28. října na svátek svatého knížete Rostislava sloužil vladyka Izaiáš ve Znojmě. Přijeli i poutníci a společně oslavili světeckou památku velkomoravského knížete, který k nám pozval sv. Cyrila a Metoděje.
V naší eparchii máme památeční chrám v obci Chudobín. Postavili si jej začátkem 30. let minulého století chudobínští pravoslavní křesťané vedení svatým vladykou Gorazdem a patří k našim největším chrámům. Tento Boží dům je zároveň památníkem na zavražděného jugoslávského krále Alexandra. Chrám sv. Cyrila a Metoděje v Chudobíně, kdysi tam byla velká a početná farnost, je dnes tichým svědkem dávných vazeb místních pravoslavných Čechů na Srbskou pravoslavnou církev.
Níže uvádíme výňatek ze zprávy o události:
Chudobín, 9. októbra 2024. Pod záštitou Jeho Kráľovskej Výsosti Alexandra, srbského korunného princa a v spolupráci Olomoucko-brnianskej eparchie Pravoslávnej cirkvi v českých krajinách a na Slovensku a Honorárneho konzulátu Rumunska na Slovensku, bol dnes v Chudobíne vysadený 37. Strom pokoja – Tree of Peace. Ide o prvý strom tejto medzinárodnej mierovej iniciatívy vysadený v Českej republike, čím na Svetovú mapu mieru pribudla už 22. krajina. Dominantu Chudobína, mestskej časti Litovel, tvorí panoráma troch kostolov: pravoslávneho, rímskokatolíckeho a husitského. Pravoslávny chrám svätého Cyrila a Metoda je tiež pamätníkom juhoslovanského kráľa Alexandra I., ktorého 90. výročie tragickej smrti si dnes pripomíname. A ako hlása i dátum na základnom kameni kostola, rok 2024 je taktiež 90. výročím založenia tejto stavby. V kostole je dokonca zemina zo Srbského Oplenacu, kde je mauzóleum srbskej kráľovskej rodiny z dynastie Karađorđevićovcov.
Alexander I. Karađorđević bol druhým kráľom Juhoslávie. V roku 1922 sa oženil s Máriou Rumunskou, dcérou rumunského kráľa Ferdinanda I. V októbri 1934 bol na neho v Marseille spáchaný atentát, pri ktorom zablúdená guľka zabila tiež vtedajšieho francúzskeho ministra zahraničia Louisa Barthoua. Alexander I. bol hlboko veriaci kresťan a všestranne podporoval pravoslávie v Československu, ktoré bolo v tých časoch v jurisdikcii Srbskej pravoslávnej cirkvi. Bol tiež odporcom Adolfa Hitlera. Strom pokoja v Chudobíne je vysadený pod záštitou jeho vnuka, korunného princa Alexandra. Z dôvodu účasti na spomienkovom podujatí v Kostole svätého Juraja v Topole, známeho ako Oplenac, sa korunný princ nemohol zúčastniť dnešného podujatia v Českej republike. Zaslal však účastníkom pamätnej výsadby svoje oficiálne posolstvo: „Je mi veľkou cťou prevziať patronát nad týmto významným podujatím, ktoré pripomína 90. výročie zavraždenia môjho starého otca, rytierskeho kráľa Alexandra I. Hoci sa nemôžem osobne zúčastniť, moje myšlienky a úvahy o trvalom dedičstve vodcu, ktorého vplyv rezonuje dodnes, sú dnes s vami. Jeho neochvejná viera v hodnoty vzájomného rešpektu a národnej jednoty nás najmä v dnešnom svete, kde sú problémy rozdelenia a extrémizmu stále prítomné, naďalej inšpiruje.“ A ako ďalej pokračuje: „dnes vysadený Strom pokoja je symbolom Alexandrových ideálov – nádeje a odolnosti v časoch ťažkostí. Je našou kolektívnou povinnosťou presadzovať hodnoty, ktoré on presadzoval – spravodlivosť, rešpekt a porozumenie – a usilovať sa o svet, kde mier nie je len vzdialenou túžbou, ale zdieľanou realitou.“
Iniciatíva Strom pokoja je zameraná na zachovanie historickej pamäte, podporu myšlienok mieru a priateľstva medzi národmi a šírenie ekologického posolstva sadením stromov ako symbolu a posolstva mieru a medzináboženského dialógu. Iniciatíva spája dve dôležité otázky našej doby, prvou je mier a druhou klimatická kríza. Projekt s podporou Ministerstva zahraničných vecí a európskych záležitostí Slovenskej republiky realizuje združenie Servare et Manere s Osobitným poradným štatútom pri Hospodárskej a sociálnej rade OSN. „Servare et Manere si v roku 2021 na Srbskom vojenskom cintoríne z prvej svetovej vojny v slovenskom Veľkom Mederi pripomenulo tiež storočnicu úmrtia srbského kráľa Petara I. Karađorđevića, otca kráľa Alexandra I., čím sme opäť nadviazali na dávnejšiu spoluprácu so srbskou kráľovskou rodinou,“ uviedol Marek Sobola, generálny tajomník Servare et Manere a honorárny konzul Rumunska na Slovensku, ktorý je zakladateľom iniciatívy Strom pokoja. „Doteraz už bolo vysadených 37 Stromov pokoja v 22 krajinách na 4 kontinentoch,“ pokračuje Sobola.
„Dôležité je to, že je to Strom pokoja, Strom mieru. Dnes prežívame ťažké chvíle, pretože v blízkosti našej hranice je vojna. Stretávame sa s ňou aj vďaka našej pomoci utečencom. Mnoho rokov sme o nej len počuli zo spomienok našich starých rodičov, a dnes s ňou začíname. Aj preto dnes sadíme Strom pokoja a mieru. Dub, ktorý symbolizuje jednotu. Je symbolom Pána Boha, ktorého prosíme, aby nám ten pokoj daroval. Dnes spomíname aj na kráľa Alexandra I., ktorý podporoval našu eparchiu, a aj vďaka prsti zeme z Oplenacu v našom chráme sme s ním v spojení. Dnešná výsadba je posolstvom mieru, aby sme si ho začali vážiť viac, pretože nie je samozrejmosťou. Ale my veriaci vieme, že Pán Boh je pri nás. Koho Pán Boh miluje, toho krížom navštevuje. Mnohí nesieme svoje kríže. Preto verím, že strom ktorý sme dnes zasadili, bude symbolom života,“ povedal vladyka Izaiáš.
Účastníci spomienky sa po výsadbe Stromu pokoja presunuli do chrámu, kde sa spoločne pomodlili panychídu – bohoslužbu za zosnulého kráľa Alexandra I. Na záver spomienkového podujatia boli udelené dve vyznamenania Servare et Manere, ktorými združenie oceňuje organizácie i jednotlivcov za zásluhy o mier, priateľstvo a porozumenie medzi národmi či medzinárodný dialóg, ako aj za podporu iniciatívy Strom pokoja. Čestné uznanie za spoluprácu a pomoc pri organizácii výsadby prvého Stromu pokoja v Českej republike bolo vyjadrené dôstojnému pánovi Mgr. Tomášovi Radimovi Loučkovi, duchovnému správcovi chrámu sv. Ľudmily v Řimiciach. Jeho Preosvietenosti ThDr. Izaiášovi, biskupovi olomoucko-brnianskemu, bola za jeho povšimnutiahodné zásluhy o medzináboženský dialóg a priateľstvo a porozumenie medzi národmi udelená Pamätná medaila Stromu pokoja.
Podujatie spoločne organizovali a podporili Honorárny konzulát Rumunska na Slovensku a Olomoucko-brnianska eparchia Pravoslávnej cirkvi v českých krajinách a na Slovensku.
Svátek Povýšení Kristova Kříže nám svým obsahem i zvláštním obřadem vynášení a klanění se svatému Kříži připomíná, že život křesťana je trpělivým nesením Kříže. Následovat Krista, jak nás k tomu Pán volá, znamená zapřít sám sebe a přijmout svůj Kříž. (Mat 16,24) Je to těžké, ale znamená to spolu s vírou to netěsnější spojení s Kristem. Je tím totiž dosvědčena pravdivost naší víry.
Lidé (a týká se to i nás, pravoslavných) někdy věří v Boha a praktikují křesťanský život z důvodů snahy zajistit si pozemské štěstí. Prosí Boha o zdraví, za spokojenost své rodiny, za hojnost, za dostatek materiálních blah. To v principu není nic špatného. Jenže teprve trápení vyzkouší naši víru, zda je přikována jen k věcem pozemským, či zda míří za horizont našeho dočasného života – do nebeského království.
Všem našim bratřím a sestrám, kteří jsou kvůli své víře pronásledováni, vysmíváni, nenáviděni či dokonce mučeni a zabíjeni, praví Pán Ježíš: „Radujte se v ten den, a veselte se, neboť hle, odplata vaše mnohá je v nebesích.“ (Luk 6,23) Tam, v nebi, je náš horizont, k němuž se upínají naše zraky. K tomu nás Kristus volá a zve. To je naše cesta.
Ap. Pavel píše: „Bylo vám totiž dopřáno, abyste v Krista nejen věřili, ale také pro něho trpěli.“ (Filip 1,29) Prohlašuje tím, že v Krista nejen věřit, ale pro něj i trpět, je dar. Od nejstarších dob si Církev uvědomovala, že Kristus otáčí v našem životě vše jakoby vzhůru nohama – nebo jinak: mimo křesťanskou víru je v nás – v duši i v mysli – vše naopak. Bez víry v Krista lidé staví dočasné hodnoty nad věčné a tělesné nad duchovní. Víra v evangelium nás přivádí k vnitřnímu obrácení celé naší duše zpět do správné polohy – podstatné je pak pro nás to, co je duchovní a věčné, druhořadé je potom to, co je materiální a pomíjející.
A tak Kristus vše v našem životě proměňuje, aby nám všechno sloužilo ke spáse. Dokonce i něco tak absurdního jako utrpení a smrt už je Kristem proměněno, takže se i z toho stala cesta do Božího Království, kráčení po cestě, kterou nám zřídil do ráje Boží blízkosti sám Spasitel. Pokud správně chápeme a přijímáme, co nám Boží prozřetelnost dává, stává se z toho cesta ke spáse.
Proto od nejstarších dob Církev vnímala, že mučedníci nepotřebují kanonizaci. Resp. není potřeba zkoumat, jestli jejich ostatky tlejí či netlejí, jestli se dějí zázraky na jejich přímluvy, či zda se zjevují, pomáhají, plní naše prosby apod. Mučednické svědectví o Kristu prolitím své krve vždy stačilo jako důkaz, že tento křesťan následoval Krista, spojil se s Ním tím nejtěsnějším myslitelným způsobem, byl s Pánem Ježíšem ukřižován (obrazně myšleno) a tudíž spolu s Ním vstal z mrtvých, a nyní je v nebi nejblíže Božímu trůnu, spolu s Kristem.
Kříži tvému klaníme se, ó Vládce, a svaté Vzkříšení tvé slavíme.
I v tomto roce jsme 5. října svatou liturgií oslavili památku mučedníka Václava v Stremeníčku. V této vesničce zůstal naší eparchii jako dědictví po bývalé významné farnosti malý chrám, spíše kaple zasvěcená svatému patronovi české země. Tato malá, prostá, ale útulná a duchovně hřejivá kaplička je posvátným odkazem dávných, duchovně nadšených pravoslavných Čechů nám, jejich současným následovníkům.
V sobotu 28. září 2024, v den svátku sv. muč. a princezny Orosie, se v katedrálním chrámu sv. Václava konala božská liturgie pod pastýřským vedením Jeho Přeosvícenosti biskupa Izaiáše, našeho drahého eparchiální biskupa olomoucko-brněnského.
Při liturgii spolusloužili duchovní naší eparchie a zpěvem liturgických hymnů se služby účastnili členové pěveckého sboru Eparchiálního institutu sv. Prokopa Sázavského.
Při promluvě byly připomenuty přítomným okolnosti, které vedly k mučednické smrti princezny Orosie a úctu obyvatel aragonského města Jaca, blízko kterého byla naše Moravanka Orosie se svým doprovodem přepadena a zabita Maury.
Po liturgii vladyka vykonal poklony před svatým Křížem, který je tento den po svátku Povýšení vynesen doprostřed chrámu, a poté poděkoval všem přítomným. Ve své promluvě hovořil o Kříži, který jako křesťané máme trpělivě nést a nesmíme propadat zoufalství, když někdy pod jeho tíhou klesáme. Ano, lidské síly i někdy víra a trpělivostí kolísá a stává se, že klesneme, ale i Kristus pod tíhou kříže klesl, a pak zase kráčel dál. Pro nás je po každém poklesnutí připravena cesta návratu zpět na křížovou cestu za Kristem. Tento návrat se děje skrze pokání. Vzmužíme se, sebereme všechny své síly a zase jdeme a snažíme se věrně následovat našeho Pána.
Duchovní brněnského chrámu předal v závěru bohoslužby vladykovi květiny s poděkováním za jeho návštěvu a službu v tento tak vzácný den. Vladyka se poté zamyslel nad episkopskou službou a připomněl, že zvláště těžkým břemenem biskupa je velká odpovědnost, která je s touto službou spojena. Uvedl při tom zkušenost, kterou zažíváme všichni: radit by chtěl každý, ale odpovědnost pak nikdo nést nechce. Použijeme-li metaforu, pak si můžeme představit každou eparchii jako loď, na které se plaví duchovní i věřící a potřebují, aby loď doplula ke Kristovu přístavu. Loď má jednoho kapitána, který za zdar plavby zodpovídá, ale někdy se k jeho způsobu velení chtějí vyjadřovat i mnozí další a říkají: musíme rychleji, musíme pomaleji, raději doprava nebo doleva. Rady ostatních mohou být prospěšné, ale jejich prosazování může škodit. Někteří, když loď nepluje tou cestou, jak si představují, pak koráb opouštějí. Co s nimi bude? Zůstanou sami, uprostřed moře, hrozí jim duchovní záhuba. Naším přáním je, aby se vrátili na loď a společně jsme dopluli až do království Božího.
Na závěr vladyka předával studentům, kteří zdárně absolvovali první ročník našeho bohosloveckého Institutu sv. Prokopa, certifikáty, kterými se osvědčuje, že splnili požadavky Institutu a vykonali závěrečné ročníkové zkoušky. Zároveň byl oznámen začátek druhého ročníku Institutu a všichni studenti byli vyzváni, aby se přihlásili k pokračování svého vzdělávání. Vladyka s otcem ředitelem Institutu vyjádřili naději, že někteří budou pokračovat až do třetího a čtvrtého ročníku, a povolá-li je Bůh, budou vysvěceni k službě u oltáře.
„Mnohá léta!“ našemu vladykovi a všem přítomným duchovním i věřícím.
Nakonec všechny čekalo bohaté pohoštění před chrámem.
Svátek sv. Orosie stojí uprostřed tří významných dnů pro naši místní církev. Tato trojice začíná svátkem Povýšení svatého Kříže, který jsme uctívali v pátek, a po sobotním svátku mučednice Orosie následuje nedělní svátek sv. Ludmily České. Společný motiv všech těchto svátků udává první z nich: Povýšení uctívaného drahocenného Kříže Páně.
Při tomto svátku si připomínáme nejen nalezení dřeva pravého Kříže císařovnou Helenou, ale také význam samotného znamení kříže, k němuž křesťané od apoštolských dob vzhlíželi, Kristův kříž považovali za svou chloubu (jak píše už apoštol Pavel v Bibli). Co vidí člověk, který s vírou pozdvihne své zraky ke Kříži? Vidí v tom dřevu žertveník, oltář, na kterém byla naším veleknězem, vtěleným Božím Synem, přinesena oběť za hříchy člověka, za hříchy všech lidí, kteří ke Kristu vzhlížejí. V Kříži vidíme vítězství našeho Pána Ježíše Krista nad ďáblem, nad zlem, nad věčnou záhubou. Kříž jsou pro nás otevřené dveře do ráje Boží blízkosti, do věčné blaženosti.
A tak dával kříž Kristův lidem vždy odvahu, naději, vděčnost a lásku. Samotné znamení Kříže nás posiluje, činí naše srdce statečnými a obdařuje nás silou překonat cokoliv. Vidíme to na svatých mučednících. Hned v době prvokřesťanské, když začalo být křesťanství pronásledováno a křesťané krutými způsoby hubeni jako nepřátelé římských státních bohů, můžeme spatřit (skrze dávné záznamy toho, co se tenkrát dělo) tu ohromující statečnost a věrnost, jež křesťané při svém mučednickém svědectví projevovali. Právě Kristův kříž jim ukazoval, že brána do Božího království je otevřena. A je-li to nutné, pak člověk Kristův vymění pár let pozemského života za věčnost u nohou Ježíšových. Lepší bylo pro ně ztratit zbývající léta svého pozemského života, než aby ztratili blaženost v Boží náruči, než aby si zachránili zde pár pozemských let a zřekli se kvůli tomu naděje na věčnou spásu. Tak to křesťané pevně vyznávali, tak to viděli a sílu k pevnosti tohoto vyznání jim dával Kříž.
Vidíme to zřetelně na tom, jak se chovali křesťané, když byli pohanskými vládci kvůli Kristu předhozeni v aréně k sežrání šelmám pro pobavení pohanského publika lačnícího po krvi. K překvapení pohanů se křesťané v aréně, do níž byli vpuštěni hladoví lvi, chovali důstjně a s takovou statečností, že to dokonce přimělo některé pohany k zvolání: Veliký je Bůh křesťanů! A když bylo křesťanům v aréně znemožněno se modlit a zpívat žalmy, tak alespoň zkřížili ruce na hrudi do podoby kříže. Z toho vidíme, že právě Kristův Kříž je doprovázel v tomto zápasu, z něhož jako vítězové odcházeli do nebeské slávy.
Ten samý jev sledujeme v životě velkomoravské princezny a mučednice Orosie. Byla vychována sv. Ludmilou ve víře a právě tato učitelka zažehla její srdce svou vírou. Když byla mladičká Orosie na radu sv. Metoděje provdána za španělského prince, vypravila se z Velké Moravy na pouť do Španělska za svým ženichem. Se svým průvodem byla Orosie v Pyrenejích přepadena zločineckou bandou Maurů. Jejich vůdce byl zaujat její krásou a nabídl jí zachování života; měl jen dvě podmínky. Musela by přestoupit na muslimskou víru a vzít si ho za manžela. Orosie se před skupinou hrdlořezů měla rozhodnout, zda se zřekne Krista a zruší slib manželské věrnosti španělskému princi, tedy přestoupí na islám a stane se manželkou bohatého vůdce lupičů, nebo… Patnáctiletá dívka! Co bychom od ní mohli očekávat jiného, než se podrobí násilí a nutnosti kvůli zachování života, který celý měla ještě před sebou. Orosie věděla, že pokud se nepodvolí, čeká ji masakr. A v téhle situaci řekla: „Ne.“ Celý svůj pozemský život v tu chvíli vyměnila za Kristův Kříž, a pozemské bohatství za nebeské království. Z čeho jiného mohla tato dívenka čerpat takovou sílu, statečnost a rozhodnost, když ne ze vzhlížení ke Kříži svého Pána?
Podobné uvažování a stejnou víru můžeme najít i v životě učitelky a přítelkyně Orosie, sv. Ludmily.
Kristův Kříž má stejnou sílu v době prvokřesťanské i v dobách sv. Metoděje a sv. Orosie či Ludmily, a stejně tak i dnes. Na každého člověka padají nějaké těžkosti: přijde krutá nemoc, smrt blízké osoby nebo problém v rodině, či materiální těžkosti, problémy v zaměstnání. Právě v naší době vidíme, jak nečekaně může přijít válka, na domy lidí začnou dopadat bomby a rakety z té či oné strany. Přicházejí živelné pohromy, zrovna nyní jsou to u nás povodně, a rodina, která včera měla nedávno opravený dům, se ocitne na zbořeništi plném bahna, bez přístřeší a bez svých věcí. Pro křesťana to však není důvod k zoufalství ani k reptání, protože uprostřed své bídy může vzhlížet ke Kříži, a odtud čerpat naději, sílu, statečnost. Skutečný nepřítel člověka, onen dávný had, je už přemožen, na Kříži mu náš Pán rozdrtil hlavu. Vše, co se námi děje zlého, je buď důsledkem našich hříchů, kterými dáváme poraženému ďáblu právo, aby nás trápil a sváděl, nebo je to dopuštění Boží prozřetelnosti, která nás chce i cestou zkoušek přivést do nebe. Když hledíme na Krista visícího na Kříži, jak svou krví z nás smývá naše hříchy, tak přece chápeme, že náš Bůh je připraven cokoliv pro nás podstoupit a učinit, a zároveň spravovat náš život s jediným cílem – aby nás přivedl k sobě, do své náruče, do věčného štěstí.
Olomoucko-brněnská eparchie
