Zpráva k situaci v Pravoslavné církevní obci v Brně
a ke kauze bývalého duchovního této církevní obce
Duchovenstvu a věřícím Olomoucko-brněnské eparchie
(Příslušné dokumenty o vydaných církevních opatřeních jsou níže v příloze.)
V pondělí 30. srpna vyvolal bývalý duchovní správce brněnské církevní obce před chrámem veřejný skandál. Pokusil se zmařit předávání chrámu tím, že vypáčil zámek vchodových dveří (od nichž už od 25. 8. t.r. neměl klíče) a zamknul se v chrámu. Kolem chrámu nechal shromáždit asi 30 věřících. Vladyka Izaiáš provázený dalšími našimi duchovními nebyl do chrámu vpuštěn. Když se seznámil se situací, nezbylo mu nic jiného než přivolat policii. Lidé řízení bývalým duchovním správcem zřejmě povolali televizní a novinové reportéry. Bývalý brněnský farář stál vevnitř za uzamčenou mříží a žalostným hlasem zády k oltáři zpíval skrze mříže směrem ven modlitbu k přesv. Bohorodici. Po nějakém čase opustil chrám. Vladyka nabízel možnost, že po výměně klíčů svolá na pátek komisi pro předání chrámu (ve složení: okružní protopresbyter – arciděkan, kněz a úředník) a poté bude klíč od chrámu odevzdán druhému brněnskému pomocnému duchovními (otci Markovi), který pak může v chrámu sloužit bez omezení. Zabarikádovaný kněz a jeho „tajemník“ to však po poradě odmítli: buď bude v chrámu sloužit bývalý duchovní nebo nikdo. Přivolaný zámečník opět vyměnil zámky, a protože bývalý brněnský kněz a jeho lidé trvali na tom, aby chrám zůstal zavřený a vladyka tam nemohl zajišťovat bohoslužby, byly nové klíče do konečného vyřešení problému uloženy na Úřadu městské části Brno-střed.
Shromáždění brněnští věřící, zjevně zmanipulovaní svým bývalým duchovním, tvrdili policii, že chrám patří jim, že vladyka Izaiáš jim chce chrám „uloupit“, že chce zničit a zavřít brněnskou farnost, že olomoucké církevní ústředí porušuje církevní ústavu, a při tom hrubě uráželi doprovod vladyky. Na jejich webu se v pondělí psalo velkými písmeny, že „vladyka Izaiáš znovu neohlášeně vstoupil do našeho chrámu“ (takže biskupovi musí kněz nebo věřící nejprve vydat povolení, aby mohl vstoupit do katedrály?) Bylo tam psáno, že „otec Jozef, chrám i farnost jsou v ohrožení,“ následovalo volání o pomoc. Snad to raději nechat bez komentáře, každý si sám musí utvořit názor.
Především nutno zdůraznit, že na shromážděné věřící se nemůžeme hněvat, protože jsou zjevně pod dlouhodobým vlivem bývalého brněnského faráře. Prostí laikové bez teologického vzdělání pochopitelně nemohou rozumět církevní ústavě ani kanonickým pravidlům pravoslavné církve. Chovají se tak, jak je jejich duchovní pastýř dlouhá léta učí. Konec konců i podle kanonického práva je za chování věřících v církevních věcech plně zodpovědný jejich kněz. On má být schopen vést biskupem mu svěřené duše k pokoji a pokoře, na nichž je založena hierarchická stavba pravoslavné církve. Kanonické právo stanovuje, že není-li kněz schopen své věřící přivést k pokoji a obvyklému respektu vůči biskupovi, musí být takový kněz odvolán.
Na svém webu vzbouřenci veřejnosti sdělují o pondělním skandálu: „Neohrožení věřící naší obce dnes na čele se svým duchovním otcem uhájili doslova svými vlastními těly náš svatý chrám! Dnes naše farnost svedla nesmírně významnou bitvu o další osud naší farnosti. Dnes, v pondělí 30.8.2021, bylo opětovně zabráněno násilnému převzetí našeho chrámu. Svým vlastním tělem náš chrám začal bránit otec (jmenují propuštěného duchovního) se svým věrným věřícím br. Janem. Tímto svým hrdinským činem zabránili převzetí chrámu ze strany vladyky Izaiáše, který dnes, opět neohlášeně, přijel v dopoledních hodinách k našemu chrámu, aby zde vyměnil zámek.“ (Ani slovo o tom, že tento brněnský duchovní před tím vypáčil zámek chrámových dveří, aby se dostal dovnitř.) Chlubí se, že svedli bitvu, ale s kým bojují? S církví? S vladykou Simeonem, eparchiálním archijerejem, který schválil převzetí chrámu a písemně (11. 8. t.r.) žádá otce Josefa, aby farnost v klidu a v pořádku odevzdal? S vladykou Izaiášem, kterého tam vladyka Simeon poslal? Nebo s eparchiální radou, která se s nimi osm měsíců pokoušela domluvit, ale jako by mluvila k hluchým?
Po ztropeném pondělním skandálu vybízí veřejně samozvaní vůdcové církevní obce: „Pravoslavná církevní obec v Brně svůj majetek předat nehodlá a je připravena jej bránit všemi zákonnými prostředky! Věřící brněnské církevní obce ve svém širším plénu kategoricky vystoupili proti násilnému přebírání naší farnosti!” Lze to nazvat jinak než jako vzpoura?
Rádi bychom vyvrátili některá demagogická tvrzení,
která jsou z Brna rozhlašována do veřejnosti:
1.) „Biskup Izaiáš chce brněnské obci uloupit chrám.“ Kdyby to nebylo řečeno v tak smutném kontextu, asi bychom se tomu všichni svorně zasmáli. Jak může biskup uloupit chrám? Co by s ním dělal? Kam by ho mohl odnést nebo co by s ním měl provádět? Je přece přirozené, že v katedrálním (čili biskupském) chrámu je statutářem a duchovním správcem biskup, který je vždy hlavním duchovním katedrály. Ostatní chrámové duchovenstvo slouží v takovém případě na pozici pomocných duchovních. Biskup samozřejmě nemůže sloužit v katedrále každou neděli, má řadu povinností, slouží v různých chrámech eparchie, jezdí na služební cesty apod. To znamená, že naprostou většinu nedělí (o všedních dnech a sobotách ani nemluvě) v chrámu slouží a bohoslužbám předsedá nejstarší z pomocných duchovních. Stejně tak biskup nemůže na farnosti, která je při katedrále, obcházet nemocné, křtít, pohřbívat, světit byty apod. K tomu jsou tam právě pomocní duchovní (pomocným duchovním byl např. v pražské katedrále svatý mučedník presbyter Vladimír Petřek).
2.) „Biskup Izaiáš chce zavřít brněnský chrám, vyhnat z něj věřící a případně zničit brněnskou církevní obec.“ Ani se nám nechce s tak nedůstojným tvrzením polemizovat. Všechny kroky, které nyní vladyka Izaiáš činí k převzetí chrámu, koná proto, aby v něm zajistil řádné kanonické bohoslužby a zdravý církevní život. Nikdo z církevního ústředí si nepřeje, aby chrám sv. Václava byl uzamčený, a samozřejmě bylo naplánováno, že po převzetí chrámu bude zajištěno konání bohoslužeb. Brněnské věřící pochopitelně nikdo nevyhání, naopak jsou zváni k účasti na kanonických bohoslužbách, které se měly od příští neděle v chrámu sv. Václava pravidelně konat. Kněží přicházejí a odcházejí, věřící zůstávají. Tak se to děje od nepaměti v celé pravoslavné církvi. Pozorujeme, že bývalý farář již delší dobu nevede věřící jako dobrý pastýř k Bohu, ale vede je k sobě, což bývá příznakem totalitních sekt. Na věřících je, aby se sami rozhodli, kam a na jaké bohoslužby budou chodit. Proč by měl biskup či kdokoliv z členů eparchiální rady nebo z pracovníků ústředí mít jakýkoliv zájem na zničení brněnské farnosti, je nám záhadou. Absurdnější obvinění snad už být nemůže. Jediným zájmem vladyky i eparchiální rady ohledně Brna je rozkvět pravoslaví v Brně, případně výstavba dalších chrámů ve městě a aby se vše v obci dělo dle řádu (1. Kor 14,40), sloužilo se kanonicky, a život církevní obce probíhal v pokoji a v jednotě s životem celé eparchie. Tomu se (nyní už samozvaní) vůdcové brněnské farnosti brání zuby nehty. Proč?
Současné uzavření brněnského chrámu není způsobeno vladykou Izaiášem a není to jeho vůle. Bylo způsobeno nelegálními zástupci brněnské farnosti, kteří násilným a konfrontačním způsobem zabránili pokojnému předání chrámu (a zřejmě jen díky asistenci policie nedošlo k fyzickému napadení vladyky a jeho doprovodu) a odmítli se rozejít, pokud by nové klíče od katedrály byly předány vladykovi. Oni prosadili, že chrám zůstane uzamknutý do konečného vyřešení situace posvátným synodem (proč by se měl synod zabývat řešením problémů vzbouřené farnosti v naší eparchii?) a klíče budou do té doby deponovány, aby je neměla žádná strana sporu k dispozici. Vzbouřenci sice pěkně píší, že chtějí udržet chrám otevřený, ale při tom jej sami svým jednáním zavírají. Tím vším dávají najevo, že se jim vůbec nejedná o to, aby se v katedrále konaly bohoslužby. Místo starostlivosti o bohoslužby a o kanonickou pastýřskou péči o věřící se kroužek lidí kolem zakázaného kněze chová dle zásady: Buď on, nebo nikdo.
3.) „Chrám je majetkem věřících.“ Zřizovatelem církevní obce je zde Olomoucko-brněnská eparchie, která má vrchní dozor nad majetkem církevních obcí, kterým je církevní majetek svěřen do správy a do užívání. Proto také nemůže církevní obec prodat žádnou část svého majetku bez předběžného souhlasu eparchiální rady (příklad: nyní jedna z našich farností potřebuje majiteli sousedního pozemku prodat asi metr čtvereční svého pozemku, a musela to projednat eparchiální rada a vydat k tomu obci souhlas, dokonce i pronájem musí schvalovat ER). Z toho je vidět, že vlastnická práva církevní obce jsou značně omezena. V případě ohrožení majetku má eparchiální rada, které předsedá eparchiální biskup nebo jeho pověřenec, okamžitě zasáhnout a buď změnit statutáře církevní obce nebo např. zrušit právní subjektivitu církevní obce. Na těchto principech je spravován církevní majetek už od dob svatého vladyky Gorazda.
Představme si, co by se mohlo dít, kdyby byl chrám v plném významu toho slova majetkem věřících, kteří jsou momentálně příslušníky církevní obce: pravoslavní křesťané před sto lety chrám za velkých osobních obětí postavili, aby se oni i následující generace pravoslavných měli kde modlit; dnes by se chrám zalíbil nějakým sektářům a rozhodli by se následujícímu – celá sekta by vstoupila do této pravoslavné církevní obce, předstírajíc naši víru, po čase by přehlasovali původní pravoslavné věřící a „právoplatně“ rozhodli o přepsání vlastnictví chrámu na svou sektu. Tohle si v naší eparchii někdo přeje?
O chrám, vybudovaný minulými generacemi, pochopitelně pečují současní pravoslavní křesťané, kteří se tam chodí modlit. Je to jejich morální i duchovní povinnost. Chrám krášlí, vybavují dalšími posvátnými předměty, ikonami, dary a třeba investují do jeho oprav apod., a činí to především pro slávu Boží, přinášejí tím oběť Bohu. Zároveň se jim v okrášleném chrámu lépe modlí, cítí se v něm lépe a tento chrám bez omezení navštěvují a užívají ke vzývání Božího jména. To však neznamená, že si chrám mohou zprivatizovat, nebo s ním svobodně libovolně nakládat jako se svým majetkem. Ani to neznamená, že chrám, sloužící v něm duchovenstvo i věřící přestávají podléhat kanonickým pravomocím biskupa. Vždyť v pravoslavné církvi je biskup v každém chrámu eparchie hlavním pastýřem duchovenstva i věřících, které archijerej svěřuje do duchovní péče kněze a dohlíží na něho. Morálně či církevně-správně se uzavírat na farnosti před zbytkem eparchie i před mocí biskupa a církevního ústředí, je, myslíme, projevem sektářského myšlení.
4.) „Biskup Izaiáš je v rozkolu.“ Samozřejmě nesmysl. Vladyka je součástí episkopátu místní církve, který je vyjádřen posvátným synodem vedeným metropolitou Rastislavem. Metropolita Rastislav je v jednotě se všemi kanonickými autokefálními církvemi, a tím je s nimi se všemi v jednotě i posvátný synod, a tudíž i všichni biskupové místní pravoslavné církve. Dostávají se k nám zprávy nasvědčující, že bývalý brněnský kněz se snaží prostřednictvím svých kontaktů rozšířit za hranicemi, že jsme všichni na Moravě (kromě Brna pochopitelně) v rozkolu. Myslíme, že tomu žádný biskup ve světě nemůže věřit a pokud by měl pochybnosti, zvedne telefon a zavolá našemu metropolitovi.
Podivné na zmatených výrocích bývalého brněnského pomocného duchovního je, že (jak si snad mnozí starší duchovní zde pamatují) právě tento otec Jozef opakovaně sloužil s rozkolníky bez jakýchkoliv skrupulí. Jezdil do USA sloužit do rozkolu a s rozkolníky byl jedna ruka ještě celá devadesátá léta (vladyka Kryštof by možná mohl vyprávět, jaké měl s tímto otcem stále problémy, a vladyka Simeon také mnohokrát prosil tohoto duchovního, aby v jeho biskupské katedrále slavnostně nevítal rozkolné biskupy). On sám vypráví na svém webu o svých službách s tenkrát rozkolnou (Moskevským patriarchátem i jinými autokefálními církvemi neuznávanou) tzv. Zarubežnou církví, např. jak několikrát sloužil v americkém Jordanville (ústředí Zarubežné církve) liturgii s vladykou Lávrem, představitelem Zarubežné církve (v té době to bylo ještě dlouho před sjednocením s Moskvou) a o návštěvách vladyky Lávra s doprovodem v brněnské katedrále. (Památky vladyky Lávra si hluboce vážíme, zvláště kvůli tomu, že se přičinil o sjednocení Zarubežné církve s Moskevským patriarchátem. Jenže v té době, o které píše brněnský web, byla Zarubežná církev ještě v rozkolu a sloužit s jejím představitelem bez vědomí jakéhokoliv příslušného kanonického biskupa byl od našeho duchovního velice nekanonický skutek.)
5.) „Biskup Izaiáš nenávidí tohoto kněze.“ Zlomyslnost zplozená zlostným bývalým brněnským knězem. Na zasedáních eparchiální rady nejvíce bránil tohoto vzpurného kněze právě vladyka, který trval na tom, že mu ještě musíme dát možnost k nápravě a poskytnout další čas na rozmyšlenou. Ať si každý sám učiní obrázek, kdo koho tady nenávidí.
6.) Další manipulací, rozšiřovanou bývalým vedením brněnské církevní obce, je tvrzení, že vladyka nebo ústředí nerespektuje ústavu. Opak je pravdou, všechny zásahy proti nedůvěryhodnému počínání, nekanonickým skutkům a svévoli bývalého duchovního správce probíhaly po schválení eparchiální radou a přesně v souladu s dikcí ústavy. Těmto zásahům předcházely veřejné i neveřejné výzvy, aby zastavil své proticírkevní a nepravoslavné jednání. Do brněnské obce bylo Radě církevní obce i duchovenstvu už dávno zasláno upozornění eparchiální rady na směr, kterým takové chování míří a na jediný cíl, k němuž jejich skutky mohou vést. Na všechny pokusy přesvědčit je k ukončení vzpoury a na všechno volání k pořádku odpovídali zástupci církevní obce jen zlostí, hněvem, urážkami a vskutku nehoráznými pomluvami – a to veřejnými sdělovacími prostředky. Neustále opakovali, že všechno, co zveřejňují, je pravda, ale důkaz pro svá hrozná obvinění nikdy nepředložili. Nereagovali ani na napomenutí, že mají-li nějaká podezření, mají to oznámit metropolitovi, a tím jejich možnosti v církvi končí. Žádné podezření nebo tušení nedává nikomu právo veřejně nařknout biskupa ze zločinu či podvodu a pohoršovat čili skandalizovat církev.
7.) „Celé brněnské PCO bráníte ve vstupu do chrámu za účelem modliteb, což je zcela neslýchané a nepřijatelné.“ Tak zní titulek jednoho z článků na webu brněnských vzbouřenců. Obsahem článku je dopis bývalého faráře. Jenže, jak si jistě dobře uvědomuje, on sám prosadil, že chrám zůstane uzamknutý do konečného vyřešení situace. Věřícím teď brání vstupovat do chrámu jedině on sám. Nikdo z eparchiální rady ani žádný biskup ani v nejmenším nehodlá bránit věřícím přicházet do chrámu. Naopak cílem vladykova jednání je zajistit zde kanonické bohoslužby s právoplatně vysluhovanými svatými Tajinami, aby duše věřících nebyly poškozovány duchem vzpoury a rozněcováním vášní. Jak si to před Bohem zodpoví kněz, který slouží přes udělený zákaz výkonu bohoslužeb a klame své věřící?
A dále bývalý brněnský kněz pokračuje v dopisu eparchiální radě: „s ohledem na skutečnost, že jak mé odvolání z funkce duchovního správce PCO v Brně, tak výpověď z pracovního poměru, jsou úkony neplatné, mám za to, že můj pracovní poměr nadále trvá, dále vykonávám funkci duchovního správce v Brně a k předání PCO v Brně z mé strany nedojde.“ Poté vypáčil zámky a obsadil chrám. Akceptovat takové chování kněze by vpustilo rozklad do kanonické struktury celé eparchie. Jak by se pak cítili ti disciplinovaní duchovní i věřící, kteří zbožně respektují své archijereje a projevují jim úctu, poslouchají vedení eparchie a podřizují se kanonické správě episkopátu, jak je to v církvi už dvoutisíciletou tradicí?
8.) Pak jsou tu všemožné dezinformace, pomluvy včetně skutečně hrozných nařčení, které se z Brna proti vladykovi rozšiřují. Netvrdíme, že všechnu tu špínu osobně vymýšlí bývalý farář, ale pod jeho morálním vlivem už tamní lidová tvořivost překonává všechny meze obecné slušnosti, natož křesťanské mravnosti.
Komentář k průběhu událostí
Eparchiální rada i naši vladykové si po celých uplynulých devět měsíců přáli, aby bývalý brněnský farář dál sloužil v chrámu sv. Václava brněnským věřícím a zůstává pro nás naprosto nepochopitelné, proč je pro kněze, který by přece měl toužit ne po vysokém postavení ale po službě věřícím, pozice druhého duchovního na farnosti zásadně nepřijatelná. Tento farář z nám nejasných důvodů nesnesl, že by neměl být statutářem biskupské katedrály, který má v rukou správu církevního majetku, a začal se hněvat a bouřit a zveřejňovat, že o něm vladyka šíří pomluvy, jejichž údajný obsah zveřejňoval však jen samotný brněnský kněz (a v posledním týdnu také web pražské eparchie, viz zde). Dokonce veřejně prohlásil, že si musíme (místo vladyky Simeona) zvolit nového eparchiálního biskupa, a kromě toho napsal na synod žádost, aby vladyka Izaiáš nesměl kandidovat na pozici eparchiálního biskupa (to vše sám zveřejňoval na webu brněnské obce). Vzpoura doprovázená urážkami našich biskupů a snahou o jejich znemožnění a sesazení (a zřejmě plánovaného prosazení takového kandidáta na biskupa, kterého si zvolil brněnský kněz) gradovala až k tomu, že eparchiální rada musela začátkem léta ukončit dobu čekání, až se pobláznění umoudří, protože z Brna začal hrozit rozvrat celé eparchii. Proto eparchiální rada musela použít své ústavní pravomoci a zrušila Radu brněnské církevní obce (ať už její údajní členové byli opravdu členy Rady dle ústavy nebo nebyli), protože tato Rada podporovala vzpouru a její členové (stejně jako oba duchovní brněnské církevní obce) porušili sliby předepsané ústavou a sliby duchovenské, které před církví složili. V Brně si sice odmítli převzít oznámení o provedeném aktu, ale to z hlediska církevního nic nemění na jeho platnosti.
Po více než půl roku trvající vzpouře byl na vzpurného kněze uvalen zákaz kněžské služby (to je základní, biskupy po celém světě používané opatření). Bohužel ve své pýše se kněz uvalenému zákazu nepodřídil s prohlášením, že zákaz neuznává, protože ho podepsal vladyka Izaiáš (tvrdí to i přesto, že vladyka už dávno rozeslal po farnostech plnou moc, kterou mu vladyka Simeon písemně, tj. podle kánonů i ústavy, svěřil tuto pravomoc). Kněz i přes zákaz služby sloužil dál nekanonické bohoslužby, a tím ohrozil duše svých věřících, protože tajiny vysluhované bez jednoty s biskupem jsou podle svatootcovské tradice neplatné.
Zneucťováním vladyky Izaiáše, hanobí tento bývalý brněnský kněz i toho, koho vladyka Izaiáš zastupuje, tj. kdo ho vyslal k částečnému spravování eparchie, kdo ho zplnomocnil a kdo sleduje, jak si jeho zástupce počíná. Tak to vnímá i vladyka Simeon (jak se píše v příloze). Nicméně aby nebyly pochybnosti o platnosti vydaného zákazu, podepsal později tento výnos i vladyka Simeon. V Brně však prohlásili, že tento podpis vladyky Simeona neuznávají. Takže nám tím vzkazují, že si budou ve své sektě dělat, co chtějí, a jakékoliv vydané opatření prohlásí za neplatné z těch či oněch důvodů.
Nejdříve o opatření podepsaném vladykou Izaiášem tvrdili, že je neústavní, protože to učinil bez eparchiální rady. Když zjistili, že to eparchiální rada předem schválila, tak začali rozhlašovat, že to musí podepsat vladyka Simeon. Když to podepsal vladyka Simeon, tak tvrdí, že jeho podpis je neplatný.
Jedním z předpokladů kněžské služby je jistá osobní kulturní úroveň, schopnost jednat s nadřízenými, dobrá vůle se podřídit jejich vedení a také schopnost začlenit se do stávající hiearchické struktury a aktivní účasti na životě eparchie (velice výstižně o tom píše prvokřesťanský spis Pastýř Hermův). Tyto vlastnosti samozvaným zástupcům brněnské farnosti asi schází. Po celou dobu sporu jen křičí, píší zlostná prohlášení, urážejí, obviňují, hanobí a diktují si požadavky nebo vyhrožují. V našem českém kulturním prostředí takové chování k vyřešení problematické situace nevede. Tento kněz, jak se zdá, nechápe základní principy subordinace, ani do té míry, jak platí v každé firmě a na každém úřadu.
Smutná tečka
Před pár dny v Brně zasedala (již více než měsíc rozpuštěná) tzv. Farní rada, které předsedal propuštěný kněz se zákazem služby, a usnesla se, “že naši farnost předávat nikomu nebudeme”. Bývalý kněz “vyslovil své přesvědčení, že jeho pracovní poměr nadále trvá, že nadále vykonává funkci duchovního správce a že k předání chrámu, ale ani farnosti PCO v Brně nedojde, neboť tyto úkony jsou neplatné”. Dále tato samozvaná “Farní rada” povzbuzuje věřící k fyzické vzpouře slovy: “Drazí věřící církevní obce, milí bratři a sestry v Kristu, jak jsme byli informováni, Eparchiální rada Olomoucko-brněnské eparchie plánuje v úterý 31.8.2021 převzít také farní dům naší církevní obce … Nedopusťte, aby k tomuto nezákonnému převzetí fyzicky došlo. Braňme našeho duchovního otce Jozefa … Očekáváme Vaši pomoc a osobní přítomnost během úterního dopoledne při obraně otce Jozefa a majetku naší církevní obce!” Čili vybízejí k fyzické konfrontaci. (Citováno z webu vzbouřenců)
S tímto duchovním byl rozvázán pracovní poměr. Ještě v průběhu výpovědní lhůty měl náš, teď už bývalý, kněz možnost se vzpamatovat, vyjednat si osobní setkání s vladykou Izaiášem a dát věci do pořádku, aby mohl dál sloužit. Zákaz služby lze pochopitelně kdykoliv zrušit, když biskup dospěje k přesvědčení, že se kněz napravil. Výpověď je pak možno stáhnout. Ale o nic z toho neměl tento kněz zájem.
Místo toho podal na biskupa trestní oznámení a prostřednictvím jeho věrného „tajemníka“ byla na Ministerstvo kultury ČR podána stížnost na přeložení brněnského kněze z pozice duchovního správce na pozici pomocného duchovního, doprovázena žádostí, aby ministerstvo zařídilo, že bude tento kněz znovu ustanoven za duchovního správce Pravoslavné církevní obce v Brně. Tím asi překročil poslední hranici možného návratu. Podávat na biskupa trestní oznámení na základě nepodložených podezření a pokoušet se pomocí státní správy dosáhnout nějakého osobního prospěchu v církvi (resp. řešení osobní situace v církevní správě) je přísně trestáno posvátnými kánony (svržení ze všech duchovenských postů, vyloučení z kléru bez naděje na návrat).
Bohužel takové případy, kdy duchovní selže morálně (neřku-li mravně), nebo si nedokáže plnit své povinnosti nebo je proti své vůli odeslán do důchodu či se z jakýchkoliv příčin dostane do konfliktu s nadřízeným (tj. s biskupem), se občas stávají, a pak takový kněz, pokud úporně trvá na svém nebo se jinak stal nezpůsobilým zastupovat biskupa na farnosti, musí být uvolněn ze služby a propuštěn z duchovenského zaměstnání. V nedávné době se to stalo (několikrát) i v pražské eparchii i na Slovensku. Ve všech případech měli odcházející duchovní tolik rozumu, aby chápali, že vzpourou se kněz ničeho nedomůže, a dle posvátné tradice a dávných hierarchických principů církve, zásad platících po celou dobu trvání pravoslavné církve, kněz nikdy nemůže a nesmí ve věcech církevní správy zvítězit nad biskupem. Proto dříve propuštění kněží v pokoji odešli, nezhoršovali situaci kvůli svému egu a nedělali církvi ostudu před celou společností. Vždyť ve světle široce medializovaného pondělního skandálu se může okolní společnost tázat, co jsme to za církev, že tu mohl čtyřicet let sloužit takový podivný kněz který před chrámem inscenuje jakési bizarní divadlo, při kterém se před televizními kamerami zamyká do chrámu a skupinka jeho věrných uráží biskupa a jeho doprovod.
Můžete si přečíst, jak zachází s neposlušným knězem arcibiskup vedlejší eparchie. Žádné duchovenské soudy ani komise. Prosté rozhodnutí eparchiálního biskupa o okamžitém zrušení pracovního poměru (tj. podle § 55 ZP určeného pro zvláště závažné případy – bez odstupného a bez výpovědní lhůty) a rovnou i zákaz vykonávání bohoslužebné činnosti nejen v Pražské ale i v Olomoucko-brněnské eparchii (jak ve svém výnosu arcibiskup pražský přímo uvádí).
K tomu všemu se koncem srpna bývalý brněnský farář dopustil dalšího těžkého kanonického přestupku. Před katedrálou, do níž mu biskup odebral přístup, zbudoval bez schválení biskupa svůj vlastní prestol (nějaký stolek), u něhož sloužil za účasti lidu liturgii. Jak asi každý chápe, zřídit si bez požehnání biskupa svůj oltář je ve světle posvátných kánonů hřích rozkolu, který příslušné kánony trestají nejpřísnějším způsobem.
Komise pro zkoumání kanonických přestupků (Eparchiální duchovní soud) ve složení tří presbyterů, kteří jsou na sobě zcela nezávislí a slouží daleko od sebe, projednala před týdnem kauzu tohoto duchovního a vydala rozhodnutí: tento kněz se zbavuje své duchovenské hodnosti (degradace) a kdokoliv se bude se svrženým klerikem (veřejně) modlit, bude svržen a začne-li opět sloužit, vylučuje se z církve. Rozhodnutí je skutkově i kanonicky podrobně odůvodněno a na závěr je upozorněno, že podle jmenovaného kanonického pravidla nesmí odsouzeného před trestem chránit církevní obec, v níž sloužil, a žádný člověk. Je to smutné, ale jak každý náš kněz dobře ví, na toho, jemuž je ve farnosti svěřena péče o lidské duše a zastupování biskupa, potažmo církve na daném místě, jsou v církvi kladeny náročné požadavky a jeho jednání podléhá hodnocení dle mimořádně přísných kritérií.
K tomu však hned dodejme, že každý kněz, který se dopustí chyby, má (ještě než je nad ním vynesen rozsudek a vyhlášen trest) zpravidla nějaký čas, aby se vzpamatoval, uvědomil si, čeho se dopustil, a napravil se, pak osobně probral svou situaci s biskupem, případně se omluvil. Poté má každý takový naději, že dostane možnost dále sloužit. Náš bývalý kněz to ale vidí jinak: veřejně vzkázal se svou Farní radou biskupům, že v Brně jsou ochotni velkoryse zapomenout na všechna příkoří, kterých jsme se na nich dopustili, s tou podmínkou, že neprodleně vrátíme bývalého faráře do funkce duchovního správce a statutárního zástupce farnosti. Takové chování kněze vůči biskupovi se obejde bez komentáře.
Je to smutný konec jednoho kněze a je nám všem líto, že to takto muselo dopadnout. K našemu zármutku však celých devět měsíců tento bývalý kněz sám hnal události směrem k tak žalostné tečce za svým duchovenským působením. Kéž se Bůh smiluje nad bývalým brněnským duchovním, který je vskutku hoden slz a politování…
(Všechny citace převzaty z dvou webových stránek brněnské farnosti.)
Přílohy
Dopis eparchiálního archijereje, vladyky Simeona (Jakovljeviče) otci Fejsákovi
Kliknutím na obrázek si jej zobrazíte ve větší velikosti
Dekret vladyky Simeona o odvolání brněnského duchovního správce
Usnesení komise pro zkoumání kanonických přestupků (Eparchiální duchovní soud)
Olomoucko-brněnská eparchie
