Kurz ikonopisu

Ikonopisný kurz v Brně – první setkání nad psaním ikony sv. Prokopa Sázavského

Ve dnech 5.-9. března 2024 se v Pravoslavném eparchiálním institutu sv. Prokopa Sázavského uskutečnila s požehnáním Jeho Vysokopřeosvícenosti arcibiskupa Simeona a Jeho Přeosvícenosti biskupa Izaiáše první část letošního brněnského ikonopisného kurzu.

Byl zahájen v úterý odpoledne obsažnou přednáškou mapující dvoutisíciletou historii ikony (se zvláštním důrazem na její teologii a s obrazovým doprovodem). Tato přednáška byla přístupná nejen účastníkům kurzu, ale všem, koho toto téma oslovuje.

Praktická část kurzu začala ve středu a byly jí věnovány čtyři dny (až do soboty), po které jsme nejprve nacvičovali správnou techniku kresby, a poté, takto připraveni, přistoupili k práci na ikonách svatého Prokopa Sázavského na ikonopisných deskách o formátu 30×40 cm. Během těchto dní si účastníci osvojovali techniku výroby vaječné emulze, přípravy barev, následného vyplňování všech ploch barvami a pojednávání oděvu světce, zvláště nanášení působivých „světel“.

Účastníci měli za uhrazené kurzovné všichni k dipozici připravenou ikonografickou desku i s podkladem pro malbu, ikonografické barvy (pigmenty), štětce, stojany a vše potřebné pro práci. A samozřejmě k tomu odborné vedení pod dohledem a s asistencí dvou zkušených ikonopisek.

Přes jistou počáteční nejistotu, kterou všichni záhy překonali, začala našim adeptům ikonopisectví vznikat pod rukama ikona svatého Prokopa stále zřetelněji. Nemalou zásluhu na tom měla kromě vedoucí kurzu, mátušky Jany, také sestra Anna Iveta Kadlecová, která velmi laskavě rovněž odborně radila a pomáhala účastníkům tak, aby poznávali a osvojovali si již od počátku správnou ikonopisnou techniku. Toto vše by ovšem nebylo možné uskutečnit nebýt velkorysé pohostinnosti otce Rafaela Moravského a jeho mátušky Salome, která se na kurzu ikonopisectví rovněž začala učit, a to velmi úspěšně. Poděkování patří i sestře Anežce Mandelíkové za pomoc s organizací a průběhem výuky.

Všichni se již těšíme na naše druhé, závěrečné setkání, kdy budeme mít za úkol naučit se pracovat s pigmenty tělových odstínů a vytvořit tvář světce. Prosíme Pána Boha o pomoc a požehnání k tomuto dílu.

m. Jana Baudišová

Gratulace k výročí svěcení


Před devíti lety byl vysvěcen na biskupa vladyka Izaiáš. K dnešnímu výročí redakce a spolupracovníci za celou eparchii vladykovi blahopřejí a děkují za velké množství práce, které už stihl na Moravě vykonat.

Na mnohá a blahá léta, vladyko!

Redakce

98. narozeniny vladyky Simeona

Náš eparchiální archijerej, Vysokopřeovícený vladyka Simeon, arcibiskup olomoucko-brněnský se dnes dožívá 98 let.

Ke krásnému životnímu výročí, které Bůh vladykovi daroval, mu redakce webu a vladykovi spolupracovníci za sebe i za eparchiální duchovenstvo a věřící srdečně gratuluje! Přejeme oslavenci a přejeme i nám, všem duchovním dítkám naší eparchie, aby vladyka ještě dlouho stál v našem čele, držel nás svými milujícími modlitbami a ukazoval nám duchovně cesty Boží.

K tomu nechť Vám, drahý vladyko, Pán Ježíš Kristus daruje hojné své dary, síly tělesné i duševní a vše, oč jej prosíte. Na mnohá a blahá léta, vladyko!

Fotografie z gratulací vladyky Izaiáše, který dnes vladyku Simeona navštívil a za celou eparchii jej pozdravil.

Poslední možnost přihlášky na kurz ikonopisu

15. února je uzávěrka přijímání přihlášek na ikonografický kurz v Brně. Zbývají ještě 2 – 3 volná místa.

O chystaném kurzu:

Archijerejové olomoucko-brněnské eparchie požehnali konání dalšího ikonografického kurzu, který se bude konat v pravoslavném prostředí v Brně v březnu a dubnu. Je koncipován jako rozsáhlejší výuka rozložená do dvou týdnů intenzivní práce. Součástí výuky je i teoretická stránka pravoslavné teologie z oblasti ikonologie. Ikonografický kurz se bude konat v Brně v prostorách Pravoslavného eparchiálního institutu sv. Prokopa Sázavského. Všechny potřeby pro zhotovení ikony jsou zajištěny. Důraz je kladen na autentické duchovní prostředí a zařazení ikonopisu do kontextu východního pravoslavného křesťanství. Na závěr budou ikony posvěceny v pravoslavném chrámu sv. Václava. Účast je možná pro všechny zájemce o pravoslavnou ikonografii.

Informace též na webové stránce vedoucí kursu.

Podrobnosti viz pozvánka (kliknutím si ji můžete zvětšit)

Biskup z Tanzánie děkuje za pomoc

Již od roku 2017 koná naše olomoucko-brněnská eparchie průběžnou sbírku na pomoc Pravoslavnému misijnímu bratrstvu v Africe. Sbírce udělil své požehnání Vysokopřeosvícený vladyka Simeon. Za tu dobu se na speciálně zřízeném otevřeném účtu osoby pověřené k přeposílání vybraných prostředků shromáždilo hodně peněz. Vše, co je v průběhu měsíce připsáno na účet sbírky, je pak na začátku každého měsíce sumárně přeposláno na účet misijního Bratrstva (viz o tom ve výročních zprávách, které jsou k dispozici na hlavním webu této iniciativy).

V r. 2022 se našem účtu vybralo 1500 EUR. V roce 2023 roční výše vybraných prostředků citelně stoupla na 2470 EUR. Výši vybíraných prostředků, které procházejí přes náš účet, můžete sledovat na veřejně přístupném bankovním účtu u Fio-banky.

Kromě toho přicházejí africkým misionářům vysoké dary od našich pravoslavných křesťanů, kteří se z naší webové prezentace sbírky dozvěděli o možnosti podpory africké misie. O těchto darech, které jsou posílány přímo na účet Bratrstva, jsme z Afriky rovněž informováni.

Již v minulosti při telefonickém kontaktu s administrativou afrického Pravoslavného misijního bratrstva vyslovovali afričtí misionáři své poděkování za podporu, která jim přichází z naší země a která je pro ně významná.

V pondělí 5. 2. k nám zavítal biskup z administrativy Pravoslavného misijního bratrstva v Tanzánii, aby osobně poděkoval za sbírku, kterou pro ně v olomoucko-brněnské eparchii organizujeme a propagujeme, a zvláště za významný dar na výstavbu školy, který k nim z naší země dorazil. Setkal se s ním vladyka Izaiáš, aby v přátelském rozhovoru popřál pravoslavným misionářům hodně úspěchů v jejich požehnaném díle.

Adresy českých webů pro zájemce o podporu pravoslavných misionářů:


Hlavní stránka naší podpory Pravoslavnému misijnímu bratrstvu

O historii a činnosti Bratrstva

Jak z české republiky snadno podpořit africkou misii?

K veřejnému nahlédnutí otevřený účet u Fio-banky

Svátky Theofanie v Jihlavě

Rozloučili jsme se už se svátky Zjevení Páně čili Křtu Pána v řece Jordán, ale vzpomínka na události, které jsme při nich oslavovali, nás bude provázet celý rok. Zjevil se Bůh. Především to bylo zjevení Boží Trojice. Otec, jehož nikdy nikdo neviděl, ale vyprávěl nám o něm Jeho Syn (Jan 1,18), se zjevil svým hlasem. Duch Svatý se zjevil v podobě holubice, jak se stupuje na Pána Ježíše stojícího v řece. Ježíš z Nazareta se zjevil jako Boží Syn, předvěčné Boží Slovo, kterým bylo vše stvořeno a který byl dříve, nežli svět učiněn byl. (Jan 17,5) Zjevil se tím, že na něj ukázal Otec nebeský svým hlasem, kterým ho označil za svého milovaného Syna. Zjevil jej i Duch Svatý, který se ukázal, aby všichni viděli, že je stále se Synem i s Otcem a že tyto tři Osoby sdílejí jediné Božství.

Kdysi byly někde svátky Narození a svátky Křtu Páně slaveny společně v jediný svátek, který se nazýval Epifanie, Zjevení. Dodnes na spojitost těchto dvou svátků ukazují typikonální a liturgické podobnosti jejich slavení i skutečnost, že jsou oba svátky spojeny jedním svátečním obdobím bez půstu.

Oba svátky nám zjevují Pána Ježíše jako předvěčného Boha, který přichází, aby s láskou sobě vlastní vykonal záchranu lidí před věčnou záhubou. Tedy obě události zjevují neohraničenou Boží lidumilnost, když ukazují obraz Pána, který po celé své pozemské působení dokazuje, že je ochoten na vše přistoupit, cokoliv snést a jakkoliv se ponížit a sestoupit i do největších hlubin a propastí bytí, jen aby člověka zachránil.

Oba svátky nám zjevují nesmírnou pokoru Boží, která je výmluvným projevem jeho lásky. Při svátcích Narození hledíme na div ponížení nekonečného, věčného, všemohoucího a nejmocnějšího i vševědoucího Boha, který se “zmenšil”, aby se vešel do lůna Panny, stal se obraničeným, smrtelným a slabým dítětem, které se bude učit mluvit, psát a všemu, co je potřeba k životu na této zemi. V dnech svátku Křtu Páně vidíme vtěleného Boha, jak sklání hlavu před vlastním sluhou, jak vstupuje do vody spolu s hříšníky, kteří se v ní očišťují od hříchů. Sestupuje s nimi do stejné vody, aby ukázal své sjednocení s naším nemocným lidstvím, ačkoliv On sám žádný hřích neměl a žádné očištění osobně nepotřeboval. Ježíš Kristus se křtil s ostatními hříšníky, což znamená, že přijímá na sebe tento pokažený svět a pozvedá každého, kdo v něj uvěří, a s ním i stvoření zpět k prvotní kráse a svatosti.

Pro lidi poskvrněné hříchem byl Janův křest pokání vodou očišťující. Když do ní sestoupil Pán Ježíš, voda neočistila jeho, ale On očistil vodu. Ustanovil tím svatou Tajinu křtu. Proto se my můžeme duchovně očišťovat v posvěcené vodě, protože Pán očistil vodu. Kdokoliv kdekoliv vstupuje do posvěcené vody, aby v ní očistil svou duši a znovuzrodil se, tam Pán Ježíš stojí v této vodě spolu s ním. Tak nás svatý křest spojuje s Kristem.

To je princip svěcení vody při křtu i při svátcích Zjevení Páně. Skrze vzývání Ducha Svatého a jeho mocí sestupuje do předložené vody Pán, tato voda se ho dotýká tak, jak ho se ho tenkrát dotýkala voda Jordánu, a tím se očišťuje a posvěcuje a duchovně proměňuje. Adam s Evou kdysi na počátku celé stvoření poskvrnili svým hříchem. Nový Adam – Kristus – vše očišťuje a v této jeho misi pokračuje mocí Svatého Ducha Církev. Posvěcením vod, kropením, svěcením – tím vším se zahání duchovní nečistota a obnovuje se původní posvěcení a čistota okolního stvoření.

Co nás spojuje? Co máme, my pravoslavní křesťané, všichni společné? Především pravoslavnou víru. Dále výše zmíněnou skutečnost křtu, při němž jsme všichni stáli v jedné vodě spolu s Kristem. Ve všech našich baptisteriích a křtitelnicích je po posvěcení jedna stejná voda – voda Jordánu, která se dotýká Krista. A následně nás sjednocuje druh s druhem a s Bohem přijímání totožných svatých Tajin. A v neposledku je to spojení v lásce, čili sdílíme společnou kanonickou církevní jednotu s právoplatnými místními biskupy. Na tom všem stojí jednota Církve, jednota lásky, jednota v Pánu, která nás všechny zahrnuje a spojuje.

Jan Zlatoústý ve své době komentoval rozdělení oslavy události Narození Kristova od slavení Křtu Pána. Zdůrazňoval, že Zjevením nazýváme Křest Krista v Jordánu. Mluvil o tom, že na každou nádrž s vodou sestupuje při svátku Křtu Pána Duch Svatý, a v tomto Duchu se nad ní zjevuje předvěčná Trojice, a připomínal, že voda se působením Ducha očišťuje, posvěcuje a proměňuje, a proto se voda posvěcená na tento svátek nekazí celý rok.

Na závěr opět pohlédneme na oba uplynulé svátky najednou, abychom viděli, že vtělený Boží Syn, Pán Ježíš Kristus nás učí celým svým životem. Nejen moudrými slovy, napomenutími a podobenstvími. Všemi svými skutky i celým způsobem, jakým s námi prožil svůj pozemský život, nás učí o vznešenosti pokory a vše přemáhající síle obětavé lásky. Všemohoucnost Boží se při jeho vtělení neprojevila pozemskou mocí, která je pro Boží záměry bezvýznamná a dočasná, ale projevila se duchovní silou, kterou je láska při své oběti, která přemáhá zlo nepomíjejícím vítězstvím. Velikost Boží se zde na zemi projevila tím, že pracuje nikoliv bázeň budícími efekty a erupcemi slávy nebo ničivou silou, ale tím, že pracuje skrze lidskou slabost, pokoru a nenápadnost, totiž silou lásky.

S takovým poučením a pověřením vyslal Pán Ježíš Církev na její dějinnou pouť. Tak se děje spása – v tišině, nenápadnosti, odlehlosti a bez zájmu významných lidí, jako když se rodí Pán v noci v betlémském chlévě, nikoliv v královském paláci. Tak se mají chovat křesťané vůči světu, který ve zlu leží, jak praví Písmo. Tiše, v nenápadnosti své pokory a v síle své víry konat dílo Hospodinovo. Jak říká jeden svatohorský mnich: „Musíme mluvit se světem co nejtišším hlasem.“

V Jihlavě jsme v předvečer svátku konali večerní svatou liturgii sv. Basila s prvním svěcením vody.

A v den svátku dopoledne liturgii sv. Jana Zlatoústého s druhým svěcením vody.

Narození Kristovo v Jihlavě

Oslavujeme svátky Narození Ježíše Krista, které nám připomínají nekonečnou štědrost našeho nebeského Otce. Narozením Pána jsme totiž obdrželi od Boha ten nejvzácnější dar – byl nám darován Boží Syn. Při svaté liturgii se kněz modlí a děkuje Otci: „…velikolepá jest sláva tvá, jenž jsi sobě tak zamiloval svět svůj, že jsi Syna svého jednorozeného dal, aby každý, kdož věří v něho, nezahynul, ale měl život věčný.“

Moudrost svatých Otců nás učí, že Bůh Syn nepřestal být tím, kým byl, Bohem, ale stal se nyní i tím, kým ještě nebyl, člověkem. Vtělení Boha do člověka, kdy přijal na sebe naše hříchem poškozené lidství, se přirovnává k dobrovolnému zchudnutí. Bůh, kterému je malý celý vesmír a všechno Mu patří, se přece stal ubohým člověkem, zcela závislým na péči své matky a jejího snoubence. Když se Boží Syn narodil jako bohočlověk, vzal na sebe naše zbídačelé lidství, aby si je jako dobrý pastýř naložil na svá ramena jako tu příslovečnou ztracenou ovci a odnesl ji zpět domů, do bezpečí, do příbytku svého i našeho nebeského Otce. Celé lidstvo tak bylo obohaceno zchudnutím Boha, učí nás Církev.

Když jsme byli poctěni takovým nesmírným a Božským darem, jak na to odpovíme? Co mu přineseme? Jakým darem jej můžeme uctít? Vždyť nemáme nic, co by Bůh už neměl. Nic, co je zde na zemi krásné, vzácné, ctěné a žádané, nemůže obohatit Boha, který to všechno sám stvořil. Opravdu však nemáme co Bohu dát?

Svt. Nikolaj Srbský (Velimirovič) ve svém kázání obrací náš zrak na tři mudrce (krále, mágy), kteří přišli z východu, aby narozenému Pánu položili k nohám své drahocenné dary: zlato, kadidlo a myrhu. Tyto dary byly zároveň prorockými symboly: zlato byl dar králi, kadidlo byl dar Bohu a vzácná myrha byla jako nejskvělejší esence používána k pohřebnímu pomazání nebožtíka. Zlato, vzácný to nerost (jak se praví v jedné pohádce), se nosí králům jako dar důstojný jejich moci a bohatství. Libá vůně kadidla stoupá k Bohu, aby byl tento dar povznesen k Jeho nebeskému trůnu jako vůně oběti. Myrhou je uctíván každý člověk, jehož dny vypršely a lhůta pozemská se naplnila, neboť život každého z nás je neopakovatelný, jedinečný a Bohu vzácný. A tak byl Pán Ježíš uctěn ještě v jesličkách jako král, jako Bůh i jako smrtelný člověk.

Nikolaj Srbský však tyto dary vztahuje k přínosu, který Bůh očekává a přijímá od každého z nás. Co je tím naším zlatem, tím, co je cennějším než všechny pozemské poklady? Je to ryzí víra v Boha. Tu si od nikoho z nás Bůh nevynucuje, ale přeje si, aby každý člověk využil darů své duše, kterou do nás Stvořitel vložil, a Boha skrze víru člověk uviděl. To je odpověď naší duše na dar stvoření, to je láska s níž vděčně odpovídáme na to, čeho se nám od Boha dostalo, na všechna Jeho dobrodiní, milosrdenství a hlavně nekonečnou lásku k člověku. Takové zlato si Bůh od člověka přeje. Tím může člověk “obohatit” Boha, který už všechno má.

Další dar, kterým Boha můžeme uctít, je kadidlo – čili modlitba, kterou povznášíme k jeho trůnu na výsostech. Obětí Bohu milou je modlitba, při které se povznáší duch člověka vzhůru. Taková modlitba stoupá k Bohu jako vůně. Bůh se nemůže sám k sobě modlit, to mohou jen stvořené bytosti. Takový dar si Bůh přeje. Modlitba může být prosebná, děkovná a chválící. Poslední typ modlitby je dílem andělským. Tím, že se k Bohu s modlitbou obracíme, přinášíme mu dar chvály, jej uctíváme a přinášíme Mu dar své lásky a vděčnosti.

A nakonec je tu dar myrhy, kterou se pomazávali nebožtíci. Myrha je symbolickým darem Ježíši Kristu, který se za 33 let obětuje – zemře. Dar myrhy však není jen proroctvím o budoucí oběti dnes právě narozeného Mesiáše. Myrha svou silně aromatickou vůní symbolicky působila proti silám tělesného rozkladu, který získal vládu nad mrtvým tělem. Tedy v duchovním smyslu myrha potlačovala síly smrti, způsobené hříchem člověka. Proti smrtícímu hříchu nám dává Spasitel mocný lék – pokání. Myrha je tedy obrazem našeho pokání.

V éře Nového zákona, poté, co se Syn Boží obětoval na kříži za naše hříchy a svou krví nás očistil od hříchu, přišel čas „nové myrhy“, kterou Pán naplnil silou odstraňující věčnou smrt. Síla přirozené myrhy zpomalovat rozklad a působit proti tlení lidského těla je nahrazena duchovní mocí nadpřirozené myrhy, která zničí sílu duchovní smrti způsobené hříchem. Každé lidské osobě poskytuje Kristus tuto myrhu skrze pokání a rozhřešení. Je to výměna daru za dar. On nám dává dar zničení smrti, my mu přinášíme své pokání z hříchů. Tento dar nadpřirozené myrhy nám chce poskytnout, výměnou za naši lítost nad našimi hříchy. Lítost pokání a srdečná touha po nápravě a očištění jsou tím darem, co si od náš Pán Ježíš přeje. Tak to kdysi pravilo Boží Dítě mnichu Šimonovi, když se trápil otázkou, co přinést Pánu za dar k jeho Narození, a uslyšel hlas: Šimone, dej mi své hříchy!

Kvůli tomu se Kristus v Betlémě narodil, aby vzal na sebe hřích světa. Proto touží po tom, aby se každý člověk rozhodl přinést mu své hříchy. To jsou ty tři pravé dary, který mu máme stále přinášet: zlato víry, kadidlo modlitby a myrhu pokání.

Oslava narození Páně v Jihlavě

Na fotografiích: malá dětská besídka s dárečky, litije na večerní v předvečer svátku, štědrovečerní večeře, sváteční jitřní (dle Gorazdova sborníku) a svatá liturgie, po které si děti očesávaly cukroví z vánočního stromečku. Již tradičně zpíváme od neděle praotců koledy v šesti jazycích (české, ukrajinské, srbské, ruské, moldavské, anglické). Celkem se zúčastnilo přes sto pravoslavných věřících. Sestra Ludmila se postarala o krásné květinové ozdobení ikony svátku. Díky všem, kteří se podíleli na přípravě svátku a oslav.

V následujících svátečních dnech probíhalo koledování po domácnostech věřících (vykoledované dary ukládáme do sbírky na opravu kostelíku Svatého Ducha).

Ukázky z koledování