Archiv rubriky: Promluvy a zamyšlení

Slavnost sv. Orosie a sv. Václava v Brně

Ve čtvrtek 28. září se v brněnské katedrále konala slavnost prvního výročí vyhlášení svatosti mučednice a princezny velkomoravské Orosie a zároveň se slavila památka sv. Václava podle občanského kalendáře. Slavnostní archijerejská bohoslužba začala v 9 hod. Sloužil Přeosvícený vladyka Izaiáš a dvanáct duchovních.

Po evangeliu kázal prot. Jan z Jihlavy a ve své promluvě na téma mučednictví našich svatých navázal na svátek Povýšení svatého kříže, který se oslavoval den před památkou sv. Orosie. Začal citací výroku sv. Jana Zlatoústého: „Kříž je symbolem Božího daru, znamením duchovní vznešenosti, poklad, který nelze ukrást, dar, který nám nikdo nemůže vzít, základ posvěcení (svatosti).“ Kvůli tomu Pán přišel na svět, aby vystoupil na kříž, který je spolu se Vzkříšením osou Jeho díla spásy člověka. Kristus proměnil bolest – z prokletí v požehnání. Bez Kristovy bolesti bychom nemohli dosáhnout věčné radosti. Všechno, co máme, vše, co nám dává naše víra, všechny dary, jimiž nás oblažuje naše Církev, máme díky Kristovu kříži, díky Jeho bolesti.

Z promluvy dále vybíráme: Z kříže učinil Boží Syn pro každého z nás klíč k zamčené bráně do nebeského Království. Kříž dostáváme každý od Boha takový, jaký je potřeba k léčení nemoci naší duše. Cesta kříže je následováním Krista, jak to po nás Pán žádá v evangeliu: „Kdo chce jít za mnou, zapři sám sebe, vezmi svůj kříž a následuj mne.“ (Mat 16,24)

Bůh nikdy nesliboval, že od nás na tomto světě odkloní všechno trápení. Chce, abychom zde pracovali, namáhali se, věřili a doufali v život příští a pro ten všechno tady trpělivě a pokorně snášeli. Abychom stále volili: pozemské nebo nebeské?, dočasná blaha nebo věčná? Suma těchto našich voleb jednou rozhodne o našem věčném osudu. Ct. Izák Syrský napsal: „Vidíš ty nesčíslné pluky svatých Církve? Nikdo z nich nevystoupil na nebe skrze život v pohodlí, naopak – všichni kráčeli vzhůru skrze mnohá trápení a trpělivě nesli kříž, který jim Bůh dal.“

Písmo svaté nás k této trpělivosti povzbuzuje: „Současná dočasná utrpení nejsou ničím v porovnání se slávou, do které vstoupíme.“ (Řím 8,18) Bude-li kdokoliv z nás hledět na své bolesti a trápení jako na nevyhnutelnou zkoušku víry, kterou mu Bůh seslal buď pro očištění nebo pro zdokonalení, či jako pokání, nebo aby mu nasadil vítězný věnec, pak přijme kalich utrpení jako požehnání z rukou Pána.

Naše země je posvěcená krví svatých mučedníků. Díky jejich přímluvám v naší zemi trvá pravoslavná církev, přemáhá útoky všech nepřátel a jako ponorná řeka se znovu a znovu vyvěrá na povrch, jakmile jsou pro to vhodné okolnosti. Tak se to u nás děje už celých tisíc let. Nebylo by v silách pozemšťanů postarat se o nezahladitelnost pravoslavné setby sv. Cyrila a Metoděje. Leč je to v moci sboru našich svatých. Spasili nejen sebe, ale ještě pomáhají nám. Díky jejich práci a starostlivosti o tuto zemi je zde dnes pravoslavná církev, která žije, slouží, učí, šíří pravidla svatých pro zbožnost, podává spásu.

Kromě pomoci shůry nám svatí svými životy ukazují cestu. Oni nám svým příkladem ukazují základní pravdu křesťanské víry: ďábel je přemožen, Kristus učinil z naší bolesti a smrti požehnanou cestu k sobě, do svého nebeského království. Mučedníci nám svým životem i způsobem svého odchodu vskutku názorně zjevují, že všechno nepříjemné, bolestné, rmutné, co lidem před Kristem (a dnes lidem nepřijímajícím Krista) připadalo nesmyslné, absurdní, dostává s Kristem hluboký smysl a stalo se uzdravujícím lékem skýtajícím nesmrtelnost. Je to cesta následování Krista.

Na životech a zesnutí našich svatých vidíme, že přijetí utrpení – nereptajícím nesením i toho nejtěžšího kříže – je uskutečněním jejich lásky ke Kristu. Platí to i pro nás – pokorné a trpělivé přijetí kříže je důkazem lásky naší duše k Pánu Ježíši. Přijetím kříže ukázal Boží Syn svou lásku k lidem, a přijetím svého kříže dokazujeme my lidé svou lásku k Pánu.

Ikona od Jany Baudišové přivezená účastníky poutě jako dar k ostatkům sv. Orosie

Je to láska, ve které by člověk s radostí shořel na prášek, jen aby nebyl odloučen od milovaného Spasitele. Člověku je pak jedno, co se ním stane, jen když s Kristem zůstane. V jednom hymnu či písni se zpívá: “Kriste, s tebou je v i pekle ráj!”

Máme takové svaté a takové vznešené vzory! Ať si každý z nás sám položí otázku, jak vede svůj život a jak tráví své dny! Jestli napodobuje ohnivou víru našich svatých. Jestli už evangelium tak proměnilo jeho uvažování, že by cokoliv dal, jen aby věčné nebeské království získal. Tak vypadá pravá láska k Bohu, kterou si Bůh od nás přeje a k níž nás vede. Tato láska je sumou všech přikázání, podstatou všech modliteb a bohoslužeb. Je smyslem a cílem našeho života. K takové lásce nás archa Církve nese. Právě tomu nás učí příklady svatých a to je jeden z hlavních cílů jejich přímluv za nás.

Sv. Václav a sv. Orosie. Oba tak milovali Krista, že by nikdy neučinili nic, čím by zarmoutili Boha. Tato láska jim dala schopnost hledět tváří v tvář smrti a neuhnout ani o milimetr, necouvnout před žádnou silou tohoto světa. Pro milovaného Pána Ježíše podstoupili dobrovolné utrpení a smrt, a tak s Ním zůstávají v Jeho Království na věky.

My je často prosíme o věci tohoto pozemského života. Máme problémy se zdravím, v rodině, v zaměstnání, vyjít s penězi apod., a tak prosíme naše svaté. Je to správné, ale měli bychom jako křesťané vidět dál, za horizont tohoto hmotného světa a dočasného života, a prosit o to nejdůležitější – o lásku. A naši svatí nám nezřídka pomáhají, ale při tom se diví: „Tak málo si žádáš. Daleko více ti chceme dát.“ Prosme je, abychom si zamilovali svůj kříž jako lék od Božského Lékaře na nemoci našich duší, prosme je o dar jejich lásky.

Poté bohoslužba v duchovním pokoji a blahodatné atmosféře pokračovala, krásně při ní zpíval sbor brněnské katedrály, mnoho věřících přistoupilo ke svatému příjímání.

Vladyka v závěru liturgie připomněl, jak těžké je někdy nést kříž, ale shůry nám naši svatí pomáhají. Důležité je, abychom ve svých životních zkouškách nikdy neztratili Krista. Poté zdůraznil, že předlohou pro naše české slovo „mučedník“ je řecký termín „martyros“, což znamená svědek. Ten, kdo dosvědčil svou víru třeba až prolitím svém krve, když to bylo nutné pro zachování věrnosti Kristu. I my máme vydávat okolním lidem svědectví o své pravoslavné křesťanské víře. Nemusíme dnes prolévat svou krev, ale máme vždy svědčit o našem Pánu svým způsobem života, poctivostí, morálkou, milosrdenstvím a láskou.

Poté předali zástupci brněnské obce vladykovi květiny a dárek. Při závěrečném pomazání olejem byly rozdávány ikonky svaté Orosie, které byly požehnány ve Španělsku na jejích svatých ostatcích. Prot. Alexandru Ceban vladykovi poděkoval za modlitby a pozval přítomné na pohoštění uchystané před chrámem. Byl výjimečně teplý a krásný den, takže stoly prostřené pod širým nebem byly lákavou příležitostí nejen k posilnění těla, ale k dalším besedám.

Vladykovi Izaiášovi, všem sloužícím duchovním a bratřím a sestrám, kteří se podíleli na přípravě slavnosti patří vřelé poděkování a všem účastníkům slavnosti na přímluvy svatých mučedníků Orosie a Václava: Mnohá léta!

Na úplný konec tohoto požehnaného setkání vyprávěl bratr JUDr. Zdeněk Opatřil, předseda Všeslovanského výboru v chrámu o nedávné pouti do Španělska k svatým ostatkům mučednice Orosie, které se zúčastnil. Svá slova doprovázel promítáním fotografií z pouti. Zvláště nás zaujalo, s jakou pozorností byli poutníci z České republiky ve Španělsku přijati. V městě Jaca a Yebra, kde jsou ostatky sv. Orosie, lidé nesmírně milují svou Orosii, které tam říkají „Královna hor“. Na její počest se v den svátku konají velkolepé oslavy a poutě na místo, kde byla zabita. V obou městech nesou slavnostním průvodem – s mnoha folklórními obyčeji (některé připomínají moravskou „Jízdu králů“) a zvuky různých nástrojů – svaté ostatky ulicemi a posléze krajinou. Když sem přijeli věřící z místa, odkud sv. Orosie pochází, aby se ve Španělsku poklonili jejím svatým ostatkům, lidé radostně konstatovali: „Připutovali z Čech a Moravy za naší Orosií.“ Dokonce o tom vydal zprávu místní tisk. Církevní i státní hodnostáři si naši výpravu velice považovali a na závěr říkali: „Z Čech a Moravy přijeli, aby se zde poklonili své Orosii.“

Brožurka se službou a životopisem sv. Orosie (Dobroslavy) je v PDF zde.

Jako upomínku přinášíme několik fotogalérií z průběhu celé vzácné události.

Monastýrský svátek ve Vilémově

Ikona svátku Zesnutí přesv. Bohorodice

Monastýr Zesnutí přesv. Bohorodice ve Vilémově u Litovle oslavil 15. srpna svůj svátek, na který se sjeli do monastýru hosté a příznivci monastýru. Představená monastýru matka Alexie vše připravila, a tak v den svátku Zesnutí Matky Boží se konala archijerejská liturgie. Vedl ji vladyka Izaiáš, s nímž spolusloužili duchovní okolních farností.

Promluvu pronesl prot. Jan Langr a před věřícími při ní vykreslil obraz utrpení Matky Boží, stojící pod Křížem, na kterém v bolestech umíral její syn. Všichni víme, jak nevýslovně miluje matka své dítě. Někdy se říká, že mateřské pouto matky k dítěti je silnější, než všechna jiná mezilidská pouta a vztahy. Když matka vidí utrpení svého dítěte, raději by sama trpěla, než hledět na muka syna nebo dcery. Jak nesmírná je mateřská láska, tak veliké je i utrpení, které matka cítí nad svými dětmi, je-li jim ubližováno.

Touto nevypravitelnou bolestí se svíralo nitro Matky Boží pod křížem Kristovým. Jak jí to prorokoval bohopříjemce Simeon: jako by jejím srdcem procházel meč. (Lukáš 2,35) Hledíce na bolest Boží Matky, nelze než obdivovat velikost její osoby, její vznešenost, pokoru, duchovní sílu, svatost, mírnost a soucit nad hříšníky, neboť se dokázala povznést nad zraněný mateřský cit i nad lidskou přirozenost, když nespílala, neobviňovala, neproklínala a nezlořečila těm, kteří se tak nespravedlivě zachovali vůči jejímu synu. Dokonce dokázala – i přes svou srdce drásající bolest – tiše odpustit těm úkladným vrahům, nevděčníkům, daremným lstivcům, kteří ze závisti svými intrikami připravili jejímu nade vše milovanému synu tak strašný konec. V tom je nesmírná velikost osobnosti Matky Boží a důkaz, že je největší ze všech lidí.

Boží Matka a Panna Maria se povznesla k odpuštění a modlitbě za ty, kteří křižovali jejího syna. Z toho čerpáme nejen naději, ale spíše pokornou jistotu, že podobně přijme i nás, nevděčné a hrubé, ač i my svými hříchy a svým nevděkem křižujeme Krista, a přimluví se za nás u svého Syna, Pána našeho Ježíše Krista.

Ke svatému přijímání krásně zpívala sestra Sofie z Ostravy řecký hymnus k přesv. Bohorodici.

Po liturgii se věřící odebrali do jídelny, kde bylo péčí matky Alexie připraveno vydatné pohoštění. Celá slavnost proběhla v pěkné atmosféře a přítomní se cítili duchovně osvěženi a povzneseni.

Poděkování patří našemu vladykovi Izaiášovi za duchovní záštitu, liturgickou službu, slova povzbuzení a požehnání. Dále všem duchovním otcům, kteří přijeli účastnit se a spolusloužit. Díky posíláme i do Ostravy sestře Sofii, která přijela ozdobit bohoslužbu řeckým zpěvem. Děkujeme všem poutníkům za jejich účast a modlitby. Na závěr, ale v neposlední řadě, děkujeme matce představené Alexii a jejím pomocnicím za všechnu námahu a pečlivost, s nimiž připravily pohoštění a vše potřebné pro důstojnou oslavu svátku.

Svátek Padesátnice

Když nastal den letnic, byli všichni shromážděni na jednom místě. Náhle se strhl hukot z nebe, jako když se žene prudký vichr, a naplnil celý dům, kde byli. A ukázaly se jim jakoby ohnivé jazyky, rozdělily se a na každém z nich spočinul jeden; všichni byli naplněni Duchem Svatým a začali ve vytržení mluvit jinými jazyky, jak jim Duch dával promlouvat. (Skut 2,1-11)

Sestoupení Svatého Ducha na svaté apoštoly je Jeho největším dílem, protože tím ze sboru apoštolů vznikla Církev. Ano, Duch vždy vane, kam chce, a udílí dary. Už v době Starého zákona působil: posvěcoval lidi, odpouštěl hříchy při pokání, inspiroval proroky a hovořil skrze ně atd. Ještě před Padesátnicí sestoupil na Pannu Marii, když se vtěloval Boží Syn. Už v době pozemského působení Pána Ježíše Krista dával dary apoštolům uzdravovat, vymítat zlé duchy a odpouštět hříchy. Povolává k víře, inspiruje ke zbožnosti, dává moudrost… Jenže až Jeho sestoupením při Padesátnici je dokonáno Boží dílo stvoření – zrodila se Církev. Účast na Církvi je tím nejmocnějším a nejdokonalejším přijímání daru Ducha Svatého, následovaném účastí na samotném životě Boží Trojice.

Kdyby nám někdo položil otázku, jaký ze všech Božích skutků je největší, jaké Jeho stvoření je nejkrásnější a nejdokonalejší, někdo by snad odvětil: kosmos, nebo andělé, či člověk, který je dle Jeho obrazu a podoby. Všichni by se mýlili. Je to Církev, pro kterou stvořil vesmír. Je to Církev, která je cílem stvoření člověka. Je to Církev, mystické Tělo Kristovo, jehož Hlavou je Kristus a jeho buňkami jsou věřící. Jeho dechem je modlitba a jeho srdcem je liturgie, která přináší krev Kristovu, blahodať, ke každé buňce, která je součástí Těla. Skrze účast na Církvi vstupujeme do věčného společenství s Bohem. Srůstáme s ním a jsme tímto sjednocením zbožšťováni. A tento cíl Božího tvoření byl dokonán při Padesátnici. Od té doby je toto boholidské Tělo Kristovo rozkročeno mezi pozemskou časností a věčností, aby po zániku toto světa odešlo už do výhradně věčného života a pobralo s sebou všechny, kteří mají na něm účast.

Prorokuje o tom žalmista David: „I stanula královna po pravici tvé, oděna jsouc v překrásný zlatý šat.“ (Ž 44,10 a 14-15; západní Ž 45,10 a 14-15; proroctví o Církvi i o přesv. Bohorodici se zde spojují.)

Ap. Janovi, miláčkovi Páně, Bůh zjevil duchovní pohled na svět. Toto vidění se liší od toho, které zde zříme skrze tělesné smysly a tělesný rozum. Duchovního pohled nám ukazuje, jak vidí svět a jeho události andělé a částečně i jak jej vidí Bůh shůry. V tomto zjevení sv. Jana vidí apoštol Církev jako nebeský Jerusalem, jako krásnou Pannu, Nevěstu Kristovu, ozdobenou pro svého muže na svatbu „vzácným zářícím šatem, kterým jsou spravedlivé skutky svatých“. Už dnes je tu onen zaslíbený „příbytek Boží uprostřed lidí, Bůh bude přebývat mezi nimi a oni budou jeho lid; on sám, jejich Bůh, bude s nimi.“ (Zjev 21,2-3) Je tu Církev.

Chrámy máme na tento svátek ozdobené ratolestmi stromů (především dubů, ale i bříz, lípy apod.) na památku svatých apoštolů, kteří v den židovské padesátnice seděli pod podobnými ratolestmi, protože tento svátek už existoval v době Starého zákona. Jenže tenkrát měl jiný, leč v jistém ohledu analogický obsah. Byl to svátek přijetí Zákona, kdy židé na památku svého dlouhého putování do svaté Země seděli pod ratolestmi stromů a oslavovali dar Boží, tj. Zákon, který jim Hospodin udělil a dokonal tím vytvoření Božího lidu. Novozákonní Padesátnice však oslavuje přijetí plnosti Božích darů, sestoupení vrchovaté hojnosti blahodati, a vzniku jiného druhu Božího lidu. Místo éry Zákona nastává éra blahodati, místo lidu Zákona nastupuje lid Božích synů, synů blahodati, kteří „nejsou narozeni z krve, ani z vůle těla, ani z vůle muže, ale z Boha narozeni jsou“. (Jan 1,13)

Svátky sestoupení Svatého Ducha v Olomouci

Svátky Padesátnice v Šumperku

Svatodušní svátky ve Znojmě

Letnice v Jihlavě

Překročili jsme střed Velkého půstu

Neděle uctívání svatého Kříže v Brně

V kalendáři byla u poslední středy poznámka: půlení čtyřicátnice. To je signál pro věřící, aby zintensivnili svůj postní zápas, protože se blíží konec tohoto požehnaného asketického období. Také byl tento den v minulosti mezníkem ve výuce katechumenů, jež se v průběhu velkopostní doby připravují ke křtu, kterým se z katechumenů stanou tzv. věrní. (Církevně-slovanský pojem pro katechumena „oglašenyj“ znamená oslovený, oslovovaný, myslí se tím, že ho církev vyučuje slovu Pravdy.)

Kdysi bývala svatá čtyřicátnice dobou výuky katechumenů. Ti už jsou vlastně součástí Církve a je jim v církevním životě vyhrazeno zvláštní místo. Jejich úkolem je učit se pravdám víry a víru si prohloubit a osvojit. Jejich vzdělávání a pronikání do tajemství křesťanství a víry věnovala Církev vždy velkou péči. Vzdělávací proces v průběhu velkopostní doby vstupoval do finále v druhé polovině půstu. Výuka probíhala např. po večerech v chrámové předsíni a na večerní čtení z Písma v rámci této výuky se zachovala památka při liturgii předem posvěcených Darů. Mezi čtením dvou starozákonních paremijí vychází kněz z oltáře s kadidlem a svící a žehná klanící se lid se slovy: „Světlo Kristovo osvěcuje všechny!“ Dříve takto přicházel duchovní ke katechumenům a žehnal je rozžatou svící.

Církev se v průběhu celého roku při liturgii modlí za katechumeny při zvláštní ektenii (u Řeků se zachovalo jen v liturgii předem posvěcených Darů). Kromě jiného v druhé polovině půstu zesiluje tuto modlitbu a při liturgii předem posvěcených přidává další ektenii za „ty, kteří se hotoví ke svatému osvícení“, tj. za katechumeny, kteří se již přiblížili k samotnému křtu.

Celá první část liturgie je přednostně věnována hlásání Božího slova a výuce. Čte se perikopa z Bible, především z Nového zákona, hlavně z evangelia, po kterém má bezprostředně navazovat kázání kněze. Kázat až na konci liturgie bývá označováno za úpadkový jev. Stejně tak kázání, které se scvrkne jen na převyprávění přečteného evangelního příběhu (takové „převypravování“ se uchytilo zvláště tam, kde se z Písma čte v mrtvých jazycích, které nejsou pro věřící dostatečně srozumitelné, což je, myslím, špatně pochopený význam udržování tradic). Homilie má naslouchající poučovat, vysvětlovat, vzdělávat, povzbuzovat, uvádět do hlubšího osvojení víry a praxe, případně kárat a napomínat, každopádně má přítomné povzbudit k dalšímu duchovnímu úsilí.

Sebekriticky bychom si měli přiznat, že v průběhu posledních staletí proděla homiletika jistý úpadek. Částečně ji nahrazovala výuka náboženství pro školní děti, které byly pokřtěny již od nejútlejšího dětství. Na vysvětlenou nutno uvést, že na život Církve působily i nepříznivé společensko-politické poměry. Řekové a národy jižního Balkánu byli ujařmeni Turky, v Rusku se církev ani nestačila řádně rozvinout a už byla rdoušena carismem. Ale i přesto má život Církve této éry řadu vynikajících kazatelů slovem či písmem, z nichž namátkou připomeňme: sv. mučedníka Kosmu Aitolského (život) nebo ct. Nikodima Svatohorce (život) pro Řeky, sv. Nikolaje Velimiroviče, zvaného „srbský Zlatoústý“ (život) pro Srby nebo optinské starce (život) či Jana Kronštadtského (život) pro Rusy a sv. Paisije Veličkovského (život) pro Rumuny a všechny Slovany.

Stav katechumenátu v těchto staletích z života velkých církví prakticky vymizel. Zůstaly po něm jen liturgické památky, např. katechumenská ektenie při liturgii, případně zvolání kněze: „Katechumeni, odejděte!“, při kterém však dnes z chrámu nikdo neodchází. V dávných dobách totiž ke konci první části liturgie, které se říká liturgie katechumenů, museli z chrámu odejít, protože byli považováni za duchovně ještě nezpůsobilé a nepřipravené zúčastnit se, a to ani pouhou pasivní přítomností, tajemství eucharistické druhé části božské liturgie. Celá tato druhá část je, počínaje Velkým vchodem, zasvěcena Eucharistii: přinesení připravených darů chleba a vína na svatý prestol, vzpomínání na poslední večeři a oběť Pána Ježíše, jejich obětování a proměně při sestoupení Svatého Ducha a nakonec svatému přijímání proměněných Darů.

Dříve byl kárán či vylučován z církevního společenství ten, kdo nechodil na liturgii nebo sice byl v chrámu, ale vícekrát za sebou nepřistoupil ke svatému přijímání. Dávní křesťané nechápali, jak by křesťan mohl žít bez častého svatého přijímání (ostatně, kvůli tomu, aby křesťané nezůstali na všední dny v postním týdnu bez přijímání, byla rozšířena liturgie předem posvěcených Darů, zde). Ještě v dobách sv. Basila Velikého (4. stol.) bylo doporučováno přijímat čtyřikrát za týden. Dnes uvažujeme jinak a naše myšlení se v těchto věcech daleko vzdálilo od způsobu uvažování dávných křesťanů.

V současnosti se většina křtů koná nad malými dětmi. Je to vedle křtu dospělých osob možnost, zakládající se na slovech Pána: „Nechte děti a nebraňte jim přicházet ke mně – vždyť právě takovým patří nebeské království!“ (Mat 19,14; Mar 10,14) či na svědectví apoštolské praxe křtění celých rodin (např. Skut 16,23-33), aby se celé křesťanské domy a rodiny mohly společně zúčastňovat života Církve.

Výuka katechumenů je tudíž dnes nahrazena dětským katechismem, výukou pokřtěných dětí. Učení probíhá především na farách a v církevních budovách. Jako příklad, jak může vypadat taková farní výuka menších dětí a školáků prvního stupně, viz dvě fotografie z pravidelného pátečního katechismu v Jihlavě.

Šumperk, Olomouc a Brno ve Velkém půstu

První velkopostní neděle je zasvěcena oslavě Vítězství Pravoslaví. Je to památka na událost, kdy bylo přemoženo ikonoborectví, a zároveň se chápe tato slavnost jako díkůvzdání za vítězství pravoslavné víry nad všemi herezemi. Orthodoxie přetrvala útoky všech herezí a věříme, že pravoslavná víra zde na světě bude až do skonání světa.

Nedělní posvěcení Beránka pro liturgii předem posvěcených Darů

Druhá velkopostní neděle sv. Řehoře Palamy je nedělí zasvěcenou pravoslavnému učení o blahodati

Blahodať je:
1.) působení Boží obecně
2.) Boží působení s účelem zachování a péčí o stvoření
3.) Boží působení (energie, ř. dynamis) za účelem spásy člověka

Něco více o tomto pojmu viz na stránce slovníku.

Učení o blahodati (zvané také Palamismus) vzniklo na základě duchovní zkušenosti Církve. Tato mystická zkušenost s blahodatí Ducha Svatého je spojena s praxí vnitřní silné modlitby, která je nazývána hesychasmus. Učení o hesychasmu a blahodati vychází z Evangelia a vdechl je do církevní mysli sám Bůh skrze osobnosti svých největších svatých – počínaje svatými apoštoly. Hesychasmus jako duchovní praxe provází Církev po celé její dějiny. V době, kdy na Západě po jeho oddělení od východních patriarchátů byl hesychasmus zapomenut a v církevním myšlení převládly praktické otázky (14. stol.), byla tato prastará duchovní praxe ze strany Západu – skrze kalábrijského pozápadněného mnicha Varláma – napadnuta a pravoslavní hesychasté ji museli obhájit, a to za pomoci racionálních argumentů. Západ totiž právě na rozumářské logice založil svá obvinění, že hesychasmus je hereze. Obhajoby se ujal vzdělaný svatohorský mnich, zkušený hesychasta, Řehoř Palama. Dokázal v diskusi přemoci argumenty Západu přednášené vysoce učeným Varlámem a porazil nové západní smýšlení takříkajíc na jeho vlastní půdě. Sám při tomto boji za zachování pravoslavné víry a praxe nesmírně trpěl, byl zrazen přáteli, jeho zápas za obranu hesychasmu byl zpolitizován, dokonce byl Palama tři roky žalářován, pak zase odmítán svými vlastními věřícími v Soluni a nakonec zajat na moři piráty a prodán jako zajatec.

Jeho formulace a učení o nestvořených Božích energiích však na soluňském sněmu (někteří jej považují za IX. všeobecný) vstoupily do pravoslavné věrouky, čili mezi naše dogmata. Západ tuto část pravoslavné dogmatiky odmítá dodnes a trvá si na stanovisku Palamova odpůrce. To se projevuje i odlišným duchovním životem Západu. Říká se, že spiritualita je žitou dogmatikou, a naopak pravoslavná věrouka se projevuje pravdivou spiritualitou.

Sv. Řehoř Palama teologicky odpověděl na námitky porozkolního Západu ohledně nedostupnosti Boha. Západ totiž vycházel z teze, že Boží podstata je člověku absolutně nedostupná, a jak mizela z církevního života po rozkolu i pravoslavná víra a zaváděla se nová dogmata, mizela tam i duchovní zkušenost s blahodatí Ducha Svatého. Víra se pak pomalu měnila směrem k ideologii či filosofii, a duchovní život se místo do nitra člověka obracel směrem ven, ke světu.

Palama hovořil o Božích energiích, čili o působení Ducha Svatého, kterým je ze strany Boha překonávána propast mezi stvořeným a nestvořeným. Aby se něco takového mohlo dít, musí být tyto energie nestvořené. Pokud by byly stvořené, patřily by mezi ostatní stvoření, neměly by (stejně jako cokoliv jiného ze stvoření) žádnou moc překlenout propast, která nás odděluje od Boha. Dveře ráje Boží blízkosti a jednoty s ním, by zůstávaly dále uzavřené, stále bychom trčeli v éře Starého zákona.

My však díky Kristu, který jako Nový Adam uzdravil a uzpůsobil naše lidství, můžeme přijímat Boží blahodať. Žijeme už nikoliv v epoše Zákona, ale v éře blahodati. Za předpokladu naší spolupráce skrze zbožnou praxi nás blahodať očišťuje, posvěcuje, osvěcuje a sjednocuje s Bohem. Náš cíl je stát se skrze blahodať Božími syny.

V Brně se na neděli sv. Řehoře Palamy konala archijerejská svatá liturgie

Olomoucká katedrála v době Velkého půstu

Svěcení koliva na památku zázraku sv. Theodora Tyrona

Z chrámu v Šumperku

Svaté přijímání o velkopostní neděli v Šumperku

Začal Velký půst

Ikona s tématy velkopostních nedělí

Poslední neděli před půstem jsme vzpomínali Adamovo vyhnání z ráje. Hříchem Adamovým se zrodil rozkol mezi člověkem a Bohem. Adamova vzpoura přivedla první lidi do opozice vůči Stvořiteli a do lidí vniká smrt. Tento první rozkol se následně promítá do vztahu mezi lidmi – vzniká závist, zloba, nenávist a vražda. A jde to tak rychle, že se celá tato evoluce zla uskuteční už mezi Adamovými přímými potomky, dětmi Evy (Kain zabil ze závisti Ábela). A konečně se prvotní rozkol projevuje i ve vztahu mezi člověkem a ostatním stvořením (přírodou). Rozkol, rozdělení, nepřátelství jsou pramenem všeho zla na zemi. Bůh dává lidem prostředky a sílu k zápasu za překonání všech těchto rozkolů. Nejdříve bylo takovým prostředkem Desatero Božích přikázání a všechna další ustanovení Mojžíšova Zákona. Za éry novozákonní dává Kristus do nitra lidí prostřednictvím Církve nové prostředky – vede je k poznání Boha, který je láska. (1. Jn 4,8) Láska překonává všechna rozdělení a rozkoly, protože skrze ni se navazuje vztah k Bohu i k lidem. A k tomu dává Bůh ty nejsilnější prostředky – tj. blahodať. To je vlastně ve stručnosti obsah našeho duchovního života. Proto nás na prahu postní doby, která je obdobím zesíleného duchovního úsilí a snahy o duchovní povznesení a pokrok na cestě očištění a osvícení, Církev vede k usmíření čili k překonání veškerého rozdělení, zloby, závisti, nenávisti. Při dobré vůli člověka k lásce posílá Bůh ihned svou pomoc. Tak můžeme kráčet po cestě návratu k nebeskému Otci. Touto spoluprací člověka s nejdobrotivějším Hospodinem se rozbíjí dílo ďáblovo, tj. veškeré nepřátelství. Místo něj se rodí soucit, trpělivost, milosrdenství. To je bod, od kterého je nutno při praktikování víry začít. Od lidí nekajícně trvajících na svém nepřátelství, od pomluvačů, závistníků a bouřících se proti bližním či vůči Bohu, Hospodin nepřijímá ani jejich dary ani askezi ani prosby. (Mat 5,23-26)

Velkopostní doba je spirituálně zvláštním obdobím křesťanského roku. A tato duchovní mimořádnost si vyžádala mnohé liturgické osobitosti. Tyto bohoslužebné zvláštnosti zase zpětně působí na věřící, aby si uvědomili vzácný duchovní význam čtyřiceti dnů Velkého půstu.

V neděli večer jsme sloužili první velkopostní večerní (viz na downloadu nebo přímo v PDF, přiloženy jsou kající stichiry a stichiry z triodu pro neděli i mučedničny a zádušní – pro liturgie předem posvěcených Darů) , při které se čte modlitba ke vstupu do Velkého půstu (pokud se už nečetla v závěru dopolední liturgie) a po jejím ukončení je zvykem konat improvizovaný obřad všeobecného odpuštění. Přítomní věřící si vzájemně vyprošují odpuštění obvykle slovy: „Odpusť mi, bratře, čím jsem se proti tobě provinil.“ Na to se odpovídá: „Bůh ti odpusť. I ty mně odpusť.“ Na závěr přítomní tiše vysílají své odpuštění i těm, kteří nejsou přítomni, i k zesnulým a ke všem. Touto večerní službou začal půst.

Charakteristickým znakem velkopostního modlitebního korpusu je modlitba sv. Efrema Syrského, která se ve slovanském Pravoslaví čte hlasitě ve všedních dnech Velkého půstu a činí se v jejím průběhu tři hluboké poklony:

Pane a Vládce života mého, chraň mne od ducha lenosti, sklíčenosti, panovačnosti a prázdnomluvnosti. +
Ducha pak čistoty, pokory, trpělivosti a lásky uděl mi, služebníku svému. +
Ó Pane a Králi, dejž, abych viděl provinění svá a neodsuzoval bratra svého, neboť tys blahosloven na věky věkův. Amen. +

První týden Velkého půstu je tzv. „čistý týden“ a je spolu s posledním velkopostním týdnem nejpřísnějším postním týdnem z celé svaté čtyřicátnice (jak půst také nazýváme). V průběhu čistého týdne se od pondělka do čtvrtka slouží bohoslužba velkého povečeří (viz na downloadu nebo přímo v PDF), v rámci kterého se v tomto týdnu od pondělí až do čtvrtka předčítá Velký kající kánon sv. Ondřeje Krétského.

Kánon sv. Ondřeje je hluboce kajícná meditace, při níž sv. Ondřej připomíná příběhy, postavy a epizody převážně z doby Starého zákona a vykládá na jejich příkladu náš hluboký pád. Používá je jako metafory, aby nám ukázal celou hlubinu propasti, do níž jsme se svými hříchy, nedbalostí a zlobou zřítili. Současně nás vybízí k slzám lítosti a vroucímu pokání, kterým se můžeme očistit, získat duchovní zření a být milostivým Bohem povzneseni.

Na čistou středu se slouží první letošní liturgie předem posvěcených Darů (služebník této liturgie viz na downloadu nebo přímo v PDF) a zpěvník Gregorian pro věřící (viz na downloadu nebo přímo v PDF).

Další taková liturgie se koná na čistý pátek a v závěru se světí kolivo na památku zázraku sv. Theodora Tyrona, který v sobotu vzpomínáme.

Svatý mučedník Theodor Tyron

Zázrak sv. mučedníka Theodora. Padesát let po zesnutí svatého velkomučedníka Theodora Tyrona, za vlády císaře Juliana Apostaty (361 až 363 římským císařem), který přešel z křesťanství k modloslužebnictví, znovu započalo velké pronásledování křesťanů. Pohané se zlomyslným Juliánem pojali úmysl, že tajně poskvrní Kristův lid. Věděli, že křesťané v prvý týden Velkého půstu se obzvláště očišťují a posvěcují se, jak se Bohu líbí, a rozhodli se, že na tržišti předloží lidem ke koupi, co předtím poskvrnili krví z pohanských obětí. Takto chtěli křesťany poskvrnit pohanskými oběťmi zrovna v čase, kdy se nejvíce snaží o duchovní očištění. Na příkaz císaře městský eparcha ihned vyplnil bezbožný příkaz.
Vševědoucí Bůh zničil toto tajemství a škodolibou past tím, že k cařihradskému arcibiskupu Eudoxiovi (360-370) vyslal jako posla svého mučedníka svatého Theodora Tyrona. Ten se zjevil Eudoxiovi a řekl mu: Hned jdi do města, svolej Kristovo stádce a přísně přikaž, aby křesťané nic nekupovali z jídel a potravin vyložených na městských tržnicích, neboť jsou z příkazu bezbožného císaře všechny poskvrněny krví z pohanských obětišť!
Archijerej se zeptal: Ale co si mají počít ti chudí, kteří nemají u sebe doma žádné pokrmy a vše potřebné kupují na trhu? Světec mu odpověděl: Nechť si vezmou k jídlu kolivo, které je dozajista nasytí. Archijerej však nevěděl, co je kolivo. Veliký Theodor mu řekl: Kolivo je vařená pšenice s medem.
Archijerej ihned sezval všechny křesťany a pověděl jim vše, co slyšel. Všichni si uvařili kolivo, které drželi schované před nepřáteli, aby je nemohli poskvrnit. A bezbožný císař, když spatřil, že jeho tajné plány vyšly najevo, byl zahanben a všechno, co bylo poskvrněno, nechal odnést z tržiště a na místo toho nechal předložit jídlo čisté, jehož se nedotkla krev. Křesťané potom v sobotu prvního velkopostního týdne kolivem slavili památku svatého velkomučedníka Theodora, chválíce Boha a slavíce Jeho služebníka.

Ve všední dny Velkého půstu se neslouží liturgie sv. Jana Zlatoústého ani sv. Basila, kromě svátku Zvěstování přesv. Bohorodice, ale slouží se liturgie předem posvěcených Darů, vždy ve středu a v pátek a v některé významné dny či v předvečer svátku Zvěstování, připadne-li tento předvečer na všední den (podle názoru některých liturgistů lze však tuto liturgii konat v kterýkoliv všední den od čisté středy až do velké středy (tj. ve strastnému týdnu). Svaté Dary pro službu liturgií předem posvěcených Darů připravuje kněz při předcházející nedělní liturgii.

Liturgie předem posvěcených Darů reprezentuje v současném bohoslužebném řádu ty nejstarší liturgické formy (její kořeny vedou až do doby prvokřesťanské). Protože v sobě tak jasně zrcadlí ducha apoštolských časů, udržuje ji pravoslavná církev až do dnešních dnů. Zároveň je konání této bohoslužby svědectvím o prvokřesťanském nadšení, které se projevovalo např. častým svatým přijímáním. Dávní křesťané si neuměli představit, že by v průběhu týdne zůstali bez eucharistie a mohli přijímat Tělo a Krev Kristovy pouze v sobotu a v neděli. Ještě sv. Basil Veliký píše, že se svaté Dary přijímají čtyřikrát za týden (ve středu, v pátek, v sobotu a v neděli). Proto byla pro velkopostní dobu ustavena tato liturgie.

Dnes už většinou není námitek proti tomu, aby se liturgie předem posvěcených Darů sloužila (při zachování půstu) podle starého zvyku odpoledne, protože je to v podstatě večerní bohoslužba. Věřícím, kteří ve všední dny chodí pochopitelně do zaměstnání, se tím umožní účast na této velkopostní bohoslužbě, která má hlubokou kající atmosféru, a tím mohou získat pro svůj duchovní život v době Velkého půstu více užitku.

O této zajímavé postní liturgii, která se prý kdysi konala ve všech postních obdobích v průběhu roku, dnes však už jedině v době velkopostní, viz na naší stránce orthodoxia.cz.

Každou sobotu se v průběhu Velkého půstu slouží liturgie sv. Jana Zlatoústého a každou neděli velkopostní neděli se slouží dopolední liturgie sv. Basila Velikého (viz na stránce liturgií nebo přímo v PDF; bilingva). Na Květnou neděli se už slouží liturgie Zlatoústého.

Všechny neděle Velkého půstu mají určeno své téma na památku událostí či svatých, kteří jsou významnými učiteli duchovního života a askeze. Připomínáme si jejich životy, které nás poučují, osvěcují, dávají naději a ukazují cestu k Bohu. Uprostřed velkopostní doby je neděle svatého Křiže, kdy se s velkou úctou vynáší svatý kříž doprostřed chrámu, abychom se mu společně všichni poklonili a připomněli si Kristovu oběť, kterou byla zjevena neskonalá Boží láska k člověku.

Zde je článek o tématech velkopostních nedělí (z pera zesnulého prot. Miroslava Mužíka).

Kající charakter svaté čtyřicátnice vylučuje veselit se na slavnostech, hostinách a zábavách. Proto je zvykem nekonat přes Velký půst např. svatby a vše, co je spojeno se světskými oslavami. Naopak se předpokládá, že všichni věřící přistoupí ke zpovědi, aby přinesli své pokání a očistili se od spáchaných hříchů.

Soboty před druhou, třetí a čtvrtou nedělí jsou zádušní. Panychida (viz na downloadu nebo přímo v PDF) se může konat v pátek večer po liturgii předem posvěcených Darů nebo v sobotu. Pátá velkopostní sobota je zasvěcena Chválám přesv. Bohorodice (sobota akathistu).

Předchozí čtvrtek pátého velkopostního týdne si ještě jednou připomeneme Velký kající kánon sv. Ondřeje. Kromě veřejného čtení tohoto kánonu je zvykem, že si v průběhu Velkého půstu čtou věřící tento kánon po částech i doma.

Proměnlivé části velkopostních bohoslužeb:
I. díl – přípravné neděle až k první velkopostní neděli (viz na downloadu nebo přímo v PDF).
II. díl – od druhého velkopostního týdne až po Lazarovu sobotu před nedělí Květnou (viz na downloadu nebo přímo v PDF) a notář k 2. dílu (PDF)


Svěcení svící na svátek Obětování Páně

Při svátku Obětování Páně (čili setkání Pána Ježíše se starcem Simeonem Bohopříjemcem) vzpomínáme malou rodinnou událost Boží rodiny. Panna Marie se snoubencem Josefem přišli čtyřicátého dne po narození Páně do jerusalemského chrámu, aby naplnili, co stanovuje Zákon.

Na památku osvobození izraelského lidu z Egypta ustanovil Mojžíšův Zákon, že vše prvorozené mužského pohlaví patří Bohu, a má být Bohu zasvěceno, tj. obětováno. Pramenem tohoto ustanovení sinajského Zákona byla záhuba všeho prvorozeného v Egyptě. Když totiž žádné důkazy Hospodinovy moci faraón nepřijímal, Bohu Izraelitů se vysmíval a nechtěl propustit Izraelity z otroctví, anděl smrti prošel jedné noci Egyptem a usmrtil všechny prvorozené syny, včetně faraónova (Exod 12,29), kromě synů Izraelitů, kteří vykonali zvláštní oběť Beránka a ochránili své domy, jak jim Hospodin přikázal, takže v jejich rodinách nikdo nezemřel. Poté je faraón, zoufalý ze ztráty syna, propustil a mohli odejít z egyptského otroctví.

Hospodin ukázal, že se postará o svůj lid a použije na jeho ochranu všechny prostředky. Na připomínku této jeho lásky k vyvolenému lidu bylo Zákonem stanoveno, že všichni prvorození synové v Izraeli patří Bohu (Exod 34,19), a proto musí být svými rodiči vykoupeni přinesením zástupné oběti: pro chudé bylo stanoveno dvě hrdličky nebo dvě holoubátka. (Num 18,15 a dál)

V Jerusalemě žil člověk, který kdysi dávno zakolísal ve víře a byl za to Bohem potrestán. Jmenoval se Simeon. Patřil do sboru sedmdesáti dvou alexandrijských židovských učenců, kteří překládali Bibli z hebrejštiny do řečtiny (až doposavad je tento překlad jediným kanonickým překladem pro pravoslavné bohoslužby). Když nechtěl přeložit proroctví „Panna počne a porodí syna,“ (Iz 7,14) ale zapochyboval o tom a hodlal místo slova „panna“ napsat „žena“, zjevil se mu anděl, zadržel mu ruku, pokáral ho a potrestal tím, že mu určil žít tak dlouho, dokud sám na vlastní oči neuvidí naplnění tohoto proroctví.

Duch Svatý poslal Simeona do chrámu, právě když tam přicházela přesv. Bohorodice s malým Ježíškem. Shůry bylo dáno starci poznat, co je to za dítě, a pln radosti a dojetí vzal maličkého Pána Ježíše do své náruče a děkoval Bohu slovy, která mu vnuknul Bůh a jimiž končíme každou večerní bohoslužbu: „Nyní propouštíš, Pane, služebníka svého podle slova svého v pokoji, neboť viděly oči mé spasení tvé…“

Podle slov slibu (či možná spíše trestu za nedověru) byl Simeon tedy (po asi 250 letech čekání) propuštěn z okovů svého stáří a ještě před svým pokojným odchodem do jiného života viděl Spasitele a Pannu Marii. Přesv. Bohorodici prorokoval bolest, čekající na ni pod křížem, na kterém bude přibit její syn.

Pro nás je událost tohoto setkání svátkem, protože vidíme konec starozákonní epochy lidstva a příchod nové éry Ježíše Krista. Starozákonní Simeon, který drží na loktech původce Nového Zákona, je obrazem věrnosti Božích slibů, jeho síly a péče o jeho lid. První velké požehnání Hospodinovo, které dal lidu Zákon, je střídáno ještě větším požehnáním, přicházejícím v osobě Ježíše Krista.

Světlo svíce sinajského Zákona, které osvěcovalo lidem cestu v éře před Kristem, je předáváno do nové epochy lidských dějin, aby se rozhořelo v pochodeň blahodati a plně tak zazářilo světlo Kristovo, ve kterém chodí Boží lid Nového Zákona. Proto se na znamení příchodu velkého Světla, Krista Pána, do světa posvěcují v tento svátek svíčky.

Katedrála v Olomouci a katedrála v Brně 15. února

Předvečer Zjevení Páně v Jihlavě

První letošní velké svěcení vody jsme konali po liturgii sv. Basila.

* * *

Ze tří důvodů se Pán Ježíš nechává Janem v Jordánu pokřtít. Z těchto tří důvodů světíme tuto událost jako velký svátek.

Přichází, aby vstupem do vln Jordánu posvětil vody. Tím ustanovil svatou Tajinu křtu. Pokaždé, když v církvi světíme vodu, stává se nám působením Ducha Svatého vodou duchovně identickou s očištěnou vodou, která proudila v Jordánu a dotýkala se Pána. Je to voda vyjmutá z tohoto tlejícího světa a vrácená do hříchem neporušeného stavu vod, jak byly Bohem stvořeny. Přichází do toho světa skrze Kristův křest, a patří už ne tomuto hříchem poškozenému stvoření, ale budoucímu světu Božího království. V našich chrámech při svěcení vody vytryskne pramen neporušenosti z jiného světa – z nové země a nového nebe. Tomuto světu jsme zasnoubeni při křtu a obnovujeme se při každoročním svěcení vod. Když Kristus tenkrát ponořil do vody, očistil ji, a když se nyní do posvěcené vody ponořujeme při Tajině křtu my, očišťuje duchovně ona nás.

Pán přichází k Jordánu, aby se zjevilo velké tajemství o Bohu – přesvatá Trojice. Ve starém Zákoně Bůh toto tajemství ponechával skryté, aby je pouze v náznacích a jen někteří lidé mohli jakoby zdálky zahlédnout. Při křtu Páně však Bůh všem lidem naplno a tak zjevně, jak to jen lze, odkrývá tajemství o tom, že Božství přebývá ve třech Osobách. Sice to nikdy plně nepochopíme, ale Bůh si přál s námi mít důvěrné společenství, a tak o sobě zjevil tuto Pravdu. Abychom Ho jako jeho přátelé znali. V Církvi totiž činí lidi svými přáteli. (Jan 15,14-15)

Pán přichází na Jordán, aby bylo zjeveno všem lidem přítomným i budoucím, že on je Syn Boží, druhá Osoba Trojice, čili samotný Bůh. Od této události už nikdo nemusí pochybovat, zda je Ježíš Nazaretský jenom prorokem, nebo mimořádně zbožným člověkem, všichni si mohou být jisti, že je Bůh. Proto evangelista, který napsal o Janu Křtiteli u Jordánu, uvádí přesnou lokalizaci události v čase i v prostoru. Není to žádná metafora či mlhavý mýtus ve stylu: „kdysi dávno, když se čas naplnil… atd.“ Lukáš zasazuje ve svém evangeliu křest Páně do přesného historického rámce: za času císaře… když vládnul v Galileji… a veleknězem byl…

„V patnáctém roce vlády císaře Tiberia, když Pontius Pilát spravoval Judsko a v Galileji vládl Herodes, jeho bratr Filip na území Itureje a Trachonitidy a Lysaniáš v Abiléně, za nejvyššího velekněze Annáše a Kaifáše…“ (Luk 3,1)

Dnes nás církev vede, abychom duchovními zraky viděli, jak Pán Ježíš přichází k Jordánu, aby byl sv. Janem pokřtěn. Dnes zní hlas Boží nad vodami a nese se hlasitý chvalozpěv pravoslavných křesťanů, Pán se sklání před vlastním sluhou, Jordán se očišťuje a zjevuje se Nejsvětější Trojice.

Narození Kristovo v Olomouci

Pán přišel jako chudý, aby nás obohatil svou chudobou.
Bůh přichází jako nemluvně, aby se sjednotil s těmi, jejichž hlas není slyšet.
Přichází jako ovinutý do povijanu, aby se sjednotil s nemohoucími.
Bůh přichází jako dítě, aby se sjednotil s nepatrnými.
Všemohoucí přichází jako pronásledovaný, aby se sjednotil se slabými.
Přichází v noci, aby se sjednotil s bezvýznamnými, kterých si nikdo nevšímá.
Nekonečný se uložil v jeskyni, aby se sjednotil s těmi, kdo jsou bez domova.
Neposkvrněný Stvořitel se klade do jeslí určených pro nerozumná zvířata, aby vzal na svá ramena naše lidství padlé do živočišných vášní.
Přišel nás obdarovat tím, že nám vezme naše hříchy.
Vstoupil do našeho času, aby nás uvedl do svého věčného království.

Svatý Jeroným se v předvečer svátku Kristova narození modlil na kolenou v betlémské jeskyni. Modlil se v slzách.
Přemýšlel nad tajemstvím Boží lásky, nad zázrakem Jeho vtělení.
Přemýšlel o mudrcích, kteří přinesli nově narozenému Bohu bohaté, královské dary.
Při tom si říkal:
— Jaký dar ti, svaté Dítě, mohu přinést já, chudý, bídný a hříšný? Nic nemám.
— Přece mi však, Jeronýme, něco darovat můžeš! – ozval se dětský hlas Páně.
— Co, svaté Dítě? Co ti mohu darovat? – zeptal se svatý rozechvěle.
— Dej mi své hříchy, Jeronýme, – odpovědělo Dítě.
Ze života Svatého Jeronýma Stridonského (+ 420)

K dnešnímu svátku ct. Paisije Veličkovského

Za dva roky budeme v tento den vzpomínat 230. výročí zesnutí ctihodného Paisije Veličkovského, který je autorem slovanské verze Dobrotoljubija (Filokalie).

Když v červnu 1993 skupina poutníků z naší církve pod vedením olomoucko – brněnského biskupa Kryštofa podnikla nádhernou pouť po stopách svatých slovanských věrozvěstů Cyrila a Metoděje a navštívila jejich rodné město Soluň s okolím a poté i jejich církevní východiště, Konstantinopol – Cařihrad (dnešní Istanbul), kde studovali a působili a odkud byli vysláni patriarchou sv. Fotijem a byzantským císařem Michalem III. k nám na Moravu, netušila, že se jí dostane i jiného, nečekaného zážitku, který s cyrilometodějským dílem a odkazem také souvisí. V závěru té požehnané pouti jsme totiž navštívili i tu část Rumunska, která se nazývá Moldávie a alespoň krátce nahlédli do života mnišských společenství (ženského monastýru Agapia, monastýru Seku a mužské mnišské komunity Njamec) této oblasti, které se oprávněně říká „rumunský Athos“. Nezapomenutelným zážitkem bylo naslouchat duchovním poučení starce Kleopy, jednoho z těch, kteří udržují prastarou duchovní tradici pravoslavných učitelů duchovního života – starců.

Obraz sv. Paisije z Athosu

Zejména Njamecký monastýr se zapsal velmi výrazně do dějin pravoslavného mnišstva v novověku návazností na prastaré tradice, které u nás začínají cyrilometodějstvím na Velké Moravě. V Njamci září už dvě stě let osobnost ctihodného Paisie Veličkovského, všeobecně milovaného a ctěného v pravoslavném prostředí rumunském, ukrajinském a ruském, známého v celém pravoslavném světě. V roce 1988 při příležitosti milénia pokřtění Rusi byl prohlášen starec Paisij Veličkovský svatým. Světecké glorifikaci předcházela událost, o které se v njameckém monastýru dnes hodně hovoří.

Stalo se to 25. května 1986. Na nádvoří njameckého monastýru se zničeho nic začala na jednom místě zvedat půda. Asi tři dny vystupoval na povrch hrob. Zpráva o tom se rychle rozletěla po okolí a spousty lidí přicházely, aby shlédly tento podivuhodný úkaz. Po odkopání asi půldruhého metru hlíny byly nalezeny ostatky, o nichž panuje přesvědčení, že patří ctihodnému Paisiji. Policie tehdejšího rumunského komunistického režimu se snažila událost co nejrychleji sprovodit ze světa. Nic nemělo podpořit v té době tolik režimu nebezpečnou náboženskou víru. Bylo nařízeno ostatky zkonfiskovat. Bratři uvedli vyšetřovatele do monastýrské kostnice: Prosím, vyberte si! Komise vyšetřovatelů odešla s prázdnou, ležely zde shromážděny stovky kostí dávno i nedávno zemřelých mnichů…

Pravoslavní všeobecně věří, že Bůh tímto zvláštní způsobem ukázal svaté ostatky starce Paisie Veličkovského, dávno požívajícího velké úcty v církvi.

Čím byl starec Paisij Veličkovský tolik významný? V čem může pomoci i nám, pravoslavným v českých zemích dnes, na konci dvacátého, tolik neklidného století?

Odpověď je jednoduchá a vyplývá z jeho života a díla, které si krátce přiblížíme: je to jeho návaznost na nejhlubší tradice pravoslavné duchovnosti a obnova těchto hodnot v moderní době, která se otvírá právě osvícenskou epochou, v níž v Bohu dovršil svůj plodný život. (Z pravoslavného kalendáře na rok 1994)

Pokračovat ve čtení

Návrat hlavy sv. Jana Křtitele do Jihlavy

Na větrnou neděli týden po letošním svátku Stětí Jana Křtitele a v den památky jeho svatých rodičů Zachariáše a Alžběty se do Jihlavy vrátily svaté ostatky z hlavy důstojného Předchůdce a Křtitele Páně Jana.

Podle některých archeologických výzkumů samotné jméno Jihlava kdysi dávno znamenalo dosl. „Janova hlava“. Nasvědčuje tomu nález starých mincí, v Jihlavě ražených, na nichž je to tak uvedeno; dokonce je tam jméno Jan přepsáno stejným způsobem, jako se dodnes zkracuje na ikonách. (Dnes prezentovaná teorie o hojném výskytu pichlavých hmyzožravců v této lokalitě, po nichž to zde mělo být pojmenováno, mi připadá spíše jako pohádka pro předškolní dítka. Stejně tak všechny ostatní nápady odvozovat jméno města od slova „jehla“.)

Původně se centrum místního osídlení nacházelo nikoliv v současném centru historické Jihlavy, ale na jejím okraji tam, kde se křížily dvě dávné obchodní cesty a je tam brod přes řeku. Zbudovali tam hostinec a dodnes stojí hned vedle na vršku kopce pradávný kostelík, dnes zasvěcený Stětí Jana Křtitele. Naši současníci mohou vidět odhalené románské fragmenty ve zdivu této sakrální stavby, a dokonce tam byly nalezeny i předrománské relikty z původní zděné stavby. Nejstarší pověsti kladou počátky osídlení místa k roku 800, a kostelík v takovém případě musel být založen někdy v době cyrilometodějské; dávná románská stavba byla po r. 1200 přebudovaná v gotickém slohu.

Ze staré podoby názvu Jihlavy i ze starobylosti základů svým počátkem nejstarší sakrální stavby v Jihlavě lze usuzovat na její dávné zasvěcení hlavě Jana Křtitele. A podle kostelíku bylo pojmenováno celé dávné sídliště na křižovatce severojižní a východo-západní obchodní cesty. Svátek hlavy sv. Jana je však zaznamenán jen ve východním byzantském kalendáři (první a druhé nalezení hlavy Předchůdcovy ‒ 24. II. / 9. III. a pak třetí nalezení ‒ 25. V. / 7. VI.). Čili jen ve východokřesťanském církevním okruhu připadalo tou dobou v úvahu zasvětit chrám hlavě Jana Předchůdce a Křtitele Pána. To je další pozoruhodnost, z níž lze usuzovat na možné cyrilometodějské souvislosti. Kromě toho – Janu Křtiteli se u nás začaly zasvěcovat chrámy až o století později (a většinou klášterní). Při pozdějším převodu církevního života u nás výhradně na západní styl, zmizely svátky hlavy Jana Křtitele ze zdejšího církevního života a zasvěcení kostelíku se logicky přesunulo na obsahem nejbližší památku Stětí Jana Křtitele.

Kdysi si návštěvníci řečeného kostelíku v zadumání prohlíželi obraz spícího horníka s nápisem: „Bylo, a už není.“ Pradávné starobylosti jakoby odnesla dravá říčka Jihlava, která byla tenkrát známá svým ostrým proudem.

Hlava Jana Křtitele ve Francii

Lze se domýšlet, že takové neobvyklé zasvěcení místa ideově vyvěralo z přítomnosti částečky ostatku hlavy sv. Jana. Při výše zmíněných změnách se původní ostatek hlavy Předchůdce zřejmě ztratil, ale dnes se hlava Předchůdce a Křtitele Páně – skrze její jinou částečku – vrátila do Jihlavy, a to do původního svého církevního prostředí na byzantsko-pravoslavné farnosti. Vrátila se, aby byla v Jihlavě znovu po tisíci letech uctívána zvláště v dnech svátku nalezení hlavy svatého Předchůdce, jak jej naše pravoslavné kalendárium vytrvale připomíná.

S požehnáním našeho přesvíceného vladyky Izaiáše byla částečka ostatků přenesena z Brna důstojným otcem Rafaelem. Jedná se o nově získaný ostatek z Paříže, vzatý ve Francii z Předchůdcovy uctívané hlavy, která tam byla přenesená v r. 1204 z Vlachernského chrámu v Konstantinopoli při křižácké výpravě.

Kéž sv. Jan Křtitel skrze ostatek své důstojné a uctívané hlavy žehná tomuto místu i naší eparchii na Moravě a přináší naše modlitby k trůnu Nejvyššího Hospodina zástupů.

Hymnografie k hlavě Jana Křtitele:
Boží proroku a Předchůdce blahodati, tvoje hlava je jako plod růže posvátný.
Nalezli jsme ji, ač byla skryta v zemi, a získáváme skrze ni stále uzdravení.
Neboť stejně jako kdysi i dnes hlásáš světu pokání.

(Viz služby na všední dny – kondak úterý: zde v PDF)

prot. Jan Baudiš

Pouť do Znojma

28. října připutovali duchovní i věřící do znojemského pravoslavného chrámu, aby oslavili chrámový svátek a zároveň významný svátek naší místní církve, památku svatého knížete Rostislava.

Sv. Rostislav píše byzantskému císaři Michalu III. (Ikona na stěně chrámu sv. Jovana Vladimíra v Bare – Černá Hora)

Tento svatý vladař svým listem do Konstantinopole inicioval cyrilo-metodějskou misii. Kdyby nebylo moudrosti tohoto svatého panovníka a kroků, které učinil, nepřišli by na Moravu svatí soluňští bratři. Nebylo by staroslověnského písma ani památek, nebyli bychom zřejmě ani my jako národ. Bez knížete Rostislava by nebylo ani současného Českého státu, který slaví dnes výročí svého založení. Zmizeli bychom pod germánskou invazí a rozpustili bychom se v sousedním západním národě, jako se rozplynuli a zmizeli např. lužičtí Srbové.

Kníže Rostislav nejen napsal dopis byzantskému císaři s prosbou o biskupa a učitele, ale o vyslané misionáře se poté důsledně postaral, zabezpečil jejich činnost politicky i materiálně a zajistil jim potřebné zázemí a záštitu. V neposlední řadě jim vytvořil prostor, aby se mohli naplno věnovat misijní práci pro Slovany. Genialita sv. Cyrila a vysoká úroveň sv. Metoděje a jejich učenost by se zde nemohly na plno projevit, kdyby k tomu tito velikáni nedostali prostor.

Kníže Rostislav byl vyvolen Boží prozřetelností, aby učinil pro Slovany to, co pro Byzanc vykonal svatý císař Konstantin (viz tuto paralelu v dopise z Byzance adresovaném Rostislavovi). Bůh se k jeho dílu přihlásil a plody Rostislavovy péče o svěřený lid už nikdy nezanikly a síly zla je nezničily. Leč Rostislav za to tvrdě a bolestně zaplatil. To, čeho se stal původcem, mu nepřátelé nikdy neodpustili. Zradou svého synovce Svatopluka byl zajat, vydán do Bavor, kde byl oslepen, zmrzačen, žalářován, až tam vypustil svou zmučenou duši v nějaké vězeňské kobce. Proto bývá prohlašován i za mučedníka nebo vyznavače trpícího pro víru křesťanskou. Za to se stal nebeským ochráncem a panovníkem nad Moravou a nad všemi Slovany.

V chrámu při liturgii sloužilo osm duchovních převážně z jižní poloviny eparchie; poutníci však připutovali i z Olomouce. Kázal prot. Cristian Popescu z Brna a neváhal se dotknout aktuálních témat celospolečenských. Na závěr citoval rumunského duchovního starce, který hlásal, že máme stále hledat střední cestu a varovat se extrémů.

Na závěr pozval představený chrámu prot. Cyril všechny přítomné na uchystanou bohatou hostinu. Zazpíval nám při tom místní bard své vlastní i přejaté písně, což bylo moc pěkné. Pěvecky se pak na pódiu předvedly i místní nadšené děti a všichni vystupující sklidili zasloužený potlesk.

O svatém knížeti Rostislavovi si můžete přečíst na weblogu Ambon.
Modlitební služba je v PDF zde.
Cyrilo-metodějský rozcestník a statě ke sv. Rostislavovi na website orthodoxia.cz.

Zpívalo trio znojemského chrámu. Přeosvícený vladyka se omluvil z důvodu nemoci a poslal nám archijerejské požehnání. Chrám byl péčí představeného a znojemských věřících na slavnost krásně připraven a vyzdoben. Sváteční bohoslužba proběhla důstojně a byla to krásná oslava našeho tak významného světce a zároveň svátku největšího chrámu na jižní Moravě.

Ohlédnutí za svátkem sv. Orosie

28. září se v Brně konalo slavnostní vyhlášení svatosti mučednice princezny Orosie. Psali jsme zde o tom už dříve. Dnes přinášíme něco z promluvy, která při archijerejské liturgii zazněla, a další fotografie, dokumenty a galerie.

SV. OROSIE čili Dobroslava

Zamyšlení nad životem svaté panny a mučednice Orosie

Svatí jsou ti, kteří naplní evangelijní lásku ve svém životě. Ukazuje se to tím, že jsou vzorem hloubky a pevnosti víry Kristovy, vzorem života dle Božích přikázání a Evangelia. Ukázali všem, že nic je může oddělit od lásky Boží, a tím projevili hloubku poznání Boha. A konečně, církev má zkušenost s jejich přímluvami u Boha a nadpřirozenou pomocí shůry.

Svatost těch, kteří v souladu se slovy Krista Spasitele položí svůj život, ovšem nepotřebuje žádných nadpřirozených úkazů, protože už samotná jejich ochota zříci se pozemského života je nadpřirozená. Svatost toho, kdo skoná při svědectví o Kristu, se vždy v Církvi považovala za nepochybnou. Svatá princezna velkomoravská a aragonská mučednice Orosie však v našich očích splňuje všechna kritéria svatého člověka, který byl už zde na zemi občanem nebes.

A tak můžeme na obrazu osobnosti sv. Orosie, jak ji vykreslují historické zprávy, spatřit:

vzor víry – byla pevná ve víře i v mravní čistotě, která je skutkem víry. Zachovala svou neoblomnou víru i tváří v tvář hrozící smrti, což vidíme v popisu událostí při jejím umučení;

vzor života – vedla dokonale čistý, zbožný život naplněný láskou a oddaností vůči Pánu Ježíši, jak o tom svědčí zápis o jejím životě;

přímluvy – díky svému mučednictví, kterým dosvědčila svou lásku k milovanému Ježíši, získala od Boha dar stát přímo pod Božím trůnem v nebi a rozmlouvat s Bohem, jak se projevilo množstvím zázraků.

To však ještě není vše, co můžeme z popisů jejího života a mučednictví vyčíst. Z jejího chování v okamžiku, kdy svědčila o své víře a křesťanské mravnosti před krutostí Maurů, můžeme snadno vydedukovat, jaké bylo zde na Moravě a v Čechách duchovně silné prostředí, v němž vyrostla a které ji duchovně i morálně utvářelo. Pastýřské vedení sv. Metoděje nám zde vypěstilo duchovně dokonalé a morálně pevné lidi – takové, jako byly svatá Ludmila a Orosie. A byli zde i další velikáni zbožnosti.

Jak byla vychována Orosie?

Svatí Cyril a Metoděj vychovávali moravské duchovní ovečky, které jim Pán svěřil, nikoliv ve formálním plnění církevních povinností a pokynů, ale vedli je k výšinám víry, k Bohopoznání a uváděli je do lásky ke Kristu.

Takové církevní utváření lidské duše a proměnu lidské osobnosti zakládali striktně na biblických základech a vyučovali i těm nejnáročnějším požadavkům evangelia, např.: „Kdo miluje otce a matku více nežli mne, není mne hoden. Kdo nenese svůj kříž a nenásleduje mne, není mne hoden. Kdo nalezne svůj život, ztratí jej; kdo ztratí svůj život pro mne, nalezne jej.“ (Matouš 10,37-39)

Způsob jejího odchodu ze světa je nejlepším svědectvím o způsobu jejího života:

Co se stalo, když svatební průvod mučednice Orosie přepadli Maurové a postupně zabíjeli členy výpravy, avšak Orosii pro její krásu nabízel jejich vůdce zachování života, když se zřekne manžela a stane jeho ženou, když se zřekne Krista a přijme islám?

Orosie se ani tváří v tvář hrozící kruté smrti nezřekla Pána Ježíše, ani se nestyděla za svého Spasitele (a proto se Spasitel nestydí za ni; Marek 8,38), nezalekla se výhrůžek, nezděsila se těch, kdo „zabíjejí tělo, ale duši zabít nemohou“ (Matouš 10,28), – to nebyla pro Orosii pouhá napsaná slova, ale způsob jejího myšlení a stav jejího srdce. Proto se nedala odtrhnout od Krista úlisnými nabídkami Kristových nešlechetných nepřátel. Poslechla Pána, když vzala na sebe kříž a následovala Ježíše, ztratila pro Něj život pozemský, leč získala nebeský. (Matouš 16,24-27)

Panna Orosia prolitím vlastní krve dosvědčila svou svatou víru, čistotu, křesťanskou mravnost a věrnost. Za to obdržela smělost před Bohem a přednáší mu své prosby za věrný lid. Zatímco hříšníci budou na soudu zahanbeni a před Bohem umlknou, svatá Orosie s Pánem hovoří a přednáší mu své přímluvy. Kéž odpoví na naši úctu a prosby a shůry opatruje lid své rodné země.

„Kdokoli mě vyzná před lidmi, toho i já vyznám před svým Otcem v nebesích.“ (Matouš 10,32, podobně Lukáš 12,8) Sv. apoštol Pavel píše: „Jestliže jsme s Ním zemřeli, budeme s Ním i žít.“ (2 Timoteovi 2,11) To bylo vyznání sv. Orosie, to byla její odpověď krutému vůdci Maurů.

O duchovním směřování života sv. Orosie

Ing. Jiří Kachlík, CSc. a JUDr. Zdeněk Opatřil, kteří kdysi začali prezentovat památku u nás pozapomenuté velkomoravské princezny.

Svůj život utvářela dle vzoru svatého apoštola, který pravil: „Běžím k cíli, abych získal nebeskou cenu, kterou je Boží povolání v Kristu Ježíši. Kdo je dokonalý, ať smýšlí jako my; … Bratří, napodobujte mne. Hleďte na ty, kdo žijí podle našeho příkladu. My … máme občanství v nebesích, odkud očekáváme i Spasitele, Pána Ježíše Krista. On promění tělo naší poníženosti v podobu těla své slávy svou silou,  stůjte pevně v Pánu, milovaní. Radujte se v Pánu vždycky, znovu říkám, radujte se! Vaše mírnost ať je známa všem lidem. Pán je blízko. (Filipským 3,14- 4,5)

Jako kdysi sv. Orosia slyšíme při každé svaté liturgii zvolání: „Stůjme pevně!“ A podle slov apoštola si z její dokonalé víry a čistoty bereme příklad k napodobení. Učí nás kultivovat svou duši Evangeliem, pevně se držet Krista a nedat se zviklat ani otřásat nástrahami či lákadly a svody tohoto duchovně padlého světa.

Na jejím hrdinství vidíme, jak pevně stála ve víře a jak hluboko do srdce přijala slova Písma: „Bůh řekl: `Nikdy tě neopustím a nikdy se tě nezřeknu.´ Proto smíme říkat s důvěrou: `Pán při mně stojí, nebudu se bát. Co mi může udělat člověk?´ Mějte v paměti ty, kteří vás vedli a kázali vám slovo Boží. Myslete na to, jak dovršili svůj život, a následujte je ve víře! Ježíš Kristus je tentýž včera i dnes i na věky. (Židům 13,5-8)

Modliba

Dekret o vyhlášení svatosti mučednice Orosie

Svatá Orosie, urozená Dobroslavo, naše princezno, mučednice a svatá panno, splň naše prosby, upros Pána Ježíše, aby orosil srdce naše svou blahodatí a útěchou, aby pozdvihl naše srdce k sobě a daroval nám lásku a svornost. Panno, mučednice, vlij do našich duší nebeskou radost a zároveň bázeň Boží a úctu k milované Církvi, pomáhej věrnému lidu a těm, jejichž víra je otřesena, mysl oklamána a naděje unavena, abychom všichni, jako ty, zachovali věrnost Kristu Pánu ve svatém Pravoslaví.
Svatá Orosie, svými přímluvami upevni naše rodiny a manželské svazky, pomáhej děti vychovávat ve víře, mravnosti a ušlechtilosti, a naši zemi obdaruj mírným a prospěšným počasím, tiché deště sešli polím a odvrať hrozivé bouře a ničivé vichry.
Ano, svatá Orosie, tvůj věrný lid na tvé rodné moravské i české zemi se k tobě v modlitbě obrací a vroucně o pomoc tě prosí! Vypros nám u Hospodina posílení víry, rozhojnění lásky a nebeskou vláhu vyprahlým srdcím. Pros Boha, aby udělil nám mnohá milosrdenství a milost velikou.
Amen.

Svědčíme o ní a vzýváme ji v bohoslužebných hymnech:

Tropar (4. hlas)

Moravská i aragonská princezno, / Orosie, mučednice a čistá panno!
Svatou Ludmilou ve zbožnosti vychovaná, / Kristu Pánu nevýslovně oddaná!
Krutým Maurům jsi svědčila o Kristu neoblomně / a přešla tím od bolesti k radosti věčné.
Spolu s kněžnou Ludmilou, mučednice Orosie, / proste Krista Boha za duše naše.

Kondak (6. hlas stichirový)

Prolitím své krve ses oděla / do královského purpuru nebeského ženicha.
Pán ti dal vládnout nad rosou a deštěm, / sešli nám útěchu vláhy rosy nebeské!
Statečná Orosie, zažeň od nás bouře duchů zlých / a ochraňuj nás v Kristově pokoji.
Naše duše krůpějemi vody živé občerstvi, / abychom děkovali Spasiteli duší našich.

Bohoslužebné hymny k uctívání svatosti mučednice Orosie a pojednání o jejím životě jsou k dispozici v PDF brožuře zde.

Webové stránky věnované sv. Orosii

Chrámový svátek ve Střemeníčku

1. října jsme si připomněli svátek patrona chrámu sv. Václava ve Střemeníčku

Svatý Václav se narodil v r. 907 jako syn českého knížete Vratislava a jeho manželky Drahomíry. Jeho dědem byl český kníže Bořivoj, babičkou svatá Ludmila. Pokřtěn byl svatý Václav podle slovansko-byzantského obřadu. Když Václav jako dítě dospěl k užívání rozumu, dal ho otec dle slovansko-byzantského ritu postřihnout.

Václavovo mládí. Pak se začal za vedení slovanského kněze Pavla a pod dohledem svaté Ludmily učit spisovnému slovanskému jazyku. Když už uměl slovansky dobře číst a psát, rozuměl všemu, co četl, poslal ho otec do Budče, aby se tam u slovanského kněze, který se nazýval Učen, naučil i latinsky, protože potřeboval jako budoucí panující kníže latinu pro styk se západními německými sousedy. V průběhu jeho studií na Budči zemřel mu r. 920 předčasně otec. Václavovi bylo tedy pouze 13 let, když nastoupil na stolec svých předků. Poněvadž byl vlastně ještě dítětem, vládla v jeho jménu matka Drahomíra, která seskupila kolem sebe z bojarů kruh svých rádců, mezi nimiž kvetly intriky. Mezitím pokračoval svatý Václav v učení a dosáhl veškeré dostupné vzdělanosti slovanské, latinské i řecké, takže se mu v tomto ohledu nevyrovnal žádný tehdejší okolní panovník. V témže roce co otec, zemřela mu i milovaná babička, svatá Ludmila. Byla jako šiřitelka křesťanství usmrcena na hrádku Tetín, kam se stáhla poté, co se chopila moci Drahomíra. Ludmilu zabili v důsledku intrik bojarů kolem Drahomíry kvůli jejím křesťanským ctnostem a oblíbenosti v lidu.

Nástěnná ikona sv. Václava v kapli v Hrubé Vrbce

Vladařem. Jako osmnáctiletý mladík vzal svatý Václav otěže vlády do svých rukou. Měl velmi jemný smysl pro spravedlnost a cítil odpor k dvorním intrikám. Stal se nositelem duchovního odkazu sv. Ludmily. Dal přenést tělesné ostatky své svaté babičky z Tetína na Pražský hrad.

Jako panovník byl vzorem křesťana. Vyznamenával se hlavně vysoce zbožným a mravným životem, horlivostí pro čest a slávu Boží, péčí o rozšíření křesťanské víry v celém národě, stavbou četných křesťanských chrámů (na samém Pražském hradě založil chrám svatého Víta), pravidelnou návštěvou služeb Božích, všestranným konáním skutků milosrdenství a prokazováním křesťanské lásky. Jeden z nejstarších a historicky cenných životopisů o něm praví, že ctil svou matku, pečoval o chudinu, nemocné a sirotky, poskytoval přístřeší a pohostinství pocestným a cizincům a nestrpěl, aby se komukoliv děla křivda. Stal se miláčkem svého národa, jemuž se líbilo i to, že svatý Václav byl také osobně statečný a výborný jezdec na koni.

Jeho vladařskou vnější politikou byla vždy snaha o mír. Dokázal však s velkým osobním hrdinstvím bránit svou vlast i v boji. Byl připraven v zápase muž proti muži ochránit životy svých vojáků.

Nebylo mu však dopřáno dlouhé vlády. Čeští předáci, zvyklí páchat svévoli, nelibě nesli, že se svatý Václav staví proti jejich hříšným choutkám a nespravedlnostem. Jeho křesťanským ctnostem a zásadám nechtěli rozumět a považovali je za nebezpečnou slabost, nevhodnou pro panovníka. Nelíbilo se jim mít za panovníka muže pevné morálky a mravnosti. Přáli si mít na knížecím stolci někoho, s kým by mohli svými intrikami manipulovat. Namlouvali jeho bratru Boleslavovi, že svatý Václav usiluje o jeho život. Boleslav se dal od našeptávačů přemluvit.

Mučednictví sv. Václava. Jeho bratr pozval Václava do Boleslavi (nynější Staré Boleslavi), kde jako údělný kníže sídlil. Svatý Václav pozvání vyhověl, třebas byl varován, a odjel k němu se svou družinou. Po svaté liturgii se chtěl vrátit do Prahy. Boleslav ho však prosil, aby se u něho zdržel a zúčastnil se hostiny. Svatý Václav k tomu přivolil. Když ale následujícího dne časně zrána, jak činil denně, vstal a šel do chrámu na jitřní, číhali už na něho vrazi. Současně vyběhl za ním z hradu též Boleslav. Svatý Václav uslyšel za sebou kroky, a když se obrátil, spatřil Boleslava. Pravil: „Zdráv buď, bratře, velké díky ti vzdávám za hostinu.“ Na to Boleslav: „Lepší ti dnes hody připravím“ a udeřil Václava mečem. Ale Václav mu vyrazil meč z ruky. Pak vrátil meč Boleslavovi a chtěl vejít do chrámu. Vtom přiskočili Boleslavovi skrytí pomocníci, vrhli se na Václava a probodli ho několikrát dýkami a meči. Mrtvé tělo Václavovo bylo zaneseno do bytu kněze Krastěje, tam bylo umyto, oblečeno a připraveno k pohřbu. Zatím přišel z Prahy slovanský kněz Pavel, aby vykonal modlitbu nad mrtvým. I pochovali v chrámu „dobrého a spravedlivého panovníka Václava, ctitele Božího a milovníka Kristova.“ Bylo to dne 28. září (929 nebo spíš 935).

Vyhlášení svatosti mučednice Orosie

Na den státního svátku 28. září 2022 byla v Brně vyhlášena svatost naší mučednice, velkomoravské a aragonské princezny Orosie (Dobroslavy).

Přesně v 9 hod. přijel ke katedrálnímu chrámu sv. Václava vladyka Izaiáš a byl tradičně uvítán květinami, chlebem a solí. Požehnal shromážděnému eparchiálnímu duchovenstvu. Ještě před začátkem liturgie vykonal žalmistické postřižení bratra Andreje, zpěváka katedrálního chrámu.

Při „malém vchodu“ se konal akt vyhlášení svatosti. Nejprve byl odhalen vyřezávaný kivot s velkou ikonou sv. Orosie. V průvodu malého vchodu byl po Evangeliu slavnostně nesen i dekret o svatosti Orosie. Předložená ikona byla vladykou slavnostně posvěcena. Katedrální duchovní otec Rafael Moravský následně z ambonu dekret podepsaný oběma moravskými biskupy hromohlasně přečetl. Vladyka Izaiáš pak posvětil ikonu, kterou darovala chrámu mátuška Jana Baudišová, a duchovenstvo zazpívalo světici církevně-slovansky velebení, které následně zopakoval česky katedrální pěvecký sbor. Při nesení Evangeliáře do oltáře sbor zazpíval v čest naší mučednici tropar a kondak.

Po přečtení úryvku z Evangelia kázal prot. Jan Baudiš o výchově, životě a zesnutí svaté Orosie v biblických souvislostech a o její svatosti. Před svatým přijímáním přečetl nový žalmista Andrej životopis sv. Orosie. Poté kázal prot. Alexej Kukhta před přijímáním věřících na hluboké téma významu pokání.

Liturgie byla završena průvodem kolem chrámu. Mladší duchovní nesli kivot s ikonou, zpíval se tropar a kondak sv. Orosii, bylo předneseno čtvero evangelií a skrápělo se svěcenou vodou. Nakonec promluvil o dnešní události sám vladyka Izaiáš, shrnul pronesené proslovy o svaté mučednici a princezně, povzbudil všechny, aby se k ní obraceli ve svých modlitbách a napodobili její vzor láskyplné zbožnosti, čistoty a pokorného nesení kříže. V závěru svého slova poděkoval za účast přítomných duchovním, všem přítomným a poutníkům i těm, kteří o průběh dnešní vzácné události přičinili, a tvůrkyni posvěcené ikony.

Přítomným, kteří přistupovali k požehnání, byl rozdáván informační plakátek, připravený pro tento den, podávající stručnou zprávu o historii brněnské církevní obce a o svaté Orosii. Všichni obdrželi též pohlednici s reprodukcí ikony oslavované svaté mučednice. (Obojí vydané Eparchiální radou Olomoucko-brněnské eparchie.)

Jak rozhodl náš vladyka, brněnský katedrální chrám se stane poutním místem sv. mučednice Orosie, kam za ní mohou přijíždět poutníci, aby vzývali její přímluvy a přinášeli jí svou úctu, modlitby a prosby.

Po liturgii jsme byli všichni pozváni brněnskou farností k pohoštění do blízké restaurace, kde si někteří povídali až do večerních hodin.

Při liturgii byli přítomni i vzácní hosté: ing. Jiří Kachlík, CSc. a JUDr. Zdeněk Opatřil, kteří kdysi začali prezentovat památku u nás pozapomenuté velkomoravské princezny, její život začali kriticky studovat a třídit historické zprávy a spustili tím zprvu nenápadný proces rozšiřování známosti o této mučednici v naší vlasti. Na základech, položených jejich dílem, jsme pak v církvi mohli dále pokračovat. Práce výše zmíněných osobností byla tím příslovečným prvním kamenem, který posléze spustil celou lavinu zájmu a úcty k svaté Orosii (Dobroslavě), až se nakonec tento impulz stal celým hnutím za vyhlášení její svatosti a sláva Orosie se rozletěla po naší církvi jako blesk. A tak byla právě dnes jejich práce korunována.

Děkujeme našim moravským vladykům, Vysokopřeosvícenému archiepiskopu Simeonovi a Přeosvícenému episkopu Izaiášovi, kteří nám vzácné požehnání svaté Orosie udělili.

Život sv Orosie čtený na slavnosti

Dekret o vyhlášení svatosti muč. Orosie

Stránka o svaté Orosii

Chrámový svátek v Ostravě – Michálkovicích

Bohorodice, milostiplná matka křesťanů

Matka Boží bývá nazývána i matkou křesťanů, plnou laskavosti a útěchy, a proto nám zvláště bohorodičné svátky otevírají pohled na Církev z trochu jiné perspektivy – jako na rodinné společenství bratří a sester.

Naším Otcem je sám Bůh, proto ho oslovujeme: „Otče náš.“ Pán Ježíš pravil: „Nikoho si na zemi nenazývejte `otcem’, protože máte jediného Otce, který je v nebi.“ (Mat 23,9) „Vystupuji k Otci svému i Otci vašemu.“ (Jan 20,17) Mnohými dalšími citacemi Písma bychom mohli ukazovat, že Bůh je náš pravý Otec, Otec Církve. A kdo je Matkou této rodiny? Když pod křížem stál Jan, miláček Páně s Pannou Marií, pravil náš Spasitel své matce: „Ženo, hle, tvůj syn. Potom řekl tomu učedníkovi: Hle, tvá matka. A ten učedník ji od té chvíle přijal k sobě.“ (Jan 19,26-27) Ve svatém apoštolovi Janu jsou učiněni syny Kristovými všichni, kdo milují Pána. Ti všichni tam v osobě sv. Jana stojí pod křížem spolu s přesv. Bohorodicí.

Tělesná rodina je spojena tělesným příbuzenstvím. Neviditelná duchovní rodina církve je spojena pouty mnohem pevnějšími a hlubšími. Jsou to svazky, které neutrpí tělesnou smrtí. I zesnulí jsou stále dětmi Božími a členy církve (jak o tom svědčí zádušní modlitby).

Takže jsme jedna rodina, která má svého Otce i svou Matku, rodina bratří a sester v Kristu. A rodina se pravidelně shromažďuje. Pozemské tělesné rodiny jsou sice v průběhu dne rozptýleny, každý je u své práce a má jiné povinnosti, ale na večeři se všichni schází za jedním stolem. I rodina církve je sice v průběhu týdne rozptýlena – každý u svých světských úkolů a prací, ale v neděli se scházíme v chrámu kolem svatého prestolu, aby se všichni spolu ukázali před Boží tváří, druh vedle druha se pomodlili, přijali ducha Božího společenství, obdrželi požehnání a duchovní posilu, společně nasytili pravým pokrmem a nápojem, Kristovým Tělem a Jeho Krví.

A Bůh se o nás stará jako pravý Otec, dává nám to hlavní: život, svou dobrotu a ochranu. Naše Matka se o nás stará jako pravá matka, která miluje své děti, stále na ně dohlíží, stará se, aby se jim nic nestalo, obdařuje je svou láskou a laskavostí, věčnou trpělivostí a všechny své děti miluje. Pomáhá a posiluje trpící, ponížené a pronásledované – všechny, kteří kráčí cestou kříže, kterou si zvolil její syn.

Rodina, která si uvědomuje, že je jedné krve a že děti jedněch rodičů stojí při sobě, je společenstvím bratrské lásky, nikdy se nezradí, mladší se podřizují starším, a všichni společně svým rodičům. Nyní už je čas tázavě pohlédnout na naše církevní společenství – ať už farní, nebo eparchiální či celé místní církve nebo celosvětové církevní bratrstvo. Jakými jsme dětmi? Hodnými nebo zlobivými? Poslušnými nebo vzpurnými?

(Pokračování viz Ambon, č. 1369)

80. výročí mučednictví vladyky Gorazda a ostatních novomučedníků českých

Hrubá Vrbka. V sobotu 3. září jsme se sjeli do rodiště sv. Gorazda, biskupa českého a moravsko-slezského, abychom si duchovní oslavou připomněli jeho světeckou památku, život i martyrium. V Hrubé Vrbce jsme v chrámu monastýru sv. Gorazda vykonali bohoslužbu, po které byl připraven další program k jubilejnímu výročí jeho zesnutí.

Archijerejskou božskou liturgii vykonal vladyka Izaiáš, spolu s ním sloužilo eparchiální duchovenstvo za účasti poutníků. Po přivítání vladyky krojovanými zástupci obce Hrubá Vrbka, ještě před začátkem samotné svaté liturgie postřihl vladyka bratra Šimona na žalmistu. Zpívalo trio z brněnské katedrály sv. Václava a hosté z Olomouce a Jihlavy. Při liturgii kázal o okolnostech mučednictví biskupa Gorazda prot. Libor Raclavský (výběr z jeho kázání je připojen na závěr příspěvku). Mnoho účastníků poutě přistoupilo ke svatému přijímání. Na závěr, po promluvě vladyky, se konal posvátný průvod kolem monastýru, v jehož čele nesl pan starosta obce svatou ikonu biskupa mučedníka, četlo se čtvero evangelium následované kropením svěcenou vodou.

Poté jsme se průvodem odebrali k rodnému domu biskupa Gorazda, kde vladyka Izaiáš vysvětil novou pamětní desku. Následoval oběd připravený v kulturním domě, a pak byl připraven další vzdělávací a kulturní program:

  • vzdělávací část byla zastoupena přednáškou prot. Jana o životě svatého vladyky dle archiválií a vzpomínek jeho současníků;
  • vystoupení folklórního mužského a ženského sboru z Hrubé Vrbky;
  • promítání dokumentárního filmu o životě vladyky Gorazda;
  • vystoupení tria z brněnského katedrálního chrámu sv. Václava.

Ctěnými hosty ze státní správy zde byli nejen starosta obce Hrubá Vrbka Pavel Gráf, ale také senátor ze Starého Města u Uherského Hradiště, pan Josef Bazala, poslanec z Hodonína, pan Antonín Tesařík, starosta Veselí nad Moravou, pan Petr Kolář a starosta Velké nad Veličkou, pan Petr Šmidrkal.

Poděkování patří Jeho Přeosvícenosti vladykovi Izaiášovi za sváteční liturgickou službu, za pastýřské povzbuzení a za postřižení bratra Šimona na žalmistu. Dále prot. Liborovi Raclavskému za krásné a faktografií podložené kázání. Díky i všem spolusloužícím duchovním.

Srdečně děkujeme Horňáckému sboru mužskému a ženskému za překrásnou ukázku místní folklórní muziky. A samozřejmě hostům zpěvákům z Brna, z Olomouce a z Jihlavy, kteří se postarali o bohoslužebný přednes liturgických hymnů a o písně při liturgii.

Organizačně jubilejní pouť připravili: duchovní správce farnosti prot. Arkadiusz spolu se starostou Hrubé Vrbky panem Pavlem Gráfem a Andrejem Daviďukem, předsedou rady Pravoslavné církevní obce v Hrubé Vrbce.

Díky za obstarání pohoštění adresujeme: sestře Růženě Gorazdě Prachařové, Andreji Daviďukovi a sousedům (paní Pavle Haláčové a paní Anně Chudečkové) a výše vzpomenutému panu starostovi obce Hrubá Vrbka, který převzal záštitu nad odpoledním programem.

Za pochvalnou zmínku stojí i zdánlivá drobnost – ozvučení, které umožnilo poutníkům stojícím venku pohodlně slyšet bohoslužbu a kázání.

Z kázání prot. Libora Raclavského

Sešli jsme se k uctění mučednické památky svatého mučedníka biskupa Gorazda a jeho spolupracovníků, jež naše církev nazvala českými novomučedníky. Od jejich mučednické smrti letos právě v tyto dny uplyne 80 let. Připomeňme si tedy dnes události roku 1942.

Po útoku na zastupujícího říšského protektora Heydricha nalezli příslušníci několika paraskupin úkryt v kryptě pravoslavného chrámu v Praze. Přesto, že nacisté vyhlásili v protektorátu stanné právo a povolali z říše stovky vyšetřovatelů a úředníků, nedařilo se jim nalézt žádnou stopu. Začal psychologický tlak na české obyvatelstvo v protektorátu. Byly vylepovány veřejné plakáty se jmény popravených, byla nařízena povinná veřejná shromáždění a rozšířila se zpráva, že A. Hitler chtěl nechat zastřelit každého desátého Čecha.

V této první vlně teroru Heydrichiády byli popraveni první pravoslavní, duchovní F. Šimek s manželkou, kteří byli zatčeni v souvislosti s jejich zapojením do odbojové organizace Petiční výbor Věrni zůstaneme na Přerovsku. Stupňující se tlak na české obyvatelstvo gradoval zprávou o vyhlazení Lidic a následně nacisté vydali ultimátum do 18. června, aby se mohl přihlásit každý, kdo něco ví a byla mu zaručena beztrestnost a peněžní odměna.

16. června se přihlásil gestapu parašutista Karel Čurda, který udal vše, co věděl. Jeho informace pak přivedly nacisty na stopu vedoucí do pravoslavného chrámu. Při poradě v noci 17. června nacisté rozhodli na druhý den chrám přepadnout. Při útoku na chrám byl úkryt prozrazen a parašutisté zemřeli. Byli zatčeni duchovní Čikl s manželkou, Petřek a kostelník Ornest.

Po prvních zprávách o vypátrání úkrytu si sice české obyvatelstvo oddechlo, ale jak se postupně objevovala souvislost s pravoslavným chrámem a otcem Petřkem, pravoslavným věřícím nastaly krušné časy. Začalo další zatýkání; byl zatčen vladyka Gorazd a postupně další spolupracovníci z pražské církevní obce, kteří ukrytých parašutistech věděli. V polovině července byla spuštěna tisková kampaň, v rámci níž byli vladyka Gorazd a pravoslavní duchovní uráženi a pomlouváni. Poté nastal klid, v kronice jedné pravoslavné ovce nazvaný klid před bouří.

Až 4. září se objevila zpráva, že stanný soud odsoudil biskupa Gorazda, duchovní Čikla a Petřka a Jana Sonnevenda k trestu smrti zastřelením. (Petřek byl zastřelen 5. 9.) Byl to jediný nacistický monstrproces na území protektorátu. Pravoslavní se ocitli bez pastýře.

Útoku na pravoslavné však nebyl konec. 27. září nacisté vyhlásili zrušení pravoslavné církve. Následovalo zatýkání duchovních, kteří většinou skončili v Německu na nucených pracích, vyloupení pravoslavných chrámů a zabavení majetku pravoslavných obcí. Zatčení spolupracovníci vladyky Gorazda, shromáždění v Malé terezínské pevnosti, byli stanným soudem spolu s ostatními “podporovateli a přechovávači” 29. září odsouzeni v nepřítomnosti k trestu smrti. Byl to jen formální byrokratický akt. 23. října byli odsouzení posláni do koncentračního tábora v Mauthausenu, kde bylo na druhý den popraveno 262 osob. Byla to největší poprava Čechů v historii tábora.

Na závěr bych se rád vrátil ke zdejšímu rodákovi biskupu Gorazdovi. Přes jeho velkou oběť a mučednictví spočívá podle mého názoru význam vladyky Gorazda především ve vybudování české pravoslavné církve, v jejím zorganizování a všestranném zabezpečení jejího života a potřeb. Dodnes stojí na Moravě chrámy, jejichž zbudování vladyka inicioval. Následné mučednictví pak bylo završením jeho díla. Vladyka Gorazd se tak stal tváří a symbolem české pravoslavné církve.

Trio z Brna: blahoslavenství (viz liturgický zpěvník Angelár)

Píseň ke sv. Gorazdovi

Dokumentární film Život sv. Gorazda lze přehrát na stránce archivu České televize (nebo na církevní stránce videodokumentů o pravoslaví.

Autoři fotografií: prot. Libor Raclavský, Ivan Zubilchak, Anežka Mandelíková a další.

Monastýrský svátek Zesnutí přesv. Bohorodice ve Vilémově

Archijerejskou svatou liturgií (a velkou večerní s litijí v předvečer svátku) oslavil v pondělí 15. srpna monastýr svůj svátek Zesnutí přesv. Bohorodice, jemuž je zasvěcen hlavní chrám a potažmo i monastýr. Spolu s matkou představenou, igumenií Alexijí oslavili monastýrský svátek i jeho přátelé. Sváteční liturgii konal vladyka Izaiáš, s nímž spolusloužili: prot. Jan z Jihlavy, prot. Jan Langr, jer. Tomáš Loučka a diákon Lazar z Jihlavy. Promluvu o Matce Boží pronesl prot. Jan. Za archijerejské požehnání, závěrečné slovo a povzbuzení děkujeme vladykovi Izaiášovi.

Úsměvný detail liturgie: na svátek monastýru Zesnutí přesv. Bohorodice, v jehož přípravném období se dle liturgických tradic světí med, sloužili s vladykou tři presbyteři – všichni jsou to včelaři.

Po bohoslužbě následovalo pohoštění. Díky patří matce igumenii Alexiji za náročnou přípravu svátku. Monastýrské budovy jsou vzorně uklizeny a jejich okolí i přilehlá zahrada svědčí o svědomité péči a velké pracovitosti matky Alexie.

Fotogalérie

Nejprve je pár fotek ze skromné večerní, následuje série fotografií ze sváteční archijerejské liturgie. Na konci příspěvku je ještě několik fotografií z předcházející nedělní liturgie zakončené svatou Tajinou křtu.

Krátká úvaha o mimořádném významu vzoru Matky Boží pro náš duchovní život. (Výběr z kázání při sváteční liturgii)

Pravoslavní křesťané velice milují Matku Boží především kvůli jejímu rychlému zastání. Církev má bohaté zkušenosti s přímluvami přesv. Bohorodice, s její mateřskou milostí a ochranou. Zřejmě kvůli této tisícileté zkušenosti s její pomocí neexistuje žádná pravoslavná bohoslužba, při které by nebyla přesvatá Bohorodice vzývána. (Přinejmenším je vždy vzpomínána ke konci většiny ektenií a v závěrečné modlitbě tzv. „propuštění“.)

Z čeho pramení její důvěrné společenství s Bohem? Proč byla vybrána, aby porodila Spasitele světa? Čím se Bohu tak zalíbila a tak se Mu přiblížila, aby se skrze ni vtělil Boží Syn a přijal od ní do své kristovské Osoby naše lidství? Hlavním charakteristickým rysem její osobnosti je čistota. V modlitbách ji nazýváme jako přečistou. Čistota její duše, srdce i mysli – to je základ jejího důvěrného společenství s Bohem i vyvolení k účasti na spasitelném dílu jejího syna.

Svou čistotou nám slouží k inspiraci. Ukazuje cestu, jak se důvěrně přiblížit k Bohu – stát se Bohu podobným (samozřejmě se myslí podobnost v tom smyslu, v jakém je to pro člověka možné). Písmo svaté o tom praví: „Buďte tedy dokonalí, jako je dokonalý váš nebeský Otec.“ (Matouš 5,48) Nebo list Petrův cituje Starý zákon: „Svatí buďte, neboť já jsem svatý.“ (1 Petrův 1,16) Posvěcující síla naší křesťanské víry a Boží pravdy pracuje vždy ve spojení s očišťováním srdce.

Všechny formy pravoslavné duchovnosti (zvláště hesychie) jsou neodlučně spojeny s úctou k Matce Boží. Svatootcovská, tzv. niptická, teologie bývá propojena s bohorodičnou teologií, a v praxi duchovního vzestupu považují asketové přispění Panny Marie za nepostradatelné. Často dokonce obdrželi nehmotný oheň do svého nitra jako dar Matky Boží (např. při modlitbě vystoupil z ikony přesvaté Bohorodice a vstoupil jim do srdce). Jiný příklad zvláštní duchovní moci, kterou nám Bohorodice pomáhá: pod její ochranu v modlitbách svěřujeme svou duši při budoucí záhrobní cestě.

Z čeho se skládá naše pravoslavná svatootcovská tradice? Je to buď úsilí svatých Otců formulovat autentickou apoštolskou věrouku, nebo se jedná o kanonickou práci Otců, kteří ze všech sil střežili církevní jednotu, morálku, apoštolské řády a duchovenskou strukturu. A pak jsou to svatootcovská díla pojednávající o spiritualitě, pravidlech a radách ke správnému vedení duchovního života. Říkáme tomu asketická (či niptická) tradice svatých Otců a nahlédneme-li do těchto knih, snadno zjistíme, že je to v principu vše jen o jednom – o očištění srdce, resp. duše, od hříšných vášní. Jak prohlédnout klam zamlžující naše myšlení a cítění, jak očistit duchovní zření. Čili se tam popisuje metodika, jak se vnitřně očistit: od hněvu, pýchy, závisti a nečistých tužeb. Hněvivý a zlostný člověk, nebo závistivý či uražený, pokud neodporuje těmto vášním a dopouští, aby ho ovládaly, stává se posedlým.

V duchovním životě platí pravidlo, zákon podobnosti, podle kterého je lidská duše v pohybu buď ke světlu, nebo do temnoty: své ke svému. Každý směřuje tam, kde vládne takový duch a takové kvality, kterými sám člověk ze své vůle naplnil svou duši. Už tady v tomto pozemském životě máme zkušenost, jak nás to přitahuje tam, kde se cítíme dobře, kde to souzní s naším duševním stavem. Na duchovní rovině – zlé a hříšné lidi jako magnet přitahují místa, kde se páchá hřích. Zbožní lidé naopak touží přiblížit se těm místům, kde vládne dobro a Boží posvěcení. Většina z nás je však v jakémsi nejednoznačném a smíšeném stavu a způsobem svého života se postupně přikloníme na jednu či druhou stranu, tj. sami o sobě rozhodneme, kam budeme nakonec patřit, komu se budeme podobat.

Panna Marie svou čistotou stala se Bohu podobnou, a to je podstata jejího důvěrného společenství s Božím Synem. A na tuto cestu k Bohu volá nás všechny. Překrásně to vyjadřuje zvláště jedna z ikon Matky Boží: Odigritia (vůdkyně na cestě). Přesvatá Matka na této ikoně rukou ukazuje na svého syna, jako na zdroj spásy lidstva. On je jedinou cestou k Otci (Jan 14,6) a ona (její přímluvy a její vzor) je cestou k Němu.

Občas si lidé postesknou, že jejich modlitby, kterými prosí za to či ono, pro sebe či pro druhé, zůstávají nevyslyšeny. Jedním z důvodů může být, že jsou svým duchovním stavem příliš vzdáleni od Boha. Při liturgii slyšíme před svatým přijímáním zvolání: „Svaté svatým!“ Vyjadřuje se tím, že víra, účast na Církvi Kristově a přijímání svatých Tajin nás očišťují a činí Bohu podobnými. A zároveň se tím říká, že přijímání je pro ty, kteří touží být posvěceni a jsou připraveni odvrátit zrak od pozemského k nebeskému. To je osou pravoslavné spirituality. A k tomu nás inspiruje a poskytuje nám pomoc naše po Kristu nejdražší Matka Boží.

Od nás se žádá alespoň trocha námahy, trochu zabojovat proti svým vášním a svému hříchu, maličko snahy. Čím více dovolíme Bohu, aby nás posvětil, tím více se mu přiblížíme a tím spíše vyslyší naše modlitby, neodporují-li Jeho svaté vůli. Matka Boží nás zve, abychom – nakolik je to v našich možnostech – napodobili její vzor a přiblížili se tím k jejímu synu, Spasiteli, Pánu Ježíši Kristu.

Chrámový svátek olomoucké katedrály

Oslava památky svatého Gorazda, učedníka a nástupce sv. Metoděje

V sobotu 13. 8. 2022 oslavila naše eparchie chrámový svátek olomoucké katedrály, zasvěcené sv. Gorazdovi I. jednomu z pěti učedníků sv. Metoděje. Shromáždila se většina eparchiálního duchovenstva, aby spolu s vladykou Izaiášem konala slavnostní archijerejskou liturgii. Chrám překvapil stylovým monumentálním krásným lustrem. Při liturgickém malém vchodu bylo několik duchovních povýšeno na stupeň protojereje. Kázal prot. Rafael Moravský. Hojně věřících přistoupilo ke svatému přijímání. Na závěr liturgie vladyka posvětil čerstvě vytočený med, jak je to v půstu před Zesnutím přesv. Bohorodice zvykem.

Po liturgii se všichni přesunuli do spodních prostor katedrály, kde bylo připraveno bohaté pohoštění. Zde se pak za zvuku balkánské folklórní hudby ještě diskutovalo několik hodin. Věřícím olomoucké církevní obci a organizátorovi všech příprav, prot. Alexeji Kukhtovi, patří díky za pečlivé přichystání radostné oslavy svátku hlavního chrámu eparchie.

Výběr z promluvy, přednesené prot. Rafaelem Moravským dne 13. 8. 2022 na svátek sv. Gorazda v Olomouci:

Svatý Gorazd nebyl pouhým vzdělancem, který znal knihy latinské, řecké a slovanské, ale také člověkem pokorným a plným lásky, která je plodem pokory. Po zesnutí sv. Metoděje byl Gorazd, s ostatními učedníky sv. Metoděje, uvězněn, mučen a nakonec vyhnán. Ačkoliv prosté obyvatelstvo bylo, narozdíl od vládnoucí vrstvy na čele s knížetem Svatoplukem, nakloněno slovanské bohoslužbě, sv. Gorazd se po svém propuštění z vězení nepokoušel zorganizovat povstání, nepopouzel věřící proti latinskému duchovenstvu, ani jinak nespílal. O příkladnosti jeho křesťanské morálky svědčí právě ta mírnost, s níž odpustil bezpráví a křivdu, kterou mu Svatopluk s latinským duchovenstvem způsobil. Ano, naučil se následovat Krista, přijal svůj, jistě nespravedlivý, úděl a vydal se, ožebračen, na dlouhou a strastiplnou cestu která ho umořila až pokraj smrti. Svatý Gorazd musel být jistě inspirativní osobou, když si ho sv. Metoděj vybral za svého nástupce na panonský arcibiskupský stolec. Svou láskou a pokorou musel být příkladem i pro svt. Klimenta a ct. Nauma, kteří světlem víry a vzdělanosti osvítili balkánské národy. Vidíme, že i přes nepřízeň osudu, můžeme činit velké skutky. Svt. Gorazd v tom pro nás zvlášť světlým příkladem. Avšak, nejdříve si musíme osvojit jeho pokoru a mírnost.

O svatém Gorazdovi

Svatý Gorazd I. byl synem moravské země, vzdělaný a znalý latiny i řečtiny. Podle Staroslověnské legendy byl designovaný za nástupce sv. Metoděje na arcibiskupském stolci. Jak uvádějí historikové, kvůli Svatoplukově postoji ke slovanské bohoslužbě byl s ostatními Metodějovými učedníky vyhnán z Moravy. Této družině pěti hlavních Metodějových žáků se říká „pětipočetníci“, jejich jména zní: Gorazd, Kliment, Naum, Angelár a Sáva.

Spolehlivý historický záznam o Gorazdovi máme ze 6. 4. 885, kdy Metoděj cítil blížící se smrt, svolal Moravany a představil jim ho jako svého nástupce slovy: “Toto je muž svobodný a z vaší země, dobře obeznalý v latinských knihách a zbožný. To budiž Boží vůle a vaše láska, jakož i má.” Metodějova slova “svobodný muž” ukazují na původ z nějaké významnější rodiny.

Gorazd je v našich zemích dáván na první místo, i když jinde je do popředí stavěn biskup Kliment. Právě z jeho životopisu se dovídáme o Gorazdovi. Mimo jiné napsal, že se kacíři domluvili na úkladném zajetí Gorazda, protože jeho cesty jsou protichůdné jejich vůli a vyčítá jim hříchy. Řekli si: “Když ho necháme mezi živými, tak nám ožije Metod.” I zbavili ho biskupské moci.

Jednalo se o nepřátelskou aktivitu dalšího biskupa, který chtěl na Moravě působit, Vichinga pocházejícího z Německa a prosazujícího jen latinskou bohoslužbu. Ten se po Metodějově smrti hned vypravil do Říma a obžaloval Gorazda u papeže. Pak už jen se zármutkem sledujeme, že kníže Svatopluk dal Metodějovy žáky ze země vyhnat. Před vypovězením byli prý vězněni a týráni. Vyhnáni byli vskutku surovým způsobem. Následky Svatoplukova rozhodnutí o vyhnání byly tvrdé. Jakmile lidská zloba dostala moc, jednala nelidsky. Rabovala a své oběti vláčela nahé trním, ukazujíc svou bezbožnost.

Naše tradice sděluje, že vyhnanci z roku 886, mezi kterými byl Gorazd, doputovali přes Chorvatsko a Srbsko až do Bulharska, kde pokračovali v hlásání evangelia. Bulharsko do jejich příchodu bylo údajně polobarbarskou zemí, jejíž pokřesťanštění začalo v IX. století. Vládnoucí kníže Boris se tehdy rozhodl pro slovanskou liturgii a zbudování domácí církevní hierarchické struktury.

S Klimentem k Dunaji a do Bělehradu šli Naum a Angelár. Tam o situaci hovořili s vojenským velitelem Boritakanem, který je pak poslal ke knížeti Borisovi. Tomu přišli vhod pro plánovaný záměr uvedení slovanské kultury a bohoslužby do země. Některé nechal v Preslavě a Klementa s dalšími hlasateli evangelia poslal na západ Makedonie, k Ochridskému jezeru, aby šířili křesťanské učení mezi okolními obyvateli.

Chrámový svátek v Opatově

Pravoslavný kostelík sv. Jáchyma a Anny (z r. 1933) slaví svůj chrámový svátek v neděli, kdy městečko Opatov u Třebíče oslavuje svůj tradiční poutní den. Letos připadla opatovská pouť na poslední červencovou neděli (před pravoslavným svátkem sv. Anny). Náš kostelíček si shromáždil k oslavě památky sv. Anny zatím nebývalé množství bratří a sester. Bohoslužba byla radostná, řada poutníků přistoupila ke svatému přijímání a na závěr se zpívala tradiční česká píseň „Svatá Anno, zdráva buď!“ která obsahuje hlavní črty spravedlivého života svatých rodičů Jáchyma a Anny.

Po bohoslužbě následovalo posezení vedle chrámu, pro které bylo připraveno našimi sestrami pohoštění. Velká část věřících se poté přesunula na zahradu do vedlejší obce Kněžice, kde si pohoštění vzali na starost naši bratři a opékali „šašlik“ a ryby. Při tom jsme setrvali v altánu až do pozdního odpoledne. Díky Bohu i sv. Anně za krásný den!

Při promluvě po evangeliu na liturgii jsme se zamýšleli nad vírou svatých manželů Jáchyma a Anny, kteří celý život setrvávali ve spravedlivém a zbožném životě, horlivě sloužili Bohu, trpělivě snášeli těžký životní úděl a nepřízeň okolí. Vše vydrželi a podobně jako sv. Jób nereptali; když spravedlivého Jóba postihlo Boží dopuštění a satan mu způsobil hrozná neštěstí, řekl Jób: „Hospodin dal, Hospodin vzal; jméno Hospodinovo buď požehnáno.“ (Jób 1,21) Tak i oba spravedliví rodičové zůstávali pevní ve víře a oddanosti Hospodinu až do hlubokého stáří. A to přesto, že jim Bůh nesplnil jejich prosby a modlitby, které k němu celý život vznášeli, aby jim bylo darováno dítě. Jáchym i Anna zachovali Bohu věrnost i v době, kdy kvůli pokročilému věku už ztratili naději, že z nich bude sňato tehdy tak hrozné břemeno neplodnosti a s tím související těžký kříž pohanění před lidmi, kteří se obecně domnívali, že takové manžele Bůh trestá neplodností kvůli nějakému tajnému hříchu či kvůli předstírané zbožnosti. Rodit dětí bylo v dávném Izraeli považováno za náboženskou povinnost a na neplodnost se hledělo jako na Boží prokletí.

Jak to, že jejich víra nezeslábla, horlivost nevyprchala, jejich důvěra v Boha nezahořkla a sloužení Bohu nezanechali, když ani něco tak obvyklého, co bylo dopřáno naprosté většině manželských párů, totiž narození dítěte, jim dvěma Bůh nedopřál? Kořeny tak krásného květu zbožnosti a trpělivosti můžeme vytušit – nesloužili Bohu kvůli tomu, aby od Něho něco dostali, ale z lásky. Milovali Boha. Kdo miluje, přeje si dávat, nikoliv dostávat.

Jeden člověk mi kdysi říkal, že přestal věřit v Boha, protože mu Bůh nikdy nepomohl. Asi neviděl, jak mu Bůh pomáhá každý den, jak jen díky Němu žije a je na světě, před kolika zlými příhodami ho už ochránil a čím vším ho už obdařil. A tento nevěřící se přesto zříká toho štěstí znát svého Dobrodince a vědět, Kdo ho vždy miluje, ač se děje cokoliv.

Jenže, jaký je vlastně vztah ke Kristu nás, věřících lidí? Jak hluboce jsme si už uvědomili Boží lásku? Když se zeptáme některých věřících, proč chodí do chrámu, slýcháme někdy poněkud rozpačité odpovědi: aby byli v rodině všichni zdraví. Věřím v Boha, abych nepřišel do pekla. Modlím se každý den, aby se nám dobře vedlo apod. Jistě, to vše je dobré či alespoň přijatelné, ale schází tam to hlavní. Jáchym a Anna nás učí, že Bůh podle své prozřetelnosti dává či nedává, oč prosíme, ale na náš vztah k Ježíši Kristu by to nemělo mít žádný vliv. O Jeho lásce k člověku přece není nikdy důvod pochybovat. Když nás někdo tak miluje, že pro nás na cokoliv přistoupí a třeba i na kříž jde kvůli nám, můžeme směle zvolat: „Dělej si se mnou, co chceš, hlavně když mě budeš takovou láskou stále milovat.“ V jednom hymnu se zpívá: „Kriste, s tebou by byl i v pekle ráj!“

Bůh s námi nakládá podle své prozřetelnosti a prosíme-li ho o něco vskutku potřebného, pak nám to dá, není-li to překážkou na cestě ke spáse, nebo nevede-li nás jinou cestou, než chápeme. Prosme Boha za cokoliv dobrého, především bychom však měli sloužit Bohu jako jeho děti, jako synové a dcery milující Otce, jako synové, kteří plní Otcovu vůli – ne kvůli strachu z trestu, ne kvůli odměně, ale prostě z lásky k Otci. Protože tak tomu v rodině bývá.

Když už v to nikdo nedoufal, narodilo se v pokročilém věku Jáchymovi a Anně dítě. Dítě, na které čekali celý život. Za které prosili Boha. A On jim je nedával, a když jim nakonec – poté co prošli výhní zkoušky – dítě daroval, tak to nebylo lecjaké dítě. Bylo to dítě veliké víry, vyzkoušené víry. A zároveň dílo očividného Božího zázraku. Byla to budoucí Matka našeho Boha.

Hodonín (o pokoře)

Bohoslužba v neděli 17. července

K evangelijnímu úryvku této neděle: o vymítnutí běsů ze dvou posedlých

Co je tím brněním, které nás výborně chrání před otrávenými šípy satanovými? Pokora. Démoni nesnesou pokoru, protože jejich domov je tam, kde vládne pýcha. Kvůli své pýše se stali démony, z pýchy jsou zrozeni do svého současného způsobu existence.

V dávném pateriku se píše, jak k nějakému starci přivedli posedlého člověka s prosbou, aby ho uzdravil. Starec odmítal, ale pak ustoupil prosbám a řekl démonovi: „Vyjdi z tohoto Božího stvoření!“ Démon odvětil: „Vyjdu, ale chci se tě zeptat: kdo jsou ti kozlové, o nichž se praví v evangeliu, a kdo jsou ty ovečky?“ Asketa odvětil: „Kozlové – to jsem já, kdežto ovečky zná Bůh.“ Démon zaúpěl: „Jdu pryč kvůli tvé pokoře!“ a ihned vyšel z toho člověka.

Takže v pokorném způsobu myšlení a v čistotě srdce spočívá to, co nás chrání před démony a obrací je v úprk. A proč jsme nevzpomněli především víru? Jednak je pro křesťana samozřejmou duchovní zbraní, bez níž by nemohlo být o boji s běsy ani řeči. A hlavně víra, která se neprojevuje získáváním pokory a očišťováním srdce, je bezmocná. Je to víra filosofů, o které píše Bible: „Víra bez skutků je mrtvá.“ (Jakub 2,26) My pracujeme s jinou vírou, činnou a sjednocující s Bohem, s takovou, které se přinášejí oběti.

Bez pokory bývá všechno, co činíme pro Boha, pro Církev, pro bližní, pro duchovní růst, špatně. Horlivost se stává nerozumnou, škodlivou a mění se na fanatismus. Vyznávání víry se stává bigotní, racionalisticky dogmatické, nebo heretické či svéhlavé. Křesťanská naděje je bez pokory buď fatalistická nebo zaslepená. Láska bez pokory je vášnivá a kořistnická. Nelicoměrná poslušnost bez pokory není vůbec možná. Služba bez pokory je vypočítává, egoistická a spekulativní. Spravedlivost bez pokory je pyšná a odsuzovačná. Očišťování a půst jsou bez pokory duchovně zbytečným, neužitečným tělocvikem, který duši spíše škodí. Úcta bez pokory je domýšlivá a kalkul. Bratrské společenství bez pokory se proměňuje na intriky, podrazy, zrady apod. (Další pokračování viz na Ambonu)