Archiv pro rubriku: Promluvy a zamyšlení

Ohlédnutí za životem zesnulé Emilie Šimkové

Simkova001Emilie Šimková se narodila 30. dubna 1922. Světlo světa spatřila ve vsi Hlinsk na Volyni jako osmá z deseti dětí Václava a Olgy Voženílkových. Otec Václav Voženílek obstarával živobytí pro svoji rodinu jako samostatný rolník, lamač kamene a příležitostný léčitel dobytka, matka Olga se pak starala o domácnost početné rodiny.

V rodné vesnici ukončila ve 12 letech školní docházku, a jak bylo tehdy zvykem, musela odejít z domova do tzv “služby”. Služba zahrnovala veškeré zemědělské práce na poli i ve stájích s dobytkem. Pro dvanáctileté děvče tedy práce značně fyzicky náročné, ale podobný osud měly prakticky všechny její vrstevnice, pocházející ze sociálně slabších rodin.

Po dosažení dospělosti plánovali po dlouhodobé známosti svou budoucnost spolu s Vladimírem Valentou. Jejich představy o společném životě však přervala 2. světová válka. Vladimír byl totálně nasazen v tzv. říši a při spojeneckém bombardování zahynul. Bohužel, nebyla to poslední tragická ztráta člověka pro ni blízkého, která ji v životě postihla. V bojích u Dukly položil život za osvobození naší vlasti bratr Josef a také další bratři bojovali v řadách Svobodovy armády. Ani život za frontou nebyl jednoduchý – německá vojska a banderovci působili civilnímu obyvatelstvu značné útrapy, snad všem v naší církvi je znám tragický osud Českého Malína.

Sestra Emilie i přes prožité strasti si po celý svůj život zachovala životní optimismus a veselou mysl, což platí i pro její vzpomínky na válečné období. Historky o tom, jak pálila samohonku, aby ji pak na trhu v Rovně směnili za jiné životní potřeby, neboť peníze neměly vlastně žádnou hodnotu, nebo jak Rudá armáda zrekvírovala jejímu otci na černo pěstovaný tabák, vyprávěla raději, než příhody s obsahem i koncem méně veselým.

Závěr 2. světové války s sebou přinesl pro celou rodinu zásadní otázku – zůstat na Volyni nebo reemigrovat do Československa. Po dlouhém zvažování se rodina nakonec rozhodla vrátit se v roce 1947 do vlasti svých předků. Léta prožitá na Volyni, snad proto, že se jednalo o léta mladosti, se jí nesmazatelně vryla do paměti. S přibývajícím věkem pak vzbuzovalo její myšlení dojem, že nejdůležitější část života prožila právě na Volyni.

Po návratu do Československa se spolu s rodiči usídlila u bratra Antonína v Dolní Libině. V Dolní Libině rovněž nalezla nový domov rodina Františka a Věry Šimkových, původně pocházející také z Hlinska, kteří měli dvě dcery a syna Václava. A s Václavem, studujícím v té době pravoslavný seminář, se rozhodla Emilie v roce 1948 spojit svůj další život. Jejich manželství pak trvalo téměř 50 let. Poté, co byl manžel vysvěcen na pravoslavného kněze a co se jim v roce 1949 narodil syn Miroslav, zdálo se, že oba mají před sebou klidný a spokojený rodinný život. Jenže opak byl pravdou. Při stěhování na manželovo první působiště do Znojma tragicky umírá mladší bratr Emilián. Bratrova smrt poznamenala Emilii fyzicky i psychicky natolik, že jí lékaři radí změnu prostředí, což vede k žádosti o přemístění na farnost do Řimic. Zde se v roce 1958 rodina rozrůstá o dalšího člena – syna Vladimíra.

V roce 1960 přichází pro otce Václava nabídka, které neodolal – převzít šumperskou církevní obec, kde žilo značné množství volyňských Čechů, dosídlených sem za původní německé obyvatelstvo. Rodina se po roce stěhuje do Šumperka, kde pak manžel vykonává duchovní službu dalších více než 30 let – neboť (řečeno parafrází Mozartových slov) “jeho Volyňáci mu rozuměli”.

Po dobu celé téměř padesátileté služby církvi byla mátuška Emilie svému manželu pevnou oporou a snažila se mu pomáhat v plnění jeho povinností. Pamatujeme například, jak pravidelně pekla prosfory, a při tom vždy udělala o pár kusů více, než bylo k bohoslužebným účelům zapotřebí, což byla vždy vítaná příležitost pro děti a později i vnoučata zkonzumovat ty “méně povedené”. Samozřejmostí byla pomoc při úklidu chrámu, praní bohoslužebných textilií.

V Šumperku našla rodina svůj skutečný domov. Po té, co se synové osamostatnili a oba rodiče odešli na zasloužený odpočinek, zdálo se, že náplní jejich dalších let bude pečování o zahrádku a hlavě o vnoučata, jejichž počet v průběhu několika let dosáhl počtu pěti. Tehdy však rodiče zasáhla jako blesk zpráva o smrti staršího syna při dopravní nehodě. Po roce umírá na vážnou nemoc i manžel, o kterého se postarala téměř až do samotného konce jeho života.

Výčet tragických událostí (včetně dlouhodobých vážných zdravotních problémů), s nimiž se dokázala sestra Emilie v životě vyrovnat, není zdaleka úplný a není to ani cílem mého zamyšlení nad životem zesnulé. I v pokročilém věku přistupovala k životu vždy aktivně a stále se snažila být užitečná svým blízkým. Od mládí milovala tanec a ještě př i oslavě svých devadesátých narozenin „nedala košem“ žádnému z přítomých.

Nabízí se otázka: Kde vzala tato drobná, nenápadná žena sílu k tomu, aby se postavila časté nepřízni osudu a navíc si zachovala téměř až do posledních dní smysl pro humor a aktivní přístup k životu?

Jsem přesvědčen, že odpověď tkví v její hluboké víře v řád světa a Boží moudrost a z toho plynoucího přesvědčení, že zdolávání překážek v našem životě má svůj smysl, i když ho třeba zrovna nechápeme. Víra, že vše, co na tomto světě konáme, dojde jednou spravedlivého soudu, a že je naší povinností nezakopat hřivny svěřené nám při příchodu na tento svět, ale naopak je rozhojňovat k prospěchu nejen svému ale i svých bližních.

Ohlédneme-li se za životem sestry v Kristu Emilie, dojdeme k poznání, že požehnaná léta vyměřená jí na tomto světě byla naplněna nejen pokorou, obětavostí, láskou, respektem i soucitem s bližními, ale i schopností života užít a radovat se z něj. V tom může být mnohým z nás příkladem.

Rodina Šimkova

 (Zprávu o zesnutí mátušky Emilie viz mezi předchozími příspěvky.)

Vánoční pozdrav vladyky Simeona

Vánoce, vánoce přicházejí, zpívejte, přátelé!

Simeon-sluzba-mMilé sestry a bratři, důstojní otcové, nevypůjčil jsem si tentokrát oslovení vánočního poselství ani z Písma ani z liturgických zpěvů, ale z vánoční písničky nedávných let militantního ateizmu, kdy se sice vánoce směly slavit a slavily, ale současně vládla snaha zbavit v povědomí  lidu tento svátek jeho hlubokého křesťanského obsahu, vyloučit z nich Boha vtěleného a ponechat jen vánoční zvyky a lidovou tradici. Bohu díky, lidová tradice v našem národu je natolik prodchnuta křesťanstvím, že samo ovzduší tohoto svátku si ponechává svůj náboženský náboj a dokáže se dotknout srdce i nábožensky vlažného, ba  i zcela lhostejného. A tak slavíme vánoce s radostí, že pro nás a pro zástupy dalších zůstávají tím, co o nich napsal svatý apoštol Pavel v listu Galaťanům: „Když se naplnil stanovený čas, poslal Bůh svého Syna, narozeného z ženy, podrobeného zákonu, aby vykoupil ty, kteří jsou zákonu podrobeni, tak abychom byli přijati za syny“ (Ga 4, 4n). Krátce: Bůh se stává člověkem, aby se člověk stal Božím dítětem (J 1,12 ) Boží Slovo … „se stalo tělem a přebývalo mezi námi, Spatřili jsme jeho slávu,slávu, jakou má od Otce jednorozený Syn, plný milosti a pravdy“ (J 1,14)

Stalo se to, „když se nenaplnil stanovený čas“: Svět se připravoval na tuto událost a Bůh  neposlal svého Syna ani dříve ani později, než nastala ta pravá chvíle. A kdy nastala ta pravá chvíle?  Bůh – Tvůrce světla světlem svého Ducha osvěcoval  svět, své dílo, od samého stvoření. Osvěcoval především lidský rod, který stvořil ke svému obrazu a podobě. A když  lidstvo odpadlo a nechalo se pohltit hříchem, Bůh od něho neodvrátil své světlo, ale dal mu vyrůst ke chvíli „naplnění času“ vykoupení člověka od hříchu, prokletí a smrti.

Starověký řecký cestovatel a historik Herodotos píše, že na svých cestách navštívil mnohé národy tak primitivní, že si ani nestavěly obydlí, ale nesetkal se s žádným, který by nevyznával nějaké náboženství. Připusťme, že náboženství těchto primitivních společenství byla vybudována na hrůze z přírodních jevů pro ně nevysvětlitelných. Ale pak, v posledním tisíciletí před Kristem,  jakoby současně u všech kulturních národů nastává náboženské procitnutí, které nazýváme „doba setby“: Tyto národy opouštějí svá primitivní náboženství založená na hrůze a vytvářejí si náboženství nová, jež setrvala dodnes a v nichž se do popředí dostává mravní prvek. Místo hrůzy z přírodních jevů se lidské vědomí prodralo k poznání Boha všeho Tvůrce, který však současně může a chce jednat s člověkem. Jeho hledání a nalézání tohoto Boha  zatlačuje do pozadí strach. Lidstvo nalézá v sobě schopnost přijmout Boha vtěleného a poznat v něm svého Stvořitele a Otce.

Rozhlédněme se po světě v onom „období setby“ a pohleďme, co je v něm nové! V období posledního tisíciletí před Kristem, kdy kulturní národy opouštějí svá dosavadní náboženství a vytvářejí si svůj nový duchovní svět, se objevuje v Číně učení Konfuciovo a Lao-Tse, v Indii Upanišady, Bhagavangítá a Buddha, v Persii učení Avesty, v Řecku vystupují první filosofové a v hornaté zemičce Kenaan  izraelští proroci, kteří předčili ostatní  „učitele východu“ nejčistším jednobožstvím a současně přísným odlišením Boha od stvoření. Právě tito izraelští proroci, sdělili lidu Boží zákon jako radost i závazek i požehnání, protože z ženy z tohoto lidu „pod zákonem“ se narodil jako lidské dítě Boží Syn, aby svým učením a krví vykoupil ty, kteří jsou zákonu podrobeni.

Celý život křesťana je prožíváním vykupující síly jeho slova, které plyne jako osvěžující potok do našich myslí a srdcí, a jeho krve, která se za nás a za mnohé vylévá na odpuštění hříchů. Zůstávám pod zákonem, ale tento zákon už není tíživým jhem, ale osvobozující silou, ne břemenem,  které drtí otroky,  ale skutečnou Boží adopcí, činící z nás Boží děti a Boží dědice, ty, kterým má patřit Boží království.

Na starých ikonách svátku Kristova narození, na rozdíl od západních maleb, je tvář Bohorodičky zachmuřena, jakoby předem cítila bolestnou cestu, kterou projde její syn, ale proroci i sám Kristus nám zjevili radostný závěr této cesty, a proto je namístě se radovat. Radovat se spolu s betlémskými pastýři, s mudrci z Východu a s celým zástupem svědků Božích. Vždyť nám, nám narodil se!

Sestry, bratři, otcové, Kristovy děti, prožijme společně radost z vánoc! Kristus se rodí! Oslavujme ho!

Ptice 2. 12. 2016

 

 

Poutní cesta na Athos

S požehnáním vladyky Simeona, arcibiskupa olomoucko-brněnského  jsme se  18. září, s bratry farníky z kaple svatého Jiří na Zámku Poruba, vydali na poutní cestu na Svatou Horu Athos.

V přístavním městečku Uranupolis jsme si brzy ráno vyzvedli svá diamonitiria, poté vystáli dlouhou řadu na lodní lístky a hned nato zamířili k přístavnímu molu, kde již kotvila naše loď  Axion Estin. Bylo krásné slunečné ráno a jen co loď vplula do svatohorského zálivu, naše srdce se zachvěla radostí, že cesta, kterou jsme dlouho plánovali, se konečně stala skutečností.  Stejné rozechvění bylo možno číst i v obličejích mnohých poutníků, kteří s námi pluli snad ze všech pravoslavných zemí světa. Po chvíli jsme již mohli obdivovat nádheru „Zahrady přesvaté Bohorodice“ v plné její kráse. Po levoboku se nám ve své vznešenosti odkrývaly monastýry Dochiariu, Xenofontos, majestátný  Panteleimonos. Závěrem dvouhodinové plavby jsme bezpečně připluli do Dafni, centrálního přístavu Svaté Hory. U hlavního mola již čekaly autobusy svážející poutníky do Karyes – administrativního centra Athosu. My jsme se však vydali opačným směrem, neboť naším prvním monastýrem, který jsme měli navštívit,  byl Simonos Petras, tyčící se na jihozápadním pobřeží Athonského poloostrova.

2016-09-recko-179m

Monastýr Simonos Petra

 

Čekal nás monach v malém mikrobusu a jakmile jsem prokázal, že jsem skutečně pater Daniil, už jsme s ostatními poutníky seděli a obdivovali monachovu řidičskou zručnost, když se na hliněné nezpevněné cestě, nad snad dvě stě metrů příkrým srázem vyhýbal projíždějícímu nákladnímu vozu.  Mnozí  z nás raději odvrátili zrak na druhou stranu, neboť by stačil jeden neopatrný řidičův manévr, a mikrobus se zřítí do skalní průrvy rovnou do zpěněných mořských vln. Po chvíli se nám na protější skále začal odkrývat pohled na samotný monastýr Simonos Petras, který je dozajista nejsmělejší stavbou postavenou na Svaté Hoře. Je zbudován na 250 metrovém skalním kuželu a jeho hlavní budova obrácená k moři má deset poschodí a výšku neskutečných 40 metrů. Když jsme v archondariku (sál pro přijímání a pohoštění hostů) ukázali svá diamonitiria, mladý řecký monach nám podle tradice nabídl sklenici vody, doušek  ouza (anýzová pálenka) a v cukru naložený lukum (sladké želé).  Poté jsme přijali společnou celu a vydali se na obchůzku monastýru.

Všichni jsme se těšili na monastýrský chrámový sbor, neboť jak známo jeho věhlas je veliký. Na večerní  jsme měli možnost poznat, že je tomu skutečně tak, neboť když jsme zavřeli oči, mysleli jsme, že jsme již v nebi a slyšíme zpívat anděly před trůnem Božím.  Podařilo se nám na malou chvíli spatřit i důstojného igumena gerontase Emilianose Simonopetritise, připomínajícího svým vzhledem a malým vzrůstem svatého Paisia. Právě díky jeho pomoci a na prosbu otce archimandrity Nikolaose Ioannidise z Athén nám bylo vyřízeno potřebné pozvání i v dalších dvou monastýrech, které jsme měli navštívit v příštích dnech.  Brzy ráno krátce před čtvrtou se monastýrem rozezněly rytmické nárazy dřevěné paličky na simandron a my se vydali do katholikonu (hlavního chrámu) na jitřní bohoslužbu, která je zde na Athosu sloužena v skoro naprosté tmě jen za svitu několika voskovic. Toho dne byl právě svátek Narození přesvaté Bohorodice a v chrámě byla znát sváteční nálada. Po jitřní následovala svatá liturgie a po ní společná snídaně v trapeze (jídelně), kde se podávala pečená ryba.

Po rozloučení s přátelským monachem v archondariku, který nás obdaroval nahrávkou svaté liturgie na CD, jsme nasedli do mikrobusu, který nás dopravil do Dafni. Odtud jsme se dostali autobusem do Karyes a pokračovali mikrobusem taxi, který nás dopravil do svatého monastýru Pantokratoru (Vševládce). Tyčí se na obráceném západním pobřeží Athosu. Zdálky vyhlíží Pantokrator jako středověký hrad s dominantou velké věže, jakou bychom spíše očekávali  na opačné straně Evropy. I zde, jakožto ostatně všude, jsme byli vřele přivítáni v archondariku. Osobně musím přiznat, že tento monastýr na mne zapůsobil hlavně svým pokojným tempem, neboť nejspíš nepatří k těm nejvyhledávanějším na Athosu, přesto má svou hlubokou duchovní krásu.

Gerontas igumen Gavril, jehož duchovním dítětem je i jeden z našich bratrů, který se však této pouti nemohl zúčastnit, v nás zanechal hluboký dojem. Po velkém povečeří nám byly před oltářem předloženy nejsvětější ostatky k uctění. Poklonili jsme se i před nejvzácnější ikonou Panagie Gerontise, kterou monastýr opatruje. Škoda jen, že nepříznivé počasí, které doprovázelo svátek Narození přesvaté Bohorodice, nám nedovolilo navštívit skit Profiti Ilia (proroka Eliáše), jenž leží na protějším svahu nad monastýrem, vzdáleném asi hodinu chůze od monastýru, jak nás zkušeně informoval jeden z řeckých poutníků.  Aspoň jsme v noci mohli pozorovat skrze okenní tabulku, jak se tam rozsvěcují světélka, a mohli naslouchat šumění moře pod monastýrem.

Ráno po jitřní a svaté liturgii jsme spěšně opustili monastýr Krista Vševládce a spěchali před bránu, kam pro nás po telefonické domluvě přijel taxi mikrobus a dovezl nás na poslední místo naší poutě – a to do svatého monastýru Vatopedi, který požívá druhého místa cti mezi všemi svatohorskými monastýry, hned po monastýru  Megisti Lavra. Od první chvíle poutník užasne nad velikostí tohoto monastýru, který svou rozlohou s přilehlými hospodářskými budovami připomíná malé přístavní město. I zde jako všude, kde jsme pobývali, panoval čilý stavební ruch a množství dělníků a pracovních strojů dávalo tušit, že je stále co opravovat a renovovat.

Jen co jsme se ubytovali v celách připomínajících spíše tří až čtyřhvězdičkový hotel, jsme se vypravili do katholikonu, jenž je srdcem každého monastýru. Ten byl kupodivu zavřený a my mohli dosyta obdivovat freskovou výzdobu pocházející z  14. století a mozaiku Pána Ježíše Krista nad vchodem; naprosto stejnou jakou jsme viděli před lety v Agia Sofia v Konstantinopoli. Když tu se náhle dveře chrámu otevřely a přátelský jeromonach nám pokynul, abychom vstoupili. Jen co jsme políbili ikony a vzdali chválu tomuto svatému místu, přinesl z oltáře jednu z nejuctívanějších relikvií na Svaté Hoře – pás přesv. Bohorodice. Za zmínku stojí bezesporu i místní trapeza (jídelna), která stojí hned naproti hlavního chrámu a je považovaná za jednu z nejskvostnějších na Svaté Hoře. Její kapacita však nestačila pro početné monastýrské bratrstvo spolu s četnými poutníky, – ti, pro které se nedostávalo místa ke společnému stolování, museli přijímat pokrm v jiné budově. Nazítří zjitra po svaté liturgii nás v archondariku poprosili, jestli by naši dva bratři, zaměstnáním kuchaři, nemohli pomoct v kuchyni s loupáním brambor; rádi se tohoto úkolu, ještě s bratry Kopty, zhostili. Jak příjemné bylo zjištění, že také zde se pro zhruba tři stovky strávníků vaří na otevřeném ohništi ve velkých, skoro dvou metrových kotlích a pánvích jako před tisíci lety.

Pak jsme již sestoupili k přístavnímu molu, nastoupili na loď Panagia a odpluli do Ierissos.  Na závěr bych rád přidal osobní poznatek, že od mé poslední návštěvy „Zahrady přesvaté Bohorodice“  asi před šestnácti lety, se viditelně nic nezměnilo k horšímu; často o tom totiž slýchávám nebo čtu v pravoslavném tisku v souvislosti s Evropskou unií a jejími dotacemi, které mají Svatou Horu zahubit. Staví a opravuje se stále stejně, jen množství albánských dělníků vystřídali ve větší míře Řekové z Thessaloniki a okolí, kteří sem přijíždějí za prací, zřejmě z důvodu hluboké ekonomické krize. Monaši stále skálopevně udržují tradice jim svěřené a jsou vždy připraveni podělit se o požehnání a milost, které tento poloostrov nabízí skrze svou nebeskou Vládkyni. Sdílejí rádi požehnání s prostými poutníky, jejichž srdce jsou otevřená, aby tuto milost mohla přijmout.

2016-09-recko-265m

O Svaté Hoře viz také statě na webu orthodoxia.cz/athos

Paschální poselství Jeho Blaženstva vladyky metropolity Rostislava

Posolstvo
Posvätnej synody Pravoslávnej cirkvi v českých krajinách a na Slovensku
Pascha Christova 2016

Christós voskrése!                                                                                             Voístinnu voskrése!

Duchovní otcovia, drahí bratia a sestry!

Dnes prežívame veľkú radosť, pretože náš Spasiteľ Iisus Christos po Svojom utrpení a smrti na Kríži na tretí deň vstal z mŕtvych, smrťou pošliapal smrť a otvoril nám dvere do večného života. Christos Svojou krvou zmyl náš hriech, aby sme už neboli špinaví, ale čistí – belší ako sneh (Ž 50, 9).

Christova obeť a smrť na Kríži je neoceniteľná a nenahraditeľná. Je to prejav nekonečnej Božej lásky, ktorý je nám dávaný zadarmo. Sv. prorok Izaiáš o našej spáse hovorí: „Ó všetci smädní, poďte k vode! Poďte i vy, ktorí nemáte peniaze! Kupujte obilie, jedzte; poďte, kupujte bez peňazí, bez platenia víno a mlieko! … Počúvajte ma pozorne a jedzte dobré a v hojnosti sa bude kochať vaša duša!“ (Iz 55, 1 – 2).

Zo strany každého človeka ako jednotlivca je však potrebné túto spásu, ponúkanú Božou láskou, osobne prijať. Vnímať hodnotu a zmysel ľudského života v duchu slov Christovho Evanjelia a nie v duchu trendov konzumnej spoločnosti. Radujme sa preto dnes z Christovho Vzkriesenia, aby sme v tejto radosti spolu s Christom mohli žiť večne a prijímať plnosť Christovej lásky.

Kráľovstvo Božie je radosť v Christu. Zvoľme si ho za prvoradý a jediný cieľ nášho života. Apoštol Pavol nás k tomu vyzýva slovami: „Kráľovstvo Božie nie je jedenie a pitie, ale spravodlivosť, pokoj a radosť v Duchu Svätom“ (Jn 14, 17). Majme stále na pamäti, že všetko na tomto svete je pominuteľné a len Boh je večne živý a kto žije v Ňom, bude mať večne životnú radosť.

Zabudnime na všetky starosti a urážky, ktorých sa nám v živote dostalo. Cirkev nás k tomu vyzýva slovami: „navzájom sa objímme a tým, ktorí nás nenávidia, odpusťme pre Christovo Vzkriesenie“. A všetci spoločne vyznávajme a spievajme: „Christós voskrése iz mértvych, smérťiju smérť popráv, i súščym vo hrobích živót darováv!“ – „Christos vstal z mŕtvych, smrťou pošliapal smrť a tým, čo sú v hroboch, daroval život!“

Christovo Vzkriesenie nás vyzýva k pevnosti vo viere. Konzumný spôsob života ľudí okolo nás sa v súčasnej dobe snaží každého nasmerovať k pominuteľným hodnotám. Túžby po pohodlí, dobrom sociálnom zabezpečení a vysokom spoločenskom postavení nás často rozptyľujú a my strácame pravé životné hodnoty a orientáciu.

Ak chceme mať dostatok pravej viery a životnej sily, musíme byť neustále napojení na ich zdroj. Nevyčerpateľným Zdrojom, Žriedlom a Prameňom pravého života je náš Spasiteľ Iisus Christos, Ktorý o Sebe povedal: „Ja som Cesta, Pravda a Život“ (Jn 14, 6). Preto pozorne vnímajme a skúmajme, či „pravda“, ktorú nám predkladá tento svet, je v súlade s pravdou, ktorú nám Christos zvestuje vo sv. Evanjeliu. Skúmajme, či kráčame po ceste pravdy a žijeme podľa nej.

To, čo ľudská spoločnosť na základe životnej praxe pokladá za normálne, ešte neznamená, že je aj správne. Často sa stretávame s tým, že ľudia zmietaní vírom konzumnej spoločnosti pokladajú niektoré hriechy za bežný, oprávnený prejav ľudského života. Takmer úplne sa z ľudského života vytráca láska. Hovorí sa len o práve a zákonoch, v ktorých človek nevníma ani Boha, ani svojho blížneho. Potraty, rozvody manželstiev a egoistický spôsob života podrývajú samotné základy ľudskej spoločnosti. Sú to všetko znaky doby, v ktorej ľudia prestávajú vnímať Boha a svojich blížnych.

Duchovní otcovia, bratia a sestry,

pochopme a prijmime Christov pokoj, ktorý nám On odkázal a zanechal. Len v Christovom pokoji môžeme nájsť správny spôsob ako reagovať na svet, v ktorom žijeme. Len ak budeme žiť s Christom a v Christu, okúsime pravú duchovnú radosť a táto radosť bude prejavom našej účasti na Božom kráľovstve.

Dnes, vo svätý deň Christovho Vzkriesenia, sa podľa slov svätého Jána Zlatoústeho máme radovať všetci – nielen tí, ktorí sa namáhali a žijú v Christu, ale aj tí, ktorí boli hriešni a leniví. Pretože v radosti zo spoločenstva s Bohom sa nás dotkne energia Božej lásky, ktorá nás môže pretaviť na ľudí, schopných kráčať po ceste života s Christom.

Nedovoľme, aby mračná našich osobných hriechov i hriechov ľudstva ako celku zatienili radosť z našej spásy, radosť z Christovho víťazstva nad smrťou. Hľadiac na Christov hrob, z ktorého nám zažiarilo Svetlo pravdy, Svetlo večného života, sústredene rozjímajme o Christovom Vzkriesení, aby sme mali dostatok trpezlivosti a nádeje v osobnom duchovnom zápase o život v jednote s Bohom.

Christós voskrése!                                                                                              Voístinnu voskrése!

 † Rastislav
arcibiskup prešovský,
metropolita českých krajín a Slovenska

 † Michal
arcibiskup pražský a českých krajín

† Simeon
arcibiskup olomoucko-brnenský

† Juraj
arcibiskup michalovsko-košický

† Izaiáš
biskup šumperský

† Jáchym
arcibiskup berounsky,
tajomník Posvätnej synody

mitr. prot. prof. ThDr. Milan Gerka, CSc.
tajomník Posvätnej synody

Text v souboru pro MS Word: Paschalne_posolstvo_2016

 

Poselství ke svátkům Narození Pána našeho Ježíše Krista

V Kristu nejmilejší důstojní otcové, drazí bratři a sestry, pravoslavní křesťané!

Svátky Narození našeho Pána a Spasitele Ježíše Krista jsou jedny z nejkrásnějších a nejintenzivněji prožívaných svátečních dnů církevního kalendáře. Všichni věřící rozechvěle pospíchají do chrámu na sváteční bohoslužby, aby byli proniknuti duchovním obsahem těchto svátků, který oplývá takovou duchovní silou, že se dokonce přelévá i přes hranice Církve. Oslovuje totiž i nevěřící lidi. I oni jsou plni dojetí a snaží se v tyto dny chovat se k sobě navzájem ohleduplně, projevovat si lásku, pomáhat si. Rodiny se scházejí, lidé se obdarovávají dárky, aby tím potěšili druh druha. Příbuzní i známí si posílají přání, aby se vzájemně ujistili, že na sebe nezapomínají. Každý vynáší z hlubin svého srdce to nejušlechtilejší, co je schopen projevit.

Vidíme-li, jak tyto svátky působí tak podivuhodnou mocí, že mění život a chování dokonce i nevěřících lidí, přivádí nás to k zamyšlení, jak mocná je ta dvě tisíciletí stará událost, na jejíž památku jsou tyto svátky ustanoveny. Co řekneme, když se nás někdo otáže: „Co se to vlastně tenkrát stalo? Co se děje v skrytu za obrázkem jesliček s Pannou Marií a Josefem, s maličkým děťátkem a s pastýři přicházejícími se klanět?“ Pravoslavná tradice a víra dokáže odpovědět jedinou krátkou větou: „Bůh se stal člověkem.“ Význam a dosah těchto několika slov otřásá světem i lidskými dějinami.

Z lásky člověku se Bůh vtěluje, aby se kvůli naší záchraně stal tím, čím doposavad nebyl – člověkem, ale nepřestal při tom být Bohem.

V posvátných písních, které zpíváme při bohoslužbách, se o tom praví: „Syn Boží, který je nezměnitelným obrazem Otcovým, obrazem jeho věčnosti, přijímá podobu služebníka. Přichází skrze Matku, jež neokusila manželství, aniž doznal proměny; neboť kým byl, Bohem pravým, tím zůstal; a čím nebyl, to přijal, když se stal člověkem z lidumilnosti své.“ (Z první sváteční stichiry)

Jakou nedozírnou lásku Boha k člověku můžeme tušit za touto událostí! On, který je věčným a nikým nestvořeným Bohem, jemuž je cizí pomíjivost a smrt, přistoupil na to, že se stane tím, čím jsme my. Přijal na sebe vše, co patří k lidství, kromě hříchu. Stal se člověkem, který je podroben stárnutí, zármutku, bolestem a smrti. Nesmrtelný Bůh se narodil přirozenou cestou. Stvořitele světa a vesmíru vidíme v Betlémě, jak je maličkým slabým dítětem. Všemohoucí Hospodin byl v těle nemluvňátka, které je ve všem odkázáno na péči maminky a okolních lidí. Vševědoucí Bůh se stal tím, kdo se teprve bude učit chodit, mluvit a později i číst a psát. Ten, kdo je tak nesmírný, že je mu celý nekonečný vesmír jen podnožím pro jeho nohy, se stal tím, kdo se vešel do lůna Panny Marie, a posléze jej vidíme ležet v jesličkách. Bůh, jemuž patří vše, se rodí na nejchudším místě, v jeskyni za městem, protože se pro něj nenašlo místečko pod střechou lidského příbytku.

Lidstvo ani andělé si do té doby neuměli představit, že by Nejvyšší Bůh na něco tak nevídaného přistoupil. Bůh se vtělil, narodil se jako člověk, aby začal zde na zemi konat své dílo záchrany člověka. Zachraňuje toho, kdo jej kdysi v ráji u stromu zradil svou neposlušností, kdo vlastní vinou upadl do neštěstí a kdo je kvůli tomu zotročen smrtí a pomíjivostí. Zachraňuje člověka, každého z nás, který tuto Adamovu neposlušnost každodenně opakuje svými hříchy. Tyto události zvěstují celému lidstvu, že nejsme opuštěni, nejsme svým Stvořitelem ponecháni napospas nepřátelům, nejsme mu lhostejní, nejsme jím navždy zavrženi, protože jeho láska překonává naši nevěrnost i naši slabost, a vítězí nad následky našeho hříchu.

Když se Bůh v Betlémě narodil, učinil to, „abychom byli přijati za jeho syny. Protože jsme synové, poslal do našich srdcí Ducha svého Syna, Ducha volajícího Abba, Otče! A tak už nejsme otroci, nýbrž synové a dědicové,“ píše apoštol Pavel v listu Galatským (4,6-7).

Toto poselství Boží lásky k člověku jistě zachytí v průběhu svátečních dnů i mnoho nevěřících lidí. Oni nevědí, že je to Boží láska, protože Boha zatím nepoznali. Avšak cítí duchovní dotyk čehosi, co přesahuje jejich každodenní zkušenost. Tuší, že se tyto svátky týkají toho, co překračuje naši pomíjivou lidskou existenci. Vnímají nadpozemskou krásu, která skrze tyto svátky vstupuje do lidských srdcí.

Jak tedy odpovíme na takový nepřehlédnutelný projev Boží dobrotivosti? Bůh pro nás učinil vše, co bylo možno a co bylo potřebné. Teď je řada na nás, abychom na Boží lásku odpověděli svou láskou, vděčností a životem v Kristu. Církevní život, svaté Tajiny, bohoslužby a věrouka – to vše nám ukazuje cestu. Kráčíme-li po ní s upřímným srdcem, přijímáme tím pozvání k nebeské hostině, kterou nám Bůh svým vtělením a celým dílem spásy uchystal.

Pro nás, věřící a církevní lid, je hlavní radostí ze svátků Narození Kristova, že v nich spatřujeme stále otevřenou bránu do hodovní síně věčné radosti a blaženosti, která v Božím království nepomíjí. Tato blaženost spočívá v tom, že všichni budeme zahrnuti do náruče Kristovy, který dá člověku vše, po čem jeho duše žízní.

S přáním společné věčné radosti a požehnaných letošních svátků Narození Kristova vás pozdravují svátečním zvoláním:

Kristus se rodí! Oslavujte Ho!

Christos raždajetsja! Slávitě Jego!

+ Simeon,
arcibiskup olomoucko-brněnský,
metropolitní správce Pravoslavné církve v českých zemích a na Slovensku

+ Michal,
arcibiskup pražský a českých zemích

+ Izaiáš,
biskup šumperský

Svátky Narození Kristova, 2015

 

( Originál v PDF zde: 2015-poselstvi-vanocni_Simeon_Michal_Izaias)

2015-poselstvi-vanocn_Simeon_Michal_Izaias2015-poselstvi-vanocn_Simeon_Michal_Izaias2

Na věčnost se odebral otec Alexander Novák ze Znojma

O inspirativním úkazu velké lásky k pravoslavné církvi

Protojerej Alexander Novák se narodil 18.5.1934 v Táboře v rodině pravoslavného kněze Jiřího Nováka a Ludmily Novákové. S jeho mladším bratrem Jiřím byli oba pokřtěni vladykou Gorazdem.

Prot. Alexander Novák (1994)

Prot. Alexander Novák (1994)

Otec Alexander náležel (nejen věkem, ale především smýšlením i morálně) k dnes už odcházející nejstarší generaci našich duchovních, kteří nastupovali do duchovenské služby nikoliv kvůli seberealizaci, ale aby se obětovali. V době “budování komunismu” nemohl člověk, chystající se k službě církvi, očekávat nic, než persekuci, chudobu, problémy se stáními úřady a s tajnou policií (StB), trvalou společensko-politickou diskvalifikaci, ztrátu jakékoliv možnosti světské kariéry atd. A přesto se i v této době objevovali noví kandidáti kněžství, kteří byli připraveni dát se k dispozici církvi. O naprosté většině z nich platí ve větší či menší míře, že nepřicházeli, aby cokoliv pozemského získali, ale naopak – aby se spíše připravili o to, co společnost mohla příjemného nabídnout. Nepřicházeli, aby pobírali kněžský plat, ale naopak vynakládali své soukromé prostředky na pomoc církevnímu životu. Napadá mne srovnání s ženami myronosicemi, které putovaly s Pánem Ježíšem a s apoštoly a staraly se o ně z vlastních prostředků.

V roce 1986 byl vysvěcen v Olomouci na kněze biskupem olomoucko-brněnským Nikanorem pro službu v dlouhodobě opuštěné církevní obci ve Znojmě, které hrozilo uzavření a zánik. Ve Znojmě byl v té době už jen jeden věřící, s nímž sloužil otec Alexader liturgie po dva roky.

Celý příspěvek