Archiv rubriky: Život eparchie

Vyšla nová kniha Modlitby na jezeře

Svatý Nikolaj Velimirovic

Modlitby na jezeře

V letošním roce vyšla v překladu vladyky Kryštofa kniha básní srbské světitele Nikolaje Velimirovice „Modlitby na jezeře“. Verše v knize obsažené nás ohromí svou duchovní hloubkou odrážející zápas duše o zachování čistoty.  Duše, jsouc obklopena stěnami světskosti, prochází jejich středem, podobně jako izraelský lid Rudým mořem. Zápasí, aby si zachovala svou panenskou čistotu, zůstala takovou, jakou byla Pánem stvořena, nebyla pohlcena světem a nedostala se do temnoty vnější; aby ji kalné vody tohoto světa nepohltily. Básně jsou čisté, krásné, ale i drsné jako sám život člověka, který směřuje ke svému Pánu a Spasiteli, vede o svou spásu duchovní zápas a musí se utkat s nečistými silami uvnitř sebe i s těmi, které na něj dorážejí zvenku. Kniha je jedním z nejlepších básnických děl 20. století. U nás vychází poprvé. Autor knihy, srbský světitel Nikolaj Velimirovic, byl v roce 2003 svatořečen.

… lidé říkají: “Co nám dá Pán?“ Pán dává život každému tělu; Pán dává podobu každému stvoření. Pán je milostivý…

Pán dává každému vše, co kdo po Něm žádá. Věčnost vyplňuje dáváním. A vy říkáte: “Co nám dá Pán?“ Ani tuto otázku byste nemohli položit, kdyby vám Pán k tomu nedal sílu.

Pán sbírá slzy nemocných a zarmoucených do svých rukou. Pán navštěvuje vězně…

Pán vám dává vše, co na Něm žádáte. Protože jste začali chtít více od světa než od Pána, cítíte se být zklamaní ve svých nadějích a říkáte: „Co nám dává Pán?“

Pán jako dobrý hospodář prostřel stůl a čeká hosty…

– – – – – – – – – – – – –

… Říkáte „Kde je Pán?“ ano, je v branách vašeho života. K Němu váš život míří. Aby byl Pán uprostřed, kde byl na počátku a kde je jeho místo, musel by váš život dostat správnou podobu. Pak byste Pána uviděli a neříkali: „Kde je Pán?“

… ptáte se „Kde je Pán?“

Pán je nadmíru dobrý, a proto Ho nedobří nepoznají.

Pán je čistý, a proto Ho nečistí nevidí.

Pán je svatý, a proto Jej nesvatí nevnímají.

Když nebude dostatek lidí, kteří by Jej vzývali, zjeví se jim Pán skrze všechno ostatní stvořené.

I kdyby nebeské hvězdy zapomněly na Tvé jméno, Hospodine, nezapomenou na Tě nesčíslné voje nebeských andělů…

Knížku najdete i v nabídce knižní distribuce naší eparchie. Stojí 170 Kč

Den válečných veteránů v Horní Lipové 2021

Jedenáctý listopadový den je již více než sto let dnem památky obětí válečných konfliktů, kterých bylo ve 20. století nepřeberně. Již více než deset let konáme u pomníku obětem 1. a 2. světové války v Horní Lipové panychidy, ke kterým se postupně přidávali vojáci v historických kostýmech, čtenáři vojenských memoárů, recitátoři poezie a samozřejmě všichni, kterým není vzdálena hodnota historické paměti.

Letos panychidu sloužil vladyka Izaiáš. Byl to doposavad nejteplejší 11. listopad, co místní pamatují. Shromáždění plynulo ve velmi pokojném rytmu modliteb za zesnulé. S projevem poté vystoupil náš přední sociolog Petr Hampl, který mimo jiné zmínil společenskou výhodu těch národů, které mají ve zvyku si důsledně připomínat své bojovníky. Nakonec místní duchovní připomněl historii původního pomníku padlým, který nepřežil svérázné vypořádávání se s nechtěnými symboly.

Po zpěvu hymny a čestné salvě Javornické dělostřelecké gardy jsme přijali pozvání na svatomartinskou hostinu připravenou místními ženami. Tentokrát se nekonalo pohoštění ve velkém sálu Magacíny (byl v opravě), ale v malém penzionu Kovárna, kam se téměř padesátka přítomných jen tak tak vešla. Potěšující byla také přítomnost členů vedení obce Lipová-lázně, zástupců místního tisku a některých vojenských veteránů z doby nedávné.

Eparchiální rada se ohrazuje proti pamfletům z brněnské obce

Duchovenstvu a věřícím olomoucko-brněnské eparchie

Z církevní obce v Brně se šíří pamfletická tvorba, různá zavádějící provolání, ideologizované výzvy, fantazijní fabulace, účelově vykonstruované právní rozbory. Alespoň jednou za čas se proti všem těm manipulacím, pomluvám a lžím musíme ohradit. Jejich poslední veřejný dopis opakuje už rok protlačovanou brněnskou fantazii o jakýchsi obrovských podvodech, které se v církvi „kolem nás dějí“, ale nikdy nic z toho tito žalobci neprokázali. Stále jen z Brna slyšíme, že všechna jejich obvinění jsou čistá pravda a na všechno mají důkazy, ale nic, co by mohlo sloužit jako  důkaz pro vnášená nařčení, nikdo nikdy neviděl. To jim však nebrání v tom jaksi umanutě pokračovat, např. hned v úvodním titulku posledního pamfletu obviňuje mluvčí brněnské farnosti celé vedení naší eparchie z podvodu.

Stále slyšíme z jejich strany skandovat obavy o majetek. Jako by někdo chtěl brněnský chrám prodat nebo si někam odvézt. Obviňují nás, že chceme chrám zavřít. Proč by si někdo něco takového měl přát? Prot. Fejsak v televizi obvinil za účasti věřících eparchii, že se chce dostat k penězům farnosti. Že prý chceme chrám vykrást. Jako by tam někdo měl zlatý poklad. Co by kdo měl s jejich bankovními účty či nahromaděným zlatem provádět? Co je v chrámu a ve farní pokladně, slouží církevní obci (pokud to někdo z brněnských předáků neodnese). Zatím jediný, kdo se v poslední době vloupal do chrámu, byl tento bývalý duchovní, který nebyl oprávněnou osobou k výměně zámku od chrámu, a ještě se při tom nechal natočit televizí. Sloužíme v naší církvi Bohu nebo majetku? Leží nám na srdci zbožnost nebo mamon?

Věřícím svěřeným bývalému duchovnímu správci biskupem podávala brněnská duchovní správa v průběhu uplynulých dvou let falešné informace a nepravoslavné názory. Z ústně šířených zpráv za poslední léta lze vyrozumět, že obec je bývalým duchovní správcem vychovávána v jakémsi sebeklamu, že je to nejlepší a nejzbožnější farnost v eparchii, nedávno prohlásili, že jsou zde „oporou pravoslaví“, často jsme od nich slýchali narážky, že jedině u nich „se slouží“. Kdežto na jiných farnostech se snad neslouží? Všechno jsou to jen jejich domněnky, jejichž oprávněnost je – jemně řečeno – sporná.

Poznámka: pokud zde či jinde používáme některé ostřejší pojmy (vzpoura, vzbouřenci, manipulace a další, což je ještě to mírnější výrazivo z kanonického a svatootcovského pojmosloví), pak to činíme nikoliv z osobních důvodů (což jak věříme většina obeznámených čtenářů z eparchie chápe), nýbrž s ohledem na krajní vážnost situace a s jistotou, že je použití takových pojmů adekvátní a je podložené fakty. Také nám dovolte dodat, že při tom máme na mysli brněnské vůdce a mluvčí, kteří manipulují s věřícími, nikoliv samotné dezinformované věřící v Brně, kteří za nic nemohou.

Informace podávané brněnskou obcí jsou nepravdivé především v ohledech, k nimž se níže stručně vyjádříme:

1.) Posvátný synod nezrušil opatření, která nad prot. Fejsakem učinil Vysokopřeosvícený vladyka Simeon, eparchiální biskup. Posvátný synod odpověděl na stížnost prot. Fejsaka tím, že jeho kauzu nechal znovu prošetřit eparchiálním archijerejem, s dovětkem, že celá záležitost spadá plně do kompetence eparchiálního archijereje. Tedy shrnuto: posvátný synod prohlásil, že orgánem, který je oprávněn věc rozhodnout, je eparchiální biskup. Pro přešetření není předepsán žádný procesní postup. Arcibiskup Simeon na žádost synodu věc znovu prošel (a před svědky to komentoval), a protože jeho dosavadní postup byl bohatě argumentačně a důkazním materiálem nezvratně doložen, a navíc mezi tím prot. Fejsak podal i trestní oznámení na biskupa, nenašel zde vladyka arcibiskup prostor pro pochyby o oprávněnosti dosavadního postupu, a tak svůj výnos znovu potvrdil. Důkazní materiál dodal sám prot. Fejsak svými veřejnými proklamacemi, jejichž autorství nebo spoluautorství nikdy nezpochybnil a nikdy se od obsahu webových stránek brněnské farnosti  a lží, pomluv a urážek tam prezentovaných nedistancoval, o mediálně šířených dezinformacích ani nemluvě. Proto je ústní výslech zbytečný. Ze stejných důvodů upustila od výslechu i Komise pro zkoumání kanonických přestupků (dříve EDS), která se k projednání jeho případu sešla, jak všichni její členové potvrdí.

2.) Prot. Fejsak byl zbaven funkce duchovního správce. Je jedno, zda to původně bylo míněno jako dočasné nebo jako definitivní. Dalším svým chováním projevil tento duchovní nezpůsobilost zastávat tak významný církevní úřad. Tento stav doposavad trvá a prot. Fejsak není duchovním správcem. Žádný biskup nepotřebuje duchovního, který vypovídá poslušnost, je hádavý a veřejně hanobí, pomlouvá a lže o hierarchii a dokonce podává na hierarchu trestní oznámení. Policie odložila trestní oznámení podaná prot. Fejsakem (či lidmi z jeho okruhu) na naše biskupy, všechna ta nařčení byla tedy i státními orgány po prošetření shledána jako neodůvodněná (tj. vylhaná).

3.) Na prot. Fejsaka byl po půlročním volání k nápravě naším arcibiskupem uvalen zákaz konání bohoslužeb. Bylo to provedeno na základě doložených a veřejných postojů, výrocích a skutků tohoto duchovního, jemuž podléhají veřejné farní stránky, na nichž opakovaně a dlouhodobě uráží biskupy, hanobí, lže, pomlouvá a chová se k nim v rozporu s kněžskou podřízeností, povinnou úctou a poslušností. Pod některými vážnými urážkami je přímo podepsán. Tento zákaz nebyl posvátným synodem ani nikým jiným zrušen a nadále trvá.  Tvrzení autora posledního brněnského listu, že posvátný synod dal brněnským vzbouřencům ve všem za pravdu, je lež. A chlácholit stoupence, že prot. Fejsak stále čeká na rozhodnutí synodu, je jen klamným manévrováním. Synod už jednal.

4.) Výběrové řízení na uprázdněný post brněnského duchovního správce bylo vykonáno přesně v souladu s ústavou. (Ústava čl. 9, odst. 2 a prováděcí předpisy 9, 2, b) Eparchiální rada vybrala mezi členy konkurzní komise i zástupce brněnské farnosti, p. Dvořáčka, aby jeho obec mohla mít v celém řízení svého zástupce, který ji tam mohl zastupovat a mohl být osobním svědkem o řádném průběhu provedeného konkurzu. P. Dvořáček nabízené místo v komisi odmítl, vnucoval všem své vlastní soukromé výklady ústavy a jen produkoval další a další překroucené právnické argumenty, proč je konkurs špatný. Právníci ministerstva uznali konkurs za souhlasící s ústavou a námitky p. Dvořáčka zamítli. Naproti tomu v Brně p. Dvořáček snad až demagogicky rozhlašuje, že se konkurz konal „navzdory řádnému ústavnímu postupu“. Myslí tím snad, že co je a co není řádný ústavní postup, rozhodují jedině oni v Brně? Zbytečně se tedy p. Dvořáček ve veřejném protestním prohlášení dnes nad činností komise rozčiluje, že byla sestavena, jak píše: „kdo ví z koho, ani netušíme, kdo v ní byl, pokud vůbec skutečně existovala mimo papír“ a že „neměla nic společného s PCO v Brně“ (citace z posledního brněnského pamfletu). Opominul svým čtenářům sdělit takovou drobnost, že byl sám do komise pozván a zvolen za jejího člena eparchiální radou. Čtenář sám posoudí, kdo má a kdo nemá dobrou vůli k dohodě.

5.) Stálé zpochybňování způsobilosti arcibiskupa Simeona, je vůči němu urážlivé. Když si vladyka Simeon nepřeje osobní kontakt s nekajícími vzbouřenci, kteří jen stupňují své nepřijatelné a necírkevní chování (jak sleduje celá eparchie), neznamená to, že není způsobilý. Naopak, projevil mimořádnou shovívavost vůči nim, když jim nabídl vyjednat si smíření s vladykou Izaiášem, který jim stále nabízel ruku k jednání a ke smíru. Brněnská obec však, jak je celá církevní veřejnost průběžně svědkem, jen zveřejňuje vzpurná prohlášení, ale domluvit se na ničem nechce. Proto je „čestná deklarace“ toho brněnského shromáždění (či spíše jakési nelegitimní farní konference), že eparchie prý nepodnikla žádný pokus dosažení dohody, falešná. Způsob, jak se chovají vůči poslu vladyky Simeona, kterému veřejně vzkazují, že není v Brně vítán a že ho nepustí do chrámu, a jejich výzvy k věřícím, aby nevydávali chrám novému duchovnímu správci, a veřejně o něm publikují, že je „kontroverzní“, to vše je urážkou nejen vladyky Izaiáše ale především samotného arcibiskupa. Není divu, že jim odmítá udělit audienci. Není povinností biskupa osobně přijmout každého, kdo se toho dožaduje, zvláště když je předem jasné, že se chystá audience zneužít. Zveřejňovanými podezřeními, že jeho podpisy jsou zfalšované, urážejí brněnští samozvanci celé vedení olomoucko-brněnské eparchie. V posledních dvou měsících navštívily vladyku Simeona dvě úřední osoby, které oficiálně potvrdily jeho plnou duševní způsobilost a ověřily pravost jeho podpisů.

6.) Provedené brněnské „shromáždění“, či spíše konference části brněnských křesťanů, není žádným „farním shromážděním“, svolaným dle ústavy. (Ústava čl. 16; i pro mimořádné shromáždění církevní obce platí odst. 2 o nutném souhlasu eparchiálního biskupa.) Nejednalo se tedy o legální „shromáždění církevní obce“ ve smyslu ústavy, a tedy není oprávněné přijímat platná usnesení a nemá žádné oprávnění někoho volit do církevních postů. Svolavatelé byli před konáním shromáždění informováni vladykou Simeonem, že nedává za dané situace souhlas ke konání shromáždění, což je první a nutný předpoklad pro legalitu takového farního shromáždění. Hlasu svého eparchiálního biskupa se však vzepřeli. Prot. Fejsak není už skoro rok duchovním správcem (ani dle svého eparchiálního biskupa, ani dle oficiálního schematismu, ani dle registru Ministerstva kultury ČR), a tudíž není dle ústavy osobou oprávněnou svolávat farní shromáždění. (Ústava čl. 16, odst. 3 o osobě svolávající shromáždění – platí pro řádné i mimořádné shromáždění.) I na to byli organizátoři upozorněni. Brněnské výklady ústavy jsou účelové, odporují posvátným kánonům i tradičnímu hierarchickému uspořádání církve. Pravoslavnou ústavu je v církvi možno platně vykládat, je-li tento výklad v souladu s kánony a pravoslavnou Tradicí. Pojem „Boží lid“ nelze vztahovat na nějaké nekanonicky svolané protestní srocení, ale jedině na věřící kolem svého biskupa nebo kolem toho, koho jim on požehná a pošle.

7.) Rozhodnutí, kdo může či nemůže být v pozici duchovního správce, nenáleží věřícím, ale je plně v rukách eparchiálního biskupa. Jinak by biskup neměl v rukou nástroje k pastýřskému vedení své eparchie. Oklamaní brněnští věřící se však mylně a nepravoslavně domnívají, že si mohou bez biskupa svolávat shromáždění oprávněné přijímat církevně-správní usnesení a volit svého duchovního správce, a to z kandidátů předem biskupem k volbě neschválených a nenavržených. (Ústava, prováděcí předpisy k čl. 9, odst. 2 za písmenem c) Takové mylné a nepravoslavné domněnky pochopitelně nejsou pravdivé ani z hlediska ústavy, ani dle posvátných kánonů, ani dle pravoslavného učení, naší Tradice a víry. Volba prot. Fejsaka je volbou provedenou proti eparchiálnímu biskupovi, který mu už dříve zakázal službu a k další kandidatuře ho nenavrhl. A podle jakého článku ústavy si tam volili pomocného duchovního, zapomněli veřejnosti vysvětlit (pomocný duchovní není dle ústavy volená funkce). Vedení eparchie se už skoro rok pokouší o domluvu s brněnskou církevní obcí, resp. jejími mluvčími. Bohužel představy těchto lidí jsou takové, že se vedení eparchie buď zcela podřídí vůli prot. Fejsaka a jím navedených věřících, nebo žádná dohoda nebude a oni si prosadí svou vůli násilím.

8.) Výzvami k nepřijetí nového duchovního správce, k vzpouře (a dokonce na jejich webu už zaznělo volání k použití fyzického násilí!) se brněnští vůdcové vystavují možnosti kanonického i právního postihu, protože právě na takové případy pamatuje kanonické právo pocházející od svatých Otců církve a svatých sněmů. Duchovenstvo takových věřících, kteří odmítají přijmout biskupa, se kanonicky přísně trestá (svrhává). Stejně tak jsou trestuhodná i všechna ta nepodložená a nedokázaná čili křivá obvinění uvržená biskupa. Prot. Fejsak nikdy nedokázal své obvinění, že se biskup chystal zcizit část majetku eparchie. A to i když brněnský farní web veřejně opakovaně tvrdil, že má na všechno důkazy. Naopak se prokázalo, že vladyka jednal dle pokynů eparchiální rady a že nedošlo k ničemu, co by bylo přestupkem či by zasluhovalo trest. A protože bylo v té věci podáno na našeho vladyku trestní oznámení, bylo nařčení prot. Fejsaka prověřeno i světskými vyšetřovacími orgány, které potvrdily, že nařčení je nepodložené. Takový křivopřísežník a hanobitel biskupa by měl být duchovním správcem biskupské katedrály?

9.) Vladyka Izaiáš je řádně navrženým, konkurzem vybraným a schváleným kandidátem na duchovního správce. Byl v souladu s ústavou zvolen a ustanoven. Je zbytečné vyvracet všechna ta dehonestující lživá tvrzení, která jsou na jeho hlavu adresována z brněnské obce. Argument, že biskup nemá být duchovním správcem farnosti, protože se nemůže věnovat jednotlivým věřícím, je také vznesený účelově. V pražské katedrále je duchovním správcem arcibiskup Michal a pastýřskou péči o věřící tam vykonávají pomocní duchovní, a nikomu to nevadí. Neslyšeli jsme, že by tam duchovenstvo protestovalo a podněcovalo věřící ke vzpouře. Přesně tento pražský model chceme aplikovat i na obě moravské katedrály. Vladyka Izaiáš přichází, poslán eparchiálním biskupem, aby převzal obec z rukou svévolníků a vzbouřenců, zajistil klid v obci, přičinil se o ustanovení řádného kanonického duchovenstva pro chrám a postaral se rozšíření pravoslavné duchovní správy v Brně. Skuteční pravoslavní věřící, kterým jde o zbožnost a rozkvět pravoslaví v jejich městě, jistě brzy sami poznají, kdo je pravý pastýř, který zajišťuje duchovní péči o ovečky Kristovy, a kdo byl jen vlkem, který lapal a rozháněl ovce.

10.) Prot. Fejsak svým chováním frapantně zneuctil svou kněžskou přísahu, ve které před Bohem slíbil episkopovi i věřícím, že „se bude řídit učením svatého Evangelia, svatých apoštolů a všech církevních pravidel i učení Otců pravoslavné církve,“ že podle slov apoštola nebude „svárlivý a žádostiv pomíjivého zisku, ale bude vlídný, smířlivý, nezištný,“ načež slavnostně prohlásil, že „bude poslušen svého vladyky a jeho nástupců i všech nadřízených církevních úřadů, a že ze všech sil bude pracovat pro dobro církve i svého národa.“ To slibují při svém vysvěcení všichni kněží a platí to i pro brněnské duchovenstvo. Už skoro rok sledujeme morální úpadek a odpadání od pravoslavné praxe ve farnosti, nad kterou prot. Fejsak násilím uchvacuje vedení. Myslíme, že církevní veřejnosti, která sleduje celou jeho kauzu na webu i v masmédiích, není potřeba jednotlivě dokládat, jakými všemi způsoby celý výše uvedený citát z textu kněžského slibu prot. Fejsak porušuje.

Závěrem

S bolestí sledujeme, jak z Pravoslavné církevní obce v Brně vytvořilo její dávno odvolané duchovenské vedení hanbu naší eparchie před církevní i světskou veřejností. Publikací své neposlušnosti a vzpoury, hanobením a urážením biskupů, a to vše i v masmédiích způsobilo církvi ostudu před celým národem a na dlouho tam poškodilo misijní záměry církve.

Pro oba vladyky a celé vedení eparchie je to velice smutná záležitost. Ještě nikdy jsme se zde nesetkali s podobným kněžským případem. Modlili jsme se a postili, aby zbloudilce sám Bůh poučil a přivedl na cestu nápravy. Musíme však už pokročit v řešení této nekončící kritické situace. Tady se už nejedná jen o dva zbloudilé duchovní, ale především o duchovní škodu způsobenou na věřících, jejichž spásu ohrozil jeden mocichtivý, vzpurný a nezkrotnou vášní ovládnutý kněz, svým protestantským či sektářským myšlením, bohoslužbami konanými přes biskupský zákaz a nepožehnaným podáváním přijímání, o jehož platnosti může nyní mít někdo pochybnosti. Pravoslavná tradice hlásá, že nic z toho, co koná kněz bez jednoty s biskupem, není platné. „Jedině taková eucharistie je pravá, kterou koná biskup nebo ten, komu to dovolí“ (sv. Ignatios Theoforos). Prot. Fejsak de facto vede jemu svěřené věřící do rozkolu. Nebo vyvádí naši českou farnost z českého pravoslaví pod jinou sféru vlivu?

Zamysleme se nad zákulisím celého sporu. Pod vedením prot. Fejsaka se v této farnosti dostali Češi a Moravané do výrazné menšiny (důkazem jsou stovky podpisů na těch pohlednicích s předtištěným textem na podporu prot. Fejsaka, kterých poslali celou hromadu z brněnské farnosti na adresu vladyky Simeona; českých jmen tam bylo jen pár, což znamená, že ostatní Češi a Moravané se buď podpory prot. Fejsaka neúčastní, nebo jich na farnosti už víc není). S tím si spojme tu podivnou neústupnost prot. Fejsaka, která by mohla napovídat, že dostal od někoho zvenku eparchie (či zvenku naší místní církve) nějaké záruky a podporu. Nejsou události v Brně jakýmsi experimentem, co vše lze v naší autokefální církvi prosadit zvenku? Vzpomeňme si, po jaké události začal prot. Fejsak útočit na vladyku Izaiáše. Do této události měl prot. Fejsák k vladykovi Izaiášovi výborný vztah. Kde byl v zahraničí na návštěvě prot. Fejsák bezprostředně před tím, než se postavil proti vladykovi? Není jeho mocichtivost a pýcha jen používána kýmsi zvenku, resp. ze zahraničí, k destabilizaci eparchie, aby se zde otevřela vrátka někomu, kdo ve jménu ambicí svého geopolitického vlivu touží zde skrytě či zjevně v církvi vládnout bez ohledu na to, jak se k takové tváři pravoslavné církve pak postaví česká veřejnost a jak to ublíží pravoslavné misii? (Viz nyní kauza Olšany.) Vzpomeňme si na tu paní v šátku před brněnským chrámem, jak se silným cizím přízvukem do kamery vyjadřuje svůj nesouhlas s konáním eparchie. Kdyby šlo prot. Fejsakovi o věřící, mohl jim dál v pokoji sloužit jako pomocný duchovní úplně stejně jako dřív. Za čí zájmy zde vede onen kněz svůj lítý boj? Pokud se tomuto brněnskému experimentu s cizím vlivem nepostavíme na odpor, nepodaří se nám zde české pravoslaví udržet. Už dříve, v průběhu tohoto roku, se v Brně pokoušeli vtáhnout do naší eparchie nadvládu sousedního arcibiskupa. A pokračuje to. Je jim jedno, že je to naprosto nekanonické a odporuje to ústavě i základnímu dokumentu. A je možné, že to není konec. Vidíme totiž, že jsou připraveni sem otevřít dveře komukoliv, od koho si bez ohledu na zájmy a názory ostatních farností krátkozrace v Brně slibují pomoc pro svou vzpouru.

Přemýšlí prot. Fejsak někdy, jak se bude Bohu zodpovídat za všechny ty věřící svedené z pravoslavné cesty spásy? Jaké jméno bude mít v historii místní církve? Jak ubližuje nejen farnosti, ale celé eparchii a celém misijnímu dílu českého pravoslaví? Sledujeme, že vede svěřené věřící nikoliv ke Kristu ale k sobě. Že je místo k blahoslavené jednotě s Církví svedl a vláčí do tmy rozkolu. Dle Písma svatého si klademe otázku: Co je to za pastýře, který pase jen sám sebe? Právě poškození nevinných duší nás naplňuje velkou bolestí a nutí nás zanechat dosavadního, skoro rok už trvajícího, volání k nápravě a opakovaných pozvání k usmíření a k dohodě, za něž se nám mluvčí farnosti odvděčil tím, že napsal na web velkým písmem: „Vedení OBE se nezastavilo před ničím!“ Zřejmě už je nejvyšší čas uchýlit se k takovému řešení, od něhož můžeme očekávat, že v konečném důsledku povede k obnově farnosti a k duchovnímu prospěchu a záchraně brněnských pravoslavných věřících.

Eparchiální oslava knížete sv. Rostislava

28. října 2021 je jako každoročně den svatého knížete Rostislava. Knížete významu, který stále ještě není současnými historiky a politiky zcela doceněn. A právě v tento slavný den se ve Znojmě konala společná oslava svatého knížete, v době, kdy na Moravu a její církev opět doléhají různé zmatky a bouře. Pod vlivem politiky se vyostřují vztahy mezi příznivci rozličných směrů, podobně jak tomu bylo i v oné době knížete Rostislava a od té doby v naší zemi mnohokrát.

Freska sv. Rostislava v Černé Hoře
(Tak i další fresky níže)

Ke společné oslavě se do Znojma sjeli kněží a věřící z celé Olomoucko-brněnské eparchie. Svatou liturgii spolu s věřícími a jihlavským chrámovým sborem sloužili u svatého prestolu: důstojný otec mitr. protojerej Jiří Niderle, který jako nejstarší sloužící zkušeně vedl bohoslužbu, spolu s prot. Christianem Popescu, prot. Liborem Raclavkým, prot. Flaviu Badelitou, prot. Stanislavem Dolníčkem, prot. Alexandrem Cebanem, o. Rafaelem Moravským, o. Tomášem Loučkou a duchovním správcem chrámu svatého knížete Rostislava prot. Kyrilem Bočkarevem. Spolu s nimi se svými přímluvami účastnili svatí mučedníci palestinští a prvomučedníci římští Olympius, Bonifác a Severin, jejichž svaté ostatky jsou na prestolu uloženy.

Při bohoslužbě, na které byli přítomni věřící mnoha národností: Moravané, Češi, Slezané, Slováci, Moldavané, Rumuni, Ukrajinci, Rusové, Srbové i Rakušané, jsme mohli slyšet liturgické modlitby kněží v češtině, rumunštině i církevní slovanštině. Byla to skutečná sborová bohoslužba našich křesťanských národů a církevních obcí naší eparchie. Poutníci se shromáždili, přijeli z lásky k naší Církvi, z bratrské lásky jeden k druhému, a z lásky ke svatému apoštolům rovnému knížeti Rostislavovi.

Po zpěvu evangelia pronesl kázání o. Rafael Moravský z Šumperka. Ve své promluvě zkoumal rozdíly mezi osobnostmi dvou význačných moravských vladařů: sv. Rostislavem a po něm nastoupivším Svatoplukem. Zatímco Rostislav vykonal velké a svaté dílo, vybudoval a upevnil svůj stát, přičemž po něm zůstala skvoucí a svatá památka, tak Svatopluk, ač jinak schopný stratég, státnické i duchovní dílo svého strýce Rostislava téměř rozmetal, svůj stát přivedl k úpadku a duchovní dílo Rostislavovo zůstalo zachováno jen proto, že se jej vděčně ujaly jiné národy, které z něj načerpaly nedozírný užitek, o který Svatopluk Moravany připravil. Zatímco Rostislavův odkaz je hojný, po Svatoplukovi zůstala v národní paměti jen povídačka o nějakých třech prutech. Rostislav svůj lid duchovně obohatil a pozdvihl, Svatopluk srazil svůj lid do prachu a oloupil národ o to nejdražší, co mohl dostat.

Jak to, že si Rostislav moudře počínal s takovou prozřetelností, zatímco Svatopluk nedbal Rostislavova vzoru a počínal nízce a krátkozrace? Příčin je více (např. víme z velkomoravských památek, že Svatoplukova mysl byla zcela zatemněna holdováním nízkým pudům, viz Život Klimentův, dále víme o tom, že byl povahy od přirozenosti zrádné a nečestné). Kazatel si však povšiml jiné nápadné odlišnosti mezi těmito dvěmi postavami našich dějin. Oba byli jakožto vladaři obklopeni rádci. Zatímco Rostislav se obklopil lidmi svatými a jejich radami se řídil, tak nemoudrý Svatopluk se obklopil pokrytci, lichometníky a lidmi úlisnými, kteří mu vyhovovali více než rádcové čestní a kárající. A tak se naplnilo, co píše Písmo, které místo citace převyprávíme slovy: Se svatými, i ty se staneš svatým, s hříšníky sám budeš hřešit, s darebáky se staneš i ty darebákem…

Z toho můžeme načerpat aktuální poučení. Obklopme se lidmi, kteří prospívají ve zbožnosti, kteří v pokoji a pokoře nesou ovoce dobrých skutků, ctností. Chraňme se společenství s lidmi vzbouřeneckého ducha, zmítanými vlnobitím vášní, vzpurnými, neposlušnými, nadýmajícími se pýchou a sebejistotou. Držme se dál od těch, kteří si libují v hříchu a nečistotě, aby i na nás nedopadl trest chystaný na tyto svévolníky.

Zamyšlení nad skutky svatého knížete Rostislava

Svatý kníže pro naši vlast učinil zřejmě více než kdokoli jiný. Bez jeho prozřetelného díla by naši národní obroditelé, v různých obdobích kdy byla naše historie pokřivovaná, neměli co obnovovat. Neboť nikdo jiný z našich politiků a vládců, nepřevedl náš národ z pohanství do křesťanství, z krutosti k humanitě, od nevzdělanosti ke vzdělání, od marnosti k smysluplnosti, od klanění se démonům k uctívání pravého Boha, Stvořitele vesmíru.

Kníže Rostislav posílá dopis do Konstantinopole

Na rozdíl od nich se svatý kníže Rostislav zamýšlel nad otázkami víry, a nebyl to pouze politický tah, či vladařská strategie, i když jeho pozvání Soluňanů bylo i pro moravskou politiku zásadně vážné rozhodnutí, a už vůbec své rozhodnutí uvítat zde byzantské misionáře nečinil pro osobní potřeby a knížecí zájmy. Věděl přece, že se to západním státům a říším líbit nebude. Ostatně věděl stejně jako my, jak skončili svůj život svatí apoštolé a další šiřitelé víry mezi pohany. Byla to dobrovolná oběť z jeho strany přinesená pro duchovní i pozemské blaho svého národa. Jeho utrpení a smrt bavorské kobce byly stvrzením spásonosného díla, na kterém přijal účast a které převzal od svatých apoštolů. Rostislav se rozhodl položit křesťankou víru jako základní kámen naší státnosti.

Nakonec – díky Božímu řízení – vybral víru východní, byzantskou formu křesťanství čili církev, které se dnes říká pravoslavná. Jistě na něj hluboce zapůsobila vysoká vzdělanost a vytříbená moudrost Byzantinců, v té době už dvoutisíciletá kultura dávala vyslancům Byzance vysokou úroveň – lidskou i společenskou. Pochopitelně nemohl zůstat nedotčen jejich hlubokou, mocnou a čistou vírou, která nebyla zatemněna pověrami, které zde rozšiřovali tehdejší západní misionáři (viz v knize Život sv. Cyrila a Metoděje od sv. Gorazda). Svým rozhodnutím Rostislav otevřel našemu národu dveře k cestě do kulturního, politického i duchovního povznesení a připojil sebe i svůj lid k žákům tehdejšího centra křesťanské civilizace, vyspělé Byzance.

Odkaz sv. Rostislava ukazuje cestu

Společná oslava sv. knížete Rostislava ve Znojmě byla důležitou zprávou do široké církevní veřejnosti právě v dnešní době, kdy jsou Morava a všechny slovenské země jsou opět otřásány různými zmatky. Pod vlivem politiky se vyostřují vztahy mezi patriarcháty a místními církvemi, jak tomu bylo v oné době knížete Rostislava a mnohokrát po té, kdy se národ i vláda musela rozhodnout jakou cestou se vydat.

Utrpení svatého knížete Rostislava

Tehdejší rozhodnutí knížete Rostislava bylo rozhodnutí o víře a církevním rozvoji, ale i o politické nezávislosti, kulturním směřování a dokonce spojencích a středoevropském uspořádání s výhledem na mnohá staletí do budoucnosti. Za svou politickou a především církevní nezávislost jsme vděčni naší mateřské Konstantinopolské církvi. A toto duchovně pevné spojení s Konstantinopolskou církví potvrzujeme udržováním cyrilometodějského dědictví, pravoslavného křesťanství a opatrováním toho pouta, které nás od počátků křesťanství v zdejších zemích spojuje s řeckým pravoslavím a jeho centrem Konstantinopolským patriarchátem. To platí na Moravě a potažmo v celé místní církvi v českých zemích a na Slovensku i dnes. Jak to prohlásil svatý mučedník Jeroným Pražský před preláty Kostnického sněmu: „Čechové (tj. i Moravané) pocházejí od Řeků!“ Později, v odobí po pádu Cařihradu sloužili se souhlasem husitského biskupa Rokycany dva řečtí duchovní, uprchlí z dobytého Města, bez omezení pravoslavné východní bohoslužby v Praze na Staroměstském náměstí v chrámu u Týna (viz zde), který byl hlavním chrámem husitů – utrakvistů sjednocených s Konstantinopolskou církví (viz o tom zde).

Sv. Rostislavem navázané duchovní spojení, na které patriarcha s císařem konstantipolským vstřícně odpověděli, je duchovní realita, která se v životě naší církve stále projevuje. Jeden z příkladů: je zajímavé, že jakmile to politické poměry po roce 1990 dovolily, v české i slovenské pravoslavné církvi vzplanul v duchovenstvu i mezi věřícími velký zájem o řecké pravoslavné obyčeje a tradice. Do liturgické služby (zvláště na Moravě) pronikly mnohé vlivy řecké liturgie a v myšlení duchovenstva ohledně této oblasti nastaly určité posuny, které česky slouženou bohoslužbu odtrhly od ruského (u nás nepříliš misijního) vlivu směrem k řeckému chápání liturgie. Tento jev byl patrný mezi – v té době – mladšími duchovními, nejen v Česku ale i na Slovensku. Zdá se, že tím trošku již skomírající prvorepublikově misijní podoba českého gorazdovského pravoslaví nabrala nový dech, poskočila vpřed a to směrem, který Čechy (a zřejmě i mladší generaci Slováků) oslovuje.

Dnes – stejně jako v době Rostislavově – nás na řeckém pravoslaví a jeho představitelích zaujme vysoký stupeň církevní i lidské kultury, vzdělanost, civilizační úroveň schopná formovat nejen současnou Evropu ale i další kontinenty a návaznost této bezprostředně původní formy dávného křesťanství na nejstarší zdroje pravoslavné duchovnosti.

Letošní slavnost ve Znojmě byla jistě více než pouhou vzpomínkou na naši slavnou minulost a zdroje církevnosti i státnosti, ale i symbolem naší přítomnosti v této zemi, znamením vzájemné bratrské lásky a jednoty moravských kněží a věřícího lidu naší Olomoucko–brněnské eparchie. Tímto také děkujeme našim biskupům, kteří se pro nemoc nemohli tentokrát zúčastnit, za jejich péči a starostlivost. Jsme jim vděční, že každý z duchovenstva i věřících může se může utéci pod jejich ochranu. Všem přítomným důstojným otcům adresujeme díky, neboť tím projevují svou vzájemnou lásku a jednotu; věřícím patří díky za jejich vroucí modlitby a uspořádání této slavnosti.

Po závěrečném proslovu a poděkování místního duchovního správce prot. Kyrila Bočkareva, který vedl přípravy slavnosti, zaznělo pozvání všech přítomných k pohoštění, posílení a vzájemné besedě v salonu nedaleké restaurace. Součástí posezení byla i písničkářská kulturní vložka. Hojnost pokrmů zajistili místní věřící s pomocníky.

Svatý apoštolům rovný kníže Rostislave, pros Boha za nás hříšné!

Mátuška Marie Bočkareva
a redakce

Několik fotogalérií:

Průhěh události

Závěrečný průvod

A pár fotek na závěr

Archijerejská liturgie v Ostravě

V neděli 24. října 2021 navštívil vladyka Izaiáš Pravoslavnou církevní obec v Ostravě – Michálkovicích. V chrámu Narození přesvaté Bohorodice sloužili společně s prot. Vasilem Orosem, okružním protopresbyterem, který je zároveň představený chrámu.

Po svaté liturgii se vladyka setkal s věřícími církevní obce na faře.

Svátek sv. Rostislava ve Znojmě

Zveme Vás na eparchiální oslavu svatého knížete Rostislava do Znojma

Ve znojemském chrámu sv. Rostislava se bude k oslavě našeho svatého knížete konat archijerejská svatá liturgie v den jeho svátku 28. října t.r. od 10 hod.

Svatý kníže Rostislav byl iniciátorem cyrilometodějské misie, když pozval na Velkou Moravu soluňské bratry sv. Cyrila a Metoděje.

Zde si můžete o tomto tématu něco přečíst. Především o tom pojednává historická studie od sv. Gorazda, biskupa českého a moravsko-slezského Život sv. Cyrila a Metoděje a jejich poměr k Římu a Cařihradu. Služba ke sv. Rostislavu je ke stažení zde v PDF.

Koncert v Přerově

V neděli 17. října 2021 se v chrámu sv. Cyrila a Metoděje v Přerově konal koncert komorního smíšeného pěveckého sboru Byzantion – Collegium musicae slavicae Praga. Na koncertě zazněly skladby D. Bortňanského, S. Rachmaninova, S. Berezovského, K. Stecenka a dalších.

Komorní smíšený sbor Byzantion vznikl v roce 1957 a založila jej PhDr. Olga Dutková, která se po studiích na pražské konzervatoři a Filozofické fakultě UK dlouhá léta věnovala slovansko-byzantské hudbě a působila zde jako dirigentka a umělecká vedoucí. Pod jejím vedením získal sbor různá ocenění při účinkování na koncertech, soutěžích a dobročinných akcích doma i v zahraničí (Francie, Belgie, Německo).

Fotografie z vystoupení

Letní měsíce v Jeseníkách 2021

Čas prázdnin je nejen dobou k načerpání psychických a fyzických sil, ale také sil duchovních. Jak se stalo tradicí, začátkem července se každý den při hodinách náboženství setkáváme s dětmi, které přijíždí do naší lázeňské obce. Po nich je pro děti připraven především sportovní blok, který je prokládán turistickými pochody. Letos jsme obohacovali program návštěvami krytého bazénu a sběrem lesních plodů.

Vyvrcholením léta v Lipové byla tradiční srpnová pouť (21. srpna) místními lukami. Náročné tříhodinové putování horským terénem z původních 40 aktérů dokončilo 25 šťastných a unavených. Počasí nám přálo a na jednotlivých zastaveních akafistu Sláva Bohu za vše, jsme se soustředili na téma rodina v současnosti.

Zástupci PCO v Jeseníku byli také pozváni do lázní v Jeseníku, kde byl 11. listopadu po tříkilometrovém nesení vysvěcen sourozenecký kříž (vážil 150 kg) a na jednotlivých odpočinkových zastaveních se opět hovořilo k tématu rodiny. Tato masová akce (300 účastníků) měla za cíl navrátit „drobné“ sakrální památky tam, kdy vždy byly.

Na státní svátek 28. září se již popáté modlíme akafist k poctě sv. Václava a následně setrváváme v družné debatě u pohoštění. Tentokráte nám silně pršelo, a tak se neuskutečnil plánovaný táborák. Přesto 25 ctitelů sv. Václava si přišlo uctít našeho slavného světce. Tak tedy kromě obvyklých pravidelných bohoslužeb a každodenních akafistů, jsou výše uvedené události zpestřením církevního roku i pro mnohé nepravoslavné a návštěvníky našeho regionu.

Fotogalérie ze srpnové pouti a požehnání darů Boží přírody

Fotogalérie ze svátku Narození přesv. Bohorodice v Jeseníku

Fotogalérie ze svátku sv. Václava

Opatření k zákazu výkonu duchovenské služby prot. J. Fejsakovi a dopis vladyky Izaiáše

I šel onen syn do sebe a řekl si: „Vstanu, půjdu ke svému otci a řeknu mu: Otče, zhřešil jsem.“ I vstal a šel ke svému otci. Když byl ještě daleko, otec ho spatřil a hnut lítostí běžel k němu, objal ho a políbil.
(Z evangelního čtení Lukáš 15. kap.)

Otče Jozefe,

jako Váš biskup a pověřený vyslanec eparchiálního archijereje vladyky Simeona bych Vás rád těmito slovy pozval k pokání. Chci Vás tímto ujistit, že má otcovská náruč je Vám stále otevřena. Stále bych rád věřil, že vše, co bylo podniknuto z Vaší strany, je nějaké hrozné nedorozumění nebo pokušení. Pokud toho všeho litujete a toužíte se očistit od svých skutků, jsem stále připraven přijmout Vás a můžeme začít jednat o nápravě.

V lásce Kristově

Váš

Izaiáš, biskup šumperský

V Olomouci 15. října 2021

Oslava novomučedníků českých v Přerově

V neděli 26. září 2021 se v pravoslavném chrámu sv. Cyrila a Metoděje v Přerově konala slavnostní archijerejská bohoslužba za účasti vladyky Izaiáše a řady duchovních z celé Moravy. Důvodem byla oslava výročí 100 let od vysvěcení biskupa Gorazda, nejznámější osobnosti českého pravoslaví, a zároveň chvála a poklona svatým českým novomučedníkům, jejichž svatá památka se do naší eparchie uvádí k uctívání.

Svatou liturgii sloužilo s vladykou Izaiášem jedenáct duchovních. Provázel je zpěv přerovského sboru Vokál, který mj. krásně zapěl moravský tropar novomučedníkům českým (i s notací je ke stažení zde).

První kázání měl otec Libor Raclavský

Přerovský duchovní ve své promluvě považoval za důležité vysvětlit přítomným, kteří nebyli všichni pravoslavní, smysl celé slavnosti. Začal připomenutím největší osobnosti českého pravoslaví, od jehož archijerejského svěcení v Bělehradě právě uplynulo 100 let. Vladyka Gorazd nejen organizoval vznikající pravoslavné společenství a snažil se zajistit jemu svěřené stádce vším potřebným k církevnímu životu, ale padl na něho také úkol provést je peripetiemi složité doby. Bohužel jeho vize stálého budování církve se neuskutečnila a v době nacistické okupace se z některých jeho spolupracovníků stali mučedníci. „A to je druhý význam dnešní bohoslužby,“ pravil kázající otec, „kterým je uctění památky tzv. novomučedníků, kteří spolu s vladykou Gorazdem zahynuli násilnou smrtí.“ Otec Libor pak vysvětlil, co je obsahem pojmu „novomučedníci“, a objasnil, za jakých okolností zemřeli pravoslavní věřící, kteří patřili do různých skupin zatčených a popravených osob.

Se zármutkem později připomněl, že právě před několika dny zemřela druhá dcera otce Václava Čikla Tatiana, kterou osobně poznal. Vnučka otce Čikla Tatiana, žijící ve Švýcarsku, se bohužel kvůli úmrtí maminky nemohla této akce zúčastnit, ale bohoslužby se zúčastnil vnuk otce Čikla JUDr. Roman Rožnovský, který je synem Čiklovy dcery Olgy. Otec Libor jemu a jeho manželce ukázal výstavu na galerii chrámové lodi a zvláště panel věnovaný rodině Čiklových. Oba zavzpomínali na jeho maminku Olgu Čiklovou-Rožnovskou, kterou otec Libor osobně znal a nakonec i provázel na její poslední cestě.

Druhé kázání pronesl otec Jan Baudiš před svatým přijímáním věřících, k němuž přistoupilo nečekané množství věřících.

Otec Jan přiblížil přítomným duchovní význam mučednictví, které je v pravoslavném prostředí svědectvím o dokonalé lásce. Vždyť Pán Ježíš pravil: „Většího milování žádný nemá, než ten, kdo by život svůj dal za přátele své.“ (Jan 15,13) Tedy osobní oběť přinesená člověkem věřícím v Pána Ježíše, je tou velikou láskou, která plně sjednocuje člověka s Bohem, čili činí člověka svatým. Náš Bůh je Bohem lásky, jak praví apoštol: „Bůh láska jest.“ (1. Jn 4,8) A pokud člověk odpoví svou láskou na Boží lásku, potom Pán vstoupí do jeho srdce: „Zaslechne-li kdo můj hlas a otevře mi, vejdu k němu.“ (Zjev 3,20) A jaká je láska, která je dokonalou lidskou odpovědí na Boží lásku? Je to láska obětavá. Láska, která je připravena cele se obětovat podobně, jako Pán Ježíš Kristus na kříži ukázal, že je v jménu lásky k člověku připraven na všechno přistoupit a vše dát za lidskou spásu. Proto láska a oběť jsou tak vzácné Bohu, proto vpravdě následuje Krista ten, kdo vezme na ramena svá kříž svůj. (Mar 8,34)

Mučednictví – to je oběť vlastního života přinesená s upřímným srdcem a vírou v Pána za největší Boží dary – ať už je to za vyznávání naší posvátné víry, či za Kristovo spásné dílo, nebo za přežití Bohem požehnaného národa (i národnost je Boží ustanovení a dar), nebo za jiné Boží dary. Všechny takové oběti jsou vposledku obětí za Krista Pána. Taková oběť lásky je Bohem přijata bez ohledu na konkrétní okolnosti, za nichž k oběti došlo. První mučedníci se obětovali za svou křesťanskou víru. Jiní mučedníci byli zabiti jinak věřícími lidmi za svou pravoslavnou víru či praxi. Mučedníci v dobách tureckého jha se obětovali za Církev i za přežití řeckého národa posvěceného pravoslavnou vírou. Naši věřící v dobách sv. Gorazda byli církví naučeni: „Miluj Boha, církev a vlast!“ (Tak psal vl. Gorazd dětem do památníčků povzbuzení do života.) Mučednictví lze chápat v nejširším smyslu – jako hlubokou křesťanskou víru projevující se vlastní obětí pro lásku Boží, pro milosrdenství, pro záchranu národa a bližních nebo církve, či jako položení vlastního života v boji proti ďáblu a silám zla.

Novomučedníci čeští položili životy v boji proti zjevně satanským nacistickým silám, které plánovaly zničit český národ, posvěcený misií sv. Cyrila a Metoděje, a hodlaly rozšířit po světě temnou říši tyranie a zla. Mučednictví má – kvůli síle lásky a statečnosti k sebeoběti a jako projev skálopevné víry v Kristovo nebeské království – před Bohem takovou moc, že podobně jako Tajina křtu, tak prolití vlastní krve pro Krista smývá z lidské duše všechny osobní hříchy, jichž se mučedník před tím dopustil (podle sv. Jana Zlatoústého však s jedinou výjimkou, a tou je hřích rozkolu).

(Novomučedníkům českým je věnována webová stránka na site orthodoxia.cz)

Po zaambonové modlitbě posvětil vladyka Izaiáš ikonu novomučedníků od ikonopisky mátušky Jany Baudišové.

O ikoně svatých novomučedníků českých

Tato – dnes posvěcená – ikona vznikla na podnět Jeho Přeosvícenosti vladyky Izaiáše, který objednal její zhotovení k výročí 100 let od chirotonie českého pravoslavného biskupa Gorazda II. Při této příležitosti se naše eparchie rovněž připojila k vyhlášení svatosti novomučedníků českých (v r. 2020 v Praze). Jejich právě představená ikona nechť tuto skutečnost připomíná a potvrzuje.

Ikona představuje v první řadě jmenovitě svatořečené pravoslavné mučedníky, důstojné otce: Vladimíra Petřka a Václava Čikla spolu s předsedou sboru starších pravoslavného chrámu sv. Cyrila a Metoděje v Praze Jana Sonnevenda. Tito pravoslavní křesťané poskytli útočiště parašutistům, kteří vykonali atentát na „kata českého národa“ Reinharda Heydricha. Oba presbyteři i br. Jan za to byli nacisty zatčeni, mučeni a nakonec popraveni.

Ústřední místo na ikoně svatých novomučedníků českých patří vladykovi Gorazdovi, na něhož se za heydrichiády jakožto na biskupa české pravoslavné církve zvláště soustředila pozornost nacistických mučitelů. Vladyka Gorazd byl spolu s důstojnými otci Vladimírem a Václavem a bratrem Janem popraven na kobyliské střelnici. Kanonisován byl již v roce 1987.

Na ikoně je poté zobrazeno dalších patnáct pravoslavných novomučedníků, popravených nebo umučených za heydrichiády v koncentračním táboře Mauthausen. Patří mezi ně manželka otce Václava Čikla a manželka, dcera a zeť předsedy sboru starších Jana Sonnevenda, dále rodina kostelníka Václava Ornesta a další věřící, především členové katedrálního pěveckého sboru a jiní chrámoví pracovníci. (O dalších novomučednících viz např. článek prot. Libora Raclavského.)

Ve středu kompozice je zobrazena budova pražského katedrálního chrámu svatých Cyrila a Metoděje, kde sloužili výše jmenovaní novomučedníci a kde se v kryptě ukrývali vojáci, kteří odstranili Heydricha.

Po stranách budovy katedrálního chrámu jsou zobrazeny dva zástupy symbolicky představující pravoslavné křesťany, kteří sice nebyli za heydrichiády popraveni, a proto nebyli nyní svatořečeni jako novomučedníci, ale podstoupili nekrvavé mučednictví spočívající v příkoří spáchaném na nich nacistickými okupanty v podobě nucených prací, věznění a mučení. A dále jsou zde ti, kteří zemřeli za nacistické okupace jiným tragickým způsobem jakožto pravoslavní křesťané.

V nejširším významu pak představují tyto symbolické zástupy také všechny další známé či neznámé osoby, které byly v souvislosti s heydrichiádou nebo za pravdu či pro své milosrdenství popraveny a nebo jinak trpěly. Můžeme tam vidět i všechny bohuznámé upřímně věřící, kteří byli pro Krista či pro evangelium pokřtěni prolitím své krve jako dávní mučedníci v prvních dobách.

V horní části ikony je zobrazen Spasitel žehnající novomučedníkům a přijímající je do své náruče jako ty, kteří splnili jeho pokyn a následovali Ho pokorným nesením svého kříže.

Ve spodní části ikony je znázorněna propast s náznaky koncentračního tábora Mauthausen. Tato propast symbolizuje podsvětí, tj. démonické duchovní světy zla a pekelnou vzpouru proti Božímu dobru (podobnou symboliku vidíme na ikonách, které uctíváme na svátek Paschy). Z této temnoty pochází zlá inspirace, která zplodila nacismus s jeho satanskou ideologií a hrůznými činy. S tímto zlem se vítězně utkali novomučedníci, kteří se tím připojili do nebeského vojska jako vojíni Kristovi. (Ze stati tvůrce ikony Jany Baudišové)

Slovo vladyky Izaiáše

Na závěr bohoslužby vladyka Izaiáš pronesl promluvu o významu vzoru novomučedníků pro náš život. Tito hrdinové víry před námi kráčejí jako příklady věrnosti Ježíši Kristu, pevné víry a lásky k místní pravoslavné církvi. Překypovali vděčností Bohu za požehnání, jehož se našemu národu dostalo příchodem sv. Cyrila a Metoděje a skrze svaté mučedníky Václava a Ludmilu a další naše svaté. Děkovali Bohu za obnovení tohoto svatého díla v České republice. Tato vděčnost Bohu jim dala sílu vykonat hrdinské skutky, nepodlehnout zastrašování, mučení a přijmout nakonec mučednickou smrt. I my, kteří žijeme v době, kdy nejsme pronásledováni a zabíjeni kvůli křesťanské víře, se můžeme novomučedníkům podobat ve svém každodenním životě, když přinášíme drobné oběti pro své bližní a pro pěstování vztahu s Bohem. Pokaždé, když přemůžeme lenost a vypravíme do chrámu, abychom se ukázali před Boží tváří, je to maličká oběť. Vždy, když v sobě vzbudíme milosrdenství a pomůžeme bližnímu v jeho potřebách, obětujeme část svých sil, svých prostředků a svůj čas. Množství malých obětí utváří náš život a takový život se pak stává naším skromným následováním Krista, tichým nesením kříže, a proto se líbí Bohu.

Poté vladyka Izaiáš pozdravil přítomného přerovského primátora Ing. Petra Měřínského a vyznamenal tři obětavé pracovníky přerovské církevní obce: bývalého žalmistu Vasyla Ižika, který spolu se současným žalmistou, a dalším vyznamenaným, Metodějem Drápalou věrně zajišťuje liturgické potřeby obce. Třetím vyznamenaným je Jurij Bondyk, předseda obce, který svými praktickými možnostmi obec zaštiťuje a pomáhá jí v dobách příznivých i nepříznivých.

Na závěr události otec Libor poděkoval všem přítomným za duchovní společenství, pěveckému sboru za krásný doprovod a všechny pozval na prohlídku výstavy a občerstvení pořádaného na tzv. ženské galerii v patře chrámu.

Připomeňme ještě, že jedním z důvodů, proč se tato slavnost odehrávala v přerovském chrámu, je dlouhodobá snaha otce Libora najít historický vztah ke svému svatému předchůdci v Přerově a zároveň jednomu z nejvýznamnějších novomučedníků – otci Václavovi Čiklovi. Během svého bádání poznal obě dcery otce Čikla a získal množství dokumentů pro svou knihu, která vyšla v roce 2014. Díky tomu nejsou pro nás naši novomučedníci vzdálenými osobami, které ctíme jen na základě zprostředkovaných vzpomínek, ale jsou to lidé, jejichž smýšlení a životní postoje lze historicky dokázat.

(Na základě textu prot. Libora Raclavského připravila redakce webu)

První fotogalérie z průběhu vzácné události

Druhá fotogalérie

Vyhlášení konkurzního řízení na funkci duchovního správce pro církevní obec v Brně

Eparchiální rada Olomoucko-brněnské eparchie schválila návrh eparchiálnímu biskupovi na vyhlašení konkurzního řízení dne 12. října 2021 na uvolněné místo duchovního správce Pravoslavné církevní obce v Brně

Níže viz vyhlášku:

(Kliknutím na obrázky si je zobrazíte ve větší velikosti)

Vyhláška konkurzního řízení zde v PDF

Přihlášku do zde vyhlášeného konkurzního řízení si můžete k vytištění stáhnout zde

Návštěva u vladyky arcibiskupa Simeona

Komise z naší eparchie byla koncem září povolána na Ministerstvo kultury ČR k jednání o právním výkladu některých ustanovení naší Ústavy (především spojených s kauzou brněnské obce). Ihned po ukončení jednání se všichni tři členové komise vypravili za naším eparchiálním archijerejem vladykou Simeonem do terapeutického zařízení, kde si léčí nemoc nohou.

Vladyka projevil nad naší návštěvou radost a živě se tázal na výsledek jednání na ministerstvu. Hosté mu společně vypověděli průběh, seznámili ho s výstupem z jednání a probírali s ním různé možnosti dalších kroků. Náš arcibiskup s námi rozebíral stav eparchie, o jejíchž aktuálních radostech, bolestech i problémech byl výborně informován.

Druhou část návštěvy jsme věnovali besedě nad dalšími plány rozvoje činnosti v eparchii. Také se zajímal o sv. Orosii (Dobroslavu), velkomoravskou princeznu a mučednici, o jejímž životě a umučení si nechal podrobně vyprávět; poté jsme mu věnovali její ikonku.

Vladyka se svěřoval se svým trápením s nohama, kvůli kterým je v péči lékařů a terapeutů v sanatoriu, kde jsme ho navštívili. K naší radosti uvedl, že lékaři mu slibují, že po dokončení probíhající náročné terapie bude možná znovu chodit.

Vladyka je celoživotní vášnivý čtenář, takže i nyní v sanatoriu stále hodně čte literaturu a modlí se ze svých rozsáhlých překladů svatootcovských textů. Jak jsme si všimli, rozum a paměť si trénuje mj. luštěním křížovek.

Náš archijerej, i přes svá léta, projevuje bystrý zájem o všechny eparchiální záležitosti, jako vrchní eparchiální pastýř dostává detailní informace a ke všemu vyjadřuje své pastýřské postoje a pokyny. Především si však vážíme jeho neustálého modlitebního pokrovu nad naší eparchií, který jako její archijerej a duchovní starec nad námi všemi udržuje. Děkujeme Boží prozřetelnosti, že nám takového vladyku seslala.

Po více než hodinové návštěvě, vzhledem k pokročilému času, jsme se museli rozloučit. Vladyka nám požehnal a pravil, že se těší na další naši návštěvu a očekává rozmluvu o vývoji situace v církvi na Moravě. Posílá povzbuzení a otcovská požehnání všem svým duchovním dítkám naší eparchie.

 

Samozvaní „zástupci Moravy“ oslavováni v Praze

Kněz, na něhož byl pro neposlušnost, pomluvy, intriky a vzpouru uvalen v naší eparchii zákaz služby, slouží s vl. Michalem v Praze. A jako by to nestačilo, slouží na pozvání vedlejšího eparchiálního biskupa bez souhlasu svého eparchiálního biskupa. Co na to říci? Kanonický rozklad Pravoslavné církve v českých zemích? Vl. Michal s odvolaným Fejsakem kupí jeden kanonický přestupek na druhý. Od J. Fejsaka nás na Moravě asi nepřekvapí už vůbec nic, protože vidíme, že jeho svévole a pýcha se „utrhly ze řetězu“ a zřejmě už ztratil mentální schopnost reflektovat stav, do něhož padl. Překvapující je záškodnická činnost, kterou provozuje vladyka Michal vůči Moravě. Tento biskup nevynechá snad žádnou příležitost k nekanonickému vtrhnutí do vnitřních věcí olomoucko-brněnské eparchie (viz minulé zprávy na našem webu) a k působení škod jejímu vnitřnímu životu a kanonickému pořádku. S krajním nepřátelstvím vystupuje proti vladykovi Simeonovi i proti vladykovi Izaiášovi. Stále nechápeme, proč nám tak zavile škodí a co mu vlastně Morava provedla. Samozřejmě, bude nejspíš potřeba podat žalobu na vl. Michala k posvátnému synodu za opakované porušování posvátných kánonů Církve a vstupování do vnitřních věcí cizí eparchie.

Zpráva, že při oslavě sv. Ludmily sloužil spolu s arcibiskupem Michalem i Jozef Fejsak vlastně nebyla tak překvapující  (Fejsak v pražské eparchii nesloužil po uvalení zákazu služby poprvé). Políčkem do tváře našeho eparchiálního archijereje vladyky Simeona byly ty různé nedůstojně trapné oslavné projevy, např. když vl. Michal prohlásil Fejsaka za „novomučedníka“ (kněží se tomu smějí a ptají se, jestli už je připravena jeho kanonizační ikona). Navíc tím vl. Michal plive na všechny řádné kněze naší eparchie. Na svátek sv. Ludmily ho nechal vladyka Michal sloužit jako hlavního kněze. Což se nestydí takto urážet a ponižovat vladyku Simeona? Vl. Michal tím veřejně prohlašuje, že vladykou Simenem opovrhuje. Jestli se posvátný synod ani po takové ostudě vladyky Simeona nezastane, budeme se muset obrátit na Matku Církev.

Když vl. Michal požehnal službu v Praze a na Tetíně J. Fejsakovi, je to samozřejmě kanonicky nepřípustný čin (kněz, kterému byl udělen zákaz služby v jedné eparchii, nesmí být přijímán jiným biskupem v jiné eparchii), a navíc ani neměl k službě v Praze souhlas svého eparchiálního biskupa. Kněz sloužící přes biskupský zákaz služby, páchá hřích rozkolu. A biskup, který kněze, na něhož byl jiným biskupem uvalen zákaz služby, přijímá a nechává sloužit, páchá rozkol také. Což v Praze neznají kánony? Proč vlastně podporují rozkol? Co když je začnou věřící obviňovat z rozkolu a připomenou vladykovi Michalovi pravidlo: Kdo slouží s rozkolníkem, sám je rozkolník. (Zprávu o Fejsakově službě v Praze jsme prvně obdrželi právě od pohoršených věřících dokonce i s nahrávkou.) Pro případ nedostatečného vzdělání v kanonické právu jim zde připomínáme: biskup sloužící s tím, kdo má v jiné eparchii zákaz (ani nemá doporučující dopis svého biskupa), ponižuje tím druhého biskupa, narušuje jeho práva, vyvolává rozkol a porušuje množství kanonických pravidel.

Pravidlo 5. (III. všeobecného sněmu) přirovnává chování současného arcibiskupa pražského k chování heretika Nestoria: „Jestliže Nestorij a jeho přívrženci se pokusili nebo pokusí proti všem pravidlům a podle svého ve všech směrech svévolného jednání, osobám, které svatý sněm nebo jejich příslušní biskupové odsoudili pro nepřístojné jednání, vrátiti obecenství v církvi nebo duchovní hodnost, budiž to podle rozhodnutí našeho bez právních účinků a osoby takové zůstanou i nadále zbaveny duchovní hodnosti.“

Pravidlo 12. (apoštolské)
Přesídlí-li někdo z kleru nebo z laiků, který byl suspendován, případně vyloučen ze svatého přijímání, nebo ten, který nebyl hoden přijetí do kleru a bude-li přijat v jiném městě bez doporučujícího dopisu: budiž zbaven úřadu případně vyloučen jak přijatý tak i onen, který jej přijal.
(Dodatek k tomuto kánonu upřesněný i pro osoby se zákazem konat bohoslužby a potvrzující trest pro biskupa, který nerespektuje zákaz vydaný jiným eparchiálním biskupem, je v níže uvedeném kánonu ap. 16.)

Pravidlo 16. (apoštolské)
V případě, že biskup, u něhož takoví (tj. ti se zákazem služby) pobývají, nedodrží ustanovený zákaz bohoslužeb a přijme takové osoby za členy kleru: budiž zbaven úřadu jakožto učitel nepořádku.
(Fejsak byl výslovně upozorněn vladykou Simeonem, že i přes zákaz služby zůstává klerikem naší eparchie. Tato listina byla už dříve zveřejněna.)

Pravidlo 11. (apoštolské)
Bude-li se někdo z příslušníků kleru modliti s osobou z kleru vyvrženou, budiž i sám zbaven hodnosti.
(Všichni si mohli přečíst nález komise pro zkoumání kanonických přestupků, která navrhuje suspendaci Fejsaka, a nyní čeká na podpis eparchiálního biskupa. Za normální se v takovém případě považuje kolegiální úcta k příslušnému eparchiálnímu biskupovi a vyčkání, jestli vydá rozsudek a jak celá kauza dopadne, a nikoliv takovou situaci ignorovat, a tím projevovat hrubé chování vůči naší eparchii.)

Asi nás všechny napadne, jak by to bylo krásné, kdyby J. Fejsak byl řádným, poslušným a zbožným knězem, který respektuje kánony, a s povolením od eparchiálního biskupa by jel do Prahy na slavnost sv. Ludmily. Pak by mohl být považován za zástupce Moravy na slavnostech v Praze a na Tetíně. Jenže, pak by jistě nebyl vl. Michalem vychvalován ani vyznamenán.

Ze strany o. Fejsaka není tento nekanonický skutek ničím novým, všichni vidíme, že tento kněz nerespektuje církevní řád už dávno (a zřejmě jej nerespektoval vlastně nikdy). V poslední době se předvádí divadly pořádanými pro média, jimiž zesměšňuje eparchii před celou společností, či podáváním trestních oznámení na biskupy, konáním vzdoroslužeb a pácháním rozkolu. Takže z této strany očekáváme vlastně cokoliv (včetně nějakého pokusu uloupit brněnskou katedrálu eparchii).

Neuvědomuje si arcibiskup, že skrze vychvalování Fejsákovy vzpoury posílají vzkaz všem duchovním naší místní církve? Kauza Fejsak se stane precedentem – buď v kladném smyslu, jako modelový příklad toho, že kanonický řád musí být zachováván a kněží musejí respektovat svou církevní hierarchii; nebo v negativním smyslu, že si kněz může dělat, co chce, a vždycky se najde nějaký biskup, který se ho ujme, protože se mu taková vzpoura hodí k nějakým nekalým záměrům.

Chování vl. Michala považujeme za jednoznačně nekanonický a protiústavní zásah do vnitřních věcí naší eparchie, jejíž eparchiální svrchovanost není dlouhodobě vl. Michalem respektována. Dokonce i v základním dokumentu registrovaném na MK ČR ohledně arcibiskupa pražského se píše: „Podle kanonických pravidel nesmí zasahovat do správy dalších eparchií.“

Kdybychom se chtěli chovat tak nepořádně jako vladyka Michal, pak si můžeme do eparchie povolat ke službě např. otce Onufrije (a další zakázané pražské duchovní), kterému arcibiskup Michal zakázal službu v pražské i olomoucko-brněnské eparchii.

Jak si tedy vykládat porušování základních kanonických předpisů ze strany vedlejšího biskupa nyní v Praze. Snad jen neznalost církevního práva a posvátných kánonů církve by mohla ospravedlnit jeho ignorování samotných principů církevní správy. Jistě si však uvědomuje, že svým chování vnáší do církve nepořádek a rozkol. Vypadá to, jako by chtěl skrze Fejsaka rozkládat olomoucko-brněnskou eparchii, která (možná jediná u nás) má v pořádku vnitřní správní záležitosti. Někoho by mohlo napadnout, že třeba právě kvůli předem přislíbené ochraně ze strany nějakých biskupů má Fejsak tu do nebe volající drzost a sebejistotu, s níž vystupuje proti našemu eparchiálnímu vedení a hlavně našim řádným biskupům.

A na stole je další otázka. Není snad Fejsak, vybuzený někým k páchání vzpoury a rozvratu v naší eparchii, jen nastrčenou figurkou, skrze kterou se kdosi zvenku pokouší vtrhnout do naší eparchie (potažmo církve), aby zde „nastolil pořádek“? Nepřipomíná Vám to trochu charakter událostí při pozvání sovětských tanků v roce 1968?

Naše eparchie a její biskupové si nepřejí nic jiného než pokoj v církvi a dlouhodobě volají po klidu, který je tak potřebný pro další budování pravoslavné církve u nás. Jenže rozkolné směřování některých biskupů proti olomoucko-brněnské eparchii nás vede k otázkám: Opravdu se vrací doby, kdy bude naše eparchie rozbíjena ze strany synody? Opravdu začínají nepokrytý útok na naše vzdělané biskupy? To se máme bránit jejich zbraněmi a podávat trestní oznámení např. na hospodaření pražské eparchie s jejími dlouhodobě nefungujícími církevně-správními orgány? Opravdu budeme muset na ochranu základního kanonického řádu znovu volat na pomoc naši mateřskou Církev, která nám darovala autokefalitu? V tomosu autokefality je výslovně uvedeno, že pro řešení situací, které přesahují naše možnosti, se máme obracet na Církev Matku.

Příloha: dokumenty vydané arcibiskupem olomoucko-brněnským Simeonem ohledně zákazu výkonu bohoslužeb, který byl uvalen na J. Fejsáka
(Kliknutím si je zobrazíte ve větší velikosti)

 

 

 

 

 

Slavnostní představení ikony přesvaté Bohorodice Olomoucké

Milostí Boží a záštitou přesv. Bohorodice i její pomocí skrze její ikony měnily dějiny církve mnohokráte svůj příběh ve šťastný konec. K bohorodičným ikonám: Oranta, Odigitria, Eleussa, Glykofillusa, Yverská, Vladimirska, Kazanská, Počájevská – k těm všem se v průběhu věků utíkali věřící s modlitbami, nadějí, láskou a vděčností. I Olomouc byla obdařena ochranou skrze obraz Madony vytesaným do kamene už v 11. století. A dnes příchodem Matky Boží v podobě jejího kanonického zobrazení na Olomoucké ikoně získávají obyvatelé města a celé Moravy i České republiky a světa shůry ochranu, útěchu, povzbuzení, oporu i naději pro své životy.

Požehnáním Přeosvíceného vladyky Izaiáše, biskupa šuperského, vikáře Olomoucko-brněnské eparchie, snahou a úsilím olomouckého prot. Alekseje Kukhty, rukou ikonografa Arkadije Cholopova, za podpory rodiny Vasyla a Olesi Polovkových vznikla vzácná svátost – Olomoucká ikona Matky Boží a v tento den byla slavnostně představena věřícím a instalována v katedrálním chrámu sv. Gorazda I. v Olomouci.

Přesvatá Bohorodice, spasiž nás a pomáhej nám!

Na požehnaný sobotní den 18. září 2021 byli duchovní naší eparchie pozváni do Olomouce na vzácnou a mimořádnou událost – posvěcení a představení ikony Matky Boží Olomoucké. Při slavnostní archijerejské liturgii se kolem vladyky Izaiáše, který zastupoval eparchiálního archijereje olomoucko-brněnského Simeona, shromáždila většina duchovenstva naší eparchie. Přijeli i mnozí věřící z farností po celé eparchii.

Božská liturgie se nesla v duchu pokoje a nebeského požehnání, které nám naše Přesvatá Matka shůry seslala. Při promluvě po evangeliu se otec Josef Kratochvíla ponořil do tématu uctívání Matky Boží (níže si celé jeho kázání můžete přečíst).

Při liturgii byli v tento památný den vladykou poctěni někteří duchovní církevními vyznamenáními.

Na závěr liturgie při propuštění promluvil o přesvaté Bohorodici a její mateřské ochraně, která se nad námi klene, vladyka Izaiáš, a poté poděkoval dárcům ikony Vasylu a Olese Polovkovým a daroval jim na památku ikonu pro jejich příbytek. Nakonec poděkoval olomouckému duchovnímu Aleksiovi za jeho podíl na vzniku a příchodu této výjimečné ikony a obdaroval ho vzácným náprsním křížem.

Shromáždění při tak významné příležitosti navštívil i zástupce římskokatolické církve a na závěr potěšil přítomné pěknými slovy o přesvaté Bohorodici.

K pomazání požehnaným olejem se věřící odebírali k ikoně Matky Boží Olomoucké, před níž se za zpěvu bohorodičných hymnů pomodlili.

Nakonec přítomní sestoupili do spodního chrámu, kde se mohli posilnit bohatým pohoštěním, které bylo na tento svátek olomouckými pravoslavnými křesťany uchystáno.

Při závěrečném požehnání přišla vladyku Izaiáše pozdravit a přijmout jeho požehnání i skupina věřících z Brna.

Poutavé kázání při liturgii pronesl prot. Josef Kratochvíla. Zamyslel se v něm právě nad hlavním tématem dnešní oslavy – představení ikony přesvaté Bohorodice Olomoucké

Přeosvícený vladyko, důstojní otcové, bratři a sestry, vážení přítomní,
dnes se setkáváme v tomto památném katedrálním chrámu při události, kterou člověk zažije možná jednou za život. Budeme svědky a účastníky posvěcení ikony Bohorodice Olomoucké. Panna Maria, Bohorodice je pravděpodobně nejznámější ženou světa všech dob a také její ztvárnění patří vůbec k nejčastějším námětům ve výtvarném umění a je cílem nesčetných modliteb. Dnešním jazykem tedy patří mezi celebrity. Má titul prepodobnaja – tedy nejpodobnější Bohu a je tedy ideálem pro všechny lidi, vždyť Písmo svaté klade úkol nám všem podobat se Bohu.

Představme si však situaci, a ta se může snadno stát (vlivem úrazu či nějakého fyzického zranění či duševní choroby), že o Bohorodici náhle nic nevíme, že vystoupila z našeho myšlení, že jsme na ni zapomněli. Nepamatujeme si, že se podivuhodně narodila stařičkým rodičům Jáchymovi a Anně, že již od svých tří let byla vychovávána u Jeruzalémského chrámu, poté jako mladá dívka byla zasnoubena starci Josefovi. Nikdy jsme neslyšeli, že ji navštívil anděl a zvěstoval jí, že se z ní narodí Bůh, a tím se zvrátí osudy celého nešťastného lidstva. Nevíme, že hned po narození svého syna v cizím městě je s ním nucena uprchnout do Egypta (a to nikoliv za účelem rekreace). Že je nakonec svědkyní jeho umučení a slavného vzkříšení. Když nevíme toto všechno, za co ji oslavujeme, co potom uvidíme při pohledu na tuto její monumentální ikonu zde umístěnou? Můžeme jí potom porozumět?

Věřím, že ano. Jednoznačně na ní rozpoznáme matku, která dala život dítěti, jež drží na rukou. Matka bezpodmínečně přijímá své dítě a dítě je zcela závislé na své matce, bez ní by nepřežilo. Víme z vlastní zkušenosti, že na biologické úrovni není silnějšího pouta než mateřského. Toto pouto se jmenuje láska a má tu zázračnou moc, že překonává rozpor mezi mnou a tím druhým, mezi rodičem a dítětem, mezi člověkem a Bohem. Tomuto rozumíme každý, neboť je to naprosto přirozené.

Láska je také hlavním tajemstvím této ikony, tajemstvím lidského života, tajemstvím církve. Přecházíme tak zcela organicky od přirozeného k nadpřirozenému. Bohorodice na ikoně ukazuje svou rukou na Krista (ztělesnění lásky), který pro nás představuje životní cestu. Název této ikony je v řečtině Odigitria, tedy „ta, která ukazuje cestu“. Pojmenování vzniklo podle byzantské legendy, ve které Bohorodice ukázala směr dvěma slepcům. Myslím, že se shodneme na tom, že tato ikona je krásná.  Velký ruský spisovatel,  F. M. Dostojevskij kdysi řekl, že krása zachrání svět, přesněji krása lásky. Láska se projevuje slovy a ještě lépe skutky. Miluji-li někoho, tak se s ním snažím rozmlouvat a něco pro něho udělat. V křesťanském světě se láska projevuje modlitbou, tedy dialogem a nakonec i činem.

Modlitba

Modlitba je také hlavní smyslem umístění této ikony v chrámu. Mnoho nádherných ikon je v muzeích, kde je obdivujeme, ale ikony v chrámu jsou určeny především k modlitbě. Někdy se říká, že ikona, před kterou se nikdo nemodlí, je jako zazděné okno. Je-li okno zazděné, tak neplní svou funkci vpouštět světlo zvenku dovnitř. Jsme pak uzavřeni v tmavé místnosti, jen sami se sebou a jakoby slepí. Nebo je jako nádherná vázaná kniha se zlatou ořízkou, posázená drahými kameny, která však zůstává zavřená. Nelze si přečíst, co je v ní napsané. Taková ikona, byť sebekrásnější, by byla jen na ozdobu. Ale ona chce víc, chce nás vtáhnout do rozhovoru, do činnosti. A klíčem k takové vzájemné spolupráci je modlitba.

Vzpomínám si na příběh z jednoho řeckého monastýru, do kterého na krátký čas přišel jeden zaměstnanec cirkusu, artista a velmi často se chodil sám modlit do monastýrské kaple. Igumenovi, představenému kláštera, to bylo trochu divné: že by cirkusový artista byl tak náruživý modlitebník?, a tak neodolal a klíčovou dírkou se podíval na onoho muže v kapli. A co neviděl?, artista tam před ikonou Bohorodice cvičil, prováděl salta a přemety, prostě konal to, co uměl nejlépe. Igumen byl velmi pobouřen, takhle se přece v chrámu nechováme!, co je to za modlitbu?, a už se chystal milého cirkusáka z chrámu vyhnat. Když tu vidí jak Bohorodice z ikony vztahuje ruku a zpocenému umělci stírá z čela pot. Onen artista se neuměl moc dobře modlit příslušné tradiční texty, ale dával a nabízel Bohorodici to nejlepší, co dokázal, a to se stalo modlitbou přijatou samotnou Matkou Boží.  

Chovám v sobě vizi, dívám se v duchu sto let dopředu a vidím možnou realitu, jak před touto ikonou stojí generace lidí a vylévají jí své srdce, prosby, nářky, touhy či mlčení, a ona se naplňuje touto silou, stává se živým orgánem, místem setkání Boha a lidí. Naplní se cíl, k němuž byla ikonopiscem napsána a námi vysvěcena.

Na vývěsce před olomouckým chrámem je oznámení, že každou středu se zde konají modlitby akafistu (chvalozpěvu) k Bohorodici, který je až ze 6. století, a v něm miliony lidí, za celou jeho historii opakují nádherná slova o Bohorodici – raduj se služebnice svaté radosti. Ano, v akafistu slova „raduj se“, se opakují skoro stokrát. Je to záplava radosti, která nemá za cíl jen povznesení našeho srdce, ale je také v původním významu slova radost, které znamená v českém jazyce směřování, to že se něčím důležitým řídíme.

Tato krásná zachraňující ikona Bohorodice přichází do krásného historického města Olomouce v poměrně těžké době ekonomické, epidemiologické, vnitrocírkevní. Ať nás tedy vede a řídí naše kroky po této kamenité cestě. Dnešní ikona je svým rozměrem velká, ale i samotná Bohorodice se v akafistu označuje jako „širší než obloha“, a tak snad zaštítí nejen Olomouc, ale i celou Moravu i Slezsko.

Služebnice svaté radosti, živote duchovní hostiny, archo pozlacená Duchem, smiluj se nad námi. Amen

V předvečer liturgie sloužili duchovní s vladykou svatou Tajinu svěcení oleje a pomazání nemocných. Nazítří po liturgii obdržel každý přítomný duchovní lahvičku se svatým olejem pro potřeby své farnosti.

 

Fotogalérie z průběhu slavnosti

 

 

Setkání s patriarchou Bartolomějem v Budapešti

Budapešť, 11. – 12. září 2021

Ve dnech 11. a 12. září na pozvání Jeho Vysokopřeosvícenosti Arsenia, metropolity rakouského a s požehnáním Jeho Vysokopřeosvícenosti Simeona, arcibiskupa olomoucko-brněnského, se Jeho Přeosvícenost Izaiáš, biskup šumperský, v doprovodu otce Rafaela Moravského, zúčastnil několika vzácných událostí konaných v hlavním městě Maďarska – Budapešti. Vladykovi Izaiášovi adresoval k setkání v Maďarsku zvláštní požehnání Jeho Blaženstvo vladyka Rastislav, metropolita českých zemí a Slovenska s přáním, aby návštěva vladyky Izaiáše v Budapešti napomohla šíření dobrého jména naší místní církve.

Sobotní dopoledne bylo ve znamení očekávání, jelikož místní duchovenstvo a věřící vyhlíželi příjezd Jeho Všesvatosti Bartoloměje, patriarchy konstantinopolského, který v prostorách bývalého muzea posvětil základní kámen chrámu Třech hierarchů. Po obřadu, kterému byl přítomen i místopředseda vlády Maďarska Zsolt Semjén, Jeho Všesvatost osobně pozdravil vladyku Izaiáše a pozval jej k prohlídce prostor budoucího pravoslavného centra v doprovodu místních hierarchů Ekumenického patriarchátu.

Po prohlídce byl vladyka Izaiáš pozván k audienci u Jeho Všesvatosti. Vladyka Izaiáš předal patriarchovi vřelé pozdravy od vladyky Simeona a Jeho Všesvatost daroval vladykovi Izaiášovi biskupskou panagii a otci Rafaelovi stříbrný patriarší kříž, který je kopií kříže zobrazeného na freskách chrámu Boží Moudrosti v Konstantinopoli, s titulem ‘presbyter Ekumenického patriaršího trůnu’.

Po audienci byl vladyka Izaiáš pozván, aby doprovázel Jeho Všesvatost na slavnostní oběd podávaný v prostorách maďarského parlamentu u příležitosti 52. Mezinárodního eucharistického kongresu za přítomnosti hierarchů a duchovenstva různých křesťanských konfesí z mnoha zemí světa. Po slavnostním obědě následovala prohlídka prostor maďarského parlamentu s výkladem. Vladyka Izaiáš doprovázel Jeho Všesvatost do pozdních odpoledních hodin.

V neděli dopoledne se vladyka Izaiáš zúčastnil svaté liturgie za přítomnosti Jeho Všesvatosti, místních hierarchů, duchovenstva a velkého množství věřících mnoha národností. Po liturgii vladyka předal Jeho Všesvatosti dary jako poděkování za společně strávené chvíle a odevzdal mu i dárkek od vladyky metropolity Rastislava.

Po svaté liturgii se vladyka Izaiáš vydal zpět do České republiky s radostným pocity nad dobrým stavem pravoslavné církve v Maďarsku.

Sešel se sbor moravských presbyterů

Hlavním obsahem duchovenské konference byly tentokrát informace k situaci kolem Pravoslavné církevní obce v Brně a všeobecná diskuse na toto téma. Na úvod vladyka pronesl referát, ve kterém podrobně osvětloval bod po bodu všechny námitky a podezření, které jsou proti eparchiální radě i proti němu vznášeny z Brna. (Něco o proběhlých událostech apod. jsme zde už psali v článku Smutné události v Brně .) Byli přítomni i svědkové některých událostí. Vladyka vyvrátil veškerá obvinění ke všeobecnému uspokojení přítomných.

Následovala otevřená diskuse, při níž přítomní presbyteři vyjadřovali rozhodný nesouhlas s tím, co bývalý kněz zinscenoval před veřejností, a s jeho celkovým chováním. Především odmítali brněnskou nesolidaritu se zbytkem eparchie, rozbujelý individualismus, který neváhá pro dosažení vlastních cílů udělat mediální ostudu celé pravoslavné církvi. Někteří výstižně pojmenovali, co všichni dlouhodobě s nevolí sledujeme, že brněnská obec se zde skrytě stala jakousi „eparchií v eparchii“.

Dále někteří referovali o znepokojení mezi věřícími a o nepříjemných dotazech přicházejících ze strany okolní společnosti. Všichni vyjadřovali touhu po rychlém obnovení pořádku v eparchii, po kázni v duchovenském sboru a po pokoji v církvi. Čím déle se bude vzpoura v Brně protahovat, tím rozsáhlejší škody církev utrpí.

Schůze trvala přibližně tři hodiny a stala se spontánním projevem jednomyslnosti a svornosti shromážděných presbyterů, kteří v rámci diskuse sami vyslovovali bezvýhradnou podporu eparchiálnímu episkopátu.

Kromě toho presbyteři vyslechli od jednoho z přítomných kněží celé znění zveřejněného dopisu napsaného skupinkou slovenských kněží vladykovi metropolitovi, ve kterém ho vybízí k zásahu do vnitřních věcí olomoucko-brněnské eparchie. Tento dopis přítomní jednohlasně odmítli s tím, že se několik presbyterů z cizí eparchie nemůže míchat do našich záležitostí, kterým (jak tito Slováci ve svém dopise prokázali) vůbec nerozumí a jsou pod vlivem propagandy, která sleduje jediný cíl – uspořádat převrat v našem episkopátu a svrhnout naše biskupy.

Aby se podobné výstupy, jaké předvádí vzbouřený bývalý brněnský kněz, už neopakovaly, navrhli shromáždění kněží sestavit stručný „morální kodex“ duchovních olomoucko-brněnské eparchie. Tak by i ti, kteří neznají dostatečně posvátné kánony či ústavu, dostali do rukou jednoduchý a srozumitelný text s principy kněžského chování na Moravě.

V závěru setkání se účastníci setkání shodli, že vzniklý problém se vzbouřenou farností vyžaduje Boží zásah, za který je potřeba se usilovně modlit. Proto se na konec zasedání přítomní rozhodli s požehnáním vladyky vyzvat všechny duchovní a věřící naší eparchie k půstu za návrat situace v brněnské farnosti ke kanonickému řádu a pravoslavné morálce. Půst je dobrovolný a měl by se konat až do vyřešení situace a to každé pondělí a doprovázen by byl vzýváním sv. Václava, patrona brněnského chrámu. (Akathist k němu lze v češtině stáhnout zde.)

Shromáždění bylo ukončeno přesunem duchovních do nově zrekonstruovaných prostor eparchiálního úřadu. Generální oprava a přestavba ústředí je dalším významným počinem, který se podařilo na Moravě dokončit, a současně krokem k zajištění samofinancování církve (bývalé kancelářské prostory eparchiálního úřadu bude možno pronajímat). Následovalo slavnostní vysvěcení nových prostor, zakončené mnoholetím našemu drahému eparchiálnímu archijereji Simeonovi.

Fotogalérie z bohoslužby a z následného zasedání sboru presbyterů
a ze svěcení nových prostor úřadu

 

 

Poutní bohoslužba v Hrubé Vrbce

V sobotu 4. září se i letos pořádala každoroční pouť do Hrubé Vrbky k uctění památky svatého mučedníka naší doby, světitele mučedníka Gorazda Českého a Moravsko-slezského. Kvůli havárii vody hrozilo odvolání poutě nebo podstatné omezení počtu účastníků, ale díky přímluvám svatého vladyky Gorazda se vše podařilo včas opravit.

Liturgie konaná na tomto posvátném místě naší eparchie má vždy zvláštní duchovní odstín, jak si toho povšimla už v devadesátých letech řada poutníků. Je to takový duchovní dárek udělovaný shůry těm, kteří sem doputují.

Při svaté liturgii kázal o vladykovi Gorazdovi otec Rafael Moravský. Své zamyšlení rozklenul nad tématem těžkého kříže sv. Gorazda, až k medicínské metafoře církevního života. Přinášíme našim čtenářům podstatnou část této zajímavé promluvy. Po úvodních slovech pokračoval otec Rafael:

Občas zapomínáme, že svatí naší Církve byli také jen lidmi, jako my. Ti, kteří si poznali vladyku Gorazda ještě za jeho života, na něho vzpomínají jako na člověka přímého, až snad strohého, který si neliboval v dlouhých řečech, a když byl o něčem přesvědčen, stál si pevně za svým. Občas musel být i velice přísný. Vnímal, že lidé potřebují čas, aby si zvykli na jim právě vrácené staroslavné dědictví otců. Od svých spolupracovníků však vyžadoval více: zvláště kázeň a poctivost v pastýřské práci. Stále však byl plný lásky k Bohu i člověku, trpělivosti a pochopení i soucitu. To byly charakterové vlastnosti toho, kdo zde obnovil a budoval cyrilometodějskou pravoslavnou církev.

Vladykův nejtěžší kříž

Tak jako nás i jeho formovala doba, ve které žil, a hlavně lidé, kteří byli kolem něho. Vladyka byl Bohem pověřen, aby vedl obnovenou Církev na našem území, v dobách změn a očekávání. Zároveň to bylo období určitého zmatku a nové formování společnosti. Stálo před ním nepředstavitelné množství práce, které se však zhostil neúnavnou činorodostí, velkou námahou vynakládanou na budování církevního společenství, zápasem až urputným, a to vše i za cenu velkých osobních obětí na zdraví. Na to vše byl připraven a chápal to jako svůj úděl, na který si nestěžoval.

Nesmírně ho však vysilovala neustálá nepřejícnost lidí vůči jeho misijní činnosti, stavění překážek, zlomyslnosti a zákeřnosti nepřátel a někdy bohužel i licoměrných přátel, mediální šíření lží o pravoslavné církvi a pomluv o jeho osobě. Nermoutilo ho, že pomlouvají jeho, ale že se tím poškozuje Boží dílo šíření českého pravoslaví. Jak vzpomíná v roce 1936, v roce 15. výročí biskupské chirotonie, ve svém listu, nejhorší trápení mu přinášela příkoří doléhající ze strany nejbližších spolupracovníků: „Největší zkoušky byly mi připraveny zklamáním v lidech, kteří se neosvědčili tak, jak jsem na ně spoléhal a od nich očekával. Snáze lze čelit otevřeným nepřátelům a odpůrcům, nežli pracovat s lidmi nespolehlivými nebo neupřímnými, zrádnými a zákeřnými.“

Pravdu měl svatý vladyka, od vnějších nepřátel můžeme těžkosti očekávat, avšak po zradě blízkých zůstává dlouho jizva na srdci, často po zbytek života. Po přečtení jeho dopisu jsem si kladl otázku: „Jak se po vladykově mučednické smrti cítili ti kněží, kteří ho zradili, projevovali mu neposlušnost, či mu činili příkoří a stavěli překážky? Jak se oni cítili před svou vlastní smrtí? Litovali svých činů?“ Nikdo z nich, ani samotný vladyka, nemohli tušit, do jak nesmírně obtížné doby, kterou byla II. světová válka, kráčí pravoslavná církev. Jak vnitřně silná mohla naše eparchie asi být, kdyby jí nesužovaly rozpory a neposlušnost?

Podobenství o Církvi a těle

Církev je z duchovního pohledu skutečně velmi podobná lidskému organismu. Z Písma svatého a učení svatých otců víme, že Církev je Tělo Kristovo a Ježíš Kristus je jeho hlavou. O nás svatý apoštol hovoří jako o údech tohoto mystického Těla. Troufám si tvrdit, že kdyby apoštol Pavel tenkrát znal anatomický pojem buňka, tak by ho použil k pojmenování nás – členů Církve. V Církvi jsme všichni buňkami Těla Kristova. Každá buňka má v organismu svůj účel a spolupracuje s ostatními buňkami tak, aby celý organismus prospíval. Každá má účast na celku, na jeho blahu a růstu, a každá prospěch z práce ostatních buněk. Pokud z vnějšku zaútočí na tělo či nějaký jeho orgán virus nebo škodlivá bakterie, všechny buňky imunitního systému začnou organismus bránit.

Nemoci těla

Vážný problém však nastává v případech, kdy se některé buňky těla přestanou podřizovat řádu, který v organismu panuje. Prostě se stanou neposlušnými, vzbouří se a začnou sledovat už jen své vlastní zájmy a nikoliv zájmy celku. Začnou horlivě pracovat jen pro své vlastní rozšíření, posílení a množení. Nestarají se o ostatní buňky, od kterých bezostyšně čerpají výsledky jejich práce, ale samy těm ostatním a celku nedávají nic, protože si nechávají vše jen pro uskutečnění svých individualistických zájmů. Čím více dostávají od okolí, tím jsou hladovější. Dokonce dokážou přesměrovat a vybudovat mohutné žíly, které k nim pak přinášejí obrovské množství výživy. Stanou se parazitem. Nedochází jim, že tím zabíjejí tělo, jehož jsou součástí, a proto nakonec nepřežije ani organismus ani tyto vzbouřené buňky. Jejich rebélie odsoudí je samotné i všechny ostatní k zániku. Říká se tomu zhoubné bujení, čili nádor v těle, rakovina.

Takový nádor (rebelující buňky) prvně přesvědčí organismus, že je stále jeho řádnou součástí. Ve chvíli, kdy se to nádoru podaří, začne v mnohých případech nekontrolovaně růst, tedy napadat další buňky. Když se mě moje děti ptaly na to, co je to rakovina, vzpomněl jsem si na animovaný seriál z mých dětských let s názvem „Byl jednou jeden život“, který se poutavou formou pokouší dětem vysvětlit, jak funguje lidské tělo. V díle „O Krvi“ se autoři lehce dotýkají i tématu rakoviny (leukémie) a rebelující bílé krvinky tam jsou zobrazeny jako pankáči a chuligáni, kteří nikoho neposlouchají a napadají ostatní. Podobné je to v Těle Církve s různými samozvanci, buřiči a rozkolníky.

Léčení přes srdce

Léčba leukémie probíhá podáváním léku skrze hadičku zavedenou přes pravou paži skrz žílu až do srdce, a právě přes srdce je rozváděna po celém těle látka, která má zabránit šíření nemoci a likvidovat nemocné buňky. Tak důležitým orgánem je srdce. Je to první orgán, který Bůh stvoří u nového človíčka v lůnu jeho maminky. Už v 21. dni těhotenství je možné slyšet jeho tlukot. Zastaví je pak až v poslední minutě našeho pozemského života.

Srdce je tedy středem člověka, centrem organismu. Mysticky je i organismus naší Církve christocentrický, prakticky pak episkopocentrický. Po seslání Svatého Ducha se sbor svatých apoštolů stal srdcem Církve. Už z nejstaršího učení Církve víme, že právě biskupové jsou nástupci svatých apoštolů. Kde je srdce – tam je člověk, kde je biskup – tam je Církev (jak hlásá svatootcovský výrok, chápaný vždy jako součást věrouky Církve). Tedy dnes jsou biskupové těmi, kteří jsou povinováni léčit organismus Církve, když se vyskytne nějaká duchovní či morální nemoc. Skrze ně se dostává lék do celého Těla církve. Je-li nemoc krajně závažná, musí lékař i biskup sáhnout po léku, který není příjemný. Léčba však musí být podstoupena, aby organismus přežil. Buďme tedy dobrými a zdravými buňkami, které spolupracují s celým organismem, abychom mohli být jeho součástí na věky věkův. Amen.

(Mezititulky redakce)

Bohoslužba

 

Průvod kolem budov monastýru

 

Smutné události v Brně

Zpráva k situaci v Pravoslavné církevní obci v Brně
a ke kauze bývalého duchovního této církevní obce

Duchovenstvu a věřícím Olomoucko-brněnské eparchie

(Příslušné dokumenty o vydaných církevních opatřeních jsou níže v příloze.)

V pondělí 30. srpna vyvolal bývalý duchovní správce brněnské církevní obce před chrámem veřejný skandál. Pokusil se zmařit předávání chrámu tím, že vypáčil zámek vchodových dveří (od nichž už od 25. 8. t.r. neměl klíče) a zamknul se v chrámu. Kolem chrámu nechal shromáždit asi 30 věřících. Vladyka Izaiáš provázený dalšími našimi duchovními nebyl do chrámu vpuštěn. Když se seznámil se situací, nezbylo mu nic jiného než přivolat policii. Lidé řízení bývalým duchovním správcem zřejmě povolali televizní a novinové reportéry. Bývalý brněnský farář stál vevnitř za uzamčenou mříží a žalostným hlasem zády k oltáři zpíval skrze mříže směrem ven modlitbu k přesv. Bohorodici. Po nějakém čase opustil chrám. Vladyka nabízel možnost, že po výměně klíčů svolá na pátek komisi pro předání chrámu (ve složení: okružní protopresbyter – arciděkan, kněz a úředník) a poté bude klíč od chrámu odevzdán druhému brněnskému pomocnému duchovními (otci Markovi), který pak může v chrámu sloužit bez omezení. Zabarikádovaný kněz a jeho „tajemník“ to však po poradě odmítli: buď bude v chrámu sloužit bývalý duchovní nebo nikdo. Přivolaný zámečník opět vyměnil zámky, a protože bývalý brněnský kněz a jeho lidé trvali na tom, aby chrám zůstal zavřený a vladyka tam nemohl zajišťovat bohoslužby, byly nové klíče do konečného vyřešení problému uloženy na Úřadu městské části Brno-střed.

Shromáždění brněnští věřící, zjevně zmanipulovaní svým bývalým duchovním, tvrdili policii, že chrám patří jim, že vladyka Izaiáš jim chce chrám „uloupit“, že chce zničit a zavřít brněnskou farnost, že olomoucké církevní ústředí porušuje církevní ústavu, a při tom hrubě uráželi doprovod vladyky. Na jejich webu se v pondělí psalo velkými písmeny, že „vladyka Izaiáš znovu neohlášeně vstoupil do našeho chrámu“ (takže biskupovi musí kněz nebo věřící nejprve vydat povolení, aby mohl vstoupit do katedrály?) Bylo tam psáno, že „otec Jozef, chrám i farnost jsou v ohrožení,“ následovalo volání o pomoc. Snad to raději nechat bez komentáře, každý si sám musí utvořit názor.

Především nutno zdůraznit, že na shromážděné věřící se nemůžeme hněvat, protože jsou zjevně pod dlouhodobým vlivem bývalého brněnského faráře. Prostí laikové bez teologického vzdělání pochopitelně nemohou rozumět církevní ústavě ani kanonickým pravidlům pravoslavné církve. Chovají se tak, jak je jejich duchovní pastýř dlouhá léta učí. Konec konců i podle kanonického práva je za chování věřících v církevních věcech plně zodpovědný jejich kněz. On má být schopen vést biskupem mu svěřené duše k pokoji a pokoře, na nichž je založena hierarchická stavba pravoslavné církve. Kanonické právo stanovuje, že není-li kněz schopen své věřící přivést k pokoji a obvyklému respektu vůči biskupovi, musí být takový kněz odvolán.

Na svém webu vzbouřenci veřejnosti sdělují o pondělním skandálu: „Neohrožení věřící naší obce dnes na čele se svým duchovním otcem uhájili doslova svými vlastními těly náš svatý chrám! Dnes naše farnost svedla nesmírně významnou bitvu o další osud naší farnosti. Dnes, v pondělí 30.8.2021, bylo opětovně zabráněno násilnému převzetí našeho chrámu. Svým vlastním tělem náš chrám začal bránit otec (jmenují propuštěného duchovního) se svým věrným věřícím br. Janem. Tímto svým hrdinským činem zabránili převzetí chrámu ze strany vladyky Izaiáše, který dnes, opět neohlášeně, přijel v dopoledních hodinách k našemu chrámu, aby zde vyměnil zámek.“ (Ani slovo o tom, že tento brněnský duchovní před tím vypáčil zámek chrámových dveří, aby se dostal dovnitř.) Chlubí se, že svedli bitvu, ale s kým bojují? S církví? S vladykou Simeonem, eparchiálním archijerejem, který schválil převzetí chrámu a písemně (11. 8. t.r.) žádá otce Josefa, aby farnost v klidu a v pořádku odevzdal? S vladykou Izaiášem, kterého tam vladyka Simeon poslal? Nebo s eparchiální radou, která se s nimi osm měsíců pokoušela domluvit, ale jako by mluvila k hluchým?

Po ztropeném pondělním skandálu vybízí veřejně samozvaní vůdcové církevní obce: „Pravoslavná církevní obec v Brně svůj majetek předat nehodlá a je připravena jej bránit všemi zákonnými prostředky! Věřící brněnské církevní obce ve svém širším plénu kategoricky vystoupili proti násilnému přebírání naší farnosti!” Lze to nazvat jinak než jako vzpoura?

Rádi bychom vyvrátili některá demagogická tvrzení,
která jsou z Brna rozhlašována do veřejnosti:

1.) „Biskup Izaiáš chce brněnské obci uloupit chrám.“ Kdyby to nebylo řečeno v tak smutném kontextu, asi bychom se tomu všichni svorně zasmáli. Jak může biskup uloupit chrám? Co by s ním dělal? Kam by ho mohl odnést nebo co by s ním měl provádět? Je přece přirozené, že v katedrálním (čili biskupském) chrámu je statutářem a duchovním správcem biskup, který je vždy hlavním duchovním katedrály. Ostatní chrámové duchovenstvo slouží v takovém případě na pozici pomocných duchovních. Biskup samozřejmě nemůže sloužit v katedrále každou neděli, má řadu povinností, slouží v různých chrámech eparchie, jezdí na služební cesty apod. To znamená, že naprostou většinu nedělí (o všedních dnech a sobotách ani nemluvě) v chrámu slouží a bohoslužbám předsedá nejstarší z pomocných duchovních. Stejně tak biskup nemůže na farnosti, která je při katedrále, obcházet nemocné, křtít, pohřbívat, světit byty apod. K tomu jsou tam právě pomocní duchovní (pomocným duchovním byl např. v pražské katedrále svatý mučedník presbyter Vladimír Petřek).

2.) „Biskup Izaiáš chce zavřít brněnský chrám, vyhnat z něj věřící a případně zničit brněnskou církevní obec.“ Ani se nám nechce s tak nedůstojným tvrzením polemizovat. Všechny kroky, které nyní vladyka Izaiáš činí k převzetí chrámu, koná proto, aby v něm zajistil řádné kanonické bohoslužby a zdravý církevní život. Nikdo z církevního ústředí si nepřeje, aby chrám sv. Václava byl uzamčený, a samozřejmě bylo naplánováno, že po převzetí chrámu bude zajištěno konání bohoslužeb. Brněnské věřící pochopitelně nikdo nevyhání, naopak jsou zváni k účasti na kanonických bohoslužbách, které se měly od příští neděle v chrámu sv. Václava pravidelně konat. Kněží přicházejí a odcházejí, věřící zůstávají. Tak se to děje od nepaměti v celé pravoslavné církvi. Pozorujeme, že bývalý farář již delší dobu nevede věřící jako dobrý pastýř k Bohu, ale vede je k sobě, což bývá příznakem totalitních sekt. Na věřících je, aby se sami rozhodli, kam a na jaké bohoslužby budou chodit. Proč by měl biskup či kdokoliv z členů eparchiální rady nebo z pracovníků ústředí mít jakýkoliv zájem na zničení brněnské farnosti, je nám záhadou. Absurdnější obvinění snad už být nemůže. Jediným zájmem vladyky i eparchiální rady ohledně Brna je rozkvět pravoslaví v Brně, případně výstavba dalších chrámů ve městě a aby se vše v obci dělo dle řádu (1. Kor 14,40), sloužilo se kanonicky, a život církevní obce probíhal v pokoji a v jednotě s životem celé eparchie. Tomu se (nyní už samozvaní) vůdcové brněnské farnosti brání zuby nehty. Proč?

Současné uzavření brněnského chrámu není způsobeno vladykou Izaiášem a není to jeho vůle. Bylo způsobeno nelegálními zástupci brněnské farnosti, kteří násilným a konfrontačním způsobem zabránili pokojnému předání chrámu (a zřejmě jen díky asistenci policie nedošlo k fyzickému napadení vladyky a jeho doprovodu) a odmítli se rozejít, pokud by nové klíče od katedrály byly předány vladykovi. Oni prosadili, že chrám zůstane uzamknutý do konečného vyřešení situace posvátným synodem (proč by se měl synod zabývat řešením problémů vzbouřené farnosti v naší eparchii?) a klíče budou do té doby deponovány, aby je neměla žádná strana sporu k dispozici. Vzbouřenci sice pěkně píší, že chtějí udržet chrám otevřený, ale při tom jej sami svým jednáním zavírají. Tím vším dávají najevo, že se jim vůbec nejedná o to, aby se v katedrále konaly bohoslužby. Místo starostlivosti o bohoslužby a o kanonickou pastýřskou péči o věřící se kroužek lidí kolem zakázaného kněze chová dle zásady: Buď on, nebo nikdo.

3.) „Chrám je majetkem věřících.“ Zřizovatelem církevní obce je zde Olomoucko-brněnská eparchie, která má vrchní dozor nad majetkem církevních obcí, kterým je církevní majetek svěřen do správy a do užívání. Proto také nemůže církevní obec prodat žádnou část svého majetku bez předběžného souhlasu eparchiální rady (příklad: nyní jedna z našich farností potřebuje majiteli sousedního pozemku prodat asi metr čtvereční svého pozemku, a musela to projednat eparchiální rada a vydat k tomu obci souhlas, dokonce i pronájem musí schvalovat ER). Z toho je vidět, že vlastnická práva církevní obce jsou značně omezena. V případě ohrožení majetku má eparchiální rada, které předsedá eparchiální biskup nebo jeho pověřenec, okamžitě zasáhnout a buď změnit statutáře církevní obce nebo např. zrušit právní subjektivitu církevní obce. Na těchto principech je spravován církevní majetek už od dob svatého vladyky Gorazda.

Představme si, co by se mohlo dít, kdyby byl chrám v plném významu toho slova majetkem věřících, kteří jsou momentálně příslušníky církevní obce: pravoslavní křesťané před sto lety chrám za velkých osobních obětí postavili, aby se oni i následující generace pravoslavných měli kde modlit; dnes by se chrám zalíbil nějakým sektářům a rozhodli by se následujícímu – celá sekta by vstoupila do této pravoslavné církevní obce, předstírajíc naši víru, po čase by přehlasovali původní pravoslavné věřící a „právoplatně“ rozhodli o přepsání vlastnictví chrámu na svou sektu. Tohle si v naší eparchii někdo přeje?

O chrám, vybudovaný minulými generacemi, pochopitelně pečují současní pravoslavní křesťané, kteří se tam chodí modlit. Je to jejich morální i duchovní povinnost. Chrám krášlí, vybavují dalšími posvátnými předměty, ikonami, dary a třeba investují do jeho oprav apod., a činí to především pro slávu Boží, přinášejí tím oběť Bohu. Zároveň se jim v okrášleném chrámu lépe modlí, cítí se v něm lépe a tento chrám bez omezení navštěvují a užívají ke vzývání Božího jména. To však neznamená, že si chrám mohou zprivatizovat, nebo s ním svobodně libovolně nakládat jako se svým majetkem. Ani to neznamená, že chrám, sloužící v něm duchovenstvo i věřící přestávají podléhat kanonickým pravomocím biskupa. Vždyť v pravoslavné církvi je biskup v každém chrámu eparchie hlavním pastýřem duchovenstva i věřících, které archijerej svěřuje do duchovní péče kněze a dohlíží na něho. Morálně či církevně-správně se uzavírat na farnosti před zbytkem eparchie i před mocí biskupa a církevního ústředí, je, myslíme, projevem sektářského myšlení.

4.) „Biskup Izaiáš je v rozkolu.“ Samozřejmě nesmysl. Vladyka je součástí episkopátu místní církve, který je vyjádřen posvátným synodem vedeným metropolitou Rastislavem. Metropolita Rastislav je v jednotě se všemi kanonickými autokefálními církvemi, a tím je s nimi se všemi v jednotě i posvátný synod, a tudíž i všichni biskupové místní pravoslavné církve. Dostávají se k nám zprávy nasvědčující, že bývalý brněnský kněz se snaží prostřednictvím svých kontaktů rozšířit za hranicemi, že jsme všichni na Moravě (kromě Brna pochopitelně) v rozkolu. Myslíme, že tomu žádný biskup ve světě nemůže věřit a pokud by měl pochybnosti, zvedne telefon a zavolá našemu metropolitovi.

Podivné na zmatených výrocích bývalého brněnského pomocného duchovního je, že (jak si snad mnozí starší duchovní zde pamatují) právě tento otec Jozef opakovaně sloužil s rozkolníky bez jakýchkoliv skrupulí. Jezdil do USA sloužit do rozkolu a s rozkolníky byl jedna ruka ještě celá devadesátá léta (vladyka Kryštof by možná mohl vyprávět, jaké měl s tímto otcem stále problémy, a vladyka Simeon také mnohokrát prosil tohoto duchovního, aby v jeho biskupské katedrále slavnostně nevítal rozkolné biskupy). On sám vypráví na svém webu o svých službách s tenkrát rozkolnou (Moskevským patriarchátem i jinými autokefálními církvemi neuznávanou) tzv. Zarubežnou církví, např. jak několikrát sloužil v americkém Jordanville (ústředí Zarubežné církve) liturgii s vladykou Lávrem, představitelem Zarubežné církve (v té době to bylo ještě dlouho před sjednocením s Moskvou) a o návštěvách vladyky Lávra s doprovodem v brněnské katedrále. (Památky vladyky Lávra si hluboce vážíme, zvláště kvůli tomu, že se přičinil o sjednocení Zarubežné církve s Moskevským patriarchátem. Jenže v té době, o které píše brněnský web, byla Zarubežná církev ještě v rozkolu a sloužit s jejím představitelem bez vědomí jakéhokoliv příslušného kanonického biskupa byl od našeho duchovního velice nekanonický skutek.)

5.) „Biskup Izaiáš nenávidí tohoto kněze.“ Zlomyslnost zplozená zlostným bývalým brněnským knězem. Na zasedáních eparchiální rady nejvíce bránil tohoto vzpurného kněze právě vladyka, který trval na tom, že mu ještě musíme dát možnost k nápravě a poskytnout další čas na rozmyšlenou. Ať si každý sám učiní obrázek, kdo koho tady nenávidí.

6.) Další manipulací, rozšiřovanou bývalým vedením brněnské církevní obce, je tvrzení, že vladyka nebo ústředí nerespektuje ústavu. Opak je pravdou, všechny zásahy proti nedůvěryhodnému počínání, nekanonickým skutkům a svévoli bývalého duchovního správce probíhaly po schválení eparchiální radou a přesně v souladu s dikcí ústavy. Těmto zásahům předcházely veřejné i neveřejné výzvy, aby zastavil své proticírkevní a nepravoslavné jednání. Do brněnské obce bylo Radě církevní obce i duchovenstvu už dávno zasláno upozornění eparchiální rady na směr, kterým takové chování míří a na jediný cíl, k němuž jejich skutky mohou vést. Na všechny pokusy přesvědčit je k ukončení vzpoury a na všechno volání k pořádku odpovídali zástupci církevní obce jen zlostí, hněvem, urážkami a vskutku nehoráznými pomluvami – a to veřejnými sdělovacími prostředky. Neustále opakovali, že všechno, co zveřejňují, je pravda, ale důkaz pro svá hrozná obvinění nikdy nepředložili. Nereagovali ani na napomenutí, že mají-li nějaká podezření, mají to oznámit metropolitovi, a tím jejich možnosti v církvi končí. Žádné podezření nebo tušení nedává nikomu právo veřejně nařknout biskupa ze zločinu či podvodu a pohoršovat čili skandalizovat církev.

7.)  „Celé brněnské PCO bráníte ve vstupu do chrámu za účelem modliteb, což je zcela neslýchané a nepřijatelné.“ Tak zní titulek jednoho z článků na webu brněnských vzbouřenců. Obsahem článku je dopis bývalého faráře. Jenže, jak si jistě dobře uvědomuje, on sám prosadil, že chrám zůstane uzamknutý do konečného vyřešení situace. Věřícím teď brání vstupovat do chrámu jedině on sám. Nikdo z eparchiální rady ani žádný biskup ani v nejmenším nehodlá bránit věřícím přicházet do chrámu. Naopak cílem vladykova jednání je zajistit zde kanonické bohoslužby s právoplatně vysluhovanými svatými Tajinami, aby duše věřících nebyly poškozovány duchem vzpoury a rozněcováním vášní. Jak si to před Bohem zodpoví kněz, který slouží přes udělený zákaz výkonu bohoslužeb a klame své věřící?

A dále bývalý brněnský kněz pokračuje v dopisu eparchiální radě: „s ohledem na skutečnost, že jak mé odvolání z funkce duchovního správce PCO v Brně, tak výpověď z pracovního poměru, jsou úkony neplatné, mám za to, že můj pracovní poměr nadále trvá, dále vykonávám funkci duchovního správce v Brně a k předání PCO v Brně z mé strany nedojde.“ Poté vypáčil zámky a obsadil chrám. Akceptovat takové chování kněze by vpustilo rozklad do kanonické struktury celé eparchie. Jak by se pak cítili ti disciplinovaní duchovní i věřící, kteří zbožně respektují své archijereje a projevují jim úctu, poslouchají vedení eparchie a podřizují se kanonické správě episkopátu, jak je to v církvi už dvoutisíciletou tradicí?

8.) Pak jsou tu všemožné dezinformace, pomluvy včetně skutečně hrozných nařčení, které se z Brna proti vladykovi rozšiřují. Netvrdíme, že všechnu tu špínu osobně vymýšlí bývalý farář, ale pod jeho morálním vlivem už tamní lidová tvořivost překonává všechny meze obecné slušnosti, natož křesťanské mravnosti.

Komentář k průběhu událostí

Eparchiální rada i naši vladykové si po celých uplynulých devět měsíců přáli, aby bývalý brněnský farář dál sloužil v chrámu sv. Václava brněnským věřícím a zůstává pro nás naprosto nepochopitelné, proč je pro kněze, který by přece měl toužit ne po vysokém postavení ale po službě věřícím, pozice druhého duchovního na farnosti zásadně nepřijatelná. Tento farář z nám nejasných důvodů nesnesl, že by neměl být statutářem biskupské katedrály, který má v rukou správu církevního majetku, a začal se hněvat a bouřit a zveřejňovat, že o něm vladyka šíří pomluvy, jejichž údajný obsah zveřejňoval však jen samotný brněnský kněz (a v posledním týdnu také web pražské eparchie, viz zde). Dokonce veřejně prohlásil, že si musíme (místo vladyky Simeona) zvolit nového eparchiálního biskupa, a kromě toho napsal na synod žádost, aby vladyka Izaiáš nesměl kandidovat na pozici eparchiálního biskupa (to vše sám zveřejňoval na webu brněnské obce). Vzpoura doprovázená urážkami našich biskupů a snahou o jejich znemožnění a sesazení (a zřejmě plánovaného prosazení takového kandidáta na biskupa, kterého si zvolil brněnský kněz) gradovala až k tomu, že eparchiální rada musela začátkem léta ukončit dobu čekání, až se pobláznění umoudří, protože z Brna začal hrozit rozvrat celé eparchii. Proto eparchiální rada musela použít své ústavní pravomoci a zrušila Radu brněnské církevní obce (ať už její údajní členové byli opravdu členy Rady dle ústavy nebo nebyli), protože tato Rada podporovala vzpouru a její členové (stejně jako oba duchovní brněnské církevní obce) porušili sliby předepsané ústavou a sliby duchovenské, které před církví složili. V Brně si sice odmítli převzít oznámení o provedeném aktu, ale to z hlediska církevního nic nemění na jeho platnosti.

Po více než půl roku trvající vzpouře byl na vzpurného kněze uvalen zákaz kněžské služby (to je základní, biskupy po celém světě používané opatření). Bohužel ve své pýše se kněz uvalenému zákazu nepodřídil s prohlášením, že zákaz neuznává, protože ho podepsal vladyka Izaiáš (tvrdí to i přesto, že vladyka už dávno rozeslal po farnostech plnou moc, kterou mu vladyka Simeon písemně, tj. podle kánonů i ústavy, svěřil tuto pravomoc). Kněz i přes zákaz služby sloužil dál nekanonické bohoslužby, a tím ohrozil duše svých věřících, protože tajiny vysluhované bez jednoty s biskupem jsou podle svatootcovské tradice neplatné.

Zneucťováním vladyky Izaiáše, hanobí tento bývalý brněnský kněz i toho, koho vladyka Izaiáš zastupuje, tj. kdo ho vyslal k částečnému spravování eparchie, kdo ho zplnomocnil a kdo sleduje, jak si jeho zástupce počíná. Tak to vnímá i vladyka Simeon (jak se píše v příloze). Nicméně aby nebyly pochybnosti o platnosti vydaného zákazu, podepsal později tento výnos i vladyka Simeon. V Brně však prohlásili, že tento podpis vladyky Simeona neuznávají. Takže nám tím vzkazují, že si budou ve své sektě dělat, co chtějí, a jakékoliv vydané opatření prohlásí za neplatné z těch či oněch důvodů.

Nejdříve o opatření podepsaném vladykou Izaiášem tvrdili, že je neústavní, protože to učinil bez eparchiální rady. Když zjistili, že to eparchiální rada předem schválila, tak začali rozhlašovat, že to musí podepsat vladyka Simeon. Když to podepsal vladyka Simeon, tak tvrdí, že jeho podpis je neplatný.

Jedním z předpokladů kněžské služby je jistá osobní kulturní úroveň, schopnost jednat s nadřízenými, dobrá vůle se podřídit jejich vedení a také schopnost začlenit se do stávající hiearchické struktury a aktivní účasti na životě eparchie (velice výstižně o tom píše prvokřesťanský spis Pastýř Hermův). Tyto vlastnosti samozvaným zástupcům brněnské farnosti asi schází. Po celou dobu sporu jen křičí, píší zlostná prohlášení, urážejí, obviňují, hanobí a diktují si požadavky nebo vyhrožují. V našem českém kulturním prostředí takové chování k vyřešení problematické situace nevede. Tento kněz, jak se zdá, nechápe základní principy subordinace, ani do té míry, jak platí v každé firmě a na každém úřadu.

Smutná tečka

Před pár dny v Brně zasedala (již více než měsíc rozpuštěná) tzv. Farní rada, které předsedal propuštěný kněz se zákazem služby, a usnesla se, “že naši farnost předávat nikomu nebudeme”. Bývalý kněz “vyslovil své přesvědčení, že jeho pracovní poměr nadále trvá, že nadále vykonává funkci duchovního správce a že k předání chrámu, ale ani farnosti PCO v Brně nedojde, neboť tyto úkony jsou neplatné”. Dále tato samozvaná “Farní rada” povzbuzuje věřící k fyzické vzpouře slovy: “Drazí věřící církevní obce, milí bratři a sestry v Kristu, jak jsme byli informováni, Eparchiální rada Olomoucko-brněnské eparchie plánuje v úterý 31.8.2021 převzít také farní dům naší církevní obce … Nedopusťte, aby k tomuto nezákonnému převzetí fyzicky došlo. Braňme našeho duchovního otce Jozefa … Očekáváme Vaši pomoc a osobní přítomnost během úterního dopoledne při obraně otce Jozefa a majetku naší církevní obce!” Čili vybízejí k fyzické konfrontaci. (Citováno z webu vzbouřenců)

S tímto duchovním byl rozvázán pracovní poměr. Ještě v průběhu výpovědní lhůty měl náš, teď už bývalý, kněz možnost se vzpamatovat, vyjednat si osobní setkání s vladykou Izaiášem a dát věci do pořádku, aby mohl dál sloužit. Zákaz služby lze pochopitelně kdykoliv zrušit, když biskup dospěje k přesvědčení, že se kněz napravil. Výpověď je pak možno stáhnout. Ale o nic z toho neměl tento kněz zájem.

Místo toho podal na biskupa trestní oznámení a prostřednictvím jeho věrného „tajemníka“ byla na Ministerstvo kultury ČR podána stížnost na přeložení brněnského kněze z pozice duchovního správce na pozici pomocného duchovního, doprovázena žádostí, aby ministerstvo zařídilo, že bude tento kněz znovu ustanoven za duchovního správce Pravoslavné církevní obce v Brně. Tím asi překročil poslední hranici možného návratu. Podávat na biskupa trestní oznámení na základě nepodložených podezření a pokoušet se pomocí státní správy dosáhnout nějakého osobního prospěchu v církvi (resp. řešení osobní situace v církevní správě) je přísně trestáno posvátnými kánony (svržení ze všech duchovenských postů, vyloučení z kléru bez naděje na návrat).

Bohužel takové případy, kdy duchovní selže morálně (neřku-li mravně), nebo si nedokáže plnit své povinnosti nebo je proti své vůli odeslán do důchodu či se z jakýchkoliv příčin dostane do konfliktu s nadřízeným (tj. s biskupem), se občas stávají, a pak takový kněz, pokud úporně trvá na svém nebo se jinak stal nezpůsobilým zastupovat biskupa na farnosti, musí být uvolněn ze služby a propuštěn z duchovenského zaměstnání. V nedávné době se to stalo (několikrát) i v pražské eparchii i na Slovensku. Ve všech případech měli odcházející duchovní tolik rozumu, aby chápali, že vzpourou se kněz ničeho nedomůže, a dle posvátné tradice a dávných hierarchických principů církve, zásad platících po celou dobu trvání pravoslavné církve, kněz nikdy nemůže a nesmí ve věcech církevní správy zvítězit nad biskupem. Proto dříve propuštění kněží v pokoji odešli, nezhoršovali situaci kvůli svému egu a nedělali církvi ostudu před celou společností. Vždyť ve světle široce medializovaného pondělního skandálu se může okolní společnost tázat, co jsme to za církev, že tu mohl čtyřicet let sloužit takový podivný kněz který před chrámem inscenuje jakési bizarní divadlo, při kterém se před televizními kamerami zamyká do chrámu a skupinka jeho věrných uráží biskupa a jeho doprovod.

Můžete si přečíst, jak zachází s neposlušným knězem arcibiskup vedlejší eparchie. Žádné duchovenské soudy ani komise. Prosté rozhodnutí eparchiálního biskupa o okamžitém zrušení pracovního poměru (tj. podle § 55 ZP určeného pro zvláště závažné případy – bez odstupného a bez výpovědní lhůty) a rovnou i zákaz vykonávání bohoslužebné činnosti nejen v Pražské ale i v Olomoucko-brněnské eparchii (jak ve svém výnosu arcibiskup pražský přímo uvádí).

K tomu všemu se koncem srpna bývalý brněnský farář dopustil dalšího těžkého kanonického přestupku. Před katedrálou, do níž mu biskup odebral přístup, zbudoval bez schválení biskupa svůj vlastní prestol (nějaký stolek), u něhož sloužil za účasti lidu liturgii. Jak asi každý chápe, zřídit si bez požehnání biskupa svůj oltář je ve světle posvátných kánonů hřích rozkolu, který příslušné kánony trestají nejpřísnějším způsobem.

Komise pro zkoumání kanonických přestupků (Eparchiální duchovní soud) ve složení tří presbyterů, kteří jsou na sobě zcela nezávislí a slouží daleko od sebe, projednala před týdnem kauzu tohoto duchovního a vydala rozhodnutí: tento kněz se zbavuje své duchovenské hodnosti (degradace) a kdokoliv se bude se svrženým klerikem (veřejně) modlit, bude svržen a začne-li opět sloužit, vylučuje se z církve. Rozhodnutí je skutkově i kanonicky podrobně odůvodněno a na závěr je upozorněno, že podle jmenovaného kanonického pravidla nesmí odsouzeného před trestem chránit církevní obec, v níž sloužil, a žádný člověk. Je to smutné, ale jak každý náš kněz dobře ví, na toho, jemuž je ve farnosti svěřena péče o lidské duše a zastupování biskupa, potažmo církve na daném místě, jsou v církvi kladeny náročné požadavky a jeho jednání podléhá hodnocení dle mimořádně přísných kritérií.

K tomu však hned dodejme, že každý kněz, který se dopustí chyby, má (ještě než je nad ním vynesen rozsudek a vyhlášen trest) zpravidla nějaký čas, aby se vzpamatoval, uvědomil si, čeho se dopustil, a napravil se, pak osobně probral svou situaci s biskupem, případně se omluvil. Poté má každý takový naději, že dostane možnost dále sloužit. Náš bývalý kněz to ale vidí jinak: veřejně vzkázal  se svou Farní radou biskupům, že v Brně jsou ochotni velkoryse zapomenout na všechna příkoří, kterých jsme se na nich dopustili, s tou podmínkou, že neprodleně vrátíme bývalého faráře do funkce duchovního správce a statutárního zástupce farnosti. Takové chování kněze vůči biskupovi se obejde bez komentáře.

Je to smutný konec jednoho kněze a je nám všem líto, že to takto muselo dopadnout. K našemu zármutku však celých devět měsíců tento bývalý kněz sám hnal události směrem k tak žalostné tečce za svým duchovenským působením. Kéž se Bůh smiluje nad bývalým brněnským duchovním, který je vskutku hoden slz a politování…

(Všechny citace převzaty z dvou webových stránek brněnské farnosti.)

Přílohy

Dopis eparchiálního archijereje, vladyky Simeona (Jakovljeviče) otci Fejsákovi

Kliknutím na obrázek si jej zobrazíte ve větší velikosti

Dekret vladyky Simeona o odvolání brněnského duchovního správce

Usnesení komise pro zkoumání kanonických přestupků (Eparchiální duchovní soud)

 

 

 

 

Pouť do Hrubé Vrbky

Naše eparchie oslaví svátek světitele novomučedníka biskupa Gorazda poutní bohoslužbou v kapli monastýru v Hrubé Vrbce – v den jeho umučení čili narozenin pro věčný život: v sobotu 4. září 2021 od 10 hod. Všechny zveme!

Pozvánka k vytištění v PDF HV-2021d

Ohlédnutí za monastýrským svátkem ve Vilémově

Aby se mohli potěšit ti, kteří nemohli přicestovat na svátek monastýru Zesnutí přesv. Bohorodice do Vilémova, přinášíme další fotografie z této duchovně bohaté události. Účastníci měli radost, že se mohou opět po půldruhém roku bez omezení sejít a prožít, že slovo církev je od dávna v řečtině pojmem pro shromáždění pozvaných. Setkání bylo krásné i tím, že duchovní a věřící mezi sebou uvítali prot. Jana Kačkoše, který překonal vážnou chorobu.

Na chrámových stupních vítaly vladyku dvě obyvatelky monastýru. Před liturgií přítomní sledovali postřižení nového žalmisty Štefana. Uprostřed liturgie po velkém vchodu a Cherubínské písni byl vysvěcen diákon Tomáš Loučka na kněze. Na propuštění po liturgii poděkování otci Petru Novákovi. A to vše zarámováno oslavou velkého svátku Zesnutí Matky Boží.

Novosvěcenci Tomášovi i žalmistovi Štefanovi blahopřejeme k udělení Boží blahodati, která skrze ruce biskupa sestupuje, povolává a uschopňuje duchovenské osoby k příslušnému stupni služby v církvi. Naše teologické texty praví: „Činnost v církvi to znamená sloužit; každá služba vyžaduje osobitý dar Boží (blahodať), neboť v církvi není možno sloužit bez darů Svatého Ducha.“ Boží blahodať dle modlitby archijereje při chirotonii sestupuje na svěcence, aby uzdravila, co je nemocné, doplnila, čeho se nedostává. Za oba se všichni modlili, aby je Bůh posílil a vedl jejich kroky k horlivosti ve službě a v neposkvrněnosti. Axios! Hoden!

Apoštol Pavel jim v Bibli píše: „Proto ti kladu na srdce, abys rozněcoval oheň Božího daru, kterého se ti dostalo vzkládáním mých rukou.  Neboť Bůh nám nedal ducha bázlivosti, nýbrž ducha síly, lásky a rozvahy.  Nestyď se tedy vydávat svědectví o našem Pánu; ani za mne, jeho vězně, se nestyď, nýbrž snášej spolu se mnou všechno zlé pro evangelium. K tomu ti dá sílu Bůh,  který nás spasil a povolal svatým povoláním ne pro naše skutky, nýbrž ze svého rozhodnutí a z milosti, kterou nám daroval v Kristu Ježíši před věčnými časy  a nyní zjevil příchodem našeho Spasitele Ježíše Krista. On zlomil moc smrti a zjevil nepomíjející život v evangeliu.“ (2 Timoteovi 1,6-10)  

Matce igumenii Alexii děkujeme za obětavou přípravu svátku a všeho potřebného k slavnosti.

Oběma našim vladykům i novým příslušníkům kléru eparchie na Moravě a všem účastníkům: Mnohá léta!

Liturgie (se záběry z oltáře)

 

Bohoslužba v chrámu a průvod kol něj

 

Svátek monastýru Zesnutí přesvaté Bohorodice ve Vilémově

Jakmile se uvolnila protiepidemická opatření, začínají v naší eparchii opět probíhat sváteční shromáždění a poutě. Jako každoročně se slavil monastýrský svátek Zesnutí přesv. Bohorodice ve vilémovském monastýru. Po všech coronavirových omezeních a lockdownech se věřící s radostí sjeli k společné modlitbě a vzájemnému setkání na poutní bohoslužbu do tohoto monastýru. Přijelo i mnoho duchovních. Ve Vilémově tak proběhla poutní oslava v takovém počtu a radosti „jako za starých časů“ (devadesátých let).

V pátek večer se k zahájení oslavy svátku konala velká večerní bohoslužba s litijí. Kázání pronesl otec Rafael. S ohledem na zítřejší plánované kněžské svěcení pohovořil obecně o kněžství. Kromě jiného připomenul, že kněží nejsou v zásadě jiní lidé než „obyčejní“ věřící. Nejsou krásnější, zdravější… Mají však od Boha svěřen ten neobyčejně krásný a velmi zodpovědný úkol, a tím je zde na zemi rozvazovat lidem hříchy, jak o tom hovoří náš Pán Ježíš Kristus: „Komu rozvážete hříchy na zemi, tomu budou rozvázány i na nebi.“ (Mat 18,18) Tato Božská moc byla udělena Církvi, spravují ji biskupové a z jejich pověření i kněží; všichni tito duchovní tak plní svěřené poslání dle svého nejlepšího svědomí, následujíce při tom lidumilnost a milosrdenství našeho Spasitele.

Ráno uvítaly vladyku Izaiáše na chrámových schodech tradičním obyčejem dvě obyvatelky mnišského příbytku: matka představená Alexije s poslušnicí Veronikou. Před zahájením svaté liturgie udělil vladyka žalmistické postřižení bratru Štefanovi (z církevní obce prot. Cristiana Popescu) a uvedl tak do stavu tzv. „nižšího duchovenstva“ dalšího našeho spolubratra v chrámové službě.

Při sobotní sváteční liturgii udělil vladyka Izaiáš svatou Tajinu kněžského svěcení otci diakonu Tomášovi Loučkovi. Po evangeliu kázal ještě před svým vysvěcením otec diakon, který hovořil o pravidelném ročním kruhu bohoslužeb a čtení z Evangelia, a poté se zaměřil na oslavovaný bohorodičný svátek. Zmínil se při tom o zkušenosti starců, kteří vědí, že ďábel nesnese vzývání jména Božího a není schopen vydržet ani jméno naší přečisté Vládkyně, Matky Boží, neboť její čistota je pro temné síly nesnesitelná. Nám je její nevypravitelná čistota naopak vzorem, inspirací a poučením o nepředstavitelné duchovní síle čistoty srdce. Proto nás církev vyzývá k pokání a očišťování se od hříchu a temných vášní – vždyť tudy vede jediná pravá cesta ke sjednocení s naším Pánem a Spasitelem, Ježíšem Kristem. Na této cestě nás svými mocnými přímluvami podporuje i jeho přesvatá Matka, Bohorodice a přečistá Panna Maria.

Na závěr pronesl slovo ke shromážděným poutníkům vladyka Izaiáš. Hovořil jednak k dnešnímu velkému svátku a na konci promluvy poděkoval otci Petru Novákovi za jeho práci v Olomoucko-brněnské eparchii, neboť se stěhuje do obvodu Pražské eparchie kvůli tomu, co nám káže Pán Ježíš Kristus, tedy z lásky k člověku (otec Petr se s námi loučí, aby se mohl postarat o stařičkého nemocného příslušníka rodiny). Vladyka mj. vyzdvihl lásku otce Petra k Bohu a k pravoslavným bohoslužbám; zvláště pak vladyka vzpomenul jeho opravdu velkou lásku k lidem a k Církvi; k tomu na závěr dodal, že on sám by si přál mít tuto vlastnost v takové míře. Spolu s tím mu předal malou pozornost.

Po liturgii následoval průvod všech účastníků oslavy s „bohorodičnou pláštěnicí“ kolem chrámu. Přítomní si povšimli, že jeho kupole má nový nátěr provedený v krásně hlubokém modrém odstínu). Poté – jak už je tu zvykem – následovala sváteční hostina z monastýrské kuchyně. Od zúčastněných věřících byla slyšet chvála, radost a povznesení z účasti na tak duchovně bohaté sváteční události.

Podrobná fotoreportáž události

Večerní

 

Sváteční liturgie