Olomoucko-brněnská eparchie
Brtnici na Jihlavsku navštívil v sobotu 5. července vladyka Izaiáš, biskup olomoucko-brněnský, aby zde vysvětil novou pravoslavnou kapličku. Zbudoval ji v průběhu sedmi let bratr Rostislav Vyoral s cílem vytvořit místo duchovního odpočinku, rozjímání pro všechny zájemce o pravoslavné cyrilometodějské kořeny našeho místního křesťanství a jeho spiritualitu. Z toho vyplynulo i zasvěcení kaple sv. knížeti Rostislavovi Velkomoravskému, který k nám pozval byzantskou misii sv. Cyrila a Metoděje. Krásná a zajímavá kaplička je uvnitř vyzdobena velice pěknými ikonografickými freskami. Prostor kaple je sice maličký, ale má silnou duchovní atmosféru. V přízemí pod kaplí je upravená malá jeskyňka, kam je možno kdykoliv vstoupit, zapálit svíčku, posedět a pomodlit se.
S vladykou přijeli z Olomouce i důstojní otcové Aleksei Kukhta a Luděk Spurný spolu se zkušenými zpěváky, kteří se postarali o nádherný liturgický zpěv, k němuž se přidala i zpěvačka sestra Sofie z Jihlavy. Spolu s duchovními dále sloužil jihlavský protopresbyter s jihlavským diákonem Lazarem.
Nejprve byla do prestolu vložena památeční listina se zápisem o posvěcení; na znamení duchovní jednoty oltáře se svatými místy pravoslavné církve byl vložen do prestolu kámen z Jerusalema, z lávry sv. Charitona; do časové schránky bylo dáno několik dobových předmětů (pamětní mince dnešní doby jako památka na nás). Poté byl prestol pomazán olejem a spolu s ním i stěny na všech čtyřech světových stranách. Po přečtení modliteb ke svěcení chrámu dle řecké tradice a vykropení kaple svěcenou vodou byl bratr Rostislav postřihnut na žalmistu a ihned ustanoven na hypodiákona s úkolem konat v této kapli pobožnosti.
Pak byla sloužena svatá liturgie. Po liturgii předal vladyka budovateli chrámu pochvalnou listinu – diplom Olomoucko-brněnské eparchie a poblahopřál mu k završení celého díla stavby kapličky. Při závěrečné promluvě hovořil o tom, že chrám je vlastně kouskem nebe na zemi a podobně, jako jsou ikony okna, skrze něž hledíme do nebe, tak skrze chrám už zde v tomto tělesném životě svým způsobem vstupujeme do Božího Království, neboť zde otevíráme svá srdce Kristu, aby mohl vstoupit, být v nás a my v Něm. V chrámu se hlásá Evangelium Kristovo ke spáse všech, kteří je čtou, i těch, kdo naslouchají. Naše chrámy na Moravě jsou dědictvím cyrilometodějské tradice a pokračuje v nich hlásání Božího slova v místním jazyku k osvícení duší tohoto národa.
Při promluvě v liturgii se hovořilo o významu chrámu a oltáře. Kazatel vycházel ze slov apoštola Pavla, že pozemský chrám, oltář i bohoslužba jsou stínem či odrazem nebo podobou nebeské svatyně a Božího trůnu (Žid 8,5), kolem něhož Bohu slouží andělé (Isai 6,1-5), oslavují jej, chválí a dobrořečí mu. Podobně i my konáme v našich chrámech u našich oltářů oslavu Boží, abychom se ve chválení Hospodina zástupů připojili ke všem řádům andělů na nebesích. Ale v chrámech Kristových se navíc andělé připojují k nám a spolu s námi konají svatou liturgii, zvláště eucharistii, jak se o tom hovoří v modlitbách božské liturgie. Chrám je tedy setkáním nebeského s pozemským. Liturgie je nejen obrazně ale i duchovně svatou horou, na kterou vystupujeme a na jejímž vrcholku se člověk setkává s Bohem, který tam za námi sestupuje.
O posvěcení chrámu. Chrám je místo vyhrazené, oddělené od ostatních míst pro Boha. V jazyce Písma svatého Starého zákona souvisí pojem zasvětit, posvětit se slovem „oddělit“. Spolu s prací na vybudování chrámu a s prostředky vynaloženými na jeho stavbu a zařízení je právě toto oddělení či vyhrazení části našeho prostoru jen pro Boha základem jeho posvěcení. S druhé strany na tento lidský dar, resp. oběť, Bůh odpovídá a sesílá blahodatné působení Svatého Ducha, aby posvětilo chrám dotykem svatosti Boží.
Lidská práce a námaha s budováním oltářů Bohu jsou projevem lidské touhy po Bohu, která je v každém lidském srdci; jsou darem lidské lásky a díků Stvořiteli. Tak vznikly všechny naše chrámy a kaple, od největší katedrály až po ten nejposlednější modlitební koutek – člověk niterně potřebuje místo vyhrazené k tomu, aby se obracel k Bohu, aby Ho jako andělé chválil a oslavoval, pak aby Mu jako člověk děkoval, a nakonec aby jej jako hříšník upadlý do bídy prosil. (Právě v tomto pořadí byly kdysi seřazeny části svaté liturgie.)
Kromě toho, každý si nosíme svůj osobní oltář v sobě, ve svém srdci. U tohoto oltáře Bohu sloužíme tím, že svá srdce stále povznášíme vzhůru, jak to slyšíme při liturgii: „Vzhůru srdce!“ Odtrháváme svá srdce od lepkavých pozemských „sladkostí“ čili marností, abychom je pozdvihovali k Pánu Ježíši, naší jediné největší lásce. A to nás zase vrací do chrámu, neboť korunou této vnitřní bohoslužby je spoluslužba s ostatními bratry a sestrami při eucharistické oběti Pána Ježíše Krista.
Při této události udělil bratru Vasilovi z Jihlavy vladyka požehnání oblékat podrjasnik. Kaple byla zcela zaplněna věřícími a někteří lidé stáli venku, kam jim hlas bohoslužby přenášel reproduktor (celkem bylo přítomno přes 20 lidí). I přesto, že byl horký den, účastníci i hosté hovořili o krásném a povznášejícím zážitku, který si ze služby odnášejí. Po ukončení bohoslužby následovalo příjemné pohoštění a všichni přítomní byli pozváni na slavnostní oběd.
