Olomoucko-brněnská eparchieDrazí otcové, bratři a sestry v Kristu!
Kristus vstal z mrtvých! Christos voskrese!
Letošní velikonoční svátky jsou určitě jiné, než jsme si vůbec kdy dokázali představit. Mnozí z nás jsou naplněni obavami, nejistotou, nejrůznějšími otázkami a pochybnostmi. Ostatně stejné pocity intenzivně prožívá celý svět okolo nás. Možná však máme jedinečnou příležitost velmi konkrétním způsobem prožít to, co se událo před téměř dvěma tisíci lety a zůstává aktuální i v těchto dnech. Opět zažíváme strach onoho malého společenství učedníků, mužů a žen, kteří se v nejistotě skrývali poté, co byl jejich milovaný Mistr a Učitel, od něhož toho tolik očekávali, krutým způsobem popraven a oni sami rozehnáni. Skrývali se ve strachu a pochybnostech, zakusili vlastní chvíle temnoty. Ale pak znenadání jako blesk z čistého nebe přišel úsvit třetího dne. Odvalený kámen, prázdný hrob, radostné poselství anděla: „Není tu! Vstal z mrtvých!“ (Mk 16,6) A tato radostná zvěst se i navzdory prvotnímu strachu učedníků začala šířit jako jiskérka všude okolo a zapalovalo se od ní stále víc a víc srdcí, až nakonec, posílená vylitím Svatého Ducha na apoštoly a celou Církev, zapálila celý svět. Ano, Pán vstal z mrtvých, a nic již není jako dřív.
Dnes jsou ale chrámy kvůli pandemii nakažlivé choroby dočasně uzavřené pro veřejné bohoslužby a nám se zdá, že se nemůžeme společně radovat jako Církev, jako společenství bratří a sester shromážděných okolo eucharistických Darů Těla a Krve Bohočlověka. Opravdu nemůžeme? Anebo je právě nyní čas velké Boží milosti, kdy můžeme bytostně prožít, že všechno to, co ve svém životě považujeme za naprosto samozřejmé a za co jsme si již odvykli být Bohu vděční, včetně možnosti účastnit se bohoslužeb, je vlastně obrovským Božím darem?
Drazí, dnes je možná více než kdy jindy čas uvědomit si, že i my jsme dědicové a následníci toho původního malého vystrašeného společenství učedníků. Sami o sobě toho mnoho nezmůžeme, ale naše síla je jedině v Tom, který řekl: „Nebojte se! Na světě zakoušíte soužení, ale buďte stateční – já jsem přemohl svět.“ (Jan 16,33)
Možná nastal požehnaný čas milosti, kdy je nám všem nabízena možnost přehodnotit své postoje k bytostem, věcem, událostem a skutečnostem, které nás obklopují. Možná máme s Boží pomocí znovu objevit, co je v našich životech nejen jako jednotlivců, ale i rodin, farností, eparchií a vlastně celé společnosti opravdu důležité. Je čas si přiznat, kolikrát jsme byli jako jednotlivci i celá společenství nevěrní oné radostné události prázdného hrobu; kolikrát jsme odmítli usednout k nohám božského Mistra a Učitele jako Marie, sestra Lazarova, a naslouchat Jeho oživujícím slovům;kolikrát jsme místo charismatického boholidského společenství bratří a sester, Těla Kristova, Církve, byli jen pouhou historickou, folklórní či etnickou institucí bez života; kolikrát jsme si vystačili s pouhou formou a nezajímali se o obsah; kolikrát jsme se žárlivě a egoisticky snažili jen pro sebe chránit plamen radostné zvěsti o prázdném hrobu Bohočlověka Ježíše, našeho Pána a bratra, a nechtěli se o něj rozdělit s okolním světem.Kolikrát jsme se prohřešili proti přítomnosti Pána Života v našem společenství? Kolikrát jsme dali přednost vlastní bohorovné sebejistotě a zdánlivé spravedlnosti před pokorným skloněním se před svým Mistrem, který nám má stále co říct a chce vést náš život? Je načase znovu s apoštolem Petrem zvolat: „Pane, ke komu bychom šli? Ty máš slova věčného života a my jsme uvěřili a poznali, že ty jsi ten Svatý Boží!“ (Jan 6, 68) Možná je načase, aby naše Církev přestala být vnímána jako nějaká instituce, ale aby byla opět prožita jako společenství bratří a sester, kde jednomu skutečně záleží na tom druhém.VždyťjsmevšichnispolečněsoučástíjednohoBoholidského organizmu Církve, Kristova Těla, kde On jediný je hlavou, Pánem a Učitelem, který nás v síle životodárného Ducha vede jako milované děti k milujícímu Otci. A proto se neuzavírejme do svých strachů a obav, pamatujme v modlitbě na ty, kteří mají přijímat zodpovědná rozhodnutí, na všechny nemocné a také na všechny, kdo jakkoliv obětavě slouží druhým – lékaře a zdravotníky, členy pořádkových sil, prodavače a prodavačky a mnohé další. A nejenom to, snažme se i sami podle míry svých možností prakticky a konkrétním způsobem pomoci, kde se jen dá.
Drazí, současnou těžkou situaci prožíváme my, vaši biskupové, společně s vámi všemi. Všichni jsme na jedné lodi. I nás se dotýkají všeobecné obavy, strach a nejistota. Rádi bychom se však s vámi podělili v tento radostný paschální čas o slova svatého apoštola Pavla, v nichž rezonuje dvoutisíciletá zkušenost Církve: „Kristus Ježíš zemřel, ale hlavně byl vzkříšen z mrtvých, je po Boží pravici a prosí za nás! Co nás oddělí od Kristovy lásky? Snad soužení, úzkost nebo pronásledování, hlad, nahota, nebezpečí nebo meč? Jsem si jist, že smrt ani život, andělé ani démoni, věci přítomné ani budoucí, žádná moc, výšina ani hlubina ani nic jiného v celém stvoření nás nemůže oddělit od Boží lásky v Kristu Ježíši, našem Pánu!“ (Římanům 8, 34-35, 38-39).
Prosíme vás o modlitby a svoláváme na vás Boží požehnání.
Kristus vstal z mrtvých! Christos voskrese!
Vaši biskupové:
+ Rastislav, arcibiskup prešovský a metropolita českých zemí a Slovenska
+ Michal, arcibiskup pražský a českých zemí
+ Simeon, arcibiskup olomoucko-brněnský
+ Jiří, arcibiskup michalovsko-košický
+ Izaiáš, biskup šumperský
