Září na Jesenicku

Devátý měsíc v roce, přesněji na den státního svátku 28. září se již tradičně setkáváme v našem hornolipovském pravoslavném chrámu, který již pátým rokem slouží bohoslužbám, ale je také shromaždištěm místních i hostů při významných dnech. Nejinak tomu bylo i letos. V dopoledních hodinách jsme sloužili akafist ke svatému knížeti Václavovi, tentokráte z tvorby Tomáše Krále. Po jeho skončení jsme zapěli svatováclavský chorál a šli se podívat na loni zasazenou jubilejní lípu. Závěr našeho podzimního setkání se odehrával u ohniště, kde místní hospodyňky připravili chutné klobásy spolu se sladkostmi a medovinou. U ohně jsme zpívali staré dobré lidové písně, zazněla i harmonika a přibližně třicítka účastníků si našla v pestrém programu každý to své.

V měsíci počínajícího babího léta dále navštívilo náš kostelík v horách množství turistů, několik organizovaných zájezdů, dva spisovatelé z Francie a jedna televizní společnost.

Za organizátory ze spolku Kostelík v horách

Prot. Josef Libor Kratochvíla

Zasedání eparchiální rady

30. září v odpoledních hodinách se v olomoucké archijerejské rezidenci konalo zasedání eparchiální rady naší eparchie. Předsedal eparchiální archijerej, vladyka Simeon, arcibiskup olomoucko-brněnský. Přítomen byl vladyka Izaiáš, biskup šumperský a další členové.

Probíraly se hospodářské záležitosti. Poté členové rady vyslechli prot. Petra Nováka, který požádal o možnost zde promluvit a přednést své návrhy, jimiž se zasedání posléze důkladně zabývalo.

Nakonec eparchiální rada projednávala konání řádného eparchiálního shromáždění, jak to ukládá naše ústava. Termín shromáždění je předběžně stanoven na polovinu příštího roku.

 

Porada okružních protopresbyterů

30. září v dopoledních hodinách proběhla v Olomouci schůze okružních protopresbyterů (arciděkanů). Diskutovalo se nad životem v jednotlivých čtyřech protopresbyterátech naší eparchie. Hodnotil se průběh letošních slavnostních událostí: cyrilometodějské pouti do Mikulčic (a zde), oslav výročí olomoucké katedrály a svátku sv. Gorazda v Hrubé Vrbce. Před námi je oslava svatého knížete Rostislava Moravského ve Znojmě.

Velkou část schůze věnovali přítomní úvahám a plánování oslav 70. výročí naší eparchie, které budeme vzpomínat příští rok. Bylo domluveno, že k tomuto výročí budou probíhat různé události celoročně – ve všech protopresbyterátech budou uspořádány přednášky, výstavy a propagační akce. Uvažuje se o vydání reprezentační brožurky a o připravení panelů pro putovní výstavu s prezentací naší eparchie, chrámů a života církevních obcí.

 

Vernisáž jihlavské výstavy »IKONY – obrazy neviditelného světa«

Úvodní slovo k výstavě o ikonách a světu pravoslavného křesťanství, pořádané Muzeem Vysočiny a Pravoslavnou církevní obcí v Jihlavě. Vernisáž se konala v pátek 6. září v 17. hod. v Muzeu.

Po uvítání hostů přistoupil duchovní správce jihlavské církevní obce k letmému představení světa pravoslavného křesťanství, a to jeho myšlení i kulturních projevů. Začal slovy:

Základem křesťanského myšlení je biblické vysvětlení smyslu a cíle existence světa i osobního života člověka. Svět byl stvořen Bohem z lásky jako místo pro život člověka, pro jeho společenství s Bohem a pro lidské zdokonalování v tomto společenství. Perspektivu lidské existence vidíme v jeho věčném životě. A nejen to – ve věčném životě s Bohem. Od této ideje se odvíjí vše, čím pravoslavná církev žije a s čím i dnes za člověkem přichází. Křesťanství nabízí člověku svobodu Božího dítěte a ukazuje mu cestu ven ze zotročení hříchem.

Obsah prezentace. Výstava začíná úvodním panelem o významu křesťanství a pokračuje panelem o české pravoslavné církvi.  Následují reprodukce ikon českých svatých s výkladovými popiskami. Svatí jsou osobami, které uskutečnily ideál křesťanství a dosáhli jeho cíle.

V mezipatře Muzea je panel „O pravoslavných ikonách“ – zde se věnujeme kulturnímu a duchovnímu projevu víry. V horních prostorách Muzea jsou nainstalovány reprodukce ikon Dvanáctera našich největších svátků s jejich výkladem. Tyto svátky křesťanského roku se většinou zakládají na biblických událostech. Poté si návštěvníci mohou prohlédnout čtyři originály ikon: Narození Kristovo, Spasitel, přesvatá Bohorodice a „Nelkej nade mnou, ó Matko“ (to je vlastně pašijový námět). Jsou uvedeny panelem „O ikonopisectví“.

Dále následuje sedm panelů s pravoslavnými poutními místy na různých místech světa:
Svatá Země – chrám Božího hrobu
Svatá Země – monastýr svaté Kateřiny
Svatá Hora Athos
Řecko – monastýr svatého Nikodima Svatohorce
Rumunský Athos
Rusko – Trojicko-sergijevská lávra a Optinská poustevna
Ukrajina – Kyjevsko-pečerská lávra a Počájev

Jsou to místa, která jsou pravoslavným křesťanům drahá a kam rádi putují, protože jsou buď svázána s biblickými příběhy, nebo s významnými body posvátné tradice, či jsou to místa, kde žili a žijí proslulí nositelé křesťanské duchovnosti. Zájemcům o východní spiritualitu je určena zvláštní přednáška, která je uvedena v seznamu doprovodných akcí k výstavě.

Výstavu uzavírá panel s českými a moravskými chrámy, které jsou tichými svědky o životě a novodobých dějinách pravoslaví u nás. Nakonec můžete shlédnout panel o naší jihlavské farní kapli a ikonopisné dílně, která při ní byla založena.

Úvodní slovo je doprovázeno živými hudebními vsuvkami provedenými zpěváky naší církevní obce. Každý vstup má po dvou písních. Jedná se o duchovní hymny používané v chrámu při liturgii. Pro zajímavost jsme zvolili jazyk staroslověnský, s nímž se veřejnost nesetkává tak často. Máme k tomuto jazyku vřelý vztah a udržujeme jej jako zdejší cyrilometodějské kulturní i církevní dědictví. Protože jsme však česká pravoslavná církev, používáme v chrámu především bohoslužebnou češtinu, přičemž při našich místních bohoslužbách kombinujeme češtinu a staroslověnštinu (resp. její další vývojový stupeň tzv. církevní slovanštinu). Nápěvy přednášených písní jsou v byzantském hudebním slohu nebo srbské.

Pro liturgické umělecké projevy (ikony i bohoslužebný zpěv) v Pravoslaví  platí, že nejsou k sebevyjádření umělce a jeho osobitého cítění, jak je to obvyklé dnes na západě, ale bohoslužbou. Jsou vlastně modlitbou, zjevením nebeského. Proto jejich tvorba podléhá určitým tradičním pravidlům. Můžeme to shledat zvláště u ikon, které jsou vytvářeny pomocí speciálních prostředků. Technických i výrazových. Pravoslavná ikona je „okno do nebe“. Koho by ikonografie hlouběji zajímala, odkazuji na přednášku „Jak vzniká ikona“, která je uvedena v seznamu doprovodných akcí k této výstavě.

Něco podobného platí i o liturgickém zpěvu, mám na mysli nápěvy. Za nejduchovnější se pokládají byzantské melodie navazující na starobylé řecko-orientální zdroje. Texty liturgických zpěvů jsou biblické žalmy či jiné úryvky z Písma nebo modlitby později zjevené shůry. Harmonie a zvuk zpěvu by měly být provedeny tak, aby přiváděly ke komunikaci s Bohem. V ikonách i hudbě by měl citlivý věřící okusit ozvěnu věčnosti.

To je na úvod vše. Ať se vám výstava líbí.

*

Výstava potrvá Muzeu Vysočiny (na Masarykově nám. 57/58 v Jihlavě) od 7. 9. – 13. 10. 2019

Pozvánka na výstavu a doprovodné akce je na tomto webu zde a též můžete podrobnosti shlédnout na webu jihlavské církevní obce (kde je také více fotografií zde)

Arcibiskup Simeon sloužil na svátek sv. Ludmily v Brně

Památka svaté Ludmily, babičky svatého Václava

Na poslední neděli v měsíci září (16./29.9.) připadla památka svaté Ludmily, mučednice a kněžny české, a současně babičky svatého knížete Václava. Její ikona krášlí ikonostas našeho chrámu už od doby jeho založení. Od roku 2002 se také lze poklonit jejím svatým ostatkům, které se nacházejí v kivotu její ikony. Tato první česká světice se podle slov z jejího oslavného troparu: Zjevila jako hvězda jitřní, a světlem svatosti své, den pravé bohoúcty v české zemi započala… A díky tomu se stala oporou všem, kteří se k ní obraceli, nejen za svého života, ale i po její mučednické smrti, to jest až do dnešních dní.

V den jejího svátku sloužil v našem chrámu svatou archijerejskou liturgii vysokopřeosvícený vladyka Simeon, arcibiskup olomoucko-brněnský.

Při slavnostní bohoslužbě vladyka Simeon ve svém kázání připomněl jak památku, tak osobnost svaté Ludmily, přičemž vyzdvihl její nezastupitelnou a důležitou úlohu při utváření životní cesty jejího vnuka, svatého Václava. Nejdůležitější však byl její obrat od pohanství ke křesťanství, kdy svatá Ludmila přijala spolu se svým mužem Bořivojem svatý křest z rukou svatého Metoděje na Velké Moravě a působením Boží blahodati se stala horlivou služebnicí Krista a oporou všem potřebným.

Její svatost a zásluha však spočinula také na našem národě, jehož pravdě oddaný a zbožný lid vždy svatou mučednici ctil a velebil jako svou národní světici a ochránkyni. Vladyka Simeon velmi krásně připomněl souvislost mezi svatou Ludmilou a svou vlastní prababičkou, která svou láskou a vlídností, tak jak to snad umějí jen naše babičky, ukázala i jemu samotnému, na svém vlastním příkladu, jak by měl vladyka následovat našeho Spasitele. Zcela podle vzoru svaté Ludmily.

Další paralelou k osobnosti svaté Ludmily a její vlídnosti a věrnosti po vzoru evangelním byly mnohé babičky, které si vladyka Simeon dobře pamatuje ze svých studií na Duchovní akademii v bývalém Leningradu, které se staly oporou víry tehdejším generacím ruských věřící, zejména v dobách bezbožné vlády komunismu. Vždyť především díky jejich velké obětavosti, modlitbě a sebeodříkání se v mnoha rodinách přese všechny nepřízně osudu zachovala pravá křesťanská víra v Rusku až dodnes.

A jako potvrzení svých slov vladyka Simeon poukázal na slova našeho Spasitele ze svatého Evangelia, kde náš Pán na otázku: Které přikázání v zákoně je největší? odpověděl takto: Miluj Hospodina, Boha svého, celým svým srdcem, celou svou duší a celou svou myslí. To je největší a první přikázání. Druhé je mu podobné: Miluj svého bližního jako sám sebe. Na těch dvou přikázáních spočívá celý Zákon i Proroci (Mat 22,35 – 46).

Právě tato dvě klíčová přikázání jsou podle vladyky Simeona mnohdy naším vlastním kamenem úrazu, na němž se mnohokráte bortí náš duchovní život… Máme-li však za přímluvkyni a příklad právě svatou Ludmilu, jejíž památku oslavujeme, pak máme v našich životních nesnázích vždy i pomoc na blízku. Neměli bychom tedy váhat ani chvíli a vždy se k ní obracet se svými žádostmi.

Vladyka Simeon na závěr popřál všem, aby svatá Ludmila byla tou, která nám v naplňování těchto Božích přikázání bude vždy pomáhat a za nás a naše bližní se vždy s velkou přízní u Boha přimlouvat.

Ke konci svaté liturgie poděkoval vladykovi za jeho archijerejskou službu představený našeho chrámu, otec prot. Jozef Fejsak, který povzbudil všechen přítomný lid ke zpěvu „Mnoholetí“ všem, kteří nosí jméno svaté Ludmily, ale také těm, kteří tuto naši velkou českou světici upřímně ctí a velebí.

Raduj se, blažená kněžno Ludmilo, mučednice a osvětitelko země české!

připravil prot. Marek Malík

Fotogalerie: viz FB PCO v Brně

P.S.
Akafist a služba velké večerní a liturgie ke sv. Ludmile ke stažení v PDF na webu downloadu.

 

 

Akathist na pražském Hradě ke svátku svaté mučednice Ludmily

Již dlouho je zvykem každoročně číst v basilice sv. Jiří na Hradě akathist svaté kněžně Ludmile. V chrámu sv. Jiří jsou uloženy její uctívané ostatky, poblíž kterých se chvalozpěv koná za hojné přítomnosti duchovenstva i věřících. Spolu s dalšími episkopy se zúčastnil i vladyka Izaiáš.

Pravoslavné bohoslužby na Valašsku

V letošním roce stála duchovní správa přerovské církevní obce před otázkou, zda po přestávce způsobenou opravami znovu navázat na letitou tradici pravoslavných bohoslužeb na český svátek sv. Cyrila a Metoděje 5. července v chrámu sv. Anny ve Valašském muzeu v Rožnově pod Radhoštěm. Nakonec ochota spřáteleného pěveckého sboru a vedení muzea opět nastartovala přerušený cyklus bohoslužeb. A tak se čtyři automobily s organizátory a zpěváky vydaly z od Přerova směrem k Rožnovu. Přes počáteční komplikace nakonec vyšlo nejen počasí, ale celá bohoslužba i se závěrečným posezením a zhodnocením.

I ve Starém Zubří se nakonec bohoslužby konaly, i když kvůli jiným povinnostem bylo několik termínů odvoláno. I zde nám vyšlo nejen počasí, ale i hluboký pocit z bohoslužeb v krásné kapli v beskydských kopcích.

K našemu působení na Valašsku patří i dobré vztahy s představiteli místní římskokatolické církve, kteří nám vychází vstříc a vytváří nám příznivé podmínky pronaše působení.

prot. Libor Raclavský

Jubilejní pouť ke svátku sv. Rostislava do Znojma

Čtvrt století od kanonizace svatého knížete

Zveme na eparchiální pouť do Znojma, kde je chrám zasvěcený svatému knížeti Rostislavovi Velkomoravskému. Letos 26. října vzpomínáme výročí dvaceti pěti let od svatořečení sv. Rostislava.

Zároveň je zde možno uctít svaté ostatky prvokřesťanských mučedníků z římských katakomb: Bonifáce, Severa a Olympia. (Viz zde)

Návrh služby ke sv. Rostislavovi je v PDF na stránce download.pravoslavi.cz
Statě o svatém knížeti jsou na stránce cyrilometodějské.
Ikonografie sv. Rostislava je v elektronickém kalendáři.
Webová stránka znojemské církevní obce.

Letošní gorazdovská pouť do Hrubé Vrbky

V Hrubé Vrbce na Hodonínsku se v sobotu 7. 9. 2019 konala pouť k uctění památky sv. mučedníka Gorazda, biskupa českého a moravsko-slezského (+ 4. září 1942). (Eparchiální pozvánku jsme publikovali zde.) Poutníci z naší eparchie se sem sjeli, aby oslavili tuto nám tak vzácnou památku a vyprosili pro sebe i pro místní pravoslavnou církev u svatého novomučedníka jeho přímluvy v nebi u Božího trůnu. Jako každoročně jsme tuto našim pravoslavným srdcím drahou světeckou osobnost slavili poutí s archijerejskou liturgií doprovázenou zamyšlením nad některým z rozměrů Gorazdova díla.

Archijerejskou liturgii konal vladyka Izaiáš, který sloužil s početným duchovenstvem. Kázal otec Cyril Bočkarev ze Znojma. (Výběr z jeho homilie přinášíme níže.) Na závěr liturgie se k přítomným obrátil s promluvou vladyka Izaiáš, který zdůraznil, že sv. Gorazd zde budoval církev na pevných základech cyrilometodějství, nikoliv jako novou církev, ale církev pevně napojenou na ostatní pravoslavné církve ve světě – spojenými skrze jednotu ve víře, kanonické praxi a liturgickém společenství svatých Tajin. Proto jeho dílo přetrvalo a stále sílí. Vladyka Izaiáš poznamenal, že kamkoliv jako biskup přijede mezi pravoslavné ve světě, všude o naší malé místní pravoslavné církvi vědí a ptají se, jak se jí daří.

Vladyka dále pozdravil přítomného starostu Hrubé Vrbky a poděkoval mu za účast. Tentokrát jsme nemohli naplnit zvyk, dle kterého starosta obce nese na závěr oslav ikonu sv. Gorazda a kráčí s ní v čele liturgického průvodu, při němž se monastýr skrápí svěcenou vodou. Pouť totiž letos provázel déšť, který v současnosti vzhledem ke katastrofálnímu suchu můžeme považovat za požehnání, nemohli jsme však kvůli němu konat průvod.

Poté vladyka pronesl zádušní modlitbu za bývalého představeného monastýru a jeho prvního igumena a budovatele, schiarchimandritu Kyrilla a za zdejšího jeromonacha Alexije.

Nakonec jsme se odebrali na prosklenou verandu monastýru, kde nás čekalo pohoštění připravené našimi pravoslavnými ženami, jimž patří díky. Stejně tak i organizátorce oslav správkyni památníku sestře Růženě Gorazdě Prachařové, příbuzné svatého vladyky. Přítomní poutníci si prohlíželi památník – muzeum vladyky Gorazda, které sestra Prachařová obnovila. Nesmíme zapomenout na duchovního při monastýru, otce Arkadije. Díky náleží všem otců, bratřím a sestrám, kteří i přes nepřízeň počasí přijeli (z Olomouce farnost dokonce vypravila autobus). Zpěv byl lidový pod vedením jihlavských zpěvaček – většinou dle nápěvů Sborníku modliteb a zpěvů sestaveného a vydaného svatým mučedníkem Gorazdem.

Kázání na svátek svatého mučedníka Gorazda

Vždy, když si mi někdo z našich věřících stěžuje nebo naříká, že je naše pravoslaví slabé, že mu schází plnost různých obřadových tradic, že máme málo literatury, že chrámy postrádají hojnost pravoslavné výzdoby a že je nás tu málo, vzpomenu si na našeho svatého novomučedníka Gorazda. Když začínal své misijní dílo mezi Čechy a Moravany, nebylo tu skoro nic –  to si dnes nelze ani představit – jaká např. byla nouze v oblasti bohoslužebných textů použitelných pro obyčejného českého věřícího. Nežil zde ani český pravoslavný kněz, který by mohl pro své rodáky konat nějaké české pravoslavné bohoslužby.

Dnes, téměř sto let od začátku Gorazdovy práce, se po celém bývalém Československu slouží pravoslavné bohoslužby. Máme Prešovskou pravoslavnou bohosloveckou fakultu, kde se mohou vzdělávat naši kněží – a nejen oni, ale každý kdo má zájem. Naši profesoři a církevní spisovatelé píší kvalitní teologické knihy a překládají z jiných jazyků do češtiny a slovenštiny. V českých zemích a na Slovensku je v současné době přes 200 kněží, kteří jsou schopni sloužit jak v češtině, tak i v církevní slovanštině a někteří i v jiných jim blízkých jazycích (v řečtině, bulharštině, srbštině, rumunštině). A v celé České republice a Slovensku lidé chápou, že zde má pravoslavná církev své místo.

Když zahajoval světitel mučedník Gorazd budování České pravoslavné eparchie, tak začínal po tisíciletí systematického vytlačování pravoslaví z našeho území. Do bitvy na Bílé Hoře se ještě někde konaly pravoslavné bohoslužby, ale po Bílé Hoře (r. 1621) bylo tomu všemu konec. Ač došlo v 19. století k jistému uvolnění a naši obrozenci navštěvují Rusko, aby zde přijali pravoslaví, až v r. 1921 získávají Češi a Moravané prvního svého vlastního biskupa od dob sv. Metoděje a jeho žáka sv. Gorazda I. Právě na podzim roku 1921 byl totiž v Bělehradě na biskupa vysvěcen syn této země, Moravan z Hrubé Vrbky, který přijal jméno dávného sv. Gorazda I., dávaje tím najevo, že navazuje na duchovní cyrilo-metodějskou linii. Stal se tak v našich dějinách druhým pravoslavným archijerejem nosícím toto jméno.

Ze všech ostatních církví se vladykovi Gorazdovi vysmívali, neboť byli přesvědčeni, že pravoslaví v českých zemích a na Slovensku oživit nejde, že sem nepatří, že se pro místní lidi nehodí, že nepatří do moderní doby, že Gorazdova pravoslavná misie má politickou podstatu apod. Nechápali, že jedině sv. Gorazd II. zde staví dům na skále evangelia, které je ve své autentické síle podáváno právě v pravoslavné církvi.

V Gorazdovi spatřil ďábel silného protivníka svých démonických klamů, proto se tolik oklamaných lidí srotilo proti Gorazdovi, pomlouvali, štvali, hrozili, intrikovali – v tisku, který přinášel články útočící na biskupa Gorazda a zesměšňující pravoslavné zvyky, i na úřadech i při kázáních a veřejných projevech. Z čeho všeho jej jenom obviňovali?! Dnes zní tyto pomluvy a dezinformace úsměvně, ale tenkrát tím nepřátelé pravoslaví způsobili vladykovi Gorazdovi hodně škody. Vždyť pravoslaví u nás skoro nikdo neznal, do veřejnosti se jen obtížně dostávala informace, v čem tkví jeho podstata, v čem jsou jeho přednosti oproti ostatním křesťanským vyznáním.

Jak těžko se i dnes českému občanu vysvětlují jasné a logické věci týkající se pravoslavné víry a teologie, ale oč těžší to měl sv. Gorazd, když vysvětloval, co je pravoslavné a co pravoslavné není. Nebyla televize, internet, církevní knihy, překlady děl pravoslavných myslitelů. Zpočátku tu nebylo ani dost duchovenstva, na které by se zvídavý a otevřený člověk mohl kdykoli obrátit jako dnes.

Učení západních církví je v tolika důležitých ohledech zcela odlišné a biskup Gorazd musel pracovat v prostředí zformovaném západním světským myšlením. Bolestně nesl též rozchody a odpadnutí některých bývalých spolupracovníků i útoky diletantů, kterým chyběl duchovní rozhled. Útoky se na něj sypaly zleva i zprava – někteří podléhali jednostrannému vlivu – a stavěli sami sebe do úlohy domnělých obránců pravoslaví – působili proti Gorazdovi a církvi, sice si počínali dle litery některých synodálních pravidel či tradic, ale proti duchu církve.

I dnes jsou tací, kteří se staví do opozice, a proto nejsou zde a neslaví s námi svátek sv. Gorazda. Bojkotují všechny církevní oslavy, svátky a poutě, nejezdí do Mikulčic, aby oslavili svaté Cyrila a Metoděje. Nepřijedou ani do Znojma, aby oslavili sv. knížete Rostislava. Neputují do Brna, aby oslavili sv. knížete Václava. Chybí jim láska ke svým duchovním bratrům a úcta k biskupskému vedení a věřícím celé církve. Pýcha jim zabránila pokorně přijít.

To, že přes všechny rány, boje, zkoušky, nedorozumění a lidskou nedokonalost církev skutečně ožila, je zázrak a důkaz, že Hospodin stál při Gorazdově práci a skrze Gorazda se děla v našem národě Boží vůle. Pravoslaví v našich zemích neviditelně a tajemně žilo po celá ta staletí. Bylo jako ponorná řeka, či jako kořeny skryté pod povrchem. A jakmile se objevil člověk, který byl ochoten za pravoslaví položit svůj život, ihned ožilo i zjevně, vyrašilo z podzemí, rozkvetlo a urodilo plody. Tak to bylo v dobách mučedníků Jana Husa a Jeronýma Pražského, a tak se to stalo i v době světitele mučedníka Gorazda II.

Sv. muč. Gorazd  byl pravý hrdina ducha – on si nehrál na pravoslavného, on byl pravoslavný. Tehdejší modernisté si chtěli hrát na nějakou vymyšlenou duchovnost a dát světu nějakou novou církev.  Ale byl zde biskup Gorazd, který chápal, že Kristova církev má již dávno svou duchovnost a pravidla, která se nesmí překročit, pokud má zůstat Kristovou církví.

Při znojemském vinobraní se koná maškarní průvod. Šermují tam rytíři v brnění, ale nejsou to skuteční rytíři – jen si na ně hrají. V průvodu jede král s korunou na koni, ale není to opravdový král  – pouze krále hraje. Hraní je pro ně důležitější než být skutečnými rytíři a pravým králem. Hraní je pro ně důležitější než pravda. Hra je pro některé, co vypadají jako pravoslavní, důležitější, než být skutečnými pravoslavnými, jim stačí si na to pouze hrát.

Žádný ze svatých mučedníků se neobětoval za nějakou hru, ani sv. Gorazd. – Obětoval se za svaté pravoslaví. Vnímal sám sebe pokorně jako slabého a nehodného člověka, skrze něhož se uskutečňuje Boží plán spásy našeho národa. Stal se strážcem Božích pravd, ve kterých přebývá plnost Božího působení. Pokud si do hloubky uvědomíme kolik útrap, námahy, muk a hrdinství podstoupili naši svatí předci, tak i naši víra a důstojnost se stává neochvějnou a dokonce získáváme odvahu k hrdinským činům a třeba i k mučednickému svědectví. Neboť duch pravoslaví je zdrojem hrdinství.

Kdo z nepravoslavných vladařů se může svou nebeskou slávou rovnat knížeti Rostislavovi, který trpěl pro víru a byl zrazen, zajat, krutě mučen, oslepen a odsouzen ke smrti ve vězeňské kobce? Kdo z pohanských či nezbožných knížat se může srovnávat se slávou sv. muč. knížete Václava, který byl zrazen a zabit vlastním bratrem a jeho spoluspiklenci? Kdo se může rovnat se slávou sv. kněžny Ludmily, kterou nechala uškrtit její snacha? Kdo z nevěřících se svou slávou může srovnat se svatým Moisejem z Uher, slovenským bohatýrem, který se svými bratry odešel sloužit kyjevskému knížeti, a jehož netlející ostatky dodnes leží v jeskyních Kyjevopečerské lávry spolu s ostatky slavného Ilji Muromce? Kdo se svou slávou může rovnat sv. mučedníku Jeronýmu Pražskému, který jel do Kostnice obhajovat svého přítele Jana Husa? Kdo se může srovnávat s našimi pravoslavnými osvoboditeli, kteří nás zbavili od Hitlerovců? Kdo se může svou slávou rovnat sv. muč. Gorazdovi, který se vydal nacistickým okupantům a na Gestapu trpěl mučení a obětoval pro záchranu svého národa a církve? A mnoho je dalších svatých mučedníků našich zemí, jejichž krev byla prolita spolu s mučedníky výše uvedených jmen…

Existuje o tom úsloví: „Tyran umírá a jeho vláda končí. Mučedník umírá a jeho vláda začíná.“

Vidíme-li, kolik máme svatých mučedníků, odhaluje se nám skrze to jak silná a slavná je naše církev. Naše duchovní „niva“ odedávna byla oraná tvrdými boji, svlažena našimi slzami a napojená krví; a právě v takovéto úrodné půdě roste Boží sláva našich mučedníků. Vždyť krev mučedníků je setbou nových křesťanů.

Jak píše prvokřesťanský církevní spisovatel Tertullianus: „Plures efficimur, quotiens metimur a vobis: semen est sanguis Christianorum.“ Čím více nás kosíte, tím více je nás. Krev mučedníků je semenem křesťanů. (Tertullianus, Apologeticum)

Ne každý statečný voják se stává hrdinou, ne každý génius je mudrcem. Zdrojem hrdinství a moudrosti je Pravoslaví. Máme díky sv. Gorazdovi II. a všem jeho předchůdcům a duchovním hrdinům dnes to nejdůležitější, pravou Kristovu víru. – K našemu ponaučení a k duchovnímu vedení po autenticky pravoslavných cestách tu máme tradiční učení svatých otců. – Máme zachovánu svou národnost a vlast, která je posvěcena krví mučedníků. V duchovním nebi nad naší zemí září tisíce hvězd mučedníků, ale historicky je k nám nejblíže skvoucí se jasná hvězda svatého novomučedníka Gorazda.

S námi Bůh, tak kdo proti nám!?

Hrubá Vrbka       
Sobota 7. září 2019

 

 

Symbolické zobrazení duchovního vítězství sv. Gorazda nad démonickým zlem fašismu.

 

Kniha o sv. Gorazdovi

Biskup Gorazd – životní příběh

Monografii napsal Pavel Marek

Plakát v PDF Gorazd – kniha_Gorazd_A4-forweb

Recenze

Marek, Pavel. Biskup Gorazd (Pavlík), životní příběh hledání ideální církve pro 20. století. Olomouc: UP Olomouc, 2019. 700 s. ISBN 978-80-244-5413-9.

Autor je emeritním profesorem českých dějin, který působil na katedře historie a politologie Filozofické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci, na katedře společenských věd Pedagogické fakulty stejné univerzity a na katedře historie Filozofické fakulty Katolické univerzity v Ružomberku. Na katedře historie FF UP v Olomouci vede Centrum dějin křesťanské politiky. Zabývá se především českými dějinami na přelomu 19. a 20. století se zaměřením na historii politického stranictví, zejména politický katolicismus a strany středních vrstev, a církevní dějiny římskokatolické, československé a pravoslavné v kontextu katolického modernismu. Právě zde, podle mého názoru, přes katolickou modernu a československou církev, vede jeho cesta k českému pravoslaví 20. století a jeho osobnostem. Z jeho bibliografie mapující i české pravoslaví a jeho počátky uveďme: Pravoslavní v Československu 1918 – 1942 (2004), Církevní krize na počátku první Československé republiky 1917 – 1924 (2005), Pravoslavní v Československu 1918 – 1953 (2008), Arcibiskup Sawatij 1880 – 1959 (2009), Josef Žídek, nástin života a díla reformního kněze, zakladatelské postavy pravoslavné církve na Morave (1910), Nástin dějin pravoslavné církve v 19. a 20. století (2012) a Česká reformace 20. století?

Pokud někdo sleduje pravoslavnou linii Markova bádání, musí nutně dojít k dojmu, že kniha o biskupovi Gorazdovi je logickým vyvrcholením tohoto badatelského procesu. Osobně jsem si Markových studií všiml při vlastních badatelských počinech během hledání solidních studií o historii českého pravoslaví. Po druhé světové válce se z politických i osobních důvodů začal vytvářet určitý kult vladyky Gorazda. Nevedl však ke zpřístupňování faktů o jeho osobnosti a době V proudu článků se neustále opakovaly ty samé ústně vypravované příběhy a vzpomínky, vyznačující se velkou mírou nepřesností. Existují samozřejmě  publikace a články které na svou dobu přerůstají rámec tohoto proudu (např. kniha Biskup Gorazd 1879 – 1979 od Jaroslava Šuvarského, která na základě dobových článků a literatury vnesla do těch střípků vzpomínek nějaký řád. Tehdejší dobu mapovala i studie o misii vladyky Dositeje od Jozefa Fejsaka a nezanedbatelné jsou i počiny Pavla Aleše ohledně publikování Gorazdova díla). Tristní situace byla ohledně reality tzv. protektorátu a závěrečného období působení vladyky Gorazda. Těch několik pokusů o zpracování tohoto období se opět vyznačuje nepřesnostmi dobových reálií, ale i tradovanými nesmysly. Zajímavou studii napsal až před několika lety Martin Jindra.

Proto bylo pro mě velkou pomocí Markovo zpracování určitých historických úseků na solidním pramenném základu, zvláště jeho zpracování čtyřletého období budování „moravského pravoslaví“ v rámci československé církve. Právě Markova znalost tehdejší politické scény rozšiřuje úhel pohledu o další prvky. Někteří Markovi oponenti mu vyčítají málo církevní pohled. Jeho přednost je však právě ve velkém archivním podkladu, práci s ním, malém prostoru pro domněnky, ne však ve vnitrocírkevním pohledu nebo ve stále se opakujících církevních fabulacích. Právě zpracování počátků Gorazdovy práce a reálií okolo československé církve je velmi podrobné. Na rozdíl od předchozích knih, kde se autor poctivě vyhýbal Gorazdovu závěrečnému válečnému období, je v knize zpracována i tato část.

Kniha Biskup Gorazd (Pavlík) je velkým počinem, k němuž vedla dlouhá cesta. Člověk, který si dá práci přečíst výše zmíněné Markovy knihy, zjistí, že i Markův pohled na Gorazda se postupně měnil s přibývajícími informacemi, které postupně zpracovával. Při setkávání s vlastní církevní historií se většinou zaměřujeme na určitou událost nebo historický úsek. Proto je dobré mít po ruce některou z knih, které mapují větší časový úsek i s množstvím osobností, v nichž není snadné se vyznat. Zároveň i knihu, která se nesnaží o nějaké stranictví, ale vnímá osobnost vladyky Gorazda tzv. „z venku“.

Nemám v úmyslu ukazovat na Markovu publikaci jako k jedinému prameni, zároveň však mám úctu k množství jím zpracovaného materiálu. Kniha má úctyhodných 700 stran, z nichž sto je věnováno pramenům a literatuře, ediční poznámce, jmennému rejstříku a obrazové příloze (139 fotografií). Textový obsah je rozdělen na tři hlavní celky: necelých sto stran je věnováno Gorazdovým počátkům a jeho působení v římskokatolické církvi, přes dvě sta stran čtyřletému bouřlivému období v církvi československé a přes dvě sta padesát stran působení v pravoslavné církvi. Informovanému čtenáři tato čísla hodně napoví o těžišti této knihy, jak jsem se již zmínil výše.

Při pozorné četbě této knihy, srovnání faktů a dobových možností si pozorný čtenář uvědomí, že není potřeba vytvářet nějaký církevně politický Gorazdův profil, není třeba zaručeně pravdivých příhod. Stačí srovnat fakta ohledně Gorazdovy činnosti. V tomto je také přínos Markovy studie. Nevytváří mýty, ale s odstupem času odhaluje velké množství Gorazdovy práce, ale i jeho nutné chyby a omyly. Vladykovu památku to nijak neohrozí, nýbrž posílí.

prot. Libor Raclavský