Olomoucko-brněnská eparchie
Archijerejskou svatou liturgií (a velkou večerní s litijí v předvečer svátku) oslavil v pondělí 15. srpna monastýr svůj svátek Zesnutí přesv. Bohorodice, jemuž je zasvěcen hlavní chrám a potažmo i monastýr. Spolu s matkou představenou, igumenií Alexijí oslavili monastýrský svátek i jeho přátelé. Sváteční liturgii konal vladyka Izaiáš, s nímž spolusloužili: prot. Jan z Jihlavy, prot. Jan Langr, jer. Tomáš Loučka a diákon Lazar z Jihlavy. Promluvu o Matce Boží pronesl prot. Jan. Za archijerejské požehnání, závěrečné slovo a povzbuzení děkujeme vladykovi Izaiášovi.
Úsměvný detail liturgie: na svátek monastýru Zesnutí přesv. Bohorodice, v jehož přípravném období se dle liturgických tradic světí med, sloužili s vladykou tři presbyteři – všichni jsou to včelaři.
Po bohoslužbě následovalo pohoštění. Díky patří matce igumenii Alexiji za náročnou přípravu svátku. Monastýrské budovy jsou vzorně uklizeny a jejich okolí i přilehlá zahrada svědčí o svědomité péči a velké pracovitosti matky Alexie.
Fotogalérie
Nejprve je pár fotek ze skromné večerní, následuje série fotografií ze sváteční archijerejské liturgie. Na konci příspěvku je ještě několik fotografií z předcházející nedělní liturgie zakončené svatou Tajinou křtu.
Krátká úvaha o mimořádném významu vzoru Matky Boží pro náš duchovní život. (Výběr z kázání při sváteční liturgii)
Pravoslavní křesťané velice milují Matku Boží především kvůli jejímu rychlému zastání. Církev má bohaté zkušenosti s přímluvami přesv. Bohorodice, s její mateřskou milostí a ochranou. Zřejmě kvůli této tisícileté zkušenosti s její pomocí neexistuje žádná pravoslavná bohoslužba, při které by nebyla přesvatá Bohorodice vzývána. (Přinejmenším je vždy vzpomínána ke konci většiny ektenií a v závěrečné modlitbě tzv. „propuštění“.)
Z čeho pramení její důvěrné společenství s Bohem? Proč byla vybrána, aby porodila Spasitele světa? Čím se Bohu tak zalíbila a tak se Mu přiblížila, aby se skrze ni vtělil Boží Syn a přijal od ní do své kristovské Osoby naše lidství? Hlavním charakteristickým rysem její osobnosti je čistota. V modlitbách ji nazýváme jako přečistou. Čistota její duše, srdce i mysli – to je základ jejího důvěrného společenství s Bohem i vyvolení k účasti na spasitelném dílu jejího syna.
Svou čistotou nám slouží k inspiraci. Ukazuje cestu, jak se důvěrně přiblížit k Bohu – stát se Bohu podobným (samozřejmě se myslí podobnost v tom smyslu, v jakém je to pro člověka možné). Písmo svaté o tom praví: „Buďte tedy dokonalí, jako je dokonalý váš nebeský Otec.“ (Matouš 5,48) Nebo list Petrův cituje Starý zákon: „Svatí buďte, neboť já jsem svatý.“ (1 Petrův 1,16) Posvěcující síla naší křesťanské víry a Boží pravdy pracuje vždy ve spojení s očišťováním srdce.
Všechny formy pravoslavné duchovnosti (zvláště hesychie) jsou neodlučně spojeny s úctou k Matce Boží. Svatootcovská, tzv. niptická, teologie bývá propojena s bohorodičnou teologií, a v praxi duchovního vzestupu považují asketové přispění Panny Marie za nepostradatelné. Často dokonce obdrželi nehmotný oheň do svého nitra jako dar Matky Boží (např. při modlitbě vystoupil z ikony přesvaté Bohorodice a vstoupil jim do srdce). Jiný příklad zvláštní duchovní moci, kterou nám Bohorodice pomáhá: pod její ochranu v modlitbách svěřujeme svou duši při budoucí záhrobní cestě.
Z čeho se skládá naše pravoslavná svatootcovská tradice? Je to buď úsilí svatých Otců formulovat autentickou apoštolskou věrouku, nebo se jedná o kanonickou práci Otců, kteří ze všech sil střežili církevní jednotu, morálku, apoštolské řády a duchovenskou strukturu. A pak jsou to svatootcovská díla pojednávající o spiritualitě, pravidlech a radách ke správnému vedení duchovního života. Říkáme tomu asketická (či niptická) tradice svatých Otců a nahlédneme-li do těchto knih, snadno zjistíme, že je to v principu vše jen o jednom – o očištění srdce, resp. duše, od hříšných vášní. Jak prohlédnout klam zamlžující naše myšlení a cítění, jak očistit duchovní zření. Čili se tam popisuje metodika, jak se vnitřně očistit: od hněvu, pýchy, závisti a nečistých tužeb. Hněvivý a zlostný člověk, nebo závistivý či uražený, pokud neodporuje těmto vášním a dopouští, aby ho ovládaly, stává se posedlým.
V duchovním životě platí pravidlo, zákon podobnosti, podle kterého je lidská duše v pohybu buď ke světlu, nebo do temnoty: své ke svému. Každý směřuje tam, kde vládne takový duch a takové kvality, kterými sám člověk ze své vůle naplnil svou duši. Už tady v tomto pozemském životě máme zkušenost, jak nás to přitahuje tam, kde se cítíme dobře, kde to souzní s naším duševním stavem. Na duchovní rovině – zlé a hříšné lidi jako magnet přitahují místa, kde se páchá hřích. Zbožní lidé naopak touží přiblížit se těm místům, kde vládne dobro a Boží posvěcení. Většina z nás je však v jakémsi nejednoznačném a smíšeném stavu a způsobem svého života se postupně přikloníme na jednu či druhou stranu, tj. sami o sobě rozhodneme, kam budeme nakonec patřit, komu se budeme podobat.
Panna Marie svou čistotou stala se Bohu podobnou, a to je podstata jejího důvěrného společenství s Božím Synem. A na tuto cestu k Bohu volá nás všechny. Překrásně to vyjadřuje zvláště jedna z ikon Matky Boží: Odigritia (vůdkyně na cestě). Přesvatá Matka na této ikoně rukou ukazuje na svého syna, jako na zdroj spásy lidstva. On je jedinou cestou k Otci (Jan 14,6) a ona (její přímluvy a její vzor) je cestou k Němu.
Občas si lidé postesknou, že jejich modlitby, kterými prosí za to či ono, pro sebe či pro druhé, zůstávají nevyslyšeny. Jedním z důvodů může být, že jsou svým duchovním stavem příliš vzdáleni od Boha. Při liturgii slyšíme před svatým přijímáním zvolání: „Svaté svatým!“ Vyjadřuje se tím, že víra, účast na Církvi Kristově a přijímání svatých Tajin nás očišťují a činí Bohu podobnými. A zároveň se tím říká, že přijímání je pro ty, kteří touží být posvěceni a jsou připraveni odvrátit zrak od pozemského k nebeskému. To je osou pravoslavné spirituality. A k tomu nás inspiruje a poskytuje nám pomoc naše po Kristu nejdražší Matka Boží.
Od nás se žádá alespoň trocha námahy, trochu zabojovat proti svým vášním a svému hříchu, maličko snahy. Čím více dovolíme Bohu, aby nás posvětil, tím více se mu přiblížíme a tím spíše vyslyší naše modlitby, neodporují-li Jeho svaté vůli. Matka Boží nás zve, abychom – nakolik je to v našich možnostech – napodobili její vzor a přiblížili se tím k jejímu synu, Spasiteli, Pánu Ježíši Kristu.
