Život a dílo vladyky Simeona

Arcibiskup Simeon. * 12. 2. 1926, + 19. 3. 2024

V úterý večer 19. března 2024 se uzavřela kniha pozemského života arcibiskupa Simeona. Vladyka Simeon, arcibiskup olomoucko-brněnský byl v průběhu svého životního působení významný pravoslavný teolog, vysokoškolský pedagog, překladatel, spisovatel a hlavně duchovní pastýř, který má za sebou bohatý život a rozsáhlé dílo.

Vladyka Simeon, křestním jménem Radivoj Jakovljevič, se narodil v roce 1926 v Praze do smíšené srbsko-české rodiny. Dětství strávil spolu se svými dvěma bratry v Záhoří u Svatojánských proudů, kde měl jeho otec, inženýr Milutin Jakovljevič, pronajatý statek. Po obecné škole ve Slapech nad Vltavou chodil do reálného gymnázia v Karlíně, kde také maturoval. Doplňující maturitu z latiny a filozofie složil v roce 1945 na reálném gymnáziu v Praze – Truhlářské ulici. Hned poté nastoupil na studium teologie na Karlově Univerzitě. Letní semestr roku 1947 strávil na teologické fakultě Bělehradské univerzity, nicméně ještě téhož roku odešel studovat na Leningradskou duchovní akademii, kterou ukončil v roce 1953 obhájenou prací Pravoslavné učení o spáse v díle patriarchy Sergije. V době svého leningradského pobytu začal také veřejně publikovat. První článek vyšel v Hlasu pravoslaví v roce 1948 pod názvem Dopisy českého bohoslovce z SSSR.

Po návratu do vlasti se stal vladyka Simeon v roce 1953 hospodářským tajemníkem prešovské eparchie a zároveň začal vyučovat na tamní teologické fakultě. Mezi jeho předměty patřily zprvu patrologie a homiletika. Po onemocnění archimandrity Jana (Kuchtina) převzal rovněž výuku Starého zákona. Starozákonní biblistika se stala jeho výsostnou disciplínou. K jejímu rozvoji přispěl cennými studiemi, překlady do češtiny i samotnou pedagogickou prací. Jeho erudované přednášky a náročné zkoušky pomohly formovat generace studentů, kteří pod ním absolvovali starozákonní biblistiku od padesátých let až do nedávné minulosti, kdy vladyka Simeon navzdory svému věku bravurně přednášel na detašovaném pracovišti prešovské fakulty v Olomouci.

Roku 1958 se oženil s Růženou Slámovou. V září roku 1958 se vladyka oženil, v listopadu byl metropolitou Janem vysvěcen na diakona a 25. prosince v katedrálním chrámu sv. Cyrila a Metoděje v Praze na kněze. V létě následujícího roku byl donucen slovenskou státní správou k odchodu z prešovské fakulty. Nastoupil na kněžskou službu místo svého těžce nemocného tatínka v Mariánských Lázních (kde pak působil čtyřicet let). Zde se mladým manželům narodila jediná dcera Bohdanka. Kromě místní církevní obce, již tehdy složené z různých národností (vedle Čechů z Volyně ji tvořili Rusové, Ukrajinci a Bulhaři), pastýřsky pečoval o věřící z nedalekého Těšova a Teplé. Obzvláště rád se vladyka věnoval vzdělávání dětí. Vyučoval náboženství ve školách i rodinách, pořádal vánoční a velikonoční besídky, pro něž skládal program, organizoval poutě, výlety a letní tábory. V letech 1967 a 1976 musel vladyka čelit vyšetřování ze strany komunistické moci. Hrozilo mu odebrání státního souhlasu a zákaz služby. Teprve „Boží pomocí a intervencí věřících“ – jak napsal jeho přítel, otec Jan Křivka – se podařilo vladyku na místě mariánskolázeňského duchovního správce udržet.

V roce 1962 absolvoval dálkové studium překladatelství na Vysoké škole ruského jazyka a literatury v Praze. Jeho odborné překlady začaly vycházet v církevním tisku. V roce 1969 ho pak vyzval profesor Miloš Bič k účasti na Starozákonní překladatelské komisi, která připravovala ekumenický překlad Písma svatého. Po jeho vydání skupina pracovala na překladu starozákonních pseudoepigrafů. V roce 1982 vladyka Simeon obhájil na pravoslavné teologické fakultě v Prešově disertační práci Izajášův Ebed Jahve a smysl jeho utrpení. Následně se pravidelně účastnil kongresů Mezinárodní organizace pro studium Starého zákona a zastupoval československou pravoslavnou církev v dialogu se starokatolíky a luterány.

V průběhu 80. let koná práci hlavního redaktora časopisu Hlas Pravoslaví. Hned po pádu komunismu usiloval v roce 1990 o založení pravoslavné teologické fakulty v Čechách; po prvním ročníku, konaném v Mariánských Lázních, byl studijní obor pravoslavné teologie začleněn do programu Husitské teologické fakulty v Praze a vladyka Simeon se stal jejím řádným pedagogem se specializací na starozákonní exegezi.

V roce 1996 ovdověl. O dva roky později byl zvolen pomocným biskupem pražské eparchie. Vysvěcen byl 21. června 1998 v katedrálním chrámu sv. Cyrila a Metoděje v Praze. V neděli 9. dubna 2000 byl slavnostně intronizován v katedrálním chrámu sv. Gorazda v Olomouci na biskupa olomoucko-brněnského. Titul arcibiskup mu byl udělen v roce 2006. Během téměř čtvrt století své biskupské služby na Moravě vladyka Simeon navázal plodně na své předchůdce: budoval chrámy, vysvětil mnoho nových kněží, staral se o věřící i v té nejzapadlejší obci. Do toho přednášel, psal, publikoval.

S podzimem jeho života se objevují i zdravotní komplikace. Tyto mu však nijak nebrání v jeho literární a duchovní tvorbě a to až do téměř posledních chvil jeho pozemského života.

Jako pastýř kladl zvláštní důraz na český charakter místního pravoslaví. Byl také znám jako hlasatel mravní čistoty, kterou považoval za druhý nejdůležitější rys křesťanského života (hned po čistotě víry). Byl zastáncem liturgické prostoty, co se vnější formy týče, s důrazem na vyniknutí vnitřního duchovního obsahu bohoslužeb.

Jeho literární dílo zahrnuje pastorační listy, odborné studie, exegetické články, kázání, úvahy, vysokoškolská skripta, překlady, knižní monografie, ale i beletristické texty. Od konce čtyřicátých let publikoval vladyka v pravoslavném církevním tisku stovky článků. Podstatnou část z nich tvoří příspěvky na starozákonní témata a texty věnované dětem. Kromě toho však byly publikovány jeho články povahy liturgické (Svaté tajiny, Archijerejská svatá liturgie), misiologické (Křesťanská misie a evangelizace v dnešním světě), hagiografické (sv. Olga, sv. Makarios, sv. Sáva Srbský, Odkaz světců), bioetické (O přerušení těhotenství), historické (Češi na Athosu) ad. Stranou nemohou zůstat ani medailony osobností (patriarcha Sergij, archimandrita Sávva, prof. Jan Heller, otec Pavel Axman), zprávy z církevního života či úvahy na různá duchovní témata.

Již v padesátých letech vydal vladyka na prešovské fakultě exegetická skripta k téměř celé Bibli (kromě knih Mojžíšových). Z vladykových překladů uveďme články Georgije Florovského Pravoslavné bohoslužebné zpěvy a jejich skladatelé či archimandrity Vladimíra Evangelní zákon vydaný Spasitelem.

• V roce 1990 pak vladyka připravil k vydání knihu archimadrity Sávvy Život našeho Pána Ježíše Krista.
• Z knih samotného vladyky jmenujme soubor vánočních povídek Doteky odjinud (2000),
• evangelijní úvahy Ježíšův příchod – Evangelní dějiny (2004)
• a monografii Tajemství starozákonního proroctví Izajášův Ebed Jahve a smysl jeho utrpení (2005).
• Kromě toho časopisecky publikoval i několik básní.
• V r. 2014 vydal knihu „Neděle s Ježíšem“, která je sbírkou jeho nedělních kázání a dočkala se velkého úspěchu mezi věřícími.
• V r. 2016 vyšel vladykův překlad knížky patriarchy Sergije (Stragorodského): Pravoslavné pojetí spásy. Toto dílo kdysi přispělo k obnovení svatootcovského učení a tradiční pravoslavné teologie v Rusku.
• V r. 2019 vydává vladyka Simeon knížku Adam pláče. Vypráví v ní starozákonní příběhy knihy Stvoření.
• Následně v r. 2018 vychází další vladykova knížka Byli jsme neposlušní, což je knížka vzpomínek a úvah z prvního desetiletí jeho biskupské služby na Moravě. Zabývá se tématy, které jej trápily, a považoval za potřebné se k nim vyjádřit.
• Nakonec v r. 2022 vychází – bohužel poslední – knížka od vladyky Simeona Adam pláče dál. Je to pokračování knihy vladyky Simeona Adam pláče.

• Kromě toho vydal vladyka při svém působení na Moravě i vlastní úplný český překlad modliteb palestinských otců v modlitebníku nazvaném Od spánku do spánku.

• Vedle toho vladyka napsal věřícím i duchovenstvu k aktuálnímu dění v církvi 16 pastýřských listů a psal pro eparchii také svá vlastní vánoční a paschální poselství.

Vysvětil mnoho nových duchovních, aby obsadil osiřelé církevní obce. Na setkáních s kněžími neustále nabádal své duchovenstvo, aby se v každé církevní obci systematicky vyučovalo náboženství. Pozoruhodným rysem osobnosti vladyky byla jeho fenomenální paměť. Všechny nás stále udivoval svými podrobnými vzpomínkami na vše, co v průběhu života zažil, a tak byl cenným pramenem autentického historického svědectví o mnohých obrázcích z dějin místní církve. Svěží mysl si zachoval téměř až do svého posledního dne.

Vladykovo celoživotní dílo – literární, teologické, pastorační – je důkazem o Boží věrnosti svému služebníku, přes všechna příkoří, zkoušky a těžkosti, kterými musel projít. Je naplněním slov proroka Izajáše, jež v ekumenickém překladu znějí:
„Půjdeš-li přes vody, já budu s tebou, půjdeš-li přes řeky, nestrhne tě proud, půjdeš-li ohněm, nespálíš se, plamen tě nepopálí. Neboť já Hospodin jsem tvůj Bůh, Svatý Izraele, tvůj Spasitel.“ (Iz 43,2–3 )

Vladyka Simeon od nás odchází na věčnost v úterý dne 19. 3. 2024 ve věku 98 let.  Naše pozemská církev ztrácí v osobě vladyky Simeona výjimečnou osobnost. Všichni jsme v něm měli laskavého duchovního otce, který téměř žádné prosbě nedokázal říci ne. V jeho osobě ztratila olomoucko-brněnská eparchie laskavého, trpělivého a vysoce vzdělaného archijereje, který si dokázal získat moravské duchovní a věřící. Na našeho vladyku budeme i nadále vděčně pamatovat v modlitbách i ve svých osobních vzpomínkách. Věčná budiž jeho památka!

P.S.

Kalendářní eparchiální ročenka 2020 – arcibiskup Simeon: 70 let moravské pravoslavné eparchie v PDF