Olomoucko-brněnská eparchie
Pozvánky cyklus pravoslavných přednášek pořádaných brněnskou církevní obcí na téma:
Uvedení do duchovního života – teoretické a praktické příklady svatosti
(Kliknutím si zobrazíte pozvánku ve větší velikosti)
Věnujte, prosím, pozornost nové knížce vladyky Simeona „Byli jsme neposlušní“. Jedná se o knížku vzpomínek a úvah z prvního desetiletí jeho biskupské služby na Moravě. Zabývá se tématy, které jej trápily, a považoval za potřebné se k nim vyjádřit. Mnohé z úvah již byly otištěny v některém z církevních periodik. Vzhledem k ohlasu, které články vyvolaly, padlo rozhodnutí vydat je znovu v této knížce.
Nadpis knížky si vladyka Simeon vypůjčil z Karafiátových Broučků. Slova „byli jsme neposlušní“ často broučky opakovaná vyjadřují pochopení vlastních chyb, ale současně i přání stát se poslušnými broučky, které má Pán Bůh na starosti…
Toto poselství je spojujícím prvkem souboru otištěných textů.
Knížka je k dostání ve vnitrocírkevní distribuci, na adrese ER Olomouc /ob-eparchie-urad@seznam.cz/.
Cena knížky je 100 Kč.
Ve čtvrtek 8. února 2018 se v Brně konala schůze duchovních brněnského okružního protopresbyterátu. Po požehnání vladyky Izaiáše se ujal slova okružní protopresbyter otec Jozef Fejsak, který zhodnotil situaci farností protopresbyterátu. Dále objasnil problémy farnosti brněnské. Následně se rozvinula diskuse duchovních o jednotlivých těžkostech, s nimiž se ve své praxi setkávají. Ve volně vedené diskusi bylo probráno dost otázek, které se v poklidné atmosféře postupně předkládaly a každý měl možnost se ke všem problemům vyjádřit. Otázky se většinou týkaly praxe vykonávání svateb, pohřbů, misie uniatů apod. Dlouho se diskutovalo o problému farníků ze zemí, které mají mezi sebou konflikt, jenž se přenáší i do vztahů v církevní obci. Debatu uzavřelo několik praktických otázek ohledně chrámů a jejich provozu. Na závěr se vladyka Izaiáš každého duchovního ptal na problémy, s nimiž se jeho obec potýká. Po závěrečném požehnání projevil otec Jozef všem svou pohostinnost.
V neděli marnotratného syna 4. února 2018 navštívil vladyka Izaiáš naši svitavskou církevní obec. Před svatou liturgií posvětil ikonostas, který jsme pořídili díky podpoře poskytnuté úřadem Olomoucko-brněnské eparchie a dárců z řad věřících. Symbolicky jsme tak uzavřeli stavbu chrámu započatou v srpnu 2008.
Postupné doplňování vybavení kaple i farního zázemí nás ještě v dalších letech čeká. Jsme ale rádi, že jsme získali po téměř desetiletém úsilí vlastní důstojný prostor pro pravoslavné bohoslužby v našem městě. Vladyka ve svém kázání připomněl Boží slitování a milosrdenství, jež nás provází v našich životech a jehož jsme také okusili i při stavbě Božího chrámu zasvěcenému svatému velikomučedníku Jiří.
Chtěli bychom poděkovat všem, kdo pomáhali při samotné výstavbě, těm, kteří podporovali stavbu modlitbou i finančně, a také našim vladykům a úřadu eparchie za pomoc poskytnutou v závěru stavby, při kolaudaci a svěcení.
Kéž vám Bůh odplatí nebeským za pozemské!
Za Pravoslavnou církevní obec ve Svitavách
rada církevní obce
a duchovní Jiří Kolář a Mojmír Kříž
P.S.
Redakce eparchiálního webu blahopřeje pravoslavným ze Svitav k dokončení tak náročného díla, jakým je stavba nového chrámu. Vztyčení tradičního ikonostasu je vskutku dalším významným milníkem na této cestě. Zároveň jim děkujeme, že nejen výstavbou chrámu, ale i zbudováním ikonostasu naplňují přání sv. Gorazda, jehož snahou bylo uvádět k Čechům a Moravanům pravoslavnou víru doprovázenou plností posvátné tradice.
Světitel mučedník Gorazd kladl ve své době velký důraz, aby české pravoslavné chrámy byly vždy vybaveny ikonostasem tak, jak to žádají tradiční pravoslavné liturgické zvyklosti. Argumentoval při tom hluboce duchovně, že ikonostas vlastně nic nezakrývá, ale naopak zjevuje věřícím duchovní skutečnosti, aby měli stále před očima, čeho jsou při svaté liturgii účastni.
Oddělením oltářního prostoru vzniká velesvatyně se svatým prestolem (trůnem) a chrámová loď (svatyně), kde se shromažďují věřící (jimž říkáme „královské kněžstvo“) ke službě Bohu Vševládci, který všem v chrámu žehná z ikony umístěné na středu nejvýchodnější stěny chrámu v oltáři (tradičně se používá typ ikony „Spasitel uprostřed nebeských mocností“). Rozdělením chrámového prostoru se symbolicky zjevuje dělení Božího stvoření na svět neviditelný a viditelný, na nebe a zemi, na věčné a dočasné.
Ikony na ikonostasu pro nás představují okna do nebe – Boží zjevení lidem. Těmito okny nahlížíme do duchovního světa nebeského ráje, a zároveň z těchto oken na nás hledí žehnající postavy Krista a jeho svatých, přicházející k nám. V tomto smyslu ikonostas nerozděluje chrám, ale spojuje, vyjadřuje propojení nebeské a pozemské sféry, je vyjádřením působení Boží blahodati, energie Ducha Svatého, která překlenuje propast mezi Stvořitelem a stvořením, mezi Božským a lidským. Ikonostas tím ukazuje Boží lásku, s níž se nám Boží Syn (a celá Trojice) jako Stvořitel zjevuje a jako Spasitel se k nám sklání a přichází za námi.
Pro zdůraznění těchto duchovních skutečností, které očima duše můžeme nahlížet, jsou v ikonostasu také vrátka, jimiž vychází a vchází sloužící duchovenstvo. Jimi vstupují kněží do oltáře sloužit u Božího trůnu (prestolu), jimi jsou neseny na prestol naše dary, jimi jsou k věřícím přinášeny přečisté Tajiny – nebeský pokrm k očištění a duchovnímu nasycení Kristovým přesvatým Tělem a Krví. Ikonostas se nám tím jeví jako zjevení sjednocení člověka s Bohem. Vždyť Kristus nejen obnovil naše společenství se Stvořitelem, ale vykonal ještě víc – sjednotil naše lidství s Božstvím. Otevírající se „královská vrátka“ ikonostasu ukazují, že přehrada, kterou mezi Bohem a člověkem kdysi vztyčil pád člověka, je překonána – díky ikonostasu vidíme při bohoslužbách, jak přichází na zem to, co je nebeské, a zároveň vystupuje na nebe, co je pozemské.
Ikonostas tedy nezakrývá, ale odhaluje, ukazuje, zjevuje, vzdělává a připomíná to, čím jako křesťané žijeme – spásu, kterou nám Bůh ve své dobrotě a lásce uchystal.
„ … Nad to se nám jeví ikonostas jako laskavé, milé a světlé uvítání…“
(Sv. mučedník Gorazd, episkop český a moravsko-slezský, + 1942; viz zde)
4. února na neděli marnotratného syna sloužil vladyka Izaiáš svatou liturgii v církevní obci v Svitavách. Při této příležitosti posvětil vladyka nový krásný ikonostas. Zatím je sice na něm jen jedna ikona, ale věříme, že s Boží pomocí jej brzy ozdobíme všemi ikonami, na které je tu připraveno místo. Po svaté liturgii byli účastníci pozváni k připravenému chutnému občerstvení. Bohu a všem díky!
Jeho Vysokopřeosvícenost ThDr. Simeon, arcibiskup olomoucko-brněnský se 12. února 2018 dožívá požehnaných 92 let.
Rádi bychom mu poblahopřáli k narozeninám, jichž se dožívá ve zdraví a duševní činorodosti. Chtěli bychom také při této příležitosti připomenout nejdůležitější údaje z jeho života a díla pro blaho naší místní církve.
Vladyka Simeon (občanským jménem Radivoj Jakovljevič) pochází ze smíšené pravoslavné srbsko-české rodiny. Jeho otec Milutin Jakovljevič byl pravoslavný duchovní. V Praze vystudoval gymnázium. V roce 1945 zahájil studium na Teologické fakultě Karlovy univerzity. Své osmileté studium ukončil na Pravoslavné duchovní akademii v Leningradě v roce 1953. Šest let pak přednášel na Pravoslavné bohoslovecké fakultě v Prešově, hlavně Starý zákon a patrologii. Když mu bylo tehdejším režimem další přednášení znemožněno, věnoval se cele církvi a písemné činnosti.
Roku 1958 se oženil s Růženou Slámovou a přijal kněžské svěcení. Od roku 1959 byl ustanoven duchovním správcem Pravoslavné církevní obce v Mariánských Lázních. V této farnosti působil čtyřicet let.
Vladyka Simeon vždy vynikal jako dobrý pastýř jemu svěřeného stádce. Jako dlouholetý duchovní správce v Mariánských Lázních je znám svou péčí o pravoslavné rodiny, rozptýlené v široké diaspoře, které pravidelně navštěvoval. Učil děti náboženství, vedl biblické besedy a pořádal každý rok dětská letní setkání na faře v Těšově. V našem církevním tisku publikoval dlouhou řadu katechetických článků a stále v tomto osvětovém díle pokračuje.
V roce 1963 vystudoval dálkově Překladatelskou fakultu Vysoké školy ruského jazyka a literatury v Praze. Od roku 1969 byl členem Ekumenické komise pro Starý zákon, ve které se pod vedením profesora Miloše Biče podílel na překladu Starého zákona do moderní češtiny, jenž postupně vyšel s výkladem ve čtrnácti svazcích.
V roce 1982 obhájil svou doktorskou dizertaci prací „Izaiášův EBED JHVH a smysl jeho utrpení“ na Bohoslovecké fakultě v Prešově a byl promován na doktora teologie. Poté se pravidelně zúčastňoval kongresů Mezinárodní organizace pro studium Starého zákona IOSOT.
V roce 1996 ovdověl a o dva roky později, v květnu 1998, byl zvolen pomocným biskupem pražské eparchie, dne 21. 6. pak vysvěcen na biskupa mariánskolázeňského se jménem Simeon. V roce 2000 byl ustanoven biskupem olomoucko-brněnským (později povýšen do hodnosti arcibiskupa) a v této funkci setrvává dodnes.
Celý svůj aktivní život byl literárně činný. Přispíval do církevního tisku exegetickými články, úvahami, básněmi i povídkami. Již roku 1958 vydal skripta k celé Bibli kromě knih Mojžíšových. V církvi je znám jeho překlad z díla metropolity (pozdějšího patriarchy) Sergije (Stragorodského) „O spasení“ (před rokem vyšel pod názvem „Pravoslavné pojetí spásy“). V roce 1990 připravil k vydání knihu archimandrity Sávy Nerudy „Život našeho Pána Ježíše Krista“. V roce 2000 vyšla knížka jeho vánočních povídek „Doteky odjinud“ a v roce 2003 biblická zamyšlení „Ježíšův příchod“. V r. 2005 vydal úpravu své doktorské práce „Tajemství starozákonního proroctví“. Později vydal překlad jitřních a večerních modliteb „Od spánku do spánku“. V r. 2014 vydal knihu „Neděle s Ježíšem“, která je sbírkou jeho nedělních kázání a dočkala se velkého úspěchu mezi věřícími.
Na setkáních s kněžími neustále nabádá své duchovenstvo, aby se v každé církevní obci systematicky vyučovalo náboženství. I v pokročilém věku udivuje mladší duchovní svou vynikající pamětí. Vede presbyterské konference, účastní se poutí a významných celoeparchiálních akcí.
Náš vladyka Simeon je laskavým, zkušeným a pevným hierarchou, který vede své duchovní stádce v časech radostných i těžkých podle svého nejlepšího svědomí tak, aby zůstávalo pevně semknuté v jednotě v Kristu.
Přejeme našemu vladykovi pevné zdraví a hojnost Božího požehnání na mnohá a blahá léta!
Redakce
V jihlavské čajovně Kuba a Pařízek (na Masarykově náměstí) už od 10. prosince probíhá výstava ikon mátušky Jany Baudišové pojmenovaná „Ikona – okno do věčnosti“ (viz pozvánka). Výstava byla prodloužena do konce února.
Součástí výstavy byla i veřejná přednáška na téma pravoslavná spiritualita, při které duchovní správce jihlavské církevní obce objasnil hlavní rysy pravoslavného duchovního života – především se zřetelem k terapeutickému principu naší spirituality, jak ji podávají dávné i současné duchovní autority.
Výstava ikon bude 7. února završena veřejnou přednáškou Mgr. Jany Baudišové na téma: „Nejlepší díla pravoslavného ikonopisectví“.
(Pozvánky v PDF – viz stránku Pravoslavné církevní obce v Jihlavě)
NEDĚLE O CELNÉM A FARIZEOVI
VYSVĚCENÍ BRATRA MATÚŠE NA DIÁKONA
Dne 28. ledna 2018, v neděli o Celném a farizeovi, kterou začínají tři přípravné týdny před Velkým půstem a kdy se poprvé při pravoslavných bohoslužbách začíná opět po roce používat kniha, které říkáme Triod postní, byla v našem brněnském chrámu sloužena archijerejská svatá liturgie. Tuto liturgii sloužil přeosvícený vladyka Izaiáš, vikární biskup šumperský.
Ještě před svatou liturgií byl na čtece čili žalmistu postřižen bratr Matúš Vavro. Během liturgie, po proměnění Svatých darů, byl pak bratr Matúš rukopoložen na diákona.
V tento den, kdy Pravoslavná církev svými bohoslužebnými texty, zpěvy a celkovým zaměřením kázání nás připravuje k blížícímu se Velkému půstu, se ústředním tématem nedělního kázání stalo podobenství o Celném a farizeovi. Toto krátké podobenství je popsáno v Písmu svatém Nového zákona, konkrétně u evangelisty Lukáše (Luk 18,10–14). Svatý evangelista Lukáš více než ostatní evangelisté má tendenci klást důraz na soucit Pána Ježíše ke ztraceným a zbloudilým, k těm, koho odsuzuje a často i zavrhuje „slušná společnost“. Evangelní příběh o těchto dvou starozákonních mužích poukazuje zejména na odsouzení farizea.
V našem dnešním jazyce má slovo farizeus často pejorativní nádech, kdy je tímto slovem označován nějaký „náboženský pokrytec“. Vždycky tomu tak ale nebylo. V době evangelní byli farizeové spíše lidmi s neskrývanou a neobvyklou zbožností, horlivostí pro výuku Mojžíšova zákona a židovské tradice. Pravda, u někoho byla tato zbožnost spíše falešná a předstíraná, u někoho však zcela upřímná.
V tomto podobenství náš Spasitel nehovoří o tom, že by byl farizeus odsouzen, říká jen, že celník se do svého domu vrátil ospravedlněn. Pro ty, kteří naslouchali Pánovým slovům, byl celník příkladem zjevně špatného člověka. Byl považován za zkorumpovaného výběrčího daní ve službách římských okupantů. Byl nenáviděn a opovrhován všemi čestnými lidmi. Ale právě on odchází do svého domu ospravedlněn. Proč? Protože on o sobě ví a uznává, že je špatným člověkem, který už nemůže s ničím jiným počítat než jen s nezaslouženou Boží milostí. A také proto je připraven tuto milost (csl. blahodať) přijmout.
Proč je zapotřebí nepovažovat sebe sama za důstojného? Zejména proto, abychom se otevřeli Boží milosti, neboť naše svatá Církev říká o Bohu, že: Jeho blahost a dobrota je nekonečná, nesmírná a lidumilnost Jeho nevyslovitelná a nepopsatelná. Pán je připraven smilovat se i nad tím nejhorším člověkem. Obtížnost tohoto úsilí však spočívá v tom, že člověk kvůli své hrdosti, pýše a nevíře sám sebe odcizuje a od této Boží milosti se odděluje. Není možné se smilovat nad tím, kdo si myslí, že žádné milosti mu není třeba, stejně jako není možné nasytit toho, kdo není hladový, či uzdravit toho, kdo není nemocný. Také proto se Církev tuto neděli modlí následujícími slovy: Postarejme se o to, abychom si brali příklad z ctností farizeových, a usilujme o pokoru celného… (1. verš z kánonu 5. písně na jitřní O celném a farizeovi).
„Bože, buď milostiv mně hříšnému.“ (Luk 18,13)
Článek prot. Marka Malíka v PDF: nedele_celnika_farizea_aktualita-3_2018_pco_brno-opt130lpi
Z facebookové stránky farnosti při brněnské katedrále
Na rozloučenou s letošním svátkem Zjevení přináším odkaz na článek o tomto svátku (na weblogu Ambon). Ze závěru článku:
Všimněme si, že Kristus začíná konat své dílo záchrany člověka tam, kde se lidé kají. Přichází za Janem, který svým křtem očišťuje hříšníky. Kristus se objevuje před národem na místě, kde se děje pokání. Nepřichází se zjevit k veleknězi Chrámu, ani na sbor farizeů, nepředstupuje se svým Evangeliem před sbor učenců a znalců Písma ani nejde k žádnému vladaři. Jeho kroky zamířily mezi největší hříšníky, k Jordánu, kde se Jan těchto morálních ztroskotanců ujímal a navracel je skrze pokání na správnou cestu. Podle stejného principu se bude Pán řídit po celé následující tři roky. Až do své smrti bude navštěvovat kající hříšníky, vcházet pod střechu celníků a opomíjet ve společnosti proslulé a všemi velebené sebejisté „spravedlivce“, nadmuté pýchou nad svou zbožností, neboť „nepotřebují zdraví lékaře, ale nemocní“.
A můžeme vidět (do té míry, jakou se nám odkrývají Boží způsoby), že podle stejného principu Bůh jedná i dnes. Přichází tam, kde se děje pokání. Vše, co děje s člověkem v církvi, všechny stupně dosahování spásy, – to vše se děje jen a pouze v duchu pokání. Bez kajícnosti je celý náš církevní život jen krásná slupka, pod níž však není nic.
Blíží se velkopostní doba. Období kající, čas askeze a zvýšené snahy o duchovní život. Snad nejdůležitější část křesťanského roku. Může být správně využita jen, najdeme-li morální sílu k pokání, tj. odhodláme-li se nahlédnout do propasti svého srdce a máme-li odvahu se tam rozhlédnout, bez ohledu na to, že se zděsíme nad tím, co tam vidíme. Pak pochopíme, k čemu potřebujeme Krista, a pak za námi přijde jako tenkrát na Jordán. (Celý článek)
 |
 |
 |
Z řeckých zdrojů připravil Michal Dvořáček
 |
 |
 |
 |
 |
 |
Zde vše v jednom PDF souboru: o-svatku-bohozjeveni-a-jeho-letosnich-oslavach-v-pco-brno_2018_v2b
Posvěcení vod řeky Dyje
Dle tradice se v den svátku Zjevení Páně světila voda i ve Znojmě. Posvěceny byly proudy místní řeky Dyje. Podle zvyklostí se v posvěcené řece někteří místní křesťané vykoupali.
Fotogalérie
ZJEVENÍ PÁNĚ, Křest Pána našeho Ježíše Krista 2018
Dne 19. (6.) ledna jsme oslavili svátek Zjevení Páně – Křest Páně v Jordánu. Tento svátek poukazuje na počátek Kristovy učitelské a spasitelské činnosti, a je naznačen právě křtem v Jordánu. Při křtu Páně se ve vodě zjevilo světu tajemství (tajina), a toto tajemství je třeba chápat jako tajemství Božské Svaté Trojice. »Otevřela se nebesa a spatřil Ducha Božího, jak sestupuje jako holubice a přichází na něho. A z nebe promluvil hlas: „Toto je můj milovaný Syn, jehož jsem si vyvolil“.« (Mat 3,16-17). Událost trojičního zjevení Božství Svaté Trojice na proudech Jordánu osvěcuje naši mysl a odhaluje nám Boha jako Trojici jednobytnou a nerozdílnou. Další význam tohoto svátku spočívá v tom, že každý z nás se prostřednictvím ponoření (pokřtění) ve vodě osvěcuje, takže jsme osvojeni za syny Otcem Světla, zásluhou Syna a mocí Ducha Svatého.
Hlavní pak smysl svátku Zjevení Páně, stejně jako i u ostatních, je zjevená Kristova láska k nám, k lidem, pro které náš Pán vzal na sebe hříchy lidského pokolení. A i my proto máme a musíme činit stejně tak, tedy především milovat bližního svého (Mat 22,39), chceme-li následovat Krista na Jeho spasitelné cestě. On nás přitom neustále posilňuje svou mocí a svou milostí. Jedním z hmatatelných důkazů jeho Božské moci je i posvěcená voda, kterou nám Pán v den svátku Zjevení dává a která je nám ku pomoci proti pokušením a nesnázím. Tuto posvěcenou vodu si odnášíme domů, abychom Jeho milostí byli neustále posilňováni.
Po dnešní liturgii proběhl v chrámu obřad velkého svěcení vody, posvěcenou vodu si poté věřící odnášeli domů jako prostředek ku pomoci a k uzdravení duše i těla.
Po druhé hodině odpolední jsme se setkali na břehu řeky Svratky, v Brně Bystrci. S průvodem a s korouhvemi jsme došli na již tradiční místo, kde byla poté svěcena řeka Svratka a to nejen pro obyvatele našeho města, ale jako požehnání i pro celý kraj, kterým řeka na své pouti protéká.
Zdroj: facebookový profil brněnské církevní obce
OSLAVA PRAVOSLAVNÝCH VÁNOC DLE STAROBYLÉHO JULIÁNSKÉHO KALENDÁŘE V BRNĚNSKÉ FARNOSTI PŘI CHRÁMU SV. VÁCLAVA
Kristus se rodí! Oslavujte Ho!
Vánoce jsou bezesporu svátky pokoje, radosti, ale málokdo je spojuje také se světlem, které k nim přece jen bytostně patří. A vždyť je to především zářivá betlémská hvězda, která ukazovala perským hvězdářům cestu ve dne i v noci a jež symbolizuje Boží světlo pro tento svět. Dokládají to také samotná slova oslavného hymnu čili troparu ke svátku Kristova Narození: „Narozením tvým, Kriste Bože náš, vzešlo světu světlo poznání…“. Světlo Kristova narození je tedy spojováno s poznáním, s poznáním Boha, který se zjevil v těle, když se před tím usídlil v lůně Panny, „požehnané mezi všemi ženami“ (Luk 1,42).
Podobně jsme letos vítali příchod a narození Spasitele i v naší farnosti: světlem a touhou po poznání této odvěké božské pravdy, kterou hlásala pokolení starozákonních proroků a která se naplnila až v době novozákonní.
Betlémské světlo nemohlo tedy chybět ani v pravoslavném chrámu sv. Václava pod Špilberkem. Přinesli nám ho brněnští skauti. A tímto světlem nebylo nic menšího než velké a požehnané světlo z Betléma, zažehnuté od lampády umístěné nad místem skutečného Pánova narození, které od místních skautů každoročně přijímáme.
„Nebe i země spojily se dnes při narození Kristově. Dnes přišel Bůh na zemi a člověk vystoupil na nebesa,“ jak se zpívalo ve verších (stichirách) Velkého povečeří ke svátku Kristova Narození. Tato část večerní bohoslužby byla spojena, jak je již zvykem, s tzv. litijí, při níž se žehná pět chlebů, pšenice, olej a víno.
Velké povečeří pokračovalo ještě jitřní bohoslužbou, která uzavřela sled bohoslužeb v předvečer svátku Narození. Po celou dobu slavnostní vánoční bohoslužby byl chrám zaplněn věřícími, kteří přicházeli i se svými rodinami a známými. Mezi nimi nechyběly ani malé děti, které s dětskou prostotou a upřímností vroucně hleděly na rozsvícený betlém, v jehož centru spočíval nově narozený Spasitel – Ježíšek. Tento náš chrámový betlém vždy v době zimních svátků oživí celý prostor chrámové lodi a zaujme pozornost každého návštěvníka a věřícího, jehož oko spočine na zvěstujícím archandělovi a prostých pastýřích, jakož i vzdělaných perských mudrcích, kteří všichni poslechli hlas svého nitra a vydali se za světlem, na jehož konci bylo poznání, které je věčně platné: „Neboť s námi je Bůh (Emanuel).“ (Iz 7,14)
Následující den hlavního vánočního svátku, který letos připadl na neděli, byla sloužena liturgie svatého Basila Velikého. Tentokrát s ještě hojnější účastí věřících.
Svaté přijímání bylo podáváno věřícím ze dvou kalichů, aby všichni, kdo si přáli přistoupit k této svaté tajině, se mohli v den Kristova Narození sjednotit s naším Spasitelem, nebeským Králem. Vždyť sám Kristus ve svém Evangeliu praví: „Já jsem ten chléb živý, který sestoupil s nebe; kdo jí z tohoto chleba, živ bude na věky.“ (Jan 6,51)
Slavnostní liturgie byla zakončena mnoholetím Jeho Blaženosti Rostislavovi a Vysokopřeosvícenému Simeonovi za zpěvu celého chrámu.
Odpoledne, po večerní bohoslužbě, která byla sloužena o něco dříve než obvykle, se uskutečnilo již tradiční setkání věřících v Kulturním centru Radnice Brno-střed při příležitosti společné oslavy svátku Narození. Na úvod letošního programu slavnostního večera, který uvedl sám představený farnosti otec prot. Jozef Fejsak, zazpíval pěvecký sbor brněnské farnosti tropar svátku Kristova narození „Narození Tvé, Kriste, Bože náš“ spolu s několika dalšími tradičními koledami ze svého repertoáru. Koledy poté zazpívaly také děti z naší farnosti, z jejichž provedení měli radost všichni přítomní.
Na samý závěr vystoupil ještě komorní soubor Brněnská camerata pod vedením pana učitele Petra Zapletala ze Svatováclavské hudební školy.
Zbytek večera patřil již volné zábavě a chutnému pohoštění, které připravily ženy naší farnosti pod vedením mátušky Marie.
V Brně dne 7. 1. 2018
jer. Marek Malík a Michal Dvořáček
Z facebookové stránky brněnské farnosti: facebook.com/SvatyVaclavBrno/
Vtělení Božího Syna je v biblické i církevní tradici spojeno s astronomií. Pohanským národům bylo Narození Kristovo zvěstováno jazykem, který jejich mudrcové uměli číst, – jazykem nebeských úkazů. Proto hvězdopravci zaznamenali toto zvěstování, které se jim ukázalo na nebeské báni, a tři takoví mágové vypravili se k Betlému. Židům bylo blížící se narození Mesiáše zvěstováno proroky. Naplnění těchto proroctví starý Izrael očekával. Jejich součástí bylo označení času i místa, kde a kdy se to mělo stát, a proto byli židé v této době plni napjatého očekávání a vyhlíželi, kdy už k nim bude Hospodinem poslán jejich zaslíbený král.
I přes zjevné sdělení Božích proroků židům, byli pohani – jak se zdá – schopni lépe než židé pochopit, co se stalo v Betlémě. Přes nedokonalost jazyka přírodních úkazů vyrozuměli, co jim touto řečí Stvořitel sděloval, a přišli uvítat Spasitele světa. A tento trend měl pokračování. Po zrodu křesťanské církve, která se zprvu obracela k židovskému prostředí, se nakonec přeneslo těžiště církevní misie mezi pohany.
Zřejmě v důsledku toho nám astronomické jinotaje v symbolickém církevním vidění zůstaly. Zvláště v souvislosti se svátky Narození Páně obsahují hymnické texty církve mnoho narážek a obrazů vázaných na astronomii. Proti obrazu pohanských mágů, vedených hvězdou při putování do Betléma, nám církev staví před oči obraz Kristova Narození připodobněného ve svátečním troparu k východu Slunce. Oproti hvězdám je Boží Syn církví oslavován jakožto „Slunce spravedlnosti“. A nás všechny církev přivádí k tomu, abychom se odvrátili od služby pouhým hvězdám ke klanění se duchovnímu Slunci – Kristu. Zatímco hvězdy krouží po nebeské klenbě patřící k tomuto světu, Slunce spravedlnosti vychází z výsosti – tj. přichází k nám z věčnosti. Vzhůru srdce! Povznesme se od světýlek věcí dočasných k oné nezapadající záři věčnosti. Pomíjivé hvězdy nemohou osvětlit temnotu a vyhnat tmu z jeskyně našich srdcí, zatímco Slunce Kristovo osvítí naše nitro a naplní prázdnou jeskyni našeho srdce, když dovolíme Kristu, aby se i v nás narodil.
Dobytčí chlév se v Betlémě stal příbytkem andělů, zářícím trůnem Nejvyššího. Kristus rodící se v tmavé jeskyni našeho nitra, zaneřáděné zvířecími vášněmi a hnojem hříchů, změní naše srdce na místo čisté, jasné, skvoucí a důstojné Božího spočinutí.
Všechny tyto úvahy, plné symbolických obrazů, ukazují velice konkrétní proměnu, k níž jsme Kristem povoláni: pokáním se očistit od hříchů, aby naše nitro mohl osvítit Kristus, když se v nás jako v betlémských jeslích narodí. Toto Slunce dává lidským srdcím nejen očištění, ale i to, po čem prahne lidský rod odjakživa – poznání Boha. Poznat Boha znamená zamilovat si ho, neboť není možné Boha vskutku znát a nemilovat ho. Kristovo „světlo poznání“ nás tedy s ním sjednocuje a zároveň nás osvěcuje, takže díky němu můžeme hodnotit – poznáváme, co je dobré a bohumilé, a co je pro nás zlé a Bohu odporné.
Tak se můžeme ubírat po stezkách svých životů, jako ten, kdo jde ve dne. To znamená bez bloudění, bez pádu do jámy – čili varujme se skutků tmy, hříchu a klamu. Vždyť přece víme, kam kráčíme, jaký je cíl naší cesty. Velký je rozdíl mezi člověkem putujícím za dne a tím, kdo tápe ve tmě tmoucí! Veliká je proměna synů světa hříchu na „syny světla a syny dne“, kterou s námi chce Bůh učinit!
Jak poznáme, že se v nás tato proměna našeho nitra děje? Jejím neklamným projevem je, když duši naplňuje pokoj a smíření. Jak to zpívali andělé: „Na zemi pokoj, lidem dobrá vůle!“ Člověk obdarovaný pokojem zjistí, že už nic jiného nepotřebuje. Kdo má v sobě Krista, má všechno.
Narozením tvým, Kriste Bože náš, vzešlo světu světlo poznání,
neboť v něm ti, kteří hvězdám sloužili, hvězdou naučeni byli
klaněti se tobě, Slunci spravedlnosti,
a znáti tebe, Východ z výsosti;
Pane, sláva tobě!
(Tropar svátku Narození Páně)
(Velká večerní, jitřní a svatá liturgie)
Při liturgiích a po bohoslužbách jsme zpívali vánoční koledy – letos dokonce v šesti jazycích!
Internetová stránka jihlavské farnosti: pravoslavi.cz/jihlava
Jako každoročně sloužil 30. prosince 2017 vladyka Izaiáš s požehnáním Jeho Vysokopřeosvícenosti vladyky Michala svatou liturgii v Praze na Olšanech, v kapli Zesnutí přesv. Bohorodice. Po liturgii konali oba archijerejové panychidu na hrobě stále vzpomínaného blaženého metropolity Doroteje.
Již dvanáctým rokem se pravidelně konají pravoslavné bohoslužby na Jesenicku. Jejich hlavním místem jsou pronajaté prostory v zimní kapli katolického kostela Nanebevzetí Panny Marie v Jeseníku.
V sobotu 23. 12. byla kaple po rekonstrukci slavnostně vysvěcena mladým biskupem šumperským Izaiášem. Úpravy vnitřního prostoru spočívaly především ve „zprůhlednění“ čelní stěny kaple, která byla dříve zakryta závěsem a vrstvou polystyrenu. Po odkrytí proskleného průhledu se do místnosti vpustilo množství světla a také nádherný pohled na vitrážová okna v dolní chrámové lodi. Celý prostor se pomyslně nadechl a příchozí návštěvník bohoslužby se musel kochat krásou sakrálního prostoru. Ten byl také ozařován novým lustrem dopraveným z Řecka, který byl místním věřícím zapůjčen na „věčné časy“ biskupem Izaiášem. Bílý interiér je doplněn novým nábytkem z masivního dřeva, světlým kobercem asociujícím božskou čistotu, který byl dovezen až z Bruselu. A především tu jsou nové ikony, které září ze stěn a upoutávají pozornost svými barvami. Jedná se o práci brněnské organizace Podané ruce, která se věnuje terapeutické činnosti s hendikepovanými lidmi. K vidění jsou zde také kopie ikon naší přední ikonopisky Jany Baudišové z Jihlavy. Stávající mosazné náboženské artefakty prošly náročnou restaurací a jsou ozdobou posvátného prostoru.
Při následné archijerejské liturgii ožil krychlový tvar kaple pravoslavnými postními zpěvy, neboť zde sloužící slaví vánoce až 7. ledna. Rytmus bohoslužby doplňovaly modrozlaté barvy rouch sloužících a také četné prosby o zdraví, pokoj, mír, požehnání a také o ochranu naší vlasti před napadením cizozemci. Pětadvacet přítomných na závěr vyslechlo slova díků od místního duchovního o. Josefa Libora Kratochvíli na adresu všech kdo se na rekonstrukci podíleli. Především místnímu katolickému knězi o. Bubovi, biskupu vikáři Izaiášovi a bratru Arkadijovi.
Závěr sobotního významného dne se konal v nedalekém hotelu Slovan, kde při hostině zněly písně polské, ukrajinské, slovenské i české podle národnosti zúčastněných. Pomyslnou předvánoční tečkou byla slova paní místostarostky Blišťanové, která byla přítomna slavnostní události. (J.L.)
(Článek vyšel v místním periodiku Jesenický týdeník)
Na pozvání důstojného otce Nikolaje a s požehnáním Jeho Vysokopřeosvícenosti arcibiskupa Michala sloužil vladyka Izaiáš svatou liturgii v Mochově v pražské eparchii.
Druhý den svátku Narození Páně, na Sbor přesvaté Bohorodice, sloužil vladyka Izaiáš na tradičně české farnosti v krásném malebném chrámu v Čelechovicích na Hané.
Na první den svátku Narození Pána Ježíše Krista sloužil vladyka Izaiáš na tradičně řecké farnosti v Ostravě na zámečku.
Na svátek Narození Ježíše Krista podle nového stylu sloužil vladyka Izaiáš večer jitřní bohoslužbu ve Štěpánově u Olomouce.
Ke konci roku 2017 přijal náš vladyka Izaiáš pozvání Jeho Vysokopřeosvícenosti arcibiskupa Michala zúčastnit se 22. prosince bohoslužby u příležitosti oslavy ikony Matky Boží Neočekávaná radost. Bohoslužba se konala za přítomnosti metropolity Vysokopřeosvíceného vladyky Agapita v monastýru v Loděnici.
KONCERT SBORU GYMNÁZIA OLGY HAVLOVÉ
V pátek 15.12.2017 se již podruhé v kapli svatých Andělů strážných v Ostravě-Pustkovci konal adventní koncert Sboru Gymnázia Olgy Havlové, v jehož podání zazněly koledy a jiné duchovní písně s námětem blížícího se svátku Narození Páně.
WROCŁAW 2017
Po třech letech se v sobotu 16.12.2017 poutníci z Pravoslavné církevní obce v Ostravě-Pustkovci vypravili do polské Wrocławi (Vratislavi), kde navštívili chrám svatých Cyrila a Metoděje na ostrově Piasek. Zdejší duchovní otec Grzegorz Cebulski se jim ochotně věnoval a seznámil je nejen s chrámem, ale i s historií a současností pravoslaví ve Wrocławi.
16. prosince vykonal vladyka Izaiáš, s přisluhováním početného duchovenstva, obřad svěcení nového prestolu v Uherském Brodě, kde díky iniciativě br. Yuriye Moyshe roste nový chrám sv. Jiří. Br. Moysh společně s dalšími věřícími požádali olomoucko-brněnskou eparchii o kanonickou církevní správu. Eparchiální rada projednala tuto žádost a souhlasí s ustanovením přípravného výboru pro vznik nové církevní obce na území naší eparchie. Radou schválení členové přípravného výboru nyní podnikají potřebné kroky ke svolání ustanovujícího první shromáždění uhersko-brodské církevní obce.
V souvislosti s těmito událostmi byl v novém chrámu vysvěcen prestol, aby se u něj mohli členové zde vznikající církevní obce scházet k bohoslužbám, a byl tím zahájen liturgický život na tomto místě. V duchovním smyslu je církevní obec tam, kde se věřící shromažďují kolem svatého prestolu k modlitbám, díkůvzdáním a ke službě svatých Tajin. Tam, kde se slouží božská liturgie, podává se eucharistie – drahocenné Tělo a Krev Kristovy, platí Kristova slova: „Kde jste dva neb tři v mém jménu, tam jsem já uprostřed vás.“ Bez ohledu na velikost duchovního stádce je jeho bohoslužebný život napojen skrze eparchiálního biskupa na oživující tep mystického Těla celé světové pravoslavné Církve.
Obřad svěcení prestolu je pln tajemné symboliky a vykonává se u nás stejně, jako ve všech pravoslavných chrámech v přítomnosti a jak probíhal v minulosti a — dá-li Bůh — bude tomu tak i v příštích letech. Přítomní byli šťastni, že se mohli zúčastnit takového mystéria a jistě cítili v průběhu svěcení, kterým byl tento svatý prestol připojen ke všem pravoslavným prestolům světa, jak je důležité dodržovat naše pravoslavné kánony a tradice a bránit je před narušováním. Buďme pravověrní, přidržujme se učení svatootcovské orthodoxie a orthopraxe, neboť to nás činí pravoslavnými a spojuje nás a sjednocuje s pravoslavnými na celém světě!
Vysvěcení prestolu napodobuje křest člověka, jehož narození zpodobeno položením základního kamene. Proto před začátkem svěcení prestolu vladyka posvětil památeční mramorovou desku, která bude umístěna na chrámu na znamení jeho řádně kanonicky provedeného vysvěcení. Při svěcení se prestol nejprve omývá vodou podobně, jako je omyt ten, kdo přijímá křest; posléze je pomazán myrem a oděn do bílých šatů. Bílá barva je zde symbolem nadsvětské čistoty a Boží blahodati.
Prestol, na kterém se koná svatá eucharistie, je nejdůležitější místo v chrámu, ohnisko zvláštní přítomnosti Boha, Boží trůn. Jeho vysvěcení je odevzdáním dokončovaného chrámu Bohu a předáním věřícím, aby se zde shromažďovali k modlitbě a setkávali s Bohem. Mystérium se koná za královskými vrátky. Každý úkon obsahuje mnoho významů. Všechny symboly navazují na oběť Ježíše Krista a Jeho stálá přítomnost dominuje celé slavnosti.
Biskup i ostatní duchovní připravující prestol na sebe odívají (přes liturgická bohoslužebná roucha) bílé zástěry. Ty symbolizují čistotu jejich záměrů a současně označují, že to, co konají, děje se jménem všech pokřtěných. Prestol má formu metr vysokého čtvercového stolu, vyrobeného z masivního pevného dřeva – z dubu, jasanu či z borovice apod. Čtyři sloupky symbolizují čtyři světové strany. Čtyři rohy oltářního stolu symbolizují čtyři evangelisty. Sloupky mají nahoře přesně připravené otvory pro spojovací hřeby. Na ně se až v průběhu samotného svěcení připevňuje vrchní prestolní deska. Do předvrtaných otvorů sloupků nalévá biskup tzv. voskomastix (to je rozehřátá směs včelího vosku, kadidla a pryskyřice i dalších ingrediencí). Všechny části, z nichž se sestavuje prestol, i všechny další použité matérie skrápí biskup svěcenou vodou.
Kněží přinášejí vrchní desku prestolu. Na spodní stranu desky teď světící biskup zapisuje „kroniku“ slavnosti vysvěcení – datum, místo, jména vysvěcujících, představeného duchovního. Poté je kněžími deska položena na sloupy. Jsou v ní — přesně nad otvory ve sloupcích — připraveny čtyři otvory s vydlabanými prohlubněmi, jimiž se znovu vlévá voskomastix. Připomíná balzám, který připravili pro tělo Kristovo šlechetní Nikodém a Josef Arimatejský.
Použitý voskomastix symbolizuje naše sjednocení s Kristem, s Jeho obětí a zmrtvýchvstáním. Do otvorů se poté zatloukají čtyři dřevené hřeby. Představují hřeby, kterými byl Kristus přibit ke kříži. Jsou zatloukány oblými kameny bez ostrých hran, aby při tom nedošlo k poranění prestolu. Tyto kameny pak zůstanou navždy ležet pod prestolem. Nyní je vrchní deska už pevně natrvalo spojena se sloupy.
Přichází chvíle, kdy je na znamení duchovní očisty prestol omýván teplou vodou. Po osušení je znovu omyt růžovou vodou, která vůní připomíná myrhu, přinesenou ženami myronosicemi ke hrobu Páně, smíšenou s červeným vínem, symbolem Kristovy krve. Biskup posvětí vonnou vodu a víno, slévá je v jedno a vylévá na prestol. Touto vzácnou směsí kněží spolu s vladykou dlaněmi potírají celý otářní stůl. Nakonec duchovenstvo prestol osuší novými houbami; ty jsou poté uloženy pod prestol. Tyto úkony připomínají přípravu Ježíše k pohřbu.
Takto připravená deska je potírána svatým myrem tak, jako člověk je pomazán při Tajině myropomazání po křtu. Tím se na něj klade pečeť daru Ducha Svatého a vyprošuje se zvláštní milost místu, na kterém bude přinášena eucharistická oběť. Prestol je posléze oblékán do spodního liturgického odění zhotoveného z čistého lnu. Je to plátno, které připomíná pláštěnici (katasarku – rozprostírající se po těle, přiléhající k tělu), do které byl zavinut Ježíš Kristus po snětí s kříže. Na vnějších stranách je tento oděv obtočen dlouhou šňůrou, vedenou zvláštním způsobem, aby na každé boční straně prestolu vytvářela kříž. Provaz symbolizuje pouta, kterými byl spoután Ježíš, když Ho vedli na soud, a současně moc Boží, která udržuje svět — jeho čtyři strany — a do jednoho celku spojuje vše, co žije na zemi.
Když je obvazování dokončeno, je prestol odíván do svrchního šatu – po všech pěti stranách je rozprostřeno vnější oblečení ze zvláště zdobené tkaniny, často protkané zlatými nitěmi (šatu se říká indicie; od řeckého – oblékat). Symbolizuje lesk Boží slávy. Na znamení duchovního posvěcení místa biskup nyní zapaluje svíce či lampádu na prestole (nebo vydá povel k postavení první svíce na nový prestol).
Následuje příchod svatých ostatků mučedníků, které biskup nese slavnostně na diskose, na prestole je pomazává svatým myrem, vkládá do schránky – relikviáře, a tu umísťuje do nitra svatého prestolu (většinou je uložena uprostřed vnitřního prostoru prestolu – na krátké páté prostřední noze oltářního stolu (nebo na trnoži), na kterou je případně připevněn dřevěný kříž obsahující ostatky).
Na oblečený prestol se nadále ukládá antimins – posvěcené hedvábné či jemné lněné plátno (zdobené velkopátečním motivem) s pověřením příslušného archijereje k vykonávání svaté liturgie. Na něm, jako na Ježíšově hrobě a na prvokřesťanských hrobech mučedníků, se koná posvátná vzpomínka Ježíšova utrpení, smrti a zmrtvýchvstání, což je zpřítomněno silou blahodati Svatého Ducha sestupujícího při Božské liturgii na předložené Dary. Na závěr svěcení se na prestol kladou ostatní předměty – náležitosti, které dle dávných tradic mají na prestole vždy spočívat: evangeliář, žehnací kříž, darochranitelnice apod. Postaví se zaprestolní kříž a dle jerusalemského typikonu se instaluje sedmisvíčník. Na takto připraveném prestole je už možno sloužit svatou liturgii, kterou archijerej s přítomným duchovenstvem a shromážděným Božím lidem ihned vykoná. Od této chvíle začíná plný blahodatný život obce věřících podobně, jako je křtem a myropomazáním zahájen plný duchovní život dítěte. (Použito článku MUDr. Jiřího Karpowicze)
1. fotogalerie z průběhu duchovní slavnosti
Po vysvěcení prestolu jsme sloužili archijerejskou božskou liturgii. Při kázání se hovořilo o zásadním významu chrámu pro život pravoslavného křesťana. Byla zdůrazněna slova svatého starce Paisije Svatohorce, že do chrámu přicházíme, abychom se posvětili. Prestol znamená v současné řeči „trůn“. A trůn je zde pro toho, kdo na něm usedá – a tím je Kristus, jemuž patří prestoly v našich chrámech a který se k nám z těchto prestolů sklání, aby se nám sám dával za pokrm, jímž nasycujeme a léčíme své duše, aby byly schopny věčného života v Boží blízkosti – v ráji. V chrámu se koná svatá liturgie s podáváním svatého přijímání, což je to nejkrásnější a největší, co na tomto světě existuje. Odtud pramení láska věřících k chrámům, kam přicházíme setkat se s milovaným Kristem. Připomíná se nám podobenství o marnotratném synu, kajícně se vracejícímu ke svému otci, a ten — jakmile ho spatřil — vyběhl mu vstříc, přijal jeho pokání a otevřel mu svou náruč. Obrazně řečeno, setkali se na půli cesty – kráčeli si vstříc. I pro nás jsou chrámy takovým místem v půli cesty, kam s touhou po návratu k Bohu všichni spěcháme a kam Spasitel sestupuje, objímá a pozdvihuje naši duši, aby nás uvedl do nebeského království.
Po liturgii vladyka pohovořil o významu chrámu pro naši spásu a vřele poděkoval donátoru a staviteli chrámu; při tom vyjádřil naději, že se zde příští rok znovu sejdeme k novému svěcení – tentokrát k vysvěcení celého chrámu. Důstojnému otci Olegovi, jeho mátušce a všem dalším poděkoval za zorganizování dnešní slavnosti a všem popřál, aby zde nacházeli svůj duchovní domov.
Po zpěvu mnoholetí bylo v chrámu prostřeno chutné postní pohoštění, u něhož jsme strávili ještě nějakou dobu v přátelských rozhovorech.
Díky Bohu za tento den!
Všem budovatelům chrámu, sloužícímu zde otci Olegovi a církevní obci při chrámu sv. Georgije uděl, Hospodine, zdraví, spasení a ve všem zdar na mnohá léta!
2. fotogalerie
Autoři fotografií: prot. Libor Raclavský a Anežka Mandelíková
Oficiální liturgický kalendář (2018)
Připraveno pro ročenku olomoucko-brněnské eparchie
Forma brožurky A5 (bez graficky vyznačených půstů)
Ke stažení v PDF: • Juliánský kalendář (tzv. starý): kalendar-eparch2018-dil2-juliansky.pdf • Smíšený kalendář: kalendar-eparch2018-dil3-smiseny.pdf • Nový (gregoriánský) kalendář: kalendar-eparch2018-dil4-gregor.pdf • Všechna tři kalendária (tj. celá první polovina ročenky): kalendar-eparch2018-all.pdf
Jedná se “výtržek” z oficiální kalendářní ročenky.
Celou eparchiální ročenku je možno si objednat na úřadu eparchiální rady. (Ročenka obsahuje kromě kalendárií i stručný úvodní přehled svátků, půstů a zádušních památek a aktualizované církevní adresáře /schematismus/ pro olomoucko-brněnskou eparchii a dva delší články od našich biskupů.)
UPOZORNĚNÍ: Firefox má vadný PDF zobrazovací modul. Sazba se v tomto prohlížeči neukazuje správně. Stáhněte si soubor a prohlížejte korektním prohlížečem (Acrobat Reader).