Pouť za sv. Gorazdem do Hrubé Vrbky

V sobotu 5. září přijeli poutníci z různých koutů naší vlasti do Hrubé Vrbky na Hodonínsku, aby uctili světeckou památku světitele mučedníka Gorazda a vzývali jeho svaté přímluvy zde v jeho rodišti, kde byla ke cti vladyky Gorazda II., našeho velkého světce 20. století, zbudována kaple jemu zasvěcená a zřízen památník s exponáty, které svědčí o jeho životě. Tyto dny jsou jeho narozeninami pro věčný život čili svátkem jeho mučednického svědectví, které vydal o Pravdě, kterou je Pán Ježíš Kristus, vtělený ve své svaté Církvi. Zároveň jsme zpívali tropar i ostatním novomučedníkům českým.

Konala se archijerejská liturgie, kterou vedl náš vladyka Izaiáš, biskup olomoucko-brněnský za účasti čtrnácti duchovních různých duchovenských hodností a mnoha věřících. Po ukončení bohoslužby zasedla k připravenému pohoštění celá stovka účastníků této sváteční události.

Již tradičně byl čestným hostem a zároveň účastníkem duchovní slavnosti pan Mgr. Pavel Gráf, starosta obce Hrubá Vrbka, který přišel v krásném tradičním kroji.

Před začátkem liturgie postřihl vladyka br. Jana na žalmistu brněnského monastýru sv. Ludmily, aby předčítal Písmo svaté při bohoslužbách. Zajímavostí letošní služby bylo, že v průběhu liturgie zazněla celá řada jazyků; jako by se tím naznačovalo, že svatost našeho vladyky nepatří jen nám, ale přesahuje do celé světové církve. Pozoruhodné bylo svědectví jednoho bratra, který se vrátil z Kypru, že i tam nalezl na zdi chrámu napsanou ikonu Gorazda II.

Kázání po evangeliu měl nedávno vysvěcený diákon Viktor, který pronesl působivou promluvu vyzdvihující zásluhy svatého vladyky Gorazda, jehož označil za perlu Moravy. Připomněl, že biskup a mučedník Gorazd je obnovitelem pravoslavné církve u nás a že je nutné, abychom jeho památku udržovali a uctívali. Vybízel k vroucímu vzývání tohoto významného světce a nabádal, abychom zažehli svá srdce láskou k tomuto našemu otci.

Vladyka Izaiáš pronesl při liturgii zádušní ektenii a modlitbu za zakladatele tohoto monastýru: schiarchimandritu Cyrila, otce Alexandra Nováka a další, kteří se podíleli na zbudování tohoto památného místa na počest našeho velikého světce.

Další kazatel hovořil před svatým přijímáním o významu zdejší kapličky a přilehlého památníku, které byly zbudovány v rodišti světitele mučedníka Gorazda. Vrazi našeho vladyky se totiž postarali, abychom neměli jeho svaté ostatky. Avšak máme toto posvátné místo v jeho rodišti, tedy něco téměř tělesně spojeného se svatým mučedníkem. Svatý vladyka nám zřejmě shůry vynahrazuje nepřítomnost svých ostatků tím, že sesílá své zvláštní požehnání právě zde. V průběhu celé té doby, co kaple a památník v Hrubé Vrbce stojí, již mnoho lidí svědčilo, že cítí na tomto místě zvláštní blahodať a přítomnost svatého Gorazda II.

Biskup Gorazd vedl ve svém životě těžký zápas, aby v našem národě obnovil cyrilometodějskou církev. Být nástupcem sv. Gorazda I. a potažmo nástupcem sv. Metoděje je nesení přetěžkého kříže. Boje, které zde museli svádět sv. Cyril a Metoděj, nejsou dobojovány. Břímě, které musel náš sv. Gorazd nést, bylo tak těžké, že si to dnes neumíme představit. Ďábel zde rozpoutal proti Gorazdovi opravdovou kampaň. Na vladyku se snášely hrozné útoky a pomluvy ze všech stran. Mučednické prolití krve bylo pro tohoto velikána našich dějin korunou na celém jeho vyznavačském a trpitelském životě. Leč vedl svůj zápas až do konce. Stejně jako sv. Cyril a Metoděj i jako sv. Gorazd I., jehož ostatky dnes doputovaly i na toto místo.

Nyní je na nás pokračovat v tomto duchovním zápasu za rozkvět pravoslaví, za budování české pravoslavné církve. Sv. Gorazd na nás hledí, pomáhá a čeká, jak si povedeme.

Ke konci krásné svaté liturgie, do níž vladyka včlenil některé řecké liturgické nuance, se konal posvátný průvod kolem monastýru s čtením evangelií a skrápěním svěcenou vodou.

Poté uzavřel bohoslužbu svou promluvou vladyka Izaiáš. Hovořil o mučednictví a o příkladu mučedníků pro nás všechny. Mučedníci jsou vzorem oběti. Vladyka Gorazd obětoval z lásky ke Kristu i k lidem svůj život dávno před tím, než prolil svou krev a zpečetil svou oběť na popravišti. To je příklad i návod pro nás – jak projevit svou lásku, která se děje vždy skrze oběť. Současné okolnosti po nás zatím nežádají obětovat své životy, ale každý bychom měli obětovat pro Boha a pro bližní něco ze sebe. Zbavit se alespoň části svého egoismu, dokázat se vzájemně smířit, pomáhat, kde je to zapotřebí, projevit soucit a trpělivost, dokázat odpustit, pochopit, ustoupit… Překonávat pokušení, zapřít sám sebe, jak k tomu volá Pán Ježíš. Uvidět svůj hřích a kát se. To vše jsou vnitřní oběti, kterými sami sebe přinášíme jako živou oběť Bohu. Tomu nás učí příklad svatých mučedníků.

Apoštol Pavel nás k tomu volá slovy: „Vybízím vás, bratří, pro Boží milosrdenství, abyste sami sebe přinášeli jako živou, svatou, Bohu milou oběť; to ať je vaše pravá bohoslužba.“ (Řím 12,1)

Vladyka ukončil svou promluvu poděkováním všem, kteří nelenili a přijeli dnes, v tento památný a sváteční den, na toto naše posvátné místo, abychom společně uctili našeho velikého světce a vzývali jeho přímluvy.

Poté náš eparchiální biskup předal kapli sv. Gorazda vzácný dar: částečky svatých ostatků světitele Gorazda I. a Angelára (z cyrilometodějských pětipočetníků), aby zde skrze ně sestupovalo další požehnání a blahodať.

Částečku svatých ostatků Gorazda I. i Angelára daroval vladyka Izaiáš i právě budovanému pravoslavnému chrámu v Nitře, jehož duchovní byl v Hrubé Vrbce přítomen. Vladyka připomněl, že i Nitra byla součástí Velké Moravy, a proto by patřila do jurisdikce sv. Gorazda I., který jistě i tam pomáhá a posílí budovatele tamního chrámu.

Po přijetí závěrečného požehnání a políbení vzácných svatých ostatků jsme se přesunuli k prostřenému stolu, který s láskou připravily místní sestry. Jim i duchovnímu otci farnosti prot. Arkádiovi patří upřímné díky. Vladykovi děkujeme za každoroční uspořádání pouti a za slavnostní archijerejskou službu a všem duchovním i věřícím a zpěvákům za jejich lásku k tomuto eparchiálnímu poutnímu místu a k našemu milovanému světci Gorazdovi II.

Liturgické vzývání sv. Gorazda: Tropar

Pravoslavných vůdce a moravské církve obnoviteli,
v Bohu moudrý přední z pastýřů, otče Gorazde,
jenž jsi s radostí trpěl za Pravdu,
pros milostivého Boha, aby spasil duše naše.

Kondak

Uprostřed proudů nejistoty duchovní
setrval jsi v pravdě jako démant nejtvrdší
a svému rodnému národu
zvěstoval jsi cestu spásy, Pravoslaví.
Po bohumilém životě učitele Evangelia, velekněze a pastýře
přijal jsi trpělivě a hrdinně korunu mučednickou od Spasitele Krista.
Mučedníku, světiteli, otče Gorazde,
pros za nás v Království Božím.

Dvě fotogalerie z bohoslužby a z liturgického průvodu

Svátek Zesnutí Matky Boží

Panna je ve slávě nesena na nebesa

Naplnilo se proroctví: I stanula královna po pravici tvé, oděna jsouc v překrásný zlatý šat. Toto proroctví zazní v skrytu proskomidie při každé liturgii při vzpomínce na přesv. Bohorodici. Proskomidie před liturgií je věnována starozákonním proroctvím o příchodu doby mesiánské, resp. naplnění těchto proroctví při narození Krista, při jeho díle spásy člověka, a je v ní zašifrována i prorocká zpráva o Panně Marii, která byla Kristem povýšena na nebe – nad všechny beztělesné mocnosti.

Tomuto svátku se říká „letní Pascha“. České pravoslaví odmítá ruské folklórní výmysly o makovém Spasiteli, jablečném Spasiteli či ořechovém Spasiteli (to jsou pohanské pověry spojené s uctíváním úrodnosti země), ale pojem „letní Pascha“ je plně na místě. Pascha Kristova je svědectvím o přemožení smrti, když Pán Ježíš z mrtvých vstal a povznesl se nad nebesa. Letní Pascha je svědectvím toho, že toto Kristovo vítězství a absolutní odstavení smrti se už děje na lidech, vítězství působí v lidstvu – cesta k zmrtvýchvstání je otevřena. Zaslíbení hovořící o všeobecném vzkříšení všech už pracuje – a u některých svatých se děje ihned po jejich zesnutí (po Panně Marii byli i někteří další vzati na nebe i se svým tělem).

Události tohoto svátku ukazují a dokazují, že cesta je otevřena a lidé po ní mohou kráčet. Panna Maria se po ní ubírala – kvůli svému mimořádnému postavení v lidstvu – jako první, ale nikoliv jako poslední. Ubírá se v čele zástupu dalších, co přijali Kristovo dílo spásy a otevřeli Kristu svá srdce. Sice nejsou „nad serafíny ctěnější a nad cherubíny slavnější“, ale i tak budou soudit svět i anděly. (1 Kor 6,2-3)

* * *

Podle převládající tradice žila přesvatá Panna po Vzkříšení svého Syna ještě 24 let a zemřela, když jí bylo 72 let. Její smrt byla tak krásná, jako byl její život.

Když se přiblížil čas jejího odchodu, zjevil se jí archanděl Gabriel, aby jí to oznámil, a na její prosbu k ní byli shromážděni svatí apoštolové z různých míst světa, kde zrovna hlásali Evangelium Kristovo. Tak se mohla přesv. Bohorodice s nimi rozloučit jako se svou rodinou, neboť ti, které si její Syn vyvolil za své apoštoly, byli všichni jako její synové. Vlastně i všichni, kteří uvěřili skrze hlásání svatých apoštolů v jejího Syna, jsou jako její děti, a ona jim je z duchovního hlediska Matkou a bere je pod svou mateřskou ochranu.

Apoštolové na vlastní oči uviděli, jak se v hodinu její smrti otevřela u jejího lože brána do duchovního světa, přišly zástupy andělů obklopujících Pána Ježíše Krista, který sám se ujal její duše, aby ji odnesl na nebesa.

Tento výjev bývá námětem všech ikon tohoto svátku. Pro ikonografy je zajímavé srovnání kompozice této ikony s ikonou Narození Páně. Při narození Kristově v Betlémě drží na některých ikonách Matka Boží v náruči malého Ježíše. Při Zesnutí drží na ikoně Kristus svou matku, její duši v podobě dítěte. Toto skryté poselství ikony vyjadřuje hlubokou pravdu – co dobrého učiníme Pánu nebo bližnímu, On učiní nám (viz o tom různá Kristova podobenství).

Z evangelia víme, že umírající Pán Ježíš na kříži ještě těsně před svou smrtí plnil ustanovení posvátného Zákona, který On sám dávno před svým vtělením předal Mojžíšovi. V tomto zákoně se stanovuje: Cti otce svého a matku svou. Pán věděl, že jediným synem své matky, a proto, aby o ni bylo postaráno, postaral se o svou náhradu a ustanovil ap. Jana za syna své matky, a tím ji svěřil do jeho péče. Ap. Jan se stal synem Panny Marie dle Zákona, ale v duchovním smyslu jsou jejími syny všichni apoštolé i věrní křesťané.

Ap. Jan, adoptivní syn Panny Marie, byl k přečisté Matce Boží přenesen jako první a přesv. Bohorodice mu svěřila péči o důstojný průběh jejího pohřbu. Ostatní apoštoly uvítal Jan a oznámil jim, proč byli shromážděni. Přikázal jim, aby žádný z nich při pohřbu neplakal, protože by tím dali před lidmi najevo, že mají slabou víru ve vzkříšení, které sami hlásali. Tím by mohli uvrhnout radostnou zvěst evangelia před nevěřícími do opovržení, jako by hlásali něco, čemu sami nevěří.

Tuto tradici – neplakat, nenaříkat a nekvílet nad nebožtíkem – přijala i prvotní církev. Zatímco u židů bylo zvykem po smrti příbuzného bědovat, svolat a najmout různé „plačky“, které za peníze prolevaly slzy a kvílely, a hudebníky, kteří pískali na všelijaké flétny a píšťaly žalostné zvuky, křesťané toto rázně odvrhli. A sami se i přes bolest z dočasného odloučení snažili ve svém nitru i projevech upřednostňovat naději na vzkříšení před zármutkem nad ztrátou milovaného člověka.

Máme na to dodnes památku v našich pohřebních a zádušních obřadech – především je to zpěv „alleluja“. Toto slovo je už ze starozákonních dob výrazem radosti a chvály Hospodinu, je asociované s vítězstvím a plesáním. Všimněme si, že naše zádušní obřady jsou přímo přeplněné tímto zvoláním. (V ruské církvi je tato připomínka poněkud zastřena tím, že se zádušní „alleluja“ zpívá na všelijaké smutné a tklivé nápěvy, a tím je radost z překonání smrti Ježíšem Kristem, kterou má zpěv tohoto slova vyzařovat, potlačena.) Další památkou na radost z Kristova Vzkříšení, která má být při pohřbu přítomna, je používání světlých bohoslužebných rouch při pohřbu (v ruské církvi to sice bylo na dlouho odstraněno a byla používána roucha černá, ale tento úpadkový jev se jim naštěstí podařilo překonat). Další připomínkou vzkříšení je samotné evangelijní čtení, které se při pohřbu přednáší – o vzkříšení.

* * *

Při události tohoto svátku zazněla podle posvátné církevní tradice poprvé modlitba: „Přesvatá Bohorodice, spasiž nás!“ Jeden z nenávistných nepřátel Krista a křesťanské církve se totiž pokusil svrhnout přečisté tělo Matky Boží nesené na márách v pohřebním průvodu, jenže sotva se rukama dotkl lože se zesnulým tělem, anděl odsekl jeho dlaně. Nešťastník pochopil, že byl zaslepen nenávistí, a proto si neuvědomoval, že bojuje proti Bohu. Na tom místě uvěřil a zvolal: „Přesvatá Bohorodice, spasiž nás!“ Zázrakem mu dlaně přirostly zpět k zápěstím. (Na tomto místě tradičního vyprávění je zajímavé, že se tam zmiňuje pozoruhodný detail: až do konce života měl ten člověk na obou rukách zřetelně viditelné jizvy na místě, kde byly odťaty.)

Jeden z apoštolů byl však Božím řízením přenesen později, až po pohřbení zesnulého těla Matky Boží (tradice se různí, který to byl; poněkud nepřekvapivě připadlo toto místo v příběhu ap. Tomášovi, který přece všude chodí pozdě). I on se chtěl rozloučit a naposledy ještě spatřit tělo přesv. Bohorodice. Apoštolové tedy otevřeli hrob, ale ten byl prázdný. V tu chvíli se na obloze opět otevřela brána do duchovního světa a oni spatřili Pannu Marii na nebeském trůně obklopenou andělskými mocnostmi. Tehdy i apoštolové začali volat: „Přesvatá Bohorodice, spasiž nás!“ Od těch dob je toto zvolání součástí liturgických textů naší církve.

Co znamená: „Spasiž nás“? Je přece jen jeden Spasitel – Ježíš Kristus. V souvislosti s Matkou Boží máme na mysli spásu v obvyklém významu toho slova: záchranu. Jako námořníci z tonoucí lodi vysílali SOS čili „Spaste naše duše“, tak se my obracíme k Bohorodici: zachraň nás svým přímluvami, svou pomocí a záštitou.

Mocné jsou přímluvy Panny Marie. Vždyť je „nad serafíny ctěnější a nad cherubíny bez přirovnání slavnější“. Jak to víme? Položme si otázku: Kdo může říkat Božímu Synu, druhé Osobě Boží Trojice: „Synu můj nejmilejší?“ Kromě Boha Otce už nikdo – než jedině Matka Boží. Žádný cherubín a žádný serafín, ačkoliv hoří láskou k Božímu Synu, nicméně nemohou se k němu chovat jako jeho matka a jejich láska nikdy nebude láskou mateřskou. A druhá otázka: „Ke komu se Boží Syn chová se synovskou pokorou a poslušností?“ Kromě Boha Otce k nikomu – než jedině ke své panenské Matce.

V jakém člověku byl nejdokonaleji obnoven obraz Boží, k němuž jsou všichni lidé stvořeni, ale který jsme hříchem všichni pošpinili a zastřeli? V přesv. Bohorodici, která byla způsobilá porodit Boha.

* * *

Bohorodice svým tělesným povznesením na nebesa ukazuje setkání vzkříšeného člověka s Kristem – setkání celé Církve se Spasitelem. Dokonce pro Pannu Marii používáme stejné označení, jako pro Církev: nevěsta Kristova.

Matka Boží je zároveň Matkou Církve. Maria porodila tělesně Krista a – jak praví Písmo – tělem Kristovým je Církev (Efez 5,23), proto je přesv. Bohorodice i Matkou Církve. Úctou k Církvi ctíme i její Matku, stejně jako ctěním Syna Božího ctíme nebeského Otce.

Je neuvěřitelné, co všechno v dějinách lidé Církvi provedli. Všechny ty hereze a rozkoly, pronásledování křesťanství ze strany islámu či ze strany ateistů. Tělo Kristovo svět stále znovu a znovu křižuje. Ještě neuvěřitelnější, co dnes lidé provádějí Církvi. A nejde tu jen o lidi nepravoslavné či nevěřící, na které se stále zaměřuje naše farizejská kritika a pokrytecké bědování. Jedná se tu o to, co Církvi provádíme my pravoslavní. Trháme šat Církve nacionalismem, službou světské politice, veškerým myslitelným darebáctvím, sebedůvěrou, falší nebo rozkoly.

To jsou největší problémy naší církve současnosti: rozkoly, nacionalismus a falešná sentimentální zbožnost. Ďábel si dnes našel na věřících vlevo i vpravo držadlo, které může chytit a otřásat tím s církví – resp. vytrhávat z ní oklamané samolibé věřící.

Jak snadné je udržet se v Církvi! Stačí k tomu kromě pravoslavné víry jen trochu pokory. A nelibovat si ve zvěstech, které jen příjemně lechtají sluch, protože takto dnes působí svádění, které odtrhává od pravdy. Jaká bude lítost těch, kteří ke své spáse ani tak snadnou věc nedokázali? Co víc pro ně měl Pán ještě učinit?

„Hlásej Slovo, buď připraven vhod i nevhod, usvědčuj, napomínej, povzbuzuj a vyučuj s nejvyšší trpělivostí. Přijde totiž doba, kdy lidé nestrpí zdravé učení, ale budou se podle vlastních chutí obklopovat učiteli, kteří jim budou lechtat sluch. Odvrátí uši od pravdy a uchýlí se k bájím. Ty však buď ve všem střízlivý, snášej útrapy, konej dílo kazatele evangelia, naplň svou službu.“ (2 Tim 4,2-5)

Kéž by se věřící lidé dokázali zříci všech klamů, rozkolů, světského mudrování a pokořili se před Kristem v pravoslavné víře – neznetvořené hloupým a zlým nacionalismem či rozkolným pletichářstvím. Což Kristus sám nestačí? Je potřeba se potápět do bažiny politiky?

To vše jsme povedli nejen Kristu, nejen Jeho Církvi, ale i přesvaté Bohorodici, kterou tolik vzýváme. Netrapme Matku Boží a Matku naši. Jako trpěla pod křížem (jak jí prorokoval Simeon: srdce tvé protkne meč), tak ji trápí dnes ti, kteří činí bolest Církvi. Našimi herezemi, rozkoly, nacionalismem a pověrami bodáme do srdce Matku Boží jako meči.

Volejme upřímně, čistým srdcem, bez jeho odklánění k čemukoliv pozemskému: Přesvatá Bohorodice, spasiž nás!

Fotogalerie bohoslužby v Jihlavě

Chrámový svátek ve Vilémově

15. srpna 2026 oslavil náš monastýr Zesnutí přesvaté Bohorodice svůj svátek. Archijerejskou liturgii vedl Přeosvícený vladyka Izaiáš, biskup olomoucko-brněnský, s nímž spolusloužili čtyři presbyteři a diákon.

Při kázání hovořil prot. Jan Langr o lásce Boží a lásce Matky Boží. Jejich láska je nekonečná a všeobjímající. A my jsme jako ty zlobivé děti, pro které má Bůh a Matka Boží pochopení a mateřskou lásku. A proto je tento svátek nad všechny svátky.

Na závěr liturgie pravil vladyka Izaiáš mj.: Dnešní svátek je taková letní Pascha, neboť Panna Maria byla vzkříšena a tělesně vynesena svým Synem, Pánem Ježíšem, na nebesa. Proto bychom neměli dnes prožívat smutek nad jejím zesnutím, ale radost z jejího Vzkříšení a povznesení nad cherubíny i serafíny. Matka Boží zesnula, byla pochována, ale Pán Ježíš Kristus ji vzal na Nebe i s jejím vzkříšeným přečistým tělem. Od té doby přesv. Bohorodice neviditelně prochází zemi a pečuje o Církev svého Syna.

Po liturgii následovalo bohaté pohoštění. Hostů tentokrát přijelo tolik, že se všichni nevešli za jeden stůl.

Zveme na pouť do Hrubé Vrbky

Tradiční poutní archijerejská liturgie ke cti a vzývání jednoho z největších místních svatých – světitele mučedníka Gorazda II.

Svatý otče Gorazde, pros Boha za nás!

Ostatky sv. Gorazda I. v Olomouci

Svatý Gorazd se po 1200 letech tělesně vrátil na Moravu

Designovaný nástupce sv. Metoděje, apoštola Slovanů, se po celém tisíciletí vrací do své rodné země, kterou měl pastýřsky spravovat. Bohužel byl intrikami germánských biskupů vyhnán a zemřel daleko na Balkáně. Teprve nyní Bůh požehnal jeho návrat skrze svaté ostatky tohoto našeho biskupa, prvního po sv. Metodějovi.

Z Života sv. Metoděje:
Otázali se ho (učedníci před jeho skonem; r. 885): „Koho pokládáš, otče a ctihodný učiteli, mezi svými učedníky za hodného, aby se stal tvým a tvého učení nástupcem?“ Metoděj ukázal jim na jednoho ze svých spolehlivých učedníků, zvaného Gorazd, a řekl: „Je to muž svobodný a z vaší země… To budiž Boží vůle a vaše láska, jakož i má!“

Historický moment pro celou Moravu a Českou republiku – částečky tělesných pozůstatku žáka Cyrila a Metoděje jsou nyní uloženy v katedrálním chrámu Olomoucko-brněnské eparchie. Dne 8. srpna 2026 přivezl vladyka Izaiáš, eparchiální biskup olomoucko-brněnský, z Albánie části ostatků sv. Gorazda I., biskupa Velkomoravského a žáka sv. Cyrila a Metoděje, které byly uloženy v katedrálním chrámu sv. Gorazda v Olomouci. Viz níže video z YouTube kanálu eparchie.

Prot. Aleksei Kukhta ve videu říká: „Ke dni našeho chrámového svátku nám Bůh požehnal velikou událostí – v našem chrámu mohly být uloženy tělesné pozůstatky sv. Gorazda, biskupa Velkomoravského. Pro náš chrám, pro celou naši eparchii, ale i pro celou Moravu i Českou republiku je to výjimečný a historický moment. Protože Gorazd I. po více než 1200 letech se vrací na Velkou Moravu.“

Získání ostatků předcházela dlouhá cesta do Albánie, kde je sv. Gorazd pohřben. „Po dlouholetém rozmýšlení jsem se vydal na cestu do Albánie, kde – jak víme – je pohřben sv. Gorazd. Doufal jsem, že se pokloním a možná získám od církve ostatky pro naši katedrálu, pro naši eparchii,“ vysvětluje biskup Izaiáš.

Situace však nebyla jednoduchá – chrám, kde jsou ostatky uloženy, je muzeem a církev k nim nemá přístup v důsledku historické ateizace albánského státu. „Albánský biskup, který nás prováděl, nám řekl, že za celý svůj život a za celou dobu, co tam přichází, ještě nikdy tyto ostatky neviděl,” uvedl biskup Izaiáš.

Přesto se nakonec podařilo: „Viděli tu naši touhu, nejen se pomodlit, ale i spatřit ty ostatky, proto nám na velké prosby úředníci toho muzea dovolili, abychom si mohli částečku svatých ostatků vzít, a tak mohl svatý biskup Gorazd přebývat v našem chrámu.“

„Pro nás tato událost je naprosto mimořádná, protože cítíme nejen duchovní podporu sv. Gorazda, ale nyní již i jeho přítomnost tělesnou. Sv. Gorazd, který byl žákem Cyrila a Metoděje a rodákem z Velké Moravy, se tedy vrací na toto území dnes i tělesně skrze své svaté ostatky,“ prohlásil vladyka Izaiáš.

Vedle ostatků sv. Gorazda byly do chrámu uloženy také ostatky sv. Angelára, rovněž žáka Cyrila a Metoděje.

Chrámový svátek v Olomouci

Svátek sv. Gorazda I. v olomoucké katedrále jemu zasvěcené se konal 8. srpna 2026. Archijerejskou liturgii vedl Přeosvícený vladyka Izaiáš, biskup olomoucko-brněnský za účasti početného duchovenstva a věřících. Při liturgii se konala kněžská chirotonie.

Celá fotogalerie

Další ročník ikonopisného kursu

Další ročník ikonografického kurzu v monastýru Zesnutí přesv. Bohorodice ve Vilémově se konal začátkem letních prázdnin pod vedením mátušky Jany Baudišové (viz web ikony.or.cz). Cílem kurzů je práce v menších skupinkách, při níž lze zajistit hlubší uvedení do klasické techniky ikonopisu s důrazem na zasazení zhotovování ikon do duchovního a církevního prostředí Pravoslaví.

Z původní zprávy:

S požehnáním vladyky Izaiáše proběhl ve dnech 14.-18. červencel ve vilémovském monastýru další ikonopisný kurz. Opět po roce se zde sešli zájemci, kteří si pod odborným vedením vytvořili své vlastní ikony. Tentokrát byla tématem ikona Bohorodice Vladimirské. Všichni se s úspěchem vyrovnali se zvládnutím poněkud náročnější starobylé techniky vaječné tempery a nesnadné kompozice Matky a Dítěte Krista ve vzájemném obětí. Vytvořili velice pěkná ikonografická díla. Měli přitom na paměti, že ikonopisec má velkou zodpovědnost před Pánem Bohem i lidmi, aby jeho díla svědčila o Kristově pravdě nejen teologicky, ale také svou krásou. K tomu je potřeba osvojit si nejen příslušnou výtvarnou techniku, ale je k tomu třeba i vnitřní kázně, kde je práce podřízena ikonopisnému kánonu. To vše je však k Boží slávě završeno jen tehdy, když ikonopisec vtiskne do ikony duchovní hloubku, která je dána hloubkou jeho vlastního duchovního života v pravoslavné Církvi, neboť, a to je třeba zdůraznit, ikona je výrazem pravoslavné duchovnosti a právě tím přitahuje lidskou mysl. Náš kurz je v tomto smyslu i misijní, neboť přijímáme také nepravoslavné zájemce o ikony a snažíme se v průběhu kurzu vysvětlit právě tento duchovní základ ikony.

Monastýr na nás opět silně zapůsobil čistotou, hlubokým mlčením a nebeským klidem vzdáleným od problémů tohoto světa. Utvořilo se zde krásné a inspirativní společenství, kde byla radost z díla opravdu cítit v každém okamžiku. Součástí pobytu v monastýru byly i ranní modlitby v chrámu pod vedením matky starice Alexie. Kromě chrámu se účastníci mohli kdykoli během dne pomodlit v kapli nebo si odpočinout v monastýrské zahradě. O vaření se (s pomocí účastníků kurzu) staral otec diákon Lazar Maďar spolu s paní Anežkou Mandelíkovou.

Většina účastníků kurzu projevila v jeho závěru přání o jeho opakování v příštím roce. Dá-li Pán Bůh, rádi opět kurz příští rok v letních měsících pro zájemce zopakujeme.

Díky patří matce igumenii Alexii, která účastníky v monastýru přijala, asistentce Anežce Mandelíkové, která obětavě pečovala i o organizační záležitosti, a všem, kteří pomáhali v kuchyni zajistit zdárný průběh týdenního pobytu zde.

Zvláštní dík patří vladykovi Izaiášovi za návštěvu kurzu a za sladké zmrzlinové pohoštění, které s sebou přivezl.

Chirotonie ve Svitavách

Pravoslavná církevní obec ve Svitavách zažila 2. srpna 2026 velký den. Diákon Vojtěch Jiří Dobeš přijal z rukou vladyky Izaiáše, biskupa olomoucko-brněnské eparchie, kněžské svěcení.

Důstojný otec byl jako diákon studentem teologie na našem Pravoslavném eparchiálním institutu sv. Prokopa. Věříme, že nabyté vědomosti bohatě zúročí a rozmnoží jako svěřenou hřivnu při své posvátné službě.

Všichni vřele gratulujeme: Axios!, a přejeme hojnost Božího požehnání a pomoci v kněžské službě! Ať jeho posvátná služba přinese hojné plody pro Království Boží.

Pouť do Opatova u Třebíče

Jako každoročně se i letos konalo letní putování u příležitosti chrámového svátku naší starobylé kapličky sv. Anny v Opatově. Tentokrát však toto putování začalo už v sobotu 25. července v loni posvěcené kapli sv. Rostislava v Brtnici, kde nás uvítal bratr hypodiákon Rostislav Vyoral, budovatel tohoto posvátného místa. Vykonali jsme zde svatou liturgii a po krátkém posezení s občerstvením vyrazili poutníci na svou cestu směrem k Opatovu.

Při zastavení uprostřed cesty nás navštívil prot. Rafael Moravský z brněnské katedrály, doprovázený hypodiákonem a žalmistou, a přivezl nám jako vzácný dar svaté ostatky spravedlivé Anny, matky přesv. Bohorodice. Společně jsme nad touto svátostí vykonali velkou večerní bohoslužbu, po které jsme ještě strávili čas až do noci v přátelské besedě s hosty.

Druhý den, v neděli 26. července jsme přijeli do Opatova, kam se sjeli i další poutníci, abychom zde sloužili božskou liturgii k oslavě tohoto chrámového svátku. Odpoledne jsme strávili v nedalekých Kněžicích na zahradě s občerstvením, šašlikem a duchovním i tělesným veselím. Při tom přítomní pogratulovali mátušce Janě Baudišové k narozeninám.

Díky Bohu za oba sváteční dny!

Sobota – bohoslužba v kapli sv. Rostislava v Brtnici

Neděle – poutní bohoslužba v chrámu sv. Anny v Opatově

Vladyka Izaiáš v Brně

V neděli 12. července sloužil vladyka Izaiáš ve své brněnské katedrále sv. Václava. Archijerejskou liturgií zde oslavili svátek sv. Petra a Pavla. Při tom náš eparchiální archijerej postřihl hypodiákony a vysvětil diákona.

Celá fotogalerie je na webu katedrálního chrámu:

Děti na Duchovním setkání

Duchovní setkání, které proběhlo ve Vilémově v monastýru, bylo mj. určeno i pro rodiny s dětmi. Starosti o děti, zajištění jejich vlastního duchovního programu se ujali br. Jan Zavřel z Brna a sestra Ludmila Mrázková. Oběma patří naše vděčnost.

Program pro děti byl rozdělen do dopoledního a odpoledního bloku a probíhal každý den Setkání. S dětmi jsme se naučili zpívat modlitbu ke Svatému Duchu a Simeonův chvalozpěv, naučili jsme se číst Vyznání víry, dozvěděli jsme se víc o sv. Cyrilovi, sv. Metodějovi, sv. Gorazdovi II., sv. Ludmile, povídali jsme si o sv. apoštolech Petrovi a Pavlovi, kteří měli svátek, procvičili jsme si modlitbu Otče náš, četli jsme biblická podobenství, luštili Hlaholici, pořádali soutěže na zahradě, hráli lesní a terénní hry, vyráběli vlajky, kreslili uhlem lesní zátiší, pouštěli draky na kopci nad vesnicí a hráli spoustu dalších her a aktivit. Děti se také hojně účastnily bohoslužeb.

Duchovní setkání ve Vilémově

V týdnu od 8. 7. do 12. 7. 2026 proběhlo již podruhé pětidenní letní Duchovní setkání. Toto Setkání pravoslavných křesťanů i rodin s dětmi bylo naplněno každodenními bohoslužbami a modlitbami, dopoledními přednáškami a odpoledními semináři na duchovní a církevní témata. Účastníků se tentokrát přihlásilo tolik, že byla zcela zaplněna kapacita monastýru, a některé, kteří se hlásili později, jsme už nemohli přijmout. Celou akci hodnotili účastníci jako úspěšnou a většina se již hlásila na pokračování za rok.

Smyslem Setkání bylo poskytnout našim bratřím a sestrám duchovní oporu v současném světě, nechat je zakusit duchovní atmosféru každodenních bohoslužeb a liturgií, i prohloubit jejich vědomosti o liturgii, spiritualitě a mystickém životě církve.

Kromě přednášek na téma výkladu pravoslavné liturgie a duchovních pravidel spirituality byl program vydatně obohacen přednáškami hostů. Prot. Jan Langr s účastníky provedl kurs typologie lidské osobnosti, což není jen záležitost psychologie, ale má velký přesah do oblasti duchovní a duchovenské. Umožňuje vytvořit spektrogram lidské osoby, což má význam jednak pro personální práci na farnosti a při misii, ale také každému umožňuje jakýsi náhled na svůj temperament. Jako součást sebepoznání dovolí každému adeptu duchovního života dozvědět se něco o sobě a poznat východiska práce nad svou osobností. Na konci si mohl každý účastník vyhotovit svůj vlastní spektrogram, který mu pak o. Jan pomohl vyhodnotit. Přednáška se setkala s živým zájmem účastníků.

Další host dr. Ondřej Rác přednesl v rámci jednoho odpoledního semináře příspěvek na téma: Klamy posledních dob a jak jim vzdorovat. Hledání pravoslavného pohledu na bdělost ve věku masmédií a informačních technologií. Vzhledem k své profesi a vzdělání pronesl zasvěcený pohled na duchovní rozměr působení masmédií a sociálních sítí. I tento vstup byl velice zajímavý a vzbudil pozornost posluchačů.

Mgr. et Mgr. Chariton Mrázek Ph. D. pronesl spolu s organizátorem Setkání zamyšlení nad postními praktikami v současnosti. Prošli jsme dějinami půstu – od éry starozákonní, přes prvokřesťanskou dobu, až k současnosti, kdy byla poprvé v dějinách současná pravidla všech půstu sněmovně definována na Velkém svatém sněmu na Krétě (2016). Hovořilo se i postní ikonomii – tj. úlevě pro ty, kteří to potřebují. Dále o starobylém farním typikonu, který se vyznačoval mírnými půsty. Také jsme zmínili eucharistický půst a ostatní druhy půstu, než je půst od jídla; nakonec byla připomenuta spojitost půstu s almužnou.

V odpoledním semináři měl přednášku br. Chariton na téma modlitby Otčenáš, při níž rozebral slovo po slovu tuto hlavní a první křesťanskou modlitbu, která je shrnutím všech modliteb (žádná naše modlitba se neprotiví Otčenáši). Již dávný učenec Origenes pravil, že modlit se lze pouze k Bohu Otci. Každá pravoslavná modlitba tedy směřuje nakonec k Otci nebeskému. Otčenáš je shrnutím celého Evangelia a církevního učení. Je to naše privilegium oslavovat Boha jako Otce, vlastně akt smělosti, který je nám dovolen díky příbuzenství (adopcí, bratrství) s Kristem (Ef 1,5). Je to modlitba zasvěcenců, ze které byli vyloučeni katechumeni, protože až pokřtěný člověk dostává právo říci Bohu: Otče. Zasvěcený teologický výklad vzbudil živou odezvu u posluchačů.

O. dr. Dionysios Soukal, český pravoslavný misionář v Africe (pracuje v jurisdikci Alexandrijského patriarchátu) nám zajímavě vyprávěl o tom, jak se šíří pravoslavné křesťanství v Keni, o radostech a problémech tamní církve.

A na konec nám přednášeli poutavou cestopisnou úvahu br. Chariton s o. Lazarem o Svaté Hoře Athos.

Velké díky patří našemu vladykovi Izaiášovi, který konání Setkání požehnal, sám nás přijel navštívit a zúčastnit se části programu. Vřelé díky náleží i důstojné matce Alexii, igumenii vilémovského monastýru Zesnutí přesv. Bohorodice za krásné přijetí všech účastníků a za poskytnutí monastýrských prostor ke konání této akce. Zvláštní díky patří bratru Janovi Zavřelovi z Brna, který si vzal na starost děti, aby se jejich rodiče mohli zúčastnit programu; dětem díky svým zkušenostem připravil bohatý program obsahující i náboženskou výuku. Nezapomínáme s díky ani na sestru Ludmilu Mrázkovou, naši pedagožku, která se na péči o děti vydatně podílela. A pak děkujeme všem, kteří nesli na svých bedrech zajištění chodu Setkání: pracovníky v kuchyni, organizátory atd.

Fotografie máme až z posledního dne Setkání (kdy už část účastníků musela odjet).

Výuka náboženství v Brně v období leden až červen 2026

Děti z naší církevní obce se schází vždy jednou za čtrnáct dnů pondělí v 17:30 hod k výuce náboženství. V období leden až červen jsme se věnovali následujícím tématům:

Hodina ke svátku Narození Páně

Před nedělním vystoupení v chrámu jsme si zopakovali nacvičené koledy. Společně jsme si při svíčce přečetli příběh o události Kristova narození. Každé dítě mělo v příběhu jednu roli a četlo příslušnou pasáž. Naučili jsme se zpívat tropar svátku Narození Páně. Ve hře jsme si vyzkoušeli, kdo zná víc na různá témata. Hodinu jsme si zpestřili hrou Výměna čísel v kruhu.

Hodina ke svátku Křtu Páně

Vyzkoušeli jsme, jestli dokážeme zazpívat některou píseň ze sborníku sv. liturgie Angelár. Procvičili jsme si písně Tělo Kristovo přijměte a Viděli jsme světlo pravé. Zopakovali jsme si vědomosti o Dvanácteru svátků. Ve skupinkách jsme kompletovali katry s názvy a ikonami těchto svátků. Také jsme si pověděli něco o svátku Křtu Páně a zazpívali tropar tohoto svátku. Nakonec jsme si v krátkém testu zopakovali vědomosti z této hodiny. Hodinu jsme si zpestřili hrou Molitan v kruhu.

Hodina ke svátku Obětování Páně a Podobenství o strašném soudu

Ze sborníku sv. liturgie Angelár jsme si zopakovali jsme si píseň Viděli jsme světlo pravé a zazpívali Ať naplněna jsou. Znovu jsme si zopakovali vědomosti o Dvanácteru svátků. Při svíčce jsme si přečetli Podobenství o strašném soudu. Povídali jsme si o smyslu podobenství. Také jsme si pověděli něco o svátku Obětování Páně a zazpívali tropar tohoto svátku. Hodinu jsme si zpestřili hrou Obíhání židlí.

Hodina ke svátku sv. Cyrila

Věnovali jsme se osobě sv. Cyrila. Jeho život jsme si rozdělili do pěti období. Každé z období bylo vyjádřenou jednou grafickou kartou. Děti zkoušely odhadnout, jaká karta patří, ke kterému období jeho života. Poté, co jsme se podrobně seznámil s životem sv. Cyrila a jeho přínosem pro náš národ, jsme se věnovali jeho dílu. Stejně jako kdysi překládal sv. Cyril knihy do svého nového písma Hlaholice, tak jsme se i my stali překladateli a z Hlaholice překládali názvy jeho knih do současného jazyka. Poté jsme si o jednotlivých knihách a jejich významu povídali. Hodinu jsme si zpestřili hrou Nervíky.

Hodina s tématem nedělí Velkého půstu

Zahráli jsme si jednoduchou deskovou hru, při které jsme se dozvěděli spoustu informací o každé jednotlivé neděli Velkého půstu. Pro naše hodiny náboženství jsme si opatřili nástěnku. Na nástěnku jsme společně vytvořili název „Děti od svatého Václava“ a umístili na ni i další příspěvky z naší činnosti. Hodinu jsme se zpestřili hrou Cinkaná.

Hodina se zahájením plnění Stezky sv. Václava

Zahájili jsme již tradiční plnění Stezky svatého Václava. Stezka má čtyři tematické části: Skutky, Světci, Modlitba a Teologie. Úkoly v každé části Stezky se každoročně obměňují. Představili jsme si Skutky, protože úkoly v této části děti plní průběžně, a to i doma. Následně si děti ověřily své znalosti o sv. Cyrilovi a o nedělích Velkého půstu a zapsaly si jejich splnění do části Světci a části Teologie. Přečetli jsme si Podobenství o dělnících na vinici a krátce o příběhu diskutovali. Hodinu jsme si zpestřili hrou Licitovaná pantomima.

Hodina s barvením vajíček

Nejdříve jsme si povídali o modlitbě Otče náš. Děti poté vypracovaly pracovní list na toto téma. Následně jsme s dětmi barvili velikonoční vajíčka. Po nabarvení jsme je zdobili roztavenými barevnými vosky. Během naší práce jsme si četli z dětské bible a o událostech Velké středy, Velkého čtvrtku a Velkého pátku.

Hodina ke svatému Rostislavovi a Podobenství o milosrdném Samaritánovi

Povídali jsme si to tom, komu se během týdne podařil udělat dobrý skutek a jaký. Naučili jsme se zpívat Simeonův zpěv. Znalost jeho textu jsme si ověřili v doplňovačce. Přečetli jsme si Podobenství o milosrdném Samaritánovi. Zkoušeli jsme přijít na to, jaké vlastnosti tento člověk měl. Dozvěděli jsme se o životě sv. Roslislava a nabyté vědomosti jsme si ověřili ve hře AZ kvíz.

Hodina ke sv. Metodějovi

Povídali jsme si to tom, komu se během týdne dařilo pomáhat doma rodičům. Naučili jsme se zpívat tropar ke sv. Václavovi. Znalost jeho textu jsme si ověřili v doplňovačce. Dozvěděli jsme se o životě sv. Metoděje. Během čtení jeho životopisu jsme přiřazovali jednotlivé události k symbolům na pracovním listu. Erika nám donesla předtištěné černobílé ikony. Na hodině jsme vybarvili zlaté prvky zlatou akrylovou barvou. A předsevzali si, že ikonu dokončíme doma a přineseme ji na příští hodinu na naši nástěnku.

Hodina ke sv. Gorazdovi II.

Umístili jsme na nástěnku ikony od těch dětí, které je doma dokončily. Naučili jsme se zpívat tropar svátku Seslání Svatého Ducha. V pracovním listu jsme doplňovali chybějící slova troparu. Zahráli jsme si deskovou hru o sv. Gorazdovi II. Hra měla dvě části. Prví se týkala jeho života před druhou světovou válkou a druhá jeho života během ní. Nakonec jsme měli o test s otázkami.

Hodina s tématem Dvanáctero svátků a Desatero přikázání

Povídali jsme se i jednotlivých svátcích z Dvanáctera. Pak děti vypracovaly dva pracovní listy. První s nápovědou podle ikon svátků a druhý těžší, bez nápovědy. Přečetli jsme si příběh o putování Izraele po poušti a udělení deseti přikázání. Povídali jsme si o dobrých lidských vlastnostech, které člověk má, když dodržuje jednotlivá přikázání Desatera. Hodinu jsme si zpestřili hrou Ostrovy

Vyhlášení stezky sv. Václava

Poslední hodinu tohoto školního roku jsme strávili v Zahradě pod hradbami. Společně jsme grilovali malé pohoštění, zahráli si menší hru a vyhlásili výsledky plnění Stezky sv. Václava. Nejlepší z dětí dokázaly splnit i 14 úkolů z celkových 16-ti. Na památku dostaly děti kalendáře s fotkami z našich společných hodin a výletů.

K svátku sv. mučednice a princezny Orosie

Ve Španělsku se dnes konaly velkolepé průvody na počest sv. Orosie, která s požehnáním sv. Metoděje putovala z Velké Moravy za svým aragonským manželem, nástupníkem trůnu a cestou podstoupila mučednictví za Krista.

Za účasti ohromného množství lidu jsou na její dnešní svátek neseny ulicemi města Jaca (čti Chaka) její svaté ostatky, doprovázeny starobylými rituály (které nápadně připomínají moravskou „Jízdu králů“). Ostatky pak lidé nesou až na místo umučení princezny Orosie.

Její život zpracovaný ve studiích a připomínkách renomovaných historiků si můžete přečíst (nebo poslechnout) na uvedených odkazech.

Naše moravská princezna je ctěna jako svatá mučednice i v naší eparchii na Moravě, kde se konalo vyhlášení její svatosti v Brně 28. září 2022. Jako její hlavní svátek zde však oslavujeme den 28. září (den před sv. Ludmilou).

I z naší místní pravoslavné církve již dvakrát připutovali na tento den čeští poutníci, aby se zúčastnili oslav naší světice. Byli tam přijati s velkou radostí. Přivezli s sebou dvě u nás napsané ikony mučednice Orosie; jedna z nich je umístěna přímo u jejích svatých ostatků.

Svatá Orosie (Dobroslavo), pros Boha za nás!

Brožura s českou službou k svátku sv. Orosie (včetně podrobnějšího životopisu) v PDF.

Dokument ČT o sv. Orosii

V dokumentárním filmu jsou výroky znalců i záběry z oslav sv. Orosie v Jace (všimněte si květů, které drží Španělé v ústech podobně, jako je tomu při moravské „Jízdě králů“.

Moravská princezna svatá Orosia (historicko-beletristické zpracování života svaté mučednice) viz zde.

Různé staré legendy, televizní dokument, oficiální světecký životopis, odkazy na další stránky viz zde.

A zde je videozáznam, jak to dnes v Jace (ve více než 40 stupňových vedrech) probíhalo

Duchovní setkání

Oznamujeme, že letošní vilémovské Duchovní setkání je už plně obsazeno. Proto nové přihlášky přijímáme jen do pořadníku náhradníků.

Další setkání by mělo být zase za rok začátkem prázdnin. Bude-li trvat tak velký zájem, připravíme v příštím roce dva turnusy.

Mládež z Brna ve Víru

Expedice Vír Tento výlet byl pořádán pro starší kluky. Vypravili jsme se na ferratové stezky ve Víru. Okolí této malebné obce má bohatou historii, o které se kluci dozvěděli spoustu zajímavostí z našeho speciálního expedičního časopisu. Byl to zejména slavný středověk, kdy kraji vládli Pernštejnové a zanechali po sobě hned pět hradů; období druhé světové války, kdy zde působilo několik partyzánských skupin a padesátá léta 20. století, kdy v nedaleké Olešnici proběhl komunistický monstrproces s kulaky.  A právě z Olešnice jsme se vydali na desetikilometrový pochod do Víru malebnou krajinou Svratecké vrchoviny.  Zhruba uprostřed naší cesty byl rybník s molem a posezením, ve kterém jsme se vykoupali. Přes pastviny a lesy jsme po poledni dorazili do Víru. V obci se nachází kaple Sedmipočetníků, kterou jsme navštívili. Na konci obce u přehradí hráze se nachází ferratové stezky.  Zdolali jsme postupně Jezerní stěnu, Ledovou věž a Horní vyhlídku. Trasy byly o něco náročnější, než jsme si mysleli, a tak nám zabraly celé odpoledne. Autobusem z Víru jsme se vrátili zpět do Brna.