Archiv rubriky: Promluvy a zamyšlení

Eparchiální pouť ke sv. Gorazdovi

Na sobotu 1. září byla letos naplánovaná poutní bohoslužba do Hrubé Vrbky. V monastýru zasvěceném našemu novodobému světci se konala slavnostní archijerejská liturgie, které předsedal Vysokopřeosvícený vladyka Olexandr (Drabinko), metropolita Perejaslav–chmelnycký a Višnevský, vikář Kyjevské metropolie, jehož pozval náš eparchiální archijerej arcibiskup Simeon. Spolu se vzácnou návštěvou sloužil náš vladyka Izaiáš Šumperský a eparchiální duchovenstvo. Zveřejněná pozvánka na gorazdovskou pouť je samozřejmě každoročně adresována všem duchovním naší církve (přijeli i poutníci ze Slovenska) a veškerým věřícím i ostatním milovníkům památky svatého Gorazda II.

Sv. Gorazd II. ve sboru obránců pravoslaví (se svatými: Maximem Řekem, Řehořem Palamou, Markem Efezským, Ignatijem Brjančaninovem, Justinem Popovičem a Janem Kronštadtským)

Pozvání přijali mnozí účastníci pouti, jichž se letos shromáždilo vskutku mnoho. Sestra Gorazda, správkyně památníku sv. Gorazda, uvedla, že podle odhadu se celkem účastnilo asi 120 duší. Podotkla, že podle jejího názoru se zde tolik lidí v minulosti ještě nesetkalo. (Výjimkou zřejmě je slavnostní posvěcení kaple začátkem 90. let.) Moc pěkný byl pohled na hojnost malých dětí, které se veškerého dění živě účastnily.

Bohoslužbu, slavnostní uvítání hostů a závěrečné občerstvení připravili místní věřící, kteří v posledních letech začali vytvářet kolem monastýru církevní obec, spolu s místním duchovním jer. Mgr. Arkadiuszem Skibińskim. Vše bylo pod vedením sestry Gorazdy pečlivě a velkolepě připraveno.

Službu početného duchovenstva usměrňoval pod vedením obou biskupů archidiákon Rafael. Zpívalo a žalmistovalo trio zpěváků z jihlavské církevní obce. Bohoslužebný zpěv zněl v českém jazyce a přidávali se mnozí přítomní.

* * *

Kázání bylo svěřeno důstojnému otci Jakubovi z Třebíče. Ve své promluvě pohovořil o životě našeho světce a významu jeho jedinečného díla. Zdůraznil, že v jeho osobě vidíme vzor. Právě vzory zbožnosti, ctnosti, ušlechtilosti  společnosti v naší době bolestně scházejí. Osoby, které jsou masmédii vyzdvihovány či stavěny lidem před oči, většinou nepovznášejí lidského ducha ani ke zbožnosti ani k ušlechtilosti, k touze po čistotě a nesobeckosti. Dnešní idoly svými skutky či slovy a smutným příkladem spíše srážejí lidského ducha do prachu světskosti, marnosti, zištnosti, nemravnosti a egoismu. Vladyka Gorazd se projevil jako ten, kdo z celého srdce hledá čistý pramen pravdy, kdo celý činný život do vyčerpání sloužil lidem, pomáhal nemocným. Už dávno před tím, než jeho život násilně ukončila nacistická popravčí četa, se vlastně obětoval pro dílo obnovy cyrilometodějského pravoslaví u nás. Nehledal pro sebe výhody, své prostředky buď rozdával potřebným nebo z nich pomáhal církevním obcím. Nepřál si pro sebe pocty ani slávu.

Veškerý jeho život, skutky i myšlení byly jako zlatou nití protkány skromností, střízlivostí a pokorou. Nepovažoval se za někoho mimořádného či zvláštního, vůbec neviděl, že byl Bohem vyvolen a darován tomuto národu k obnově pravoslaví. Že právě on byl tím, kdo díky svým schopnostem se snad jediný mohl stát Božím nástrojem k takovému úkolu. Sám si připadal jen jako předchůdce, který připravuje cestu budoucímu velkému budovateli pravoslavné církve u nás. Očekával, že po něm přijde někdo významný svými schopnosti, ušlechtilý charakterem a Bohem obdařeným výjimečnými dary, jemuž odevzdá své dílo. Zřejmě ho ani nenapadlo, že tím, koho očekával, byl už on sám.

Říká se, že svatý člověk nevidí svou svatost. Skutečně významný a obdarovaný člověk nevnímá svou velikost. To jen duchem malí lidé sami sobě připadají jako významní a dožadují se, aby je tak vnímali i ostatní kolem.

* * *

Na závěr liturgie přistoupilo mnoho věřících ke svatému přijímání, a pak archijerejové vedli průvod kolem monastýru. Radostné modlitební obcházení nově opravených budov bylo doprovázeno čtením čtyř úryvků z evangelií a skrápěním svěcenou vodou. Bohoslužbu zakončil vladyka Izaiáš předáním vyznamenání na památku sv. Gorazda vzácnému hostu ze sesterské pravoslavné církve, a ten naopak daroval našemu vladykovi ikonu počájevských svatých. Axios, axios, axios!

Následoval zpěv mnoholetí eparchiálnímu archijereji vladykovi Simeonovi, arcibiskupu olomoucko-brněnského, který ke konání poutě požehnal, ač bohužel letos nemohl být s námi. Mnohá léta i arcibiskupu Olexandrovi a vladykovi Izaiášovi, všemu přítomnému duchovenstvu a shromážděným věřícím.

Prvnímu igumenu tohoto monastýru, zde pochovanému schiarchimandritovi Kyrillovi, a zesnulému zdejšímu mnichovi jeromonachovi Alexiovi zazpíval vladyka Izaiáš zádušní modlitbu a všichni přítomní zapěli: „Věčná paměť!“

Účastníci slavnosti se poté přesunuli na verandu, kde na ně čekaly prostřené stoly a hojnost sladkých zákusků. O přípravu hostiny se přičinili místní věřící v čele se sestrou Gorazdou, příbuznou svatého vladyky Gorazda. Srdečné jim všem díky, obdiv a přání: „Mnohá léta!“

Z události nabízíme pro potěchu duše dvě fotogalerie

 

Fotografovaly mátušky: Jana Baudišová a Salome Moravská

 

 

Fotografovala mátuška Marie Bočkarevová a další znojemští věřící

P.S.
Na závěr jsem si nechal osobní úvahu. Všichni víme, že Čechy i Moravu sužovalo už od jara katastrofální sucho. Koncem srpna dosáhlo rozměrů přírodní pohromy. Nejen, že schnou lesy a klesá hladina vody ve studních. Ale vysychají i řeky – po některých zbyla už jen prázdná koryta, jinde se místo řeky mezi kameny na dně klikatí pouhý potůček. Z velkých řek nejprve vystoupily tzv. „hladové kameny“ označující extrémní sucho, neúrodu na polích a nesplavnost toku (na nich jsou dávnými předky vytesány chmurné nápisy – nejstarší z r. 1616; na děčínském kameni bylo vytesáno: „Vidíš-li mne, plač,“ protože spatřit jej trčet z vody bylo předzvěstí utrpení). Teď se tyto kameny povalují celé na suchu, daleko od zbytků vody. Pošly ryby. Z rybníků vytahují rybáři tuny leklých ryb. Množí se případy požárů. Všichni to ještě máme v živé paměti, a tak není potřeba vyjmenovávat všechny následky horkého a bezvodého klimatu, který měnil naši krajinu na step či poušť.

Starec Paisij pravil: „Hleďte na všechno duchovně.“ Proto můžeme v katastrofálním suchu vidět následky lidského hříchu, který tuto duchovně vyprahlou společnost zachvacuje jako požár a rozpaluje ji; šíří se, a stává se normou či dokonce módou (jak smutně konstatoval sv. Paisij). Duchovně  bychom však měli nahlížet i tu skutečnost, že vydatný déšť přišel do naší země právě před sobotou, na kterou byla naplánovaná pouť do Hrubé Vrbky s oslavou a vzýváním sv. Gorazda II. Na západě republiky začalo pršet už během pátku, na Moravu přišel déšť večer a v noci z pátku na sobotu. Když jsme vyrazili do Hrubé Vrbky a poprvé za řadu měsíců jsme projížděli hojným deštěm, říkali jsme si: „Tohle je zázrak. Nejen, že už konečně začalo vydatně pršet, aby půda mohla konečně nasáknout vodu, ale především – to načasování příchodu deště!“ Při příjezdu do Vrbky liják přestal, po celou bohoslužbu zde nespadla ani kapka deště. Až po závěrečných slovech bohoslužby, když jsme se přesunovali k pohoštění na verandu monastýru, začalo znovu pršet. A prší s přestávkami už čtvrtý den po pouti. Vyprahlá krajina se konečně napila dosyta. Kdo chce, ať si říká, že je to náhoda; já však vidím zázrak na přímluvy sv. Gorazda.

* * *

Naše webová stránka věnovaná osobnosti sv. Gorazda II. s částí jeho literárního díla a dalšími památkami: orthodoxia.cz/gorazd

 

 

Oslava ve vilémovském monastýru přesvaté Bohorodice

Ženský monastýr ve Vilémově u Litovle má svůj hlavní chrám zasvěcen svátku Zesnutí přesv. Bohorodice (15. srpna). Podle něj je zasvěcen i celý monastýr. Ve středu tohoto data tedy monastýr slavil.

V předvečer svátku se sloužila večerní s litijí. Ráno pak majka představená igumenka Alexie přivítala oba moravské vladyky a konala se archijerejská liturgie. Sloužil vysokopřeosvícený vladyka Simeon, arcibiskup olomoucko-brněnský s přeosvíceným vladykou Izaiášem, biskupem šumperským. S nimi přijeli sloužit i duchovní z blízkých církevních obcí. Sjeli se podporovatelé a přátelé monastýru. Přítomno bylo asi třicet lidí.

Při kázání se vladyka Simeon zamýšlel nad příkladem přesvaté Bohorodice, která byla spojena s nebem i zemí. Vzpomínal, jak v Jerusalemě navštívil její dům, a vyprávěl, že Matka Boží byla celý život nesmírně pokorná, mírná, velice hodná; pořád se za všechny modlila. I po svém zesnutí zůstává s námi, navštěvuje nás, pomáhá nám a ochraňuje nás od veškerého zla. Pečuje o nás jako matka o své děti. Některým je dáno ji i dnes vidět. Máme se snažit, abychom i my byli spojeni v jejím mateřském duchu a v její lásce.

Kromě matky igumenie zpíval při liturgii prot. Pavel Aleš, který nás dříve vyučoval český bohoslužebný zpěv v Prešově na bohoslovecké fakultě. Pomáhali jim se zpěvem i věřící z Olomouce, které Alexie před časem naučila zpívat z Gorazdova sborníku. Přijely i dvě Řekyně z Ostravy a zpívaly řecké duchovní písně.

Chrám má novou „bohorodičnou pláštěnici“ (tj. zobrazení zesnulé Boží Matky na plátně), která byla při bohoslužbě vystavena.

Přítomné potěšil vladyka Simeon velice milou besedou, vedenou po bohoslužbě při procházce po zahradě.

 

 

Vzácným hostem byl zasloužilý emeritní protojerej prof. Pavel Aleš s mátuškou z Řimic. Mnozí z nás s láskou vzpomínají na jeho působení na Pravoslavné bohoslovecké fakultě v Prešově; v devadesátých letech pak vedl detašované pracoviště této fakulty v Olomouci. Vyučoval především církevní dějiny a případně dogmatiku.

Matka představená Alexie po svaté liturgii všechny pozvala na připravené pohoštění. Děkuje všem sloužícím a poutníkům za milou duchovní oslavu monastýrského svátku.

Nový článek o svátku Zesnutí přesvaté Bohorodice na brněnském webu: Rodíc, panenství jsi zachovala, při zesnutí svět jsi neopustila… (s českým překladem chvalozpěvu svatého Nektária Eginského „Nevěsto Panenská“)

A jedno starší zamyšlení na Ambonu: Druhý velký srpnový svátek

P.S.
Věřící ženy, které by se rády seznámily s pravoslavným mnišským životem, mohou přijet do monastýru na zkušenou. Stačí kontaktovat matku igumenii Alexii (telefonní čísla a adresu najdou ve schematismu naší eparchie).

 

(Foto pro galérii pořídila Anežka Mandelíková)

Chrámový svátek olomoucké katedrály sv. Gorazda I.

V neděli 12. srpna oslavil hlavní chrám naší eparchie svůj svátek. Katedrála je zasvěcena sv. Gorazdu I., jehož kdysi určil sv. Metoděj jako svého nástupce na Moravě.

Tento chrám má tedy svátek 9. srpna – v den památky tzv. pětipočetníků, čili hlavních učedníků sv. Metoděje: apoštolům rovného Klimenta, svt. ochridského, Angelára, svt. GORAZDA, Nauma a Sávy.

Bohoslužbu vedl přeosvícený vladyka Izaiáš, s nímž spolusloužilo deset duchovních.

O katedrále

Katedrála je z r. 1939 a hlavním stavitelem byl Vsevolod Kolomacký, pozdější archimandrita Andrej, který se účastnil i zednických prací a následně chrám vyzdobil osobitými freskami. Ikony zhotovené archimandritou Andrejem jsou dnes považovány za neopomenutelnou součást kulturně-duchovního dědictví naší české pravoslavné církve. Jeho ikonografie je pojatá v lidovém uměleckém stylu, jak jej vidíme ve starých karpatských kostelících s jejich rustikálním ikonopisem. Půvab freskové výzdoby naší katedrály vždy vzbuzoval zájem návštěvníků a vyzařoval duchovní světlo a pokoj do duší účastníků bohoslužeb. V kontextu uměleckého slohu, do kterého je tato ikonografie zařazována, je ikonografické dílo (a zvláště výmalba chrámových interiérů) archimandrity Andreje vysoce hodnoceno i ze strany znalců. A to nejen pro obdivuhodný rozsah tohoto díla, ale i pro autorův osobitý umělecký přínos. Otec Andrej tento styl pojal, rozvíjel a obohacoval nejen uměleckým cítěním své duše, ale i svou osobní modlitební a duchovní zkušeností. A kromě toho se inspiroval např. krajovými lidovými ornamenty toho místa, pro které ikonografickou výzdobu pořizoval. Věřící v chrámu tedy viděli srůstat posvátné ikonografické výjevy se svou tradiční kulturou. Výtvarnými prostředky se tím vyjadřovala misijní myšlenka návratu Pravoslaví k našim národům.

V posledním roce se chrám dočkal významné údržby interiéru a mnoha nových součástí chrámového vybavení. Plánuje se velká oprava zevnějšku katedrály.

O životě sv. Gorazda

Z dávných kronik a dobových zápisů

Vyvolení Gorazda nástupcem Metodějovým

Sv. Gorazd I.»A tak když (sv. Metoděj) kolem pozutínal všechny viny a zacpal ústa mnohomluvných, běh života dokonal, víru zachoval a očekával korunu spravedlnosti. A poněvadž se tak zalíbil Bohu a byl jím milován, počal se přibližovat čas, aby přijal odpočinutí od utrpení a odměnu za mnohé své námahy. I otázali se ho: „Koho pokládáš, otče a ctihodný učiteli, mezi svými učedníky za hodného, aby se stal tvým a tvého učení nástupcem?“ Metoděj ukázal jim na jednoho ze svých spolehlivých učedníků, zvaného Gorazd, a řekl: „Je to muž svobodný a z vaší země, dobře obeznalý v latinských knihách a zbožný. To budiž Boží vůle a vaše láska, jakož i má!“«

Ohledy na mocenské poměry a snaha vyhnout se konfliktům vedly Metoděje k tomu, že doporučil za svého nástupce Gorazda, který dobře byl vzdělán nejen v slovanském a řeckém jazyku, ale i v latině. Místy je biskup Gorazd ztotožněn s knězem Učenem, působícím na Budči, pod jehož vedením se mladý kněžic Václav měl učit rozumět knihám latinským. Podle I. staroslověnské legendy Ludmila dala Václava „vyučit v knihách slovanských pod vedením kněze, a on si dobře osvojil jejich smysl“. Existuje názor, že Ludmila bydlela na Budči. Pak by knihám staroslověnským i latinským učil Václava na Budči tentýž vzdělaný kněz Gorazd-Učen, „dobře obeznalý v latinských knihách“. (Život sv. Metoděje /kap. XVII./ Více viz na Moravia Magna)

Jiný pramen líčí vyhnání Metodějových žáků

»… Avšak drzý a opovážlivý zástup heretiků nesnesl, aby měl Metoděje i po smrti živým protivníkem. Pravili: »Pojďte, potlačíme Gorazda a nastrojíme mu úklady, protože jeho život je nám nepodobný, odchylné jeho cesty a vyčítá nám hříchy. A ponechá-li se mezi živými, ožil by sám Metoděj.« I zbavili ho biskupského stolce a (dosadili tam) nějakého Vichinga, který byl opojen běsněním hereze a mohl opojit i jiné, jenž byl proto Metodějem s prokletím vydán satanu spolu se společností těch, kteří běsnili s ním…

Takto [Viching] protizákonně a zcela bezprávně uchvátil biskupský úřad, sám si přisvojil hodnost… Hereze zvedá hlavu a vypíná se nad pravověrnou družinou Metodějových učedníků… Ti pak odpovídali svými mluvčími Gorazdem a Klimentem … Panovník (Svatopluk) sotva pochopil něco málo z toho, co říkali, neboť byl úplně neschopný pochopit nějaké Božské věci, jednak proto, že byl vychován zcela barbarsky a zkrátka řečeno bez všeho vzdělání, jednak proto, že byl mrzkou rozkoší zbaven rozumu. Jak by mohl vniknout do úvah o Trojici člověk úplně vzdálený svatosti zdrženlivého života, bez níž nikdo neuzří Pána? … »Jestliže by byl někdo,« pravil [Svatopluk], »usvědčen, že nevěří v souhlasu s učením Franků, bude jim vydán, aby s ním učinili, co chtějí…«

Kdo měli hodnost učitelů, jako byl onen Gorazd, kterého jako rodáka z Moravy a zcela zběhlého v obou jazycích, jak ve slovanském, tak i v řeckém, povznesla ctnost na Metodějův stolec, a rovněž kněz Kliment, muž nejznamenitější, i Lavrentij, Naum a Angelár, a ještě více jiných významných mužů byli zavřeni v okovech do vězení, kde se jim odepřela veškerá útěcha …  Protože (vichingovci) obdrželi od panovníka povolení jednat s nimi podle svého uvážení, vyvedli je z žaláře, mučili je bitím, jak se praví, nelidským, a neslitovali se ani nad šedinami ani nad slabostí, kterou tělům světců způsobilo mnohonásobné trýznění. Po oněch nelidských ranách, když světcům nedovolili ani přijímat pokrm, protože nedovolili nikomu hodit ani kousek chleba Kristovým služebníkům či spíše Kristu, vydali je vojínům, aby odvedli každého do různých míst při Dunaji, a odsoudili je k vyhnanství z města.

Vojíni [byli] lidé barbarští, totiž Němci již od přírody suroví, a když tuto jejich vlastnost posílil ještě obdržený rozkaz, převzali světce, vyvedli je z města a svléknuvše je, vlekli je nahé. Takto jim současně působili dvojí zlo: hanbu a utrpení z mrazivého větru, který ustavičně v podunajských končinách doráží. Ba i meče jim přikládali na šíje, jako by je chtěli zabít, a k bokům přikládali kopí, jako by je chtěli do nich vrazit, aby neumírali jedinou smrtí, ale tolikrát, kolikrát ji očekávali. Když pak již byli daleko od města, tu ti, co je vedli, je propustili a vraceli se do města … Kliment pak, vzav s sebou Nauma a Angelára, ubíral se cestou vedoucí k Dunaji…«   (Život Klimenta, biskupa Bulharů. Více viz na Moravia Magna)

Skrze tyto úryvky z dávných textů hledíme na počátek a základ naší cyrilometodějské církve. Nejprve k nám na pozvání sv. Rostislava přišli učenci a svatí misionáři Cyril a Metoděj a těžce zde pracovali na položení základního kamene. Zajistili mladou moravskou církev vším potřebným – materiálně i duchovně a také právně-kanonicky i církevně-kulturně. Přinesli s sebou jako dar Moravanům nové písmo pro slovanskou řeč a překlad evangelií. Začali kázat křesťanskou víru, vyučovat, křtít a sloužit bohoslužby. Zajistili biblické i liturgické překlady, postarali se o stálé šíření bohoslužebného života (sv. Cyril byl zřejmě biskupem a světil tu nové moravské duchovní). S pomocí a záštitou sv. knížete Rostislava organizovali výstavbu chrámů a jejich vybavení posvátnými předměty. Pak přišel na řadu kanonický zákoník pro potřeby církevní i křesťanské správy státu a společnosti. A toto velkolepé dílo bylo pak ještě posvěceno, dotvrzeno utrpením jejich žáků. (Boží prozřetelností se tím dostalo i na Balkán.)

To jsou slavné základy a kořeny, jichž je potřeba se pevně držet, hlásat je, pokračovat na nich a dále budovat, a pak i nás bude napájet duchovní míza, která z těchto živých kořenů stále stoupá.

Dva slavní svatí Gorazdové

Jméno sv. Gorazda, žáka Metodějova, bylo o tisíciletí později uděleno vladykovi mučedníkovi Gorazdovi II. (+1942), který zde obnovil svaté Pravoslaví. Stalo se tak, když v Srbsku přijal mnišství a byl vysvěcen na biskupa (v Bělehradě r. 1921) – prvního moravského pravoslavného biskupa po sv. Metodějovi, aby se podobně jako kdysi Moravan Gorazd I. stal tento současný Moravan druhým Gorazdem, nástupcem sv. Metoděje.

»Jugoslávský tisk u příležitosti biskupského svěcení Gorazda II. píše o duchovním napojení na Gorazda I.: „…Památka tohoto Gorazda (prvého – z Moravy vyhnaného žáka sv. Metoděje) se uchovala v tradici národa srbského. Ač nemohl (onen Gorazd) dokončit práci jemu uloženou, přece zachoval svoje jméno věkům budoucím. Osudy jeho nejsou známy a stopa jeho končí v Bělehradě. Po dvanácti stoletích přichází do téhož Bělehradu syn země moravské, aby přijal a odnesl (zpět) tu hřivnu víry cyrilometodějské, kterou jeho předchůdce, světec, v srdce srbských bratrů uložil. Duch prvého Gorazda spočinul na tomto jeho nástupci a v srdci jeho roznítil oheň lásky k ideji prvních apoštolů slovanských a v témž Bělehradě přijímá Gorazd druhý po dvanácti stoletích berlu biskupskou, aby do své rodné země přenesl novou setbu toho semene, které bylo Metodějem zaseto…“« (Ze sborníku Pastýř a Martyr)

Jistě chápeme, proč vladyka Gorazd nechal moravský katedrální chrám zasvětit právě Gorazdu I. Tento chrám zde představuje a upevňuje pouto, které spojuje cyrilometodějství s naší novodobou místní církví. Připomíná, že obnovené české pravoslaví je neodlučně spojeno s dědictvím sv. Cyrila a Metoděje, kteří zde skrze tuto svou pravoslavnou církev žehnají naší zemi. Vladyka Gorazd II. věděl, že jednou odejde z tohoto pozemského přebývání, ale navázané pouto s dílem a odkazem sv. Metoděje zde přetrvá dál, dokud bude trvat obnovená Česká pravoslavná církev.

Pravoslaví v našem národě je pevně spojeno s jménem Gorazd. Proto je nám památka svatých pětipočetníků tak vzácná. Naše olomoucká katedrála, kde jsou od dob Gorazda II. vznášeny prosby o přímluvu sv. Gorazda I., je tudíž nejen kanonicky nýbrž i duchovně centrem eparchiálního života.

Fotografie z nedělní duchovní slavnosti chrámového svátku

Pro ty, kteří by zatoužili být alespoň zprostředkovaně u této sváteční události, přinášíme několik obsáhlých fotogalérií.

Začátek bohoslužby

 

Vyznamenání některých duchovních

 

Pokračování bohoslužby

 

Na závěr chrámové oslavy se konal liturgický průvod kolem chrámu se čtením úryvků evangelia a kropení svěcenou vodou.

 

Na samotný závěr bylo připraveno pohoštění.

(Fotografovala mátuška Marie Bočkarevová)

 

Panychida u příležitosti 75 let od vyvraždění Českého Malína na Volyni

V Novém Malíně u Šumperka se každoročně na památku vypálení Českého Malína na Volyni koná za účasti zástupců olomoucko-brněnské eparchie pietní akt. Letos jsme v Novém Malíně vzpomenuli 75. výročí této tragické události.

Panychidu za naše zavražděné bratry a sestry sloužil vladyka Izaiáš, biskup šumperský s dalšími našimi duchovními.

Věčná paměť!

O historii Českého Malína na Volyni

K výročí tři čtvrtě století tragédie na Volyni

Český Malín je česká obec na Ukrajině založená v druhé polovině 19. století českými přistěhovalci z Lounska, Žatecka a Rakovnicka, vypálená za druhé světové války Němci. Český Malín se nacházel vedle vsi (Ukrajinský) Malín.

V 60. letech 19. století zvala ruská carská vláda přistěhovalce, kteří by obdělávali nevyužitou půdu. Kromě její levné koupě poskytovala těmto lidem výhody, kterými bylo právo na zakládání výrobních podniků, právo na národní školství, právo na vlastní samosprávu, právo na náboženskou svobodu, osvobození od placení daní po dobu 20 let a osvobození od vojenské povinnosti.

O Velikonocích roku 1870 se z českých zemí, přesněji z lounského, žateckého a rakovnického okresu, vydalo na cestu asi dvacet rodin. Putovaly zhruba měsíc, přes Karpaty až do volyňského Rovna.

Obec Český Malín byla založena v ukrajinské Volyni roku 1871. Byla zde postavena škola, kde se vyučovalo v českém jazyce. Obyvatelstvo přešlo na pravoslavnou víru. V obci byla zřízena knihovna, dobrovolný hasičský sbor, ochotnický divadelní spolek, založena druhá (církevní) škola. Obec se rozvíjela díky pracovitosti a znalostem lidí, díky zavádění moderní zemědělské mechanizace a měla nejvyšší úroveň.

Víc než šedesát let malínští budovali svá hospodářství, s ukrajinskými a polskými sousedy měli, jak by se dnes řeklo, korektní vztahy. Přečkali první světovou válku, kdy byli na několik let vyhnáni a jejich obec takřka zničena, přežívali i bídu sovětské a nacistické okupace.

Po sovětsko-polské válce připadl roku 1921 Český Malín Polsku. Ve druhé polovině 30. let byl vlivem polské protičeské propagandy, která vyústila v požadavky polského obyvatelstva na likvidaci českého školství a v požadavky na zabrání půdy českým rolníkům, negativně ovlivněn život českých osadníků na území Polska, a tedy i v Českém Malíně.

Ve dvacátém století se na Volyni vystřídalo několik režimů a nadvlád, skoro všechny změny byly provázeny vražděním, pogromy, krádežemi. Události na Volyni v letech 1939 -1945, tedy dobu sovětské a nacistické okupace, popisují historikové současně jako občanskou válku mezi Poláky a Ukrajinci. Posléze připadl Český Malín opět Sovětskému svazu.

Následovala kolektivizace, znárodňování, transporty celých selských rodů na Sibiř, do táborů nucených prací. Historik Eduard Stehlík z Vojenského historického ústavu říká: „Bolševismus, tedy okrádání, zatýkání, vraždy, deportace, všechny tyhle známé otřesné věci se pochopitelně týkaly i obyvatel Volyně. Ve třicátých letech se navíc Ukrajinou prohnal hladomor, který vznikl násilnými rekvizicemi obilí; dodnes nevíme, kolik set tisíc lidí kvůli Stalinovým příkazům umřelo. Lidé na Volyni tedy neměli o sovětském režimu žádné iluze.

Když začalo Hitlerovo drang nach Osten zavedli Němci brutální okupační režim, skutečný i domnělý odpor či sabotáž trestali smrtí. Němcům museli hospodáři odvádět všechno, počínaje obilím, masem a máslem, přes olejnatá semena až po byliny, listy višní i třešní nebo tabák, jehož pěstování bylo nuceně zavedeno.

Na Volyni ale tehdy nehrozilo nebezpečí jen ze strany okupační správy, ať už sovětské nebo později nacistické. V kraji řádily nacionalistické ukrajinské polovojenské hordy Banderovců, patřící pod ilegální Ukrajinskou povstaleckou armádu, nekontrolovatelné tlupy zločinců, kteří v kraji vraždili, kradli a znásilňovali. Řádění Banderovců a nacistická okupace Volyně měly za následek desetitisíce obětí, civilisté byli vězněni, stříleni a mučeni, Židé vražděni na místě nebo ve vyhlazovacích táborech. Česká menšina se podle pamětníků a historiků snažila udržet v nenápadnosti, pokud to šlo, vyhýbala se konfliktním situacím.

Pak přišlo ráno 13. července 1943. Sedláci se po dvou dnech svátků chystali na pole, když do Českého Malína vpochodovala jednotka vojáků v německých uniformách. Vojáci nakráčeli doprostřed obce a dvou až tříčlenné hlídky s puškami s nasazenými bodáky obcházely jeden dům po druhém a vyváděly ven každého, koho našly s výjimkou nemohoucích. Skoro nikdo z Malínských neuměl dobře německy, vojáci tedy gestikulovali a zprvu se usmívali. Lidé se přesto pokoušeli o lámaný rozhovor, ptali se, co se děje, zda si mají vzít sebou jídlo a oblečení, jak dlouho budou mimo domov. Jeden z vojáků ukazoval: bude to trvat jen půl hodiny… Většina lidí soudila, že je Němci potřebují na práci.

Během několika hodin upálili, zastřelili a ubili víc než čtyři sta vesničanů včetně žen a dětí. Veškeré obyvatelstvo Českého Malína bylo vyhnáno na ulice, kde byli odděleni starci, ženy a děti od mužů. Po skupinách pak byli lidé odváděni do Ukrajinského Malína, odkud se již ozývala střelba. Někteří mladí muži byli přinuceni hnát ze vsi uloupený dobytek a odvážet nakradený majetek. V Ukrajinském Malíně Němci zahnali všechny muže a část žen po skupinách do kostela, školy a jiných budov, které polili hořlavinou a podpálili. Všichni, kteří se snažili utéci nebo vyskočit z oken, byli pobiti ranami z automatů a jiných zbraní. Většina starců, žen a dětí byla odvedena po skupinách nazpět do Českého Malína, kde jim bylo od velících důstojníků řečeno, že budou propuštěni. Místo toho byli však nahnáni do stodol a upáleni. Postupně Němci zapalovali i další budovy v obci.

Zachránilo se pouze několik osob, které nebyly přítomny v obci, protože brzy ráno odjeli na nákupy, nebo které byly nuceny hnát uloupený dobytek a vézt nakradený majetek nebo uprchli ze skupiny. Vesnice hořela týden, nalezené pozůstatky lidí byly pochovány ve společném hrobě na hřbitově v Českém Malíně.

Zavražděno bylo z místních 104 mužů, 161 žen a 105 dětí do 14 let, dále 26 Poláků a 4 Češi, kteří v obci pobývali. Popelem lehlo 68 domů.

Vraždění trvalo několik hodin. Vpodvečer se nad hořícími statky podle pamětníků spustil vydatný prudký déšť, který hořící trosky uhasil. Ráno se na spáleniště začali vracet ti, kdo přežili. Hledali a pohřbívali své nejbližší, často je mohli poznat jen podle zbytků šatů a šperků a podle míst, kde leželi.

Dne 13. července 1947 při příležitosti čtvrtého výročí vypálení Českého Malína byla přejmenována obec Frankštát na Šumpersku na Nový Malín, do obce Nový Malín se přestěhovalo i několik přeživších obyvatel z Českého Malína. V roce 2006 žilo posledních devět svědků malínského masakru – velké válečné vraždy Čechů.

Pamětníci tragédie v Českém Malíně ve Volyni vyprávěli své vzpomínky dokumentaristům z neziskové organizace Post Bellum. Tato organizace sesbírala už tři tisíce osudů a zpřístupňuje je na portále Paměť národa (www.pametnaroda.cz).

Poutníci z Brna na Svaté Hoře Athos

ATHOS

V Pravoslaví se Athosu většinou říká „Svatá Hora“ – z řeckého Agion Óros. Jedná se o jeden ze tří poloostrovů na severořeckém Chalkidiki. Nachází se zde mnišský stát, tvořený dvaceti mužskými kláštery (v pravoslaví se říká monastýry) a mnoha poustevnami. Ženy (a malé děti) mají na toto místo podle více než 1000 let staré tradice zakázaný vstup.

GEOGRAFIE

Athos je nejvýchodnější ze tří poloostrůvků – jakoby prstů, které vybíhají do Egejského moře z poloostrova Chalkidiki. Athonský poloostrov má 50 km na délku, jeho šířka se pohybuje mezi 8 a 12 km a jeho plocha je 350 km čtverčních. Na jihu poloostrova se od moře zdvihá hora Athos do výše 2033 m (údaje o výšce hory se různí, na rúzných mapách jsou k vidění nejméně tři různé údaje. Zde je uvedeno číslo nejčastěji publikované v pravoslavných průvodcích).

Na Athosu se nachází pravoslavná “mnišská republika”. Na Athos nemají podle dávné tradice (sahající až k začátkům mnišství na tomto místě) přístup ženy.

Jméno Athon je prastaré, prý po nějakém bájném obrovi. Kdysi tady byly pohanské svatyně a na vrcholku byla modla Apollona.

Trvale na Athosu přebývají jenom pravoslavní mniši (a několik osob správního personálu). V současnosti zde žije asi 2000 mnichů (přesné číslo bude větší, ale není přesně známo).

Politicky spadá pod svrchovanost Řeckého státu. Z hlediska církevní jurisdikce spadá Svatá Hora přímo pod konstantinopolského patriarchu.

Pro pravoslavné křesťany má Athos jedinečný význam jako jedno z pomyslných duchovních center pravoslaví. Na Svaté Hoře je přes tisíciletí nepřetržitě pěstována pravoslavná duchovní tradice. Zvláště je Athos spojen s tzv. hesychasmem, což je teologické pojmenování nejhlubší mystického duchovní modlitební praxe. Je zde pěstována i specifická podoba pravoslavné východní liturgické praxe (tzv. svatohorský typikon). Svatá Hora je pro pravoslavné křesťany místem, kde mohou zažít hlubokou duchovnost, kde se každodenně prý dějí zázraky (kvůli nimž sem přicházejí mnozí poutníci s prosbou o uzdravení, otěhotnění manželky, nápravy dítěte atd.), kde jsou divotvorné ikony a nesčíslné množství ostatků svatých a hlavně – žijící svatí – duchonosní starci.

Z hlediska nepravoslavných návštěvníků je Athos místem podivuhodné starobylé byzantské architektury, kde se dochovalo veliké množství archeologických památek na dávnou Byzanc, památek z oblasti výtvarného umění (ikony), ostatkáře, kalichy apod. i z oblasti písemnictví (v knihovnách jsou střeženy vzácné rukopisy, iluminace apod.). To vše na soustředěno poměrně na malé ploše.

Právem je možné považovat Svatou Horu za duchovně-kulturní klenot světa, neboť ve starobylých monastýrech a poustevnách jsou přechovávány památky nevyčíslitelné hodnoty. Jedná se o práce ikonopisců, řezbářů, kaligrafů a dalších umělců práce s kovem, látkami apod.

Oba typy návštěvníků se mohou při návštěvě Athosu dotknout dávné žijící Byzance – její duchovní i umělecké sféry. A oba typy při návštěvě Athosu jistě ocení jeho výjimečně krásnou přírodu.

MONASTÝRY

Na poloostrovu Svatá Hora je 20 pravoslavných monastýrů (klášterů) a mnoho skitů, kaliv, kelijí, pousteven apod. (Skit, kaliva, kelije jsou různé menší mnišské příbytky; skit malý monastýr, kaliva a kelije bývají příbytky pro jednoho či několik mnichů s domovní kaplí či malým chrámem). Většina monastýru přináleží Řekům, a dále je zde po jednom monastýru bulharském, ruském, srbském a rumunském. Žijí v nich mniši z celého světa, nebo i mimo monastýry, osaměle, na svazích pohoří či v menších poustevnách.

Fotografie z cesty brněnských poutníků na Athos v červnu 2018:

Převzato z facebookového profilu Pravoslavné církevní obce v Brně – článek o Svaté Hoře

Viz též rozcestník článků o Athosu na orthodoxia.cz/athos

 

K návštěvě ikony Boží Matky „Sedmibolestné“ v Brně a v Mikulčicích

Pobídka svatých k úctě přesv. Bohorodice

Jak jen to je možné, držte se co nejpevněji za šat naší velké Vládkyně – Bohorodice, aby vám pomáhala. Nechť Bohorodice, tato něžná, pečlivá a starostlivá Matka celého světa, ochraňuje vás i celý svět… (Ctihodný starec Paisij Svatohorec)

Těmito slovy nás vyzývá ctihodný starec Paisij (přičten k zástupu svatých roku 2015), abychom se obraceli k Matce Boží, této něžné a starostlivé Ochránkyni všech, a s vírou ji prosili o Její mocnou záštitu.

2018-05-brno-ikona-50nice-9Takto se i v naší brněnské církevní obci snažíme již od roku 2007 co nejvíce přiblížit v modlitbách k Matce Boží, před její divotvornou a myrotočivou ikonou Obměkčení zlých srdcí, která nás, naši církevní obec a celou místní Pravoslavnou církev již tolik let navštěvuje.

Letos, tedy celkově již po jedenácté, jsme měli opět možnost přiblížit se v modlitbách ke zjevné milosti Matky Boží, k její svaté ikoně, která k nám letos doputovala až z italského města Bari. …

V pátek 25. května, v den Noci kostelů, se v našem chrámu sloužilo Všenoční bdění spolu s kánonem a akathistem před ikonou Přesvaté Bohorodice Obměkčení zlých srdcí (Sedmibolestné). V ten den zůstal náš chrám otevřen pro veřejnost až do pozdních, resp. popůlnočních hodin.

Ikona Matky Boží navštívila Mikulčice

Následující den v sobotu, kdy naše místní Církev konala všepravoslavnou pouť k místu dávné velkomoravské misie svatých věrozvěstů Cyrila a Metoděje, „zavítala“ ikona Sedmibolestná vůbec poprvé v historii na tato posvátná místa, spjatá s dávnou historií našeho národa. Zde, na základech trojlodní baziliky, dnes již pod širým nebem, byla ikona umístěna doprostřed kdysi skvoucího se svatostánku, přímo v centru bývalého velkomoravského hradiště v Mikulčicích.

Právě na těchto místech si vždy, znovu a znovu, připomínáme události, které tak výstižně popsal svatý Jan Šanghajský a které v nás současně probouzejí pocit vděčnosti, který bychom měli pociťovat ve vztahu ke svatým bratřím Cyrilu a Metoději:

„Neboť oni přinesli těm, kdož přebývali v zemi stínu smrti… (Iz 9,2), tedy uprostřed pohanství, Světlo pravé víry Kristovy. Těm, kteří nic nevěděli o Božím království, jej zvěstovali a ukázali jim cestu, která do něj směřuje. Služebníky nepravých a lživých bohů učinili svatí bratři služebníky pravého Boha! Ty, kteříž žili v neřesti a hrubých mravech, naučili milovat dobro a pravdu a ukázali jim nadřazenost ctnosti, očistili jejich smysly a učinili je zbožnými a mravnými. Ty, kteří se nacházeli pod mocí hříchu a zpustlosti, osvobodili z ďábelských sítí, znovuzrodili je svatým křtem a naučili je novému životu ve slávě Boží. Ve stejné době pak pro neučené a polodivoké Slovany sestavili abecedu, darovali jim vzdělanost a naučili je užívat písemnictví, a takto položili počátek jejich duchovního osvícení a vzdělání.“ (Z kázání v den svátku svatých soluňských bratří)

Svatou liturgii svým zpěvem doprovodil brněnský chrámový sbor.

Divotvorná ikona na svatodušní svátky v brněnské katedrále

Před započetím nedělní svaté liturgie v Brně byl náš chrám slavnostně vyzdoben zelenými ratolestmi při příležitosti svátku „Seslání Ducha Svatého na apoštoly“ (Svaté Padesátnice). Po svaté liturgii, s mimořádnou účastí věřících, podobnou té velikonoční, proběhl slavnostní průvod kolem chrámu s ikonami „Svaté Trojice“ a Bohorodicí „Sedmibolestnou“.

Ke konci bohoslužby byli všichni z přítomných věřících pomazáni myrem od divotvorné a myrotočivé ikony Obměkčení zlých srdcí.

2018-05-brno-ikona-50nice-8

(Výběr z článku uveřejněném na webu brněnské církevní obce, kde si můžete přečíst celý text.)

P.S.

Tato divotvorná ikona již (díky duchovní správě brněnské farnosti) připutovala na dlouhou řadu míst naší vlasti a všude přinášela pomoc a požehnání. V r. 2007 byla např. i v Jihlavě – zde je archivovaná fotogalerie z této návštěvy.

 

Pouť za sv. Cyrilem a Metodějem do Mikulčic

Od nejstarších dob věřící putovali na místa, kde se stalo nějaké nebeské zjevení nebo zde žil svatý člověk. Cítili zde tu duchovní energii, která s nebe sestupuje na místě nebeského úkazu, zázraku, nadpřirozeného navštívení nebo působení života světce – Božího člověka. Ten neviditelný otisk, zůstávající na všem pozemském po záblesku nebeského duchovního ohně, nesmazatelně přetrvává. Je to v každém kamínku, stéblu i ve vzduchu. Říkáme tomu, že místo je požehnané.

2018-05-mikulcice-rad-131V každé místní církvi mají svá požehnaná místa, která jsou spojena s příchodem apoštolů a věrozvěstů, s životy zdejších svatých nebo nebeskými zjeveními. Křesťané mají zkušenost s tímto požehnáním, a tak mají ve zvyku putovat na tato svatá místa, pomodlit se zde, uctít památku, přihlásit se k dílu těchto svatých a svou poutí na něm přijmout účast.

Na Moravě požehnává eparchiální archijerej každoročně dvě církevní pouti: cyrilometodějskou a gorazdovskou. Ke květnovému svátku sv. Cyrila a Metoděje je to bohoslužba v bazilice, kde sloužíval sv. Metoděj. Bazilika, jejíž základy byly poblíž Mikulčic při vykopávkách nalezeny, už bohužel nestojí, ale požehnání sv. Metoděje zůstává. Zvláště při liturgii lze pocítit jedinečnou přítomnost našeho slavného světce – jako by se spolu s námi klaněl před svatým prestolem a uctíval přesvaté Dary Těla a Krve Kristovy. Přijíždíme sem oslavit cyrilometodějský svátek nejen, abychom uctili jeho památku a pomodlili se k němu za naši církev, ale abychom do jeho díla vstoupili, navázali na ně a upevnili naše společenství s ním právě na tomto místě, které je srdcem celého slovanského Pravoslaví.

Pouť byla letos mimořádná také tím, že do mikulčického Metodějova chrámu připutovala i divotvorná ikona Matky Boží Sedmibolestné. Pár dní před tím byla v Bari při liturgii u ostatků sv. Mikuláše. Dnes spočinula v Mikulčicích, kde ji v bazilice (kdysi možná zasvěcené sv. Mikuláši) mohli poutníci uctít. Byla to další nebeská návštěva, kterou byla tato pouť poctěna. Po liturgii byli všichni pomazání zázračným olejem, který ikona roní.

2018-05-mikulcice-rad-spol-dsc_0231

Letos měla mikulčická pouť spíše komorní charakter. Kvůli kalendářní shodě (pouť připadla na zádušní Trojickou sobotu před svatodušními svátky a navíc se v předvečer konala “noc kostelů”) se sjelo méně poutníků, než je obvyklé (napočítal jsem necelou stovku účastníků bohoslužby, ale někteří další poutníci se v okolí ukrývali před sluníčkem). Je zajímavé sledovat, že to nikterak neumenšilo duchovní krásu a hloubku této události. Svědčí o to požehnání, které na tomto místě spočívá nezávisle na nás. S dojetím jsme vzývali nám tak drahé svaté bratry ze Soluně. Krásně zpíval sbor. Věřící se zpovídali a přijímali svaté Tajiny. Lípy kolem baziliky zrovna dospěly do plného květu a jejich sladká vůně byla silnější než kadidlo z mocného okuřování dvou diákonů. Sama okolní příroda tak přispěchala uctít památku slovanských věrozvěstů svým vlastním kadidlem, v jehož oblaku omamné vůně nebyla naše aromata vkládaná na žhavé uhlí do kadidelnic vůbec cítit.

Svědectvím o klidné a radostné duchovní atmosféře jsou fotografie prot. Libora Raclavského:

Putování na Ochrid

Na přelomu dubna a května měli věřící přerovské církevní obce možnost zúčastnit se zájezdu na Ochrid. Přerovští farníci, kteří věděli, že jejich duchovní otec Libor se mnoho let zabývá historií Velké Moravy a cyrilometodějstvím, se rozhodli chopit se příležitosti, přihlásit se na nabídku poznávacího zájezdu a uskutečnit vlastní putování po stopách žáků sv. Cyrila a Metoděje, kteří jsou patrony našeho chrámu v Přerově. Protože majitel cestovní kanceláře je velký příznivec naší církevní obce, slíbil, že přerovští účastníci budou mít mimo oficiální program zájezdu ještě své vlastní poznávací putování. Ti z nás, kteří ve své práci dostali volno, se na zájezd přihlásili a zároveň tuto pouť věnovali svému duchovnímu k jeho životnímu jubileu.

V Makedonii byla naše výprava ubytována v hotelu, který stál v místech, kudy vedla starověká římská cesta Via Egnatia, která spojovala starověký přístav Dyrrachium (dnes Durres v Albánii) s Konstantinopolí. Též sousedil s monastýrem Narození přesvaté Bohorodice, kde se nacházely kromě dvou chrámů na nádvoří i dvě jeskynní kaple ze 14. století. Postupně jsme navštěvovali nejzajímavější místa v okolí: monastýr sv. Nauma, ochridské chrámy, Bitolj, Bigorský monastýr, starý římský tábor na Ochridském jezeře a dostali jsme se i do albánského Voskopoje, které bylo v 17. století významným balkánským obchodním, náboženským a kulturním střediskem. Nachází se zde několik chrámů, které jako jedny z mála přežily osmanské období, s krásnými, bohužel mnohde poničenými vnějšími i vnitřními freskami.  Během putování nás otec Libor seznamoval s historickými souvislostmi týkající se díla patronů našeho chrámu a jejich žáků. Na závěr jsme se všichni shodli, že tato pouť naplnila naše očekávání a stala se nezapomenutelným zážitkem.

Marcel Metoděj Drápala

 

Film o pohřbení Kristově a články o Turinském plátnu

PLÁŠTĚNICE

Turinské plátno

Evangelium o utrpení Krista

Film sleduje velkopáteční události, jak jsou podané v evangeliích, a spojuje je se stopami, které po nich zachovalo Turinské plátno. Ve filmu se proplétají církevní reálie a velkopáteční bohoslužebná hudba s citacemi evangelií a se zprávou o výsledcích bádání vědců, kteří plátno za použití nejmodernějších metod zkoumali.

Můžete shlédnout s českými titulky na této videostránce

Dále nabízíme dva články na toto téma:

Pohřební plátno Kristovo

Pohřební plátno v liturgii církve

 

Článek ze Svitav a stručně o významu ikonostasu

V neděli marnotratného syna  4. února 2018 navštívil vladyka Izaiáš naši svitavskou církevní obec. Před svatou liturgií posvětil ikonostas, který jsme pořídili díky podpoře poskytnuté úřadem Olomoucko-brněnské eparchie a dárců z řad věřících. Symbolicky jsme tak uzavřeli stavbu chrámu započatou v srpnu 2008.

Postupné doplňování vybavení  kaple i farního zázemí nás ještě v dalších letech čeká. Jsme ale rádi, že jsme získali po téměř desetiletém úsilí vlastní důstojný prostor pro pravoslavné bohoslužby v našem městě. Vladyka ve svém kázání připomněl Boží slitování a milosrdenství, jež nás provází v našich životech a jehož jsme také okusili i při stavbě Božího chrámu zasvěcenému svatému velikomučedníku Jiří.

Chtěli bychom poděkovat všem, kdo pomáhali při samotné výstavbě, těm, kteří podporovali stavbu modlitbou i finančně, a také našim vladykům a úřadu eparchie za pomoc poskytnutou v závěru stavby, při kolaudaci a svěcení.

Kéž vám Bůh odplatí nebeským za pozemské!

Za Pravoslavnou církevní obec ve Svitavách
rada církevní obce
a duchovní Jiří Kolář a Mojmír Kříž

 

P.S.

Redakce eparchiálního webu blahopřeje pravoslavným ze Svitav k dokončení tak náročného díla, jakým je stavba nového chrámu. Vztyčení tradičního ikonostasu je vskutku dalším významným milníkem na této cestě. Zároveň jim děkujeme, že nejen výstavbou chrámu, ale i zbudováním ikonostasu naplňují přání sv. Gorazda, jehož snahou bylo uvádět k Čechům a Moravanům pravoslavnou víru doprovázenou plností posvátné tradice.

O významu ikonostasu

Světitel mučedník Gorazd kladl ve své době velký důraz, aby české pravoslavné chrámy byly vždy vybaveny ikonostasem tak, jak to žádají tradiční pravoslavné liturgické zvyklosti. Argumentoval při tom hluboce duchovně, že ikonostas vlastně nic nezakrývá, ale naopak zjevuje věřícím duchovní skutečnosti, aby měli stále před očima, čeho jsou při svaté liturgii účastni.

Oddělením oltářního prostoru vzniká velesvatyně se svatým prestolem (trůnem) a chrámová loď (svatyně), kde se shromažďují věřící (jimž říkáme „královské kněžstvo“) ke službě Bohu Vševládci, který všem v chrámu žehná z ikony umístěné na středu nejvýchodnější stěny chrámu v oltáři (tradičně se používá typ ikony „Spasitel uprostřed nebeských mocností“). Rozdělením chrámového prostoru se symbolicky zjevuje dělení Božího stvoření na svět neviditelný a viditelný, na nebe a zemi, na věčné a dočasné.

Ikony na ikonostasu pro nás představují okna do nebe – Boží zjevení lidem. Těmito okny nahlížíme do duchovního světa nebeského ráje, a zároveň z těchto oken na nás hledí žehnající postavy Krista a jeho svatých, přicházející k nám. V tomto smyslu ikonostas nerozděluje chrám, ale spojuje, vyjadřuje propojení nebeské a pozemské sféry, je vyjádřením působení Boží blahodati, energie Ducha Svatého, která překlenuje propast mezi Stvořitelem a stvořením, mezi Božským a lidským. Ikonostas tím ukazuje Boží lásku, s níž se nám Boží Syn (a celá Trojice) jako Stvořitel zjevuje a jako Spasitel se k nám sklání a přichází za námi.

Pro zdůraznění těchto duchovních skutečností, které očima duše můžeme nahlížet, jsou v ikonostasu také vrátka, jimiž vychází a vchází sloužící duchovenstvo. Jimi vstupují kněží do oltáře sloužit u Božího trůnu (prestolu), jimi jsou  neseny na prestol naše dary, jimi jsou k věřícím přinášeny přečisté Tajiny – nebeský pokrm k očištění a duchovnímu nasycení Kristovým přesvatým Tělem a Krví. Ikonostas se nám tím jeví jako zjevení sjednocení člověka s Bohem. Vždyť Kristus nejen obnovil naše společenství se Stvořitelem, ale vykonal ještě víc – sjednotil naše lidství s Božstvím. Otevírající se „královská vrátka“ ikonostasu ukazují, že přehrada, kterou mezi Bohem a člověkem kdysi vztyčil pád člověka, je překonána – díky ikonostasu vidíme při bohoslužbách, jak přichází na zem to, co je nebeské, a zároveň vystupuje na nebe, co je pozemské.

Ikonostas tedy nezakrývá, ale odhaluje, ukazuje, zjevuje, vzdělává a připomíná to, čím jako křesťané žijeme – spásu, kterou nám Bůh ve své dobrotě a lásce uchystal.

… Nad to se nám jeví ikonostas jako laskavé, milé a světlé uvítání…“
(Sv. mučedník Gorazd, episkop český a moravsko-slezský, + 1942; viz zde)

 

 

Blahopřání Jeho Vysokopřeosvícenosti vladykovi Simeonovi k narozeninám

Jeho Vysokopřeosvícenost ThDr. Simeon, arcibiskup olomoucko-brněnský se 12. února 2018 dožívá požehnaných 92 let.

simeon-brnoRádi bychom mu poblahopřáli k narozeninám, jichž se dožívá ve zdraví a duševní činorodosti. Chtěli bychom také při této příležitosti připomenout nejdůležitější údaje z jeho života a díla pro blaho naší místní církve.

Vladyka Simeon (občanským jménem Radivoj Jakovljevič) pochází ze smíšené pravoslavné srbsko-české rodiny. Jeho otec Milutin Jakovljevič byl pravoslavný duchovní. V Praze vystudoval gymnázium. V roce 1945 zahájil studium na Teologické fakultě Karlovy univerzity. Své osmileté studium ukončil na Pravoslavné duchovní akademii v Leningradě v roce 1953. Šest let pak přednášel na Pravoslavné bohoslovecké fakultě v Prešově, hlavně Starý zákon a patrologii. Když mu bylo tehdejším režimem další přednášení znemožněno, věnoval se cele církvi a písemné činnosti.

Roku 1958 se oženil s Růženou Slámovou a přijal kněžské svěcení. Od roku 1959 byl ustanoven duchovním správcem Pravoslavné církevní obce v Mariánských Lázních. V této farnosti působil čtyřicet let.

Vladyka Simeon vždy vynikal jako dobrý pastýř jemu svěřeného stádce. Jako dlouholetý duchovní správce v Mariánských Lázních je znám svou péčí o pravoslavné rodiny, rozptýlené v široké diaspoře, které pravidelně navštěvoval. Učil děti náboženství, vedl biblické besedy a pořádal každý rok dětská letní setkání na faře v Těšově. V našem církevním tisku publikoval dlouhou řadu katechetických článků a stále v tomto osvětovém díle pokračuje.

V roce 1963 vystudoval dálkově Překladatelskou fakultu Vysoké školy ruského jazyka a literatury v Praze. Od roku 1969 byl členem Ekumenické komise pro Starý zákon, ve které se pod vedením profesora Miloše Biče podílel na překladu Starého zákona do moderní češtiny, jenž postupně vyšel s výkladem ve čtrnácti svazcích.

V roce 1982 obhájil svou doktorskou dizertaci prací „Izaiášův EBED JHVH a smysl jeho utrpení“ na Bohoslovecké fakultě v Prešově a byl promován na doktora teologie. Poté se pravidelně zúčastňoval kongresů Mezinárodní organizace pro studium Starého zákona IOSOT.

V roce 1996 ovdověl a o dva roky později, v květnu 1998, byl zvolen pomocným biskupem pražské eparchie, dne 21. 6. pak vysvěcen na biskupa mariánskolázeňského se jménem Simeon. V roce 2000 byl ustanoven biskupem olomoucko-brněnským (později povýšen do hodnosti arcibiskupa) a v této funkci setrvává dodnes.

Celý svůj aktivní život byl literárně činný. Přispíval do církevního tisku exegetickými články, úvahami, básněmi i povídkami. Již roku 1958 vydal skripta k celé Bibli kromě knih Mojžíšových. V církvi je znám jeho překlad z díla metropolity (pozdějšího patriarchy) Sergije (Stragorodského) „O spasení“ (před rokem vyšel pod názvem „Pravoslavné pojetí spásy“). V roce 1990 připravil k vydání knihu archimandrity Sávy Nerudy „Život našeho Pána Ježíše Krista“. V roce 2000 vyšla knížka jeho vánočních povídek „Doteky odjinud“ a v roce 2003 biblická zamyšlení „Ježíšův příchod“. V r. 2005 vydal úpravu své doktorské práce „Tajemství starozákonního proroctví“. Později vydal překlad jitřních a večerních modliteb „Od spánku do spánku“. V r. 2014 vydal knihu „Neděle s Ježíšem“, která je sbírkou jeho nedělních kázání a dočkala se velkého úspěchu mezi věřícími.

Na setkáních s kněžími neustále nabádá své duchovenstvo, aby se v každé církevní obci systematicky vyučovalo náboženství. I v pokročilém věku udivuje mladší duchovní svou vynikající pamětí. Vede presbyterské konference, účastní se poutí a významných celoeparchiálních akcí.

Náš vladyka Simeon je laskavým, zkušeným a pevným hierarchou, který vede své duchovní stádce v časech radostných i těžkých podle svého nejlepšího svědomí tak, aby zůstávalo pevně semknuté v jednotě v Kristu.

Přejeme našemu vladykovi pevné zdraví a hojnost Božího požehnání na mnohá a blahá léta!

Redakce

Brno: neděle o celném a farizeovi a diákonská chirotonie

NEDĚLE O CELNÉM A FARIZEOVI
VYSVĚCENÍ BRATRA MATÚŠE NA DIÁKONA

Dne 28. ledna 2018, v neděli o Celném a farizeovi, kterou začínají tři přípravné týdny před Velkým půstem a kdy se poprvé při pravoslavných bohoslužbách začíná opět po roce používat kniha, které říkáme Triod postní, byla v našem brněnském chrámu sloužena archijerejská svatá liturgie. Tuto liturgii sloužil přeosvícený vladyka Izaiáš, vikární biskup šumperský.
Ještě před svatou liturgií byl na čtece čili žalmistu postřižen bratr Matúš Vavro. Během liturgie, po proměnění Svatých darů, byl pak bratr Matúš rukopoložen na diákona.

2018-01-29-brno-cf-chir-02V tento den, kdy Pravoslavná církev svými bohoslužebnými texty, zpěvy a celkovým zaměřením kázání nás připravuje k blížícímu se Velkému půstu, se ústředním tématem nedělního kázání stalo podobenství o Celném a farizeovi. Toto krátké podobenství je popsáno v Písmu svatém Nového zákona, konkrétně u evangelisty Lukáše (Luk 18,10–14). Svatý evangelista Lukáš více než ostatní evangelisté má tendenci klást důraz na soucit Pána Ježíše ke ztraceným a zbloudilým, k těm, koho odsuzuje a často i zavrhuje „slušná společnost“. Evangelní příběh o těchto dvou starozákonních mužích poukazuje zejména na odsouzení farizea.

V našem dnešním jazyce má slovo farizeus často pejorativní nádech, kdy je tímto slovem označován nějaký „náboženský pokrytec“. Vždycky tomu tak ale nebylo. V době evangelní byli farizeové spíše lidmi s neskrývanou a neobvyklou zbožností, horlivostí pro výuku Mojžíšova zákona a židovské tradice. Pravda, u někoho byla tato zbožnost spíše falešná a předstíraná, u někoho však zcela upřímná.

V tomto podobenství náš Spasitel nehovoří o tom, že by byl farizeus odsouzen, říká jen, že celník se do svého domu vrátil ospravedlněn. Pro ty, kteří naslouchali Pánovým slovům, byl celník příkladem zjevně špatného člověka. Byl považován za zkorumpovaného výběrčího daní ve službách římských okupantů. Byl nenáviděn a opovrhován všemi čestnými lidmi. Ale právě on odchází do svého domu ospravedlněn. Proč? Protože on o sobě ví a uznává, že je špatným člověkem, který už nemůže s ničím jiným počítat než jen s nezaslouženou Boží milostí. A také proto je připraven tuto milost (csl. blahodať) přijmout.

Proč je zapotřebí nepovažovat sebe sama za důstojného? Zejména proto, abychom se otevřeli Boží milosti, neboť naše svatá Církev říká o Bohu, že: Jeho blahost a dobrota je nekonečná, nesmírná a lidumilnost Jeho nevyslovitelná a nepopsatelná. Pán je připraven smilovat se i nad tím nejhorším člověkem. Obtížnost tohoto úsilí však spočívá v tom, že člověk kvůli své hrdosti, pýše a nevíře sám sebe odcizuje a od této Boží milosti se odděluje. Není možné se smilovat nad tím, kdo si myslí, že žádné milosti mu není třeba, stejně jako není možné nasytit toho, kdo není hladový, či uzdravit toho, kdo není nemocný. Také proto se Církev tuto neděli modlí následujícími slovy: Postarejme se o to, abychom si brali příklad z ctností farizeových, a usilujme o pokoru celného… (1. verš z kánonu 5. písně na jitřní O celném a farizeovi).
„Bože, buď milostiv mně hříšnému.“ (Luk 18,13)

Článek prot. Marka Malíka v PDF: nedele_celnika_farizea_aktualita-3_2018_pco_brno-opt130lpi

Obrázky z diákonského svěcení:

 Z facebookové stránky farnosti při brněnské katedrále

 

Ohlédnutí za svátkem Křtu Pána Ježíše Krista v Jordáně

Na rozloučenou s letošním svátkem Zjevení přináším odkaz na článek o tomto svátku (na weblogu Ambon). Ze závěru článku:

Všimněme si, že Kristus začíná konat své dílo záchrany člověka tam, kde se lidé kají. Přichází za Janem, který svým křtem očišťuje hříšníky. Kristus se objevuje před národem na místě, kde se děje pokání. Nepřichází se zjevit k veleknězi Chrámu, ani na sbor farizeů, nepředstupuje se svým Evangeliem před sbor učenců a znalců Písma ani nejde k žádnému vladaři. Jeho kroky zamířily mezi největší hříšníky, k Jordánu, kde se Jan těchto morálních ztroskotanců ujímal a navracel je skrze pokání na správnou cestu. Podle stejného principu se bude Pán řídit po celé následující tři roky. Až do své smrti bude navštěvovat kající hříšníky, vcházet pod střechu celníků a opomíjet ve společnosti proslulé a všemi velebené sebejisté „spravedlivce“, nadmuté pýchou nad svou zbožností, neboť „nepotřebují zdraví lékaře, ale nemocní“.

A můžeme vidět (do té míry, jakou se nám odkrývají Boží způsoby), že podle stejného principu Bůh jedná i dnes. Přichází tam, kde se děje pokání. Vše, co děje s člověkem v církvi, všechny stupně dosahování spásy, – to vše se děje jen a pouze v duchu pokání. Bez kajícnosti je celý náš církevní život jen krásná slupka, pod níž však není nic.

Blíží se velkopostní doba. Období kající, čas askeze a zvýšené snahy o duchovní život. Snad nejdůležitější část křesťanského roku. Může být správně využita jen, najdeme-li morální sílu k pokání, tj. odhodláme-li se nahlédnout do propasti svého srdce a máme-li odvahu se tam rozhlédnout, bez ohledu na to, že se zděsíme nad tím, co tam vidíme. Pak pochopíme, k čemu potřebujeme Krista, a pak za námi přijde jako tenkrát na Jordán. (Celý článek)

Jako přílohu nabízím pár obrázků ze svěcení vody v pátek na svátek Zjevení v Jihlavě:

 

Svěcení vody na svátek Zjevení Páně v Brně

ZJEVENÍ PÁNĚ, Křest Pána našeho Ježíše Krista 2018

Dne 19. (6.) ledna jsme oslavili svátek Zjevení Páně – Křest Páně v Jordánu. Tento svátek poukazuje na počátek Kristovy učitelské a spasitelské činnosti, a je naznačen právě křtem v Jordánu. Při křtu Páně se ve vodě zjevilo světu tajemství (tajina), a toto tajemství je třeba chápat jako tajemství Božské Svaté Trojice. »Otevřela se nebesa a spatřil Ducha Božího, jak sestupuje jako holubice a přichází na něho. A z nebe promluvil hlas: „Toto je můj milovaný Syn, jehož jsem si vyvolil“.« (Mat 3,16-17). Událost trojičního zjevení Božství Svaté Trojice na proudech Jordánu osvěcuje naši mysl a odhaluje nám Boha jako Trojici jednobytnou a nerozdílnou. Další význam tohoto svátku spočívá v tom, že každý z nás se prostřednictvím ponoření (pokřtění) ve vodě osvěcuje, takže jsme osvojeni za syny Otcem Světla, zásluhou Syna a mocí Ducha Svatého.

Hlavní pak smysl svátku Zjevení Páně, stejně jako i u ostatních, je zjevená Kristova láska k nám, k lidem, pro které náš Pán vzal na sebe hříchy lidského pokolení. A i my proto máme a musíme činit stejně tak, tedy především milovat bližního svého (Mat 22,39), chceme-li následovat Krista na Jeho spasitelné cestě. On nás přitom neustále posilňuje svou mocí a svou milostí. Jedním z hmatatelných důkazů jeho Božské moci je i posvěcená voda, kterou nám Pán v den svátku Zjevení dává a která je nám ku pomoci proti pokušením a nesnázím. Tuto posvěcenou vodu si odnášíme domů, abychom Jeho milostí byli neustále posilňováni.

2018-01-19-brno-zjeveni03_1-tit

Po dnešní liturgii proběhl v chrámu obřad velkého svěcení vody, posvěcenou vodu si poté věřící odnášeli domů jako prostředek ku pomoci a k uzdravení duše i těla.

2018-01-19-brno-zjeveni14_1-tit

Po druhé hodině odpolední jsme se setkali na břehu řeky Svratky, v Brně Bystrci. S průvodem a s korouhvemi jsme došli na již tradiční místo, kde byla poté svěcena řeka Svratka a to nejen pro obyvatele našeho města, ale jako požehnání i pro celý kraj, kterým řeka na své pouti protéká.

Dvě fotogalérie:

Velké svěcení vody v chrámu

Svěcení na řece Svratce

Zdroj: facebookový profil brněnské církevní obce

 

Svátky Narození Páně v Brně

OSLAVA PRAVOSLAVNÝCH VÁNOC DLE STAROBYLÉHO JULIÁNSKÉHO KALENDÁŘE V BRNĚNSKÉ FARNOSTI PŘI CHRÁMU SV. VÁCLAVA

Kristus se rodí! Oslavujte Ho!

Vánoce jsou bezesporu svátky pokoje, radosti, ale málokdo je spojuje také se světlem, které k nim přece jen bytostně patří. A vždyť je to především zářivá betlémská hvězda, která ukazovala perským hvězdářům cestu ve dne i v noci a jež symbolizuje Boží světlo pro tento svět. Dokládají to také samotná slova oslavného hymnu čili troparu ke svátku Kristova Narození: „Narozením tvým, Kriste Bože náš, vzešlo světu světlo poznání…“. Světlo Kristova narození je tedy spojováno s poznáním, s poznáním Boha, který se zjevil v těle, když se před tím usídlil v lůně Panny, „požehnané mezi všemi ženami“ (Luk 1,42).

2018-01-07-brno2aPodobně jsme letos vítali příchod a narození Spasitele i v naší farnosti: světlem a touhou po poznání této odvěké božské pravdy, kterou hlásala pokolení starozákonních proroků a která se naplnila až v době novozákonní.

Betlémské světlo nemohlo tedy chybět ani v pravoslavném chrámu sv. Václava pod Špilberkem. Přinesli nám ho brněnští skauti. A tímto světlem nebylo nic menšího než velké a požehnané světlo z Betléma, zažehnuté od lampády umístěné nad místem skutečného Pánova narození, které od místních skautů každoročně přijímáme.

„Nebe i země spojily se dnes při narození Kristově. Dnes přišel Bůh na zemi a člověk vystoupil na nebesa,“ jak se zpívalo ve verších (stichirách) Velkého povečeří ke svátku Kristova Narození. Tato část večerní bohoslužby byla spojena, jak je již zvykem, s tzv. litijí, při níž se žehná pět chlebů, pšenice, olej a víno.

Velké povečeří pokračovalo ještě jitřní bohoslužbou, která uzavřela sled bohoslužeb v předvečer svátku Narození. Po celou dobu slavnostní vánoční bohoslužby byl chrám zaplněn věřícími, kteří přicházeli i se svými rodinami a známými. Mezi nimi nechyběly ani malé děti, které s dětskou prostotou a upřímností vroucně hleděly na rozsvícený betlém, v jehož centru spočíval nově narozený Spasitel – Ježíšek. Tento náš chrámový betlém vždy v době zimních svátků oživí celý prostor chrámové lodi a zaujme pozornost každého návštěvníka a věřícího, jehož oko spočine na zvěstujícím archandělovi a prostých pastýřích, jakož i vzdělaných perských mudrcích, kteří všichni poslechli hlas svého nitra a vydali se za světlem, na jehož konci bylo poznání, které je věčně platné: „Neboť s námi je Bůh (Emanuel).“ (Iz 7,14)

2018-01-07-brno1a

Následující den hlavního vánočního svátku, který letos připadl na neděli, byla sloužena liturgie svatého Basila Velikého. Tentokrát s ještě hojnější účastí věřících.

Svaté přijímání bylo podáváno věřícím ze dvou kalichů, aby všichni, kdo si přáli přistoupit k této svaté tajině, se mohli v den Kristova Narození sjednotit s naším Spasitelem, nebeským Králem. Vždyť sám Kristus ve svém Evangeliu praví: „Já jsem ten chléb živý, který sestoupil s nebe; kdo jí z tohoto chleba, živ bude na věky.“ (Jan 6,51)

Slavnostní liturgie byla zakončena mnoholetím Jeho Blaženosti Rostislavovi a Vysokopřeosvícenému Simeonovi za zpěvu celého chrámu.

Odpoledne, po večerní bohoslužbě, která byla sloužena o něco dříve než obvykle, se uskutečnilo již tradiční setkání věřících v Kulturním centru Radnice Brno-střed při příležitosti společné oslavy svátku Narození. Na úvod letošního programu slavnostního večera, který uvedl sám představený farnosti otec prot. Jozef Fejsak, zazpíval pěvecký sbor brněnské farnosti tropar svátku Kristova narození „Narození Tvé, Kriste, Bože náš“ spolu s několika dalšími tradičními koledami ze svého repertoáru. Koledy poté zazpívaly také děti z naší farnosti, z jejichž provedení měli radost všichni přítomní.

2018-01-07-brno4a

Na samý závěr vystoupil ještě komorní soubor Brněnská camerata pod vedením pana učitele Petra Zapletala ze Svatováclavské hudební školy.

2018-01-07-brno3a

Zbytek večera patřil již volné zábavě a chutnému pohoštění, které připravily ženy naší farnosti pod vedením mátušky Marie.

V Brně dne 7. 1. 2018
jer. Marek Malík a Michal Dvořáček

2018-01-07-brno5a

Z facebookové stránky brněnské farnosti: facebook.com/SvatyVaclavBrno/

 

 

 

Narození Kristovo

fig-4-god-cosmocrator-1180s-byzantine-mosaic-monreale-cathedral-sicily-photo-webVtělení Božího Syna je v biblické i církevní tradici spojeno s astronomií. Pohanským národům bylo Narození Kristovo zvěstováno jazykem, který jejich mudrcové uměli číst, – jazykem nebeských úkazů. Proto hvězdopravci zaznamenali toto zvěstování, které se jim ukázalo na nebeské báni, a tři takoví mágové vypravili se k Betlému. Židům bylo blížící se narození Mesiáše zvěstováno proroky. Naplnění těchto proroctví starý Izrael očekával. Jejich součástí bylo označení času i místa, kde a kdy se to mělo stát, a proto byli židé v této době plni napjatého očekávání a vyhlíželi, kdy už k nim bude Hospodinem poslán jejich zaslíbený král.

I přes zjevné sdělení Božích proroků židům, byli pohani – jak se zdá – schopni lépe než židé pochopit, co se stalo v Betlémě. Přes nedokonalost jazyka přírodních úkazů vyrozuměli, co jim touto řečí Stvořitel sděloval, a přišli uvítat Spasitele světa. A tento trend měl pokračování. Po zrodu křesťanské církve, která se zprvu obracela k židovskému prostředí, se nakonec přeneslo těžiště církevní misie mezi pohany.

Zřejmě v důsledku toho nám astronomické jinotaje v symbolickém církevním vidění zůstaly. Zvláště v souvislosti se svátky Narození Páně obsahují hymnické texty církve mnoho narážek a obrazů vázaných na astronomii. Proti obrazu pohanských mágů, vedených hvězdou při putování do Betléma, nám církev staví před oči obraz Kristova Narození připodobněného ve svátečním troparu k východu Slunce. Oproti hvězdám je Boží Syn církví oslavován jakožto „Slunce spravedlnosti“. A nás všechny církev přivádí k tomu, abychom se odvrátili od služby pouhým hvězdám ke klanění se duchovnímu Slunci – Kristu. Zatímco hvězdy krouží po nebeské klenbě patřící k tomuto světu, Slunce spravedlnosti vychází z výsosti – tj. přichází k nám z věčnosti. Vzhůru srdce! Povznesme se od světýlek věcí dočasných k oné nezapadající záři věčnosti. Pomíjivé hvězdy nemohou osvětlit temnotu a vyhnat tmu z jeskyně našich srdcí, zatímco Slunce Kristovo osvítí naše nitro a naplní prázdnou jeskyni našeho srdce, když dovolíme Kristu, aby se i v nás narodil.

Dobytčí chlév se v Betlémě stal příbytkem andělů, zářícím trůnem Nejvyššího. Kristus rodící se v tmavé jeskyni našeho nitra, zaneřáděné zvířecími vášněmi a hnojem hříchů, změní naše srdce na místo čisté, jasné, skvoucí a důstojné Božího spočinutí.

Ikona Narození Kristova, Monastýr Vysoké Dečany, Metochie, SrbskoVšechny tyto úvahy, plné symbolických obrazů, ukazují velice konkrétní proměnu, k níž jsme Kristem povoláni: pokáním se očistit od hříchů, aby naše nitro mohl osvítit Kristus, když se v nás jako v betlémských jeslích narodí. Toto Slunce dává lidským srdcím nejen očištění, ale i to, po čem prahne lidský rod odjakživa – poznání Boha. Poznat Boha znamená zamilovat si ho, neboť není možné Boha vskutku znát a nemilovat ho. Kristovo „světlo poznání“ nás tedy s ním sjednocuje a zároveň nás osvěcuje, takže díky němu můžeme hodnotit – poznáváme, co je dobré a bohumilé, a co je pro nás zlé a Bohu odporné.

Tak se můžeme ubírat po stezkách svých životů, jako ten, kdo jde ve dne. To znamená bez bloudění, bez pádu do jámy – čili varujme se skutků tmy, hříchu a klamu. Vždyť přece víme, kam kráčíme, jaký je cíl naší cesty. Velký je rozdíl mezi člověkem putujícím za dne a tím, kdo tápe ve tmě tmoucí! Veliká je proměna synů světa hříchu na „syny světla a syny dne“, kterou s námi chce Bůh učinit!

Jak poznáme, že se v nás tato proměna našeho nitra děje? Jejím neklamným projevem je, když duši naplňuje pokoj a smíření. Jak to zpívali andělé: „Na zemi pokoj, lidem dobrá vůle!“ Člověk obdarovaný pokojem zjistí, že už nic jiného nepotřebuje. Kdo má v sobě Krista, má všechno.

Narozením tvým, Kriste Bože náš, vzešlo světu světlo poznání,
neboť v něm ti, kteří hvězdám sloužili, hvězdou naučeni byli
klaněti se tobě, Slunci spravedlnosti,
a znáti tebe, Východ z výsosti;
Pane, sláva tobě!

(Tropar svátku Narození Páně)

Letošní svátky Narození Páně v Jihlavě

(Velká večerní, jitřní a svatá liturgie)

Při liturgiích a po bohoslužbách jsme zpívali vánoční koledy – letos dokonce v šesti jazycích!

Internetová stránka jihlavské farnosti: pravoslavi.cz/jihlava

 

 

 

Posvěcení svatého prestolu v Uherském Brodě

16. prosince vykonal vladyka Izaiáš, s přisluhováním početného duchovenstva, obřad svěcení nového prestolu v Uherském Brodě, kde díky iniciativě br. Yuriye Moyshe roste nový chrám sv. Jiří. Br. Moysh společně s dalšími věřícími požádali olomoucko-brněnskou eparchii o kanonickou církevní správu. Eparchiální rada projednala tuto žádost a souhlasí s ustanovením přípravného výboru pro vznik nové církevní obce na území naší eparchie. Radou schválení členové přípravného výboru nyní podnikají potřebné kroky ke svolání ustanovujícího první shromáždění uhersko-brodské církevní obce.

V souvislosti s těmito událostmi byl v novém chrámu vysvěcen prestol, aby se u něj mohli členové zde vznikající církevní obce scházet k bohoslužbám, a byl tím zahájen liturgický život na tomto místě. V duchovním smyslu je církevní obec tam, kde se věřící shromažďují kolem svatého prestolu k modlitbám, díkůvzdáním a ke službě svatých Tajin. Tam, kde se slouží božská liturgie, podává se eucharistie – drahocenné Tělo a Krev Kristovy, platí Kristova slova: „Kde jste dva neb tři v mém jménu, tam jsem já uprostřed vás.“ Bez ohledu na velikost duchovního stádce je jeho bohoslužebný život napojen skrze eparchiálního biskupa na oživující tep mystického Těla celé světové pravoslavné Církve.

2017-12-16-brod-dsc_0527_1

Obřad svěcení prestolu je pln tajemné symboliky a vykonává se u nás stejně, jako ve všech pravoslavných chrámech v přítomnosti a jak probíhal v minulosti a — dá-li Bůh — bude tomu tak i v příštích letech. Přítomní byli šťastni, že se mohli zúčastnit takového mystéria a jistě cítili v průběhu svěcení, kterým byl tento svatý prestol připojen ke všem pravoslavným prestolům světa, jak je důležité dodržovat naše pravoslavné kánony a tradice a bránit je před narušováním. Buďme pravověrní, přidržujme se učení svatootcovské orthodoxie a orthopraxe, neboť to nás činí pravoslavnými a spojuje nás a sjednocuje s pravoslavnými na celém světě!

Vysvěcení prestolu napodobuje křest člověka, jehož narození zpodobeno položením základního kamene. Proto před začátkem svěcení prestolu vladyka posvětil památeční mramorovou desku, která bude umístěna na chrámu na znamení jeho řádně kanonicky provedeného vysvěcení. Při svěcení se prestol nejprve omývá vodou podobně, jako je omyt ten, kdo přijímá křest; posléze je pomazán myrem a oděn do bílých šatů. Bílá barva je zde symbolem nadsvětské čistoty a Boží blahodati.

Prestol, na kterém se koná svatá eucharistie, je nejdůležitější místo v chrámu, ohnisko zvláštní přítomnosti Boha, Boží trůn. Jeho vysvěcení je odevzdáním dokončovaného chrámu Bohu a předáním věřícím, aby se zde shromažďovali k modlitbě a setkávali s Bohem. Mystérium se koná za královskými vrátky. Každý úkon obsahuje mnoho významů. Všechny symboly navazují na oběť Ježíše Krista a Jeho stálá přítomnost dominuje celé slavnosti.

Biskup i ostatní duchovní připravující prestol na sebe odívají (přes liturgická bohoslužebná roucha) bílé zástěry. Ty symbolizují čistotu jejich záměrů a současně označují, že to, co konají, děje se jménem všech pokřtěných. Prestol má formu metr vysokého čtvercového stolu, vyrobeného z masivního pevného dřeva – z dubu, jasanu či z borovice apod. Čtyři sloupky symbolizují čtyři světové strany. Čtyři rohy oltářního stolu symbolizují čtyři evangelisty. Sloupky mají nahoře přesně připravené otvory pro spojovací hřeby. Na ně se až v průběhu samotného svěcení připevňuje vrchní prestolní deska. Do předvrtaných otvorů sloupků nalévá biskup tzv. voskomastix (to je rozehřátá směs včelího vosku, kadidla a pryskyřice i dalších ingrediencí). Všechny části, z nichž se sestavuje prestol, i všechny další použité matérie skrápí biskup svěcenou vodou.

Kněží přinášejí vrchní desku prestolu. Na spodní stranu desky teď světící biskup zapisuje „kroniku“ slavnosti vysvěcení – datum, místo, jména vysvěcujících, představeného duchovního. Poté je kněžími deska položena na sloupy. Jsou v ní — přesně nad otvory ve sloupcích — připraveny čtyři otvory s vydlabanými prohlubněmi, jimiž se znovu vlévá voskomastix. Připomíná balzám, který připravili pro tělo Kristovo šlechetní Nikodém a Josef Arimatejský.

Použitý voskomastix symbolizuje naše sjednocení s Kristem, s Jeho obětí a zmrtvýchvstáním. Do otvorů se poté zatloukají čtyři dřevené hřeby. Představují hřeby, kterými byl Kristus přibit ke kříži. Jsou zatloukány oblými kameny bez ostrých hran, aby při tom nedošlo k poranění prestolu. Tyto kameny pak zůstanou navždy ležet pod prestolem. Nyní je vrchní deska už pevně natrvalo spojena se sloupy.

Přichází chvíle, kdy je na znamení duchovní očisty prestol omýván teplou vodou. Po osušení je znovu omyt růžovou vodou, která vůní připomíná myrhu, přinesenou ženami myronosicemi ke hrobu Páně, smíšenou s červeným vínem, symbolem Kristovy krve. Biskup posvětí vonnou vodu a víno, slévá je v jedno a vylévá na prestol. Touto vzácnou směsí kněží spolu s vladykou dlaněmi potírají celý otářní stůl. Nakonec duchovenstvo prestol osuší novými houbami; ty jsou poté uloženy pod prestol. Tyto úkony připomínají přípravu Ježíše k pohřbu.

Takto připravená deska je potírána svatým myrem tak, jako člověk je pomazán při Tajině myropomazání po křtu. Tím se na něj klade pečeť daru Ducha Svatého a vyprošuje se zvláštní milost místu, na kterém bude přinášena eucharistická oběť. Prestol je posléze oblékán do spodního liturgického odění zhotoveného z čistého lnu. Je to plátno, které připomíná pláštěnici (katasarku – rozprostírající se po těle, přiléhající k tělu), do které byl zavinut Ježíš Kristus po snětí s kříže. Na vnějších stranách je tento oděv obtočen dlouhou šňůrou, vedenou zvláštním způsobem, aby na každé boční straně prestolu vytvářela kříž. Provaz symbolizuje pouta, kterými byl spoután Ježíš, když Ho vedli na soud, a současně moc Boží, která udržuje svět — jeho čtyři strany — a do jednoho celku spojuje vše, co žije na zemi.

Když je obvazování dokončeno, je prestol odíván do svrchního šatu – po všech pěti stranách je rozprostřeno vnější oblečení ze zvláště zdobené tkaniny, často protkané zlatými nitěmi (šatu se říká indicie; od řeckého – oblékat). Symbolizuje lesk Boží slávy. Na znamení duchovního posvěcení místa biskup nyní zapaluje svíce či lampádu na prestole (nebo vydá povel k postavení první svíce na nový prestol).

Následuje příchod svatých ostatků mučedníků, které biskup nese slavnostně na diskose, na prestole je pomazává svatým myrem, vkládá do schránky – relikviáře, a tu umísťuje do nitra svatého prestolu (většinou je uložena uprostřed vnitřního prostoru prestolu – na krátké páté prostřední noze oltářního stolu (nebo na trnoži), na kterou je případně připevněn dřevěný kříž obsahující ostatky).

Na oblečený prestol se nadále ukládá antimins – posvěcené hedvábné či jemné lněné plátno (zdobené velkopátečním motivem) s pověřením příslušného archijereje k vykonávání svaté liturgie. Na něm, jako na Ježíšově hrobě a na prvokřesťanských hrobech mučedníků, se koná posvátná vzpomínka Ježíšova utrpení, smrti a zmrtvýchvstání, což je zpřítomněno silou blahodati Svatého Ducha sestupujícího při Božské liturgii na předložené Dary. Na závěr svěcení se na prestol kladou ostatní předměty – náležitosti, které dle dávných tradic mají na prestole vždy spočívat: evangeliář, žehnací kříž, darochranitelnice apod. Postaví se zaprestolní kříž a dle jerusalemského typikonu se instaluje sedmisvíčník. Na takto připraveném prestole je už možno sloužit svatou liturgii, kterou archijerej s přítomným duchovenstvem a shromážděným Božím lidem ihned vykoná. Od této chvíle začíná plný blahodatný život obce věřících podobně, jako je křtem a myropomazáním zahájen plný duchovní život dítěte. (Použito článku MUDr. Jiřího Karpowicze)

1. fotogalerie z průběhu duchovní slavnosti

Po vysvěcení prestolu jsme sloužili archijerejskou božskou liturgii. Při kázání se hovořilo o zásadním významu chrámu pro život pravoslavného křesťana. Byla zdůrazněna slova svatého starce Paisije Svatohorce, že do chrámu přicházíme, abychom se posvětili. Prestol znamená v současné řeči „trůn“. A trůn je zde pro toho, kdo na něm usedá – a tím je Kristus, jemuž patří prestoly v našich chrámech a který se k nám z těchto prestolů sklání, aby se nám sám dával za pokrm, jímž nasycujeme a léčíme své duše, aby byly schopny věčného života v Boží blízkosti – v ráji. V chrámu se koná svatá liturgie s podáváním svatého přijímání, což je to nejkrásnější a největší, co na tomto světě existuje. Odtud pramení láska věřících k chrámům, kam přicházíme setkat se s milovaným Kristem. Připomíná se nám podobenství o marnotratném synu, kajícně se vracejícímu ke svému otci, a ten — jakmile ho spatřil — vyběhl mu vstříc, přijal jeho pokání a otevřel mu svou náruč. Obrazně řečeno, setkali se na půli cesty – kráčeli si vstříc. I pro nás jsou chrámy takovým místem v půli cesty, kam s touhou po návratu k Bohu všichni spěcháme a kam Spasitel sestupuje, objímá a pozdvihuje naši duši, aby nás uvedl do nebeského království.

Po liturgii vladyka pohovořil o významu chrámu pro naši spásu a vřele poděkoval donátoru a staviteli chrámu; při tom vyjádřil naději, že se zde příští rok znovu sejdeme k novému svěcení – tentokrát k vysvěcení celého chrámu. Důstojnému otci Olegovi, jeho mátušce a všem dalším poděkoval za zorganizování dnešní slavnosti a všem popřál, aby zde nacházeli svůj duchovní domov.

Po zpěvu mnoholetí bylo v chrámu prostřeno chutné postní pohoštění, u něhož jsme strávili ještě nějakou dobu v přátelských rozhovorech.

Díky Bohu za tento den!

Všem budovatelům chrámu, sloužícímu zde otci Olegovi a církevní obci při chrámu sv. Georgije uděl, Hospodine, zdraví, spasení a ve všem zdar na mnohá léta!

2. fotogalerie