Archiv rubriky: Život eparchie

Biskup z Tanzánie děkuje za pomoc

Již od roku 2017 koná naše olomoucko-brněnská eparchie průběžnou sbírku na pomoc Pravoslavnému misijnímu bratrstvu v Africe. Sbírce udělil své požehnání Vysokopřeosvícený vladyka Simeon. Za tu dobu se na speciálně zřízeném otevřeném účtu osoby pověřené k přeposílání vybraných prostředků shromáždilo hodně peněz. Vše, co je v průběhu měsíce připsáno na účet sbírky, je pak na začátku každého měsíce sumárně přeposláno na účet misijního Bratrstva (viz o tom ve výročních zprávách, které jsou k dispozici na hlavním webu této iniciativy).

V r. 2022 se našem účtu vybralo 1500 EUR. V roce 2023 roční výše vybraných prostředků citelně stoupla na 2470 EUR. Výši vybíraných prostředků, které procházejí přes náš účet, můžete sledovat na veřejně přístupném bankovním účtu u Fio-banky.

Kromě toho přicházejí africkým misionářům vysoké dary od našich pravoslavných křesťanů, kteří se z naší webové prezentace sbírky dozvěděli o možnosti podpory africké misie. O těchto darech, které jsou posílány přímo na účet Bratrstva, jsme z Afriky rovněž informováni.

Již v minulosti při telefonickém kontaktu s administrativou afrického Pravoslavného misijního bratrstva vyslovovali afričtí misionáři své poděkování za podporu, která jim přichází z naší země a která je pro ně významná.

V pondělí 5. 2. k nám zavítal biskup z administrativy Pravoslavného misijního bratrstva v Tanzánii, aby osobně poděkoval za sbírku, kterou pro ně v olomoucko-brněnské eparchii organizujeme a propagujeme, a zvláště za významný dar na výstavbu školy, který k nim z naší země dorazil. Setkal se s ním vladyka Izaiáš, aby v přátelském rozhovoru popřál pravoslavným misionářům hodně úspěchů v jejich požehnaném díle.

Adresy českých webů pro zájemce o podporu pravoslavných misionářů:


Hlavní stránka naší podpory Pravoslavnému misijnímu bratrstvu

O historii a činnosti Bratrstva

Jak z české republiky snadno podpořit africkou misii?

K veřejnému nahlédnutí otevřený účet u Fio-banky

Svátky Theofanie v Jihlavě

Rozloučili jsme se už se svátky Zjevení Páně čili Křtu Pána v řece Jordán, ale vzpomínka na události, které jsme při nich oslavovali, nás bude provázet celý rok. Zjevil se Bůh. Především to bylo zjevení Boží Trojice. Otec, jehož nikdy nikdo neviděl, ale vyprávěl nám o něm Jeho Syn (Jan 1,18), se zjevil svým hlasem. Duch Svatý se zjevil v podobě holubice, jak se stupuje na Pána Ježíše stojícího v řece. Ježíš z Nazareta se zjevil jako Boží Syn, předvěčné Boží Slovo, kterým bylo vše stvořeno a který byl dříve, nežli svět učiněn byl. (Jan 17,5) Zjevil se tím, že na něj ukázal Otec nebeský svým hlasem, kterým ho označil za svého milovaného Syna. Zjevil jej i Duch Svatý, který se ukázal, aby všichni viděli, že je stále se Synem i s Otcem a že tyto tři Osoby sdílejí jediné Božství.

Kdysi byly někde svátky Narození a svátky Křtu Páně slaveny společně v jediný svátek, který se nazýval Epifanie, Zjevení. Dodnes na spojitost těchto dvou svátků ukazují typikonální a liturgické podobnosti jejich slavení i skutečnost, že jsou oba svátky spojeny jedním svátečním obdobím bez půstu.

Oba svátky nám zjevují Pána Ježíše jako předvěčného Boha, který přichází, aby s láskou sobě vlastní vykonal záchranu lidí před věčnou záhubou. Tedy obě události zjevují neohraničenou Boží lidumilnost, když ukazují obraz Pána, který po celé své pozemské působení dokazuje, že je ochoten na vše přistoupit, cokoliv snést a jakkoliv se ponížit a sestoupit i do největších hlubin a propastí bytí, jen aby člověka zachránil.

Oba svátky nám zjevují nesmírnou pokoru Boží, která je výmluvným projevem jeho lásky. Při svátcích Narození hledíme na div ponížení nekonečného, věčného, všemohoucího a nejmocnějšího i vševědoucího Boha, který se “zmenšil”, aby se vešel do lůna Panny, stal se obraničeným, smrtelným a slabým dítětem, které se bude učit mluvit, psát a všemu, co je potřeba k životu na této zemi. V dnech svátku Křtu Páně vidíme vtěleného Boha, jak sklání hlavu před vlastním sluhou, jak vstupuje do vody spolu s hříšníky, kteří se v ní očišťují od hříchů. Sestupuje s nimi do stejné vody, aby ukázal své sjednocení s naším nemocným lidstvím, ačkoliv On sám žádný hřích neměl a žádné očištění osobně nepotřeboval. Ježíš Kristus se křtil s ostatními hříšníky, což znamená, že přijímá na sebe tento pokažený svět a pozvedá každého, kdo v něj uvěří, a s ním i stvoření zpět k prvotní kráse a svatosti.

Pro lidi poskvrněné hříchem byl Janův křest pokání vodou očišťující. Když do ní sestoupil Pán Ježíš, voda neočistila jeho, ale On očistil vodu. Ustanovil tím svatou Tajinu křtu. Proto se my můžeme duchovně očišťovat v posvěcené vodě, protože Pán očistil vodu. Kdokoliv kdekoliv vstupuje do posvěcené vody, aby v ní očistil svou duši a znovuzrodil se, tam Pán Ježíš stojí v této vodě spolu s ním. Tak nás svatý křest spojuje s Kristem.

To je princip svěcení vody při křtu i při svátcích Zjevení Páně. Skrze vzývání Ducha Svatého a jeho mocí sestupuje do předložené vody Pán, tato voda se ho dotýká tak, jak ho se ho tenkrát dotýkala voda Jordánu, a tím se očišťuje a posvěcuje a duchovně proměňuje. Adam s Evou kdysi na počátku celé stvoření poskvrnili svým hříchem. Nový Adam – Kristus – vše očišťuje a v této jeho misi pokračuje mocí Svatého Ducha Církev. Posvěcením vod, kropením, svěcením – tím vším se zahání duchovní nečistota a obnovuje se původní posvěcení a čistota okolního stvoření.

Co nás spojuje? Co máme, my pravoslavní křesťané, všichni společné? Především pravoslavnou víru. Dále výše zmíněnou skutečnost křtu, při němž jsme všichni stáli v jedné vodě spolu s Kristem. Ve všech našich baptisteriích a křtitelnicích je po posvěcení jedna stejná voda – voda Jordánu, která se dotýká Krista. A následně nás sjednocuje druh s druhem a s Bohem přijímání totožných svatých Tajin. A v neposledku je to spojení v lásce, čili sdílíme společnou kanonickou církevní jednotu s právoplatnými místními biskupy. Na tom všem stojí jednota Církve, jednota lásky, jednota v Pánu, která nás všechny zahrnuje a spojuje.

Jan Zlatoústý ve své době komentoval rozdělení oslavy události Narození Kristova od slavení Křtu Pána. Zdůrazňoval, že Zjevením nazýváme Křest Krista v Jordánu. Mluvil o tom, že na každou nádrž s vodou sestupuje při svátku Křtu Pána Duch Svatý, a v tomto Duchu se nad ní zjevuje předvěčná Trojice, a připomínal, že voda se působením Ducha očišťuje, posvěcuje a proměňuje, a proto se voda posvěcená na tento svátek nekazí celý rok.

Na závěr opět pohlédneme na oba uplynulé svátky najednou, abychom viděli, že vtělený Boží Syn, Pán Ježíš Kristus nás učí celým svým životem. Nejen moudrými slovy, napomenutími a podobenstvími. Všemi svými skutky i celým způsobem, jakým s námi prožil svůj pozemský život, nás učí o vznešenosti pokory a vše přemáhající síle obětavé lásky. Všemohoucnost Boží se při jeho vtělení neprojevila pozemskou mocí, která je pro Boží záměry bezvýznamná a dočasná, ale projevila se duchovní silou, kterou je láska při své oběti, která přemáhá zlo nepomíjejícím vítězstvím. Velikost Boží se zde na zemi projevila tím, že pracuje nikoliv bázeň budícími efekty a erupcemi slávy nebo ničivou silou, ale tím, že pracuje skrze lidskou slabost, pokoru a nenápadnost, totiž silou lásky.

S takovým poučením a pověřením vyslal Pán Ježíš Církev na její dějinnou pouť. Tak se děje spása – v tišině, nenápadnosti, odlehlosti a bez zájmu významných lidí, jako když se rodí Pán v noci v betlémském chlévě, nikoliv v královském paláci. Tak se mají chovat křesťané vůči světu, který ve zlu leží, jak praví Písmo. Tiše, v nenápadnosti své pokory a v síle své víry konat dílo Hospodinovo. Jak říká jeden svatohorský mnich: „Musíme mluvit se světem co nejtišším hlasem.“

V Jihlavě jsme v předvečer svátku konali večerní svatou liturgii sv. Basila s prvním svěcením vody.

A v den svátku dopoledne liturgii sv. Jana Zlatoústého s druhým svěcením vody.

Narození Kristovo v Jihlavě

Oslavujeme svátky Narození Ježíše Krista, které nám připomínají nekonečnou štědrost našeho nebeského Otce. Narozením Pána jsme totiž obdrželi od Boha ten nejvzácnější dar – byl nám darován Boží Syn. Při svaté liturgii se kněz modlí a děkuje Otci: „…velikolepá jest sláva tvá, jenž jsi sobě tak zamiloval svět svůj, že jsi Syna svého jednorozeného dal, aby každý, kdož věří v něho, nezahynul, ale měl život věčný.“

Moudrost svatých Otců nás učí, že Bůh Syn nepřestal být tím, kým byl, Bohem, ale stal se nyní i tím, kým ještě nebyl, člověkem. Vtělení Boha do člověka, kdy přijal na sebe naše hříchem poškozené lidství, se přirovnává k dobrovolnému zchudnutí. Bůh, kterému je malý celý vesmír a všechno Mu patří, se přece stal ubohým člověkem, zcela závislým na péči své matky a jejího snoubence. Když se Boží Syn narodil jako bohočlověk, vzal na sebe naše zbídačelé lidství, aby si je jako dobrý pastýř naložil na svá ramena jako tu příslovečnou ztracenou ovci a odnesl ji zpět domů, do bezpečí, do příbytku svého i našeho nebeského Otce. Celé lidstvo tak bylo obohaceno zchudnutím Boha, učí nás Církev.

Když jsme byli poctěni takovým nesmírným a Božským darem, jak na to odpovíme? Co mu přineseme? Jakým darem jej můžeme uctít? Vždyť nemáme nic, co by Bůh už neměl. Nic, co je zde na zemi krásné, vzácné, ctěné a žádané, nemůže obohatit Boha, který to všechno sám stvořil. Opravdu však nemáme co Bohu dát?

Svt. Nikolaj Srbský (Velimirovič) ve svém kázání obrací náš zrak na tři mudrce (krále, mágy), kteří přišli z východu, aby narozenému Pánu položili k nohám své drahocenné dary: zlato, kadidlo a myrhu. Tyto dary byly zároveň prorockými symboly: zlato byl dar králi, kadidlo byl dar Bohu a vzácná myrha byla jako nejskvělejší esence používána k pohřebnímu pomazání nebožtíka. Zlato, vzácný to nerost (jak se praví v jedné pohádce), se nosí králům jako dar důstojný jejich moci a bohatství. Libá vůně kadidla stoupá k Bohu, aby byl tento dar povznesen k Jeho nebeskému trůnu jako vůně oběti. Myrhou je uctíván každý člověk, jehož dny vypršely a lhůta pozemská se naplnila, neboť život každého z nás je neopakovatelný, jedinečný a Bohu vzácný. A tak byl Pán Ježíš uctěn ještě v jesličkách jako král, jako Bůh i jako smrtelný člověk.

Nikolaj Srbský však tyto dary vztahuje k přínosu, který Bůh očekává a přijímá od každého z nás. Co je tím naším zlatem, tím, co je cennějším než všechny pozemské poklady? Je to ryzí víra v Boha. Tu si od nikoho z nás Bůh nevynucuje, ale přeje si, aby každý člověk využil darů své duše, kterou do nás Stvořitel vložil, a Boha skrze víru člověk uviděl. To je odpověď naší duše na dar stvoření, to je láska s níž vděčně odpovídáme na to, čeho se nám od Boha dostalo, na všechna Jeho dobrodiní, milosrdenství a hlavně nekonečnou lásku k člověku. Takové zlato si Bůh od člověka přeje. Tím může člověk “obohatit” Boha, který už všechno má.

Další dar, kterým Boha můžeme uctít, je kadidlo – čili modlitba, kterou povznášíme k jeho trůnu na výsostech. Obětí Bohu milou je modlitba, při které se povznáší duch člověka vzhůru. Taková modlitba stoupá k Bohu jako vůně. Bůh se nemůže sám k sobě modlit, to mohou jen stvořené bytosti. Takový dar si Bůh přeje. Modlitba může být prosebná, děkovná a chválící. Poslední typ modlitby je dílem andělským. Tím, že se k Bohu s modlitbou obracíme, přinášíme mu dar chvály, jej uctíváme a přinášíme Mu dar své lásky a vděčnosti.

A nakonec je tu dar myrhy, kterou se pomazávali nebožtíci. Myrha je symbolickým darem Ježíši Kristu, který se za 33 let obětuje – zemře. Dar myrhy však není jen proroctvím o budoucí oběti dnes právě narozeného Mesiáše. Myrha svou silně aromatickou vůní symbolicky působila proti silám tělesného rozkladu, který získal vládu nad mrtvým tělem. Tedy v duchovním smyslu myrha potlačovala síly smrti, způsobené hříchem člověka. Proti smrtícímu hříchu nám dává Spasitel mocný lék – pokání. Myrha je tedy obrazem našeho pokání.

V éře Nového zákona, poté, co se Syn Boží obětoval na kříži za naše hříchy a svou krví nás očistil od hříchu, přišel čas „nové myrhy“, kterou Pán naplnil silou odstraňující věčnou smrt. Síla přirozené myrhy zpomalovat rozklad a působit proti tlení lidského těla je nahrazena duchovní mocí nadpřirozené myrhy, která zničí sílu duchovní smrti způsobené hříchem. Každé lidské osobě poskytuje Kristus tuto myrhu skrze pokání a rozhřešení. Je to výměna daru za dar. On nám dává dar zničení smrti, my mu přinášíme své pokání z hříchů. Tento dar nadpřirozené myrhy nám chce poskytnout, výměnou za naši lítost nad našimi hříchy. Lítost pokání a srdečná touha po nápravě a očištění jsou tím darem, co si od náš Pán Ježíš přeje. Tak to kdysi pravilo Boží Dítě mnichu Šimonovi, když se trápil otázkou, co přinést Pánu za dar k jeho Narození, a uslyšel hlas: Šimone, dej mi své hříchy!

Kvůli tomu se Kristus v Betlémě narodil, aby vzal na sebe hřích světa. Proto touží po tom, aby se každý člověk rozhodl přinést mu své hříchy. To jsou ty tři pravé dary, který mu máme stále přinášet: zlato víry, kadidlo modlitby a myrhu pokání.

Oslava narození Páně v Jihlavě

Na fotografiích: malá dětská besídka s dárečky, litije na večerní v předvečer svátku, štědrovečerní večeře, sváteční jitřní (dle Gorazdova sborníku) a svatá liturgie, po které si děti očesávaly cukroví z vánočního stromečku. Již tradičně zpíváme od neděle praotců koledy v šesti jazycích (české, ukrajinské, srbské, ruské, moldavské, anglické). Celkem se zúčastnilo přes sto pravoslavných věřících. Sestra Ludmila se postarala o krásné květinové ozdobení ikony svátku. Díky všem, kteří se podíleli na přípravě svátku a oslav.

V následujících svátečních dnech probíhalo koledování po domácnostech věřících (vykoledované dary ukládáme do sbírky na opravu kostelíku Svatého Ducha).

Ukázky z koledování

Tragédie v Praze

Olomoucko-brněnská eparchie Pravoslavné církve v českých zemích se obrací k příbuzným, rodinám a přátelům obětí střelby na filosofické fakultě Univerzity Karlovy, aby jim vyjádřila svou účast a soustrast s jejich žalem a ztrátou. Jsme zarmouceni nad zmařením mladých životů, nad bolestí zraněných i nad hrůzou, kterou museli prožít všichni, kteří byli ve chvílích střelby v budově a jejich životy byly v ohrožení.

Zároveň se obracíme k celé naší společnosti otřesené tragédií, kterou mentálně narušený jedinec na fakultě způsobil. Připomínáme si, že jedinou naší nadějí na mír a smíření je Kristus a jediným dobrým morálním základem života lidí jsou Boží přikázání lásky.

Kéž Bůh utěší zarmoucené, jeho slovo ať je oporou pro naše spoluobčany a přitáhne k sobě všechny svou láskou.

+ Izaiáš, biskup šumperský
s Eparchiální radou Olomoucko-brněnské eparchie Pravoslavné církve v českých zemích

Poselství k svátkům Narození Kristova

POSELSTVÍ POSVÁTNÉHO SYNODU
Pravoslavné církve v českých zemích a na Slovensku
u příležitosti svátku Kristova Narození 2023/24

Duchovní otcové, bratři a sestry:

Kristus se rodí!

Svátek Kristova Narození nás i tohoto roku opět přivádí před betlémskou jeskyni, kde můžeme duchovními zraky spatřit právě narozené Dítě a spolu s pastýři naslouchat volání andělů. Jako kdysi mudrcové z Persie i my se můžeme duchovně poklonit vtělenému Božímu Synu ‒ Slunci spravedlnosti, Východu z výsosti, Spasiteli světa.

Sláva na výsostech Bohu a na zemi pokoj, lidem dobrá vůle! (Luk 1,14) Tak kdysi znělo betlémskou nocí volání andělů. O jakém pokoji zpívali? Mínili tím pokojem dobu bez válek, bojů a konfliktů? Vždyť životy lidí zůstaly i po Kristově Narození takové, že si můžeme povzdychnou s prorokem Jeremiášem: Každý říká: mír, mír ‒ jenže žádný mír nenastává. (Jer 8,11) A přece ‒ v noci, když se narodil Kristus, sestoupil na zemi Boží pokoj, který převyšuje každý lidský rozum. (Filip 4,7) To je pokoj, jenž nezávisí na vnějších okolnostech, neboť pochází ze samotného Boha, který se stal člověkem.

Evangelista Lukáš začíná své vyprávění o narození Kristově těmito slovy: „V těch dnech vydal císař Augustus příkaz provést sčítání lidu po celém světě.“ (Luk 2,1) Proč apoštol Lukáš nevzpomíná císařovo vlastní jméno ‒ Oktaviánus ‒ ale jen jeho titul – Vznešený, tj. Augustus? Protože byl největším mezi římskými císaři; zatímco všichni ostatní byli císaři války, on jediný byl císařem míru.

V starověkém Římě stál na jednom z pahorků chrám pohanského boha války: Marsův. Téměř po celou dubu trvání Římské říše byly brány Marsova chrámu otevřené dokořán. Byla to symbolická výzva Římanům, aby sem do tohoto chrámu přišli k modlitbě za vojenské úspěchy ve válkách. Pouze v době vlády Oktaviána Augusta byly jeho brány zavřené, protože v celé říši zavládl mír.

A právě v době panování císaře ‒ mírotvorce přichází na svět Kristus: Kníže pokoje. (Iz 9,6) Za ticha betlémské noci se stalo něco, co změnilo samotnou podstatu lidských dějin, narodil se Kristus, který „je náš Pokoj, spojil dvojí v jedno a svým tělem zbořil přehradu rozdělující lidi na nepřátele, když ze dvou stvořil jednoho nového člověka a v sobě oba usmířil s Bohem“. (Ef 2,14-15) Zvěstoval pokoj těm, kteří byli vzdálení, i těm, kteří byli blízcí. (Ef 2,17) A tak od této chvíle už nejsme cizinci a přistěhovalci, ale spoluobčané svatých a domácí Boží. (Ef 2,19)

Otevřeme svá srdce proto Toho, kdo se narodil, abychom měli život a měli ho v hojnosti. (Jan 10,10) Nechme vstoupit do svého života Toho, kdo ‒ budeme-li o to žádat ‒ může uzdravit veškerý náš lidský egoismus a slabost. Začněme konečně hledat své štěstí tam, kde jej vskutku lze najít ‒ ve sdílení dobra s ostatními. Podělme se s „blízkými i vzdálenými“ o radost z příchodu Kristova, aby ve světě plném nepřátelství, válek a krveprolévání opět zvítězila moc lidské sounáležitosti, čerpající sílu z nesmírné Boží pokory.

Mnozí z nás máme v živé paměti dobu po pádu bývalého státního režimu, kdy se odevšad ozývaly nadšené hlasy, zdůrazňující potřebu názorové plurality a společenské diverzity. Uplynulé tři desetiletí, a zvláště poslední roky, nám stále přesvědčivěji dokazují, že podobná pluralita a diverzita mohou být přínosné jen pro takovou společnost, která nedevalvuje své základní duchovní principy a morální hodnoty. Bez nich se totiž rychle ztrácí smysl pro konstruktivní dialog a nastupuje nebezpečná polarizace společnosti, ba často i krvavé konflikty.

Naše doba má své vlastní samolibé Herody, kteří ohromují lidi pěknými řečmi, ale jejich skutky přinášejí potoky slzí a moře krve. Podobně jako kdysi přesvatá Bohorodice s Dítětem Ježíšem v náručí, doprovázena svatým Josefem, utíkala před zlovůlí mocných do Egypta, podobně jsou i dnes mnozí lidé donuceni těžkými životními okolnostmi nebo obavami o svůj život, aby opustili rodnou zemi a utíkali do ciziny. Hospodin Bůh nechť setře slzy z každé tváře (Iz 25,8) a utěší onu „Ráchel, která dnes opět oplakává své děti“. (Mat 2,18)

Ve složitých životních situacích máme jako lidé vždy několik možností, jak se zachovat. Pohodlná je možnost zůstat lhostejnými k utrpení druhých, o němž se domníváme, že za ně neneseme odpovědnost, a proto se nás netýká. V takovém případě se zkusme zamyslet, jestli z nás naše lhostejnost či nezájem nečiní pasivní spoluviníky a pomocníky těch, kteří ubližují jiným lidem, omezují jejich svobodu či jim dokonce sahají na život. Každý z nás se může znenadání ocitnout v nouzi. Je deprimující, když člověk musí čelit kromě vlastních problémů ještě lhostejnosti a nezájmu svého okolí.

Jako křesťané bychom měli vědět, že existuje i jiná, a to správná možnost, jak se zachovat v podobných situacích. Nezapomínejme, že kromě materiální pomoci, která je pochopitelně důležitá, existuje i pomoc duchovní, která je mnohdy aktuálnější a významnější. Vždyť více sil a ochoty postavit se výzvám života někdy člověku dodá vědomí, že ho má někdo rád, že je někomu potřebný ‒ a tento pocit nám může dát obyčejné dobré slovo, soucitné vyslechnutí, laskavý úsměv a samozřejmě vroucí modlitba.

Nejsme tak bezmocní, jak si někdy myslíme. Člověka sice spasil Bůh, ale On do té míry důvěřoval člověku, že se sám svěřil do lidských rukou. Osud světa ‒ osud naší spásy, osud Božího Dítěte byl svěřen do lidských rukou přesvaté Bohorodice a svatého Josefa. Je to jedno z největších tajemství křesťanství: obyčejná, a přesto neobyčejná láska rodičů k svému dítěti a ochrana jeho života se v konečném důsledku stala příčinou spásy světa.

V součinnosti a spolupráci Boha a člověka spočívá smysl a podstata spásy. Nebojme se být Božími spolupracovníky. Zpomalme v průběhu nadcházejících svátků své obvyklé životní tempo a najděme si chvilku k zamyšlení.  Ať nám pohled a betlémské jesle pomůže pochopit, co je v Božím plánu spásy člověka pravděpodobně nejdůležitější, jenže zároveň nejméně chápané: jakékoliv zlo tohoto světa může porazit jen křehkost, pokora a něžnost Dítěte!

Nechť Hospodin žehná lidu svému pokojem (Ž 28,11) v nastupujícím roce 2024!

† Rastislav
arcibiskup prešovský,
metropolita českých zemí a Slovenska

† Michal
arcibiskup pražský a českých zemí

† Simeon
arcibiskup olomoucko-brněnský

† Juraj
arcibiskup michalovsko-košický

† Izaiáš
biskup šumperský

PDF k vytištění:

2023-vanoce-poselstvi-PSDownload