18), nic zničit či vyhladit, neboť ta je svatým Tělem Kristovým, a proto díky tomuto posvátnému svazku a poutu s Ním nadále existuje a nadále pokračuje ve svém spasitelném poslání.

(Z brněnského pravoslavného webu)

 

Chrámový svátek v Šumperku

Šumperský chrám je zasvěcen Svatému Duchu. Tento katedrální chrám tedy na Padesátnici slaví svůj svátek.

Na téma tohoto svátku můžete vyslechnout pořad na internetové stránce Českého rozhlasu: Chrám Svatého Ducha v Šumperku v pořadu Mezi nebem a zemí na regionálních stanicích ČRo v sobotu (ze dne 15. 6. 2019 – v pořadu od 9,32 hod.)

Oslava svátku Seslání Ducha Svatého

Pravoslavní věřící v Šumperku po sváteční liturgii obcházeli chrám Svatého Ducha za zpěvu svátečního troparu a přečetli čtyři evangelia. Poté předali krásný dárek o. Rafaelovi a zazpívali mnoholetí jemu i všem věřícím církevní obce v Šumperku.

Přejeme požehnané sváteční období a dary Ducha Svatého!

(Z facebookového profilu šumperské farnosti)

 

Svatodušní svátky v olomoucké katedrále

Na svátky Padesátnice jsou všechny pravoslavné chrámy ozdobeny zelenými ratolestmi stromů. Kromě jiného to souvisí s tím, že Abrahama navštívila svatá Trojice v době, kdy přebýval v doubí Mamre (Gen 18,1-3). Tam pod větvemi dubů seděl Abraham, když k němu přišli tři andělé, s nimiž praotec hovořil v jednotném čísle. Jednalo se o zjevení obrazné, náznakové; dokonalé zjevení Trojice patří až do éry Nového zákona. Završením tohoto zjevení je právě sestoupení Svatého Ducha, kterým je lidem zjevena třetí Boží Osoba. Ta svým duchovním působením uvádí věřící do chápání smyslu Kristových slov, a tak předává Církvi pravdu o Bohu.

Tyto svátky Sestoupení Svatého Ducha jsou v tradiční reflexi Církve zároveň svátkem Svaté Trojice. Proto ty ratolesti v našich chrámech. Duch Svatý totiž potvrzuje pravdu Kristových slov o Bohu v Trojici. Duch Svatý dává blahodať očišťující, osvěcující a posvěcují lidské duše, která je obdařena duchovním zřením a nahlíží pravdu o Trojici. Duch Svatý, který dle evangelního zvěstování z Otce vychází a je Synem posílán a má plnou účast na Božském bytí, si nyní učinil příbytek mezi lidmi. Lidství vystoupilo v Kristově boholidské Osobě do společenství Trojice, a Trojice naopak přebývá skrze Ducha Svatého na zemi mezi lidmi. Tak je dokončeno otevření cesty návratu lidí k Bohu. Je to dílo celé Trojice. Duch Svatý zde na zemi utváří církev, zdobí ji jako nevěstu a vypravuje k svatbě. Syn svou nevěstu přijímá a raduje se z ní a přivádí k Otci.

Duch nás učí modlitbě, přimlouvá se za nás. Církev to vnímá a Ducha Svatého stále vzývá. Každou modlitbu i pobožnost začínáme obracením se ke Svatému Duchu. Vše, co se v Církvi děje nadpřirozeného, je dílem blahodati Svatého Ducha.

 

 

 

Svatořečení světitele mučedníka Stanislava

Kanonizácia svjaščennomučenika Stanislava v Košiciach

V pravoslávnom katedrálnom chráme Usnutia Presvätej Bohorodičky a sv. Jána Milostivého v Košiciach sa v nedeľu 9. júna 2019 konala slávnostná kanonizácia svjaščenomučeníka Stanislava (Nasadila), ktorého týmto Pravoslávna cirkev v českých krajinách a na Slovensku zapísala medzi svojich svätých a v cirkevnom kalendári mu určila deň pamiatky 20. júna, kedy bol odvlečený do koncentračného tábora.

Novomučeník kňaz Stanislav (Nasadil) sa narodil 20. októbra 1907 v Lošticiach na Morave. Študoval pravoslávnu teológiu v Sremských Karlovciach a Bitolji v Juhoslávii (1923 – 1928). Ako pravoslávny kňaz slúžil v Ličkej Jesenici v dnešnom Chorvátsku. V roku 1941, počas Druhej svetovej vojny, sa spolu s tisíckami pravoslávnych Srbov, ale aj Rómov, Židov a chorvátskych antifašistov, stal obeťou ustašovského fašistického režimu, nakoľko aj napriek zastrašovaniu odmietol opustiť svojich veriacich a vrátiť sa do protektorátu Čechy a Morava alebo odísť do Srbska. So svojim nadriadeným, hornokarlovačským episkopom Savom Trlajičom, bol zajatý a mučený zo strany ustašovského vojnového zločinca Josipa Tomljenoviča a neskôr bol zavraždený v koncentračnom tábore v Gospiči. Jeho telo bolo hodené do spoločného hrobu v Šaranovej jame v Jadovne.

Na pozvanie miestneho archijereja, Jeho Vysokopreosvietenosti Juraja, archiepiskopa michalovsko-košického, sa už v predvečer slávnosti, 8. júna 2019, zišlo v košickom katedrálnom chráme niekoľko archijerejov, ako aj väčší počet duchovných a veriacich. Veľkú večerňu s litiou slúžil miestny duchovný správca prot. Vladimír Spišák s ďalšími domácimi aj zahraničnými duchovnými. Čestné miesto na archijerejskom tróne pripadlo braničevskému episkopovi Ignatijovi, dekanovi Pravoslávnej bohosloveckej fakulty v Belehrade. Vo svojom bohoslovecky obsažnom príhovore vladyka Ignatije hovoril o význame mučeníctva v kontexte vzťahu človeka k Bohu a ľudí medzi sebou. Práve mučeníctvom dosvedčujeme plnosť spoločenstva s Christom. Ono totiž najviac dosvedčuje našu lásku k Bohu, keďže kvôli Nemu mučeníci obetovali to najcennejšie, čo mali, teda svoj život. Christos, ktorý jediný prekonal brány smrti, pominuteľnosti a nadvlády hriechu, je zárukou toho, že v spoločenstve s Ním nebude mať smrť trvalej moci ani nad nami. Po večerni slúžili prítomní archijereji a duchovenstvo poslednú panychídu za svjaščenika Stanislava, ako je to v predvečer kanonizácie svätca zvykom.

Následne prítomným o živote Stanislava Nasadila porozprával historik Mgr. Jiří Vidlička z Olomouca, ktorý o svätcovi zozbieral množstvo archívnych dokumentov a informácií. Podelil sa aj o vlastný zážitok, ktorý preňho osobne dosvedčil Stanislavovu svätosť: „Keď som hľadal informácie v archíve Olomoucko-brnenskej eparchie, mal som medzi obrovským množstvom archívneho materiálu veľký problém nájsť niečo, čo by sa týkalo otca Stanislava Nasadila. Keď som po dlhom a neúspešnom prehľadávaní rôznych krabíc nenašiel nič relevantné, začal som sa k nemu modliť, že ak je jeho vôľa, aby sme sa o ňom niečo dozvedeli, nech mi pomôže nájsť tú správnu krabicu. Hneď prvá, ktorú som vzal do ruky a pritom vyzerala, že v nej o ňom určite nič nebude, bola plná práve informácií o tomto svätcovi. Považoval som to za Boží zázrak“.

S ďalšou prednáškou vystúpila srbská ikonografka Radmila Nestorovič z Belehradu, aby porozprávala o zobrazovaní novodobých srbských svätých na pravoslávnych ikonách a tiež o tom, ako vznikala kanonizačná ikona sv. Stanislava a prečo na nej zobrazila jednotlivé elementy. Spomenula aj veľké počty srbských mučeníkov z radov episkopov, duchovných a veriacich Srbskej pravoslávnej cirkvi počas Druhej svetovej vojny.

Na druhý deň, v nedeľu 9. júna, slúžil svätú archijerejskú Liturgiu Jeho Blaženosť Rastislav, archiepiskop prešovský, metropolita českých krajín a Slovenska, spolu so záhrebsko-ľubľanským metropolitom Porfírijom, pražským archiepiskopom Michalom, przemyślsko-gorlickým archiepiskopom Paisijom, báčskym episkopom Irinejom, braničevským episkopom Ignatijom, buenosairesským a južno-stredoamerickým episkopom Kyrilom, mochačským episkopom Isychijom, šumperským episkopom Izaiášom a domácim archiepiskopom michalovsko-košickým Jurajom ako aj duchovenstvom zo Slovenska, Čiech, Poľska, Srbska, Čiernej Hory a Chorvátska.

V kázni sa po Evanjeliu prihovoril báčsky episkop Irinej slovami: „Vo svätom Evanjeliu od Jána, ktorého úryvok sme práve počuli Spasiteľ svojim verným učeníkom hovorí: „Vy ste moji priatelia!“ Nenazývam vás viac sluhami, ale mojimi priateľmi“. Ďalej Spasiteľ pokračuje, že ako ľudia tohto sveta prenasledovali Jeho, tak budú prenasledovať aj Jeho učeníkov. Oba tieto odkazy nášho Spasiteľa sa sprítomnili na príklade jedného obdivuhodného Božieho následovníka, ktorým je svjaščenomučeník Stanislav Nasadil, ktorý je aj priateľ Boží podľa svojich cností, aj mučeník za Christa, ktorý svoj život položil za svojich blížnych a za svoje duchovné stádo. Nejestvuje väčšia láska ako táto.

V našej Pravoslávnej cirkvi je láska a jednota medzi všetkými nami základný spôsob existencie a života. Pramení to zo svätej Liturgie, lebo prijímame jedno Telo Hospodina Christa a zjednocujeme sa s Hospodinom. Táto jednota je prameňom všeobecnej jednoty Cirkvi vo svete. Liturgia nie je prostriedok, ktorým dosiahneme jednotu Cirkvi, ale je to cieľ a účel, lebo len vo svätej Liturgii skutočne zažívame jednotu Cirkvi. Hospodin je Jeden vo Svätej Trojici, a preto my všetci, aj keď sme rozdielni ako osoby, ako národy a možno aj ako kultúry, aj tak sme jedno v Bohočloveku Hospodinovi Christovi.

Po Hospodinovi, ktorý nás zjednocuje, v Jeho mene a Jeho blahodaťou nás zjednocujú aj svätí Boží nasledovníci, Jeho priatelia, ako ich On sám nazýva. Jednota, o ktorej nám oni svedčia a darujú, sa týka všetkých pravoslávnych. Ale my si aj tak všímame isté historické dimenzie, ktoré v nás vyvolávajú zvláštne pocity radosti a vďaky Hospodinovi. Vy všetci poznáte historické a duchovné zväzky medzi Srbskou Cirkvou a Vašou Cirkvou v českých krajinách a na Slovensku. Naši veľkí duchovní učitelia, medzi nimi sú už aj oslávení Boží následovníci, boli duchovní pastieri Vašich predkov v čase medzi dvoma svetovými vojnami. Rovnako tak aj synovia Vašich bratských národov, slovenského a českého, žili v našej krajine a tam svedčili o svojej pravoslávnej viere a ako svätci a mučeníci ukázali, čo znamená byť Christov priateľ. Najväčším príkladom toho je práve svjaščennomučenik Stanislav, ktorého dnes oslavujeme ako svätého. Pôvodom bol Čech, ale slúžil ako duchovný v Srbskej pravoslávnej cirkvi, v jednej eparchii, ktorá sa nachádza v Chorvátsku. V čase Druhej svetovej vojny vládol v Chorvátsku hrozný, satelitný nacistický režim, ktorý okrem iného prenasledoval pravoslávnych Srbov, Rómov, Židov a antifašistických Chorvátov. Výsledkom tohto zločineckého systému vlády bolo umučenie troch našich episkopov, stoviek kňazov a státisícov ľudí, ktorí trpeli iba preto, lebo boli pravoslávnej viery. Napriek všetkej tej neľudskosti však mučitelia preukázali aj jednu malú stopu ľudskosti. Ľuďom, ktorí nepochádzali z tých krajov, povedali, že môžu odísť, lebo sú cudzinci. To povedali aj našim episkopom, ale oni to odmietli slovami: „My sme tu so svojimi duchovnými deťmi a nemôžeme ich opustiť.“ Rovnako tak postupoval aj svjaščennomučeník Stanislav. On mohol opustiť svoju cirkevnú obec aj svojich veriacich a mohol prežiť. Mohol povedať, že nie je Srb alebo Žid, ale že je Čech a mohol odísť, ale ani on nechcel opustiť svoje duchovné deti a zaplatil zato svojím životom dosvedčiac, čo znamená byť kňazom Christovej Cirkvi. Preto ho Hospodin preslávil, aby sme sa k nemu dnes po prvýkrát obracali s modlitbou.

Poviem aj niečo, čo aj u mňa osobne vzbudzuje pocit radosti a nadšenia. Po prvé je to to, že môj predchodca, svätý a veľký vladyka Irinej (Čirič) rukopoložil otca Stanislava do stavu diakona a kňaza. Po druhé, že je tu s nami dnes podľa Božej prozreteľnosti aj pravnuk o. Stanislava, monach Paisij z monastiera Kovilj v našej báčskej eparchii.

Takto teda Hospodin oslavuje svojich pravých priateľov a pozýva všetkých nás, aby sme činili všetko vo svojom živote tak, aby sme sa aj my stali Jeho priateľmi, ako sú nimi svätci a ako ním je svjaščennomučeník Stanislav. Hospodin preto prišiel v ľudskom tele, preto zoslal Svätého Ducha a preto jestvuje Jeho Cirkev, aby sme my všetci mohli byť obožení Jeho blahodaťou. Takto svätí Boží nasledovníci, mučeníci a ostatní svätí nie sú pre pravoslávnych kresťanov nejakými nadľudskými bytosťami. Sú rovnako ako my ľudia z mäsa a krvi, ale milovali Hospodina Christa a sami sa stali jedno s Ním, ako je aj On jedno s Otcom. Takto aj svätý svjaščennomučeník Stanislav, na prvý pohľad skromný, bezvýznamný duchovný z provincie, bude od dnes preslávený po celom svete a v celej Pravoslávnej cirkvi ako svätec. On a jemu podobní sú skutočnou slávou a chválou vašej miestnej Cirkvi, ale aj Cirkvi sobornej-všeobecnej v celku.“

Po Božskej Liturgii, na ktorej sa zúčastnilo množstvo domácich aj zahraničných veriacich, sa konal slávnostný akt kanonizácie svjaščennomučeníka Stanislava, keď bolo prečítané a všetkými prítomnými archijerejmi, duchovnými a veriacimi podpísané uznesenie Posvätnej synody našej miestnej Pravoslávnej cirkvi o vyhlásení kňaza-mučeníka Stanislava za svätého. Uznesenie rovnako podpísal aj priamy potomok svätca, jeho pravnuk Paisij, brat srbského monastiera Kovilj.

Blaženejší metropolita Rastislav potom požehnal veriaci ľud ikonou svjaščennomučeníka Stanislava, počas čoho zbor spieval jeho tropár v cirkevnoslovanskom jazyku. Po druhýkrát zbor spieval tropár po srbsky a ikonou ľud požehnávali srbskí archijereji metropolita Porfirije a episkop Ignatije. Napokon zaznel tropár aj v českom jazyku a ľud ikonou požehnali arcibiskupi Michal a Juraj.

Po posvätení slávskeho koláča, ktorý vladykovia rezali na viacerých miestach v chráme aj pred ním, sa blaženejší metropolita Rastislav poďakoval hlavnému organizátorovi arcibiskupovi Jurajovi, duchovenstvu a veriacim Michalovsko-košickej pravoslávnej eparchie, že sa podujali zorganizovať toto krásne modlitebné stretnutie, čo si vyžadovalo veľkú námahu a finančné zabezpečenie. Nech im to modlitbami sv. Stanislava Boh vynahradí.

Svjatyj svjaščennomučeniče Stanislave, moli Boha o nas!

Videozáznam z Liturgie a kanonizačného aktu sv. mučeníka Stanislava (nedeľa, 9.6.2019): https://orthodox.sk/media/video/

Fotografie z veľkej večerne s litiou v predvečer kanonizácie sv. Stanislava (sobota, 8.6.2019)

Den rodiny v brněnské farnosti

Den pravoslavné rodiny přinesl radost, sport a zábavu nejen našim nejmenším!

Sport, hry, dobrá zábava, ale také radost ze vzájemného společenství pravoslavných křesťanů v Brně… To vše se dá říci o vydařené akci brněnské pravoslavné farnosti!

V neděli 2. června, jen den poté, co odezněl Mezinárodní den dětí, uspořádala naše farnost s požehnáním otce Jozefa sportovně laděné odpoledne v Mariánském údolí v Brně v Líšni.

Po skončení svaté liturgie jsme se opět setkali na louce v Mariánském údolí, v prostoru oddechového centra Eldorádo. Díky obětavým organizátorům z řad našich farníků na nás čekalo chutné pohoštění a nápoje pro malé i dospělé. V příjemném chládku a stínu letního stanu jsme mohli strávit krásné chvíle a vést podnětné rozhovory s těmi, které jsme dosud příliš dobře neznali, ačkoli jsou členy naší brněnské farnosti jako my.

Děti se více než na pokrm soustředily na přátelské rozhovory a hry. Ti nejmenší se přesunuli na skákací hrady, trampolíny a samojízdná autíčka, která byla dětem po celou dobu k dispozici.

Zavítat mohly děti také k ohrádce se zvířátky, mezi nimiž největší pozornost přitahoval zejména hýkající oslíček.

Starší kluci chtěli hrát fotbal, ale propíchnutý míč je přiměl přeorientovat se na plážový volejbal, který díky postupně narůstajícímu publiku získal největší pozornost všech přítomných.

 

Zdroj: pravoslavbrno.cz