16. prosince vykonal vladyka Izaiáš, s přisluhováním početného duchovenstva, obřad svěcení nového prestolu v Uherském Brodě, kde díky iniciativě br. Yuriye Moyshe roste nový chrám sv. Jiří. Br. Moysh společně s dalšími věřícími požádali olomoucko-brněnskou eparchii o kanonickou církevní správu. Eparchiální rada projednala tuto žádost a souhlasí s ustanovením přípravného výboru pro vznik nové církevní obce na území naší eparchie. Radou schválení členové přípravného výboru nyní podnikají potřebné kroky ke svolání ustanovujícího první shromáždění uhersko-brodské církevní obce.

V souvislosti s těmito událostmi byl v novém chrámu vysvěcen prestol, aby se u něj mohli členové zde vznikající církevní obce scházet k bohoslužbám, a byl tím zahájen liturgický život na tomto místě. V duchovním smyslu je církevní obec tam, kde se věřící shromažďují kolem svatého prestolu k modlitbám, díkůvzdáním a ke službě svatých Tajin. Tam, kde se slouží božská liturgie, podává se eucharistie – drahocenné Tělo a Krev Kristovy, platí Kristova slova: „Kde jste dva neb tři v mém jménu, tam jsem já uprostřed vás.“ Bez ohledu na velikost duchovního stádce je jeho bohoslužebný život napojen skrze eparchiálního biskupa na oživující tep mystického Těla celé světové pravoslavné Církve.

Obřad svěcení prestolu je pln tajemné symboliky a vykonává se u nás stejně, jako ve všech pravoslavných chrámech v přítomnosti a jak probíhal v minulosti a — dá-li Bůh — bude tomu tak i v příštích letech. Přítomní byli šťastni, že se mohli zúčastnit takového mystéria a jistě cítili v průběhu svěcení, kterým byl tento svatý prestol připojen ke všem pravoslavným prestolům světa, jak je důležité dodržovat naše pravoslavné kánony a tradice a bránit je před narušováním. Buďme pravověrní, přidržujme se učení svatootcovské orthodoxie a orthopraxe, neboť to nás činí pravoslavnými a spojuje nás a sjednocuje s pravoslavnými na celém světě!

Vysvěcení prestolu napodobuje křest člověka, jehož narození zpodobeno položením základního kamene. Proto před začátkem svěcení prestolu vladyka posvětil památeční mramorovou desku, která bude umístěna na chrámu na znamení jeho řádně kanonicky provedeného vysvěcení. Při svěcení se prestol nejprve omývá vodou podobně, jako je omyt ten, kdo přijímá křest; posléze je pomazán myrem a oděn do bílých šatů. Bílá barva je zde symbolem nadsvětské čistoty a Boží blahodati.

Prestol, na kterém se koná svatá eucharistie, je nejdůležitější místo v chrámu, ohnisko zvláštní přítomnosti Boha, Boží trůn. Jeho vysvěcení je odevzdáním dokončovaného chrámu Bohu a předáním věřícím, aby se zde shromažďovali k modlitbě a setkávali s Bohem. Mystérium se koná za královskými vrátky. Každý úkon obsahuje mnoho významů. Všechny symboly navazují na oběť Ježíše Krista a Jeho stálá přítomnost dominuje celé slavnosti.

Biskup i ostatní duchovní připravující prestol na sebe odívají (přes liturgická bohoslužebná roucha) bílé zástěry. Ty symbolizují čistotu jejich záměrů a současně označují, že to, co konají, děje se jménem všech pokřtěných. Prestol má formu metr vysokého čtvercového stolu, vyrobeného z masivního pevného dřeva – z dubu, jasanu či z borovice apod. Čtyři sloupky symbolizují čtyři světové strany. Čtyři rohy oltářního stolu symbolizují čtyři evangelisty. Sloupky mají nahoře přesně připravené otvory pro spojovací hřeby. Na ně se až v průběhu samotného svěcení připevňuje vrchní prestolní deska. Do předvrtaných otvorů sloupků nalévá biskup tzv. voskomastix (to je rozehřátá směs včelího vosku, kadidla a pryskyřice i dalších ingrediencí). Všechny části, z nichž se sestavuje prestol, i všechny další použité matérie skrápí biskup svěcenou vodou.

Kněží přinášejí vrchní desku prestolu. Na spodní stranu desky teď světící biskup zapisuje „kroniku“ slavnosti vysvěcení – datum, místo, jména vysvěcujících, představeného duchovního. Poté je kněžími deska položena na sloupy. Jsou v ní — přesně nad otvory ve sloupcích — připraveny čtyři otvory s vydlabanými prohlubněmi, jimiž se znovu vlévá voskomastix. Připomíná balzám, který připravili pro tělo Kristovo šlechetní Nikodém a Josef Arimatejský.

Použitý voskomastix symbolizuje naše sjednocení s Kristem, s Jeho obětí a zmrtvýchvstáním. Do otvorů se poté zatloukají čtyři dřevené hřeby. Představují hřeby, kterými byl Kristus přibit ke kříži. Jsou zatloukány oblými kameny bez ostrých hran, aby při tom nedošlo k poranění prestolu. Tyto kameny pak zůstanou navždy ležet pod prestolem. Nyní je vrchní deska už pevně natrvalo spojena se sloupy.

Přichází chvíle, kdy je na znamení duchovní očisty prestol omýván teplou vodou. Po osušení je znovu omyt růžovou vodou, která vůní připomíná myrhu, přinesenou ženami myronosicemi ke hrobu Páně, smíšenou s červeným vínem, symbolem Kristovy krve. Biskup posvětí vonnou vodu a víno, slévá je v jedno a vylévá na prestol. Touto vzácnou směsí kněží spolu s vladykou dlaněmi potírají celý otářní stůl. Nakonec duchovenstvo prestol osuší novými houbami; ty jsou poté uloženy pod prestol. Tyto úkony připomínají přípravu Ježíše k pohřbu.

Takto připravená deska je potírána svatým myrem tak, jako člověk je pomazán při Tajině myropomazání po křtu. Tím se na něj klade pečeť daru Ducha Svatého a vyprošuje se zvláštní milost místu, na kterém bude přinášena eucharistická oběť. Prestol je posléze oblékán do spodního liturgického odění zhotoveného z čistého lnu. Je to plátno, které připomíná pláštěnici (katasarku – rozprostírající se po těle, přiléhající k tělu), do které byl zavinut Ježíš Kristus po snětí s kříže. Na vnějších stranách je tento oděv obtočen dlouhou šňůrou, vedenou zvláštním způsobem, aby na každé boční straně prestolu vytvářela kříž. Provaz symbolizuje pouta, kterými byl spoután Ježíš, když Ho vedli na soud, a současně moc Boží, která udržuje svět — jeho čtyři strany — a do jednoho celku spojuje vše, co žije na zemi.

Když je obvazování dokončeno, je prestol odíván do svrchního šatu – po všech pěti stranách je rozprostřeno vnější oblečení ze zvláště zdobené tkaniny, často protkané zlatými nitěmi (šatu se říká indicie; od řeckého – oblékat). Symbolizuje lesk Boží slávy. Na znamení duchovního posvěcení místa biskup nyní zapaluje svíce či lampádu na prestole (nebo vydá povel k postavení první svíce na nový prestol).

Následuje příchod svatých ostatků mučedníků, které biskup nese slavnostně na diskose, na prestole je pomazává svatým myrem, vkládá do schránky – relikviáře, a tu umísťuje do nitra svatého prestolu (většinou je uložena uprostřed vnitřního prostoru prestolu – na krátké páté prostřední noze oltářního stolu (nebo na trnoži), na kterou je případně připevněn dřevěný kříž obsahující ostatky).

Na oblečený prestol se nadále ukládá antimins – posvěcené hedvábné či jemné lněné plátno (zdobené velkopátečním motivem) s pověřením příslušného archijereje k vykonávání svaté liturgie. Na něm, jako na Ježíšově hrobě a na prvokřesťanských hrobech mučedníků, se koná posvátná vzpomínka Ježíšova utrpení, smrti a zmrtvýchvstání, což je zpřítomněno silou blahodati Svatého Ducha sestupujícího při Božské liturgii na předložené Dary. Na závěr svěcení se na prestol kladou ostatní předměty – náležitosti, které dle dávných tradic mají na prestole vždy spočívat: evangeliář, žehnací kříž, darochranitelnice apod. Postaví se zaprestolní kříž a dle jerusalemského typikonu se instaluje sedmisvíčník. Na takto připraveném prestole je už možno sloužit svatou liturgii, kterou archijerej s přítomným duchovenstvem a shromážděným Božím lidem ihned vykoná. Od této chvíle začíná plný blahodatný život obce věřících podobně, jako je křtem a myropomazáním zahájen plný duchovní život dítěte. (Použito článku MUDr. Jiřího Karpowicze)

1. fotogalerie z průběhu duchovní slavnosti

[Spustit prezentaci]

Po vysvěcení prestolu jsme sloužili archijerejskou božskou liturgii. Při kázání se hovořilo o zásadním významu chrámu pro život pravoslavného křesťana. Byla zdůrazněna slova svatého starce Paisije Svatohorce, že do chrámu přicházíme, abychom se posvětili. Prestol znamená v současné řeči „trůn“. A trůn je zde pro toho, kdo na něm usedá – a tím je Kristus, jemuž patří prestoly v našich chrámech a který se k nám z těchto prestolů sklání, aby se nám sám dával za pokrm, jímž nasycujeme a léčíme své duše, aby byly schopny věčného života v Boží blízkosti – v ráji. V chrámu se koná svatá liturgie s podáváním svatého přijímání, což je to nejkrásnější a největší, co na tomto světě existuje. Odtud pramení láska věřících k chrámům, kam přicházíme setkat se s milovaným Kristem. Připomíná se nám podobenství o marnotratném synu, kajícně se vracejícímu ke svému otci, a ten — jakmile ho spatřil — vyběhl mu vstříc, přijal jeho pokání a otevřel mu svou náruč. Obrazně řečeno, setkali se na půli cesty – kráčeli si vstříc. I pro nás jsou chrámy takovým místem v půli cesty, kam s touhou po návratu k Bohu všichni spěcháme a kam Spasitel sestupuje, objímá a pozdvihuje naši duši, aby nás uvedl do nebeského království.

Po liturgii vladyka pohovořil o významu chrámu pro naši spásu a vřele poděkoval donátoru a staviteli chrámu; při tom vyjádřil naději, že se zde příští rok znovu sejdeme k novému svěcení – tentokrát k vysvěcení celého chrámu. Důstojnému otci Olegovi, jeho mátušce a všem dalším poděkoval za zorganizování dnešní slavnosti a všem popřál, aby zde nacházeli svůj duchovní domov.

Po zpěvu mnoholetí bylo v chrámu prostřeno chutné postní pohoštění, u něhož jsme strávili ještě nějakou dobu v přátelských rozhovorech.

Díky Bohu za tento den!

Všem budovatelům chrámu, sloužícímu zde otci Olegovi a církevní obci při chrámu sv. Georgije uděl, Hospodine, zdraví, spasení a ve všem zdar na mnohá léta!

2. fotogalerie

[Spustit prezentaci]

Autoři fotografií: prot. Libor Raclavský a Anežka Mandelíková

7. září t.r. se sešel ve vilémovském monastýru Zesnutí přesv. Bohorodice moravský sbor presbyterů. Po svaté liturgii v monastýrském chrámu začalo v zasedacím sálu monastýru setkání našeho eparchiálního duchovenstva. Konferenci předsedal olomoucko-brněnský eparchiální arcibiskup Simeon. Na vedení schůze se podílel i vikární biskup šumperský Izaiáš, ředitel úřadu eparchiální rady.

Po uvítání přítomných duchovních zahájila zasedání přednáška vladyky Simeona o desateru Božích přikázání. Nad každým přikázáním pronesl vladyka obsáhlé zamyšlení o jeho významu a aplikaci v životě církve i osobní zbožnosti. Hluboký rozbor Božích ustanovení posluchače zaujal.

Přednášející začal svou přednáškou připomenutím, že dodržování Božích přikázání chrání člověka proti útokům ďábla ze všech stran. Dále zmínil, že naše víra nám dává ochranu shůry, avšak součástí naší zbožnosti je také nesení kříže. Láska k Bohu dává člověku sílu k sebeoběti a k tomu, abychom s důvěrou dokázali přijmout svůj kříž a pokorně jej nést.

Vladyka rozbíral téma Desatera opravdu důkladně, a dotkl se mj. i zajímavého rozdílu mezi pojmy „všemohoucí“ a „Vševládce“ v jejich rozdílném významu a kontextu. Přimlouval se větší rozšíření používání slova Vševládce, neboť se tento pojem hlouběji dotýká osobního vztahu člověka s Bohem a Božího milosrdenství. Vševládce je otec, který sám dobrovolně omezil svou všemohoucnost, aby svým dětem nechal svobodu. Proto je pro nás Bůh především Vševládcem – Otcem dávajícím nám svobodu, která nám umožňuje milovat.

Dalším bodem programu bylo zhodnocení průběhu gorazdovských oslav v Hrubé Vrbce, které byly přítomnými označeny za mimořádně zdařilé. Pozoruhodná a památná je účast pěti sloužících biskupů, z nichž dva přijeli za účelem oslav památky sv. Gorazda z Polské autokefální církve. Vysoce byl oceněn výsledek oprav monastýru. Vnější vzhled rekonstruovaných budov si podle zpráv pochvalují i obyvatelé Hrubé Vrbky, kteří nyní vidí v monastýrském areálu skutečnou okrasu své obce.

Poté následovaly administrativní informace z eparchiálního úřadu, po nichž se spontánně rozvinula živá debata o liturgickém životě naší místní církve (inspirovaná předchozím rozhovorem o Gorazdových oslavách). Liturgické a typikonální otázky se rozebíraly poměrně intenzivně, zvláště se zřetelem k tomu, jestli – či do jaké míry – je v současném životě naší církve na místě uplatňování liturgických forem, které téměř před stoletím zavedl vl. Gorazd. Necelá polovina přítomných se v hlasování přihlásila k pravidelnému používání tzv. Gorazdova sborníku (ostatní používají obsahově rozšířené překlady). Svatý vladyka si přál, aby se liturgický život místní církve vyvíjel směrem k tomu, co je obvyklé v pravoslavném světě, ale zároveň tím neztrácel specifický český ráz, který vyhovuje mentalitě Čechů a Moravanů. Zachovat, udržovat, tříbit a dále pěstovat český charakter bohoslužeb je nutnou součástí misijní praxe naší církve. Přinejmenším polovina veřejné bohoslužby musí být vedena v českém jazyce.

Vladyka Simeon připomněl gorazdovskou tradici, kterou dodržovala i stará generace českých duchovních, – při každé bohoslužbě (liturgii, pobožnosti i trebu) kázat. Na této misijní tradici je nutno trvat a vyžadovat ji od každého duchovního.

Vladyka Izaiáš vyjádřil požadavek, aby každý kněz znal typikon a měl knihu s typikonálními pravidly doma. Dále vybízel aby se na farnostech sloužily večerní bohoslužby a litije (tyto bohoslužby může konat kněz, i když je v chrámu sám). Prot. Petr Novák vzpomínal na to, jak v dobách, kdy byl na Moravě eparchiálním biskupem vladyka Kryštof, se v katedrále konaly litije každou sobotu večer (řecký obyčej), vladyka na ně docházel a vyžadoval je.

(Dodatek redakce: materiály pro českou večerní bohoslužbu lze např. najít zde: postup bohoslužby, změny na svátky a litije. Některé prohlížeče PDF zobrazují tyto soubory špatně. Je potřeba prohlížet a tisknout je bezplatným Acrobat Readerem.)

Pak se chvilku vedla debata o některých liturgických nuancích, jako např. otevírání a zavírání královských vrátek při bohoslužbě, používání chrámové opony či zvyklosti, podle které se kněz uklání a prosí věřící o odpuštění (v české praxi se konalo bezprostředně před svatým přijímáním, v ruské praxi se provádí na konci tzv. „vchodných modliteb“).

Ve všech ohledech je nutno mít na zřeteli, že naše liturgická praxe musí být misijní.  To však neznamená, že se ještě dnes musí zkracovat postup bohoslužby či výrazně zjednodušovat liturgický řád. České mentalitě jsou pravoslavné bohoslužby spíše přístupné, jsou-li na farnostech prováděny ve střízlivých formách a prostě, aby velkolepost vnější formy nezakrývala bohatství vnitřního duchovního obsahu.

Na závěr, jako poslední bod programu, mohli přítomní vyslechnout přednášku, která měla charakter stručného zamyšlení nad osobností sv. Gorazda. Snaha autora byla přiblížit tuto výjimečnou osobnost v rozměru lidském. Takže její téma znělo: některé povahové črty vl. Gorazda, jak se o nich zachovaly zprávy od jeho současníků. Mozaikou sestavenou z několika dochovaných vzpomínek na temperament svatého vladyky se přednášející pokusil vykreslit, jaký měly jeho povahové rysy vliv na způsoby jeho práce. Snad řečníkova snaha alespoň maličko přispěla, aby se nám tato vzácná postava novodobých dějin naší církve stala ještě inspirativnější.

Před očima nám díky záznamům pamětníků povstaly obrysy vladykovy energičnosti, pracovitosti, sebeobětavosti, ale zároveň i přísnosti na své kněze, náročnosti a vysokých požadavků, které kladl na sebe i na své spolupracovníky a celou svou eparchii. Byl to muž železné vůle, hluboce zbožný a v řadě ohledů geniální, jenž se cele obětoval své práci a svému poslání. Neoddával se zábavám ani klábosení při hostinách, prakticky neustále se věnoval práci. Při schopnostech, jimiž oplýval, byl neuvěřitelně skromný. Byl pro své kněze vším, vzhlíželi k němu jako děti k otci (podle slov Boh. Alše). Musel však snášet ze strany okolního světa mnoho pomluv, prázdné kritiky, obvinění z nejrůznějších špatností. Byla to nesmírná tíha, pod níž někdy téměř klesal. Snášely se na něho např. pomluvy, že k nám uvádí cizí vlivy – politické, náboženské, obřadové i kulturní (čelil námitkám proti byzantské liturgii, že prý je cizí českému náboženskému cítění; proti ikonostasu a uctívání ikon, že prý je to nemoderní a oddělení kněze ikonostasem od lidu prý odporuje požadavku na odstranění klerikalismu; jindy se zase lidé bouřili proti chrámové architektuře otce Kolomackého, že se prý nehodí do české krajiny a je cizorodým prvkem v místní kultuře atd.) Na druhé straně musel do vyčerpání bojovat proti pokusům zavádět do českého pravoslaví protestantské prvky.

Následovala diskuse o způsobu práce vl. Gorazda a příkladu, který v ní může najít dnešní generace. Podtržena byla i evidentní podobnost některých rysů tehdejší situace (ve společnosti i mezi pravoslavnými) se současností.

Zasedání bylo uzavřeno představením nové knížky, vydané úřadem ER k letošnímu gorazdovskému jubileu: “Stručně o pravoslaví.” Text knížečky vlastně vznikl k cyrilometodějskému výročí 2013 – jeho struktura a formát byl dán už v samotném tehdejším zadání, které znělo: co nejstručnější pojednání v útlé brožuře, kterou bude možno rozdávat zájemcům o pravoslaví. Knížka měla mít dva tématické oddíly – první o víře a praxi církve, a druhý o pouti pravoslaví skrze staletí našich národních dějin (tato druhá část je zpracována v duchu vědeckého díla vl. Gorazda a dokazuje domovské právo pravoslaví v Čechách a na Moravě).

Před obědem přítomní pogratulovali otci Mojmírovi k významnému životnímu jubileu a zazpívali modlitbu: “Mnohá léta!”

Pak se přítomní odebrali k monastýrskému pohoštění a přátelským rozhovorům v jídelně.

Na průběhu celého setkání bylo, myslím, znát duchovní povznesení kněžstva z proběhlé slavnostní události v Hrubé Vrbce. Pečeť požehnání sv. Gorazda se odrážela i na velice pěkné atmosféře setkání a intenzivním zájmu přítomných o probírané otázky.

Děkujeme vladykovi Simeonovi za poutavou přednášku a všem přítomným za jejich diskusní příspěvky.

prot. Jan z Jihlavy

[Spustit prezentaci]

V neděli 6. srpna t.r. vysvětil vl. Izaiáš s přítomným duchovenstvem nový pravoslavný chrám ve Svitavách. Celá eparchie se raduje, že máme nový stánek Boží a přejeme jeho stavitelům, zvláště důstojnému otci Jiřímu Kolářovi i pomocnému duchovnímu Mojmíru Křížovi a celé svitavské pravoslavné obci, aby jim chrám a bohoslužby v něm konané přinášely hojné Boží požehnání.

Chrám je posvátné místo, kam se chodíme setkávat s naším Pánem. Bůh je sice všudypřítomný, ale v chrámu přebývá jistým zvláštním způsobem, kterým mimo chrám neprodlévá. Již v době starozákonní vydal Hospodin pokyn, aby mu byl uchystán stánek, a přesně ustanovil veškeré chrámové vybavení. V tomto duchu si počínala i novozákonní církev a její ustanovení zachováváme i dnes.

Duchovním ohniskem chrámu je oltář se svatým prestolem (trůnem), na němž se koná Božská eucharistie. Drahocenné Tělo a Krev Kristovy jsou zde přechovávány po celý rok. Pravoslavnou tradicí jsou stanoveny všechny náležitosti, které má chrám obsahovat. Dle nejstarších tradic Božího lidu chrám dělíme na tři části: oltář (čili velesvatyni), který je ikonostasem oddělen od lodi (čili svatyně, kde se hromažďují věřící, čili královské kněžstvo, k modlitbě), a předsíň, která je někdy jen naznačena či ji nahrazuje vnější prostor před chrámovými vraty (býval to prostor pro katechumeny a kajícníky). — Dále chrám obsahuje ještě stůl na přípravu svatých darů (žertveník), prestolní svícny, evangeliář, žehnací kříž, kříž k uctívání s panychidním stolkem, ikony, olejové lampády, svícny na obětní svíčky a řadu dalšího posvátného vybavení.

Do chrámu své církevní obce přicházíme, protože na tomto Bohem ustanoveném místě Pán zvláště naslouchá těm, kteří sem přicházejí s ním hovořit: chválit jej, oslavovat, děkovat a prosit. Na tomto místě se konají svaté Tajiny, jimiž se očišťujeme, posvěcujeme a sjednocujeme s Bohem. Kéž tuto duchovní realitu svitavští věřící sami intenzivně prožívají a mají vůči ní srdce vždy otevřené.

[Spustit prezentaci]

Na webu farnosti můžete shlédout fotogalérii ze stavby chrámy

U příležitosti výročí odchodu na věčnost důstojného otce Miroslava Mužíka, známé osobnosti naší eparchie a místní církve, se v třebíčském chrámu konala v sobotu 22. července zádušní liturgie s panychidou. Sloužil náš vikární biskup Izaiáš se dvěma presbytery. Pomodlit se přijeli ti, kteří na otce Miroslava vděčně vzpomínají a uchovávají v srdci jeho památku.

Při kázání zmínil místní duchovní správce lásku otce Miroslava k církvi. Vyzdvihl jeho osobní příklad, který nám v našich místních podmínkách ukazuje, jak lze uskutečnit, co po nás žádá Pán Ježíš v evangeliu – mj. právě v tom úryvku, který jsme ten den četli (Mat 10,37-11,1).

Je nám nesmírně líto, že drahý otec Miroslav už není mezi námi. Jeho slovo a morální autoritu by naše církevní společenství právě v této rozjitřené době tolik potřebovalo! Patřil do starší generace duchovních, která dobře chápala význam řádu, poslušnosti, hierarchie a subordinace pro život a rozkvět církve. Tito staří duchovní rozuměli, že pouze za takových předpokladů v církvi roste pokora a láska, které jsou zdrojem pokoje, a tento mír zesnulý otec nejen svým jménem, ale i prakticky neúnavně šířil. Určitě by dnes svým slovem i skutkem podpořil kanonické vedení eparchie a nalezl by nějaký způsob, jak svým vlídným ale současně i přísným slovem umravnit ty, kteří církev, jež zesnulý otec miloval nadevše, nerozumně zraňují.

Přinášíme pár fotografií ze sobotní pokojné vzpomínky na drahého otce. Při bohoslužbě a zvláště v průběhu panychidy zavanul tentýž duch pokoje, jaký vyzařoval otec Miroslav a jeho tichá vzácná mátuška.

Věčná paměť!

[Spustit prezentaci]

Můžete navštívit naši pravoslavnou stránku s malým vzpomínkovým článkem na zesnulého otce a jeho mátušku. Najdete tam i odkazy na internetové verze článků, které otec Miroslav publikoval.
Rozpis bohoslužeb najdete na webové stránce Pravoslavné církevní obce v Třebíči.

A níže uvádíme novinový článek o prot. Miroslavovi:

Tiší vzdělavatelé třebíčského pravoslaví

Miroslav se narodil 5. října 1921 v rodině řídícího učitele Richarda Mužíka v Červené Lhotě. Podle pravoslavného kalendáře to bylo v den památky svatých mučedníků z monastýru Zograf, kteří měli na svém štítu víry napsáno: „Pravoslaví, nebo smrt“.

Narodil se shodou okolností pár dnů po vysvěcení prvního novodobého českého pravoslavného biskupa sv. mučedníka Gorazda (25. 9. 1921). Miroslavův věk byl tedy překvapivě shodný se stářím obnovené české pravoslavné církve. V roce 1941 absolvoval Miroslav třebíčské gymnázium, a pak pracoval nějaký čas jako úředník v Brně, kde později na Vysokém učení technickém získal titul stavebního inženýra.

Setkal se s Darjou Auerovou (*1923), rovněž absolventkou třebíčského gymnázia (1943) a nadšenou pracovnicí již v předválečné Besedě české pravoslavné mládeže, tehdy ještě pod vedením sv. vladyky Gorazda. Bylo to setkání na celý život. Jí byl Miroslav získán pro krásu svatého pravoslaví. Rozhodl se k jeho studiu hned po válce, ještě v roce 1945, jak z lásky k Darje, tak i z obdivu ke statečnosti pražského biskupa Gorazda a jeho kněží. O rok později se s Darjou oženil.

V roce 1949 požádal o přijetí do pravoslavného duchovního semináře v Praze, složil zkoušky z bohosloví a požádal o přijetí mezi kandidáty pravoslavného kněžství. Přihlásil se jako externí posluchač na pražskou Pravoslavnou bohosloveckou fakultu sídlící v Prešově, kterou úspěšně absolvoval a dosáhl zde i doktorátu. Láska k bohosloví ho neopustila po celý život. Na diakona (duchovní s nižším svěcením) byl vysvěcen dne 29. října 1950 v katedrálním chrámě v Olomouci a dne 30. října 1950 přijal z rukou vladyky Čestmíra svatou Tajinu kněžství.

Kněžské poslání otce Miroslava se odvíjelo nejprve při světském zaměstnání od roku 1952, brzy však přešel plně do služeb církve, která v poválečných letech velmi potřebovala duchovenský dorost, který by zaplnil potřebná místa v církevních obcích. Vždy měl velkou oporu ve své ženě, které se jako manželce duchovního říká mátuška.

Pak působil otec Miroslav již jako řádný duchovní v Kroměříži a v roce 1955 přešel do církevní obce v Třebíči. Té věnoval celý svůj další život až do doby, než jeho aktivní práci přerušila nemoc. Obětavou péčí mátušky Darje se z poměrně těžkého postižení mozkovou příhodou zotavil a nebýt dřívějších nedostatečně léčených zranění, která mu bránila v samostatném pohybu, mohlo se mu splnit i jeho tiché, ale velké přání, znovu stanout před svatým prestolem (oltářem) a zpívat posvátná slova liturgie. Všem nadějím ale učinilo konec dosti rychlé pokračování zhoubné nemoci.

Když už otec Miroslav sám nemohl konat Boží službu, nevynechal jedinou příležitost k účasti na svaté liturgii, a třebaže byl chorobou zesláblý, odhodlaně zdolával schodiště třebíčského chrámu. Trpělivě přijímal svůj úděl a neztrácel rozvahu a moudrost.

Působil v třebíčském chrámu sv. Václava a Ludmily od roku 1955 až do začátku tohoto nového století. Zde byl protojerejem (zasloužilý duchovní) a jihlavským protopresbyterem (dohled nad farnostmi jihlavského církevního obvodu). Dokud mu to zdraví dovolovalo, zastupoval podle potřeby ještě v Brně a ve Znojmě. Jezdíval celá devadesátá léta sloužit do Opatova (archiv církevní obce).

* * *

Otec Miroslav byl také vědcem i publicistou. Zajímala ho hlavně historie, zvláště cyrilometodějská tradice, kanonické a církevní právo a liturgická věda. Přispíval svými články do Hlasu pravoslaví, kalendářů a ročenek, do Pravoslavného teologického sborníku a jako člen různých komisí v církvi, člen místních sněmů církve a posléze stanul v čele jihomoravského a potom jihlavského protopresbyterátu i duchovního soudu. V roce 1985 mu udělil vladyka Nikanor s požehnáním metropolity Doroteje právo nosit při bohoslužbách mitru. U příležitosti 40. výročí kněžství mu v r. 1990 udělila Pravoslavná bohoslovecká fakulta v Prešově titul doktora pravoslavné theologie honoris causa. I přes zdravotní problémy se otec Miroslav pravidelně zúčastňoval eparchiálních presbyterských konferencí, kde byly jeho referáty a diskusní příspěvky přijímány s velkým zájmem a pozorností.

Vlídným knězem a obětavým pastýřem svých farníků byl celých 55 let. Dlouhou dobu působil jako eparchiální zpovědník duchovenstva. Měl literární talent, teologickou erudici a duchovní inspiraci; napsal dlouhou řadu zajímavých článků a teologických studií pro církevní tisk. Patřil k významným znalcům církevního kanonického práva, které vyučoval na bohoslovecké fakultě, a taktéž starobylého církevně-slovanského jazyka, z něhož překládal teologické texty do češtiny. (Přeložil nedělní kondaky a zavedl je při službě liturgie v Třebíči; podobně i některé velkopostní hymny. Tyto vsuvky tiskl, někdy včetně notace, zvláštní technickou metodou a vlepoval je do bohoslužebných sborníků, z nichž zpívali věřící.) Účastnil se překladu obřadu pravoslavného křtu a svaté Tajiny manželství; kontroloval překlad večerních a jitřních modliteb. Zřejmě posledním jeho překladatelským dílem bylo plné znění dlouhého obřadu svaté „Tajiny pomazání olejem“. (Lze je najít zde)

Co se týče českého liturgického vývoje, napsal pozoruhodnou studii do vydaného sborníku statí o sv. Gorazdovi „Pastýř a martyr“: Liturgická činnost svatého biskupa Gorazda, východiska, koncepce, cíle (je k dispozici na webu).

Mátuška Darja Mužíková působila řadu let v třebíčském Státním okresním archivu jako archivářka, kde zpracovávala dokumentace obecních úřadů třebíčského okresu. Jakožto znalkyně klasické češtiny pomáhala otci Miroslavovi jazykovými korekturami (posledním jejím dílem byla češtinářská revize nového českého překladu Božské liturgie pro bilingvní vydání; viz zde). Spolu s manželem napsali rozsáhlou vzpomínku na budovatele třebíčského pravoslavného chrámu Vsevoloda Kolomackého, kterou obnovili zájem o tuto podivuhodnou osobnost české pravoslavné církevní historie. Specialitou otce Miroslava byla historie tzv. Remešského evangelia, „tohoto podivuhodného úkazu v českých i světových dějinách“. Jde o text psaný rukou sv. Prokopa, o jehož známost se u nás postaral. (Viz o tom zde)

Své bohoslovecké vzdělání a pastýřské zkušenosti uplatnil k radosti studentů od roku 1992 při téměř pětileté aktivní práci na jejím detašovaném pracovišti v Olomouci jako učitel církevního práva. V této oblasti nejednou vystoupil jako znalec při formulacích naší církevní ústavy i jejích prováděcích předpisů a v mnoha jiných praktických i teoretických církevních otázkách.

* * *

Otec protopresbyter Miroslav Mužík zemřel v Třebíči v pondělí 23. července roku 2007 v 16 hodin. Bylo to v předvečer „vzpomínky divu způsobeného roku 451 velkomučednicí Euthimií Všechvalnou, jímž bylo upevněno Pravoslaví“. S ikonkou zobrazující tuto událost byl pohřben. Obřady rozloučení se konaly v sobotu v třebíčském pravoslavném chrámu sv. Václava a sv. Ludmily. Od 10. hodiny začala svatá liturgie, po které následoval obřad kněžského pohřbu. Po 12. hodině bylo tělo zesnulého převezeno na místní hřbitov, kde byla od 13 hodin konána druhá část pohřbu s uložením ostatků do rodinného hrobu.

Božskou liturgii a pohřební obřady sloužilo osm kněží a diakon. Kázání se vzpomínkou na zesnulého pronesl otec Pavel Aleš, bohoslužbu, při níž byla rakev zesnulého otevřená, vedl otec Josef Fejsák z Brna. Zpíval brněnský chrámový sbor. Mše a rozloučení s otcem Miroslavem se zúčastnila spousta lidí, takže mnozí museli stát venku před chrámem. Tiše jak žil, odešel jeden z významných pravoslavných duchovních, a jeho práce na vinici Páně byla nepochybně Bohem přijata.

Obrázek v textu: Manželé Mužíkovi v padesátých letech při nástupu do třebíčského chrámu

Otiskly: Horácné noviny (místy jemně upraveno a doplněno)

Obrázek dole: prot. Miroslav Mužík na schodišti opatovského chrámu (foto z konce devadesátých let)

V sobotu 20. května se uskutečnila pod širým nebem, na místě bývalého velkomoravského hradiště v Mikulčicích, archijerejská Božská liturgie.

Svatou liturgii sloužil Jeho vysokopřeosvícenost Michal, arcibiskup pražský a českých zemí a přeosvícený Izaiáš, vikární biskup šumperský a spolu s nimi přes dvacet duchovních z Moravy, Čech a Slovenska. Svatou liturgii svým zpěvem doprovodil brněnský chrámový sbor.

SVATÍ APOŠTOLŮM ROVNÍ, CYRIL A METODĚJ,
UČITELÉ SLOVANŠTÍ (památka 11. / 24. května)

TROPAR, HLAS 4.
Apoštolům rovní a slovanských zemí učitelé, Cyrile a Metoději, v Bohu moudří, Vládce všech proste, aby všecky národy slovanské utvrdil v pravoslaví a jednomyslnosti, světu pokoj daroval a spasil duše naše.

KONDAK, HLAS 3.
Uctěme posvátnou dvojici našich osvětitelů, kteří nám přeložením Božských Písem otevřeli pramen bohopoznání, z něhož až do dneška hojně čerpáme a blahoslavíme vás, Cyrile a Metoději, kteří stojíte před trůnem Nejvyššího a vroucně se modlíte za duše naše.

MODLITBA KE SVATÝM APOŠTOLŮM ROVNÝM CYRILU A METODĚJI, UČITELŮM SLOVANSKÝM
Ó přeslavní učitelé a osvětitelé národů slovanských, svatí apoštolům rovní, Cyrile a Metoději! Jako děti ke svým otcům se k vám nyní utíkáme, světlem vašeho učení a slova osvíceni a ve víře Kristově poučeni, a se srdcem zkroušeným se k vám modlíme. Ačkoli jsme váš odkaz jako dítka vzpurná nezachovali a nesnažili se zalíbiti Bohu tak, jak jste nás učili, ačkoli jsme odpadli od jednomyslnosti a lásky, kterou jste nám Slovanům jako svým bratřím ve víře i původu odkázali – neodvracejte se od nás, nehodných a hříšných dítek svých, jako jste ani za života svého neodmítali lidi nevděčné a nehodné, ale dobrotou vždy za zlé odpláceli. A protože máte velikou smělost před Hospodinem, proste Jej, aby nás poučil a obrátil na cestu spásy, aby utišil neshody a sváry vznikající mezi bratry jedné víry, aby ty, kteří od ní odpadli, k jednomyslnosti přivedl a všechny nás sjednotil v jednotě ducha a lásky v jedné, Svaté, Obecné a Apoštolské Církvi. Víme, ano, víme, jak mnoho zmůže modlitba spravedlivého před milosrdenstvím Vládce, třebaže je přinášena za lid hříšný. Neopouštějte nás proto, sklíčené a nedůstojné potomky vaše, pro jejichž hříchy bylo vámi shromážděné stádo nepřátelstvím rozděleno a svody jinověrných oklamáno a oslabeno, ovce rozehnány a duchovními vlky uchváceny. Vyproste nám horlivost k pravoslaví, abychom se s nadšením vraceli k tradicím našich otců, abychom s pilností věrně zachovávali církevní pravidla a zvyky a vyvarovali se všech lživých učení, abychom prospívali v bohulibém životě na zemi a stali se hodnými života rajského na nebesích – abychom tam všichni společně oslavovali Vládce všech, v Trojici Jediného Boha, na věky věkův. Amen

1. fotogalérie

[Spustit prezentaci]

Poutní bohoslužba (na vykopávkách velkomoravského chrámu v areálu Slovanského hradiště u Mikulčic) v sobotu 20. května 2017

2. fotogalérie (foto: Andrej Šuľak a Michael Brych)

[Spustit prezentaci]

(Příspěvek převzat z facebookového profilu brněnské církevní obce.)

S požehnáním vladyky Simeona, arcibiskupa olomoucko-brněnského  jsme se  18. září, s bratry farníky z kaple svatého Jiří na Zámku Poruba, vydali na poutní cestu na Svatou Horu Athos.

V přístavním městečku Uranupolis jsme si brzy ráno vyzvedli svá diamonitiria, poté vystáli dlouhou řadu na lodní lístky a hned nato zamířili k přístavnímu molu, kde již kotvila naše loď  Axion Estin. Bylo krásné slunečné ráno a jen co loď vplula do svatohorského zálivu, naše srdce se zachvěla radostí, že cesta, kterou jsme dlouho plánovali, se konečně stala skutečností.  Stejné rozechvění bylo možno číst i v obličejích mnohých poutníků, kteří s námi pluli snad ze všech pravoslavných zemí světa. Po chvíli jsme již mohli obdivovat nádheru „Zahrady přesvaté Bohorodice“ v plné její kráse. Po levoboku se nám ve své vznešenosti odkrývaly monastýry Dochiariu, Xenofontos, majestátný  Panteleimonos. Závěrem dvouhodinové plavby jsme bezpečně připluli do Dafni, centrálního přístavu Svaté Hory. U hlavního mola již čekaly autobusy svážející poutníky do Karyes – administrativního centra Athosu. My jsme se však vydali opačným směrem, neboť naším prvním monastýrem, který jsme měli navštívit,  byl Simonos Petras, tyčící se na jihozápadním pobřeží Athonského poloostrova.

Monastýr Simonos Petra

Čekal nás monach v malém mikrobusu a jakmile jsem prokázal, že jsem skutečně pater Daniil, už jsme s ostatními poutníky seděli a obdivovali monachovu řidičskou zručnost, když se na hliněné nezpevněné cestě, nad snad dvě stě metrů příkrým srázem vyhýbal projíždějícímu nákladnímu vozu.  Mnozí  z nás raději odvrátili zrak na druhou stranu, neboť by stačil jeden neopatrný řidičův manévr, a mikrobus se zřítí do skalní průrvy rovnou do zpěněných mořských vln. Po chvíli se nám na protější skále začal odkrývat pohled na samotný monastýr Simonos Petras, který je dozajista nejsmělejší stavbou postavenou na Svaté Hoře. Je zbudován na 250 metrovém skalním kuželu a jeho hlavní budova obrácená k moři má deset poschodí a výšku neskutečných 40 metrů. Když jsme v archondariku (sál pro přijímání a pohoštění hostů) ukázali svá diamonitiria, mladý řecký monach nám podle tradice nabídl sklenici vody, doušek  ouza (anýzová pálenka) a v cukru naložený lukum (sladké želé).  Poté jsme přijali společnou celu a vydali se na obchůzku monastýru.

Všichni jsme se těšili na monastýrský chrámový sbor, neboť jak známo jeho věhlas je veliký. Na večerní  jsme měli možnost poznat, že je tomu skutečně tak, neboť když jsme zavřeli oči, mysleli jsme, že jsme již v nebi a slyšíme zpívat anděly před trůnem Božím.  Podařilo se nám na malou chvíli spatřit i důstojného igumena gerontase Emilianose Simonopetritise, připomínajícího svým vzhledem a malým vzrůstem svatého Paisia. Právě díky jeho pomoci a na prosbu otce archimandrity Nikolaose Ioannidise z Athén nám bylo vyřízeno potřebné pozvání i v dalších dvou monastýrech, které jsme měli navštívit v příštích dnech.  Brzy ráno krátce před čtvrtou se monastýrem rozezněly rytmické nárazy dřevěné paličky na simandron a my se vydali do katholikonu (hlavního chrámu) na jitřní bohoslužbu, která je zde na Athosu sloužena v skoro naprosté tmě jen za svitu několika voskovic. Toho dne byl právě svátek Narození přesvaté Bohorodice a v chrámě byla znát sváteční nálada. Po jitřní následovala svatá liturgie a po ní společná snídaně v trapeze (jídelně), kde se podávala pečená ryba.

Po rozloučení s přátelským monachem v archondariku, který nás obdaroval nahrávkou svaté liturgie na CD, jsme nasedli do mikrobusu, který nás dopravil do Dafni. Odtud jsme se dostali autobusem do Karyes a pokračovali mikrobusem taxi, který nás dopravil do svatého monastýru Pantokratoru (Vševládce). Tyčí se na obráceném západním pobřeží Athosu. Zdálky vyhlíží Pantokrator jako středověký hrad s dominantou velké věže, jakou bychom spíše očekávali  na opačné straně Evropy. I zde, jakožto ostatně všude, jsme byli vřele přivítáni v archondariku. Osobně musím přiznat, že tento monastýr na mne zapůsobil hlavně svým pokojným tempem, neboť nejspíš nepatří k těm nejvyhledávanějším na Athosu, přesto má svou hlubokou duchovní krásu.

Gerontas igumen Gavril, jehož duchovním dítětem je i jeden z našich bratrů, který se však této pouti nemohl zúčastnit, v nás zanechal hluboký dojem. Po velkém povečeří nám byly před oltářem předloženy nejsvětější ostatky k uctění. Poklonili jsme se i před nejvzácnější ikonou Panagie Gerontise, kterou monastýr opatruje. Škoda jen, že nepříznivé počasí, které doprovázelo svátek Narození přesvaté Bohorodice, nám nedovolilo navštívit skit Profiti Ilia (proroka Eliáše), jenž leží na protějším svahu nad monastýrem, vzdáleném asi hodinu chůze od monastýru, jak nás zkušeně informoval jeden z řeckých poutníků.  Aspoň jsme v noci mohli pozorovat skrze okenní tabulku, jak se tam rozsvěcují světélka, a mohli naslouchat šumění moře pod monastýrem.

Ráno po jitřní a svaté liturgii jsme spěšně opustili monastýr Krista Vševládce a spěchali před bránu, kam pro nás po telefonické domluvě přijel taxi mikrobus a dovezl nás na poslední místo naší poutě – a to do svatého monastýru Vatopedi, který požívá druhého místa cti mezi všemi svatohorskými monastýry, hned po monastýru  Megisti Lavra. Od první chvíle poutník užasne nad velikostí tohoto monastýru, který svou rozlohou s přilehlými hospodářskými budovami připomíná malé přístavní město. I zde jako všude, kde jsme pobývali, panoval čilý stavební ruch a množství dělníků a pracovních strojů dávalo tušit, že je stále co opravovat a renovovat.

Jen co jsme se ubytovali v celách připomínajících spíše tří až čtyřhvězdičkový hotel, jsme se vypravili do katholikonu, jenž je srdcem každého monastýru. Ten byl kupodivu zavřený a my mohli dosyta obdivovat freskovou výzdobu pocházející z  14. století a mozaiku Pána Ježíše Krista nad vchodem; naprosto stejnou jakou jsme viděli před lety v Agia Sofia v Konstantinopoli. Když tu se náhle dveře chrámu otevřely a přátelský jeromonach nám pokynul, abychom vstoupili. Jen co jsme políbili ikony a vzdali chválu tomuto svatému místu, přinesl z oltáře jednu z nejuctívanějších relikvií na Svaté Hoře – pás přesv. Bohorodice. Za zmínku stojí bezesporu i místní trapeza (jídelna), která stojí hned naproti hlavního chrámu a je považovaná za jednu z nejskvostnějších na Svaté Hoře. Její kapacita však nestačila pro početné monastýrské bratrstvo spolu s četnými poutníky, – ti, pro které se nedostávalo místa ke společnému stolování, museli přijímat pokrm v jiné budově. Nazítří zjitra po svaté liturgii nás v archondariku poprosili, jestli by naši dva bratři, zaměstnáním kuchaři, nemohli pomoct v kuchyni s loupáním brambor; rádi se tohoto úkolu, ještě s bratry Kopty, zhostili. Jak příjemné bylo zjištění, že také zde se pro zhruba tři stovky strávníků vaří na otevřeném ohništi ve velkých, skoro dvou metrových kotlích a pánvích jako před tisíci lety.

Pak jsme již sestoupili k přístavnímu molu, nastoupili na loď Panagia a odpluli do Ierissos.  Na závěr bych rád přidal osobní poznatek, že od mé poslední návštěvy „Zahrady přesvaté Bohorodice“  asi před šestnácti lety, se viditelně nic nezměnilo k horšímu; často o tom totiž slýchávám nebo čtu v pravoslavném tisku v souvislosti s Evropskou unií a jejími dotacemi, které mají Svatou Horu zahubit. Staví a opravuje se stále stejně, jen množství albánských dělníků vystřídali ve větší míře Řekové z Thessaloniki a okolí, kteří sem přijíždějí za prací, zřejmě z důvodu hluboké ekonomické krize. Monaši stále skálopevně udržují tradice jim svěřené a jsou vždy připraveni podělit se o požehnání a milost, které tento poloostrov nabízí skrze svou nebeskou Vládkyni. Sdílejí rádi požehnání s prostými poutníky, jejichž srdce jsou otevřená, aby tuto milost mohla přijmout.

O Svaté Hoře viz také statě na webu orthodoxia.cz/athos