Olomoucko-brněnská eparchie
Sobota 23. května. Připomínka a oslava našich svatých otců a apoštolů Cyrila a Metoděje, Na místa posvěcená jejich kroky a modlitbami jsme přijeli vzývat jejich jména a pomoc shůry, přinést úctu a vděčnost za jejich dílo a na tomto posvátném místě naší eparchie svědčit, že se hlásíme k těmto svým církevním základům a navazujeme na dílo svatých bratří.
I letos jsme vykonali již tradiční cyrilometodějskou pouť do Mikulčic, kde se Na valech, uprostřed odhalených základů dávné velkomoravské basiliky, sloužila slavnostní archijerejská liturgie. Vedl ji vladyka Izaiáš, biskup olomoucko-brněnský, s nímž se modlilo dvanáct presbyterů a věřící z různých farností. Zpěv byl lidový podle melodií připravených svatým vladykou Gorazdem (ve zpěvníku Angelár). Předčítal se nově vydaný český akathist k svatým Cyrilu a Metodějovi. Otec Svatopluk Konstantin Ryška se postaral o stany, provizorní prestol a vše potřebné k bohoslužbě. O dobrou slyšitelnost se postaralo ozvučení. Po liturgii následovalo bohaté pohoštění a posezení poutníků.
Kazatel se letos pozastavil nad důvodem, proč vlastně každoročně putujeme do Mikulčic a co znamená pro naši místní církev i pro věřící, kteří se pouti zúčastní, postavit se na místech, kde sloužil sv. Metoděj.
Na místa posvěcená svatými bratry Cyrilem a Metodějem putujeme, abychom se my sami posvětili. Zde je v zemi i ve všem, co je v ní, duchovní otisk svatého díla soluňských bratří. Přicházíme sem s úctou a s dojetím, protože tím ctíme památku a dílo našich svatých Otců.
Konáme zde to, co stanovují Boží přikázání – cti otce svého a matku svou. To neplatí jen pro úctu k tělesným rodičům, ale pro duchovní otce, kteří nás stále rodí skrze evangelium pro život v Kristu, i pro naše svaté Otce, kteří nás v bolestech zrodili pro život Božího království. Apoštol nás nabádá, abychom na takové vděčně stále pamatovali, neboť „mnoho máme pěstounů, ale málo máme otců“. (1. Kor 4,15)
Boží přikázání – to jsou cesty, po kterých sestupuje Boží požehnání. Blahodať má své způsoby a cesty, kdy a kam chodí – jedním ze způsobů jak vyprosit pro sebe blahodať je hledat Boží vůli a následovat Boží přikázání. Poutí do Mikulčic plní ti, kteří chápou význam této výroční události, přinášení úcty našim Otcům, jak nám to Hospodin přikazuje. Toto přikázání Bůh spojuje s dobrým a dlouhým pozemským životem. V případě našich věrozvěstů to vztahujeme k celé naší místní církvi, která skrze úctu ke zdejším dávným svatým pokračuje ve své dějinné pouti a shůry se jí dostává pomoci, aby se v chaosu světa neztratila.
Jakékoliv církevní dílo u nás může stát, obstát a nést duchovní plody jen, je-li postaveno na základech, které zde položili svatí soluňští bratři. To platí a bude platit podle zákonů duchovní architektury, kterou známe z evangelia a apoštolských listů. Otec poslal Syna, Syn poslal Ducha Svaté a apoštoly. Apoštolové poslali biskupy, přes biskupy a kněze přichází dar Otce k lidem. K jednotlivým národům přichází celá tato architektura blahodati přes jejich apoštoly. Ti jsou Bohem požehnaným základem, na které stojí budova místní církve. Podobně jako Otce si nevyvolil více Synů či jiného Syna, a Pán Ježíš posvětil Duchem Svatým právě svých dvanáct apoštolů a na nich zbudoval svou Jedinou Církev, tak není jiné cesty vzhůru, než skrze tuto Jednu, svatou, apoštolskou Církev. Podobně to platí i pro každý národ, který má své apoštoly a ti mu položili základy jeho vlastní národní církve. Jedině tyto základy jsou požehnané a Bůh s k nim hlásí. (1. Kor 3,11)
Bůh se k dílu svatých Cyrila a Metoděje přihlásil, jejich památka nezanikla a jejich dílo nebylo možno zahladit a odsunout do zapomnění. Na našich poutích se k nim vždy opět a opět hlásíme a napojujeme se na jejich odkaz a stavíme naši místní církev na tyto jednou položené základy. A svatí bratři na to odpovídají a pečují o zdejší pravoslavné církevní společenství, nedopouštějí, aby zahynulo.
Tyto duchovní souvislosti a sílu, která za nimi pracuje, dobře chápal svatý vladyka Gorazd, když zde obnovoval pravoslavnou církev a stále zdůrazňoval, že budujeme na cyrilometodějských základech. Na obranu své práce zdůrazňoval, že pravoslavní mají v této zemi „domovské právo“ právě kvůli tomu, kdo byli naši věrozvěsti. I dílo vladyky Gorazda se pokusili nepřátele zničit a zahladit, ale ihned po válce tato místní církev vstává z mrtvých – Bůh se ke Gorazdově dílu přihlásil.
Naše místní církev v českých zemích a na Slovensku je zde díky přispění shůry a můžeme díky tomu vztáhnout na sebe ozvěnu toho slibu, který dal Pán Ježíš Petrovi: „Ani brány pekelné ji nepřemohou.“ V našich podmínkách jsou obrazem oné petrské skály, kterou je Kristus, svatí zvěstovatelé Cyril a Metoděj.
Na konci bohoslužby hovořil vladyka Izaiáš o tom, že jsme všichni, kteří připutovali na tuto poutní liturgii, obdrželi blahodať. Všichni ve stejné míře. Životy svatých bratří jsou pro nás příkladem a inspirací. Učí nás uskutečňovat lásku – k Bohu i lidem. Láska k Bohu – to znamená bázeň Boží a plnit jeho přikázání. Láska k člověku – to znamená něco obětovat pro bližního. Svatí bratři z lásky opustili způsob života, který v Byzanci vedli a který jim vyhovoval, a vypravili se – poslušni úkolu, kterým jim skrze císaře a patriarchu Bůh dal – na dalekou cestu, aby tam zvěstovali Krista a budovali církev. Díky jejich lásce zde dnes jsme. Kéž nás jejich příklad poučí, abychom také dokázali zapřít sami sebe, vzali svůj kříž a následovali Krista. Napodobujme v lásce naše svaté Otce Cyrila a Metoděje. (1. Kor 4,16)
