Archiv rubriky: Život eparchie

Léto v Šumperku

V katedrálním chrámu vikárního biskupa olomoucko-brněnské eparchie Přeosvíceného vladyky Izaiáše uvítali vzácnou návštěvu Vysokopřeosvíceného Michaila Meudonského (viz o jeho návštěvě v článcích níže: Oslava výročí eparchie v Brně a rozhovor s vladykou Michailem.)

Další várka obrázků z níže umístěné fotogalérie je z archijerejské bohoslužby vladyky Izaiáše.

Poslední série fotografií je z bohoslužby uspenského půstu (po novém vymalování chrámu).

(Z facebookové stránky šumperské farnosti)

 

Pohřeb a zádušní služba ve slovenských Sobrancích

S požehnáním Jeho Vysokopřeosvícenosti Jiřího, arcibiskupa michalovsko-košického sloužil náš vladyka Izaiáš 17. srpna ve svém rodném městě. Spolu s ním sloužil i jeho duchovní učitel, důstojný otec mitr. prot. Bohuslav Senič. Spolu konali  zádušní službu čtyřicátého dne za nedávno zesnulého bratra Jana, vladykova otčíma, kterého vladyka modlitebně vyprovázel do věčného života. Budiž památka jeho věčná!

(Pohřební obřady vykonal vladyka Izaiáš s místními duchovními.)

Monastýr ve Vilémově oslavil svůj svátek

Na svátek Zesnutí přesv. Bohorodice má svůj svátek hlavní monastýrský chrám a vlastně celý ženský monastýr, který je tomuto největšímu bohorodičnému svátku zasvěcen. 15. srpna letošního roku se zde konalo každoroční setkání okolních duchovních a dalších příznivců monastýru. Matka igumenie Alexie vše připravila k důstojnému průběhu duchovní slavnosti. S pomocnicemi uchystala pro všechny účastníky na posilněnou vydatné pohoštění.

Sloužila desítka duchovních v čele s duchovním otcem Eustachijem (Stanisławem) z Polska; účastnilo se přes třicet hostů. Kázání při sváteční liturgii pronesl prot. Petr Novák. K oslavované události zesnutí Matky Boží připomenul, že odešla na nebe, kam už za svého pozemského života patřila. Její přenesení vzhůru je důsledkem Kristova vítězství nad smrtí. Proto nad ním nelkáme, ale vnímáme celou tuto událost jako svátek a slavnost. Apoštolové, kteří se kolem ní při jejím zesnutí shromáždili, viděli, jak její Syn, Pán Ježíš, vyslyšel modlitby své Matky, a když se její duše oddělila od těla, sám se jí ujal a přijal ji do své náruče.

Dále otec Petr hovořil o příběhu spojeným s odchodem přesv. Bohorodice, u kterého nebyl přítomen apoštol Tomáš. Přál si však při svém pozdějším příchodu rozloučit se s Matkou Spasitelovou a naposledy na ni pohlédnout, a tak přemluvil apoštoly, aby otevřeli hrob. Když se tak stalo, shledali, že tělo Panny Marie tam není a hrob je prázdný.

Otec Eustachij (Stanisław) na závěr liturgie zdůraznil, že Matka Boží je zde s námi na zemi a pomáhá nám. A kdyby nebylo jí, Syn Boží by se nevtělil.

Liturgická slavnost byla završena průvodem kolem chrámu, kropením svěcenou vodou a čtením z evangelií. Přítomní kráčeli, nesouce kříž a ikony. Ikonu svátku nesla matka Alexie, představená monastýru. Na závěr setkání se přítomní odebrali do jídelny k občerstvení.

O přesvaté Bohorodici zpívají pravoslavní křesťané v hlavní modlitbě k oslavě tohoto svátku: „Rodíc, panenství sis zachovala, při zesnutí svět jsi neopustila. Přešla jsi k životu, jsouc Matkou Života, přímluvami svými zbavuješ smrti duše naše.“

Sváteční kondak: „V přímluvách neúnavnou Bohorodici a jako zastánkyni neochvějnou naši naději – hrob ani skonání nezajaly. Neboť ji jako Matku (pramene) Života do života (nebeského) přenesl Ten, kdo se usídlil v jejím lůně povždy panenském.“
(Sváteční hymny i s notací v PDF zde)

Článek k srpnovým svátkům na weblogu Ambon

 

 

Rozhovor s vladykou Michailem, arcibiskupem Meudonským

Naši eparchii navštívila vzácná osobnost, arcibiskup Ruské zahraniční církve, vladyka meudonský Michail. Jak je uvedeno v jednom z předchozích příspěvků, přinášíme úryvky z besedy, kterou s ním vedli naši brněnští bratři.

Maminka vladyky Michaila byla českého původu a pocházela ze Žarošic na Moravě. Se svým budoucím manželem, s tatínkem vladyky Michaila, se poprvé setkala v Lázních Luhačovice. Tam se tehdy ocitl také Donský kozák – Vasilij Semjonovič Donskov, který poprvé spatřil svou budoucí manželku Annu, když se procházela po kolonádě se svým dědečkem Antonínem. Jeho maminka mu krátce před svou smrtí dala vladykovi Michailovi své požehnání, aby se mohl stát duchovním. Po tomto požehnání vydechla naposledy a opustila tento svět.

Zeptali jsme se vladyky Michaila na některé otázky spjaté s jeho životem, vírou, ale také např. jeho osobní známostí se svatým vladykou Janem Šanghajským a Sanfranciským, kterému pozdější biskup Michail pomáhal a přisluhoval ještě jako mladý chlapec při pravoslavných bohoslužbách v Paříži.

Vladyka Michail nám vyprávěl, jaké dojmy v něm tehdy zanechala jeho první duchovní zkušenost spjatá s tajinou svaté zpovědi. Přiznal se nám, že svatý Jan Šanghajský budil vždy respekt a lidé ho považovali za člověka přísného. Podobně ho vnímal také mladý vladyka Michail, nicméně po svaté zpovědi a duchovním rozhovoru s vladykou Janem pochopil, v čem spočívá jeho duchovní velikost. Svatý Jan Šanghajský s ním promluvil s nekonečnou láskou a vysvětlil mladému chlapci, v čem tkví podstata pokání, co je to hřích a jak se vzdalujeme od Boha tím, když hřešíme. Tato zkušenost zůstala navždy zanesena hluboko v paměti budoucího biskupa RPCZ.

Svatý Jan Šanghajský byl podle slov vladyky Michaila přísným, ale s mírou a s rozumem. Ačkoli byl sv. Jan Šanghajský sám biskup, se mohlo stát, že byl v oltáři sám, bez dalších pomocníků a diákonů, takže se musel o vše postarat, jako by byl prostý kněz. A když nebylo dostatečné množství zpěváků, odešel sv. Jan Šanghajský z oltáře, aby zpíval místo absentujícího sboru…, a kněze poslal sloužit svatou liturgii. Jednou sv. Jan Šanghajský přistál letadlem na nějakém vzdáleném místě na zeměkouli, možná to bylo právě v Jižní Americe, a vystupoval z letadla po takových těch malých schůdkách, dole ho vítali dva katoličtí kardinálové, kteří si od něj brali požehnání. Také katoličtí věřící ve Francii si ho velmi ctili a dokonce malovali vlastní ikony s podobiznou sv. Jana Šanghajského.

Když vladyka Michail později, při slavnostní kanonizaci, uviděl v San Francisku svaté ostatky sv. Jana Šanghajského, konkrétně jeho odkrytou ruku, která dodnes vypadá jako živá, rozplakal se, neboť si vzpomněl na dobu, kdy tuto ruku cítil, jak se dotýká jeho hlavy a žehná mu.

V závěrečné fázi rozhovoru jsme vladykovi stručně představili život naší eparchie a farnosti. V jedné chvíli přišla řeč na jeden nechvalně známý aspekt církevního života, jímž jsou schizmata, roztržky, různá nedorozumění a odchody některých bratří a sester z Církve, kteří pak zakládají nové, paralelní struktury a v nich úporně setrvávají. Vladyka Michail nám potvrdil, že tyto věci se děly od počátku existence Církve Kristovy, a většinou se nevyhnou žádnému živému společenství. Podobné problémy měla také RPCZ ve Francii. Vladyka Michail naznačil, že vinni jsme my všichni, biskupové, duchovní i laici. Stěžejní problém spočívá v tom, že často přijímáme do Církve jinoslavné věřící lehkomyslně, bez náležité přípravy, katecheze a soužití s farností alespoň po dobu jednoho roku. Jinak hrozí riziko, že tito věřící zůstanou bez náležitého duchovního „vybavení“ (poznání a zkušenosti), doslova bez „duchovní zbroje“, o níž hovoří svatý apoštol Pavel, která je třeba pro další život v Církvi. Podle vladyky Michaila se tak můžeme stát viníky něčeho, co bude mít dalekosáhlé následky, které pak už jen těžko napravíme. Je velkým nebezpečím, když dopustíme, že se pravoslavnými stanou lidé, u nichž neproběhla náležitá doba zkoušky, seznámení se základy naší víry a osvojení si základních atributů věroučných i církevních.

Kdysi od RPCZ ve Francii odešli nějací lidé, poměrně vzdělaní a erudovaní, kteří po 2 až 3 letech po svém křtu začali kritizovat biskupa a obviňovat ho z hereze. Uvnitř tehdejšího církevního společenství, v jejich farnosti, si věřící povšimli, že tito výše zmínění bratři se náhle a radikálně změnili. Začali se stranit církevnímu společenství. Jejich tváře napovídaly o velkém vzdoru a nepřátelství. „Jednou za námi přišli,“ vypráví vladyka Michail, „a řekli: My něchatim byť Russkymi.“ Úplně tehdy opustili místní farnost a odešli z církevního obecenství v dané eparchii. Odnesli si s sebou veškeré chrámové vybavení, včetně antiminsu, podepsaného sv. Janem Šanghajským. Krátce nato, co odešli, postihly jejich rodiny i životy nepříjemné události a v jednom případě dokonce i smrt.  Právě a jedině pokorné soužití těch, kteří přicházejí a stávají se členy nějakého většího církevního společenství, např. s věřícími slovanského původu, může napomoci k duchu soudržnosti, bratrství a jednoty v Kristu a přinést plody pravého duchovního života, v němž platí ono evangelní: „Není ani Žid, ani Řek, ani sluha, ani svobodný, ani muž, ani žena. Neboť všichni vy jedno jste v Kristu Ježíši.“ (Gal 3,28)

(Celý článek o rozhovoru s vladykou Michailem si můžete přečíst na brněnském farním webu.)

Srpnová bohoslužba v třebíčském pravoslavném chrámu

Vnitřní stěny svatostánku jsou ikonograficky vyzdobeny malbami legendárního otce Vsevoloda Kolomackého, stavitele chrámu. Níže je fotografie horního místa oltáře chrámu.

Dokumentární vzpomínka na svěcení chrámu

Filmová reportáž ze svěcení chrámu sv. Václava a Ludmily 22. září 1940. Přijelo 13 kněží se svými věřícími. Vladyka Gorazd se kvůli nemoci nemohl zúčastnit. Světitelem chrámu byl otec Rezek. Na záběrech je vidět i otec Vsevolod Kolomacký (kněz s brýlemi).

 

Svatoanenská pouť v Opatově

V našem chrámu sv. Anny v Opatově u Třebíče se konala každoroční letní poutní bohoslužba za účasti místních věřících i poutníků. Jeden z našich nejstarších českých pravoslavných chrámů slavil svůj svátek. Vloni jsme vzpomenuli 85. výročí zbudování tohoto Božího stánku, který byl postaven péčí kněze Josefa Leixnera a vymalován freskami otce Vsevoloda Kolomackého.

Tehdejší početná církevní obec doznala v průběhu čtyř desetiletí totality a dále po roce 1990 znatelný úbytek věřících, přesto se v tomto památném chrámu stále konají pravidelné bohoslužby podle rozpisu uveřejňovaném na webové stránce opatovské farnosti. Kostelík tedy stále žije. Zároveň je památníkem místních rodáků padlých na bojištích první světové války (prsť zkropená krví zemřelých vojáků je uložena v chrámu pod pomníčkem na stěně se jmény padlých).

Fotogalérii z letošní bohoslužby můžete shlédnout na archivní stránce opatovské obce (najdete tam i některé detaily interiéru, např. památník padlých)

Ohlédnutí za svátkem výročí olomoucké pravoslavné katedrály

Tuto událost přijela s námi oslavit mimořádná duchovní osobnost – vladyka Michail Medonský ze Západoevropské eparchie Ruské zahraniční církve. Přítomní duchovní při besedě s vladykou vyslechli jeho vzpomínku na první zpověď – jeho zpovědníkem byl sv. Ioann Šanghajský a Sanfranciský, který mu především objasnil, že hříchem je nejen zlý skutek, ale už samotná touha – vášnivá myšlenka, jestliže opanuje lidské srdce. Když mu uděloval rozhřešení a položil na hlavu kněžský epitrachil, zalilo jej nadpozemské duchovní světlo.

(Další vyprávění o setkání s vladykou Michailem by měl časem přinést brněnský farní web.)

Hovoří-li se vystavění a posvěcení olomouckého chrámu, není možno po jménu vladyky mučedníka Gorazda nevzpomenout osobnost otce Vsevoloda Kolomackého (později archimandrita Andrej), který  se v zásadní míře na zbudování podílel: jako stavitel a budovatel i řemeslník a ikonopisec. Jeho ikonami je na stěnách vyzdoben také interiér olomouckého chrámu, jak je vidět na přiložených fotografiích.

Otec Vsevolod přišel ze Zakarpatí pomáhat sv. vladykovi Gorazdovi II. budovat českou pravoslavnou církev. Později o tom prohlásil náš svatý mučedník, že v osobě tohoto kněze mu Bůh seslal anděla s nebe.

Během deseti let (od roku 1932 do roku 1942) se chrámem „z ateliéru“ otce Kolomackého chlubí pravoslavní v Řimicích (1934), Chudobíně (1936), Střemeníčku (1936), Olomouci (1939), Třebíči (1941) a Čelechovicích (1942). Po obnovení Československa stačil ještě čas k dokončení chrámu v Kroměříži (1947) a zbudování chrámů v Medzilaborcích (1949). (Viz článek na rumburské stránce  a životopisný článek na webu orthodoxia.cz)

Už nějakou dobu se v naší církvi uvažuje o svatořečení archimandrity Andreje. Nejen pro jeho neuvěřitelnou a talentovanou pracovitost, kterou dal do služeb církve, ale především pro jeho zbožnost, modlitební úsilí, tiché pokorné nesení těžkého kříže a hluboké pokání, jimiž se vyznačoval v posledních desetiletích své pozemské cesty.

Jeho pozoruhodné ikony, napsané v uměleckém stylu lidového zakarpatského ikonopisectví, stojí výtvarně na vysoké úrovni; je to bezesporu unikát rustikálního malířského pravoslavného umění, které zdobí naši místní církev. Ikony jsou malebné, vytvářejí v nitru chrámu typicky pravoslavně útulné prostředí a je na nich patrný nesporný výtvarný talent autora, který má nejen cit pro volbu barev, ale dokázal se vyrovnat dokonce i s tak obtížným úkolem, jakým jsou dobře zvládnuté rysy tváře a duchovní – věčnost zrcadlící – výraz obličejů zobrazených postav. To vše není samozřejmost ani pro produkci ikonografických dílen v některých tradičně pravoslavných zemích.

V neposlední řadě je nutno zmínit výtvarný talent arch. Andreje pro kompozici a proporce zobrazených postav. Dále připomeňme jeho specialitu – v každém místě, kde věřícím zdobil jejich chrám svými malbami, začlenit do výzdoby chrámu ornamentální prvky odpovídající tamnímu lidovému, resp. folklórnímu specifiku krajových kulturních tradic.

Na ikony napsané archimandritou Andrejem na zdi našich chrámů nebo na desky či plátna je potřeba si nějaký čas zvykat, protože je to svébytný malířský styl, jiný než byzantský nebo ruský. Splňuje však základní duchovní požadavky pravoslavné spirituality – především se jeho autor při tvorbě dokázal vyhnout jitření emocí, sentimentu a tvůrčí svévoli individualismu (to vše je typické pro vývoj umění na západě a stojí v rozporu s pravoslavnou duchovností, pro kterou je typické, že ikony jsou výjevy z věčnosti, okna otevřená do nebeského světa, zvěčňují pozemské události života Kristova a svatých).  Jsou nepřehlédnutelnou součástí zdejší ikonografie a zároveň naším církevním duchovním lidovým uměním, které koresponduje s cestou vývoje místního pravoslaví. Provedené je s takovou vroucností a promlouvá k srdci, že si modlící se pravoslavný křesťan výtvarné dílo archimandrity Andreje dříve či později určitě zamiluje.

Rozhlasová reportáž k 80. výročí olomoucké katedrály

Vladyka Simeon, arcibiskup olomoucko-brněnský a prot. Libor Raclavský poskytli 20. července 2019 u příležitostí oslav výročí katedrály sv. Gorazda I. rozhovor

Pro Český rozhlas plus, pořad Vetikála natočil Dan Mrázek

(Přehrávání reportáže sem bylo přidáno později)

(Další fotografie z olomoucké katedrály sv. Gorazda I. ze dne 20. července 2019)

 

 

 

 

Pokračování eparchiálních oslav v Brně

V den svátku Kazaňské ikony Matky Boží zavítala do našeho chrámu vzácná návštěva z Ruské pravoslavné církve v zahraničí (RPCZ). Arcibiskup Medonský a biskup Západoevropské eparchie RPCZ, vladyka Michail (Donskov), přijal pozvání vladyky Olomoucko-brněnského Simeona a Šumperského Izaiáše, aby společně s námi sdílel radost při příležitosti 80. výročí posvěcení olomouckého katedrálního chrámu, kde sloužil již v sobotu při hlavních oslavách.

V horký nedělní den, zalitý sluncem už od prvních veršů jitřní bohoslužby, se náš brněnský chrám, nehledě na letní období dovolených, zaplnil zástupem věřících. Před začátkem svaté liturgie dorazili oba arcibiskupové, které jsme uvítali za zvuku zvonů tradičně chlebem a solí a pugétem květin, jež vladykům předali naši nejmenší.

Otec Jozef spolu s otcem Markem poté uvítali oba arcibiskupy u chrámových dveří slovy vyjadřujícími radost i vděčnost, a představený našeho chrámu hned na úvod připomněl, že spolu s vladykou Michailem kdysi před lety společně stavěli ikonostas v pronajaté škole ve Vadúzu v Lichtenštejnsku, kde se oba, ještě jako kněží, osobně setkali.

Vladyka Michail je nyní biskupem na odpočinku, ale ve svém dlouholetém působení na poli církevním vedl jako „Dobrý pastýř“ své věřící v mnoha zemích světa, například v Montrealu (v Kanadě) a pak převážně v Ženevě (ve Švýcarsku) a v západní Evropě. To, co je na osobnosti vladyky Michaila pozoruhodné, je fakt, že byl synem ruského emigranta, který působil v prvorepublikovém Československu, převážně zde na Moravě, a české matky, která pocházela z obce Žarošice. Vladyku tedy váže k našemu kraji jednak osobní vzpomínka, ale současně i drahé pouto spjaté s rodinou jeho v Bohu zesnulé maminky, která ještě těsně před svou smrtí dala svému synu požehnání k duchovenské službě v Církvi.

Dnešní nedělení kázání pronesl navzdory svému věku v plné duchovní síle náš drahý vladyka Simeon, který při aktuálním zamyšlení zavzpomínal na svá mladá studijní léta, která strávil jako bohoslovec ve 40. letech minulého století na Petrohradské duchovní akademii. Jeho vzpomínky souzněly s dnešním evangelním čtením o vyhnání běsů, doslova legionu démonů z jednoho posedlého v krajině Gadarenské (srov. Luk 8,26-39). Vladyka Simeon naznačil, že každý z nás musí být dostatečně bedlivý a strážit svou duši, aby se v ní usídlila láska, neboť ta nedovolí, aby něco zlého a nečistého vešlo do našeho nitra. A proto máme naplňovat naše srdce láskou Kristovou a bedlivě ho střežit přede všemi zlými duchy, kteří jsou vedeni ďáblem v boji proti všem křesťanům, kteří chtějí žíti zbožně v Bohu.

Na závěr svaté liturgie promluvili oba biskupové a poděkovali za možnost sloužit s námi při dnešní svaté liturgii a sdílet tak radost, která je úplná a nadpozemská.

 

(Viz web pravoslavné farnosti v Brně)

O bohoslužbě předchozího dne v Olomouci viz minulý příspěvek

 

Oslava výročí posvěcení olomoucké katedrály

V sobotu 20. července se v hlavním chrámu olomoucko-brněnské eparchie, v katedrále sv. Gorazda I. konala archijerejská liturgie na památku 80. výročí vysvěcení tohoto našeho svatostánku. Slavnostní bohoslužebné setkání bylo podle účastníků vskutku povznášející a zdařilé, k čemuž přispěla i účast zahraničního hosta – vladyky Michaila Medonského z Francie, osobnosti, která se osobně znala se svatým biskupem Ioannem Šanghajským a Sanfraciským.

Sloužili přítomní biskupové:

– arcibiskup medonský (meudonský) a biskup Západoevropské eparchie RPCZ z Francie, vladyka Michail
– arcibiskup pražský vladyka Michal
– arcibiskup olomoucko-brněnský vladyka Simeon
– vikární biskup vladyka šumperský Izaiáš

Kázání měl vladyka Simeon, který promlouval o sv. Gorazdu I., učedníkovi sv. Metoděje. Víme přesně, že to byl rodák z Velké Moravy, velice učený člověk. Znal dobře jazyky, předně slovanský, řecký a latinský. Sv. Metoděj si jej krátce před svým skonáním vybral za nástupce na Moravě; prohlásil o něm: „Tento je z vašich krajů, muž svobodný, vzdělaný, dobře znalý latinských knih a pravověrný. Buď vůle Boží a vaše láska jako moje.“ Ostatní z pěti Metodějových žáků (tzv. pětipočetníků) byli zřejmě z Byzance. Naprostou jistotu, jaký byl jeho osud po vyhnání z Moravy, o sv. Gorazdovi nemáme. Některé stopy vedou do Polska, jiné na jih.

Svatí, Gorazd a Sáva došli společně až na území bulharského cara, svatého Borise, ve křtu Michala, který je přijal s velkou úctou jako učedníky sv. Metoděje, neboť i on, jsa osvícen ve svaté tajině Křtu Boží blahodatí, sám se všemožně snažil prosvětlit křesťanskou vírou svůj národ. Poté se odebrali do Berátu (na území dnešní Albánie), kde nedaleko za městem založili monastýr zasvěcený Zesnutí Přesv. Bohorodice. Světitel Gorazd zesnul okolo roku 896 a jeho svaté ostatky byly uloženy v jeho monastýru. Rok zesnutí svatého Sávy nám bohužel není znám.

Svatí Kliment, Naum a Angelár došli podél Dunaje až do Bělehradu, odtud k bulharskému caru Borisovi. A podobně jako před časem přijal bulharský car svaté Gorazda a Sávu, přijal i nyní další tři z pětipočetníků moravských.

O světiteli Klimentovi víme, že se narodil někde v Makedonii, asi okolo roku 840. Protože znal dobře řecký a slovanský jazyk, podílel se na překladech duchovních knih na Velké Moravě. I on byl v Římě, stejně jako sv. Gorazd, rukopoložen na presbytera. Poté, co svatí Kliment, Naum a Angelár stanuli před carem Borisem-Michalem, byli jím posláni podle Božího vnuknutí do Kutmičevice (v jihozápadní Makedonii) jako učitelé křesťanské víry. Zbožný car jim jako dar věnoval k užívání část země na Ochridu. Mnozí z jejich učedníků pokračovali v překladatelské činnosti a kromě toho založili monastýr na břehu Ochridského jezera; stali se známými jako velcí modlitebníci. Ostatky sv. Klimenta zůstaly na Ochridu, v chrámu původně zasvěcenému Přesvaté Bohorodici a poté sv. Klimentovi. Svatý Kliment zesnul 27. července r. 916 (dle juliánského kalendáře). V tento den slaví naše svatá Církev památku sv. Klimenta i všech zbylých pětipočetníků (někdy též „sedmipočetníků“ – spolu se sv. Cyrilem a sv. Metodějem). Ostatky sv. Nauma se nacházejí v monastýru jeho jména, na břehu Ochridského jezera. K jeho svatým ostatkům přicházejí lidé s duševními těžkostmi a nemocemi, doufajíce přitom v jeho přímluvy a rychlou pomoc. (Podrobněji viz blogspot Životy svatých.)

Dále víme o sv. Klimentovi a sv. Naumovi, že přišli na Ochrid a tam se usadili. Na závěr vladyka připomenul hlavní poselství sv. Cyrila a Metoděje, a to víru žít, aby nezůstalo jen u slov.

Na konci sváteční liturgie vyznamenal vladyka Izaiáš dva bratry: Vasil obdržel řád sv. Gorazda II. za svou práci pro církev a Bohdan, který v olomoucké katedrále zpívá, dostal medaili sv. Gorazda II.

Vladyka pražský Michal předal pro Olomouckou eparchii darem archijerejskou nádobu na svaté myro.

Vladyka Michail z Francie předal vladykovi Simeonovi ikonu sv. Jana Šanghajského a Sanfranciského. Svatý vladyka byl prvním zpovědníkem vladyky Michaila z Francie. Vladyka Michail z Francie vzpomínal na svou maminku, která byla z Moravy; on sám se narodil již ve Francii.

Na katedrální svátek byl pozván i další host z daleka: otec Ladislav Bilý z Trebišova. Ten řekl, že máme být všichni bratři; vždyť Pán Ježíš Kristus řekl, že kdo plní Jeho vůli, to je Jeho otec i matka, bratr i sestra.

Po liturgické části oslavy následovalo v prostorách pod chrámem bohaté občerstvení a následující program: otec Libor Raclavský přednášel o historii chrámu (nejzajímavější byla power-pointová prezentace, dokumentující, že téměř každý rok zde byl postaven či přebudován nějaký pravoslavný chrám); pak zpívalo řecké ženské trio z Ostravy řecké církevní i lidové písně.

Hostům a všem, kteří se podíleli na přípravě, i všem přítomným: Mnohá léta!

 

Svatý novomučedník jerej Stanislav (Nasadil) Ličsko-jesenický

Stal ses svědkem Kristovým a zazářils v době nedávné, nevinně jsi strádal, abys vyznal pravoslavnou víru

Svatý nový mučedník a jerej Stanislav (Nasadil) Ličsko-jesenický se narodil v roce 1907 ve městě Loštice na Moravě, v tehdejším Rakousko-Uhersku.

V roce 1923, při obnově pravoslaví u nás, využil otec Stanislav, tehdy ještě jako laik, zcela jedinečné možnosti a odešel studovat pravoslavnou teologii do města Sremski Karlovci (česky Sremské Karlovice). Později ve svém studiu pokračoval také v duchovním semináři sv. Jan Teologa v Bitoli. Na kněze byl otec Stanislav vysvěcen vladykou Irinejem (Ćirićem), biskupem Bačským v Novém Sadu. Svou kněžskou službu tehdy zahájil v chrámu sv. proroka Eliáše ve městě Lička Jesenica v  Gornjokarlovačké eparchii.

Na počátku 2. světové války se stal otec Stanislav, jako i mnozí další pravoslavní křesťané, obětí pronásledování ze strany tzv. Ustašovců (stoupenců nacionální fašistické organizace v Chorvatsku v období 2. světové války). Byl zajat 17. června roku 1941 a vězněn ve vesnici Plaški, kde se svým archijerejem, světitelem a novým mučedníkem Sávou (Trlajićem) a spolu s dalšími dvěma duchovními otci Bogoljubem Gakovićem a Djurom Stojanovićem, jakož i s dalšími Srby, byl ponižován a mučen.

Chrám sv. proroka Elijáše, v němž otec Stanislav sloužil

Několik dní poté, kdy byl 20. června roku 1941 odvlečen do koncentračního táboru Gospić, přijal mučednickou smrt. Srbská pravoslavná církev připočetla otce Stanislava Nasadila k zástupu svatých v roce 1961. Liturgicky je svatý otec Stanislav oslavován společně se světitelem a novým mučedníkem Sávou Gornjokarlovačkým a s dalšími spolu s ním strádajícími Srby. Den jejich církevní památky v Srbské pravoslavné církvi připadl na 4. / 17. července.

Posvátný synod Pravoslavné církve v českých zemích a na Slovensku zahrnul svatého nového mučedníka – jereje Stanislava (Nasadila) do zástupu svatých naší místní pravoslavné církve na svém jednání ze dne 29. ledna 2019.

V souvislosti s tím byla při této příležitosti vyzdvižena zcela zásadní a nesmírně důležitá úloha a podpora, které se nově obnovované místní pravoslavné církvi v tehdejším Československu dostalo stran Srbské pravoslavné církve. Posvátný synod naší Církve zcela po právu vzpomenul a vyzdvihl památku na strádající pravoslavné Srby při ustašovském teroru během 2. světové války.

Památka na nového mučedníka otce Stanislava bude v kalendáři svatých Pravoslavné církve v českých zemích a na Slovensku vzpomínána vždy 7. / 20. června, tedy v den, kdy byl otec Stanislav odvlečen do koncentračního tábora Gospić.

Svatý nový mučedníku Stanislave, pros Boha za nás!

Pokračování článku, odkazy na další text na stránce brněnské farnosti

(O svatořečení v Košicích)

 

Pozvánka na svátek olomoucké katedrály

Pozvánka na oslavu 80. výročí
posvěcení olomouckého katedrálního chrámu

Archijerejská liturgie se bude konat v katedrálním chrámu sv. Gorazda v Olomouci v sobotu dne 20. července t.r. od 10 hod. Po bohoslužbě krátký program v prostorách při chrámu. Duchovní nechť zajistí účast delegací věřících ze svých farností.

Zde je pro tisk (formát A5) obrázek ve velkém rozlišení a v PDF: Olomouc-2019-1f

 

Oslava Padesátnice v Jihlavě

Neděle Letnic je velkým svátkem – vzpomínkou a oslavou Sestoupení Ducha Svatého na apoštoly. Tenkrát, padesát dnů po Kristově vzkříšení, vznikla ze sboru apoštolů Církev Kristova. Pán seslal dle svého slibu na apoštoly shromážděné v Jerusalemě Ducha Pravdy, Utěšitele. Tento Duch, třetí Osoba Božské Trojice, přebývá v Církvi od té chvíle neustále a činí věřící účastnými plodů Kristova díla spásy – činí z nich jedno Kristovo Tělo. Duch Svatý uvádí lidi skrze jejich vyznávání pravdy do sjednocení s Pravdou.

A zase jsme u té pravdy. Nejedná se nám o pravdu filosofů, pravdu ve světských názorech, pravdu ve sporu. Jde nám o živou Pravdu, která je věčná, vysvobozující, krásná, inspirující, občerstvující lidská srdce, nepomíjivá, nesporná, spásonosná. Je to Pravda, před kterou umlká všechna světská výřečnost, mlčí všechno stvoření, jsou zničeny všechny námitky a každá vzpoura proti Bohu. Po takové pravdě žízní každá lidská duše a nic jiného než živoucí Pravda Boží nemůže lidskou duši opravdově uspokojit a nasytit. Není nic krásnějšího než blahodať Ducha Svatého, protože naplňuje lidské srdce účastí na věčné Pravdě, tj. činí nás součástí Těla Kristova.

Církev má v tento den svaté Padesátnice narozeniny. V den padesátý po Vzkříšení se Církev sestoupením Svatého Ducha narodila. Od těch dob přebývá v Těle Církve Duch Svatý jako duše v těle (sv. Řehoř Palama). Církev je mystické Tělo Kristovo (Efez 1,22-23), ve kterém je duše, žije. Kristus je hlavou Těla a Duch Svatý jeho srdcem. Krví jsou svaté Tajiny, jimiž jsou věřící jako buňky, orgány a údy tohoto tajemného těla napájeny, syceny a oživovány. Dechem tohoto těla je modlitba.

Silou Svatého Ducha překonává Církev vše, čím jí ďábel a lidé ubližují. Všechna pronásledování, vyhlazování, hereze i rozkoly. My ji svým egoismem a malostí stále zraňujeme, a jednou se za to budeme hluboce stydět a trpce litovat všeho, čeho se vůči Církvi myšlenkou, slovem i skutkem dopouštíme. Avšak ona stále obnovuje svou krásu a neporušenost. Díky tomu mohou ve všech dobách lidé přicházet a požívat z plodů Kristovy spásy.

V Církvi působí blahodať Svatého Ducha, tato duchovní energie a dar shůry, především, aby se lidé zdokonalovali ve víře a poznávání Boha a Pravdy, aby byli svatými Tajinami posvěcováni a proměňováni, a tak aby byly jejich duše uzdravovány pro schopnost věčného života v Boží blízkosti a k přijetí Pravdy. Kristus uzdravil nemocnou lidskou přirozenost a Duch Svatý nám toto uzdravení podává. Sbírá nás – jako se sklízí pšenice, která se za onoho času sklízela přibližně v době letnic. Zve nás k nasycení a vábí naše duše svým neskonalým půvabem. Shromažďuje nás do jedné Církve, kde se mnozí stávají jedním. Působením Ducha Pravdy je překonáváno vše, co nás rozděluje. A toto sjednocení je tím nejkrásnějším, čeho můžeme být účastni. Proto se o Církvi hovoří takovými vznešenými slovy, jako o “nevěstě Kristově”.

Kdybychom si položili otázku: “Co je největším a nejkrásnějším Božím stvořením?” Někteří by možná řekli, že vesmír, jiní že andělé a další že člověk jako Boží obraz. Ale správná odpověď by zřejmě měla znít, že je to Církev. Celý vesmír, všechno živé i neživé stvoření bylo Bohem učiněno se zřetelem na Církev. Už před všemi věky měl Bůh na mysli Církev, nevěstu Božího Syna, jako cíl svého díla. A cílem a smyslem Církve je věčnost, pravda a blaženost.

 

Celá fotogalérie je na stránce jihlavské farnosti

Celý článek na Ambonu