POSELSTVÍ
Posvátného synodu Pravoslavné církve v českých zemích a na Slovensku
PASCHA KRISTOVA 2017

Drazí duchovní otcové, v Kristu milovaní braři a sestry – KRISTUS VSTAL Z MRTVÝCH!

Nastala Pascha, radostný den Kristova Vzkříšení, důvod pro velkou radost. Navštěvuje nás jednou do roka, ale u těch, kteří rozumějí tajemství Zmrtvýchvstání, bývá každodenně, ba dokonce nepřetržitě. Abychom i my mohli lépe pochopit tajemství tohoto svátku, měli bychom upřít svou pozornost na slova sv. Jana Damašského z Paschálního kánonu.

Říká v něm: „Včera mě s Tebou, Kriste, pochovávali, dnes s Tebou vstávám, z mrtvých vzkříšeným. Včera mě s Tebou přibíjeli na Kříž, sám mě, Spasiteli, oslav spolu s sebou ve svém Království.“

Jak můžeme být „pochovaní s Kristem a vstát z mrtvých spolu s Ním“? Když opouštíme svět a jeho marnosti, vstupujeme do pokání a pokory jako do hrobu a tím dáváme místo Hospodinovi, který se sjednocuje s našimi dušemi, mrtvými kvůli hříchu, křísí je svojí blahodatí a dává jim uzřít slávu Zmrtvýchvstání.

Zmíněná sláva spočívá v tom, že my, otroci a zajatci hříchu, se stáváme Božím dědictvím, neboť skrze Něj ožívají naše duše. Lidská duše, která byla ve své podstatě stvořená jako nesmrtelná, zůstáva totiž, dokud se nesjednotí s Kristem, neplodná a bezcitná, svým způsobem mrtvá.

Celá Církev dnes zpívá: „Vzkříšení Kristovo spatřivše, pokloňme se svatému Pánu Ježíši…“ Ale vždyť Kristovo Vzkříšení nespatřili ani jeho současníci. O čem tedy Církev zpívá? O tom zmrtvýchvstání k mravnému, zbožnému životu, které se uskutečňuje v duši každého z věrných. Světlo tohoto zmrtvýchvstání nám dává možnost duchovním způsobem uzřít Vzkříšení Kristovo.

V Něm je skrytá síla naší víry. Neboť věřit mohou i démoni, ale žít podle víry je dané jen lidem; a ti, kteří tak činí, mají ve své duši Boha, podle slov: „Kdo mě miluje, bude zachovávat mé slovo, a můj Otec ho bude milovat; přijdeme k němu a učiníme si u něho příbytek“ (J 14, 23).

Kdysi synové Izraele v čase svátků a slavností přinášeli Bohu dary podle zákona – oběti za hřích, zápalné oběti, prvotiny a podobně. Vykonali Paschu, když vycházeli z Egypta. Nyní my křesťané slavíme Paschu Hospodinovu v den světlého svátku Vzkříšení Kristova, který na Kříž přibil hřích, zemřel za nás a vstal z mrtvých. I my přinesme Hospodinovi dary a oběti – ale nikoliv zvířat, která Kristus nepřijímá: neboť „Obětní hod ani oběť přídavnou“ nerozumných zvířat „si nepřeje a v zápalné oběti“ býků a beranů „nemá zálibu“ (Ž 39, 7).

Pokud si Kristus nepřeje oběti zvířat, jaký dar bychom Mu měli přinést v den Zmrtvýchvstání? Přinesme Mu sami sebe. Vždyť apoštol Pavel říká: „Vybízím vás, bratří, pro Boží milosrdenství, abyste sami sebe přinášeli jako živou, svatou, Bohu milou oběť; to ať je vaše pravá bohoslužba“ (Řím 12, 1).

Jak můžeme přinést sebe jako živou a svatou oběť Bohu? Tak, že už nebudeme „konat podle žádostí svého těla a mysli“ (Ef 2, 3), ale budeme „žít z moci Božího Ducha, a nepodláhat tomu, k čemu nás táhne naše přirozenost“ (Gal 5, 16), neboť právě k tomu nás nabádají slova apoštola Pavla: „umrtvujte své pozemské sklony“ (Kol 3, 5).

Jen takovouto oběť je možné nazvat živou. Zvíře, když je položené na obětní oltář, umírá; naopak svatí, kteří se každodenně přinášejí Bohu, obětují sami sebe po celý svůj život. Proto přinesme jako oběť sami sebe; napodobujíce všecky svaté, každodenně umrtvujme svůj egoismus kvůli Kristovi, našemu Bohu, tomu, který za nás zemřel a vstal z mrtvých.

Jakým způsobem se svatí umrtvovali? Nemilovali svět ani to, co je ve světě, zřekli se všeho, po čem dychtí člověk a co chtějí jeho oči a na čem si v životě zakládá (1 Jn 2, 15-16), tj. zřekli se žádostivosti, chamtivosti a marnomyslnosti, vzali svůj kříž a následovali Krista, ukřižovali svět pro sebe a sebe pro svět (Gal 6, 14). O nich apoštol Pavel praví: „Ti, kteří náležejí Kristu Ježíši, ukřižovali sami sebe se svými vášněmi a sklony“ (Gal 5, 24).

A jak se přinášeli za oběť? Žili nikoliv pro sebe, ale podřídili se Božím příkazům a zanechali svoje tužby pro lásku k Bohu a bližnímu, tj. opustili každou připoutanost k tomuto světu, vzali svůj kříž a následovali Krista podle slov: „Nežiji už já, ale žije ve mně Kristus“ (Gal 2, 20).

Přinesme Hospodinovi jako oběť sami sebe, neboť nás si přeje Bůh, vždyť jsme Jeho najvzácnějším dílem. Zatímco všecko ostatní stvořil svým slovem, člověka zformoval „vlastníma rukama“. Všecko na tomto světě zařídil tak, aby sloužilo člověku k užitku. Ustanovil ho za vládce nade vším a daroval mu rajskou blaženost. A když člověk nakonec upadl do hříchu, Bůh ho obnovil ne jinak než Krví svého jednorozeného Syna.

Proto je člověk vskutku nejdrahocennějším Božím dílem; a nejen nejdrahocennějším, ale i nejbližším, nejvlastnějším, vždyť ho stvořil, aby byl Jeho obrazem podle Jeho podoby (Gen 1, 26-27; 2, 7). Sám náš Pán, když k nám sestoupil, vzal na sebe podobu Člověka – přijal lidské tělo a duši, jednoduše řečeno: stal se Člověkem se vším všudy, kromě hříchu, a tím ještě více učinil člověka podobným sobě – učinil ho svým.

A tak se podle slov apoštola Pavla „očisťme od každé poskvrny těla i ducha a přiveďme k cíli své posvěcení v bázni Boží“ (2 Kor 7, 1), tj. učiňme Boží obraz v sobě tak čistý, jak jsme ho kdysi dostali. Setřeme z něho nečistotu hříchu, aby se ukázala krása ctností. Obnovme ho v sobě tak, aby byl „bez poskvrny, vrásky a čehokoli podobného“ (Ef 5, 27).

Pamatujme, podle obrazu koho jsme byli stvořeni, a nezapomínejme na všecka Boží dobrodiní, která nám daroval ze své lásky. S Božím obrazem v nás je totiž spjato tajemství Kristovy smrti. Když jsme upadnutím do hříchu Boží obraz v sobě zatemnili a kvůli svým přestupkům a hříchům byli mrtví (Ef 2, 1), Bůh, jak praví svatý apoštol, se slitoval nad svým stvořením a obrazem, stal se kvůli nám Člověkem a přijal za nás mrtvé smrt, aby nás vyvedl k životu.

On sám vystoupil na svatý Kříž a přibil na něj hřích, za který jsme byli vyhnáni z Ráje; „zajal zajatce“ (Ž 67, 19; Ef 4, 8), jak praví Písmo. Co znamená: „zajal zajatce (csl. pľiní pľín)“? To, že od času Adamova přestupku nás náš nepřítel ďábel zajal a držel ve své moci, takže lidské duše po oddělení od těla odcházely do podsvětí, neboť Ráj byl pro nás zavřený. Když Kristus vystoupil na svatý a životonosný Kříž, svojí Krví nás vysvobodil ze zajetí a vytrhl z ruky nepřítele. Když zvítězil a porazil toho, který nás zajal, zajal nás takříkajíc nazpět – pro sebe. Z Jeho lásky jsme byli vytrženi z moci podsvětí a nyní už závisí jen na nás, zda vystoupíme do Ráje. Podsvětí už nad námi nevládne jako předtím a nedrží nás ve svém otroctví.

Varujme se hříchu, neboť každý dobrovolný hřích nás opět vydává do moci podsvětí, znovu nás zotročuje. Poté, co nás Pán Ježíš Kristus vysvobodil z podsvětí svou krví, bude hanba a velké neštěstí, když svojí lhostejností a nepozorností sami sebe znovu uvrhneme do pekla. Kéž se tedy nad námi smiluje dobrotivý Bůh a daruje nám neúnavnou bdělost pamatovat na všecko toto a pomáhat sobě i bližním, abychom v den Strašného soudu našli aspoň maličkou milost.

„Pane, který jsi přetrpěl Kříž, pošlapal smrt a vstal z mrtvých, naplň náš život pokojem, neboť Ty jediný jsi všemohoucí. Amen.“

 † Rastislav
arcibiskup prešovský,
metropolita českých zemí a Slovenska

 † Michal
arcibiskup pražský a českých zemí

 † Juraj
arcibiskup michalovsko-košický

 † Simeon
arcibiskup olomoucko-brněnský

 † Izaiáš
biskup šumperský

Text poselství zde v PDF: paschalni-poselstvi-posv-synodu-2017

Jako každý rok touto dobou stojíme opět na prahu Velkého postu. Nad náboženským a duchovním významem postu některé křesťanské církve mávly rukou – snad se jim zdá přežitkem nebo vnější, formální, věcí. Pravoslavná církev jako, jedna z mála, neustoupila od postních předpisů, ale v praxi půst také upadá, a to ke škodě duchovního života, jehož podstatnou složkou je zdrženlivost – především od hříchu. Jestliže chceme postní období prožít tak, aby to přineslo pro naši duši užitek, je na místě zamyslet se nad jeho účelem, abychom se dočkali toho radostného svátku, na který nás postní období připravuje.

Především se nepostíme kvůli Bohu nebo proto, že nám to církev přikazuje – ale kvůli sobě. Bohu nemůže být více dobře nebo více špatně z toho, zda se kdo postí nebo ne. My se postíme dobrovolně proto, abychom se tím duchovně posilnili, ztišili se ve svém srdci a takto se mohli Bohu více přiblížit.

Spousta věřících zná postní předpisy lépe než leckterý duchovní – ví, které potraviny jsou v postu zakázané. Někteří se takto postí po celý Velký půst, někdo třeba jen v prvním a pak až ve Strastném týdnu. Někdo se vymlouvá: „Pracuji od rána do večera a závodní jídelna žádné postní jídlo nenabízí, musím jíst to, co je.“ Anebo třeba studenti: „Mám důležitou zkoušku a hodně učení, potřebuji aspoň sladkou čokoládu.“ Lze takto chápat smysl postu?

Bůh zajisté ví, že někdo musí pracovat od rána do večera i ve Velkém postu, ale jak už bylo řečeno, kvůli Němu to neděláme. Cílem našeho pozemského života je připravit se na život věčný, život s Bohem a proto bychom se měli snažit učinit svou duši pokornou, očistit se od hříchu, utišit zlé náklonnosti a vášně a tohoto se dá dosáhnout kromě modlitby především půstem.

Půst však neznamená jen zdržování se některých potravin. Mimo postu tělesného existuje i půst duševní. Při tělesném postu se člověk postí v jídle a pití. Při duševním půstu se duše zdržuje zlých úmyslů, činů a slov. Jestliže to s postem myslíme vážně, tak je třeba dodržovat i tento půst duševní. Nejen, že se mám postit od zlých úmyslů, činů, ale řádně se postí ten, kdo má zdrženlivý jazyk a vyhýbá se prázdným a hrubým slovům, pomluvám, zbytečnému posuzování, lichocení, popř. lži. Řádně se postí ten, kdo se nedopouští krádeže a netouží po cizích věcech. Zkrátka ten, kdo se mimo půstu tělesného zdržuje od každého zla.

Půst tělesný je nám užitečný, neboť slouží k umrtvování našich žádostí. Půst duševní je však dodržovat také – bez něj půst tělesný nemá smysl. Spousta lidí se postí tělem, ale nepostí se duší. Někdo může striktně dodržovat postní předpisy – po celou postní dobu nevezme do úst nic, co by bylo živočišného původu – ale přitom se hněvá na své sousedy, známé, pomlouvá apod. Jaký pak z toho má užitek?

Pravý půst je zdržování se veškerého zla. Stejně jako nakládáme půst našim útrobám, naložme jej i svým zlým myšlenkám, vášním a rozmarům. Ať se naše mysl postí od světských marností, pomyšlení na křivdu a zlé žádosti. Ať se naše oči postí od pohledu na vše nekalé. Ať se naše uši postí od pomlouvačného našeptávání. Ať se naše ústa postí od odsuzování, klevet, prázdných nebo hrubých slov. Ať se naše ruce postí od krádeže a nohy od kráčení za zlým úmyslem.

Toto je půst, který si od nás Bůh žádá. Ztrácel by smysl, kdybychom v postním období někoho odsuzovali, někomu něco záviděli, s někým se hádali, někoho pomlouvali, chovali se nelidsky apod. Půst je něco jako náš dar Bohu za naše viny, malé výkupné za naše hříchy a tento dar Bůh přijímá jen tehdy, když žijeme usmíření, v pokoji, v porozumění s našimi bližními, bratry a sestrami. Jenom takovéto naše zřeknutí se určitých potravin, ale i pití, kouření, zábavy nebo něčeho jiného, má před Bohem cenu a plní svůj účel. Měli bychom vědět, že tím, že se postíme, ukazujeme a potvrzujeme Bohu i sami sobě, že chceme Krista následovat a máme na paměti slova evangelia, která nám sdělují, že všechny vášně, zlé náklonnosti a vůbec všechny překážky, které se v našem putování na cestě duchovního života vyskytnou, lze překonat postem a modlitbou.

jer. Stanislav Dolníček