Archiv rubriky: Promluvy a zamyšlení

Letošní gorazdovská pouť do Hrubé Vrbky

V Hrubé Vrbce na Hodonínsku se v sobotu 7. 9. 2019 konala pouť k uctění památky sv. mučedníka Gorazda, biskupa českého a moravsko-slezského (+ 4. září 1942). (Eparchiální pozvánku jsme publikovali zde.) Poutníci z naší eparchie se sem sjeli, aby oslavili tuto nám tak vzácnou památku a vyprosili pro sebe i pro místní pravoslavnou církev u svatého novomučedníka jeho přímluvy v nebi u Božího trůnu. Jako každoročně jsme tuto našim pravoslavným srdcím drahou světeckou osobnost slavili poutí s archijerejskou liturgií doprovázenou zamyšlením nad některým z rozměrů Gorazdova díla.

Archijerejskou liturgii konal vladyka Izaiáš, který sloužil s početným duchovenstvem. Kázal otec Cyril Bočkarev ze Znojma. (Výběr z jeho homilie přinášíme níže.) Na závěr liturgie se k přítomným obrátil s promluvou vladyka Izaiáš, který zdůraznil, že sv. Gorazd zde budoval církev na pevných základech cyrilometodějství, nikoliv jako novou církev, ale církev pevně napojenou na ostatní pravoslavné církve ve světě – spojenými skrze jednotu ve víře, kanonické praxi a liturgickém společenství svatých Tajin. Proto jeho dílo přetrvalo a stále sílí. Vladyka Izaiáš poznamenal, že kamkoliv jako biskup přijede mezi pravoslavné ve světě, všude o naší malé místní pravoslavné církvi vědí a ptají se, jak se jí daří.

Vladyka dále pozdravil přítomného starostu Hrubé Vrbky a poděkoval mu za účast. Tentokrát jsme nemohli naplnit zvyk, dle kterého starosta obce nese na závěr oslav ikonu sv. Gorazda a kráčí s ní v čele liturgického průvodu, při němž se monastýr skrápí svěcenou vodou. Pouť totiž letos provázel déšť, který v současnosti vzhledem ke katastrofálnímu suchu můžeme považovat za požehnání, nemohli jsme však kvůli němu konat průvod.

Poté vladyka pronesl zádušní modlitbu za bývalého představeného monastýru a jeho prvního igumena a budovatele, schiarchimandritu Kyrilla a za zdejšího jeromonacha Alexije.

Nakonec jsme se odebrali na prosklenou verandu monastýru, kde nás čekalo pohoštění připravené našimi pravoslavnými ženami, jimž patří díky. Stejně tak i organizátorce oslav správkyni památníku sestře Růženě Gorazdě Prachařové, příbuzné svatého vladyky. Přítomní poutníci si prohlíželi památník – muzeum vladyky Gorazda, které sestra Prachařová obnovila. Nesmíme zapomenout na duchovního při monastýru, otce Arkadije. Díky náleží všem otců, bratřím a sestrám, kteří i přes nepřízeň počasí přijeli (z Olomouce farnost dokonce vypravila autobus). Zpěv byl lidový pod vedením jihlavských zpěvaček – většinou dle nápěvů Sborníku modliteb a zpěvů sestaveného a vydaného svatým mučedníkem Gorazdem.

Kázání na svátek svatého mučedníka Gorazda

Vždy, když si mi někdo z našich věřících stěžuje nebo naříká, že je naše pravoslaví slabé, že mu schází plnost různých obřadových tradic, že máme málo literatury, že chrámy postrádají hojnost pravoslavné výzdoby a že je nás tu málo, vzpomenu si na našeho svatého novomučedníka Gorazda. Když začínal své misijní dílo mezi Čechy a Moravany, nebylo tu skoro nic –  to si dnes nelze ani představit – jaká např. byla nouze v oblasti bohoslužebných textů použitelných pro obyčejného českého věřícího. Nežil zde ani český pravoslavný kněz, který by mohl pro své rodáky konat nějaké české pravoslavné bohoslužby.

Dnes, téměř sto let od začátku Gorazdovy práce, se po celém bývalém Československu slouží pravoslavné bohoslužby. Máme Prešovskou pravoslavnou bohosloveckou fakultu, kde se mohou vzdělávat naši kněží – a nejen oni, ale každý kdo má zájem. Naši profesoři a církevní spisovatelé píší kvalitní teologické knihy a překládají z jiných jazyků do češtiny a slovenštiny. V českých zemích a na Slovensku je v současné době přes 200 kněží, kteří jsou schopni sloužit jak v češtině, tak i v církevní slovanštině a někteří i v jiných jim blízkých jazycích (v řečtině, bulharštině, srbštině, rumunštině). A v celé České republice a Slovensku lidé chápou, že zde má pravoslavná církev své místo.

Když zahajoval světitel mučedník Gorazd budování České pravoslavné eparchie, tak začínal po tisíciletí systematického vytlačování pravoslaví z našeho území. Do bitvy na Bílé Hoře se ještě někde konaly pravoslavné bohoslužby, ale po Bílé Hoře (r. 1621) bylo tomu všemu konec. Ač došlo v 19. století k jistému uvolnění a naši obrozenci navštěvují Rusko, aby zde přijali pravoslaví, až v r. 1921 získávají Češi a Moravané prvního svého vlastního biskupa od dob sv. Metoděje a jeho žáka sv. Gorazda I. Právě na podzim roku 1921 byl totiž v Bělehradě na biskupa vysvěcen syn této země, Moravan z Hrubé Vrbky, který přijal jméno dávného sv. Gorazda I., dávaje tím najevo, že navazuje na duchovní cyrilo-metodějskou linii. Stal se tak v našich dějinách druhým pravoslavným archijerejem nosícím toto jméno.

Ze všech ostatních církví se vladykovi Gorazdovi vysmívali, neboť byli přesvědčeni, že pravoslaví v českých zemích a na Slovensku oživit nejde, že sem nepatří, že se pro místní lidi nehodí, že nepatří do moderní doby, že Gorazdova pravoslavná misie má politickou podstatu apod. Nechápali, že jedině sv. Gorazd II. zde staví dům na skále evangelia, které je ve své autentické síle podáváno právě v pravoslavné církvi.

V Gorazdovi spatřil ďábel silného protivníka svých démonických klamů, proto se tolik oklamaných lidí srotilo proti Gorazdovi, pomlouvali, štvali, hrozili, intrikovali – v tisku, který přinášel články útočící na biskupa Gorazda a zesměšňující pravoslavné zvyky, i na úřadech i při kázáních a veřejných projevech. Z čeho všeho jej jenom obviňovali?! Dnes zní tyto pomluvy a dezinformace úsměvně, ale tenkrát tím nepřátelé pravoslaví způsobili vladykovi Gorazdovi hodně škody. Vždyť pravoslaví u nás skoro nikdo neznal, do veřejnosti se jen obtížně dostávala informace, v čem tkví jeho podstata, v čem jsou jeho přednosti oproti ostatním křesťanským vyznáním.

Jak těžko se i dnes českému občanu vysvětlují jasné a logické věci týkající se pravoslavné víry a teologie, ale oč těžší to měl sv. Gorazd, když vysvětloval, co je pravoslavné a co pravoslavné není. Nebyla televize, internet, církevní knihy, překlady děl pravoslavných myslitelů. Zpočátku tu nebylo ani dost duchovenstva, na které by se zvídavý a otevřený člověk mohl kdykoli obrátit jako dnes.

Učení západních církví je v tolika důležitých ohledech zcela odlišné a biskup Gorazd musel pracovat v prostředí zformovaném západním světským myšlením. Bolestně nesl též rozchody a odpadnutí některých bývalých spolupracovníků i útoky diletantů, kterým chyběl duchovní rozhled. Útoky se na něj sypaly zleva i zprava – někteří podléhali jednostrannému vlivu – a stavěli sami sebe do úlohy domnělých obránců pravoslaví – působili proti Gorazdovi a církvi, sice si počínali dle litery některých synodálních pravidel či tradic, ale proti duchu církve.

I dnes jsou tací, kteří se staví do opozice, a proto nejsou zde a neslaví s námi svátek sv. Gorazda. Bojkotují všechny církevní oslavy, svátky a poutě, nejezdí do Mikulčic, aby oslavili svaté Cyrila a Metoděje. Nepřijedou ani do Znojma, aby oslavili sv. knížete Rostislava. Neputují do Brna, aby oslavili sv. knížete Václava. Chybí jim láska ke svým duchovním bratrům a úcta k biskupskému vedení a věřícím celé církve. Pýcha jim zabránila pokorně přijít.

To, že přes všechny rány, boje, zkoušky, nedorozumění a lidskou nedokonalost církev skutečně ožila, je zázrak a důkaz, že Hospodin stál při Gorazdově práci a skrze Gorazda se děla v našem národě Boží vůle. Pravoslaví v našich zemích neviditelně a tajemně žilo po celá ta staletí. Bylo jako ponorná řeka, či jako kořeny skryté pod povrchem. A jakmile se objevil člověk, který byl ochoten za pravoslaví položit svůj život, ihned ožilo i zjevně, vyrašilo z podzemí, rozkvetlo a urodilo plody. Tak to bylo v dobách mučedníků Jana Husa a Jeronýma Pražského, a tak se to stalo i v době světitele mučedníka Gorazda II.

Sv. muč. Gorazd  byl pravý hrdina ducha – on si nehrál na pravoslavného, on byl pravoslavný. Tehdejší modernisté si chtěli hrát na nějakou vymyšlenou duchovnost a dát světu nějakou novou církev.  Ale byl zde biskup Gorazd, který chápal, že Kristova církev má již dávno svou duchovnost a pravidla, která se nesmí překročit, pokud má zůstat Kristovou církví.

Při znojemském vinobraní se koná maškarní průvod. Šermují tam rytíři v brnění, ale nejsou to skuteční rytíři – jen si na ně hrají. V průvodu jede král s korunou na koni, ale není to opravdový král  – pouze krále hraje. Hraní je pro ně důležitější než být skutečnými rytíři a pravým králem. Hraní je pro ně důležitější než pravda. Hra je pro některé, co vypadají jako pravoslavní, důležitější, než být skutečnými pravoslavnými, jim stačí si na to pouze hrát.

Žádný ze svatých mučedníků se neobětoval za nějakou hru, ani sv. Gorazd. – Obětoval se za svaté pravoslaví. Vnímal sám sebe pokorně jako slabého a nehodného člověka, skrze něhož se uskutečňuje Boží plán spásy našeho národa. Stal se strážcem Božích pravd, ve kterých přebývá plnost Božího působení. Pokud si do hloubky uvědomíme kolik útrap, námahy, muk a hrdinství podstoupili naši svatí předci, tak i naši víra a důstojnost se stává neochvějnou a dokonce získáváme odvahu k hrdinským činům a třeba i k mučednickému svědectví. Neboť duch pravoslaví je zdrojem hrdinství.

Kdo z nepravoslavných vladařů se může svou nebeskou slávou rovnat knížeti Rostislavovi, který trpěl pro víru a byl zrazen, zajat, krutě mučen, oslepen a odsouzen ke smrti ve vězeňské kobce? Kdo z pohanských či nezbožných knížat se může srovnávat se slávou sv. muč. knížete Václava, který byl zrazen a zabit vlastním bratrem a jeho spoluspiklenci? Kdo se může rovnat se slávou sv. kněžny Ludmily, kterou nechala uškrtit její snacha? Kdo z nevěřících se svou slávou může srovnat se svatým Moisejem z Uher, slovenským bohatýrem, který se svými bratry odešel sloužit kyjevskému knížeti, a jehož netlející ostatky dodnes leží v jeskyních Kyjevopečerské lávry spolu s ostatky slavného Ilji Muromce? Kdo se svou slávou může rovnat sv. mučedníku Jeronýmu Pražskému, který jel do Kostnice obhajovat svého přítele Jana Husa? Kdo se může srovnávat s našimi pravoslavnými osvoboditeli, kteří nás zbavili od Hitlerovců? Kdo se může svou slávou rovnat sv. muč. Gorazdovi, který se vydal nacistickým okupantům a na Gestapu trpěl mučení a obětoval pro záchranu svého národa a církve? A mnoho je dalších svatých mučedníků našich zemí, jejichž krev byla prolita spolu s mučedníky výše uvedených jmen…

Existuje o tom úsloví: „Tyran umírá a jeho vláda končí. Mučedník umírá a jeho vláda začíná.“

Vidíme-li, kolik máme svatých mučedníků, odhaluje se nám skrze to jak silná a slavná je naše církev. Naše duchovní „niva“ odedávna byla oraná tvrdými boji, svlažena našimi slzami a napojená krví; a právě v takovéto úrodné půdě roste Boží sláva našich mučedníků. Vždyť krev mučedníků je setbou nových křesťanů.

Jak píše prvokřesťanský církevní spisovatel Tertullianus: „Plures efficimur, quotiens metimur a vobis: semen est sanguis Christianorum.“ Čím více nás kosíte, tím více je nás. Krev mučedníků je semenem křesťanů. (Tertullianus, Apologeticum)

Ne každý statečný voják se stává hrdinou, ne každý génius je mudrcem. Zdrojem hrdinství a moudrosti je Pravoslaví. Máme díky sv. Gorazdovi II. a všem jeho předchůdcům a duchovním hrdinům dnes to nejdůležitější, pravou Kristovu víru. – K našemu ponaučení a k duchovnímu vedení po autenticky pravoslavných cestách tu máme tradiční učení svatých otců. – Máme zachovánu svou národnost a vlast, která je posvěcena krví mučedníků. V duchovním nebi nad naší zemí září tisíce hvězd mučedníků, ale historicky je k nám nejblíže skvoucí se jasná hvězda svatého novomučedníka Gorazda.

S námi Bůh, tak kdo proti nám!?

Hrubá Vrbka       
Sobota 7. září 2019

 

 

Symbolické zobrazení duchovního vítězství sv. Gorazda nad démonickým zlem fašismu.

 

Rozhovor s vladykou Michailem, arcibiskupem Meudonským

Naši eparchii navštívila vzácná osobnost, arcibiskup Ruské zahraniční církve, vladyka meudonský Michail. Jak je uvedeno v jednom z předchozích příspěvků, přinášíme úryvky z besedy, kterou s ním vedli naši brněnští bratři.

Maminka vladyky Michaila byla českého původu a pocházela ze Žarošic na Moravě. Se svým budoucím manželem, s tatínkem vladyky Michaila, se poprvé setkala v Lázních Luhačovice. Tam se tehdy ocitl také Donský kozák – Vasilij Semjonovič Donskov, který poprvé spatřil svou budoucí manželku Annu, když se procházela po kolonádě se svým dědečkem Antonínem. Jeho maminka mu krátce před svou smrtí dala vladykovi Michailovi své požehnání, aby se mohl stát duchovním. Po tomto požehnání vydechla naposledy a opustila tento svět.

Zeptali jsme se vladyky Michaila na některé otázky spjaté s jeho životem, vírou, ale také např. jeho osobní známostí se svatým vladykou Janem Šanghajským a Sanfranciským, kterému pozdější biskup Michail pomáhal a přisluhoval ještě jako mladý chlapec při pravoslavných bohoslužbách v Paříži.

Vladyka Michail nám vyprávěl, jaké dojmy v něm tehdy zanechala jeho první duchovní zkušenost spjatá s tajinou svaté zpovědi. Přiznal se nám, že svatý Jan Šanghajský budil vždy respekt a lidé ho považovali za člověka přísného. Podobně ho vnímal také mladý vladyka Michail, nicméně po svaté zpovědi a duchovním rozhovoru s vladykou Janem pochopil, v čem spočívá jeho duchovní velikost. Svatý Jan Šanghajský s ním promluvil s nekonečnou láskou a vysvětlil mladému chlapci, v čem tkví podstata pokání, co je to hřích a jak se vzdalujeme od Boha tím, když hřešíme. Tato zkušenost zůstala navždy zanesena hluboko v paměti budoucího biskupa RPCZ.

Svatý Jan Šanghajský byl podle slov vladyky Michaila přísným, ale s mírou a s rozumem. Ačkoli byl sv. Jan Šanghajský sám biskup, se mohlo stát, že byl v oltáři sám, bez dalších pomocníků a diákonů, takže se musel o vše postarat, jako by byl prostý kněz. A když nebylo dostatečné množství zpěváků, odešel sv. Jan Šanghajský z oltáře, aby zpíval místo absentujícího sboru…, a kněze poslal sloužit svatou liturgii. Jednou sv. Jan Šanghajský přistál letadlem na nějakém vzdáleném místě na zeměkouli, možná to bylo právě v Jižní Americe, a vystupoval z letadla po takových těch malých schůdkách, dole ho vítali dva katoličtí kardinálové, kteří si od něj brali požehnání. Také katoličtí věřící ve Francii si ho velmi ctili a dokonce malovali vlastní ikony s podobiznou sv. Jana Šanghajského.

Když vladyka Michail později, při slavnostní kanonizaci, uviděl v San Francisku svaté ostatky sv. Jana Šanghajského, konkrétně jeho odkrytou ruku, která dodnes vypadá jako živá, rozplakal se, neboť si vzpomněl na dobu, kdy tuto ruku cítil, jak se dotýká jeho hlavy a žehná mu.

V závěrečné fázi rozhovoru jsme vladykovi stručně představili život naší eparchie a farnosti. V jedné chvíli přišla řeč na jeden nechvalně známý aspekt církevního života, jímž jsou schizmata, roztržky, různá nedorozumění a odchody některých bratří a sester z Církve, kteří pak zakládají nové, paralelní struktury a v nich úporně setrvávají. Vladyka Michail nám potvrdil, že tyto věci se děly od počátku existence Církve Kristovy, a většinou se nevyhnou žádnému živému společenství. Podobné problémy měla také RPCZ ve Francii. Vladyka Michail naznačil, že vinni jsme my všichni, biskupové, duchovní i laici. Stěžejní problém spočívá v tom, že často přijímáme do Církve jinoslavné věřící lehkomyslně, bez náležité přípravy, katecheze a soužití s farností alespoň po dobu jednoho roku. Jinak hrozí riziko, že tito věřící zůstanou bez náležitého duchovního „vybavení“ (poznání a zkušenosti), doslova bez „duchovní zbroje“, o níž hovoří svatý apoštol Pavel, která je třeba pro další život v Církvi. Podle vladyky Michaila se tak můžeme stát viníky něčeho, co bude mít dalekosáhlé následky, které pak už jen těžko napravíme. Je velkým nebezpečím, když dopustíme, že se pravoslavnými stanou lidé, u nichž neproběhla náležitá doba zkoušky, seznámení se základy naší víry a osvojení si základních atributů věroučných i církevních.

Kdysi od RPCZ ve Francii odešli nějací lidé, poměrně vzdělaní a erudovaní, kteří po 2 až 3 letech po svém křtu začali kritizovat biskupa a obviňovat ho z hereze. Uvnitř tehdejšího církevního společenství, v jejich farnosti, si věřící povšimli, že tito výše zmínění bratři se náhle a radikálně změnili. Začali se stranit církevnímu společenství. Jejich tváře napovídaly o velkém vzdoru a nepřátelství. „Jednou za námi přišli,“ vypráví vladyka Michail, „a řekli: My něchatim byť Russkymi.“ Úplně tehdy opustili místní farnost a odešli z církevního obecenství v dané eparchii. Odnesli si s sebou veškeré chrámové vybavení, včetně antiminsu, podepsaného sv. Janem Šanghajským. Krátce nato, co odešli, postihly jejich rodiny i životy nepříjemné události a v jednom případě dokonce i smrt.  Právě a jedině pokorné soužití těch, kteří přicházejí a stávají se členy nějakého většího církevního společenství, např. s věřícími slovanského původu, může napomoci k duchu soudržnosti, bratrství a jednoty v Kristu a přinést plody pravého duchovního života, v němž platí ono evangelní: „Není ani Žid, ani Řek, ani sluha, ani svobodný, ani muž, ani žena. Neboť všichni vy jedno jste v Kristu Ježíši.“ (Gal 3,28)

(Celý článek o rozhovoru s vladykou Michailem si můžete přečíst na brněnském farním webu.)

Oslava výročí posvěcení olomoucké katedrály

V sobotu 20. července se v hlavním chrámu olomoucko-brněnské eparchie, v katedrále sv. Gorazda I. konala archijerejská liturgie na památku 80. výročí vysvěcení tohoto našeho svatostánku. Slavnostní bohoslužebné setkání bylo podle účastníků vskutku povznášející a zdařilé, k čemuž přispěla i účast zahraničního hosta – vladyky Michaila Medonského z Francie, osobnosti, která se osobně znala se svatým biskupem Ioannem Šanghajským a Sanfraciským.

Sloužili přítomní biskupové:

– arcibiskup medonský (meudonský) a biskup Západoevropské eparchie RPCZ z Francie, vladyka Michail
– arcibiskup pražský vladyka Michal
– arcibiskup olomoucko-brněnský vladyka Simeon
– vikární biskup vladyka šumperský Izaiáš

Kázání měl vladyka Simeon, který promlouval o sv. Gorazdu I., učedníkovi sv. Metoděje. Víme přesně, že to byl rodák z Velké Moravy, velice učený člověk. Znal dobře jazyky, předně slovanský, řecký a latinský. Sv. Metoděj si jej krátce před svým skonáním vybral za nástupce na Moravě; prohlásil o něm: „Tento je z vašich krajů, muž svobodný, vzdělaný, dobře znalý latinských knih a pravověrný. Buď vůle Boží a vaše láska jako moje.“ Ostatní z pěti Metodějových žáků (tzv. pětipočetníků) byli zřejmě z Byzance. Naprostou jistotu, jaký byl jeho osud po vyhnání z Moravy, o sv. Gorazdovi nemáme. Některé stopy vedou do Polska, jiné na jih.

Svatí, Gorazd a Sáva došli společně až na území bulharského cara, svatého Borise, ve křtu Michala, který je přijal s velkou úctou jako učedníky sv. Metoděje, neboť i on, jsa osvícen ve svaté tajině Křtu Boží blahodatí, sám se všemožně snažil prosvětlit křesťanskou vírou svůj národ. Poté se odebrali do Berátu (na území dnešní Albánie), kde nedaleko za městem založili monastýr zasvěcený Zesnutí Přesv. Bohorodice. Světitel Gorazd zesnul okolo roku 896 a jeho svaté ostatky byly uloženy v jeho monastýru. Rok zesnutí svatého Sávy nám bohužel není znám.

Svatí Kliment, Naum a Angelár došli podél Dunaje až do Bělehradu, odtud k bulharskému caru Borisovi. A podobně jako před časem přijal bulharský car svaté Gorazda a Sávu, přijal i nyní další tři z pětipočetníků moravských.

O světiteli Klimentovi víme, že se narodil někde v Makedonii, asi okolo roku 840. Protože znal dobře řecký a slovanský jazyk, podílel se na překladech duchovních knih na Velké Moravě. I on byl v Římě, stejně jako sv. Gorazd, rukopoložen na presbytera. Poté, co svatí Kliment, Naum a Angelár stanuli před carem Borisem-Michalem, byli jím posláni podle Božího vnuknutí do Kutmičevice (v jihozápadní Makedonii) jako učitelé křesťanské víry. Zbožný car jim jako dar věnoval k užívání část země na Ochridu. Mnozí z jejich učedníků pokračovali v překladatelské činnosti a kromě toho založili monastýr na břehu Ochridského jezera; stali se známými jako velcí modlitebníci. Ostatky sv. Klimenta zůstaly na Ochridu, v chrámu původně zasvěcenému Přesvaté Bohorodici a poté sv. Klimentovi. Svatý Kliment zesnul 27. července r. 916 (dle juliánského kalendáře). V tento den slaví naše svatá Církev památku sv. Klimenta i všech zbylých pětipočetníků (někdy též „sedmipočetníků“ – spolu se sv. Cyrilem a sv. Metodějem). Ostatky sv. Nauma se nacházejí v monastýru jeho jména, na břehu Ochridského jezera. K jeho svatým ostatkům přicházejí lidé s duševními těžkostmi a nemocemi, doufajíce přitom v jeho přímluvy a rychlou pomoc. (Podrobněji viz blogspot Životy svatých.)

Dále víme o sv. Klimentovi a sv. Naumovi, že přišli na Ochrid a tam se usadili. Na závěr vladyka připomenul hlavní poselství sv. Cyrila a Metoděje, a to víru žít, aby nezůstalo jen u slov.

Na konci sváteční liturgie vyznamenal vladyka Izaiáš dva bratry: Vasil obdržel řád sv. Gorazda II. za svou práci pro církev a Bohdan, který v olomoucké katedrále zpívá, dostal medaili sv. Gorazda II.

Vladyka pražský Michal předal pro Olomouckou eparchii darem archijerejskou nádobu na svaté myro.

Vladyka Michail z Francie předal vladykovi Simeonovi ikonu sv. Jana Šanghajského a Sanfranciského. Svatý vladyka byl prvním zpovědníkem vladyky Michaila z Francie. Vladyka Michail z Francie vzpomínal na svou maminku, která byla z Moravy; on sám se narodil již ve Francii.

Na katedrální svátek byl pozván i další host z daleka: otec Ladislav Bilý z Trebišova. Ten řekl, že máme být všichni bratři; vždyť Pán Ježíš Kristus řekl, že kdo plní Jeho vůli, to je Jeho otec i matka, bratr i sestra.

Po liturgické části oslavy následovalo v prostorách pod chrámem bohaté občerstvení a následující program: otec Libor Raclavský přednášel o historii chrámu (nejzajímavější byla power-pointová prezentace, dokumentující, že téměř každý rok zde byl postaven či přebudován nějaký pravoslavný chrám); pak zpívalo řecké ženské trio z Ostravy řecké církevní i lidové písně.

Hostům a všem, kteří se podíleli na přípravě, i všem přítomným: Mnohá léta!

 

Svatořečení světitele mučedníka Stanislava

Kanonizácia svjaščennomučenika Stanislava v Košiciach

V pravoslávnom katedrálnom chráme Usnutia Presvätej Bohorodičky a sv. Jána Milostivého v Košiciach sa v nedeľu 9. júna 2019 konala slávnostná kanonizácia svjaščenomučeníka Stanislava (Nasadila), ktorého týmto Pravoslávna cirkev v českých krajinách a na Slovensku zapísala medzi svojich svätých a v cirkevnom kalendári mu určila deň pamiatky 20. júna, kedy bol odvlečený do koncentračného tábora.

Novomučeník kňaz Stanislav (Nasadil) sa narodil 20. októbra 1907 v Lošticiach na Morave. Študoval pravoslávnu teológiu v Sremských Karlovciach a Bitolji v Juhoslávii (1923 – 1928). Ako pravoslávny kňaz slúžil v Ličkej Jesenici v dnešnom Chorvátsku. V roku 1941, počas Druhej svetovej vojny, sa spolu s tisíckami pravoslávnych Srbov, ale aj Rómov, Židov a chorvátskych antifašistov, stal obeťou ustašovského fašistického režimu, nakoľko aj napriek zastrašovaniu odmietol opustiť svojich veriacich a vrátiť sa do protektorátu Čechy a Morava alebo odísť do Srbska. So svojim nadriadeným, hornokarlovačským episkopom Savom Trlajičom, bol zajatý a mučený zo strany ustašovského vojnového zločinca Josipa Tomljenoviča a neskôr bol zavraždený v koncentračnom tábore v Gospiči. Jeho telo bolo hodené do spoločného hrobu v Šaranovej jame v Jadovne.

Na pozvanie miestneho archijereja, Jeho Vysokopreosvietenosti Juraja, archiepiskopa michalovsko-košického, sa už v predvečer slávnosti, 8. júna 2019, zišlo v košickom katedrálnom chráme niekoľko archijerejov, ako aj väčší počet duchovných a veriacich. Veľkú večerňu s litiou slúžil miestny duchovný správca prot. Vladimír Spišák s ďalšími domácimi aj zahraničnými duchovnými. Čestné miesto na archijerejskom tróne pripadlo braničevskému episkopovi Ignatijovi, dekanovi Pravoslávnej bohosloveckej fakulty v Belehrade. Vo svojom bohoslovecky obsažnom príhovore vladyka Ignatije hovoril o význame mučeníctva v kontexte vzťahu človeka k Bohu a ľudí medzi sebou. Práve mučeníctvom dosvedčujeme plnosť spoločenstva s Christom. Ono totiž najviac dosvedčuje našu lásku k Bohu, keďže kvôli Nemu mučeníci obetovali to najcennejšie, čo mali, teda svoj život. Christos, ktorý jediný prekonal brány smrti, pominuteľnosti a nadvlády hriechu, je zárukou toho, že v spoločenstve s Ním nebude mať smrť trvalej moci ani nad nami. Po večerni slúžili prítomní archijereji a duchovenstvo poslednú panychídu za svjaščenika Stanislava, ako je to v predvečer kanonizácie svätca zvykom.

Následne prítomným o živote Stanislava Nasadila porozprával historik Mgr. Jiří Vidlička z Olomouca, ktorý o svätcovi zozbieral množstvo archívnych dokumentov a informácií. Podelil sa aj o vlastný zážitok, ktorý preňho osobne dosvedčil Stanislavovu svätosť: „Keď som hľadal informácie v archíve Olomoucko-brnenskej eparchie, mal som medzi obrovským množstvom archívneho materiálu veľký problém nájsť niečo, čo by sa týkalo otca Stanislava Nasadila. Keď som po dlhom a neúspešnom prehľadávaní rôznych krabíc nenašiel nič relevantné, začal som sa k nemu modliť, že ak je jeho vôľa, aby sme sa o ňom niečo dozvedeli, nech mi pomôže nájsť tú správnu krabicu. Hneď prvá, ktorú som vzal do ruky a pritom vyzerala, že v nej o ňom určite nič nebude, bola plná práve informácií o tomto svätcovi. Považoval som to za Boží zázrak“.

S ďalšou prednáškou vystúpila srbská ikonografka Radmila Nestorovič z Belehradu, aby porozprávala o zobrazovaní novodobých srbských svätých na pravoslávnych ikonách a tiež o tom, ako vznikala kanonizačná ikona sv. Stanislava a prečo na nej zobrazila jednotlivé elementy. Spomenula aj veľké počty srbských mučeníkov z radov episkopov, duchovných a veriacich Srbskej pravoslávnej cirkvi počas Druhej svetovej vojny.

Na druhý deň, v nedeľu 9. júna, slúžil svätú archijerejskú Liturgiu Jeho Blaženosť Rastislav, archiepiskop prešovský, metropolita českých krajín a Slovenska, spolu so záhrebsko-ľubľanským metropolitom Porfírijom, pražským archiepiskopom Michalom, przemyślsko-gorlickým archiepiskopom Paisijom, báčskym episkopom Irinejom, braničevským episkopom Ignatijom, buenosairesským a južno-stredoamerickým episkopom Kyrilom, mochačským episkopom Isychijom, šumperským episkopom Izaiášom a domácim archiepiskopom michalovsko-košickým Jurajom ako aj duchovenstvom zo Slovenska, Čiech, Poľska, Srbska, Čiernej Hory a Chorvátska.

V kázni sa po Evanjeliu prihovoril báčsky episkop Irinej slovami: „Vo svätom Evanjeliu od Jána, ktorého úryvok sme práve počuli Spasiteľ svojim verným učeníkom hovorí: „Vy ste moji priatelia!“ Nenazývam vás viac sluhami, ale mojimi priateľmi“. Ďalej Spasiteľ pokračuje, že ako ľudia tohto sveta prenasledovali Jeho, tak budú prenasledovať aj Jeho učeníkov. Oba tieto odkazy nášho Spasiteľa sa sprítomnili na príklade jedného obdivuhodného Božieho následovníka, ktorým je svjaščenomučeník Stanislav Nasadil, ktorý je aj priateľ Boží podľa svojich cností, aj mučeník za Christa, ktorý svoj život položil za svojich blížnych a za svoje duchovné stádo. Nejestvuje väčšia láska ako táto.

V našej Pravoslávnej cirkvi je láska a jednota medzi všetkými nami základný spôsob existencie a života. Pramení to zo svätej Liturgie, lebo prijímame jedno Telo Hospodina Christa a zjednocujeme sa s Hospodinom. Táto jednota je prameňom všeobecnej jednoty Cirkvi vo svete. Liturgia nie je prostriedok, ktorým dosiahneme jednotu Cirkvi, ale je to cieľ a účel, lebo len vo svätej Liturgii skutočne zažívame jednotu Cirkvi. Hospodin je Jeden vo Svätej Trojici, a preto my všetci, aj keď sme rozdielni ako osoby, ako národy a možno aj ako kultúry, aj tak sme jedno v Bohočloveku Hospodinovi Christovi.

Po Hospodinovi, ktorý nás zjednocuje, v Jeho mene a Jeho blahodaťou nás zjednocujú aj svätí Boží nasledovníci, Jeho priatelia, ako ich On sám nazýva. Jednota, o ktorej nám oni svedčia a darujú, sa týka všetkých pravoslávnych. Ale my si aj tak všímame isté historické dimenzie, ktoré v nás vyvolávajú zvláštne pocity radosti a vďaky Hospodinovi. Vy všetci poznáte historické a duchovné zväzky medzi Srbskou Cirkvou a Vašou Cirkvou v českých krajinách a na Slovensku. Naši veľkí duchovní učitelia, medzi nimi sú už aj oslávení Boží následovníci, boli duchovní pastieri Vašich predkov v čase medzi dvoma svetovými vojnami. Rovnako tak aj synovia Vašich bratských národov, slovenského a českého, žili v našej krajine a tam svedčili o svojej pravoslávnej viere a ako svätci a mučeníci ukázali, čo znamená byť Christov priateľ. Najväčším príkladom toho je práve svjaščennomučenik Stanislav, ktorého dnes oslavujeme ako svätého. Pôvodom bol Čech, ale slúžil ako duchovný v Srbskej pravoslávnej cirkvi, v jednej eparchii, ktorá sa nachádza v Chorvátsku. V čase Druhej svetovej vojny vládol v Chorvátsku hrozný, satelitný nacistický režim, ktorý okrem iného prenasledoval pravoslávnych Srbov, Rómov, Židov a antifašistických Chorvátov. Výsledkom tohto zločineckého systému vlády bolo umučenie troch našich episkopov, stoviek kňazov a státisícov ľudí, ktorí trpeli iba preto, lebo boli pravoslávnej viery. Napriek všetkej tej neľudskosti však mučitelia preukázali aj jednu malú stopu ľudskosti. Ľuďom, ktorí nepochádzali z tých krajov, povedali, že môžu odísť, lebo sú cudzinci. To povedali aj našim episkopom, ale oni to odmietli slovami: „My sme tu so svojimi duchovnými deťmi a nemôžeme ich opustiť.“ Rovnako tak postupoval aj svjaščennomučeník Stanislav. On mohol opustiť svoju cirkevnú obec aj svojich veriacich a mohol prežiť. Mohol povedať, že nie je Srb alebo Žid, ale že je Čech a mohol odísť, ale ani on nechcel opustiť svoje duchovné deti a zaplatil zato svojím životom dosvedčiac, čo znamená byť kňazom Christovej Cirkvi. Preto ho Hospodin preslávil, aby sme sa k nemu dnes po prvýkrát obracali s modlitbou.

Poviem aj niečo, čo aj u mňa osobne vzbudzuje pocit radosti a nadšenia. Po prvé je to to, že môj predchodca, svätý a veľký vladyka Irinej (Čirič) rukopoložil otca Stanislava do stavu diakona a kňaza. Po druhé, že je tu s nami dnes podľa Božej prozreteľnosti aj pravnuk o. Stanislava, monach Paisij z monastiera Kovilj v našej báčskej eparchii.

Takto teda Hospodin oslavuje svojich pravých priateľov a pozýva všetkých nás, aby sme činili všetko vo svojom živote tak, aby sme sa aj my stali Jeho priateľmi, ako sú nimi svätci a ako ním je svjaščennomučeník Stanislav. Hospodin preto prišiel v ľudskom tele, preto zoslal Svätého Ducha a preto jestvuje Jeho Cirkev, aby sme my všetci mohli byť obožení Jeho blahodaťou. Takto svätí Boží nasledovníci, mučeníci a ostatní svätí nie sú pre pravoslávnych kresťanov nejakými nadľudskými bytosťami. Sú rovnako ako my ľudia z mäsa a krvi, ale milovali Hospodina Christa a sami sa stali jedno s Ním, ako je aj On jedno s Otcom. Takto aj svätý svjaščennomučeník Stanislav, na prvý pohľad skromný, bezvýznamný duchovný z provincie, bude od dnes preslávený po celom svete a v celej Pravoslávnej cirkvi ako svätec. On a jemu podobní sú skutočnou slávou a chválou vašej miestnej Cirkvi, ale aj Cirkvi sobornej-všeobecnej v celku.“

Po Božskej Liturgii, na ktorej sa zúčastnilo množstvo domácich aj zahraničných veriacich, sa konal slávnostný akt kanonizácie svjaščennomučeníka Stanislava, keď bolo prečítané a všetkými prítomnými archijerejmi, duchovnými a veriacimi podpísané uznesenie Posvätnej synody našej miestnej Pravoslávnej cirkvi o vyhlásení kňaza-mučeníka Stanislava za svätého. Uznesenie rovnako podpísal aj priamy potomok svätca, jeho pravnuk Paisij, brat srbského monastiera Kovilj.

Blaženejší metropolita Rastislav potom požehnal veriaci ľud ikonou svjaščennomučeníka Stanislava, počas čoho zbor spieval jeho tropár v cirkevnoslovanskom jazyku. Po druhýkrát zbor spieval tropár po srbsky a ikonou ľud požehnávali srbskí archijereji metropolita Porfirije a episkop Ignatije. Napokon zaznel tropár aj v českom jazyku a ľud ikonou požehnali arcibiskupi Michal a Juraj.

Po posvätení slávskeho koláča, ktorý vladykovia rezali na viacerých miestach v chráme aj pred ním, sa blaženejší metropolita Rastislav poďakoval hlavnému organizátorovi arcibiskupovi Jurajovi, duchovenstvu a veriacim Michalovsko-košickej pravoslávnej eparchie, že sa podujali zorganizovať toto krásne modlitebné stretnutie, čo si vyžadovalo veľkú námahu a finančné zabezpečenie. Nech im to modlitbami sv. Stanislava Boh vynahradí.

Svjatyj svjaščennomučeniče Stanislave, moli Boha o nas!

Videozáznam z Liturgie a kanonizačného aktu sv. mučeníka Stanislava (nedeľa, 9.6.2019): https://orthodox.sk/media/video/

Fotografie z veľkej večerne s litiou v predvečer kanonizácie sv. Stanislava (sobota, 8.6.2019)

(Další fotogalérie je zde)

 

 

Ohlédnutí za fotografiemi z eparchiálních paschálních oslav

Končíme fotografický přehled paschálních oslav z farností naší eparchie. Děkujeme všem duchovním správcům, kteří splnili pokyn našich biskupů a zajistili fotodokumentaci. Není prvořadé, kolik věřících je na fotografiích zachyceno. Každá fotogalérie je okénkem do života farnosti, a je tím součástí křesťanského prožívání společenství našich farností. To je předpokladem vnímání církevní jednoty, která je zásadní vlastností církve a součástí pravoslavné víry, jak vyznáváme při každé liturgii: “Věřím v jednu svatou obecnou a apoštolskou církev.” Duchovní správcové na svěřených farnostech jako pastýři vedou k takovému uvědomění své věřící.

Bylo jistě pro všechny naše pravoslavné bratry radostné a utěšené sdílet alespoň prostřednictvím fotografií paschální oslavy s ostatními církevními obcemi.

Eparchiální ústředí vyjadřuje zármutek jen nad postojem církevní obce v Řimicích s jejími filiálními církevními obcemi Chudobín a Mohelnice. Ústy svého duchovního správce prot. Petra Nováka řečené obce tlumočily úřadu ER nesouhlas s církevním publikováním fotografií z veřejných farních bohoslužeb. Církevní ústředí se může jen dohadovat, co je příčinou jejich oddělování od ducha eparchiální jednoty. Není to však první případ vzešlý od někoho z těchto obcí, kdo stále vnáší do církve nepokoj. Početní pokles je u mimoměstských obcí pochopitelný, ale v případě aktivit někoho z výše vzpomenutých obcí to může působit dojmem morálního rozporu mezi nízkým počtem věřících a vysokými ambicemi ovlivňovat celocírkevní věci.

Věříme, že příslušníkům většiny našich farností jsme fotografiemi způsobili potěšení a všichni pociťujeme nad těmi obrázky duchovní povznesení z našeho společenství a radost ze společně sdílené pravoslavné víry: „Hle, jaké dobro a jaká útěcha tam, kde bratři žijí svorně.“ (Ž 132/133)

Ať světlo Kristova Vzkříšení osvítí srdce všech věřících. Radostnou paschální dobu jim všem!

Vstal z mrtvých Kristus!

 

Brno – pomazání svatým olejem nemocných

Modlitba před pláštěnicí a konání svaté Tajiny svěcení oleje s pomazáním nemocných v brněnské katedrální farnosti

Svatá Tajina oleje

Do Paschy, zůstaly už jen dny Strastného týdne, Velký Půst přichází ke konci. V našem chrámu sv. Václava, po večerní bohoslužbě Květné neděle, byla vykonána svatá tajina pomazání olejem, na které byl přítomen, velký zástup věřících, chrám byl plný a všichni se zbožností přijímali od kněží pomazání olejem, za zpěvu modliteb: Smiluj se nad námi, Bože! Smiluj se nad námi, Pane! Smiluj se nad námi, Svatý! Vyslyš nás, Bože! Vyslyš nás, Pane! Vyslyš nás, Svatý!

Svatá tajina pomazání olejem, Tajina svěcení oleje, je přizvání pomoci člověku, aby se zbavil od tělesných neduhů. Po celou dobu Velkého půstu, jsme se snažili a starali zvláště činit pokání ve svých hříších, snažili jsme se započít dobrý počátek a napravení našeho hříšného života a v Tajině pomazání olejem, jsme prosili Pána, aby uzdravil a vyléčil naše tělesné neduhy.

Apoštol Jakub říká: Je někdo z vás nemocen? Ať zavolá starší církve, ti ať se nad ním modlí a potírají ho olejem ve jménu Páně. Modlitba víry zachrání nemocného, Pán jej pozdvihne, a dopustil-li se hříchů, bude mu odpuštěno (Jak 5, 14 – 15).

V Tajině Zpovědi, činíme pokání v hříších, které jsme učinili, avšak jsou hříchy, které člověk časem zapomenul, pokání z nich Bohu nepřinesl a tyto hříchy, časem nashromážděné, mohou být těžkým, přetěžkým břemenem zatěžující lidskou duši. A tak jako jsou povětšinou nemoci následky hříchů, tak právě ve Svaté Tajině pomazání olejem, po výkladu a poučení učitelů Církve, se člověku odpouští právě takovéto zapomenuté hříchy a dle víry nemocného, Pán uzdravuje člověka, jestli to je pro něj k užitku.

Nynější týden, je týdnem Strastným. Zvláštní týden roku, kdy vzpomínáme spasitelná strádání Pána našeho Ježíše Krista. Přejme všem, našim bližním i vzdáleným, i sami sobě, dle svých možností a sil, být v Božím chrámu a spolu s Pánem prožít tyto dny, spolu s Ním vejít do velikého svátku, Jeho slavného Vzkříšení.

(Foto: David Kosť a Ivan Kuzan)

Z facebookové stránky farnosti

 

Velkopostní neděle sv. Marie Egyptské v Olomouci

V olomouckém katedrálním chrámu vykonal na 5. neděli velkého půstu liturgii Přeosvícený vladyka Izaiáš. Spolusloužili další duchovní.

Příklad života ct. Marie Egyptské nám ukazuje sílu pokání. Velké pokání zmůže cokoliv. Marie byla hříšnicí, ale pokání ji vyzdvihlo ze samotného mravního dna až na výšinu nejvyšší ctnosti. Z duchovního pekla vášní, ve kterém žila, ji pokání povzneslo ke svatosti.

Církev nám ještě před závěrem velkého půstu ukazuje její příklad, aby nikdo nezoufal nad svými hříchy, ale aby nás povzbudila k duchovnímu životu a inspirovala nás k cestě pokání. Nikdo ať nezoufá, že jeho hříchy jsou větší, než by Bůh mohl odpustit. Bůh si přeje spásu každého člověka a očekává jeho obrácení k pokání. Každý člověk má nějaké hříchy a každý z nás se tedy potřebuje kát a svou lítostí bořit přehradu, kterou vztyčuje hřích přes cestu společenství člověka s jeho Stvořitelem.

O životě ct. Marie Egytské si můžete přečíst podrobné vyprávění zde.

 

Připomínka sv. Řehoře Palamy v Olbramovicích

Druhou postní neděli, která je podle církevního kalendáře zasvěcená sv. Řehoři Soluňskému (Palamovi), navštívil vladyka Izaiáš církevní obec v Olbramovicích. Zde sloužil spolu s otcem Konstantinem Ryškou božskou liturgii.

O tématu druhé velkopostní neděle

Sv. Řehoř obhájil při církevních sporech (14. století) křesťanské učení o blahodati, které se týká samotných principů pravoslavné spirituality. Ze strany teologického učení vysvětluje, jak Bůh posvěcuje své stvoření a jak může být překonána nepřekročitelná propast mezi nestvořeným Bohem a jeho stvořením. Objasňuje se tím, jak může být člověk vlivem nestvořené energie Ducha Svatého (tj. blahodatí) očištěn, osvícen a nakonec zbožštěn. Praktický prožitek a zkušenost s působením blahodatí a s dílem posvěcení člověka byly vždy součástí nejvyšších stupňů pravoslavné duchovnosti, této duchovní praxi se říká hesychasmus.

V dobách, kdy žil sv. Řehoř Palama, začala být tato praxe některými pomýlenými lidmi zpochybňovaná a dokonce vysmívána. Palama byl pověřen svatohorskými mnichy bránit starobylou modlitební praxi. V tomto zápasu musel přinést i osobní utrpení a pronásledování.

Nakonec však bylo původní křesťanské uvažování o zbožštění (theosis) obhájeno a stará hesychastická spiritualita zachráněna. Ve velkém půstu si připomínáme památku sv. Řehoře, učitele blahodati, protože půst je školou duchovního zápasu a pamatujeme, že duchovní život je pro pravoslavného křesťana získáváním blahodati Ducha Svatého.

Zde je o tom všem pojednáno podrobněji: Život sv. Řehoře Palamy a dále stať Význam učení o nestvořených energiích

Foto z Olbramovic

 

Paschální poselství

POSELSTVÍ
Posvátného synodu Pravoslavné církve v českých zemích a na Slovensku
PASCHA KRISTOVA 2019

Drazí duchovní otcové, v Kristu milovaní bratři a sestry:

Vstal z mrtvých Kristus!     Vpravdě vstal z mrtvých!

„Toť jest den, kterýž učinil Hospodin! Radujme se a veselme se v něm!“
volá žalmista David. (Ž 117,24)

V dobách Starého zákona byl tehdejší svátek paschy slavnostní vzpomínkou na velkolepé vysvobození z egyptského z otroctví. A co teprve říci o naší Pasše? Vždyť Starý zákon byl pouhým stínem a předznamenáním toho, co mělo teprve přijít s narozením a vítězstvím zaslíbeného Mesiáše. Stará pascha, kterou slavili židé, byla svátkem tělesného vysvobození izraelského národa, zbavením pozemského otročení pod bičem faraóna. Naše církevní Pascha je však vznešenější, protože je duchovní a řeší věčný úděl člověka. Pascha Kristova vyvádí věřící spoutané hříchem ven z tohoto duchovního otroctví — k odpuštění jejich vin a do svobody Božích dětí. Vyhnance navrací do ráje. Vede je od smrti do života. Místo úniku z područí faraónova se nyní zbavuje Boží lid krutosti ďábla a věčné záhuby.

Pascha Páně je naším největším svátkem, v němž oslavujeme, že sám Boží Syn svým Vzkříšením z mrtvých přešel z tohoto světa k nebeskému otci, ze země na nebe, a tím nás zbavil věčné smrti a otročení ďáblu. Daroval nám „moc stát se Božími dětmi“ (Jan 1,12), vysvětluje sv. Ambrož Milánský.

Hlahol paschálních zvonů svolává věřící, svátečně oblečené do světlých oděvů, aby — podobně jako tenkrát ženy myronosice — žasli nad prázdným hrobem, na němž ještě zářilo duchovní světlo Vzkříšení. Duchovenstvo v bílých rouchách okuřuje vonným dýmem, věřící se svícemi — všichni obcházejí s paschálním zpěvem chrám. Lidé se radují, andělé spolu s nimi vzdávají chválu. Pozemské i nebeské se spojilo k oslavě Vzkříšení a vítězství Pána Ježíše nad smrtí: „Ať povstane Bůh a rozptýleni budou nepřátelé Jeho!“

Na Vzkříšení Kristově stojí naše pravoslavná víra. Apoštol Pavel volá směrem k těm, jejichž víra je slabá či nemocná, aby nepochybovali o Vzkříšení: „Kdyby Kristus nevstal z mrtvých, marná by byla naše víra!“ (1 Kor 15,17) My však nemusíme pochybovat, protože máme celý oblak svědků: sám apoštol Pavel viděl vzkříšeného Spasitele; prvokřesťanská církev měla ve svých řadách stovky lidí, kteří se setkali se zmrtvýchvstalým Pánem. Dokonce i mimo církev některé důvěryhodné osoby poskytly o tom svá svědectví. Pak je tu nespočet svědectví pravoslavných svatých, kterým se zjevil Pán ve své slávě. Ani dnešní doba nemá nouzi o taková zjevení — za všechny vzpomeňme svědectví nedávno svatořečeného velikého světce Paisije Svatohorce (+1994), který hleděl do neskonale krásné tváře Ježíše Krista.

Vzkříšení Kristovo nám dává záruku a důkaz, že vše, v co věříme a v co jsme složili naději, je pravda! Zmrtvýchvstání Pána je zárukou našeho vlastního vzkříšení. Je to záruka přemožení smrti a překonání moci hříchu. Záruka vítězství našeho Pána nad nepřítelem lidského rodu, nad záhubcem lidských duší, nad ďáblem a jeho silami. Je zárukou brány otevřené člověku zpět do ráje. Je zárukou naší spásy a věčného blaženého života s Kristem! Obdrželi jsme tedy od Krista záruku opravdovosti všeho, v co věříme a v co doufáme.

Adam s Evou byli kdysi kvůli hříchu vzpoury a kvůli odpadnutí od Boha vyhnáni z ráje a jeho brána jim byla uzavřena. Protože se svou neposlušností odcizili Stvořiteli, byli zbaveni ráje, ztratili přístup ke stromu života a vnikla do nich smrt. Přišel však Kristus, kterého Písmo svaté nazývá novým Adamem, projevil poslušnost a to až do krajnosti — ke smrti na kříži. (Filip 2,7) Následně otevřel doposavad pevně uzamčenou bránu ráje. Otevřel ji pro nás všechny, neboť ti, kteří kvůli starému Adamovi umírají, oživeni jsou v samém Kristu. (1 Kor 15,22)

Kristova Pascha pro nás není jen každoroční sváteční vzpomínkou. Je to neustále prožívaná skutečnost našeho křesťanského života. Vzkříšení Páně je osou naší víry. Tato víra nabízí našim srdcím, svedeným různými pokušeními a zmučeným světskou pomíjivostí, dar už zde na zemi prožívat část radosti nebeského království. Protože Kristus ukázal vítězství nad jakýmkoliv nepřítelem, můžeme s apoštolem Pavlem nadšeně zvolat: „Jsem jist, že ani smrt ani život, ani andělé ani mocnosti, ani přítomnost ani budoucnost, ani žádná moc, ani výšiny ani hlubiny, ani co jiného v celém tvorstvu nedokáže nás odloučit od lásky Boží, která je v Kristu Ježíši, našem Pánu.“ (Řím 8,38-39)

„Jestliže proviněním Adamovým se smrt zmocnila nad námi vlády skrze jednoho člověka, tím spíše ti, kteří přijímají (od Pána) hojnost milosti a darované spravedlnosti, budou vládnout v životě věčném skrze jednoho jediného, Ježíše Krista.“ (Řím 5,17) To je pozvánka adresovaná nám všem, pozvánka k „paschální hostině víry“. (Jak volá sv. Jan Zlatoústý.)

Půst, jestli jsme jej konali ve správném duchu, v nás vzbudil touhu po Bohu a po společenství s Ním. Obrátil naše duševní zraky od pozemského k nebeskému, od materiálního k duchovnímu, od dočasného k věčnému. Díky tomu s vírou vzhlížíme na Kristův kříž, skrze který Spasitel sestoupil za námi až na samotné dno lidské bídy. Spatřujeme ve znamení kříže zjevení Boží lásky člověku. Lásky, na kterou věřící člověk odpovídá svou vděčností a opětovanou láskou. Vzkříšení Pána je slavnostním a velkolepým zjevením Boží moci a Jeho svrchované vlády. (2 Tim 1,10) Vykupitel se ujal těch, které našel na dně nejhlubší propasti, a nese je s sebou vzhůru ke svobodě. Vede ty, kteří byli uvězněni ve strašných temnotách, rozlomil vrata žaláře, vytváří jim cestu do světla. Lidí, týraných ďáblem za své hříchy, se ujal Bůh, uvádí je do říše blaženosti a odpuštění.

Touha po věčném životě není pro nejhlubší nitro naší duše nic cizího. Všichni — už od útlého dětství — někde u kořenů své bytosti vnímáme nepřirozenost smrti a odpor k pomíjivosti. Nelze se s ní smířit, jak nad smrtí naříká básník. Smrt je nám z hloubi srdce protivná. Cítíme, že jsme stvořeni pro život a ne pro umírání. A tento věčný nesmrtelný život, o který bylo lidstvo kdysi pradávnou vzpourou neposlušných prvních lidí připraveno, nám přišel Pán Ježíš vrátit. Jakými slovy za to poděkujeme? Pán se za námi vydal především proto, abychom z jeho rukou přijali dar života, který nám nabízí. Abychom přijali jako dar Jej samotného — pro nás poníženého, ukřižovaného, trpícího a pohřbívaného, a zároveň Jej přijímáme s Jeho vítězstvím nad smrtí, vstávajícího z mrtvých a vystupujícího se slávou na nebesa. Tak se, skrze víru, pokoru, poslušnost a oddanost jeho milované Církvi, stáváme účastni Jeho slávy i Jeho vzkříšení, abychom se s ním radovali na nekonečné věky v Jeho Království.

A tím už se dostáváme k odpovědi na otázku: „Jak důstojně oslavit Paschu?“ Především posílením své víry a vděčnosti Bohu za to, co pro nás učinil. Víru a vděčnost vtělíme do svých životů tím, že je vedeme dle Božích přikázání, aby se líbily Pánu. A nezapomínejme, že na vzkříšení Pána důstojně odpovíme vzájemnou láskou — trpělivostí, soucitem, přejícností, nezištnou pomocí, kterou jeden druhému prokazujeme, snášenlivostí, pokorou před bližním. Pro paschální radost zapomeňme na své neshody. To je pravá oslava, kterou od nás Pán očekává! Slyšíme to zpívat při paschální bohoslužbě: „Povznesme se slavností a druh druha obejměme!“

Přejeme všem povznášející a radostnou oslavu letošní Paschy Kristovy a pozdravujeme vás slovy paschálního troparu:

Vstal z mrtvých Kristus, smrtí smrt překonal
a jsoucím ve hrobech život daroval!

† Rastislav
arcibiskup prešovský,
metropolita českých zemí a Slovenska

† Michal
arcibiskup pražský a českých zemí

† Simeon
arcibiskup olomoucko-brněnský

† Juraj
arcibiskup michalovsko-košický

† Izaiáš
biskup šumperský

Pro tisk poselství v PDF zde: Paschalni-poselstvi-2019

 

Jihlavská oslava svátků Narození a Křtu Pána v Jordánu

Sváteční doba, rozklenutá od Narození Kristova do Zjevení Páně, začala v Jihlavě vánoční dětskou besídkou a nadílkou. Vrcholem svátků Narození byly bohoslužby u ozdobeného stromečku v našem domovním chrámu, na kterém rozsvěcíme svíčky ke svatému přijímání. Už od neděle praotců u nás zpíváme vánoční koledy a to v pěti jazycích (koledy pěti národů).

Sváteční období nás přivedlo až k oslavě Křtu Pána v Jordáně (Bogojavlenije, Theofanie). V předvečer a posléze i v den svátku jsme konali obřad velkého svěcení vody, kterou si věřící posléze nabírali a odnášeli do svých příbytků. Všichni přítomní byli řádně pokropeni posvěcenou „bogojavlenskou vodou“, kterou je zvykem v průběhu celého roku doma pít k posvěcení. Tato velká svátost má zvláštní vlastnost – voda se nekazí po celý rok, ba nezřídka ani v průběhu celé řady let.

Při vzpomínání události Křtu Pána Ježíše v Jordáně svatým Janem Křtitelem jsme uvažovali nad obsahem svátku. Spatřujeme v ní další milník cesty, kterou kráčí Bůh zachránit ztracené lidstvo. Božský Pastýř se totiž vydal vyhledat zbloudilou ovečku a přinést ji na svých ramenou zpět domů. Člověk je nalezen a opět připojen k mocnostem nebeským, spojen s Bohem.

Pohled na Pána, který se v Jordáně sklání před svým sluhou, nás přivádí k poznání, že setkání člověka s Bohem se děje, když se potká Boží pokora s lidskou pokorou. Na události tohoto svátku vidíme začátek veřejné části Božího díla záchrany člověka pro život věčný. Z jedné strany pozorujeme, že celé toto dílo se nese ve znaku Božího sestoupení, ponížení, sklonění se k člověku (od Narození v betlémském chlévě až po Ukřižování, smrt a pohřbení). Z druhé strany je zřejmé, že na to má člověk odpovědět svou pokorou, jejíž počátek tkví v pokání. Slyšíme to několikrát jako opakující se ozvěnu v kázání sv. Jana Křtitele: „Čiňte pokání! Obraťte se! Neste ovoce hodné pokání!“ Ne nadarmo je sv. Jan nazýván „hlasatelem pokání“. Stejnou výzvu slyšíme pak i z úst Ježíšových, když začal kázat.

Bůh se sklání k hříšnému člověku a my jsme Církví voláni, abychom tuto milost přijali skrze svou kajícnost a potažmo pokoru. Abychom se odvrátili od marných, zlých a hříšných skutků, od světských daremností. Abychom se obrátili svá srdce k nebeskému, svatému a věčnému.

Jsme povoláni ozdobit svůj život a okrášlit svou duši ctnostmi, z nichž hlavní je láska. Zjevení Boží Trojice, které se při dnes vzpomínané události stalo, je zároveň zjevením lásky. Proto mohl druhý svatý Jan, apoštol, evangelista a miláček Páně, prohlásit: „Bůh láska jest.“ Zjevuje se skutečnost, že Božství přebývá ve třech Osobách, které se navzájem milují. Jejich vzájemná láska je charakteristickou vlastností jejich společného Božství.

Kdyby Bůh byl jen jedna Osoba (jak tvrdí některá nekřesťanská náboženství), pak by před stvořením andělů a světa buď nemohl milovat (a neplatilo by tudíž, že Bůh je láska), nebo by miloval jen sám sebe, a taková sebeláska je spíše egoismem a nikoliv pravou láskou.

V Boží Trojici však byla láska ještě před stvořením všech bytostí i světa, a tato láska se přelévá z okruhu Trojice na všechno stvoření, především na člověka, který byl učiněn podle Božího obrazu, a tudíž dokáže svou láskou nejlépe odpovědět na Boží lásku.

Proto je svátek Zjevení Páně oslavou zjevení Boží lásky – a to hned ve dvou rovinách: především vidíme při události Křtu Kristova zjevení vzájemně se milující Trojice, a současně hledíme na lásku Boha k člověku, neboť Bůh „nesnesl pohled na lidské pokolení zotročené ďáblem“, a tak přišel, aby nás „uvedl do původní svobody“.

Fotografie z jihlavské oslavy svátků – dětská vánoční besídka, děti zpívající koledy, předvečer svátku a liturgie v den Zjevení Páně se svěcením vody:

 

Webová stránka Pravoslavné církevní obce v Jihlavě

 

Eparchiální pouť ke sv. Gorazdovi

Na sobotu 1. září byla letos naplánovaná poutní bohoslužba do Hrubé Vrbky. V monastýru zasvěceném našemu novodobému světci se konala slavnostní archijerejská liturgie, které předsedal Vysokopřeosvícený vladyka Olexandr (Drabinko), metropolita Perejaslav–chmelnycký a Višnevský, vikář Kyjevské metropolie, jehož pozval náš eparchiální archijerej arcibiskup Simeon. Spolu se vzácnou návštěvou sloužil náš vladyka Izaiáš Šumperský a eparchiální duchovenstvo. Zveřejněná pozvánka na gorazdovskou pouť je samozřejmě každoročně adresována všem duchovním naší církve (přijeli i poutníci ze Slovenska) a veškerým věřícím i ostatním milovníkům památky svatého Gorazda II.

Sv. Gorazd II. ve sboru obránců pravoslaví (se svatými: Maximem Řekem, Řehořem Palamou, Markem Efezským, Ignatijem Brjančaninovem, Justinem Popovičem a Janem Kronštadtským)

Pozvání přijali mnozí účastníci pouti, jichž se letos shromáždilo vskutku mnoho. Sestra Gorazda, správkyně památníku sv. Gorazda, uvedla, že podle odhadu se celkem účastnilo asi 120 duší. Podotkla, že podle jejího názoru se zde tolik lidí v minulosti ještě nesetkalo. (Výjimkou zřejmě je slavnostní posvěcení kaple začátkem 90. let.) Moc pěkný byl pohled na hojnost malých dětí, které se veškerého dění živě účastnily.

Bohoslužbu, slavnostní uvítání hostů a závěrečné občerstvení připravili místní věřící, kteří v posledních letech začali vytvářet kolem monastýru církevní obec, spolu s místním duchovním jer. Mgr. Arkadiuszem Skibińskim. Vše bylo pod vedením sestry Gorazdy pečlivě a velkolepě připraveno.

Službu početného duchovenstva usměrňoval pod vedením obou biskupů archidiákon Rafael. Zpívalo a žalmistovalo trio zpěváků z jihlavské církevní obce. Bohoslužebný zpěv zněl v českém jazyce a přidávali se mnozí přítomní.

* * *

Kázání bylo svěřeno důstojnému otci Jakubovi z Třebíče. Ve své promluvě pohovořil o životě našeho světce a významu jeho jedinečného díla. Zdůraznil, že v jeho osobě vidíme vzor. Právě vzory zbožnosti, ctnosti, ušlechtilosti  společnosti v naší době bolestně scházejí. Osoby, které jsou masmédii vyzdvihovány či stavěny lidem před oči, většinou nepovznášejí lidského ducha ani ke zbožnosti ani k ušlechtilosti, k touze po čistotě a nesobeckosti. Dnešní idoly svými skutky či slovy a smutným příkladem spíše srážejí lidského ducha do prachu světskosti, marnosti, zištnosti, nemravnosti a egoismu. Vladyka Gorazd se projevil jako ten, kdo z celého srdce hledá čistý pramen pravdy, kdo celý činný život do vyčerpání sloužil lidem, pomáhal nemocným. Už dávno před tím, než jeho život násilně ukončila nacistická popravčí četa, se vlastně obětoval pro dílo obnovy cyrilometodějského pravoslaví u nás. Nehledal pro sebe výhody, své prostředky buď rozdával potřebným nebo z nich pomáhal církevním obcím. Nepřál si pro sebe pocty ani slávu.

Veškerý jeho život, skutky i myšlení byly jako zlatou nití protkány skromností, střízlivostí a pokorou. Nepovažoval se za někoho mimořádného či zvláštního, vůbec neviděl, že byl Bohem vyvolen a darován tomuto národu k obnově pravoslaví. Že právě on byl tím, kdo díky svým schopnostem se snad jediný mohl stát Božím nástrojem k takovému úkolu. Sám si připadal jen jako předchůdce, který připravuje cestu budoucímu velkému budovateli pravoslavné církve u nás. Očekával, že po něm přijde někdo významný svými schopnosti, ušlechtilý charakterem a Bohem obdařeným výjimečnými dary, jemuž odevzdá své dílo. Zřejmě ho ani nenapadlo, že tím, koho očekával, byl už on sám.

Říká se, že svatý člověk nevidí svou svatost. Skutečně významný a obdarovaný člověk nevnímá svou velikost. To jen duchem malí lidé sami sobě připadají jako významní a dožadují se, aby je tak vnímali i ostatní kolem.

* * *

Na závěr liturgie přistoupilo mnoho věřících ke svatému přijímání, a pak archijerejové vedli průvod kolem monastýru. Radostné modlitební obcházení nově opravených budov bylo doprovázeno čtením čtyř úryvků z evangelií a skrápěním svěcenou vodou. Bohoslužbu zakončil vladyka Izaiáš předáním vyznamenání na památku sv. Gorazda vzácnému hostu ze sesterské pravoslavné církve, a ten naopak daroval našemu vladykovi ikonu počájevských svatých. Axios, axios, axios!

Následoval zpěv mnoholetí eparchiálnímu archijereji vladykovi Simeonovi, arcibiskupu olomoucko-brněnského, který ke konání poutě požehnal, ač bohužel letos nemohl být s námi. Mnohá léta i arcibiskupu Olexandrovi a vladykovi Izaiášovi, všemu přítomnému duchovenstvu a shromážděným věřícím.

Prvnímu igumenu tohoto monastýru, zde pochovanému schiarchimandritovi Kyrillovi, a zesnulému zdejšímu mnichovi jeromonachovi Alexiovi zazpíval vladyka Izaiáš zádušní modlitbu a všichni přítomní zapěli: „Věčná paměť!“

Účastníci slavnosti se poté přesunuli na verandu, kde na ně čekaly prostřené stoly a hojnost sladkých zákusků. O přípravu hostiny se přičinili místní věřící v čele se sestrou Gorazdou, příbuznou svatého vladyky Gorazda. Srdečné jim všem díky, obdiv a přání: „Mnohá léta!“

Z události nabízíme pro potěchu duše dvě fotogalerie

 

Fotografovaly mátušky: Jana Baudišová a Salome Moravská

 

 

Fotografovala mátuška Marie Bočkarevová a další znojemští věřící

P.S.
Na závěr jsem si nechal osobní úvahu. Všichni víme, že Čechy i Moravu sužovalo už od jara katastrofální sucho. Koncem srpna dosáhlo rozměrů přírodní pohromy. Nejen, že schnou lesy a klesá hladina vody ve studních. Ale vysychají i řeky – po některých zbyla už jen prázdná koryta, jinde se místo řeky mezi kameny na dně klikatí pouhý potůček. Z velkých řek nejprve vystoupily tzv. „hladové kameny“ označující extrémní sucho, neúrodu na polích a nesplavnost toku (na nich jsou dávnými předky vytesány chmurné nápisy – nejstarší z r. 1616; na děčínském kameni bylo vytesáno: „Vidíš-li mne, plač,“ protože spatřit jej trčet z vody bylo předzvěstí utrpení). Teď se tyto kameny povalují celé na suchu, daleko od zbytků vody. Pošly ryby. Z rybníků vytahují rybáři tuny leklých ryb. Množí se případy požárů. Všichni to ještě máme v živé paměti, a tak není potřeba vyjmenovávat všechny následky horkého a bezvodého klimatu, který měnil naši krajinu na step či poušť.

Starec Paisij pravil: „Hleďte na všechno duchovně.“ Proto můžeme v katastrofálním suchu vidět následky lidského hříchu, který tuto duchovně vyprahlou společnost zachvacuje jako požár a rozpaluje ji; šíří se, a stává se normou či dokonce módou (jak smutně konstatoval sv. Paisij). Duchovně  bychom však měli nahlížet i tu skutečnost, že vydatný déšť přišel do naší země právě před sobotou, na kterou byla naplánovaná pouť do Hrubé Vrbky s oslavou a vzýváním sv. Gorazda II. Na západě republiky začalo pršet už během pátku, na Moravu přišel déšť večer a v noci z pátku na sobotu. Když jsme vyrazili do Hrubé Vrbky a poprvé za řadu měsíců jsme projížděli hojným deštěm, říkali jsme si: „Tohle je zázrak. Nejen, že už konečně začalo vydatně pršet, aby půda mohla konečně nasáknout vodu, ale především – to načasování příchodu deště!“ Při příjezdu do Vrbky liják přestal, po celou bohoslužbu zde nespadla ani kapka deště. Až po závěrečných slovech bohoslužby, když jsme se přesunovali k pohoštění na verandu monastýru, začalo znovu pršet. A prší s přestávkami už čtvrtý den po pouti. Vyprahlá krajina se konečně napila dosyta. Kdo chce, ať si říká, že je to náhoda; já však vidím zázrak na přímluvy sv. Gorazda.

* * *

Naše webová stránka věnovaná osobnosti sv. Gorazda II. s částí jeho literárního díla a dalšími památkami: orthodoxia.cz/gorazd

 

 

Oslava ve vilémovském monastýru přesvaté Bohorodice

Ženský monastýr ve Vilémově u Litovle má svůj hlavní chrám zasvěcen svátku Zesnutí přesv. Bohorodice (15. srpna). Podle něj je zasvěcen i celý monastýr. Ve středu tohoto data tedy monastýr slavil.

V předvečer svátku se sloužila večerní s litijí. Ráno pak majka představená igumenka Alexie přivítala oba moravské vladyky a konala se archijerejská liturgie. Sloužil vysokopřeosvícený vladyka Simeon, arcibiskup olomoucko-brněnský s přeosvíceným vladykou Izaiášem, biskupem šumperským. S nimi přijeli sloužit i duchovní z blízkých církevních obcí. Sjeli se podporovatelé a přátelé monastýru. Přítomno bylo asi třicet lidí.

Při kázání se vladyka Simeon zamýšlel nad příkladem přesvaté Bohorodice, která byla spojena s nebem i zemí. Vzpomínal, jak v Jerusalemě navštívil její dům, a vyprávěl, že Matka Boží byla celý život nesmírně pokorná, mírná, velice hodná; pořád se za všechny modlila. I po svém zesnutí zůstává s námi, navštěvuje nás, pomáhá nám a ochraňuje nás od veškerého zla. Pečuje o nás jako matka o své děti. Některým je dáno ji i dnes vidět. Máme se snažit, abychom i my byli spojeni v jejím mateřském duchu a v její lásce.

Kromě matky igumenie zpíval při liturgii prot. Pavel Aleš, který nás dříve vyučoval český bohoslužebný zpěv v Prešově na bohoslovecké fakultě. Pomáhali jim se zpěvem i věřící z Olomouce, které Alexie před časem naučila zpívat z Gorazdova sborníku. Přijely i dvě Řekyně z Ostravy a zpívaly řecké duchovní písně.

Chrám má novou „bohorodičnou pláštěnici“ (tj. zobrazení zesnulé Boží Matky na plátně), která byla při bohoslužbě vystavena.

Přítomné potěšil vladyka Simeon velice milou besedou, vedenou po bohoslužbě při procházce po zahradě.

 

 

Vzácným hostem byl zasloužilý emeritní protojerej prof. Pavel Aleš s mátuškou z Řimic. Mnozí z nás s láskou vzpomínají na jeho působení na Pravoslavné bohoslovecké fakultě v Prešově; v devadesátých letech pak vedl detašované pracoviště této fakulty v Olomouci. Vyučoval především církevní dějiny a případně dogmatiku.

Matka představená Alexie po svaté liturgii všechny pozvala na připravené pohoštění. Děkuje všem sloužícím a poutníkům za milou duchovní oslavu monastýrského svátku.

Nový článek o svátku Zesnutí přesvaté Bohorodice na brněnském webu: Rodíc, panenství jsi zachovala, při zesnutí svět jsi neopustila… (s českým překladem chvalozpěvu svatého Nektária Eginského „Nevěsto Panenská“)

A jedno starší zamyšlení na Ambonu: Druhý velký srpnový svátek

P.S.
Věřící ženy, které by se rády seznámily s pravoslavným mnišským životem, mohou přijet do monastýru na zkušenou. Stačí kontaktovat matku igumenii Alexii (telefonní čísla a adresu najdou ve schematismu naší eparchie).

 

(Foto pro galérii pořídila Anežka Mandelíková)

Chrámový svátek olomoucké katedrály sv. Gorazda I.

V neděli 12. srpna oslavil hlavní chrám naší eparchie svůj svátek. Katedrála je zasvěcena sv. Gorazdu I., jehož kdysi určil sv. Metoděj jako svého nástupce na Moravě.

Tento chrám má tedy svátek 9. srpna – v den památky tzv. pětipočetníků, čili hlavních učedníků sv. Metoděje: apoštolům rovného Klimenta, svt. ochridského, Angelára, svt. GORAZDA, Nauma a Sávy.

Bohoslužbu vedl přeosvícený vladyka Izaiáš, s nímž spolusloužilo deset duchovních.

O katedrále

Katedrála je z r. 1939 a hlavním stavitelem byl Vsevolod Kolomacký, pozdější archimandrita Andrej, který se účastnil i zednických prací a následně chrám vyzdobil osobitými freskami. Ikony zhotovené archimandritou Andrejem jsou dnes považovány za neopomenutelnou součást kulturně-duchovního dědictví naší české pravoslavné církve. Jeho ikonografie je pojatá v lidovém uměleckém stylu, jak jej vidíme ve starých karpatských kostelících s jejich rustikálním ikonopisem. Půvab freskové výzdoby naší katedrály vždy vzbuzoval zájem návštěvníků a vyzařoval duchovní světlo a pokoj do duší účastníků bohoslužeb. V kontextu uměleckého slohu, do kterého je tato ikonografie zařazována, je ikonografické dílo (a zvláště výmalba chrámových interiérů) archimandrity Andreje vysoce hodnoceno i ze strany znalců. A to nejen pro obdivuhodný rozsah tohoto díla, ale i pro autorův osobitý umělecký přínos. Otec Andrej tento styl pojal, rozvíjel a obohacoval nejen uměleckým cítěním své duše, ale i svou osobní modlitební a duchovní zkušeností. A kromě toho se inspiroval např. krajovými lidovými ornamenty toho místa, pro které ikonografickou výzdobu pořizoval. Věřící v chrámu tedy viděli srůstat posvátné ikonografické výjevy se svou tradiční kulturou. Výtvarnými prostředky se tím vyjadřovala misijní myšlenka návratu Pravoslaví k našim národům.

V posledním roce se chrám dočkal významné údržby interiéru a mnoha nových součástí chrámového vybavení. Plánuje se velká oprava zevnějšku katedrály.

O životě sv. Gorazda

Z dávných kronik a dobových zápisů

Vyvolení Gorazda nástupcem Metodějovým

Sv. Gorazd I.»A tak když (sv. Metoděj) kolem pozutínal všechny viny a zacpal ústa mnohomluvných, běh života dokonal, víru zachoval a očekával korunu spravedlnosti. A poněvadž se tak zalíbil Bohu a byl jím milován, počal se přibližovat čas, aby přijal odpočinutí od utrpení a odměnu za mnohé své námahy. I otázali se ho: „Koho pokládáš, otče a ctihodný učiteli, mezi svými učedníky za hodného, aby se stal tvým a tvého učení nástupcem?“ Metoděj ukázal jim na jednoho ze svých spolehlivých učedníků, zvaného Gorazd, a řekl: „Je to muž svobodný a z vaší země, dobře obeznalý v latinských knihách a zbožný. To budiž Boží vůle a vaše láska, jakož i má!“«

Ohledy na mocenské poměry a snaha vyhnout se konfliktům vedly Metoděje k tomu, že doporučil za svého nástupce Gorazda, který dobře byl vzdělán nejen v slovanském a řeckém jazyku, ale i v latině. Místy je biskup Gorazd ztotožněn s knězem Učenem, působícím na Budči, pod jehož vedením se mladý kněžic Václav měl učit rozumět knihám latinským. Podle I. staroslověnské legendy Ludmila dala Václava „vyučit v knihách slovanských pod vedením kněze, a on si dobře osvojil jejich smysl“. Existuje názor, že Ludmila bydlela na Budči. Pak by knihám staroslověnským i latinským učil Václava na Budči tentýž vzdělaný kněz Gorazd-Učen, „dobře obeznalý v latinských knihách“. (Život sv. Metoděje /kap. XVII./ Více viz na Moravia Magna)

Jiný pramen líčí vyhnání Metodějových žáků

»… Avšak drzý a opovážlivý zástup heretiků nesnesl, aby měl Metoděje i po smrti živým protivníkem. Pravili: »Pojďte, potlačíme Gorazda a nastrojíme mu úklady, protože jeho život je nám nepodobný, odchylné jeho cesty a vyčítá nám hříchy. A ponechá-li se mezi živými, ožil by sám Metoděj.« I zbavili ho biskupského stolce a (dosadili tam) nějakého Vichinga, který byl opojen běsněním hereze a mohl opojit i jiné, jenž byl proto Metodějem s prokletím vydán satanu spolu se společností těch, kteří běsnili s ním…

Takto [Viching] protizákonně a zcela bezprávně uchvátil biskupský úřad, sám si přisvojil hodnost… Hereze zvedá hlavu a vypíná se nad pravověrnou družinou Metodějových učedníků… Ti pak odpovídali svými mluvčími Gorazdem a Klimentem … Panovník (Svatopluk) sotva pochopil něco málo z toho, co říkali, neboť byl úplně neschopný pochopit nějaké Božské věci, jednak proto, že byl vychován zcela barbarsky a zkrátka řečeno bez všeho vzdělání, jednak proto, že byl mrzkou rozkoší zbaven rozumu. Jak by mohl vniknout do úvah o Trojici člověk úplně vzdálený svatosti zdrženlivého života, bez níž nikdo neuzří Pána? … »Jestliže by byl někdo,« pravil [Svatopluk], »usvědčen, že nevěří v souhlasu s učením Franků, bude jim vydán, aby s ním učinili, co chtějí…«

Kdo měli hodnost učitelů, jako byl onen Gorazd, kterého jako rodáka z Moravy a zcela zběhlého v obou jazycích, jak ve slovanském, tak i v řeckém, povznesla ctnost na Metodějův stolec, a rovněž kněz Kliment, muž nejznamenitější, i Lavrentij, Naum a Angelár, a ještě více jiných významných mužů byli zavřeni v okovech do vězení, kde se jim odepřela veškerá útěcha …  Protože (vichingovci) obdrželi od panovníka povolení jednat s nimi podle svého uvážení, vyvedli je z žaláře, mučili je bitím, jak se praví, nelidským, a neslitovali se ani nad šedinami ani nad slabostí, kterou tělům světců způsobilo mnohonásobné trýznění. Po oněch nelidských ranách, když světcům nedovolili ani přijímat pokrm, protože nedovolili nikomu hodit ani kousek chleba Kristovým služebníkům či spíše Kristu, vydali je vojínům, aby odvedli každého do různých míst při Dunaji, a odsoudili je k vyhnanství z města.

Vojíni [byli] lidé barbarští, totiž Němci již od přírody suroví, a když tuto jejich vlastnost posílil ještě obdržený rozkaz, převzali světce, vyvedli je z města a svléknuvše je, vlekli je nahé. Takto jim současně působili dvojí zlo: hanbu a utrpení z mrazivého větru, který ustavičně v podunajských končinách doráží. Ba i meče jim přikládali na šíje, jako by je chtěli zabít, a k bokům přikládali kopí, jako by je chtěli do nich vrazit, aby neumírali jedinou smrtí, ale tolikrát, kolikrát ji očekávali. Když pak již byli daleko od města, tu ti, co je vedli, je propustili a vraceli se do města … Kliment pak, vzav s sebou Nauma a Angelára, ubíral se cestou vedoucí k Dunaji…«   (Život Klimenta, biskupa Bulharů. Více viz na Moravia Magna)

Skrze tyto úryvky z dávných textů hledíme na počátek a základ naší cyrilometodějské církve. Nejprve k nám na pozvání sv. Rostislava přišli učenci a svatí misionáři Cyril a Metoděj a těžce zde pracovali na položení základního kamene. Zajistili mladou moravskou církev vším potřebným – materiálně i duchovně a také právně-kanonicky i církevně-kulturně. Přinesli s sebou jako dar Moravanům nové písmo pro slovanskou řeč a překlad evangelií. Začali kázat křesťanskou víru, vyučovat, křtít a sloužit bohoslužby. Zajistili biblické i liturgické překlady, postarali se o stálé šíření bohoslužebného života (sv. Cyril byl zřejmě biskupem a světil tu nové moravské duchovní). S pomocí a záštitou sv. knížete Rostislava organizovali výstavbu chrámů a jejich vybavení posvátnými předměty. Pak přišel na řadu kanonický zákoník pro potřeby církevní i křesťanské správy státu a společnosti. A toto velkolepé dílo bylo pak ještě posvěceno, dotvrzeno utrpením jejich žáků. (Boží prozřetelností se tím dostalo i na Balkán.)

To jsou slavné základy a kořeny, jichž je potřeba se pevně držet, hlásat je, pokračovat na nich a dále budovat, a pak i nás bude napájet duchovní míza, která z těchto živých kořenů stále stoupá.

Dva slavní svatí Gorazdové

Jméno sv. Gorazda, žáka Metodějova, bylo o tisíciletí později uděleno vladykovi mučedníkovi Gorazdovi II. (+1942), který zde obnovil svaté Pravoslaví. Stalo se tak, když v Srbsku přijal mnišství a byl vysvěcen na biskupa (v Bělehradě r. 1921) – prvního moravského pravoslavného biskupa po sv. Metodějovi, aby se podobně jako kdysi Moravan Gorazd I. stal tento současný Moravan druhým Gorazdem, nástupcem sv. Metoděje.

»Jugoslávský tisk u příležitosti biskupského svěcení Gorazda II. píše o duchovním napojení na Gorazda I.: „…Památka tohoto Gorazda (prvého – z Moravy vyhnaného žáka sv. Metoděje) se uchovala v tradici národa srbského. Ač nemohl (onen Gorazd) dokončit práci jemu uloženou, přece zachoval svoje jméno věkům budoucím. Osudy jeho nejsou známy a stopa jeho končí v Bělehradě. Po dvanácti stoletích přichází do téhož Bělehradu syn země moravské, aby přijal a odnesl (zpět) tu hřivnu víry cyrilometodějské, kterou jeho předchůdce, světec, v srdce srbských bratrů uložil. Duch prvého Gorazda spočinul na tomto jeho nástupci a v srdci jeho roznítil oheň lásky k ideji prvních apoštolů slovanských a v témž Bělehradě přijímá Gorazd druhý po dvanácti stoletích berlu biskupskou, aby do své rodné země přenesl novou setbu toho semene, které bylo Metodějem zaseto…“« (Ze sborníku Pastýř a Martyr)

Jistě chápeme, proč vladyka Gorazd nechal moravský katedrální chrám zasvětit právě Gorazdu I. Tento chrám zde představuje a upevňuje pouto, které spojuje cyrilometodějství s naší novodobou místní církví. Připomíná, že obnovené české pravoslaví je neodlučně spojeno s dědictvím sv. Cyrila a Metoděje, kteří zde skrze tuto svou pravoslavnou církev žehnají naší zemi. Vladyka Gorazd II. věděl, že jednou odejde z tohoto pozemského přebývání, ale navázané pouto s dílem a odkazem sv. Metoděje zde přetrvá dál, dokud bude trvat obnovená Česká pravoslavná církev.

Pravoslaví v našem národě je pevně spojeno s jménem Gorazd. Proto je nám památka svatých pětipočetníků tak vzácná. Naše olomoucká katedrála, kde jsou od dob Gorazda II. vznášeny prosby o přímluvu sv. Gorazda I., je tudíž nejen kanonicky nýbrž i duchovně centrem eparchiálního života.

Fotografie z nedělní duchovní slavnosti chrámového svátku

Pro ty, kteří by zatoužili být alespoň zprostředkovaně u této sváteční události, přinášíme několik obsáhlých fotogalérií.

Začátek bohoslužby

 

Vyznamenání některých duchovních

 

Pokračování bohoslužby

 

Na závěr chrámové oslavy se konal liturgický průvod kolem chrámu se čtením úryvků evangelia a kropení svěcenou vodou.

 

Na samotný závěr bylo připraveno pohoštění.

(Fotografovala mátuška Marie Bočkarevová)