Archiv rubriky: Život eparchie

Letošní gorazdovská pouť do Hrubé Vrbky

V Hrubé Vrbce na Hodonínsku se v sobotu 7. 9. 2019 konala pouť k uctění památky sv. mučedníka Gorazda, biskupa českého a moravsko-slezského (+ 4. září 1942). (Eparchiální pozvánku jsme publikovali zde.) Poutníci z naší eparchie se sem sjeli, aby oslavili tuto nám tak vzácnou památku a vyprosili pro sebe i pro místní pravoslavnou církev u svatého novomučedníka jeho přímluvy v nebi u Božího trůnu. Jako každoročně jsme tuto našim pravoslavným srdcím drahou světeckou osobnost slavili poutí s archijerejskou liturgií doprovázenou zamyšlením nad některým z rozměrů Gorazdova díla.

Archijerejskou liturgii konal vladyka Izaiáš, který sloužil s početným duchovenstvem. Kázal otec Cyril Bočkarev ze Znojma. (Výběr z jeho homilie přinášíme níže.) Na závěr liturgie se k přítomným obrátil s promluvou vladyka Izaiáš, který zdůraznil, že sv. Gorazd zde budoval církev na pevných základech cyrilometodějství, nikoliv jako novou církev, ale církev pevně napojenou na ostatní pravoslavné církve ve světě – spojenými skrze jednotu ve víře, kanonické praxi a liturgickém společenství svatých Tajin. Proto jeho dílo přetrvalo a stále sílí. Vladyka Izaiáš poznamenal, že kamkoliv jako biskup přijede mezi pravoslavné ve světě, všude o naší malé místní pravoslavné církvi vědí a ptají se, jak se jí daří.

Vladyka dále pozdravil přítomného starostu Hrubé Vrbky a poděkoval mu za účast. Tentokrát jsme nemohli naplnit zvyk, dle kterého starosta obce nese na závěr oslav ikonu sv. Gorazda a kráčí s ní v čele liturgického průvodu, při němž se monastýr skrápí svěcenou vodou. Pouť totiž letos provázel déšť, který v současnosti vzhledem ke katastrofálnímu suchu můžeme považovat za požehnání, nemohli jsme však kvůli němu konat průvod.

Poté vladyka pronesl zádušní modlitbu za bývalého představeného monastýru a jeho prvního igumena a budovatele, schiarchimandritu Kyrilla a za zdejšího jeromonacha Alexije.

Nakonec jsme se odebrali na prosklenou verandu monastýru, kde nás čekalo pohoštění připravené našimi pravoslavnými ženami, jimž patří díky. Stejně tak i organizátorce oslav správkyni památníku sestře Růženě Gorazdě Prachařové, příbuzné svatého vladyky. Přítomní poutníci si prohlíželi památník – muzeum vladyky Gorazda, které sestra Prachařová obnovila. Nesmíme zapomenout na duchovního při monastýru, otce Arkadije. Díky náleží všem otců, bratřím a sestrám, kteří i přes nepřízeň počasí přijeli (z Olomouce farnost dokonce vypravila autobus). Zpěv byl lidový pod vedením jihlavských zpěvaček – většinou dle nápěvů Sborníku modliteb a zpěvů sestaveného a vydaného svatým mučedníkem Gorazdem.

Kázání na svátek svatého mučedníka Gorazda

Vždy, když si mi někdo z našich věřících stěžuje nebo naříká, že je naše pravoslaví slabé, že mu schází plnost různých obřadových tradic, že máme málo literatury, že chrámy postrádají hojnost pravoslavné výzdoby a že je nás tu málo, vzpomenu si na našeho svatého novomučedníka Gorazda. Když začínal své misijní dílo mezi Čechy a Moravany, nebylo tu skoro nic –  to si dnes nelze ani představit – jaká např. byla nouze v oblasti bohoslužebných textů použitelných pro obyčejného českého věřícího. Nežil zde ani český pravoslavný kněz, který by mohl pro své rodáky konat nějaké české pravoslavné bohoslužby.

Dnes, téměř sto let od začátku Gorazdovy práce, se po celém bývalém Československu slouží pravoslavné bohoslužby. Máme Prešovskou pravoslavnou bohosloveckou fakultu, kde se mohou vzdělávat naši kněží – a nejen oni, ale každý kdo má zájem. Naši profesoři a církevní spisovatelé píší kvalitní teologické knihy a překládají z jiných jazyků do češtiny a slovenštiny. V českých zemích a na Slovensku je v současné době přes 200 kněží, kteří jsou schopni sloužit jak v češtině, tak i v církevní slovanštině a někteří i v jiných jim blízkých jazycích (v řečtině, bulharštině, srbštině, rumunštině). A v celé České republice a Slovensku lidé chápou, že zde má pravoslavná církev své místo.

Když zahajoval světitel mučedník Gorazd budování České pravoslavné eparchie, tak začínal po tisíciletí systematického vytlačování pravoslaví z našeho území. Do bitvy na Bílé Hoře se ještě někde konaly pravoslavné bohoslužby, ale po Bílé Hoře (r. 1621) bylo tomu všemu konec. Ač došlo v 19. století k jistému uvolnění a naši obrozenci navštěvují Rusko, aby zde přijali pravoslaví, až v r. 1921 získávají Češi a Moravané prvního svého vlastního biskupa od dob sv. Metoděje a jeho žáka sv. Gorazda I. Právě na podzim roku 1921 byl totiž v Bělehradě na biskupa vysvěcen syn této země, Moravan z Hrubé Vrbky, který přijal jméno dávného sv. Gorazda I., dávaje tím najevo, že navazuje na duchovní cyrilo-metodějskou linii. Stal se tak v našich dějinách druhým pravoslavným archijerejem nosícím toto jméno.

Ze všech ostatních církví se vladykovi Gorazdovi vysmívali, neboť byli přesvědčeni, že pravoslaví v českých zemích a na Slovensku oživit nejde, že sem nepatří, že se pro místní lidi nehodí, že nepatří do moderní doby, že Gorazdova pravoslavná misie má politickou podstatu apod. Nechápali, že jedině sv. Gorazd II. zde staví dům na skále evangelia, které je ve své autentické síle podáváno právě v pravoslavné církvi.

V Gorazdovi spatřil ďábel silného protivníka svých démonických klamů, proto se tolik oklamaných lidí srotilo proti Gorazdovi, pomlouvali, štvali, hrozili, intrikovali – v tisku, který přinášel články útočící na biskupa Gorazda a zesměšňující pravoslavné zvyky, i na úřadech i při kázáních a veřejných projevech. Z čeho všeho jej jenom obviňovali?! Dnes zní tyto pomluvy a dezinformace úsměvně, ale tenkrát tím nepřátelé pravoslaví způsobili vladykovi Gorazdovi hodně škody. Vždyť pravoslaví u nás skoro nikdo neznal, do veřejnosti se jen obtížně dostávala informace, v čem tkví jeho podstata, v čem jsou jeho přednosti oproti ostatním křesťanským vyznáním.

Jak těžko se i dnes českému občanu vysvětlují jasné a logické věci týkající se pravoslavné víry a teologie, ale oč těžší to měl sv. Gorazd, když vysvětloval, co je pravoslavné a co pravoslavné není. Nebyla televize, internet, církevní knihy, překlady děl pravoslavných myslitelů. Zpočátku tu nebylo ani dost duchovenstva, na které by se zvídavý a otevřený člověk mohl kdykoli obrátit jako dnes.

Učení západních církví je v tolika důležitých ohledech zcela odlišné a biskup Gorazd musel pracovat v prostředí zformovaném západním světským myšlením. Bolestně nesl též rozchody a odpadnutí některých bývalých spolupracovníků i útoky diletantů, kterým chyběl duchovní rozhled. Útoky se na něj sypaly zleva i zprava – někteří podléhali jednostrannému vlivu – a stavěli sami sebe do úlohy domnělých obránců pravoslaví – působili proti Gorazdovi a církvi, sice si počínali dle litery některých synodálních pravidel či tradic, ale proti duchu církve.

I dnes jsou tací, kteří se staví do opozice, a proto nejsou zde a neslaví s námi svátek sv. Gorazda. Bojkotují všechny církevní oslavy, svátky a poutě, nejezdí do Mikulčic, aby oslavili svaté Cyrila a Metoděje. Nepřijedou ani do Znojma, aby oslavili sv. knížete Rostislava. Neputují do Brna, aby oslavili sv. knížete Václava. Chybí jim láska ke svým duchovním bratrům a úcta k biskupskému vedení a věřícím celé církve. Pýcha jim zabránila pokorně přijít.

To, že přes všechny rány, boje, zkoušky, nedorozumění a lidskou nedokonalost církev skutečně ožila, je zázrak a důkaz, že Hospodin stál při Gorazdově práci a skrze Gorazda se děla v našem národě Boží vůle. Pravoslaví v našich zemích neviditelně a tajemně žilo po celá ta staletí. Bylo jako ponorná řeka, či jako kořeny skryté pod povrchem. A jakmile se objevil člověk, který byl ochoten za pravoslaví položit svůj život, ihned ožilo i zjevně, vyrašilo z podzemí, rozkvetlo a urodilo plody. Tak to bylo v dobách mučedníků Jana Husa a Jeronýma Pražského, a tak se to stalo i v době světitele mučedníka Gorazda II.

Sv. muč. Gorazd  byl pravý hrdina ducha – on si nehrál na pravoslavného, on byl pravoslavný. Tehdejší modernisté si chtěli hrát na nějakou vymyšlenou duchovnost a dát světu nějakou novou církev.  Ale byl zde biskup Gorazd, který chápal, že Kristova církev má již dávno svou duchovnost a pravidla, která se nesmí překročit, pokud má zůstat Kristovou církví.

Při znojemském vinobraní se koná maškarní průvod. Šermují tam rytíři v brnění, ale nejsou to skuteční rytíři – jen si na ně hrají. V průvodu jede král s korunou na koni, ale není to opravdový král  – pouze krále hraje. Hraní je pro ně důležitější než být skutečnými rytíři a pravým králem. Hraní je pro ně důležitější než pravda. Hra je pro některé, co vypadají jako pravoslavní, důležitější, než být skutečnými pravoslavnými, jim stačí si na to pouze hrát.

Žádný ze svatých mučedníků se neobětoval za nějakou hru, ani sv. Gorazd. – Obětoval se za svaté pravoslaví. Vnímal sám sebe pokorně jako slabého a nehodného člověka, skrze něhož se uskutečňuje Boží plán spásy našeho národa. Stal se strážcem Božích pravd, ve kterých přebývá plnost Božího působení. Pokud si do hloubky uvědomíme kolik útrap, námahy, muk a hrdinství podstoupili naši svatí předci, tak i naši víra a důstojnost se stává neochvějnou a dokonce získáváme odvahu k hrdinským činům a třeba i k mučednickému svědectví. Neboť duch pravoslaví je zdrojem hrdinství.

Kdo z nepravoslavných vladařů se může svou nebeskou slávou rovnat knížeti Rostislavovi, který trpěl pro víru a byl zrazen, zajat, krutě mučen, oslepen a odsouzen ke smrti ve vězeňské kobce? Kdo z pohanských či nezbožných knížat se může srovnávat se slávou sv. muč. knížete Václava, který byl zrazen a zabit vlastním bratrem a jeho spoluspiklenci? Kdo se může rovnat se slávou sv. kněžny Ludmily, kterou nechala uškrtit její snacha? Kdo z nevěřících se svou slávou může srovnat se svatým Moisejem z Uher, slovenským bohatýrem, který se svými bratry odešel sloužit kyjevskému knížeti, a jehož netlející ostatky dodnes leží v jeskyních Kyjevopečerské lávry spolu s ostatky slavného Ilji Muromce? Kdo se svou slávou může rovnat sv. mučedníku Jeronýmu Pražskému, který jel do Kostnice obhajovat svého přítele Jana Husa? Kdo se může srovnávat s našimi pravoslavnými osvoboditeli, kteří nás zbavili od Hitlerovců? Kdo se může svou slávou rovnat sv. muč. Gorazdovi, který se vydal nacistickým okupantům a na Gestapu trpěl mučení a obětoval pro záchranu svého národa a církve? A mnoho je dalších svatých mučedníků našich zemí, jejichž krev byla prolita spolu s mučedníky výše uvedených jmen…

Existuje o tom úsloví: „Tyran umírá a jeho vláda končí. Mučedník umírá a jeho vláda začíná.“

Vidíme-li, kolik máme svatých mučedníků, odhaluje se nám skrze to jak silná a slavná je naše církev. Naše duchovní „niva“ odedávna byla oraná tvrdými boji, svlažena našimi slzami a napojená krví; a právě v takovéto úrodné půdě roste Boží sláva našich mučedníků. Vždyť krev mučedníků je setbou nových křesťanů.

Jak píše prvokřesťanský církevní spisovatel Tertullianus: „Plures efficimur, quotiens metimur a vobis: semen est sanguis Christianorum.“ Čím více nás kosíte, tím více je nás. Krev mučedníků je semenem křesťanů. (Tertullianus, Apologeticum)

Ne každý statečný voják se stává hrdinou, ne každý génius je mudrcem. Zdrojem hrdinství a moudrosti je Pravoslaví. Máme díky sv. Gorazdovi II. a všem jeho předchůdcům a duchovním hrdinům dnes to nejdůležitější, pravou Kristovu víru. – K našemu ponaučení a k duchovnímu vedení po autenticky pravoslavných cestách tu máme tradiční učení svatých otců. – Máme zachovánu svou národnost a vlast, která je posvěcena krví mučedníků. V duchovním nebi nad naší zemí září tisíce hvězd mučedníků, ale historicky je k nám nejblíže skvoucí se jasná hvězda svatého novomučedníka Gorazda.

S námi Bůh, tak kdo proti nám!?

Hrubá Vrbka       
Sobota 7. září 2019

 

 

Symbolické zobrazení duchovního vítězství sv. Gorazda nad démonickým zlem fašismu.

 

Kniha o sv. Gorazdovi

Biskup Gorazd – životní příběh

Monografii napsal Pavel Marek

Plakát v PDF Gorazd – kniha_Gorazd_A4-forweb

Recenze

Marek, Pavel. Biskup Gorazd (Pavlík), životní příběh hledání ideální církve pro 20. století. Olomouc: UP Olomouc, 2019. 700 s. ISBN 978-80-244-5413-9.

Autor je emeritním profesorem českých dějin, který působil na katedře historie a politologie Filozofické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci, na katedře společenských věd Pedagogické fakulty stejné univerzity a na katedře historie Filozofické fakulty Katolické univerzity v Ružomberku. Na katedře historie FF UP v Olomouci vede Centrum dějin křesťanské politiky. Zabývá se především českými dějinami na přelomu 19. a 20. století se zaměřením na historii politického stranictví, zejména politický katolicismus a strany středních vrstev, a církevní dějiny římskokatolické, československé a pravoslavné v kontextu katolického modernismu. Právě zde, podle mého názoru, přes katolickou modernu a československou církev, vede jeho cesta k českému pravoslaví 20. století a jeho osobnostem. Z jeho bibliografie mapující i české pravoslaví a jeho počátky uveďme: Pravoslavní v Československu 1918 – 1942 (2004), Církevní krize na počátku první Československé republiky 1917 – 1924 (2005), Pravoslavní v Československu 1918 – 1953 (2008), Arcibiskup Sawatij 1880 – 1959 (2009), Josef Žídek, nástin života a díla reformního kněze, zakladatelské postavy pravoslavné církve na Morave (1910), Nástin dějin pravoslavné církve v 19. a 20. století (2012) a Česká reformace 20. století?

Pokud někdo sleduje pravoslavnou linii Markova bádání, musí nutně dojít k dojmu, že kniha o biskupovi Gorazdovi je logickým vyvrcholením tohoto badatelského procesu. Osobně jsem si Markových studií všiml při vlastních badatelských počinech během hledání solidních studií o historii českého pravoslaví. Po druhé světové válce se z politických i osobních důvodů začal vytvářet určitý kult vladyky Gorazda. Nevedl však ke zpřístupňování faktů o jeho osobnosti a době V proudu článků se neustále opakovaly ty samé ústně vypravované příběhy a vzpomínky, vyznačující se velkou mírou nepřesností. Existují samozřejmě  publikace a články které na svou dobu přerůstají rámec tohoto proudu (např. kniha Biskup Gorazd 1879 – 1979 od Jaroslava Šuvarského, která na základě dobových článků a literatury vnesla do těch střípků vzpomínek nějaký řád. Tehdejší dobu mapovala i studie o misii vladyky Dositeje od Jozefa Fejsaka a nezanedbatelné jsou i počiny Pavla Aleše ohledně publikování Gorazdova díla). Tristní situace byla ohledně reality tzv. protektorátu a závěrečného období působení vladyky Gorazda. Těch několik pokusů o zpracování tohoto období se opět vyznačuje nepřesnostmi dobových reálií, ale i tradovanými nesmysly. Zajímavou studii napsal až před několika lety Martin Jindra.

Proto bylo pro mě velkou pomocí Markovo zpracování určitých historických úseků na solidním pramenném základu, zvláště jeho zpracování čtyřletého období budování „moravského pravoslaví“ v rámci československé církve. Právě Markova znalost tehdejší politické scény rozšiřuje úhel pohledu o další prvky. Někteří Markovi oponenti mu vyčítají málo církevní pohled. Jeho přednost je však právě ve velkém archivním podkladu, práci s ním, malém prostoru pro domněnky, ne však ve vnitrocírkevním pohledu nebo ve stále se opakujících církevních fabulacích. Právě zpracování počátků Gorazdovy práce a reálií okolo československé církve je velmi podrobné. Na rozdíl od předchozích knih, kde se autor poctivě vyhýbal Gorazdovu závěrečnému válečnému období, je v knize zpracována i tato část.

Kniha Biskup Gorazd (Pavlík) je velkým počinem, k němuž vedla dlouhá cesta. Člověk, který si dá práci přečíst výše zmíněné Markovy knihy, zjistí, že i Markův pohled na Gorazda se postupně měnil s přibývajícími informacemi, které postupně zpracovával. Při setkávání s vlastní církevní historií se většinou zaměřujeme na určitou událost nebo historický úsek. Proto je dobré mít po ruce některou z knih, které mapují větší časový úsek i s množstvím osobností, v nichž není snadné se vyznat. Zároveň i knihu, která se nesnaží o nějaké stranictví, ale vnímá osobnost vladyky Gorazda tzv. „z venku“.

Nemám v úmyslu ukazovat na Markovu publikaci jako k jedinému prameni, zároveň však mám úctu k množství jím zpracovaného materiálu. Kniha má úctyhodných 700 stran, z nichž sto je věnováno pramenům a literatuře, ediční poznámce, jmennému rejstříku a obrazové příloze (139 fotografií). Textový obsah je rozdělen na tři hlavní celky: necelých sto stran je věnováno Gorazdovým počátkům a jeho působení v římskokatolické církvi, přes dvě sta stran čtyřletému bouřlivému období v církvi československé a přes dvě sta padesát stran působení v pravoslavné církvi. Informovanému čtenáři tato čísla hodně napoví o těžišti této knihy, jak jsem se již zmínil výše.

Při pozorné četbě této knihy, srovnání faktů a dobových možností si pozorný čtenář uvědomí, že není potřeba vytvářet nějaký církevně politický Gorazdův profil, není třeba zaručeně pravdivých příhod. Stačí srovnat fakta ohledně Gorazdovy činnosti. V tomto je také přínos Markovy studie. Nevytváří mýty, ale s odstupem času odhaluje velké množství Gorazdovy práce, ale i jeho nutné chyby a omyly. Vladykovu památku to nijak neohrozí, nýbrž posílí.

prot. Libor Raclavský

 

Letní měsíce na Jesenicku

Jak se již stalo dobrou tradicí v obou letních měsících pořádáme pro místní i přespolní děti téměř každý den výuku náboženství, která však má prázdninový charakter. V tomto roce jsme důkladně probírali zákony Desatera a také Blahoslavenství z Ježíšova kázání na hoře. Samotná hodina má obvyklý průběh – zahajujeme modlitbou, dále vyhodnocujeme úkol z předchozí hodiny, zpíváme duchovní písně, čteme ukázky z kvalitní literatury, řešíme hlavolamy či detektivní zápletky a na závěr je připravena hledací hra. Také jsme v červenci opět nacvičili původní divadelní hru se zpěvy – David a Goliáš aneb tajemství zrajícího sýra, která byla prezentována místním usedlíkům. Počet účastníků náboženství byl od 4 do 7 přítomných a kromě výuky jsme s nimi také chodili po místních horách, realizovali stopovací hru, navštívili historické pamětihodnosti kraje, plavali v bazénu a shlédli celovečerní film.

Slavili jsme také dva chrámové svátky. V Horní Lipové 19. srpna svátek Proměnění Páně a v Jeseníku 28. srpna svátek Zesnutí přesvaté Bohorodice. Po obou svátcích se uskutečnilo slavnostní posezení u stolu, kde jsme probírali perspektivy naší malé církevní obce. Vyvrcholením našeho letního snažení byla sobotní pouť konaná 24.srpna v Horní Lipové. Asi 40 poutníků po posvěcení darů tohoto léta vyšlo na tříhodinové putování s jednotlivými zastaveními, kde se pod vedením jer. Rafaela ze Šumperku modlili akafist Sláva Bohu za vše. O této naší již tradiční aktivitě referoval i regionální tisk a našla si své trvalé místo v kalendáři místních aktivit.

Za Pravoslavnou církevní obec v Jeseníku
prot. Josef Libor Kratochvíla

 

Požehnání k novému školnímu roku

Na farnostech se konaly každoroční pobožnosti před začátkem školního roku a s blížícím se zahájením výuky náboženství

Děkujeme našim otům duchovním za jejich obětavé duchovní vedení, péči o všechny věřící a zejména ty malé a dospívající.

Díky jejich modlitbám a při vedení Ducha Svatého budou naše pravoslavné děti usilovat o dobré výsledky v nadcházejícím školním roce, který je pro některé z nich rokem znamenajícím první školní krůčky a pro jiné může být i rokem rozhodujícím v jejich dalším studijním životě.

Těšíme se, že děti školou povinné i starší budou navštěvovat také výuku náboženství, která se takřka v každé církevní obci koná.

Z modliteb, které kněz při této pobožnosti pronáší nad dětmi:
Aby na tyto dítky seslal ducha moudrosti a rozumu a aby otevřel jejich rozum i ústa a osvítil jejich srdce k přijetí poučení v dobrých naukách, k Hospodinu modleme se …

(Viz brněnský web)

Svátek Proměnění Páně v Brně

Na tento svátek je zvykem světit první úrodu ovoce. Tam, kde se daří vínu, přinášejí věřící hrozny. Severněji se světí letní jablka, švestky apod.

Svěcením prvotin děkujeme Bohu za jeho péči o nás, za úrodu plodů země. Zároveň skrze prvotiny s díky posvěcujeme veškeré dary, které od Boha v průběhu roku dostáváme.

 

Léto v Šumperku

V katedrálním chrámu vikárního biskupa olomoucko-brněnské eparchie Přeosvíceného vladyky Izaiáše uvítali vzácnou návštěvu Vysokopřeosvíceného Michaila Meudonského (viz o jeho návštěvě v článcích níže: Oslava výročí eparchie v Brně a rozhovor s vladykou Michailem.)

Další várka obrázků z níže umístěné fotogalérie je z archijerejské bohoslužby vladyky Izaiáše.

Poslední série fotografií je z bohoslužby uspenského půstu (po novém vymalování chrámu).

(Z facebookové stránky šumperské farnosti)

 

Pohřeb a zádušní služba ve slovenských Sobrancích

S požehnáním Jeho Vysokopřeosvícenosti Jiřího, arcibiskupa michalovsko-košického sloužil náš vladyka Izaiáš 17. srpna ve svém rodném městě. Spolu s ním sloužil i jeho duchovní učitel, důstojný otec mitr. prot. Bohuslav Senič. Spolu konali  zádušní službu čtyřicátého dne za nedávno zesnulého bratra Jana, vladykova otčíma, kterého vladyka modlitebně vyprovázel do věčného života. Budiž památka jeho věčná!

(Pohřební obřady vykonal vladyka Izaiáš s místními duchovními.)

Monastýr ve Vilémově oslavil svůj svátek

Na svátek Zesnutí přesv. Bohorodice má svůj svátek hlavní monastýrský chrám a vlastně celý ženský monastýr, který je tomuto největšímu bohorodičnému svátku zasvěcen. 15. srpna letošního roku se zde konalo každoroční setkání okolních duchovních a dalších příznivců monastýru. Matka igumenie Alexie vše připravila k důstojnému průběhu duchovní slavnosti. S pomocnicemi uchystala pro všechny účastníky na posilněnou vydatné pohoštění.

Sloužila desítka duchovních v čele s duchovním otcem Eustachijem (Stanisławem) z Polska; účastnilo se přes třicet hostů. Kázání při sváteční liturgii pronesl prot. Petr Novák. K oslavované události zesnutí Matky Boží připomenul, že odešla na nebe, kam už za svého pozemského života patřila. Její přenesení vzhůru je důsledkem Kristova vítězství nad smrtí. Proto nad ním nelkáme, ale vnímáme celou tuto událost jako svátek a slavnost. Apoštolové, kteří se kolem ní při jejím zesnutí shromáždili, viděli, jak její Syn, Pán Ježíš, vyslyšel modlitby své Matky, a když se její duše oddělila od těla, sám se jí ujal a přijal ji do své náruče.

Dále otec Petr hovořil o příběhu spojeným s odchodem přesv. Bohorodice, u kterého nebyl přítomen apoštol Tomáš. Přál si však při svém pozdějším příchodu rozloučit se s Matkou Spasitelovou a naposledy na ni pohlédnout, a tak přemluvil apoštoly, aby otevřeli hrob. Když se tak stalo, shledali, že tělo Panny Marie tam není a hrob je prázdný.

Otec Eustachij (Stanisław) na závěr liturgie zdůraznil, že Matka Boží je zde s námi na zemi a pomáhá nám. A kdyby nebylo jí, Syn Boží by se nevtělil.

Liturgická slavnost byla završena průvodem kolem chrámu, kropením svěcenou vodou a čtením z evangelií. Přítomní kráčeli, nesouce kříž a ikony. Ikonu svátku nesla matka Alexie, představená monastýru. Na závěr setkání se přítomní odebrali do jídelny k občerstvení.

O přesvaté Bohorodici zpívají pravoslavní křesťané v hlavní modlitbě k oslavě tohoto svátku: „Rodíc, panenství sis zachovala, při zesnutí svět jsi neopustila. Přešla jsi k životu, jsouc Matkou Života, přímluvami svými zbavuješ smrti duše naše.“

Sváteční kondak: „V přímluvách neúnavnou Bohorodici a jako zastánkyni neochvějnou naši naději – hrob ani skonání nezajaly. Neboť ji jako Matku (pramene) Života do života (nebeského) přenesl Ten, kdo se usídlil v jejím lůně povždy panenském.“
(Sváteční hymny i s notací v PDF zde)

Článek k srpnovým svátkům na weblogu Ambon

 

 

Rozhovor s vladykou Michailem, arcibiskupem Meudonským

Naši eparchii navštívila vzácná osobnost, arcibiskup Ruské zahraniční církve, vladyka meudonský Michail. Jak je uvedeno v jednom z předchozích příspěvků, přinášíme úryvky z besedy, kterou s ním vedli naši brněnští bratři.

Maminka vladyky Michaila byla českého původu a pocházela ze Žarošic na Moravě. Se svým budoucím manželem, s tatínkem vladyky Michaila, se poprvé setkala v Lázních Luhačovice. Tam se tehdy ocitl také Donský kozák – Vasilij Semjonovič Donskov, který poprvé spatřil svou budoucí manželku Annu, když se procházela po kolonádě se svým dědečkem Antonínem. Jeho maminka mu krátce před svou smrtí dala vladykovi Michailovi své požehnání, aby se mohl stát duchovním. Po tomto požehnání vydechla naposledy a opustila tento svět.

Zeptali jsme se vladyky Michaila na některé otázky spjaté s jeho životem, vírou, ale také např. jeho osobní známostí se svatým vladykou Janem Šanghajským a Sanfranciským, kterému pozdější biskup Michail pomáhal a přisluhoval ještě jako mladý chlapec při pravoslavných bohoslužbách v Paříži.

Vladyka Michail nám vyprávěl, jaké dojmy v něm tehdy zanechala jeho první duchovní zkušenost spjatá s tajinou svaté zpovědi. Přiznal se nám, že svatý Jan Šanghajský budil vždy respekt a lidé ho považovali za člověka přísného. Podobně ho vnímal také mladý vladyka Michail, nicméně po svaté zpovědi a duchovním rozhovoru s vladykou Janem pochopil, v čem spočívá jeho duchovní velikost. Svatý Jan Šanghajský s ním promluvil s nekonečnou láskou a vysvětlil mladému chlapci, v čem tkví podstata pokání, co je to hřích a jak se vzdalujeme od Boha tím, když hřešíme. Tato zkušenost zůstala navždy zanesena hluboko v paměti budoucího biskupa RPCZ.

Svatý Jan Šanghajský byl podle slov vladyky Michaila přísným, ale s mírou a s rozumem. Ačkoli byl sv. Jan Šanghajský sám biskup, se mohlo stát, že byl v oltáři sám, bez dalších pomocníků a diákonů, takže se musel o vše postarat, jako by byl prostý kněz. A když nebylo dostatečné množství zpěváků, odešel sv. Jan Šanghajský z oltáře, aby zpíval místo absentujícího sboru…, a kněze poslal sloužit svatou liturgii. Jednou sv. Jan Šanghajský přistál letadlem na nějakém vzdáleném místě na zeměkouli, možná to bylo právě v Jižní Americe, a vystupoval z letadla po takových těch malých schůdkách, dole ho vítali dva katoličtí kardinálové, kteří si od něj brali požehnání. Také katoličtí věřící ve Francii si ho velmi ctili a dokonce malovali vlastní ikony s podobiznou sv. Jana Šanghajského.

Když vladyka Michail později, při slavnostní kanonizaci, uviděl v San Francisku svaté ostatky sv. Jana Šanghajského, konkrétně jeho odkrytou ruku, která dodnes vypadá jako živá, rozplakal se, neboť si vzpomněl na dobu, kdy tuto ruku cítil, jak se dotýká jeho hlavy a žehná mu.

V závěrečné fázi rozhovoru jsme vladykovi stručně představili život naší eparchie a farnosti. V jedné chvíli přišla řeč na jeden nechvalně známý aspekt církevního života, jímž jsou schizmata, roztržky, různá nedorozumění a odchody některých bratří a sester z Církve, kteří pak zakládají nové, paralelní struktury a v nich úporně setrvávají. Vladyka Michail nám potvrdil, že tyto věci se děly od počátku existence Církve Kristovy, a většinou se nevyhnou žádnému živému společenství. Podobné problémy měla také RPCZ ve Francii. Vladyka Michail naznačil, že vinni jsme my všichni, biskupové, duchovní i laici. Stěžejní problém spočívá v tom, že často přijímáme do Církve jinoslavné věřící lehkomyslně, bez náležité přípravy, katecheze a soužití s farností alespoň po dobu jednoho roku. Jinak hrozí riziko, že tito věřící zůstanou bez náležitého duchovního „vybavení“ (poznání a zkušenosti), doslova bez „duchovní zbroje“, o níž hovoří svatý apoštol Pavel, která je třeba pro další život v Církvi. Podle vladyky Michaila se tak můžeme stát viníky něčeho, co bude mít dalekosáhlé následky, které pak už jen těžko napravíme. Je velkým nebezpečím, když dopustíme, že se pravoslavnými stanou lidé, u nichž neproběhla náležitá doba zkoušky, seznámení se základy naší víry a osvojení si základních atributů věroučných i církevních.

Kdysi od RPCZ ve Francii odešli nějací lidé, poměrně vzdělaní a erudovaní, kteří po 2 až 3 letech po svém křtu začali kritizovat biskupa a obviňovat ho z hereze. Uvnitř tehdejšího církevního společenství, v jejich farnosti, si věřící povšimli, že tito výše zmínění bratři se náhle a radikálně změnili. Začali se stranit církevnímu společenství. Jejich tváře napovídaly o velkém vzdoru a nepřátelství. „Jednou za námi přišli,“ vypráví vladyka Michail, „a řekli: My něchatim byť Russkymi.“ Úplně tehdy opustili místní farnost a odešli z církevního obecenství v dané eparchii. Odnesli si s sebou veškeré chrámové vybavení, včetně antiminsu, podepsaného sv. Janem Šanghajským. Krátce nato, co odešli, postihly jejich rodiny i životy nepříjemné události a v jednom případě dokonce i smrt.  Právě a jedině pokorné soužití těch, kteří přicházejí a stávají se členy nějakého většího církevního společenství, např. s věřícími slovanského původu, může napomoci k duchu soudržnosti, bratrství a jednoty v Kristu a přinést plody pravého duchovního života, v němž platí ono evangelní: „Není ani Žid, ani Řek, ani sluha, ani svobodný, ani muž, ani žena. Neboť všichni vy jedno jste v Kristu Ježíši.“ (Gal 3,28)

(Celý článek o rozhovoru s vladykou Michailem si můžete přečíst na brněnském farním webu.)

Srpnová bohoslužba v třebíčském pravoslavném chrámu

Vnitřní stěny svatostánku jsou ikonograficky vyzdobeny malbami legendárního otce Vsevoloda Kolomackého, stavitele chrámu. Níže je fotografie horního místa oltáře chrámu.

Dokumentární vzpomínka na svěcení chrámu

Filmová reportáž ze svěcení chrámu sv. Václava a Ludmily 22. září 1940. Přijelo 13 kněží se svými věřícími. Vladyka Gorazd se kvůli nemoci nemohl zúčastnit. Světitelem chrámu byl otec Rezek. Na záběrech je vidět i otec Vsevolod Kolomacký (kněz s brýlemi).

 

Svatoanenská pouť v Opatově

V našem chrámu sv. Anny v Opatově u Třebíče se konala každoroční letní poutní bohoslužba za účasti místních věřících i poutníků. Jeden z našich nejstarších českých pravoslavných chrámů slavil svůj svátek. Vloni jsme vzpomenuli 85. výročí zbudování tohoto Božího stánku, který byl postaven péčí kněze Josefa Leixnera a vymalován freskami otce Vsevoloda Kolomackého.

Tehdejší početná církevní obec doznala v průběhu čtyř desetiletí totality a dále po roce 1990 znatelný úbytek věřících, přesto se v tomto památném chrámu stále konají pravidelné bohoslužby podle rozpisu uveřejňovaném na webové stránce opatovské farnosti. Kostelík tedy stále žije. Zároveň je památníkem místních rodáků padlých na bojištích první světové války (prsť zkropená krví zemřelých vojáků je uložena v chrámu pod pomníčkem na stěně se jmény padlých).

Fotogalérii z letošní bohoslužby můžete shlédnout na archivní stránce opatovské obce (najdete tam i některé detaily interiéru, např. památník padlých)

Ohlédnutí za svátkem výročí olomoucké pravoslavné katedrály

Tuto událost přijela s námi oslavit mimořádná duchovní osobnost – vladyka Michail Medonský ze Západoevropské eparchie Ruské zahraniční církve. Přítomní duchovní při besedě s vladykou vyslechli jeho vzpomínku na první zpověď – jeho zpovědníkem byl sv. Ioann Šanghajský a Sanfranciský, který mu především objasnil, že hříchem je nejen zlý skutek, ale už samotná touha – vášnivá myšlenka, jestliže opanuje lidské srdce. Když mu uděloval rozhřešení a položil na hlavu kněžský epitrachil, zalilo jej nadpozemské duchovní světlo.

(Další vyprávění o setkání s vladykou Michailem by měl časem přinést brněnský farní web.)

Hovoří-li se vystavění a posvěcení olomouckého chrámu, není možno po jménu vladyky mučedníka Gorazda nevzpomenout osobnost otce Vsevoloda Kolomackého (později archimandrita Andrej), který  se v zásadní míře na zbudování podílel: jako stavitel a budovatel i řemeslník a ikonopisec. Jeho ikonami je na stěnách vyzdoben také interiér olomouckého chrámu, jak je vidět na přiložených fotografiích.

Otec Vsevolod přišel ze Zakarpatí pomáhat sv. vladykovi Gorazdovi II. budovat českou pravoslavnou církev. Později o tom prohlásil náš svatý mučedník, že v osobě tohoto kněze mu Bůh seslal anděla s nebe.

Během deseti let (od roku 1932 do roku 1942) se chrámem „z ateliéru“ otce Kolomackého chlubí pravoslavní v Řimicích (1934), Chudobíně (1936), Střemeníčku (1936), Olomouci (1939), Třebíči (1941) a Čelechovicích (1942). Po obnovení Československa stačil ještě čas k dokončení chrámu v Kroměříži (1947) a zbudování chrámů v Medzilaborcích (1949). (Viz článek na rumburské stránce  a životopisný článek na webu orthodoxia.cz)

Už nějakou dobu se v naší církvi uvažuje o svatořečení archimandrity Andreje. Nejen pro jeho neuvěřitelnou a talentovanou pracovitost, kterou dal do služeb církve, ale především pro jeho zbožnost, modlitební úsilí, tiché pokorné nesení těžkého kříže a hluboké pokání, jimiž se vyznačoval v posledních desetiletích své pozemské cesty.

Jeho pozoruhodné ikony, napsané v uměleckém stylu lidového zakarpatského ikonopisectví, stojí výtvarně na vysoké úrovni; je to bezesporu unikát rustikálního malířského pravoslavného umění, které zdobí naši místní církev. Ikony jsou malebné, vytvářejí v nitru chrámu typicky pravoslavně útulné prostředí a je na nich patrný nesporný výtvarný talent autora, který má nejen cit pro volbu barev, ale dokázal se vyrovnat dokonce i s tak obtížným úkolem, jakým jsou dobře zvládnuté rysy tváře a duchovní – věčnost zrcadlící – výraz obličejů zobrazených postav. To vše není samozřejmost ani pro produkci ikonografických dílen v některých tradičně pravoslavných zemích.

V neposlední řadě je nutno zmínit výtvarný talent arch. Andreje pro kompozici a proporce zobrazených postav. Dále připomeňme jeho specialitu – v každém místě, kde věřícím zdobil jejich chrám svými malbami, začlenit do výzdoby chrámu ornamentální prvky odpovídající tamnímu lidovému, resp. folklórnímu specifiku krajových kulturních tradic.

Na ikony napsané archimandritou Andrejem na zdi našich chrámů nebo na desky či plátna je potřeba si nějaký čas zvykat, protože je to svébytný malířský styl, jiný než byzantský nebo ruský. Splňuje však základní duchovní požadavky pravoslavné spirituality – především se jeho autor při tvorbě dokázal vyhnout jitření emocí, sentimentu a tvůrčí svévoli individualismu (to vše je typické pro vývoj umění na západě a stojí v rozporu s pravoslavnou duchovností, pro kterou je typické, že ikony jsou výjevy z věčnosti, okna otevřená do nebeského světa, zvěčňují pozemské události života Kristova a svatých).  Jsou nepřehlédnutelnou součástí zdejší ikonografie a zároveň naším církevním duchovním lidovým uměním, které koresponduje s cestou vývoje místního pravoslaví. Provedené je s takovou vroucností a promlouvá k srdci, že si modlící se pravoslavný křesťan výtvarné dílo archimandrity Andreje dříve či později určitě zamiluje.

Rozhlasová reportáž k 80. výročí olomoucké katedrály

Vladyka Simeon, arcibiskup olomoucko-brněnský a prot. Libor Raclavský poskytli 20. července 2019 u příležitostí oslav výročí katedrály sv. Gorazda I. rozhovor

Pro Český rozhlas plus, pořad Vetikála natočil Dan Mrázek

(Přehrávání reportáže sem bylo přidáno později)

(Další fotografie z olomoucké katedrály sv. Gorazda I. ze dne 20. července 2019)