S požehnáním vladyky Izaiáše, biskupa olomoucko-brněnského a ředitele Pravoslavného eparchiálního institutu sv. Prokopa Sázavského, se 20. září v sobotu opět otevírá první ročník Pravoslavného eparchiálního institutu. Výuka je zacílena na přípravu budoucích duchovních ke službě v naší eparchii a je určena i pro všechny zájemce o pravoslavnou teologii. Studovat mohou muži i ženy. Kompletní výuka je čtyřletá a dálkovou formou – jednou za 14 dnů v sobotu v Brně.
Studenti, kteří absolvovali druhý ročník, mohou postoupit do třetího ročníku (pokročilé studium). Výuka prvního a třetího ročníku bude probíhat ve stejný den, souběžně ve dvou učebnách.
Adresa výuky na Masarykově univerzitě v Brně (včetně mapy) je uvedena na oficiální webové stránce Institutu (viz na tomto webu dole):
Do Hrubé Vrbky, rodiště našeho novodobého světce biskupa a mučedníka, se i letos sjeli poutníci na již tradiční oslavu svátku – památečního dne jeho skonání za víru a za církev, který je zároveň narozeninami mučedníka pro věčný život. V sobotu 7. září se zde v kapli monastýru a místní farnosti konala archijerejská liturgie. S vladykou Izaiášem, biskupem olomoucko-brněnským sloužilo i mnoho presbyterů naší eparchie a diákon. Zpěvem doprovázeli službu místní zpěváci. Stejně jako při pouti do Mikulčic zde bylo nainstalováno ozvučení, aby službu dobře slyšeli i věřící, kteří stojí venku před kaplí, jak je zde zvykem.
Přijeli jsme na toto posvátné poutní místo naší eparchie uctít světitele mučedníka Gorazda II., který je podle našeho typikonu po svatých Cyrilu a Metodějovi naším největší místním světcem, nástupcem sv. Metoděje. Gorazd II. byl stejně jako před tisíciletím Gorazd I., synem zdejší země, jak si to přál o svém nástupci sv. Metoděj.
Ve svém kázání otec Konstantin Ryška pravil, že pravoslavná víra v lidských dějinách je jako ponorná řeka. V některých dobách je to velký proud, silná církevní společenství, množství věřících, posléze přijdou doby, kdy se tento proud ztrácí lidských očím a už se zdá, že zanikne. Jenže on se na nějakou dobu jen skryje kamsi do tajemných hlubin lidských srdcí a jako dějinná paměť národa je předáván tento poklad z generace na generaci, aby se pak s novou silou vynořil. Takový čas mohutného výtrysku živé vody pravoslavné víry z hlubin na povrch se udál v dobách vladyky Gorazda. Záleží jen na nás, jestli projevíme tolik vděčnosti a lásky k Bohu za znovuobjevení tohoto daru, jestli ukážeme tolik pracovitosti a nadšení pro další budování pravoslaví, jak to vidíme u vladyky Gorazda a jeho spolupracovníků a mnohých věřících.
Po liturgii se na přítomné obrátil svými slovy vladyka, který poděkoval účastníkům poutě za jejich lásku a námahu. Povzbudil je k prohlubování a posilování úcty k tak velikému světci, kterého nám Bůh seslal.
Pouť k němu dává věřícímu smělost v modlitbách k tomuto světci, a skrze to i smělost před Bohem v prosbách a díkůvzdáních. Ten, kdo něco učiní, vykoná nějakou námahu, přinese oběť a pozdvihne své srdce v díle úcty a vzývání památky světce, získává tím právo na jeho zastání před Bohem (jak by to snad mohl říci ct. Paisij Svatohorec). Stejně jako ti, kteří pokračují v díle tohoto svatého, v práci na jeho poli.
Kéž nám sv. Gorazd spolu s Cyrilem a Metodějem žehnají a stále shůry opatrují naši místní pravoslavnou církev.
Když se zamýšlíme nad tématem díla a působení svt. muč. Gorazda a budování české pravoslavné církve v jeho době, nemůžeme si nepovšimnout vysokého stupně názorové jednoty, jejíž osou byla prorocká služba vladyky Gorazda, který viděl to, co mnozí jiní neviděli. Tato jednota byla pak tím tmelem a pojítkem tehdejšího duchovenstva i věřících. Jedním ze základních kamenů této myšlenkové jednoty byl společně sdílený výklad dějin cyrilometodějství, a z toho vyvěral společný cíl jejich práce.
Právě místní dějiny, pravoslavné cyrilometodějské kořeny českého křesťanství, které tenkrát uměli tito lidé, pastýřsky vedení Gorazdem II., číst především duchovním způsobem, vytvářely společnou sebeidentifikaci Gorazdovy církve. Dnes lidem tato schopnost (vlastně je to cosi na způsob prorockého duchovního zření) citelně schází, a tak tento náš dějinný příběh někteří z našich současných věřících i duchovních zpochybňují. Někdo dějinné události vykládá tak, jiný zase onak, a všichni často zapomínáme, že to, co nám dává schopnost číst dějiny, je znalost kontextu a povědomí o idejích, jejichž projevem jsou skutky dějinotvorných osobností a historické události samotné. My, věřící nemůžeme nebrat zřetel na Boží působení v dějinách. Skromné výsledky archeologických bádání jsou vždy věcí výkladu. Vladyka Gorazd se jako Boží prorok dokázal postavit proti tehdejším autoritativním výkladům římskokatolických či jiných nepravoslavných historiků a cyrilometodějství zasadil do pravoslavného kontextu; později mu seriosní historikové dali za pravdu a jeho způsob interpretace historických pramenů byl potvrzen mj. mikulčickými vykopávkami. Ani dnes nelze bez pochopení pravoslavných základů našeho místního křesťanství správně vyložit ta zlomková historická data, která se nám v této oblasti zachovala.
Co bylo tím druhým pilířem, na kterém stála gorazdovská misie? Cílem, na němž se tehdy shodla drtivá většina pravoslavných Čechů kolem vladyky Gorazda, bylo obnovení cyrilometodějské církve, navázání na dědictví sv. Ludmily a sv. Prokopa až k husitskými utrakvistům. Sjednocujícím cílem jejich snah bylo právě napojit se na tento dějinný příběh, a proto všichni tehdejší věřící i duchovní přesně věděli, co zde budují, na čem pracují, a tato práce je spojovala, sjednocovala jejich úsilí a činila jejich nadšení a sebeobětování pro takovou věc smysluplnými.
Historický příběh místního pravoslaví plní vlastně mj. úlohu místní hagiografie. Jednak jsou součástí našich dějin a historických památek samotné životopisy místních svatých. Avšak zároveň celý popis dějinné poutě pravoslaví u nás je svědectvím o Božím dílu u nás (podobně jako jsou životy svatých svědectvím o Bohu).
Vladyka Gorazd vždy rozhodně odmítal všechny pokusy prohlásit pravoslavnou církev na našem území za něco cizího či nového, ale vždy se odvolával právě na cyrilometodějství a jeho české pokračování, a dovozoval z toho „domovské právo“ pravoslavné církve v českých zemích. Škoda, že dnes někteří přestávají vidět, že máme na čem budovat, že máme svoji mimořádně požehnanou minulost, k níž se můžeme vztahovat. Kdysi musel vladyka hájit české pravoslaví před západním vlivem, dnes je pro nás aktuální bránit se ruskému vlivu, který na nás stále tlačí a ničí český a historicky oprávněný ráz místní církve, jak to mnozí vnímají.
Po druhé světové válce se kvůli nepřítomnosti bývalého hlavního duchovního vůdce, vizionáře a proroka a vlivem poměrů tento charakter české pravoslavné církve změnil. Cílem se stalo poruštit místní pravoslaví. Rusko se stalo vzorem ve všem. Jenže ruský způsob zbožnosti, ruská mentalita a ruská kultura (církevní i světská) jsou Čechům cizí (a někdo by možná řekl, že protivné). Přes všechny ty panslovanské vyprávěnky. Podle dobových zpráv se tomuto vlivu čeští duchovní a věřící stavěli na odpor. Proti ruské církevní pompéznosti a formalismu stavěli českou střízlivost a gorazdovskou prostotu, skrze níž lépe vynikne poselství evangelia. Hlavně se však v tomto smutném období z české církve vytratil společný cíl – budovat osobité české pravoslaví, které je odpovědí na potřeby a mentalitu české duše, která je zformována národními dějinami a duchem tohoto národa. Nejprve se vytratil společný cíl a farnosti chřadly (zřejmě by pod ruským vlivem chřadly, i kdyby nebyla totalita). Na konci minulého a začátkem tohoto století se však z církve začal vytrácet i smysl pro společný dějinný příběh. Naše česká církevní sebeidentifikace se rozmělnila a roztříštila do mnoha směrů.
Samozřejmě, chápeme, že hlavním a nejvyšším cílem naší cesty je Království nebeské. Křesťanství je náboženstvím příběhu a nikdo nezpochybňuje, že tím klíčovým sebeidentifikačním dějinným příběhem, do kterého jsme skrze svou víru zasazeni, je především příběh evangelia, příběh Kristova ukřižování a Vzkříšení. Jenže k těmto nejvyšším a zároveň obecným cílům, pomáhá najít cestu ta pozemská – lidská stránka Kristovy Církve, její kultura a myšlení. Proto je i to pozemské a lidské tak důležité pro spásu člověka. Věřme, že nás vladyka Gorazd svou inspirací i přispěním shůry přivede k obnově obou hlavních pilířů Gorazdovy církve.
Již tradičně těsně po svátku Proměnění Páně se konala pouť jako pokračování sváteční liturgie po liturgii. Na úvod bylo požehnáno darům tohoto léta v chrámu Proměnění Páně a sv. Nektária Eginského v Horní Lipové odkud asi čtyřicet poutníků vyšlo na čtyři hodiny modliteb a zpěvů. Stejně jako loni nás provázel pěvecký sbor Rovina z Hané a na dvanácti zastaveních jsme prožívali texty z děkovného akafistu Sláva Bohu za vše, který byl napsán právě před sto lety metropolitou Trifonem.
Letní pouť tak již neodmyslitelně patří k aktivitám jesenické farnosti, na kterou přicházejí také i ostatní zájemci o duchovní život.
Za Pravoslavnou církevní obec v Jeseníku prot. J. L. Kratochvíla
🇨🇿 V neděli 24. 8. v Pravoslavném katedrálním chrámu sv. Gorazda v Olomouci z iniciativy duchovního o. Alexeje Kukhty a s požehnáním Jeho Přeosvícenosti Izaiáše, biskupa olomoucko-brněnského, se konala k Pánu zvláštní modlitba – Žaltář. Pozdě večer se za světla svíček a lampad v chrámu shromáždili všichni, kdo se chtěli společně pomodlit. Lidé se shromáždili při čtení Žaltáře za děti i za staré, za slabé a ty, kteří tvrdě pracují, za ty, kteří jsou v nesnázích nebo ztrácejí naději, kteří potřebují pomoc a podporu, za zdraví a blaho všech farníků našeho chrámu. Modlili jsme se také za požehnané odpočinutí všech našich zesnulých příbuzných a blízkých. Žalmy krále a proroka Davida jsou upřímným a hlubokým dialogem mezi člověkem a Bohem. Je to jednak zamyšlení nad životem, tak i žádost o radu či pomoc od Hospodina, a srdečná vděčnost Mu za všechno. Svatý Basil Veliký v rozhovoru o prvním žalmu poznamenal: „Žádná kniha neoslavuje Boha tak, jako Žaltář, proto je pro duši obzvláště užitečný, protože v ní lidé chválí Boha spolu s anděly a velebí a zpívají majestátním zpěvem a napodobují anděly… Žaltář je naším rádcem.“ Svatí lidé říkají: „Chceš-li radu – zeptej se Žaltáře.“ A skutečně: otevřeme-li tuto svatou knihu na jekémkoliv místě, najdeme odpověď na otázky svého srdce. Tato pravda byla obzvláště zřetelná v neděli. Boží milost byla znatelně cítit a každý si při návratu domů v srdci nesl nasycení teplem krásné modlitby – v tichu a s úzkostí, obávaje se byť jen slovem narušit milostivé ticho duše. Je povzbudivé, že se čtení Žaltáře v našem chrámě stane dobrou tradicí – budeme se každý měsíc v neděli scházet, abychom společně chválili Boha, modlili se k Němu celým srdcem a pociťovali Jeho uzdravující přítomnost, „neboť kde jsou dva nebo tři shromážděni v mém jménu,“ praví Pán, „tam jsem já uprostřed nich“. (Mt. 18,20)
🇺🇦 24.8. в неділю у Православному кафедральному храмі святого Горазда в Оломоуці за ініціативи священника о. Олексія Кухти та з благословіння владики Ісайї, єпископа Оломоуцького і Брненського, була піднесена до Господа особлива молитва – Псалтир. Пізно увечері при світлі свічок та лампадок у храмі зібралися усі охочі до спільної молитви. Люди згуртувалися в читанні Псалтиру за діток і літніх людей, за немічних та тих, хто важко працює, за тих, хто в біді чи безвиході, хто потребує допомоги і підтримки, за здоров’я та благополуччя усіх прихожан нашого храму. Ми також молилися за блаженний спокій усіх спочилих наших родичів та близьких. Псалми царя і пророка Давида – це щирий та глибокий діалог людини з Богом. Це і роздуми про життя, і прохання у Господа поради чи допомоги, і сердечна Йому вдячність за все. Святитель Василій Великий зазначав у бесіді на перший псалом: «Жодна книга не прославляє Бога таким чином, як Псалтир, тому він особливо корисний для душі, бо в ньому Бога славлять разом з ангелами і величають, і оспівують величним співом, і ангелів наслідують… Псалтир – це наш порадник». Святі люди кажуть: “Хочеш ради – запитай Псалтир”. І справді: де б ми не відкрили цю святу книгу, ми знайдемо відповідь на запитання свого серця. Ця істина була особливо відчутною у неділю. Благодать Божа відчувалася зримо і кожен, повертаючись додому, ніс у серці живильне тепло дивовижної молитви – в мовчанні та з трепетом, боячись навіть словом порушити благодатну тишу душі. Відрадно, що читання Псалтиру в нашому храмі стане доброю традицією – ми збиратимемося щомісяця у неділю, щоб разом славити Бога, молитися Йому усім серцем, відчувати Його цілющу присутність, «бо, де двоє чи троє зібрані в ім’я Моє, – каже Господь, – там Я серед них» (Мф. 18:20).
Cestu autobusem si děti krátily několika úkoly. V komixu, sestaveném z fotek z našich výletů, byly ukryty otázky z všeobecného přehledu našeho učiva. Ze správných odpovědí složily děti jméno sv. Stanislava Nasadila. Také jsme hledaly dobré lidské vlastnosti, které vyjadřují jednotlivá Blahoslavenství. Ty byly v textu napsány hlaholicí.
Naše dnešní putování začalo u Mašovického lomu. Průzračně čistá voda a krásné letní počasí neodolatelně lákaly k vykoupaní. Před polednem jsme opustili lom a vydali se do Národního parku Podyjí. Procházeli jsme krásnou přírodou opuštěného moravského pohraničí. Cestou jsme si natrhali trochu třešní.
Na vrcholku zvaném Komínek jsme se naobědvali a zkontrolovali si, jak se nám podařilo splnit úkoly z autobusu. Také jsme splnili několik dalších bodů do Stezky sv. Václava. Byly to znalosti o Blahoslavenstvích, tropar Dne svaté Trojice, modlitba ke Svatému Duchu a znalosti o osobních svatých jednotlivých dětí. Poté jsme začali sestupovat k Dyji. Na jednom z lesních rozcestí jsme si zahráli naši oblíbenou hru „Hnízda“.
K Dyji jsme dorazili odpoledne. Bylo už pořádné horko, a tak jsme se v řece vykoupali. U řeky jsme si ještě chvíli hráli jen tak s míčem. K večeru jsme přišli ho vesnice Havraníky. Čekání na autobus do Brna jsme vyplnili hrou „Kdo ví víc.“
Olomoucko-brněnská eparchie Vás zve k oslavě svátku sv. muč. Gorazda II. do monastýru v Hrubé Vrbce. Pouť se bude konat v sobotu 6. září 2025 od 10. hod. Duchovní nechť si přivezou červená bohoslužebná roucha. Občerstvení bude zajištěno.
Zesnutí přesv. Bohorodice je chrámovým svátkem hlavního monastýrského chrámu (katolikonu) a celého ženského vilémovského monastýru. S eparchiální biskupem Izaiášem sloužilo pět presbyterů a dva diákoni.
I letos se do Vilémova sjeli poutníci 15. srpna, aby tento svátek duchovně oslavili. Matka igumenie Alexie s velikou pečlivostí připravila monastýr pro hosty, a spolu s přáteli monastýru připravili sváteční pohoštění. Oslava se vydařila a poutníci si odnášejí krásnou duchovní vzpomínku a posilu.
Mnohá léta vladykovi Izaiášovi, matce Alexii, všem sloužícím duchovním i poutníkům!
V sobotu 9. srpna 2025 se na Moravě světila zvláště posvátná událost – svátek sv. Gorazda I., který je právě tento den uveden v pravoslavném kalendáři spolu s ostatními pětipočetníky (tj. žáky sv. Cyrila a Metoděje), což je zároveň katedrální chrámový svátek naší eparchie. Liturgii vykonal vladyka Izaiáš s přítomnými osmi presbytery a diákonem; přisluhovalo mnoho pomocníků a svícenosců, krásně zpíval katedrální sbor. Zazněly i byzantské nápěvy, které jsou vždy jako duchovní občerstvení, zvuk věčnosti.
Vladyku uvítal u vchodu do chrámu dětský zpěv, a pak maličcí křesťané předali archijereji slunečnice.
Svěcení nové chrámové ikony sv. Gorazda I. zhotovené v Řecku. Před liturgií přinesli dárci novou ikonu před chrám, kam k ní vyšel vladyka se všemi sloužícími duchovními. Poděkoval dárcům a popřál jim hojnou odplatu od Hospodina za jejich lásku k chrámu a dar, a poté byla velká ikona v průvodu duchovenstva nesena do chrámu, kde ji vladyka posvětil a byla uložena uprostřed do přichystaného kivotu.
Další událostí bylo postavení nového hypodiákona do služby v eparchii. Na začátku liturgie byl totiž postřižen student Pravoslavného institutu sv. Prokopa Sázavského, br. Emanuel Žaluda, na hypodiákona.
Při liturgii po evangeliu kázal prot. Tomáš Loučka, jehož promluva se odvíjela od skutečnosti, že o osobnosti sv. Gorazda toho mnoho nevíme. Z historických zpráv čerpáme především informaci, že to byl místní člověk, byl vyučený sv. Metodějem, který ho ke konci svého života vybral za svého nástupce na Moravě. I po vyhnání pěti hlavních učedníků sv. Metoděje z Moravy, uplatnil sv. Gorazd, co se od sv. Metoděje naučil, a šířil křesťanskou víru. Tedy pokračoval v cestě, na kterou jej Metoděj vyslal. Poznání Boha, které od Metoděje přijal, si pak podobně jako Metoděj stále hlouběji osvojoval. I my, přestože máme tak málo historických zpráv o Gorazdovi I., jej můžeme poznat tím, že si hlouběji osvojíme křesťanskou víru. Život podle víry je tím místem či duchovním prostorem, kde se s naším Gorazdem setkáváme a kde se s ním poznáváme.
To nás vede k tomu, abychom si položili otázku: Kdo jsme my, pravoslavní křesťané a následníci sv. Gorazda? Jsme ti, kteří sdílejí jeho víru, jeho křesťanskou praxi; jsme ti, kdo přicházejí do chrámu k eucharistii. Zvyk, který se v posledních několika staletích mezi Slovany rozšířil (a proti kterému je potřeba bojovat jako proti cizímu vlivu a novotě), je podivná praxe rodin činit z dětí své vyslance k Bohu. Přivádíme malá dítka ke svatému přijímání, ale my dospělí přistupujeme k Tělu a Krvi Páně jen zřídka. Děti jsou posvěceny a my zůstáváme bez posvěcení. Sv. Metoděj i sv. Gorazd ale učili něco jiného: Pán Ježíš nám uchystal hostinu spásy, nabízí nám své Tělo a Krev k nasycení, očištění a posvěcení našich těl i duší. My ho zarmucujeme tím, že na uchystanou hostinu nepřicházíme. Zarmucujeme tím i sv. Gorazda, neboť právě při svatém přijímání se s ním můžeme setkat. Vždyť i on přijímá plody Kristovy oběti. Spolu se všemi svatým se i on sjednotil s Kristem, a toto sjednocení začíná právě účastí na Jeho přečistém Těle a drahocenné Krvi, které nám při liturgii nabízí.
Život ve víře – co to dál znamená? Od Boha jsme obdrželi rozum, abychom se o Bohu z Písma svatého stále učili, jak je dobrý, také jsme dostali srdce, abychom Boha stále mocněji milovali, a daroval nám i tělo, abychom jím Bohu sloužili. Všechny tři dary nás přivádějí k eucharistii. Dobrým používáním těla, srdce i rozumu se k Bohu postupem svého života přibližujeme, poznáváme jej a dosahujeme spásy. To je bod, ve kterém se všichni křesťané – dávní i nedávní, současní i budoucí – můžeme setkat a poznat. Touto cestou poznáváme něco podstatného i o našem dávném světci: Gorazdovi I.
Svátek olomoucké katedrály není jen jedním z mnoha chrámových svátků naší eparchie. Má jeden mimořádně významný rozměr navíc.
Prvním pravoslavným – tj. ve víře pravým – nástupcem sv. Metoděje byl tisíc let po sv. Gorazdu I. biskup mučedník Gorazd II. (+ 1942), obnovitel cyrilometodějské církve východního byzantsko-slovanského obřadu a především autentické pravoslavné víry u nás. Po něm je každý biskup tohoto katedrálního chrámu dalším a dalším nástupcem sv. Gorazda I. i Gorazda II. Kéž nás toto pouto a hmatatelná duchovní vazba spojuje s našim pevnými duchovními moravskými základy, které zde položili sv. Cyril a Metoděj, a mimo něž už žádné jiné základy pokládat nelze (srovn. 1 Kor 3,10-11). To chápeme všichni čeští pravoslavní – žádný základní kámen, než je ten, co Bůh naší zemi pro vždy požehnal v podobě misie cyrilometodějské, nic kromě toho už nemůže být požehnané.
Oba naši svatí Gorazdové obdrželi ke své práci požehnání sv. Metoděje a dostali od něj úkol pokračovat v jeho díle. Vlivem okolností musel Gorazd I. pokračovat v tomto díle daleko za hranicemi Moravy, Boží prozřetelností však nám toto Metodějovo a Gorazdovo dědictví bylo po celém tisíciletí vráceno zpět, když v Srbsku vysvětili Moravana Gorazda II., jemuž byl udělením takového jména předán úkol pokračovat zde na Moravě, kde Gorazd I. nemohl. A k pokračování tohoto úkolu jsme povoláni všichni, neseme totiž odpovědnost za udržení a šíření pravoslavné církve, onoho dědictví otců, na tomto místě, kam nás Bůh postavil.
Ke konci archijerejské liturgie, naplněné duchovní krásou a pokojnou atmosférou, se konal průvod kolem chrámu spolu s čtením evangelií a skrápěním chrámových zdí svěcenou vodou.
Na závěr vladyka Izaiáš pronesl před zaplněnou katedrálou své zamyšlení: Každý národ a každá země má své velké svaté. My máme sv. Cyrila a Metoděje a jejich žáky, o kterých se ví po celém světě. Jsou to jedni z nejslavnějších světových svatých a volají nás, abychom je následovali, k čemuž nám shůry pomáhají.
Ano, dílo a odkaz svatých bratří ze Soluně dalece překročily hranice historické Velké Moravy. Nejen ve všech slovanských zemích, ale je slaveno a vzýváno je i v řeckém světě a dokonce i mezi pravoslavnými černochy v Africe. Celá Evropa je zná a ctí. My jsme v tento den vykonali oslavu sv. Gorazda a potažmo všech sedmipočetníků skrze oslavu chrámového svátku katedrálního chrámu naší eparchie, a tím i pouť k uctění svatosti nástupce sv. Metoděje. Pevně věříme, že naši svatí shůry odpoví na naše modlitby, lásku a věrnost jejich daru, který zde uložili.
Na závěr setkání bylo připraveno bohaté pohoštění. Díky patří všem, kdo se zúčastnili, našemu vladykovi a duchovenstvu, olomoucké církevní obci a jejímu duchovnímu otci prot. Aleksiovi za náročnou přípravu celé události a za hojně prostřené stoly. Mnohá léta všem!
Chrám sv. Anny v Opatově u Třebíče oslavil svůj chrámový svátek. Kromě místních věřících z rodiny známé osobnosti našich místních církevních dějin o. Josefa Leixnera přijelo mnoho poutníků. Poutní oslava pokračovala na zahradě v Kněžicích, kde poutníci připravili k pohoštění dorty a opékal se „šašlik“. Všichni měli krásný zážitek z bohoslužby i následného setkání v zahradním altánu.
V úterý 22. července k večeru se začali do monastýru ve Vilémově u Litovle sjíždět účastníci Duchovního setkání, a ve středu ráno pak začal ohlášený program, který byl pro účastníky poměrně intenzivní. Další lidé přijížděli na Setkání v průběhu středy a dalších dní. Cílem Setkání bylo to, čemu se na západě říká duchovní formování nebo duchovní cvičení; v pravoslavné tradici tomu říkáme mystagogie, čili vedení neboli uvádění do tajemství, k účasti na svatých Tajinách a do hlubších vrstev církevního života. Sloganem by mohl být Kristův pokyn: „Zajeď na hlubinu!“
Duchovními i didaktickými způsoby byli účastníci seznamováni s tajemstvím pravoslavného církevního života. Snad se podařilo v rámci možností zprostředkovat jim dotyk toho, co se skrývá pod povrchem našich obřadů a modlitebních textů. Živou odezvu vzbudilo i probírání praktických otázek, jako jsou principy pravoslavného rodinného života, domácí duchovní praxe, dále půstů, přípravy na liturgii a na svaté přijímání.
Program byl sestaven, aby bylo duchovní působení pravoslavných modliteb a bohoslužeb co nejintenzivnější. Přestože účast na všech bodech programu nebyla povinná, většina účastníků se opravdu poctivě snažila vše absolvovat. Každé ráno jsme začínali den pravidlem jitřních modliteb (v plném rozsahu pravoslavného slovanského modlitebníku), následovaly hodinky, kánon ke svatému přijímání, poté se konala svatá liturgie s krátkou homilií, na niž navazovalo téma dopolední přednášky a koreferátu. Po obědě si všichni trochu odpočinuli, a pak už byl čas na odpolední seminář s diskusí. Den končil večerní bohoslužbou s krátkou závěrečnou promluvou. Před spánkem se četlo plné pravidlo večerních modliteb. Kdo si přál, zůstal poté ještě hodinku v potemnělém chrámu na společné čtení Ježíšovy modlitby.
Důraz se kladl na jazykovou stránku programu a všechny bohoslužby i modlitby se konaly v češtině. Většina účastníků využila možnosti k zpovědi.
Stanovený počet dvaceti připravených míst pro účastníky jsme nakonec vyčerpali. V sobotu pak ještě přijeli další poutníci – především skupina věřících z Kroměříže pod vedením důstojného otce prot. Stanislava Dolníčka, kteří se účastnili celého dopoledního programu, a výprava ze Svitav a další; což nám udělalo velkou radost. V tuto chvíli už byla kapacita jídelny vyčerpaná do posledního místečka.
Letošní Setkání jsme pojali jako „nultý“ ročník, při kterém jsme si chtěli ověřit, jak se podaří takovou akci s našimi omezenými silami a možnostmi zorganizovat a realizovat. Zdá se, že výsledek byl dobrý a opakovatelný. V neděli po svaté liturgii, kterou sloužil prot. Mgr. Jan Langr, a následujícím slavnostním obědě se účastníci rozjeli do svých domovů. Z jejich vlastních vyjádření čerpáme naději, že duchovně posíleni a povzbuzeni.
Děkujeme všem, kdo se podíleli na úspěchu Setkání. Těm, kteří se podíleli na akci jako personál, i ostatním, kteří je strávili jako hosté. Všichni přítomní totiž společně vytvářeli tu příjemnou a tvůrčí duchovní atmosféru, kterou jsme zde pět dní prožívali.
V kuchyni se o naše blaho staral diákon Lazar s Anežkou (na které navíc spočívala tíha administrativní organizace přípravy Setkání) a dalšími dobrovolníky. Pod kuchařským vedením otce Lazara připravovali chutnou krmi, která vzbudila všeobecnou chválu, a jezdili každodenně nakupovat. Díky nim jsme se vešli do plánovaného rozpočtu, který se podařilo vybalancovat bez deficitu. Ludmila Mrázková pečovala o program pro děti.
Chariton Mrázek se ujal přednášky o čtení Písma svatého s důrazem na každodenní kontakt s posvátným textem Bible, a přidal k tomu řadu zajímavostí týkajících se různých způsobů a variant biblických překladů. Kliment Mrázek přispěl do diskuse probírající vztah pravoslaví a moderních digitálních technologií. Mátuška Jana Baudišová si připravila dva koreferáty, a pro děti omalovánky a ikonky. Velice zajímavou přednášku měl otec Jan Langr, který přijel i s mátuškou a se znalostmi ze své druhé profese vysvětloval problematiku vedení lidí v kolektivu a jeho přirozené principy, což lze uplatnit nejen v oblasti pracovní, ale i na úrovni farní a také v rodinách. Otec Jan Langr se podílel i na organizačním zajištění celé akce. Řada přítomných pak pomáhala jako brigádníci. Ostatní přednášky a semináře se týkaly uvedení do hlubšího pochopení naší liturgie a principů spirituality, jak o tom svědčí svatí Otcové Církve nebo uznávaní teologové světové pravoslavné církve. Nezapomněli jsme ani na praktická témata rodinného života a jeho spirituality, výchovy dětí, či druhu a přísnosti půstů i jejich užitečnosti, probrali jsme i vývoj a podstatu Tajiny zpovědi apod.
Chvála patří všem, kteří pomáhali. Radost jsme měli ze všech, kteří se účastnili.
Nejdůležitější osoba bývá obvykle vzpomínána na závěr, a na tomto místě bychom rádi adresovali poděkování matce představené, igumenii Alexii, která nás v monastýru přijala s otevřenou náručí a všemožně napomáhala úspěšnému průběhu Setkání. Požehnáním pro nás byla její účast na bohoslužbách, které jsme konali. Na rozloučenou nás obdarovala ikonkami na památku.
Dva účastníci Setkání projevili zájem přihlásit se ke studiu na Eparchiálním institutu sv. Prokopa. Někteří účastníci si už rezervovali místo na dalším setkání, které bude, dá-li Bůh, opět za rok. Při posledním semináři jsme diskutovali o průběhu setkání, zhodnotili průběh, a padaly při tom návrhy na témata pro přednášky na příštím Setkání. Věříme, že i příště zde bude panovat tak dobrá a pokojná atmosféra, která bude inspirací pro naše životy v církvi Boží.
Za všechen personál a organizátory Setkání prot. Jan Baudiš
Historie pravoslavné církevní obce v Opavě se začala psát roku 1947. Od počátku byla propojena s Volyňskými Čechy, nově osídlujícími pohraničí. Několik desítek let se liturgie sloužily v pronajatých prostorách. Od roku 2017 má již církevní obec svůj domov pod ochranou sv. apoštolů Petra a Pavla v Opavě-Kylešovicích.
Ikonopisný kurz v monastýru Zesnutí přesvaté Bohorodice ve Vilémově u Olomouce
Minulou neděli se završil ikonopisný kurz, který v prvním červencovém týdnu s požehnáním Jeho Přeosvícenosti biskupa Izaiáše proběhl v nádherném prostředí vilémovského monastýru. Toto místo, skryté před světem, se na tu dobu stalo naším domovem a pracovištěm, místem setkání lidí, kteří sdílejí nadšení pro Boží krásu. Zažili jsme za ten krátký čas při psaní ikony archanděla Michaela duchovní výstup z neklidného světa do pokojné, světlé a Božím požehnáním proniknuté výšiny. Panuje zde hluboké mlčení, jež je vlastně tichou modlitbou… Zažili jsme při psaní ikony archandělovu velkou duchovní sílu.
Setkání nad psaním ikon ve Vilémově mělo být posledním z řady našich ikonopisných kurzů. Náš zážitek nás však povzbudil k rozhodnutí – také na základě přání účastníků kurzu – v naší činnosti pokračovat. I nadále tedy budou naše kurzy určeny všem zájemcům, nejen těm, kdo se ikonopisectví chtějí zabývat soustavněji, ale i začátečníkům, kteří se o ikony zajímají a teprve si chtějí na kurzu ověřit, zda by měli k ikonopisectví předpoklady. Podle vyjádření účastníků bylo psaní ikony přínosné pro všechny, ať již pro ty, kteří vidí v ikonopisectví svou perspektivu, nebo pro ty z účastníků, pro něž se jednalo o ojedinělý zážitek a zkušenost.
Naše kurzy jsou otevřené všem zájemcům, tedy nejen pravoslavným. Chápeme totiž kurzy také jako misijní dílo, kde se lidé mohou s pravoslavím blíže seznámit a poznat jeho krásu a duchovní sílu, což se na kurzech potvrzuje. Všem společné psaní ikony dává cennou zkušenost a domů si všichni odnášejí nejen silný zážitek, ale také vlastnoručně napsanou ikonu, což jim může být značnou duchovní posilou.
Cítíme, že nás Pán Bůh podpořil. A nejen nás ikonopisce, ale celé naše církevní společenství. Těšíme se již na další setkání věřících zde, tentokrát plné besed s duchovními a modliteb v monastýrském chrámu. Uskutečnění těchto akcí by však nebylo možné, kdyby se kdosi o monastýr soustavně nestaral a “nekypřil půdu” pro setkávání věřících na tomto posvátném místě. Kromě péče vedení moravské eparchie naší církve je to matka představená monastýru, starica Alexie, která o monastýr vzorně pečuje. Vůbec netušíme, jak zvládne tak výborně udržovat celý prostor monastýru – budovu i zahradu. Všude je čisto, všechno jí kvete pod rukama. Je to jako rajská zahrada plná modliteb a Božího požehnání. Na kurzu matka starica vedla také každodenní jitřní a večerní modlitby v chrámu. Co se týká organizační podpory a vaření, těchto úkolů se s horlivostí a pečlivostí sobě vlastní zhostila naše jihlavská sestra Anežka Mandelíková, bez níž by se ani žádný z předchozích kurzů nemohl uskutečnit. Oběma bych tímto chtěla vyjádřit vřelé poděkování.
Je velké štěstí, že máme kam odejít ze světa a zažít ten pokoj a jas Boží blízkosti. Chybí nám slova k vyjádření toho, co jsme zažili, jakou velkou posilu do života a ikonopisného díla. Těšíme se tedy, dá-li Pán Bůh, na další setkávání se zájemci o ikonopisectví na našich kurzech zde, a možná i na dalších místech. Sláva Bohu!
Olomoucko-brněnská eparchie
