Sváteční archijerejská liturgie v Brně s hostem z Ekumenického patriarchátu

V neděli 14. října u příležitosti světlého svátku Záštity (Pokrovu) Bohorodice se v brněnské katedrále konala společná svatá archijerejská liturgie, kterou spolu s vysokopřeosvíceným vladykou Simeonem, arcibiskupem olomoucko-brněnským, přeosvíceným vladykou Izaiášem, vikárním biskupem šumperským sloužil i vzácný host Jeho Vysokopřeosvícenost Arsenios, metropolita rakouský a exarcha Ekumenického patriarchátu pro Maďarsko a střední Evropu.

 
(Zdroj: facebookový profil brněnské farnosti, kde můžete shlédnout všechny fotografie)

 

 

 

Metropolita Arsenios bude hostem v Brně

Oznámení o očekávané návštěvě z Ekumenického patriarchátu

Při příležitosti světlého svátku Záštity (Pokrovu) Přesvaté Bohorodice proběhne v neděli 1./14. října společná svatá archijerejská liturgie, při níž bude jako vzácný host sloužit Jeho Vysokopřeosvícenost Arsenios, metropolita rakouský a exarcha Ekumenického patriarchátu pro Maďarsko a střední Evropu, který navštíví ve dnech 13. a 14. října Pravoslavnou církevní obec v Brně.

Další informace na webových stránkách brněnské katedrály

 

Pozvánka na eparchiální oslavu sv. Rostislava do Znojma

V sobotu 27. 10. 2018 od 10 hod ve znojemském pravoslavném chrámu svatého knížete Rostislava se bude konat archijerejská svatá liturgie, kterou bude sloužit náš vladyka Přeosvícený Izaiáš, biskup šumperský – u příležitosti chrámového svátku sv. Rostislava.

Všichni jsou srdečně zváni, aby poutí do Znojma oslavili letošní památku svatého knížete Rostislava Moravského.

(Program viz pozvánka zde, nebo k vytištění v PDF: ZN-2018-Rostislav-svatek)

Tisíc let ochridského arcibiskupství

S požehnáním Jeho Blaženstva vladyky Rostislava a Jeho Vysokopřeosvícenosti vladyky Simeona se ve dnech od 29. září do 2. října náš vladyka Izaiáš zúčastnil oslav uplynutí tisíc let od založení ochridského arcibiskupství.

Z historie Ochridu

Na přelomu 9. a 10. století se Ochrid stal útočištěm žáků sv. Cyrila a sv. Metoděje vyhnaných z Velkomoravské říše. Nejvýznamnější z nich byli sv. Kliment Ochridský a sv. Naum. Při monastýru, který v Ochridu založil sv. Kliment, vznikla literární škola, díky které se z Ochridu stalo nejvýznamnější centrum slovanské kultury a vzdělanosti, která se odtud dál šířila po východní Evropě.

Chrám sv. Jovan Kaneo, rozkládající se na romantickém útesu nad jezerem, ze 13. století, jehož architektura kombinuje byzantské a arménské prvky.

Monastýr svatého Klimenta a Pantelejmona stojící v Ohridu v Makedonii je považován za místo působení prvních studentů Cyrila a Metoděje pod vedením svatého Klimenta. Na tomto místě se pravděpodobně první bulharští žáci ve středověku učili novému písmu určenému pro staroslověnštinu (posléze církevní slovanštinu). Celá budova je významnou makedonskou kulturní památkou.

Monastýr byl pravděpodobně založen v době Klimentova příchodu do oblasti Ohridu. Svatý Kliment využíval monastýr jako školu pro učení nového druhu písma založeného na hlaholici – cyrilici. Kliment osobně postavil uvnitř kryptu, v níž byl po své smrti roku 916 pochován a kde je jeho hrob dodnes.

Ochridský chrám sv. Pantelejmona

Sv. Kliment

Pocházel ze Slovany obývaného území Makedonie. Kliment se s věrozvěsty zúčastnil cesty na Krym do země Chazarů r. 860 – 861 i návštěvy Chersonésu, kde se zúčastnil hledání a objevení ostatků papeže svatého Klimenta Římského (a přijal na památku tohoto mučedníka mnišské jméno). Později následoval věrozvěsty v jejich cestě na území Velké Moravy.

Po smrti svatého Metoděje a vyhnání jeho následovníků knížetem Svatoplukem z území Moravy odešel spolu s ostatními na krátkou dobu do Bělehradu pod ochranu bulharského vazala knížete Radislava, který jej později poslal společně s dalšími žáky věrozvěstů, např. svatým Naumem, do tehdejšího hlavního bulharského města Plisky, kde vytvořili známou Plisecko-preslavskou literární školu. Tehdejší bulharský panovník kníže Boris Michail vyslal záhy Klimenta do Makedonie šířit staroslověnskou liturgii a daroval mu dvorce v Devoli a v okolí Ochridu. Zde založil Kliment slavnou literární školu a byl roku 893 ustanoven biskupem.

Svou literární činnost zahájil Kliment brzy po smrti svatého Cyrila (Konstantina), mezi lety 870 a 880, kdy byl napsán Život Konstantinův. Tento nejvýznamnější původní výtvor rané slovanské literatury je zřejmě dílem právě Klimenta, ovšem s významnou účastí svatého Metoděje. Brzy po Metodějově smrti byl sepsán Život Metodějův, jehož autorem je bezpochyby Kliment. Dále sepsal řadu textů pro církevní svátky k oslavě apoštolů, mučedníků, proroků a světců, pochvalná slova o Bohorodici, o Janu Křtiteli, o některých z proroků a o některých zvláště uctívaných světcích (např. o svatém Klimentovi, římském papeži).

Život Klimenta, biskupa Bulharů od Theofylakta, arcibiskupa ochridského (1094-1107) si můžete přečíst zde

(Obrázky a část textu převzaty z Wikipedie)

 

Modlitební a pietní vzpomínka na sv. Gorazda II. v Praze

Náš vladyka Izaiáš se na pozvání vladyky Michala zúčastnil vzpomínkových událostí u příležitosti 76. výročí mučednictví svatého Gorazda, episkopa českého a moravsko-slezského. Památka našeho světce se v pražské eparchii konala 4. září v pražské pravoslavné katedrále, na Kobyliské střelnici, kde byl náš svatý mučedník popraven, a u pankrácké věznice, kde byl vladyka žalářován a mučen. Spolu s ním byli tento den na tomtéž místě, v souvislosti s útokem na R. Heydricha a poskytnutím útočiště pro československé výsadkáře, zastřeleni také duchovní Václav Čikl a Jan Sonnevend. Další den byl zastřelen také duchovní Vladimír Petřek.

Ikona sv. Gorazda

Světiteli mučedníku, otče Gorazde, pros Boha za nás!

Ze zprávy na webu Pražské pravoslavné eparchie:

Pietní vzpomínkové slavnosti byly zahájeny v pravoslavném chrámu svatých Cyrila a Metoděje v Resslově ul. v Praze 2 slavnostní archijerejskou svatou liturgií, kterou sloužil Jeho Vysokopřeosvícenost Michal, arcibiskup pražský a českých zemí, spolu s Jeho Přeosvíceností Izaiášem, biskupem šumperským, a spolusloužili další duchovní Pražské pravoslavné eparchie.

Ve 14,35 hod. si události, které se staly před 76 lety připomněli všichni přítomní na Kobyliské střelnici, kde byla sloužena panychida – zádušní bohoslužba – a položeny květiny a věnec k památníku za všechny zastřelené oběti.

Pietní akce byly zakončeny položením věnce a krátkou modlitbou u pomníku na zdi Pankrácké věznice, kde byl vladyka sv. Gorazd II. spolu s ostatními duchovními a věřícími vězněn a vyslýchán.

 

Hrdinský čin parašutistů, svatého mučedníka vladyky Gorazda II., pravoslavných duchovních i věřících měl dalekosáhlé důsledky jak pro tehdejší Československo, tak pro Českou pravoslavnou církev. Československo dalo svým spojencům najevo, že ani porobený český národ se neskloní před okupanty a nacistickou zvůlí, a zároveň si u zemí, které bojovaly proti fašismu, získalo respekt a uznání. V důsledku těchto událostí byla Česká pravoslavná církev do konce II. světové války zakázána, veškerý její majetek byl zabaven a mnoho pravoslavných věřících bylo posláno do koncentračních táborů a zavražděno.

Ať Bůh umístí duše jejich tam, kde spravedliví odpočívají!

 

Zpráva na webu Pražské pravoslavné eparchie

 

Svátek muč. Maxima v Gorlicích

6. září 2018 se náš vladyka Izaiáš v doprovodu prot. Jozefa Fejsaka na pozvání Jeho Vysokopřeosvícenosti vladyky Paisija zúčastnil eparchiálního svátku sv. Maxima Gorlického.

Slavnostní bohoslužby v Gorlicích, kromě místního vladyky Paisija s velkým počtem kněží a věřících, konal Jeho Vysokopřeosvícenost Ábel, arcibiskup Lubelski i Chełmski.

Mučedník Maxim obdržel pojmenování Gorlický podle města, kde položil svůj život. V tomto městě jsou v pravoslavném katedrálním chrámě Svaté Trojice v současnosti uloženy jeho svaté ostatky. Ačkoliv je pravoslavná církev v Gorlicích menšinová, stal se na základě usnesení městské rady sv. Maxim patronem města.

O svatém mučedníku Maximovi Gorlickém

Ikona sv. MaximaSv. Maxim (Sandovič) se stal symbolem mučednictví Rusínů, kteří opatrují své tradice, milují svou rodnou zemi a svaté Pravoslaví. Narodil se 1. února 1885 v lemkovské vsi Ždyňa asi 6 km od Becherova (nejbližší slovenská vesnice v okrese Bardějov). Jeho život silně ovlivnil pobyt v Počájevském monastýru (Ukrajina) a též dlouhé rozhovory s biskupem Antonijem Chrapovickým, který mu radil odejít do pravoslavného duchovního semináře v Žitomíru. Maxim tuto radu uposlechl. Po ukončení studií se oženil a byl vysvěcen na kněze. Poté se vrátil do rodného kraje na Lemkovčinu šířit Pravoslaví.

Při této osvětové, buditelské a misionářské činnosti se střetl s tuhým odporem rakousko-uherského režimu a uniatského (tzv. řecko-katolického) duchovenstva. Mnohokrát byl vyšetřován, pokutován a vězněn. V době vazby ve Lvově byl mučen a bylo mu nabízeno propuštění pod podmínkou, že se sjednotí s uniaty. To sv. Maxim odmítl. Poté ho čekal soudní proces, po němž byl propuštěn, jenže ne na dlouho. Brzy byl znovu žalářován. Tentokrát v Gorlicích – a to spolu s manželkou, která zrovna čekala dítě, i s blízkými příbuznými a mnohými věřícími z rodné vesnice. Vězni byli obviněni z rusofilství a údajného spojení s Ruskem.

Pamětní deska na chrámu

Pamětní deska na pravoslavném chrámu v Gorlicích

Rakušani viděli v každém pravoslavném křesťanu svého nepřítele – ruského špióna. Pro rakousko-uherský stát bylo vznikající národní uvědomění Lemků nepřijatelné, a aby zastrašili Rusíny, kteří sympatizovali s ruským národem, neváhali to činit i za použití nelidských prostředků. Na příkaz rotmistra Dietricha z Linzu byl 6. září 1914 otec Maxim na dvoře gorlické věznice bez soudu a rozsudku zastřelen. Jeho tělo bylo v noci pohřbeno a až v roce 1922 bylo přeneseno do rodné vsi Ždyňa.

Polská pravoslavná církev otce Maxima kanonizovala v roce 1994 a roku 2007 byly jeho ostatky převezeny do pravoslavného chrámu v Gorlicích. Na budově gorlického okresního soudu na Warmiňskiego ulici byla v 90. letech minulého století instalována deska s nápisem v lemkovském jazyku: „Tady dne 6. 9. 1914 zahynul mučednickou smrtí, zastřelen rakouskými žandáry, otec Maxim Sandovič, syn lemkovské země. K 80. výročí smrti věrní Lemkové.“

P.S.

Použito zprávy o loňském putování Pravoslavné círevní obce v Humenném do Gorlice.

Ostatky sv. Maxima

Svaté ostatky mučedníka Maxima Gorlického

 

Začátek školního a církevního roku

Na začátku roku je zvykem konat pobožnost, aby rok byl požehnaný. Pro zahajování školního roku nabízí Gorazdův sborník pobožnost, která se slouží nad školními dítkami a studenty. Tak se i letos shromažďovaly děti a mládež pod ambony našich chrámů, aby nad nimi kněz vykonal obřad požehnání a všichni přítomní se pomodlili, aby jim Hospodin Bůh udělil dar moudrosti a učenlivosti.

 

Pobožnost nad školními dětmi a studenty v Brně

K letošnímu svátku Zesnutí přesvaté Bohorodice

Zpráva z brněnské katedrály

Liturgické zobrazení zesnulého těla Matky Boží na plátně

Liturgické zobrazení zesnulého těla Matky Boží na plátně

Pravoslavná církevní obec v Brně při chrámu sv. Václava oslavila dne 15./28. srpna, nehledě na všeobecně panující pracovní den, svůj velký církevní letní svátek: Zesnutí přesvaté Bohorodice.

A přítomnost věřících byla, sláva Bohu, velká a hojná. Jak malí, tak velcí, jak děti, tak i jejich rodiče, všichni, kteří mohli, přispěchali, aby spolu s duchovním otcem a jeho pomocníky v oltáři přispěli svou modlitbou, prosbou a osobní účastí na velkolepé „duchovní hostině“ lásky, kterou bylo možné zakusit díky nevýslovné milosti Boží Matky, která „byla s námi“.

Ona, vždy blahoslavená a přečistá, jež stojí „v čele zástupu spasených“, ukazuje vpravdě cestu naší spásy a naznačuje každému, že jedině v poslušnosti a následování našeho Spasitele je možné zachovat pevnou víru a naději na život věčný, který se pro věřícího otevírá a začíná uskutečňovat již zde na zemi.

Přesvatá Bohorodice, neodmítej prosby, ale vždy se za nás
u Pána a Boha našeho a Syna svého přimlouvej!

O události zesnutí Matky Boží

Závěr pozemského života a požehnané zesnutí Přesvaté Bohorodice

(15. / to je 28. srpna)

Po ukřižování, smrti a Vzkříšení Pána Ježíše Krista žila přesvatá Bohorodice v domě svatého apoštola Jana Theologa (Evangelisty), který se o ni staral. Všichni křesťané ji milovali a velmi si jí vážili. Matka Boží byla pokorného srdce, ve svých skutcích byla stále dobrosrdečná, mluvila s každým jako s Bohem a ne s člověkem, vždy jen o potřebném a dobrém. Její slova byla vždy plná milosti a beseda s ní zahřívala lidské srdce něhou. Všem přála mnoho dobrého, nikomu nikdy neukřivdila, nikoho nepřehlížela, nikomu se nevysmívala.

Matka Boží chodívala často do Betléma, kde se narodil Kristus, a na místa jeho dobrovolného strádání a smrti. Často vystupovala na Olivovou horu, ze které se Kristus povznesl na nebe, a se slzami prosila svého Syna, aby ji vzal k sobě. Jednou, když se takto modlila, se jí zjevil archanděl Gabriel, který jí sloužil už od jejího útlého dětství. Když malá Panna Marie žila ještě v jeruzalémském chrámu, Gabriel jí přinášel pokrm s Nebes a tím ji vždy krmil. Byl to právě on, kdo jí přinesl blahou zvěst o brzkém Kristově vtělení a nepřetržitě ji ochraňoval. Tehdy se jí opět zjevil a zvěstoval ji její brzké zesnutí. Matka Boží se nevýslovně zaradovala, poklonila se mu až k zemi a z duše děkovala Spasiteli.

Když přišel čas jejího zesnutí, připravila ve svém domě vše potřebné. Za chvíli bylo slyšet neobyčejný šum a dům se naplnil množstvím oblaků. Na těchto oblacích přiletěli na Boží povel z různých konců země svatí apoštolové. Velmi se zaradovali, když spatřili druh druha a podivovali se tomu, proč je zde Hospodin shromáždil. Z domu jim vyšel v ústrety sv. Jan Theolog a v radostném pláči jim oznámil novinu o brzkém zesnutí Přesvaté Bohorodice. Najednou se otevřelo Nebe a sám Král slávy Kristus se všemi nebeskými mocnostmi a dušemi praotců a proroků přistoupil ke své Přečisté Matce, která ležela na smrtelném loži. Když přesvatá Bohorodice spatřila svého Syna, řekla: „Velebí duše má Hospodina a duch můj zaplesal v Bohu Spasiteli mém,“ pak naposledy vstala ze svého lože a poklonila se mu, radostně odevzdala svou duši do jeho rukou a usnula jakoby sladkým snem. V tom okamžiku začali andělé zpívat: „Raduj se, milostiplná, Pán s tebou, požehnaná jsi mezi ženami…“

Když apoštolové nesli tělo Boží Matky k místu jejího pohřbení, sv. Jan Theolog přitom nesl vpředu rajskou větévku, kterou přesvaté Bohorodici přinesl archanděl Gabriel. Nevěřící, kteří neměli v lásce už jejího Syna, se zlostně dívali i na apoštoly a snažili se nějakým způsobem znesvětit pohřeb Boží Matky. Jeden z nevěřících se rozhodl strčit do přečistého těla Bohorodice tak, aby spadlo, ale sotva se dotkl jejího lože, anděl Boží mu usekl ruce. V tom okamžiku tento zlý člověk pochopil, čeho strašného se dopustil, uvěřil v Krista, učinil pokání a s prosbou o odpuštění zvolal k přesvaté Bohorodici, která mu ruce uzdravila. Při pohřbení těla Boží Matky se pak stalo ještě mnoho dalších podivuhodných zázraků.

Za tři dny po pohřbu dorazil do Jeruzaléma i sv. apoštol Tomáš, aby se mohl rozloučit s Boží Matkou. Apoštolové se s ním pozdravili, a vidouce jeho zármutek, odtevřeli mu hrob přesvaté Bohorodice, aby se jí mohl poklonit. Náhle však všichni spatřili, že tělo přesvaté Bohorodice tam není. Toho dne večer se jim Boží Matka zjevila obklopena anděly a zářící v nevýslovné slávě a řekla jim: „Radujte se! Já budu s vámi po všechny dny.“ Apoštolové na to radostně zvolali: „Přesvatá Bohorodice, pomáhej nám!“ Nejdříve tedy uvěřili apoštolové a potom zvěstovali celé Církvi, že Pán vzkřísil Bohorodici třetího dne a s tělem ji povznesl do nebe jako Královnu Nebeskou.

I když Bohorodice opustila zemi tělesně, neopustila ji svou milostí. Ze své výsosti shlíží na nás jako starostlivá a laskavá matka, plní naše dobrá přání, odvrací nás od všeho hříchu, zastává se nás před spravedlivým Božím hněvem a svými přímluvami zbavuje naši duši smrti. Když se budeme modlit k přesvaté Bohorodici s čistým srdcem a upřímnou duší, poznáme, že nás bude vždy provázet její pomoc.

Tropar (hlas 1.)

Rodíc, panenství jsi zachovala, při zesnutí svět jsi neopustila, Bohorodice. Přešla jsi k životu, jsouc matkou Života, a přímluvami svými zbavuješ smrti duše naše.

Zdroj textu i obrázků: brněnský pravoslavný web

Bohorodičná pláštěnice k liturgickému pohřbu Matky Boží (Brno)

Bohorodičná pláštěnice k liturgickému pohřbu Matky Boží (Brno)

 

Z poučného slova svatohorského archimandirty Georgia

Drazí bratři a sestry v Kristu,

radujme se dnes, neboť dnešní den je podle slov archim. Georgia Grigoriatského „dnem skutečného svátku matky“. Je tomu tak proto, že Vládkyně Bohorodice je skutečnou a opravdovou matkou nás všech, neboť „nám předává skutečný život, jímž je sám Kristus“.

Také proto by dnes měly pravoslavným způsobem slavit tento opravdový Svátek matek všechny matky, neboť každá matka může získat svoji důstojnost pouze tehdy, když usiluje a následně také získá požehnání a blahodať Boží Matky, Přesvaté Bohorodice.

„Svět, v němž žijeme, a světský duch spjatý se zesvětštěním, které postupuje silně vpřed a rozleptává naši duši a smýšlení věřících, začaly postupně nahrazovat bohumilé, pravoslavné svátky těmi umělými, světskými událostmi, jakými jsou „den matek“, „den dítěte“ a mnohé další jim podobné jako např. narozeniny, které slaví lidé ve světě, zatímco by měli spíše slavit svátky a památky svatých, jejichž jména nosíme,“ zdůrazňuje archim. Georgios.

To, co jsme výše naznačili, se děje zejména proto, aby se změnilo, narušilo, znehodnotilo a vůbec zfalšovalo theantropocentrické (tj. boholidské) smýšlení lidí, aby se tento pravoslavný lid naopak stal vyznavačem antropocentrického světonázoru, v němž již nebude středem všeho Kristus, nýbrž člověk a vše lidské. To povede podle archim. Georgia ke smutným následkům. „Tehdy,“ jak prorocky varuje, „člověk již nebude žít církevním duchem a životem, nýbrž bude žít životem vzdáleným od Církve a od bohočlověka Krista“.

My, věřící pravoslavní křesťané, ať laici či mniši, se dnes radujeme „radostí převelikou“, neboť vše, co se děje uvnitř tohoto požehnaného svátku Zesnutí a co se děje uvnitř osobnosti přesvaté Bohorodice, děje se s platností pro nás pro všechny.

Přesvatá Bohorodice (kterou prostě nazývají Panagia, tj. Přesvatá) byla poslušná vůči Boží vůli, a to „dokonale poslušná,“ jak zdůrazňuje archim. Georgios. Kdysi se naše pramatka Eva dopustila neposlušnosti, a připravila tím lidské pokolení o Boží požehnání a společenství s Bohem, o sjednocení s Ním a o blažené přebývání v Ráji. „Panagie naopak napravila tuto chybu Evy a zachovala dokonalou poslušnost vůči Bohu.“ Panagie nejen zachovávala naprostou poslušnost Hospodinu, jak praví starec Georgios, „nýbrž si Ho také „dokonale zamilovala a zcela se Mu oddala“. Z toho pramení velké tajemství, jehož účastníky jsme díky přesvaté Bohorodici dodnes i my, současní pravoslavní křesťané.

Jedna prostá, nevzdělaná, ale současně pokorná žena izraelského národa vykonala to, co před ní nikdo nedokázal a co před ní ještě nikdo nikdy neučinil: stala se způsobilou „(v sobě) umístit Neumístitelného (Boha)“. Tak nám přesvatá Bohorodice, podle výkladu starce Georgia, ukázala cestu poslušnosti vůči Bohu a k našemu užitku učinila to, „co neučinili (a nedokázali učinit) ani Adam ani Eva“. Přesvatá Bohorodice „nabídla totiž Bohu svou svobodu“.

Nezapomínejme, jak nás výstižně a jasně poučuje starec Georgios, že „Bůh si přeje sjednotit se s člověkem a přebývat v něm“. „Bůh však nemůže přebývat v člověku, pokud se člověk cele neoddá Bohu, pokud Mu nenabídne celou svou svobodu, svou vůli, své bytí.“

Jak dodává starec Georgios: „Panagie se naprosto odevzdala Bohu (jako nikdo jiný). Řekla Bohu své ano.“

Bůh chtěl přijít na zem, neboť člověka miloval, ale čekal, kdy se najde lidský tvor, který by odvětil na otázku, která pochází ze samotného nebe: „Chcete, abych sestoupil na zem? Chcete, abych se stal člověkem?“ Bůh očekával, že se najde nějaký člověk, který by na tuto otázku odpověděl kladně, který by pravil „ano“, a který by tak učinil celostně, s naprostým odevzdáním a oddaností, plným srdcem, vůlí i přáním. A tím, kdo nakonec řekl „ano“, byla naše Panagie. „Tehdy Marie řekla: „Hle, jsem služebnice Pána. Ať se mi stane podle tvého slova!“ (Luk 1,38)

„A když (Panagie) řekla své „ano“, tehdy Bůh sestoupil na zem, vešel do lůna přesvaté Bohorodice, vtělil se a stal se člověkem. A my dnes díky tomu, že Panagie řekla „ano“, že sama sebe i svou svobodu odevzdala Bohu, máme Spasitele a  Vykupitele Krista, který nás povznesl z hrobu smrti, z podsvětí (pekla), z věčné smrti, a daroval nám naopak věčný život.“

Proto máme dnes pevnou naději, už nejsme více odsouzeni na smrt, nejsme zotročeni ďáblu a smrti, ale jsme do světla oděná dítka naší Církve, synové Vzkříšení, milované Boží děti, dědici věčného života a blaženosti… Všechna tato blaha, jak naznačuje starec Georgios, vešla do reality tohoto vezdejšího života díky Vládkyni Bohorodici, naší Matky.

Dnes za to Boží Matce děkujeme, vyjadřujeme jí naši vděčnost, klaníme se jí a oslavujeme ji: „Zvláště za nejsvětější, nejčistší, nejblahoslavenější a slavnou Vládkyni naši, Bohorodici a vždy Pannu Marii.“

O svém řeckém národě starec Georgios říká:

„Náš věřící pravoslavný národ má tak velkou úctu a zbožnost k přesvaté Bohorodici, neboť je si vědom, že bez Ní bychom neměli Krista, neboť ví, že ona nás zastupuje, zastává se celého lidského pokolení u trůnu Boží vznešenosti.“

To bezezbytku platí o všech pravoslavných křesťanech světa a jejich úctě k přesvaté Bohorodici.

V souladu s tím, jak se Panagie cele odevzdala Boží vůli, jak ji jako tříletou holčičku přivedli její rodiče, svatí Jáchym a Anna, do jeruzalémského chrámu, aby zde sloužila Bohu, stejně tak při svém Zesnutí nabídla svému Vládci Kristu s důvěrou svou blaženou duši. A on přišel, aby ji přijal.

Podobně tak nabídla a odevzdala Bohu i své přečisté a panenské tělo, jež dalo život Synu Božímu. Ona Mu dala své tělo, z něhož se vtělil sám Bůh.

„Přesvatá Bohorodice to vše učinila, aby (Bůh) sestoupil na zem, aniž by se bála temného tajemství (své) smrti, aniž by se bála hlíny, která ji (po smrti) pokryje, neboť měla velkou důvěru v Boží lásku.“

Starec Georgios nás ujišťuje, že „pokud někdo nabízí sám sebe Bohu s naprostou důvěrou, pak Bůh nenechá své stvoření propadnout záhubě, ale naopak nabízí člověku ze své strany vše (potřebné). Také proto duši Vládkyně Bohorodice, světlou a osvěcující, přijal její Jednorozený Syn a náš Pán, a stejně tak i její tělo – ono blahoslavené a ctihodné a přečisté tělo, které se nemohlo stát potravou červům, když bylo takto před tím oddáno Bohu v dokonalé svobodě, poslušnosti a lásce. Milostí Přesvatého Ducha a ve shodě s vůlí a souhlasem Přesvaté Trojice bylo toto tělo nakonec třetího dne vzkříšeno a přeneseno do nebes, kde se nachází v oslavené podobě spolu s její blaženou duší a je vykoupeno na věky věků.

Starec Georgios také zmiňuje, jak se o Bohorodici vyjadřují teologové naší Církve, kteří učí, že Bohorodice (Theotokos) „stojí v čele všech spasených“. Je dokonce tou, která „stojí v čele celé Církve“, jak dodává tento v blahé paměti zesnulý svatohorský igumen.

„Tak jako Miriam, Mojžíšova (starší) sestra, šla v čele zástupu (Izraelců) zachráněných před Egyptskými a po vyjití z vod Rudého moře tancem a (hrou na) cimbál oslavovala Boha, i naše Vládkyně Bohorodice, „opravdová“ Miriam lidského pokolení, stojí v čele zástupu spasených a zpívá „píseň novou“ před trůnem Beránkovým na věky věků.“

I dnes můžeme pozorovat tuto zvláštní a tajemnou slávu Panagie naším duchovním zrakem, který zří, co je neviditelné. Toto duchovní vidění, jak nás poučuje starec Georgios, přijímáme jako velkou radost a požehnání. Nejen mniši, ale všichni, kteří mají svůj zrak očištěný, se dnes mohou vskutku radovat, neboť nastal den, kdy naše srdce se tajemně rozveselí, kdy se naše myšlení zastaví, kdy ani jazyk nemá, co by pronesl důstojnějšího než slova velebení, chvály, abychom tak v hymnech oslavili Matku našeho Vykupitele.

„Stojíme zde, vedle jejího ctihodného těla (položeného do pomyslného hrobu), shromážděni v Duchu (Svatém) společně s teologizujícími apoštoly, proroky, hierarchy, předními z apoštolů, božským Dionýsiem Areopagitou a ostatními hierarchy celé Církve. Pociťujeme bázeň, zůstáváme ohromeni, žasneme v údivu nad tajemstvím, které se právě děje. Klaníme se naší Panagii, děkujeme jí a snažně ji prosíme, aby nadále pokračovala ve svém neutuchajícím zastání a přímluvách u Svaté Trojice za celý svět; něco, co sama činí s velkou bolestí a mateřskou láskou…, zejména za ty, kteří se v pokání obracejí zpět k jejímu Jednorozenému Synu.“

Poslechněme si na tomto místě také vyznání starce Georgia, který se k přesvaté Bohorodici obracel jako igumen a představený svého monastýrského bratrstva:

„Obzvláště já jako nejnepatrnější duchovní otec tohoto bratrstva ji (Panagii) prosím s velkou touhou, aby požehnala tento „vinohrad“, který zasadila pravice jejího Jednorozeného Syna, tento náš monastýr. Prosím ji také, aby požehnala všechny zdejší otce (mnichy), kteří zde vedou svůj asketický zápas, a dala jim všem touhu k duchovnímu zápasu a trpělivost při pokušeních a v zármutcích, které s sebou nese mnišský život. Aby udělila horlivost, dokonalou lásku, oddanost, touhu, poslušnost a odevzdání se jejímu Jednorozenému Synu a Bohu našemu.“

„Jistě jste si povšimli,“ dodává dále starec Georgios, „že na ikoně Panagie, která se nazývá „Odigitrie“ (Ukazatelka cesty), ukazuje Přesvatá Bohorodice pravou rukou na božské Dítě, které drží v náruči. To lze rovněž chápat jako jednu ze služeb, jedno z dobrodiní naší Panagie pro náš věřící lid. Ona nám totiž ukazuje Dítě a vede nás ke svému Jednorozenému Synu, naznačuje nám cestu naší spásy, ukazuje nám Cestu, Pravdu a Život, čímž vším je náš Kristus. A já ji proto prosím, aby požehnala každého jednoho bratra našeho monastýru, aby ho naplnila radostí a posvětila ho. A také, aby stála při nás jako něžná a milující matka po dobu, kdy budeme na této zemi vést duchovní zápas, bez ohledu na to, kolik nám Bůh uštědří let, a byla při nás i v hodině naší smrti a (posledního) Soudu. Aby tak naplnila svůj příslib, který dala všem svatohorským mnichům, že se bude přimlouvat za jejich úplné odpuštění hříchů, jestliže budou vést dobrý duchovní boj.“

Starec Georgios nikdy nemyslel jen a pouze na své bratry mnichy, ale jeho duchovní péče byla vždy rozprostřena také na všechny věřící pravoslavné křesťany, za něž se modlil, které všemožně podporoval a jejichž duchovní prospívání měl vždy na srdci.

Ve svém vyznání starec proto dodává:

„Prosím (naši Panagii) rovněž za zbožné bratry, (Kristu) oddané kněze a spoluslužebníky (svatého oltáře), ale také za všechny křesťany z řad laiků, kteří přicházejí s velkou (duchovní) touhou na Svatou Horu jako poutníci, kteří se přišli poklonit tomuto tělu přesvaté Bohorodice. Nechť (přesvatá Bohorodice) požehná toto shromáždění (kněží), ctihodné bratry a spoluslužebníky (oltáře), a naplní je hojností radosti v jejich duchovním zápase, který vedou ve světě. Ať rovněž požehná všechny bratry z řad laiků, abychom všichni společně dosáhli velké lásky ke Kristu a žili bohumilým a pravdivým křesťanským životem.“

Starec Georgios ve svém závěrečném slovu a zamyšlení přeje všem nám, aby pro nás byla přesvatá Bohorodice vždy tou nejdražší osobou po Bohu, a také proto  pro ni používá jména symbolických znaků naší víry: posvěcení, požehnání, záštita, tvrz i pevnosta. Starec vybízí všechny, zejména ty, kteří jsou hlavami rodin, a zejména mladší z věřících, neopomínaje přitom otce duchovní, a napomíná skrze ně i nás všechny, abychom si vzali k srdci jeho slova o významu svátku Zesnutí. Skrze nás mohou tato slova najít úrodnou půdu také u ostatních věřících, kteří pak dokáží pevně zachovat naše tradice, které jsme přijali od našich požehnaných předků ve víře.

Oslavujme tedy svátky svatých. Vždyť i náš otec či matka slaví svůj svátek, když nadešel den svátku svatých, jejichž jména nosí. A pokud někdo nemá jméno dle církevní tradice, nýbrž archaické, pak ať slaví svůj svátek v den „Všech svatých“. V tomto smyslu bude i naše matka slavit vždy, když slavíme svátek naší Panagie, přesvaté Bohorodice. A my oslavujme svátek našeho světce, jehož jméno nosíme, a nikoli tělesné „narozeniny“.

V předvečer těchto církevních svátků se snažme jít do chrámu, postit se; zapišme své jméno, aby bylo vzpomínáno při službě svaté liturgie, přijímejme svaté Dary, připravme prosforu ke konání svaté eucharistie, a pak si domů odnesme část této posvěcené prosfory.

Tímto způsobem slaví svátky opravdoví křesťané. A v duchu této tradice nadále pokračujme i my, jak jen to bude v našich silách, nebo alespoň ti, kteří chtějí zůstat svědomitými členy Církve. Jedině tak získáme Boží požehnání.

Svátek Zesnutí Přesvaté Bohorodice (15./28.8.)

Vybral a přeložil Michal Dvořáček (nepatrně redakčně upraveno)

Zdroj: pravoslavbrno.cz

Oslava svátku Zesnutí přesv. Bohorodice v Brně

 

 

 

Archijerejská liturgie s hostem z Kyjevské metropolie Ukrajinské pravoslavné církve

Vzácná přítomnost vladyky Oleksandra (Drabinka) v Brně

První zářijovou neděli se v brněnském pravoslavném chrámu sv. Václava konala slavnostní archijerejská liturgie, kterou spolu s přeosvíceným vladykou Izaiášem, biskupem šumperským, sloužil na pozvání Jeho Vysokopřeosvícenosti Simeona, arcibiskupa olomoucko-brněnského, Jeho Vysokopřeosvícenost metropolita Oleksandr (Drabinko) Perejaslav–chmelnycký a Višnevský, vikář Kyjevské metropolie.

Nedělní kázání na svaté liturgii pronesl Vysokopřeosvícený vladyka Oleksandr, který v něm připomněl neustávající pomoc Matky Boží, na kterou v období po Jejím velkém svátku Zesnutí často vzpomínáme.

Vladyka připomněl slova troparu, který vyjadřuje velmi přesně osobnost Matky Boží a její vztah k nám: „Při zesnutí svět jsi neopustila, Bohorodice…“ A my, kteří jsme byli osvojeni Matkou Boží, skrze Kristova slova na kříži (viz Jn 19, 26-27), se tak k ní můžeme neustále obracet, neboť ona „přímluvami svými zbavuje od smrti duše naše“.

A v tomto duchu, když přicházíme do chrámu a před námi je zobrazena na ikoně Matka Boží ve svém zesnutí, neustále si máme připomínat její neustálou pomoc, kterou nám udílí jako naše Matka, vždy připravena nás vyslechnout, když se k ní s vírou obracíme.

Na závěr svaté liturgie předal vladyka Oleksandr chrámu svatého Václava velký a nedocenitelný dar, kterým jsou částečky ostatků svatých nových mučedníků vyznavačů – světitele (svt.) Tichona (Bellavina), patriarchy moskevského, svt. Vladimíra (Bohojavlenského), metropolity Kyjevského a Haličského, svt. Tadeáše (Uspenského), arcibiskupa Tverského a mnoha dalších!

Vladyka svými slovy zdůraznil význam těchto nových mučedníků pro nás věřící, ať již žijeme zde v České republice, nebo v Rusku, na Ukrajině či kdekoli jinde, kde se památka těchto novodobých svatých pravoslavně připomíná.

My, čeští pravoslavní, jsme spolu s vladykou Oleksandrem vzpomínali také na našeho drahého a Bohem zjeveného novomučedníka Gorazda, a to již o den dříve, během společně konané svaté liturgie v jeho rodišti v Hrubé Vrbce.

Význam všech svatých nových mučedníků pro nás je takový, že oni jsou v pravdě svědky (od řeckého slova martyr) Kristovy víry a lásky, kteří vydali své svědectví smrtí, neboť do důsledků naplnili Kristovo přikázání:

„To je mé přikázání, abyste se milovali navzájem, jako jsem já miloval vás. Nikdo nemá větší lásku než ten, kdo položí život za své přátele. Vy jste moji přátelé, činíte-li, co vám přikazuji.“ (Jan 15,12-14)

Brno, 2. 9. 2018

 

Celá fotogalérie

Zdroj

Eparchiální pouť ke sv. Gorazdovi

Na sobotu 1. září byla letos naplánovaná poutní bohoslužba do Hrubé Vrbky. V monastýru zasvěceném našemu novodobému světci se konala slavnostní archijerejská liturgie, které předsedal Vysokopřeosvícený vladyka Olexandr (Drabinko), metropolita Perejaslav–chmelnycký a Višnevský, vikář Kyjevské metropolie, jehož pozval náš eparchiální archijerej arcibiskup Simeon. Spolu se vzácnou návštěvou sloužil náš vladyka Izaiáš Šumperský a eparchiální duchovenstvo. Zveřejněná pozvánka na gorazdovskou pouť je samozřejmě každoročně adresována všem duchovním naší církve (přijeli i poutníci ze Slovenska) a veškerým věřícím i ostatním milovníkům památky svatého Gorazda II.

Sv. Gorazd II. ve sboru obránců pravoslaví (se svatými: Maximem Řekem, Řehořem Palamou, Markem Efezským, Ignatijem Brjančaninovem, Justinem Popovičem a Janem Kronštadtským)

Pozvání přijali mnozí účastníci pouti, jichž se letos shromáždilo vskutku mnoho. Sestra Gorazda, správkyně památníku sv. Gorazda, uvedla, že podle odhadu se celkem účastnilo asi 120 duší. Podotkla, že podle jejího názoru se zde tolik lidí v minulosti ještě nesetkalo. (Výjimkou zřejmě je slavnostní posvěcení kaple začátkem 90. let.) Moc pěkný byl pohled na hojnost malých dětí, které se veškerého dění živě účastnily.

Bohoslužbu, slavnostní uvítání hostů a závěrečné občerstvení připravili místní věřící, kteří v posledních letech začali vytvářet kolem monastýru církevní obec, spolu s místním duchovním jer. Mgr. Arkadiuszem Skibińskim. Vše bylo pod vedením sestry Gorazdy pečlivě a velkolepě připraveno.

Službu početného duchovenstva usměrňoval pod vedením obou biskupů archidiákon Rafael. Zpívalo a žalmistovalo trio zpěváků z jihlavské církevní obce. Bohoslužebný zpěv zněl v českém jazyce a přidávali se mnozí přítomní.

* * *

Kázání bylo svěřeno důstojnému otci Jakubovi z Třebíče. Ve své promluvě pohovořil o životě našeho světce a významu jeho jedinečného díla. Zdůraznil, že v jeho osobě vidíme vzor. Právě vzory zbožnosti, ctnosti, ušlechtilosti  společnosti v naší době bolestně scházejí. Osoby, které jsou masmédii vyzdvihovány či stavěny lidem před oči, většinou nepovznášejí lidského ducha ani ke zbožnosti ani k ušlechtilosti, k touze po čistotě a nesobeckosti. Dnešní idoly svými skutky či slovy a smutným příkladem spíše srážejí lidského ducha do prachu světskosti, marnosti, zištnosti, nemravnosti a egoismu. Vladyka Gorazd se projevil jako ten, kdo z celého srdce hledá čistý pramen pravdy, kdo celý činný život do vyčerpání sloužil lidem, pomáhal nemocným. Už dávno před tím, než jeho život násilně ukončila nacistická popravčí četa, se vlastně obětoval pro dílo obnovy cyrilometodějského pravoslaví u nás. Nehledal pro sebe výhody, své prostředky buď rozdával potřebným nebo z nich pomáhal církevním obcím. Nepřál si pro sebe pocty ani slávu.

Veškerý jeho život, skutky i myšlení byly jako zlatou nití protkány skromností, střízlivostí a pokorou. Nepovažoval se za někoho mimořádného či zvláštního, vůbec neviděl, že byl Bohem vyvolen a darován tomuto národu k obnově pravoslaví. Že právě on byl tím, kdo díky svým schopnostem se snad jediný mohl stát Božím nástrojem k takovému úkolu. Sám si připadal jen jako předchůdce, který připravuje cestu budoucímu velkému budovateli pravoslavné církve u nás. Očekával, že po něm přijde někdo významný svými schopnosti, ušlechtilý charakterem a Bohem obdařeným výjimečnými dary, jemuž odevzdá své dílo. Zřejmě ho ani nenapadlo, že tím, koho očekával, byl už on sám.

Říká se, že svatý člověk nevidí svou svatost. Skutečně významný a obdarovaný člověk nevnímá svou velikost. To jen duchem malí lidé sami sobě připadají jako významní a dožadují se, aby je tak vnímali i ostatní kolem.

* * *

Na závěr liturgie přistoupilo mnoho věřících ke svatému přijímání, a pak archijerejové vedli průvod kolem monastýru. Radostné modlitební obcházení nově opravených budov bylo doprovázeno čtením čtyř úryvků z evangelií a skrápěním svěcenou vodou. Bohoslužbu zakončil vladyka Izaiáš předáním vyznamenání na památku sv. Gorazda vzácnému hostu ze sesterské pravoslavné církve, a ten naopak daroval našemu vladykovi ikonu počájevských svatých. Axios, axios, axios!

Následoval zpěv mnoholetí eparchiálnímu archijereji vladykovi Simeonovi, arcibiskupu olomoucko-brněnského, který ke konání poutě požehnal, ač bohužel letos nemohl být s námi. Mnohá léta i arcibiskupu Olexandrovi a vladykovi Izaiášovi, všemu přítomnému duchovenstvu a shromážděným věřícím.

Prvnímu igumenu tohoto monastýru, zde pochovanému schiarchimandritovi Kyrillovi, a zesnulému zdejšímu mnichovi jeromonachovi Alexiovi zazpíval vladyka Izaiáš zádušní modlitbu a všichni přítomní zapěli: „Věčná paměť!“

Účastníci slavnosti se poté přesunuli na verandu, kde na ně čekaly prostřené stoly a hojnost sladkých zákusků. O přípravu hostiny se přičinili místní věřící v čele se sestrou Gorazdou, příbuznou svatého vladyky Gorazda. Srdečné jim všem díky, obdiv a přání: „Mnohá léta!“

Z události nabízíme pro potěchu duše dvě fotogalerie

 

Fotografovaly mátušky: Jana Baudišová a Salome Moravská

 

 

Fotografovala mátuška Marie Bočkarevová a další znojemští věřící

P.S.
Na závěr jsem si nechal osobní úvahu. Všichni víme, že Čechy i Moravu sužovalo už od jara katastrofální sucho. Koncem srpna dosáhlo rozměrů přírodní pohromy. Nejen, že schnou lesy a klesá hladina vody ve studních. Ale vysychají i řeky – po některých zbyla už jen prázdná koryta, jinde se místo řeky mezi kameny na dně klikatí pouhý potůček. Z velkých řek nejprve vystoupily tzv. „hladové kameny“ označující extrémní sucho, neúrodu na polích a nesplavnost toku (na nich jsou dávnými předky vytesány chmurné nápisy – nejstarší z r. 1616; na děčínském kameni bylo vytesáno: „Vidíš-li mne, plač,“ protože spatřit jej trčet z vody bylo předzvěstí utrpení). Teď se tyto kameny povalují celé na suchu, daleko od zbytků vody. Pošly ryby. Z rybníků vytahují rybáři tuny leklých ryb. Množí se případy požárů. Všichni to ještě máme v živé paměti, a tak není potřeba vyjmenovávat všechny následky horkého a bezvodého klimatu, který měnil naši krajinu na step či poušť.

Starec Paisij pravil: „Hleďte na všechno duchovně.“ Proto můžeme v katastrofálním suchu vidět následky lidského hříchu, který tuto duchovně vyprahlou společnost zachvacuje jako požár a rozpaluje ji; šíří se, a stává se normou či dokonce módou (jak smutně konstatoval sv. Paisij). Duchovně  bychom však měli nahlížet i tu skutečnost, že vydatný déšť přišel do naší země právě před sobotou, na kterou byla naplánovaná pouť do Hrubé Vrbky s oslavou a vzýváním sv. Gorazda II. Na západě republiky začalo pršet už během pátku, na Moravu přišel déšť večer a v noci z pátku na sobotu. Když jsme vyrazili do Hrubé Vrbky a poprvé za řadu měsíců jsme projížděli hojným deštěm, říkali jsme si: „Tohle je zázrak. Nejen, že už konečně začalo vydatně pršet, aby půda mohla konečně nasáknout vodu, ale především – to načasování příchodu deště!“ Při příjezdu do Vrbky liják přestal, po celou bohoslužbu zde nespadla ani kapka deště. Až po závěrečných slovech bohoslužby, když jsme se přesunovali k pohoštění na verandu monastýru, začalo znovu pršet. A prší s přestávkami už čtvrtý den po pouti. Vyprahlá krajina se konečně napila dosyta. Kdo chce, ať si říká, že je to náhoda; já však vidím zázrak na přímluvy sv. Gorazda.

* * *

Naše webová stránka věnovaná osobnosti sv. Gorazda II. s částí jeho literárního díla a dalšími památkami: orthodoxia.cz/gorazd

 

 

Svátek Proměnění Páně na hoře Tábor v brněnské katedrále

Dne 19. srpna 2018 jsme se vší důstojností a chrámovou velkolepostí oslavili v naší farnosti významný svátek z Dvanáctera: Proměnění Pána Boha a Spasitele našeho Ježíše Krista na hoře Tábor.

Proměnění je potřebné každému z nás, je to i cíl našeho života. Neboť svým Proměněním nás Pán učí, že i my se musíme neustále proměňovat, více a více tak, jak to i říká sv. apoštol Pavel: „My pak všichni s odkrytou tváří slávu Páně spatřujíce, v týž obraz býváme proměňováni od slávy v slávu, jakožto od Ducha Páně.“ (2Kor 3,18). Každý z nás tedy musí směřovat k Bohu krok za krokem po spasitelné cestě Kristových přikázání.

Je jistě samozřejmé, že kvůli naší hříšnosti a různým nemocem nemůžeme jedním skokem dostihnout zbožštění, získat Boží lásku a vejít až do hlubokého a úplného pokání. Křesťan musí pokorně a mírně kráčet po této cestě vedoucí do Nebeského království, jít postupně po cestě spasení, musí postupovat dle přikázání a v každé situaci svého života činit tak, jak by na jeho místě činil sám Kristus.

Po svaté liturgii bylo před brněnským chrámem posvěceno ovoce. Toto tradiční posvěcení plodů naší země, které se koná vždy v den Proměnění Páně, má v sobě mimořádný a symbolický význam: my přinášíme Bohu nejen jablka, hrušky anebo hrozny, ale měli bychom přinášet především plody svého proměnění v Duchu Svatém. A plody tohoto Ducha jsou: láska, radost, pokoj, trpělivost, laskavost, milosrdenství, dobrota, víra, mírnost, tichost a zdrženlivost (viz Gal 5, 22-23).

O SVĚCENÍ OVOCE NA PROMĚNĚNÍ PÁNĚ

Od dob apoštolských (viz 3. a 4. apoštolské pravidlo) je Církví ustanoveno posvěcení uzrálých plodů před jejich upotřebením k pokrmu při pronesení zvláštní modlitby.
Na počátku všechno Boží stvoření bylo velmi dobré (Gn 1,31), neboť na nich spočívalo Boží požehnání, které na ně sestupovalo z všemohoucího slova Božího (Gn1,3). Tehdy vše, co přebývalo na zemi, přebývalo bez zvláštních posvěcení. Avšak prvně stvořený člověk přestoupil Boží přikázání a vnesl nečistotu do celé své podstaty, a odtud pak sešla nečistota i na vše živé.

Boží prokletí se rozprostřelo na skutky lidských rukou, dle slov Hospodinových pronesených k Adamovi: „Kvůli tobě nechť je země prokleta (Gn 3,17).“ Stvoření nerozumné, jak dosvědčuje apoštol: „Tvorstvo bylo vydáno marnosti – ne vlastní vinou, nýbrž tím, kdo je marnosti vydal“ (Řím 8,20), tj., bylo poskvrněno skrze člověka. Nerozumná příroda, která měla dávat svému vládci – člověku – materiální prostředky k blaženosti, tato příroda se stala příčinou jeho nemocí a smrti.

Všechny živly vyhlásily otevřené nepřátelství člověku, který je pokořil marnosti, a všechny výtvory země v pokrmu vnesly škodlivé příměsi anebo přímo otravu lidskému tělu. Takové byly neodvratné následky Božího prokletí, které se rozprostřelo nad skutky lidských rukou již ode dne Adamova přestoupení. Takovéto bylo strašné spojení našeho hříchu se vším, čeho se člověk dotkl.

A co by bylo dnes s námi, ale i s naší přírodou, která nás obklopuje, kdyby přemilosrdným Přímluvcem Boha, Ježíšem Kristem (1Jn 2,1), nebyla sňata ona strašná pečeť našeho odmítnutí a nebyly by předány prostředky k návratu požehnání a posvěcení všemu, co je k naší potřebě? Proto jen skutečně věřící v Krista Spasitele může zvítězit nad přírodou, která je proti nás. Svatá Církev proto žehná a posvěcuje plody zemské, a takto z nich snímá dávnou pečeť prokletí, a obrací tyto plody už nikoli v nástroje našich hříšných tužeb, už ne na pokrm tlení a smrti, ale na skutečné potěšení pro blahodatí znovuzrozeného člověka. Církev prosí Pána, aby těm, kteří je budou přijímat, daroval posvěcení duše spolu s posvěcením i těla, aby ochraňoval jejich život v pokoji a radosti, aby tyto plody bohatě rozmnožil. Církev Kristova požehnává a posvěcuje přinesené plody svatým Božím jménem, v Trojici oslavovaným, a následným kropením svěcenou vodou.

 

BRNO, 6. /19. srpna 2018 (Zdroj: http://pravoslavbrno.cz/)

 

Gorazdovská pouť do Hrubé Vrbky

Eparchiální rada olomoucko-brněnské eparchie zve k oslavě svátku svt. muč. Gorazda II. do monastýru v Hrubé Vrbce. Pouť se bude konat v sobotu 1. září. Duchovní nechť si přivezou červená bohoslužebná roucha. Občerstvení bude zajištěno.

hruba-vrbka-2018-1000b

K vytištění pozvánky můžete použít buď obrázek (1940px) nebo PDF

 

Vzácná návštěva z Ekumenického patriarchátu

Návštěva Jeho Vysokopřeosvícenosti metropolity Arsenia
na Moravě

Na pozvání vladyky arcibiskupa olomoucko-brněnského Simeona navštívil ve dnech 20. až 21. srpna Olomoucko-brněnskou eparchii Jeho Vysokopřeosvícenost Arsenios, metropolita rakouský a exarcha Ekumenického patriarchátu pro Maďarsko a střední Evropu.

Návštěvu naší eparchie zahájil vladyka Arsenios v doprovodu svého jerodiákona otce Maxima v Brně. Po příjezdu zde byl vladyka srdečně uvítán představeným naší farnosti, otcem Jozefem Fejsakem. Vladyka Izaiáš, biskup šumperský, který vladyku Arsenia po celou dobu jeho moravské návštěvy doprovázel, jej pozdravil na půdě druhé katedrály naší eparchie.

Vladyka Arsenios se zájmem vyslechl stručný přehled historie našeho chrámu, prohlédl si jej a zajímal se o život brněnské farnosti, průběh svátků a početnost pravoslavné komunity v této části naší církve.

Po prohlídce chrámu jsme se společně odebrali do prostor Svatováclavské hudební školy na Úvoze 62, kam přišli na setkání s vladykou Arseniem zástupci řeckých věřících, kteří zde žijí, i těch, kteří do Brna přijeli nedávno za prací a studiem.

Velmi srdečná a spontánní beseda se zástupci brněnských Řeků se nad očekávání protáhla až do pozdního večera. Vladyka Arsenios se zájmem vyslechl zkušenosti a příběhy místních Řeků, kteří u nás nacházejí druhou vlast a zejména zde v Brně začínají vytvářet silně se rozvíjející národnostní komunitu, v níž nacházejí pomoc další a další z nich, kteří v Brně a na Moravě hledají uplatnění a práci v místních firmách.

Naše farnost, jak se vladyka Arsenios mohl ujistit, vnímá potřeby řecké komunity. V rámci svých sil pomáhá duchovně těm, kteří byli vychováni v lůně pravoslavné církve a zachovávají aktivní duchovní život i zde, za hranicemi své řecké vlasti, jako členové naší farnosti.

Řečtí věřící vysoce ocenili možnost pobesedovat s vladykou Arseniem a na závěr srdečného setkání ho vyzvali, aby do Brna opět přijel, sloužil zde svatou liturgii a měl tak možnost se setkat i s dalšími zájemci z řad místní řecké komunity. Vladyka Arsenios přislíbil, že se vynasnaží, aby s požehnáním eparchiálního archijereje, vladyky Simeona, zavítal v brzké budoucnosti opět na Moravu. Kromě společné bohoslužby s místními duchovními a věřícími by si rád prohlédl hrad Veveří či navštívil Ústav klasických studií Filozofické fakulty Masarykovy univerzity.

První den své návštěvy zakončil vladyka procházkou v parku na úbočí hradu Špilberk a poté v historické části města, kde byl ubytován.

Na druhý den si vladyka Arsenios v doprovodu svého jerodiákona otce Maxima, vladyky Izaiáše a otce Jozefa prohlédl některá další místa spjatá ať již s historickým či současným životem pravoslavných věřících u nás na Moravě.

Mezi jinými navštívil také náš Monastýr Zesnutí Přesvaté Bohorodice ve Vilémově u Litovle, kde se pozdravil s matkou představenou Alexií a zanechal zde svůj zápis v knize návštěv místního monastýru.

Vladyka Izaiáš připravil pro vladyku Arsenia velmi dobrý program a zajistil, aby na všech místech, kterými jsme projížděli, zazněly zvony pravoslavných chrámů jako výraz úcty k takto vážené návštěvě.

Při cestě moravskou Hanou jsme se buď krátce zastavili, či si alespoň z dálky prohlédli, také chrámy v Čelechovicích, v Řimicích, v Chudobíně a nakonec v Šumperku a v Olomouci, kde jsme byli radostně vítáni zástupci z řad věřících a duchovními otci s rodinami.

Pevně doufáme, a vladyku Arsenia jsme v této věci žádali, že k nám v dohledné době zavítá znovu a bude pokračovat v započaté tradici a setkáních nejen s místními Řeky a Kypřany (kterých na Moravě a zejména v Brně žije dnes již několik tisíc), ale rovněž aby upevnil duchovní spojení mezi pravoslavnými křesťany.

připravil Michal Dvořáček

 

(Zdroj: pravoslavbrno.cz)

 

Oslava ve vilémovském monastýru přesvaté Bohorodice

Ženský monastýr ve Vilémově u Litovle má svůj hlavní chrám zasvěcen svátku Zesnutí přesv. Bohorodice (15. srpna). Podle něj je zasvěcen i celý monastýr. Ve středu tohoto data tedy monastýr slavil.

V předvečer svátku se sloužila večerní s litijí. Ráno pak majka představená igumenka Alexie přivítala oba moravské vladyky a konala se archijerejská liturgie. Sloužil vysokopřeosvícený vladyka Simeon, arcibiskup olomoucko-brněnský s přeosvíceným vladykou Izaiášem, biskupem šumperským. S nimi přijeli sloužit i duchovní z blízkých církevních obcí. Sjeli se podporovatelé a přátelé monastýru. Přítomno bylo asi třicet lidí.

Při kázání se vladyka Simeon zamýšlel nad příkladem přesvaté Bohorodice, která byla spojena s nebem i zemí. Vzpomínal, jak v Jerusalemě navštívil její dům, a vyprávěl, že Matka Boží byla celý život nesmírně pokorná, mírná, velice hodná; pořád se za všechny modlila. I po svém zesnutí zůstává s námi, navštěvuje nás, pomáhá nám a ochraňuje nás od veškerého zla. Pečuje o nás jako matka o své děti. Některým je dáno ji i dnes vidět. Máme se snažit, abychom i my byli spojeni v jejím mateřském duchu a v její lásce.

Kromě matky igumenie zpíval při liturgii prot. Pavel Aleš, který nás dříve vyučoval český bohoslužebný zpěv v Prešově na bohoslovecké fakultě. Pomáhali jim se zpěvem i věřící z Olomouce, které Alexie před časem naučila zpívat z Gorazdova sborníku. Přijely i dvě Řekyně z Ostravy a zpívaly řecké duchovní písně.

Chrám má novou „bohorodičnou pláštěnici“ (tj. zobrazení zesnulé Boží Matky na plátně), která byla při bohoslužbě vystavena.

Přítomné potěšil vladyka Simeon velice milou besedou, vedenou po bohoslužbě při procházce po zahradě.

 

 

Vzácným hostem byl zasloužilý emeritní protojerej prof. Pavel Aleš s mátuškou z Řimic. Mnozí z nás s láskou vzpomínají na jeho působení na Pravoslavné bohoslovecké fakultě v Prešově; v devadesátých letech pak vedl detašované pracoviště této fakulty v Olomouci. Vyučoval především církevní dějiny a případně dogmatiku.

Matka představená Alexie po svaté liturgii všechny pozvala na připravené pohoštění. Děkuje všem sloužícím a poutníkům za milou duchovní oslavu monastýrského svátku.

Nový článek o svátku Zesnutí přesvaté Bohorodice na brněnském webu: Rodíc, panenství jsi zachovala, při zesnutí svět jsi neopustila… (s českým překladem chvalozpěvu svatého Nektária Eginského „Nevěsto Panenská“)

A jedno starší zamyšlení na Ambonu: Druhý velký srpnový svátek

P.S.
Věřící ženy, které by se rády seznámily s pravoslavným mnišským životem, mohou přijet do monastýru na zkušenou. Stačí kontaktovat matku igumenii Alexii (telefonní čísla a adresu najdou ve schematismu naší eparchie).

 

(Foto pro galérii pořídila Anežka Mandelíková)

Chrámový svátek olomoucké katedrály sv. Gorazda I.

V neděli 12. srpna oslavil hlavní chrám naší eparchie svůj svátek. Katedrála je zasvěcena sv. Gorazdu I., jehož kdysi určil sv. Metoděj jako svého nástupce na Moravě.

Tento chrám má tedy svátek 9. srpna – v den památky tzv. pětipočetníků, čili hlavních učedníků sv. Metoděje: apoštolům rovného Klimenta, svt. ochridského, Angelára, svt. GORAZDA, Nauma a Sávy.

Bohoslužbu vedl přeosvícený vladyka Izaiáš, s nímž spolusloužilo deset duchovních.

O katedrále

Katedrála je z r. 1939 a hlavním stavitelem byl Vsevolod Kolomacký, pozdější archimandrita Andrej, který se účastnil i zednických prací a následně chrám vyzdobil osobitými freskami. Ikony zhotovené archimandritou Andrejem jsou dnes považovány za neopomenutelnou součást kulturně-duchovního dědictví naší české pravoslavné církve. Jeho ikonografie je pojatá v lidovém uměleckém stylu, jak jej vidíme ve starých karpatských kostelících s jejich rustikálním ikonopisem. Půvab freskové výzdoby naší katedrály vždy vzbuzoval zájem návštěvníků a vyzařoval duchovní světlo a pokoj do duší účastníků bohoslužeb. V kontextu uměleckého slohu, do kterého je tato ikonografie zařazována, je ikonografické dílo (a zvláště výmalba chrámových interiérů) archimandrity Andreje vysoce hodnoceno i ze strany znalců. A to nejen pro obdivuhodný rozsah tohoto díla, ale i pro autorův osobitý umělecký přínos. Otec Andrej tento styl pojal, rozvíjel a obohacoval nejen uměleckým cítěním své duše, ale i svou osobní modlitební a duchovní zkušeností. A kromě toho se inspiroval např. krajovými lidovými ornamenty toho místa, pro které ikonografickou výzdobu pořizoval. Věřící v chrámu tedy viděli srůstat posvátné ikonografické výjevy se svou tradiční kulturou. Výtvarnými prostředky se tím vyjadřovala misijní myšlenka návratu Pravoslaví k našim národům.

V posledním roce se chrám dočkal významné údržby interiéru a mnoha nových součástí chrámového vybavení. Plánuje se velká oprava zevnějšku katedrály.

O životě sv. Gorazda

Z dávných kronik a dobových zápisů

Vyvolení Gorazda nástupcem Metodějovým

Sv. Gorazd I.»A tak když (sv. Metoděj) kolem pozutínal všechny viny a zacpal ústa mnohomluvných, běh života dokonal, víru zachoval a očekával korunu spravedlnosti. A poněvadž se tak zalíbil Bohu a byl jím milován, počal se přibližovat čas, aby přijal odpočinutí od utrpení a odměnu za mnohé své námahy. I otázali se ho: „Koho pokládáš, otče a ctihodný učiteli, mezi svými učedníky za hodného, aby se stal tvým a tvého učení nástupcem?“ Metoděj ukázal jim na jednoho ze svých spolehlivých učedníků, zvaného Gorazd, a řekl: „Je to muž svobodný a z vaší země, dobře obeznalý v latinských knihách a zbožný. To budiž Boží vůle a vaše láska, jakož i má!“«

Ohledy na mocenské poměry a snaha vyhnout se konfliktům vedly Metoděje k tomu, že doporučil za svého nástupce Gorazda, který dobře byl vzdělán nejen v slovanském a řeckém jazyku, ale i v latině. Místy je biskup Gorazd ztotožněn s knězem Učenem, působícím na Budči, pod jehož vedením se mladý kněžic Václav měl učit rozumět knihám latinským. Podle I. staroslověnské legendy Ludmila dala Václava „vyučit v knihách slovanských pod vedením kněze, a on si dobře osvojil jejich smysl“. Existuje názor, že Ludmila bydlela na Budči. Pak by knihám staroslověnským i latinským učil Václava na Budči tentýž vzdělaný kněz Gorazd-Učen, „dobře obeznalý v latinských knihách“. (Život sv. Metoděje /kap. XVII./ Více viz na Moravia Magna)

Jiný pramen líčí vyhnání Metodějových žáků

»… Avšak drzý a opovážlivý zástup heretiků nesnesl, aby měl Metoděje i po smrti živým protivníkem. Pravili: »Pojďte, potlačíme Gorazda a nastrojíme mu úklady, protože jeho život je nám nepodobný, odchylné jeho cesty a vyčítá nám hříchy. A ponechá-li se mezi živými, ožil by sám Metoděj.« I zbavili ho biskupského stolce a (dosadili tam) nějakého Vichinga, který byl opojen běsněním hereze a mohl opojit i jiné, jenž byl proto Metodějem s prokletím vydán satanu spolu se společností těch, kteří běsnili s ním…

Takto [Viching] protizákonně a zcela bezprávně uchvátil biskupský úřad, sám si přisvojil hodnost… Hereze zvedá hlavu a vypíná se nad pravověrnou družinou Metodějových učedníků… Ti pak odpovídali svými mluvčími Gorazdem a Klimentem … Panovník (Svatopluk) sotva pochopil něco málo z toho, co říkali, neboť byl úplně neschopný pochopit nějaké Božské věci, jednak proto, že byl vychován zcela barbarsky a zkrátka řečeno bez všeho vzdělání, jednak proto, že byl mrzkou rozkoší zbaven rozumu. Jak by mohl vniknout do úvah o Trojici člověk úplně vzdálený svatosti zdrženlivého života, bez níž nikdo neuzří Pána? … »Jestliže by byl někdo,« pravil [Svatopluk], »usvědčen, že nevěří v souhlasu s učením Franků, bude jim vydán, aby s ním učinili, co chtějí…«

Kdo měli hodnost učitelů, jako byl onen Gorazd, kterého jako rodáka z Moravy a zcela zběhlého v obou jazycích, jak ve slovanském, tak i v řeckém, povznesla ctnost na Metodějův stolec, a rovněž kněz Kliment, muž nejznamenitější, i Lavrentij, Naum a Angelár, a ještě více jiných významných mužů byli zavřeni v okovech do vězení, kde se jim odepřela veškerá útěcha …  Protože (vichingovci) obdrželi od panovníka povolení jednat s nimi podle svého uvážení, vyvedli je z žaláře, mučili je bitím, jak se praví, nelidským, a neslitovali se ani nad šedinami ani nad slabostí, kterou tělům světců způsobilo mnohonásobné trýznění. Po oněch nelidských ranách, když světcům nedovolili ani přijímat pokrm, protože nedovolili nikomu hodit ani kousek chleba Kristovým služebníkům či spíše Kristu, vydali je vojínům, aby odvedli každého do různých míst při Dunaji, a odsoudili je k vyhnanství z města.

Vojíni [byli] lidé barbarští, totiž Němci již od přírody suroví, a když tuto jejich vlastnost posílil ještě obdržený rozkaz, převzali světce, vyvedli je z města a svléknuvše je, vlekli je nahé. Takto jim současně působili dvojí zlo: hanbu a utrpení z mrazivého větru, který ustavičně v podunajských končinách doráží. Ba i meče jim přikládali na šíje, jako by je chtěli zabít, a k bokům přikládali kopí, jako by je chtěli do nich vrazit, aby neumírali jedinou smrtí, ale tolikrát, kolikrát ji očekávali. Když pak již byli daleko od města, tu ti, co je vedli, je propustili a vraceli se do města … Kliment pak, vzav s sebou Nauma a Angelára, ubíral se cestou vedoucí k Dunaji…«   (Život Klimenta, biskupa Bulharů. Více viz na Moravia Magna)

Skrze tyto úryvky z dávných textů hledíme na počátek a základ naší cyrilometodějské církve. Nejprve k nám na pozvání sv. Rostislava přišli učenci a svatí misionáři Cyril a Metoděj a těžce zde pracovali na položení základního kamene. Zajistili mladou moravskou církev vším potřebným – materiálně i duchovně a také právně-kanonicky i církevně-kulturně. Přinesli s sebou jako dar Moravanům nové písmo pro slovanskou řeč a překlad evangelií. Začali kázat křesťanskou víru, vyučovat, křtít a sloužit bohoslužby. Zajistili biblické i liturgické překlady, postarali se o stálé šíření bohoslužebného života (sv. Cyril byl zřejmě biskupem a světil tu nové moravské duchovní). S pomocí a záštitou sv. knížete Rostislava organizovali výstavbu chrámů a jejich vybavení posvátnými předměty. Pak přišel na řadu kanonický zákoník pro potřeby církevní i křesťanské správy státu a společnosti. A toto velkolepé dílo bylo pak ještě posvěceno, dotvrzeno utrpením jejich žáků. (Boží prozřetelností se tím dostalo i na Balkán.)

To jsou slavné základy a kořeny, jichž je potřeba se pevně držet, hlásat je, pokračovat na nich a dále budovat, a pak i nás bude napájet duchovní míza, která z těchto živých kořenů stále stoupá.

Dva slavní svatí Gorazdové

Jméno sv. Gorazda, žáka Metodějova, bylo o tisíciletí později uděleno vladykovi mučedníkovi Gorazdovi II. (+1942), který zde obnovil svaté Pravoslaví. Stalo se tak, když v Srbsku přijal mnišství a byl vysvěcen na biskupa (v Bělehradě r. 1921) – prvního moravského pravoslavného biskupa po sv. Metodějovi, aby se podobně jako kdysi Moravan Gorazd I. stal tento současný Moravan druhým Gorazdem, nástupcem sv. Metoděje.

»Jugoslávský tisk u příležitosti biskupského svěcení Gorazda II. píše o duchovním napojení na Gorazda I.: „…Památka tohoto Gorazda (prvého – z Moravy vyhnaného žáka sv. Metoděje) se uchovala v tradici národa srbského. Ač nemohl (onen Gorazd) dokončit práci jemu uloženou, přece zachoval svoje jméno věkům budoucím. Osudy jeho nejsou známy a stopa jeho končí v Bělehradě. Po dvanácti stoletích přichází do téhož Bělehradu syn země moravské, aby přijal a odnesl (zpět) tu hřivnu víry cyrilometodějské, kterou jeho předchůdce, světec, v srdce srbských bratrů uložil. Duch prvého Gorazda spočinul na tomto jeho nástupci a v srdci jeho roznítil oheň lásky k ideji prvních apoštolů slovanských a v témž Bělehradě přijímá Gorazd druhý po dvanácti stoletích berlu biskupskou, aby do své rodné země přenesl novou setbu toho semene, které bylo Metodějem zaseto…“« (Ze sborníku Pastýř a Martyr)

Jistě chápeme, proč vladyka Gorazd nechal moravský katedrální chrám zasvětit právě Gorazdu I. Tento chrám zde představuje a upevňuje pouto, které spojuje cyrilometodějství s naší novodobou místní církví. Připomíná, že obnovené české pravoslaví je neodlučně spojeno s dědictvím sv. Cyrila a Metoděje, kteří zde skrze tuto svou pravoslavnou církev žehnají naší zemi. Vladyka Gorazd II. věděl, že jednou odejde z tohoto pozemského přebývání, ale navázané pouto s dílem a odkazem sv. Metoděje zde přetrvá dál, dokud bude trvat obnovená Česká pravoslavná církev.

Pravoslaví v našem národě je pevně spojeno s jménem Gorazd. Proto je nám památka svatých pětipočetníků tak vzácná. Naše olomoucká katedrála, kde jsou od dob Gorazda II. vznášeny prosby o přímluvu sv. Gorazda I., je tudíž nejen kanonicky nýbrž i duchovně centrem eparchiálního života.

Fotografie z nedělní duchovní slavnosti chrámového svátku

Pro ty, kteří by zatoužili být alespoň zprostředkovaně u této sváteční události, přinášíme několik obsáhlých fotogalérií.

Začátek bohoslužby

 

Vyznamenání některých duchovních

 

Pokračování bohoslužby

 

Na závěr chrámové oslavy se konal liturgický průvod kolem chrámu se čtením úryvků evangelia a kropení svěcenou vodou.

 

Na samotný závěr bylo připraveno pohoštění.

(Fotografovala mátuška Marie Bočkarevová)

 

Každoroční poutní bohoslužba v opatovském chrámu sv. Anny

V pravoslavném chrámu městečka Opatov u Třebíče se poslední červencovou neděli tradičně oslavuje poutní liturgií chrámový svátek. Nejstarší pravoslavný stánek na Vysočině a v jihlavském protopresbyterátu si na tuto svou duchovní slavnost povolává nejen místní ale i řadu poutníků, kteří se shromáždí, aby modlitbou a eucharistií uctili tento den a vzývali památku svatých spravedlivých rodičů Jáchyma a Anny.

Po liturgii bylo vedle chrámu pod modrým nebem uchystáno pohoštění. Mnohá léta všem našim sestrám nosícím jméno sv. Anny!

Díky všem, kteří přijeli podpořit službu na opatovský chrámový svátek.

Fotografie z bohoslužby, rozpis liturgií a další informace viz na stránkách opatovské církevní obce

 

Kněžské svěcení v brněnské farnosti

Památka svatých Otců šesti všeobecných sněmů

V 9. neděli po svaté Padesátnici (29.7.2018) jsme si připomněli památku svatých Otců šesti všeobecných sněmů. Vězme, že památka svatých Otců šesti všeobecných čili ekumenických sněmů, které byly sezvány v různém období během prvního tisíciletí, se začala šířit již po Prvním všeobecném sněmu (325 po Kr.). Postupné zavádění této památky je patrno v dílech svatých Otců působících během prvních deseti století.

Takto psal kupříkladu světitel Řehoř Veliký (Dvojeslov) ve svém poselství k Janovi, patriarchovi konstantinopolském, a ostatním patriarchům o čtyřech Všeobecných sněmech:

„Přijímám a ctím čtyři sněmy jako čtyři knihy svatého evangelia, tj. se vší oddaností bráním a zcela ochraňuji sněm v Niceji, při němž bylo zavrženo lživé učení Ária; Konstantinopolský, při němž byl odhalen blud Eunomia a Makedonia; Efezský, při němž byla zavržena bezectnost Nestoria; Chalkedonský, při němž byla zavržena pomatenost Eutychia a Dioskora.“

V šestém století pak světitel Sofronij, patriarcha jeruzalémský, ve sborovém poselství k Sergijovi, patriarchovi konstantinopolském, napsal, že svatí otcové, přející si ukázat, že jejich učení není nové, že je v plném souhlasu se sněmy, častokráte tyto klíčové církevní sněmy ve svých dílech připomínají:

„Přijímáme čtyři veliké, posvátné Všeobecné sněmy, které byly sezvány pro utvrzení božských církevních dogmat, záříce evangelní září a jsouce zkrášleny evangelními okrasami. K těmto čtyřem velikým, úctyhodným, posvátným a stejně ctěným sněmům navíc přijímám i Pátý všeobecný sněm, který se udál po těchto sněmech k potvrzení věhlasného Chalkedonského sněmu.“

V devátém století už o šesti všeobecných sněmech psal také světitel Nikefor, arcibiskup konstantinopolský, a nazývá je svatými, Bohem vedenými.

Při připomínce svatých Otců šesti všeobecných sněmů Církev v dnešním evangelním čtení předkládá věřícím také přímluvnou modlitbu Ježíše Krista, která je rovněž čtena v prvním Strastném evangeliu a také v den památky svatých 318 bohonosných Otců Prvního všeobecného sněmu (viz Jan 17, 1–13).

Závěrem ještě doplňme slova svatého Apoštola, která nás poučují o tom podstatném pro náš duchovní život:

„Poslouchejte ty, kteří vás vedou, a podřizujte se jim, protože oni bdí nad vámi a budou se za vás zodpovídat. Kéž to mohou činit s radostí, a ne s nářkem; to by vám nebylo na prospěch.“ (Židům 13, 17).

Kněžské svěcení otce Matúše

Ve stejný den, kdy jsme sborově vzpomínali na slavné Otce šesti všeobecných sněmů, byla v brněnském chrámu sloužena archijerejská svatá liturgie, kterou vedl přeosvícený vladyka Izaiáš, vikární biskup šumperský.

Během svaté liturgie byl na kněze rukopoložen do té doby otec diákon Matúš Vavro.

Přejeme srdečně otci Matúšovi, aby ho Pán provázel a vedl na nesnadné kněžské cestě, jejímž hlavním smyslem, jak naznačil otec Jozef Fejsak, je „sloužit Bohu i lidem“.

Otci Matúšovi i jeho rodině zapěl nakonec sborově celý chrám „Mnohá a blahá léta!“

(Převzato z webu Pravoslavné církevní obce v Brně)