Olomoucko-brněnská eparchie
3. března 2022
Do pomoci Ukrajině se zapojila i malá pravoslavná farnost ve Svitavách, která skoro čtvrtstoletí slouží starousedlíkům, potomkům repatriovaných volyňských Čechů a dnes i pravoslavným věřícím z celé Evropy včetně Ukrajiny. Nyní se připravuje na příliv uprchlíků.
Podpora přepadenému ukrajinskému lidu
K Hospodinu modleme se.
Hospodi, pomiluj.
Pane a Spasiteli Ježíši Kriste, ty sám jsi láska, prokazuješ lásku a učíš milovat, na tebe spoléháme, v tebe věříme, ty jsi veškerá naše naděje! Všemohoucí Hospodine, Bože náš, prosíme tebe, zastav utrpení a válečné násilí na Ukrajině. Uděl všem lidem ducha pokoje a dobrou vůli k míru. Ty sám pouč ty, kteří přepadli pokojný lid, aby pochopili, že nežehnáš útočné válce, a zmař všechny jejich špatné úmysly. Kriste, Dárce pokoje, uděl rychle mír všem účastníkům válečného konfliktu, útočníky zbav nevědomosti a zaslepenosti, uhas plameny vášní a zloby.
Milostivý Pane, posilni obránce přepadené země, uzdrav zraněné, postarej se o ty, kteří museli opustit své domy, utěš zarmoucené a upokoj padlé. Shlédni milosrdným okem na utiskované. Pastýři duší, osviť bloudící, uveď na cestu spravedlnosti všechny ovečky své. Dej sílu lidu svému na Ukrajině, aby uprostřed válečných běd neklesal na duchu, ale odhodlaně nesl svůj kříž a následoval tvou trpělivost. Pomoz nám všem, svým dětem, abychom se chopili kající modlitby a otevřeli tím dveře tvému slitování. Kéž všichni pochopí, že na zemi žijeme nikoliv proto, abychom zabíjeli, ale abychom druh druha milovali.
Pane slitovný, smiluj se nad námi a vyslyš úpěnlivé modlitby naše přinášené ti s vírou za trpící a umírající, na přímluvy přesvaté Bohorodice, sv. knížete Vladimíra, mučedníků Borise a Glěba, ct. Antonia a Feodosia i všech svatých. Neboť ty jsi Bůh pokoje, Hospodin slitování a útěchy, a tobě slávu vzdáváme, Otci i Synu i Svatému Duchu, nyní i vždycky, až na věky věkův. Amen.
(S požehnáním a prosbou Vysokopřeosvíceného Simeona a Přeosvíceného Izaiáše se modlete za trpící lid na Ukrajině při každé svaté liturgii. Možno číst při bohoslužbě např. po zaambonové modlitbě)
Olomoucko-brněnská eparchie Pravoslavné církve v českých zemích vybízí k modlitbám za trpící ukrajinský lid.
Prosíme Boha, aby pomohl našim bratřím, zastavil boje, ukončil krveprolití a utrpení nevinných lidí.
Naše eparchie je připravena poskytnout pomoc, jaká bude v našich možnostech.
Pro přátele vladyky Simeona jsme připravili pár civilních fotografií z oslavy dne narození, z gratulace vladyky Izaiáše a dále z blahopřání, které přinesli našemu vladykovi otec Rafael Moravský s Perlou Deckerovou. K fotografiím bylo pořízeno i kratičké video. Věříme, že tím potěšíme duchovní i věřící a všechny, kteří našeho duchovního otce a starce nosí ve svém srdci.
Na úvod si můžete přečíst blahopřání, které arcibiskupu Simeonovi k narozeninám zaslal náš metropolita, vladyka Rostislav.
Drahý vladyko: Mnohá léta!
V sobotu 12. února oslaví Vysokopřeosvícený vladyka Simeon, arcibiskup olomoucko-brněnský požehnané 96. narozeniny.
Duchovní naší eparchie s věřícími bratry a sestrami mu blahopřejí a děkují za jeho službu ve správě eparchie a za jeho modlitební záštitu nás všech zde na Moravě.
Našemu drahému arcipastýři přejeme, aby mu Bůh daroval zdraví a dlouhý pokojný život.
Na mnohá a blahá léta, vladyko!
Za všechny posílá své gratulace úřad eparchiální rady a redakce eparchiálního webu.
Blíží se poloviční jubileum sváteční události Představení ikony Matky Boží přesvaté Bohorodice Olomoucké. Požehnání Panny Marie navštívilo naši eparchii 18. září 2021. S radostí vzpomínáme – viz článek o této výjimečné události.
Upokoj, Hospodine,
duši zesnulého služebníka svého.
Drahého,
milovaného
+ LAVRENTIJA,
biskupa šabackého.
(1935 – 2022)
(Z facebookové stránky biskupa Izaiáše Šumperského)
Úvahy nad letošními svátky Narození Spasitele
Nemůžeme začít zamyšlení nad svátky Narození, aniž bychom především zmínili základní teze církevního učení o vtělení Božího Syna: Bůh se stal člověkem, aby se člověk mohl stát bohem. (Výrok tak starý, že se teologové neshodují od koho pochází: od Basila Velikého?, od Athanasia? …) Nekonečný a nestvořený Syn Boží, jemuž je celý vesmír malý a nemůže Jej pojmout, se právě narodil; Bůh, který je věčný, bezpočátečný a nesmrtelný, netrpící a vševědoucí, se stává malým dítětem, které se dává vložit do jesliček a nechává se zabalit do plének. Bude se učit mluvit, chodit, číst, pracovat. Od okamžiku jeho narození je už pevně dáno, že jednoho dne musí i on zemřít.
Ten, jemuž patří vše a drží ve své ruce veškerenstvo, dobrovolně zchudl, aby nás „obohatil svou chudobou“. A jakoby nestačilo, že Bůh se stává člověkem, rodí se v největším ponížení a skromnosti – v chlévě, v chudobě. Nevybral si narodit se v císařské rodině, ani v purpuru, zvolil si pokoru. Nezvolil si život v přepychu a obdařen královskou mocí, ale v prostotě a bezbrannosti. A jeho sestupování hlouběji a hlouběji do pozemské mizérie tímto narozením jenom začíná. Skončí potupnou popravou v bolestech na kříži, mezi zločinci.
Jak se o Božím Synu praví v liturgii sv. Basila: »Rozhodl se nelpět na rovnosti tobě, Bohu a Otci, a tak ač byl Bůh, zrozený před všemi věky, na zemi se objevil a s lidmi žil. Z Panny svaté se vtěliv, sebe samého snížil, vzezření služebníka přijav. Tělu ponížení našeho se připodobnil, aby učinil nás podobnými obrazu slávy své.«
Je to tajemství tak hluboké a rozumu nedostupné, že Církev zvolila řeč paradoxů, aby svou chválou toto tajemství obkroužila – alespoň částečně uchopila nadšenými slovy (viz kondak svátku):
»Panna dnes Nadpřirozeného rodí a země skýtá Nedostupnému jeskyni. Andělé s pastýři Ho oslavují a mudrci vedeni hvězdou putují, neboť se pro nás narodilo Děťátko malé, předvěčný Bůh.«
V kratičkém zpívaném textu je přímo koncentrát protimluvů: Panna × rodí. Rodí × Nadpřirozeného (jenže člověk nemůže rodit nikoho jiného než přirozeného; v jiných jazycích je termín „rodit“ spojen s pojmem pro „přirozenost“). Nedostupný × na zemi a to v jeskyni čili Nedostupný se stal dostupným; Nedotýkatelný se nechal obejmout svým stvořením – matkou, materií, zemí; Veliký se stal maličkým; Nesmrtelný smrtelným). Narozené Děťátko × je předvěčný Bůh (dítě, které zrovna začalo svůj život, bylo Bohem už před všemi věky).
Z židů si k sobě přivedl pastýře, aby se mu poklonili. Pastýři – byli jedni z nejchudších lidí, to byli ti, kteří neuměli žádné řemeslo, nebyli rybáři ani řemeslníky, neměli žádnou solidní živnost. A ty si vybral Pán jako své dvořanstvo, aby se mu poklonili v jeho paláci – ve chlévě, na jeho trůně – v jeslích. Z pohanů si přivedl naopak učence, mágy, astrology, které si skrze nebeské znamení přivedl, aby se mu klaněli a tím bylo zjeveno, že Evangelium stojí nad veškerou pohanskou učeností, vědou, rozumem a moc Kristova je nad všemi pozemskými poklady a jakoukoliv královskou vnešeností.
* * *
Tenkrát v Betlémě se narodila Osoba, v níž se spojilo Božství a lidství. Naše lidství, poškozené hříchem, smrtelné a znetvořené pádem Adama, přijal Pán od přečisté Panny, aby toto lidství obnovil, vyléčil od věčné smrti, přivedl zpět k Bohu, spojil s Božstvím, prozářil a přetavil nestvořenou Božskou energií tak, jako oheň rozžhaví železo.
Při svém Narození přichází, aby nám ukázal cestu správného lidského života a aby nás sám vedl po cestě pokory a nesení kříže, skrze kříž ke vzkříšení. Předpokladem však je, abychom dokázali alespoň vzdáleně napodobit jeho betlémskou pokoru.
Ano, tyto svátky jsou zároveň Božskou učebnicí pokory. Když náš Bůh ukázal takovou nevídanou pokoru a cestu ponížení, jak bychom se neměli i my snažit – každý podle svých možností – napodobit tuto velikost pokory? Bůh nám svým příkladem zjevuje, že v pokoře je velikost, že skutečně velké a vnešené dílo lze učinit jen cestou pokory.
O sv. Janu Zlatoústém zpíváme po liturgii, že nám ukázal „vznešenost pokory“. O svatých biskupech zpíváme: „Pokorou dosáhl jsi povýšení a chudobou získal jsi bohatství.“ Písmo praví: „Bůh se pyšným protiví, kdežto pokorným dává blahodať.“ Sv. Paisij přímo učí: pokora = blahodať.
Ct. Paisij praví: Pokorný člověk vydechuje všechny duchovní vůně: prostotu, mírnost, neohraničenou lásku, dobrotu, nehněvnost, obětavost, poslušnost atd. Je chudý duchem, a proto vládne veškerým duchovním bohatství. Je zbožný a tichý, a proto je stejného rodu s nejblahoslavenější Bohorodicí a Pannou Marií. Jestli se nepokoříme dobrovolně, tak jsme pokořeni silou, protože nás dobrý Bůh miluje.
Ct. Svatohorec dále praví: Jestli se pokoříš, uvidíš, jak do tebe vstoupil Bůh, který změní tvé srdce na betlémské jesličky.
Narodil se jako maličké bezbranné Dítě, aby oměkčil naše zatvrzelá srdce (jak píše Dostojevskij). Vždyť při pohledu na novorozeně měknou srdce dokonce drsným chlapům. Obrázek Dítěte v jesličkách s Jeho Matkou vzbuzuje něhu v průběhu všech pokoleních, jak jdou po tisíciletích za sebou. Proto se z těchto svátků staly svátky míru, pokoje a smíření. Jednak smíření člověka s Bohem, kterého se účastníme i smířením s bližními. Tak se Bůh svou prozřetelností přičinil, aby si lidé odpouštěli a smiřovali se – zvláště o těchto svátcích, kdy bývá zvykem, že dokonce i ve válečných konfliktech se vyhlašují příměří. A my všichni jsme zváni okusit sladkost smíření.
* * *
Každoročně si připomínáme, jaká je pravá oslava Narození Kristova – učinit z jeskyně svého srdce Betlém s jesličkami, z nichž nás osvěcuje záře narozeného Spasitele.
Říká se, že Pán se nechal nosit v náručí Panny, aby mohl vzít do své náruče nás všechny. V oslavě události Kristova Narození je hlavním tématem zmenšení Boží nesmírnosti, aby se mohl ujmout nás. Bůh se zmenšuje, aniž by ho ubylo a aniž by přestal být plným Bohem, ale zároveň se spojuje s naším lidstvím, které jakoby zastiňuje záři jeho moci a dočasně svazuje jeho sílu podobně, jako je kolem nemluvňátka pevně ovinut povijan.
Narození Páně je úvodem do Evangelia, které celé je mocným Zjevením Boží lásky k člověku. Je to láska, která nehledí na lidský pád, hřích a zradu, ale je stálá a neměnná. Jako matka stále miluje své dítě, i když zlobí, tak Bůh nepřestává milovat člověka, který když hřeší, škodí tím jen sám sobě. Nejsilnějšími body tohoto zjevení je obraz Jeho Narození a Ukřižování, které ukazují klíčové okamžiky Božího sestoupení za člověkem. Ukazují, že Bůh Stvořitel tak miluje člověka, že je připraven na všechno přistoupit, cokoliv učinit, jen aby člověka zachránil od věčné smrti.
Rok co rok nám Církev staví před oči událost Narození i Ukřižování, abychom konečně pochopili Boží lásku a otevřeli svá srdce této lásce. To nám pomůže změnit „frekvenci našeho myšlení“ (podobenství o radiostanici používané starcem Paisijem) a přepnout se na frekvenci pokory, a tak s Ním můžeme hovořit, protože On promlouvá do lidské duše jen na této frekvenci.
Svátky Narození a svěcení vody „na Jordáně“ ve Znojmě
Sváteční bohoslužbu konanou 7. ledna 2022 navštívil novinář z Mladé Fronty Dnes, z jehož fotoreportáže vybíráme:
Neděle 27. prosince 2021 v Olomouci
Dne 20. prosince navštívil vladyka Izaiáš naší církevní obec při chrámu svatého Jiří ve Svitavách a při svaté liturgii rukopoložil na diakona bratra Ing. Libora Jiřího Stráníka.
Děkujeme vladykovi, který vyhověl naší pokorné žádosti, a věříme, že nový otec diákon nám bude posilou a pomocí při bohoslužbách a organizaci církevního života naší obce.
Rádi bychom touto cestou popřáli našim vladykům, duchovním otcům i novému diákonovi otci Liborovi požehnané sváteční dny Narození Páně a do nového roku Boží ochranu, pevné zdraví a mnoho sil v pastýřské službě.
Za PCO ve Svitavách
kněží Jiří a Mojmír
Po natočení vánočního a novoročního blahopřání pořídil kameraman ještě pár záběrů, na kterých vladyka odpovídá na otázky kolem Brna. Jak divák sám pozná, je to hovor spontánní, bez přípravy a bohužel kvůli nepříznivým vlivům prostředí nemohl být obsáhlejší.
Nakonec jsme se rozhodli tyto záběry i přes nízkou technickou kvalitu zvuku a okolnímu rušení použít s ohledem na neustávající útoky na oba naše vladyky. Byl jen digitálně trošku vyčištěn a zesílen velice slabý zvuk a musely být znovu načteny položené otázky, protože jejich originální znění bylo slabé, zarušené různým hlukem a místy bylo kameramanem zachyceno jen částečně. Záběry hovořícího vladyky jsou ponechány dokonce bez střihu a záznam ponechává všechnu nedokonalost bezprostředního a nepřipraveného projevu, za což se divákům omlouváme.
Uznáváme, že ponechat natočený materiál v surovém stavu je z technického hlediska poklesek a z uměleckého režijního hlediska lze tedy vyčítat videu jistou nekultivovanost v přípravě. Na druhé straně však toto krátké video nemá ambice být dokumentárním filmem, ale spíše jen záznamem vladykova vyjádření, zarámovaným režijním úvodem a závěrem, a naši věřící mohou navíc vidět a slyšet svého vladyku autenticky tak, jak bezprostředně hovořil.
Všechny kalendáře z eparchiální ročenky pro rok 2022 jsou nabídnuty ke stažení na této stránce.
Kalendář smíšený (tzv. řecký styl) je pouze ke stažení (v ročence není).
Ročenka je už vytištěna a bude se rozesílat po farnostech nebo si ji můžete objednat na adrese olomouckého ústředí.
Vysokopřeosvícený vladyka Simeon, náš eparchiální archijerej posílá pozdrav svému duchovnímu stádci s přáním požehnaných svátků Narození Ježíše Krista a k novoletí.
Přejeme našemu drahému vladykovi a pastýři, aby mu Bůh dopřál zlepšení zdraví a možnost chůze. Současně prosíme o jeho svaté modlitby v průběhu celého nastávajícího roku Boží milosti 2022 léta Páně.
V průběhu návštěvy, při níž eparchiálnímu archijereji popřál vladyka Izaiáš za celou naši eparchii radostné a pokojné svátky, byl pořízen videozáznam, a proto nás může přes monitor pozdravit náš vladyka nejen písmem, ale i hlasem a obrazem. V současné covidové době je to zřejmě jediný způsob, jak se Boží lid naší eparchie může s vladykou setkat.
Video si můžete pustit ve větší velikosti.
Snímek vznikl jako komentovaná zpráva o tom, co se v Brně kolem našeho chrámu děje. Obsahuje část autentického video-materiálu, který byl u brněnského chrámu v poslední době pořízen, a je doplněn vstupy se svědectvím pracovníků bezpečnostní agentury, se svědectvím a úvahou sloužícího kněze a zároveň jednoduchým teologickým komentářem určeným pro širší veřejnost. Snahou tvůrců bylo umožnit srozumitelným způsobem každému divákovi nahlédnout nejen povrch brněnských událostí, ale zprostředkovat i morálně-církevní pohled pod jejich povrch.
Snímek v lepším rozlišení je ke stažení zde
Klidné a duchovně utěšené svátky Narození Kristova přejeme duchovenstvu i věřícím celé olomoucko-brněnské eparchie.
Procházíme právě bouří doby, ve které na nás útočí z jedné strany duchovně stále se propadající stav naší civilizace i zmatek a názorové rozdělení společnosti a zároveň epidemie zákeřné infekce, a z druhé strany i útoky vedené proti eparchii spojené s dravým proudem tolika dezinformací, pomluv a agresivity, že jsme si to doposavad neuměli ani představit. Bůh to zřejmě dopouští, abychom hlouběji pochopili, že jedinou naší nadějí je On sám, Pán Ježíš Kristus. On je skála, o kterou se rozbíjí vlnobití lidských hříchů, vášní, svévole a vzpoury. Vzkazuje nám tím, že On sám vyřeší všechny naše problémy a trápení. Chrání svou Církev, nevěstu, kvůli které stvořil celý vesmír (jak nás učí Otcové), jako zřítelnici svého oka. Jako to, co je ze všeho stvoření nejcennější.
Ježíš Kristus pravil: „Pokoj svůj vám dávám.“ V našem Spasiteli nacházíme pokoj pro svou utrápenou duši. Jedině On může dát to, co svět dát nemůže, nadpozemský pokoj, který je tím, co naše srdce tak naléhavě potřebuje, po čem žízní.
V pozoruhodném a hlubokém textu letošního poselství posvátného synodu ke svátkům Narození Kristova (které bylo sepsáno na Slovensku) se píše:
Pandemie, kterou procházíme, nezasáhla jen zdravotnictví, politiku či ekonomiku. Dotkla se a bolestivě poznamenala především mezilidské vztahy. Zdá se, že všechno, co je ve světě, prochází zkouškou odolnosti – a nikdo z nás z toho není vynechán. Leč zkušenost mnohých křesťanských generací dokazuje, že můžeme obstát v jakékoliv zkoušce, když vyvineme vlastní úsilí a máme důvěru v Boží pomoc. Právě to se nám snaží nastávající svátek připomenout.
Ano, to je znamení této doby: vše a každý musí projít zkouškou odolnosti. Zkoušena je naše víra i naše církev, jestli jsou pevné a jsou-li založeny na důvěře v Krista a odhodlaném následování našeho Pána. To je zřejmě skrytý smysl toho bouřlivého vlnobití, které s námi otřásá. Vydržíme?
V pevné naději na našeho Pána, který se v Betlémě narodil, obstojíme.
Vážení a milí čtenáři,
bohužel brněnští vzbouřenci ani v době blížícího se Narození našeho krásného Pána Ježíše si nedávají pokoje.
Uvažovali jsme dokonce, že už se nebudeme v tomto církevním médiu zabývat ošklivým a necírkevním děním organizovaným naším bývalým duchovním v Brně. Tato osoba se svými skutky už dávno sama zřekla kněžství. Doposavad jaksi umanutě organizuje schismatická shromáždění maskovaná jako bohoslužby. Jejich smyslem je však útočit na farní majetek, brzdit kanonickou církevní obec, bránit misii a udržovat jeho věrné ve fanatickém naladění. Tato srocení konaná hned vedle chrámových vrat a stále brání klidným a zbožným členům farnosti ve vstupu do chrámu. Není to ani církevní, ani kanonické ani kulturní chování. Protože svou kauzu nedovoluje tento padlý duchovní řešit církevním způsobem a není už naděje na to, že by změnil své smýšlení, řeší se celá věc cestou zákona.
Je nám už břemenem stále přinášet další a další dokumenty a opakovat argumenty o duchovním i morálním pádu toho člověka, dokazovat jak hluboce nepravoslavné a necírkevní (a v podstatě bezbožné) je jeho chování. Poukazovat na to, jaké škody způsobil Církvi Kristově, a to vše jen z osobních důvodů. Napomínáme, káráme, usvědčujeme jeho zlé skutky jen proto, že nám tak činit přikázal apoštol Pavel. Když křesťan nepřijímá žádné napomenutí, kárání ani se nepodrobí trestu, církev se musí zříci péče o jeho spásu. Soud nad jeho duší patří Bohu. Kéž je mu Pán milostiv!
Jak však vidíte, existuje skryté spojenectví mezi ním a vedlejším vladykou, který nedávno vydal nesmyslné prohlášení, kterým se vyvyšuje nad našeho eparchiálního arcibiskupa Simeona, neomaleně se míchá do vnitřních věcí naší eparchie a chce rozhodovat, kdo bude sloužit v našich chrámech na Moravě. Taková činnost je o to trapnější, že způsob jeho správy metropolie vykazuje do nebe volající neústavní skutky. Chce snad stejný rozklad, o jaký se přičinil v Praze, způsobit i u nás? Poté co zřejmě rozházel pražské peníze a nyní podle všeho rozhazuje peníze, které jsou společným majetkem obou eparchií, chce rozházet i peníze olomoucko-brněnské eparchie? Chce se zmocnit brněnské farnosti? Nebo je za tím nějaká třetí síla? Dvanáct duchovních ze Slovenska, aniž by se namáhalo seznámit se s podstatou problému, zaslalo svůj neinformovaný protest i moskevskému patriarchovi, což napovídá, že za Fejsakovým i Michalovým konáním stojí přece jen Moskva a její expanzní záměry.
Jakmile naši kanoničtí duchovní začali v Brně sloužit, vydal vl. Michal jakési zvláštní prohlášení, které snad ani není hodno důstojnosti biskupa se základní orientací v posvátných kánonech, jimiž je archijerej povinen se ve svém působení řídit. Nemá žádné oprávnění svými “nařízeními” destabilizovat naší eparchii a měl by se spíše pokusit obnovit správní církevní orgány, které svévolně ochromil, aby mohl neomezeně nakládat s církevními finančními prostředky.
Na opravdu mimořádně zvláštní prohlášení vladyky Michala odpověděli oba moravští archijerejové společným listem:
Duchovní otcové, bratři a sestry,
V Betlémě uprostřed noci – v době, kdy je tma nejhlubší, – zazářilo velké světlo a zazněl silný hlas anděla: Nebojte se! Zvěstuji Vám velikou radost – ve městě Davidově se vám dnes narodil Spasitel! (Luk 2,10-11) Tento hlas zní i dnes, v době nejistoty vyvolané pandemií, aby opět přinesl lidem světlo naděje, sváteční ztišení, duchovní radost.
Někteří z nás budou možná chtít na chvíli zapomenout na své znepokojení z okolní situace a životní obavy za pomoci obvyklých vánočních způsobů – tradiční vánoční výzdoby, zábavou, dárky. Další se kvůli „znamením doby“, kterých jsme svědky, vytasí s apokalyptickými proroctvími a budou burcovat k náboženskému fundamentalismu, hraničícímu s extrémismem. Ve skutečnosti jsou však všichni lidé v období vánočních svátků povolaní k něčemu úplně jinému – jsme zváni odhalit pro sebe podstatu svátku Kristova Narození, skrytou v andělově zvěstování: „Dnes se vám narodil Spasitel!“
Každodenně jsme doslova zavaleni spoustou různorodých, často si protiřečících informací. Proto alespoň na chvilku přestaňme naslouchat těm, kteří chtějí vyvolávat paniku a rozdělovat lidi. Alespoň na chvilku si přestaňme všímat těch, kteří se pokoušejí využít naši nejistotu ke svému prospěchu. Alespoň na chvíli v tišině vánočních svátků přestaňme věnovat pozornost hluku tohoto světa a naslouchejme ve svých srdcích volání anděla, dobrou zprávu o spáse – hlas samotného Boha.
Nadcházející svátky Kristova Narození nás, stejně jako v jiných letech, naléhavě nabádají, abychom příchod Spasitele – vtělení Boží lásky do tohoto světa – prožili jako hlasitou výzvu k přehodnocení směru své životní cesty. Pandemie, kterou procházíme, nezasáhla jen zdravotnictví, politiku či ekonomiku. Dotkla se a bolestivě poznamenala především mezilidské vztahy. Zdá se, že všechno, co je ve světě, prochází zkouškou odolnosti – a nikdo z nás z toho není vynechán. Leč zkušenost mnohých křesťanských generací dokazuje, že můžeme obstát v jakékoliv zkoušce, když vyvineme vlastní úsilí a máme důvěru v Boží pomoc. Právě to se nám snaží nastávající svátek připomenout.
Bůh nespasil člověka „shora“ – On sestoupil na zemi. Přišel do tohoto světa, prožil lidský život a svým Křížem a Vzkříšením spasil člověka. Sv. Jan Zlatoústý praví: „Bůh sestoupil na zemi, a člověk vystoupil na nebe. Smrt byla odstraněna a ráj se otevřel. Kletba byla sňata a hřích odstraněn. Chyby, jichž se člověk dopustil, byly napraveny a sestoupila Pravda. To, že se Bůh stal člověkem, přesahuje všechny naděje a očekávání. Narodil se v těle, aby nás znovuzrodil v Duchu. Narodil se jako syn ženy, aby z nás učinil děti nebe.“ Čím více se s Bohem sjednocujeme, tím víc chápeme, jak nesmírně nás miluje: až do té míry, že On Sám stal se jedním z nás, člověkem. S Ním se učíme milovat a odpouštět dokonce i svým nepřátelům.
Nikdo a nic nás nemůže připravit o Kristovu lásku. Naše tělo je sice možno omezit na svobodě pohybu, ale naše duše je svobodná a pokud si to bude přát, vždy najde způsob jak přivítat právě narozeného Krista v jesličkách svého srdce, čili na místě, kde se koná každé významné setkání.
Kristův příchod na tento svět přinesl radost všem lidem, ale co znamenal pro Něj samotného? Prorok Izaiáš o to praví: „On vzal na sebe naše nemoci a nesl naše bolesti, leč my jsme si mysleli, že je raněn, Bohem potrestaný a zavržený. On však byl proboden za naše hříchy, a trápený za naše nepravosti. Padl na něj trest, který nám přinesl smíření a pro jeho rány jsme byli uzdraveni.“ (Iz 53,4-5)
Svatý Řehoř Palama právě kvůli tomu prohlašuje: „Neexistuje nic, co by bylo zázračnější a vzácnější než jeskyně s jeslemi, dětská vanička a plenky, protože ze všeho, co Bůh odnepaměti stvořil, není nic, co by bylo tak Božské nebo tak užitečné jako Narození Kristovo.“ (Sebrané spisy. Sv. 12, kn. 2, hom. 34.)
Kristus nepřišel na svět, aby přinesl nějakou novou ideologii či založil nové náboženství. On přišel, aby nám ukázal nový způsob života. Žít pro druhého, žít ve společenství – to je Jeho odkaz. Pokud Ho necháme, aby se znovu narodil v našich srdcích a rozžehl v nich oheň lásky, z betlémské jeskyně znovu zazáří světlo, světlo naděje na proměnu světa k lepšímu skrze proměnu nás samotných.
Kéž nám Bůh ze své dobroty daruje duchovně bohaté prožití svátku Kristova Narození a požehná svou milostí nový rok 2022!
† Rastislav
arcibiskup prešovský
metropolita českých zemí a Slovenska
† Michal
arcibiskup pražský a českých zemí
† Simeon
arcibiskup olomoucko-brněnský
† Juraj
arcibiskup michalovsko-košický
† Izaiáš
biskup šumperský
K vytištění v PDF:
Česká verze:
Známe to všichni. Občas vidíme v televizi nebo na internetu pořady či reportáže, nad kterými zůstává člověku rozum stát. Tomuto trendu či “znamení doby” neunikla ani naše eparchie. Vystřelený otrávený mediální šíp byl tentokrát zacílen na vedení olomoucko-brněnské eparchie a potažmo na všechny, kteří nezbožňují pana Fejsaka. V Brně tuto neděli natáčel nějaký kontroverzní reportér ze Slovenska. Střízlivě uvažující divák si nejspíš sám udělá obrázek o morálce či profesionální úrovni tvůrce reportáže, který nerespektuje etické základy novinářské práce a neumí (spíš nehodlá) vytvořit vyváženou reportáž. Mezi novinařinou a propagandou je jistý rozdíl, který autor reportáže, jak se zdá, nechápe a ohýbá si realitu podle svých představ (nebo podle mzdy).
Natáčet na cizím pozemku bez souhlasu zástupce jeho majitele – už to svědčí o právní či morální dezorientaci této údajné “legendy” mezi slovenskými novináři.
Slavný “legendární” reportér si rozhodně nehodlal komplikovat život “zbytečnou” prací s výběrem mluvících osob nebo pokusem obeznámit se s problematikou sporu. To vše za něj udělali a připravili mu jiní a jemu už jen napochodovali před kameru ti vybraní, o nichž se předpokládalo, že budou mluvit v souladu s režijním záměrem. Jeden náš český filmový režizér, když toto dílko shlédl, poznamenal, že tzv. “dokumentární film” může být hodně vzdálen realitě a že na této reportáži je dobře patrné, jak bylo natáčení předem dobře scénáristicky zorganizováno a připraveno s nikterak neskrývaným cílem – k propagaci těch, kterým má vyrobený audiovizuální produkt posloužit. Na druhé straně, jak připomněl, se tito pracovníci potřebují uživit, což je nutno chápat. Reportér je v podstatě námezdní síla, která vyrábí produkt, za který dostane zaplaceno. Jakmile reportér odmítne nabídku, hrozí mu, že už příště práci nedostane. Taková je prý realita v mediálním průmyslu. Jen velice seriózní novináři si někdy troufnou jít do rizika, případně si založí vlastní mediální či zpravodajskou produkci. Dále vyčíslil i přibližnou částku, kolik stojí natočit takový pořad. Otázkou jen zůstává, jestli to platil Fejsak z ukradené brněnské pokladny nebo redakce týdeníku, pro který tento reportér pracuje. Nelze ani vyloučit, že byl lidmi z Brna zmanipulovaný a udělal to pro ně z “nadšení pro pravdu” a zadarmo.
A tak k nám z obrazovky promlouvá Josef Fejsak srdceryvně lkající, že se věřící nemohou modlit ve svém chrámu, který je však za jeho zády otevřený pro všechny a věřící i s Fejsakem byli do chrámu opakovaně zváni. Při tom neopomenul vychloubat se (jak je jeho všeobecně známým zvykem), že když začal kdysi v chrámu sloužit, chodilo tam málo lidí, kdežto teď jich tam chodí o hodně víc 🙂 . Zapomněl dodat, že to bylo někdy v r. 1984 a za komunismu bylo ve všech našich chrámech málo věřících a navíc zde ještě nebyly zástupy pravoslavných z Ukrajiny či Ruska, Balkánu atd. Možná už opravdu zapomněl, jak si na něj ještě v průběhu 90. let brněnští věřící (Češi) stěžovali, že málo slouží (např. že věřícím odmítal sloužit obvyklé večerní bohoslužby). I v novém století už dvacet let blokuje misii v Brně a torpédoval vždy všechny snahy biskupů založit v moravské metropoli další pravoslavné farnosti (Praha jich má devět, v polovičním Brně doposavad Fejsak kraloval sám). Už desetiletí se v eparchii poukazuje na to, že počet věřících na běžných bohoslužbách v chrámu sv. Václava za Fejsakovy éry je s ohledem na velikost Brna a na počet pravoslavných křesťanů (desítky tisíc) v tomto městě žalostný. To vše by se teď, po sesazení pana Fejsaka, mělo postupně napravit.
Ukrajinských bratří a sester, kteří respektují naše biskupy a hierarchické struktury i český charakter místní pravoslavné církve, si opravdu vážíme a jsme jim vděčni za podporu, kterou nám poskytují. Mnoho z nich v srdci nosí hlubokou víru a dávají nám inspiraci. Vítáme je s radostí v našich chrámech a bereme si je za příklad obětavosti a horlivosti k modlitbě a k bohoslužbám. Ty samé díky pochopitelně adresujeme i zbožným Srbům, Rumunům, Moldavanům a dal.
V dalším záběru zase klame diváky Michal Dvořáček prohlašující, že prý nikdo neví, proč byl Fejsak odvolán. Jenže při tom dobře ví o skutečnosti, že pan Fejsak už někdy před více než dvěma lety se začal chovat k vedení eparchie odmítavě a nepěkně, šířil různá smyšlená podezření a začínaly jeho pomluvy (viz jeho zveřejněné písemné prohlášení z 27. 1. 2020, kde sebevědomě a útočně obviňuje vladyku Izaiáše z rozkolu a z podvodu). “Důkazy”, kterými své křivé obvinění dokazoval, se ukázaly být bezvýznamné z hlediska biskupů, členů ER i policie, která je na základě Fejsakova udání prošetřovala). Už tenkrát začal prohlašovat, že s vladykou Izaiášem odmítá sloužit u jednoho prestolu (takové rozkolné postoje si kněz v činné službě nesmí dovolit). Z Brna chodily výhružky, že vladyku do katedrály sloužit nepustí. Nicméně se ještě rok čekalo, jestli se brněnský farář uklidní a umoudří. Poté, aby katedrála mohla sloužit archijerejským bohoslužbám, což je její funkce, byl pan Fejsak před rokem odvolán z funkce správce, ale zůstal duchovním na farnosti (prosinec 2020). To pánové Dvořáček s Fejsakem dobře vědí.
Pak z Brna vytryskl celý gejzír protestů, obvinění a dalších pomluv a skandálů. Ukázalo se, že odvolání bývalého duchovní správce bylo provedeno “v hodině dvanácté”. Vzpoura bublající pod povrchem explodovala jak sopka. V období celé první poloviny roku 2021 adresovalo vedení eparchie brněnské obci dlouhou řadu neveřejných i veřejných dopisů, ve kterých jim půl roku trpělivě vysvětlovalo, že se kněz nemůže chovat tak, jak to Fejsak celé církvi i veřejnosti předvádí: skandalizace církve, veřejné a mediálně rozšiřované lži, urážky a pomluvy na biskupa, dosud u nás nevídaně drzé chování, hrubá arogance a útoky na hierarchii, publikování hanopisů a křivých obvinění – prostě jedno velké dlouhé pohoršení. (Mt 18,7) Na Paschu 2021 Fejsak veřejně dokonce vyzval k sesazení eparchiálního archijereje Simeona se slovy: “Musíme si zvolit nového eparchiálního biskupa!” (Dvořáček tuto výzvu sám zapsal a publikoval.) Tak hrubé a rozsáhlé porušení kněžského slibu poslušnosti zde ještě snad nikdy nebylo. Ale eparchie stále vyčkávala (další čtvrt rok), jestli se vzpurný kněz nevzchopí k omluvě a k pokání. Tuto dobu však využil jen k dalším skandálům a hanebnostem vůči eparchii. A tak po půl roce přesvědčování, napomínání a varování bylo Fejsakovi zakázáno sloužit a musel být propuštěn ze služeb církve. Sám Dvořáček to všechno publikoval a něco k tomu i samostatně dle Fejsakových instrukcí vytvářel, takže o tom dobře ví, proč tedy lže do kamery? (Říká se, že po určité době neustálého lhaní ztrácí lidská mysl schopnost rozlišovat mezi lží a pravdou.)
Vrcholem celé dlouho eskalující vzpoury bylo vbouřencovo podání trestních oznámení, čímž se kanonicky sám odsoudil. To by mu netolerovali ani v Moskvě, ve kterou zřejmě doufá. Následující vykradení chrámu a páchání svatokrádeží i všechna ta divadla, co pořádá u chrámu, to už je jen tečka za jeho duchovenskou kariérou.
Pak na videu M. Dvořáček tvrdí, že nechápe, proč je u chrámu naše ochranka, protože oni prý nemají důvod se s někým přít nebo přetahovat. Jenže on sám, Dvořáček osobně, před týdnem v nějakém amoku napadl pěstmi duchovního otce Rafaela, vyprovokoval některé z davu k násilí a jen přítomná ochranka zachránila našeho kněze před lynčováním. I pracovníci této ochranky hlásí, že se v okolí chrámu pohybují zřejmě placené osoby vyvolávající dojem mafie (tito podezřelí lidé se chodí dívat k chrámu i v noci). Po těch všech Dvořáčkem uvedených klamech, které byly už mnohokrát usvědčeny jako zlomyslné a úmyslně lživé, ukončuje slovy: „My stojíme za pravdou.“
Poté znovu opakuje svou demagogickou proklamaci bývalý farář a obviňuje vladyku Izaiáše, že pro ho prý pomluvil. Proto na něj podal i trestní oznámení. Vladyka nikdy na něj žádné pomluvy nešířil, jak ostatně potvrdilo policejní vyšetřování. Jediný, kdo zde dlouhodobě před celou veřejností šíří nehorázné pomluvy a urážky do všech stran, je onen svržený kněz, který si je tak jist sám sebou, že si celé dva roky naprosto plánovitě uzavíral jakoukoliv cestu zpět.
Když v průběhu natáčení reportáže promluvil kanonický kněz, který zrovna vyšel z chrámu, a chtěl reportérovi na kameru vysvětlit situaci, tento prý “legendární reportér” záznam okamžitě utnul, aby se jeho diváci nemohli dozvědět názor druhé strany.
Zorganizované výpovědi a komentáře se v pořadu samozřejmě neobešly bez obvyklého refrénu na téma majetku (řeči o kontech atd.). Nechápeme však, proč tyto nešťastné osoby obviňují eparchii z krádeže, když fenomenálně největšího zloděje církevního majetku mezi všemi našimi faráři všech dob mají mezi sebou. Což jim opravdu nevadí, že (s hordou mafiánů) odstavil dokonce i bezpečnostní službu, vypáčili zámky a vykradli chrám a že jejich vůdce odcizil obě chrámové pokladny s částkou cca dva milióny korun? (Nemluvě o skandálním vedení účetnictví církevní obce, které mj. porušuje obecně závazné předpisy o účetnictví. A raději ani nerozebírat, že vzhledem ke způsobu vedení účastnictví a k dalším okolnostem by někdo mohl mít podezření, že farností protékaly hodně velké částky peněz odněkud někam bez jakékoliv evidence.)
Nakonec reportáž obsahuje povinnou repetici falešného brněnského narativu o údajném “farním shromáždění”, které však podle Ústavy nebylo žádným skutečným Farním shromážděním, a kde si tak nějak nadivoko a proti veškerému církevnímu řádu zvolili kněze, kterému eparchiální biskup nedovolil kandidovat, ale kterému už dříve zakázal sloužit. Za takových okolností a na takovém nekanonickém srocení znamenalo zdvižení ruky za Fejsaka odřeknout se pravoslavné hierarchie i víry ve svatou obecnou, apoštolskou Církev. Škoda, že i v 21. století lze zmanipulovat vzdělaného Čecha tak, že uvažuje, jak ho jeho “duchovní vůdce” naprogramoval.
Zneužívání médií pro osobní prospěch odvolaného faráře se stalo v Brně normou. Jsou však i média, která vidí něco jiného, než jim pan Fejsak sugeruje. Jen namátkou odkazujeme na článek Agenti StB a jejich praktiky vládnou v pravoslavné církvi!
Laikové samozřejmě za své oklamání nemohou, protože byli dlouhodobě podrobeni mentálnímu násilí. Ten, komu z titulu jeho duchovenské funkce důvěřovali, je úmyslně uváděl v omyl. Většina z nich bude potřebovat nějaký čas, než bude schopna nahlédnout, že uvěřili egocentrickému demagogovi, který si z Božího lidu učinil svou sektu. A tak trpělivě sledujeme, jak přítomní na chrámovém nádvoří vyznávají svého nekriticky zbožňovaného Fejsaka jako zcela nenahraditelného vůdce své sekty. Svrženého kněze nazývají “svým báťuškou”, biskupem poslané kněze prohlašují za cizí kněze (nebo je vůbec nepovažují za kněze). Na rozhodnutí kanonického vrchního pastýře a eparchiálního biskupa kašlou. Tak jsou svým vůdcem vychováni.
Žalostné je hledět na tyto lidi, kteří jsou zmanipulováni, aby si o sobě mysleli, že oni jsou ta pravá Pravoslavná církevní obec. Za celou tu dlouhou dobu jim jejich duchovní úmyslně(!) nevysvětlil, že církevní obec to jsou věřící kolem kanonicky příslušného biskupa nebo kolem kněze, který má od biskupa pověření k službě v církevní obci. A nejspíš před nimi tento “duchovní” tají, všem kněžím známou, prvokřesťanskou zásadu, že jen takové svaté Tajiny (hlavně svaté přijímání) jsou pravé, které vysluhuje biskup nebo ten, kdo je biskupem poslán.
Na závěr ještě ke způsobu práce reportéra. Divák si snadno všimne, že si vybírá osoby s určitými podobnými názory, vysekává z reality jen to, co se mu hodí do scénáře, a hlavně – nikomu z druhé strany neposkytne možnost komentovat natočené výpovědi, postavit protiargumenty. Jenže právě možnost obou stran argumentovat, je už od starého Říma mezi slušnými lidmi považována za princip diskuse a za východisko při hledání pravdy. Právní zásada „Audiatur et altera pars“ (ať je slyšena i druhá strana) platí nejen v soudnictví ale i v žurnalistice. V reportážích týkajících se nějakého sporu se novinář s profesionální morálkou snaží zahrnout stanovisko zástupců obou stran.
Říká se, že všechno zlé je pro něco dobré. Jednak nám natáčení této “reportáže” zajistilo větší klid v neděli před chrámem, takže na nás tentokrát nikdo neplival ani nevyhrožoval smrtí. A dále, i takto zkreslená reportáž docela dobře dokumentuje, že společným jmenovatelem natočených názorů (a ideologickým tmelem Fejsakova lidu) je odmítání pravomocí eparchiálního biskupa vykonávat pastýřskou péči nad eparchií a nad duchovenstvem, či naprostá neznalost úlohy biskupa v církvi. Tím ovšem stojí uvažovaní těchto lidí úplně mimo Pravoslaví, pravoslavnou víru a pravoslavné církevní uspořádání. Všechna ta vystoupení lidí oddaně bránících Fejsaka by se dala shrnout v jedné, přibližně takto formulované větě: „My eparchiálního biskupa neuznáváme, my jsme už protestanti, dejte nám tento pravoslavný chrám vybudovaný předky, abychom si v něm mohli dělat, co se nám zachce.“
Opravdovou hrůzu pak vzbuzuje stále hlubší odkrývání, jaké mentální (de)formaci museli být podrobeni svedení pravoslavní věřící, pro které je už důležitější osoba kněze, ať se dopouští čehokoliv, než platnost Tajin, které jim svatokrádežně vysluhuje.
Ta objednaná reportáž nám znovu připomněla, že následující moravská pravoslavná pokolení by současnému vedení eparchie nikdy neodpustila, kdybychom ustoupili tomuto necírkevnímu tlaku, nedbali svého pověření a svěřených pravomocí a nehájili všemi způsoby církevní řád proti svévolníkům a eparchii před zkázou.
V sobotu (11. 12.) večer při bohoslužbě Fejsakovi příznivci brání věřícím ve vstupu do chrámu. Přímo do vchodu se postavil jakýsi Kyprian, brněnský autor různých zvěstí psaných pro bulvární noviny (např. „Brněnská drbna“ – ano, tak se ten plátek opravdu jmenuje). Stál uprostřed chrámových dveří, bránil či odrazoval věřící od příchodu na chrámovou bohoslužbu. Někteří z příchozích odešli po setkání s ním domů, protože vůbec nechápali, co se to u chrámu děje.
Trochu nám to připomíná bolševické praktiky v porevolučním Rusku. Tenkrát před chrámy hlídkovaly skupinky ateistických aktivistů, bránily vstupovat, odrazovaly či zaznamenávaly jména těch, kteří se nenechali zastrašit.
Těžko posoudit, jestli je Kyprian a další brněnští aktivisté pod nějakým ideovým vlivem leninsko-stalinského Sovětského svazu, nebo zdali spíš patří do kategorie těch, o nichž pravil Pán Ježíš: „Běda vám, zákoníci a farizeové, pokrytci! Zavíráte lidem království nebeské, sami nevcházíte a zabraňujete těm, kdo chtějí vejít.“ (Matouš 23,13)
Nedělní bohoslužba (12. 12.) proběhla, díky Bohu, relativně pokojně. V chrámu se sloužila svatá liturgie a po ní se konal svatý křest. Po měsících se zde opět vysluhovaly platné svaté Tajiny. Účast odhadovali přítomní na bezmála 20 statečných lidí. (Protože věřící vstupující do chrámu byli fanatiky fotografováni, schovávali se někteří v koutech chrámu. A Kyprian zlověstně stál sice už nikoliv přímo ve vchodu, ale hned vedle jako tichá hrozba.)
Klidný průběh možná způsobilo i natáčení kontroverzního slovenského novináře, před nímž Fejsákův lid nasadil svou “svatou tvář”. Náhle byli všichni jako beránci, nešťastní z toho, že prý “musí mrznout” venku. Škoda, že jim vůdce zakázal vstoupit dovnitř. Díky Bohu za novináře, kvůli jehož přítomnosti nám tentokrát nikdo nenadával, nekřičel, neběsnil a netloukl nás.
Před chrámem organizoval Fejsak další nekanonickou a rozkolnou službu. Při této akci za hlasitého “zpěvu” vede Fejsak své následovníky průvodem kolem chrámu, asi aby byli jako židé obcházející Jericho.
Bude zřejmě potřeba požádat státní orgány, aby Fejsaka jako organizátora a odpovědnou osobu hnaly k zodpovědnosti za neoprávněné používání cizího pozemku k jeho soukromým akcím. Domluvit se ním není možné, tak snad bude možné donutit cestou zákona tohoto “kněze”, aby odešel páchat svá rozkolná shromáždění jinam. Poté už bude možno zahájit novou misii a postupně vzkřísit Pravoslavnou církevní obec v Brně, kterou Fejsak téměř pohřbil.
Z hlediska občanského práva pořádá Fejsak protizákonnou hromadnou a organizovanou akci (podle nás něco přes 100 lidí, fejsakovci napočítali 300 🙂 ) na církevním pozemku bez souhlasu oprávněné osoby. Řešit tuto situaci už přísluší státním orgánům. V Brně přece nejsme na Ukrajině. U nás je zvykem vymáhat dodržování platných zákonů. Anarchie, přestupky a nepořádky se v kulturních zemích obvykle netolerují.
Samozřejmě respektujeme vůli věřících, kteří si sami rozhodnou, kam chtějí chodit. Jedná se nám o to, aby jim byla zajištěna svobodná volba, kterou jim Fejsak zatím nechce dovolit. V našem státu je náboženská svoboda a každý si sám volí, jestli chce chodit někam na bohoslužby, a případně na jaké bohoslužby. Nikoho nenutíme žádným nátlakem, aby vstupoval do našeho chrámu. Naším úkolem je nyní zajistit otevřený chrám, volný církevní pozemek, možnost věřících dobrat se pravdivých informací a samozřejmě konání řádných bohoslužeb.
Chápeme, že část věřících je možná na duši už tak poškozena Fejsakovým působením, že jsou zřejmě pro normální duchovní (a kanonický církevní) život na dlouho ztraceni. Máme mnoho svědectví o tom, jak tento “kněz” dlouhá léta působil na své věřící – jak je explicitními výroky i podprahově utvrzoval, že Pravoslavná církevní obce v Brně je pod jeho vedením jedinou skutečně pravoslavnou obcí u nás. S tímto klamným přesvědčením se stále v různých ozvěnách u řady brněnských věřících setkáváme.
Na druhé straně má církev zkušenost, že pravoslavná duše milující Krista si sama hledá opravdovou a řádnou bohoslužbu – bez fanatismu, sektářství, egománie náboženského vůdce, v pokoji a v pokoře a bez vzpoury. Pravoslaví v průběhu historie přežilo všechna velká i malá historická schismata.
Díky Bohu za vše!
Komentovaná zpráva o aktuální situaci v Brně (5. prosince 2021)
Poslední redakce textu v úterý v 16 hod.
Asi stovka (jiní říkají dvě stě, tedy žádných tisíc) lidí zmanipulovaných J. Fejsakem se shromáždilo před chrámem. Ti, kteří se rozhodli vstoupit do chrámu a zúčastnit se kanonických bohoslužeb v brněnském chrámu, museli projít zfanatizovaným a agresivně naladěným davem, což vyžadovalo dost odvahy. Na věřící, kteří chtěli do chrámu, Fejsakovi přívrženci plivali, nadávali jim, uráželi, křičeli a dokonce vyhrožovali smrtí.
Přesto se v chrámu v neděli nakonec s námi pomodlilo asi 25 – 30 statečných brněnských věřících.
To samé, čím si museli projít tito naši věřící, čekalo i naše duchovní, když po liturgii odcházeli z chrámu. Nadávky, poplivání a vyhrožování smrtí. Jakmile se přestalo natáčet na kameru, dalo srocení volný průchod hněvu. Jeden z duchovních svědčil, že mu někteří z davu před chrámem ukrajinsky výhružně oznamovali: Jsi mrtvý. (Inu, nepravoslavně uvažujícím, hulákajícím a proklínajícím knězem to začíná a výhružkami vraždou to pokračuje, čím to asi skončí? To je Fejsakovo pojetí toho nejzbožnějšího pravoslávija?)
Drtivá většina z lidí srocených před brněnským chrámem jsou Ukrajinci. Nad tím ukrajinským křikem před naším chrámem visí otázka, jestli jsme ještě v české pravoslavné církvi a na Moravě, nebo zdali půda olomoucko-brněnské eparchie už spadá pod Ukrajinu. Podle názoru Ukrajinců srocených před chrámem zřejmě patří půda chrámu Ukrajině. Zvláště, když Ukrajinci před chrámem sv. Václava křičí: “Jaká je to eparchie? Nám je to jedno!” (Natočeno a bude k dispozici na celém videozáznamu.)
Za převzetí stojí příspěvek (podepsaný bratrem M. S., v diskusi je podepsán plným jménem), který se objevil v diskusi na internetu a byli jsme na něj upozorněni. Protože je to svědectví očividce, přebíráme v plném znění:
Dovolte mi několik poznámek k dnešní první nedělní svaté liturgii v Brněnském chrámu s novým duchovním otcem Rafaelem.
Před začátkem svaté liturgie proběhl vnitřkem chrámu jakýsi fejsakův samuraj, aby tu seřval muže kvůli jeho domnělé neúctě, totiž ten člověk byl asi vůbec poprvé v chrámu a nevěděl, že si měl sundat pokrývku hlavy. Na poznámku otce Rafaela “nebuďte pokrytec”, fejsakovec zaujal výhružné postavení tváří tvář duchovnímu a chtěl pokračovat v agresivní slovní konfrontaci. V tom okamžiku bylo jeho jednání přerušeno věřícím Brněnské obce, který pak přivítal otce Rafaela v chrámu.
Později bylo dle svědectví vyjasněno, co měl otec Rafael slovy o pokrytectví na mysli. O den dříve, tedy včera v sobotu, když našeho nového duchovního otce Rafaela (posla řádnosti, pokoje a posla moravských biskupů) bili, proklínali jej a plivali na něj, tehdy ten zmíněný “učitel úcty” – fejsakovec, takovým skutkům tleskal.
Samotná svatá liturgie pak dál pokračovala svým tempem. Občas do vnitřku chrámu pronikly nápěvy fejsakovců, kteří v šiku pochodovali kolem chrámu. To ale průběh samotné bohoslužby nerušilo, protože zádveří zůstávalo zavřeno. Kázaní proběhlo v češtině a rumunštině, jestli se nepletu. Nápěvy liturgie mi zněly blízké duchu tvorby svatého vladyky Gorazda.
Jsem velice šťastný, že tu otce Rafaela máme a že jsme opět v jednotě s Eparchií a moravskými biskupy a hlavně že končí éra prelesti, svévole a egomanie.
Konec svědectví brněnského věřícího M. S.
Fejsak bohužel nerespektuje zákaz vykonávat své rozkolné služby na církevním pozemku. Nemá žádné právo tento pozemek používat k akcím, které si osobně organizuje, jak je zachyceno na videozáznamu, kde instruuje své stoupence, kdy se tu příště mají shromáždit. Při liturgii sám protiprávně vedl průvod kolem chrámu (občas některá osoba z průvodu vběhla do chrámu, něco zakřičela a prchla). Cokoliv by si přál Fejsak na církevním pozemku uspořádat, může učinit jedině s povolením brněnského duchovního správce, kterým Fejsak už skoro rok není – to je prostá právní skutečnost. Nikdo nesmí neoprávněně využívat cizí pozemek k soukromým účelům. Nedostane-li rozum, bude se muset zodpovídat orgánům činným v trestním řízení. Žijeme ve státě, kde platí vymahatelnost práva. Snad mu to jeho právník vysvětlí.
Na webu brněnské bývalé duchovní správy se stále objevují vášnivé proklamace a bohužel i nepravdy a nepěkné útoky na církev, která je zde zastoupena naší eparchií. Vybereme opravdu jen několik z těch donebevolajících falešných informací, abychom se k nim vyjádřili.
Vladyku Izaiáše viní Fejsak z krádeže kvůli tomu, že odnesl z chrámu historický antimins (tím ho vladyka vlastně pro církev zachránil, protože, jak vidno, chystali se jej uloupit fejsakovci). Možná proto ukradli v sobotu antimins z oltáře, aby se zmocnili této cenné památky na misii vl. Dositeje z doby sv. Gorazda. Jakým právem si nárokují tuto památku, o kterou se nikterak nezasloužili a která pochází z doby, kdy ještě brněnský chrám nestál a morálně patří celé eparchii? Ale zpět k nařčení vladyky Izaiáše: 1.) odnést či vyměnit antimins má každý biskup v eparchii právo, antiminsy jsou plně v dispozici místních biskupů, kteří jediní je mohou světit a klást na prestoly, a stejně tak může vladyka kdykoliv jakýkoliv antimins odnést (je nám jasné, že Fejsak to dobře ví, protože nás kdysi sám poučoval, že každý nový eparchiální biskup by měl vyměnit na všech oltářích své eparchie antiminsy). Žádná farnost nemůže vznášet majetkové nároky na antimins. Odnesením antiminsu odňal vladyka právo v chrámu vykonávat platné bohoslužby – to je řeč srozumitelná každému gramotnému knězi. Učinil toto opatření do doby, než zde budou ustanoveni řádní kanoničtí kněží. Říci o biskupovi, že “ukradl” z chrámu antimins, je směšné a hloupé. Ale na to jsme od brněnských mluvčích již zvyklí. Myslíme, že Fejsak má ve svém držení podezřele získaných antiminsů dost a koná na nich své neplatné (v podstatě rozkolné) služby. 2.) Historický srbský antimins je naší eparchiální památkou, bude uložen v eparchiálním muzeu, a v době, kdy byl posvěcen, nebyl ještě Fejsak na světě, takže nechápeme, proč se ho chce zmocnit. Zatím se ukazuje, že vše, co v brněnské obci a chrámu bylo cenného či historicky významného, vzbouřenci letos rozkradli. Blízká budoucnost ještě ukáže, o jaké další eparchiální či farní památky, které byly součástí archivu brněnské obce, Fejsak naši eparchii možná oloupí.
Z Brna se jako refrén stále ozývá obvinění vladyky Izaiáše z rozkolu, protože sloužil na Ukrajině. Už asi nemá valný smysl opakovat, že tam sloužil na osobní žádost ekumenického patriarchy, s nímž má naše místní církev plné eucharistické společenství, takže nemůže být rozkolníkem. Neuvěřitelné je, že takové obvinění zaznívá právě z úst Fejsakových, který celou polovinu minulého desetiletí nám stále vtloukal do hlavy svůj názor, že je potřeba Moravu převést pod Konstantinopol, pak zase že by Konstantinopol měla zrušit naši autokefalitu a zřídit zde svůj exarchát, a jindy opět, že musíme ve Vilémově zřídit zastupitelství (podvorije) Konstantinopolského patriarchátu, aby nás bránilo před Rusy atd. To vše jsme všichni, kteří jsme pracovali na vyřešení tehdejší krize, od něj museli snad stokrát vyslechnout. Tehdejší synod chtěl Fejsaka už před deseti lety laicizovat, takže měl osobní zájem, aby našel útočiště pod konstantinopolskou hierarchií. Dokonce i po vyřešení krize a uznání metropolity Rostislava tady nepochopitelně vykřikoval, že v Brně nikdy nebudou vzpomínat vladyku Rostislava (po nějaké době si to raději nechal při jednom setkání požehnat vladykou Rostislavem jako údajnou brněnskou tradici). Teď zase utíká pod moskevskou jurisdikci, takže s názory otočil jako korouhvička při změně větru. A ještě neuvěřitelnější je, že odsuzování tzv. “ukrajinského rozkolu” zní právě od Fejsaka, o němž je v eparchii obecně známo, že bez požehnání našich biskupů navštěvoval rozkolníky po světě a dokonce spolusloužil se schismatiky liturgie. A to i v době, kdy se už na Ukrajině Filaret oddělil od Moskvy. Jezdil za nimi do zahraničí a vítal je proti vůli obou eparchiálních biskupů v brněnské katedrále. Pokud chce uplatňovat pravidlo: “kdo slouží s rozkolníkem, je sám rozkolníkem,” pak prvním a největším arcirozkolníkem v celé republice je právě Fejsak. Oba moravští biskupové ho v minulosti žádali, aby toho nechal, ale on si, stejně jako dnes, dělal, co chtěl, a nějaká kněžská disciplina a poslušnost mu byla vždy cizí.
Doposavad byl zvyklý vše si vydupat silou, výhružkami a manipulacemi. To přece musí skončit. Nechce se podřídit biskupům, tak nemůže být dál knězem. Každé dítě ví, že v církvi musíme všichni poslouchat biskupy. A nemůžeme si vybírat, z které eparchie nebo z které jurisdikce bude biskup, kterého se nám chce poslouchat. Kněz, který dělá skandály, musí být sesazen, protože skandály v církvi znemožňují lidem dosahovat spásy. Když hledíte na ty lidi před chrámem, na rozběsněný stav jejich ducha, začnete se obávat, že takto zpracovaný člověk má svou duši už za tohoto pozemského života skoro v pekle, kde démoni běsní, reptají a zuří. Co mají tyto Fejsakem poničené duše společného s Kristem? Neboť On pravil: „Pokoj svůj vám dávám,“ (Jan 14,27) a také: „Milujte se navzájem, podle toho všichni poznají, že jste moji učedníci, budete-li mít lásku jedni k druhým.“ (Jan 13,34-35) Ten strašidelný duchovní útvar, který Fejsak v Brně stvořil, není pravoslavná církev. Věříme, že opravdoví věřící, skutečně pravoslavné duše, ať už Čechů nebo Ukrajinců, to dobře chápou a podporují nás v naší snaze učinit z toho, co v Brně Fejsak kolem sebe vytvořil, znovu opravdovou pravoslavnou církevní obec.
Na mediálně ustavičně šířené lži, že věřící nejsou vpuštěni do chrámu nebo že ochranku jsme najali, aby zabránila věřícím vstoupit do chrámu, nemá smysl obsáhle reagovat. Otec Rafael opakovaně veřejně zval všechny věřící do chrámu. Ti však nechtěli. Tak jsou svými zlomyslnými vůdci naučeni, aby je mohli vyfotografovat před chrámem a tvrdit, že chudáci věřící dovnitř nesmějí. Sloužit na pozemku olomoucko-brněnské eparchie (ani na církevní půdě v jiných eparchií) dle posvátných kánonů Fejsak samozřejmě nesmí, protože má kanonický zákaz od eparchiálního biskupa Simeona vykonávat jakékoliv kněžské úkony. Jeho fotografie v kněžském rouchu při službě před chrámem jsou jen dalším usvědčujícím materiálem dokazujícím jeho vzpouru a neposlušnost eparchiálnímu vedení.
Mírnost otce Rafaele a jeho snahu přinést mír a pokojné řešení konfliktu si lidé naladění podle Fejsakových manipulací vykládají jako “výsměch” či “bohorovnost” a “útrpně pokryteckou sladkost” (citace Michala Dvořáčka). Tito lidé by proklínali snad i anděla, kdyby je s nebe přišel napomenout, že mají poslouchat biskupa. Jejich stavu ducha už spíše vyhovuje nadávající, běsnící a proklínající Fejsak. Takto poničené duše už asi nepřesvědčíme. Dej, Bože, aby v takovém stavu ducha neskončili své životy!
Člověka, který se vzbouří proti biskupovi a nechce se nechat napomenout a ani přes opakovaná varování se nepolepší, můžeme přirovnat k tomu případu synů boháčových z Kristova podobenství: „Abraham odpověděl: Mají Mojžíše a Proroky, ať je poslouchají! (Boháč v pekle) řekl: Ne tak, otče Abrahame, ale přijde-li k nim někdo z mrtvých, budou činit pokání. Řekl mu: Neposlouchají-li Mojžíše a Proroky, nedají se přesvědčit, ani kdyby někdo vstal z mrtvých.“ (Luk 16,29-31) My v církvi máme Bohem ustanovené biskupy, abychom je poslouchali. Když se proti nim bouříme a nekajeme se, ani kdyby se zjevil anděl s nebe, nebudeme mu věřit.
Naši duchovní už byli v průběhu těchto posledních tří dnů různými cestami kontaktováni lidmi z Brna a pomalu se nám ze tmy brněnského „zatvoru“ vynořují obrysy skutečného života svedené církevní obce, tentokrát bez fantazijních velikášských příkras J. Fejsaka. (Jména svědků neuvádíme, protože by jim hrozilo nebezpečí, našim duchovním se však tito lidé představili.)
Nyní několik ukázek z dalších a dalších svědectví a výpovědí brněnských věřících, jak to vypadalo na farnosti za Fejsakovy vlády. Prakticky všechna svědectví mají tyto společné hlavní rysy: agresivní naladění vůči každému, kdo měl jiný názor, strach do chrámu chodit, protože byl důvod k obavám z útoku a napadení. Hlásání ruské politiky (v chrámu se chceme modlit, odpočinout si od světa, a místo toho jsme museli poslouchat církevně-politické řeči o Moskvě). Na druhé straně hovořili o nepokojné atmosféře a až nepřirozeném vzrušení k „boji za pravdu“ či až freneticky nadšené vstřícnosti vůči stejně smýšlejícím zfanatizovaným věřícím (takové jevy jsou známé jako typický příznak sektářství nebo rozkolů).
Jeden brněnský farník děkoval otci Rafelovi slovy: “Už jsme na Vás čekali.” A vyprávěl o hrozné agresivní náladě a strachu, který byl v obci za poslední léta nastolen.
Jiný vyprávěl o tom, že byl na nedávném tzv. „farním shromáždějí“, a že za Fejsaka ruku nezvedl. Načež byl agresivně slovně napadán.
Další svědčil, že ani mnozí pravoslavní Ukrajinci nechtějí do tohoto chrámu chodit, že se tu stále vedou řeči o Moskvě. Doslova prohlásil: „Kdo má rozum, chodí zde v Brně k řecko-katolíkům.“ Zároveň dodal, že ví, že není správné chodit k nepravoslavným, ale do místního pravoslavného chrámu se doposavad chodit nedalo.
Následující věřící potvrdil, že se už bál tento chrám navštěvovat.
Další uvedl, že i jiní Češi už jsou znechucení a přestali chodit na Fejsakovy bohoslužby.
Přišel starší věřící a řekl, že dříve věnoval chrámu vzácnou ikonu Bohorodice, kterou měl po předcích. Tázal se, jestli tam tento vzácný dar je. A že ta ikona byla v oltáři. Protože byl pravoslavný křesťan, vzal ho o. Rafael do oltáře, aby se sám podíval, jestli tam ta ikona je. Nenašel ji. Prý byl z toho tak zarmoucen, že se skoro rozplakal. (O tom, že chrám byl fejsakovci vykraden, jsme už zde nedávno psali. To však svatokrádežníkům drancujícím svůj vlastní chrám nepřekáží v křivém obviňování vladyky Izaiáše z údajného “pokusu vyloupit chrám”.)
Při pokusech o dialog křičeli Fejsakovi věřící dlouho jeden přes druhého, ozýval se převážně ruskojazyčný křik, jak je zachyceno na videu. Po nějakém čase přece jen nastal jistý posun, když jim otec Rafael řekl, odpovím Vám na všechny Vaše dotazy, ale musíte mluvit jednotlivě a nechat mě odpovědět na dotaz. Nakonec se skutečně podařilo navázat cosi podobného dialogu a podle kladených otázek můžeme usoudit, jakými klamy byli tito věřící doposavad napájeni a že jejich vidění církevního života bylo bývalým farářem úplně zdeformováno. Např. mají zcela nepravoslavné (či spíše protestantské) chápání významu biskupského úřadu v církvi. Některé otázky byly opravdu zarážející: proč nám zakazujete modlit se v chrámu?, na to otec odpověděl, že jim to nikdo nezakazuje, naopak, chrám se otevírá a všichni jsou zváni na bohoslužby. Po vyřešení bydlení pro nového kněze se bude sloužit více, než se tady sloužilo doposavad. Na pozoruhodnou otázku: proč se nesmíme zpovídat a nesmíme chodit ke svatému přijímaní?, otec odpověděl, že jsou zde nyní tři kanonicky řádní duchovní, každý si může vybrat, u kterého z nich se chce zpovídat, a samozřejmě že při svaté liturgii mohou přistupovat ke svatému přijímání.
Část pořízeného videozáznamu s vystřižkem z této debaty
K tomuto videozáznamu (později zveřejníme celý videozáznam s komentáři a s překlady výroků Ukrajinců):
V neděli už byla pokojnější nálada než v sobotu, a proto byla možná i jakási diskuse otce Rafaele s věřícími.
Diskusi natáčel náš kameraman, přítel jednoho z duchovních, což na jedné straně způsobilo větší zdrženlivost věřících před chrámem (lidé si dávají větší pozor na své chování, když vidí, že je někdo filmuje), na straně druhé mu však bylo v průběhu natáčení průběžně vyhrožováno zabitím, takže dostal strach natáčet a nakonec nemohl ani dokončit záznam diskuse. Osopil se na něj i Fejsak, který organizuje nepovolené akce na cizím pozemku a nelíbí se mu, když ho při tom někdo cizí natáčí. Z diskuse vidíte, jaké manipulaci byli věřící podrobeni – jsou tam patrné narážky na Fejsakem všem vštěpovanou fikci, že prý vladyka Simeon neví, co se v Brně děje, že jeho podpisy jsou zfalšované, že jsme vladyku Simeona někam schovali, že všechno činí zcela svévolně vladyka Izaiáš, který se chce brněnského chrámu zmocnit, aby jej mohl vyloupit apod. (Jako by jej už bývalé brněnské vedení nevykradlo samo.)
Je natočeno, jak Fejsak volá na své věřící: „Bratři a sestry, nevcházejte do chrámu…!“ Možná tím chtěl zabránit výtržnosti, za kterou by byl jako organizátor nepovolené a protiprávní akce, právně zodpovědný. Co je to však za situaci, když kněz zakazuje svým věřícím vstoupit do chrámu?
Na začátku při průvodu se obracejí udatní Ukrajinci na Fejsaka se slovy ohledně věřících a duchovních uvnitř chrámu: „Požehnejte, a my je všechny z chrámu vyhodíme.“ Většina z tohoto ukrajinského komanda (zřejmě najatého pro potřeby vzbouřenců) počkala před chrámem, aby mohla zaštítit jinou skupinku, která měla zastrašovat ukrajinským křikem na kněze, že jsou Jidášové apod. (O jednom z kněží tito fanatici prohlásili, že je „vlkodlak“ nebo nějaká podobná zrůda.) Část z nich vypadá jako najatí provokatéři. Byla to dobře organizovaná souhra.
Pak je na videu slyšet proslov o návštěvě u vladyky Simeona v lednu, kdy jej doma navštívila fiktivní farní rada z Brna. Po jejich odchodu si vladyka ověřil identitu těchto lidí a zjistil, že byl obelhán a že se nejedná o žádnou řádnou farní radu podle Ústavy. Pochopil, že jim nemůže důvěřovat a proto změnil své stanovisko a ve svém písemném sdělení pouze požádal eparchiální radu, aby o Fejsakovi znovu jednala. Což se stalo. Původní rozhodnutí bylo tedy na žádost vladyky Simeona zrušeno a o celé věci ve světle vladykova přípisu hlasovala eparchiální rada znovu – a to se stejným výsledkem. (Důvody pro toto rozhodnutí byly přesvědčivé a Fejsaka všichni členové eparchiální rady osobně a dlouhodobě znají.) Co se týče údajných pomluv, jediný, kdo zde veřejně a písemně šíří pomluvy a lži, je Fejsak, jak už jsme dříve psali. Skutečnost, že se v církvi jednalo o podezření na Fejsakovy úmysly s majetkem, není nic nového. Různé podivné a znepokující výroky a zvažované úmysly tohoto duchovního ohledně odchodu do rozkolu či vyvedení brněnské farnosti i s majetkem z eparchie zde slýcháme už od poloviny 90. let. Konec konců jeho družba a spolusloužení s rozkolníky všeho druhu a všech jurisdikcí je zde pověstná.
Základní problém diskutujících věřících vidíme v tom, že absolutně nechápou úlohu a význam biskupa v církvi a jeho pravomoci. Jsou svým bývalým farářem naučeni, že si mohou dělat ve své farnosti, co chtějí, volit si koho je napadne, a že biskupové musejí poslouchat, co si oni na farnosti odhlasují. Ve skutečnosti podle pravoslavné kanonické praxe bez požehnání biskupa nesmí nikdo sloužit jako kněz. V případě nějakého vážného podezření nebo dlouhodobých nebo závažných výhrad či těžkých přečinů však může biskup ihned zasáhnout a nikdo v pravoslavné církvi nemá právo omezovat tyto jeho pravomoci. To je pastýřská biskupská pravomoc, která vyplývá z jeho pozice vrchního pastýře a dohlížitele nad kněžstvem a eparchií. Vladyka Michal ve vedlejší eparchii této pravomoci běžně využívá a bez jakýchkoliv ohledů. Kdyby zde měl pražský arcibiskup opravdu nějakou pravomoc, Fejsak by už v eparchii nebyl knězem nejméně pět let (poté co vl. Michala urazil svým obviněním z nějakých kanonických nedostatků a při setkání mu dokonce odmítl podat ruku). U nás však platí, že biskup (aby se nedopustil omylu a neublížil nevinnému knězi) má k dispozici eparchiální komisi pro zkoumání kanonických přestupků a dále eparchiální radu, která se většinou snaží problematického kněze obhájit nebo mu zajistit možnost k nápravě, pokud to však lze. Kdo chce být pravoslavným knězem, musí znát, jaké místo v hierarchii mu náleží. A navíc Fejsak mohl zůstat v Brně duchovním, a tak se s ním původně také počítalo. Kdyby nespustil ten gejzír lží, pomluv a manipulací, ale přijal rozhodnutí biskupů s poslušností a pokorou, mohl sloužit v Brně dál.
Ještě zpět k videu. Zajímavé jsou tam postavy sportovně vyhlížejících mladých ukrajinských siláků, které vůbec nezajímá diskuse, postávají tam a na něco čekají. V momentě, kdy přijela policie, jejich vůdce říká ukrajinsky: “Přijela mafie”, a jakmile pocie přišla k chrámu, znovu slyšíme předávat zprávu: “Máfija,” a po těchto lidech se slehla zem. Když záběry komentoval bývalý příslušník bezpečnostních služeb, rovnou ukazoval na některé nafilmované osoby se slovy: Toto jsou najatí a organizovaní provokatéři, ti nemají o diskusi zájem, když povyk začíná skomírat, zapojí se jen tím, že něco zakřičí, nabudí přítomné k dalšímu nadávání, a zase se stáhnou do pozadí.
A k samotnému závěru videozáznamu: S najímáním pracovníků bezpečnostních služeb má dobré zkušenosti i Fejsak, který podobné osoby, mezi nimiž má prý známé, povolal na ochranu chrámu při svěcení vladyky Izaiáše, což Fejsak horlivě organizačně zabezpečoval, protože tím sledoval své vlastní cíle.
V naší současné situaci jsou příslušníci bezpečnostní služby zde bohužel nutnou ochranou proti zfanatizovaným věřícím. Jak ukázaly sobotní události, někteří věřící v čele s Michalem Dvořáčkem jsou připraveni k fyzickému útoku a neváhali napadnout otce Rafaela a Dvořáček posedlý vztekem osobně mlátil otce pěstmi. A co lze očekávat od ukrajinského komanda je otázkou. Jedině přítomnost ochranky v sobotu zabránila zranění kněze či lynčování. Ochranu bylo nutno zajistit nikoliv proti řádným věřícím, ale na jejich ochranu a aby jim bylo umožněno bezpečně vstoupit do chrámu na bohoslužbu. Snad bude většina čtenářů souhlasit, že běsnící a nadávající dav, který snad formálně patří k pravoslavné církvi, ve skutečnosti nejsou žádní věřící, protože nic takového Kristus neučil.