Přinášíme naší církevní veřejnosti informaci o posledním stavu ve věci několika duchovních propuštěných v r. 2015 z církevního pracovního poměru. Nejprve krátkou rekapitulaci. Jak je obecně známo, skupinka kněží naší eparchie nepřijala obnovu normální episkopské správy v olomoucko-brněnské eparchii. Řádného eparchiálního archijereje, arcibiskupa Simeona, člena posvátného synodu biskupů naší místní pravoslavné církve, de facto neuznávají, nepodřizují se mu kněžskou poslušností a neudržují s ním žádné spojení. Setrvávají v rozkolu a vykonávají nekanonické bohoslužby pro své stoupence.

Výpověď jim musela být udělena, protože v praxi neuznávali vedení eparchie, které bylo jejich zaměstnavatelem. Předcházející čekání, že sami vyhledají eparchiálního biskupa a budou s ním řešit svou situaci, bylo marné. Následně, v průběhu výpovědní lhůty je eparchiální biskup zval k osobnímu jednání o normalizaci jejich postavení v eparchiálním duchovenstvu. Nabídl jim (rok 2015) stažení výpovědí a písemné ujednání, v němž se zavazoval, že nebude vyšetřovat ani trestat nic z toho, co činili a jak se zachovali, nepožadoval od nich žádnou omluvu ani pokání, jen po nich žádal obnovení obvyklého kněžského slibu poslušnosti. Všechna jeho snaha však vyzněla do prázdna. Výpovědní lhůta vypršela, duchovním bylo ještě vyplaceno odstupné, pracovní poměr skončil. Při předávání jimi spravovaných farností byly však často shledány značné problémy s farním inventářem a věřící byli těmito duchovními z farností odvedeni do soukromých prostor, kde se nadále scházeli a pokračovali v opozičním vystupování.

Nejedná se tu jen o majetkové záležitosti, ale především o principy církevního pastýřství. Kněz je pomocníkem biskupa, který je hlavním pastýřem všech věřících v eparchii. Od kněze žádá pravoslavná církev kdekoliv ve světě, aby jménem svého nadřízeného biskupa pečoval o jeho duchovní stádce. Nedokáže-li nebo nechce-li přivádět biskupem mu svěřené věřící k jednotě s eparchiálním episkopátem, nemůže být takový kněz dle posvátných kánonů v pastýřské službě. V případě těchto duchovních bylo takové necírkevní chování vážným kanonickým přestupkem. Rozkolné služby, konané těmito kněžími, jsou pochopitelně z církevního hlediska neakceptované. Jejich rozkol je o to horším hříchem, že toto duchovenstvo dostávalo opakované a velkorysé nabídky od biskupa k návratu do jednoty s církví.

Rozkolní kněží na svou obranu občas uvádějí, že mají povolení sloužit v naší eparchii od metropolity, což je samozřejmě nesmysl. Nikdy nepředložili žádný dokument, který by to mohl prokázat. Metropolita Rostislav by ostatně nemohl nic takového požehnat, když přece uznává olomoucko-brněnského arcibiskupa Simeona jako eparchiálního biskupa a člena posvátného synodu. Kdyby metropolita vydal nějaký podobný pokyn či by vyjádřil toleranci rozkolného působení několika kněží, kteří slouží bez požehnání a bez souhlasu eparchiálního biskupa, přestoupil by takový metropolita nejen své pravomoci, ale byl by souzen pro nekanonické vtrhnutí do cizí eparchie. Kvůli tomu je vyloučeno, že by vladyka Rostislav mohl žehnat rozkolným bohoslužbám těchto vzbouřených kněží.

Dohoda ukončující krizi v místní církvi, která byla později uzavřená na sídle konstantinopolského patriarchátu  (14. ledna 2016), pamatovala i na tyto oddělené duchovní. V rámci snahy o naplnění této dohody byli eparchiálním episkopátem opět zváni k jednání jak napravit, co učinili, a jak navrátit dotčené skupiny věřících pod řádnou eparchiální správu. Nikdo je nechtěl za nic trestat, ale bylo potřeba vyřešit a napravit tu situaci, do které se kněží dostali tím, jak se zachovali po rozvázání pracovního poměru. Vladyka Simeon se pokoušel naplnit 6. bod této dohody a opětovně je zval a chtěl se s nimi dohodnout, jakou cestou by mohlo být obnoveno jejich postavení v eparchii. A opět nadarmo. Ukázalo se, že konstantinopolskou dohodu v jejích ostatních bodech tito duchovní neuznávají a eparchiální episkopát ignorují. Podotýkáme, že jádrem této dohody bylo právě ukončení zmatků a nejistoty, a potvrzení všech stávajících episkopů na jejich postech.

V současnosti se zdá, že všechny možnosti nápravy jsou už vyčerpány a celou tuto záležitost je potřeba uzavřít. Církev žije dál svým životem, má před sebou nové úkoly a musí soustředit své síly na řešení jiných problémů. Není možno neustále mařit čas při zasedání církevních orgánů otázkami smíření s těmi, kdo o to vlastně nestojí. Naše vladyky už to stálo mnoho úsilí, času a vyčerpává to jejich síly, které jsou potřeba jinde. Nabízí se otázka: “Jak dlouho bychom v tom měli ještě pokračovat?” Převládá názor, že příležitostí k návratu už dostali ti duchovní tolik, že to nemá obdoby nikde v pravoslavném světě.

Poslední pokus a z našeho pohledu asi závěr všech snah o jednání s těmi, co nás opustili, je zachycen v korespondenci, kterou zde předkládáme k nahlédnutí.

V zápisu ze zasedání posvátného synodu dne 12. června t.r. se konstatuje, že zatím nebyl realizován návrh vladyky Simeona na trojstranné setkání propuštěných duchovních s metropolitou Rostislavem a arcibiskupem Simeonem na půdě olomoucko-brněnské eparchie za účelem naplnění konstantinopolské dohody (myslí se 6. bod dohody z ledna 2016). Synod zároveň vyzval vladyku Simeona, aby se domluvil s metropolitou Rostislavem na místě a času trojstranného jednání.

Náš eparchiální arcibiskup Simeon odpověděl a v dopise metropolitovi Rostislavovi (z 1. srpna t.r.) nabízí vladyka Simeon trojstranné jednání uskutečnit ve Vilémově 1. nebo 2. října t.r. A zároveň připomíná, že není přijatelné řešit jen tu část konstantinopolské dohody, která se týká propuštěných kněží (tj. 6. bod), ale ignorovat ostatní části dohody (4. a 5. bod, v nichž je potvrzen eparchiální episkopát). Na to již nepřišla žádná odpověď.

Z toho vyvozujeme, že posvátný synod vnímá, že se vedení olomoucko-brněnské eparchie snažilo pro normalizaci situace těchto duchovních učinit, co bylo v jeho silách. Vyrozuměli jsme, že Jeho Blaženost metropolita Rostislav vidí, jak dlouhou řadu příležitostí zařadit se do církevní správy už tito kněží měli, avšak žádnou z nich nevyužili. Je tedy nejspíš na čase konstatovat, že pokusy vyřešit bolestivý eparchiální problém a vrátit tyto duchovní ze smutné cesty, kterou se bohužel vydali, zpět do řádné církevní správy skončily neúspěchem.