Archiv pro rubriku: Promluvy a zamyšlení

Poutní cesta na Athos

S požehnáním vladyky Simeona, arcibiskupa olomoucko-brněnského  jsme se  18. září, s bratry farníky z kaple svatého Jiří na Zámku Poruba, vydali na poutní cestu na Svatou Horu Athos.

V přístavním městečku Uranupolis jsme si brzy ráno vyzvedli svá diamonitiria, poté vystáli dlouhou řadu na lodní lístky a hned nato zamířili k přístavnímu molu, kde již kotvila naše loď  Axion Estin. Bylo krásné slunečné ráno a jen co loď vplula do svatohorského zálivu, naše srdce se zachvěla radostí, že cesta, kterou jsme dlouho plánovali, se konečně stala skutečností.  Stejné rozechvění bylo možno číst i v obličejích mnohých poutníků, kteří s námi pluli snad ze všech pravoslavných zemí světa. Po chvíli jsme již mohli obdivovat nádheru „Zahrady přesvaté Bohorodice“ v plné její kráse. Po levoboku se nám ve své vznešenosti odkrývaly monastýry Dochiariu, Xenofontos, majestátný  Panteleimonos. Závěrem dvouhodinové plavby jsme bezpečně připluli do Dafni, centrálního přístavu Svaté Hory. U hlavního mola již čekaly autobusy svážející poutníky do Karyes – administrativního centra Athosu. My jsme se však vydali opačným směrem, neboť naším prvním monastýrem, který jsme měli navštívit,  byl Simonos Petras, tyčící se na jihozápadním pobřeží Athonského poloostrova.

2016-09-recko-179m

Monastýr Simonos Petra

 

Čekal nás monach v malém mikrobusu a jakmile jsem prokázal, že jsem skutečně pater Daniil, už jsme s ostatními poutníky seděli a obdivovali monachovu řidičskou zručnost, když se na hliněné nezpevněné cestě, nad snad dvě stě metrů příkrým srázem vyhýbal projíždějícímu nákladnímu vozu.  Mnozí  z nás raději odvrátili zrak na druhou stranu, neboť by stačil jeden neopatrný řidičův manévr, a mikrobus se zřítí do skalní průrvy rovnou do zpěněných mořských vln. Po chvíli se nám na protější skále začal odkrývat pohled na samotný monastýr Simonos Petras, který je dozajista nejsmělejší stavbou postavenou na Svaté Hoře. Je zbudován na 250 metrovém skalním kuželu a jeho hlavní budova obrácená k moři má deset poschodí a výšku neskutečných 40 metrů. Když jsme v archondariku (sál pro přijímání a pohoštění hostů) ukázali svá diamonitiria, mladý řecký monach nám podle tradice nabídl sklenici vody, doušek  ouza (anýzová pálenka) a v cukru naložený lukum (sladké želé).  Poté jsme přijali společnou celu a vydali se na obchůzku monastýru.

Všichni jsme se těšili na monastýrský chrámový sbor, neboť jak známo jeho věhlas je veliký. Na večerní  jsme měli možnost poznat, že je tomu skutečně tak, neboť když jsme zavřeli oči, mysleli jsme, že jsme již v nebi a slyšíme zpívat anděly před trůnem Božím.  Podařilo se nám na malou chvíli spatřit i důstojného igumena gerontase Emilianose Simonopetritise, připomínajícího svým vzhledem a malým vzrůstem svatého Paisia. Právě díky jeho pomoci a na prosbu otce archimandrity Nikolaose Ioannidise z Athén nám bylo vyřízeno potřebné pozvání i v dalších dvou monastýrech, které jsme měli navštívit v příštích dnech.  Brzy ráno krátce před čtvrtou se monastýrem rozezněly rytmické nárazy dřevěné paličky na simandron a my se vydali do katholikonu (hlavního chrámu) na jitřní bohoslužbu, která je zde na Athosu sloužena v skoro naprosté tmě jen za svitu několika voskovic. Toho dne byl právě svátek Narození přesvaté Bohorodice a v chrámě byla znát sváteční nálada. Po jitřní následovala svatá liturgie a po ní společná snídaně v trapeze (jídelně), kde se podávala pečená ryba.

Po rozloučení s přátelským monachem v archondariku, který nás obdaroval nahrávkou svaté liturgie na CD, jsme nasedli do mikrobusu, který nás dopravil do Dafni. Odtud jsme se dostali autobusem do Karyes a pokračovali mikrobusem taxi, který nás dopravil do svatého monastýru Pantokratoru (Vševládce). Tyčí se na obráceném západním pobřeží Athosu. Zdálky vyhlíží Pantokrator jako středověký hrad s dominantou velké věže, jakou bychom spíše očekávali  na opačné straně Evropy. I zde, jakožto ostatně všude, jsme byli vřele přivítáni v archondariku. Osobně musím přiznat, že tento monastýr na mne zapůsobil hlavně svým pokojným tempem, neboť nejspíš nepatří k těm nejvyhledávanějším na Athosu, přesto má svou hlubokou duchovní krásu.

Gerontas igumen Gavril, jehož duchovním dítětem je i jeden z našich bratrů, který se však této pouti nemohl zúčastnit, v nás zanechal hluboký dojem. Po velkém povečeří nám byly před oltářem předloženy nejsvětější ostatky k uctění. Poklonili jsme se i před nejvzácnější ikonou Panagie Gerontise, kterou monastýr opatruje. Škoda jen, že nepříznivé počasí, které doprovázelo svátek Narození přesvaté Bohorodice, nám nedovolilo navštívit skit Profiti Ilia (proroka Eliáše), jenž leží na protějším svahu nad monastýrem, vzdáleném asi hodinu chůze od monastýru, jak nás zkušeně informoval jeden z řeckých poutníků.  Aspoň jsme v noci mohli pozorovat skrze okenní tabulku, jak se tam rozsvěcují světélka, a mohli naslouchat šumění moře pod monastýrem.

Ráno po jitřní a svaté liturgii jsme spěšně opustili monastýr Krista Vševládce a spěchali před bránu, kam pro nás po telefonické domluvě přijel taxi mikrobus a dovezl nás na poslední místo naší poutě – a to do svatého monastýru Vatopedi, který požívá druhého místa cti mezi všemi svatohorskými monastýry, hned po monastýru  Megisti Lavra. Od první chvíle poutník užasne nad velikostí tohoto monastýru, který svou rozlohou s přilehlými hospodářskými budovami připomíná malé přístavní město. I zde jako všude, kde jsme pobývali, panoval čilý stavební ruch a množství dělníků a pracovních strojů dávalo tušit, že je stále co opravovat a renovovat.

Jen co jsme se ubytovali v celách připomínajících spíše tří až čtyřhvězdičkový hotel, jsme se vypravili do katholikonu, jenž je srdcem každého monastýru. Ten byl kupodivu zavřený a my mohli dosyta obdivovat freskovou výzdobu pocházející z  14. století a mozaiku Pána Ježíše Krista nad vchodem; naprosto stejnou jakou jsme viděli před lety v Agia Sofia v Konstantinopoli. Když tu se náhle dveře chrámu otevřely a přátelský jeromonach nám pokynul, abychom vstoupili. Jen co jsme políbili ikony a vzdali chválu tomuto svatému místu, přinesl z oltáře jednu z nejuctívanějších relikvií na Svaté Hoře – pás přesv. Bohorodice. Za zmínku stojí bezesporu i místní trapeza (jídelna), která stojí hned naproti hlavního chrámu a je považovaná za jednu z nejskvostnějších na Svaté Hoře. Její kapacita však nestačila pro početné monastýrské bratrstvo spolu s četnými poutníky, – ti, pro které se nedostávalo místa ke společnému stolování, museli přijímat pokrm v jiné budově. Nazítří zjitra po svaté liturgii nás v archondariku poprosili, jestli by naši dva bratři, zaměstnáním kuchaři, nemohli pomoct v kuchyni s loupáním brambor; rádi se tohoto úkolu, ještě s bratry Kopty, zhostili. Jak příjemné bylo zjištění, že také zde se pro zhruba tři stovky strávníků vaří na otevřeném ohništi ve velkých, skoro dvou metrových kotlích a pánvích jako před tisíci lety.

Pak jsme již sestoupili k přístavnímu molu, nastoupili na loď Panagia a odpluli do Ierissos.  Na závěr bych rád přidal osobní poznatek, že od mé poslední návštěvy „Zahrady přesvaté Bohorodice“  asi před šestnácti lety, se viditelně nic nezměnilo k horšímu; často o tom totiž slýchávám nebo čtu v pravoslavném tisku v souvislosti s Evropskou unií a jejími dotacemi, které mají Svatou Horu zahubit. Staví a opravuje se stále stejně, jen množství albánských dělníků vystřídali ve větší míře Řekové z Thessaloniki a okolí, kteří sem přijíždějí za prací, zřejmě z důvodu hluboké ekonomické krize. Monaši stále skálopevně udržují tradice jim svěřené a jsou vždy připraveni podělit se o požehnání a milost, které tento poloostrov nabízí skrze svou nebeskou Vládkyni. Sdílejí rádi požehnání s prostými poutníky, jejichž srdce jsou otevřená, aby tuto milost mohla přijmout.

2016-09-recko-265m

O Svaté Hoře viz také statě na webu orthodoxia.cz/athos

Paschální poselství Jeho Blaženstva vladyky metropolity Rostislava

Posolstvo
Posvätnej synody Pravoslávnej cirkvi v českých krajinách a na Slovensku
Pascha Christova 2016

Christós voskrése!                                                                                             Voístinnu voskrése!

Duchovní otcovia, drahí bratia a sestry!

Dnes prežívame veľkú radosť, pretože náš Spasiteľ Iisus Christos po Svojom utrpení a smrti na Kríži na tretí deň vstal z mŕtvych, smrťou pošliapal smrť a otvoril nám dvere do večného života. Christos Svojou krvou zmyl náš hriech, aby sme už neboli špinaví, ale čistí – belší ako sneh (Ž 50, 9).

Christova obeť a smrť na Kríži je neoceniteľná a nenahraditeľná. Je to prejav nekonečnej Božej lásky, ktorý je nám dávaný zadarmo. Sv. prorok Izaiáš o našej spáse hovorí: „Ó všetci smädní, poďte k vode! Poďte i vy, ktorí nemáte peniaze! Kupujte obilie, jedzte; poďte, kupujte bez peňazí, bez platenia víno a mlieko! … Počúvajte ma pozorne a jedzte dobré a v hojnosti sa bude kochať vaša duša!“ (Iz 55, 1 – 2).

Zo strany každého človeka ako jednotlivca je však potrebné túto spásu, ponúkanú Božou láskou, osobne prijať. Vnímať hodnotu a zmysel ľudského života v duchu slov Christovho Evanjelia a nie v duchu trendov konzumnej spoločnosti. Radujme sa preto dnes z Christovho Vzkriesenia, aby sme v tejto radosti spolu s Christom mohli žiť večne a prijímať plnosť Christovej lásky.

Kráľovstvo Božie je radosť v Christu. Zvoľme si ho za prvoradý a jediný cieľ nášho života. Apoštol Pavol nás k tomu vyzýva slovami: „Kráľovstvo Božie nie je jedenie a pitie, ale spravodlivosť, pokoj a radosť v Duchu Svätom“ (Jn 14, 17). Majme stále na pamäti, že všetko na tomto svete je pominuteľné a len Boh je večne živý a kto žije v Ňom, bude mať večne životnú radosť.

Zabudnime na všetky starosti a urážky, ktorých sa nám v živote dostalo. Cirkev nás k tomu vyzýva slovami: „navzájom sa objímme a tým, ktorí nás nenávidia, odpusťme pre Christovo Vzkriesenie“. A všetci spoločne vyznávajme a spievajme: „Christós voskrése iz mértvych, smérťiju smérť popráv, i súščym vo hrobích živót darováv!“ – „Christos vstal z mŕtvych, smrťou pošliapal smrť a tým, čo sú v hroboch, daroval život!“

Christovo Vzkriesenie nás vyzýva k pevnosti vo viere. Konzumný spôsob života ľudí okolo nás sa v súčasnej dobe snaží každého nasmerovať k pominuteľným hodnotám. Túžby po pohodlí, dobrom sociálnom zabezpečení a vysokom spoločenskom postavení nás často rozptyľujú a my strácame pravé životné hodnoty a orientáciu.

Ak chceme mať dostatok pravej viery a životnej sily, musíme byť neustále napojení na ich zdroj. Nevyčerpateľným Zdrojom, Žriedlom a Prameňom pravého života je náš Spasiteľ Iisus Christos, Ktorý o Sebe povedal: „Ja som Cesta, Pravda a Život“ (Jn 14, 6). Preto pozorne vnímajme a skúmajme, či „pravda“, ktorú nám predkladá tento svet, je v súlade s pravdou, ktorú nám Christos zvestuje vo sv. Evanjeliu. Skúmajme, či kráčame po ceste pravdy a žijeme podľa nej.

To, čo ľudská spoločnosť na základe životnej praxe pokladá za normálne, ešte neznamená, že je aj správne. Často sa stretávame s tým, že ľudia zmietaní vírom konzumnej spoločnosti pokladajú niektoré hriechy za bežný, oprávnený prejav ľudského života. Takmer úplne sa z ľudského života vytráca láska. Hovorí sa len o práve a zákonoch, v ktorých človek nevníma ani Boha, ani svojho blížneho. Potraty, rozvody manželstiev a egoistický spôsob života podrývajú samotné základy ľudskej spoločnosti. Sú to všetko znaky doby, v ktorej ľudia prestávajú vnímať Boha a svojich blížnych.

Duchovní otcovia, bratia a sestry,

pochopme a prijmime Christov pokoj, ktorý nám On odkázal a zanechal. Len v Christovom pokoji môžeme nájsť správny spôsob ako reagovať na svet, v ktorom žijeme. Len ak budeme žiť s Christom a v Christu, okúsime pravú duchovnú radosť a táto radosť bude prejavom našej účasti na Božom kráľovstve.

Dnes, vo svätý deň Christovho Vzkriesenia, sa podľa slov svätého Jána Zlatoústeho máme radovať všetci – nielen tí, ktorí sa namáhali a žijú v Christu, ale aj tí, ktorí boli hriešni a leniví. Pretože v radosti zo spoločenstva s Bohom sa nás dotkne energia Božej lásky, ktorá nás môže pretaviť na ľudí, schopných kráčať po ceste života s Christom.

Nedovoľme, aby mračná našich osobných hriechov i hriechov ľudstva ako celku zatienili radosť z našej spásy, radosť z Christovho víťazstva nad smrťou. Hľadiac na Christov hrob, z ktorého nám zažiarilo Svetlo pravdy, Svetlo večného života, sústredene rozjímajme o Christovom Vzkriesení, aby sme mali dostatok trpezlivosti a nádeje v osobnom duchovnom zápase o život v jednote s Bohom.

Christós voskrése!                                                                                              Voístinnu voskrése!

 † Rastislav
arcibiskup prešovský,
metropolita českých krajín a Slovenska

 † Michal
arcibiskup pražský a českých krajín

† Simeon
arcibiskup olomoucko-brnenský

† Juraj
arcibiskup michalovsko-košický

† Izaiáš
biskup šumperský

† Jáchym
arcibiskup berounsky,
tajomník Posvätnej synody

mitr. prot. prof. ThDr. Milan Gerka, CSc.
tajomník Posvätnej synody

Text v souboru pro MS Word: Paschalne_posolstvo_2016

 

Poselství ke svátkům Narození Pána našeho Ježíše Krista

V Kristu nejmilejší důstojní otcové, drazí bratři a sestry, pravoslavní křesťané!

Svátky Narození našeho Pána a Spasitele Ježíše Krista jsou jedny z nejkrásnějších a nejintenzivněji prožívaných svátečních dnů církevního kalendáře. Všichni věřící rozechvěle pospíchají do chrámu na sváteční bohoslužby, aby byli proniknuti duchovním obsahem těchto svátků, který oplývá takovou duchovní silou, že se dokonce přelévá i přes hranice Církve. Oslovuje totiž i nevěřící lidi. I oni jsou plni dojetí a snaží se v tyto dny chovat se k sobě navzájem ohleduplně, projevovat si lásku, pomáhat si. Rodiny se scházejí, lidé se obdarovávají dárky, aby tím potěšili druh druha. Příbuzní i známí si posílají přání, aby se vzájemně ujistili, že na sebe nezapomínají. Každý vynáší z hlubin svého srdce to nejušlechtilejší, co je schopen projevit.

Vidíme-li, jak tyto svátky působí tak podivuhodnou mocí, že mění život a chování dokonce i nevěřících lidí, přivádí nás to k zamyšlení, jak mocná je ta dvě tisíciletí stará událost, na jejíž památku jsou tyto svátky ustanoveny. Co řekneme, když se nás někdo otáže: „Co se to vlastně tenkrát stalo? Co se děje v skrytu za obrázkem jesliček s Pannou Marií a Josefem, s maličkým děťátkem a s pastýři přicházejícími se klanět?“ Pravoslavná tradice a víra dokáže odpovědět jedinou krátkou větou: „Bůh se stal člověkem.“ Význam a dosah těchto několika slov otřásá světem i lidskými dějinami.

Z lásky člověku se Bůh vtěluje, aby se kvůli naší záchraně stal tím, čím doposavad nebyl – člověkem, ale nepřestal při tom být Bohem.

V posvátných písních, které zpíváme při bohoslužbách, se o tom praví: „Syn Boží, který je nezměnitelným obrazem Otcovým, obrazem jeho věčnosti, přijímá podobu služebníka. Přichází skrze Matku, jež neokusila manželství, aniž doznal proměny; neboť kým byl, Bohem pravým, tím zůstal; a čím nebyl, to přijal, když se stal člověkem z lidumilnosti své.“ (Z první sváteční stichiry)

Jakou nedozírnou lásku Boha k člověku můžeme tušit za touto událostí! On, který je věčným a nikým nestvořeným Bohem, jemuž je cizí pomíjivost a smrt, přistoupil na to, že se stane tím, čím jsme my. Přijal na sebe vše, co patří k lidství, kromě hříchu. Stal se člověkem, který je podroben stárnutí, zármutku, bolestem a smrti. Nesmrtelný Bůh se narodil přirozenou cestou. Stvořitele světa a vesmíru vidíme v Betlémě, jak je maličkým slabým dítětem. Všemohoucí Hospodin byl v těle nemluvňátka, které je ve všem odkázáno na péči maminky a okolních lidí. Vševědoucí Bůh se stal tím, kdo se teprve bude učit chodit, mluvit a později i číst a psát. Ten, kdo je tak nesmírný, že je mu celý nekonečný vesmír jen podnožím pro jeho nohy, se stal tím, kdo se vešel do lůna Panny Marie, a posléze jej vidíme ležet v jesličkách. Bůh, jemuž patří vše, se rodí na nejchudším místě, v jeskyni za městem, protože se pro něj nenašlo místečko pod střechou lidského příbytku.

Lidstvo ani andělé si do té doby neuměli představit, že by Nejvyšší Bůh na něco tak nevídaného přistoupil. Bůh se vtělil, narodil se jako člověk, aby začal zde na zemi konat své dílo záchrany člověka. Zachraňuje toho, kdo jej kdysi v ráji u stromu zradil svou neposlušností, kdo vlastní vinou upadl do neštěstí a kdo je kvůli tomu zotročen smrtí a pomíjivostí. Zachraňuje člověka, každého z nás, který tuto Adamovu neposlušnost každodenně opakuje svými hříchy. Tyto události zvěstují celému lidstvu, že nejsme opuštěni, nejsme svým Stvořitelem ponecháni napospas nepřátelům, nejsme mu lhostejní, nejsme jím navždy zavrženi, protože jeho láska překonává naši nevěrnost i naši slabost, a vítězí nad následky našeho hříchu.

Když se Bůh v Betlémě narodil, učinil to, „abychom byli přijati za jeho syny. Protože jsme synové, poslal do našich srdcí Ducha svého Syna, Ducha volajícího Abba, Otče! A tak už nejsme otroci, nýbrž synové a dědicové,“ píše apoštol Pavel v listu Galatským (4,6-7).

Toto poselství Boží lásky k člověku jistě zachytí v průběhu svátečních dnů i mnoho nevěřících lidí. Oni nevědí, že je to Boží láska, protože Boha zatím nepoznali. Avšak cítí duchovní dotyk čehosi, co přesahuje jejich každodenní zkušenost. Tuší, že se tyto svátky týkají toho, co překračuje naši pomíjivou lidskou existenci. Vnímají nadpozemskou krásu, která skrze tyto svátky vstupuje do lidských srdcí.

Jak tedy odpovíme na takový nepřehlédnutelný projev Boží dobrotivosti? Bůh pro nás učinil vše, co bylo možno a co bylo potřebné. Teď je řada na nás, abychom na Boží lásku odpověděli svou láskou, vděčností a životem v Kristu. Církevní život, svaté Tajiny, bohoslužby a věrouka – to vše nám ukazuje cestu. Kráčíme-li po ní s upřímným srdcem, přijímáme tím pozvání k nebeské hostině, kterou nám Bůh svým vtělením a celým dílem spásy uchystal.

Pro nás, věřící a církevní lid, je hlavní radostí ze svátků Narození Kristova, že v nich spatřujeme stále otevřenou bránu do hodovní síně věčné radosti a blaženosti, která v Božím království nepomíjí. Tato blaženost spočívá v tom, že všichni budeme zahrnuti do náruče Kristovy, který dá člověku vše, po čem jeho duše žízní.

S přáním společné věčné radosti a požehnaných letošních svátků Narození Kristova vás pozdravují svátečním zvoláním:

Kristus se rodí! Oslavujte Ho!

Christos raždajetsja! Slávitě Jego!

+ Simeon,
arcibiskup olomoucko-brněnský,
metropolitní správce Pravoslavné církve v českých zemích a na Slovensku

+ Michal,
arcibiskup pražský a českých zemích

+ Izaiáš,
biskup šumperský

Svátky Narození Kristova, 2015

 

( Originál v PDF zde: 2015-poselstvi-vanocni_Simeon_Michal_Izaias)

2015-poselstvi-vanocn_Simeon_Michal_Izaias2015-poselstvi-vanocn_Simeon_Michal_Izaias2

Na věčnost se odebral otec Alexander Novák ze Znojma

O inspirativním úkazu velké lásky k pravoslavné církvi

Protojerej Alexander Novák se narodil 18.5.1934 v Táboře v rodině pravoslavného kněze Jiřího Nováka a Ludmily Novákové. S jeho mladším bratrem Jiřím byli oba pokřtěni vladykou Gorazdem.

Prot. Alexander Novák (1994)

Prot. Alexander Novák (1994)

Otec Alexander náležel (nejen věkem, ale především smýšlením i morálně) k dnes už odcházející nejstarší generaci našich duchovních, kteří nastupovali do duchovenské služby nikoliv kvůli seberealizaci, ale aby se obětovali. V době “budování komunismu” nemohl člověk, chystající se k službě církvi, očekávat nic, než persekuci, chudobu, problémy se stáními úřady a s tajnou policií (StB), trvalou společensko-politickou diskvalifikaci, ztrátu jakékoliv možnosti světské kariéry atd. A přesto se i v této době objevovali noví kandidáti kněžství, kteří byli připraveni dát se k dispozici církvi. O naprosté většině z nich platí ve větší či menší míře, že nepřicházeli, aby cokoliv pozemského získali, ale naopak – aby se spíše připravili o to, co společnost mohla příjemného nabídnout. Nepřicházeli, aby pobírali kněžský plat, ale naopak vynakládali své soukromé prostředky na pomoc církevnímu životu. Napadá mne srovnání s ženami myronosicemi, které putovaly s Pánem Ježíšem a s apoštoly a staraly se o ně z vlastních prostředků.

V roce 1986 byl vysvěcen v Olomouci na kněze biskupem olomoucko-brněnským Nikanorem pro službu v dlouhodobě opuštěné církevní obci ve Znojmě, které hrozilo uzavření a zánik. Ve Znojmě byl v té době už jen jeden věřící, s nímž sloužil otec Alexader liturgie po dva roky.

Celý příspěvek