Do Hrubé Vrbky, rodiště našeho novodobého světce biskupa a mučedníka, se i letos sjeli poutníci na již tradiční oslavu svátku – památečního dne jeho skonání za víru a za církev, který je zároveň narozeninami mučedníka pro věčný život. V sobotu 7. září se zde v kapli monastýru a místní farnosti konala archijerejská liturgie. S vladykou Izaiášem, biskupem olomoucko-brněnským sloužilo i mnoho presbyterů naší eparchie a diákon. Zpěvem doprovázeli službu místní zpěváci. Stejně jako při pouti do Mikulčic zde bylo nainstalováno ozvučení, aby službu dobře slyšeli i věřící, kteří stojí venku před kaplí, jak je zde zvykem.

Přijeli jsme na toto posvátné poutní místo naší eparchie uctít světitele mučedníka Gorazda II., který je podle našeho typikonu po svatých Cyrilu a Metodějovi naším největší místním světcem, nástupcem sv. Metoděje. Gorazd II. byl stejně jako před tisíciletím Gorazd I., synem zdejší země, jak si to přál o svém nástupci sv. Metoděj.

Ve svém kázání otec Konstantin Ryška pravil, že pravoslavná víra v lidských dějinách je jako ponorná řeka. V některých dobách je to velký proud, silná církevní společenství, množství věřících, posléze přijdou doby, kdy se tento proud ztrácí lidských očím a už se zdá, že zanikne. Jenže on se na nějakou dobu jen skryje kamsi do tajemných hlubin lidských srdcí a jako dějinná paměť národa je předáván tento poklad z generace na generaci, aby se pak s novou silou vynořil. Takový čas mohutného výtrysku živé vody pravoslavné víry z hlubin na povrch se udál v dobách vladyky Gorazda. Záleží jen na nás, jestli projevíme tolik vděčnosti a lásky k Bohu za znovuobjevení tohoto daru, jestli ukážeme tolik pracovitosti a nadšení pro další budování pravoslaví, jak to vidíme u vladyky Gorazda a jeho spolupracovníků a mnohých věřících.

Po liturgii se na přítomné obrátil svými slovy vladyka, který poděkoval účastníkům poutě za jejich lásku a námahu. Povzbudil je k prohlubování a posilování úcty k tak velikému světci, kterého nám Bůh seslal.

Pouť k němu dává věřícímu smělost v modlitbách k tomuto světci, a skrze to i smělost před Bohem v prosbách a díkůvzdáních. Ten, kdo něco učiní, vykoná nějakou námahu, přinese oběť a pozdvihne své srdce v díle úcty a vzývání památky světce, získává tím právo na jeho zastání před Bohem (jak by to snad mohl říci ct. Paisij Svatohorec). Stejně jako ti, kteří pokračují v díle tohoto svatého, v práci na jeho poli.

Kéž nám sv. Gorazd spolu s Cyrilem a Metodějem žehnají a stále shůry opatrují naši místní pravoslavnou církev.

[Spustit prezentaci] Nebo klikněte na první obrázek a pravou kursorovou šipkou listujte v galérii

P. S.

Když se zamýšlíme nad tématem díla a působení svt. muč. Gorazda a budování české pravoslavné církve v jeho době, nemůžeme si nepovšimnout vysokého stupně názorové jednoty, jejíž osou byla prorocká služba vladyky Gorazda, který viděl to, co mnozí jiní neviděli. Tato jednota byla pak tím tmelem a pojítkem tehdejšího duchovenstva i věřících. Jedním ze základních kamenů této myšlenkové jednoty byl společně sdílený výklad dějin cyrilometodějství, a z toho vyvěral společný cíl jejich práce.

Právě místní dějiny, pravoslavné cyrilometodějské kořeny českého křesťanství, které tenkrát uměli tito lidé, pastýřsky vedení Gorazdem II., číst především duchovním způsobem, vytvářely společnou sebeidentifikaci Gorazdovy církve. Dnes lidem tato schopnost (vlastně je to cosi na způsob prorockého duchovního zření) citelně schází, a tak tento náš dějinný příběh někteří z našich současných věřících i duchovních zpochybňují. Někdo dějinné události vykládá tak, jiný zase onak, a všichni často zapomínáme, že to, co nám dává schopnost číst dějiny, je znalost kontextu a povědomí o idejích, jejichž projevem jsou skutky dějinotvorných osobností a historické události samotné. My, věřící nemůžeme nebrat zřetel na Boží působení v dějinách. Skromné výsledky archeologických bádání jsou vždy věcí výkladu. Vladyka Gorazd se jako Boží prorok dokázal postavit proti tehdejším autoritativním výkladům římskokatolických či jiných nepravoslavných historiků a cyrilometodějství zasadil do pravoslavného kontextu; později mu seriosní historikové dali za pravdu a jeho způsob interpretace historických pramenů byl potvrzen mj. mikulčickými vykopávkami. Ani dnes nelze bez pochopení pravoslavných základů našeho místního křesťanství správně vyložit ta zlomková historická data, která se nám v této oblasti zachovala.

Co bylo tím druhým pilířem, na kterém stála gorazdovská misie? Cílem, na němž se tehdy shodla drtivá většina pravoslavných Čechů kolem vladyky Gorazda, bylo obnovení cyrilometodějské církve, navázání na dědictví sv. Ludmily a sv. Prokopa až k husitskými utrakvistům. Sjednocujícím cílem jejich snah bylo právě napojit se na tento dějinný příběh, a proto všichni tehdejší věřící i duchovní přesně věděli, co zde budují, na čem pracují, a tato práce je spojovala, sjednocovala jejich úsilí a činila jejich nadšení a sebeobětování pro takovou věc smysluplnými.

Historický příběh místního pravoslaví plní vlastně mj. úlohu místní hagiografie. Jednak jsou součástí našich dějin a historických památek samotné životopisy místních svatých. Avšak zároveň celý popis dějinné poutě pravoslaví u nás je svědectvím o Božím dílu u nás (podobně jako jsou životy svatých svědectvím o Bohu).

Vladyka Gorazd vždy rozhodně odmítal všechny pokusy prohlásit pravoslavnou církev na našem území za něco cizího či nového, ale vždy se odvolával právě na cyrilometodějství a jeho české pokračování, a dovozoval z toho „domovské právo“ pravoslavné církve v českých zemích. Škoda, že dnes někteří přestávají vidět, že máme na čem budovat, že máme svoji mimořádně požehnanou minulost, k níž se můžeme vztahovat. Kdysi musel vladyka hájit české pravoslaví před západním vlivem, dnes je pro nás aktuální bránit se ruskému vlivu, který na nás stále tlačí a ničí český a historicky oprávněný ráz místní církve, jak to mnozí vnímají.

Po druhé světové válce se kvůli nepřítomnosti bývalého hlavního duchovního vůdce, vizionáře a proroka a vlivem poměrů tento charakter české pravoslavné církve změnil. Cílem se stalo poruštit místní pravoslaví. Rusko se stalo vzorem ve všem. Jenže ruský způsob zbožnosti, ruská mentalita a ruská kultura (církevní i světská) jsou Čechům cizí (a někdo by možná řekl, že protivné). Přes všechny ty panslovanské vyprávěnky. Podle dobových zpráv se tomuto vlivu čeští duchovní a věřící stavěli na odpor. Proti ruské církevní pompéznosti a formalismu stavěli českou střízlivost a gorazdovskou prostotu, skrze níž lépe vynikne poselství evangelia. Hlavně se však v tomto smutném období z české církve vytratil společný cíl – budovat osobité české pravoslaví, které je odpovědí na potřeby a mentalitu české duše, která je zformována národními dějinami a duchem tohoto národa. Nejprve se vytratil společný cíl a farnosti chřadly (zřejmě by pod ruským vlivem chřadly, i kdyby nebyla totalita). Na konci minulého a začátkem tohoto století se však z církve začal vytrácet i smysl pro společný dějinný příběh. Naše česká církevní sebeidentifikace se rozmělnila a roztříštila do mnoha směrů.

Samozřejmě, chápeme, že hlavním a nejvyšším cílem naší cesty je Království nebeské. Křesťanství je náboženstvím příběhu a nikdo nezpochybňuje, že tím klíčovým sebeidentifikačním dějinným příběhem, do kterého jsme skrze svou víru zasazeni, je především příběh evangelia, příběh Kristova ukřižování a Vzkříšení. Jenže k těmto nejvyšším a zároveň obecným cílům, pomáhá najít cestu ta pozemská – lidská stránka Kristovy Církve, její kultura a myšlení. Proto je i to pozemské a lidské tak důležité pro spásu člověka. Věřme, že nás vladyka Gorazd svou inspirací i přispěním shůry přivede k obnově obou hlavních pilířů Gorazdovy církve.

(prot. Jan Baudiš)