Archiv rubriky: Promluvy a zamyšlení

Brno – pomazání svatým olejem nemocných

Modlitba před pláštěnicí a konání svaté Tajiny svěcení oleje s pomazáním nemocných v brněnské katedrální farnosti

Svatá Tajina oleje

Do Paschy, zůstaly už jen dny Strastného týdne, Velký Půst přichází ke konci. V našem chrámu sv. Václava, po večerní bohoslužbě Květné neděle, byla vykonána svatá tajina pomazání olejem, na které byl přítomen, velký zástup věřících, chrám byl plný a všichni se zbožností přijímali od kněží pomazání olejem, za zpěvu modliteb: Smiluj se nad námi, Bože! Smiluj se nad námi, Pane! Smiluj se nad námi, Svatý! Vyslyš nás, Bože! Vyslyš nás, Pane! Vyslyš nás, Svatý!

Svatá tajina pomazání olejem, Tajina svěcení oleje, je přizvání pomoci člověku, aby se zbavil od tělesných neduhů. Po celou dobu Velkého půstu, jsme se snažili a starali zvláště činit pokání ve svých hříších, snažili jsme se započít dobrý počátek a napravení našeho hříšného života a v Tajině pomazání olejem, jsme prosili Pána, aby uzdravil a vyléčil naše tělesné neduhy.

Apoštol Jakub říká: Je někdo z vás nemocen? Ať zavolá starší církve, ti ať se nad ním modlí a potírají ho olejem ve jménu Páně. Modlitba víry zachrání nemocného, Pán jej pozdvihne, a dopustil-li se hříchů, bude mu odpuštěno (Jak 5, 14 – 15).

V Tajině Zpovědi, činíme pokání v hříších, které jsme učinili, avšak jsou hříchy, které člověk časem zapomenul, pokání z nich Bohu nepřinesl a tyto hříchy, časem nashromážděné, mohou být těžkým, přetěžkým břemenem zatěžující lidskou duši. A tak jako jsou povětšinou nemoci následky hříchů, tak právě ve Svaté Tajině pomazání olejem, po výkladu a poučení učitelů Církve, se člověku odpouští právě takovéto zapomenuté hříchy a dle víry nemocného, Pán uzdravuje člověka, jestli to je pro něj k užitku.

Nynější týden, je týdnem Strastným. Zvláštní týden roku, kdy vzpomínáme spasitelná strádání Pána našeho Ježíše Krista. Přejme všem, našim bližním i vzdáleným, i sami sobě, dle svých možností a sil, být v Božím chrámu a spolu s Pánem prožít tyto dny, spolu s Ním vejít do velikého svátku, Jeho slavného Vzkříšení.

(Foto: David Kosť a Ivan Kuzan)

Z facebookové stránky farnosti

 

Velkopostní neděle sv. Marie Egyptské v Olomouci

V olomouckém katedrálním chrámu vykonal na 5. neděli velkého půstu liturgii Přeosvícený vladyka Izaiáš. Spolusloužili další duchovní.

Příklad života ct. Marie Egyptské nám ukazuje sílu pokání. Velké pokání zmůže cokoliv. Marie byla hříšnicí, ale pokání ji vyzdvihlo ze samotného mravního dna až na výšinu nejvyšší ctnosti. Z duchovního pekla vášní, ve kterém žila, ji pokání povzneslo ke svatosti.

Církev nám ještě před závěrem velkého půstu ukazuje její příklad, aby nikdo nezoufal nad svými hříchy, ale aby nás povzbudila k duchovnímu životu a inspirovala nás k cestě pokání. Nikdo ať nezoufá, že jeho hříchy jsou větší, než by Bůh mohl odpustit. Bůh si přeje spásu každého člověka a očekává jeho obrácení k pokání. Každý člověk má nějaké hříchy a každý z nás se tedy potřebuje kát a svou lítostí bořit přehradu, kterou vztyčuje hřích přes cestu společenství člověka s jeho Stvořitelem.

O životě ct. Marie Egytské si můžete přečíst podrobné vyprávění zde.

 

Připomínka sv. Řehoře Palamy v Olbramovicích

Druhou postní neděli, která je podle církevního kalendáře zasvěcená sv. Řehoři Soluňskému (Palamovi), navštívil vladyka Izaiáš církevní obec v Olbramovicích. Zde sloužil spolu s otcem Konstantinem Ryškou božskou liturgii.

O tématu druhé velkopostní neděle

Sv. Řehoř obhájil při církevních sporech (14. století) křesťanské učení o blahodati, které se týká samotných principů pravoslavné spirituality. Ze strany teologického učení vysvětluje, jak Bůh posvěcuje své stvoření a jak může být překonána nepřekročitelná propast mezi nestvořeným Bohem a jeho stvořením. Objasňuje se tím, jak může být člověk vlivem nestvořené energie Ducha Svatého (tj. blahodatí) očištěn, osvícen a nakonec zbožštěn. Praktický prožitek a zkušenost s působením blahodatí a s dílem posvěcení člověka byly vždy součástí nejvyšších stupňů pravoslavné duchovnosti, této duchovní praxi se říká hesychasmus.

V dobách, kdy žil sv. Řehoř Palama, začala být tato praxe některými pomýlenými lidmi zpochybňovaná a dokonce vysmívána. Palama byl pověřen svatohorskými mnichy bránit starobylou modlitební praxi. V tomto zápasu musel přinést i osobní utrpení a pronásledování.

Nakonec však bylo původní křesťanské uvažování o zbožštění (theosis) obhájeno a stará hesychastická spiritualita zachráněna. Ve velkém půstu si připomínáme památku sv. Řehoře, učitele blahodati, protože půst je školou duchovního zápasu a pamatujeme, že duchovní život je pro pravoslavného křesťana získáváním blahodati Ducha Svatého.

Zde je o tom všem pojednáno podrobněji: Život sv. Řehoře Palamy a dále stať Význam učení o nestvořených energiích

Foto z Olbramovic

 

Paschální poselství

POSELSTVÍ
Posvátného synodu Pravoslavné církve v českých zemích a na Slovensku
PASCHA KRISTOVA 2019

Drazí duchovní otcové, v Kristu milovaní bratři a sestry:

Vstal z mrtvých Kristus!     Vpravdě vstal z mrtvých!

„Toť jest den, kterýž učinil Hospodin! Radujme se a veselme se v něm!“
volá žalmista David. (Ž 117,24)

V dobách Starého zákona byl tehdejší svátek paschy slavnostní vzpomínkou na velkolepé vysvobození z egyptského z otroctví. A co teprve říci o naší Pasše? Vždyť Starý zákon byl pouhým stínem a předznamenáním toho, co mělo teprve přijít s narozením a vítězstvím zaslíbeného Mesiáše. Stará pascha, kterou slavili židé, byla svátkem tělesného vysvobození izraelského národa, zbavením pozemského otročení pod bičem faraóna. Naše církevní Pascha je však vznešenější, protože je duchovní a řeší věčný úděl člověka. Pascha Kristova vyvádí věřící spoutané hříchem ven z tohoto duchovního otroctví — k odpuštění jejich vin a do svobody Božích dětí. Vyhnance navrací do ráje. Vede je od smrti do života. Místo úniku z područí faraónova se nyní zbavuje Boží lid krutosti ďábla a věčné záhuby.

Pascha Páně je naším největším svátkem, v němž oslavujeme, že sám Boží Syn svým Vzkříšením z mrtvých přešel z tohoto světa k nebeskému otci, ze země na nebe, a tím nás zbavil věčné smrti a otročení ďáblu. Daroval nám „moc stát se Božími dětmi“ (Jan 1,12), vysvětluje sv. Ambrož Milánský.

Hlahol paschálních zvonů svolává věřící, svátečně oblečené do světlých oděvů, aby — podobně jako tenkrát ženy myronosice — žasli nad prázdným hrobem, na němž ještě zářilo duchovní světlo Vzkříšení. Duchovenstvo v bílých rouchách okuřuje vonným dýmem, věřící se svícemi — všichni obcházejí s paschálním zpěvem chrám. Lidé se radují, andělé spolu s nimi vzdávají chválu. Pozemské i nebeské se spojilo k oslavě Vzkříšení a vítězství Pána Ježíše nad smrtí: „Ať povstane Bůh a rozptýleni budou nepřátelé Jeho!“

Na Vzkříšení Kristově stojí naše pravoslavná víra. Apoštol Pavel volá směrem k těm, jejichž víra je slabá či nemocná, aby nepochybovali o Vzkříšení: „Kdyby Kristus nevstal z mrtvých, marná by byla naše víra!“ (1 Kor 15,17) My však nemusíme pochybovat, protože máme celý oblak svědků: sám apoštol Pavel viděl vzkříšeného Spasitele; prvokřesťanská církev měla ve svých řadách stovky lidí, kteří se setkali se zmrtvýchvstalým Pánem. Dokonce i mimo církev některé důvěryhodné osoby poskytly o tom svá svědectví. Pak je tu nespočet svědectví pravoslavných svatých, kterým se zjevil Pán ve své slávě. Ani dnešní doba nemá nouzi o taková zjevení — za všechny vzpomeňme svědectví nedávno svatořečeného velikého světce Paisije Svatohorce (+1994), který hleděl do neskonale krásné tváře Ježíše Krista.

Vzkříšení Kristovo nám dává záruku a důkaz, že vše, v co věříme a v co jsme složili naději, je pravda! Zmrtvýchvstání Pána je zárukou našeho vlastního vzkříšení. Je to záruka přemožení smrti a překonání moci hříchu. Záruka vítězství našeho Pána nad nepřítelem lidského rodu, nad záhubcem lidských duší, nad ďáblem a jeho silami. Je zárukou brány otevřené člověku zpět do ráje. Je zárukou naší spásy a věčného blaženého života s Kristem! Obdrželi jsme tedy od Krista záruku opravdovosti všeho, v co věříme a v co doufáme.

Adam s Evou byli kdysi kvůli hříchu vzpoury a kvůli odpadnutí od Boha vyhnáni z ráje a jeho brána jim byla uzavřena. Protože se svou neposlušností odcizili Stvořiteli, byli zbaveni ráje, ztratili přístup ke stromu života a vnikla do nich smrt. Přišel však Kristus, kterého Písmo svaté nazývá novým Adamem, projevil poslušnost a to až do krajnosti — ke smrti na kříži. (Filip 2,7) Následně otevřel doposavad pevně uzamčenou bránu ráje. Otevřel ji pro nás všechny, neboť ti, kteří kvůli starému Adamovi umírají, oživeni jsou v samém Kristu. (1 Kor 15,22)

Kristova Pascha pro nás není jen každoroční sváteční vzpomínkou. Je to neustále prožívaná skutečnost našeho křesťanského života. Vzkříšení Páně je osou naší víry. Tato víra nabízí našim srdcím, svedeným různými pokušeními a zmučeným světskou pomíjivostí, dar už zde na zemi prožívat část radosti nebeského království. Protože Kristus ukázal vítězství nad jakýmkoliv nepřítelem, můžeme s apoštolem Pavlem nadšeně zvolat: „Jsem jist, že ani smrt ani život, ani andělé ani mocnosti, ani přítomnost ani budoucnost, ani žádná moc, ani výšiny ani hlubiny, ani co jiného v celém tvorstvu nedokáže nás odloučit od lásky Boží, která je v Kristu Ježíši, našem Pánu.“ (Řím 8,38-39)

„Jestliže proviněním Adamovým se smrt zmocnila nad námi vlády skrze jednoho člověka, tím spíše ti, kteří přijímají (od Pána) hojnost milosti a darované spravedlnosti, budou vládnout v životě věčném skrze jednoho jediného, Ježíše Krista.“ (Řím 5,17) To je pozvánka adresovaná nám všem, pozvánka k „paschální hostině víry“. (Jak volá sv. Jan Zlatoústý.)

Půst, jestli jsme jej konali ve správném duchu, v nás vzbudil touhu po Bohu a po společenství s Ním. Obrátil naše duševní zraky od pozemského k nebeskému, od materiálního k duchovnímu, od dočasného k věčnému. Díky tomu s vírou vzhlížíme na Kristův kříž, skrze který Spasitel sestoupil za námi až na samotné dno lidské bídy. Spatřujeme ve znamení kříže zjevení Boží lásky člověku. Lásky, na kterou věřící člověk odpovídá svou vděčností a opětovanou láskou. Vzkříšení Pána je slavnostním a velkolepým zjevením Boží moci a Jeho svrchované vlády. (2 Tim 1,10) Vykupitel se ujal těch, které našel na dně nejhlubší propasti, a nese je s sebou vzhůru ke svobodě. Vede ty, kteří byli uvězněni ve strašných temnotách, rozlomil vrata žaláře, vytváří jim cestu do světla. Lidí, týraných ďáblem za své hříchy, se ujal Bůh, uvádí je do říše blaženosti a odpuštění.

Touha po věčném životě není pro nejhlubší nitro naší duše nic cizího. Všichni — už od útlého dětství — někde u kořenů své bytosti vnímáme nepřirozenost smrti a odpor k pomíjivosti. Nelze se s ní smířit, jak nad smrtí naříká básník. Smrt je nám z hloubi srdce protivná. Cítíme, že jsme stvořeni pro život a ne pro umírání. A tento věčný nesmrtelný život, o který bylo lidstvo kdysi pradávnou vzpourou neposlušných prvních lidí připraveno, nám přišel Pán Ježíš vrátit. Jakými slovy za to poděkujeme? Pán se za námi vydal především proto, abychom z jeho rukou přijali dar života, který nám nabízí. Abychom přijali jako dar Jej samotného — pro nás poníženého, ukřižovaného, trpícího a pohřbívaného, a zároveň Jej přijímáme s Jeho vítězstvím nad smrtí, vstávajícího z mrtvých a vystupujícího se slávou na nebesa. Tak se, skrze víru, pokoru, poslušnost a oddanost jeho milované Církvi, stáváme účastni Jeho slávy i Jeho vzkříšení, abychom se s ním radovali na nekonečné věky v Jeho Království.

A tím už se dostáváme k odpovědi na otázku: „Jak důstojně oslavit Paschu?“ Především posílením své víry a vděčnosti Bohu za to, co pro nás učinil. Víru a vděčnost vtělíme do svých životů tím, že je vedeme dle Božích přikázání, aby se líbily Pánu. A nezapomínejme, že na vzkříšení Pána důstojně odpovíme vzájemnou láskou — trpělivostí, soucitem, přejícností, nezištnou pomocí, kterou jeden druhému prokazujeme, snášenlivostí, pokorou před bližním. Pro paschální radost zapomeňme na své neshody. To je pravá oslava, kterou od nás Pán očekává! Slyšíme to zpívat při paschální bohoslužbě: „Povznesme se slavností a druh druha obejměme!“

Přejeme všem povznášející a radostnou oslavu letošní Paschy Kristovy a pozdravujeme vás slovy paschálního troparu:

Vstal z mrtvých Kristus, smrtí smrt překonal
a jsoucím ve hrobech život daroval!

† Rastislav
arcibiskup prešovský,
metropolita českých zemí a Slovenska

† Michal
arcibiskup pražský a českých zemí

† Simeon
arcibiskup olomoucko-brněnský

† Juraj
arcibiskup michalovsko-košický

† Izaiáš
biskup šumperský

Pro tisk poselství v PDF zde: Paschalni-poselstvi-2019

 

Jihlavská oslava svátků Narození a Křtu Pána v Jordánu

Sváteční doba, rozklenutá od Narození Kristova do Zjevení Páně, začala v Jihlavě vánoční dětskou besídkou a nadílkou. Vrcholem svátků Narození byly bohoslužby u ozdobeného stromečku v našem domovním chrámu, na kterém rozsvěcíme svíčky ke svatému přijímání. Už od neděle praotců u nás zpíváme vánoční koledy a to v pěti jazycích (koledy pěti národů).

Sváteční období nás přivedlo až k oslavě Křtu Pána v Jordáně (Bogojavlenije, Theofanie). V předvečer a posléze i v den svátku jsme konali obřad velkého svěcení vody, kterou si věřící posléze nabírali a odnášeli do svých příbytků. Všichni přítomní byli řádně pokropeni posvěcenou „bogojavlenskou vodou“, kterou je zvykem v průběhu celého roku doma pít k posvěcení. Tato velká svátost má zvláštní vlastnost – voda se nekazí po celý rok, ba nezřídka ani v průběhu celé řady let.

Při vzpomínání události Křtu Pána Ježíše v Jordáně svatým Janem Křtitelem jsme uvažovali nad obsahem svátku. Spatřujeme v ní další milník cesty, kterou kráčí Bůh zachránit ztracené lidstvo. Božský Pastýř se totiž vydal vyhledat zbloudilou ovečku a přinést ji na svých ramenou zpět domů. Člověk je nalezen a opět připojen k mocnostem nebeským, spojen s Bohem.

Pohled na Pána, který se v Jordáně sklání před svým sluhou, nás přivádí k poznání, že setkání člověka s Bohem se děje, když se potká Boží pokora s lidskou pokorou. Na události tohoto svátku vidíme začátek veřejné části Božího díla záchrany člověka pro život věčný. Z jedné strany pozorujeme, že celé toto dílo se nese ve znaku Božího sestoupení, ponížení, sklonění se k člověku (od Narození v betlémském chlévě až po Ukřižování, smrt a pohřbení). Z druhé strany je zřejmé, že na to má člověk odpovědět svou pokorou, jejíž počátek tkví v pokání. Slyšíme to několikrát jako opakující se ozvěnu v kázání sv. Jana Křtitele: „Čiňte pokání! Obraťte se! Neste ovoce hodné pokání!“ Ne nadarmo je sv. Jan nazýván „hlasatelem pokání“. Stejnou výzvu slyšíme pak i z úst Ježíšových, když začal kázat.

Bůh se sklání k hříšnému člověku a my jsme Církví voláni, abychom tuto milost přijali skrze svou kajícnost a potažmo pokoru. Abychom se odvrátili od marných, zlých a hříšných skutků, od světských daremností. Abychom se obrátili svá srdce k nebeskému, svatému a věčnému.

Jsme povoláni ozdobit svůj život a okrášlit svou duši ctnostmi, z nichž hlavní je láska. Zjevení Boží Trojice, které se při dnes vzpomínané události stalo, je zároveň zjevením lásky. Proto mohl druhý svatý Jan, apoštol, evangelista a miláček Páně, prohlásit: „Bůh láska jest.“ Zjevuje se skutečnost, že Božství přebývá ve třech Osobách, které se navzájem milují. Jejich vzájemná láska je charakteristickou vlastností jejich společného Božství.

Kdyby Bůh byl jen jedna Osoba (jak tvrdí některá nekřesťanská náboženství), pak by před stvořením andělů a světa buď nemohl milovat (a neplatilo by tudíž, že Bůh je láska), nebo by miloval jen sám sebe, a taková sebeláska je spíše egoismem a nikoliv pravou láskou.

V Boží Trojici však byla láska ještě před stvořením všech bytostí i světa, a tato láska se přelévá z okruhu Trojice na všechno stvoření, především na člověka, který byl učiněn podle Božího obrazu, a tudíž dokáže svou láskou nejlépe odpovědět na Boží lásku.

Proto je svátek Zjevení Páně oslavou zjevení Boží lásky – a to hned ve dvou rovinách: především vidíme při události Křtu Kristova zjevení vzájemně se milující Trojice, a současně hledíme na lásku Boha k člověku, neboť Bůh „nesnesl pohled na lidské pokolení zotročené ďáblem“, a tak přišel, aby nás „uvedl do původní svobody“.

Fotografie z jihlavské oslavy svátků – dětská vánoční besídka, děti zpívající koledy, předvečer svátku a liturgie v den Zjevení Páně se svěcením vody:

 

Webová stránka Pravoslavné církevní obce v Jihlavě

 

Eparchiální pouť ke sv. Gorazdovi

Na sobotu 1. září byla letos naplánovaná poutní bohoslužba do Hrubé Vrbky. V monastýru zasvěceném našemu novodobému světci se konala slavnostní archijerejská liturgie, které předsedal Vysokopřeosvícený vladyka Olexandr (Drabinko), metropolita Perejaslav–chmelnycký a Višnevský, vikář Kyjevské metropolie, jehož pozval náš eparchiální archijerej arcibiskup Simeon. Spolu se vzácnou návštěvou sloužil náš vladyka Izaiáš Šumperský a eparchiální duchovenstvo. Zveřejněná pozvánka na gorazdovskou pouť je samozřejmě každoročně adresována všem duchovním naší církve (přijeli i poutníci ze Slovenska) a veškerým věřícím i ostatním milovníkům památky svatého Gorazda II.

Sv. Gorazd II. ve sboru obránců pravoslaví (se svatými: Maximem Řekem, Řehořem Palamou, Markem Efezským, Ignatijem Brjančaninovem, Justinem Popovičem a Janem Kronštadtským)

Pozvání přijali mnozí účastníci pouti, jichž se letos shromáždilo vskutku mnoho. Sestra Gorazda, správkyně památníku sv. Gorazda, uvedla, že podle odhadu se celkem účastnilo asi 120 duší. Podotkla, že podle jejího názoru se zde tolik lidí v minulosti ještě nesetkalo. (Výjimkou zřejmě je slavnostní posvěcení kaple začátkem 90. let.) Moc pěkný byl pohled na hojnost malých dětí, které se veškerého dění živě účastnily.

Bohoslužbu, slavnostní uvítání hostů a závěrečné občerstvení připravili místní věřící, kteří v posledních letech začali vytvářet kolem monastýru církevní obec, spolu s místním duchovním jer. Mgr. Arkadiuszem Skibińskim. Vše bylo pod vedením sestry Gorazdy pečlivě a velkolepě připraveno.

Službu početného duchovenstva usměrňoval pod vedením obou biskupů archidiákon Rafael. Zpívalo a žalmistovalo trio zpěváků z jihlavské církevní obce. Bohoslužebný zpěv zněl v českém jazyce a přidávali se mnozí přítomní.

* * *

Kázání bylo svěřeno důstojnému otci Jakubovi z Třebíče. Ve své promluvě pohovořil o životě našeho světce a významu jeho jedinečného díla. Zdůraznil, že v jeho osobě vidíme vzor. Právě vzory zbožnosti, ctnosti, ušlechtilosti  společnosti v naší době bolestně scházejí. Osoby, které jsou masmédii vyzdvihovány či stavěny lidem před oči, většinou nepovznášejí lidského ducha ani ke zbožnosti ani k ušlechtilosti, k touze po čistotě a nesobeckosti. Dnešní idoly svými skutky či slovy a smutným příkladem spíše srážejí lidského ducha do prachu světskosti, marnosti, zištnosti, nemravnosti a egoismu. Vladyka Gorazd se projevil jako ten, kdo z celého srdce hledá čistý pramen pravdy, kdo celý činný život do vyčerpání sloužil lidem, pomáhal nemocným. Už dávno před tím, než jeho život násilně ukončila nacistická popravčí četa, se vlastně obětoval pro dílo obnovy cyrilometodějského pravoslaví u nás. Nehledal pro sebe výhody, své prostředky buď rozdával potřebným nebo z nich pomáhal církevním obcím. Nepřál si pro sebe pocty ani slávu.

Veškerý jeho život, skutky i myšlení byly jako zlatou nití protkány skromností, střízlivostí a pokorou. Nepovažoval se za někoho mimořádného či zvláštního, vůbec neviděl, že byl Bohem vyvolen a darován tomuto národu k obnově pravoslaví. Že právě on byl tím, kdo díky svým schopnostem se snad jediný mohl stát Božím nástrojem k takovému úkolu. Sám si připadal jen jako předchůdce, který připravuje cestu budoucímu velkému budovateli pravoslavné církve u nás. Očekával, že po něm přijde někdo významný svými schopnosti, ušlechtilý charakterem a Bohem obdařeným výjimečnými dary, jemuž odevzdá své dílo. Zřejmě ho ani nenapadlo, že tím, koho očekával, byl už on sám.

Říká se, že svatý člověk nevidí svou svatost. Skutečně významný a obdarovaný člověk nevnímá svou velikost. To jen duchem malí lidé sami sobě připadají jako významní a dožadují se, aby je tak vnímali i ostatní kolem.

* * *

Na závěr liturgie přistoupilo mnoho věřících ke svatému přijímání, a pak archijerejové vedli průvod kolem monastýru. Radostné modlitební obcházení nově opravených budov bylo doprovázeno čtením čtyř úryvků z evangelií a skrápěním svěcenou vodou. Bohoslužbu zakončil vladyka Izaiáš předáním vyznamenání na památku sv. Gorazda vzácnému hostu ze sesterské pravoslavné církve, a ten naopak daroval našemu vladykovi ikonu počájevských svatých. Axios, axios, axios!

Následoval zpěv mnoholetí eparchiálnímu archijereji vladykovi Simeonovi, arcibiskupu olomoucko-brněnského, který ke konání poutě požehnal, ač bohužel letos nemohl být s námi. Mnohá léta i arcibiskupu Olexandrovi a vladykovi Izaiášovi, všemu přítomnému duchovenstvu a shromážděným věřícím.

Prvnímu igumenu tohoto monastýru, zde pochovanému schiarchimandritovi Kyrillovi, a zesnulému zdejšímu mnichovi jeromonachovi Alexiovi zazpíval vladyka Izaiáš zádušní modlitbu a všichni přítomní zapěli: „Věčná paměť!“

Účastníci slavnosti se poté přesunuli na verandu, kde na ně čekaly prostřené stoly a hojnost sladkých zákusků. O přípravu hostiny se přičinili místní věřící v čele se sestrou Gorazdou, příbuznou svatého vladyky Gorazda. Srdečné jim všem díky, obdiv a přání: „Mnohá léta!“

Z události nabízíme pro potěchu duše dvě fotogalerie

 

Fotografovaly mátušky: Jana Baudišová a Salome Moravská

 

 

Fotografovala mátuška Marie Bočkarevová a další znojemští věřící

P.S.
Na závěr jsem si nechal osobní úvahu. Všichni víme, že Čechy i Moravu sužovalo už od jara katastrofální sucho. Koncem srpna dosáhlo rozměrů přírodní pohromy. Nejen, že schnou lesy a klesá hladina vody ve studních. Ale vysychají i řeky – po některých zbyla už jen prázdná koryta, jinde se místo řeky mezi kameny na dně klikatí pouhý potůček. Z velkých řek nejprve vystoupily tzv. „hladové kameny“ označující extrémní sucho, neúrodu na polích a nesplavnost toku (na nich jsou dávnými předky vytesány chmurné nápisy – nejstarší z r. 1616; na děčínském kameni bylo vytesáno: „Vidíš-li mne, plač,“ protože spatřit jej trčet z vody bylo předzvěstí utrpení). Teď se tyto kameny povalují celé na suchu, daleko od zbytků vody. Pošly ryby. Z rybníků vytahují rybáři tuny leklých ryb. Množí se případy požárů. Všichni to ještě máme v živé paměti, a tak není potřeba vyjmenovávat všechny následky horkého a bezvodého klimatu, který měnil naši krajinu na step či poušť.

Starec Paisij pravil: „Hleďte na všechno duchovně.“ Proto můžeme v katastrofálním suchu vidět následky lidského hříchu, který tuto duchovně vyprahlou společnost zachvacuje jako požár a rozpaluje ji; šíří se, a stává se normou či dokonce módou (jak smutně konstatoval sv. Paisij). Duchovně  bychom však měli nahlížet i tu skutečnost, že vydatný déšť přišel do naší země právě před sobotou, na kterou byla naplánovaná pouť do Hrubé Vrbky s oslavou a vzýváním sv. Gorazda II. Na západě republiky začalo pršet už během pátku, na Moravu přišel déšť večer a v noci z pátku na sobotu. Když jsme vyrazili do Hrubé Vrbky a poprvé za řadu měsíců jsme projížděli hojným deštěm, říkali jsme si: „Tohle je zázrak. Nejen, že už konečně začalo vydatně pršet, aby půda mohla konečně nasáknout vodu, ale především – to načasování příchodu deště!“ Při příjezdu do Vrbky liják přestal, po celou bohoslužbu zde nespadla ani kapka deště. Až po závěrečných slovech bohoslužby, když jsme se přesunovali k pohoštění na verandu monastýru, začalo znovu pršet. A prší s přestávkami už čtvrtý den po pouti. Vyprahlá krajina se konečně napila dosyta. Kdo chce, ať si říká, že je to náhoda; já však vidím zázrak na přímluvy sv. Gorazda.

* * *

Naše webová stránka věnovaná osobnosti sv. Gorazda II. s částí jeho literárního díla a dalšími památkami: orthodoxia.cz/gorazd

 

 

Oslava ve vilémovském monastýru přesvaté Bohorodice

Ženský monastýr ve Vilémově u Litovle má svůj hlavní chrám zasvěcen svátku Zesnutí přesv. Bohorodice (15. srpna). Podle něj je zasvěcen i celý monastýr. Ve středu tohoto data tedy monastýr slavil.

V předvečer svátku se sloužila večerní s litijí. Ráno pak majka představená igumenka Alexie přivítala oba moravské vladyky a konala se archijerejská liturgie. Sloužil vysokopřeosvícený vladyka Simeon, arcibiskup olomoucko-brněnský s přeosvíceným vladykou Izaiášem, biskupem šumperským. S nimi přijeli sloužit i duchovní z blízkých církevních obcí. Sjeli se podporovatelé a přátelé monastýru. Přítomno bylo asi třicet lidí.

Při kázání se vladyka Simeon zamýšlel nad příkladem přesvaté Bohorodice, která byla spojena s nebem i zemí. Vzpomínal, jak v Jerusalemě navštívil její dům, a vyprávěl, že Matka Boží byla celý život nesmírně pokorná, mírná, velice hodná; pořád se za všechny modlila. I po svém zesnutí zůstává s námi, navštěvuje nás, pomáhá nám a ochraňuje nás od veškerého zla. Pečuje o nás jako matka o své děti. Některým je dáno ji i dnes vidět. Máme se snažit, abychom i my byli spojeni v jejím mateřském duchu a v její lásce.

Kromě matky igumenie zpíval při liturgii prot. Pavel Aleš, který nás dříve vyučoval český bohoslužebný zpěv v Prešově na bohoslovecké fakultě. Pomáhali jim se zpěvem i věřící z Olomouce, které Alexie před časem naučila zpívat z Gorazdova sborníku. Přijely i dvě Řekyně z Ostravy a zpívaly řecké duchovní písně.

Chrám má novou „bohorodičnou pláštěnici“ (tj. zobrazení zesnulé Boží Matky na plátně), která byla při bohoslužbě vystavena.

Přítomné potěšil vladyka Simeon velice milou besedou, vedenou po bohoslužbě při procházce po zahradě.

 

 

Vzácným hostem byl zasloužilý emeritní protojerej prof. Pavel Aleš s mátuškou z Řimic. Mnozí z nás s láskou vzpomínají na jeho působení na Pravoslavné bohoslovecké fakultě v Prešově; v devadesátých letech pak vedl detašované pracoviště této fakulty v Olomouci. Vyučoval především církevní dějiny a případně dogmatiku.

Matka představená Alexie po svaté liturgii všechny pozvala na připravené pohoštění. Děkuje všem sloužícím a poutníkům za milou duchovní oslavu monastýrského svátku.

Nový článek o svátku Zesnutí přesvaté Bohorodice na brněnském webu: Rodíc, panenství jsi zachovala, při zesnutí svět jsi neopustila… (s českým překladem chvalozpěvu svatého Nektária Eginského „Nevěsto Panenská“)

A jedno starší zamyšlení na Ambonu: Druhý velký srpnový svátek

P.S.
Věřící ženy, které by se rády seznámily s pravoslavným mnišským životem, mohou přijet do monastýru na zkušenou. Stačí kontaktovat matku igumenii Alexii (telefonní čísla a adresu najdou ve schematismu naší eparchie).

 

(Foto pro galérii pořídila Anežka Mandelíková)

Chrámový svátek olomoucké katedrály sv. Gorazda I.

V neděli 12. srpna oslavil hlavní chrám naší eparchie svůj svátek. Katedrála je zasvěcena sv. Gorazdu I., jehož kdysi určil sv. Metoděj jako svého nástupce na Moravě.

Tento chrám má tedy svátek 9. srpna – v den památky tzv. pětipočetníků, čili hlavních učedníků sv. Metoděje: apoštolům rovného Klimenta, svt. ochridského, Angelára, svt. GORAZDA, Nauma a Sávy.

Bohoslužbu vedl přeosvícený vladyka Izaiáš, s nímž spolusloužilo deset duchovních.

O katedrále

Katedrála je z r. 1939 a hlavním stavitelem byl Vsevolod Kolomacký, pozdější archimandrita Andrej, který se účastnil i zednických prací a následně chrám vyzdobil osobitými freskami. Ikony zhotovené archimandritou Andrejem jsou dnes považovány za neopomenutelnou součást kulturně-duchovního dědictví naší české pravoslavné církve. Jeho ikonografie je pojatá v lidovém uměleckém stylu, jak jej vidíme ve starých karpatských kostelících s jejich rustikálním ikonopisem. Půvab freskové výzdoby naší katedrály vždy vzbuzoval zájem návštěvníků a vyzařoval duchovní světlo a pokoj do duší účastníků bohoslužeb. V kontextu uměleckého slohu, do kterého je tato ikonografie zařazována, je ikonografické dílo (a zvláště výmalba chrámových interiérů) archimandrity Andreje vysoce hodnoceno i ze strany znalců. A to nejen pro obdivuhodný rozsah tohoto díla, ale i pro autorův osobitý umělecký přínos. Otec Andrej tento styl pojal, rozvíjel a obohacoval nejen uměleckým cítěním své duše, ale i svou osobní modlitební a duchovní zkušeností. A kromě toho se inspiroval např. krajovými lidovými ornamenty toho místa, pro které ikonografickou výzdobu pořizoval. Věřící v chrámu tedy viděli srůstat posvátné ikonografické výjevy se svou tradiční kulturou. Výtvarnými prostředky se tím vyjadřovala misijní myšlenka návratu Pravoslaví k našim národům.

V posledním roce se chrám dočkal významné údržby interiéru a mnoha nových součástí chrámového vybavení. Plánuje se velká oprava zevnějšku katedrály.

O životě sv. Gorazda

Z dávných kronik a dobových zápisů

Vyvolení Gorazda nástupcem Metodějovým

Sv. Gorazd I.»A tak když (sv. Metoděj) kolem pozutínal všechny viny a zacpal ústa mnohomluvných, běh života dokonal, víru zachoval a očekával korunu spravedlnosti. A poněvadž se tak zalíbil Bohu a byl jím milován, počal se přibližovat čas, aby přijal odpočinutí od utrpení a odměnu za mnohé své námahy. I otázali se ho: „Koho pokládáš, otče a ctihodný učiteli, mezi svými učedníky za hodného, aby se stal tvým a tvého učení nástupcem?“ Metoděj ukázal jim na jednoho ze svých spolehlivých učedníků, zvaného Gorazd, a řekl: „Je to muž svobodný a z vaší země, dobře obeznalý v latinských knihách a zbožný. To budiž Boží vůle a vaše láska, jakož i má!“«

Ohledy na mocenské poměry a snaha vyhnout se konfliktům vedly Metoděje k tomu, že doporučil za svého nástupce Gorazda, který dobře byl vzdělán nejen v slovanském a řeckém jazyku, ale i v latině. Místy je biskup Gorazd ztotožněn s knězem Učenem, působícím na Budči, pod jehož vedením se mladý kněžic Václav měl učit rozumět knihám latinským. Podle I. staroslověnské legendy Ludmila dala Václava „vyučit v knihách slovanských pod vedením kněze, a on si dobře osvojil jejich smysl“. Existuje názor, že Ludmila bydlela na Budči. Pak by knihám staroslověnským i latinským učil Václava na Budči tentýž vzdělaný kněz Gorazd-Učen, „dobře obeznalý v latinských knihách“. (Život sv. Metoděje /kap. XVII./ Více viz na Moravia Magna)

Jiný pramen líčí vyhnání Metodějových žáků

»… Avšak drzý a opovážlivý zástup heretiků nesnesl, aby měl Metoděje i po smrti živým protivníkem. Pravili: »Pojďte, potlačíme Gorazda a nastrojíme mu úklady, protože jeho život je nám nepodobný, odchylné jeho cesty a vyčítá nám hříchy. A ponechá-li se mezi živými, ožil by sám Metoděj.« I zbavili ho biskupského stolce a (dosadili tam) nějakého Vichinga, který byl opojen běsněním hereze a mohl opojit i jiné, jenž byl proto Metodějem s prokletím vydán satanu spolu se společností těch, kteří běsnili s ním…

Takto [Viching] protizákonně a zcela bezprávně uchvátil biskupský úřad, sám si přisvojil hodnost… Hereze zvedá hlavu a vypíná se nad pravověrnou družinou Metodějových učedníků… Ti pak odpovídali svými mluvčími Gorazdem a Klimentem … Panovník (Svatopluk) sotva pochopil něco málo z toho, co říkali, neboť byl úplně neschopný pochopit nějaké Božské věci, jednak proto, že byl vychován zcela barbarsky a zkrátka řečeno bez všeho vzdělání, jednak proto, že byl mrzkou rozkoší zbaven rozumu. Jak by mohl vniknout do úvah o Trojici člověk úplně vzdálený svatosti zdrženlivého života, bez níž nikdo neuzří Pána? … »Jestliže by byl někdo,« pravil [Svatopluk], »usvědčen, že nevěří v souhlasu s učením Franků, bude jim vydán, aby s ním učinili, co chtějí…«

Kdo měli hodnost učitelů, jako byl onen Gorazd, kterého jako rodáka z Moravy a zcela zběhlého v obou jazycích, jak ve slovanském, tak i v řeckém, povznesla ctnost na Metodějův stolec, a rovněž kněz Kliment, muž nejznamenitější, i Lavrentij, Naum a Angelár, a ještě více jiných významných mužů byli zavřeni v okovech do vězení, kde se jim odepřela veškerá útěcha …  Protože (vichingovci) obdrželi od panovníka povolení jednat s nimi podle svého uvážení, vyvedli je z žaláře, mučili je bitím, jak se praví, nelidským, a neslitovali se ani nad šedinami ani nad slabostí, kterou tělům světců způsobilo mnohonásobné trýznění. Po oněch nelidských ranách, když světcům nedovolili ani přijímat pokrm, protože nedovolili nikomu hodit ani kousek chleba Kristovým služebníkům či spíše Kristu, vydali je vojínům, aby odvedli každého do různých míst při Dunaji, a odsoudili je k vyhnanství z města.

Vojíni [byli] lidé barbarští, totiž Němci již od přírody suroví, a když tuto jejich vlastnost posílil ještě obdržený rozkaz, převzali světce, vyvedli je z města a svléknuvše je, vlekli je nahé. Takto jim současně působili dvojí zlo: hanbu a utrpení z mrazivého větru, který ustavičně v podunajských končinách doráží. Ba i meče jim přikládali na šíje, jako by je chtěli zabít, a k bokům přikládali kopí, jako by je chtěli do nich vrazit, aby neumírali jedinou smrtí, ale tolikrát, kolikrát ji očekávali. Když pak již byli daleko od města, tu ti, co je vedli, je propustili a vraceli se do města … Kliment pak, vzav s sebou Nauma a Angelára, ubíral se cestou vedoucí k Dunaji…«   (Život Klimenta, biskupa Bulharů. Více viz na Moravia Magna)

Skrze tyto úryvky z dávných textů hledíme na počátek a základ naší cyrilometodějské církve. Nejprve k nám na pozvání sv. Rostislava přišli učenci a svatí misionáři Cyril a Metoděj a těžce zde pracovali na položení základního kamene. Zajistili mladou moravskou církev vším potřebným – materiálně i duchovně a také právně-kanonicky i církevně-kulturně. Přinesli s sebou jako dar Moravanům nové písmo pro slovanskou řeč a překlad evangelií. Začali kázat křesťanskou víru, vyučovat, křtít a sloužit bohoslužby. Zajistili biblické i liturgické překlady, postarali se o stálé šíření bohoslužebného života (sv. Cyril byl zřejmě biskupem a světil tu nové moravské duchovní). S pomocí a záštitou sv. knížete Rostislava organizovali výstavbu chrámů a jejich vybavení posvátnými předměty. Pak přišel na řadu kanonický zákoník pro potřeby církevní i křesťanské správy státu a společnosti. A toto velkolepé dílo bylo pak ještě posvěceno, dotvrzeno utrpením jejich žáků. (Boží prozřetelností se tím dostalo i na Balkán.)

To jsou slavné základy a kořeny, jichž je potřeba se pevně držet, hlásat je, pokračovat na nich a dále budovat, a pak i nás bude napájet duchovní míza, která z těchto živých kořenů stále stoupá.

Dva slavní svatí Gorazdové

Jméno sv. Gorazda, žáka Metodějova, bylo o tisíciletí později uděleno vladykovi mučedníkovi Gorazdovi II. (+1942), který zde obnovil svaté Pravoslaví. Stalo se tak, když v Srbsku přijal mnišství a byl vysvěcen na biskupa (v Bělehradě r. 1921) – prvního moravského pravoslavného biskupa po sv. Metodějovi, aby se podobně jako kdysi Moravan Gorazd I. stal tento současný Moravan druhým Gorazdem, nástupcem sv. Metoděje.

»Jugoslávský tisk u příležitosti biskupského svěcení Gorazda II. píše o duchovním napojení na Gorazda I.: „…Památka tohoto Gorazda (prvého – z Moravy vyhnaného žáka sv. Metoděje) se uchovala v tradici národa srbského. Ač nemohl (onen Gorazd) dokončit práci jemu uloženou, přece zachoval svoje jméno věkům budoucím. Osudy jeho nejsou známy a stopa jeho končí v Bělehradě. Po dvanácti stoletích přichází do téhož Bělehradu syn země moravské, aby přijal a odnesl (zpět) tu hřivnu víry cyrilometodějské, kterou jeho předchůdce, světec, v srdce srbských bratrů uložil. Duch prvého Gorazda spočinul na tomto jeho nástupci a v srdci jeho roznítil oheň lásky k ideji prvních apoštolů slovanských a v témž Bělehradě přijímá Gorazd druhý po dvanácti stoletích berlu biskupskou, aby do své rodné země přenesl novou setbu toho semene, které bylo Metodějem zaseto…“« (Ze sborníku Pastýř a Martyr)

Jistě chápeme, proč vladyka Gorazd nechal moravský katedrální chrám zasvětit právě Gorazdu I. Tento chrám zde představuje a upevňuje pouto, které spojuje cyrilometodějství s naší novodobou místní církví. Připomíná, že obnovené české pravoslaví je neodlučně spojeno s dědictvím sv. Cyrila a Metoděje, kteří zde skrze tuto svou pravoslavnou církev žehnají naší zemi. Vladyka Gorazd II. věděl, že jednou odejde z tohoto pozemského přebývání, ale navázané pouto s dílem a odkazem sv. Metoděje zde přetrvá dál, dokud bude trvat obnovená Česká pravoslavná církev.

Pravoslaví v našem národě je pevně spojeno s jménem Gorazd. Proto je nám památka svatých pětipočetníků tak vzácná. Naše olomoucká katedrála, kde jsou od dob Gorazda II. vznášeny prosby o přímluvu sv. Gorazda I., je tudíž nejen kanonicky nýbrž i duchovně centrem eparchiálního života.

Fotografie z nedělní duchovní slavnosti chrámového svátku

Pro ty, kteří by zatoužili být alespoň zprostředkovaně u této sváteční události, přinášíme několik obsáhlých fotogalérií.

Začátek bohoslužby

 

Vyznamenání některých duchovních

 

Pokračování bohoslužby

 

Na závěr chrámové oslavy se konal liturgický průvod kolem chrámu se čtením úryvků evangelia a kropení svěcenou vodou.

 

Na samotný závěr bylo připraveno pohoštění.

(Fotografovala mátuška Marie Bočkarevová)

 

Panychida u příležitosti 75 let od vyvraždění Českého Malína na Volyni

V Novém Malíně u Šumperka se každoročně na památku vypálení Českého Malína na Volyni koná za účasti zástupců olomoucko-brněnské eparchie pietní akt. Letos jsme v Novém Malíně vzpomenuli 75. výročí této tragické události.

Panychidu za naše zavražděné bratry a sestry sloužil vladyka Izaiáš, biskup šumperský s dalšími našimi duchovními.

Věčná paměť!

O historii Českého Malína na Volyni

K výročí tři čtvrtě století tragédie na Volyni

Český Malín je česká obec na Ukrajině založená v druhé polovině 19. století českými přistěhovalci z Lounska, Žatecka a Rakovnicka, vypálená za druhé světové války Němci. Český Malín se nacházel vedle vsi (Ukrajinský) Malín.

V 60. letech 19. století zvala ruská carská vláda přistěhovalce, kteří by obdělávali nevyužitou půdu. Kromě její levné koupě poskytovala těmto lidem výhody, kterými bylo právo na zakládání výrobních podniků, právo na národní školství, právo na vlastní samosprávu, právo na náboženskou svobodu, osvobození od placení daní po dobu 20 let a osvobození od vojenské povinnosti.

O Velikonocích roku 1870 se z českých zemí, přesněji z lounského, žateckého a rakovnického okresu, vydalo na cestu asi dvacet rodin. Putovaly zhruba měsíc, přes Karpaty až do volyňského Rovna.

Obec Český Malín byla založena v ukrajinské Volyni roku 1871. Byla zde postavena škola, kde se vyučovalo v českém jazyce. Obyvatelstvo přešlo na pravoslavnou víru. V obci byla zřízena knihovna, dobrovolný hasičský sbor, ochotnický divadelní spolek, založena druhá (církevní) škola. Obec se rozvíjela díky pracovitosti a znalostem lidí, díky zavádění moderní zemědělské mechanizace a měla nejvyšší úroveň.

Víc než šedesát let malínští budovali svá hospodářství, s ukrajinskými a polskými sousedy měli, jak by se dnes řeklo, korektní vztahy. Přečkali první světovou válku, kdy byli na několik let vyhnáni a jejich obec takřka zničena, přežívali i bídu sovětské a nacistické okupace.

Po sovětsko-polské válce připadl roku 1921 Český Malín Polsku. Ve druhé polovině 30. let byl vlivem polské protičeské propagandy, která vyústila v požadavky polského obyvatelstva na likvidaci českého školství a v požadavky na zabrání půdy českým rolníkům, negativně ovlivněn život českých osadníků na území Polska, a tedy i v Českém Malíně.

Ve dvacátém století se na Volyni vystřídalo několik režimů a nadvlád, skoro všechny změny byly provázeny vražděním, pogromy, krádežemi. Události na Volyni v letech 1939 -1945, tedy dobu sovětské a nacistické okupace, popisují historikové současně jako občanskou válku mezi Poláky a Ukrajinci. Posléze připadl Český Malín opět Sovětskému svazu.

Následovala kolektivizace, znárodňování, transporty celých selských rodů na Sibiř, do táborů nucených prací. Historik Eduard Stehlík z Vojenského historického ústavu říká: „Bolševismus, tedy okrádání, zatýkání, vraždy, deportace, všechny tyhle známé otřesné věci se pochopitelně týkaly i obyvatel Volyně. Ve třicátých letech se navíc Ukrajinou prohnal hladomor, který vznikl násilnými rekvizicemi obilí; dodnes nevíme, kolik set tisíc lidí kvůli Stalinovým příkazům umřelo. Lidé na Volyni tedy neměli o sovětském režimu žádné iluze.

Když začalo Hitlerovo drang nach Osten zavedli Němci brutální okupační režim, skutečný i domnělý odpor či sabotáž trestali smrtí. Němcům museli hospodáři odvádět všechno, počínaje obilím, masem a máslem, přes olejnatá semena až po byliny, listy višní i třešní nebo tabák, jehož pěstování bylo nuceně zavedeno.

Na Volyni ale tehdy nehrozilo nebezpečí jen ze strany okupační správy, ať už sovětské nebo později nacistické. V kraji řádily nacionalistické ukrajinské polovojenské hordy Banderovců, patřící pod ilegální Ukrajinskou povstaleckou armádu, nekontrolovatelné tlupy zločinců, kteří v kraji vraždili, kradli a znásilňovali. Řádění Banderovců a nacistická okupace Volyně měly za následek desetitisíce obětí, civilisté byli vězněni, stříleni a mučeni, Židé vražděni na místě nebo ve vyhlazovacích táborech. Česká menšina se podle pamětníků a historiků snažila udržet v nenápadnosti, pokud to šlo, vyhýbala se konfliktním situacím.

Pak přišlo ráno 13. července 1943. Sedláci se po dvou dnech svátků chystali na pole, když do Českého Malína vpochodovala jednotka vojáků v německých uniformách. Vojáci nakráčeli doprostřed obce a dvou až tříčlenné hlídky s puškami s nasazenými bodáky obcházely jeden dům po druhém a vyváděly ven každého, koho našly s výjimkou nemohoucích. Skoro nikdo z Malínských neuměl dobře německy, vojáci tedy gestikulovali a zprvu se usmívali. Lidé se přesto pokoušeli o lámaný rozhovor, ptali se, co se děje, zda si mají vzít sebou jídlo a oblečení, jak dlouho budou mimo domov. Jeden z vojáků ukazoval: bude to trvat jen půl hodiny… Většina lidí soudila, že je Němci potřebují na práci.

Během několika hodin upálili, zastřelili a ubili víc než čtyři sta vesničanů včetně žen a dětí. Veškeré obyvatelstvo Českého Malína bylo vyhnáno na ulice, kde byli odděleni starci, ženy a děti od mužů. Po skupinách pak byli lidé odváděni do Ukrajinského Malína, odkud se již ozývala střelba. Někteří mladí muži byli přinuceni hnát ze vsi uloupený dobytek a odvážet nakradený majetek. V Ukrajinském Malíně Němci zahnali všechny muže a část žen po skupinách do kostela, školy a jiných budov, které polili hořlavinou a podpálili. Všichni, kteří se snažili utéci nebo vyskočit z oken, byli pobiti ranami z automatů a jiných zbraní. Většina starců, žen a dětí byla odvedena po skupinách nazpět do Českého Malína, kde jim bylo od velících důstojníků řečeno, že budou propuštěni. Místo toho byli však nahnáni do stodol a upáleni. Postupně Němci zapalovali i další budovy v obci.

Zachránilo se pouze několik osob, které nebyly přítomny v obci, protože brzy ráno odjeli na nákupy, nebo které byly nuceny hnát uloupený dobytek a vézt nakradený majetek nebo uprchli ze skupiny. Vesnice hořela týden, nalezené pozůstatky lidí byly pochovány ve společném hrobě na hřbitově v Českém Malíně.

Zavražděno bylo z místních 104 mužů, 161 žen a 105 dětí do 14 let, dále 26 Poláků a 4 Češi, kteří v obci pobývali. Popelem lehlo 68 domů.

Vraždění trvalo několik hodin. Vpodvečer se nad hořícími statky podle pamětníků spustil vydatný prudký déšť, který hořící trosky uhasil. Ráno se na spáleniště začali vracet ti, kdo přežili. Hledali a pohřbívali své nejbližší, často je mohli poznat jen podle zbytků šatů a šperků a podle míst, kde leželi.

Dne 13. července 1947 při příležitosti čtvrtého výročí vypálení Českého Malína byla přejmenována obec Frankštát na Šumpersku na Nový Malín, do obce Nový Malín se přestěhovalo i několik přeživších obyvatel z Českého Malína. V roce 2006 žilo posledních devět svědků malínského masakru – velké válečné vraždy Čechů.

Pamětníci tragédie v Českém Malíně ve Volyni vyprávěli své vzpomínky dokumentaristům z neziskové organizace Post Bellum. Tato organizace sesbírala už tři tisíce osudů a zpřístupňuje je na portále Paměť národa (www.pametnaroda.cz).

Poutníci z Brna na Svaté Hoře Athos

ATHOS

V Pravoslaví se Athosu většinou říká „Svatá Hora“ – z řeckého Agion Óros. Jedná se o jeden ze tří poloostrovů na severořeckém Chalkidiki. Nachází se zde mnišský stát, tvořený dvaceti mužskými kláštery (v pravoslaví se říká monastýry) a mnoha poustevnami. Ženy (a malé děti) mají na toto místo podle více než 1000 let staré tradice zakázaný vstup.

GEOGRAFIE

Athos je nejvýchodnější ze tří poloostrůvků – jakoby prstů, které vybíhají do Egejského moře z poloostrova Chalkidiki. Athonský poloostrov má 50 km na délku, jeho šířka se pohybuje mezi 8 a 12 km a jeho plocha je 350 km čtverčních. Na jihu poloostrova se od moře zdvihá hora Athos do výše 2033 m (údaje o výšce hory se různí, na rúzných mapách jsou k vidění nejméně tři různé údaje. Zde je uvedeno číslo nejčastěji publikované v pravoslavných průvodcích).

Na Athosu se nachází pravoslavná “mnišská republika”. Na Athos nemají podle dávné tradice (sahající až k začátkům mnišství na tomto místě) přístup ženy.

Jméno Athon je prastaré, prý po nějakém bájném obrovi. Kdysi tady byly pohanské svatyně a na vrcholku byla modla Apollona.

Trvale na Athosu přebývají jenom pravoslavní mniši (a několik osob správního personálu). V současnosti zde žije asi 2000 mnichů (přesné číslo bude větší, ale není přesně známo).

Politicky spadá pod svrchovanost Řeckého státu. Z hlediska církevní jurisdikce spadá Svatá Hora přímo pod konstantinopolského patriarchu.

Pro pravoslavné křesťany má Athos jedinečný význam jako jedno z pomyslných duchovních center pravoslaví. Na Svaté Hoře je přes tisíciletí nepřetržitě pěstována pravoslavná duchovní tradice. Zvláště je Athos spojen s tzv. hesychasmem, což je teologické pojmenování nejhlubší mystického duchovní modlitební praxe. Je zde pěstována i specifická podoba pravoslavné východní liturgické praxe (tzv. svatohorský typikon). Svatá Hora je pro pravoslavné křesťany místem, kde mohou zažít hlubokou duchovnost, kde se každodenně prý dějí zázraky (kvůli nimž sem přicházejí mnozí poutníci s prosbou o uzdravení, otěhotnění manželky, nápravy dítěte atd.), kde jsou divotvorné ikony a nesčíslné množství ostatků svatých a hlavně – žijící svatí – duchonosní starci.

Z hlediska nepravoslavných návštěvníků je Athos místem podivuhodné starobylé byzantské architektury, kde se dochovalo veliké množství archeologických památek na dávnou Byzanc, památek z oblasti výtvarného umění (ikony), ostatkáře, kalichy apod. i z oblasti písemnictví (v knihovnách jsou střeženy vzácné rukopisy, iluminace apod.). To vše na soustředěno poměrně na malé ploše.

Právem je možné považovat Svatou Horu za duchovně-kulturní klenot světa, neboť ve starobylých monastýrech a poustevnách jsou přechovávány památky nevyčíslitelné hodnoty. Jedná se o práce ikonopisců, řezbářů, kaligrafů a dalších umělců práce s kovem, látkami apod.

Oba typy návštěvníků se mohou při návštěvě Athosu dotknout dávné žijící Byzance – její duchovní i umělecké sféry. A oba typy při návštěvě Athosu jistě ocení jeho výjimečně krásnou přírodu.

MONASTÝRY

Na poloostrovu Svatá Hora je 20 pravoslavných monastýrů (klášterů) a mnoho skitů, kaliv, kelijí, pousteven apod. (Skit, kaliva, kelije jsou různé menší mnišské příbytky; skit malý monastýr, kaliva a kelije bývají příbytky pro jednoho či několik mnichů s domovní kaplí či malým chrámem). Většina monastýru přináleží Řekům, a dále je zde po jednom monastýru bulharském, ruském, srbském a rumunském. Žijí v nich mniši z celého světa, nebo i mimo monastýry, osaměle, na svazích pohoří či v menších poustevnách.

Fotografie z cesty brněnských poutníků na Athos v červnu 2018:

Převzato z facebookového profilu Pravoslavné církevní obce v Brně – článek o Svaté Hoře

Viz též rozcestník článků o Athosu na orthodoxia.cz/athos

 

K návštěvě ikony Boží Matky „Sedmibolestné“ v Brně a v Mikulčicích

Pobídka svatých k úctě přesv. Bohorodice

Jak jen to je možné, držte se co nejpevněji za šat naší velké Vládkyně – Bohorodice, aby vám pomáhala. Nechť Bohorodice, tato něžná, pečlivá a starostlivá Matka celého světa, ochraňuje vás i celý svět… (Ctihodný starec Paisij Svatohorec)

Těmito slovy nás vyzývá ctihodný starec Paisij (přičten k zástupu svatých roku 2015), abychom se obraceli k Matce Boží, této něžné a starostlivé Ochránkyni všech, a s vírou ji prosili o Její mocnou záštitu.

2018-05-brno-ikona-50nice-9Takto se i v naší brněnské církevní obci snažíme již od roku 2007 co nejvíce přiblížit v modlitbách k Matce Boží, před její divotvornou a myrotočivou ikonou Obměkčení zlých srdcí, která nás, naši církevní obec a celou místní Pravoslavnou církev již tolik let navštěvuje.

Letos, tedy celkově již po jedenácté, jsme měli opět možnost přiblížit se v modlitbách ke zjevné milosti Matky Boží, k její svaté ikoně, která k nám letos doputovala až z italského města Bari. …

V pátek 25. května, v den Noci kostelů, se v našem chrámu sloužilo Všenoční bdění spolu s kánonem a akathistem před ikonou Přesvaté Bohorodice Obměkčení zlých srdcí (Sedmibolestné). V ten den zůstal náš chrám otevřen pro veřejnost až do pozdních, resp. popůlnočních hodin.

Ikona Matky Boží navštívila Mikulčice

Následující den v sobotu, kdy naše místní Církev konala všepravoslavnou pouť k místu dávné velkomoravské misie svatých věrozvěstů Cyrila a Metoděje, „zavítala“ ikona Sedmibolestná vůbec poprvé v historii na tato posvátná místa, spjatá s dávnou historií našeho národa. Zde, na základech trojlodní baziliky, dnes již pod širým nebem, byla ikona umístěna doprostřed kdysi skvoucího se svatostánku, přímo v centru bývalého velkomoravského hradiště v Mikulčicích.

Právě na těchto místech si vždy, znovu a znovu, připomínáme události, které tak výstižně popsal svatý Jan Šanghajský a které v nás současně probouzejí pocit vděčnosti, který bychom měli pociťovat ve vztahu ke svatým bratřím Cyrilu a Metoději:

„Neboť oni přinesli těm, kdož přebývali v zemi stínu smrti… (Iz 9,2), tedy uprostřed pohanství, Světlo pravé víry Kristovy. Těm, kteří nic nevěděli o Božím království, jej zvěstovali a ukázali jim cestu, která do něj směřuje. Služebníky nepravých a lživých bohů učinili svatí bratři služebníky pravého Boha! Ty, kteříž žili v neřesti a hrubých mravech, naučili milovat dobro a pravdu a ukázali jim nadřazenost ctnosti, očistili jejich smysly a učinili je zbožnými a mravnými. Ty, kteří se nacházeli pod mocí hříchu a zpustlosti, osvobodili z ďábelských sítí, znovuzrodili je svatým křtem a naučili je novému životu ve slávě Boží. Ve stejné době pak pro neučené a polodivoké Slovany sestavili abecedu, darovali jim vzdělanost a naučili je užívat písemnictví, a takto položili počátek jejich duchovního osvícení a vzdělání.“ (Z kázání v den svátku svatých soluňských bratří)

Svatou liturgii svým zpěvem doprovodil brněnský chrámový sbor.

Divotvorná ikona na svatodušní svátky v brněnské katedrále

Před započetím nedělní svaté liturgie v Brně byl náš chrám slavnostně vyzdoben zelenými ratolestmi při příležitosti svátku „Seslání Ducha Svatého na apoštoly“ (Svaté Padesátnice). Po svaté liturgii, s mimořádnou účastí věřících, podobnou té velikonoční, proběhl slavnostní průvod kolem chrámu s ikonami „Svaté Trojice“ a Bohorodicí „Sedmibolestnou“.

Ke konci bohoslužby byli všichni z přítomných věřících pomazáni myrem od divotvorné a myrotočivé ikony Obměkčení zlých srdcí.

2018-05-brno-ikona-50nice-8

(Výběr z článku uveřejněném na webu brněnské církevní obce, kde si můžete přečíst celý text.)

P.S.

Tato divotvorná ikona již (díky duchovní správě brněnské farnosti) připutovala na dlouhou řadu míst naší vlasti a všude přinášela pomoc a požehnání. V r. 2007 byla např. i v Jihlavě – zde je archivovaná fotogalerie z této návštěvy.

 

Pouť za sv. Cyrilem a Metodějem do Mikulčic

Od nejstarších dob věřící putovali na místa, kde se stalo nějaké nebeské zjevení nebo zde žil svatý člověk. Cítili zde tu duchovní energii, která s nebe sestupuje na místě nebeského úkazu, zázraku, nadpřirozeného navštívení nebo působení života světce – Božího člověka. Ten neviditelný otisk, zůstávající na všem pozemském po záblesku nebeského duchovního ohně, nesmazatelně přetrvává. Je to v každém kamínku, stéblu i ve vzduchu. Říkáme tomu, že místo je požehnané.

2018-05-mikulcice-rad-131V každé místní církvi mají svá požehnaná místa, která jsou spojena s příchodem apoštolů a věrozvěstů, s životy zdejších svatých nebo nebeskými zjeveními. Křesťané mají zkušenost s tímto požehnáním, a tak mají ve zvyku putovat na tato svatá místa, pomodlit se zde, uctít památku, přihlásit se k dílu těchto svatých a svou poutí na něm přijmout účast.

Na Moravě požehnává eparchiální archijerej každoročně dvě církevní pouti: cyrilometodějskou a gorazdovskou. Ke květnovému svátku sv. Cyrila a Metoděje je to bohoslužba v bazilice, kde sloužíval sv. Metoděj. Bazilika, jejíž základy byly poblíž Mikulčic při vykopávkách nalezeny, už bohužel nestojí, ale požehnání sv. Metoděje zůstává. Zvláště při liturgii lze pocítit jedinečnou přítomnost našeho slavného světce – jako by se spolu s námi klaněl před svatým prestolem a uctíval přesvaté Dary Těla a Krve Kristovy. Přijíždíme sem oslavit cyrilometodějský svátek nejen, abychom uctili jeho památku a pomodlili se k němu za naši církev, ale abychom do jeho díla vstoupili, navázali na ně a upevnili naše společenství s ním právě na tomto místě, které je srdcem celého slovanského Pravoslaví.

Pouť byla letos mimořádná také tím, že do mikulčického Metodějova chrámu připutovala i divotvorná ikona Matky Boží Sedmibolestné. Pár dní před tím byla v Bari při liturgii u ostatků sv. Mikuláše. Dnes spočinula v Mikulčicích, kde ji v bazilice (kdysi možná zasvěcené sv. Mikuláši) mohli poutníci uctít. Byla to další nebeská návštěva, kterou byla tato pouť poctěna. Po liturgii byli všichni pomazání zázračným olejem, který ikona roní.

2018-05-mikulcice-rad-spol-dsc_0231

Letos měla mikulčická pouť spíše komorní charakter. Kvůli kalendářní shodě (pouť připadla na zádušní Trojickou sobotu před svatodušními svátky a navíc se v předvečer konala “noc kostelů”) se sjelo méně poutníků, než je obvyklé (napočítal jsem necelou stovku účastníků bohoslužby, ale někteří další poutníci se v okolí ukrývali před sluníčkem). Je zajímavé sledovat, že to nikterak neumenšilo duchovní krásu a hloubku této události. Svědčí o to požehnání, které na tomto místě spočívá nezávisle na nás. S dojetím jsme vzývali nám tak drahé svaté bratry ze Soluně. Krásně zpíval sbor. Věřící se zpovídali a přijímali svaté Tajiny. Lípy kolem baziliky zrovna dospěly do plného květu a jejich sladká vůně byla silnější než kadidlo z mocného okuřování dvou diákonů. Sama okolní příroda tak přispěchala uctít památku slovanských věrozvěstů svým vlastním kadidlem, v jehož oblaku omamné vůně nebyla naše aromata vkládaná na žhavé uhlí do kadidelnic vůbec cítit.

Svědectvím o klidné a radostné duchovní atmosféře jsou fotografie prot. Libora Raclavského:

Putování na Ochrid

Na přelomu dubna a května měli věřící přerovské církevní obce možnost zúčastnit se zájezdu na Ochrid. Přerovští farníci, kteří věděli, že jejich duchovní otec Libor se mnoho let zabývá historií Velké Moravy a cyrilometodějstvím, se rozhodli chopit se příležitosti, přihlásit se na nabídku poznávacího zájezdu a uskutečnit vlastní putování po stopách žáků sv. Cyrila a Metoděje, kteří jsou patrony našeho chrámu v Přerově. Protože majitel cestovní kanceláře je velký příznivec naší církevní obce, slíbil, že přerovští účastníci budou mít mimo oficiální program zájezdu ještě své vlastní poznávací putování. Ti z nás, kteří ve své práci dostali volno, se na zájezd přihlásili a zároveň tuto pouť věnovali svému duchovnímu k jeho životnímu jubileu.

V Makedonii byla naše výprava ubytována v hotelu, který stál v místech, kudy vedla starověká římská cesta Via Egnatia, která spojovala starověký přístav Dyrrachium (dnes Durres v Albánii) s Konstantinopolí. Též sousedil s monastýrem Narození přesvaté Bohorodice, kde se nacházely kromě dvou chrámů na nádvoří i dvě jeskynní kaple ze 14. století. Postupně jsme navštěvovali nejzajímavější místa v okolí: monastýr sv. Nauma, ochridské chrámy, Bitolj, Bigorský monastýr, starý římský tábor na Ochridském jezeře a dostali jsme se i do albánského Voskopoje, které bylo v 17. století významným balkánským obchodním, náboženským a kulturním střediskem. Nachází se zde několik chrámů, které jako jedny z mála přežily osmanské období, s krásnými, bohužel mnohde poničenými vnějšími i vnitřními freskami.  Během putování nás otec Libor seznamoval s historickými souvislostmi týkající se díla patronů našeho chrámu a jejich žáků. Na závěr jsme se všichni shodli, že tato pouť naplnila naše očekávání a stala se nezapomenutelným zážitkem.

Marcel Metoděj Drápala