Archijerejská liturgie v Brně na 4. neděli velkopostní

Čtvrtá neděle Velkého půstu je zasvěcena památce ctih. Jana Lestvičníka – Klimaka, igumena monastýru na Sinajské hoře a autora knihy Žebřík, řecky: Κλίμαξ – Žebřík. Rajský žebřík představuje ve své knižní podobě návod k neustálému duchovnímu zdokonalování, konkrétně pomocí 30 stupňů, schodů, které začínají duchovním zápasem se světskou marností a shonem a končí dostižením svazku tří hlavních ctností: víry, naděje a lásky.

Tuto další velkopostní neděli sloužil v našem chrámu archijerejskou svatou liturgii (sv. Basila Velikého) vladyka Simeon, arcibiskup olomoucko-brněnský, a spolu s ním také přeosvícený Izaiáš, vikární biskup šumperský.

Vladyka Simeon ve svém kázání naznačil, že v den památky ctih. Jana Lestvičníka, jehož přízvisko evokuje jeho krásnou knihu, je dobré si připomenout i předobraz samotného výstupu do nebe – onoho žebříku, který je převzat ze Starého zákona, kde je popsáno vidění Jákobova žebříku, po němž andělé Boží vstupovali a sestupovali (Gen 28, 12). Je dobré na tyto události vzpomenout právě v době Velkého půstu, zejména na Hospodinova slova, která pronesl k Jákobovi: Hle, já jsem s tebou! Budu tě chránit, kamkoli půjdeš… Neopustím tě…, a také na to co řekl Jákob, když se probudil: Na tomto místě je opravdu Hospodin – a já jsem to nevěděl! Je dobré nezapomínat, že Hospodin je stále s námi, že nás chrání a opatruje, a že jen jedno je zapotřebí, a sice vědět o tom, uvědomovat si to ve svém srdci a skrze to i své srdce očišťovat a chránit od zlého. Jedině tak můžeme postoupit o další stupínek i během dalších nedělí svatého a velkého půstu, jako po stupních Janova žebříku, a směřovat až ke svátku Světlého Kristova Vzkříšení, které může osvítit každého, kdo v něho ve svém srdci neochvějně věří.

Před koncem svaté liturgie byla tradičně odsloužena panychida za zesnulé, kterou vedl vladyka Izaiáš, neboť tato sobota byla další zádušní sobotou v řadě, a ne všichni věřící mohli přijít v sobotní den do chrámu, aby vzpomněli v modlitbách na své zesnulé příbuzné.

Na konci svaté liturgie pak ještě oba archijerejové, vladykové Simeon a Izaiáš, popřáli otci Josefovi Fejsakovi, představenému našeho chrámu, k jeho životnímu jubileu – krásným šedesátinám, kterých se v těchto dnech dožívá. Svatováclavský sbor mu pak zapěl slavnostní „Mnoholetí“, které se rozeznělo celým chrámem, neboť přání „blahého a pokojného života na mnohá a blahá léta“ ve svém srdci našemu drahému duchovnímu otci Josefovi přál každý přítomný věřící!