V neděli 26. září 2021 se v pravoslavném chrámu sv. Cyrila a Metoděje v Přerově konala slavnostní archijerejská bohoslužba za účasti vladyky Izaiáše a řady duchovních z celé Moravy. Důvodem byla oslava výročí 100 let od vysvěcení biskupa Gorazda, nejznámější osobnosti českého pravoslaví, a zároveň chvála a poklona svatým českým novomučedníkům, jejichž svatá památka se do naší eparchie uvádí k uctívání.

Svatou liturgii sloužilo s vladykou Izaiášem jedenáct duchovních. Provázel je zpěv přerovského sboru Vokál, který mj. krásně zapěl moravský tropar novomučedníkům českým (i s notací je ke stažení zde).

První kázání měl otec Libor Raclavský

Přerovský duchovní ve své promluvě považoval za důležité vysvětlit přítomným, kteří nebyli všichni pravoslavní, smysl celé slavnosti. Začal připomenutím největší osobnosti českého pravoslaví, od jehož archijerejského svěcení v Bělehradě právě uplynulo 100 let. Vladyka Gorazd nejen organizoval vznikající pravoslavné společenství a snažil se zajistit jemu svěřené stádce vším potřebným k církevnímu životu, ale padl na něho také úkol provést je peripetiemi složité doby. Bohužel jeho vize stálého budování církve se neuskutečnila a v době nacistické okupace se z některých jeho spolupracovníků stali mučedníci. „A to je druhý význam dnešní bohoslužby,“ pravil kázající otec, „kterým je uctění památky tzv. novomučedníků, kteří spolu s vladykou Gorazdem zahynuli násilnou smrtí.“ Otec Libor pak vysvětlil, co je obsahem pojmu „novomučedníci“, a objasnil, za jakých okolností zemřeli pravoslavní věřící, kteří patřili do různých skupin zatčených a popravených osob.

Se zármutkem později připomněl, že právě před několika dny zemřela druhá dcera otce Václava Čikla Tatiana, kterou osobně poznal. Vnučka otce Čikla Tatiana, žijící ve Švýcarsku, se bohužel kvůli úmrtí maminky nemohla této akce zúčastnit, ale bohoslužby se zúčastnil vnuk otce Čikla JUDr. Roman Rožnovský, který je synem Čiklovy dcery Olgy. Otec Libor jemu a jeho manželce ukázal výstavu na galerii chrámové lodi a zvláště panel věnovaný rodině Čiklových. Oba zavzpomínali na jeho maminku Olgu Čiklovou-Rožnovskou, kterou otec Libor osobně znal a nakonec i provázel na její poslední cestě.

Druhé kázání pronesl otec Jan Baudiš před svatým přijímáním věřících, k němuž přistoupilo nečekané množství věřících.

Otec Jan přiblížil přítomným duchovní význam mučednictví, které je v pravoslavném prostředí svědectvím o dokonalé lásce. Vždyť Pán Ježíš pravil: „Většího milování žádný nemá, než ten, kdo by život svůj dal za přátele své.“ (Jan 15,13) Tedy osobní oběť přinesená člověkem věřícím v Pána Ježíše, je tou velikou láskou, která plně sjednocuje člověka s Bohem, čili činí člověka svatým. Náš Bůh je Bohem lásky, jak praví apoštol: „Bůh láska jest.“ (1. Jn 4,8) A pokud člověk odpoví svou láskou na Boží lásku, potom Pán vstoupí do jeho srdce: „Zaslechne-li kdo můj hlas a otevře mi, vejdu k němu.“ (Zjev 3,20) A jaká je láska, která je dokonalou lidskou odpovědí na Boží lásku? Je to láska obětavá. Láska, která je připravena cele se obětovat podobně, jako Pán Ježíš Kristus na kříži ukázal, že je v jménu lásky k člověku připraven na všechno přistoupit a vše dát za lidskou spásu. Proto láska a oběť jsou tak vzácné Bohu, proto vpravdě následuje Krista ten, kdo vezme na ramena svá kříž svůj. (Mar 8,34)

Mučednictví – to je oběť vlastního života přinesená s upřímným srdcem a vírou v Pána za největší Boží dary – ať už je to za vyznávání naší posvátné víry, či za Kristovo spásné dílo, nebo za přežití Bohem požehnaného národa (i národnost je Boží ustanovení a dar), nebo za jiné Boží dary. Všechny takové oběti jsou vposledku obětí za Krista Pána. Taková oběť lásky je Bohem přijata bez ohledu na konkrétní okolnosti, za nichž k oběti došlo. První mučedníci se obětovali za svou křesťanskou víru. Jiní mučedníci byli zabiti jinak věřícími lidmi za svou pravoslavnou víru či praxi. Mučedníci v dobách tureckého jha se obětovali za Církev i za přežití řeckého národa posvěceného pravoslavnou vírou. Naši věřící v dobách sv. Gorazda byli církví naučeni: „Miluj Boha, církev a vlast!“ (Tak psal vl. Gorazd dětem do památníčků povzbuzení do života.) Mučednictví lze chápat v nejširším smyslu – jako hlubokou křesťanskou víru projevující se vlastní obětí pro lásku Boží, pro milosrdenství, pro záchranu národa a bližních nebo církve, či jako položení vlastního života v boji proti ďáblu a silám zla.

Novomučedníci čeští položili životy v boji proti zjevně satanským nacistickým silám, které plánovaly zničit český národ, posvěcený misií sv. Cyrila a Metoděje, a hodlaly rozšířit po světě temnou říši tyranie a zla. Mučednictví má – kvůli síle lásky a statečnosti k sebeoběti a jako projev skálopevné víry v Kristovo nebeské království – před Bohem takovou moc, že podobně jako Tajina křtu, tak prolití vlastní krve pro Krista smývá z lidské duše všechny osobní hříchy, jichž se mučedník před tím dopustil (podle sv. Jana Zlatoústého však s jedinou výjimkou, a tou je hřích rozkolu).

(Novomučedníkům českým je věnována webová stránka na site orthodoxia.cz)

Po zaambonové modlitbě posvětil vladyka Izaiáš ikonu novomučedníků od ikonopisky mátušky Jany Baudišové.

O ikoně svatých novomučedníků českých

Tato – dnes posvěcená – ikona vznikla na podnět Jeho Přeosvícenosti vladyky Izaiáše, který objednal její zhotovení k výročí 100 let od chirotonie českého pravoslavného biskupa Gorazda II. Při této příležitosti se naše eparchie rovněž připojila k vyhlášení svatosti novomučedníků českých (v r. 2020 v Praze). Jejich právě představená ikona nechť tuto skutečnost připomíná a potvrzuje.

Ikona představuje v první řadě jmenovitě svatořečené pravoslavné mučedníky, důstojné otce: Vladimíra Petřka a Václava Čikla spolu s předsedou sboru starších pravoslavného chrámu sv. Cyrila a Metoděje v Praze Jana Sonnevenda. Tito pravoslavní křesťané poskytli útočiště parašutistům, kteří vykonali atentát na „kata českého národa“ Reinharda Heydricha. Oba presbyteři i br. Jan za to byli nacisty zatčeni, mučeni a nakonec popraveni.

Ústřední místo na ikoně svatých novomučedníků českých patří vladykovi Gorazdovi, na něhož se za heydrichiády jakožto na biskupa české pravoslavné církve zvláště soustředila pozornost nacistických mučitelů. Vladyka Gorazd byl spolu s důstojnými otci Vladimírem a Václavem a bratrem Janem popraven na kobyliské střelnici. Kanonisován byl již v roce 1987.

Na ikoně je poté zobrazeno dalších patnáct pravoslavných novomučedníků, popravených nebo umučených za heydrichiády v koncentračním táboře Mauthausen. Patří mezi ně manželka otce Václava Čikla a manželka, dcera a zeť předsedy sboru starších Jana Sonnevenda, dále rodina kostelníka Václava Ornesta a další věřící, především členové katedrálního pěveckého sboru a jiní chrámoví pracovníci. (O dalších novomučednících viz např. článek prot. Libora Raclavského.)

Ve středu kompozice je zobrazena budova pražského katedrálního chrámu svatých Cyrila a Metoděje, kde sloužili výše jmenovaní novomučedníci a kde se v kryptě ukrývali vojáci, kteří odstranili Heydricha.

Po stranách budovy katedrálního chrámu jsou zobrazeny dva zástupy symbolicky představující pravoslavné křesťany, kteří sice nebyli za heydrichiády popraveni, a proto nebyli nyní svatořečeni jako novomučedníci, ale podstoupili nekrvavé mučednictví spočívající v příkoří spáchaném na nich nacistickými okupanty v podobě nucených prací, věznění a mučení. A dále jsou zde ti, kteří zemřeli za nacistické okupace jiným tragickým způsobem jakožto pravoslavní křesťané.

V nejširším významu pak představují tyto symbolické zástupy také všechny další známé či neznámé osoby, které byly v souvislosti s heydrichiádou nebo za pravdu či pro své milosrdenství popraveny a nebo jinak trpěly. Můžeme tam vidět i všechny bohuznámé upřímně věřící, kteří byli pro Krista či pro evangelium pokřtěni prolitím své krve jako dávní mučedníci v prvních dobách.

V horní části ikony je zobrazen Spasitel žehnající novomučedníkům a přijímající je do své náruče jako ty, kteří splnili jeho pokyn a následovali Ho pokorným nesením svého kříže.

Ve spodní části ikony je znázorněna propast s náznaky koncentračního tábora Mauthausen. Tato propast symbolizuje podsvětí, tj. démonické duchovní světy zla a pekelnou vzpouru proti Božímu dobru (podobnou symboliku vidíme na ikonách, které uctíváme na svátek Paschy). Z této temnoty pochází zlá inspirace, která zplodila nacismus s jeho satanskou ideologií a hrůznými činy. S tímto zlem se vítězně utkali novomučedníci, kteří se tím připojili do nebeského vojska jako vojíni Kristovi. (Ze stati tvůrce ikony Jany Baudišové)

Slovo vladyky Izaiáše

Na závěr bohoslužby vladyka Izaiáš pronesl promluvu o významu vzoru novomučedníků pro náš život. Tito hrdinové víry před námi kráčejí jako příklady věrnosti Ježíši Kristu, pevné víry a lásky k místní pravoslavné církvi. Překypovali vděčností Bohu za požehnání, jehož se našemu národu dostalo příchodem sv. Cyrila a Metoděje a skrze svaté mučedníky Václava a Ludmilu a další naše svaté. Děkovali Bohu za obnovení tohoto svatého díla v České republice. Tato vděčnost Bohu jim dala sílu vykonat hrdinské skutky, nepodlehnout zastrašování, mučení a přijmout nakonec mučednickou smrt. I my, kteří žijeme v době, kdy nejsme pronásledováni a zabíjeni kvůli křesťanské víře, se můžeme novomučedníkům podobat ve svém každodenním životě, když přinášíme drobné oběti pro své bližní a pro pěstování vztahu s Bohem. Pokaždé, když přemůžeme lenost a vypravíme do chrámu, abychom se ukázali před Boží tváří, je to maličká oběť. Vždy, když v sobě vzbudíme milosrdenství a pomůžeme bližnímu v jeho potřebách, obětujeme část svých sil, svých prostředků a svůj čas. Množství malých obětí utváří náš život a takový život se pak stává naším skromným následováním Krista, tichým nesením kříže, a proto se líbí Bohu.

Poté vladyka Izaiáš pozdravil přítomného přerovského primátora Ing. Petra Měřínského a vyznamenal tři obětavé pracovníky přerovské církevní obce: bývalého žalmistu Vasyla Ižika, který spolu se současným žalmistou, a dalším vyznamenaným, Metodějem Drápalou věrně zajišťuje liturgické potřeby obce. Třetím vyznamenaným je Jurij Bondyk, předseda obce, který svými praktickými možnostmi obec zaštiťuje a pomáhá jí v dobách příznivých i nepříznivých.

Na závěr události otec Libor poděkoval všem přítomným za duchovní společenství, pěveckému sboru za krásný doprovod a všechny pozval na prohlídku výstavy a občerstvení pořádaného na tzv. ženské galerii v patře chrámu.

Připomeňme ještě, že jedním z důvodů, proč se tato slavnost odehrávala v přerovském chrámu, je dlouhodobá snaha otce Libora najít historický vztah ke svému svatému předchůdci v Přerově a zároveň jednomu z nejvýznamnějších novomučedníků – otci Václavovi Čiklovi. Během svého bádání poznal obě dcery otce Čikla a získal množství dokumentů pro svou knihu, která vyšla v roce 2014. Díky tomu nejsou pro nás naši novomučedníci vzdálenými osobami, které ctíme jen na základě zprostředkovaných vzpomínek, ale jsou to lidé, jejichž smýšlení a životní postoje lze historicky dokázat.

(Na základě textu prot. Libora Raclavského připravila redakce webu)

První fotogalérie z průběhu vzácné události

Druhá fotogalérie