Olomoucko-brněnská eparchieV den Záštity přesvaté Bohorodice 14. 10. 2022 nás navštívil přeosvícený vladyka Izaiáš. Společně jsme odsloužili božskou liturgii. Jsme moc rádi, že jsme se mohli společně s vladykou pomodlit a pobýt s ním v přátelské atmosféře. Moc se těšíme na další setkání. Přesvatá Bohorodice pokryj nás svým omoforem!
O svátku viz článek na Ambonu.
V pátek 28. října se pořádá eparchiální oslava svátku svatého knížete Rostislava. Archijerejská liturgie v znojemském chrámu sv. Rostislava od 10 hod.
Po schůzích duchovenstva všech eparchiální protopresbyterátních okruhů se konala porada čtyř okružních protopresbyterů.
Setkání zahájil vladyka Izaiáš, který za souhlasu všech přítomných zhodnotil eparchiální akce v průběhu roku (Mikulčice, Olomouc, Hrubá Vrbka, Brno atd.) jako zdařilé. Domluvilo se, že v příštím roce zorganizuje akci v Mikulčicích otec Konstantin Ryška.
Po doplňování informací ohledně Mikulčic se rozprava přesunula k úvahám o bohoslovecké výuce v naší eparchii. Byl vznesen návrh, aby bylo založeno eparchiální učiliště. Na to se rozvinula delší debata o možnostech studentů a vyučujících, o prostorách, kde by mohla probíhat výuka, o časovém rozvržení, finančních příspěvcích a dalších praktických problémech. Především se ujasňovaly rozdílné názory na výuku a hlavně studijní plán s učebními předměty. Bylo dohodnuto vznést dotazy o možnostech ostatních duchovních podílet se na tomto projektu na presbyterské konferenci 18. 10. 2022.
Otec Konstantin Ryška otevřel téma našeho objektu v Olbramovicích, co se týče jeho údržby, finančního zajištění a perspektivy. Poté se stočila diskuze i na jiné moravské chrámy a na jejich problémy, které je potřeba řešit. Probíral se např. dlouhodobě zanedbaný stav brněnského katedrálního chrámu a špatný stav farního domu, kde bude potřeba postupně provádět dlouhodobou, na etapy rozdělenou, generální opravu jednotlivých bytů. Zanedbání údržby nastalo za éry bývalého brněnského duchovního správce. Mluvilo se také o stavu chudobínského chrámu. Chrámy je potřeba zajistit, aby nechátraly a možná přijde doba, kdy se tyto chrámy opět naplní věřícími, protože podle některých prognóz lze očekávat příliv lidí z měst na venkov. Takto v 90. letech přečkala krizi v návštěvnosti řada našich chrámů.
Probírána byla též otázka chystaného eparchiálního kalendáře na příští rok. Přítomní rozhodli, že součástí ročenky budou kalendária jen pro smíšený a starý kalendářní styl.
V neděli 25. září přijel vladyka Izaiáš do přerovského chrámu sv. Cyrila a Metoděje vykonat slavnostní bohoslužbu k prvnímu výročí oslavy novomučedníků českých. I když nevlídné počasí a šířící se nemoci slavnostní bohoslužbě neprospěly, přerovští věřící se na bohoslužbu těšili. Onemocněl i přerovský duchovní otec Libor Raclavský. Naštěstí jej velmi dobře zastoupili otcové Jiří Kolář, otec Alexej Kukhta a svitavský diákon otec Libor Jiří Stráník. Bohoslužbu opět doprovázela zpěvem spřátelená část přerovského pěveckého souboru Vokál, která vytvořila krásnou liturgickou náladu. Díky vladykově klidnému přístupu opadla z většiny přítomných nervozita a bohoslužba i bez nemocného přerovského představeného otce Libora proběhla ke spokojenosti všech přítomných.
Děkujeme vladykovi Izaiášovi, otcům duchovním a pěveckému sboru za velmi pěknou bohoslužbu.
Svatý Václav se narodil v r. 907 jako syn českého knížete Vratislava a jeho manželky Drahomíry. Jeho dědem byl český kníže Bořivoj, babičkou svatá Ludmila. Pokřtěn byl svatý Václav podle slovansko-byzantského obřadu. Když Václav jako dítě dospěl k užívání rozumu, dal ho otec dle slovansko-byzantského ritu postřihnout.
Václavovo mládí. Pak se začal za vedení slovanského kněze Pavla a pod dohledem svaté Ludmily učit spisovnému slovanskému jazyku. Když už uměl slovansky dobře číst a psát, rozuměl všemu, co četl, poslal ho otec do Budče, aby se tam u slovanského kněze, který se nazýval Učen, naučil i latinsky, protože potřeboval jako budoucí panující kníže latinu pro styk se západními německými sousedy. V průběhu jeho studií na Budči zemřel mu r. 920 předčasně otec. Václavovi bylo tedy pouze 13 let, když nastoupil na stolec svých předků. Poněvadž byl vlastně ještě dítětem, vládla v jeho jménu matka Drahomíra, která seskupila kolem sebe z bojarů kruh svých rádců, mezi nimiž kvetly intriky. Mezitím pokračoval svatý Václav v učení a dosáhl veškeré dostupné vzdělanosti slovanské, latinské i řecké, takže se mu v tomto ohledu nevyrovnal žádný tehdejší okolní panovník. V témže roce co otec, zemřela mu i milovaná babička, svatá Ludmila. Byla jako šiřitelka křesťanství usmrcena na hrádku Tetín, kam se stáhla poté, co se chopila moci Drahomíra. Ludmilu zabili v důsledku intrik bojarů kolem Drahomíry kvůli jejím křesťanským ctnostem a oblíbenosti v lidu.
Vladařem. Jako osmnáctiletý mladík vzal svatý Václav otěže vlády do svých rukou. Měl velmi jemný smysl pro spravedlnost a cítil odpor k dvorním intrikám. Stal se nositelem duchovního odkazu sv. Ludmily. Dal přenést tělesné ostatky své svaté babičky z Tetína na Pražský hrad.
Jako panovník byl vzorem křesťana. Vyznamenával se hlavně vysoce zbožným a mravným životem, horlivostí pro čest a slávu Boží, péčí o rozšíření křesťanské víry v celém národě, stavbou četných křesťanských chrámů (na samém Pražském hradě založil chrám svatého Víta), pravidelnou návštěvou služeb Božích, všestranným konáním skutků milosrdenství a prokazováním křesťanské lásky. Jeden z nejstarších a historicky cenných životopisů o něm praví, že ctil svou matku, pečoval o chudinu, nemocné a sirotky, poskytoval přístřeší a pohostinství pocestným a cizincům a nestrpěl, aby se komukoliv děla křivda. Stal se miláčkem svého národa, jemuž se líbilo i to, že svatý Václav byl také osobně statečný a výborný jezdec na koni.
Jeho vladařskou vnější politikou byla vždy snaha o mír. Dokázal však s velkým osobním hrdinstvím bránit svou vlast i v boji. Byl připraven v zápase muž proti muži ochránit životy svých vojáků.
Nebylo mu však dopřáno dlouhé vlády. Čeští předáci, zvyklí páchat svévoli, nelibě nesli, že se svatý Václav staví proti jejich hříšným choutkám a nespravedlnostem. Jeho křesťanským ctnostem a zásadám nechtěli rozumět a považovali je za nebezpečnou slabost, nevhodnou pro panovníka. Nelíbilo se jim mít za panovníka muže pevné morálky a mravnosti. Přáli si mít na knížecím stolci někoho, s kým by mohli svými intrikami manipulovat. Namlouvali jeho bratru Boleslavovi, že svatý Václav usiluje o jeho život. Boleslav se dal od našeptávačů přemluvit.
Mučednictví sv. Václava. Jeho bratr pozval Václava do Boleslavi (nynější Staré Boleslavi), kde jako údělný kníže sídlil. Svatý Václav pozvání vyhověl, třebas byl varován, a odjel k němu se svou družinou. Po svaté liturgii se chtěl vrátit do Prahy. Boleslav ho však prosil, aby se u něho zdržel a zúčastnil se hostiny. Svatý Václav k tomu přivolil. Když ale následujícího dne časně zrána, jak činil denně, vstal a šel do chrámu na jitřní, číhali už na něho vrazi. Současně vyběhl za ním z hradu též Boleslav. Svatý Václav uslyšel za sebou kroky, a když se obrátil, spatřil Boleslava. Pravil: „Zdráv buď, bratře, velké díky ti vzdávám za hostinu.“ Na to Boleslav: „Lepší ti dnes hody připravím“ a udeřil Václava mečem. Ale Václav mu vyrazil meč z ruky. Pak vrátil meč Boleslavovi a chtěl vejít do chrámu. Vtom přiskočili Boleslavovi skrytí pomocníci, vrhli se na Václava a probodli ho několikrát dýkami a meči. Mrtvé tělo Václavovo bylo zaneseno do bytu kněze Krastěje, tam bylo umyto, oblečeno a připraveno k pohřbu. Zatím přišel z Prahy slovanský kněz Pavel, aby vykonal modlitbu nad mrtvým. I pochovali v chrámu „dobrého a spravedlivého panovníka Václava, ctitele Božího a milovníka Kristova.“ Bylo to dne 28. září (929 nebo spíš 935).
Na den státního svátku 28. září 2022 byla v Brně vyhlášena svatost naší mučednice, velkomoravské a aragonské princezny Orosie (Dobroslavy).
Přesně v 9 hod. přijel ke katedrálnímu chrámu sv. Václava vladyka Izaiáš a byl tradičně uvítán květinami, chlebem a solí. Požehnal shromážděnému eparchiálnímu duchovenstvu. Ještě před začátkem liturgie vykonal žalmistické postřižení bratra Andreje, zpěváka katedrálního chrámu.
Při „malém vchodu“ se konal akt vyhlášení svatosti. Nejprve byl odhalen vyřezávaný kivot s velkou ikonou sv. Orosie. V průvodu malého vchodu byl po Evangeliu slavnostně nesen i dekret o svatosti Orosie. Předložená ikona byla vladykou slavnostně posvěcena. Katedrální duchovní otec Rafael Moravský následně z ambonu dekret podepsaný oběma moravskými biskupy hromohlasně přečetl. Vladyka Izaiáš pak posvětil ikonu, kterou darovala chrámu mátuška Jana Baudišová, a duchovenstvo zazpívalo světici církevně-slovansky velebení, které následně zopakoval česky katedrální pěvecký sbor. Při nesení Evangeliáře do oltáře sbor zazpíval v čest naší mučednici tropar a kondak.
Po přečtení úryvku z Evangelia kázal prot. Jan Baudiš o výchově, životě a zesnutí svaté Orosie v biblických souvislostech a o její svatosti. Před svatým přijímáním přečetl nový žalmista Andrej životopis sv. Orosie. Poté kázal prot. Alexej Kukhta před přijímáním věřících na hluboké téma významu pokání.
Liturgie byla završena průvodem kolem chrámu. Mladší duchovní nesli kivot s ikonou, zpíval se tropar a kondak sv. Orosii, bylo předneseno čtvero evangelií a skrápělo se svěcenou vodou. Nakonec promluvil o dnešní události sám vladyka Izaiáš, shrnul pronesené proslovy o svaté mučednici a princezně, povzbudil všechny, aby se k ní obraceli ve svých modlitbách a napodobili její vzor láskyplné zbožnosti, čistoty a pokorného nesení kříže. V závěru svého slova poděkoval za účast přítomných duchovním, všem přítomným a poutníkům i těm, kteří o průběh dnešní vzácné události přičinili, a tvůrkyni posvěcené ikony.
Přítomným, kteří přistupovali k požehnání, byl rozdáván informační plakátek, připravený pro tento den, podávající stručnou zprávu o historii brněnské církevní obce a o svaté Orosii. Všichni obdrželi též pohlednici s reprodukcí ikony oslavované svaté mučednice. (Obojí vydané Eparchiální radou Olomoucko-brněnské eparchie.)
Jak rozhodl náš vladyka, brněnský katedrální chrám se stane poutním místem sv. mučednice Orosie, kam za ní mohou přijíždět poutníci, aby vzývali její přímluvy a přinášeli jí svou úctu, modlitby a prosby.
Po liturgii jsme byli všichni pozváni brněnskou farností k pohoštění do blízké restaurace, kde si někteří povídali až do večerních hodin.
Při liturgii byli přítomni i vzácní hosté: ing. Jiří Kachlík, CSc. a JUDr. Zdeněk Opatřil, kteří kdysi začali prezentovat památku u nás pozapomenuté velkomoravské princezny, její život začali kriticky studovat a třídit historické zprávy a spustili tím zprvu nenápadný proces rozšiřování známosti o této mučednici v naší vlasti. Na základech, položených jejich dílem, jsme pak v církvi mohli dále pokračovat. Práce výše zmíněných osobností byla tím příslovečným prvním kamenem, který posléze spustil celou lavinu zájmu a úcty k svaté Orosii (Dobroslavě), až se nakonec tento impulz stal celým hnutím za vyhlášení její svatosti a sláva Orosie se rozletěla po naší církvi jako blesk. A tak byla právě dnes jejich práce korunována.
Děkujeme našim moravským vladykům, Vysokopřeosvícenému archiepiskopu Simeonovi a Přeosvícenému episkopu Izaiášovi, kteří nám vzácné požehnání svaté Orosie udělili.
Život sv Orosie čtený na slavnosti
Dekret o vyhlášení svatosti muč. Orosie
Bohorodice, milostiplná matka křesťanů
Matka Boží bývá nazývána i matkou křesťanů, plnou laskavosti a útěchy, a proto nám zvláště bohorodičné svátky otevírají pohled na Církev z trochu jiné perspektivy – jako na rodinné společenství bratří a sester.
Naším Otcem je sám Bůh, proto ho oslovujeme: „Otče náš.“ Pán Ježíš pravil: „Nikoho si na zemi nenazývejte `otcem’, protože máte jediného Otce, který je v nebi.“ (Mat 23,9) „Vystupuji k Otci svému i Otci vašemu.“ (Jan 20,17) Mnohými dalšími citacemi Písma bychom mohli ukazovat, že Bůh je náš pravý Otec, Otec Církve. A kdo je Matkou této rodiny? Když pod křížem stál Jan, miláček Páně s Pannou Marií, pravil náš Spasitel své matce: „Ženo, hle, tvůj syn. Potom řekl tomu učedníkovi: Hle, tvá matka. A ten učedník ji od té chvíle přijal k sobě.“ (Jan 19,26-27) Ve svatém apoštolovi Janu jsou učiněni syny Kristovými všichni, kdo milují Pána. Ti všichni tam v osobě sv. Jana stojí pod křížem spolu s přesv. Bohorodicí.
Tělesná rodina je spojena tělesným příbuzenstvím. Neviditelná duchovní rodina církve je spojena pouty mnohem pevnějšími a hlubšími. Jsou to svazky, které neutrpí tělesnou smrtí. I zesnulí jsou stále dětmi Božími a členy církve (jak o tom svědčí zádušní modlitby).
Takže jsme jedna rodina, která má svého Otce i svou Matku, rodina bratří a sester v Kristu. A rodina se pravidelně shromažďuje. Pozemské tělesné rodiny jsou sice v průběhu dne rozptýleny, každý je u své práce a má jiné povinnosti, ale na večeři se všichni schází za jedním stolem. I rodina církve je sice v průběhu týdne rozptýlena – každý u svých světských úkolů a prací, ale v neděli se scházíme v chrámu kolem svatého prestolu, aby se všichni spolu ukázali před Boží tváří, druh vedle druha se pomodlili, přijali ducha Božího společenství, obdrželi požehnání a duchovní posilu, společně nasytili pravým pokrmem a nápojem, Kristovým Tělem a Jeho Krví.
A Bůh se o nás stará jako pravý Otec, dává nám to hlavní: život, svou dobrotu a ochranu. Naše Matka se o nás stará jako pravá matka, která miluje své děti, stále na ně dohlíží, stará se, aby se jim nic nestalo, obdařuje je svou láskou a laskavostí, věčnou trpělivostí a všechny své děti miluje. Pomáhá a posiluje trpící, ponížené a pronásledované – všechny, kteří kráčí cestou kříže, kterou si zvolil její syn.
Rodina, která si uvědomuje, že je jedné krve a že děti jedněch rodičů stojí při sobě, je společenstvím bratrské lásky, nikdy se nezradí, mladší se podřizují starším, a všichni společně svým rodičům. Nyní už je čas tázavě pohlédnout na naše církevní společenství – ať už farní, nebo eparchiální či celé místní církve nebo celosvětové církevní bratrstvo. Jakými jsme dětmi? Hodnými nebo zlobivými? Poslušnými nebo vzpurnými?
(Pokračování viz Ambon, č. 1369)
Již po osmé se konala v sobotu 20. 8. tradiční pouť lipovskými lučinami k oslavě svátku Proměnění Páně.
Předpověď počasí v pátek večer byla hrozivá, avizovala silné deště a povětrnostní nepřízeň. Nicméně Tvůrce počasí a nebes báně rozhodl, že nám po celé více než tříhodinové putování v horském terénu nespadne ani kapka.
Na začátku v 10 hod. jsme v chrámu sv. Nektária posvětili první plody tohoto požehnaného léta a s třiceti přítomnými vyšli na tříkilometrovou trasu v podobě trojúhelníku s vrcholy v místních sakrálních památkách.
Průvodcem nám byl opět děkovný akafist „Sláva Bohu za vše“ sestavený metropolitou Trifonem ve 20. letech 20. století. Na třinácti zastaveních zněly jeho jednotlivé části a slova komentářů vybraných z pokladnice světové duchovní tvorby.
Závěr patřil nutnému pohoštění pro vyčerpané a společným rozhovorům. Vítaným hostem byl i kameraman televize NOE, která z celého dne přinesla reportáž.
Pár minut nato, když odešel poslední putující, se nebe zatáhlo a pršelo po tři dny.
Prot. Josef Libor Kratochvíla
Pozvánka do brněnského katedrálního chrámu sv. Václava, kde bude při archijerejské božské liturgii dne 28. září od 9 hod. slavnostně vyhlášena svatost velkomoravské princezny a mučednice sv. Orosie (+ 880).
V chrámu bude umístěna svatá ikona Orosie a bude poprvé na Moravě slavnostně vzývána její památka, připomenut její vzor i zázraky a vzneseny prosby za věřící moravský lid.
Sv. Orosie byla přítelkyně sv. Ludmily, společně byly pokřtěny a společně vyrůstaly. Zemřela cestou za svým ženichem, když byla krutě zabita Maury poté, co odmítla zříci se Krista a přestoupit na mohamedánskou víru, porušit slib manželské věrnosti a stát se manželkou vůdce maurské tlupy.
Moravská princezna Dobroslava byla dcerou bělochorvatského knížete Mojslava. V 11 letech osiřela a stala se schovankou mladých knížecích manželů Bořivoje a Ludmily, s nimiž žila na Levém Hradci. Byly to roky míru a šíření křesťanské víry v celém regionu. Mladá Dobroslava se vyznačovala laskavostí a lidumilností. Se svatou Ludmilou ji pojilo pevné přátelství, vždyť byla jen o několik let mladší. Učily se křesťanské víře u kněze Kaicha. Pokřtěny byly zřejmě r. 877, při čemž Dobroslava přijala jméno Eurosia či Orosia, které jí určil sv. Metoděj (Orosia, řec. Eurosia – dobrý déšť, rosa).
Na dotaz papeže doporučil při návštěvě Říma sv. Metoděj jako vhodnou nevěstu pro syna navarrského krále Fortuny I. princeznu Orosii. Svatební průvod se vypravil z Moravy do Navarry. Byl však v blízkosti španělského města Yebra de Basa přepaden Maury. Jejich velitel Aben Lupo žádal krásnou Dobroslavu, aby se stala jeho ženou a zřekla se křesťanské víry, Dobroslava však zachovala věrnost Kristu a odmítla. Byla pak krutě mučena a nakonec sťata.
Jejího manžela smrt Orosie tak zdrtila, že se již neoženil. Jeho žal mu dal sílu celý další život muslimy neúnavně pronásledovat, takže Španělsko i rodící se křesťanskou Evropu před pohany ochránil.
Více v brožurce se službou ke sv. Orosii. (Plakátek v PDF)
Více o svaté Orosii viz článek.
Ve čtvrtek 15. září 2022 navštívila chrám sv. Cyrila a Metoděje v Přerově vnučka popraveného pravoslavného kněze Aloise Václava Čikla Tatiana Miškuv-Oehrli ze Švýcarska. Paní Tatiana významným způsobem přispěla k bohaté dokumentární části knihy o jejím dědečkovi Cesta k oběti. Po letech spolupráce s přerovským duchovním Liborem Raclavským se paní Tatiana konečně dostala na místa spojená s nejdelším působením duchovního A. V. Čikla. Se zájmem si prohlédla stálou expozici v přerovském chrámu, kde je jeden panel věnován jejím příbuzným a kněžskému působení A. V. Čikla v Přerově. Dále navštívila v Přerově různá místa spojená s její rodinou a projevila zájem o neznámé skutečnosti týkající se tragédie jejích prarodičů. Zároveň přislíbila zdokumentování výšivek své babičky, které Marie Čiklová vyráběla v době svého věznění v Terezíně před odjezdem na smrt v koncentračním táboře v Mauthausenu.
Archijerejská liturgie sloužená vladykou + Izaiášem u příležitosti svátku biskupa-mučedníka Gorazda (Pavlíka) Českého a Moravsko-slezského.
Začátek školního roku pro výuku náboženství v olomoucké farnosti
První hodinu vedl náš vladyka + Izaiáš, biskup šumperský.
Ve dnech 10 – 18. září 2022 se koná celostátní akce Dny evropského dědictví, jež zpřístupňuje památky a památkové objekty široké veřejnosti. Dny evropského dědictví jsou společná aktivita Rady Evropy a Evropské komise, jejímž cílem je posílení historického povědomí v souvislostech se zvláštním důrazem na vnímání mezinárodního kontextu národního kulturního dědictví.
V neděli 11. září 2022 byl otevřen pravoslavný chrám sv. Cyrila a Metoděje v Přerově pro veřejnost. Přesto, že pro mnoho návštěvníků byl náš chrám jen jednou položkou na seznamu památek, kterou si mohli odškrtnout, našlo se dost návštěvníků, kteří si prošli celou výstavu a někteří čtením textů na výstavních panelech strávili spoustu času. Pro velkou návštěvnost (přes 300 osob) bylo nutné prodloužit čas otevření chrámu o víc než hodinu. Nejvíce si lidé prohlíželi svátkové ikony, prošli si výstavu a zapalovali svíce.
Dne 9. září se dožívá požehnaných 75 let otec Mojmír Kříž, kaplan při chrámu svatého Jiří ve Svitavách, milovník historie a kultury, celoživotní sběratel pohlednic.
I když jej zdraví v posledních letech občas trochu pozlobí, nikdy nevynechá příležitost pomoci v kněžské službě, nebo nás duchovně posílit ve víře svým pěkným kázáním.
V naší farnosti je neúnavným šiřitelem optimismu, dobré nálady a naděje.
Důstojný otče Mojmíre, k tomuto významnému životnímu jubileu Ti přejeme Boží požehnání, pevné zdraví, dostatek sil pro pastýřskou službu, a mnohá a blahá léta!
prot. Jiří, diakon Libor, žalmista Vojtěch a věřící ze Svitav
Hrubá Vrbka. V sobotu 3. září jsme se sjeli do rodiště sv. Gorazda, biskupa českého a moravsko-slezského, abychom si duchovní oslavou připomněli jeho světeckou památku, život i martyrium. V Hrubé Vrbce jsme v chrámu monastýru sv. Gorazda vykonali bohoslužbu, po které byl připraven další program k jubilejnímu výročí jeho zesnutí.
Archijerejskou božskou liturgii vykonal vladyka Izaiáš, spolu s ním sloužilo eparchiální duchovenstvo za účasti poutníků. Po přivítání vladyky krojovanými zástupci obce Hrubá Vrbka, ještě před začátkem samotné svaté liturgie postřihl vladyka bratra Šimona na žalmistu. Zpívalo trio z brněnské katedrály sv. Václava a hosté z Olomouce a Jihlavy. Při liturgii kázal o okolnostech mučednictví biskupa Gorazda prot. Libor Raclavský (výběr z jeho kázání je připojen na závěr příspěvku). Mnoho účastníků poutě přistoupilo ke svatému přijímání. Na závěr, po promluvě vladyky, se konal posvátný průvod kolem monastýru, v jehož čele nesl pan starosta obce svatou ikonu biskupa mučedníka, četlo se čtvero evangelium následované kropením svěcenou vodou.
Poté jsme se průvodem odebrali k rodnému domu biskupa Gorazda, kde vladyka Izaiáš vysvětil novou pamětní desku. Následoval oběd připravený v kulturním domě, a pak byl připraven další vzdělávací a kulturní program:
Ctěnými hosty ze státní správy zde byli nejen starosta obce Hrubá Vrbka Pavel Gráf, ale také senátor ze Starého Města u Uherského Hradiště, pan Josef Bazala, poslanec z Hodonína, pan Antonín Tesařík, starosta Veselí nad Moravou, pan Petr Kolář a starosta Velké nad Veličkou, pan Petr Šmidrkal.
Poděkování patří Jeho Přeosvícenosti vladykovi Izaiášovi za sváteční liturgickou službu, za pastýřské povzbuzení a za postřižení bratra Šimona na žalmistu. Dále prot. Liborovi Raclavskému za krásné a faktografií podložené kázání. Díky i všem spolusloužícím duchovním.
Srdečně děkujeme Horňáckému sboru mužskému a ženskému za překrásnou ukázku místní folklórní muziky. A samozřejmě hostům zpěvákům z Brna, z Olomouce a z Jihlavy, kteří se postarali o bohoslužebný přednes liturgických hymnů a o písně při liturgii.
Organizačně jubilejní pouť připravili: duchovní správce farnosti prot. Arkadiusz spolu se starostou Hrubé Vrbky panem Pavlem Gráfem a Andrejem Daviďukem, předsedou rady Pravoslavné církevní obce v Hrubé Vrbce.
Díky za obstarání pohoštění adresujeme: sestře Růženě Gorazdě Prachařové, Andreji Daviďukovi a sousedům (paní Pavle Haláčové a paní Anně Chudečkové) a výše vzpomenutému panu starostovi obce Hrubá Vrbka, který převzal záštitu nad odpoledním programem.
Za pochvalnou zmínku stojí i zdánlivá drobnost – ozvučení, které umožnilo poutníkům stojícím venku pohodlně slyšet bohoslužbu a kázání.
Z kázání prot. Libora Raclavského
Sešli jsme se k uctění mučednické památky svatého mučedníka biskupa Gorazda a jeho spolupracovníků, jež naše církev nazvala českými novomučedníky. Od jejich mučednické smrti letos právě v tyto dny uplyne 80 let. Připomeňme si tedy dnes události roku 1942.
Po útoku na zastupujícího říšského protektora Heydricha nalezli příslušníci několika paraskupin úkryt v kryptě pravoslavného chrámu v Praze. Přesto, že nacisté vyhlásili v protektorátu stanné právo a povolali z říše stovky vyšetřovatelů a úředníků, nedařilo se jim nalézt žádnou stopu. Začal psychologický tlak na české obyvatelstvo v protektorátu. Byly vylepovány veřejné plakáty se jmény popravených, byla nařízena povinná veřejná shromáždění a rozšířila se zpráva, že A. Hitler chtěl nechat zastřelit každého desátého Čecha.
V této první vlně teroru Heydrichiády byli popraveni první pravoslavní, duchovní F. Šimek s manželkou, kteří byli zatčeni v souvislosti s jejich zapojením do odbojové organizace Petiční výbor Věrni zůstaneme na Přerovsku. Stupňující se tlak na české obyvatelstvo gradoval zprávou o vyhlazení Lidic a následně nacisté vydali ultimátum do 18. června, aby se mohl přihlásit každý, kdo něco ví a byla mu zaručena beztrestnost a peněžní odměna.
16. června se přihlásil gestapu parašutista Karel Čurda, který udal vše, co věděl. Jeho informace pak přivedly nacisty na stopu vedoucí do pravoslavného chrámu. Při poradě v noci 17. června nacisté rozhodli na druhý den chrám přepadnout. Při útoku na chrám byl úkryt prozrazen a parašutisté zemřeli. Byli zatčeni duchovní Čikl s manželkou, Petřek a kostelník Ornest.
Po prvních zprávách o vypátrání úkrytu si sice české obyvatelstvo oddechlo, ale jak se postupně objevovala souvislost s pravoslavným chrámem a otcem Petřkem, pravoslavným věřícím nastaly krušné časy. Začalo další zatýkání; byl zatčen vladyka Gorazd a postupně další spolupracovníci z pražské církevní obce, kteří ukrytých parašutistech věděli. V polovině července byla spuštěna tisková kampaň, v rámci níž byli vladyka Gorazd a pravoslavní duchovní uráženi a pomlouváni. Poté nastal klid, v kronice jedné pravoslavné ovce nazvaný klid před bouří.
Až 4. září se objevila zpráva, že stanný soud odsoudil biskupa Gorazda, duchovní Čikla a Petřka a Jana Sonnevenda k trestu smrti zastřelením. (Petřek byl zastřelen 5. 9.) Byl to jediný nacistický monstrproces na území protektorátu. Pravoslavní se ocitli bez pastýře.
Útoku na pravoslavné však nebyl konec. 27. září nacisté vyhlásili zrušení pravoslavné církve. Následovalo zatýkání duchovních, kteří většinou skončili v Německu na nucených pracích, vyloupení pravoslavných chrámů a zabavení majetku pravoslavných obcí. Zatčení spolupracovníci vladyky Gorazda, shromáždění v Malé terezínské pevnosti, byli stanným soudem spolu s ostatními “podporovateli a přechovávači” 29. září odsouzeni v nepřítomnosti k trestu smrti. Byl to jen formální byrokratický akt. 23. října byli odsouzení posláni do koncentračního tábora v Mauthausenu, kde bylo na druhý den popraveno 262 osob. Byla to největší poprava Čechů v historii tábora.
Na závěr bych se rád vrátil ke zdejšímu rodákovi biskupu Gorazdovi. Přes jeho velkou oběť a mučednictví spočívá podle mého názoru význam vladyky Gorazda především ve vybudování české pravoslavné církve, v jejím zorganizování a všestranném zabezpečení jejího života a potřeb. Dodnes stojí na Moravě chrámy, jejichž zbudování vladyka inicioval. Následné mučednictví pak bylo završením jeho díla. Vladyka Gorazd se tak stal tváří a symbolem české pravoslavné církve.
Dokumentární film Život sv. Gorazda lze přehrát na stránce archivu České televize (nebo na církevní stránce videodokumentů o pravoslaví.
Autoři fotografií: prot. Libor Raclavský, Ivan Zubilchak, Anežka Mandelíková a další.
V neděli 28. srpna oslavila olomoucká farnost nejvýznamnější svátek přesv. Bohorodice.
V sobotu proběhla velká večerní s požehnáním pěti chlebů, pšenice, vína a oleje, a se symbolickým pohřbem Panny Marie – s vynášením bohorodičné pláštěnice.
V neděli následovala svatá liturgie, na jejímž závěru se konal moleben na začátku školního roku, při kterém se dostává požehnání dětem k učení.
Večerní a svatá liturgie
Pobožnost s požehnáním k začátku nového školního roku
»Síla slov božského evangelia nechať osvítí váš rozum světlem bohopoznání, nechať otevře vaše srdce i vaše ústa, abyste přijali a pochopili božská Písma a veškeré duši prospěšné učení, a nechať sestoupí na vás požehnání nebeské!« (Z pobožnosti na začátek školního roku)
28. srpna se podle juliánského kalendáře oslavoval svátek Zesnutí přesvaté Bohorodice. V předvečer v Brně konali sváteční večerní s litijí a vynášeli podle jerusalemského zvyku bohorodičnou pláštěnici. V neděli proběhla vlastní oslava největšího bohorodičného svátku slavnostní božskou liturgií.
Na závěr liturgie sloužili pobožnost k začátku školního roku spojenou s požehnáním dětem.
»Modleme se k Hospodinu Bohu našemu, aby shlédl na dítky tyto a aby seslal do jejich srdcí, rozumu a úst ducha moudrosti, rozumu, zbožnosti a bázně před Ním a aby je osvítil Duchem Pravdy své a dal jim schopnost a sílu, by přijali a rychle si osvojili učení Jeho svatého Zákona a každé dobré a prospěšné učení, aby prospívali moudrostí a rozumem a všemi dobrými skutky ke cti jeho svatého Jména, a aby jim udělil zdraví a dal jim dosáhnout vysokého věku ke vzdělání a cti církve své!« (Z pobožnosti na začátek školního roku)
Archijerejskou svatou liturgií (a velkou večerní s litijí v předvečer svátku) oslavil v pondělí 15. srpna monastýr svůj svátek Zesnutí přesv. Bohorodice, jemuž je zasvěcen hlavní chrám a potažmo i monastýr. Spolu s matkou představenou, igumenií Alexijí oslavili monastýrský svátek i jeho přátelé. Sváteční liturgii konal vladyka Izaiáš, s nímž spolusloužili: prot. Jan z Jihlavy, prot. Jan Langr, jer. Tomáš Loučka a diákon Lazar z Jihlavy. Promluvu o Matce Boží pronesl prot. Jan. Za archijerejské požehnání, závěrečné slovo a povzbuzení děkujeme vladykovi Izaiášovi.
Úsměvný detail liturgie: na svátek monastýru Zesnutí přesv. Bohorodice, v jehož přípravném období se dle liturgických tradic světí med, sloužili s vladykou tři presbyteři – všichni jsou to včelaři.
Po bohoslužbě následovalo pohoštění. Díky patří matce igumenii Alexiji za náročnou přípravu svátku. Monastýrské budovy jsou vzorně uklizeny a jejich okolí i přilehlá zahrada svědčí o svědomité péči a velké pracovitosti matky Alexie.
Fotogalérie
Nejprve je pár fotek ze skromné večerní, následuje série fotografií ze sváteční archijerejské liturgie. Na konci příspěvku je ještě několik fotografií z předcházející nedělní liturgie zakončené svatou Tajinou křtu.
Krátká úvaha o mimořádném významu vzoru Matky Boží pro náš duchovní život. (Výběr z kázání při sváteční liturgii)
Pravoslavní křesťané velice milují Matku Boží především kvůli jejímu rychlému zastání. Církev má bohaté zkušenosti s přímluvami přesv. Bohorodice, s její mateřskou milostí a ochranou. Zřejmě kvůli této tisícileté zkušenosti s její pomocí neexistuje žádná pravoslavná bohoslužba, při které by nebyla přesvatá Bohorodice vzývána. (Přinejmenším je vždy vzpomínána ke konci většiny ektenií a v závěrečné modlitbě tzv. „propuštění“.)
Z čeho pramení její důvěrné společenství s Bohem? Proč byla vybrána, aby porodila Spasitele světa? Čím se Bohu tak zalíbila a tak se Mu přiblížila, aby se skrze ni vtělil Boží Syn a přijal od ní do své kristovské Osoby naše lidství? Hlavním charakteristickým rysem její osobnosti je čistota. V modlitbách ji nazýváme jako přečistou. Čistota její duše, srdce i mysli – to je základ jejího důvěrného společenství s Bohem i vyvolení k účasti na spasitelném dílu jejího syna.
Svou čistotou nám slouží k inspiraci. Ukazuje cestu, jak se důvěrně přiblížit k Bohu – stát se Bohu podobným (samozřejmě se myslí podobnost v tom smyslu, v jakém je to pro člověka možné). Písmo svaté o tom praví: „Buďte tedy dokonalí, jako je dokonalý váš nebeský Otec.“ (Matouš 5,48) Nebo list Petrův cituje Starý zákon: „Svatí buďte, neboť já jsem svatý.“ (1 Petrův 1,16) Posvěcující síla naší křesťanské víry a Boží pravdy pracuje vždy ve spojení s očišťováním srdce.
Všechny formy pravoslavné duchovnosti (zvláště hesychie) jsou neodlučně spojeny s úctou k Matce Boží. Svatootcovská, tzv. niptická, teologie bývá propojena s bohorodičnou teologií, a v praxi duchovního vzestupu považují asketové přispění Panny Marie za nepostradatelné. Často dokonce obdrželi nehmotný oheň do svého nitra jako dar Matky Boží (např. při modlitbě vystoupil z ikony přesvaté Bohorodice a vstoupil jim do srdce). Jiný příklad zvláštní duchovní moci, kterou nám Bohorodice pomáhá: pod její ochranu v modlitbách svěřujeme svou duši při budoucí záhrobní cestě.
Z čeho se skládá naše pravoslavná svatootcovská tradice? Je to buď úsilí svatých Otců formulovat autentickou apoštolskou věrouku, nebo se jedná o kanonickou práci Otců, kteří ze všech sil střežili církevní jednotu, morálku, apoštolské řády a duchovenskou strukturu. A pak jsou to svatootcovská díla pojednávající o spiritualitě, pravidlech a radách ke správnému vedení duchovního života. Říkáme tomu asketická (či niptická) tradice svatých Otců a nahlédneme-li do těchto knih, snadno zjistíme, že je to v principu vše jen o jednom – o očištění srdce, resp. duše, od hříšných vášní. Jak prohlédnout klam zamlžující naše myšlení a cítění, jak očistit duchovní zření. Čili se tam popisuje metodika, jak se vnitřně očistit: od hněvu, pýchy, závisti a nečistých tužeb. Hněvivý a zlostný člověk, nebo závistivý či uražený, pokud neodporuje těmto vášním a dopouští, aby ho ovládaly, stává se posedlým.
V duchovním životě platí pravidlo, zákon podobnosti, podle kterého je lidská duše v pohybu buď ke světlu, nebo do temnoty: své ke svému. Každý směřuje tam, kde vládne takový duch a takové kvality, kterými sám člověk ze své vůle naplnil svou duši. Už tady v tomto pozemském životě máme zkušenost, jak nás to přitahuje tam, kde se cítíme dobře, kde to souzní s naším duševním stavem. Na duchovní rovině – zlé a hříšné lidi jako magnet přitahují místa, kde se páchá hřích. Zbožní lidé naopak touží přiblížit se těm místům, kde vládne dobro a Boží posvěcení. Většina z nás je však v jakémsi nejednoznačném a smíšeném stavu a způsobem svého života se postupně přikloníme na jednu či druhou stranu, tj. sami o sobě rozhodneme, kam budeme nakonec patřit, komu se budeme podobat.
Panna Marie svou čistotou stala se Bohu podobnou, a to je podstata jejího důvěrného společenství s Božím Synem. A na tuto cestu k Bohu volá nás všechny. Překrásně to vyjadřuje zvláště jedna z ikon Matky Boží: Odigritia (vůdkyně na cestě). Přesvatá Matka na této ikoně rukou ukazuje na svého syna, jako na zdroj spásy lidstva. On je jedinou cestou k Otci (Jan 14,6) a ona (její přímluvy a její vzor) je cestou k Němu.
Občas si lidé postesknou, že jejich modlitby, kterými prosí za to či ono, pro sebe či pro druhé, zůstávají nevyslyšeny. Jedním z důvodů může být, že jsou svým duchovním stavem příliš vzdáleni od Boha. Při liturgii slyšíme před svatým přijímáním zvolání: „Svaté svatým!“ Vyjadřuje se tím, že víra, účast na Církvi Kristově a přijímání svatých Tajin nás očišťují a činí Bohu podobnými. A zároveň se tím říká, že přijímání je pro ty, kteří touží být posvěceni a jsou připraveni odvrátit zrak od pozemského k nebeskému. To je osou pravoslavné spirituality. A k tomu nás inspiruje a poskytuje nám pomoc naše po Kristu nejdražší Matka Boží.
Od nás se žádá alespoň trocha námahy, trochu zabojovat proti svým vášním a svému hříchu, maličko snahy. Čím více dovolíme Bohu, aby nás posvětil, tím více se mu přiblížíme a tím spíše vyslyší naše modlitby, neodporují-li Jeho svaté vůli. Matka Boží nás zve, abychom – nakolik je to v našich možnostech – napodobili její vzor a přiblížili se tím k jejímu synu, Spasiteli, Pánu Ježíši Kristu.
Oslava památky svatého Gorazda, učedníka a nástupce sv. Metoděje
V sobotu 13. 8. 2022 oslavila naše eparchie chrámový svátek olomoucké katedrály, zasvěcené sv. Gorazdovi I. jednomu z pěti učedníků sv. Metoděje. Shromáždila se většina eparchiálního duchovenstva, aby spolu s vladykou Izaiášem konala slavnostní archijerejskou liturgii. Chrám překvapil stylovým monumentálním krásným lustrem. Při liturgickém malém vchodu bylo několik duchovních povýšeno na stupeň protojereje. Kázal prot. Rafael Moravský. Hojně věřících přistoupilo ke svatému přijímání. Na závěr liturgie vladyka posvětil čerstvě vytočený med, jak je to v půstu před Zesnutím přesv. Bohorodice zvykem.
Po liturgii se všichni přesunuli do spodních prostor katedrály, kde bylo připraveno bohaté pohoštění. Zde se pak za zvuku balkánské folklórní hudby ještě diskutovalo několik hodin. Věřícím olomoucké církevní obci a organizátorovi všech příprav, prot. Alexeji Kukhtovi, patří díky za pečlivé přichystání radostné oslavy svátku hlavního chrámu eparchie.
Výběr z promluvy, přednesené prot. Rafaelem Moravským dne 13. 8. 2022 na svátek sv. Gorazda v Olomouci:
Svatý Gorazd nebyl pouhým vzdělancem, který znal knihy latinské, řecké a slovanské, ale také člověkem pokorným a plným lásky, která je plodem pokory. Po zesnutí sv. Metoděje byl Gorazd, s ostatními učedníky sv. Metoděje, uvězněn, mučen a nakonec vyhnán. Ačkoliv prosté obyvatelstvo bylo, narozdíl od vládnoucí vrstvy na čele s knížetem Svatoplukem, nakloněno slovanské bohoslužbě, sv. Gorazd se po svém propuštění z vězení nepokoušel zorganizovat povstání, nepopouzel věřící proti latinskému duchovenstvu, ani jinak nespílal. O příkladnosti jeho křesťanské morálky svědčí právě ta mírnost, s níž odpustil bezpráví a křivdu, kterou mu Svatopluk s latinským duchovenstvem způsobil. Ano, naučil se následovat Krista, přijal svůj, jistě nespravedlivý, úděl a vydal se, ožebračen, na dlouhou a strastiplnou cestu která ho umořila až pokraj smrti. Svatý Gorazd musel být jistě inspirativní osobou, když si ho sv. Metoděj vybral za svého nástupce na panonský arcibiskupský stolec. Svou láskou a pokorou musel být příkladem i pro svt. Klimenta a ct. Nauma, kteří světlem víry a vzdělanosti osvítili balkánské národy. Vidíme, že i přes nepřízeň osudu, můžeme činit velké skutky. Svt. Gorazd v tom pro nás zvlášť světlým příkladem. Avšak, nejdříve si musíme osvojit jeho pokoru a mírnost.
O svatém Gorazdovi
Svatý Gorazd I. byl synem moravské země, vzdělaný a znalý latiny i řečtiny. Podle Staroslověnské legendy byl designovaný za nástupce sv. Metoděje na arcibiskupském stolci. Jak uvádějí historikové, kvůli Svatoplukově postoji ke slovanské bohoslužbě byl s ostatními Metodějovými učedníky vyhnán z Moravy. Této družině pěti hlavních Metodějových žáků se říká „pětipočetníci“, jejich jména zní: Gorazd, Kliment, Naum, Angelár a Sáva.
Spolehlivý historický záznam o Gorazdovi máme ze 6. 4. 885, kdy Metoděj cítil blížící se smrt, svolal Moravany a představil jim ho jako svého nástupce slovy: “Toto je muž svobodný a z vaší země, dobře obeznalý v latinských knihách a zbožný. To budiž Boží vůle a vaše láska, jakož i má.” Metodějova slova “svobodný muž” ukazují na původ z nějaké významnější rodiny.
Gorazd je v našich zemích dáván na první místo, i když jinde je do popředí stavěn biskup Kliment. Právě z jeho životopisu se dovídáme o Gorazdovi. Mimo jiné napsal, že se kacíři domluvili na úkladném zajetí Gorazda, protože jeho cesty jsou protichůdné jejich vůli a vyčítá jim hříchy. Řekli si: “Když ho necháme mezi živými, tak nám ožije Metod.” I zbavili ho biskupské moci.
Jednalo se o nepřátelskou aktivitu dalšího biskupa, který chtěl na Moravě působit, Vichinga pocházejícího z Německa a prosazujícího jen latinskou bohoslužbu. Ten se po Metodějově smrti hned vypravil do Říma a obžaloval Gorazda u papeže. Pak už jen se zármutkem sledujeme, že kníže Svatopluk dal Metodějovy žáky ze země vyhnat. Před vypovězením byli prý vězněni a týráni. Vyhnáni byli vskutku surovým způsobem. Následky Svatoplukova rozhodnutí o vyhnání byly tvrdé. Jakmile lidská zloba dostala moc, jednala nelidsky. Rabovala a své oběti vláčela nahé trním, ukazujíc svou bezbožnost.
Naše tradice sděluje, že vyhnanci z roku 886, mezi kterými byl Gorazd, doputovali přes Chorvatsko a Srbsko až do Bulharska, kde pokračovali v hlásání evangelia. Bulharsko do jejich příchodu bylo údajně polobarbarskou zemí, jejíž pokřesťanštění začalo v IX. století. Vládnoucí kníže Boris se tehdy rozhodl pro slovanskou liturgii a zbudování domácí církevní hierarchické struktury.
S Klimentem k Dunaji a do Bělehradu šli Naum a Angelár. Tam o situaci hovořili s vojenským velitelem Boritakanem, který je pak poslal ke knížeti Borisovi. Tomu přišli vhod pro plánovaný záměr uvedení slovanské kultury a bohoslužby do země. Některé nechal v Preslavě a Klementa s dalšími hlasateli evangelia poslal na západ Makedonie, k Ochridskému jezeru, aby šířili křesťanské učení mezi okolními obyvateli.
80. výročí mučednického svědectví světitele mučedníka Gorazda II.
Pouť ke svatému Gorazdovi v sobotu 3. září 2022
10,00 hod. archijerejská svatá liturgie
14,30 hod. doprovodný program
V neděli 7. srpna jsme oslavili archijerejskou liturgií svátek Proměnění Páně a půlkulaté pětileté výročí od vysvěcení pravoslavné kaple sv. Jiří ve Svitavách. Naše pozvání přijal vikární biskup naší eparchie vladyka Izaiáš, který před pěti lety kapli sv. Jiří vysvětil, a důstojní otcové Libor Raclavský a Konstantin Ryška. Vzácným hostem nám byl autor projektu kaple Ing. Arch. Josef Lopour. Na začátku slavnostní liturgie vladyka postřihl nového žalmistu našeho chrámu bratra Vojtěcha Jiřího Dobeše.
O významu chrámu jako pevného bodu v duchovním životě člověka v rychle se měnícím současném světě promluvil ve svém kázaní o. Libor Raclavský.
V promluvě na konci svaté liturgie vyzdvihl vladyka význam vztahu člověka ke svému chrámu, který pravidelně navštěvuje, a svému církevnímu společenství, ve kterém duchovně vyrůstá a žije.
Děkujeme vladykovi Izaiášovi za povzbuzující slova a ustanovení nového žalmisty, duchovním otcům i všem, kdo pomáhali při přípravě kaple, bohoslužby i slavnostního pohoštění. Děkujeme za příjemné slavnostní chvíle našeho skromného výročí.
Žalmistovi Vojtěchovi přejeme sílu a Boží požehnání v jeho duchovní službě.
Za církevní obec ve Svitavách
prot. Jiří Kolář
V sobotu 6. srpna se světil bruntálský chrámový svátek. S vladykou Izaiášem sloužil místní duchovní správce prot. Volodymyr Oros a dalších pět duchovních.
Pravoslavný kostelík sv. Jáchyma a Anny (z r. 1933) slaví svůj chrámový svátek v neděli, kdy městečko Opatov u Třebíče oslavuje svůj tradiční poutní den. Letos připadla opatovská pouť na poslední červencovou neděli (před pravoslavným svátkem sv. Anny). Náš kostelíček si shromáždil k oslavě památky sv. Anny zatím nebývalé množství bratří a sester. Bohoslužba byla radostná, řada poutníků přistoupila ke svatému přijímání a na závěr se zpívala tradiční česká píseň „Svatá Anno, zdráva buď!“ která obsahuje hlavní črty spravedlivého života svatých rodičů Jáchyma a Anny.
Po bohoslužbě následovalo posezení vedle chrámu, pro které bylo připraveno našimi sestrami pohoštění. Velká část věřících se poté přesunula na zahradu do vedlejší obce Kněžice, kde si pohoštění vzali na starost naši bratři a opékali „šašlik“ a ryby. Při tom jsme setrvali v altánu až do pozdního odpoledne. Díky Bohu i sv. Anně za krásný den!
Při promluvě po evangeliu na liturgii jsme se zamýšleli nad vírou svatých manželů Jáchyma a Anny, kteří celý život setrvávali ve spravedlivém a zbožném životě, horlivě sloužili Bohu, trpělivě snášeli těžký životní úděl a nepřízeň okolí. Vše vydrželi a podobně jako sv. Jób nereptali; když spravedlivého Jóba postihlo Boží dopuštění a satan mu způsobil hrozná neštěstí, řekl Jób: „Hospodin dal, Hospodin vzal; jméno Hospodinovo buď požehnáno.“ (Jób 1,21) Tak i oba spravedliví rodičové zůstávali pevní ve víře a oddanosti Hospodinu až do hlubokého stáří. A to přesto, že jim Bůh nesplnil jejich prosby a modlitby, které k němu celý život vznášeli, aby jim bylo darováno dítě. Jáchym i Anna zachovali Bohu věrnost i v době, kdy kvůli pokročilému věku už ztratili naději, že z nich bude sňato tehdy tak hrozné břemeno neplodnosti a s tím související těžký kříž pohanění před lidmi, kteří se obecně domnívali, že takové manžele Bůh trestá neplodností kvůli nějakému tajnému hříchu či kvůli předstírané zbožnosti. Rodit dětí bylo v dávném Izraeli považováno za náboženskou povinnost a na neplodnost se hledělo jako na Boží prokletí.
Jak to, že jejich víra nezeslábla, horlivost nevyprchala, jejich důvěra v Boha nezahořkla a sloužení Bohu nezanechali, když ani něco tak obvyklého, co bylo dopřáno naprosté většině manželských párů, totiž narození dítěte, jim dvěma Bůh nedopřál? Kořeny tak krásného květu zbožnosti a trpělivosti můžeme vytušit – nesloužili Bohu kvůli tomu, aby od Něho něco dostali, ale z lásky. Milovali Boha. Kdo miluje, přeje si dávat, nikoliv dostávat.
Jeden člověk mi kdysi říkal, že přestal věřit v Boha, protože mu Bůh nikdy nepomohl. Asi neviděl, jak mu Bůh pomáhá každý den, jak jen díky Němu žije a je na světě, před kolika zlými příhodami ho už ochránil a čím vším ho už obdařil. A tento nevěřící se přesto zříká toho štěstí znát svého Dobrodince a vědět, Kdo ho vždy miluje, ač se děje cokoliv.
Jenže, jaký je vlastně vztah ke Kristu nás, věřících lidí? Jak hluboce jsme si už uvědomili Boží lásku? Když se zeptáme některých věřících, proč chodí do chrámu, slýcháme někdy poněkud rozpačité odpovědi: aby byli v rodině všichni zdraví. Věřím v Boha, abych nepřišel do pekla. Modlím se každý den, aby se nám dobře vedlo apod. Jistě, to vše je dobré či alespoň přijatelné, ale schází tam to hlavní. Jáchym a Anna nás učí, že Bůh podle své prozřetelnosti dává či nedává, oč prosíme, ale na náš vztah k Ježíši Kristu by to nemělo mít žádný vliv. O Jeho lásce k člověku přece není nikdy důvod pochybovat. Když nás někdo tak miluje, že pro nás na cokoliv přistoupí a třeba i na kříž jde kvůli nám, můžeme směle zvolat: „Dělej si se mnou, co chceš, hlavně když mě budeš takovou láskou stále milovat.“ V jednom hymnu se zpívá: „Kriste, s tebou by byl i v pekle ráj!“
Bůh s námi nakládá podle své prozřetelnosti a prosíme-li ho o něco vskutku potřebného, pak nám to dá, není-li to překážkou na cestě ke spáse, nebo nevede-li nás jinou cestou, než chápeme. Prosme Boha za cokoliv dobrého, především bychom však měli sloužit Bohu jako jeho děti, jako synové a dcery milující Otce, jako synové, kteří plní Otcovu vůli – ne kvůli strachu z trestu, ne kvůli odměně, ale prostě z lásky k Otci. Protože tak tomu v rodině bývá.
Když už v to nikdo nedoufal, narodilo se v pokročilém věku Jáchymovi a Anně dítě. Dítě, na které čekali celý život. Za které prosili Boha. A On jim je nedával, a když jim nakonec – poté co prošli výhní zkoušky – dítě daroval, tak to nebylo lecjaké dítě. Bylo to dítě veliké víry, vyzkoušené víry. A zároveň dílo očividného Božího zázraku. Byla to budoucí Matka našeho Boha.
Bohoslužba v neděli 17. července
K evangelijnímu úryvku této neděle: o vymítnutí běsů ze dvou posedlých
Co je tím brněním, které nás výborně chrání před otrávenými šípy satanovými? Pokora. Démoni nesnesou pokoru, protože jejich domov je tam, kde vládne pýcha. Kvůli své pýše se stali démony, z pýchy jsou zrozeni do svého současného způsobu existence.
V dávném pateriku se píše, jak k nějakému starci přivedli posedlého člověka s prosbou, aby ho uzdravil. Starec odmítal, ale pak ustoupil prosbám a řekl démonovi: „Vyjdi z tohoto Božího stvoření!“ Démon odvětil: „Vyjdu, ale chci se tě zeptat: kdo jsou ti kozlové, o nichž se praví v evangeliu, a kdo jsou ty ovečky?“ Asketa odvětil: „Kozlové – to jsem já, kdežto ovečky zná Bůh.“ Démon zaúpěl: „Jdu pryč kvůli tvé pokoře!“ a ihned vyšel z toho člověka.
Takže v pokorném způsobu myšlení a v čistotě srdce spočívá to, co nás chrání před démony a obrací je v úprk. A proč jsme nevzpomněli především víru? Jednak je pro křesťana samozřejmou duchovní zbraní, bez níž by nemohlo být o boji s běsy ani řeči. A hlavně víra, která se neprojevuje získáváním pokory a očišťováním srdce, je bezmocná. Je to víra filosofů, o které píše Bible: „Víra bez skutků je mrtvá.“ (Jakub 2,26) My pracujeme s jinou vírou, činnou a sjednocující s Bohem, s takovou, které se přinášejí oběti.
Bez pokory bývá všechno, co činíme pro Boha, pro Církev, pro bližní, pro duchovní růst, špatně. Horlivost se stává nerozumnou, škodlivou a mění se na fanatismus. Vyznávání víry se stává bigotní, racionalisticky dogmatické, nebo heretické či svéhlavé. Křesťanská naděje je bez pokory buď fatalistická nebo zaslepená. Láska bez pokory je vášnivá a kořistnická. Nelicoměrná poslušnost bez pokory není vůbec možná. Služba bez pokory je vypočítává, egoistická a spekulativní. Spravedlivost bez pokory je pyšná a odsuzovačná. Očišťování a půst jsou bez pokory duchovně zbytečným, neužitečným tělocvikem, který duši spíše škodí. Úcta bez pokory je domýšlivá a kalkul. Bratrské společenství bez pokory se proměňuje na intriky, podrazy, zrady apod. (Další pokračování viz na Ambonu)
V sobotu 16. 7. se v Dolních Kounicích v chrámu sv. Barbory (Varvary) konala slavnost u příležitosti svátku ct. muč. Jelizavety a Varvary. Sloužil vladyka Izaiáš a místním duchovním správcem prot. Konstantinem Ryškou, prot. Liborem Raclavským a otcem Alexejem Kukhtou z Olomouce.
Ctihodná mučednice velkokněžna Jelizaveta se narodila 20. října roku 1864 v protestantské rodině hesenského vévody Ludvíka IV. a jeho manželky princezny Alice, druhé nejstarší dcery britské královny Viktorie. Roku 1884 se provdala za Sergeje Alexandroviče, bratra ruského cara Alexandra III. Když uviděla hlubokou víru svého muže, přestoupila velkokněžna do pravoslavné církve.
Jako velkokněžna navštěvovala Jelizaveta chrámy, nemocnice, dětské domovy, domy pro zestárlé a věznice; viděla mnoho lidského utrpení a vždy se snažila mírnit a ulehčovat jim toto břemeno. Po začátku Rusko-japonské války se Jelizaveta snažila pomáhat raněným vojákům na frontě. Pracovala až do úplného vysílení.
5. února 1905 však došlo k tragické události, která změnila další život Jelizavety Fjodorovny. Výbuchem bomby revolučního teroristy zahynul její manžel. Když velkokněžna spatřila místo výbuchu, viděla obraz nesmírné hrůzy. V naprostém tichu, bez křiku a slz, začala ve sněhu na kolenou sbírat na nosítka pozůstatky těla svého muže.
V hodinu těžké zkoušky prosila Jelizaveta Boha o pomoc a útěchu. Třetí den po skonu manžela přijela Jelizaveta Fjodorovna do vězení za atentátníkem. Necítila k němu nenávist. Přála si jen, aby pocítil lítost nad svým činem a prosil Boha o odpuštění. Dokonce předala carovi žádost o milost pro vraha. Ten ji však odmítl.
Nakonec se rozhodla cele zasvětit svůj další život Bohu skrze službu bližním. Založila v Moskvě ústav podobný mnišskému příbytku, který bude zasvěcen práci, milosrdenství a modlitbě pro blaho bližních. Za tímto účelem koupila pozemek se čtyřmi domy a rozlehlým sadem. V tomto monastýrském „Domě milosrdenství Marty a Marie“ (na památku sester sv. Lazara) byly zbudovány dva chrámy. Jeden svatých sester Marty a Marie, a dále Záštity Přesvaté Bohorodice. K tomuto Domu patřila také nemocnice, která byla později považována za jednu z nejlepších v Moskvě, dále lékárna, ve které se léky poskytovaly chudým zdarma, a pak pro děti sirotčinec a škola. Za zdmi monastýru byla ještě zřízena nemocnice pro ženy nemocné tuberkulózou.
Dne 10. února roku 1909 začal monastýr vykonávat svoji činnost. O několik měsíců později posvětil biskup dmitrovský Trifon během všenočního bdění první sestry milosrdenství podle zvláštního obřadu, který za tím účelem vypracoval synod. Sestry při něm složily slavnostní slib, že budou podle příkladu mnišek vést panenský život v práci a modlitbě (tento slib se vztahoval na dobu jejich služby v Domě milosrdenství Marty a Marie). Následujícího dne vložil světitel Vladimír, metropolita moskevský a kolomenský, na každou ze sester osmikonečné cypřišové kříže a Jelizavetu Fjodorovnu ustanovil představenou Domu milosrdenství. Velkokněžna toho dne pronesla tato památná slova: „Opouštím tento nablýskaný svět, (…) a spolu se všemi vámi vstupuji do většího a nesmírného světa, světa chudých a trpících.“
V Domě milosrdenství vedla velkokněžna Jelizaveta stroze asketický život: spala na dřevěné posteli bez matrace, povětšinou ne víc než tři hodiny, jídlo požívala velmi střídmě a přísně dodržovala posty, o půlnoci vstávala na modlitbu a potom obcházela všechna nemocniční lůžka, nezřídka zůstávala u těžce nemocných až do časného jitra. Sestrám říkávala: „Což není hrozné a špatné, když se kvůli falešné humanitě snažíme tyto trpící ukonejšit a uklidnit klamnou nadějí na jejich nepravděpodobné uzdravení? Prokázaly bychom jim lepší službu, kdybychom je předem a včas připravili na jejich křesťanský přechod na věčnost.“
Jelizaveta Fjodorovna nikdy nečinila nic zásadního bez požehnání zpovědníka Domu milosrdenství – protojereje Mitrofana, bez rad starců Optinské poustevny a dalších. Za naprostou poslušnosti vůči starci získala od Boha vnitřní útěchu, pokoj a klid ve své duši.
Na počátku I. světové války velkokněžna organizovala pomoc směřovanou na frontu. Pod jejím vedením byly vypraveny sanitární vlaky, zakládány sklady potřebných léčiv a zásob, na frontu byly vysílány polní mobilní kaple.
Abdikace cara Mikuláše II. v březnu 1917 byla pro Jelizavetu velkou ranou. Viděla, do jaké propasti se Rusko řítilo a hořce plakala za ruský národ. V jednom z dopisů z té doby se uvádějí následující slova: „Pociťovala jsem hlubokou lítost nad Ruskem, nad jeho dětmi, které v nynějším čase nevědí, co činí. Cožpak to není nemocné dítě, které máme stokrát více rádi v čase jeho nemoci, než když je veselé a zdravé? … Nyní musíme upírat své mysli k Nebeskému království a s pokorou říci: Buď vůle tvá.“
Po nástupu bolševiků k moci odmítla emigrovat. Pokračovala i nadále v tom, co započala po smrti svého muže. Ještě více se věnovala obětavé práci v Domě milosrdenství. 7. května roku 1918, v den památky Iverské ikony Matky Boží, navštívil Dům milosrdenství světitel Tichon, patriarcha moskevský, a vykonal zde modlitbu. Krátce po odjezdu patriarchy byla velkokněžna Jelizaveta zatčena a uvězněna čekisty. Patriarcha Tichon se snažil dosáhnout jejího propuštění, ale marně. Byla bedlivě střežena a odvezena z Moskvy. S velkokněžnou dovolili odjet ještě dvěma sestrám z Domu milosrdenství: Varvaře Jakovljevoj a Jekatěrině Janyševoj. Všechny je pak deportovali do uralského města Alapajevsk. Sestra Varvara si vyžádala, aby mohla zůstat s velkokněžnou. Sem bylo přivezeno dalších pět ruských velkoknížat a tajemník velkoknížete Jana.
V noci z 5. na 6. července 1918 odvezli Jelizavetu a ostatní vězně na místo opuštěné důlní šachty, kde byl proveden zamýšlený zločin. S hanlivými nadávkami a při brutálním zacházení a údery pažbami pušek začali dozorci všechny mučedníky postupně shazovat do hluboké důlní šachty. První srazili dolů velkokněžnu Jelizavetu. Ta se stihla přežehnat znamením kříže a nahlas se modlila: „Pane, odpusť jim, neboť nevědí, co činí.“
Jelizaveta Fjodorovna a velkokníže Jan nedopadli až na dno šachty, ale na výčnělek, který byl v hloubce 15 metrů. Ač sama těžce zraněna, odtrhla ze svého oblečení kousek látky a převázala velkoknížeti rány. Vesničané, kteří se náhodně ocitli poblíž šachty, slyšeli, jak z její hlubiny zněla Cherubínská píseň (liturgický hymnus), kterou zpívali umírající mučedníci. Zemřeli s prsty složenými jako při pokřižování.
Za několik měsíců poté byla těla všech novomučedníků vyzdvižena z šachty bělogvardějci. Později byly rakve s ostatky ctihodných mučednic Jelizavety a Varvary převezeny až do Jeruzaléma, kde byly uloženy pod chrámem svaté myronosice Marie z Magdaly v Getsemanském ženském monastýru na Olivové hoře.
