Archiv pro rubriku: Promluvy a zamyšlení

Poutníci z Brna na Svaté Hoře Athos

ATHOS

V Pravoslaví se Athosu většinou říká „Svatá Hora“ – z řeckého Agion Óros. Jedná se o jeden ze tří poloostrovů na severořeckém Chalkidiki. Nachází se zde mnišský stát, tvořený dvaceti mužskými kláštery (v pravoslaví se říká monastýry) a mnoha poustevnami. Ženy (a malé děti) mají na toto místo podle více než 1000 let staré tradice zakázaný vstup.

GEOGRAFIE

Athos je nejvýchodnější ze tří poloostrůvků – jakoby prstů, které vybíhají do Egejského moře z poloostrova Chalkidiki. Athonský poloostrov má 50 km na délku, jeho šířka se pohybuje mezi 8 a 12 km a jeho plocha je 350 km čtverčních. Na jihu poloostrova se od moře zdvihá hora Athos do výše 2033 m (údaje o výšce hory se různí, na rúzných mapách jsou k vidění nejméně tři různé údaje. Zde je uvedeno číslo nejčastěji publikované v pravoslavných průvodcích).

Na Athosu se nachází pravoslavná “mnišská republika”. Na Athos nemají podle dávné tradice (sahající až k začátkům mnišství na tomto místě) přístup ženy.

Jméno Athon je prastaré, prý po nějakém bájném obrovi. Kdysi tady byly pohanské svatyně a na vrcholku byla modla Apollona.

Trvale na Athosu přebývají jenom pravoslavní mniši (a několik osob správního personálu). V současnosti zde žije asi 2000 mnichů (přesné číslo bude větší, ale není přesně známo).

Politicky spadá pod svrchovanost Řeckého státu. Z hlediska církevní jurisdikce spadá Svatá Hora přímo pod konstantinopolského patriarchu.

Pro pravoslavné křesťany má Athos jedinečný význam jako jedno z pomyslných duchovních center pravoslaví. Na Svaté Hoře je přes tisíciletí nepřetržitě pěstována pravoslavná duchovní tradice. Zvláště je Athos spojen s tzv. hesychasmem, což je teologické pojmenování nejhlubší mystického duchovní modlitební praxe. Je zde pěstována i specifická podoba pravoslavné východní liturgické praxe (tzv. svatohorský typikon). Svatá Hora je pro pravoslavné křesťany místem, kde mohou zažít hlubokou duchovnost, kde se každodenně prý dějí zázraky (kvůli nimž sem přicházejí mnozí poutníci s prosbou o uzdravení, otěhotnění manželky, nápravy dítěte atd.), kde jsou divotvorné ikony a nesčíslné množství ostatků svatých a hlavně – žijící svatí – duchonosní starci.

Z hlediska nepravoslavných návštěvníků je Athos místem podivuhodné starobylé byzantské architektury, kde se dochovalo veliké množství archeologických památek na dávnou Byzanc, památek z oblasti výtvarného umění (ikony), ostatkáře, kalichy apod. i z oblasti písemnictví (v knihovnách jsou střeženy vzácné rukopisy, iluminace apod.). To vše na soustředěno poměrně na malé ploše.

Právem je možné považovat Svatou Horu za duchovně-kulturní klenot světa, neboť ve starobylých monastýrech a poustevnách jsou přechovávány památky nevyčíslitelné hodnoty. Jedná se o práce ikonopisců, řezbářů, kaligrafů a dalších umělců práce s kovem, látkami apod.

Oba typy návštěvníků se mohou při návštěvě Athosu dotknout dávné žijící Byzance – její duchovní i umělecké sféry. A oba typy při návštěvě Athosu jistě ocení jeho výjimečně krásnou přírodu.

MONASTÝRY

Na poloostrovu Svatá Hora je 20 pravoslavných monastýrů (klášterů) a mnoho skitů, kaliv, kelijí, pousteven apod. (Skit, kaliva, kelije jsou různé menší mnišské příbytky; skit malý monastýr, kaliva a kelije bývají příbytky pro jednoho či několik mnichů s domovní kaplí či malým chrámem). Většina monastýru přináleží Řekům, a dále je zde po jednom monastýru bulharském, ruském, srbském a rumunském. Žijí v nich mniši z celého světa, nebo i mimo monastýry, osaměle, na svazích pohoří či v menších poustevnách.

Fotografie z cesty brněnských poutníků na Athos v červnu 2018:

Převzato z facebookového profilu Pravoslavné církevní obce v Brně – článek o Svaté Hoře

Viz též rozcestník článků o Athosu na orthodoxia.cz/athos

 

K návštěvě ikony Boží Matky „Sedmibolestné“ v Brně a v Mikulčicích

Pobídka svatých k úctě přesv. Bohorodice

Jak jen to je možné, držte se co nejpevněji za šat naší velké Vládkyně – Bohorodice, aby vám pomáhala. Nechť Bohorodice, tato něžná, pečlivá a starostlivá Matka celého světa, ochraňuje vás i celý svět… (Ctihodný starec Paisij Svatohorec)

Těmito slovy nás vyzývá ctihodný starec Paisij (přičten k zástupu svatých roku 2015), abychom se obraceli k Matce Boží, této něžné a starostlivé Ochránkyni všech, a s vírou ji prosili o Její mocnou záštitu.

2018-05-brno-ikona-50nice-9Takto se i v naší brněnské církevní obci snažíme již od roku 2007 co nejvíce přiblížit v modlitbách k Matce Boží, před její divotvornou a myrotočivou ikonou Obměkčení zlých srdcí, která nás, naši církevní obec a celou místní Pravoslavnou církev již tolik let navštěvuje.

Letos, tedy celkově již po jedenácté, jsme měli opět možnost přiblížit se v modlitbách ke zjevné milosti Matky Boží, k její svaté ikoně, která k nám letos doputovala až z italského města Bari. …

V pátek 25. května, v den Noci kostelů, se v našem chrámu sloužilo Všenoční bdění spolu s kánonem a akathistem před ikonou Přesvaté Bohorodice Obměkčení zlých srdcí (Sedmibolestné). V ten den zůstal náš chrám otevřen pro veřejnost až do pozdních, resp. popůlnočních hodin.

Ikona Matky Boží navštívila Mikulčice

Následující den v sobotu, kdy naše místní Církev konala všepravoslavnou pouť k místu dávné velkomoravské misie svatých věrozvěstů Cyrila a Metoděje, „zavítala“ ikona Sedmibolestná vůbec poprvé v historii na tato posvátná místa, spjatá s dávnou historií našeho národa. Zde, na základech trojlodní baziliky, dnes již pod širým nebem, byla ikona umístěna doprostřed kdysi skvoucího se svatostánku, přímo v centru bývalého velkomoravského hradiště v Mikulčicích.

Právě na těchto místech si vždy, znovu a znovu, připomínáme události, které tak výstižně popsal svatý Jan Šanghajský a které v nás současně probouzejí pocit vděčnosti, který bychom měli pociťovat ve vztahu ke svatým bratřím Cyrilu a Metoději:

„Neboť oni přinesli těm, kdož přebývali v zemi stínu smrti… (Iz 9,2), tedy uprostřed pohanství, Světlo pravé víry Kristovy. Těm, kteří nic nevěděli o Božím království, jej zvěstovali a ukázali jim cestu, která do něj směřuje. Služebníky nepravých a lživých bohů učinili svatí bratři služebníky pravého Boha! Ty, kteříž žili v neřesti a hrubých mravech, naučili milovat dobro a pravdu a ukázali jim nadřazenost ctnosti, očistili jejich smysly a učinili je zbožnými a mravnými. Ty, kteří se nacházeli pod mocí hříchu a zpustlosti, osvobodili z ďábelských sítí, znovuzrodili je svatým křtem a naučili je novému životu ve slávě Boží. Ve stejné době pak pro neučené a polodivoké Slovany sestavili abecedu, darovali jim vzdělanost a naučili je užívat písemnictví, a takto položili počátek jejich duchovního osvícení a vzdělání.“ (Z kázání v den svátku svatých soluňských bratří)

Svatou liturgii svým zpěvem doprovodil brněnský chrámový sbor.

Divotvorná ikona na svatodušní svátky v brněnské katedrále

Před započetím nedělní svaté liturgie v Brně byl náš chrám slavnostně vyzdoben zelenými ratolestmi při příležitosti svátku „Seslání Ducha Svatého na apoštoly“ (Svaté Padesátnice). Po svaté liturgii, s mimořádnou účastí věřících, podobnou té velikonoční, proběhl slavnostní průvod kolem chrámu s ikonami „Svaté Trojice“ a Bohorodicí „Sedmibolestnou“.

Ke konci bohoslužby byli všichni z přítomných věřících pomazáni myrem od divotvorné a myrotočivé ikony Obměkčení zlých srdcí.

2018-05-brno-ikona-50nice-8

(Výběr z článku uveřejněném na webu brněnské církevní obce, kde si můžete přečíst celý text.)

P.S.

Tato divotvorná ikona již (díky duchovní správě brněnské farnosti) připutovala na dlouhou řadu míst naší vlasti a všude přinášela pomoc a požehnání. V r. 2007 byla např. i v Jihlavě – zde je archivovaná fotogalerie z této návštěvy.

 

Pouť za sv. Cyrilem a Metodějem do Mikulčic

Od nejstarších dob věřící putovali na místa, kde se stalo nějaké nebeské zjevení nebo zde žil svatý člověk. Cítili zde tu duchovní energii, která s nebe sestupuje na místě nebeského úkazu, zázraku, nadpřirozeného navštívení nebo působení života světce – Božího člověka. Ten neviditelný otisk, zůstávající na všem pozemském po záblesku nebeského duchovního ohně, nesmazatelně přetrvává. Je to v každém kamínku, stéblu i ve vzduchu. Říkáme tomu, že místo je požehnané.

2018-05-mikulcice-rad-131V každé místní církvi mají svá požehnaná místa, která jsou spojena s příchodem apoštolů a věrozvěstů, s životy zdejších svatých nebo nebeskými zjeveními. Křesťané mají zkušenost s tímto požehnáním, a tak mají ve zvyku putovat na tato svatá místa, pomodlit se zde, uctít památku, přihlásit se k dílu těchto svatých a svou poutí na něm přijmout účast.

Na Moravě požehnává eparchiální archijerej každoročně dvě církevní pouti: cyrilometodějskou a gorazdovskou. Ke květnovému svátku sv. Cyrila a Metoděje je to bohoslužba v bazilice, kde sloužíval sv. Metoděj. Bazilika, jejíž základy byly poblíž Mikulčic při vykopávkách nalezeny, už bohužel nestojí, ale požehnání sv. Metoděje zůstává. Zvláště při liturgii lze pocítit jedinečnou přítomnost našeho slavného světce – jako by se spolu s námi klaněl před svatým prestolem a uctíval přesvaté Dary Těla a Krve Kristovy. Přijíždíme sem oslavit cyrilometodějský svátek nejen, abychom uctili jeho památku a pomodlili se k němu za naši církev, ale abychom do jeho díla vstoupili, navázali na ně a upevnili naše společenství s ním právě na tomto místě, které je srdcem celého slovanského Pravoslaví.

Pouť byla letos mimořádná také tím, že do mikulčického Metodějova chrámu připutovala i divotvorná ikona Matky Boží Sedmibolestné. Pár dní před tím byla v Bari při liturgii u ostatků sv. Mikuláše. Dnes spočinula v Mikulčicích, kde ji v bazilice (kdysi možná zasvěcené sv. Mikuláši) mohli poutníci uctít. Byla to další nebeská návštěva, kterou byla tato pouť poctěna. Po liturgii byli všichni pomazání zázračným olejem, který ikona roní.

2018-05-mikulcice-rad-spol-dsc_0231

Letos měla mikulčická pouť spíše komorní charakter. Kvůli kalendářní shodě (pouť připadla na zádušní Trojickou sobotu před svatodušními svátky a navíc se v předvečer konala “noc kostelů”) se sjelo méně poutníků, než je obvyklé (napočítal jsem necelou stovku účastníků bohoslužby, ale někteří další poutníci se v okolí ukrývali před sluníčkem). Je zajímavé sledovat, že to nikterak neumenšilo duchovní krásu a hloubku této události. Svědčí o to požehnání, které na tomto místě spočívá nezávisle na nás. S dojetím jsme vzývali nám tak drahé svaté bratry ze Soluně. Krásně zpíval sbor. Věřící se zpovídali a přijímali svaté Tajiny. Lípy kolem baziliky zrovna dospěly do plného květu a jejich sladká vůně byla silnější než kadidlo z mocného okuřování dvou diákonů. Sama okolní příroda tak přispěchala uctít památku slovanských věrozvěstů svým vlastním kadidlem, v jehož oblaku omamné vůně nebyla naše aromata vkládaná na žhavé uhlí do kadidelnic vůbec cítit.

Svědectvím o klidné a radostné duchovní atmosféře jsou fotografie prot. Libora Raclavského:

Putování na Ochrid

Na přelomu dubna a května měli věřící přerovské církevní obce možnost zúčastnit se zájezdu na Ochrid. Přerovští farníci, kteří věděli, že jejich duchovní otec Libor se mnoho let zabývá historií Velké Moravy a cyrilometodějstvím, se rozhodli chopit se příležitosti, přihlásit se na nabídku poznávacího zájezdu a uskutečnit vlastní putování po stopách žáků sv. Cyrila a Metoděje, kteří jsou patrony našeho chrámu v Přerově. Protože majitel cestovní kanceláře je velký příznivec naší církevní obce, slíbil, že přerovští účastníci budou mít mimo oficiální program zájezdu ještě své vlastní poznávací putování. Ti z nás, kteří ve své práci dostali volno, se na zájezd přihlásili a zároveň tuto pouť věnovali svému duchovnímu k jeho životnímu jubileu.

V Makedonii byla naše výprava ubytována v hotelu, který stál v místech, kudy vedla starověká římská cesta Via Egnatia, která spojovala starověký přístav Dyrrachium (dnes Durres v Albánii) s Konstantinopolí. Též sousedil s monastýrem Narození přesvaté Bohorodice, kde se nacházely kromě dvou chrámů na nádvoří i dvě jeskynní kaple ze 14. století. Postupně jsme navštěvovali nejzajímavější místa v okolí: monastýr sv. Nauma, ochridské chrámy, Bitolj, Bigorský monastýr, starý římský tábor na Ochridském jezeře a dostali jsme se i do albánského Voskopoje, které bylo v 17. století významným balkánským obchodním, náboženským a kulturním střediskem. Nachází se zde několik chrámů, které jako jedny z mála přežily osmanské období, s krásnými, bohužel mnohde poničenými vnějšími i vnitřními freskami.  Během putování nás otec Libor seznamoval s historickými souvislostmi týkající se díla patronů našeho chrámu a jejich žáků. Na závěr jsme se všichni shodli, že tato pouť naplnila naše očekávání a stala se nezapomenutelným zážitkem.

Marcel Metoděj Drápala

 

Film o pohřbení Kristově a články o Turinském plátnu

PLÁŠTĚNICE

Turinské plátno

Evangelium o utrpení Krista

Film sleduje velkopáteční události, jak jsou podané v evangeliích, a spojuje je se stopami, které po nich zachovalo Turinské plátno. Ve filmu se proplétají církevní reálie a velkopáteční bohoslužebná hudba s citacemi evangelií a se zprávou o výsledcích bádání vědců, kteří plátno za použití nejmodernějších metod zkoumali.

Můžete shlédnout s českými titulky na této videostránce

Dále nabízíme dva články na toto téma:

Pohřební plátno Kristovo

Pohřební plátno v liturgii církve

 

Článek ze Svitav a stručně o významu ikonostasu

V neděli marnotratného syna  4. února 2018 navštívil vladyka Izaiáš naši svitavskou církevní obec. Před svatou liturgií posvětil ikonostas, který jsme pořídili díky podpoře poskytnuté úřadem Olomoucko-brněnské eparchie a dárců z řad věřících. Symbolicky jsme tak uzavřeli stavbu chrámu započatou v srpnu 2008.

Postupné doplňování vybavení  kaple i farního zázemí nás ještě v dalších letech čeká. Jsme ale rádi, že jsme získali po téměř desetiletém úsilí vlastní důstojný prostor pro pravoslavné bohoslužby v našem městě. Vladyka ve svém kázání připomněl Boží slitování a milosrdenství, jež nás provází v našich životech a jehož jsme také okusili i při stavbě Božího chrámu zasvěcenému svatému velikomučedníku Jiří.

Chtěli bychom poděkovat všem, kdo pomáhali při samotné výstavbě, těm, kteří podporovali stavbu modlitbou i finančně, a také našim vladykům a úřadu eparchie za pomoc poskytnutou v závěru stavby, při kolaudaci a svěcení.

Kéž vám Bůh odplatí nebeským za pozemské!

Za Pravoslavnou církevní obec ve Svitavách
rada církevní obce
a duchovní Jiří Kolář a Mojmír Kříž

 

P.S.

Redakce eparchiálního webu blahopřeje pravoslavným ze Svitav k dokončení tak náročného díla, jakým je stavba nového chrámu. Vztyčení tradičního ikonostasu je vskutku dalším významným milníkem na této cestě. Zároveň jim děkujeme, že nejen výstavbou chrámu, ale i zbudováním ikonostasu naplňují přání sv. Gorazda, jehož snahou bylo uvádět k Čechům a Moravanům pravoslavnou víru doprovázenou plností posvátné tradice.

O významu ikonostasu

Světitel mučedník Gorazd kladl ve své době velký důraz, aby české pravoslavné chrámy byly vždy vybaveny ikonostasem tak, jak to žádají tradiční pravoslavné liturgické zvyklosti. Argumentoval při tom hluboce duchovně, že ikonostas vlastně nic nezakrývá, ale naopak zjevuje věřícím duchovní skutečnosti, aby měli stále před očima, čeho jsou při svaté liturgii účastni.

Oddělením oltářního prostoru vzniká velesvatyně se svatým prestolem (trůnem) a chrámová loď (svatyně), kde se shromažďují věřící (jimž říkáme „královské kněžstvo“) ke službě Bohu Vševládci, který všem v chrámu žehná z ikony umístěné na středu nejvýchodnější stěny chrámu v oltáři (tradičně se používá typ ikony „Spasitel uprostřed nebeských mocností“). Rozdělením chrámového prostoru se symbolicky zjevuje dělení Božího stvoření na svět neviditelný a viditelný, na nebe a zemi, na věčné a dočasné.

Ikony na ikonostasu pro nás představují okna do nebe – Boží zjevení lidem. Těmito okny nahlížíme do duchovního světa nebeského ráje, a zároveň z těchto oken na nás hledí žehnající postavy Krista a jeho svatých, přicházející k nám. V tomto smyslu ikonostas nerozděluje chrám, ale spojuje, vyjadřuje propojení nebeské a pozemské sféry, je vyjádřením působení Boží blahodati, energie Ducha Svatého, která překlenuje propast mezi Stvořitelem a stvořením, mezi Božským a lidským. Ikonostas tím ukazuje Boží lásku, s níž se nám Boží Syn (a celá Trojice) jako Stvořitel zjevuje a jako Spasitel se k nám sklání a přichází za námi.

Pro zdůraznění těchto duchovních skutečností, které očima duše můžeme nahlížet, jsou v ikonostasu také vrátka, jimiž vychází a vchází sloužící duchovenstvo. Jimi vstupují kněží do oltáře sloužit u Božího trůnu (prestolu), jimi jsou  neseny na prestol naše dary, jimi jsou k věřícím přinášeny přečisté Tajiny – nebeský pokrm k očištění a duchovnímu nasycení Kristovým přesvatým Tělem a Krví. Ikonostas se nám tím jeví jako zjevení sjednocení člověka s Bohem. Vždyť Kristus nejen obnovil naše společenství se Stvořitelem, ale vykonal ještě víc – sjednotil naše lidství s Božstvím. Otevírající se „královská vrátka“ ikonostasu ukazují, že přehrada, kterou mezi Bohem a člověkem kdysi vztyčil pád člověka, je překonána – díky ikonostasu vidíme při bohoslužbách, jak přichází na zem to, co je nebeské, a zároveň vystupuje na nebe, co je pozemské.

Ikonostas tedy nezakrývá, ale odhaluje, ukazuje, zjevuje, vzdělává a připomíná to, čím jako křesťané žijeme – spásu, kterou nám Bůh ve své dobrotě a lásce uchystal.

… Nad to se nám jeví ikonostas jako laskavé, milé a světlé uvítání…“
(Sv. mučedník Gorazd, episkop český a moravsko-slezský, + 1942; viz zde)

 

 

Blahopřání Jeho Vysokopřeosvícenosti vladykovi Simeonovi k narozeninám

Jeho Vysokopřeosvícenost ThDr. Simeon, arcibiskup olomoucko-brněnský se 12. února 2018 dožívá požehnaných 92 let.

simeon-brnoRádi bychom mu poblahopřáli k narozeninám, jichž se dožívá ve zdraví a duševní činorodosti. Chtěli bychom také při této příležitosti připomenout nejdůležitější údaje z jeho života a díla pro blaho naší místní církve.

Vladyka Simeon (občanským jménem Radivoj Jakovljevič) pochází ze smíšené pravoslavné srbsko-české rodiny. Jeho otec Milutin Jakovljevič byl pravoslavný duchovní. V Praze vystudoval gymnázium. V roce 1945 zahájil studium na Teologické fakultě Karlovy univerzity. Své osmileté studium ukončil na Pravoslavné duchovní akademii v Leningradě v roce 1953. Šest let pak přednášel na Pravoslavné bohoslovecké fakultě v Prešově, hlavně Starý zákon a patrologii. Když mu bylo tehdejším režimem další přednášení znemožněno, věnoval se cele církvi a písemné činnosti.

Roku 1958 se oženil s Růženou Slámovou a přijal kněžské svěcení. Od roku 1959 byl ustanoven duchovním správcem Pravoslavné církevní obce v Mariánských Lázních. V této farnosti působil čtyřicet let.

Vladyka Simeon vždy vynikal jako dobrý pastýř jemu svěřeného stádce. Jako dlouholetý duchovní správce v Mariánských Lázních je znám svou péčí o pravoslavné rodiny, rozptýlené v široké diaspoře, které pravidelně navštěvoval. Učil děti náboženství, vedl biblické besedy a pořádal každý rok dětská letní setkání na faře v Těšově. V našem církevním tisku publikoval dlouhou řadu katechetických článků a stále v tomto osvětovém díle pokračuje.

V roce 1963 vystudoval dálkově Překladatelskou fakultu Vysoké školy ruského jazyka a literatury v Praze. Od roku 1969 byl členem Ekumenické komise pro Starý zákon, ve které se pod vedením profesora Miloše Biče podílel na překladu Starého zákona do moderní češtiny, jenž postupně vyšel s výkladem ve čtrnácti svazcích.

V roce 1982 obhájil svou doktorskou dizertaci prací „Izaiášův EBED JHVH a smysl jeho utrpení“ na Bohoslovecké fakultě v Prešově a byl promován na doktora teologie. Poté se pravidelně zúčastňoval kongresů Mezinárodní organizace pro studium Starého zákona IOSOT.

V roce 1996 ovdověl a o dva roky později, v květnu 1998, byl zvolen pomocným biskupem pražské eparchie, dne 21. 6. pak vysvěcen na biskupa mariánskolázeňského se jménem Simeon. V roce 2000 byl ustanoven biskupem olomoucko-brněnským (později povýšen do hodnosti arcibiskupa) a v této funkci setrvává dodnes.

Celý svůj aktivní život byl literárně činný. Přispíval do církevního tisku exegetickými články, úvahami, básněmi i povídkami. Již roku 1958 vydal skripta k celé Bibli kromě knih Mojžíšových. V církvi je znám jeho překlad z díla metropolity (pozdějšího patriarchy) Sergije (Stragorodského) „O spasení“ (před rokem vyšel pod názvem „Pravoslavné pojetí spásy“). V roce 1990 připravil k vydání knihu archimandrity Sávy Nerudy „Život našeho Pána Ježíše Krista“. V roce 2000 vyšla knížka jeho vánočních povídek „Doteky odjinud“ a v roce 2003 biblická zamyšlení „Ježíšův příchod“. V r. 2005 vydal úpravu své doktorské práce „Tajemství starozákonního proroctví“. Později vydal překlad jitřních a večerních modliteb „Od spánku do spánku“. V r. 2014 vydal knihu „Neděle s Ježíšem“, která je sbírkou jeho nedělních kázání a dočkala se velkého úspěchu mezi věřícími.

Na setkáních s kněžími neustále nabádá své duchovenstvo, aby se v každé církevní obci systematicky vyučovalo náboženství. I v pokročilém věku udivuje mladší duchovní svou vynikající pamětí. Vede presbyterské konference, účastní se poutí a významných celoeparchiálních akcí.

Náš vladyka Simeon je laskavým, zkušeným a pevným hierarchou, který vede své duchovní stádce v časech radostných i těžkých podle svého nejlepšího svědomí tak, aby zůstávalo pevně semknuté v jednotě v Kristu.

Přejeme našemu vladykovi pevné zdraví a hojnost Božího požehnání na mnohá a blahá léta!

Redakce

Brno: neděle o celném a farizeovi a diákonská chirotonie

NEDĚLE O CELNÉM A FARIZEOVI
VYSVĚCENÍ BRATRA MATÚŠE NA DIÁKONA

Dne 28. ledna 2018, v neděli o Celném a farizeovi, kterou začínají tři přípravné týdny před Velkým půstem a kdy se poprvé při pravoslavných bohoslužbách začíná opět po roce používat kniha, které říkáme Triod postní, byla v našem brněnském chrámu sloužena archijerejská svatá liturgie. Tuto liturgii sloužil přeosvícený vladyka Izaiáš, vikární biskup šumperský.
Ještě před svatou liturgií byl na čtece čili žalmistu postřižen bratr Matúš Vavro. Během liturgie, po proměnění Svatých darů, byl pak bratr Matúš rukopoložen na diákona.

2018-01-29-brno-cf-chir-02V tento den, kdy Pravoslavná církev svými bohoslužebnými texty, zpěvy a celkovým zaměřením kázání nás připravuje k blížícímu se Velkému půstu, se ústředním tématem nedělního kázání stalo podobenství o Celném a farizeovi. Toto krátké podobenství je popsáno v Písmu svatém Nového zákona, konkrétně u evangelisty Lukáše (Luk 18,10–14). Svatý evangelista Lukáš více než ostatní evangelisté má tendenci klást důraz na soucit Pána Ježíše ke ztraceným a zbloudilým, k těm, koho odsuzuje a často i zavrhuje „slušná společnost“. Evangelní příběh o těchto dvou starozákonních mužích poukazuje zejména na odsouzení farizea.

V našem dnešním jazyce má slovo farizeus často pejorativní nádech, kdy je tímto slovem označován nějaký „náboženský pokrytec“. Vždycky tomu tak ale nebylo. V době evangelní byli farizeové spíše lidmi s neskrývanou a neobvyklou zbožností, horlivostí pro výuku Mojžíšova zákona a židovské tradice. Pravda, u někoho byla tato zbožnost spíše falešná a předstíraná, u někoho však zcela upřímná.

V tomto podobenství náš Spasitel nehovoří o tom, že by byl farizeus odsouzen, říká jen, že celník se do svého domu vrátil ospravedlněn. Pro ty, kteří naslouchali Pánovým slovům, byl celník příkladem zjevně špatného člověka. Byl považován za zkorumpovaného výběrčího daní ve službách římských okupantů. Byl nenáviděn a opovrhován všemi čestnými lidmi. Ale právě on odchází do svého domu ospravedlněn. Proč? Protože on o sobě ví a uznává, že je špatným člověkem, který už nemůže s ničím jiným počítat než jen s nezaslouženou Boží milostí. A také proto je připraven tuto milost (csl. blahodať) přijmout.

Proč je zapotřebí nepovažovat sebe sama za důstojného? Zejména proto, abychom se otevřeli Boží milosti, neboť naše svatá Církev říká o Bohu, že: Jeho blahost a dobrota je nekonečná, nesmírná a lidumilnost Jeho nevyslovitelná a nepopsatelná. Pán je připraven smilovat se i nad tím nejhorším člověkem. Obtížnost tohoto úsilí však spočívá v tom, že člověk kvůli své hrdosti, pýše a nevíře sám sebe odcizuje a od této Boží milosti se odděluje. Není možné se smilovat nad tím, kdo si myslí, že žádné milosti mu není třeba, stejně jako není možné nasytit toho, kdo není hladový, či uzdravit toho, kdo není nemocný. Také proto se Církev tuto neděli modlí následujícími slovy: Postarejme se o to, abychom si brali příklad z ctností farizeových, a usilujme o pokoru celného… (1. verš z kánonu 5. písně na jitřní O celném a farizeovi).
„Bože, buď milostiv mně hříšnému.“ (Luk 18,13)

Článek prot. Marka Malíka v PDF: nedele_celnika_farizea_aktualita-3_2018_pco_brno-opt130lpi

Obrázky z diákonského svěcení:

 Z facebookové stránky farnosti při brněnské katedrále

 

Ohlédnutí za svátkem Křtu Pána Ježíše Krista v Jordáně

Na rozloučenou s letošním svátkem Zjevení přináším odkaz na článek o tomto svátku (na weblogu Ambon). Ze závěru článku:

Všimněme si, že Kristus začíná konat své dílo záchrany člověka tam, kde se lidé kají. Přichází za Janem, který svým křtem očišťuje hříšníky. Kristus se objevuje před národem na místě, kde se děje pokání. Nepřichází se zjevit k veleknězi Chrámu, ani na sbor farizeů, nepředstupuje se svým Evangeliem před sbor učenců a znalců Písma ani nejde k žádnému vladaři. Jeho kroky zamířily mezi největší hříšníky, k Jordánu, kde se Jan těchto morálních ztroskotanců ujímal a navracel je skrze pokání na správnou cestu. Podle stejného principu se bude Pán řídit po celé následující tři roky. Až do své smrti bude navštěvovat kající hříšníky, vcházet pod střechu celníků a opomíjet ve společnosti proslulé a všemi velebené sebejisté „spravedlivce“, nadmuté pýchou nad svou zbožností, neboť „nepotřebují zdraví lékaře, ale nemocní“.

A můžeme vidět (do té míry, jakou se nám odkrývají Boží způsoby), že podle stejného principu Bůh jedná i dnes. Přichází tam, kde se děje pokání. Vše, co děje s člověkem v církvi, všechny stupně dosahování spásy, – to vše se děje jen a pouze v duchu pokání. Bez kajícnosti je celý náš církevní život jen krásná slupka, pod níž však není nic.

Blíží se velkopostní doba. Období kající, čas askeze a zvýšené snahy o duchovní život. Snad nejdůležitější část křesťanského roku. Může být správně využita jen, najdeme-li morální sílu k pokání, tj. odhodláme-li se nahlédnout do propasti svého srdce a máme-li odvahu se tam rozhlédnout, bez ohledu na to, že se zděsíme nad tím, co tam vidíme. Pak pochopíme, k čemu potřebujeme Krista, a pak za námi přijde jako tenkrát na Jordán. (Celý článek)

Jako přílohu nabízím pár obrázků ze svěcení vody v pátek na svátek Zjevení v Jihlavě:

 

Svěcení vody na svátek Zjevení Páně v Brně

ZJEVENÍ PÁNĚ, Křest Pána našeho Ježíše Krista 2018

Dne 19. (6.) ledna jsme oslavili svátek Zjevení Páně – Křest Páně v Jordánu. Tento svátek poukazuje na počátek Kristovy učitelské a spasitelské činnosti, a je naznačen právě křtem v Jordánu. Při křtu Páně se ve vodě zjevilo světu tajemství (tajina), a toto tajemství je třeba chápat jako tajemství Božské Svaté Trojice. »Otevřela se nebesa a spatřil Ducha Božího, jak sestupuje jako holubice a přichází na něho. A z nebe promluvil hlas: „Toto je můj milovaný Syn, jehož jsem si vyvolil“.« (Mat 3,16-17). Událost trojičního zjevení Božství Svaté Trojice na proudech Jordánu osvěcuje naši mysl a odhaluje nám Boha jako Trojici jednobytnou a nerozdílnou. Další význam tohoto svátku spočívá v tom, že každý z nás se prostřednictvím ponoření (pokřtění) ve vodě osvěcuje, takže jsme osvojeni za syny Otcem Světla, zásluhou Syna a mocí Ducha Svatého.

Hlavní pak smysl svátku Zjevení Páně, stejně jako i u ostatních, je zjevená Kristova láska k nám, k lidem, pro které náš Pán vzal na sebe hříchy lidského pokolení. A i my proto máme a musíme činit stejně tak, tedy především milovat bližního svého (Mat 22,39), chceme-li následovat Krista na Jeho spasitelné cestě. On nás přitom neustále posilňuje svou mocí a svou milostí. Jedním z hmatatelných důkazů jeho Božské moci je i posvěcená voda, kterou nám Pán v den svátku Zjevení dává a která je nám ku pomoci proti pokušením a nesnázím. Tuto posvěcenou vodu si odnášíme domů, abychom Jeho milostí byli neustále posilňováni.

2018-01-19-brno-zjeveni03_1-tit

Po dnešní liturgii proběhl v chrámu obřad velkého svěcení vody, posvěcenou vodu si poté věřící odnášeli domů jako prostředek ku pomoci a k uzdravení duše i těla.

2018-01-19-brno-zjeveni14_1-tit

Po druhé hodině odpolední jsme se setkali na břehu řeky Svratky, v Brně Bystrci. S průvodem a s korouhvemi jsme došli na již tradiční místo, kde byla poté svěcena řeka Svratka a to nejen pro obyvatele našeho města, ale jako požehnání i pro celý kraj, kterým řeka na své pouti protéká.

Dvě fotogalérie:

Velké svěcení vody v chrámu

Svěcení na řece Svratce

Zdroj: facebookový profil brněnské církevní obce

 

Svátky Narození Páně v Brně

OSLAVA PRAVOSLAVNÝCH VÁNOC DLE STAROBYLÉHO JULIÁNSKÉHO KALENDÁŘE V BRNĚNSKÉ FARNOSTI PŘI CHRÁMU SV. VÁCLAVA

Kristus se rodí! Oslavujte Ho!

Vánoce jsou bezesporu svátky pokoje, radosti, ale málokdo je spojuje také se světlem, které k nim přece jen bytostně patří. A vždyť je to především zářivá betlémská hvězda, která ukazovala perským hvězdářům cestu ve dne i v noci a jež symbolizuje Boží světlo pro tento svět. Dokládají to také samotná slova oslavného hymnu čili troparu ke svátku Kristova Narození: „Narozením tvým, Kriste Bože náš, vzešlo světu světlo poznání…“. Světlo Kristova narození je tedy spojováno s poznáním, s poznáním Boha, který se zjevil v těle, když se před tím usídlil v lůně Panny, „požehnané mezi všemi ženami“ (Luk 1,42).

2018-01-07-brno2aPodobně jsme letos vítali příchod a narození Spasitele i v naší farnosti: světlem a touhou po poznání této odvěké božské pravdy, kterou hlásala pokolení starozákonních proroků a která se naplnila až v době novozákonní.

Betlémské světlo nemohlo tedy chybět ani v pravoslavném chrámu sv. Václava pod Špilberkem. Přinesli nám ho brněnští skauti. A tímto světlem nebylo nic menšího než velké a požehnané světlo z Betléma, zažehnuté od lampády umístěné nad místem skutečného Pánova narození, které od místních skautů každoročně přijímáme.

„Nebe i země spojily se dnes při narození Kristově. Dnes přišel Bůh na zemi a člověk vystoupil na nebesa,“ jak se zpívalo ve verších (stichirách) Velkého povečeří ke svátku Kristova Narození. Tato část večerní bohoslužby byla spojena, jak je již zvykem, s tzv. litijí, při níž se žehná pět chlebů, pšenice, olej a víno.

Velké povečeří pokračovalo ještě jitřní bohoslužbou, která uzavřela sled bohoslužeb v předvečer svátku Narození. Po celou dobu slavnostní vánoční bohoslužby byl chrám zaplněn věřícími, kteří přicházeli i se svými rodinami a známými. Mezi nimi nechyběly ani malé děti, které s dětskou prostotou a upřímností vroucně hleděly na rozsvícený betlém, v jehož centru spočíval nově narozený Spasitel – Ježíšek. Tento náš chrámový betlém vždy v době zimních svátků oživí celý prostor chrámové lodi a zaujme pozornost každého návštěvníka a věřícího, jehož oko spočine na zvěstujícím archandělovi a prostých pastýřích, jakož i vzdělaných perských mudrcích, kteří všichni poslechli hlas svého nitra a vydali se za světlem, na jehož konci bylo poznání, které je věčně platné: „Neboť s námi je Bůh (Emanuel).“ (Iz 7,14)

2018-01-07-brno1a

Následující den hlavního vánočního svátku, který letos připadl na neděli, byla sloužena liturgie svatého Basila Velikého. Tentokrát s ještě hojnější účastí věřících.

Svaté přijímání bylo podáváno věřícím ze dvou kalichů, aby všichni, kdo si přáli přistoupit k této svaté tajině, se mohli v den Kristova Narození sjednotit s naším Spasitelem, nebeským Králem. Vždyť sám Kristus ve svém Evangeliu praví: „Já jsem ten chléb živý, který sestoupil s nebe; kdo jí z tohoto chleba, živ bude na věky.“ (Jan 6,51)

Slavnostní liturgie byla zakončena mnoholetím Jeho Blaženosti Rostislavovi a Vysokopřeosvícenému Simeonovi za zpěvu celého chrámu.

Odpoledne, po večerní bohoslužbě, která byla sloužena o něco dříve než obvykle, se uskutečnilo již tradiční setkání věřících v Kulturním centru Radnice Brno-střed při příležitosti společné oslavy svátku Narození. Na úvod letošního programu slavnostního večera, který uvedl sám představený farnosti otec prot. Jozef Fejsak, zazpíval pěvecký sbor brněnské farnosti tropar svátku Kristova narození „Narození Tvé, Kriste, Bože náš“ spolu s několika dalšími tradičními koledami ze svého repertoáru. Koledy poté zazpívaly také děti z naší farnosti, z jejichž provedení měli radost všichni přítomní.

2018-01-07-brno4a

Na samý závěr vystoupil ještě komorní soubor Brněnská camerata pod vedením pana učitele Petra Zapletala ze Svatováclavské hudební školy.

2018-01-07-brno3a

Zbytek večera patřil již volné zábavě a chutnému pohoštění, které připravily ženy naší farnosti pod vedením mátušky Marie.

V Brně dne 7. 1. 2018
jer. Marek Malík a Michal Dvořáček

2018-01-07-brno5a

Z facebookové stránky brněnské farnosti: facebook.com/SvatyVaclavBrno/

 

 

 

Narození Kristovo

fig-4-god-cosmocrator-1180s-byzantine-mosaic-monreale-cathedral-sicily-photo-webVtělení Božího Syna je v biblické i církevní tradici spojeno s astronomií. Pohanským národům bylo Narození Kristovo zvěstováno jazykem, který jejich mudrcové uměli číst, – jazykem nebeských úkazů. Proto hvězdopravci zaznamenali toto zvěstování, které se jim ukázalo na nebeské báni, a tři takoví mágové vypravili se k Betlému. Židům bylo blížící se narození Mesiáše zvěstováno proroky. Naplnění těchto proroctví starý Izrael očekával. Jejich součástí bylo označení času i místa, kde a kdy se to mělo stát, a proto byli židé v této době plni napjatého očekávání a vyhlíželi, kdy už k nim bude Hospodinem poslán jejich zaslíbený král.

I přes zjevné sdělení Božích proroků židům, byli pohani – jak se zdá – schopni lépe než židé pochopit, co se stalo v Betlémě. Přes nedokonalost jazyka přírodních úkazů vyrozuměli, co jim touto řečí Stvořitel sděloval, a přišli uvítat Spasitele světa. A tento trend měl pokračování. Po zrodu křesťanské církve, která se zprvu obracela k židovskému prostředí, se nakonec přeneslo těžiště církevní misie mezi pohany.

Zřejmě v důsledku toho nám astronomické jinotaje v symbolickém církevním vidění zůstaly. Zvláště v souvislosti se svátky Narození Páně obsahují hymnické texty církve mnoho narážek a obrazů vázaných na astronomii. Proti obrazu pohanských mágů, vedených hvězdou při putování do Betléma, nám církev staví před oči obraz Kristova Narození připodobněného ve svátečním troparu k východu Slunce. Oproti hvězdám je Boží Syn církví oslavován jakožto „Slunce spravedlnosti“. A nás všechny církev přivádí k tomu, abychom se odvrátili od služby pouhým hvězdám ke klanění se duchovnímu Slunci – Kristu. Zatímco hvězdy krouží po nebeské klenbě patřící k tomuto světu, Slunce spravedlnosti vychází z výsosti – tj. přichází k nám z věčnosti. Vzhůru srdce! Povznesme se od světýlek věcí dočasných k oné nezapadající záři věčnosti. Pomíjivé hvězdy nemohou osvětlit temnotu a vyhnat tmu z jeskyně našich srdcí, zatímco Slunce Kristovo osvítí naše nitro a naplní prázdnou jeskyni našeho srdce, když dovolíme Kristu, aby se i v nás narodil.

Dobytčí chlév se v Betlémě stal příbytkem andělů, zářícím trůnem Nejvyššího. Kristus rodící se v tmavé jeskyni našeho nitra, zaneřáděné zvířecími vášněmi a hnojem hříchů, změní naše srdce na místo čisté, jasné, skvoucí a důstojné Božího spočinutí.

Ikona Narození Kristova, Monastýr Vysoké Dečany, Metochie, SrbskoVšechny tyto úvahy, plné symbolických obrazů, ukazují velice konkrétní proměnu, k níž jsme Kristem povoláni: pokáním se očistit od hříchů, aby naše nitro mohl osvítit Kristus, když se v nás jako v betlémských jeslích narodí. Toto Slunce dává lidským srdcím nejen očištění, ale i to, po čem prahne lidský rod odjakživa – poznání Boha. Poznat Boha znamená zamilovat si ho, neboť není možné Boha vskutku znát a nemilovat ho. Kristovo „světlo poznání“ nás tedy s ním sjednocuje a zároveň nás osvěcuje, takže díky němu můžeme hodnotit – poznáváme, co je dobré a bohumilé, a co je pro nás zlé a Bohu odporné.

Tak se můžeme ubírat po stezkách svých životů, jako ten, kdo jde ve dne. To znamená bez bloudění, bez pádu do jámy – čili varujme se skutků tmy, hříchu a klamu. Vždyť přece víme, kam kráčíme, jaký je cíl naší cesty. Velký je rozdíl mezi člověkem putujícím za dne a tím, kdo tápe ve tmě tmoucí! Veliká je proměna synů světa hříchu na „syny světla a syny dne“, kterou s námi chce Bůh učinit!

Jak poznáme, že se v nás tato proměna našeho nitra děje? Jejím neklamným projevem je, když duši naplňuje pokoj a smíření. Jak to zpívali andělé: „Na zemi pokoj, lidem dobrá vůle!“ Člověk obdarovaný pokojem zjistí, že už nic jiného nepotřebuje. Kdo má v sobě Krista, má všechno.

Narozením tvým, Kriste Bože náš, vzešlo světu světlo poznání,
neboť v něm ti, kteří hvězdám sloužili, hvězdou naučeni byli
klaněti se tobě, Slunci spravedlnosti,
a znáti tebe, Východ z výsosti;
Pane, sláva tobě!

(Tropar svátku Narození Páně)

Letošní svátky Narození Páně v Jihlavě

(Velká večerní, jitřní a svatá liturgie)

Při liturgiích a po bohoslužbách jsme zpívali vánoční koledy – letos dokonce v šesti jazycích!

Internetová stránka jihlavské farnosti: pravoslavi.cz/jihlava

 

 

 

Posvěcení svatého prestolu v Uherském Brodě

16. prosince vykonal vladyka Izaiáš, s přisluhováním početného duchovenstva, obřad svěcení nového prestolu v Uherském Brodě, kde díky iniciativě br. Yuriye Moyshe roste nový chrám sv. Jiří. Br. Moysh společně s dalšími věřícími požádali olomoucko-brněnskou eparchii o kanonickou církevní správu. Eparchiální rada projednala tuto žádost a souhlasí s ustanovením přípravného výboru pro vznik nové církevní obce na území naší eparchie. Radou schválení členové přípravného výboru nyní podnikají potřebné kroky ke svolání ustanovujícího první shromáždění uhersko-brodské církevní obce.

V souvislosti s těmito událostmi byl v novém chrámu vysvěcen prestol, aby se u něj mohli členové zde vznikající církevní obce scházet k bohoslužbám, a byl tím zahájen liturgický život na tomto místě. V duchovním smyslu je církevní obec tam, kde se věřící shromažďují kolem svatého prestolu k modlitbám, díkůvzdáním a ke službě svatých Tajin. Tam, kde se slouží božská liturgie, podává se eucharistie – drahocenné Tělo a Krev Kristovy, platí Kristova slova: „Kde jste dva neb tři v mém jménu, tam jsem já uprostřed vás.“ Bez ohledu na velikost duchovního stádce je jeho bohoslužebný život napojen skrze eparchiálního biskupa na oživující tep mystického Těla celé světové pravoslavné Církve.

2017-12-16-brod-dsc_0527_1

Obřad svěcení prestolu je pln tajemné symboliky a vykonává se u nás stejně, jako ve všech pravoslavných chrámech v přítomnosti a jak probíhal v minulosti a — dá-li Bůh — bude tomu tak i v příštích letech. Přítomní byli šťastni, že se mohli zúčastnit takového mystéria a jistě cítili v průběhu svěcení, kterým byl tento svatý prestol připojen ke všem pravoslavným prestolům světa, jak je důležité dodržovat naše pravoslavné kánony a tradice a bránit je před narušováním. Buďme pravověrní, přidržujme se učení svatootcovské orthodoxie a orthopraxe, neboť to nás činí pravoslavnými a spojuje nás a sjednocuje s pravoslavnými na celém světě!

Vysvěcení prestolu napodobuje křest člověka, jehož narození zpodobeno položením základního kamene. Proto před začátkem svěcení prestolu vladyka posvětil památeční mramorovou desku, která bude umístěna na chrámu na znamení jeho řádně kanonicky provedeného vysvěcení. Při svěcení se prestol nejprve omývá vodou podobně, jako je omyt ten, kdo přijímá křest; posléze je pomazán myrem a oděn do bílých šatů. Bílá barva je zde symbolem nadsvětské čistoty a Boží blahodati.

Prestol, na kterém se koná svatá eucharistie, je nejdůležitější místo v chrámu, ohnisko zvláštní přítomnosti Boha, Boží trůn. Jeho vysvěcení je odevzdáním dokončovaného chrámu Bohu a předáním věřícím, aby se zde shromažďovali k modlitbě a setkávali s Bohem. Mystérium se koná za královskými vrátky. Každý úkon obsahuje mnoho významů. Všechny symboly navazují na oběť Ježíše Krista a Jeho stálá přítomnost dominuje celé slavnosti.

Biskup i ostatní duchovní připravující prestol na sebe odívají (přes liturgická bohoslužebná roucha) bílé zástěry. Ty symbolizují čistotu jejich záměrů a současně označují, že to, co konají, děje se jménem všech pokřtěných. Prestol má formu metr vysokého čtvercového stolu, vyrobeného z masivního pevného dřeva – z dubu, jasanu či z borovice apod. Čtyři sloupky symbolizují čtyři světové strany. Čtyři rohy oltářního stolu symbolizují čtyři evangelisty. Sloupky mají nahoře přesně připravené otvory pro spojovací hřeby. Na ně se až v průběhu samotného svěcení připevňuje vrchní prestolní deska. Do předvrtaných otvorů sloupků nalévá biskup tzv. voskomastix (to je rozehřátá směs včelího vosku, kadidla a pryskyřice i dalších ingrediencí). Všechny části, z nichž se sestavuje prestol, i všechny další použité matérie skrápí biskup svěcenou vodou.

Kněží přinášejí vrchní desku prestolu. Na spodní stranu desky teď světící biskup zapisuje „kroniku“ slavnosti vysvěcení – datum, místo, jména vysvěcujících, představeného duchovního. Poté je kněžími deska položena na sloupy. Jsou v ní — přesně nad otvory ve sloupcích — připraveny čtyři otvory s vydlabanými prohlubněmi, jimiž se znovu vlévá voskomastix. Připomíná balzám, který připravili pro tělo Kristovo šlechetní Nikodém a Josef Arimatejský.

Použitý voskomastix symbolizuje naše sjednocení s Kristem, s Jeho obětí a zmrtvýchvstáním. Do otvorů se poté zatloukají čtyři dřevené hřeby. Představují hřeby, kterými byl Kristus přibit ke kříži. Jsou zatloukány oblými kameny bez ostrých hran, aby při tom nedošlo k poranění prestolu. Tyto kameny pak zůstanou navždy ležet pod prestolem. Nyní je vrchní deska už pevně natrvalo spojena se sloupy.

Přichází chvíle, kdy je na znamení duchovní očisty prestol omýván teplou vodou. Po osušení je znovu omyt růžovou vodou, která vůní připomíná myrhu, přinesenou ženami myronosicemi ke hrobu Páně, smíšenou s červeným vínem, symbolem Kristovy krve. Biskup posvětí vonnou vodu a víno, slévá je v jedno a vylévá na prestol. Touto vzácnou směsí kněží spolu s vladykou dlaněmi potírají celý otářní stůl. Nakonec duchovenstvo prestol osuší novými houbami; ty jsou poté uloženy pod prestol. Tyto úkony připomínají přípravu Ježíše k pohřbu.

Takto připravená deska je potírána svatým myrem tak, jako člověk je pomazán při Tajině myropomazání po křtu. Tím se na něj klade pečeť daru Ducha Svatého a vyprošuje se zvláštní milost místu, na kterém bude přinášena eucharistická oběť. Prestol je posléze oblékán do spodního liturgického odění zhotoveného z čistého lnu. Je to plátno, které připomíná pláštěnici (katasarku – rozprostírající se po těle, přiléhající k tělu), do které byl zavinut Ježíš Kristus po snětí s kříže. Na vnějších stranách je tento oděv obtočen dlouhou šňůrou, vedenou zvláštním způsobem, aby na každé boční straně prestolu vytvářela kříž. Provaz symbolizuje pouta, kterými byl spoután Ježíš, když Ho vedli na soud, a současně moc Boží, která udržuje svět — jeho čtyři strany — a do jednoho celku spojuje vše, co žije na zemi.

Když je obvazování dokončeno, je prestol odíván do svrchního šatu – po všech pěti stranách je rozprostřeno vnější oblečení ze zvláště zdobené tkaniny, často protkané zlatými nitěmi (šatu se říká indicie; od řeckého – oblékat). Symbolizuje lesk Boží slávy. Na znamení duchovního posvěcení místa biskup nyní zapaluje svíce či lampádu na prestole (nebo vydá povel k postavení první svíce na nový prestol).

Následuje příchod svatých ostatků mučedníků, které biskup nese slavnostně na diskose, na prestole je pomazává svatým myrem, vkládá do schránky – relikviáře, a tu umísťuje do nitra svatého prestolu (většinou je uložena uprostřed vnitřního prostoru prestolu – na krátké páté prostřední noze oltářního stolu (nebo na trnoži), na kterou je případně připevněn dřevěný kříž obsahující ostatky).

Na oblečený prestol se nadále ukládá antimins – posvěcené hedvábné či jemné lněné plátno (zdobené velkopátečním motivem) s pověřením příslušného archijereje k vykonávání svaté liturgie. Na něm, jako na Ježíšově hrobě a na prvokřesťanských hrobech mučedníků, se koná posvátná vzpomínka Ježíšova utrpení, smrti a zmrtvýchvstání, což je zpřítomněno silou blahodati Svatého Ducha sestupujícího při Božské liturgii na předložené Dary. Na závěr svěcení se na prestol kladou ostatní předměty – náležitosti, které dle dávných tradic mají na prestole vždy spočívat: evangeliář, žehnací kříž, darochranitelnice apod. Postaví se zaprestolní kříž a dle jerusalemského typikonu se instaluje sedmisvíčník. Na takto připraveném prestole je už možno sloužit svatou liturgii, kterou archijerej s přítomným duchovenstvem a shromážděným Božím lidem ihned vykoná. Od této chvíle začíná plný blahodatný život obce věřících podobně, jako je křtem a myropomazáním zahájen plný duchovní život dítěte. (Použito článku MUDr. Jiřího Karpowicze)

1. fotogalerie z průběhu duchovní slavnosti

Po vysvěcení prestolu jsme sloužili archijerejskou božskou liturgii. Při kázání se hovořilo o zásadním významu chrámu pro život pravoslavného křesťana. Byla zdůrazněna slova svatého starce Paisije Svatohorce, že do chrámu přicházíme, abychom se posvětili. Prestol znamená v současné řeči „trůn“. A trůn je zde pro toho, kdo na něm usedá – a tím je Kristus, jemuž patří prestoly v našich chrámech a který se k nám z těchto prestolů sklání, aby se nám sám dával za pokrm, jímž nasycujeme a léčíme své duše, aby byly schopny věčného života v Boží blízkosti – v ráji. V chrámu se koná svatá liturgie s podáváním svatého přijímání, což je to nejkrásnější a největší, co na tomto světě existuje. Odtud pramení láska věřících k chrámům, kam přicházíme setkat se s milovaným Kristem. Připomíná se nám podobenství o marnotratném synu, kajícně se vracejícímu ke svému otci, a ten — jakmile ho spatřil — vyběhl mu vstříc, přijal jeho pokání a otevřel mu svou náruč. Obrazně řečeno, setkali se na půli cesty – kráčeli si vstříc. I pro nás jsou chrámy takovým místem v půli cesty, kam s touhou po návratu k Bohu všichni spěcháme a kam Spasitel sestupuje, objímá a pozdvihuje naši duši, aby nás uvedl do nebeského království.

Po liturgii vladyka pohovořil o významu chrámu pro naši spásu a vřele poděkoval donátoru a staviteli chrámu; při tom vyjádřil naději, že se zde příští rok znovu sejdeme k novému svěcení – tentokrát k vysvěcení celého chrámu. Důstojnému otci Olegovi, jeho mátušce a všem dalším poděkoval za zorganizování dnešní slavnosti a všem popřál, aby zde nacházeli svůj duchovní domov.

Po zpěvu mnoholetí bylo v chrámu prostřeno chutné postní pohoštění, u něhož jsme strávili ještě nějakou dobu v přátelských rozhovorech.

Díky Bohu za tento den!

Všem budovatelům chrámu, sloužícímu zde otci Olegovi a církevní obci při chrámu sv. Georgije uděl, Hospodine, zdraví, spasení a ve všem zdar na mnohá léta!

2. fotogalerie

Autoři fotografií: prot. Libor Raclavský a Anežka Mandelíková

Poselství biskupů k svátkům Narození Páně

Poselství Posvátného synodu Pravoslavné církve v českých zemích a na Slovensku

Narození Páně 2017 / 2018

nativity-of-our-lord-300x168
Drazí duchovní otcové i veškerý vyvolený a milovaný lide Boží,
Kristus se rodí, oslavujte Ho! Kristus přichází z nebe, vítejte Ho!
Kristus je na zemi, povznášejte se! Zpívej Hospodinu všecka země!

Tato slova, kterými kdysi započal svoji řeč na Narození Páně sv. Řehoř Teolog, již šestnáct století znějí na našich chrámových bohoslužbách a kladou nám stále stejné otázky: Co pro nás svátek Narození Páně znamená? Jak můžeme přivítat Krista, přicházejícího z nebe? Jak se můžeme povznést ze země na nebe? Jak můžeme oslavit Krista svým životem?

Mnohá náboženství vyznávající jediného Boha člověku slibují, že se bude moci do jisté míry dotknout Boha, pocítit Jeho přítomnost a blízkost. Kromě křesťanství však ani jedno náboženství nedovoluje člověku poznat Boha jako bratra, jako přítele. Podle slov sv. Symeona Nového Teologa se vtělením Božího Syna stáváme syny Otce a bratry Krista. Bůh se vtěluje, aby s námi mohl komunikovat jako rovný s rovnými, aby sdíleje náš osud a prožívaje náš život získal právo odhalit nám o sobě i o nás i tu poslední pravdu, která žádným jiným způsobem nemohla být zjevena. Pravdu o tom, že už neexistuje propast rozdělující Boha a člověka, že už neexistují nepřekonatelné překážky, které by bránily setkat se člověku s Bohem tváří v tvář.

Kvůli tomuto setkání přišel Bůh na zem, stal se člověkem a prožil lidský život: narodil se v betlémské jeskyni, utekl do Egypta, vrátil se do Nazareta, vyrůstal v domě tesaře, byl pokřtěn v Jordáně, kázal a chodil po Galileji, Samaří a Judeji, hlásaje Nebeské království a uzdravuje lidské nemoci, přetrpěl muka ukřižování, vstal z mrtvých a vstoupil na nebe. Toto všechno proto, aby se uskutečnilo tajemné setkání, aby byla zbořená hradba, kterou mezi člověkem a Bohem postavil hřích. Jeho Vtělení tuto hradbu zbořilo. Cherubín s mečem, který nám bránil vejít do ráje, ustoupil. Brány ráje se otevřely a člověk se vrátil ke stromu života, z kterého se krmí Nebeským chlebem.

Sv. Řehoř Teolog nazývá vtělení Boha „druhým stvořením“, kdy Bůh tím, že na sebe bere lidské tělo, jakoby nanovo tvoří člověka. Boží vtělení nazývá „druhým společenstvím“ mezi člověkem a Bohem: „Existující začíná existovat, Nestvořený se tvoří, Neobsažitelný je obsáhnut. Bohatý se přijetím těla stává chudobným, abych se já obohatil Jeho Božstvím… Co je to za nové tajemství? Já jsem dostal Boží obraz a ztratil ho, a On přijímá moje tělo, aby obraz zachránil a mě učinil nesmrtelným. Vstupuje s námi do druhého společenství, které je mnohem lepší a vyšší než to první.“

Skrze vtělení Slova se uskutečňuje zbožštění člověka. „Slovo se vtělilo, abychom se zbožštili,“ říká sv. Athanasios Veliký. „Syn Boží se stal Synem člověka, aby lidské syny učinil syny Božími,“ řekl sv. Irinej Lyonský. Zbožštění, ke kterému byl člověk předurčen při samotném aktu stvoření a které ztratil pádem do hříchu, bylo člověku navráceno vtěleným Slovem.

Při narození Krista dochází k dokonalé obnově lidské přirozenosti. Nejen při onom jedinečném Narození, které se uskutečnilo před dvěma tisíci lety v Betlémě, ale i při tom narození Krista, které se znovu a znovu uskutečňuje v našich duších. Neboť duše člověka – to jsou „dobytčí jesle“, které Bůh činí sídlem svého Božství a svým chrámem. Člověk se pádem do hříchu „stal podobným nerozumnému dobytku“, ale Bůh přichází i k padlému člověku a lidská duše se stává místem vzájemného mystického setkání.

Boží Slovo se na zemi vtělilo za hlubokého mlčení noci. Podobně se vtěluje i v mlčenlivých hlubinách naší duše – tam, kde umlká rozum, kde se ztrácejí slova, kde mysl člověka stojí před Bohem. Kristus se narodil na zemi jako neznámý a nepoznaný, a jen mágové a pastýři spolu s anděly Mu vyšli v ústrety. Stejně tak tiše a nepostřehnutelně se rodí Kristus v lidské duši, která Mu vychází v ústrety, protože v ní zaplála hvězda, která vede ke Světlu.

S Kristem se můžeme setkat v modlitbě, když znenadání zjistíme, že naše modlitba byla přijata a vyslyšena, že Bůh „přišel a ubytoval se v nás“ a naplnil nás svou životodárnou přítomností. S Kristem se můžeme setkat v Eucharistii, když přijmeme Jeho drahocenné Tělo a Krev a najednou pocítíme, že naše vlastní tělo prostupuje Jeho Božská energie a v našich žilách koluje Jeho Krev. S Kristem se můžeme setkat v našich bližních, když se nám člověk znenadání otevře a my vidíme až do jeho nejniternějších hlubin – až tam, kde září Boží obraz. S Kristem se můžeme setkat v našem každodenním životě, kdy uprostřed hluku najednou zaslechneme Jeho volající hlas anebo uvidíme Jeho zřejmý a náhlý zásah do běhu dějin.

Právě takto – náhle a nečekaně – Bůh zasáhl do života lidstva před dvaceti stoletími, kdy Jeho Narození otočilo běh dějin. Právě takto se rodí znova a znova v duších tisíců lidí a mění, přetváří celý jejich život, čině věřící z těch, co nevěřili, svaté z těch, co hřešili, a spasené z těch, co hynuli.

Nechť se pro nás svátek Kristova Narození stane svátkem narození Krista v naší duši a našeho znovunarození v Kristu. Zmlkněme pro svět, aby se v naší duši narodilo Boží Slovo a naplnilo nás svým světlem a duchovní radostí.

Kristus se rodí!

† Rastislav
arcibiskup prešovský,
metropolita českých zemí a Slovenska

† Michal
arcibiskup pražský a českých zemí

† Simeon
arcibiskup olomoucko-brněnský

† Juraj
arcibiskup michalovsko-košický

† Izaiáš
biskup šumperský

Poselství originál (slovensky) v PDF: 2017-vanocni-poselstvi-2017opt
Poselství v českém překladu (formát DOC pro MS Word):  2017-poselstvi-posvatneho-synodu-pravoslavne-cirkve

Zamyšlení k svátku sv. Rostislava

Na osobním weblogu Ambon je článek napsaný ke světecké památce knížete Rostislava Moravského, který proslul svým listem do Byzance:

„Náš lid se odřekl pohanství a drží se křesťanského zákona, ale nemáme takového učitele, který by nám vyložil v našem jazyku pravou křesťanskou víru, aby i jiné země, pozorujíce to, nás napodobily. Tak nám, vladaři, takového biskupa a učitele pošli, neboť od vás se vždy dobrý zákon šíří do všech krajů“.

A Byzanc odpověděla:

„Bůh, který si přeje, aby každý přišel k poznání pravdy a snažil se o vyšší stupeň dokonalosti, viděl tvou víru a snahu, a proto zjevil písmo pro váš národ. Tím učinil nyní za našich let, co nebylo dáno leda v první léta, abyste i vy byli připočteni k velkým národům, které oslavují Boha svým jazykem. I poslali jsme ti toho, komu je Bůh zjevil, muže ctihodného a zbožného, velmi učeného a filosofa. Nuže, přijmi dar větší a vzácnější nad všecko zlato a stříbro i drahé kamení a pomíjivé bohatství, a hleď s ním rychle upevnit tu věc a veškerým srdcem hledej Boha a nezanedbávej spasení všech, ale vybízej všechny, aby nelenili, ale dali se na cestu pravdy, tak abys i ty, až je přivedeš svým úsilím k poznání pravého Boha, přijal za to odměnu i v tomto věku i v budoucím za všechny ty duše, které uvěří v Krista Boha našeho od nynějška až do skonání (světa), a abys po sobě zanechal památku příštím pokolením podobně jako veliký císař Konstantin!“

Po 1150 letech přivezl představitel místní pravoslavné církve symbolickou repliku Rostislavova listu do staroslavné Konstantinopole.

 

Film „Mučedník“ a fotogalérie z jubilea v Hrubé Vrbce

Dokument o svatém vladykovi Gorazdovi. Natočeno v Hrubé Vrbce v rámci cyklu Střípky z Moravského Slovácka.

Autoři: Mgr. Petr Gruber, historik, spisovatel a publicista; Růžena Prachařová.
Viz web Střípky z Moravského Slovácka

 

Ke shlédnutí i na stránce pravoslavných filmů: media.pravoslavi.cz/

Jako vzpomínku na gorazdovské jubileum v Hrubé Vrbce připojujeme ještě jednu fotogalérii, která do redakce našeho webu doputovala:

 (Foto: jer. Cyril Bočkarev)

 

Podzimní konference duchovenstva

7. září t.r. se sešel ve vilémovském monastýru Zesnutí přesv. Bohorodice moravský sbor presbyterů. Po svaté liturgii v monastýrském chrámu začalo v zasedacím sálu monastýru setkání našeho eparchiálního duchovenstva. Konferenci předsedal olomoucko-brněnský eparchiální arcibiskup Simeon. Na vedení schůze se podílel i vikární biskup šumperský Izaiáš, ředitel úřadu eparchiální rady.

Po uvítání přítomných duchovních zahájila zasedání přednáška vladyky Simeona o desateru Božích přikázání. Nad každým přikázáním pronesl vladyka obsáhlé zamyšlení o jeho významu a aplikaci v životě církve i osobní zbožnosti. Hluboký rozbor Božích ustanovení posluchače zaujal.

Přednášející začal svou přednáškou připomenutím, že dodržování Božích přikázání chrání člověka proti útokům ďábla ze všech stran. Dále zmínil, že naše víra nám dává ochranu shůry, avšak součástí naší zbožnosti je také nesení kříže. Láska k Bohu dává člověku sílu k sebeoběti a k tomu, abychom s důvěrou dokázali přijmout svůj kříž a pokorně jej nést.

Vladyka rozbíral téma Desatera opravdu důkladně, a dotkl se mj. i zajímavého rozdílu mezi pojmy „všemohoucí“ a „Vševládce“ v jejich rozdílném významu a kontextu. Přimlouval se větší rozšíření používání slova Vševládce, neboť se tento pojem hlouběji dotýká osobního vztahu člověka s Bohem a Božího milosrdenství. Vševládce je otec, který sám dobrovolně omezil svou všemohoucnost, aby svým dětem nechal svobodu. Proto je pro nás Bůh především Vševládcem – Otcem dávajícím nám svobodu, která nám umožňuje milovat.

Dalším bodem programu bylo zhodnocení průběhu gorazdovských oslav v Hrubé Vrbce, které byly přítomnými označeny za mimořádně zdařilé. Pozoruhodná a památná je účast pěti sloužících biskupů, z nichž dva přijeli za účelem oslav památky sv. Gorazda z Polské autokefální církve. Vysoce byl oceněn výsledek oprav monastýru. Vnější vzhled rekonstruovaných budov si podle zpráv pochvalují i obyvatelé Hrubé Vrbky, kteří nyní vidí v monastýrském areálu skutečnou okrasu své obce.

Poté následovaly administrativní informace z eparchiálního úřadu, po nichž se spontánně rozvinula živá debata o liturgickém životě naší místní církve (inspirovaná předchozím rozhovorem o Gorazdových oslavách). Liturgické a typikonální otázky se rozebíraly poměrně intenzivně, zvláště se zřetelem k tomu, jestli – či do jaké míry – je v současném životě naší církve na místě uplatňování liturgických forem, které téměř před stoletím zavedl vl. Gorazd. Necelá polovina přítomných se v hlasování přihlásila k pravidelnému používání tzv. Gorazdova sborníku (ostatní používají obsahově rozšířené překlady). Svatý vladyka si přál, aby se liturgický život místní církve vyvíjel směrem k tomu, co je obvyklé v pravoslavném světě, ale zároveň tím neztrácel specifický český ráz, který vyhovuje mentalitě Čechů a Moravanů. Zachovat, udržovat, tříbit a dále pěstovat český charakter bohoslužeb je nutnou součástí misijní praxe naší církve. Přinejmenším polovina veřejné bohoslužby musí být vedena v českém jazyce.

Vladyka Simeon připomněl gorazdovskou tradici, kterou dodržovala i stará generace českých duchovních, – při každé bohoslužbě (liturgii, pobožnosti i trebu) kázat. Na této misijní tradici je nutno trvat a vyžadovat ji od každého duchovního.

Vladyka Izaiáš vyjádřil požadavek, aby každý kněz znal typikon a měl knihu s typikonálními pravidly doma. Dále vybízel aby se na farnostech sloužily večerní bohoslužby a litije (tyto bohoslužby může konat kněz, i když je v chrámu sám). Prot. Petr Novák vzpomínal na to, jak v dobách, kdy byl na Moravě eparchiálním biskupem vladyka Kryštof, se v katedrále konaly litije každou sobotu večer (řecký obyčej), vladyka na ně docházel a vyžadoval je.

(Dodatek redakce: materiály pro českou večerní bohoslužbu lze např. najít zde: postup bohoslužby, změny na svátky a litije. Některé prohlížeče PDF zobrazují tyto soubory špatně. Je potřeba prohlížet a tisknout je bezplatným Acrobat Readerem.)

Pak se chvilku vedla debata o některých liturgických nuancích, jako např. otevírání a zavírání královských vrátek při bohoslužbě, používání chrámové opony či zvyklosti, podle které se kněz uklání a prosí věřící o odpuštění (v české praxi se konalo bezprostředně před svatým přijímáním, v ruské praxi se provádí na konci tzv. „vchodných modliteb“).

Ve všech ohledech je nutno mít na zřeteli, že naše liturgická praxe musí být misijní.  To však neznamená, že se ještě dnes musí zkracovat postup bohoslužby či výrazně zjednodušovat liturgický řád. České mentalitě jsou pravoslavné bohoslužby spíše přístupné, jsou-li na farnostech prováděny ve střízlivých formách a prostě, aby velkolepost vnější formy nezakrývala bohatství vnitřního duchovního obsahu.

Na závěr, jako poslední bod programu, mohli přítomní vyslechnout přednášku, která měla charakter stručného zamyšlení nad osobností sv. Gorazda. Snaha autora byla přiblížit tuto výjimečnou osobnost v rozměru lidském. Takže její téma znělo: některé povahové črty vl. Gorazda, jak se o nich zachovaly zprávy od jeho současníků. Mozaikou sestavenou z několika dochovaných vzpomínek na temperament svatého vladyky se přednášející pokusil vykreslit, jaký měly jeho povahové rysy vliv na způsoby jeho práce. Snad řečníkova snaha alespoň maličko přispěla, aby se nám tato vzácná postava novodobých dějin naší církve stala ještě inspirativnější.

Před očima nám díky záznamům pamětníků povstaly obrysy vladykovy energičnosti, pracovitosti, sebeobětavosti, ale zároveň i přísnosti na své kněze, náročnosti a vysokých požadavků, které kladl na sebe i na své spolupracovníky a celou svou eparchii. Byl to muž železné vůle, hluboce zbožný a v řadě ohledů geniální, jenž se cele obětoval své práci a svému poslání. Neoddával se zábavám ani klábosení při hostinách, prakticky neustále se věnoval práci. Při schopnostech, jimiž oplýval, byl neuvěřitelně skromný. Byl pro své kněze vším, vzhlíželi k němu jako děti k otci (podle slov Boh. Alše). Musel však snášet ze strany okolního světa mnoho pomluv, prázdné kritiky, obvinění z nejrůznějších špatností. Byla to nesmírná tíha, pod níž někdy téměř klesal. Snášely se na něho např. pomluvy, že k nám uvádí cizí vlivy – politické, náboženské, obřadové i kulturní (čelil námitkám proti byzantské liturgii, že prý je cizí českému náboženskému cítění; proti ikonostasu a uctívání ikon, že prý je to nemoderní a oddělení kněze ikonostasem od lidu prý odporuje požadavku na odstranění klerikalismu; jindy se zase lidé bouřili proti chrámové architektuře otce Kolomackého, že se prý nehodí do české krajiny a je cizorodým prvkem v místní kultuře atd.) Na druhé straně musel do vyčerpání bojovat proti pokusům zavádět do českého pravoslaví protestantské prvky.

Následovala diskuse o způsobu práce vl. Gorazda a příkladu, který v ní může najít dnešní generace. Podtržena byla i evidentní podobnost některých rysů tehdejší situace (ve společnosti i mezi pravoslavnými) se současností.

Zasedání bylo uzavřeno představením nové knížky, vydané úřadem ER k letošnímu gorazdovskému jubileu: “Stručně o pravoslaví.” Text knížečky vlastně vznikl k cyrilometodějskému výročí 2013 – jeho struktura a formát byl dán už v samotném tehdejším zadání, které znělo: co nejstručnější pojednání v útlé brožuře, kterou bude možno rozdávat zájemcům o pravoslaví. Knížka měla mít dva tématické oddíly – první o víře a praxi církve, a druhý o pouti pravoslaví skrze staletí našich národních dějin (tato druhá část je zpracována v duchu vědeckého díla vl. Gorazda a dokazuje domovské právo pravoslaví v Čechách a na Moravě).

Před obědem přítomní pogratulovali otci Mojmírovi k významnému životnímu jubileu a zazpívali modlitbu: “Mnohá léta!”

Pak se přítomní odebrali k monastýrskému pohoštění a přátelským rozhovorům v jídelně.

Na průběhu celého setkání bylo, myslím, znát duchovní povznesení kněžstva z proběhlé slavnostní události v Hrubé Vrbce. Pečeť požehnání sv. Gorazda se odrážela i na velice pěkné atmosféře setkání a intenzivním zájmu přítomných o probírané otázky.

Děkujeme vladykovi Simeonovi za poutavou přednášku a všem přítomným za jejich diskusní příspěvky.

prot. Jan z Jihlavy