Archiv pro rubriku: Život eparchie

Křest ve věznici

Už šest let působí ve znojemské věznici pravoslavná kaplanka sestra Mgr. Valentina Matůšová, Ph.D. Ve věznici se konají pravidelné hodiny náboženství a křesťanské etiky. Kromě toho jsou tu hodiny čtení Evangelia a Starého zákona. Na žádost odsouzených je sestra kaplanka vyučuje ruský jazyk.

Před sedmi měsíci projevili dva z odsouzených přání se stát pravoslavnými křesťany. Po důkladné katechezi přijali 16. listopadu od vladyky Izaiáše, biskupa šumperského, svatou Tajinu křtu.

 

 

Listopadová konference duchovenstva ve Vilémově

15. listopadu se eparchiální duchovenstvo shromáždilo na presbyteriu ve vilémovském monastýru Zesnutí přesv. Bohorodice. Po archijerejské bohoslužbě v monastýrské kapli sv. Mikuláše zahájil vladyka Izaiáš zasedání konference. Nejprve tlumočil omluvu a požehnání eparchiálního biskupa, vladyky Simeona, který se nemohl zúčastnit. Pak přednesl vikární biskup svůj proslov k aktuálním otázkám eparchie.

Následovala přednáška sestry Mgr. Valentiny Matůšové, Ph. D. na téma „Misie ve věznicích“. Přednáška navazovala na téma mise, probírané na minulých konferencích. Příspěvek sestry Matůšové byl vynikající a komplexně zpracovával téma vězeňství z pastoračního a misijního pohledu. Skládal se z teoretické (theologické a historické) části, a pak z části praktické. Sestra Matůšová začala precizním teologickým rozborem, odvíjejícím se od biblického zdůvodnění péče o vězně (Matouš 25,31-46 a listy ap. Pavla), pokračovala poukazem na příklad ze životů svatých a vývojem praktického vztahu církve k této otázce. Pozoruhodné bylo srovnání přístupu k vězňům v křesťanských zemích, na rozdíl od zemí, kde převládají jiná náboženství. Pak přistoupila sestra Valentina k exkurzi do dějin vězeňství v Evropě v uplynulých staletích až do současnosti. Praktickou část tvořily zkušenosti s péčí o vězně, získané při misii mezi nimi. Na závěr vyprávěla o současné problematice působení církevních pracovníků ve věznicích. Připomenula, že vězeňská služba má zájem o spolupráci s církvemi, a vyzvala přítomné, aby se této činnosti dle svých možností věnovali.

Přednáška vzbudila zájem a následovala diskuse. Valentině Matůšové děkujeme za výborný rozbor tématu. Doufáme, že by se mohl zpracovat do článku pro náš církevní tisk. K seznamu položek s různými misijními okruhy našeho církevního života tedy nutno připojit i bod “misie ve věznicích”.

Co se týče minule diskutovaného misijního okruhu katechese, připomenul vladyka Izaiáš, že na Slovensku je toto téma už zpracováno a jsou vydány příručky pro kněze k této činnosti. Poté se rozhovořil i o rozdílech v eparchiálním životě různých částí naší místní církve. Uveďme jako příklad, že zde na Moravě máme k probírání těchto témat presbyterské konference, na Slovensku se duchovenstvo schází na kursech postgraduálního vzdělávání, kde se i staří duchovní mohou učit stále něčemu novému.

Bylo připomenuto, že by duchovní měli dodávat články pro církevní časopisy. Dále vladyka informoval o připravovaném kalendáři na příští rok a o nových matrikách, v nichž budou v jednom svazku zápisy o křtech, sňatcích i pohřbech. Kopie matričních zápisů se budou jednou ročně zasílat na ústředí, kde budou archivovány pro případ, že by církevní obec o své matriky přišla.

Prot. Jan Baudiš ve svém příspěvku uvedl, že bychom v našem církevním společenství potřebovali rozdmýchat hojnější jiskry misijního ducha a poukázal na situaci v církvi za dob svatého vladyky Gorazda. Pak prošel seznam dříve už probraných jednotlivých misijních okruhů (viz zde) s některými upřesněními, jak vykrystalizovala v předchozích debatách. Připomenul nezastupitelnou misijní a pastorační úlohu církevního tisku. Vyslovil se ve prospěch používání češtiny jakožto základní jazykové linie našeho církevního života. V oblasti církevního tisku, který je určen též pro šíření mimo církev, by měl být obsah našich českých publikací výhradně v českém jazyce, aby byly použitelné pro misii mezi Čechy a Moravany. V nich cizojazyčná prezentace Pravoslaví totiž může vytvářet dojem, že je sem importováno jako víra imigrantů; naše místní pravoslavná církev je však svými kořeny a ideově spjata především s příslušníky zdejšího národa, který má pravoslavné náboženské základy (cyrilometodějství). Na těchto principech stála i Gorazdova misie, jejíž osou bylo stálé připomínání a dokazování, že pravoslavná církev má v Čechách a na Moravě domovské právo. Dále se hovořilo i o komisi pro nový liturgický překlad.

Vítaným a ctěným hostem byl emeritní duchovní prot. prof. Pavel Aleš, který se zapojil do diskuse a poukázal na některé aspekty misie. Mj. apeloval na kněžstvo, aby kázalo nejen na témata z evangelia, ale také na úryvky z apoštolských listů. Jako homiletickou pomůcku doporučil biblické výklady sestavené prof. Štefanem Pružinským, které v mnoha svazcích vydala naše pravoslavná prešovská fakulta.

Po ukončení zasedání následovalo monastýrské pohoštění.

Díky náleží všem, kteří se konference zúčastnili a projevují o misii zájem.

 

 

Vladyka Simeon na návštěvě v Uničově

V neděli dne 6. 11. 2016 sloužil archijerejskou liturgii arcibiskup olomoucko-brněnský, vladyka Simeon v Uničově.  Bývá tak již tradicí, že v podzimním období, ve kterém u nás vzpomínáme naše zesnulé, věnuje vl. Simeon společně s věřícími své modlitby za ty, kteří nás již předešli do světa duchovního.

Společné pouto modlitby, radost z přítomnosti vladyky a jeho krásných slov, když ve svém kázání hovořil o milosrdenství, vytvořily v našem malém chrámu vřelou liturgickou atmosféru. Společně s místním duchovním sloužil i prot. Ján Kačkoš a jer. Vladimír Spurný. Bohoslužby se zúčastnil i starosta města Uničova pan Dalibor Horák.

Po skončení liturgie zavítal vladyka do právě rekonstruovaného farního domu, kde se seznámil s probíhajícími pracemi. Zde bylo pro vladyku a návštěvníky připraveno občerstvení.
Našemu vladykovi bychom tak ještě jednou chtěli poděkovat za jeho návštěvu i přízeň, kterou nám věnuje.

prot. Jan

 

 

Podzimní setkání našich dětí ve Vilémově

Ve dnech 26. až 28. října 2016 se konalo v monastýru Zesnutí přesvaté Bohorodice ve Vilémově dětské setkání. Cílem bylo seznámit děti se strukturou Pravoslavné církve v českých zemích a na Slovensku, aby věděly, že kromě Vysokopřeosvíceného Simeona, arcibiskupa olomoucko-brněnského, jehož dobře znají a mají ho rády, a biskupa vikáře šumperského Izaiáše, se kterým se setkávají při svaté liturgii na svých farnostech, máme i jiné vysoké církevní představitele. Děti se v rámci výuky rozdělily na skupiny, které představovaly delegace Vysokopřeosvíceného Michala, arcibiskupa pražského a českého, Vysokopřeosvíceného  Juraje, arcibiskupa michalovsko-košického, Blaženého Rostislava, arcibiskupa prešovského a metropolity českých zemí i Slovenska, a Vysokopřeosvíceného Jáchyma, arcibiskupa berounského. Poté symbolicky putovaly po železnici ze svých sídelních míst k nám na Velkou Moravu, aby se zúčastnily vzpomínky na knížete velkomoravského Rostislava.

Dětská akce se uskutečnila pod záštitou Přeosvíceného Izaiáše, biskupa šumperského a vikáře olomoucko-brněnské eparchie, jemuž děkujeme za to, že nám toto setkání v monastýru umožnil. Sešlo se 30 dětí různého věku, některé i z Čech, a dokonce tři děti rumunské, kterým se mezi námi velmi líbí. Děti se dovedou rychle spřátelit a navázat kamarádské vztahy, ať už jsou moravské, české, ukrajinské, řecké či rumunské. To je dobrým příslibem pro budoucnost naší církve.

Děkujeme za pohostinství i matce představené Alexii a těšíme se na vánoční setkání v Travné ve dnech 27., 28. a 29. prosince.

 

 

Návštěva v Kyjevě

Ve dnech 24. až 27. října navštívil Přeosvícený vladyka Izaiáš kyjevskou lávru, kam doprovázel Jeho Blaženstvo vladyku Kryštofa, který zde přednášel na VIII. mezinárodní vědecko-praktické konferenci: „Duchovní a světská vzdělanost – dějiny vzájemných vztahů, jejich současnost a perspektivy“. Oba naše vladyky přijal i rektor Kyjevské duchovní akademie a semináře, metropolita Antonij. Vladyka  Izaiáš zde sloužil na svátek sv. Nikoly Svjatoše (27. října; jeho svaté ostatky spočívají v Blízkých jeskyních kyjevské lávry).

 

Oslava svátku sv. Rostislava ve Znojmě

Zemi moravskou učinil jsi kvetoucí zahradou,
v níž zaštípena jest pravá Církev
požehnanými zvěstovateli Božího slova,
svatými apoštolům rovnými Cyrilem a Metodějem.
(Ze služby sv. Rostislavovi)

rostislav_5851-400Pátek 28. října, na svátek sv. Rostislava (a na státní svátek České republiky) byl svátkem znojemského pravoslavného chrámu, který je zasvěcen právě osobnosti knížete Rostislava, iniciátorovi cyrilometodějské misie a jejímu ochránci. Sloužit do Znojma přijeli oba archijerejové naší eparchie: Vysokopřeosvícený vladyka Simeon, arcibiskup olomoucko-brněnský a Přeosvícený vladyka Izaiáš, vikární biskup šumperský. S nimi sloužili čtyři presbyteři a hypodiákoni.

Ač už panuje trochu chladnější podzimní počasí, shromáždilo se v chrámu k oslavě sv. Rostislava dost věřících. Svou homilii vladyka Simeon odvíjel od znění posvátných bohoslužebných hymnů velebících svatého velkomoravského knížete, že pozváním soluňských bratří zde uspořádal “hostinu víry”. O tomto hodu víry a eucharistické slavnosti, jak je zachyceno už v prvokřesťanském spisu Didaché a utváří život církve v průběhu dvaceti staletí, promlouval náš eparchiální biskup. Sv. kníže Rostislav se přičinil, aby i zde na Moravě bylo prostřeno k hostině Božího Království.

Po liturgii duchovenstvo navštívilo památnou rotundu sv. Kateřiny. Na celém světě stojí prý jen dvě tak veliké a zachovalé rotundy podobného významu. Jedna ve Francii a další (z 11. století, možná už z 9. stol.) právě ve Znojmě. Naše rotunda je pozoruhodná freskovou výzdobou, která na nejstarších dochovaných figurálních malbách zobrazuje kromě sakrálních (v podstatě byzantsky ikonograficky pojatých) výjevů i nejstarší Přemyslovce. Zachování rotundy a zvláště obrazové galerie je snad zázrak, protože poté, co se zde přestalo sloužit, stavba sloužila v minulosti jako skladiště, dílna, tančírna s výčepem a dokonce i jako chlév pro vepře. Dnes jsou unikátní fresky úzkostlivě chráněny speciálním režimem provozu rotundy a klimatizační technikou. Pod klenbou rotundy zazpívali přítomní modlitbu trojsvaté písně.

Znojemská rotunda sv. KateřinyO starobylé památce se píše, že se jedná o: “historický stavební klenot, který obsahem svých unikátních nástěnných maleb, znázorňujících panovnickou dynastii vládnoucí na území našich národů, svým významem daleko přesahuje naše hranice a stává se mimořádnou památkou v rámci celoevropské kulturní historie. A to jak pokud jde o její stáří a styl, tak i pokud jde o výjimečný obsah mistrovsky provedených nástěnných maleb. Rotunda sv. Kateřiny ve Znojmě je dnes řazena na třetí místo v pořadí důležitosti památek na našem území, hned za Pražským hradem a Karlštejnem.” … Je zde “snad i nejstarší stojící obrazová galerie panovníků na našem území. O jejím stáří se zatím vedou spory.” (Viz zde)

Existuje pozoruhodná teorie některých historiků (viz jeden z takových možných výkladů), že v postavě Přemysla oráče byl ve skutečnosti původně zobrazen kníže Rostislav, který začal orbu své země (v evangelijním podobenství znamená orba misii). Zde v symbolické scéně povolává sv. Cyrila a Metoděje k pluhu, aby šířením křesťanské víry duchovně zúrodnili moravskou zemi, která by pak mohla urodit hojné plody pro nebeské království. (Zajímavé jsou i byzantské prvky, jimiž se znojemské malby vyznačují.)

Freska oráčské scény ve znojemské rotunděPo návštěvě této vzácné památky následovalo posezení v prostorách církevního domu, kde bylo péčí mátušky duchovního správce přichystáno pro účastníky chrámového svátku hojné občerstvení.

Díky patří našim vladykům za návštěvu znojemského chrámu a za archijerejskou bohoslužbu, podobně i ostatním duchovním a dalším poutníkům i místním věřícím, kteří se přišli pomodlit a oslavit zde svátek svatého velkomoravského knížete. Poděkování patří i všem, kteří přispěli k zajištění hostiny, a místnímu duchovnímu správci i jeho mátušce za zorganizování celé sváteční události.

redakce

O knížeti Rostislavovi

Webová stránka znojemské církevní obce

Fotografie z bohoslužby ve Znojmě

 

 

 

 

 

Druhá vilémovská porada o misii

V pátek 21.  října t. r. proběhlo v monastýru ve Vilémově další duchovenské setkání týkající se misie. Účast duchovních byla dobrovolná, přijeli tedy ti, kteří se misií v církvi zabývají a chtějí se podělit o své podněty, zkušenosti a názory.

Na úvod setkání jsme vyslechli přednášku br. Petra Balcárka. V první části svého projevu se zmínil nejprve o základu pravoslavné misie, kterým je vzor misie Ježíše Krista po jeho veřejném vystoupení. Br. Petr dále zmínil rozdíl mezi ruským a řeckým vnímáním misie. Rusové soustřeďují důraz především na kazatelství (hlásání Božího Slova), v řeckém pojetí se misie buduje především na liturgii (kazatelství, sociální či charitativní činnost jsou navázány na liturgii).

Ve druhé části proslovu se zaměřil především na šestý bod seznamu možných misijních metod a oblastí (viz tento seznam ve zprávě z minulého setkání), a tím je pořádání výstav. Probírali jsme nabízející se témata takových výstav, dřívější zkušenosti s nimi, technickou problematiku jejich provedení. Nakonec jsme se shodli na zhotovení panelů s misijními materiály a na putovním charakteru výstavy. Panely s připravenými obrazovými či písemnými materiály si pak může každá farnost zapůjčit podle svého uvážení, vystavit je v chrámu či na jiném vhodném místě, provést výstavě propagaci, uspořádat vernisáž, oznámit ji na školách, aby se mohli s výstavou seznámit žáci atd.

Témat pro výstavy rozhodně není nedostatek. Kolem nás žijí nejen ateisté, ale i lidé hledající opravdový duchovní život, k němuž patří nejen vyznávání pravidel víry, ale i duchovní praxe, psychosomatické praktiky a dosažení duchovní zkušenosti. Pravoslavný církevní i duchovní život obsahuje mnoho oblastí, které jsou pro duchovně hledající současníky zajímavé (často se bohužel domnívají, že se něco takového v křesťanství nevyskytuje). Namátkou: tradiční postní praxe, inspirace modlitební zkušeností starců, ikonografie. Skrze výklad této tématiky lze současným hledajícím lidem podávat i základní pravdy o Bohu a o spáse.

Dále se nad šestým bodem misijního programu diskutovalo o pořádání veřejných přednášek. Bylo poukázáno na další osoby, které mohou provést přednášku na témata, jimiž se zabývají. Přítomní duchovní souhlasili, aby byli tito přednášející osloveni.

Řešili jsme také otázku jak povzbudit naše duchovní k většímu zájmu o misii, jak je přimět, aby chtěli přijet a diskutovat o zkvalitnění svého duchovenského působení.

Ohledně chystaných publikačních materiálů se duchovní vyslovili v tom smyslu, že každý další počin na tomto  poli je vítaný. Můžeme se také inspirovat brožurkami vydanými v době sv. Gorazda. Měla by být přichystána liturgická pomůcka pro školní děti.

Na závěr schůze jsme vzpomněli na nedávno zesnulého Romana Jurigu, který právě v těchto monastýrských prostorách často pobýval a pracoval. Všichni přítomní za něj společně pomodlili.

 

 

 

Svátek sv. Václava ve Střemeníčku

stremenickoJak už se stalo tradicí, ve středu 28. září jsme oslavili svátek svatého Václava v jeho chrámu ve Střemeníčku. Velkou radost nám způsobil náš vladyka, Vysokopřeosvícený Simeon, arcibiskup olomoucko-brněnský, který ač o berlích, přece nás přišel povzbudit svými moudrými slovy. Poukázal na ideál svatého Václava jako křesťanského panovníka, který na rozdíl od jiných vladařů tehdejší doby uměl číst a psát, znal písma církevně slovanská, řecká i latinská, podporoval šíření křesťanství a odsuzoval tehdy panující kruté násilí. I když byl zavražděn svým vlastním bratrem, stal se pro českou zemi věčným ochráncem a přímluvcem u trůnu Božího.

Bylo radostí pozorovat, jak vladykovi i v jeho devadesáti letech skvěle pracuje paměť; vzpomínal na metropolitu Jelevferije, se kterým sloužil jako mladík, na rodinu Šišmovu, která se léta starala o chrám, a další přátele. Spolu s vladykou sloužil protojerej Dušan Basil Švábeník, protojerej Petr Novák, protojerej Jiří Kolář, jerej Arkadiusz Skibiński a jerej Mojmír Kříž. Chutné občerstvení připravila rodina otce Basila.

jer. Mojmír

Festival pravoslavné hudby Archaion Kallos

Byl zahájen mezinárodní festival pravoslavné hudby Archaion Kallos

2016-10-chorodia_IMG_4280m

Ve čtvrtek 6. října byl v pražském katedrálním chrámu svatých Cyrila a Metoděje v Resslově ulici slavnostně zahájen mezinárodní pravoslavný festival Archaion Kallos vystoupením Chorodia Agiu Georgiu, chrámového sboru z kaple svatého Jiří z Ostravy Poruby.  Letošní ročník je inspirován výročím narození Karla IV. a jeho téma zní „hudba doby Karla IV. na východě: Byzantská Ars nova“. Hlavním reprezentantem a klíčovou osobností byzantské Ars novy je svatý Jan Koukouzelis, skladatel a hudební teoretik, který reformoval byzantskou neumatickou notaci a svými skladbami přispěl k zrození nového stylu známého jako „Kalophonia“, což doslova znamená krásný hlas.  Typickými charakteristickými rysy tohoto nového hudebního žánru je hojné použití ornamentů a velmi dlouhé hudební formy.

Vokální trio Chorodia Agiu Georgiu předneslo vánoční hymnus Simeron Giennate , dále zazněl hymnus Velkého pátku I Zoi en Tafo, jako třetí Mana mu mana, taktéž velkopáteční hymnus libanonských křesťanů, jenž je Kristovým žalozpěvem na dřevě kříže, a jako poslední zazněl vánoční hymnus Christos Giennate.  Jak příjemným zjištěním je, že prestižní mezinárodní hudební festival otevřel právě sbor z naší olomoucko-brněnské eparchie, jehož přirozený a pokorný projev vypovídá o hlubokém vnitřním prožitku a procítěném zpracování interpretace byzantských hymnů. Charismatické trio, jehož hlasová vyzrálost a harmonický souzvuk je stále propracovanější, hodlá v brzké době vydat své druhé CD s nahrávkami byzantských hymnů a tradičních řeckých lidových písní z oblasti Pontu, Ipiru a Thrákie.

2016-10-chorodia_IMG_4289m

Po vystoupení Chorodia následovalo vystoupení Byzantského metropolitního sboru Romanos Melodos z Kypru. Přibližně třicetičlenný mužský sbor pojmenovaný podle jednoho z nejvýznamnějších tvůrců byzantské hymnografie, který žil a tvořil na přelomu 5. a 6. století po Kristu, posluchačům přinesl nebývale hluboký duchovní zážitek. Pod taktovkou důstojného otce Nikolaose Lymbouridese, protopresbytera chrámu svatých apoštolů Petra a Pavla v Limassolu, zazněly skladby nejdůležitějších skladatelů tzv. „byzantské Ars novy“: svatého Ioannise  Koukouzelise a Ioannise Kladase. Brilantní zpracování daného tématu rozechvělo stěny i klenby katedrálního chrámu. Sbor, jenž pravidelně vystupuje na koncertech po celé Evropě, předal i pražským posluchačům jedinečné mocné poselství byzantské hymnografie a liturgického zpěvu, který má srdce člověka odpoutat od všeho pozemského, povznést je a přiblížit samotnému  Bohu.

Celý festival, jehož program i s doprovodnými akcemi probíhá až do 18. října, by se neuskutečnil bez osoby pana Maria Christou, dirigenta a skladatele uměleckého sboru Philokallia ensemble a sbormistra pravoslavného chrámu svatých Cyrila a Metoděje v Praze. Za toto bohulibé dílo mu patří náš velký dík s přáním, aby neutuchal ve své práci a nadále šířil skrze festival Archaion Kallos duchovní poselství byzantské hudby.

jerej Daniel,
duchovní správce farnosti v Ostravě – Porubě

 

Poutní cesta na Athos

S požehnáním vladyky Simeona, arcibiskupa olomoucko-brněnského  jsme se  18. září, s bratry farníky z kaple svatého Jiří na Zámku Poruba, vydali na poutní cestu na Svatou Horu Athos.

V přístavním městečku Uranupolis jsme si brzy ráno vyzvedli svá diamonitiria, poté vystáli dlouhou řadu na lodní lístky a hned nato zamířili k přístavnímu molu, kde již kotvila naše loď  Axion Estin. Bylo krásné slunečné ráno a jen co loď vplula do svatohorského zálivu, naše srdce se zachvěla radostí, že cesta, kterou jsme dlouho plánovali, se konečně stala skutečností.  Stejné rozechvění bylo možno číst i v obličejích mnohých poutníků, kteří s námi pluli snad ze všech pravoslavných zemí světa. Po chvíli jsme již mohli obdivovat nádheru „Zahrady přesvaté Bohorodice“ v plné její kráse. Po levoboku se nám ve své vznešenosti odkrývaly monastýry Dochiariu, Xenofontos, majestátný  Panteleimonos. Závěrem dvouhodinové plavby jsme bezpečně připluli do Dafni, centrálního přístavu Svaté Hory. U hlavního mola již čekaly autobusy svážející poutníky do Karyes – administrativního centra Athosu. My jsme se však vydali opačným směrem, neboť naším prvním monastýrem, který jsme měli navštívit,  byl Simonos Petras, tyčící se na jihozápadním pobřeží Athonského poloostrova.

2016-09-recko-179m

Monastýr Simonos Petra

 

Čekal nás monach v malém mikrobusu a jakmile jsem prokázal, že jsem skutečně pater Daniil, už jsme s ostatními poutníky seděli a obdivovali monachovu řidičskou zručnost, když se na hliněné nezpevněné cestě, nad snad dvě stě metrů příkrým srázem vyhýbal projíždějícímu nákladnímu vozu.  Mnozí  z nás raději odvrátili zrak na druhou stranu, neboť by stačil jeden neopatrný řidičův manévr, a mikrobus se zřítí do skalní průrvy rovnou do zpěněných mořských vln. Po chvíli se nám na protější skále začal odkrývat pohled na samotný monastýr Simonos Petras, který je dozajista nejsmělejší stavbou postavenou na Svaté Hoře. Je zbudován na 250 metrovém skalním kuželu a jeho hlavní budova obrácená k moři má deset poschodí a výšku neskutečných 40 metrů. Když jsme v archondariku (sál pro přijímání a pohoštění hostů) ukázali svá diamonitiria, mladý řecký monach nám podle tradice nabídl sklenici vody, doušek  ouza (anýzová pálenka) a v cukru naložený lukum (sladké želé).  Poté jsme přijali společnou celu a vydali se na obchůzku monastýru.

Všichni jsme se těšili na monastýrský chrámový sbor, neboť jak známo jeho věhlas je veliký. Na večerní  jsme měli možnost poznat, že je tomu skutečně tak, neboť když jsme zavřeli oči, mysleli jsme, že jsme již v nebi a slyšíme zpívat anděly před trůnem Božím.  Podařilo se nám na malou chvíli spatřit i důstojného igumena gerontase Emilianose Simonopetritise, připomínajícího svým vzhledem a malým vzrůstem svatého Paisia. Právě díky jeho pomoci a na prosbu otce archimandrity Nikolaose Ioannidise z Athén nám bylo vyřízeno potřebné pozvání i v dalších dvou monastýrech, které jsme měli navštívit v příštích dnech.  Brzy ráno krátce před čtvrtou se monastýrem rozezněly rytmické nárazy dřevěné paličky na simandron a my se vydali do katholikonu (hlavního chrámu) na jitřní bohoslužbu, která je zde na Athosu sloužena v skoro naprosté tmě jen za svitu několika voskovic. Toho dne byl právě svátek Narození přesvaté Bohorodice a v chrámě byla znát sváteční nálada. Po jitřní následovala svatá liturgie a po ní společná snídaně v trapeze (jídelně), kde se podávala pečená ryba.

Po rozloučení s přátelským monachem v archondariku, který nás obdaroval nahrávkou svaté liturgie na CD, jsme nasedli do mikrobusu, který nás dopravil do Dafni. Odtud jsme se dostali autobusem do Karyes a pokračovali mikrobusem taxi, který nás dopravil do svatého monastýru Pantokratoru (Vševládce). Tyčí se na obráceném západním pobřeží Athosu. Zdálky vyhlíží Pantokrator jako středověký hrad s dominantou velké věže, jakou bychom spíše očekávali  na opačné straně Evropy. I zde, jakožto ostatně všude, jsme byli vřele přivítáni v archondariku. Osobně musím přiznat, že tento monastýr na mne zapůsobil hlavně svým pokojným tempem, neboť nejspíš nepatří k těm nejvyhledávanějším na Athosu, přesto má svou hlubokou duchovní krásu.

Gerontas igumen Gavril, jehož duchovním dítětem je i jeden z našich bratrů, který se však této pouti nemohl zúčastnit, v nás zanechal hluboký dojem. Po velkém povečeří nám byly před oltářem předloženy nejsvětější ostatky k uctění. Poklonili jsme se i před nejvzácnější ikonou Panagie Gerontise, kterou monastýr opatruje. Škoda jen, že nepříznivé počasí, které doprovázelo svátek Narození přesvaté Bohorodice, nám nedovolilo navštívit skit Profiti Ilia (proroka Eliáše), jenž leží na protějším svahu nad monastýrem, vzdáleném asi hodinu chůze od monastýru, jak nás zkušeně informoval jeden z řeckých poutníků.  Aspoň jsme v noci mohli pozorovat skrze okenní tabulku, jak se tam rozsvěcují světélka, a mohli naslouchat šumění moře pod monastýrem.

Ráno po jitřní a svaté liturgii jsme spěšně opustili monastýr Krista Vševládce a spěchali před bránu, kam pro nás po telefonické domluvě přijel taxi mikrobus a dovezl nás na poslední místo naší poutě – a to do svatého monastýru Vatopedi, který požívá druhého místa cti mezi všemi svatohorskými monastýry, hned po monastýru  Megisti Lavra. Od první chvíle poutník užasne nad velikostí tohoto monastýru, který svou rozlohou s přilehlými hospodářskými budovami připomíná malé přístavní město. I zde jako všude, kde jsme pobývali, panoval čilý stavební ruch a množství dělníků a pracovních strojů dávalo tušit, že je stále co opravovat a renovovat.

Jen co jsme se ubytovali v celách připomínajících spíše tří až čtyřhvězdičkový hotel, jsme se vypravili do katholikonu, jenž je srdcem každého monastýru. Ten byl kupodivu zavřený a my mohli dosyta obdivovat freskovou výzdobu pocházející z  14. století a mozaiku Pána Ježíše Krista nad vchodem; naprosto stejnou jakou jsme viděli před lety v Agia Sofia v Konstantinopoli. Když tu se náhle dveře chrámu otevřely a přátelský jeromonach nám pokynul, abychom vstoupili. Jen co jsme políbili ikony a vzdali chválu tomuto svatému místu, přinesl z oltáře jednu z nejuctívanějších relikvií na Svaté Hoře – pás přesv. Bohorodice. Za zmínku stojí bezesporu i místní trapeza (jídelna), která stojí hned naproti hlavního chrámu a je považovaná za jednu z nejskvostnějších na Svaté Hoře. Její kapacita však nestačila pro početné monastýrské bratrstvo spolu s četnými poutníky, – ti, pro které se nedostávalo místa ke společnému stolování, museli přijímat pokrm v jiné budově. Nazítří zjitra po svaté liturgii nás v archondariku poprosili, jestli by naši dva bratři, zaměstnáním kuchaři, nemohli pomoct v kuchyni s loupáním brambor; rádi se tohoto úkolu, ještě s bratry Kopty, zhostili. Jak příjemné bylo zjištění, že také zde se pro zhruba tři stovky strávníků vaří na otevřeném ohništi ve velkých, skoro dvou metrových kotlích a pánvích jako před tisíci lety.

Pak jsme již sestoupili k přístavnímu molu, nastoupili na loď Panagia a odpluli do Ierissos.  Na závěr bych rád přidal osobní poznatek, že od mé poslední návštěvy „Zahrady přesvaté Bohorodice“  asi před šestnácti lety, se viditelně nic nezměnilo k horšímu; často o tom totiž slýchávám nebo čtu v pravoslavném tisku v souvislosti s Evropskou unií a jejími dotacemi, které mají Svatou Horu zahubit. Staví a opravuje se stále stejně, jen množství albánských dělníků vystřídali ve větší míře Řekové z Thessaloniki a okolí, kteří sem přijíždějí za prací, zřejmě z důvodu hluboké ekonomické krize. Monaši stále skálopevně udržují tradice jim svěřené a jsou vždy připraveni podělit se o požehnání a milost, které tento poloostrov nabízí skrze svou nebeskou Vládkyni. Sdílejí rádi požehnání s prostými poutníky, jejichž srdce jsou otevřená, aby tuto milost mohla přijmout.

2016-09-recko-265m

O Svaté Hoře viz také statě na webu orthodoxia.cz/athos

Porada o misii

Na 15. září byla svolána do vilémovského monastýru kněžská konference na téma misie. Účast byla vyhlášena jako dobrovolná a přijeli tedy ti, kteří mají zvláštní zájem na misijním poli pracovat nebo kteří se už nějakou dobu misií zabývají. Cílem setkání byla výměna zkušeností, ujasnění misijních cílů a používaných prostředků. V diskusi jsme si vymezili oblasti, na které je zvláště důležité zaměřit pozornost při misijní práci.

Setkání předsedal náš vikární biskup vladyka Izaiáš. Bylo vedeno formou volné debaty. Obsah byl velice zajímavý a pro zainteresované církevní pracovníky podnětný. Po čtyřech hodinách bylo setkání zakončeno společným obědem, který zajistila představená monastýru igumenie Alexije (děkujeme!). Vladyka také pogratuloval důstojnému otci prot. Janu Kačkošovi k jeho jubileu a přítomní duchovní zazpívali: “Mnohá léta!”

Při diskusi jsme konstatovali, že křesťanství je od počátku s misií neodlučně spojeno; stejně tak obnovení naší místní pravoslavné cyrilometodějské církve sv. Gorazdem bylo misijním dílem (svt. muč. Gorazd sám sebe považoval za misionáře), a že soudobé misijní působení církve je potřeba obracet jednak směrem navenek, do našeho okolí, a zároveň i do nitra církevního společenství (pastorace a katechese). Dále jsme probírali případy, kdy se k misii používají nevhodné prostředky. Právě volbě misijních prostředků je záhodno věnovat pozornost, aby prováděné misijní akce ve svém důsledku nepoškozovaly církevní život.

Zdůrazněno bylo, že misijní a pastorační aktivity církve musí navazovat na dílo vladyky Gorazda. To se týká např. jím zavedené církevní a liturgické terminologie i většiny dalších místních pravoslavných specifik. Při nedodržování tohoto principu se misijní činnost a další aktivity tříští a energie do nich vložená se rozmělňuje ve sporech. Některé vydané materiály jsou kvůli výhradám tohoto druhu na některých farnostech odmítány.

Probírali jsme i souvislost misie s vnitřním duchovním, morálním i mravním stavem našeho církevního společenství.

Při debatě o konkrétních misijních počinech jsme konstatovali, že pro každou oblast misie musíme hledat osoby, kterým je toto pole církevního života blízké a mají pro ně vlohy. Každý člověk má od Boha jiné dary, a ty ať jsou v církvi využity. Někdo umí pracovat s dětmi, jiný má hudební či umělecký talent, další má organizační schopnosti a kontakty v zahraničí, takže dokáže zorganizovat poutě atd.

Shodli jsme se na tom, že se toto téma musí v církvi dále zpracovávat. Jednak na dalších konferencích, které je potřeba pořádat (navrhujeme obvyklé schéma – konferenci začít delší přednáškou zevrubně zpracovávající dané téma a teprve v druhé polovině se věnovat diskusi nad tématem). Dále by měl být přípraven výchozí programový zpracovávající způsoby a oblasti misie a ten by měl být dále propracováván a rozvíjen. Každý rok by se mělo dbát, aby všechny body tohoto seznamu oblastí našeho misijního díla byly naplněny konkrétními akcemi.

Jako počáteční návrh bodů tohoto “misijního programu” zde shrnuji tematické oblasti, které byly na setkání probírány:

1.) Presbyteria – konference duchovenstva pořádané každý měsíc (kromě dvou měsíců v létě a dvou měsíců v zimě).

2.) Poutě na naše posvátná pravoslavná místa (nyní se pravidelně pořádají dvě poutě každoročně: do Mikulčic a do Hrubé Vrbky; je potřeba lépe organizovat účast věřících; z velkých farností by se měl vypravit autobus; obě tyto poutě jsou významnou misijní příležitostí a jsou součástí života naší eparchie).

3.) Zájezdy do pravoslavných zemí (např. bylo nabídnuto uspořádat cestu do Počájevské lávry apod.) Je to důležitá součást vnitřní i vnější misie. Brněnská církevní obec už patnáct let organizuje poutě do Svaté Země.

4.) Tábory pro děti a mládež. V naší eparchii je tým lidí, kteří s tím už mají zkušenosti a pořádají úspěšné akce tohoto druhu. Vladyka žádal, aby byly na farnostech více propagovány. Zároveň by bylo záhodno zpracovat metodiku a další materiály, které by organizátorům pomáhaly.

5.) Tisková a vydavatelská činnost. Bylo by potřeba zřídit fond, z něhož se bude hradit tisk knížek, brožurek a misijních či pastoračních materiálů. Fond by měl být spravován osobou pověřenou eparchiální radou, aby se do něj vložené prostředky postupně vracely a mohly být použity k vydání dalších publikací.

6.) Výstavy a přednášky. Pořídit seznam církevních odborníků schopných provádět veřejné přednášky. Duchovní na farnostech by si pak mohli přednášejícího objednat, zorganizovali by v oblasti své obce propagaci, zajistili místnost apod. V současnosti je možno si objednat odbornou přednášku na téma ikonografie a ikonologie.

7.) Kulturní akce, koncerty církevních sborů apod. Nyní pravidelně koncertuje řecké trio Chorodia z Ostravy, které prezentuje tradiční řeckou hudbu a byzantské hymny. Bylo by vhodné vydávat nahrávky našich zpěváků na CD.

8.) Noc kostelů. Účast na této celorepublikové akci, které se účastní většina církví, má významný misijní rozměr i pro pravoslavnou církev.

9.) Katechese. Pro farní pastorační praxi i pro misijní setkání by bylo potřeba rozšířit a prohloubit naše katechetické materiály. Zatím máme pro výuku dětí a katechumenů dvě nejnutnější publikace: katechismus od sv. vladyky Gorazda, modernizované vydání Biblických dějin pro děti (vhodné pro pastoraci dětí i dospělých katechumenů). Pak jsou tu knížky vydané vladykou Simeonem a brožury od br. Michala Dvořáčka vydané brněnskou obcí. Schází nám obsáhlejší a soudobý český pravoslavný katechismus, české knížky pro nejmenší (např. s omalovánkami) a podrobně zpracované osnovy pro výuku dětí a katechumenů.