Poselství k svátkům Narození Kristova

POSELSTVÍ POSVÁTNÉHO SYNODU
Pravoslavné církve v českých zemích a na Slovensku
u příležitosti svátku Kristova Narození 2023/24

Duchovní otcové, bratři a sestry:

Kristus se rodí!

Svátek Kristova Narození nás i tohoto roku opět přivádí před betlémskou jeskyni, kde můžeme duchovními zraky spatřit právě narozené Dítě a spolu s pastýři naslouchat volání andělů. Jako kdysi mudrcové z Persie i my se můžeme duchovně poklonit vtělenému Božímu Synu ‒ Slunci spravedlnosti, Východu z výsosti, Spasiteli světa.

Sláva na výsostech Bohu a na zemi pokoj, lidem dobrá vůle! (Luk 1,14) Tak kdysi znělo betlémskou nocí volání andělů. O jakém pokoji zpívali? Mínili tím pokojem dobu bez válek, bojů a konfliktů? Vždyť životy lidí zůstaly i po Kristově Narození takové, že si můžeme povzdychnou s prorokem Jeremiášem: Každý říká: mír, mír ‒ jenže žádný mír nenastává. (Jer 8,11) A přece ‒ v noci, když se narodil Kristus, sestoupil na zemi Boží pokoj, který převyšuje každý lidský rozum. (Filip 4,7) To je pokoj, jenž nezávisí na vnějších okolnostech, neboť pochází ze samotného Boha, který se stal člověkem.

Evangelista Lukáš začíná své vyprávění o narození Kristově těmito slovy: „V těch dnech vydal císař Augustus příkaz provést sčítání lidu po celém světě.“ (Luk 2,1) Proč apoštol Lukáš nevzpomíná císařovo vlastní jméno ‒ Oktaviánus ‒ ale jen jeho titul – Vznešený, tj. Augustus? Protože byl největším mezi římskými císaři; zatímco všichni ostatní byli císaři války, on jediný byl císařem míru.

V starověkém Římě stál na jednom z pahorků chrám pohanského boha války: Marsův. Téměř po celou dubu trvání Římské říše byly brány Marsova chrámu otevřené dokořán. Byla to symbolická výzva Římanům, aby sem do tohoto chrámu přišli k modlitbě za vojenské úspěchy ve válkách. Pouze v době vlády Oktaviána Augusta byly jeho brány zavřené, protože v celé říši zavládl mír.

A právě v době panování císaře ‒ mírotvorce přichází na svět Kristus: Kníže pokoje. (Iz 9,6) Za ticha betlémské noci se stalo něco, co změnilo samotnou podstatu lidských dějin, narodil se Kristus, který „je náš Pokoj, spojil dvojí v jedno a svým tělem zbořil přehradu rozdělující lidi na nepřátele, když ze dvou stvořil jednoho nového člověka a v sobě oba usmířil s Bohem“. (Ef 2,14-15) Zvěstoval pokoj těm, kteří byli vzdálení, i těm, kteří byli blízcí. (Ef 2,17) A tak od této chvíle už nejsme cizinci a přistěhovalci, ale spoluobčané svatých a domácí Boží. (Ef 2,19)

Otevřeme svá srdce proto Toho, kdo se narodil, abychom měli život a měli ho v hojnosti. (Jan 10,10) Nechme vstoupit do svého života Toho, kdo ‒ budeme-li o to žádat ‒ může uzdravit veškerý náš lidský egoismus a slabost. Začněme konečně hledat své štěstí tam, kde jej vskutku lze najít ‒ ve sdílení dobra s ostatními. Podělme se s „blízkými i vzdálenými“ o radost z příchodu Kristova, aby ve světě plném nepřátelství, válek a krveprolévání opět zvítězila moc lidské sounáležitosti, čerpající sílu z nesmírné Boží pokory.

Mnozí z nás máme v živé paměti dobu po pádu bývalého státního režimu, kdy se odevšad ozývaly nadšené hlasy, zdůrazňující potřebu názorové plurality a společenské diverzity. Uplynulé tři desetiletí, a zvláště poslední roky, nám stále přesvědčivěji dokazují, že podobná pluralita a diverzita mohou být přínosné jen pro takovou společnost, která nedevalvuje své základní duchovní principy a morální hodnoty. Bez nich se totiž rychle ztrácí smysl pro konstruktivní dialog a nastupuje nebezpečná polarizace společnosti, ba často i krvavé konflikty.

Naše doba má své vlastní samolibé Herody, kteří ohromují lidi pěknými řečmi, ale jejich skutky přinášejí potoky slzí a moře krve. Podobně jako kdysi přesvatá Bohorodice s Dítětem Ježíšem v náručí, doprovázena svatým Josefem, utíkala před zlovůlí mocných do Egypta, podobně jsou i dnes mnozí lidé donuceni těžkými životními okolnostmi nebo obavami o svůj život, aby opustili rodnou zemi a utíkali do ciziny. Hospodin Bůh nechť setře slzy z každé tváře (Iz 25,8) a utěší onu „Ráchel, která dnes opět oplakává své děti“. (Mat 2,18)

Ve složitých životních situacích máme jako lidé vždy několik možností, jak se zachovat. Pohodlná je možnost zůstat lhostejnými k utrpení druhých, o němž se domníváme, že za ně neneseme odpovědnost, a proto se nás netýká. V takovém případě se zkusme zamyslet, jestli z nás naše lhostejnost či nezájem nečiní pasivní spoluviníky a pomocníky těch, kteří ubližují jiným lidem, omezují jejich svobodu či jim dokonce sahají na život. Každý z nás se může znenadání ocitnout v nouzi. Je deprimující, když člověk musí čelit kromě vlastních problémů ještě lhostejnosti a nezájmu svého okolí.

Jako křesťané bychom měli vědět, že existuje i jiná, a to správná možnost, jak se zachovat v podobných situacích. Nezapomínejme, že kromě materiální pomoci, která je pochopitelně důležitá, existuje i pomoc duchovní, která je mnohdy aktuálnější a významnější. Vždyť více sil a ochoty postavit se výzvám života někdy člověku dodá vědomí, že ho má někdo rád, že je někomu potřebný ‒ a tento pocit nám může dát obyčejné dobré slovo, soucitné vyslechnutí, laskavý úsměv a samozřejmě vroucí modlitba.

Nejsme tak bezmocní, jak si někdy myslíme. Člověka sice spasil Bůh, ale On do té míry důvěřoval člověku, že se sám svěřil do lidských rukou. Osud světa ‒ osud naší spásy, osud Božího Dítěte byl svěřen do lidských rukou přesvaté Bohorodice a svatého Josefa. Je to jedno z největších tajemství křesťanství: obyčejná, a přesto neobyčejná láska rodičů k svému dítěti a ochrana jeho života se v konečném důsledku stala příčinou spásy světa.

V součinnosti a spolupráci Boha a člověka spočívá smysl a podstata spásy. Nebojme se být Božími spolupracovníky. Zpomalme v průběhu nadcházejících svátků své obvyklé životní tempo a najděme si chvilku k zamyšlení.  Ať nám pohled a betlémské jesle pomůže pochopit, co je v Božím plánu spásy člověka pravděpodobně nejdůležitější, jenže zároveň nejméně chápané: jakékoliv zlo tohoto světa může porazit jen křehkost, pokora a něžnost Dítěte!

Nechť Hospodin žehná lidu svému pokojem (Ž 28,11) v nastupujícím roce 2024!

† Rastislav
arcibiskup prešovský,
metropolita českých zemí a Slovenska

† Michal
arcibiskup pražský a českých zemí

† Simeon
arcibiskup olomoucko-brněnský

† Juraj
arcibiskup michalovsko-košický

† Izaiáš
biskup šumperský

PDF k vytištění: